Undying jako klasická FPS pravda až tak nevyniká (čímž nechci říct, že by byl v tomto ohledu nějak podřadný), zapůsobil na mě především svou atmosférou (která prosakuje už v hlavním menu), kde platí za nejlepší horor, jaký jsem měl dosud tu možnost hrát. Na rozdíl od v zásadě primitivních lekacích her typu AvP, které sází snad jen na "baf" efekt, nabízí Undying poměrně velké množství více či méně strašidelných událostí, z nichž mi jich nemálo utkvělo v paměti (což o něčem svědčí).

---

Lehké vystřízlivění po opětovném dohrání. Undying má pořád atmosféru, to rozhodně; že jsem se už nebál tak moc, jako dříve, je jednak asi dáno věkem (přeci jen jsem jej poprvé dohrál před pár lety) a také tím, že napodruhé už vás zkrátka hodně věcí nepřekvapí. Jinak první část pořád platí za nejlepší (i s Kosou je postava stále relativně slabá, plus skvělý závěrečný souboj), u části s Ambrozem hra trochu upadá, Oneiros je naopak super (hlavně vizuálně), jen by mohl být delší a propracovanější. Kapitola s Aaronem je taktéž docela solidní (i když asi nejkratší; nestřílí se tak často, o to více jsou však střety vydatnější), ovšem závěr (vč. obou bossů) byl napodruhé už opravdu nesnesitelný.

Jinak příběh pořád docela fajn, ale asi už mám trochu vyšší standardy a dialogy jsou tedy nicmoc (i když lepší než v mnohých jiných FPS).

Podrženo sečteno, je to stále hodně dobrá hororová FPS, nicméně už ji nehodnotím tak kladně, co dříve.

System Shocku 2 by se toho dalo dost vytknout. Především často zmiňovaná kvalita modelů je až žalostná, další výhrady by mohly směřovat k umělé inteligenci, která taktéž nikoho neohromí. Téměř všude navíc nepřátele respawnují, což může odradit další skupinu hráčů. Poslední čtvrtina hry je až nečekaně dost slabá (podobně jako například Xen v Half-Life), ale dá se naštěstí projít celkem rychle.

Jenže na druhé straně všech negativ je hratelnost. Tu zdobí především kvalitní RPG systém - nejlepší, jaký jsem u RPG/FPS viděl - kde skutečně fungují specializace a zaměření na určité oblasti (zbraně, hacking, psionika) a ačkoli také není bez chyb, jeho provedení je vcelku precizní. Atmosféra navíc občas staví na pocitu beznaděje, kdy proti vám stojí ohromná přesila nepřátel, zatímco vám už zbývá jen pár nábojů a ačkoli časem podstatně zesílíte, sotva se stanete imunní vůči hlasu odporné midwife. Opomenout v tomto směru nelze ani sbírané datapady, odkud se dozvídate nejen různě důležité informace, ale často také poslední myšlenky svých autorů (některé jsou opravdu perfektní).

A zatímco svádíte svůj nekonečný souboj o přežití s výsledky genetického experimentu, nabouráváte se do terminálů a palných věží, sbíráte každý náboj, abyste pak při prvním střetu vyprázdnili poslední zásobník, se nad tím vším vznáší přízrak uvědomělé AI, která sleduje jen své vlastní cíle a čeká na vhodnou příležitost, kdy všechny ostatní nemilosrdně smete z cesty.

Mírné zklamání.

Co se týče vizuální stránky a humoru, nelze mít výhrady - v tomto směru je Giants: Citizen Kabuto báječná hra. S hratelností je to však mnohem horší.

Kolegové při hře za Baze jsou dobří leda jako alternativní terče pro nepřátele, s offspringy při hře za Kabuta je to ještě horší (především dík naprosto chatrnému systému rozkazování) - ti jsou při své pasivitě naprosto k ničemu. Chybí jakákoli forma ukládání, což je při délce/obtížnosti některých misí nemálo stresující. Závody za Delphi jsou prostě divné; dokud jste v čele, soupeři se vás drží jako klíšťata a čekají na vaši první chybu, na druhou stranu - pokud vám soupeř trochu více ujede, už jej do konce závodu nemáte šanci dohnat ač používáte turbo sebevíc. Míření se spoustou zbraní je dost problematické - pokud nepřátelský voják pobíhá okolo vás, i s pomocí kulometu jej sundáte jen stěží. Základní luk od Delphi je naprosto k ničemu a těch pár kouzel, co jsem zkoušel, taktéž (a k tomu se rychle vyčerpají). Hra za Kabuta je fakticky nudná (a dokonce bez scének). Nevím, jestli šlo o bug nebo to byla divná feature, ale asi v polovině kampaně jsem začal přelézat vysoké skalní stěny, jen abych se mohl vyhnout davům otravných nepřátel a dorazit co nejdříve k cíli...

Škoda. Nebýt tolika negativ, udělím klidně lepší hodnocení, jenže takhle jich je na mě přeci jen trochu moc.

Lepší, než jsem vůbec očekával - především tedy výtečné skloubení originality s hratelností.

Díky dostatečně různorodé herní náplni a vyváženému gameplayi je postup hrou dostatečně plynulý a bez zákysů. K tomu výborné a poměrně dlouhé cutscény (občas vážně úlety), nápaditý zbrojní arzenál, rozsáhlé lokace, vyšinuté charaktery... co více si přát? Místy jsou to mimochodem nehorázná jatka, kde zemí otřásá jeden výbuch za druhým, stovky nábojů mizí až nečekaně rychle a k celé té destrukci navíc vyhrávají veselé melodie.

Takhle má vypadat zábavná akční hra!

[přepis z fóra Sigil.cz]

Cataclysm mě velice potěšil. Obyčejně se od datadisků moc čekat nedá - převážná většina zaujímá koncepci hloupého přídavku dalších misí a předmětů, aniž by se snažila inovovat samotnou hratelnost. Tvůrci Cataclysmu však byli odvážnější. Pravděpodobně z důvodu tehdy již chystaného druhého dílu původními autory nakonec příběh tvoří vcelku samostatnou kapitolu. Stále je na poměry strategií vysoce nadprůměrný, ovšem do univerza Homeworldu mi vůbec nesedí; zatímco v první hře jste byli svědky strastiplného hledání zapomenutého domova, děj datadisku se točí okolo starodávné rasy (něco mezi borgy ze Star Treku a Zergy z SC), která se po letech uvěznění probudila a hodlá si nyní podmanit celou galaxii. Tedy, tato zápletka nijak neotřele nepůsobí, ale ve hře funguje dobře a v několika částech má hra dokonce až mrazivou atmosféru.

Velkou předností datadisku je samotný gameplay. Uživatelské rozhraní doznalo opravdu slušného množství změn, mezi nimiž nechybí teď už opravdu použitelná pauza, okamžitá změna rychlosti času, lepší popup menu, různé užitečné ukazatele atd. Co se hraní týče, tak musím smeknout. Některé věci, co se mi líbily v originále, jsou sice nenávratně pryč, jejich absenci však vynahrazuje další várka novinek. Předně - souvisí to s příběhem - není zde mateřská loď a vaším hlavním plavidlem je jen taková větší těžařská bárka, kterou ovšem v průběhu kampaně vylepšujete - přidáváte štíty, různé moduly atd. Mohlo by to být o dost propracovanější (třeba nějaké větvení či specializace), ale i takhle je to super. Takže postupem času se z bárky stává pořádná vojenská stanice, radost pohledět. Zpočátku jsem se také bál o ještě nižší maximální počet jednotek. I tento systém ale byl přepracován a ve druhé polovině již vaše armáda začíná nabírat na úctyhodné velikosti (abych se však přiznal, pořád mi to bylo málo). Jsou tu i nějaké (lépe či hůře využitelné) dovednosti, pořádný upgrade a hromada dalších věcí. Obtížnost mi přišla víceméně stejná; pro některé pak může být kladem, že se dramaticky navýšilo množství suroviny a není tedy třeba šetřit kredity za každou cenu jako v Homeworldu. Samotné mise jsou opět slušně variabilní a dost zábavné; hlavním těžištěm samozřejmě zůstal boj, zdaleka ovšem nejde v každé misi jen o to, odstranit z mapy všechny červené tečky.

Vše dohromady to má za následek výrazně větší přívětivost ke hráči, která je zhruba na úrovni jiných RTS. I přesto nakonec v mém pohledu Cataclysm celkové kvality Homeworldu nedosahuje. Schází mu ta monumentální atmosféra (mimochodem i hudba je znatelně slabší), příběh nemá tu sílu a hloubku (kvalitou je tak lehce nad StarCraftem) a to byly klíčové položky, které v případě Homeworldu daly s jistotou zapomenout na všechny ty nedodělky a výtky.

Je to však rozhodně důstojný pokračovatel.

Aneb jak se z vcelku atmosférické FPS podařilo udělat tupou střílečku, kde vetřelci nabíhají po desítkách zpoza každého rohu...

Opravdu slušná TPS, které bych vytkl jen dvě věci. Zaprvé zbraně - jednak neohrabaný systém jejich výběru (naštěstí tu je aspoň možnost uložit si určité kombinace) a také trochu nevyváženost arzenálu, kdy polovina je naprosto super, a druhá stojí za nic (především ty zbraně z úvodu - dost jich je nepoužitelných už když se vám dostanou pod ruku a co teprv v pozdějších fázích hry). A to nejpodstatnější - hra mohla být opravdu více odvážnější a to především co se týče hlavní hrdinky (ne, že by ty všelijaké kombinézy byly špatné :-) ). Navíc si nevzpomínám, že bych někdy během hry viděl větší množství červené krve. Jde zkrátka až moc dobře vidět, jak se tvůrci hlídali kvůli ratingu, čímž dost utrpěl design. Ale jak jsem zmínil v úvodu, i tak to stojí za to.

[přepis z fóra Sigil.cz; tohle by určitě neměli číst zarytí SH fans]

Děs a hrůza - co se týče kamery, tak teda určitě; je fakt super, že herní postava je pořád skoro přes celý záběr a často pak kamera čumí Jamesovi i přímo do ksichtu (hnusně zpracovaného, mimochodem, což platí i pro všechny další "mluvící" charaktery), aniž bych samozřejmě viděl cokoli vzdálenějšího než dva metry. Je ale pravda, že je to horor (kdyby totiž mělo být veškeré napětí ve hře tvořeno pouze příběhem či snad monstry, tak by to nejspíše nedopadlo dobře).

Co mi ze hry nejvíce utkvělo v paměti jsou ty dlouhé nudné chodby ústící občas k nějaké více či méně zdařilé hádance, příp. k příběhové události. Působí to příšerně schématicky - chodba z A do B, v každém bodě určité políčko příběhu, mezitím otravné běhání a otřesné souboje. Co se týče příběhu, je celkem zajímavé, že průběh (včetně konce) je ovlivňován zdánlivě neočekávanými okolnostmi (zda-li seberete nebo uděláte to či ono), ovšem pokud už nikdy v žádné další hře něco podobného neuvidím, budu jedině rád; SH2 nedává nejmenší podněty k tomu, co by vývoj událostí mohlo ovlivnit a to mi opravdu vadí! (Dá se to prý pochopit až zpětně - resp. po pročtení nějakých rozborů - opravdu bezva.)

Nedalo mi to a nechal jsem si vyzradit i další konce (já sám se dohrál k Leave; ne, samozřejmě v nejmenším netuším, proč); a za komentáře typu "tenhle konec je ten správný" či "ke správnému pochopení příběhu je nutno odkrýt i další závěry" opravdu děkuju - to mám ještě několikrát dohrát takhle k uzoufání nezáživnou hru, abych z ní teprve pak něco málo měl? Jinak příběh spíše než zajímavě či hlubokomyslně působil nepříjemně zmateným (a matoucím) dojmem, i když mám obavy, že šlo o záměr. A neuvěřitelně mě štvaly vedlejší postavy - zvláště tedy Laura a Angela.

Fakt si umím představit, že SH2 někoho osloví, ale já mezi cílovku zjevně nepatřím (a že ty SH soundtracky mám opravdu rád).

Herně je Max Payne solidní střílečkou s velice slušnou dynamikou, nabízí ovšem něco zásadního navíc a druhý díl tyto klady ještě více zvýrazňuje; komiks, noir atmosféru a v rámci žánru vysoce nadprůměrný příběh, kde nechybí ani menší (umně provedené) zpřeházení kapitol (což taky není ve hrách moc k vidění). Záporák pak patří mezi mé nejoblíbenější vůbec. Jsou zde lepší - i po hratelnostní stránce - psychedelické scény, nezmínit nelze ani hratelnou Monu; ty části, kde s Maxem spolupracuje, se totiž dají považovat za naprostý vrchol hry, co se akce týče.

Přesto se najdou dvě výrazná negativa. Prvním je délka (oba díly jsou dost krátké dohromady a co teprve každý zvlášť) a tím druhým dost divná volba obtížnosti a spolu s ní spojené zpracování konce, které považuji za jedno z nejtragičtějších, co jsem dosud viděl (tedy příběhově je konec dobrý, ale výběr ze dvou - v poměrně zásadním detailu se lišících - zakončení na základě zvolené obtížnosti, to si mohli tvůrci odpustit).

Popravdě nejsilnější atmosféru má tahle hra mezi borgy, dokud se nestřílí. Jakmile ovšem palba začne, stane se z Elite Force trenažér míření a střelby. Fronty a fronty nepřátel se přímo před vámi respawnují a padají jedna po druhé k zemi. Je to slušná řež, ale není to Star Trek.

Promarněná šance. Vezměte zajímavý a atraktivní setting, očesejte RPG až na kost (tj. k bojovým dovednostem), dialogy nahraďte úmornými a nudnými dungeony, navrch k tomu přihoďte špatné ovládání a vznikne Redemption.

Vážně - nejzábavnější činnost hry pro mě představovalo potloukání se po městě a sání lidí v temných uličkách, zajímavou částí byl taktéž pochod za denního světla ve stínech, ale to je asi tak vše pozitivní - z hlediska hrací doby to samozřejmě tvořilo směšně malý zlomek.

Asi ani netřeba dodávat, že Bloodlines jsou (ve všem) MNOHEM lepší.

Nikdy nezapomenu na to, jak mě jednou uprostřed noci vyhodili opilého z hospody do naprosté tmy s tím, že už se zavírá - ehm, myslím v této hře.

Stíny nad Rivou byl jediný díl série, který jsem byl schopný pořádně hrát (nemám rád krokovací hry, kterými byly ty předchozí), o to více jsem si ale tento užil. Zamrzí (i na svou dobu) slabší technické zpracování, ale navzdory tomu, že v herním světě nepotkáte jedinou "chodící" postavu (ani sprit) a všechna interakce se tak odehrává prostřednictví dialogových oken (s případným doprovodným artworkem), dokáže svou atmosférou RoA3 opravdu pohltit. Bojů mohlo být, pravda, trochu méně (zvlášť vzhledem k čtvercové - a nikoli optimálně šestiúhelníkové - síti), ale dá se to přežít.

Líbil se mi taktéž překlad (a dokonce i dabing), zřejmě jeden z prvních oficiálních českých překladů/dabingů vůbec.

Je jen velká škoda, že jsem RoA3 dík zákeřnému technickému bugu těsně před koncem vlastně nikdy nedohrál. I tak to ovšem stálo za to.

EDIT: Po letech dohrána anglická verze. Poslední část je jednoznačně nejslabší a to, že vás v ní autoři připraví o všechno nashromážděné vybavení, je hrozná designová podpásovka.

Beyond Good & Evil patří mezi nejnádhernější hry, jaké jsem kdy hrál. Zpočátku jsem sice musel řešit několik technických obtíží a hned první souboj mě mírně vystrašil, zda se i zbytek hry nebude nést v podobném duchu, naštěstí se BG&E zakrátko ukázala v mnohem lepším světle. Ačkoli boje tedy jsou vcelku jednoduché, akční složka je dík různým prostředím - země, voda, vzduch - dostatečně variabilní, nehledě na to, že souboje netvoří jedinou náplň hry. Nechybí nejrůznější mezihry (přičemž hned u první jsem se opravdu srdečně zasmál), závody a honičky, povedené stealth mise i pár vedlejších úkolů a samozřejmě (možná trochu překvapivě) zábavné fotografování.

Dalším výrazným plusem je, že hra není v nejmenším "hopsačkou" klasického střihu (kteréžto jsem ani nikdy neměl příliš rád); skoky jsou automatické, do propastí nespadnete, což má za následek maximálně plynulou hratelnost. Úžasná audiovizuální stránka pak dokazuje, že přinejmenším estetická kvalita grafiky nezávisí na počtu polygonů či rozlišení textur, ale na umně zpracovaném designu, který je patrný na každém kroku ve hře, ať už se jedná o postavy, prostředí či nepřátelské potvory (skvěle hratelné souboje s bossy - tedy až na toho posledního - pak patří mezi vizuálně nejpřitažlivější části hry vůbec).

Hra je korunována zajímavým příběhem s příjemnou atmosférou a ačkoli herní doba není nejdelší (v mém případě se čistý herní čas pohyboval okolo 12ti hodin), nedostaví se alespoň pocit stereotypu a hra skončí v tom nejlepším. Samotný závěr je po příběhové stránce velmi dobře zvládnutý a jen tak potvrzuje nesmírně dobrý dojem, jakým hra hned od začátku působí.

Original War je vynikající jako novátorská hra. Přináší spoustu svěžích a funkčních nápadů a pokud se nějaká hra dá označit za kombinaci RTS a RPG, je to právě OW. Skvělý je i samotný příběh (byť nedokončený) těžící z poměrně provařeného cestování časem snad naprosté maximum (jen škoda, že je americký hlavní hrdina místy takový debil, viz poslední mise za Američany).

Ovšem jako klasická RTS (kam pozdější fáze hry žel spějí) poměrně selhává. Pokud mi ve hrách od Blizzardu (SC/W3) vadilo, že se budovy dají válcovat pěchotou, OW představuje trochu odlišný extrém - dobývání základen může být až extrémně tuhé; dokonce mi místy přišlo znatelně jednodušší (nicméně stále obtížné) válčit s pěchotou, než právě užívat různá vozidla, která by měla mít za dané situace navrch.

Jinak 2D grafika je stále solidní a to samé platí i pro technické zpracování obecně. Jen ten (český) dabing skřípe - kupříkladu herec dabující Powella měl naprosto příšernou intonaci (tedy pokud se vůbec dala intonací nazvat).

Poměrně kvalitní datadisk pro výbornou hru. Některé mise nabízejí pravda dost bizarní řešení (v jedné třeba můžete poměrně snadno ukrást Rusům helikoptéru před očima a pak s její pomocí spustit z nebe na sovětskou základnu hotové peklo - moc to tedy neodpovídá mým představám o "realistické hře"). Příběh pak je, mírně řečeno, úplně dementní, ale hraje se to pořád dobře a Nogova je rozhodně tím nejlepším ostrovem, který může Flashpoint nabídnout.

Syberia je hra s výtečnou atmosférou, v mých očích ji ale příliš sráží především roztahanost, kdy neustále zdlouhavě probíháte desítkami prázdných lokací (popravdě mě to docela odradilo od hraní druhého dílu). Také "silných příběhových momentů" by mohlo být mnohem více. S TLJ se tak žel nedá Syberia ani moc srovnávat.

Opravdu se člověk diví, co všechno jsou vývojáři schopni vydávat za hru. Takováhle koncentrace nudy, odporné grafiky, hratelnosti postrádající nejmenší nápady, mizerné AI (která má s inteligencí pramálo společného a posílá na vás jednotky v kolonách tak, jak je vyrobí) se nedá ohodnotit nad 10%. A to sám vlastně nevím, čím si těch 10% hra zaslouží.

Srdcovní záležitost, strategie s duší. Homeworld sice není zdaleka dokonalý a je vidět spousta nevyužitého potenciálu, dojmy z něj však stále zůstávají vysoce pozitivní.

Nepamatuji tak silné vtažení do strategie, jaké jsem mohl vidět právě zde, při prvním startu mé mateřské lodi. Hratelnost pak sice v průběhu hry občas zakolísala, ovšem provedení závěrečné mise bylo tak dechberoucí, že téměř všechny mé pochyby v podstatě zmizely. K tomu výtečná hudba (včetně credits) a i dnes nádherná grafika; Homeworld jednoznačně patří mezi herní poklad.

Jedna z nejlepších 3rd person akcí, co jsem kdy hrál, i když už mě při posledním hraní zdaleka nebavila tak jako před lety. Ale je to v každém případě moc pěkná hra. Jen nechápu, proč každý díl vyšel pro jinou platformu...

[Rozhodl jsem se napsat nový komentář a trochu - eh, trochu - rozvinout, proč se mi tahle kultovní hra nelíbí tak jako ostatním.]

Deus Ex má několik výrazných kladů - poměrně kvalitní level design, prostředí, hudbu (R. Gabrels), místy nabízí i nelinearitu či možnost řešit některé problémy více způsoby (což je na akční hru opravdu nadstandard, nicméně nejde o tak výrazný a propracovaný prvek), popíšu však dva veliké nedostatky, kvůli kterým mi DE připadá tolik nadhodnocený.

Prvním je umělá inteligence. Na tu jsem poměrně zatížený, což ale neznamená, že bych automaticky "strhával body" za to, že nepřátelé neumí to či ono. Jde mi především o to, aby daná hra měla AI adekvátní herní náplni a to rozhodně není případ DE. Vůbec mi nevadí, pokud se na mě v prosté střílečce řítí nepřátelé v zástupech, bez nejmenších rozpaků nabíhají na ránu a po desítkách umírají - je to blbá řežba, ale je to zábava. V DE jsem zažil jedny z nejhorších přestřelek, jaké jsem kdy v FPS viděl; vždy se otřesu, když si vzpomenu na ty divně kmitající nepřátele a svou zoufalou snahu je svou puškou trefit. (Mimochodem fakt, že se Dentonovi coby živému hi-tech výdobytku moderní zbrojní technologie třese muška jako malé školačce, považuji za velký nedostatek herního systému, ale o tom více níže.) Zvláště vzpomínám na humanoidní (?) obrněnce s raketometem v každé ruce v pozdější fázi hry, kteří takhle zběsile kličkovali ze strany na stranu. Atmosféra šla do háje, herní zážitek a mé nervy při snaze je trefit taky. Je pak pěkné, že můžete sbírat mrtvá těla, ale opravdu jen můžete, protože si toho nepřátelé stejně nevšímají (a pokud to záleželo na obtížnosti - z opatrnosti hráno na medium - tak je to jen další chatrný mechanismus).

Druhým záporem je RPG systém. Již jsem zmínil příklad s mířením, uvedu tedy další. Co si pamatuji, všechny skilly se vyvíjely stejně (tzn. že za určitou úroveň toho či onoho jste vždy dali stejný počet bodů). Takže máte dovednost plavání, a za celou dobu se ve hře objeví tak možná dvě tři tůňky, ve kterých si můžete začvachtat - ale proč bych měl do takového skillu cpát body? Proč by to měl kdokoli dělat, vždyť taková specializace je úplně na houby. Takový systém musím označit za špatný, protože zkrátka nefunguje (některé další dovednosti na tom totiž nejsou o moc lépe). DE u mě selhává jako RPG a jako akční hra taky zrovna neexceluje.

Ještě se krátce zmíním o závěru, jehož podání je přímo příšerné - "hraj si, jak chceš a v poslední misi si vyber, ke komu se přidáš". Takové zakončení bych u tak legendární, nepřekonatelné a vůbec dokonalé hry ani v nejmenším nečekal, tohle už je solidní (pod)průměr.

S velkým sebezapřením 70% (s tím, že 60% je už trochu jiná liga a x5% hodnocení nedávám).

---
Až po DE jsem si mimochodem zahrál System Shock 2 a seznal jsem, že ten SS2 je mnohem lepší. AI je sice také hloupá (nepřátelé jsou však jen tupí mutanti a navíc se jedná o survival horor, takže vás to právě vůbec netrápí; a navíc nekličkují :-) ), ale třeba RPG systém je naprosto vynikající (asi nejlepší, co jsem zatím u FPS/RPG viděl), fungují v něm specializace atd. Nemůžu si pomoct, ale v porovnání se SS2 Deus Ex opravdu zoufale bledne.