Herně je Max Payne solidní střílečkou s velice slušnou dynamikou, nabízí ovšem něco zásadního navíc a druhý díl tyto klady ještě více zvýrazňuje; komiks, noir atmosféru a v rámci žánru vysoce nadprůměrný příběh, kde nechybí ani menší (umně provedené) zpřeházení kapitol (což taky není ve hrách moc k vidění). Záporák pak patří mezi mé nejoblíbenější vůbec. Jsou zde lepší - i po hratelnostní stránce - psychedelické scény, nezmínit nelze ani hratelnou Monu; ty části, kde s Maxem spolupracuje, se totiž dají považovat za naprostý vrchol hry, co se akce týče.

Přesto se najdou dvě výrazná negativa. Prvním je délka (oba díly jsou dost krátké dohromady a co teprve každý zvlášť) a tím druhým dost divná volba obtížnosti a spolu s ní spojené zpracování konce, které považuji za jedno z nejtragičtějších, co jsem dosud viděl (tedy příběhově je konec dobrý, ale výběr ze dvou - v poměrně zásadním detailu se lišících - zakončení na základě zvolené obtížnosti, to si mohli tvůrci odpustit).