Rozhodl jsem se zrevidovat svůj původní koment, protože jsem byl velmi vágní, a to u hry, na kterou mám úžasné vzpomínky a nabídla mi nespočitatelných hodin zábavy, je velká škoda. Původní H&D byla jednou z mých nejoblíbenějších her, a tak nadšení z nového dílu bylo nepopíratelné. O co víc mne potěšilo, že druhý díl vlastně nijak neodbočil ze zajetých kolejí. Vlastně jsme dostali nové mise v nové grafice s jen dobroušenou, ale jinak velmi podobnou, herní stránkou.

Stále tu máme tým 1-4 vojáků, stále tu máme výběr vybavení (který nás ale na rozdíl od jedničky nepustí do hry bez nutného k dokončení mise), stále tu máme suprový briefing a pak samotnou akci v různém prostředí – státy, počasí…úkoly se různí, takže nehrajeme to samé dokola. Navíc tu máme nově potápěčské vybavení, takže vojáci již překonali svoji smrtelnou alergii na vodu.

Co dostalo obří skok kupředu, je grafika. Ano, sice je H&D2 už také vousaté jako blázen, ale pořád je koukatelné a působí dobře, narozdíl od jedničky, kde už zub času a velké HW omezení v době vydání udělalo své. Prostředí se krásně mění - od sněhu - přes mírný pás - džungli - do pouště. K tomu různé počasí, které je ale bohužel pevně dáno, není možné si třeba zopáknout úkol a dát si obtížnější počasí. Celkově lokace působí uvěřitelně, a díky lepší grafice už se můžete opravdu schovat mezi stromy a ostatní vegetaci (nepřátelé ale taktéž – hodně je to poznat v džungli). Nicméně mám stále trochu pocit, že někteří nepřátelé mají až nepřirozený zrak, protože hráče zahlédnou v místech, kde tomu stěží uvěřit. Zpracování postav se posunulo od jedničky také dost kupředu, a tak již tolik nepřipomíná souboj umělohmotných panáků.

Hra opět nabízí variabilitu, máte cíl, a jak se k němu dostanete, to je (ve většině případů) na vás – sniperka, nůž, pistole či kulomet dle libosti. Na rozdíl od jedničky už fungují mise, kde nesmíte vyvolat poplach či jdete v přestrojení. Co bohužel není variabilní, to jsou mise samotné. Nemožnost měnit počasí jsem již zmínil, co je ale bohužel pevně dané, to jsou pozice a pohyb nepřátel. Když máte hru projitou několikrát, tak už máte v paměti kde kdo je, jak se k němu dostat, a jak ho nejlépe zlikvidovat. Začne tu působit repetitivnost – hra vás v tu chvíli nemá moc čím překvapit.

Opět máte k dispozici možnost používat vozidla, která najdete postávat občas po mapě. Tam není velký posun, to fungovalo i v předchozím díle. Když se vám podaří sebrat tank, mají nepřátelé o zábavu postaráno, a vy si můžete projíždět bojištěm jako by se nechumelilo – jen nepotkat soupeře také v tanku, ten je prakticky jediný, kdo vás může sundat, pěší jednotky většinou pouze marně útočí kulomety. Horší sranda ale nastává, pokud v tanku sedí nepřítel (funguje to i tak, že tank je prázdný, dokud na sebe neupozorníte, pak okamžitě běží posádka nasednout a vyrazit proti vám), protože posádka tanku má téměř nadpřirozené schopnosti ohledně práce s hlavní, kdy jakmile vás zmerčí, tak než stihnete mrknout, je otočena proti vám, a už dostáváte jednu dobře mířenou tankovou střelu mezi oči. Tohle na mne moc realisticky nikdy nepůsobilo. Ostatní vozidla celkem dobře fungují, nicméně jste v nich dost nápadní, takže na nějaké velké cestování mapou zapomeňte, dokud ji důkladně nevyčistíte – jenže to už jste většinou u cíle, tak nemá cenu se pro vozidlo vracet.

Zvuky a hudba jsou skvělé, hudba podbarvuje jak má, zvuky zbraní a dabing jsou fajn. Zvuk sniperky proříznuvší temný mlhou pokrytý kraj v první misi mám stále v hlavě.

Pocit ze zbraní je výborný, ale jak jsem uvedl už u H&D1, nejsem ve zbraních znalý, takže mohu hodnotit jen ze svého osobního názoru.

Narozdíl od předchozího dílu, kde začínáte tím, že stojíte s týmem u řeky a hráči starej se, tady dostanete úvodní výcvik, který vás aspoň trochu seznámí s ovládáním postavy a střelbou. Výcvik není špatný, nenaučí vás úplně vše, ale základ máte. Bohužel výcvik byl vždy zabugovaný, a i u „moderní“ verze na GOGu má pořád stejný bug – jakmile projdete základními instrukcemi o pohybu postavy a projdete střelnicí, tak vlezete do prostoru výcviku s granáty a bazukou. Tady jsem bohužel často končil (naštěstí je možno výcvik kdykoli přeskočit), protože hra odmítala zaregistrovat sestřelené cíle, a to se mi stávalo ve většině případů, takže výcvik nešel dokončit. Ne, že by hráč o něco strašného přišel, ale jestli si dobře vybavuji (ruku do ohně bych za to nedal), tak za splněný výcvik dostala postava zlepšení statusů. Mimochodem, paměť je už trochu zastřená, ale ve výcviku myslím máte, když uhnete z cesty k bazénu, možnost dojet k bráně, kterou když projdete, tak vzdáváte výcvik, svoji armádní kariéru a ukončíte hru. :-) Aspoň myslím, že to tak je, je to hrozně dlouho, co jsem tohle absolvoval, a když jsem nedávno zkoušel tohle zreplikovat, nedostal jsem se v GOG verzi přes granáty (zmíněný bug), takže jsem neměl možnost si to ověřit.

Když jsme u těch bugů, tak ten, co mne nejvíc trápil jsem už zmínil. Tady je oproti jedničce obrovský posun – zatímco u předchozího dílu jste často přicházeli o muže kvůli různým bugům a museli hru opakovat, ve dvojkách už to není problém a většina nezdarů je opravdu na konto hráče. Což je dobře, protože save systém umožňuje uložit pouze jednou za průběh mise (a ve vyšších obtížnostech myslím vůbec), takže při časté smrti kvůli herní chybě by hráč brzy vyhodil hru oknem. Takže tady se na save/load nehraje, ten případný save si šetříte aspoň do půlky mise, ať to nemusíte v nejhorším jet celé odznova.

Můžete používat i taktickou mapu, kdy se ze hry stane trochu šachová partie, nicméně to jsem já osobně nikdy nepoužíval. Většinou jsem hru hrál v režimu Osamělého vlka – pouze jedné postavy, a pokud jsem hrál za vícero postav, tak jsem se mezi nimi poctivě přepínal a vypomáhal si rozkazy z klávesnice (následuj mne/stůj, střílej/nestřílej…).

Hra nabídla i multiplayer, kdy jste např. po LAN síti mohli s kamarády vyzkoušet své schopnosti.

Pokud to mám celé shrnout, tak H&D1 byla inovativní a výbornou hrou, která světu předvedla, že tady máme opravdu skvělé programátory, nicméně dvojka byla opravdu to pravé. Nic zásadního se od jedničky nezměnilo, hra byla dost obdobná, ale dostala mnohem lepší grafiku, citelně menší nálož bugů a jen drobné dobroušení herního zážitku. H&D1 je surový diamant, H&D2 je diamant vybroušený do krásného lesku. Má to jen jednu velkou a zásadní chybu – H&D3 nikdy nebylo, a nevypadá to, že někdy bude. Nicméně v této době, kdy jsou moderní všemožné remastery starých pecek, tak mohu doufat, že si někdo vzpomene i na tyto, a vrátí jim původní lesk a slávu.

Rozhodl jsem se svůj původní komentář revidovat, jelikož mi přišel takový napůl prázdný. Musím prvně říct, že ačkoli mne s původním Hidden & Dangerous pojí velmi silná nostalgie, v dnešní době bych asi dohrání neplánoval, jelikož spousta věcí by mne dnes iritovala. Nicméně budu hodnotit z pohledu nostalgie, protože tenkrát ta hra bylo něco exkluzivního.

V době, kdy většina stříleček znamenala hrdinu, který s kulomety v ruce vběhl mezi nepřátele a v dešti kulek je pokosil (no, dneska je to vlastně docela obdobné), přišla hra, která byla naprosto jiná, a navíc pro nás Čechy exkluzivní tím, že vznikla v našich luzích. V této hře se na žádné husté hrdinské činy nehrálo, neboť bezprizorní vběhnutí mezi nepřátele znamenalo prakticky okamžitou jednosměrnou jízdenku do nebe. V této hře bylo třeba plánovat, rozmýšlet strategii a také někdy mnohokrát opakovat misi, než člověk přišel na způsob, jak se dostat dál. Taky nečekejte samoobnovování zdraví či přežití vícenásobného headshotu, jako jinde. A jestli vám přijde, že dnešní hry většinou hráče vodí za ručičku, H&D byl pravý opak. Jakmile spustíte hru, dostanete na výběr ze spousty vybavení (samozřejmě odpovídajícího reáliím 2. světové války), kterým musíte vybavit své postavy. Jak? To nevíte. Něco tipnete, něco trochu možná můžete odhadnout díky briefingu (mimochodem výborného, dodnes rád vzpomínám na tento způsob uvedení do mise), a pak jen doufáte, že jste se trefili. Pokud ne (málo důležité munice, chybějící vybavení), tak můžete hru většinou rovnou ukončit a jet odznova. A to upřímně při délce, obtížnosti a opatrnosti nutné k řešení nějakých misí, umí důkladně nas*at…tahle hra byla jen pro trpělivé, a dodnes to na ní obdivuji.

Bohužel hra byla pro trpělivé i z jiných důvodů, a to hlavně z jednoho – bugy. Jééé, těch tam bylo. Kolikrát jsem jen ztratil muže kvůli bugu, ať už kulka mezi oči od neviditelného nepřítele skrz předmět, či granát bouchnuvší rovnou při odhození u mé postavy – zaražen a odpálen o neviditelnou zeď. Plus různé záseky a pády z výšek, kdy postava nekorektně použila žebřík, či do zeminy pod herní plochu…plus jak tady bylo zmíněno jiným recenzentem, některé mise nabízely převléknutí za Němce – tento převlek hodně často nefungoval. Mám už zamlžené vzpomínky, nejsem si jist, jestli nebylo k tomu nutno vyhodit veškeré britské vybavení z inventáře a mít pouze německé, ale i tak to nebylo moc spolehlivé, nepoužíval jsem to rád.

Co je naopak vynikající dodnes, to jsou mise – různé státy a místa, která jsou pokaždé jiná, venkovy i města, déšť, sníh, mlha…k tomu různé úkoly potřebné ke splnění mise. Žádná mise nebyla jen drobnou změnou oproti jiné, kdy jste pořád v té samé lokaci dělali jen nějakou maličkost jinak – s každou misí přišlo něco nového. Paráda.

Zvuky a hudba byly také parádní – reálné provedení zbraní (nejsem na to odborník, tak mne případně berte prosím trochu s rezervou, tady jedu pocitově) a hudba, která sice není autorská, ale výborně zvolená a do hry naprosto zapadající.

Grafika je už dnes bohužel beznadějně zastaralá, prostředí, hranaté postavy s pohybem ve stylu panáka odpovídají tehdejšímu nevýkonnému HW pro hru tohoto typu. Málo detailní textury, jednoduché stromy ve velmi malém počtu, hranaté postavy…v tomto ohledu už nemá dnes co nabídnout. Tenkrát se na to koukalo ale velmi dobře a byli jsme z toho nadšení. Bohužel nároky na HW byly docela krvavé, na běžném PC té doby jsme to hráli se staženými detaily a i tak často zápasili se slideshow v náročnějších scénách. A ani později na lepším to nebylo zrovna příkladem plynulosti.

Hra toho nabízí opravdu hodně, kromě zmíněné variability v přípravě má hráč celkově možnost přizpůsobit styl hraní svým preferencím (chcete se plížit s nožem a podřezávat nepřítele, střílet z poza rohu z kulometu či pěkně z dálky se sniperkou - jak je libo - většinou). K tomu máte možnost používat vozidla k přesunu po mapě – bohužel jste ale tím poněkud nápadní. V tomto díle byla také velkým nepřítelem hráče voda – šlápnutí s postavou do vody = instadeath. Na to přišla nejspíš většina hráčů hned v první misi s mostem, řekou a vlakem – asi většina z nás zkusila, jestli není možné vodu přeplavat. No, nešlo…

Ač může moje recenze znít hrozně ustěžovaně, tak přes všechny problémy mám na hru úžasné vzpomínky. Hra byla něco nového, zajímavého a i když z různých důvodů často obtížného, člověk měl chuť hrát dál. A hlavně, H&D byla jedna z prvních (ne-li úplně první) hra kategorie AAA, která vznikla u nás a měla celosvětový úspěch. Byl to důkaz, že i z naší malé země mohou vzkvést obří herní projekty. A už jen za to bychom ji měli mít rádi.

Jak jsem už poznamenal na začátku, dnes bych asi zahrání nedoporučoval. Hra je to pořád skvělá, ale ty iritující věci, které jsme tenkrát tolerovali, by nás dnes už asi jen štvaly. Nicméně by to byl ideální kandidát na remaster, her podobného stylu a prostředí je i dnes minimum (vlastně mne žádná ani teď nenapadá), takže zahrát si původní mise v nové grafice a s méně chybami, koupil bych hned.

Velmi zajímavá, bohužel i velmi obtížná a trochu podivná hra, nicméně to by se dalo říci prakticky o každé hře od Synapse software.

Grafika a zvuky jsou velmi hezké, a patří rozhodně k tomu lepšímu, co si pamatuji z osmibitového Atari (NES verzi neznám). Každopádně v dětství to byla neporazitelná hra. Zatímco první levely byly s pochopením ovládání poměrně jednoduché, každý další level pak přitvrdil s razancí kladiva - hra vůbec neotálela naservírovat značné množství nepřátel. V pozdějších levelech musí být hráč neustále v pohybu a skákat s absolutní přesností (kousek vedle a hned následoval smrtelný pád, který již hráč nemohl ovlivnit).

I tak mám na tuto hru úžasné vzpomínky, protože je opravdu zajímavá, a bavila mne i tématicky, jelikož už od dětství jsem si rád zapojoval všemožné dráty :-)

P.S. Omlouvám se za opakování slova zabít, které jsem napsal do popisu hry, ale bohužel, ztráta života v této hře je něco, co bude začátečník prožívat tak co dvě minuty, a ani pokročilý asi nedá tuhle hru bez ztráty kytičky...

Tak Faster, Baby je poslední DLC a poslední kus Mafie 3, čímž ji mám dohranou se vším všudy. Poslední datadisk zavadí hráče na nové území přilepené k původní mapě. A ačkoli název a artworky devizují, že by se mohlo jednat o datadisk věnující se především autům a závodům, tak to bohužel není pravda.

Celkově musím říct, že tenhle datadisk na mne působil tak nemastně-neslaně. Příběh opět skoro nijaký (příběh by svým rozsahem v jiné hře plnil tak úlohu jednoho menšího až středního questu, a tady je na tom postavený celý DLC), celé to lze shrnout jednoduše, je tu rasistický polda, který si udělal své království, kde zákony zbytku země neplatí. Ukradněte složku s důkazy, zachraňte pár svědků a nakonec chyťte hlavního padoucha a pošlete k prokurátorovi na spravedlnost (velká změna oproti zbytku hry, kde je spravedlnost většinou kulka do hlavy od Lincolna). Celý ten nový kus mapy mi přišel úplně šíleně nevyužitý. Nechápu, uděláte poměrně rozsáhlý nový kus prostoru, a pak do něj nedáte skoro žádný úkol a jen se pohybujete po těch samých lokacích, a do zbytku nemáte důvod se podívat (ani žádný úkol, ani cokoli k sebrání, neberu-li v potaz TL-49, kterých je ale ve hře tolik, že není důvod je sbírat tady). A co mne i trochu vadilo, částí datadisku je rozbíjení věcí autem, čemuž napomáhá to, že místní jsou očividně úchylní do ramp, protože pro městě i okolí je samá rampa nasměrovaná především do bilboardů (ale i na střechy domů atp.), aby šly proskočit autem. To by bylo super v takovém Flatoutu, ale v Mafii? Ta by měla být co nejuvěřitelnější, aby si člověk připadal, že by se to mohlo skutečně stát, ale to tohle opravdu není. Stejně tak jako desítky nakloněných přívěsů u silnice se sudy či kládami, do kterých stačí střelit a poté jen trpělivě vyčkávají na první policejní auto, které pojede kolem, aby ho mohly zasypat. To jako vážně?

Celé DLC je opět jako jednohubka – hrozně krátké s minimem opravdových úkolů.

A jako sekundární rozšíření v tomto datadisku dostanete možnost pěstovat, sbírat a prodávat trávu. jediné co dodám - nuda. To mne fakt nebavilo.

Kolem a kolem, z třech DLC je tohle nejhorší datadisk. Je tu sice poměrně atraktivní nový kus mapy, ale ten je tak šíleně nevyužitý, že to hráči může být skoro jedno. Úkoly nejsou žádné terno, jsou nerealistické a velmi krátké. K tomu je jich opravdu jen pár. A posledním hřebíčkem do rakve je parťák – parťačka Roxy. Na rozdíl od vtipného Donovana z druhého DLC mi tahle ženská přišla hrozně otravná. To její neustálé buzerování do rádia, když jsem potichu likvidoval policejní stanici mi už lezlo na nervy.

Škoda, opět je vidět hrozný potenciál (úplně vidím pouliční závody pod útoky policie – bez ramp a skoků skrz předměty, nové káry, tuning, to vše proložené postupným odhalováním a sbíráním důkazů a zachraňováním svědků proti křiváckému šerifovi). Bohužel, opět nevyužitá šance.

Dalším datadiskem, který jsem u po Sign of the Times M3 odehrál, byl Stones Unturned. Ten mne přiznám tolik nenadchl jako předchozí, protože se opět vracíme k příběhu pomsty, a většina datadisku je opět jen o zabíjení. Hledání stop a jiné činnosti jsou tu opět minimalizovány.

Naštěstí je tu pár věcí, které datadisk zvedají do lepších čísel. Hlavním a největším je to, že ve většině doby máte parťáka – agenta Donovana ze základní hry. To je sympatická a vtipná postava, takže jeho komentáře a pomoc v boji dávají hře poměrně zábavnou šťávu. Pak potěší některé nové lokace, především tajná základna agentů s poměrně hezky vymodelovanou počítačovou místností a nakonec úplně nová ostrovní lokace mimo běžný herní svět s ruskou ponorkovou základnou, kde dojde k finálnímu souboji . V tomto datadisku se většina úkolů odehrává v přísné koridorovce. Nově dostáváte k dispozici odstřelovačskou podporu – ale tu jsem moc nepoužíval. Celé je to odehrané za chvilku.

Sečteno a podtrženo, není moc co k tomuto datadisku co dodat. Nijak zvlášť se neliší od základní hry, příběh jakýsi drobný tu je, nicméně je to zase příběh o pomstě a lemovaný tunou zabíjení, prvky vyšetřování jako v DLC SOTT jsou tu úplně na minimu. Jediné co tomu dává něco navíc je poměrně hezká nová lokace (ale zase ne že by si z toho člověk kecnul na zadek) a Donovan jako NPC parťák.

Po skončení dostanete ještě navíc drobný úkol jako lovec odměn. Nicméně to je tak za čtvrt hodiny kompletně hotovo.

Tak i přes přísloví – darovanému koni na zuby nekoukej (měl jsem pouze Mafii 3 bez datadisků, ale dostal jsem automaticky na Steamu update na DE, která obsahuje veškeré DLC) jsem se rozhodl napsat hodnocení. A zcela upřímně musím říct, že příběh tohoto datadisku je lepší, než celá základní hra.

V tomto rozšíření se dostává Lincoln na stopu vraždícího kultu, který využívá manipulaci s myslí lidí pomocí drog (no, trochu má člověk pocit, jako by přepnul do Far Cry), a musí provést vyšetřovaní, pátrání a čelit útokům kultistů. V tomto úkolu mu pomáhá otec James.

Ačkoli celý příběh není nijak zvlášť dlouhý, a ani se v něm nestane nic extrémně překvapivého (podobné téma likvidace „ďábelských“ kultů už bylo v obdobném vidět v mnoha hrách), tak v Mafii 3 působí extrémně osvěžujícím dojmem. Zatímco v základní hře není prakticky žádný příběh, jen pomsta, a hráč si připadá, jako by Lincoln byl jen vraždící bezcitný robot jdoucí od mrtvoly k mrtvole, tak najednou v tomto datadisku začal působit jako člověk. Navíc to není jen o tom jít na místo, vše tam povraždit a odejít (byť zabíjení je tam stále dost), ale tady musí hráč také hledat indicie a cestu pomocí UV lampy v temných místech a ohledávat těla a místa kvůli důkazům – hodně mi tohle připomíná Sherlocka od Frogwares. A je to dobře, najednou ta hra ukázala, že neumí být jenom tupou střílečkou, konečně tam byl nějaký duch Mafie – příběh, který člověka chytí a úkoly, které nejsou jen o pustém vraždění.

Takže ano, jakkoli tento příběh úplně dle mého nezapadá do světa Mafie (která se snaží být realistická, a tahle kultistická tématika už balancuje na hraně fantasy), tak oproti plochému a prázdnému ději základní hry je to jak výborná zmrzlina v parných letních dnech proti suchému chlebu. Je až k naštvání, že je vidět, jaký Mafie 3 mohla mít potenciál, stačilo se nad příběhem trochu lépe zamyslet, přidat tam obdobné úkoly ředící maratón zabíjení, a mohla to být skvělá hra.

P.S. Dohrání tohoto datadisku umožní provést renovaci Sammyho baru. Nic speciálního, dostanete k tomu nějaký ten drobný úkol a závod. Spíš mě pobavilo, že jim hapruje návaznost příběhu - v základní hře v jedné cutscéně odehrávající se dlouho po událostech hry povídá otec James, že se už město nechtělo dívat na spálenou ruinu a tak nechalo zbytky baru zbourat a postavit parkoviště. To trochu hapruje s tím, že v DLC můžete bar obnovit a zásadně zvelebit. Jasně, šlo by se vymluvit na to, že bar byl poté znovu vypálen...ale prostě to je tak, že jim ujela návaznost. :-)

Tak jsem se po konečně regulérně odehrané hře rozhodl smazat své extrémně kritické hodnocení a napsat jej zbrusu nově, tentokrát beze vzteku z technických problémů. A zcela bych to mohl shrnout do jedné věty – není to vlastně špatná hra, ale je to špatná Mafia.

Když to vezmeme popořádku, tak co se týká grafiky, tak v tomhle ohledu je hra na vysoké detaily velmi hezká a koukatelná. Město působí vizuálně dobře, auta jakbysmet, postavy a animace obličejů jsou také fajn, odlesky a světlo vypadají reálně (vše počítáno na dobu vzniku, že Remastered vyšlo letos nemění nic, ve trojkách nedošlo k technickým změnám). Co se mi zpočátku nelíbilo, byl efekt deště – přišel mi takový dost nepřirozeně vypadající na monitoru. Časem jsem si na to zvyknul, ale prostě to není úplně ono, malinko mi to připomíná glitchující déšť z ranějších verzí KC:D (nebýt toho, že Vávra s M3 neměl nic společného, tak bych ho z toho podezříval :-) ). Pokud jde o zvuky, tak ty jdou standardní, dabing je fajn, nicméně pouze anglický – tradice českého dabingu zde přerušena, a jsou pouze titulky. Tahle skutečnost mi normálně vůbec nevadí, ale u Mafie…tam to prostě není ono. Je divné slyšet Vita s úplně jiným hlasem a anglicky. Co se mi ale v tomhle dílu hodně líbí, je rádio. Ano, hudba v předchozích dílech je zcela dobová a kvalitně vybraná, nicméně na můj vkus už příliš oldschool – moc dobře se mi neposlouchá. Za to ve trojkách – uhánět v autě pod taktovkou dodnes hraných rockových pecek, např. Born To Be Wild…to je trochu jiné kafe. A musím uznat, že mají i poměrně vychytané nějaké drobné detaily, jako když člověk zajede do tunelu, tak se rádio zašumí.

Další detaily jsou také povedené, třeba mód sledování vozidla, v M3 je asi nejpokročilejší, který jsem kdy hrál. Ono v jiných hrách se sledování nepřátelského vozidla dělí jen na daleko/akorát/blízko. Tady ne, hra bere v potaz i to, že jedete divně, ohrožujete chodce, prudce brzdíte…hezký a reálný detail. Co už není tak hezký detail, je hloupost nepřátel – stačí si vlézt za šikovný roh, písknout, počkat na stráže a zlikvidovat – a opakovat, dokud 3/4 stráží neleží na hromadě za Lincolnem. Není třeba žádné zásadní taktiky, ze zad třeba hráče obcházejí jen, pokud jim to vyjde k němu jako nejbližší trasa.

Co nemůže v takové hře chybět, je sbírání předmětů. U M3 je to tak na rozhraní akorát a přehnáno. Potěší již ze dvojky známé Playboye, nicméně nepotěší, že mnoho z nich je opravdu „známé“ už ze dvojek – stejné fotky. To neměli jiné, že se museli opakovat? Já vím, že je to pitomost, a o nic nejde, nicméně je to trochu divné. Další věc ke sbírání je TL-49 – komponenta potřebná k navázání odposlechu v částech města. Tady je sbírání trochu otrava, ale odposlech se dost hodí (ukáže pozice nepřátel a umožní zvýšit hodnotu společníkova kšeftu najmutím místního velitele). Nicméně je trochu vtipné, jak na začátku Donovan říká, že si ty komponenty musí Lincoln sehnat sám, protože jsou vzácné…hmm, tak proč se válejí skoro u každé popelnice ve městě? :-D Je jich tam opravdu příliš, i při napíchnutých všech skříních jich po mapě desítky zbydou. Dále tu máme Vargasovy erotické kresby – ty jsou povětšinou na hlavních stanovištích. A ještě časopis Hot Rod – OK, a pak časopis Pokání a plakáty komunistické propagandy – tohle vše je už bych řekl zbytečně navíc.

Velkou částí hry jsou auta, a tady budu jak chválit, tak hanět. Co musím pochválit, že na rozdíl od jiných openworldových her (třeba zrovna GTA mne v tomhle ohledu štve) je tu ježdění vlastním autem opravdu použitelné, protože po téměř každé misi (problémem jsou někdy ty, kde se přesedá v rámci mise do jiného auta) na hráče čeká jeho původní auto ve stavu, jak z něj vyběhl na misi – včetně poškození a tuningu. Nicméně úplně nejlepší je služba dovozu vozidla (od Burkeho – zmíním později). Na tomto seznamu máte výběr něco přes desítku aut (odemykají se postupně), které si můžete nechat kdykoli dovézt, a nikdy o ně nepřijdete – včetně jejich úprav. Něco jako osobní vozidla v GTA 5, ale s možností výběru. Super. Tuning vozidel taky potěší, připomíná dvojky – změna barev, instalace kompresoru, změna kol, polepy…a ve trojkách navíc jde změnit i barva interiéru, tónování skel a přední splitter a zadní křídlo. Jde změnit i značka, ale nejde jako ve dvojkách napsat jakákoli. Potud fajn, co ale není úplně fajn, je chování vozidel – i v režimu simulace je chování hodně arkádové. Sice se člověk po chvíli naučí ovládání natolik, že pak jezdí jak Schumacher, jenže řízení není žádná výzva, jako v předchozích Mafiích – tam bylo dobré ovládnutí vozidla klíčem k úspěšným honičkám. Dá se tu i závodit, ale nejsou za to ani nijak extra odměny, ani to není extra zábavné. Ale pro rozptýlení od zabíjení to jde.

Pokud jde o policii, která v Mafiích vždy byla na hráče jak pes (byť ve dvojkách ubrali), tak ve trojkách je to úplné dno – bohužel. Tady policii začnete zajímat pouze, pokud jim vrazíte do auta, nebo to před nimi prásknete do jiného auta či chodce. Jinak kolem nich můžete pálit klidně 150MPH, na červenou a v protisměru – je jim to fuk. A nejsou tu režimy pokuty/zatčení/útok. Buď po vás policie jde nebo ne. Nic mezi. Ostatní Mafie jsou v tomhle ohledu dál (a jednička nejlépe). Jediné co je tu navíc, že na hráče může policii zavolat kterékoli NPC z mapy, když vidí zločin. Aspoň něco.

Velkou částí hry jsou společníci – Cassandra, Burke a Vito (ano, ten ze dvojek). Těmto společníkům může hráč přiřadit získaná území a tím získat jejich loajalitu – tj. služby. Služby nabízí každý vlastní, u Cassandry se točí hlavně okolo zbraní a munice, Burke nabízí služby okolo vozidel a Vito má doplňkové (ale užitečné služby). Tyto služby hráči umožňují vždy zdarma přivolat vozidlo, přivolat sběrače peněz (sebrané peníze má Lincoln u sebe a při ztrátě života přijde o polovinu – musejí se pravidelně ukládat) a zavolat obchodníka se zbraněmi. Další služby od nich jsou (zdarma za splněný úkol či pak placené) jsou – útočný tým od Vita, uklidnění policie od Burkeho a vypnutí telefonů od Cassandry. K tomu hráč odemyká různá vylepšení postavy a vozidel. Pro vylepšení služeb nabízejí různé vedlejší mise.

Střelba a boj – na to nejsem nijak zvlášť odborník, tak asi jen krátce řeknu, že mne celkem vyhovoval. V přechozích dílech mi přišel propracovanější, ale jak říkám, neumím tohle úplně dobře zhodnotit.

A teď asi k tomu nejhlavnějšímu – příběh. A ten je trága. Kdyby se jednalo o běžnou openworldovou střílečku, tak by tenhle příběh – zabil jsi mi přítele, zabiju tebe a vše co je pro tebe drahé (nedal jsem spoiler alert, ale snad to není ani třeba), stačil. Ale to je na Mafii sakra málo. Tady člověk čeká příběh, zvraty, něco co chytne za srdce. A to vůbec není. Stejně tak hlavní postava, do Lincolna se prakticky nedá vcítit, chvílemi má člověk pocit, že hraje za vraždícího robota. Úplný opak předchozích dílů. I když – nechci předbíhat, ale dal jsem zatím první DLC – příběh Anny a kultu – a dopr…, takhle měla vypadat hlavní hra! Najednou tu byl příběh, zajímavé prvky (vyšetřování, hledání stop) a Lincoln tady ukázal, že není plecháč bez srdce. Proč tohle proboha nešlo v hlavní hře. Ano, já vím, že na mafii byl tenhle příběh až trochu příliš fantaskní (vraždící kult, halucinogenní droga – až jsem si musel zkontrolovat, že jsem omylem nespustil Far Cry), ale byl tu konečně příběh, který opravdu hráče zaujal a začal o něčem být.

A druhý největší problém, bugy. Díky nim jsem původně hru odsoudil jako nehratelný střep, protože při prvním rozehrání mi asi po půlce hry začala padat v intervalech 15-30 minut, takže jsem hru jen rychle proběhl, abych se aspoň dostal na konec. Při druhém rozehrání jsem asi po půlce skončil s úplně havarovanou hrou – prostě nešlo pokračovat, po úkolu se hra pokaždé zhroutila a nešlo s tím dělat nic. Zajímavé je, že ačkoli Remastered verze by neměla mít žádné technické změny, tak hra mi za celou dobu nespadla ani jednou (na úplně stejném HW). Takže nyní jsem ji mohl konečně regulérně dohrát, včetně vedlejších misí a sběratelek. Bohužel jiné bugy pořád jsou a umí otravovat hru – od levitujících či naopak propadlých do země aut, poskakujících mrtvol, po různé grafické glitche až po problémy, kdy přijdete k zadavateli úkolu a on vám pouze pořád opakuje obecné řeči a nejde začít úkol (řešení je načtení posledního záchytného bodu nebo restart hry).

Jak tedy tuto hru zhodnotit? Jako Mafie hra není dobrá (chybí ji pořádný příběh, řízení aut je moc arkádové a nenapínavé, policie je tu jen do počtu), tam bych dal tak 30%. Jako nonamové střílečce by to šlo lépe, tam bych dal tak 75% (velký mínus kvůli neopravovaným bugům). Když udělám takové shrnutí, mohlo by to být fifty fifty, nicméně jsem odehrál jeden z těch datadisků, a natolik mne bavil, že mi zlepšil celkový dojem ze hry – takže těch 60% bude adekvátních.

Boulder dash je jedním z klasických kousků pro osmibitové počítače. Jako to bylo tehdy zvykem, autorem hry je prakticky jen jeden člověk - Peter Liepa.

Hru definuje poměrně jednoduchá, ale pěkná a přehledná grafika. Dál je to hra na pomezí logické a akční. Hráč totiž musí projít bludištěm plného kamenů. Kameny mají určité vlastnosti - padají dolů, pokud padnou na další kámen, tak sklouznou a hráč může posunout kameny pouze do stran a jen jeden naráz. je třeba neustále myslet několik kroků dopředu, protože je velmi jednoduché se mezi kameny uzavřít a pak nezbývá než reset místnosti. K akčnějšímu pojetí hry přichází v momentě, kdy se objeví nepřátelé. Ti jsou naprosto hloupí a pouze sledují předem určený pohyb, nicméně jsou dost rychlí a vloženi hráči do cesty, takže jsou dost nepříjemní. Na vyřešení je pouze omezený čas, v některých levelech se i rozlévá láva a dokáže hráči zatarasit cestu ještě dřív, než časový limit.

Musím zmínit i dostupný kit, kde bylo možné jednoduše navrhnout vlastní místnosti a ty uložit na kazetu/disketu u osmibitového Atari. To tenkrát nebylo vůbec obvyklé (jediná další hra, co mne napadá, že to uměla, byl Robbo).

Budu tady předchozímu recenzentovi v opozici, ale já si myslím, že tato hra má stále i dnes co nabídnout. Je to akční logická bludišťovka s ikonickou grafikou.

Lonesome Road je takový zvláštní přídavek k Falloutu. Místo běžné mapy určené k prozkoumávání tu máme linkovaný koridor a v něm poměrně dost tuhé nepřátele. Hlavně "krtčí muži" nebo jak je lépe nazvat, ti mi dali řádně zabrat, hlavně se jim v úzkých koridorech nebylo možné uhnout. Celkově jinak o tom datadisku není moc co říct. Hráč běží po předem dané cestě, občas musí odstranit překážku a co za rohem nepřátele (aby to nebylo moc lehké, tak tu máme i Párače). Společnost mu dělá ED-E, což je hráči známé Očko Enklávy. Ale jako společník je sympatický, a docela dobře vymysleli spolupráci s hráčem a postupné objevování jeho příběhu. Hlavní záporák-nezáporák vám vypráví svoje "moudra" celý průběh cesty.

Proč záporák-nezáporák? No ono je konci máte dvě možnosti - Ulyssese zabijete v poměrně náročném souboji, nebo máte dobrou výmluvnost a spolu bok po boku přežijete útok ozářených (to je o něco lehčí).

No a to je tak asi vše, možná za zmínku ještě stojí odpálení jaderných raket hráčem, které se projeví v běžném světě New Vegas. Shrnuto, tak tenhle datadisk by asi nejvíc oslovil hráče koridorových stříleček, což ale asi úplně nejsou cílovou skupinou Falloutu. Prostě datadisk, který neví, kam patří.

Polda 1 je velká nostalgie, jedna z prvních her mnou hraných na modernějším (tenkrát Pentium 1) počítači. A nejen, že na ní vzpomínám rád, ale když se objevila ke stažení na Google Play, tak jsem si ji i rád zakoupil a znovu odehrál. Zároveň si ale přes moji oblibu (a myslím, že i obecnou známost Poldy) bych úplně do zlatého fondu českých her ho neřadil.

Pokud jde o stylizaci, tak se Polda 1 řadí ke stylu starších adventur (např. Tajemství oslího ostrova) – vše komiksového stylu, hodně zářivě barevné a nepříliš detailní. Nic proti, mám tu grafiku rád, ale jiné adventury byly tou dobu přeci jen o něco dál. Animace obdobně, vizuálně hezké, ale přeci jen trochu primitivní.

Pokud jde o hudbu a zvuk, tak ty se nesou v podobném duchu jako grafika, jednoduše stylizované, nepříliš obsáhlé. Spousta aktivit ani zvuk vlastně nemá. Čím ale hra hodně vybočuje, je dabing. Ten je opravdu profesionální, plný zvučných jmen s Luďkem Sobotou v popředí, Lábusem a Nárožným hned za ním. A tady musím uznat, že ačkoli Sobotu nemusím (od dob scének se Šimkem se z něj stal spíše trapák, než komediant), tak jeho dabing Pankráce v Poldech je opravdu skvělý.

Hraní samotné se nese ve stylu praštěných komiksových adventur, což už ostatně napoví pokroucená postavička hlavního hrdiny. No, hrdiny – přitroublého policisty, který střílí na potkání, používá poněkud nelegální metody vyšetřování a os*****í i šéfovi ženu… Adventurní prvky jsou běžné (sbírání, použití a kombinace předmětů) - bohužel ačkoli na některé kombinace a využití člověk přijde se zdravým rozumem, spousta je natolik praštěných, že bez návodu, nebo úmorného zkoušení všeho na vše a všude se to nedá. To bych viděl asi jako největší obtíž hry. Druhou věcí je, že ačkoli v mé paměti z ranných herních dob působí nekonečně, je po aktuálním zahrání ve skutečnosti docela dost krátká – těch lokací je pár a kdyby člověk netuhnul u těch šílených hádanek, je vlastně docela hned dohráno. Humor hry je všelijaký, někdy je docela (dost) trapný, někdy se člověk opravdu zasměje. Některé fóry reflektují dobu vydání (i když v jedničce je jich pomálu, to spíš následující díly toho hojně využívají), a tím pro nepamětníky úplně ztrácí smysl a kouzlo.

Podtrženo, Poldu mám rád, je to příjemná nostalgie a na to projití mne pobaví, ale že bych to někomu doporučil, jako to si musíš zahrát – tak to asi ne.

Rozhodl jsem se, že vágní hodnocení smažu a začnu s čistým štítem.

IRC má pro mne nepochybně skvělou nostalgickou hodnotu, protože hra byla kdysi zdarma v Levelu (nebo jiném časopise), a na mém tehdejším S3 64V+ (měl jsem i Voodoo 1, ale ta u této hry měla volno) a Cyrix 6x86MX šlapala jako hodinky. A nejenom to, myslím, že odstartovala moji oblibu v závodních hrách a autech obecně.

Hra jako taková (i když má mód simulace), tak simulací opravdu není, je to naprostá arkáda, jak řízením, tak při haváriích, kdy v arcade módu děláte otočky a salta, po kterých se jakoby nic otočíte zpět na trať. V simulačním módu je rozdíl ten, že po saltu skončíte "nabouraní" - auto se zastaví a po pár trestných vteřinách jedete dál. Nicméně to nijak nevyčítám, v té době jsem se opravdu královsky bavil a strávil i s kámoši ze základky nad hrou spoustu času.

Pokud jde o grafiku, tak je znát stáří (a už v době když jsem hru tenkrát hrál to nebyl žádný zázrak), prostředí jsou variabilní a líbivá, ale auta jsou krabicemi od mléka. Dokonce jsem si dlouho myslel (nějakou dobu jsem hru viděl jak hraje brácha, takže jsem moc neznal popisky v menu), že Škodovka ve hře je Favorit (který jsme tenkrát měli). To auto bylo natolik hranaté, že jsem v tom tu Felicii nemohl poznat. Okna jsou neprůhledná (ano, to v soudobém NFS 2 taky, ale celkově v díle od EA vypadá prostředí i auta lépe) a tak celé auto působí, jako byste ho vystříhli a slepili z papírové skládačky z ABC. Nicméně to nic nemění na tom, že uhánět cestou na rallye byla zábava, hra byla krásně barevná a rychlá.

Pokud jde o zvuk, tak tam to bylo jiné, řvoucí navigátor, nerealistický, nicméně zábavný zvuk motorů a skvělá hudba. Ta hrála z audio-cd stop, a líbila se mi natolik (líbí se mi dodnes), že jsem si ji tenkrát ripnul a vypálil na CD (spolu s hudbou z Earth 2140) a poslouchal venku z discmana.

Výběr aut byl solidní průřez tehdejšími vozy rallye, bohužel velké rozdíly mezi nimi nebyly, co se týče řízení. Ani člověku nepřišel velký rozdíl ve zrychlení, ať řídil atmosféru 1.6, nebo 2.0 s turbem. Co si pamatuji, tak vtipná byla třeba oprava turba u všech aut v servisní zóně - a přitom z nich spousta v realitě turbo neměla.

Shrnuto a podtrženo, dneska by si tu hru asi málokdo užil, ale pro mne má obří nostalgickou hodnotu, znamenala spoustu hodin zábavy a ještě dodnes mám příjemné pocity, když si pustím soudtrack. Hodnocení berte prosím také jako nostalgické...

Zde nebudu příliš rozvláčný s recenzí, ale pokud jde o DLC k FC5, tak tohle mne zaručeně bavilo nejvíc. Jasně, není nikterak rozsáhlé, příběh spíš není než je (to jak to dopadne je hráči už podsouváno od začátku). To nezní nijak lákavě, nicméně zde se hráč ujímá hry za Nicka Rye, což je jedna z nejsympatičtějších postav světa FC, k tomu zde do party dostává letem Far Cry světem Hurka (tak nějak), který je sice hrozný pitomec, ale aspoň ty jeho řeči nejsou tak ohromně otravné jak Marvela v jiném datadisku.

A hlavně se přesouváme na Mars (ne, že by to název nějak tajil), takže dostáváme sice pusté, ale jiné a hodně rozložité území ke zkoumání. A především je tu úplně jiná fyzika postavy - nízká gravitace, tryskový pásek pro krátkodobé lety... Tím dostáváme úplně nový rozměr samotného pohybu hráče a je to poměrně zábava. Nepřátelé v podobě marsovských polo pavouků/červů nebo jak to nazvat (dle hry pavoukovci) jsou poměrně zábavní k likvidaci, úkolů není moc, ale zároveň není moc dlouhá herní doba, takže to nevadí. Zbraně nemají munici, pouze je třeba čekat na dobití/vychladnutí - taky zajímavá změna oproti základní hře - opět to mění styl hraní.

Sečteno a podtrženo, LOM je z mého pohledu nejlepší DLC k FC5, pobavil mne, nicméně ani tak se nejedná o další zázrak (UbiSoft by se mohl poučit u CD Projekt Red, jak vypadá řádný datadisk)

Nebudu se dlouho rozepisovat, z DLC pro FC5 je tenhle absolutně nejhorší. Postavit hru na rádoby představách jedné z nejtrapnějších postav v celém Far Cry (režizéra Guye Marvela) byl opravdu hloupý nápad. Celý tenhle datadisk je naprosto nesmyslný, jediné co v něm je je střílecí masakr v různých podobách. Příběh nula, a ty kecy toho pitomce Marvela provázející celou dobu hráče jen štvou. Odpad, jen mi zkazil celkový dojem z FC5.

Posel Smrti 2 je takovou typickou situací, která často končí velkým průšvihem – pokračování české hry vytvořené zahraničním studiem. A tady to měli obzvlášť těžké, jelikož první díl Posla smrti byl excelentní adventurou, kterou vytvořila skupinka doslova pár lidí (dabéry nepočítám). Zdálo by se, že po převzetí značky německým studiem to může být recept na velkou katastrofu. Nicméně již na začátku mohu říci, že ačkoli na první díl to nemá, není pokračování vůbec špatné.

Co lze rozhodně pochválit, je grafika. Až na horší zpracování postav je grafika atraktivní i dnes, více než deset let od vydání. Nicméně to je výhoda adventur s předrenderovaným pozadím, na nich se zub času podepisuje mnohem pomaleji. Téměř k dokonalosti tomu chybí jen lepší rozlišení (docela se divím, že dodnes nikdo nepřišel s remasterem, který by poměrně s malým úsilím hru pozvedl do dalšího desetiletí).

Zvuk a hudba jsou v pohodě, hlavně hudba umí příjemně navodit temnější atmosféru. Co se ale v tomto díle moc nepovedlo, je český dabing. Hlasy herců nereflektují situace, a v napjatých chvílích mluví hrozně neutrálně. Navíc hlasy vůbec nereflektují místo, ve kterém se postavy nacházejí (hrozně to vynikne ve srovnání se třetím dílem, kde dabing opravdu hodně vylepšili). Na druhou stranu nechci být přehnaně kritický, slyšet dneska hru s kompletní profi českým dabingem začíná být čím dál vzácnější, a i když mi angličtina nedělá problém, poslouchat v rodném jazyce je prostě příjemnější.

Pokud jde o hraní samotné, hra je jasným příkladem klasické C&P adventury. Ovládá se dobře, inventář je přehledný a kombinace předmětů jsou povětšinou logické, takže hráč si většinou poradí ihned (a když ne, pomůže metoda použít všechno na vše – rozsah inventáře je rozumný). Interaktivní prvky na obrazovce lze zvýraznit, takže hráč nemusí klikat na každý pixel na obrazovce. K tomu je hra proložena množstvím hlavolamů, které lze případně po chvíli jednoduše přeskočit (dle nastavené obtížnosti), pokud hráče hlavolamy moc nebaví a raději chce pokračovat v příběhu. A pokud jde o příběh samotný, tak je velmi solidní. Není na něm nic přelomového, ale odhalování hráče baví a je příjemně napínavý – spolu s grafikou a hudbou dává dohromady velmi solidní atmosféru. A jak to v podobných adventurách bývá, postup příběhem je přísně striktní, hráč vůbec průběh příběhu neovlivňuje a pro postup ve hře je třeba odhalit veškeré související prvky.

Shrnuto a podtrženo, PS2 je opravdu solidní klasická adventura s dobrou hratelností a atmosférou. Obzvláště to vynikne s průšvihem z roku 2017 (než tenhle hrůzný „reboot“, zahrajte si raději původní díly).

Tak jsem se nakonec rozhodl, že smažu svoje původní hodnocení a napíšu nové. To původní bylo poměrně kritické a emotivní, takže nyní o několik let starší s dvakrát znova dohranou hrou to zkusím znovu.

Tak začnu asi tím, že Posel Smrti 3 se dá spíše brát jako pokračování dvojky. Jsou tam prakticky jen minimální technické změny, v dnešním slangu by to pojmenovali jako epizoda 1 a 2. :-) Tedy není to ničím jiným, než pokračováním a dokončením příběhu.

Grafika hry je velmi pěkná, na postavách je sice vidět už stáří hry, ale pozadí a prostředí jsou vyrenderována opravdu hezky. Potěší další místa známá z prvního dílu zobrazená nově a většinou v průběžném stupni rozkladu. Obecně grafice celkově nelze moc vytknout – tento typ grafiky s předkresleným pozadím má tu velkou výhodu, že stárne opravdu pomalu a vypadá stále dobře. Drobná výtka může být jen k rozlišení – jasně, v roce 2011 těžko někdo řešil UHD atp., nicméně si pamatuji, že už v době vydání bylo rozlišení renderů a celé hry podprůměrné (už u tehdejšího spotřebitelského NTB bylo omezeno hrou, ne HW). Kvalita průvodních videí je podprůměrná, hlavně postavy jsou podivné.

Pokud jde o zvuk, tak hra potěší kompletním českým dabingem, který naopak od PS2 udělal obrovský skok kupředu. Zatímco u dvojky byl dabing takový nemastný, neslaný a herci příliš nereagovali na situace, tak ve dvojce obrovský kus kupředu – dabing jako takový byl mnohem zlepšen po herecké stránce, a hlavně ozvěna atp. začala reflektovat prostředí. Tady palec nahoru.

Hraní samotné je klasická Click and Point adventura proložená hlavolamy. Zde není moc co dodat, ovládá se dobře, hlavolamy můžete v případě potřeby přeskočit (dle obtížnosti), inventář je přehledný a funguje.

To, nad čím jsem se tehdá čílil bych příběh hry, dneska budu mnohem méně kritický. Pokud jde o příběh, je to vlastně dokončení a uzavření dvojky. Ty nejzásadnější dějové zvraty se udály v předchozím díle, tady vlastně už šlo jen o to celý příběh dočesat a dokončit. A to se celkem podařilo, nicméně stále ve mne přetrvává trochu zklamání z absolutního konce, nemohu si pomoct, ale samotný finální souboj s démonem mi přijde takový odfláknutý. Celé je to ukončeno v minutě v nehratelné animaci…

Suma sumárum, je to příjemná adventura s pár drobnými výtkami. První díl zůstal nepřekonán, na druhou stranu na reboot (spíše res*it) z roku 2017 se druhý a třetí díl kouká z nebes…

K této hře se musím přiznat, že mne v době vydání naprosto minula. První zmínku o ní jsem objevil až tak před dvěma lety, kdy byla v žebříčku top nejdražších her světa. Tam mne poměrně zaujala, nicméně jsem na ní opět zapomněl. Zlom nastal až s předobjednávkou RDR2 na PC, kde v rámci Rockstar Launcheru byly jako bonus dvě hry z výběru zdarma – a tam se objevilo L.A.Noire, a tady jsem již neváhal.

Každopádně musím upřímně říct, že jsem tuto hru míjel zcela nezaslouženě. Detektivní adventury mne baví (mám odehrán téměř komplet všechny díly Sherlocka Holmese), a tady je adventurní styl ještě doplněn volným pohybem v rámci města, využíváním vozidel a střelbou – co by člověk řekl, zkrátka téměř ideál na příjemnou akční adventuru.

Co člověk musí uznat, ta hra je graficky stále skvělá – prostředí, auta – no člověk by tomu snad netipoval devět let. Propracovaná mimika obličejů je zajímavá, a je to jeden z nejzajímavějších prvků hry. Bohužel na ní je stáří hry vidět nejvíce, nicméně ve své době to musela být naprostá anomálie. Vzhled města a období je zpracováno úžasně, zcela odpovídá mým představám Ameriky té doby. A mapa je opravdu velmi rozsáhlá.

K ozvučení, hudbě a dabingu se nedá říct slovo – hraje to a zní dobově a skvěle.

A co hraní samotné? Celá hra je koncipována trochu jako retro „seriál“, takže hráč hraje jednotlivé epizody uvedené jako starý film/seriál, které jsou více či méně provázané mezi sebou. Adventurní stránka hry je zastoupena vyšetřováním jednotlivých případů, hledáním důkazů a vyslýcháním svědků/podezřelých. Výslech je velmi zajímavý prvek (byť už pak začne být poněkud monotónní), jelikož hra využívá mimiky obličejů, dle kterých máte určit, zda osoba mluví pravdu, mlží, či lže (a v tomto případě jim hodit do obličeje správný z nalezených důkazů). Hra vás nevede za ručičku, úspěšnost případu závisí, zda byly nalezeny všechny důkazy, zda byly správně provedeny výslechy a v některých případech na správně určeném pachateli. Mezi místy činu se hráč pohybuje přímo ovládáním postavy a vozidel. Hlavní linka je doplněna vedlejšími případy (loupež, napadení), které jsou pojaty akčněji – střelba, honička ve vozidlech, které dávají hře akční ráz. Po městě se může hráč pohybovat volně, způsobené vedlejší škody dostane vyúčtované v závěru každého případu.

Příběh a případy jsou zajímavé, zábavné ke zkoumání a vyšetřování.

Celkově mohu říct, že tuto hru jsem měl objevit už dříve. Výborná akční detektivní adventura s dobrým příběhem, velmi dobrou grafikou a neobvyklými prvky.

Netřeba dlouhého zamyšlení, poslední DLC ke Kindom Come je také zaručeně nejlepší že všech, a také u tohoto jediného jsem neměl pocit, že jsem vyhodil dvě kila za prachobyčejný quest navíc. Tento datadisk přináší několik zásadních novinek, z nich nejcitelnější je pes, který se neobjeví jen v rozšíření, ale doplní základní hru téměř od začátku (nicméně hráč není nucen si jej vzít k sobě, lze hrát jako doposud). I když u základního příběhu je znát, že je tam ten pes napasován dodatečně. Umí pomoct téměř ve všech situacích, kde se hráč nachází, nicméně okolí s ním neumí moc interagovat. Většinou jen běhá okolo vás a pije z kaluží. Nicméně druhá zásadní novinka je už zajímavější - a to hra za postavu Terezy, která vás nejen na chvíli převtělí do hrdinky, ale projdete si důkladně Stříbrnou Skalici ještě v době plného provozu před zpustošením a v době útoku. Hrdinka má také psa, a je zde mnohem více nápomocen a potřebný než v případě Jindřicha. Navíc u základní hry dostanete pokračování a (skoro) uzavření vztahu mezi Jindřichem a Terezou.

A aby toho nebylo málo, ještě tu (ale zase zpět v těle hrdiny) máte rozsáhlý quest další kamarádky Jindřicha, která pro změnu má náboženská vidění, které ji nakonec přivedou do problémů.

Oba questy jsou velice solidní, přinášejí spoustu novinek a jiný pohled na hru.

Sečteno a podtrženo, lze jen litovat, že podobně originální a zábavné nejsou všechny DLC dostupné je hře. Za mne tento jediný datadisk opravdu stál za sólo koupi a nelituji jediné koruny do něj vložené, protože jsem se opravdu bavil.

Tento datadisk se dá hodnotit podobně jako většina ostatních DLC ke KC. Dostanete jeden rozsáhlejší quest bez nějakých zásadních novinek a rozšíříte si hru o nějakou tu chvíli. Nic zásadního ani zázračného. Nicméně musím vypíchnout dva momenty z tohoto datadisku. První moment je, když se pro Ptáčka snažíte získat od šarlatána nápoj lásky. Tady taky velký pozor, ten nápoj lze jednoduše koupit za peníze, jenže tím datadisk degradujete na odpad, protože úkoly, které pro získání musíte splnit, jsou naprosto nejzábavnější z celého datadisku. A druhý moment je, když panu Ptáčkovi z křoví napovídáte milostné verše, a on je komolí. Je to sice trochu pubertální humor, ale opravdu jsme se u toho zasmáli. Sečteno a podtrženo, za těch 200 korun po vydání to není žádný zázrak, a pokud máte kompletní edici, je to prakticky jen další quest mezi jinými. Ale slušný.

Trošku jsem překvapen, že k Band of Bastards tady na databázi není žádná recenze, ale asi to chápu, přeci jen je tento datadisk takový nemastný-neslaný. Ono ani já nebudu nijak rozvláčný, napsat toho není mnoho co. DLC nabídne trochu větší quest s průměrným příběhem bez zásadních novinek. S partou žoldáků vyjedete na pár vyjížděk, které většinou skončí bojem, jednou-dvakrát si zavyšetřujete, a uděláte pár nezásadních rozhodnutí. Toť celé. Za dvě stovky, co mne tento DLC po vydání stál, tak žádná sláva, pár herních hodin navíc.

Asi tady jsem koukám v opozici, ale tahle hra mne naprosto nechytla. Když to vezmu popořádku, tak grafika hry je hezká, až na zobrazení hejn krys (ale chápu, že není možné detailně vykreslit takové množství objektů), zvuky a hudba jsou dobré (mnoho času mi hudba připomínala Zaklínače 3), ale gameplay, tak ten mne naprosto nechytl. Asi jsem už rozmlsaný hrami, co mají buď excelentní příběh, nebo mají zábavné herní mechaniky či obojí. Tahle hra nemá ani jedno z toho. Příběh je děravý jak řešeto (proč se krysy objevily, proč zmizely, proč chce toho kluka posednout, proč nechce posednout ostatní z rodiny, a hlavně, když s celý začátek hry snaží zabránit postupu prokletí, proč se najednou radují z toho, že přešel do další fáze?) a tuny dalšího nezodpovězeného. Gameplay má sice zajímavé mechaniky, jenže to, jak hráč postupuje je pořád na úplné stejný způsob, a i s novými variantami útoku je to furt to samé dokola. Celá hra je neskutečně lineární, což sice nemusí vadit u her se silným příběhem, ale to není tento případ. Logické hádanky jsou na úrovni mateřské školky. Co se mi nakonec asi nejvíc líbilo, byla spolupráce s NPC postavami. U vylepšení vybavení postavy jsem neviděl zásadní rozdíl při hře, a sbírané předměty neznamenají nic, než jen krátký nezajímavý popisek, do hry nepřináší žádnou další hodnotu. Prostě u této hry jsem se těšil, až bude konec, jen abych si mohl teda už říct, mám dohráno. A celková krátkost této hry byla pro mne v tomto případě pozitivum. Kdyby byl aspoň řádně podaný celý příběh o prokletí, tak by mne hra asi bavila. Ale nemůžu si pomoct, podle mého jak příběh, tak samotné hraní skončily někde v polovině vývoje.