Tumble Bugs je velmi neobvyklá hra. Oslovila mne mnohem víc než klasický Pac Man, ke kterému má herně blízko. Pohyb pod zvětšovací "lupou" dává hře zajímavý nádech. Tím, že trochu mate hráče v rozhledu do okolí jej nutí více sledovat "malou" část bludiště a odhadovat nepřátele ve slepé zóně.

To že již projitá místa lákají nepřátele nutí hráče postupovat vpřed. Grafika je velmi jednoduchá, ale přehledná.

Hru jsem hrál na Atari 800XL a co bylo v té době velmi nestandardním prvkem, tak že při úmrtí hráče pronesl počítač syntetizovaný hlas, a existovala dokonce počeštěná verze, kde se ozvalo "Dej pozor!".

Tak můj stý komentář – přemýšlel jsem, kterou hru jím odměnit, a nakonec musím uznat, že málokterá si to zaslouží jako RDR2. Tedy když i já, který jinak téma divokého západu nijak nemusím, zůstanu u hry přikovaný, tak to už musí něco znamenat.

Jako čistý PCčkář bohužel nemohu srovnávat a znát návaznosti s prvním dílem, který nebylo možné si na této platformě zahrát. Jinak hodnotím pouze sólo příběhovou linku, multiplayer nehraju.

A když už jsem to načal, tak u příběhu i rovnou zůstanu. Ten je naprosto excelentní. Hlavní postava hry má vybudovanou obrovskou osobnost a charisma, a hráč s ní postupně prožívá veškerá rozhodnutí a zvraty. Zde bohužel, ač by si to spousta hráčů nepochybně přálo, není stejně jako u série GTA jakkoli příběh ovlivnit. Můžete se snažit jak chcete, ale události příběhu jsou pevně dané, a ačkoli je většinou na výběr z několika misí, ty hlavní stejně musíte odehrát všechny, maximálně se můžete rozhodnout, v jakém pořadí se ty aktuálně aktivní berou. Tedy ačkoli by mnoho hráčů rádo odvrátilo velmi emotivní Arthurův konec, je to nezvratné. A opravdu geniální tah od tvůrců, kteří nám naservírují postavu, se kterou se hráč sžije, později ji nechají těžce onemocnět a nakonec v naprosto epickém konci ji nechají umřít, včetně našeho vypiplaného koně...to bolelo, Rockstare… Načež aby hráče trochu překvapili, tak spustí epilog za „novou“ hlavní postavu, která nás zavede tématicky trochu jinam, abychom nakonec zase skončili mezi přestřelkami a konečně zaslouženou pomstou. Co je velmi zajímavé, že samotný epilog nám nabídne poměrně zajímavou část herních hodin. V čase, ve kterém stihne hráč projít nemalou část her celou, tak tady strávíme jen v samotném epilogu.

Ostatní postavy hry jsou napsané výborně, ať už od členů gangu, kde si každý také drží svoji osobnost, po různá náhodná setkání a menší postavy.

Kromě hlavních misí hra servíruje i hromadu nepovinných vedlejších, které jsou ale často právě ty nejzajímavější. K dispozici je i několik „akutních“ drobných misí, tedy těch, které se aktivují poblíž hráče na mapě, a pokud hráč jim nevěnuje pozornost, bývají pryč (ale většinou se zase později objeví). Mise, ať už hlavní či vedlejší jsou dobré až skvělé. Máme tu přehršel různých úkolů s naprosto minimálním opakováním, tedy Bethesdí 100x dojdi tam a sem, zastřel vše a pojď zpátky se nekoná. Hurá.

Pokud jde o prostředí a grafiku, tak to je doslova nádherné a zcela upřímně, při prvním spuštění hry v zasněžených horách jsem skoro nevěřil vlastním očím. Detaily jsou naprosto dechberoucí, a prostředí zcela dokonale funguje. Tohle Rockstar prostě umí. Herní mapa je obrovská, a nabízí nám různé typy prostředí, mezi kterými postupně proplouváme s příběhem. Skoro až neuvěřitelné je množství detailů, které hráč ani kolikrát nepostřehne, ale dohromady tvoří živoucí prostředí. Třeba když hráč zastřelí zvíře a nechá jej ležet – když se v průběhu následujících dní k němu vrací, tam zdechlina zůstává stále na místě, načež postupně začíná být oklobána mrchožrouty, následně začne hnít, až nakonec z ní zůstane pouhá kostra. Stačí se podívat na YouTube, kde jsou videa shrnující tyto drobné detaily, a je jich opravdu nespočitatelně.

Zvuky a dabing jsou excelentní také, vše zní a působí jak má. Od hlasů postav po zvuky počasí, zvířat atp.

Ovládání hry je zcela bezproblémové, kromě plnění úkolů má hráč k dispozici mnoho rozptýlení, ať už různé stolní hry či jiné aktivity. Možnost chytit si vlastního koně, ochočit si jej a vypiplat je již takovou třešničkou na dortu.

Jsem si zcela vědom toho, že můj komentář nezmiňuje ani zlomek veškerých možností a detailů, které hra nabízí. A ani to nejde, protože je snad ani není možné všechny poznat a zapamatovat si je.

Skončím tedy jen jednoduchým shrnutím – Red Dead Redemption 2 je jedna z nejlepších her na světě, a to zcela právem. Nádherná grafika, srdceryvný příběh a neuvěřitelný cit pro detail tvoří jeden z nejlepších herních zážitků. Spolu s třetím Zaklínačem a Kingdom Come se usadila na absolutní top v mém osobním herním žebříčku, tedy hry, které si kdykoli odehraju znova a rád.

Předně musím říci, že série Sherlocka Holmese od Frogwares máme s partnerkou velmi oblíbenou, a pokaždé nový díl společně odehrajeme. Po přestávce, kdy se tvůrci věnovali hře The Sinking City se opět vrátili ke své nejslavnější sérii. A předem podotknu, že nás hra opět velmi bavila, nicméně bohužel musím konstatovat, že několik nových prvků nás nepříliš uchvátilo.

Absolutní novinkou v sérii je open world provedení, které si myslím, že hře ne úplně dobře pasuje. Už v dřívějších dílech měli Frogwares potíže vyladit hru (postavenou standardně na Unreal enginu) v ohledu pohybu postavy. Hráč třeba nemůže skákat, takže každý drobný plůtek/zídka znamená obíhačku okolo. K tomu má postava časté problémy s různými záseky v prostředí. Tohle už zlobilo v předchozích dílech, ale protože byl prostor hráče omezený, nebylo to tak znatelné jako v open world prostředí. Zároveň je sice hezké, že můžete se Sherlockem zkoumat celý ostrov, ale ten je v ohledu úkolů a aktivit poněkud prázdný, spousta míst je hrozně hluchých. Nicméně na druhou stranu musím uznat, že ostrov je velmi promyšlený v ohledu designu. Není problém rozeznat čtvrtě dle složení a bohatství obyvatelstva, a obsahují spoustu vizuálních detailů. Tohle je znát třeba ve výzvě k nalezení míst z fotografií – díky fungujícímu prostředí to opravdu lze (pomiňme to, že počet hledaných fotografií je trochu přestřelený).

Po grafické stránce je hra velmi atraktivní, vůbec vezmeme-li v potaz, že se jedná hlavně o adventuru. Ozvučení a dabing jsou velmi dobré, tady jsem neměl důvod si kdy stěžovat.

Další pro mne spíš kontroverzní novinkou je soubojový systém, který je jak součástí příběhových misí, tak vlastních výzev. Tento systém není nijak zvlášť dobrý, a opakuje neustále stejné principy dokola, takže souboje jsou spíš nuda, než vítané ozvláštnění hry.

Pokud jde o hlavní součást Sherlockových her – vyšetřování případů, tak tady naštěstí jsou principy obdobné dřívějším dílům, a tahle herní složka funguje dobře. Zároveň musím uznat, že spousta případů je opravdu zajímavých a jejich řešení člověka skutečně baví. Profily postav, hledání důkazů, kompletace průběhu událostí…tohle prostě funguje dobře. Jen mi trochu vadí, že v předchozích dílech bylo možno po obvinění a výběru trestu možnost ihned jednoduše odhalit, jestli byla dedukce správná. V tomto díle to nejde. Navíc v předchozích dílech byla informace a zajímavost o tom, jak se rozhodli ostatní hráči. Také chybí.

Nicméně pokud jde o hlavní příběh, tj. zjištění toho, co se stalo v Sherlockově dětství, to mi nějak nesedlo. Tahle backstory byla takovná podivná a nevím, jestli mi seděla do konceptu postavy.

Další podivností je postava Jona. Díky úzu, kdy Sherlock potká doktora Watsona až později v Londýně, nemohl postavě sekundovat klasický John Watson, tak tu na scénu vstupuje postava smyšleného kamaráda Jona, který postavu provádí celou hrou, dělá zápisky a dokonce kresby…tohle nám prostě přišlo hodně mimo. Já chápu, že autoři chtěli dodržet ústřední duo postav, ale tohle není dobré. Nejenže to ze Sherlocka dělá prakticky blázna, ale navíc je smyšlený Jon místy dosti otravný.

Systém převleků se tu stal zbytečně překombinovaný.

Vypíchnul jsem zde spíše ty věci, které nám na hře vadily. Celkově ale nás hra bavila, vyšetřování případů je stále zábavné, je jich ve hře poměrně dost a většina z nich je dobrých. Trochu nás zarazilo, že v tomto díle se přešlo na doplnění obsahu pomocí DLC. To jsem třeba litoval u Crimes&Punishments, kde by DLC s novými případy nádherně sedlo. Tady ale zřejmě přidává pouze nové případy do mapy, a zrovna ten, co vyšel hned po vydání (Saints&Sinners), nebyl nic moc. Uvidíme, co následující DLC.

Hra je to dobrá, stále je v tom zábavnost Sherlocka, nicméně mi přijde, že Frogwares se v některých aspektech snaží být až příliš ambiciózní, ale neumí to ve svém relativně skromném týmu dotáhnout do detailů.

Pro mne naprosté překvapení, There Is No Game je pro mne nejlepší nehra co jsem kdy hrál. A vlastně i velmi úžasná hra. Přes velmi jednoduché a přitom zajímavé pojetí až velmi příjemnou pixelart grafiku.

Už od první chvíle, kdy se s hráčem začne dohadovat hra samotná, aby ji okamžitě ukončil, a hráč musí dokázat svoji zatvrzelost a nevzdat to. Nebudu tady vůbec dál spoilerovat, protože se ve hře se objeví různá překvapení v průběhu příběhu, a nechci tu nikomu, ani skrytým textem, kazit případný budoucí zážitek.

Ovládání hry je poměrně prosté, stačí klikat a případně kombinovat předměty na obrazovce. Tedy jako u klasické adventury, ale v této hře jste vlastně většinou odstrčeni od hlavního dění, a suplujete spíš takovou ruku osudu.

Grafika je jednoduchá, barevná, a dobře se na ni kouká. Zvuk je perfektní, dabing a hudba naprosto bez výtky. K tomu obsahuje spoustu často velmi vtipných narážek na herní průmysl i sama sebe.

Nevýhodu vidím jen - hra není nějak extrémně dlouhá, max. pár hodin herního času, to podle toho, jak se často zaseknete. A pokud vím, tak neexistuje čeština, pokud aspoň trochu nevládnete angličtinou, nemá cenu hrát, protože právě ty dialogy, dohady, vtipy a narážky jsou to gró této (ne)hry.

Každopádně shrnutí, There Is No Game je pro mě opravdu překvapení, drobná nenápadná Indie hra s opravdu velkým srdcem.

Nebudu zastírat, že původní Alan Wake mne nijak zvlášť nechytil. Control vypadal na screenshotech zajímavě, ale nijak jsem se nehnal do koupě a vyzkoušení, až přišla akce Epic store, kde byla k aktivaci bezplatně.

Narozdíl od Alana Wakea se ujímáme hry za ženskou hrdinku, narozdíl od prostředí venkovského městečka tu máme, bohužel, kanceláře. Komplex budovy je navíc tak zamotaný, že orientovat se v prostředí je velmi neintuitivní, mapa spíš člověku motá kolikrát hlavu.

Příběh je opět tajemný, spíš až psychedelický, kdy člověk neví, jestli je mysteriózní příběh, nebo halucinace po nějakých tvrdých drogách. Na druhou stranu musím uznat, že občas to umí být napínavé a zajímavé. 1000+1 dokumentů k sebrání jsem nečetl, porůznu umístěné videozáznamy jsou zajímavé (už jen svým provedením, i když Treshold Kids je zase trochu další postdrogové delirium). NPC postavy jsou nakonec docela sympatické, byť často excentrické.

Co mi na hře kromě věčného bloudění vadilo nejvíc bylo to, že se neustále spawnují nepřátelé na již prošlých místech. Stačí se vrátit na křižovatku cest, boj, použijete fast travel, na místě třeba jen vlezete do kanclíku v oblasti, a za zády se hned začnou spawnovat nepřátelé. Nakonec to způsobilo to, že poslední 3/4 hry jsem si zapnul asistenci, a zvýšil si damage a obnovování munice. Ke konci jsem už zapnul one-shot-kill, protože už mne ty věčné souboje opravdu prudily.

Pokud jde o grafiku a zvuk, tam není co vytknout. Vykreslené prostředí působí velmi dobře, a interakce, například vytrhávání kusů betonu, jsou velmi efektní. K ovládání také nemám výrazné připomínky, vše se člověku dostane do ruky poměrně rychle.

Abych to tedy shrnul, Control je zajímavá mysteriózní hra. Nicméně stejně jako u AW se zrovna u mne netrefuje do mých osobních preferencí. Prostředí kanceláří je docela nudná šeď, a extrémně časté generické souboje ještě víc hráče odrazují od poctivého zkoumání.

Nejzajímavější pro mne byly nakonec asi "objekty moci", kdy se člověk těšil, co se bude dít příště (semafor byl super).

Pro zahrání to nebylo zlé, vůbec za tuhle "cenu". Ale bohužel ve mne nevyvolává pocit, že bych se těšil na další rozehrání. Spíš už žádné nebude.

S.T.A.L.K.E.R. Call of Pripyat (dále už COP) je poslední díl z původní trilogie. A z mé perspektivy absolutně nejlepší. Shadow of Chernobyl (dále jen SOCh) byl první, ale jak jsem zmínil u své recenze k němu, tento díl není dnes již příliš hratelný. Trápí ho nikdy neopravené bugy, a především ne moc dobře navržené lokace misí, ke kterým hráč musí běhat sáhodlouhé cesty po vlastních, a hned se zase vracet k zadavateli. Clear Sky porovnávat nebudu, tento díl jsem z různých důvodů vynechal.

Nicméně COP jsem odehrál několikrát a beru jej jako jednu z nejlepších her dodnes. Když to vezmeme popořádku, tak grafika u SOCh je sice atmosférická, ale taková chudá, šedá, a viditelně hodně zastaralá. COP je ale už o řád jinde, grafika je sice stále v takových šedých tónech, ale tady to člověk vnímá jako součást atmosféry, a i když je dnes už grafika také zastaralá, působí mnohem atraktivněji a přirozeněji než u prvního dílu. A hlavně tomu pomáhá vylepšené efekty osvětlení. Svit baterky působí mnohem přirozeněji, a takový návrat v noci na Skadovsk, kde nad dveřmi žlutá žárovka vrhá světlo na staré lodní dveře je extrémně atmosférické. Stejně tak bouřka v noci, kdy blesky osvětlují budovy okolo. Stále se na to skvěle kouká.

I celkové provedení mapy se mi mnohem více líbí, u prvního dílu je rozvláčné a hrozně si podobné, bez mapy se nedokážu orientovat a i tak často zamířím blbým směrem. U COP ne, tam je mnohem zajímavější, ne tak rozvleklé, a není problém se orientovat brzy po paměti.

Zvuky mi přijdou trochu poladěné oproti prvnímu dílu – jsou slušné.

Co dostalo obrovský skok kupředu, je vyladění misí. Upřímně hlavní linie mi přijde trochu horší, než u prvního dílu (tam byla tajemnější a napínavější), za to vedlejší mise jsou velmi zábavné a originální. Především ale už hra nenutí hráče dokončovat mise po všech koutech mapy s častým časovým limitem splnění.  Nyní jsou úkoly od zadavatele v rámci rozumné doběhové vzdálenosti, a většinu si lze nechat na „až tam budu“, protože nejsou omezené na čas.

Hlavní herní oblasti jsou tři, na každém je výchozí místo, kde lze obchodovat, nechat si opravit/vylepšit vybavení, vyspat se (= přeskočit denní dobu) či se nechat vyléčit. Přesun mezi oblastmi tentokrát není v rámci pěšího běhu k hranicím oblasti, ale hráč používá průvodce, který ho fast travelem mezi oblastmi protáhne. Nicméně tato služba je placená, není tedy dobré skákat sem a tam, protože to hráče stojí pak poměrně značnou částku. Je tu i možnost odchytit ostatní Stalkery, kdy někteří z nich umožňují nechat se za poplatek přenést i v rámci vnitřku oblasti (další fast travel). Nicméně jak jsem zmínil, většina úkolů a zajímavostí pro hráče je v rozumné doběhové vzdálenosti, takže toto není nijak nutné využívat. Úkoly prováděné s dalšími NPC většinou nabízejí přesun na potřebné místo a zpět fast travelem automaticky a zdarma.

Ovládání hry mi sedlo už u prvního dílu, a tady je velmi podobné, tedy nemám připomínky. Bugy jsou v mnohem menší míře, obecně jsem se setkal spíš s grafickými neplechami u NPC a občas se zaseknutím mé postavy v úzkých prostorách, ale prakticky za celou dobu hraní jsem neměl zásadní problém, či zaseklý nedokončitelný úkol jako u prvního dílu.

Zajímavější je i lovení artefaktů, které se nyní neválí jen pustě u anomálií, ale jsou skryté v anomálii, a je třeba je pomocí ručního detektoru „vylovit“.

Tedy doteď to vypadá jako hra jako kandidát na 100% hodnocení, měl bych ale říci i nějaká ta negativa. Jak jsem již zmínil, hlavní dějová linka u prvního dílu byla zajímavější, tady jste prostě voják, co jde za svým jasným úkolem. Hra je celkově docela krátká, hráč se baví až na půdu, plní hlavní i vedlejší úkoly, dostane se konečně do té vytoužené Pripyati, a najednou je prakticky konec…tam už je jen pár nedlouhých misí, pokud má splněno vše z předchozích částí, je raz dva konec. Dá se tam trochu prozkoumávat, ale není to úplně zázrak (na to, že je to jedno z nejznámějších míst, a navíc je i v názvu hry).

A co je největší problém COP? Když hrajete hru z oblasti nejhorší světové nukleární katastrofy, tak jakou lokaci tam chcete? Elektrárnu, samozřejmě. A tady první díl vyhrává na celé čáře.

Trochu mi i vadí háklivost NPC. Omylem je trefíte v rámci boje zbloudilo kulkou, najednou kašlou na pobíhající mutanty a jdou vám odstřelit za tu drzost hlavu, i když jsou v přátelské náladě či jako součást týmu u úkolu.

Abych to ale shrnul, COP je výborná hra, a z celé původní trilogie stojí nejvíc za zahrání (škoda zásadních chyb u prvního dílu). Osobně jsem zvědavý, jak si povede ohlášené oficiální pokračování.

Budu zde stručný, hru jsem po dlouhých letech znovu rozehrál a nakonec nedohrál. A znovu si uvědomil, jak velký skok hra udělala ke Call od Pripyat, kterou jsem narozdíl od prvního S.T.A.L.K.E.R.a odehrál mnohokrát.

Nemá cenu hodnotit grafiku, zcela odpovídá stáří hry. Zároveň je ale atmosférická, děsivá a tajuplná, čímž hráče vtáhne do děje. Zvuky a dabing jsou spíš průměr až podprůměr, ale všude znějící ruština dodává také dobrou atmosféru.

Úkoly hlavní linie jsou fajn, hráč objevuje různá tajemství zóny a je to napínavé.

Střelba a ovládání hry je pohodové, člověk to má hned v ruce a bojuje opravdu s prostředím hry, ne s jejím ovládáním.

Všechno toto zní moc dobře, nicméně teď se dostanu k těm nepříjemným věcem. Vedlejší úkoly bývají dost nudné, většinou dojdi někam a něco seber nebo někoho/něco zabij. Občas je to průzkum zajímavého místa, nicméně většinou šeď.

A ten největší problém je, že místa úkolů jsou rozeseta do všech možných i nemožných oblastí, kam musíte doběhnout klidně přes několik úseků pěšo a pak zase zpátky k zadavateli. Úkoly od zadavatele jsou roztříštěny do všech možných směrů, a často časově omezené, tj. nemůžete si je nechat na později, až se budete v oblasti pohybovat. Hráč stráví hodně času nudným běháním.

A absolutním problém je zabugovanost, odehrál jsem cca 3/4 hry v posledním zahrání, a už jsem měl několik úkolů v PDA a mapě, která ukazovala na návrat k zadavateli, a ten se propadl do země - nešlo úkol dokončit. Dál mne na mapě svítil úkol, který byl dokončený, ale z mapy nezmizel. Návraty na méně či více vzdálené uložené pozice občas pomohly, někdy vůbec.

Po posledním běhu přes celou mapu, kdy mi zase úkol zůstal viset, jsem to prostě vzdal. Představa, že budu vracet pozici a zase opakovat přespolní běh. A jestli to vůbec pomůže...už jsem neměl trpělivost. Tedy SOCh zůstane stále mnou dohraný pouze kdysi dávno v minulosti.

Je to velká škoda, hra má velkou atmosféru, velmi zajímavé pojetí, nápad a umí být výzvou. Bohužel to prázdné běhání po mapě a neustálé házení klacků pod nohy od bugů je už spíš pro otrlejší.

Joust je jedna z principiálně velmi jednoduchých, ale přitom zábavných hříček.

Úkolem hráče je letět (na pštrosovi) a srážet ostatní soupeře. K tomu někdy že zničených soupeřů vypadne vejce, které je třeba rychle sebrat, nebo se z něj opět vylíhne další soupeř. Jsou tu i bonusová kola zaměřená pouze na sbírání těchto vajec.

Princip hry je takto extrémně jednoduchý, a jeho zábavnost leží na herních mechanikách. Hráč nelétá nahoru a dolů, může pouze triggerem mávat křídly, což ho vynáší nahoru, dolů se dostává pouze gravitací. Veškeré pohyby mají určitou setrvačnost.

Srážení soupeře se vypočítává že vzájemné polohy při nárazu - kdo je výše, vyhrává.

Na herní obrazovce komplikují pohyb pevné plošiny. Pštros hráče také při nešikovném přistání nestihne vysunout nohy, což způsobí velmi vtipné skákání po břiše (méně vtipné, když kvůli skákání, které se nedá ovládat, hráč skončí utopený na spodní části obrazovky, nebo ho sundá soupeř).

Princip pohybu dělá hru hodně zábavnou, a ve dvou hráčích se jedná o excelentní zábavu.

Mám odehráno na Atari 800 a ST, překvapivě přes mnohem lepší HW parametry jsou rozdíly mezi verzemi minimální (proto výrazně menší hodnocení pro ST, tam se mohli zmoct na více).

TD II - The Duel je jednou z dalších nostalgických vzpomínek. Já osobně jsem ji hrával na vlastní 486 (ale už v té době zastaralé). Neměla zvukovou kartu, pouze PC speaker, a zvuky motor motoru, hvízdání kol, policie i úvodní hudby mám dodnes vypáleno v paměti. A zase na druhou stranu upřímně, zvuky TD 2 jsou z toho lepšího, co dokázal tento omezený HW vyprodukovat. Nicméně stejně jsem později pouštěl vedle počítače přehrávač. Dodnes mi tedy k TD v hlavě zní písnička Break It Up :-)

Dneska mohu srovnávat s dalšími verzemi, aktuálně mám odzkoušeno ST a Amigu (C64 a Spectrum čeká na zprovoznění). Na těchto počítačích je zážitek o něco zajímavější, protože hra sice vypadá na pohled stejně, ale ozvučení je někde jinde, než můj tehdejší ubohý PC speaker. Dokonce hra zní dost dobře (bohužel ale dost potichu) i na ST, kde kromě běžného generátoru používá i možnost přehrávání samplů. Amiga se samply ve stereu je ale zase někde jinde. Nicméně je docela zajímavé, že u Atari ST (i na PC speakeru) u zastávky na benzínce hraje úvodní melodie, kdežto u Amigy ne. Důvod neznám, HW to není, prostě to někdo vypnul.

Ke hře samotné, ta se snaží být méně arkádová než ostatní hry té doby. Náraz znamená zničení vozu, silnice i rychlost se snaží také být reálnější. Teda až na ty propasti bez zábradlí, taková silnice smrti by při stavbě v USA asi neprošla.

Ovládání je na všech platformách trochu zvláštní. Auto zatáčí přískoky, a když na to člověk není zvyklý, je docela těžké auto udržet v požadovaném směru. Po chvíli tréninku se to ale dá už odhadovat.

Nejzajímavější mód hry je jízda s jedním soupeřem skrz úseky, na vítězství. Druhý je obyčejná časovka. Cestou vás kromě dopravy a nehod můžou zpomalit policisté (když jim nezdrhnete) a výmoly, které mohou způsobit zničení vozidla. Na každém úseku musíte zastavit načerpat palivo (přejetí benzínky je penalizace).

Prostředí je poměrně hezké, kromě vražedných skal, ty jsem nikdy neměl rád (proto jsem nikdy moc nehrál TD1).

Hodnocení hry je z větší části nostalgické, dnes si neumím představit, že by si někdo k této hře sednul a hrál. Není totiž tak zábavná a rychlá, jako dobové arkády, a díky dost jednoduché ztrátě života umí být náročná.

Duck Tales TQFG je nostalgickou hrou mého dětství. Samotný seriál jsem zbožňoval a hra na jeho téma byla něco úžasného, pro mne o to víc, že na domácím Atari 800 nebyla, a tak jsem ji hrál na návštěvách u strejdy, který měl tehdy 386/40, což už sám o sobě tehdy byl pro mne nedostupný grál.

Dnes se čas posunul, a tak mám konečně doma čtyři počítače, na kterých si mohu tuto nostalgickou nálož vyzkoušet. První - DosBox na klasickém PC, druhý Atari 1040 STFM, třetí Amiga 500+ a čtvrtý je Commodore 64. Ten poslední nemám ještě rozeběhnutý, tak tu verzi zatím neznám, ale vzhledem k tomu, že je to osmibit, bude muset být tato verze okleštěná oproti pokročilejším počítačům.

Pokud jde o samotnou hru, úkol je poměrně jednoduchý. Musíte se stát opět nejbohatším kačerem světa, a k tomu je potřeba během omezeného časového limitu nasbírat co nejvíce hodnotných pokladů. Ty se sbírají v několika druzích meziher - focení, průchod jeskyní, šplh na skály, průchod džunglí a skok do pokladnice. Lze také vydělat na investicích. Detaily jednotlivých meziher tu nebudu popisovat, každá je ale trochu jiná (bludišťovka, plošinovka či postřehovka) nejlépe vyzkoušet na vlastní kůži. Vše je dostupné na mapě světa, která se snaží napodobit reálný svět. Ještě je tu mezihra přeletu, kterým se na lokace dostává. Tam s vámi může letět soupeř, který může lokaci vyfouknout před nosem.

Jinak co se do jednotlivých počítačů týče, tak na PC je hratelná, ale podporuje pouze PC speaker, což ozvučení činí silně zastaralým. Na Atari 1040 STFM je hra velmi pomalá a trhaná, s velmi dlouhými načítacími časy a neustálou nutností přehazovat diskety před každou mezihrou. Ozvučení přes squarewave Yamahu není o moc lepší než PC speaker. Samotná trhanost hry ji dělá prakticky neovladatelnou, nedokáže responzivně reagovat na povely z joysticku.

Nejlepší je nakonec na Amize 500+, kde je dodatečně plynulá, aby šla ovládat, má mnohem lepší barvy než na Atari ST, a hlavně zvuk je na tomto počítači bezkonkurenčně nejlepší (ale nebudeme si nalhávat, Amiga to umí daleko lépe, kdyby se autoři víc snažili). Opět je tu ale diskotéka s floppy, ideální je mít druhou mechaniku (che che, a tohle píšu v roce 2021).

Pokud jde o celek, je hra sice příjemně nostalgická, ale herně to takový zázrak není, ty mezihry jsou často až příliš obtížné, chtějí trénink. K tomu se začnou brzy opakovat a nudit.

K hodnocení přidávám nějaké body za osobní nostalgii. Není to ta z nejlepších retro pecek, nicméně aspoň za vyzkoušení stojí.

Lotus 3 - UC je dobovými recenzenty sepsutý díl. Ono se nedá divit, třetí díl vlastně nenabídl nic zásadního, spíše zkombinoval předchozí díly a nabídl všechny možnosti (výběr auta, výběr hudby za jízdy) v jednom díle. Přidal navíc editor tratí (fungující na principu parametrů) a trochu podivnou futuristickou trať s lasery a turbo zónami.

Grafika hry je hodně svá, vizuálně snadno identifikovatelná, nicméně v principu dost podobná hrám tehdejší doby. Nebavíme se tu o realistické grafice, taková doba byla daleko. Celkově se na to velmi hezky kouká, působí dnes hezky vyzrále retro. Vše je hezky barevné a plynule se hýbe.

Hra samotná je čistokrevná arkáda, za nárazy je hráč penalizován pouze zpomalením. Nabízí několik módů, včetně jízdy na omezené palivo (stejný mód použil MF i ve hře International Rally Championship, tam jsem ho miloval).

Pokud jde o zvuk, tam hodně záleží, na kterém HW jej pouštíte. V dětství jsem to hrál na PC se speakerem, na kterém to rozhodně bylo z těch nejlepších PC speaker ozvučení, ale i tak nešlo překonat limity této omezené technologie. Zvuk ze SoundBlasteru byl výrazně lepší. Pak tu mám Atari ST (které vlastním teď), a ten je něco mezi speakerem a SoundBlasterem. Squarewave Yamaha čip není nejostřejší tužka v penálu. Pak je tu Amiga (vlastním také), a zde je Lotus naprosto dokonalý. PCM samply přehrávající Paula byla ve své době špička, a Lotus její možnosti využívá extrémně dobře.

Když to shrnu, hra má své mezery, nicméně je to krásná nostalgie, super retro, a hra mne zabaví i dnes. Pokud chcete zahrát, rozhodně doporučuji Amiga verzi.

Sam´s Story je výrazně lepší z datadisků pro Metro, než dva plukovníci. Ocitneme se v kůži Američana Sama, který po oddělení ze skupiny z hlavního příběhu hledá loď, která by ho dopravila domů.

Příběh se samozřejmě zkomplikuje, nicméně i tak je popravdě triviální a hráči je celkem brzy jasné, jak to celé skončí. Musím říct, že mne to nakonec i zklamalo, protože začátek vypadal velmi slibně a napínavě, ale hra úplně tohle tempo neudržela. V konečném důsledku si hráč zahraje na poslíčka, zastřílí si na pár potvor a zástup lidí. Prostředí tohoto datadisku se odehrává protentokrát až na výjimky na povrchu, povětšinou v bažině. Tentokrát tu máme otevřený prostor a pár míst k prozkoumávání. Máte tu jednu velmi zajímavou postavu (kapitán) a pak pár spíše zapomenutelných.

Nicméně dohromady to funguje docela obstojně, Sam je sympaťák, příběh, ač předvídatelný, dobře drží datadisk pohromadě, herní doba je rozumnější než předchozího jednohubkového DLC. Musím říct, že kdyby byl tenhle datadisk byl ještě o něco vyšperkovanější a delší, zřejmě by i zastínil základní hru.

Co ale musím říct, tady bylo vidět, že engine hry není úplně spokojený s obřími výhledy do složité krajiny, protože na vysokých místech se silně ztrácely detaily vzdálenějších objektů a výrazně padaly FPS (chvílemi až do slideshow). Jasně, mohla by za to moct moje starší RX580, ale v jiných hrách není ztráta vzdálených detailů až tak znát, a ani výhled do krajiny nepůsobí tak obří propad FPS.

Každopádně u tohoto DLC jsem neměl pocit vyhozených peněz.

Tento datadisk je spíše takovou jednohubkou s velmi krátkou herní dobou. Zapadá jako příběhová vsuvka do vyprávění hlavní linie, i když hrajete za postavu, která v hlavním příběhu figurovala jen z krátkého vyprávění. Zároveň formou sekvencí dostanete doplnění myšlenkových pochodů plukovníka Millera.

Datadisk se téměř kompletně odehrává koridorově v tunelech a budovách, což mne úplně netěšilo, ale díky krátkosti se to dalo snést. Žádný open-space se tu nekoná. Příběh se soustředí na střípky existence jiné kolonie, která má k dispozici lék proti ozáření, a jejich konečného osudu.

Dál k tomu není moc co dodat, o hře jako takové jsem napsal u hodnocení základní verze. Tento placený datadisk je takový nijaký – celková doba hraní velmi krátká, velmi drobný nepříliš záživný příběh, zbytek vyplněn vypalováním a střelbou v tunelech. Toť vše. Na Steamu stojí teď beze slevy 8 dolarů, a za ty peníze si myslím nestojí.

Tato hra by normálně nebyla u mne v hledáčku, jelikož podobnou tématiku úplně nemusím. Nicméně protože je hra od českých autorů a nezdráhá se zobrazovat lokální reálie, chtěl jsem ji zkusit. Zároveň také podpořit české vývojáře.

První dojem ze hry byl veskrze dobrý, grafika sice občas postrádá detaily (třeba hned první pohled na vozidlo, které opouštíte, tak upravený model jedničky Fabie – kvůli licenci – nevypadá opravdu nic moc, na druhou stranu potěší vtípek na SPZ – 3P0 R2D2 :-) ). Vzhled přírody a míst ale už vypadá ve většině případů velmi solidně. Hlavně když autoři umístili na tato místa QR kódy, která vás po oskenování telefon odkáží přímo na mapy.cz s patřičnou památkou. Hezký a vkusný detail. Zároveň ta místa vypadají dle reálné předlohy, ale jsou upravena tak, aby zapadala do hry. Zároveň nečekejte reálné rozvržení hry, mapu i autoři udělali dle svých představ, a osadili ji (předpokládám) svými oblíbenými místy. Každopádně pohyb po přírodě a zajímavostech mne opravdu bavil. Navigace pomocí turistického značení je bomba.

Pokud jde o hru samotnou, ta se v mém případě dělí na dvě roviny. Hra je psychologický thriller, což je jak jsem zmínil na začátku, téma, které mne úplně nechytá. Celé se to točí okolo hledání ztracené dcery. Pohyb po přírodě, prozkoumávání, hledání stop a míst starých táborových her (jako vodítko k lokaci, kde by se mohla schovávat) mne opravdu neskutečně bavilo, a umím si představit mít celou hru položenou jen na tomto tématu (ale možná jsem moc velký exot, a takových by si nás takovou hru koupilo jen pár). Pak ale nastává druhá rovina, s démonickou tématikou, a tahle část mne už úplně nebere. Dříve jsem podobné hry hrával, ale už se mi to nějak zajedlo. Nicméně to neberte jako výtku hře, autoři ji udělali tak, jak ji chtěli, není důvod, proč ji hanět kvůli osobním preferencím.

Každopádně tato část je taková, jak se dá očekávat. Temná místa, uzavřené prostory, málo světla, bloudění, netvoři, zmatení a nevysvětlené otázky. Čím víc se blížíte ke konci hry, tím víc ubývá „normálního“ světa a přibývá „temného“.

Každopádně musím uznat, že hra není založena na „scarejumps“ (byť samozřejmě takové momenty obsahuje, nicméně díky atmosféře to v dané chvíli očekáváte, a není to gró hry). To beru jako velké plus, nemám už rád hry, kde víte, že za rohem na vás něco vyskočí s hlasitým řevem do sluchátek, jen čekáte, kterou vteřinou to bude.

Co mne docela překvapilo, je délka hry. Očekával jsem 2-4 hodinovou jednohubku, ale mám natočeno přes 15 hodin. Snažil jsem se tedy odhalit co nejvíc míst a vedlejších úkolů. To se mi na 100% nepovedlo, ale mám většinu. Kromě sběru 100 papírků od bonbónů, autoři, WTF? Já vím, že to není povinné, a má to být výzva hráčům prolézt každý kout hry, ale neznám nic nudnějšího, než sběr desítek nezáživných předmětů v nezáživných koutech.

Každopádně k příběhu hry, musím říct, že první polovina hry, která se napůl odehrávala v „normálním“ světě, tak ta mne opravdu bavila. Procházel jsem lokace, skenoval QR kódy a prohlížel si reálná místa na mapách. Bohužel tak po druhé polovině hry už začínala převládat ta démonická tématika a čím dál šílenější výjevy a změny prostředí. Tam mne to přestávalo čím dál více bavit a konec už mi přišel úplně šíleně natahovaný. Prolézání od srdce vzpomínek k dalšímu a pak k hodinám se šíleně táhlo. Hlavně mají autoři asi rádi lezení po skalách, které už mne ke konci vysloveně iritovalo.

A co je zcela nejhorší, nejsem žádný sluníčkář, abych vyžadoval od hry konec, kdy všichni se zpěvem skočí na růžové jednorožce a vyrazí směrem ke slunci. Nicméně moc nemám rád hry, kde je prostě špatný konec, kde všechno vlastně přijde nazmar. V tu chvíli si připadám tak zbytečně, že se celou hru snažím, a vlastně ho**o z toho. A tady ta hra to právě servíruje – má vícero alternativních konců – špatný a pak ještě horší. Hledaná dcera spáchala sebevraždu a otec skončí podobně či hůř. Mám trochu pocit, že se autoři inspirovali hrou Vanishing of Ethan Carter – z té jsem měl podobný pocit zbytečnosti. K tomu se přidal ještě pocit z Layers of Fear, kde postupem hry zjistíte, že postava, za kterou hrajete, je nesmírný ko*ot. Kdyby to člověk věděl, tak ho hodí na začátku ze skály a vypne hru, než hrát za takového blba.

Shrnuto, hra mne celkem bavila, až na konečnou fázi. Osobně bych dal přednost tomu, aby byla méně psychedelická a víc „normální“. Ale jak říkám, to je můj osobní pohled. Nicméně asi nemám důvod hru odehrát znova.

Metro Exoddus je první ze série, kterou jsem se rozhodl zahrát. Asi byste mohli namítat, že předchozí díly jsou celkově povedenější a výborně „simulují“ život pod zamořeným povrchem, tj. že bych si měl zahrát i je (dle názorů, které jsem ke hrám četl). Z jednoho prostého důvodu jsem je (zatím) vynechal – nemám rád hry v uzavřených tmavých podzemních prostorech, takové tunely metra a jeskyně ve Falloutu 3 byly pro mne utrpení, stejně tak jeskyně a podzemní stavby Skyrimu. Nemám to prostě rád, a tak díly odehrávající se právě takto v tunelech jsem vynechal.

Nicméně Exoddus díky úniku na povrch zaujal moji pozornost. Samozřejmě hra stále obsahuje uzavřené prostory, ale díky naředění open-spacem je to pro mne stravitelné.

Začnu asi grafikou hry, která je opravdu krásná. Neřeším RT, neboť tato technologie jde zatím mimo mne, ale i tak je prostředí hry velmi kvalitní podívanou. Hlavně zasněžená města jsou naprosto exkluzivní, ale ani poušť se nemusí za nic stydět. Kouká se na to velmi dobře. Tunely se svojí hrou se světlem představují ideální skrýš pro veškeré nepřátele, kteří tak útočí ze všech možných míst.

Na ozvučení nejsem expert, ale hra mi zní velmi dobře. Jediné s čím mne trápila byly občasné párvteřinové výpadky zvuku u mých LowLatency APTx sluchátek. U žádné jiné hry se mi to ještě nestalo, jen u Metra.

Příběh není strhující, celý se vlastně jen točí okolo úniku z podzemí a hledání země zaslíbené. Dobře ale podbarvuje hráčovo putování a naprosto dostačuje. Co mi možná trochu vadí je jeho předvídatelnost. Co se stane je často hráči již předem dané, a jelikož je hra a příběh poměrně značně lineární, hráč nemá příliš možností ovlivnit zásadní rozhodnutí, a občas se drží za hlavu, jak mohou být protagonisti tak hloupí, že vlezou do úplně jasné léčky. Aby nebyla hra striktně lineární a koridorová, je tu open-space prostor doplněný vedlejšími úkoly a pár místy k prozkoumávání. Není toho moc, ale díky tomu nejste uzavřeni v koridoru a máte nějakou volnost.

Nejsem odborník na střelbu, ale ta mne bavila. Díky nalezeným dílům můžete ovlivnit parametry zbraně svému hernímu stylu. Je libo tichá likvidace alá Hitman – namontujeme tlumič. Máte raději Sniper Elite? Dáme puškohled a dlouhou hlaveň. Či libovolná kombinace. Zároveň je třeba zbraň udržovat – špinavá se zasekává a to se v přestřelce opravdu nehodí.

Nepřátelé na hráče čekají jak lidští, tak různé zvířecí mutace. Někteří umějí být opravdu dost tuzí, ve velkém počtu, a střeliva nemáte vždy zrovna na rozhazování. Hra občas ráda servíruje i lekací momenty.

Co mne trochu zklamalo, byla délka hry, asi jsem zvyklý na velká RPG, ale cca 20 hodin i s tím, že jsem se snažil plnit veškeré doplňující úkoly a prohledával okolí není úplně moc. Bohužel tam je asi trochu problém, protože i když open-space lokace, ve kterých se hráč pohybuje, jsou poměrně rozsáhlé, jsou docela prázdné na aktivity a úkoly. Městské a tunelové části jsou koridorové, tam je cesta dána lajnou a jen občas to rozsekne skrytá místnost.

Shrnuto, hra mne bavila, graficky je to opravdu podívaná, ale zároveň jsem ji měl raz dva hotovou. A pro další rozehrání nenabízí úplně dechberoucí příběh či zábavné vedlejší úkoly k plnění a prozkoumávání.

Tak Cyberpunk, po 85 hodinách dohráno. Celkově jsem narážel na dost kritiky na hru, asi nejvíc ohledně bugů. Já ale budu mluvit pouze sám za sebe, a já dávám 95%, i když ta hra zatím v takovém stavu není – aktuálně tomu chybí ještě ladění, hlavně grafických anomálií. Nicméně hra jako taková je zcela excelentní a naprosto mne pohltila.

Mnoho lidí nadává na grafiku, která jim nepřipadá dostatečně „next-gen“. Ale většina je asi slepých, protože nevidí, jaké obrovské množství detailů ta hra obsahuje. Jestli někomu vyhovuje vyleštěný předpočítaný efekt lesklých kulek, ať si zahraje nějakou koridorovku. Snad poprvé jsem měl u hry opravdu pocit živoucího města, když se člověk prochází po chodníku, je tam opravdu živý svět. To jsem si myslel, jak u mého oblíbeného Watch Dogs 2 je detailní svět – jako živý. CP sráží WD na kolena. Stačí se třeba dívat, když vás někdo veze v autě, jaké jsou detaily okolí, ale i samotné detaily v autě. Jediné co u mne vázne, je občas pohled na široké okolí, tam jsem musel omezit vykreslení, protože moje už starší RX580 nedokázala takové množství textur vykreslit v detailu při použitelných FPS, tak na nich bylo vidět, že jsou vzdálené textury opravdu rozmazané.

Prostředí města je opravdu komplexní a hodně složité. Kamkoli se podíváte, všude se něco děje.

Ke zvukům a dabingu nemám připomínky, tam je to dle mého OK.

Pokud jde o herní styl, tam hodně můžete ovlivnit výběrem preferencí. Já si už od dob WD2 oblíbil hacking, takže jsem šel touto cestou i tady. Musím nicméně uznat, že strom schopností je opravdu košatý a může docela působit nepřehledně. Stejně tak inventář, mne se s ním po chvíli zvykání pracovalo obstojně, ale zezačátku působí opravdu hodně nepřehledně a až do konce máte problém se srovnáváním jednotlivých parametrů zbraní a vylepšení. Autoři vám dávají na výběr různé cesty, kterými se dát, za to jedno zahrání jsem zkusil zatím jednu svou preferovanou cestu, nicméně se těším, až zkusím další. Nechám si to, ale až bude hra trochu lépe poladěna, a vezmu to zgruntu.

Pokud jde o příběh, tak ten hlavní není extrémně dlouhý, ale jak to bývá, tvoří spojnici mezi obrovským množstvím podúkolů a větších či menších příběhů dalších postav. Ty jsou výborně napsány a jako hráč si k nim vybudujete vztah. Co je třeba oproti Zaklínači jiné, v CP nedostáváte tolik nůž na krk s definitivními volbami, které hráči dávají na nevyhnutelný výběr mezi možnostmi, která je jedna horší než druhá, takovou Sophiinu volbu naservíruje až finální mise hry – v mém případě zmizel Johnny v síti a V na pokraji nevyhnutelné smrti – jestli to jde zakončit lépe, zjistím třeba při příštím zahrání, kdy vezmu jinou cestou. Jinak s Johnnym jsme byli nakonec kámoši :-).

Ty malé podmise jsou zábavné, sice se občas opakují podobné úkoly, ale vždy jen tam prvek, který je ozvláštní, a hlavně většinou máte na výběr několik cest dle libosti, jak úkol splnit.

Kdybych měl říct chyby – které doufám, že budou ještě upraveny, tak nejvíc mne potkávaly grafické glitche – předměty vznášející se nad krajinou či mimo ruce postav. Dále je poměrně hodně chyb v českých titulcích, ať už gramatických, tak faktických. Problémy jsou taky s auty, tam jsem si asi nejvíc ze začátku nemohl zvyknout na podivné gumové a špatně uchopitelné řízení. Hra má taky problémy s fyzikou aut, kdy občas létají nesmyslně vzduchem, a někdy jsou zase jako tanky. Na druhou stranu jsem měl jediný pád hry za celou dobu a jen jediný úkol mi nešel spustit. Jinak vše fungovalo, žádné záseky a nedokončitelné mise jsem nepotkal.

Střelba mne bavila, k dispozici je velké množství zbraní, které se vždy liší a navíc je možno je dodatečně konfigurovat (vylepšení, hlavně, mířidla).

Nebudu to nějak roztahovat, těch věcí o hře je strašně moc, a málokdo by tak dlouhý příspěvek četl. Ani bych snad nedokázal vyjmenovat všechny ty drobnosti, které mne v rámci hraní napadaly. Pro mne je CP jednou z mých absolutních top, a hraní jsem si opravdu užil. Dávám vysoké hodnocení, protože myslím, že CDPR ty zásadní problémy opraví (a chyby v tak komplexní hře budou vždy), stejně jako se stalo u posledního Zaklínače. Osobně si myslím, že hra klidně ještě takový půlrok odložení by zkousla (nicméně to CDPR nemohl udělat, protože by přišli o dotace). Je to jedna z mála her, kde se opravdu výslovně těším na znovuodehrání, a zároveň se těším na slibované datadisky, čím hru doplní.

Chápu zklamání některých, někdo třeba čekal něco jiného, někdo se nechal ovlivnit šíleným hypem před vydáním, ale mne osobně výsledek nadchnul.

Polda 2 je takový smíšeně přijatý díl. Spousta lidí ho bere jako jeden z nejslabších ze série, pro mne osobně je naopak velmi vysoko.

Jeho velkým bonusem a zároveň chybou jsou pitoreskní reakce na dobové reálie, televizní i politické. Bonusem jsou proto, že se ke mne P2 dostal právě tou dobou po vydání, takže i přes poměrně nízký věk (tehdy mi bylo 12), si dobové seriály a politiky (už jen díky Šimkovi, který do nich spolu s Bubílkovou bušil ve své šou) vybavuji, takže si většinu těch prvků umím nostalgicky připomenout. To je ale zároveň velká chyba hry, protože pokud si ji dnes pustí někdo mladší, kdo tuto dobu nepamatuje, nepochopí naprostou většinu souvislostí, a tím pro něj hra hodně ztrácí (budou znát tak Zemana a Klause a novodobou Laru).

Dvojkou zároveň přišla naprostá změna stylizace, nic nezůstalo ani podobné prvnímu dílu. Z pokroucené postavičky Pankráce se stala poměrně normální komiksová postava, celkový vzhled prostředí i barevný styl jsou také úplně jiné. Nicméně mne se tento design od začátku líbil, zatímco z jedničky jsem měl takový trochu oldschool pocit, dvojka na mne působila hrozně moderně. Nicméně tyto věci jsou vždy individuální, každopádně dvojka se mi líbí dodnes.

Co se naštěstí nezměnilo, je dabing. Už v jedničce byl velmi povedený a profesionální. Hlavní postavu stále dabuje Luděk Sobota, kterého ač nemusím, tak dabing Poldy mu opravdu sedl a k postavičce začal neodmyslitelně patřit. Objevují se tu další známá česká dabérská esa, musím vyzdvihnout Václava Faltuse, který se tehdy specializoval na napodobování hlasů politiků, a ve dvojce si jich nemálo střihnul. Sekunduje tu Petr Nárožný, Jiří Lábus + několik dalších známých dabérů, kteří porůznu nadabovali postavy (většinou vícero postav).

Hudba ke hře sedí, mění se dle navštívené lokace, takže není monotónní.

Pokud jde o herní styl, jedná se o klasickou C&P adventuru. Tady musím říct, že hra udělala velký skok oproti jedničce. Zatímco jednička byla bez návodu (nebo opravdu obrovské trpělivosti) prakticky nedohratelná, jelikož obtížnost šplhala do výšin kvůli pixelhuntingu a občas opravdu hodně nesmyslným kombinacím předmětů, tak dvojka je v tomto ohledu mnohem hratelnější. Aktivní místa na obrazovce je možno zobrazit, počty předmětů v inventáři se umírnily, kombinace předmětů začaly být o něco smysluplnější (a v Android verzi se i zobrazuje nápověda, které předměty v inventáři jsou kombinovatelné). Zároveň je hra delší a obsahuje mnohem větší množství lokací i postav.

Jak jsem již zmínil na začátku (a samozřejmě už o tom psali předchozí recenzenti), hra je nacpaná odkazy na soudobé televizní seriály – Esmeralda, Pobřežní hlídka a politické postavy + herní postavy (Lara Croft) a historické postavy (Cézar, Hitler…).

Příběh hry je komiksově-adventurní, vůbec není nijak složitý ani hluboký, a není nosnou částí, která dokáže hráče u hry udržet. Tou jsou různé epizodní gagy a odkazy, které protýkají celou hru.

Tedy abych to shrnul, pro mne je druhý díl adventury ikonický a vždy se mi líbil a bavil mne. Ale chápu, že nemusí sednout každému a hlavně mladší obecenstvo se bude ztrácet v té náloži dobových odkazů.

Tak dohráno. Nebudu tu asi rozjíždět podrobnou recenzi do detailů, ale vezmu to jen po povrchu…zcela upřímně, nechci to úplně rovnat k originální Mafii, protože to je jasné, že v takovém srovnání musí pohořet – žádný remaster prostě nebude dobrý jak originál. Originál je vždy jen jeden, a pocit z něj tvoří nejenom ta samotná hra, ale i ty nedokonalosti díky stáří, omezení tehdejšího HW, nostalgie…to nikdy žádný obdobný remaster nedokáže zkopírovat. Budu tedy na Mafia DE koukat na hru inspirovanou klasikou.

A musím říct, že vzhledem k tomu, co Take 2 a Hangar 13 předvedli u Mafie 3 a remasteru dvojky, jsem měl obavu, že z DE bude solidní průšvih. A předem řeknu upřímně, dle mého není.

Grafika hry je parádní, krásně se na to kouká, a i na poměrně obyčejném HW to běhá na krásné detaily a na solidní FPS. Detaily prostředí, aut i postav jsou moc hezké, grafika se mi prostě líbí.

Zvuky jsou naprosto v pohodě, a český dabing je naprosto exkluzivní. Skvělá režie i práce herců, tady musím smeknout, to se fakt povedlo.

Pokud jde o příběh, tak ten se hodně drží originálu, mise mají stejné názvy a počet. Některé jsou doplněné o další příběh a akci, některé naopak utlumené (zabití Morellova bratra je hodně osekané). Dohromady docela fajn, byl posílen příběhový vztah mezi hlavními postavami, Ralph se trochu otrkal, bylo zlepšeno vyprávění vztahu mezi partnerkou hlavní postavy Sárou (díky, DÍKY že ji nedabuje ta slepice Rybová, z jejíhož hlasu se mi zvedá kýbl).

Hraní samotné hodně dostalo poznat, že vychází z enginu trojek. Hrál jsem to na klasickou obtížnost, a pokud jde o střelbu, tak mám smíšené pocity. Vše je to jen o tom, najít si vhodný kryt, naučit se vykukovat a pak se stát mistrem headshotů, protože střílet do těla s nepřáteli prakticky vůbec nehne, většinou je to ani nezpomalí. Zatímco vás kulka i z malé pistolky i jakékoli dálky oddělá skoro na instant, při trefě kamkoli, když máte méně zdraví (což máte permanentně). Účinnost zbraní je podivná, policejní revolverek umí nepřítele zkosit raz-dva, za to tomíkem do nich můžete narvat půl zásobníku, a pokud netrefíte hlavu, skoro to s nima nehne. Je fajn, že zůstalo zahazování zásobníku s nevystřelenými náboji, nicméně náboje do pistolí jsou společné pro všechny ráže, WTF? Nábojů na klasickou obtížnost máte u sebe neustále málo, můžete jich nést jen pár. Každopádně musím uznat, že frustrující momenty z jedničky napodobili bezvadně – ten pocit, když vykosíte složitou část s drobkem energie, a pak vás nějaký schovaný pitomeček s pistolkou škrábne a jdete pod drn, abyste jeli tu hroznou část od checkpointu znova…tak tady jsme doma…

Auta vypadají fajn, musím říct, že pocit z řízení na enginu trojky hodně vylepšili (ve trojce byla ta auta taková divně gumová), nicméně je to strašně BFU friendly…jízda sice vypadá cool, nicméně dostat auto mimo limity prakticky nejde, je to strašně zjednodušené. Oproti originálu, kde byla výzva nejen tu honičku vyhrát, ale udržet vůbec samotné auto na silnici, je to hodně velký odklon pro casual hráče. K tomu na silnici máte zrovna „náhodou“ překážky, které pronásledovatele bezchybně zastaví, zatímco vy to dáte s prstem v nose. Závod je hrozně skriptovaný, dojde k několika nehodám, ale ty jsou vždy stejné. Opět zjednodušení. Trochu mne mrzelo, jak odsunuli sběr aut od Bertoneho na úplně nudnou věc (dojdi/seber/odjeď), navíc už to není součástí misí.

Nicméně i přes zmíněné stížnosti řeknu upřímně, že mne hra bavila. Příběh je pořád skvělý, a autoři remaku ho poměrně dobře a citlivě doplnili, český dabing je naprosto suprový, a i když je hraní nevybalancované (hodně věcí zjednodušeno vs hráčova „smůla“ v přestřelkách), tak jsem se prostě bavil. A řekl bych, že to se dá považovat za úspěch. Originál to nenahradí, ale svých peněz nelituji.

P.S. Dokáže mi někdo říct, co znamená ta liška nesoucí růžový lotos na věži před zabitím Morellova bratra?

Reviduji svůj komentář, jelikož ten původní byl fakt o ničem. A to si zrovna hra, na kterou mám skvělé vzpomínky nezaslouží. Earth 2140 se na dlouho dobu zasloužil o mojí velkou oblibu v real-time strategiích, spolu s Rytíři a kupci. Tyhle dvě strategie se mi totiž dostaly jako jedny z prvních do ruky u mého prvního Pentiového PC, navíc jsem je obdivoval na bráchově počítači už dřív. Hra byla dostupná v herním časopise komplet česky (i dabing, byť zrovna tady toho nebylo moc k nadabování). Tenkrát byl problém se spuštěním na hojně používaných grafikách S3, musel se k tomu používat speciální prográmek (naštěstí program i návod k použití byly tehdy připravené na CD).

Pokud jde o hru samotnou, je to úplně klasický příklad 2D RTS. Nebyla vlastně ničím extra zvláštní, že by přinesla úplně nové a neotřelé principy (to až 2150 přinesla ukázku toho, že 3D může fungovat i ve strategiích), ale dohromady to byla velmi zábavná hra s vyváženou obtížností. Velmi hezká grafika s isometrickým pohledem nebyla tak zářivě barevná, jako K&M, měla spíš seriózní tóny země zničené válkou. Obě soupeřící strany bojují pomocí robotů (pěší jednotky nepopiratelně inspirované Cameronovým Terminátorem) a strojů (pouze androidi měli nejblíže k lidem). Jako u každé běžné RTS tu máme klasickou čtyřčlenku – těžba materiálů/stavba/výroba/boj. Earth 2140 to přináší v poměrně jednoduché podobě, žádné velké plánování a budování ekonomiky se zde nekoná. Ani v případě soubojů není vyžadováno po hráči mít strategického génia. Většinou stačilo co nejrychleji postavit výrobny, rychle nasekat co největší vojsko a vtrhnout na nepřítele. Chápu, dneska to může působit nudně, ale tenkrát mne to bavilo o něco víc než Rytíři, protože ty díky složité ekonomice a v některých misích i velkému tlaku ze strany soupeře uměly být opravdu silně obtížné. Pro dítě byl Earth mnohem lépe stravitelný.

Postavit se můžete do čela obou soupeřících frakcí, která každá oplývá různými jednotkami, a obě ze stran mají různé přednosti i slabiny. Hra bohužel nenabídla zásadní variabilitu v úkolech, i přes relativně velký textový briefing před každou misí se vše točí okolo zničení budov a jednotek soupeře, nic světoborného. Aspoň myslím, je to už doba, co jsem to hrál, paměť může být zastřená.

Zvuky byly poměrně standardní, potěšil český dabing hlášek jednotek ve verzi z časopisu. Hudba nebyla vůbec špatná, nicméně se poměrně často opakovala. Hrála totiž klasicky přes analogový kabel z CD-Audio, takže spolu s herními daty nebylo místo na nějaké obsáhlé stopáže. Nicméně dvě skladby se mi líbily (a dodnes líbí) natolik, že jsem si je tenkrát vypálil na CD do přenosného přehrávače.

Kromě úvodního intra se občas objevovali videoanimace i mezi úkoly. Jak to u dobových průvodních videí u her bývá, tak to byly animace nijak extrémní kvality, „vylepšené“ velmi slabou úrovní tehdejší komprese, takže aby nezabraly na CD moc místa, byly ve velmi chabém rozlišení a doražené různým prokládáním a splýváním barev.

Celkově shrnuto, mám na tuto hru dodnes báječné vzpomínky, nicméně chápu, že pokud by si ji chtěl někdo zahrát dnes, tak mu nemá nic moc co extra nabídnout. Ale pokud by někdo hledal příjemnou klasickou strategii s rozumnou obtížností, i dnes se na Earth 2140 dá stále dobře koukat i zahrát.

Heart of Darkness je hodně zvláštní hrou. A je to také na ní hodně vidět, působí tak na mne od začátku do konce. Hru předznamenal dlouhý a táhnoucí se vývoj, kdy už tenkrát asi mnoho lidí věřilo tomu, že se dokončení nedočká.

Hra zaujme už úvodním intrem, které od prvních vteřin překvapí propracovanou orchestrální hudbou, což ve své době nebylo ve hrách vůbec nic běžného. Pocit z intra je obtížně popsatelný, poměrně jednoduchá a velmi barevná animace působící zprvu dojmem velmi dětské záležitosti je brzy podbarvena takovým temným zvláštním nádechem. Navíc jakkoli nás intro má uvést do příběhu, který se úplně jednoduše točí okolo uneseného psa dítěti, tak přitom vlastně působí zmatečně. Úplně bez vysvětlení vpadneme do toho, že prakticky v normálním školním dnu je pes hlavní postavy unesen temnotou. Nicméně naštěstí kluk má doma v domku na stromě vlastní raketu (?), elektropušku (?) a zná cestu do říše temnoty (?). What? A tím cesta začíná. Podobný přístup poznamenává celou hru, kdy roztomilé a komediální prvky jsou střídány s poměrně temnými motivy. Videoanimace provádějí celou hrou, každá kapitola je zakončena takovým filmovým předělem.

A jak se to vlastně hraje? Pod vší touhle tehdejší neobvyklostí (orchestrální hudba, videoanimace) se skrývá docela obyčejná 2D plošinovka. No obyčejná – velmi, VELMI náročná plošinovka, kde kadence úmrtí postavy je tak jednou za minutu (dobře, trochu zde přeháním, každopádně smrt vaší postavy je něco, co v této hře uvidíte opravdu velmi často). Jestli nějaká hra vyžaduje hbitost v ovládání, je to právě tato. Ve většině situací vás dělí tak 1-2 vteřiny od smrti a musíte být velmi přesní a rychlí. Jen velmi krátký úsek na začátku projdete se zbraní, o tu totiž velmi brzy přijdete a část hry procházíte stylem úskoku/útěku. Až později se dostanete k abilitě vrhání plazmových koulí (nebo jak to mám nazvat), o kterou zase později přijdete (nicméně později opět získáte svoji zbraň). Tento přístup hodně ovlivňuje herní styl, se zbraní musíte velmi rychle manipulovat, abyste rovnoměrně likvidovali veškeré nepřátele z obou stran, země i vzduchu (je to hodně náročné na rychlost a přesnost. Plazmové koule je třeba naučit se rychle vrhat také všemi směry (a nabitou plazmovou kouli používat k růstu liány ze semen). Jako nepřátele jsou ve většině případů stínová monstra (v opravdu obřích počtech) a samotné stíny věcí na obrazovce. Horší jsou monstra, která létají vám nad hlavou a ještě vrhají ohnivé firebally. Spousta soubojů pak vypadá tak, že zatímco likvidujete desítky stínů, které se vás snaží chytit/sežrat ve vaší výšce, tak ve vzduchu nad vámi létající monstra po vás házejí firebally a k tomu se připlazí na zemi lezoucí monstra (zničíte je pouze střelbou v zalehnutí). Ufff, připadám si unavený, jen o tom píšu. Každé zaváhání, střela vypálená špatným směrem či opožděný úskok = smrt. Tahle hra neodpouští. A přispívá k tomu i způsob ukládání pomocí checkpointů, kdy po nějakém náročném úseku nemůžete hru uložit ručně, a pokud vás něco následně sundá, jedete to od znova komplet. Některá místa by opravdu hráče dovedla k Chocholouškovi. Hra vlastně není nijak extrémně dlouhá, ale tyhle kiksová místa prodlouží hratelnost znatelně. A to kromě zmíněných nepřátel je tu i samotná místní fauna a flora, která vás potěší masožravými květinami, masožravými červi, masožravými rybami či příšerou z bažin. Prskající horká láva nesmí také chybět.

Možná to zní, že si jen stěžuju na hroznou hru, ale tak to není. I přes obří náročnost a prapodivný příběh je HOD totiž opravdu výborná hra. Dlouhá doba vývoje je na ní znát, 2D plošinovkové obrazovky jsou detailně vykreslené a i dnes vypadají úžasně a atmosféricky. Orchestrální hudba je skvěle zkomponovaná a do hry absolutně sedí. Animace jsou zvláštní, ale dobře se na ně dívá. Příběh je takový napůl nepochopitelný, komplikovaný, ale v jádru přitom triviální. Atmosféra balancuje mezi naivní dětskou hříčkou po temné, až strašidelné prvky.

Tahle hra není pro nerváky, ti by totiž po deseti minutách prohodili ovladač/klávesnici oknem. Pokud ale máte na to nervy vydržet, opakovat místnost xx-krát, dokud ji nenacákáte a konečně projdete, tak dostanete opravdu velmi hezkou 2D plošinovku (troufám si říct, že z tohoto žánru jednu z nejhezčích) s opravdovou výzvou a velmi zajímavou celkovou atmosférou. A jen u málo her máte takový pocit uspokojení z jejich poražení.