Po prvním spuštění Života Delty jsem byl nadšený. Nelítostný svět robotů (a jak se později ukázalo, hlavně zvířecích mutantů a částečně i lidí) je přes své stinné stránky opravdu krásný, což má na svědomí především nádherné grafické zpracování. A ten zvláštní jazyk všech robotů i živých tvorů je taky super.

Jako malý robůtek Delta, kterého zachránil před sešrotováním o něco větší robot Joe, se vydám zachránit zase já jeho, protože byl za tento čin, porušující zákony místního totalitního režimu, odveden příslušníky zdejší pořádkové služby. Cesta to není úplně jednoduchá, ale také není příliš dlouhá a zvláště ke konci mi to přišlo zbytečně moc uspěchané. Postavy, které jsem při svém putování potkal, byly vesměs sympatické a ty krátké rozhovory a úkoly, co jsem pro ně plnil, jsem si užil.

Škoda pár chybek, které Deltě ubírají na hratelnosti a plynulosti. Při chození po lokacích hlavní postava ne vždy reaguje na první kliknutí, což zdržuje a mírně frustruje. Často se nedozvím, co se po mě přesně chce, respektive jak to mám provést, kam mohu a nemohu klikat a jak mám ovládat minihry. Na jednu stranu je dobře, že mě hra nevede za ručičku, ale menší postrčení by mnohdy neuškodilo. A ten konec? Jistě by se dal vymyslet daleko lepší.

Od Hydrophobie jsem toho moc nečekal. Měl jsem ji na svém seznamu her, co si chci zahrát už poměrně dlouho a konečně se našla příležitost se do ní pustit, ale žádná sláva to bohužel není. Chování vody je tu zpracované solidně, ale v ostatních aspektech hra hodně pokulhává.

Myslím si, že v roce 2051 přelidnění a zvýšená hladina moří a oceánů ještě nebude takovým problémem, abychom museli žít na obřích lodích typu Queen of the World, ale to ukáže až čas. Kate Wilson je vcelku sympatická postava a rád jsem určoval její další kroky. Na začátku se dostaví mírný wow efekt, protože voda se opravdu chová poměrně realisticky, a když otevřu dveře s vyšší hladinou, začnou se hladiny postupně vyrovnávat a také oheň jde tímto způsobem uhasit. Ani šplhací pasáže nejsou špatné.

To vše však po nějakém čase pomine a začne se dostavovat značný stereotyp. Je vcelku logické, že vnitřek lodi bude stísněný a plný různých téměř stejných chodeb a schodišť, ale proč se musím vracet do stále stejných lokací a někdy dokonce i několikrát za sebou? Proč je tu skóre založené na bodech, získaných z likvidace nepřátel a ničení prostředí? Po nalezení zbraně, kterou Kate zpočátku používá jen sporadicky se ze hry postupně stává klasická střílečka. Přitom by bylo skvělé, kdyby systémová inženýrka, která zbraň jistě nedrží příliš často (jestli vůbec), měla možnost nepřátele různými šachtami a dalšími průlezy nenápadně obejít a ne je zabíjet po desítkách.

Závěrečná bitva s bossem ve formě likvidace robota pohybujícího se na stropní kolejnici (kterou mimochodem původní verze neobsahuje), byla neskutečně otravná a nutila mě používat nově nabyté schopnosti, které jsem se za těch pár minut zpět, co jsem je získal, opravdu nemohl stihnout naučit ovládat. Kdo tohle vymyslel by měl hned skončit s vývojem her, což se vlastně stalo. Musel bych zapátrat hodně hluboko v paměti, abych si vybavil horší závěrečný souboj. A ten úplný závěr je také příšerný. Opravdu se nedivím, že hra nebyla úspěšná a vývojáři to pár let po vydání zabalili.

Logické hry hraji spíše okrajově a není to zrovna žánr, který bych nějak více vyhledával. Zřídka kdy mě něco zaujme a už opravdu výjimečně se do takového kousku pustím. Zpátky do postele je však jednou z těch mála výjimek, potvrzujících pravidlo. Tato menší hříčka vypadá zajímavě, a i když takovéto zvláštní světy moc nemusím, u snů je překousnu.

Bob se musí dostat do postele a nespadnout při tom přes okraj prapodivných kusů podlah s komíny, sloupy či schodišti, v čemž mu pomáhá jeho vysněný parťák Subob. Bylo třeba také dávat pozor na budíky, psy nebo velrybí vlaky, aby Boba neprobudily.

Zdolat třicet levelů mi nezabralo moc času, a tak jsem zkusil splnit i achievement Speedrunner, kdy je třeba všechny úrovně projít do pětačtyřiceti minut a ono to vážně jde. Celkem v pohodě jsem se na konec dostal za necelou půlhodinku. Pak jsem se pustil i do Nigtmare úrovní a sbírání klíčů, potřebných k jejich dokončení, už bylo daleko složitější. Jelikož jsem ale už znal původní řešení, přišel jsem i na tohle.

Musím ocenit, že obtížnost je nastavena vcelku rozumně, a po opakovaném zkoušení možností lze na vše přijít dříve, než se dostaví frustrace. Videonávod jsem využil tuším jen v jednou případě a i tady jsem byl hodně blízko. Určitě by neškodilo více levelů, ale je otázka, zda by se vývojářům při jejich tvoření podařilo udržet nastavenou laťku. Celkově je tvorba tohoto studia nápaditá a možná někdy zkusím i Chronology nebo Figment.

Pokud by třetí díl série Grand Treft Auto měl vycházet ze svých předchůdců a vyšel by po roce 2010, vypadal by nejspíše nějak takhle. Ano, ve trojce si můžu zapnout pohled shora a možná to tak někdy i zkusím dohrát, ale to 3D v otevřeném světě bylo ve své době sakra lákadlo. Rustler aneb Grand Theft Horse se povedl a rád jsem si zase jednou střihl městskou akci.

Nejprve jsem se s GTH seznamoval, po pár prvních úkolech jsem s Guyem jen tak blbnul a několikrát při tom umřel. Pak jsem se pustil do regulérního hraní, abych si zhruba po patnácti hodinách řekl, že si to dám znovu, protože to přeci půjde bez jediné smrti (samozřejmě s ručním ukládáním) a splním tak všechny achievementy. Hra je prolezlá spoustou humorných hlášek a situací v čele s Monty Python fóry (španělská inkvizice, noha, bezruký rytíř), takže mi znovurozehrání vůbec nevadilo a za pár hodin jsem se dostal tam, kde jsem byl předtím. Také matka hlavního hrdiny stojí za to.

Z vedlejších aktivit mi přišlo skvělé hledání jedinečných koní pro úplného magora, akorát mě trochu mrzelo, že se musel hledat vždy jen jeden konkrétní druh. Vožení mrtvol na hřbitov nebo pacientů k lékaři, bylo pekelně těžké, především pak kvůli velmi otravným příslušníkům městské stráže, kteří jsou na každém rohu a občas po mě šli třeba kvůli srážce s protijedoucím koněm, což jim mnohdy vůbec nevadilo. Po spoustě neúspěšných pokusů jsem si však vychytal, kudy mám jezdit, abych případně mohl strhnout nějaký ten plakát na snížení úrovně hledanosti, a pak už to šlo celkem hladce. Rozvážení pošty či taxikaření bylo oproti tomu hodně jednoduché, protože samotný kůň se ovládá lépe, než vůz tažený spřežením.

Zbraní není mnoho a až na kobylince, loutnu nebo svaté granáty jde o vcelku standardní výbavu, kterou lze ve středověké hře očekávat. Dabing je za mě dobrým kompromisem, kdy postavy nejsou němé, ale nesrozumitelně žvatlají, takže vývojáři nemuseli utrácet za profesionální dabéry a k Rustlerovi to vcelku sedí. Povedla se také hudba, kterou hrají bardi na každém druhém rohu a po celou dobu se mi neomrzela.

Největší vadou na kráse Velké koňské loupeže jsou dozajista bugy. Ano, nelze plavat, což se však dá pochopit a autoři si tím vytyčili jisté hranice, ale bugy hru zbytečně srážejí. Občas jsem tak nesmyslně vylétl do vzduchu a spadl zpět na zem nebo mi zmizely dovednostní body a musel jsem si nahrát starší pozici. Nejotravnější a nejvíce opakující se bug však byl ten, který způsoboval pád hry. Vždy mi po několika hodinách hraní začal vypadávat zvuk, což byl signál, že musím svůj postup co nejdříve uložit. Mnohdy jsem to nestihl a přišel o nějaký ten splněný úkol, ale naštěstí se mi to nikdy nestalo po nějaké náročnější misi.

Moc mě také nepotěšil dle mě trochu useknutý konec. Umře Buddy (vcelku lacině), porazím hlavního záporáka, princezna pronese jednu větu, a to je v podstatě vše. Žádná svatba, žádné líbánky a už vůbec ne nějaké shrnutí předchozího děje. Naskočí titulky s pár obrázky a objevím se zpět ve městě. Ano, mohu si nově ukládat hru na hradě a také si mohu nasadit korunu, ale čekal jsem trochu víc. Nějaký podobný titul bych si zase někdy rád zkusil, ale už bych měl asi konečně rozehrát to páté GTAčko, když se blíží vydání šestky.

Přesto, že mám filmového, a především pak knižního Pána prstenů hodně rád, hru z tohoto universa jsem doposud nehrál. Ne že bych se těmto titulům úplně vyhýbal, jen mě žádný nezaujal natolik, abych se do něj pustil. Žádný, až na Stínovou sérii a právě Aragornův úkol na Wii, který vyhrál v souboji o to, co si zahraji dříve.

Děj hry kopíruje ten filmový, jen ve značně osekané podobě, kdy je vypuštěna a místy také značně upravena řada událostí. Většina toho hlavního tu však je. Nechybí tak Větrov, Roklinka, Moria, Fangorn, Rohan, Helmův žleb, Minas Tirith, Černá brána ani olifanti. Po každé příběhové kapitole s Aragornem jsem se mohl podívat do Hobitína v kůži Samova syna Froda a plnit zde různé jednoduché úkoly. Je to vlastně takový zajímavý tutoriál, kde jsem se především učil, jak zacházet s novými zbraněmi, abych pak nemusel tápat na bojišti.

Hrál jsem na nejtěžší obtížnost King, a přesto mi hra nepřišla nijak zvlášť těžká, když tedy pominu sem tam ne příliš poslušné ovládání, které mi obtížnost občas uměle zvyšovalo. Posbíral jsem vše, co šlo a splnil jsem i všechny vedlejší úkoly. Odměnou mi pak bylo jen několik ohňostrojů v Hobitíně. Není to nic moc, ale zase lepší, než vůbec nic.

Souboje s rozličnými nepřáteli jsou jen o máchání ovladačem ze strany na stranu, i když je zde pár komb, která se však vyplatí využívat jen na tužší protivníky, protože se při jejich provádění spotřebovává jakási útočná síla. Vrcholem je v tomto ohledu poslední úroveň, v níž vlastně žádná jiná činnost neprobíhá a byl jsem opravdu rád, že byla celkem krátká.

Určitě musím pochválit nepovinný kooperativní režim, který jsem párkrát využil. Druhý hráč se totiž může připojit naprosto kdykoli během mého hraní a jako Gandalf mi pomoci s likvidací nepřátel nebo především s léčením. Můj starší syn mě tak několikrát vytáhl z těch několika málo šlamastik, do kterých jsem se dostal a nemusel jsem se spoléhat na automatické ukládání. Hudební motivy jsou zde původní, ale dabingu se až na Sama a Gimliho ujali jiní herci, než byli ve filmech. Sam je však coby vypravěč slyšet nejvíce, takže nejde o žádnou tragédii.

To už je doba, kdy jsem čítal Čtyřlístky u strejdy, který měl a má spoustu čísel. Stále si občas nějaký ten díl prolistuji, když se mi podaří některý z chybějících sehnat mé sestře. Už to ale není takové, jako když jsem ještě neuměl číst a k obrázkům si vymýšlel vlastní příběhy. Z té dvacítky herních dílů, které na zdejší databázi mají profil, jich mám pět ve své sbírce, ale bohužel se mi žádný z nich nepodařilo spustit. Musím se už dokopat k instalaci Windows XP na starý notebook, kde se mi to snad konečně povede.

Když se na loňské Vánoce v rámci adventního kalendáře České televize objevila nová adventura s mými oblíbenými hrdiny, bylo mi jasné, že si ji dříve či později zahraji. Hra je rozdělena do několika krátkých pasáží a v každé z nich jsem postupně ovládal všechny čtyři postavy. Jde o opravdu velmi jednoduché úkony a sebrané předměty ani není třeba nijak používat, protože jakmile se objeví v inventáři, hra s nimi pracuje, jako bych je měl v ruce.

Jako adventura, která děti uvede do herního světa, je Čtyřlístek kontra Klamérie přesně to pravé ořechové. Já jsem to v podstatě jen odklikal, tak nějak letmo vnímal jednoduchý příběh o dopingu na zimních hrách a ani jsem se nenadál a byl konec. Výhoda těchto krátkých adventur od ČT je, že se dají spustit na jakémkoli počítači s připojením k internetu (některé i na mobilech) a zabijete tím čas, když nevíte, co dělat. Žádnou hlubokou myšlenku v nich ale najít nelze.

Z herních titulů teď už mám za sebou opravdu vše, s čím měl Benoît Sokal nebo jeho studio co dočinění a spousta věcí mi teď dává smysl. Už vím, proč ve většině svých her Sokal na Amerzone odkazuje, protože ta příroda zahrnující skvěle ozvučenou džungli, temné močály, bujně rostoucí květenu a hlavně prapodivnou zvířenu je opravdu okouzlující. Také je nadmíru jasné, z čeho vychází název a logo studia White Birds Productions.

Amerzone jsem se bál. Nechtělo se mi do něj vůbec pouštět především kvůli krokovacímu pohybu a již ne příliš působivému grafickému kabátku. A to byla velká chyba. Kdybych věděl, co se v tomto ošklivém káčátku skrývá za poklad, určitě bych se tolik nerozmýšlel a zahrál si ho daleko dříve. Ano, na pár místech jsem chvíli bloudil, ale lokace nejsou nijak rozlehlé, takže nešlo o žádné frustrující pasáže. Hra ani není nijak moc dlouhá, což je vcelku škoda, protože bych v zemi Amerzone rád strávil více času. Také fakt, že se na každém místě, kde mi došlo palivo, nacházel kanystr s benzínem, není moc reálný. O realitu tu ale tolik nejde.

Doprava obřího vejce pomocí helikoptéroloďoletadloponorkostroje do neznámé země mě bavila, a to je to hlavní. A to finále, to nemělo chybu. Mezitím jsem osvobodil velrybu, prolistoval hojně ilustrovaný deník a popovídal si s pár lidmi. Škoda jen, že téměř každý druhý, s kým jsem mluvil, na konci rozhovoru zemřel. Potěšily mě také diskety, které jsem potřeboval na nahrání dat do mého cestovního stroje. V reálu už jsem je hodně dlouho nepoužíval. Je opravdu smutné, že žádné další hry už se od tohoto tvůrce nedočkáme, některé z těch již vydaných si ale ještě někdy určitě dám znovu.

Jak zmínili téměř všichni přede mnou, adventura Gomo s hadrovým panákem téhož jména v hlavní roli je kopírka her od Amanity, především pak druhého Samorosta. Tam si autoři vypůjčili i příběh o uneseném pejskovi, který sám o sobě není nijak převratný.

Jde o jednoduchou hříčku bez větších záseků, čemuž napomáhají i primitivní hádanky, minimum interaktivních míst a třímístný inventář. Inventář je alespoň nápaditě vyřešený, kdy Gomo otevírá zip za hlavou a předměty si strká do sebe. To je však jeden z mála zajímavých prvků. Jsou tu dokonce i obrazovky, které Gomo projde sám bez mého přičinění a mimo prodloužení herní doby nemají jakýkoli jiný smysl. Došlo také na pár vtipných situací (například pád hned na začátku), ale většinou je humor spíše trapný.

Budu asi jeden z mála, kdo hru prošel dvakrát po sobě. Při prvním průchodu se mi totiž nepodařilo odemknout bonusové minihry, a to by mi samozřejmě nedalo spát. Rovnou však mohu zmínit, že to nestálo za to. Nic nejde urychlit ani přeskočit, takže druhý průchod nebyl o moc kratší, než ten první a minihry jsou na jedno brdo, kdy jde o mlácení mimozemšťana po hlavě. Za mě naprostá zbytečnost a měl jsem si o tom zjistit víc předem, abych to nemusel absolvovat znovu. Gomo určitě neutěšil můj hlad po další povedené mimimalistické adventuře a budu muset dál čekat na Phonopolis, které snad už letos konečně vyjde.

První dva díly Krále Jistera jsem nehrál a jelikož se jedná o textovky, tak se to asi nezmění. Trojka mě ale vcelku zaujala a za těch zhruba třicet korun ve slevě jsem jí vzal.

Krokovací adventury typu Myst mi moc neříkají, zde jsem si na to však vcelku rychle zvykl a přišlo mi to nakonec lepší řešení, než kdybych se mohl po hradu pohybovat bez omezení. Postavy nemluví a pouze mumlají, ale jelikož jsou jen dvě (vlastně tři), je to v podstatě jedno a klasický dabing by vlastně postrádal smysl.

Herní postup je rychlý, nepříliš složitý a téměř bez záseků. Těch pár hádanek se dá vyřešit vcelku rychle a předmětů není tolik, aby skoro u všech nebylo hned jasné, k čemu se budou moci použít. Bohužel je hra i kvůli tomu poměrně krátká a navíc to hlavní, záchrana Ariabel, se nekoná, takže působí trochu nedokončeně. Pokud někdy vznikne další díl, což úplně nereálné není, určitě ho taky zkusím a snad se v něm dočkám rozuzlení příběhu.

Masaryk je jednou z nejdůležitějších osobností československých dějin, možná tou vůbec nejdůležitější. Je tak skvělé, že se Česká televize vrhla při stém výročí vniku Československa na tvorbu hry, která tohoto státníka vyzdvihuje.

Sice nejde o žádný velký počin, ale jen jednoduchou arkádu, avšak i to stačí, aby byl Masaryk a jeho vytrvalá snaha připomenut mladší generaci. Pět kapitol o dvou úrovních uteče jako voda a z vysokoškolského profesora se stane první prezident nové republiky. Mezi kapitolami se objevují dabované komentáře, co že se to ten daný rok dělo.

Ovládání, i když zahrnuje pouze dvě kurzorové šipky, občas neposlouchá a hlavně při skocích, které následují rychle za sebou, jsem mnohokrát ne vlastní vinou přišel o jeden z životů. Jelikož však po ztrátě všech tří srdcí následuje pouze opakování dané úrovně, nejde o žádnou fatální chybu, kvůli níž by hra byla nehratelná. Jinak totiž vše šlape tak, jak má a já už se těším na další podobný projekt ČT, třeba na Mendela.

To si takhle jednou Jan Žižka (ne ten jednooký z Trocnova) řekl, že bude tvořit hry. Nejprve vzniklo pár freewarovek do soutěže Becherovka Game, ale vrhl se i na placené tituly. Mr. Bobley je má první zkušenost s tímto vývojářem a rozhodně ne špatná.

Ano, jde o hříčku s jednoduchou grafikou, stupidním příběhem a prapodivným ovládáním, ale já se při řešení jednotlivých hádanek v každé úrovni celkem bavil. Úrovně nejsou nijak zvlášť rozsáhlé, takže na správný postup lze přijít vcelku rychle. Horší je to s převedením myšlenky do praxe, protože již zmíněné ovládání, které nejde přenastavit, není moc intuitivní a často jsem stiskl jinou klávesu, než kterou jsem zrovna měl. Moc nepomáhá ani fixní kamera, která občas zapříčiní, že celou obrazovku zakryje obří objekt nebo se zobrazí pouze textury.

U hry jsem se občas pěkně navztekal, to nebudu zapírat. Přesto si myslím, že za vyzkoušení Mr. Bobley stojí a ty dvě Eura si případní hráči mohou nechat vrátit, když je do dvou hodin hra nechytne. Simulátor skiareálu od stejného autora možná někdy vyzkouším, ale Facteroids mě moc neláká.

Tak tohle je asi ta nejhorší hledačka, kterou jsem kdy hrál. Myslel jsem si, že po Mirror Mysteries už na nic horšího v tomto žánru nenarazím, ale povedlo se. Nechápu, jak může hra stát pořád sedm Euro a už několik let nebýt ve slevě. Vypadá spíše jako freewarovka pouze s hudbou bez jakéhokoli dabingu, kterou lze sfouknout na nejtěžší obtížnost za dvě hodinky.

Jedním z mála kladů je bezproblémová hratelnost, kdy v hledacích pasážích v podstatě neexistují záseky a hinty tak postrádají smysl. Zajímavá byla postava Stellana Berglunda a navíc mi připomněla mého oblíbeného švédského hokejistu, toho času v důchodu, od nějž mám hokejku z pardubického finále MS dvacítek.

Všemu nasazuje korunu absurdní smrt v mrazáku a zmatené vyšetřování. Jak ti samí vývojáři mohli dva měsíce po tom vytvořit povedenou a plně dabovanou hledačku Runaway Express Mystery, to mi hlava nebere. Už se "těším" na jejich "nejlépe hodnocenou" prvotinu Lost Civilization.

Krátká adventura, podobající se produkci Amanity Design, a to jak vizuálem, tak i nemluvnými postavami, které pouze vyluzují různé zvuky, to je Za zdí. Jednoduchý příběh o holčičce, která jde navštívit svého kamaráda, aby si s ním mohla hrát, mi vůbec nevadil.

Situace, na než holčička na dvorku před domem narazí, jsou samozřejmě zcela absurdní, ale většinou celkem vtipné a krásně animované. Není tu žádné označení interaktivních míst, musel jsem sám zjistit, na co jde kliknout a na co ne. Na jednu stranu je to super, ale na tu druhou jsem se kvůli tomu na několika místech na chvíli zasekl. Jelikož mi celý průchod trval zhruba hodinu, tak by to bez záseků byla opravdu rychlovka.

Poté, co jsem dorazil do bytu svého kamaráda a pochopil, proč že mi to neotvírá, už bylo dokončení otázkou chvilky. Hudba a celkové ozvučení je parádní a doufám, že se od Houpací hračky dočkáme ještě dalších povedených kousků, ale pokud možno s daleko delší herní dobou.

Druhé příběhové DLC Fable III už mi nepřišlo tak zbytečné, jako to první. Nové lokace zahrnující věznici, mechanický ostrov a čarodějnický ostrov mají něco do sebe a dobře zapadají do celého konceptu hry.

Jen ty úkoly (hlavně vedlejší) nejsou žádná hitparáda. Vzpoura je ještě v pohodě, zblázněný vynálezce či vědátorka také, ale vybíjení nemrtvých na hřbitově, skládání robota nacházením součástek nebo prosté hledání knih není něco, čím bych chtěl trávit svůj herní čas. Zvrat na konci mě však vcelku překvapil a popravdě jsem ho vůbec nečekal. Celkově byl hlavní příběh tohoto rozšíření daleko lepší, než ten v základní hře.

Pominu občasné problikávání textur, kterého jsem si do té doby nikde nevšiml, nemohu však pominout bug, způsobující časté pády hry. Co jsem se dočetl na různých fórech, objevuje se jen v PC verzi a způsobují ho elektrické efekty především na mechanickém ostrově, ale občas se objeví i ostrově s čarodějkou. Hra mi v důsledku toho spadla zhruba stokrát a kdyby nebylo krátkých nahrávacích časů, asi bych se na dokončení rozšíření vykašlal. Našel jsem si ale způsob, jak pády omezit na minimum a kritická místa překonat. Bez pádů by moje hodnocení bylo minimálně o deset procent vyšší, možná by i překonalo základní hru. Takhle ale nemohu jinak.

Kdybych nevěděl, že jde o DLC, vůbec bych to během hraní Fable III nepoznal. V podstatě se jedná o jeden menší vedlejší úkol, který ani není nějak extra záživný. Většinu času zabere likvidace neustále se objevujících nepřátel, a pak návštěva podzemní vesničky následovaná další likvidací několika vln nepřátel.

Po zdolání všech překážek jsem se ocitl v domě člověka, který řídil tento lid bojící se apokalypsy, která měla stále trvat na povrchu a zjistil, že je vůdce již po smrti a o osudu jeho poddaných mohu rozhodnout já sám. Samozřejmě že jsem nechal tyto nešťastníky makat pro sebe a na denní světlo se nikdy nepodívají, proč jako.

Rozšíření přidává ještě střelnici a Kolo neštěstí. Střelnice je vcelku dobrá, ale po překonání všech rekordů už nemá smysl se tam vracet a Kolo neštěstí mě přestalo bavit po prvním absolvování všech jeho částí. Kdyby toto rozšíření vůbec nevzniklo, asi by se nic nestalo. Po jeho projití se necítím ničím obohacen.

U prvního Fable, respektive u rozšířené verze Lost Chapters, jsem se bavil, a to celkem dost. Proto mě mrzelo, že dvojka, dle mnohých nejlepší díl série, vyšla jen na Xbox 360, takže se k ní nemám jak dostat, protože zrovna tuhle konzoli (ani její následovníky) nemám a emulátorům neholduji. Trojka se však na počítače zase vrátila, a i když jsem musel hodně bojovat s geniální službou Games for Windows Live, rozhodl jsem se jí vyzkoušet. Akorát jsem místo klaďase hrál za zlouna a při každém rozhodnutí volil tu morálně horší možnost.

Zachránil jsem tedy svou milou Elisu místo několika no name obyvatel (tu jsem pak v rámci jednoho vedlejšího úkolu zachránil znovu, přebral ji novému příteli a vzal si ji), s dohodou s odboráři jsem si vytřel p* (no zrak ne) a služebnictvo jsem místo povzbuzení brutálně seřval. Důležitější zvraty však přišly s blížícím se koncem hry, kdy jsem svrhl svého bratra a stal se králem. Tato část se mi nijak zvlášť nelíbila, ale uvítal jsem pár rozhodnutí, která měla vliv na lokace. V jedné jsem tak nechal vykácet stromy, v další zase vypustit jezero a otevřít doly a v jiné jsem nechal vypustit splašky do přírody místo zřízení čističky.

Některé vedlejšáky mi přišly daleko lepší, než příběhové úkoly. Třeba když se chtěl manžel nechat rozvést v důsledku zinscenované nevěry manželky, aby se nemusel dělit o majetek a když to manželka zjistila, chtěla po mě, abych povedeného manžílka zabil. Nakonec jsem je omylem zabil oba, což mi bylo posvěceno jako spravedlivé řešení. Postupná obnova vesnice Plavenice byla také skvělá, a pak je tu úkol s jednoduchým názvem Hra se třemi čaroději, kteří mě zmenšili, abych mohl hrát hlavní roli v jejich loutkové hře. Ten je bezesporu úplně nejlepší, který se ve hře objeví. Je až s podivem, kolik sem Molyneux nacpal obsahu, ke kterému se řada hráčů ani nedostane.

Protože nejsem slepé dítě a nehraju nohama, zvolil jsem si těžší obtížnost, kdy se automaticky nedoplňuje zdraví, ale že by šlo o nějakou extra výzvu se říci nedá. Splnil jsem achievement za nula omráčení během celé hry, což mluví za vše. Bohužel jsem nemohl splnit achievementy, které byly závislé na online funkcích GFWL, ale ostatní jsem splnil do puntíku (až na jeden, který by vyžadoval hraní ¾ celého příběhu znovu). Nejvíce mě pobavil ten s názvem Jindřich VIII., pro jehož splnění bylo třeba již jako panovník absolvovat šest svateb a dva manžele nebo manželky zabít. S přeživšími jsem se poté rozvedl a zůstal jen s Elisou a svými dětmi na hradě a adoptovanou dcerou na horské chatě.

Jednou z hlavních činností, které jsem prováděl opakovaně, byl boj. Zpočátku mě bavil a vylepšování zbraní mělo i určitý smysl. Když jsem si však vylepšil zbraně, které jsem chtěl a následně i získané zkušenostní body investoval do vylepšení všemožných dovedností, další boj prakticky postrádal smysl. Kouzla, meč i palici jsem v podstatě přestal používat a všechno řešil pomocí všemocné pistole Černá dračice, případně jsem protivníkům prostě utekl.

Hlavní příběh není nic moc, ale fakt, že dělat nepopulární rozhodnutí je vlastně dobře, je příjemná změna. I když není problém naspořit potřebné finance na vybudování armády prostřednictvím pronajímání domů a zisků z nakoupených obchodů (na konci jsem měl přebytečných asi 30 milionů), je fajn, že i na správňáky je vyvíjen určitý tlak. Minihry, jako je hraní na loutnu, pečení koláčů nebo kování mečů jsou tu spíše navíc a moc času jsem u nich nestrávil, spíše mě mrzelo, že tu nejde rybařit a také nestárnu, jako v jedničce. čímž je první díl vcelku unikátní.

Fable III je koridor jako řemen, ale v podstatě to moc nevadí, až na to, že hlavní hrdina může na určitých místech seskočit někdy i z celkem velkých výšek, ale přeskočit jakoukoli překážku nejde (mrkám na tebe první Zaklínači). Dabéři v čele s Johnem Cleesem, který propůjčil hlas komorníkovi Jasperovi, odvedli opravdu dobrou práci a nemůžu říci, že by mě někdo svým hlasem vyloženě pohoršoval. Celkově vzato je třetí Bajka zajímavým počinem a stojí minimálně za vyzkoušení. Případnému čtvrtému dílu bych se určitě nebránil, ostatně ve hře jsem nechal 55 hodin, ale vzhledem k uzavření studií Lví hlavy jeho vydání nevidím moc reálně.

Protože jsem si první díl s dvojicí známých mlátiček hodně užil, na pokračování jsem se těšil. Spencer s Hillem jsou zpět v plné síle a dokonce nově mluví čtyřmi jazyky. Hudba je znovu parádní a dodává hře tu správnou atmosféru. Co se může pokazit? Bohužel se toho může pokazit poměrně dost.

Příběh navazuje tam, kde prví Facky a fazole skončily (tedy na voru) a pokračuje v podobném duchu, jen zde už tentokrát není zastoupen Divoký západ. Poznal jsem spoustu filmů, kde hlavní protagonisté hráli spolu nebo samostatně, jako jsou třeba Hroši v Africe, Banánový Joe, Kdo najde přítele, najde poklad, Šerif a mimozemšťan, Dva poldové, Sudá a lichá, Jestli se rozzlobíme, budeme zlí nebo můj nejoblíbenější počin Jdi na to včetně mapy s blikajícími tečkami, znázorňujícími padlé agenty.

Hra obsahuje několik otravných bugů, kdy se například ovládaná postava či některý z protivníků zasekne na místě a je nutný restart od posledního záchranného bodu nebo se místo tlačítek ovladače na obrazovce objevují písmena klávesnice. Nejlépe na tom není ani ovládání, které není vždy tak úplně poslušné. U jedničky se tyto neduhy neobjevovaly v takové míře a překvapuje mě, že si na hře, na níž byly vybírány peníze přes Kickstarter, dali vývojáři méně záležet, než na té původní, jejíž vývoj financovali z vlastní kapsy.

Samostatnou kapitolou je osmička miniher. Většinu jsme jich s Romčou nepochopili hned napoprvé ani po prostudování návodu, ale na správný postup jsme museli přicházet až při opakovaném hraní. Některé nás nakonec opravdu hodně bavily, jako třeba karty a podvádění při nich, ale vysvětlení pravidel by mohlo být srozumitelnější. Dokonce i té pelotě jsem přišel na chuť a vyhrál v ní 19:0 a vznášedla, která byla v příběhovém módu příšerná, mě v párty módu chytla. To bylo však dané také tím, že v rámci příběhu jdou všichni protivníci po mě, ale při samostatném hraní jsou to všichni proti všem. Doporučuji tak minihry v příběhu nějakým způsobem zdárně dokončit a naplno se do nich ponořit až zvlášť.

K prvnímu dílu se ještě určitě někdy vrátím, i vzhledem k tomu, že jsem se dostal ke krabicové verzi na PS4, ale na další průchod dvojky to moc nevidím. Těžké to u mě bude mít i případná trojka, protože jak jsem se na první dva díly vyloženě těšil, další dobrodružství se Spencerem a Hillem mě po zažitém zklamání už moc neláká. Nevěřím ale, že nějaké pokračování vůbec někdy bude.

Letos jsem se pustil do četby Lovecrafta, ale nijak zvlášť mě neuchvátil. Asi jsem měl až moc velká očekávání a po dočtení poslední knihy sebraných spisů převládalo spíše zklamání. Temná zákoutí země se mi však líbila, tak proč nezkusit další hru, jejíž autoři se inspirovali v díle známého hororového spisovatele. Call of the Sea byla určitě dobrá volba.

Klasického adventuření tu sice moc není, ale to není na škodu a nacházení různých střípků, které vnáší trochu toho světla pro lepší pochopení příběhu, což je protkáno pár hlavolamy, mi ke štěstí stačilo. Hudba je tu zvolena více než dobře a především ta z hrací skříňky se mi za celou dobu neoposlouchala.

Každá část ostrova je někdy méně a někdy více odlišná, takže si rozhodně nemohu stěžovat, že bych dělal stále to samé a procházel těmi stejnými místy. Kvůli Unrealu se sice na můj vkus všechno až zbytečně moc leskne, ale po chvíli se na to dá celkem zvyknout. Místy mi hra připomínala Someday You'll Return, a to jak díky herní náplni, tak i těmi nereálnými prvky, akorát jsem nehledal dceru, ale manžela a ty české kulisy tu chybí.

Zdálo se mi, že Harry rozbíjel tábor každých pár metrů a vůbec si nedokážu představit, jak velké museli mít jednotliví členové expedice batohy, aby se jim tam vešlo tolik stanů. I když bych vzal v potaz fakt, že si spoustu zásob vzala výprava z lodi, proč stany nesbalila a nepostavila znovu, ale na místo toho stavěla vždy stany nové, je mi záhadou.

Potěšilo mě pomrknutí na další hru studia, která byla v době vydání teprve v ranné fázi vývoje. Jelikož se však jedná o plošinovku pro jednoho hráče, asi si ji nechám ujít. Popravdě vlastně nevím, který ze dvou konců je lepší (možná ten s dokončením Nořiny proměny), ale je fajn, že hra alespoň jedno rozhodnutí nabízí.

Jedna z nejznámějších a možná i ta vůbec nejznámější věznice Alcatraz je vděčné téma mnoha filmů. Já z nich mám asi nejraději Skálu, kde Cage na konstatování "Chlape, právě sis zrušil Ferrari." odpoví "Nebylo mý!" Na herní scéně to ale s Alcatrazem už tak slavné není. I když několik her vzniklo, žádnou díru do světa neudělaly a nic na tom nemění ani 1954 Alcatraz.

Dvě hratelné postavy jsou fajn a já si z nich více oblíbil Christine, ale za tu úplně nejlepší považuji spisovatele Evana Camfielda, který píše na stroji i během míření revolverem. Dobrá je i vzájemně budovaná důvěra mezi oběma hlavními protagonisty a ještě lepší je možnost nevěry či zrady. Celkem je zde tak pět rozhodnutí, která mají vliv na zakončení, ale ten vliv není nijak zásadní a navíc jich většinu lze učinit až v úplném závěru. Vyzkoušet si tak lze několik různých zakončení a není třeba kvůli tomu opakovat celou hru. Pokud tedy hráč svůj postup průběžně ukládá.

Většina úkonů je logických, ale občas se objeví nějaký, co tak úplně smysl nedává (například výroba ozubeného kolečka z kartáče na vlasy nebo porušení vodovodní trubky tak, aby voda během chvilky odplavila obrovskou hromadu sutin). Téměř všechna aktivní místa, u nichž jsem si myslel, že by mohla k něčemu sloužit, mají své využití, když ne hned, tak o něco později. Je tak dobré uložit si je do paměti, aby nedocházelo k občasným zákysům. I když lokací není zase tolik, aby se tím nepříliš dlouhá herní doba nějak výrazně natáhla.

1954 Alcatraz není úplně špatná adventura a milovníky žánru nejspíše neurazí. Dalo se z toho však vytřískat daleko více a je ohromná škoda, že tomu tak není. Mód 1954 evokující staré filmy (včetně prasklinek a nečistot na filmové pásce) je však super a měl jsem ho zapnutý celou dobu. Jen párkrát jsem jej vypnul, abych se na některé lokace podíval v plné barevné paletě. Nic jsem od hry nečekal a dostal vcelku solidní kousek, který za to Euro ve slevě na Steamu určitě stojí.

Hry podle filmu nemívají tu nejlepší reputaci a z těch zhruba dvaceti, co jsem hrál, stojí za zmínku snad jen Spencer s Hillem a King Kong. Problémem je, že hra má většinou vyjít současně s premiérou filmu a tvůrci tak nemají dostatek času, aby vyladili všechny detaily. To je znát i u Tintina, ale vzhledem k tomu, že ho mají na svědomí vývojáři z Ubisoft Montpellier, kteří mají s plošinovkami bohaté zkušenosti díky sérii Rayman, o žádnou tragédii se nejedná.

Samotný Tintin mi moc nesedl, ale z dalších charakterů jsem si nejvíce oblíbil kapitána Haddocka a psa Filutu. Naopak bych úplně vynechal příšernou operní pěvkyni Biancu Castafiore. Mimo pasáží s Filutou mě nejvíce zaujaly také ty s papouškem. I když je nesmysl, aby takto malý pták unesl člověka, změna hratelnosti přišla vhod. Bez leteckých a sajdkárových levelů bych se zase úplně obešel.

Plynulou hratelnost sem tam narušují různé bugy, jako třeba ten, kdy nepřítel spadne mimo zobrazovanou oblast a já ho nemohu omráčit a následně pokračovat dále. Nejde o moc dlouhou hru a určitě bych přivítal ještě několik dalších úrovní podbarvených hudbou Johna Williamse. I když jsem posbíral vše, co šlo, netrvalo to příliš dlouho. Bonusy ve formě obrázků z vývoje mě ale potěšily.