Altair na mě, i přes zdejší vlažné ohlasy, udělal velký dojem. Byl to takový Prince of San Andreas. A když jsem slyšel, že je dvojka daleko lepší, tak jsem ji pochopitelně nenechal ujít. Bohužel se v tomto komentáři nevyhnu srovnání s jedničkou.

Děj je pojatý značně odlišně od předchůdce, kde šlo vlastně o nějakých 9 vražd na pozadí pohádky o hodných assassinech a zlých templářích. Zde je děj daleko propletenější, propracovanější a také mu pomáhá značná snaha o filmovost.

Bohužel tvůrci zřejmě taky ujížděli na hašiši. V prvním díle se člověk lehce pousmál a někdo možná i zamyslel, že by to mohlo být jinak - taková hezká konspirace. V tomto díle jsem co chvíli dostával od tvůrců facky ve stylu: "Prober se!!!" Hra se snaží tvářit neskutečně vážně a chce se stavět na roveň čipování ještěry, vzývání špagety monstra nebo jediismu, ale ve výsledku se v tomhle AC II ocitl na hodně tenkém ledě a je jen na vás jestli hodláte přistoupit na to, že je Niccolo Machiavelli hašašin. A s čistým svědomím můžu tvrdit, že závěr byl pro mě jeden velký facepalm.

Abych řekl pravdu, tak jsem si Altaira oblíbil o něco více než temperamentního floutka Ezia. Na druhou stranu, byl zase Ezio daleko více lidštější (reálnější). I když jsem se nevyhnul určitým úvahám o jeho dokonalosti - on sám by byl schopen vyvdraždit všechny templáře a "ostatní" by ho jenom plácali po ramenou.

Mé veliké díky patří tvůrcům za omezení Desmonda, kterého jsem v AC I nemohl vystát. To jeho chození z jednoho lůžka na druhé mě nebavilo a přišlo mi, že jenom kazí hru. Zde neměl tolik prostoru, což mě potěšilo a již to nebyl takový pokusný králík.

Prostředí renesančí Itálie slibovalo hodně, Florencie, Benátky.... byl jsem spokojen, ale ne tak jako u Jeruzaléma a tématu křížových výprav, které pro mě bylo o něco atraktivnější, kdo by taky zapomněl na seskok z nejvyšší věže Damašku? Florencie byla asi nejkrásnější, ale Benátky mi přišly vyloženě odpudivé a velice nerad jsem se do nich vracel (ani nevím proč). Tvůrcům však nemůžu upřít tu viditelnou snahu o vypracování jednotlivých měst a piplání se s každým detailem.

Ten pocit, když člověk zjistí jaké má ve městě možnosti a že je jenom celé jeho - ona ta města jsou vlastně jako takové velké průlezky. Velice rychle pak začne objevovat akrobatický potenciál hlavní postavy, až do té míry, že chce hned po prvních 10 minutách vylézt na nejvyšší věž a když se to povede, tak pak nemá co dělat. Následně čím dál více přecenuje své schopnosti, až se naštve, protože mu ten 30 metrový skok nevyšel a jak je možné, že Ezio zemře po pádu z 50 metrů!

Oproti jedničce, která byla kritizovaná za svou strohost a repetetivnost přibylo mnoho věcí. Nové zbraně, kostýmy - díky kterým jsem se stal ženskou (tahle barva se ke mě nehodí!) nebo správa vlastního sídla, která byla velkým lákadlem, ale stala se po čase celkem samoúčelnou záležitostí beze smyslu, stejně jako mise s vozem nebo létají stroj, se kterým lítat bylo sice super, ale jinak je jenom na okrasu. Hádanky pro změnu byly výborným zpestřením, i když ze mě pokaždé dělaly blbce, když jsem nad nimy uvažoval neskutečně složitě (hledání historických souvislostí namísto hledání jablka v obrazu) no a ty inteligetní rady od toho nesympatického "člena týmu" mě vytáčely ještě víc. A jak už se zde taky psalo, tak peníze od druhé poloviny přestanou mít váhu, protože nebudete vědět co s nimi.

Relativní jednoduchost: Často máte zabít vysokého hodnostáře templářů, ale stačí vám, když k němu přijdete propíchnete ho a odejdete. Můžete si sice vaši kořist vychutnat promyšlenou uměleckou vraždou s trojtým saltem a pěti vruty, ale stále...

NPC jsou taky neskutečně otravná a docela mě štvalo, že jsem jim nemohl nijak vysvětlit, že pokud mě nenechají procházet se po téhle střeše, tak je zabiju na 40 různých způsobů, klidně bych jim i zaplatil, jen abych zase nemusel zdrhat přes celé město - zabíjet nevinné vojáky, kteří konají svou důstojnou a potřebnou práci strážců střech, se mi nehodí, chápejte - nový oblek.

AC II určitě přinesl mnoho věcí oproti prvnímu dílu, hratelnost se zlepšila, ubralo se na stereotypu přibyly nové možnosti a až na rozporuplný děj jsem byl spokojen a těším se až v datadisku budu bojovat s mimozemšťany.

Frozen Throne vznikl ještě v době, kdy datadisk nebyl jenom sprostým slovem a bez ostychu neždímal z lidí peníze, ale byl plnohodnotým dílem, který za to stál.
Nevím jestli by mělo moc smysl komentovat, co všechno ve hře přibylo, FT má prostě vše, co by měl datadisk mít a v novinkách nenacházím zápory - Nové jednotky, rasy hrdinnové, budovy, doladěné chyby a samozřejmě kampaň...

Samotná kampaň je značně odlišná od Reign of Chaos - už se nejedná o tak pompézní a osudovou záchranu světa, ale o daleko komornější příběh, kromě kampaně za nemrtvé ovšem. To ale nijak neubírá na stějně dobře pojatém vyprávění. Obtížnost se celkem ztížila, takže těžká obtížnost je nyní fakt těžká, až jsem musel sahat po návodu (videu), abych přišel na to, že má neschopnost je dána mou blbostí, takže je to hardcore, ale dá se to zvládnout.

K tolik kritizované "orkské" části: Rexxarova kampaň nebyla špatná, byla jenom jiná a ukázala spíš cestu, po jaké chtěl Blizzard jít (WoW) a korespondovala s celkovým odlehčeným a kreativním pojetím celé kampaně FT. Ať už Tower Defence nebo Dota mapy, vítězství pomocí ovládnutí cizích jednotek, ovládání 2 různých armád atp.
Postavy ve hře již také nejsou zdaleka tak černobílé, ale daleko více ambivaletní jako mstivá Maiev, která jde přes mrtvoly, zoufalý Kael snažící se zachránit svůj lid nebo samotný Illidan. Skoro by se dalo tvrdit, že FT je postaven na antihrdinech.

Jen málo bych FT něco opravdu vytkl, jestli vůbec a spíš by to bylo hledání chyb, ale... Bylo by super si jen tak ve skirmishi vyzkoušet hrát za Nagy nebo za Krvavé elfy... Filmů by taky mohlo být více, ale zase nechci brát W3 jako interaktivní film a vlastně bych se bez toho záverečného video souboje i obešel. A ani tomu nejde upřít i realativní krátkost kampaně, ale vzhledem k tomu že jde o datadisk...

I když si zápory z původní hry FT nese sebou, tak jěště o stupínek vylepšil postavení takové hře jako W3 a jak zde již bylo psáno, toto je ten Wacraft 3, který se má hrát a člověk by neměl zůstat jen u RoC.

Vzpomínám si, jak jsem ještě před nedávnou dobou chodíval se známými do kavárny, kde právě BFME byla nejhranější hrou té doby. Už jenom jaké to bylo šílenství kolem LOTRa a k tomu se přidalo ještě tohle.

Hra podle filmové trilogie si mě totálně získala a jen tak nepustila. Ta atmosféra, která z toho číší, se nedá popsat. Na výběr jsou zde dvě kampaně. Dobro se drží filmů, ale zlo nám dává alternativu dobytí Středozemě pod vládou Saurona. Kampaně jsou úžasné, ale taky málo obtížné a lehce stereotypní (pořád jde o to zničit nepřátelskou základnu) a dají se zvládnout bez většího snažení i na nejtěžší obtížnost, což je škoda.

Hra samotná mě překvapila zajímavým odchýlením od zaběhnutých stylů strategií jako C&C nebo AoE. Takový jednoduchý systém s jednou surovinou a stavěním na určených místech v postavené základně se mi líbil.

Největším plusem jsou pak samotné bitvy. Jejich kámen-nůžky-papír systém je stejně efektivní jako budování - Kopiník přemůže jezdce, jezdec lukostřelce atd. Znáte to, když už jste na lopatkách a prostě zbývá pár okamžiků do vaší porážky a v tom se přiřítí vámi vyvolaní duchové či Balrog a bojiště hned vypadá úplně jinak nebo když za tonů heroické hudby přijede spojenec a zachrání vás a takových zážitků je tisíce, hlavně tedy v multiplayeru. No a hrdinové to je kapitola sama pro sebe.

Mínusem je podle mě nevyvážení ras a hlavně přemrštění hrdinů. Vesměs se nikdo neodváží do útoku bez hrdiny. Za dobráky (kteří jich mají HODNĚ) se dá základna zničit pomalu jenom s nimi a to už je něco špatně. Vrcholem vychcanosti jsou potom hrdinové na max. lvl, kteří už jsou téměř nesmrtelní a bez nějakého většího problému zničí úplně vše, konkrétně teda Gandalf, který umí dokonale aplikovat taktiku Hit & Run.

Hra má i pár drobných nedomyšleností jako třeba, že Rohan nemá kopiníky, Mordor je v pozdější fázi hry téměř k ničemu, léčba hrdinů je na facku nebo celkově malý limit jednotek a další

Hry podle filmů jsou ve většině připadů komerční blbosti, ale zde se jedná o skvělou hru s pár vadami na kráse.

Představte si, že revivaly Queen, Enya, Michaela Jacksona, Green Day, Adele, Bon Jovi a třeba Rytmuse udělají 1-2 cover verze písní svých vzorů a dají to všechno na jedno album. Pojmenují ho třeba Best Hits. No a přesně tohle album je Darksiders 2.

Minulý díl se nestyděl krást ze všeho možného a nejspíš si řekli, že v tom budou pokračovat. Doufal jsem, že se toho tvůrci vyvarují nebo aspoň dají malý průchod vlastním myšlenkám. Ano, nestalo se tak a je to bohužel zrecyklované dílo, které vsází na jistotu a mixuje do sebe všechny možné úspěšné tituly v domnění, že dosáhnou zaručeného úspěchu. Oni totiž k tomu celému seznamu her ještě museli přidat další a hlavně WoW!

Příběh je prostě hrozný, tvůrci měli volnou ruku, když se odtrhli od Země, tak proč to tak dopadlo? Smrt - Robin Watson se snaží zachránit hrdinu minulého dílu Válku - Batmana Holmese a při tom musí zničit všemocnou ZKÁZU, která nás všechny sežere! Tak to se na mě ale nezlobte, ale to bych dokázal i já vymyslet něco lepšího. Jo prvním cca 20 minut bylo úžasných - úplně ve všem a pak to šlo všechno do prdele. Hlavní linie úkolů byla ve stylu, který mě dokázal vždycky naštvat:

A: Řeknu ti za kým máš zajít, abys našel cestu tam kam chceš, ale nejdřív mi přines čerstvě upečený dort ze Satanovy zadnice...
A: Hmm, není to špatný... zajdi tedy za panem X...
X: Řeknu ti co chceš vědět, až když zabiješ jednoho mého nespokojeného zákazníka...
X: A má to šmejd, doufám, že trpěl! Jooo, ta cesta...víš, já ji vlastně neznám, ale zná ji pan B...

Herní principy zůstaly skoro stejné, takže jsem se rychle adaptoval. Přibyl nový WoW invenář a z nepřátel nám začaly padat věci - WoW, i když to není nic nového, tak jsem měl radost z každého super předmětu, který jsem dostal a některé byly opravdu krásné. Chodíte po světě a taky do určitých komplexů (dungeonů), které jsou hezky propracované a kde se téměř vždy nachází boss. Ehm... WoW? Přibyly nám i schopnosti - kouzla, která jsem ale téměř nepoužíval, až na úplný konec v aréně. A potěšilo mě, že zde už není takový důraz na puzzly, sice jich je tu víc, ale většinou to jsou rychlovky. Grafika, se moc nezměnila, ale proč ji nešlo nastavit? Celou dobu jsem měl ze stínů kostky. No a ty rozhovory typu Mass Effect si mohli odpustit, protože to tam bylo zbytečné.

Když už vás, stejně jako mě, občas přestane bavit hlavní dějová linie, tak můžete plnit vedlejší mise (Questy), které byly někdy i zábavnější. S nimi se objevil, ale další problém a to neskutečné umělé natahování hry, kdy máte za úkoly sbírat všude po světe vyloženě kraviny, ve stylu šutrů nebo papírů, abyste dostali dáreček, v lepším případě musíte jít a zabít nějakého toho bosse. Ale na to sbírání jsem už neměl nervy. Další žrout času byl určitě labyrint a aréna. Ale aréna na rozdíl od všeho ostatního byla jedinou pořádnou výzvou ve hře, ono taky celá obtížnost hry byla tak nějak nedořešená, klasicky hlavní boss je skoro o ničem a daleko větší problém dělají normální "pěšáci", obzvláště ti co dokážou levitovat, protože je šlo blbě zasáhnout.

To že hl. hrdina ví vždicky co dělat, kam běžet, kam skákat nebo za co zatáhnout, mi pilo krev v jedničce, zde už jsem tomu neměl vůli vzdorovat a prostě jsem se tomu poddal. Smrt je jinak takový divný hrdina, který si mě nijak nezískal, choval se jak robot a občas ze sebe vydal věty, které působili docela směšně Ale ten jeho výrok na konci, že už došel k té studni a že neví co dál, mě dostal - kdyby se choval tak nějak víc lidštěji.... Válka byl jiný frajer, sice na hranici mezi trapností a drsňáctvím, ale aspoň to byl nějaký sympatický hrdina.

Co je teda na té hře vlastně dobré? Jasně že souboje, na kterých to vlastně stojí. Smrt dokáže ovládat krom hlavní zbraně i sekundární - těch je snad 8 typů, takže jsem se nemohl nabažit všech komb co hra nabízela a likvidace nepřátel s novou zbraní byla paráda. Taky je zde možnost si upravit postavu podle vašeho stylu boje, ať už těžkotonážní berserk, rychlý zabiják nebo smrticí mág atp.

Pokud jste natolik duševně vyrovnaní nebo dokážete úplně vypnout mozek a ignorovat všechno kromě akce, tak budete nejspíše spokojeni.

Celkem nenápadná pohodová budovatelská strategie Dino Island dá hráči možnost si zahrát na Boha ve vlastním Jurském parku.

Největším tahákem hry je určitě křížení dinosaurů mezi sebou a to samotné dává téměr neomezené kombinace druhů. Ale chce to velkou trpělivost. Chcete super rychlého dina nebo třeba s Einsteinovým mozkem? Jde to, ale musíte vytvořit x dalších druhů abyste se dostali k tomu, kterého jste si vysnili - o to větší je radost, když se to konečně povede!

Stavění parku, už není tak zábavné jako křížení, ale vymýšlet vlastní stadiony pro vystoupení je super a pokud už přestane bavit stavět dokola tu jednu a tu samou dráhu, tak můžete koupit hotové a sledovat jak si v ní vedou ti ještěři.

Hra se ani nesnaží tvářit nějak složitě a je spíše pro mladší hráče. Taky je zde zjednodušeno vše, jak jen to je možné. Jediný faktor jsou peníze, ty taháte z chodících peněženek návštěvníků podobných Lemmings, kteří jdou tam kam je pošlete. Je to tedy jednoduché a kampaň (až na poslední misi) nebyla nijak obtížná a tím pádem ani vyzývavá.

Ve hře se vyskytuje celkem dost nemilých bugů, které mě někdy dokázali trochu nas... at už zasekávající se dinosauři nebo nefungující savy a další. Hrál jsem verzi 1.00 a zdá se, že ani žádný patch nevyšel.

Dino Island je pro mě překvapením a celkem originálním počinem. Mám ale pořád pocit, že se dalo ze hry získat daleko více. Pokud jste vyrůstali na Jurském parku či milujete dinosaury, tak mužu jenom doporučit, ale nečekejte tradiční budovatelskou strategii, kde se vám vaří mozek při každém stavění cesty.

Ve své době tohle stálo snad přes 1000 korun. Je celkem jasné, že hry podle filmů jsou jenom od toho, aby tahaly peníze z lidí (Najdou se výjimky), ale tohle je výsměch. Kampaň dohraná tak do půl hodiny - to se tvůrci moc nenadřeli. Na druhou stranu, děti po zhlédnutí filmu budou určitě nadšené, když budou moci hledat Nema a i ty minihry byly celkem ok.
Po dohraní jsem byl teda dost zklamaný a proklínal jsem autory, kdyby to bylo třeba jako nějaký bonus na dvd, ale jako samostatná hra?

Etherlords 1 si mě naprosto získali, nemohl jsem tedy vynechat pokračování a dopadlo to celkem slušně.

Etherlords II na mě působí spíše jako datadisk k předešlému dílu, než jako samostatné pokračování, to ale nemyslím špatně. Téměř vše zůstalo při starém, souboje, příšery, svět. Děj jedničky se ignoruje, máme tady staronovou zápletku s Bílým vládcem a trochu roztříštěným dějem, ale je to celkem jedno, tady tomu dominují souboje. Přibyla nám nová rasa - Bledí, která mi přišla až moc překombinovaná a nějak mě to nelákalo za ně hrát, i když měli pár spešl kouzel.

Největší změnou je bezesporu přechod z HOMAM módu do čistě RPG. Už tady nemáme několik hrdinů, kteří se snaží zničit soupeřův hrad, ale jednoho vyvoleného se kterým putujeme a postupně ho vylepšujeme. Bohužel jsou většinou k smíchu - Arogantní Vital, krvežíznivý Chaot, šprt Kinet, systematický Synthet a na konci loutka - dokonce jsem podezíral autory, že to byl úmysl.

Musím pochválit tvůrce, jak se skvěle vypořádali se stereotypem jedničky, kde se často opakovaly souboje, tady člověk po celou dobu hry potkává nové a nové soupeře a z nich má nové a nové kouzla, na druhou stranu nastává první problém - Ty nejlepší kouzla, na které jsem se těšil celou hru, jsem dostal až 2 souboje před koncem. A to nemluvím o ultrasuper jednotce lovkyni, která se tu objeví jenom na straně protivníka. Tohle chtělo domyslet. Takže nějaké super souboje přicházejí až někdy ke konci. Ještě větší vopruz, byl u poslední kampaně, kdy se mi splnil sen a mohl jsem používat kouzla všech ras - a tady ty kouzla padaly naprosto náhodně, takže jsem měl jakoby pětinového hrdinu.

Další problém jsem viděl v neskutečné lineárnosti kampaně, kdy hrdina prostě jenom jde po cestě a likviduje, co stojí před ním. Malé vysvobození přichází s lodičkou nebo pár více otevřenými lokacemi. V minulém díle bylo možno se probojovat k nějakému obchodu s kouzly úplně mimo mapu nebo obejít nepřítele, ale tady si člověk připadá jako svázaný.

Třešničkou na dortu bylo vytváření si vlastních artefaktů, na což jsem byl hodně zvědavý. No a bylo to tak, že po mě hra chtěla naprosto nesmyslné požadavky při souboji a z toho vzešel artefakt, který jsem ani nepoužíval.

Etherlords 2 se může hrdě postavit vedle svého předchůdce a určitě se bude líbit lidem jedničkou nedotčených, já jsem čekal trochu víc, ale to bych neměl srdce, kdybych ji dal nižší hodnocení.

Po nějakém čase jsem dostal chuť si zahrát nějakou tu no-brain rubačku a hned jsem skočil po Darksiders, na které jsem měl spadeno už nějakou tu dobu.

U her si málokdy všímám nějakých přejatých konceptů z jiných her, ale TOHLE byla naprostá vykradačka všemožných titulů a tvůrci Darksiders se ani nijak nezdráhali to popírat! Prince of Persia, Portal a hlavně God of War (Chtěl jsem je obvinit i kvůli Dante´s Inferno, ale ty hry byly vydány paralelně, tak to svedem na špionáž) z těchto, a určitě i více, titulů byla hra (s)prostě zkopírována.

Na to že tvůrci pracovali celkem s originálním tématem Apokalypsy na Zemi a jejími jezdci se z toho dalo vytřískat daleko více než jenom nějaké slabé spiknutí, které maté "vyšetřit". A vlastně jsem se v tom někdy i ztrácel. Kdo je kdo? Kdo koho zradil? Kdo koho zabil? Možná by mi pomohlo nějaké možné přetáčení scén. Efektní začátek nahradí slabší prostřední část myslím tu ve které sbíráte srdce bossů a děj se nijak výrazně nehýbe ale závěr to aspoň trochu dohání. Hráč vlastně půlku hry neví kdo je hlavní záporák, ano je to ten Ničitel, ale vy si k němu nevybudujete žádný vztah, žádnou nenávist, tak jsem ani neměl žádné potěšení z jeho smrti. Daleko větší radost jsem měl ze smrti Hlídače-Watchera, to byl pro mě správný parchant!

Hru mi pěkně znepřijemňovalo celkem krkolomné ovládání a dělalo mi docela problém jenom vystřelit, dále jsem některá komba vůbec nepoužíval vzhledem kvůli jejich nepraktičnosti.

Autoři se snažili, aby se hráč u hry ani chvíli nenudil, což mě celkem potěšilo. Každou chvíli dostáváte nové a nové věci - hračky a Vy nevíte co máte používat první. Přestal Vás bavit Váš starý meč? Zkuste revoluční novinku - Kosu!. Souboje jsou zde na dobré úrovni a ten pocit, když někoho rozsekáte právě naučeným kombem neomrzí. Střety s bossy nebo nějakými lepšími nepřáteli si člověk užije, ale ti slabší jsou tu jenom od toho aby Vám stáli v cestě a nepředstavují nějakou výzvu. Se závěrečným bossem si taky mohli trochu více pohrát. U takové hry čekám, že budu zavérečný souboj hrát 3 hodiny a budu mlátit hlavou do klávesnice. I když jsem hrál na apokalyptickou tak jsem ho zvládl na poprvé. To u předchozích bossů jsem měl daleko větší problémy.

Snad poprvé v nějaké hře se mi stalo, že jsem měl uloženou pozici a hra ji odmítala nahrát, takže jsem ztratil cca 2 hodiny hraní, ale to byla jenom špička ledovce! Hra mi neskutečně padala, možná to řešili patche - měl jsem verzi 1.1

Adventurní část hry je taky hezky řešená a nutí hráče nalézl všechny tajné skrýše a všechno prošmejdit. Potom to vypadá tak, že dostanete nějakou tu novou věc, která Vám zpřístupní místa, kam jste předtím nemohli. Nakonec budete znát všechny mapy nazpaměť. Problém jsem viděl v puzzlech, kterých bylo možná moc a někdy jsem na ně neměl vůbec náladu. Tak doufám, že příště bude více boje.

Ale největší mé zklamání mělo teprve přijít. Dám příklad: Jste v prázdné místnosti, nemáte absolutně ponětí co dál, uprostřed je páka - logicky za ní každý zatáhne. Jak může sakra Válka tušit co se s ním stane, když za ní zatáhne?! Těšil bych se kdyby hráč zmáčkl tu páku a během sekundy by byl mrtví. To by si člověk pak rozmýšlel na co šáhne. A takové pocity jsem měl snad při každém puzzlu. Nevím jak to popsat. Prostě abyste mohli zvládnout puzzle musíte pomačkat všechny mechanismy, někdy i uplně nesmyslně, abyste vlastně přišli na to co po Vás hra chce. Nemám rád, když mě hra tahá za ručičku, ale tady by se mi hodilo, kdybych aspoň věděl kam mám jít nebo co mám udělat. Jdete půl hodiny chodbou a ani nevíte za čím, pak zjistíte, že jste tam šli, aby se na druhé straně mapy objevila socha, která je součástí dalšího puzzlu. Takže je Válka buďto geniální nebo vidí do budoucnosti

Takový komixový look, se mi zamlouval. A ano, Válka vypadá opravdu jako Arthas nebo jako někdo z WoW, když najdete i novou zbroj, tak to zase vypadá jako by měl na sobě nějaký ten epic set od warriora. Ale i přes to se mi postavy líbily a hlavně Válkův meč!

I přes všechna negativa, která jsem zmínil, byli pro mě Darksdiders skvělá odreagovačka, ale chraň je Válka ať je pokračování lepší!

Warcraft je pojem! Blizzardu se podařil vytvořit obrovský kult, ze kterého poté vzešli snad ještě větší giganti Dota a WoW. Pamatuji si na své první setkání s touto hrou. Hned jsem si s ní padl do oka. A protože ji mám tak rád, tak jsem ji nemohl nedohrát na těžkou obtížnost pro větší výzvu

Celý úžasný svět Warcraftu na nás zde dýchá z každého kouta, každá postava, každá zbraň, každý kůň má svůj příběh (tento efekt je x-krát znásoben ve WoW). Doteďka mi nejde do hlavy, jak to vlastně dokázali. Ano, příběh o přicházejícím zlu je už trochu kýč, ale oni si vždycky poradí, aby tomu tak nebylo. Ve hře se seznámíme s Arthasem, Thrallem, Jainou, Furionem a mnoha dalšími v boji o osudu světa ve čtyřech kampaních z nichž jedna z nich je lepší než druhá.

Warcraft 3 je celkem tradiční RTS s lehkými prvky RPG-Hrdinou. Stavíte základnu, cvičíte jednotky, těžíte, ničíte a trénujete si svého hrdinu. Hrdinové jsou zde hlavní silou armády a víceméně se hraje na jeho zabití. Musím Vás ale zklamat, tady více než strategie vyhrává rychlost. Kdo má rychlejší prsty a umí vnímat více snímků za vteřinu než normální smrtelník, je potenciální šampión. Samozřejmě, až člověk dosáhne na úroveň těchto blesků, tak už rozhoduje strategie.

Obrovským zpestřením jsou zde krátké filmečky, které Blizzard vždycky uměl a podtrhují celou atmosféru díla. Zmínit musím i grafiku, která mi přišla na tu dobu celkem slušná. Až na OST u nemrtvých byla hudba ok a nezapomenu na památný track Doomhammer´s Legacy

W3 je taky nesmazatelně zapsán v obecném povědomí díky kultovním hláškám: "Zase práce?" "Za Hordu život položím" atd. Musím však zmínit i super hlášky jednotek po opakovaném klikání.

Velký problém je někdy ve velké nepřehlednosti a chaosu na bitevním poli. Když se sejdou velké armády, tak ani nevíte kdo je kdo. Ale to se spraví, až se vypracujete na ty již zmíněné blesky. Mně se to nepodařilo

Warcraft 3 je pro mě legendou, která mě jen tak neomrzí a i přes to, jak já každému tvrdím, že je to klikačka, tak ji musím každému doporučit! Už se nemůžu dočkat na 4.

Před časem jsem si oživil starou (retro) klasiku Keena 4. Pamatuji si, jak jsem to hrál, ještě jako malý capart a ani po těch letech to neztratilo své kouzlo.
Slimáky, odporné houby, nadrogované míče, otravné komáry a už ani nevím, co všechno jsem zde musel přeskákat nebo zastřelit, abych zachránil těch pár důležitých stařešinů. Přiznám se, že mi párkrát došly nervy. Stačil jeden špatný pohyb a už jsem misi musel hrát od znova. Pak jsem však zjistil, že hra jde ukládat i během mise!
Líbilo se mi různorodé prostředí od lední pevnosti, přes neviditelné město, po tajemné pyramidy.
Mezi všemi těmi novotami byl pro mě Keen malým vysvobozením a navracením do dětství. Alespoň na chvíli...

Zombíci jsou stále v módě. Deadly 30 je celkem nenápadná kombinace Left 4 Dead a Tower Defence hry. Váš úkol je celkem prostý, a to přežít s Vaším triem 30 dnů a postřílet co možná nejvíce těch otravných, negramotných, lidožravých a vůči ostatním lidským rasám naprosto netoleratních zombíků. V noci se bránite a ve dne sbíráte všelijaký šrot, což je jako Vaše měna, za kterou si kupujete různá vylepšení.

Tuhle hru jsem vyhlížel už nějakou dobu, videa od těchto tvůrců mám moc rád,už jenom ten styl jejich kreslení je mi líbivý, a tak jsem ji nemohl nevyzkoušet. Všichni kdo jste hráli nějakou tu TW, tak víte, že jsou tyto hry brutálně návykové a to platí i o této hře, tahle Vás jen tak nepustí, dokud ji nedohrajete.

Je velká škoda, že zde není co-op mod, to by tuto hru pozvedlo o několik úrovní výše. Nedokážu si vysvětlit jak se mi mohla kreslená, 50 MB indie hra takhle sekat. Strašně mi to kazilo celou hru. Ovládání bylo celkem krkolomné, několíkrát se mi stalo, že jedním klikem místo opravy své polorozpadlé zdi jsem se dostal do prvního patra základy. Dálepak je Vaše postavička rychlejší když skáče dopředu, to se dělá dvojklikem šipky, takže Vás bude bolet ruka. V rámci TW jsem zažil daleko větší nerváky, než bylo toto, klidně bych i obtížnost zvýšil. Spíše než při obraně bunrku, jsem umíral venku, když jsem se nestačil vrátit včas. Ale budiž, je to indie. Byl bych moc krutý, kdybych strhával hodnocení za tyhle mínusy (ale doladit to mohli)

Deadly 30 je zajímavý počin a v rámci indie her je to opravdu bomba, ale pouze na několik hodin. Takže pokud se Vám nechce rozjíždět časově náročná hra, tak tady máte jasnou volbu.

PS: Doufám, že příjde pokračování!

Edit: 25.4.2013
Po již 4. dohrání musím přiznat, že se o jednohubku nejedná, to střílení zombíků je jako droga. Bohužel jsem si již začal více všímat i tupé AI, boti to někdy hodně kazí Hlavně když se jedná o poslední noc a máte nasednout do vrtulníku

Kdo by neznal slavné mravence? Kolik času se s nimi dalo strávit. Černí a červení mravenci, se snaží jeden druhého konečně zničit v poslední epické bitvě na život a na smrt!

Mravenci je klasická karetní hra. Stavíte, ničíte, kouzlíte, verbujete. Nic složitého. Hra se dá naučit během pár tahů. Jedná se o rychlé zabítí Vašeho drahocenného času. Co by hráč nečekal, je její chytlavost a návykovost, nemůžu si to nějak vysvětlit, zřejmě je v jednoduchosti síla. Obrovským plusem je hra dvou hráčů, bez ní by se možná Mravenci nedostali tak daleko.

Největším neduhem je náhoda, která bohužel určuje vítěze. Když nepřítel použije 3x za sebou kletbu (+1 vy, -1 soupeř) a vy máte na ruce jenom samý odpad, tak s tím nic nenaděláte. Hra taky, bohužel, hodně rychle omrzí a je potom stále pořád dokola.

Desková hra, by pro Mravence (a tvůrce) byla určitě úspěch, je škoda, že se toho nikdo nezhostil.

Jedi Academy je jedna z nejlepších her s tématikou Star Wars a dovolím si tvrdit, že i svého druhu. Už ani nevím kolikrát jsem hru dohrál na nejrůznější obtížnosti, s nejrůznějšími postavami a styly-meči. Ve své době jsem do ní byl naprostý blázen.

Vžijete se do role jednoho z Jediů, který má tu čest stát se hrdinou a spasitelem galaxie. Budete bojovat proti zlotřilím sithům, žoldákům zrádcům a vším co ještě zbylo ze starého impéria.

Soubojový systém je skvělý. Palné zbraně zde hrají až druhou ligu, tady vládnou světelné meče. Všechny ty údery, komba, skoky, akrobacie, co Váš jedi dokáže. To je opravdu poezie, no a když k tomu přidáte ještě Sílu, tak máte hru u které se nebudete nudit. Jedinou věc co bych možná vytkl, je automatický blok, který se nijak nedá kontrolovat. Nevím jestli jsem to četl tady nebo jinde, ale stačilo by dát blok pro nějakou klávesu, aby se hráč aspoň trošku snažil.

Je libo smažený nebo dušený stormtrooper? Ale vlastně proč ho zabíjet? Stačí ho na krátkou chvíli předělat na Vaši stranu, ať tu špinavou práci udělá za Vás, no a když už se ten nebožák po čase vrátí k sobě, tak mu vemte zbraň, doveďte se zdviženýma rukama ke skále, udělejte si nějaký moudrý proslov a shodtě ho dolů... Je zde tolik možností jak ničit své nepřátele, že tahle hra nejde dohrát jen jednou.

Mise jsou hodně různorodé, což je dobře, jednou jenom zdrhaté, pak se prosékávate nepřáteli jindy přijdete i o samotný meč nebo přijde i velký zmutovaný rancor atd. Přiznám se, že jsem příběh moc nevnímal, ke konci však začal gradovat a stál za to! A pro zarputilé příznivce Temné strany je tu i jejich konec.

Multiplayer je zde skvostný. Prožijete zde legendární souboje... Má to však své mouchy. Většina serverů je pouze "na meče" bez Síly. Stane se, že Vás soupeř začne škrtit a házet s Vámi po obrazovce tak, že ani nevíte kde jste, tak Vás to dlouho bavit nebude. Poté je zde naprostá přehnanost těžkého stylu jednoho meče, kdy opravdu stačí jedna rána a protivník je mrtvý. Tady se to moc nedoladilo, což je škoda.

Jedi Academy musím zařadit ke svým top hrám, co jsem kdy hrál a nedám na ni dopustit. Zub času se na ní sice začíná podepisovat, ale tak už to bývá. Toto dílo, spolu s KOTORem, je skutečná povinnost pro všechny Star Wars geeky.

Po skvělé základní hře Rytířů a Kupců, k nám přichází i stejně dobrý datadisk, který sebou nese pár novinek.

Příběh je zde docela podobný, a taky o něco slabší než minule. Vzbouřenci se Vás snaží sesadit a vy jim v tom máte zabránit. Příběh sice nebyla nějaká dominanta v předchozí hře, ale aspoň jste věděli, proti komu bojujete. Za celou hru jsem pochopil jenom, že proti mě stojí nějací bezejmení různobarevní rebelové.

Přbyli nové vymoženosti. Můžete stavět obléhací zbraně jako balisty a katapulty, což jsou smrtící zbraně, hlavně proti budovám, které tak padají daleko rychleji. Bohužel se sem tam stane, že mohou zabít i Vaše jednotky, ale stáva se to spíše u katapultů. Dále můžete postavit radnici, ve které je možno si koupit žoldnéře. Upřímně jsem je moc nedělal, byli drazí a slabí, hodí se to spíše, když na Vás nepřítel nečekaně zaútočí a vy potřebujete rychlou podporu. Na druhou stranu se tam dá najmout barbar, což už je borec z minula, který se nedal nijak "vyrobit". Takže za jeho ofenzivní sílu budete vděční. No a poslední novotou je rybář. Díky němu nám do hostince, mezi víno, bochník a klobásy, přiházejí ryby. Pořád jsem si pokládal otázku jak může ten kameník, co tam pořád mlátí do té skály, vůbec přežít jenom o chlebu, víně a pár klobásách. No tak díkybohu aspoň za ty ryby.

Nekonali se tedy žádné obrovské změny, klady a zápory jsem již shrnul u minulé hry. Pokud se Vám líbila předchozí hra, tak určitě neváhejte a ihned přesedlejte na datadisk. Časově je možná o cosi kratší, ale stále dobrý

PS: Jak dokáže, samotný rybář, pouze s prutem, vylovit celé jezero nebo řeku?

Hra mého dětství...
Vzpomínám si, když jsem jako nadšené dítě kreslil ve škole plánky a mapky nepřátelských ležení a měst a probíral s kamarády, jak porazit zdánlivě neporazitelného nepřítele a jak naplánovat výrobu, aby mi mí věrní nezemřeli hlady. Manuál ke hře byl pro mne biblí, který jsem s úžasem četl ve školní družině a hledal všemožné triky a návody na vedení boje a ekonomii. Sice jsem ji nedohrál. Došel jsem pouze do 4. mise (bez cheatů). Nemohl jsem zapomenout na svou hořkou porážku, a tak jsem se odhodlal a napravil své selhání!

V této hře bojujete na straně starého krále, proti jeho zlotřilému synovi, který jaksi nechtěl čekat na zvolení do své funkce a jednoduše si ji vzal. Postupně se probíjíte hordami vpouřenců, rebelů, zrádců, barbarů, až přímo k samotnému synátorovi, abyste mu dali řádně pětadvacet na zadek.

Jedná se o kombinaci budovatelské a rts strategie. Stavíte cesty, mlýny, farmy, doly, řezníky, hrady, kameníky, školy, kováře, obrané věže a plno dalšího, co Vám buďto nasytí obyvatele nebo vyrobí armádu, takže zase žádný složitý princip. Jednou z nejdůležitějších, ne-li nejdůležitější, je skladiště, do kterého Vám vaši nevolníci (Bože, proč jim dali takový název? Jsem si celou hru přidal jako tyran) nosí vše co vyprodukujete a až to bude potřeba tak to přenesou tam, kde se to zpracuje, či využije. Takže ti chudáci jenom chodí. Ve škole si za zlato "koupíte" plně kvalifikovaného pracovníka. Máte na výběr již od zmíněných nosičů, dělníků, kteří staví jak vy pískáte, farmářů, kovářů, rekrutů, což jsou budoucí vojáci (ti štastnější skončí v obrané věži) a dalších. Ve hradu si vycvičíte Vaši tak vysněnou armádu v čele s nekonečným zástupem chrabrých rytířů v zářivé zbroji likvidující vše co má jinačí barvu než vy, ale ze začátku se budete muset spolehnout na pár "dřeváků". Celý proces "výroby" věcí je prstě úchvatný. Dřevorubec, pokácí strom, udělá z něj kmen. Nevolník ho vezme do pily, kde se z něho stanou prkna. Ty se dále přenesou třeba do zbrojní dílny, kde si obědnáte sekeru, která se přenese do hradu, kde na ni čeká rekrut, aby se stal domobranou. Jeden děj z mnoha.

Jednotky se pohybují po pomyslné mřížkované mapě, což mi někdy připomínalo šachy. Někde jsem četl, že tato hra není moc známá, protože se u ní musí opravdu strategicky uvažovat. Vždicky proti Vám stojí snad 3 násobná přesila V poslední misi se vyrobí jeden nepřátelský šermíř cca za půl minuty, ale časem Vám dojde jak na nepřítele vyzrát a osvojíte si všelijaké finty a fígle Vylákání celé armády jedním šípem. Uzavřít se do úzké soutěsky, dopředu dát nejtvrší borce a zezadu na ně vrhat déšť šípů. Vaše armáda se skládá do určitých praporů. Kopiníci, jízda, bojovníci na blízko, střelci. Ty můžete dávat do svých útvarů, a tak si vytvořit neprostupnou hradbu vojáků. A nezapomeňte, že i vojáci musí jíst

Hra nabízí 2 odlišné styly hraní, buďto se spolehnete na jistotu a budete si stavět základnu a budovat větší armádu, než tu co máte k dispozici na začátku nebo se vydáte s hrstkou hrdinů dobýt nepřátelské město hned ze začátku mise. Přiznám se, že kdyby nebylo druhé možnosti, tak hru nedohraju. Vzpomínám si jak jsem s děsivým nadšením sledoval, jak po mém zásahu na nepřítele, lehl popelem jeho hostinec a jejich obyvatelé prostě vyhladověli.

Grafické zpracování hry, je hodně zajímavé, sice mě HODNĚ bolely oči z těch sytých 256-barev, ale dává to takovou krásnou pohádkovou tvář, která nestárne. Hudba ve hře už je jenom třešničkou na dortu.

Dostáváme se k záporům. Hra je až moc zdlouhavá. Pokud se rozhodnete stavět základnu tak Vám bude jedna mise trvat několik hodin. U mě to byválo třeba i kolem 8. Proto jsem byl rád, za možnost rychlého přepadového útoku. Jednotky se pohybují pomalu, takže všechy průběhy výroby trvají neskutečně dlouho. Na druhou stranu si budete vážit všeho, co vyrobíte. Samotná stavba trvá hned několik minut, než tam dělňasové postaví cestu, než se tam nanosí materiál a než budovu postaví. To bylo stavitelství, ale noční můra je formování jednotek, stačí tam blbě natočit jednoho pěšáka a rozboří Vám celou formaci. A vůbec nejhorší je krmit vojáky, ti nosiči tam udělají totální chaos.

Umělá inteligence zde není moc dobrá. Tomu nosiči nevysvětlíte, že tama to má kratší, že má nejdříve vzít tamto a pak až tamto atd. Naschvál jsem pozoroval jednoho hladovějícího nevolníka. Ten blbec mi byl asi až tak oddán, že nosil zbraně a rudu, ale nenapadlo ho si zajít do hostince se najíst a zemřel... A to ten vůl, ještě donesl nějaké jídlo do toho hostince, ale on tam nezůstal, on šel dát do hradu štít. Asi musel splnit normu nebo chtěl ať se nají jeho kamarádi nebo co, a tak to potom dopadlo...
Inteligence nepřátel je taky nic moc. Když na Vás útočí tak nejdou ve formaci, jenom když máte čistě bojové mise, tam ještě jo, ale jinak posílají jakoby proudy nebo hady a ty nejsou až tak obtížné, stačí udělat chytrou past a padnou, i když jich je 5x tolik. Náročnost v bitvě bývá sice velká, ale dá se to zvládnout.

Když už budete stavět vaše městečko po desáté, tak už budete mít v hlavě celý plánek vašeho budoucího města, což je celkem stereotypní a nudné. Na to ale vývojáři mysleli, a tak Vám čas od času šoupnou skálu, uhlí nebo třeba jezero hned vedle skladiště. A to je výzva! Jindy jsou tak hodní a dají Vám aspoň z půlky postavené město.

Skvělým momentem je poté, když je vaše město dost neefektivní, pomalé nebo umírající hlady atp. a Vy musíte přijít na to, kde je ve vašem malém ráji chybička, který orgán vynechává, který je zbytečný, který potřebuje pomoc, jak zrychlit cestu Vašim pracujícím tepnám a žílám, aby po ní mohly být vaše krvinky co možná nejrychlejší nebo pro změnu zrušit pár nepotřebných buňěk a nahradit je jinými.
A pokud už budete unaveni z neustálého válčení, stavění, organizování a zlepšování, tak prostě vypnete a budete se kochat Vaším veledílem. Celé městečko potom připomíná živoucí organismus nebo ekosystém a budete uchváceni celým mechanismem. S nadšením budete sledovat jak se kameník dře, jak chlapi chlastají v hostinci (hospodě), jak farmář obdělává půdu, jak se dělník fláká, dřevorubec kácí stromy, řezník chrápe, horníci vytvářejí nový hudební styl, pomocí přesně rytmických úderů a celkově, jak jsou všichni štastní (až na ty nevolníky).

Rytíři a kupci je skvělá hra, kterou můžu doporučit všem lidem, kteří mají rádi o něco náročnější strategie nebo jsou již unavení ze všech možných "klikaček" a o tomhle kousku ještě neslyšeli.

ÚTÓÓÓÓK NA NEPŘÍTELÉÉÉÉ

K Etherlords jsem se znovu vrátil asi po 10 letech abych napravil svůj rest z minula, kdy jsem nebyl schopen hru dohrát, protože měla pro mě tehdy vysokou obtížnost

Děj se odehrává v magickém světě Étheru, kde mezi sebou soupeří 4 rasy (frakce) ve dvou spojenectvích která se nakonec rozpadnou o post toho nejvyššího a to Bílého Vládce. Nyní Vám je představím podle mojich sympatií:

1. Chaotové: Je to rasa válečníků a bojovníků, kteří se asi nejméně ze všech frakcí podobají lidem, jsou něco na způsob zlobrů. Zaměřují se na ničení všeho druhu. Do jejich arzenálu patří klasické fantasy bytosti jako skřeti, kyklopové nebo třeba vampýři. Takže pokud máte rádi ohně, blesky a chaos budete v blahu

2. Kinetové: Ti jsou něco mezi anděli a paladiny a prezentují se zde jako ztělesněné dobro. U Kinetů se objevují klasické "vyčůrané" kouzla (mlha) a mají na své straně takové frajery jako duchy, draky nebo čarodějky, což z nich dělá hodně silnou a všestrannou rasu. Kinetským elastákům jsem se musel někdy smát

3. Vitalové: Lesní lid co žije v souladu s přírodou ne-li v symbióze. Disponují celou živočišnou a rostlinou říší a hlavně velkým množstvím sociálního hmyzu jako např. termiti nebo včelky, kteří jsou sice slabí jako jedinci, ale silní jako celek ( do teďka nechápu, jak jsem mohl porazit zavěrečného bosse právě se včelkama). Tato rasa se hodí pro všechny příznivce Greenpeace a eko

4. Synthetové: Synthetové jsou pravým opakem Vitalů a rozhodli se, že budou zdokonalovat svá těla pomocí morbidní techniky. Synthetové jsou experti na bleskový útok, kdy dokáží zničit nepřítele, ještě před tím než stačí vyvolat jediné kouzlo. Jak jsem zminoval "vyčurané" kouzla u kinetů tak tady jich je snad nejvíc (zahod všechny karty). Synthetské ocelové bestie jsou sice skvělé, avšak hodně z nich má své "ale". Jsou specializovaní na oživovaní svých padlích monster, takže co leží na hřbitovně u synthetů se dá ještě složit dohromady. Bohužel jsem zase až tak nepodlehl tomu železnému fetiši. Bojovník je borec!!

Hra je kombinací HOMAM, RPG a klasických karetních her (nejčastěji zminovaný Magic). Na rozdíl od HOMAN však zde nemáte za sebou svoji armádu, nýbrž "bojujete" pomocí karet (kouzel). Ve hře je velmi dobře propracovaný soubojový systém, díky kterému Vám je nabídnuto nespočet taktik a možností, takže si každý najde to svoje. Můžete se vydat cestou těžké defenzívy (zdi), brutální síly (draci) nebo silou mnoha (termiti) atd. Celý svět Ětheru je opravdu různorodý a autoři se zde hodně vyřádili. Hudba je dobře zvolená a jenom podtrhuje celou epickou atmosféru toho díla. Grafika na tehdejší dobu byla celkem slušná a i teď se mi líbily ty krásné duhové barvy. Je to sice drobnost, ale hru jsem hrál s českým dabingem, sice se tam moc nemluví, ale vypravěč s Pípalovým hromovým hlasem mi bude znít v uších ještě hodně dlouho

Asi největší problém u této hry je její menší stereotyp. Jde o to, že vaši hrdinové, kteří dokázali zničit uplně vše co jim stálo v cestě nepostupují dál, ale začínáte jakoby od znova a máte zase ty stejné chcípáky co na začátku minulé mise, ke konci hry už ale budete dostávat o něco málo lepší hrdiny. Další věc je ta, že musíte již po desáté bojovat s tím blblým termitem, což je značně ubijející, ještě že zde existuje možnost automatického boje, kdy za Vás jede počítač, takže otravné souboje se dají lehce "přeskočit".

Dalším aspektem této hry, je starý známý prvek náhody, ale to už k deskovým, ne-li všem, hrám patří, ale háček je v tom, že Vám na ruku můžou chodit třeba jen dobré karty nebo jen špatné. Takže se Vám stane, že napoprvé bitvu vyhrajete na plné čáře, ale napodruhé už třeba s odřenýma ušima. Autoři se hodně snažili o multiplayer, jde to vidět, protože některé věci jsou v singlu skoro k ničemu jako např. diplomacie nebo étherový útok, který jsem použil jenom 2x. Není to vyloženě zbytečnost, ale jsou efektivnější cesty jak zničit nepřátelský hrad.

Další chybku vidím v ne moc vyvážené obtížnosti, kdy v jedné misi máte zabít příšeru v jeskyni a vlastně Vás nikdo neotravuje, ale jindy na Vás vyletí za pár tahů 4 nepřátelští hrdinové o 3 lvl vyšší než Váš nejlepší (samozřejmě, že jsem to zvládl, ale tak, tak). Všechny příšery ve hře mají své vlastní karty se kterýma hrají, takže po nějaké těch bitkách už budete vědět co na Vás čeká. Skutečně héroické a impozantní střety si užijete s nepřátelskými hrdinami ve stylu souboje titánů, kdy proti sobě stojí 12 vs. 12 lvl (a výš).

Je to sice moje blbost, ale to, že jdou vylepšovat budovy jsem zjistil, až v půlce hry náhodným dvojklikem (ano nečetl jsem tutorial), dálepak jsem neměl ani ponětí o tom jak se přesouvají artefakty mezi hrdiny, musel jsem to hledat 2 hodiny a nakonec jsem to našel v anglickém manuálu

Sečteno, podtrženo:
Etherlords je skvělá hra a můžu ji jenom doporučit, všem co mají rádi "deskovky" nebo sérii HOMAM, na druhou stranu styl této hry není pro každého. Doufám, že se k Vládcům Étheru zase za takových 10 let vrátím a dohraji to na nejtěžší obtížnost! COŽ NELZE!

PS: Synthetové mají nejlepší vítězný taneček!