Tato česká freewarovka klame tělem. Zatímco první kapitolu z celkových pěti jsem projel bez vážnějších komplikací, hned na začátku té druhé jsem se zasekl takovým způsobem, že jsem nabyl dojmu, že hra je snad zabugovaná a není jí možné dokončit. Opak však byl pravdou. Jistě, při hraní je možnost se několikrát dostat do bezvýchodné situace, kdy vám pomůže jedině dobrovolné zabití hlavní postavy, či využití rafinovaného tlačítka pro restart úrovně, všechny levely však je možné dokončit, i když zejména ve druhé polovině druhé a první polovině třetí kapitoly se to mnohdy jeví jako zcela nemožné. Vše je podobně jako u v popisu hry zmíněného Super Meat Boye o správném načasování a v některých případech budete potřebovat také trochu toho štěstí, protože některé pasti se spouštějí zcela náhodně, což mi nepřijde jako úplně nejšťastnější rozhodnutí. Všiml jsem si, že na některých screenshotech ze hry je zobrazena časomíra, ta se však v aktuální verzi hry nenachází. Pravděpodobně z tohoto důvodu.

Dokončení celé hry mi zabralo zhruba čtyři hodiny. Valnou část hrací doby jsem nicméně strávil ve druhé a třetí kapitole, které mi přišly jako nejtěžší. Ty zbývající, ačkoli se v nich rvněž nacházejí některé tuhé úrovně, nejsou tak záludné a dají se dohrát podstatně rychleji. Laboratoř jsem dal v podstatě na jeden zátah, což je trochu škoda, protože její prostředí se mi líbilo ze všech nejvíc. Závěrem musím ještě zmínit tolik proklamované bossy - přišli mi poněkud nevýrazní (snad až s výjimkou toho úplně posledního) a vůbec ne těžcí. C se týče grafické stránky - jedná se o lehký podprůměr na poli freeware titulů. Líbily se mi stylizované animace, které jsou ve hře bohužel pouze tři. Grafika herního prostředí už je na tom o něco hůře, tvůrci to na druhou stranou částečně vynahradili četností prostředí a některými pěknými efekty (mlha, ubýhající mračna atd.).

Devět let je dlouhá doba, za kterou se může spousta věcí změnit. Za devět let se například z jednoho z nejlepších amerických sitcomů Dva a půl chlapa stal brak, na který se už dá koukat opravdu jen pod hrozbou násilí. Devět let je zároveň doba, která od sebe dělí pátý a šestý díl, troufám si říci klasické, české série adventur Polda.

Doba pokročila a klasické point 'n' click adventury již nejsou tak v kurzu, jako tomu bylo před pár lety. O tomto tématu jsem se ostatně před nějakou dobou rozepsal na svém umírajícím blogu . O to více mě potěšilo, že se lidi z firmy Zima software oklepali z kritiky, která se na ně snesla po několika nepříliš úspěšných projektech, a po konverzi druhého a třetího Poldy pro mobilní zařízení nás bez nějaké větší propagace obšťastnili plnohodnotným novým dílem.

Nový Polda nabízí přesně to, co jsem od něj očekával. Humor, sympatické postavy a příběh, tentokrát vskutku hollywoodských rozměrů. Za zmínku určitě stojí, že na vývoji hry se podíleli členové již neexistujícího studia Centauri, takže hra je v některých aspektech velmi podobná další populární české hře, Horké léto. Co kvituji s povděkem je fakt, že se tvůrci vykašlali na experimentování s 3D, ke kterému se odhodlali v případě čtvrtého a pátého dílu. Polda byl vždy primárně humornou sérií a ručně kreslená grafika se k celkově odlehčenému duchu hry hodí nesrovnatelně lépe. Jen pro zajímavost se sluší doplnit, že pátý Polda měl vyjít původně již v roce 2003 a měl být velmi temnou adventurou ve stylu neúspěšného survival hororu Bloodline, z čehož nakonec sešlo.

K dabingu nemám výhrad. Pár postav sice bylo ne zcela dobře obsazených (rváč v base), ale to je dle mého otázka vkusu. Jakožto velkého fanouška Luďka Soboty mě potěšilo, že si tento vynikající český komik i po tolika letech zopakoval jednu ze svých nejznámnějších rolí (sám Sobota v jednom z dobových rozhovorů prohlásil: "Moje druhé já je polda Pankrác."). Díky jeho hlasu i suchá narážka rázem působí jako originální gag.

Polda 6 mě bavil a zvládl jsem jej dohrát za cca 6 hodin s několika drobnými záseky, vždy způsobených pixel huntingem. Hra sice nabízí možnost zvýraznění všech aktivních míst v lokaci, ale tu jsem s díky odmítal. Obtížnost hry je oproti předchozím dílům velmi nízká - ve hře je sice pár nelogických pasáží, ale vzhledem k tomu, že ve většině případů máte v inventáři jen velmi omezené množství předmětů, tak řešení nakonec vyplyne tak nějak samo. Postava vám navíc po opětovném selhání, například při odhánění krtka, ochotně jemně napoví, co je potřeba udělat. Zajímavá mi přišla absence klasické adventurní vlastnosti - kombinování předmětů v inventáři. Ta je nahrazena poměrně originálním způsobem, kdy si předpokládané předměty položíte např. na stůl, kde s nimi následně dále manipulujete. Je to poměrně logické - ještě jsem neviděl, že by někdo vrtal jen tak v ruce.

Polda 6 je i přes pár nepatrných mušek jako blesk z čistého nebe. Nedávno jsem při jedné z hospodských seancí lkal nad tím, že české hry s českým dabingem jsou již nenávratně součástí minulosti. I kvůli nedostatku domácí produkce si můžeme pouze přát, že Pankráce nevidíme na scéně naposledy a že se třeba pomalu vrací doba, kdy s ním každoročně na podzim budeme vyrážet do světa řešit případy, na kterých si ostatní profíci vylámali zuby.

Hra pro děti? Nenechte se vysmát. Obtížnost celé série Ferda CDRomek byla natolik vysoká, že si na ní vylámal zuby nejeden dospělý. Pamatuji si, jak jsem před lety koupil několik dílů tohoto cyklu a u většiny z nich jsem nebyl schopen dostat se ani přes první level. Celé hraní, tohoto dílu konkrétně, ze všeho nejvíc připomíná Super Meat Boye. Stejně jako v něm, i zde jste nuceni si natrénovat průchod danou úrovní a pokud selžete, tak si ji celou projdete pěkně od začátku, což někdy může trvat i několik desítek minut (z toho skákání na stromě mám noční můry dodnes). Co se však hře musí nechat, je určitá chytlavost. Když jsem si jí dnes zapl, abych zjistil, zda jsem byl před lety opravdu tak špatný, tak se u mě velmi rychle dostavil syndrom "ještě jeden pokus a dost". Touha hru pokořit byla o to větší, že se jedná o hru určenou primárně dětem. Upřímně-nedovedu si představit dítě, které by ji bylo schopno dohrát. Vždyť jen první úkol-skákání po rybníčku a sbírání mincí mi zabral dobrou hodinu. Hra jinak není příliš rozsáhlá-kdyby se vám (což je nepravděpodobné) podařilo udělat každý úkol na první pokus, dokončili byste ji za velmi slabou půlhodinku. Obtížnost její délku nicméně prodlužuje na dobu několika hodin, u někoho i dní.

Tak jsem si tuto hru ve svých vzpomínkách nevymyslel - ona doopravdy existovala! Už jen fakt, že jsem byl na existenci této adventury devět let po jejím vydání schopný zapomenout, vám jistě dává tušit, že mě žádným způsobem nezaujala, ani nepotěšila. Legacy prostě byla nekonečná řada volně navazujících průserů, které začaly už během instalace. Pamatuju se, jak se mi originální verze hry dostala do ruky a já se ji celý natěšený odhodlal nainstalovat. V té době jsem byl namlsaný prvním úspěšným dokončením Posla Smrti I a vzledem k tomu, že do vydání NiBiRu od jeho tvůrců ještě nějaký ten měsíc zbýval, věřil jsem, že mi tato hra umožní to čekání přetrpět, a že mi zprostředkuje stejný, nebo i lepší zážitek než Posel.

První malér ovšem nastal už při prvním pokusu o spuštění hry - počítač nejprve na několik desítek vteřin totálně zarznul a následně zobrazil hlášku, kterou jsem od té doby už nikdy neviděl, ale která mě dokonale pobavila. Dala by se totiž přeložit zhruba ve smyslu "Vaše Grafická karta je příliš výkonná, než aby rozjela tuto hru". Po této zkušenosti jsem se odhodlal zkusit Legacy nainstalovat na můj první notebook, ještě s Woknama 98. Po asi dvouhodinové instalaci a desetiminutovém čekání po poklepu na ikonku Legacy.exe, se hra konečně spustila. Člověk si v takové situaci pochopitelně zamne ruce a řekne si, že má to nejhorší za sebou...bohužel tomu tak nebylo, a mě čekala další kapitola podivuhodného dobrodružství.

Po úvodním spuštění se v kůži vojáka ocitnete kdesi u Stalingradu a tento černobílý úvod vám dá naději, že by to nemuselo být zas až tak strašné. Bohužel, po tomto intermezzu se přemýstíte za kormidlo hlavní hrdinky (nebýt internetu, ani bych si nevzpoměl na její jméno), a hned na úvod vašeho pobytu vám Hacker (tak se ten maník opravdu jmenoval) řekne "Ted je ztracen". A tím to končí...kdo je to ten "Ted", to už si pání vývojáři nechali pro sebe. Tento moment vám bohužel představí systém dialogů naprosto přesně, málokdy se totiž stalo, aby spolu postavy prohodily více než pár jednoduchých vět, jakoby pan scénárista psal dialogy na papírový kapesník ve výtahu, cestou na kobereček. Další prvky správné adventury dostaly bohužel v případě Legacy také pěkně na frak. Kurzor se nemění podle toho co se s daným objektem dá udělat, pixelhunting je všudypřítomný a nelogičností si užijete více, než v celé sírii Polda střihnuté Agentem Mlíčňákem. A to, narozdíl od nich, je Legacy vážně míněná adventura.

Tak, tento dlouhý komentář se chýlí ke konci. Ani nevím, proč hru hodnotím dvacetpětkou - asi kvůli v komentáři zmíněné chybové hlášce. Ani vypnutí hry totiž není u Legacy příjemnou záležitostí - po kliknutí na EXIT se totiž spustil tak přihřátý song, že nemám sílu ho ani schánět a dávat ho sem, aby jste se také mohli "pokochat".

Úvodem budiž řečeno, že tuto hru jsem dohrál před asi deseti minutami, tudíž jsou mé dojmy z ní ještě čerstvé. Faktem, který mě nicméně přiměl k napsání komentáře je to, že hra má zde na DH podle mého mínění zbytečně nízké hodnocení. Ale vezmu to raději popořadě. První dva díly CJ jsem hrá a taky s chutí dohrál. Druhý díl jsem dokonce dohrál několikrát a patří mezi mé oblíbené FPS (i díky výbornému příběhu). Takže si jistě dovedete představit s jakou chutí jsem ke Cartelu přistoupil. Co mě zpočátku trochu mrzelo byl fakt, že hra se z krásně vykresleného divokého západu z prvních dvou dílů přesunula do součastnosti a navíc do velkoměstského LA, které ani zdaleka nenabízí takové krásné grafické orgie jako pouštní městečka ve dvojce. Sotva jsem si ale na tuto podstatnou změnu zvykl, hra mě chytla a pocelých 15 kapitol mě nepustila. A nakonec doopravdy lituji, že nebyla ještě o chlup delší, i když díky třem hratelným postavám, z nichž každá má během hry své vlastní příběhy a boční úkoly a nakonec i rozdílný průběh misí, tu je celkem vysoká znovuhratelnost, takže by bylo slušné můj čas hraní (+- 8 hodin) vynásobit třemi. Tož, chváli bylo dost, je načase hodit na hru trochu bláta. 1) - chybí krycí systém. Krycí systém byl ve druhém dílu výborný a skvěle funkční. Nechápu proč jej autoři nezakomponovali i sem. Sice je většina přestřelek v pohodě i bez něj, ale najde se pár vyjímek (zejména v poslední kapitole) kde je jeho absence hodně cítit. Další věc, kterou bych chtěl zkritizovat jsou přechody hudby. Hudba je sice stejně jako v předchozích dílech výborná, jenže její využití ve hře mi přijde ne zrovna šťastné. Jednoduše- když se nepřátelé spawnou, začne zprudka "bojové téma" a vy už víte, že je načase se někam zašít a připravit se na boj. Tím ze hry odpadají "momenty překvapení" a s nimi spojené humorné situace. Další věc, která mě štvala asi nejvíc z celé hry je AI počítačem ovládaných spolubojovníků. Nezvykle často jsem je viděl jak střílejí do zdi, jak ztřílejí do prázdna zatímco jim nějaký gangster střílí do zad a hlavně při krytí byli naprosto nepoužitelní. Co bylo rovněž ne zcela v pořádku bylo spawnování nepřátel - byl jsem dokonce svědkem několika narození "ze vzduchu". Ale jinak - u Cartelu jsem se dobře bavil a doufám, že co nejdřív vyjde další díl CJ - ale raději zase z prostředí divokého západu...

Po bezmála roce stráveným hraním této hry, byť na free serveru, jsem se rozhodl napsat k ní tento komentář, kterým bych se s ní chtěl zároveň jednou pro bždy rozloučit. Ne snad kvůly tomu, že by mě nebavila. Naopak. Je to doopravdy jedna z nejfajnovějších her, které jsem kdy hrál. Důvodem proč jsem se rozhodl skončit je fakt, že jsem šel do sebe a došlo mi to, čemu jsem stejně jako ostatní "kolegové", kteří se mnou tuto hru hráli na stejném serveru, odmítal uvěřit. A sice tomu, že je to jen hra. Doopravdy jsem až do nedávna zastával názor, že je WOWko něco víc. Že to není hra. Že je to typ umění, jako např. obrazy, hudba, filmy...až doteď.
Z dlouhé chvíle jsem si procházel videjka na mé YT a čirou náhodou jsem narazil na video, ve kterém se jistý člověk přibližně mého věku nachází v rozhovoru se svojí rodinou během toho, co hraje WoW. Zpočátku jsem se dobře bavil nad očividnou závislostí onoho maníka, ale po pár minutách mi to došlo...dívám se sám na sebe. Ne tak, že bych byl aktérem v tom videu, ale doopravdy - chování onoho chlapíka, jeho vyjadřování...to všechno jsem byl já. V tu chvíli mi došlo, co se se mnou v průběhu hraní WoW stalo. Problémy v osobním i rodinném životě, problémy ve škole, konec pěkně rozjetého několikaletého vztahu...vše kvůli WoWu a tomu, jak je návykový. Opravdu nebylo mojí starostí nic jiného, než přijít omů ze školy a co nejrychleji se lognout do hry. Proč? Co se to se mnou stalo? Vždyť já...já přece nemám k závislostem absolutně žádné sklony! Pravda, rád se napiju, ale to je asi tak jediné. Okoštoval jsem trávu, kouřil jsem...ale nic z toho mě nedostalo. Vše jsem dokázal překonat. Ale WoW? Co to je? Hrál jsem to zpočátku dvakrát týdně 1-2 hodiny denně...a pak se to někdy muselo pokazit. Víkendy - WoW, volný čas - WoW. Čím mě ta hra tak dostala? Hergot! Grafikou asi ne, ta nic extra není...že by hratelností? Ale dyk jsem hrál už tucty MMORPG podobného rázu...a žádné z nich jsem nevydržel hrát déle než hodinu. Hudba? Je nádherná to jo. Ale pochybuju že by byla hlavní příčinou mé závislosti...uf. Konečně jsem se z toho vypsal. Opravdu mi to pomohlo. S WoWem KONČÍM. Teď. V tuto chvíli. Sice mě to pořád táhne k onomu tlačítku Wow.exe...ale to budu muset překonat. Už nechci. Už nechci dál zanedbávat život reálný, před životem ve světě Azerothu. I když je život v něm opravdu nádherný a ˇbude mi celkem chybět...ale to už nějak překousnu. Každopádně...WoW je první hra, které dávám absolutní hodnocení a to i přes to, že není dokonalá a má v sobě několik chybek. Důvodem absolutního hodnocení je to, že na chvíle prožité s touto hrou budu ještě dlouho vzpomínat...a asi na ně nikdy nezapomenu. Rok s WoWkem...to pro mě bylo něco úžasného. Spousta nových lidí, nových přátel, humorných situací, napínavých událostí, příběhů, nespočtu kuriózních úmrtí, strhujících duelů, napínavých BG a dungů...Sbohem WoW. Trhá mi to srdce, ale já už další dávku opravdu nechci. Zavři oči...odcházím.

Já jsem prostě nedůvěřivý člověk. A dobře mi tak! Kdybych já blbec jeden dal alespoň jednou na názor jiných, mohl jsem si ušetřit dobré dvě hodinky života, které jsem mohl strávit něčím poměrně zajímavým. Třeba rozjímáním o životních hodnotách, nebo třeba čuměním do zdi-to by panečku byla sranda! Pravda je taková, že ať zde vyjmenuju cokoliv, co by mě za normálních okolností k smrti nudilo, tak ve srovnání s touto békovinou bych to mohl považovat za vrchol absolutní blaženosti. Ano, je to tak, jak píšou ve všech recenzích z celého světa. Tato hra je...otřesná. Ne není špatná, to je moc mírný výraz. Je opravdu otřesná. Je to dílo, za kterým stojí relativně slušný a zkušený vývojářský tým, což vede k zamyšlení...proč něco takového borci z Team 17 vyprodukovali? Opravdu si mysleli že má tento patvar šanci na úspěch? Možná...

Pravda je taková, že úvodní hopsání po lešení a umývání grafity vám o hře prozradí naprosto všechno. A pokud tento "tutorial" přetrpíte, už se ničeho moc nového do konce hraní nedočkáte. Celá hra spočívá v pobíhání po malinkatým městečku, kde pomocí šíleně zmatené minimapy vyhledáváte úkoly. Ve chvíli kdy stisknete tlačítko pro interakci proběhne scénka s mimořádně sprostým rozhovorem, o kterém si možná páni vývojáři mysleli, že bude vtipný, ale není. Je trapný. A to tak, že hodně. Poté se spustí úkol (většinou zcela bezdůvodně limitovaný naprosto nedostačujícím časovým limitem), který máte splnit. Po celou dobu hraní se nicméně dočkáte pouze několika málo typů úkolů. A sice objíždění vyznačených míst na mapě, sbírání roztroušených předmětů (například stránek scénáře), nebo lehce zábavné mačkání akčních kláves ve správném pořadí, které z celé hry tak nějak vyčnívá.

Korunu všemu nasazuje podivná, uhlazená grafika, a hlavně a především kamera. Ta se během vašeho skákání na vyvýšených místech zcela bezdůvodně zblázní a začne se kolem hlavní postavy točit v podivných oválech a kruzích, takže vy prostě nevidíte kam skáčete, takže celé vaše počínání probíhá způsobem skok-omyl.

Brr. Box Office bust je děs. Je to ohavný pokus o hru, ve stylu GTA s erotickým nádechem. Je to pruda. Já ji dohrál, ale jen proto, abych nakonci mohl konstatovat, že je to nejhorší hra, kterou jsem kdy hrál. Po celou dobu hraní jsem čekal na záblesk dobrého nápadu, nějaké příjemně hratelné minihry...čehokoliv. Nedočkal jsem se. A proto hodnotím, tak jak hodnotím. Ruce pryč přátelé!

Tento zcela neočekávaně vydaný přídavek k jedné z nejlepších her minulého roku se mi do rukou dostal zcela neočekávaně a já ho vzhledem ke kvalitě základní hry nadrženě spustil. No co říct-po skušenostech s DLC pro hry, jako například Mafie 2, jsem neočekával nijak výraznou změnu oproti základní hře. Čekal jsem prostě něco na úrovni klasických Custom stories. Ale jaká to byla chyba! Děsivá atmosféra Justinu je opravdu drsná-v mnoha ohledech dokonce překonává i základní hru. Už úvodní poznání že proti vám stojí zbrusu nový zombík, který je odporný už kvůly zvukům které vydává, mě dokonale dostalo a dalo mi nemalou chuť hru vypnout. Pak došlo ovšem k nečekanému zjištění-hru nelze uložit! Ano, je to tak. Ve Frictional Games se rozhodli, že budou hráče ještě více zžírat strachu ze setkání s hnusným zombíkem a následné nepříjemné smrti, a tak v případě smrti se hra prostě a jednoduše vypne. Ale abych byl upřímný-celé DLC zas tak moc rozsáhlé není. Pokud víte co a jak, a pokud se vyvarujete umírání, slupnete ho jako malinu za neclou půlhodinu. Ale jeho první projetí vám zaručeně zabere mnohem víc času-předpokládám totiž, že sotva uslyšíte zachroptění zombíka, tak se stejně jako já schováte do nejtemějšího koutu a zůstanete tam klidně několik minut-Amnesie už prostě taková je, a mě osobně se takhle líbí nejvíc. A už aby tu bylo další DLC :-)).

Ale jo-na FREE poměry se jedná o docela slušnou adventure, i když je na ní místy použití docela slabého enginu dost znát, což hře evidentně ubližuje. Je to škoda, jelikož hra jako taková by díky příběhu i celkovému přístupu autora zajisté nějaký potenciál měla. Naznačil jsem zde něco o příběhu-ten je docela slušně vymyšlený a dokáže zaujmout, i když podobnou zápletku jsme tu už měli několikrát (a lépe zpracovanou). Co mi nicméně neskutečně vadilo byly BUGY!! Těch je ve hře opravdu vysoké množství a zcela kazí zážitek z hraní. Oproti tomu hudba (byť není původní) je opravdu skvěle navolená a výborně dokresluje atmosféru. Uvidíme, jak bude vypadat další díl.

Hodnotit hry, jako je Amnesia, je dost těžké. Mohl bych zde začít popisovat momenty, které mě opravdu vyděsili, mohl bych zde popisovat neuvěřitelnou atmosféru, kterou nebude snadné překonat. Můj názor na tuto hru je ten, že se jedná o nejlepší hororovou hru za posledních několik let. Doom 3, F.E.A.R...to všechno je proti tomuto dílu čajíček! Už první okamžiky v zapršené místnosti, kde se hlavní hrdina v úvodu ocitá, mají tu atmosféru, na kterou se tady rozplívám nejen já. Vezměme si příklad-třeba první dva díly Penumbry (od stejných tvůrců). Tam jste vždy začínali na nějakém menším místě, které byť vypadalo depresivně, nebylo nebezpečné. Ovšem zde se jede "natvrdo" hned od úvodu-trochu se porozhlédni v několika sálech, sesbírej co můžeš (moc k sebrání toho ve hře opravdu není) a padej do slizkých chodeb, kde mnohdy není vidět na krok. Zvuková stránka hry je rovněž naprosto famózní-depresiní hudba, která se kolem vás šíří, když si to vykračujete potemnělou chodbou, dunivé basy ve chvíli, kdy vám začne hrozit nějaké to nebezpečí...

Amnesia se hraje více než dobře-žádné zapeklité puzzly nečekejte, vše je přísně logické. Potěší rovněž možnost pustit si ke hraní komentář tvůrců, který je opravdu zajímavý. Ve Frictional Games horory prostě umí a doufejme, že pro nás brzy připravý Amnesii 2 (konec by tomu skoro napovídal-ale můžu se mílit).

Tímto se české hře Alter Ego omlouvám a jdu jí ihned zvýšit hodnocení. To, co lidé z House of Tales předvádějí v této adventuře je vše, jen ne působivé. Tak za prvé příběh, který je důležitým stavebním kamenem každé adventury. Tento kámen je nicméně v podání 15 Days nestabilní jako lávka ze ztrouchnivělého dřeva-plný děr, nedodělků a další základních chyb. A hratelnost jako taková dostává v této hře rovněž pořádně na frak-kromě nejrůznějších bugů a nedodělků je dost náročná (co si budeme povídat-i Moment of Silnce nepatřilo k nejjednodušším-ale alespoň si dokázal hráče získat příběhem). Jediné co můžu pochválit je relativně slušný dabing...a ééhhh...nic moc dalšího mě nenapadá...

No jo. Tento díl už se s tím prvním opravdu nedá srovnávat a mě osobně připomíná spíše jakýsi slepenec několika hádanek z prvního dílu dohromady. Navíc to celé nemá v podstatě žádnou atmosféru-nepřátelé tu nejsou, prakticky se dá zemřít jen tím, že skočíte do propasti (až na čestnou vyjímku). Hádanky také nejsou moc rozmanité-většinou jde o přemísťování krabic a hopsání na plošinkách...tenhle díl se zkrátka moc nepovedl a doufám, že se případné další pokračování už nepřipravuje.

Tak dvojka Penumbry šla o trochu dolů oproti jedničce. Změna prostředí myslím hře prospěla-vyměnit staré doly za jakésy zdravotní zařízení byl dobrý nápad. Ale ta atmosféra, kterou nabízely staré (dobré) doly v jedničce nějak chybí...nepřátelé dokážou sice šokovat stejně, jako v prvním díle, naskriptované situace jsou stejně efektivní...ale už to tal nějak není ono...

A sakra! Tak tokovejdle horor jsem zase nečekal...věděl jsem, že tahle hra není pro slabší povahy-ale že ji budu hrát v pěti minutových úsecích-a následně si mezi nima dávat půl hodinovou pauzu-to jsem tedy opravdu nečekal. Zpočátku hra vypadá vzkutku mile-a vůbec né hororově (ale ve vzduchu už to visí...ta atmosféra). Z celé hry mi nejvíc v hlavě utkvělo první setkání s vlkem a ním spojené blokování dveří a pobíhání v úzkých spletitých chodbách se srdcem v krku...a pak ještě to prolézání pavoučím tunelem...to byl opravdu hnus a skoro to vypadalo, že ty hrůzy v něm nikdy neskončí-protože sotva jsem unikl jedné "smečce"pavouků, už po mně šli dvě další a ještě ke všemu se mi za zády uvolnil velkej balvan...tohle opravdu není hra pro slabé povahy...ale bavit a děsit zvládá opravdu bravurně!

Těžko říct...hra jako taková je celkem nehratelná...seká se i na nejlepším stroji i dnes a je celkově dost špatně optimalizovatelná. Nastavení obshuje pouze nastavení zvuků a světlost...takže taky nic moc...co se nicméně této hře upřít nedá je atmosféra, která se dá opravdu krájet. Ať už se budete potulovat po operačním sále, kde u dveří leží mrtvola s mozkem na zdi, ať už se budete jen tak flákat mezi kotly ve spalovně, kde na vás nepříjemně doráží oživlé tělesné pozůstatky kotelníka, nebo budete skládat jednoduchý hlavolam na malém hřbitově...budete se bát. Hra sází krom kreatur s pochroumaným tělem i na zvuk a hudbu...každý hrom, každé vrznutí dveří...každy výkřik v dálce...to vše vás bude děsit. A ne málo. Takže závěrem...kdyby se tato hra dala hrát bez všemožného sekání, padání a nekonečných loadů, dal bych klidně 80. Takhle je to jenom za pade :-((

Život je hold plný zklamání...a tato hra mě v tom zpříma utvrzuje...
Už když bylo Alter Ego na podzim roku 2007 ohlášeno, zkákal jsem málem radostí, protože o genialitě berounských Future Games každý milovník adventur ví z jejich předchozích titulů. A tak nastalo dlouhé očekávání podzimu 2008 kdy měla hra původně vyjít...ale nevyšla. Přes další odklady vyšla až nyní...ale co to má znamenat...?! Takto má vypadat tři roky připravovaná adventure, o které autoři tvrdí, že je nástupcem jejich bestselleru "Posel Smrti"?! Ano, už je to tak...nový počin Future Games za moc nestojí a nesnese porovnání s ostatními adventure dnešní doby, ani s předchozími projekty Future Games. Přitom to zpočátku vůbec nevypadá špatně...pškně zpracované intro v celkem pěkné grafice, slušné namluvení (sice v Němčině...ale co...). Ale nicméně-jakmile se pustíte do hraní zjistíte, že tak jednoduchou a v různých částech nedoladěnou adventure jste již dlouho nehráli. Možná, že nikdy...dokud hrajete za Tima (to je zloděj na útěku)docela to jde, ale jakmile se hra přepne do detektiva Briscola (přepínání mezi postavami je mimochodem často dost nevhodně načasované...), tak máte velký problém se s ním (s detektivem) ztotožnit, což je u adventury dost zásadní mínus. No posuďte samy...jak se má jeden ztotožnit s postavou, které nikdo v celé hře neřekne jinak než "Detektive"...! Celá hra je velmi krátká (pět hodin-kvůly mizivé obtížnosti u ní rozhodně víc neztrávíte...), neobsahuje žádné puzzly...a je nemalým zklamáním. Ještě štěstí, že než se rozhodnete, zdali pokračovat ve hraní, jste již téměř na samém konci...

Moje první hra od Future Games, díky které jsem se stal velkým fanouškem adventure her. Původního Posla Bohů jsem nehrál, takže nemůžu srovnávat. Ale jedno je jisté-tato hra pro mě byla (dokud jsem nevyzkoušel Posla smrti) nejlepší adventurou. Dabing je výborný a hvězdně obsazený. Stejně tak lokace-každá lokace má svoje neodolatelné kouzlo a je radost se po nich procházet. mě osobně nejvíc očarovala část hry s městským archivem, která byla moc pěkně zpracovaná. A teď se pustím do další části hry a sice do puzzle. U komentáře na posla smrti jsem se onich moc nezmiňoval, protože v jeho případě to byly hádanky poměrně snadné a k žádným větším zákysům snad ani docházet nemohlo. Ale Ni.bi.ru. je v tomto ohledu trochu komplikovanější-pravda, zpočátku jsou puzzly dost úsměvné a snadné (třeba hádanka s trojúhelníkem ve štole), ale v pozdějších fázích začne přituhovat. Za vrchol obtížnosti považuji hlavolam s kuličkama-ten jsem já osobně řešil snad týden, než jsem ho-ani nevím jak-vyřešil.

Jedním slovem-nádhera. Tuto hru jsem dohrál snad třikrát o před nedávnem jsem ji rozehrál po čtvrté a stále mě výsostně baví, což při opakovaném hraní většiny adventure není tak častý jev. příběh je naprosto výborný, dabing postav také a grafika má také určité kouzlo. Je jen škoda, že je pouze v rozlišení 800x600.