Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Elasto Mania

  • PC 85
Elasto Mania - skvělá nostalgická vzpomínka a zároveň výborná zábava dodnes. Ve velmi jednoduché grafické podobě (ale stále příjemné na pohled) se skrývá akční plošinovka, kde hráč musí posbírat všechny jablka a dotknout se cíle (květina). Hráč se přitom pohybuje na motorce, a musi počítat a pracovat s herní fyzikou. Hra je poměrně dosti striktní v tom, že sebemenší dotyk hlavy s prostředím znamená konec levelu. Naopak motorka samotná je dosti gumová, a nemá problém natáhnout přední vidlici na nějaký ten metr, což je pro dokončení některých levelů i nezbytné.

Celkově se jedná o zábavnou akční hru, nicméně občas frustrující, protože některé levely vyžadují opravdu značnou přesnost, a jedna chyba zhatí do té doby několikaminutové snažení.
+17

Fallout 3 - The Pitt

  • PC --
Pitt je velmi zajímavým DLC k F3. Hráče se oblékne do kůže otroka a vžene jej do města založeném na otrocké práci. Samozřejmě musí zapomenout na nastřádanou výbavu, zde se začíná v roztrhaných hadrech a se schovanou pistolkou či nožem. Musím zmínit novou zbraň - automatickou sekeru. Tu může hráč získat na pomoc, ale tahle braň mi přijde trochu "overpowered". Veškeré mutanty i otrokáře rozseká během vteřiny. Jak to ve Falloutu bývá, v příběhu není vše úplně černobílé, a hráče čeká několik velmi nepříjemných rozhodnutí. Herní doba je velmi krátká, ale hutná a plná tísnivé atmosféry.
+8

Fallout 3 - Point Lookout

  • PC 70
PL je z těch zajímavějších DLC pro F3. Zavede nás do trochu jiného prostředí odehrávající se na ostrově se starým zábavním parkem. NPC jsou v tomto datadisku typově primitivnější, a celkově má DLC zajímavou atmosféru. Úkoly jsou zajímavé a hráče čeká několik dějových zvratů. Herní doba není dlouhá, a příjemně utíká.
+7

Fallout 3 - Operation: Anchorage

  • PC 65
Poměrně nudný přídavek k F3. Prostředí je zajímavé, neboť hráče pomocí virtuální reality zavede do období před katastrofou, nicméně tím to asi končí. Interaktivita prostředí je minimální, úkoly poměrně nezajímavé (vyčísti oblast, vyčisti další oblast, něco odpal, něco vypni) a celý postup je striktně lineární. Herní doba je poměrně krátká, což je ale v tomto případě plus, neboť příběhová část má problém unést už dosavadní herní dobu.
+7

Jet-Boot Jack

  • At8bit 90
  • C64 90
Jet-Boot Jack je poněkud neprávem pozapomenutý titul. Je to velmi zábavná plošinovka z dob osmibitů, která je velmi snadná na pochopení a ovládání. Zbytek už je jen o tom dostat do ruky načasování pohybu herního světa.

Principielně jde pouze o to, posbírat všechny noty a vyhnout se u toho překážkám, případně si uhlídat množství paliva. Postava může dokonce přeletět mezeru v podlaze, podmínka je, že nad dírou nesmí zastavit. Trochu zrádné jsou jen pohyblivé plošiny, i když dávají najevo, než se začnou pohybovat, tak je stejně hráč občas natrefí v rozjetí v pohybu a ihned ztrácí život.

Grafická stránka vypadá velmi dobře, zvukový doprovod je příjemný.

Pokud někdy dostanete chuť na retro hraní, mohu tuto hru vřele doporučit.
+8

Dan Strikes Back

  • At8bit 90
Dan Strikes Back - jediná počítačová hra, kterou můj táta v životě hrál. A vždycky jsme jej od ní nemohli dostat. Doma jsme ji vždy říkali "holubička", kvůli tomu, že při smrti hráče se jeho postava změní na anděla, který ale spíš vypadá jako bílý holub a odletí z obrazovky.

Princip hry je poměrně jednoduchý, obrazovka je oddělena nás několik sekcí, které musí hráč postupně projít. Dveře další sekce se vždy otevřou po sebrání diamantů. Dají se také sbírat "porosty" plošinek, z nichž občas vyrostou houby, které hráč sbírá s takovým kovovým zvukem. Aby to nebylo tak jednoduché, má hráč protivníka, který se dost podobá záporákovi Evil Otto z Berserku. Také funguje na podobném principu, protože hráče vysloveně sleduje, nepohybuje se na náhodno. Náhodně lítají ostatní potvory ze spodní části obrazovky. K tomu můžou hráče zastavit automatické dveře, které fungují v intervalu. A také ten fakt, že lze snadno skočit směrem dolů, nicméně nahoru se dá zpět dostat pouze, pokud máte po boku zeď ke šplhání.

Cílem je získat obří diamant na poslední obrazovce. Hra má svižný a vtipný hudební doprovod, pěkné ozvučení, a hodně příjemnou grafiku. Je hodně akční, a docela často dostane hráče do neuniknutelné pasti. Ale to je starým hrám patří. Pokud máte chuť zkusit nějakou retro pecku, DSB určitě doporučím. Není zase tolik známá, ale stojí za zahrání.
+10

HROT

  • PC 90
Wolfenstein, Doom, Hexen, Heretic... Všechny tyhle klasické 3D řežby se mi vybavily po spuštění Hrotu. A ač by se tenhle koncept mohl zdát překonaný, tak je to stále skvělá zábava. A Hrot je extrémně povedený, u nás i zásluhou toho, že odkazuje na relikty ne až tak vzdálené minulosti, kterou člověk nemusel ani zažít, ale i tak jsou známé. A Hrot si z nich utahuje svým sarkastickým způsobem. A když i vezmu v potaz, že tohle je dílo jediného člověka, co si komplet všechno napsal v Pascalu, tak prostě klobouk dolů. Bez dlouhých řečí, je to prostě skvělá oddechovka.
+17

Stray

  • PC 90
Stray je pro mne podobným zjevením jako RDR2. Tím nemyslím, že bych chtěl tyto hry porovnávat vůči sobě, protože si samozřejmě stěží mohou být ještě víc vzdálenější. Nicméně myslím to tím způsobem, že obě jsou tématicky mimo moje osobní preference. U RDR2 to je divoký západ, což je období, které mne nikdy moc nebavilo. U Stray je to to, že hlavní hrdina hry je kočka.  V realitě ke kočkám nijak neinklinuji, navíc s partnerkou máme raději opeřené zvířectvo, ke kterému jsou kočky přirození nepřátelé. Nicméně obě hry si mne dokázaly chytit nakolik, že nešlo se odtrhnout a obě byly pro mne skvělý herní zážitek.

Hra není nijak rozsáhlá, obsahuje pouze minimum vedlejších úkolů, které jsou založeny na tom, aby hráč celou lokaci prošel a našel nějaké předměty. Lokace mohou na první pohled působit ohromné, ale hráč při prozkoumávání zjistí, že se brzy vrátí dokola, nicméně díky kočičí abilitě šplhání dostávají lokace zajímavý prostor – směrem vzhůru. Hlavně lokace ve slumech je v tomto ohledu skvěle vydařená. Hlavní mise (příběh) jsou poměrně lineární, a i když obsahují prvky hledání a hádanek, tak ty jsou opravdu velmi (až extrémně) lehké. Příběh není sám o sobě nijak složitý, a až na pár překvapivých momentů hráč celkem dobře odhadne, co se bude dít dál. I když autoři si mohli moment se smrtí průvodce B-12 odpustit, myslím, že tenhle myšlený útok na city hra vůbec nepotřebovala. 

Grafická stránka hry je velmi povedená, i když je na ní občas znát, že to není dílo obřího studia. Některé prvky postrádají dodatečné detaily, což by mne ale ani nevadilo. Na grafice mne vadily nejvíc dvě věci – prolínání předmětů skrz, hlavně B-12 často končil ve zdi, ze které na mne mluvil, či při ukládání/vylétání z pouzdra prostě prošel skrz okolní předměty. Druhou věcí, už technického rázu, bylo, že hra v různých momentech dropovala FPS až na slideshow. Prakticky celou dobu jsem měl stabilních 60FPS (locknuto na můj 60Hz monitor), nicméně prostě v určitých místech padaly FPS snad až do jednotek. Na netu existuje obrovské množství všemožných tipů, jak tomu u Stray předejít, takže ta hra na to zřejmě prostě trpí, ať už obecně, či v kombinaci s některým HW.

Zvuk je naprosto v pohodě, autoři teda měli trochu ulehčenou práci, protože hlavní postava toho přirozeně moc nenamluví (ale tady je to tak nějak očekávané, na rozdíl od mlčících lidský postav, že jo, Ucho a další?), a ostatní postavy používají jen vymyšlené žvatlání, a vše se odehrává pomocí textových tabulek. Hudba naprosto dokonale zapadá do atmosféry.

A u atmosféry zůstanu, protože ta je právě naprosto dokonalá. Futuristické postapokalyptické místo plné humanoidních robotů žijících své životy je skvělý nápad a ještě lépe provedený. Temná místa prosvětlená barevnými neony vypadají prostě úžasně, a hráče baví dostupné možnosti prozkoumávat. Stejně tak odlehlejší či zamořené prostory, i když o dlouhé hale s hromadou obřích očí nějak nevím, co si úplně myslet. 

Zároveň také nevím, co si myslet o úplném závěru hry, který končí tak otevřeně, jak jen může. Nevidíme, jestli hlavní hrdina nalezne zpět svoji smečku, či vystoupení robotího národa z uzavření, nebo pohled dál do světa za hranou izolace. Napadají mne dvě varianty, co autoři zamýšleli. Buď hráči domysli si to sám, což nemám rád, protože to ukazuje nedostatečnou fantazii tvůrců a já chci aby mi příběh podali tak, jak ho zamýšleli oni. Druhá varianta je, že otevřenost je připravena pro napojení dalšího dílu a pokračování příběhu, což by bylo naopak super.  

Nebudu to dál nijak komplikovat. Stray je skvělý herní zážitek, který vyniká nad ostatními hrami neotřelým nápadem a prostředím, tvořícím skvělou atmosféru. Přeskočit z generického Far Cry 6 na tuto hru bylo perfektním osvěžením.
+22

Far Cry 6

  • PC 70
Far Cry 6, tak co k tomu říct? Slušelo by – „aneb jak na downgrade“.

FC série je zvláštním úkazem. Od dob třetího dílu se vlastně prakticky jedná o navazující „DLC“, kde se jen změní prostředí, záporák, nicméně jádro hry je stále stejné. A bohužel u šestky se to stalo ještě více otravným. Proti skvělé pětce, která byla opravdu vyvážená a s na pohled atraktivním prostředím, tak šestka šla o krok dozadu. Osobně jsem nechtěl šestý díl kupovat, ale pak jsem si bohužel pustil kus let´s play od Agraela, a nedalo mi to, a šestku jsem nakonec v zásadní slevě zakoupil.

Když začnu grafikou, skoro se mi nechtělo věřit, že se dívám na poslední díl série. I přes detaily na maximu působí grafika zastarale a unyle. Pryč je zelená Montana plná luk a lesů v na oko atraktivních barvách (a tím nemyslím růžovou v New Dawn), nastupuje tmavě zelenohnědá smutnost diktátorského ostrova. V té šedi neuvěřitelně vyplouvá na povrch celková zastaralost grafiky FC, která byla v dřívějších dílech umě maskována hezkým prostředím. Nepřátelé vypadají opět jako z klonovacího stroje.

Z grafiky když skočím na oslí můstek prostředí a jeho fyzikálního enginu, tak to je dost hrozné. Žádný posun oproti starším dílům. Některé předměty se lámou jako párátka, některé jsou zase naprosto nezničitelné, ale bohužel to nekoresponduje s tím, co v realitě očekáváte. Třeba jsem si dělal malý pokus, co se stane, když střelím do velkého plodu (asi pomeranče) rostoucího na stromě…nic. Nerozprskne se, nezmizí, prostě tam tak dál visí i po zásahu kulkou z 1911. Hráli jste RDR2, kde se po zásahu kulkou rozbíjelo sklo postupně dle míst zásahu? Tak tady na to raději moc nevzpomínejte.

Zvuk je asi v pohodě, tady naopak je docela výhoda, že hlavní postava je kompletně nadabována a není to mlčící postava, na kterou všichni ostatní mluví a nikdy nezareaguje. Naopak různých dialogů je opravdu hodně, takže postava má osobnost. Včetně toho, že si u některých songů zpívá společně s rádiem. Tohle se povedlo. Nepovedli se ale NPC, jak tu dobře někdo poznamenal v diskuzi, v šestce narazit na normální NPC skoro nejde, prakticky všichni jsou tam nějakým způsobem šáhlí a afektovaní, a není to vtipné, nýbrž přehnané.

Zmizely perky.

Zbraní je v tomto díle obrovské množství, včetně jejich všemožných úprav, nicméně stejně to nakonec dopadlo, že jsem si vyprofiloval svoji oblíbenou čtveřici a s tou vydržel většinu hry. Supremo – no comment.

Cestování po mapě se nijak taky nezměnilo, máme tu nově na zavolání vozidlo a některé zajímavé druhy (třeba létající bugina), ale celkově se to opět dost podobá předchozím dílům. Chování vozidla a řízení opět nenadchne, ale ani neurazí. Tedy hráč si spokojeně dojede na místo mise, ale nějaký úžasný zážitek ze samotné jízdy není. Padák, létající oblek a vrtulníky/letadla – až na jiný vzhled pořád staré známé. Noví jsou koně, ale zde mne vůbec nenadchli, nepoužíval jsem.

Když zůstanu u mapy, tak ta na první pohled působí velmi rozlehle, nicméně při postupném objevování člověk zjistí, že ta rozloha není nijak obří. Ale nestěžuju si, na hru tohoto typu je ta mapa akorát, aby nebyla stísněná, ale ani obří, aby se člověk nudil na prázdných místech či vyplňujících akcích/misích. 

Když zůstanu u těch misí, tak jsou tu opět opakované akce typu zaber stanoviště. Nemáme tu šplhání (což je dobře, to se už fakt zajedlo), místo toho tu máme zabírání silničních kontrol, což je malá kratší verze zabírání stanoviště. Mne to celkem baví, ale opět, to už tu bylo tolikrát, a nepochybuju o tom, že mnoha hráčům se to už zajedlo, hlavně po tom opakovaném zabírání v New Dawn. Příběhové mise jsou opět spíše taková výplň, kostra příběhu se v FC opakuje stále dokola. Bezmocné představení, únosy, drogové delirium… Záporáci jsou tentokrát takoví chudokrevní (někteří doslova), na postavy z pětky nemají. Ale abych jen nepomlouval, jako fanoušek Stranger Things jsem velice ocenil misi vycházející ze seriálu (nejsem si jist, ale asi zrovna tahle nepatří do základní hry a přistála z nějakého DLC, mám GOTY edici). Bohužel byla dost krátká, ale potěšila.

To, že šestku zdražili a ještě osekali o překlady, tak ještě klesl poměr cena/zábava…

Nemá cenu to víc protahovat, ostatně jak jsme se shodl s ostatními hráči v diskuzi, série Far Cry není od třetího dílu ničím výjimečná jako hra. Příběh nuda, fyzikalní engine slabý, grafika nijak extra, mise často výplňové a opakované. Proč tedy vlastně vůbec hrát? Ať má člověk jakékoli výhrady ke hře, tak prostě ta samotná akce a kosení nepřátel je zábava. Člověk na to nepotřebuje hromadu hodin času jako na RPG, je to ten typ hry, kam si můžete večer ve volné chvíli sednout na půl hodiny, hodinu, odreagovat se a zase to zaklapnout. To ocení člověk s malým dítětem, jako máme teď doma, protože těch chvil, hlavně delších, kdy je čas chvíli relaxovat u popcornové zábavy, je zatraceně málo.

P.S. Ale musím ještě zmínit neustálé bugy, které mne otravovaly celou hru. A to jsem hrál již s pravděpodobně dopatchovanou hrou.
+15

Detroit: Become Human

  • PC 85
Tahle „hra“ není pro citlivé povahy (záměrně uvádím hra do uvozovek, ale k tomu se vrátím později). Příběh je totiž velmi emotivní, košatý, plný zvratů a slepých uliček. Tvůrci se totiž vůbec nestydí servírovat momenty, kdy zcela bezostyšně ukončí život jedné z hratelných postav a její větev. Stejně tak nám rádi naservírují rozhodnutí, které jsou v rozporu s veškerým slušným přesvědčením, ale neudělat je znamená právě často ten nepříjemný konec. Drobných nuancí příběhu je opravdu obrovské množství, po každé kapitole nám hra zobrazí, jak probíhala naše cesta a jak moc a kam se ještě mohla větvit. To s sebou nese nutkání odehrávat některé momenty neustále dokola a snažit se dosáhnout toho nejlepšího možného výsledku. To ale znamená, že některé části a rozhovory uvidíme vícekrát, než je libo. Nicméně u prvního hraní jsem se snažil postupovat, jak doporučují autoři – pokračovat příběhem dál a nesnažit se zvrátit svá rozhodnutí, ať měly sebehorší důsledek. U druhého jsem se již snažil dotáhnout tu pokud možno nejlepší cestu.

Proč slovo „hra“ původně do uvozovek? Protože produktu by spíš slušelo označení interaktivní film. Přijde mi, že tvůrci se snažili napasovat některé prvky (otevírání dveří zatočením myše, klikání všemožné sekvence kláves) trochu na násilí, aby bylo možno považovat a označovat Detroit za hru. O co ale hlavně jde, jsou příběhové volby. Ty nejvíc určují, jakou cestou se postava vydá, její vztahy s ostatními NPC atp.

Pokud jde o grafickou stránku, tak ta je skvělá. Prostředí je plné detailů, hra se světlem skvěle funguje a je obrovsky atmosférická. Prostředí tu nalezneme opravdu mnoho, od interiéru staré nákladní lodě po zasněžený zavřený zábavní park. Grafika skvěle doplňuje příběhovou část, protože celek opravdu působí a je propracovaným interaktivním filmem i na pohled.

Příběh, jak jsem již psal, je nesmírně povedený. Je velmi emotivní, plný zvratů, se spoustou různých uliček a větších cest. Možná by se za mne mohli autoři lehce krotit právě v těch depresivních momentech. Je mi jasné, že se nemá jednat o pohádku, ale možná by kadenci útoků na city mohli trochu zkrotit. Samozřejmě se jedná pouze o můj názor. Začínat za naprosto oddělené postavy, které se dále v rámci příběhu více či méně prolnou, považuji za výborný prvek, protože tento přístup nabízí náhled na příběh z různých vrstev. Podobně jsem byl nadšený ze tří postav v GTA5, nicméně v Detroitu je příběh a prolnutí na naprosto špičkové úrovni (což je ostatně logické, tady jde o příběh především).

Technické zpracování je na úrovni, vše vypadá jak člověk od futuristické hry očekává, vyladění hry naprosto v pořádku. Nehrál jsem hned po vydání, tedy nevím, zda se neladily nějaké patche, každopádně  když jsem hru hrál já, neměl jsem žádné technické problémy a záseky. Náročnost na HW také velmi rozumná.

Za mne je Detroit: Become Human špičkovým interaktivním filmem s prvky hry. Kdo hledá propracovaný a emotivní příběh, tady nemůže šlápnout vedle.
+13

Uncharted 4: A Thief's End

  • PC 90
K sérii jsem přišel trochu jako slepý k houslím. Jako PCčkáře mne exkluzivní PS tituly zcela míjely. Nezajímal jsem se o tento svět, neboť mi bylo jasné, že si tyto tituly nezahraji. Možná tak o Last of Us bylo dost slyšet, a tam mne to trochu mrzelo, že mám se svoji platformou smůlu, protože mám tento styl a téma rád. Nicméně nyní přišla kolekce Uncharted, která nejenže našla svoji cestu na PC, ale dokonce byla zdarma jako bonus k nákupu procesoru Ryzen, takže se mi dostala do ruky, aniž bych ji musel jakkoli vyhledávat.

V kolekci jsou hned dvě hry ze série, což dává poměrně slušné množství herního obsahu, a hned za dvě různé hlavní postavy. Jelikož jsem se o sérii nezajímal, neměl jsem žádná předpokládaná očekávání, čekal jsem pouze kvalitní hru (protože to se dá očekávat od exkluzivního titulu). Začal jsem právě čtvrtým dílem, který je předposlední hrou série, následovanou právě za rok posledním dílem – The Lost Legacy.

Po prvních desítkám minut hraní mi na mysl přicházela jedna věc – Tomb Raider. Uncharted se hraje velmi podobně, včetně hledání pokladů, lezení po skalách, řešení hádanek, vlastně v celém vzhledu hry. Což není nic špatného, TR mne bavil, a Uncharted je sakra povedená „tombraiderovka“. Přijde mi více přímočarejší než TR, má skvěle napsané postavy a promyšlený příběh. Většina lokací je doslova dechberoucích, což je podtrženo velmi přitažlivou grafikou. Nevím, jak vypadal U4 v roce vydání (2016), ale na remaster se kouká opravdu dobře.

Postavy ve hře jsou sympatické, dobře napsané, mají své charakterové přednosti a chyby. Příběh je fantaskní, což je poznat hlavně na různých mechanismech, které jsou prostě technologicky nemožné. Nicméně to k tomuto typu hry patří a právě ta neskutečná velkolepost nalezených míst, která vyvolá v hráči ten správný „wow“ efekt. Pirátská tématika je velmi atraktivní, při hledání pokladu navštíví hráč různé lokace na různých místech, takže prostředí se neustále mění a nezačne nudit. Jedna z kapitol hry je i ze znatelné části naplněna jízdou v jeepu s určitou volností pohybu po mapě, včetně nutnosti navijákování na pár místech, což je příjemné ozvláštnění hry. Chvíli hráč stráví i na lodi.

Za mne co bych dal trochu mínus, tak to je lezení po skalách a výstupcích, kterého mi přišlo až dost. Ne, že by ta mechanika byla nějak otravná, ale možná mi přijde až převyužitá (nebo sem na ní znechucen od dob Someday You´ll Return). Jinak najít cesty není problém, hra dává ve většině případů vizuálně jasně najevo, kudy se může hráč vydat.

U hádanek bych klidně trochu přitvrdil, nejenže nejsou obtížné, ale jejich řešení bývá dost na očích, a i když to nestačí, tak stačí se jen chvíli na hádanku koukat nebo zkoušet a postavy hned začínají napovídat řešení. Nicméně hra tím nestaví hráče do situace, kdy loví řešení po YouTube a Googlu, protože už neví jak dál. V případě, že nevíte kudy, tak po chvíli hráčově bloudění hra nabídne zobrazení tipu, kam máte jít. Tahle funkce funguje tak napůl, občas jsem při chvilkovém prohlížení prostředí dostával nabídky na „pošťouchnutí“, na druhou stranu se mi asi dvakrát povedlo přehlédnout kudy pokračovat, létal jsem tam blázen dokola, a tip ne a ne vyskočit.

Shrnutí je celkem lehké, nejedná se o nějakou hru, která se by se stala nějakým etalonem a legendou, kterou všichni znají. Jedná se ale o výbornou hru, s příběhem zapadajícím do konceptu, skvělou výpravou a atraktivními scenériemi. A jsem rád, že si našla nakonec cestu i na PC, takže jsem si ji mohl užít i já.
+11

Gloom

  • Amiga 40
Marný pokus dostat populární střílečku typu Doom na počítač Amiga. Grafický subsystém Amigy měl spoustu předností a silných stránek, nicméně 3D v doomovkách byla jeho absolutní slabina.

Hra má mizerné detaily, které můžete ještě více zmizernit za účelem získání vzácných FPS, aby to nepřipomínalo prohlížení rodinných fotek agresivního dědečka. Hra je nudná nejen vizuálně, ale i herně, prostě střílíte nepřátele.

Amiga byl úžasný kus HW, ale tato hra pochází právě z momentu, kdy narazila na své limity, a začala se propadat víc a víc za přesilu v podobě PC compatible.
+10

New York City

  • At8bit 65
New York City - The Big Apple je divná hra. To se ale dá říct prakticky o každé hře od Synapse - jsou neobvyklé, obtížněji ovladatelné, těžké a neodpouštějící, často právě ale díky tomu zajímavé a neobvyklé. Nicméně zrovna NYC považuji z jejich her mezi ty nepříliš zábavné. Účel hry popsal poměrně vyčerpávajíce autor popisku, takže nebudu dublovat jeho práci. Bohužel nejzábavnější na hře považuji nakonec to, že si můžu jen tak autem drandit po městě, natankovat, někde pak zaparkovat a pobíhat pěšky. Což jsem taky jako dítě dělal, a snažil se vyhnout vstupu do budovy s mezihrou. Ale o tom by ta hra asi neměla být.

Samotné mezihry jsou velmi náročné na přesnost, kdy každý dotyk pixelu s překážkou znamená teleport zpět na začátek. Obzvlášť mezihru na trhu považuji za vysloveně frustrující zážitek, kterému zdatně sekunduje návštěva pošty. Z těch zábavnějších meziher zase musím vyzdvihnout "jídlomat" a ZOO, které jsou docela v pohodě hratelné, aniž by člověk měl chuť hodit joystick z okna.

Graficky hře nemám co vytknout, sice působí místy zjednodušeně, ale musíme brát v potaz to, kolik obsahu a různorodosti se autorům podařilo vecpat do 64kB RAM. Se zvuky je to stejné.

Dnes bych tuto hru nedoporučil jako adepta na nějaké to retrohraní. Určitě není špatné ji aspoň vyzkoušet, protože je to dosti neobvyklá hra, ale nemyslím si, že by se člověk, který ji nezná z minulosti, u ní dokázal udržet. Na to je často až příliš otravná.
+13

Kupiec

  • At8bit 90
Kupiec je poněkud neznámá, ale dle mého názoru výborná strategická/textová hra. Osobně znám dobře verzi pro osmibitová Atari, která mi přijde zcela nejpovedenější. Verze pro Atari totiž běží v ČB grafice s větším rozlišením, která působí opravdu dobře a má zajímavou atmosféru. Verze pro Commodore 64 je standardně barevná, a vizuálně nepůsobí tak dobře. Verze pro Amigu je samozřejmě propracovanější, pozadí, barvy, rotující 3D obrázky...ale nemohu si pomoct, Atari verze má prostě nejlepší atmosféru.

Cílem hry je vydělat dostatek peněz na zaplacení výkupného pirátům, kteří unesli manželku hlavní postavy. Peníze lze získat vícero způsoby - obchodováním nebo průzkumem lokací (doly, staré budovy). K dispozici je mapa ostrova, po které se hráč může pohybovat. Pohyb s sebou nese riziko náhodných událostí, na hlavních cestách mezi městy jsou to především potíže s vozem a koňmi, na vedlejších cestách jsou to pak častěji banditi a bažiny. Z měst obsahujících přístav je možné cestovat i pomocí lodě, tam je zase riziko bouří a pirátů.

Ve městech kromě trhu se zbožím lze jít i do hospody, kde lze získat nějaké tipy.

I když se jedná o textovou hru doplněnou obrázky, není potřeba znát a zadávat příkazy z klávesnice. Ovládá se pomocí kontextových nabídek, kde dostupné akce vybereme pomocí joysticku a potvrdíme.

Pro Atari existuje i počeštěná verze (pro ostatní platformy nevím). Tu doporučuji k zahrání i dnes v rámci nějaké té retronálady. Hra se snadno ovládá, je zajímavá a zábavná.
+11

The Great American Cross-Country Road Race

  • At8bit 85
The Great American Cross-Country Road Race je jednou ze svižných a zábavných závodních her na osmibitech. Cílem hráče je vyhrát závod probíhající skrz Ameriku. Jedná se o závod na čas, tedy ne o přímý závod se soupeři (ale občas hráč jejich auta po cestě potká). Cesta do cíle není dána, hráč má k dispozici mapu, a může zvolit, kterou cestou se vydá. Jednotlivé úseky mají různé parametry (provoz, povětrnostní podmínky, stav vozovky), takže by hráč měl zvolit tu nejvhodnější cestu.

Ovládání vozidla je poměrně nezvyklé, neboť je nutno řadit a vůz má omezenou zásobu paliva. Palivo je nutno v případě potřeby natankovat na benzínkách občas se objevujících na kraji silnice. Pokud hráč neodhadne situaci a palivo dojde, je nutno vůz "dotlačit" k následující stanici. To se děje pomocí zběsilého mačkání trigerru. Pomalá jízda samozřejmě stojí hráče čas. Stejným způsobem je nutno vůz odtlačit na benzínku, pokud hráč brzy podřadí nebo nepřeřadí, a přetočí tím motor. Opět je třeba se dostat na benzínku, kde motor (dle zvuků pravděpodobně kladivem) opraví.

Kromě běžného provozu potkává hráč na cestě i policejní hlídky. Na jejich blízkost je upozorněn antiradarem na palubní desce vozu. Hráč má dvě možnosti - buď šlápnout na brzdu, zpomalit na předpisovou rychlost a tou kolem hlídky projet (pomalá jízda stojí čas), nebo na to naopak šlápnout a hlídce ujet. Pokud se ujet nepodaří, je hráč zastaven a penalizován časem.

Hra používá poměrně jednoduchou, nicméně dobře koukatelnou grafiku. Ozvučení je také dobré. Hráno na platformě Atari 800XL, C64 neznám, ale dle rychlého srovnání vypadá velmi obdobně.
+8

Spy vs. Spy

  • At8bit 85
  • AtST 75
  • C64 95
Spy vs Spy je jednou z legendárních osmibitových her. Úkolem hráče je ovládat svoji postavičku špiona, získat komponenty dopravního prostředku (v prvním díle letadla) a odletět pryč. Nicméně ve svém snažení není sám, neboť soupeřící špión má stejný úkol (soupeř může být ovládaný počítačem nebo druhým hráčem). Oba hráči se pohybují na stejné mapě (v prvním díle se jedná o budovu), tedy se mohou (a budou) potkávat ve svém snažení. V případě vzájemného setkání většinou dochází k souboji na obušky, prohrávající si vezme podobu anděla a odletí z místnosti, po chvíli se objeví poblíž, samozřejmě penalizován za prohru. Vítěz souboje se ještě vysměje.

Nicméně souboje jeden na jednoho jsou zde spíš jako doplněk, hlavním a nejvtipnějším způsobem, jak znepříjemnit život soupeři je kladení pastí - různé nástražné dráty, kbelíky, bomby v šuplíku...Vše je velmi pěkně komiksově zpracováno (ostatně hra vychází z komiksu vycházejícím v časopise Mad).

Jedná se o velmi zábavnou hru, doporučuji si zahrát i dnes. Navíc jedno kolo není většinou nijak časově dlouhé, tak se může jednat o herní rychlou jednohubku na retrozahrání. Hlavně ve dvou lidských hráčích se jedná o neskutečnou zábavu dodnes.

Jinak jakou platformu zvolit? Mám odzkoušené osmibitové Atari, Commodore 64 a Atari ST. Na ST je to poměrně zklamání, neboť hra není nijak vylepšená oproti osmibitové platformě. Doporučuji verzi pro C64, která nabízí příjemnější barvy (u prvního dílu je to ještě celkem jedno, ale u těch dalších, které se odehrávají na ostrově a na ledovci jsou barevné přechody u Atari moc ostré a popředí zaniká v pozadí). Na Amize jsem zrovna tuhle hru nezkoušel, ale dle YT vypadá prakticky stejně jako na osmibitu Atari a ST, takže opět zklamání z nevyužitého potenciálu platformy. Sáhněte po verzi C64.
+7

Rally Speedway

  • At8bit 75
Rally Speedway je jedna z takových zábavnějších závodních hříček. Celkem upřímně se závodnímu žánru na osmibitech příliš nedařilo, HW byl většinou příliš omezený na nějaké zajímavější provedení (buď byly dosti jednoduché, nebo lépe zpracované, ale pak se většinou zase nedalo mluvit o plynulém zážitku). RS je graficky celkem jednoduché, hráč má pohled na celou herní scénu zezhora. Hra je dosti svižná a auto celkem rádo smykuje, takže není obtížné skončit v blízkém stromu nebo v domě. Havárie je poměrně vtipně animovaná, neboť auto skončí okamžitě v plamenech, načež se z něj v kotoulech vyvalí řidič, aby uhasil plameny, a nakonec ještě vztekle na hořící vůz zamává.

Hra dvou hráčů bohužel není vyvedena příliš dobře. Jelikož oba hráči jedou na jedné obrazovce, tak pokud nemají oba velmi srovnatelné schopnosti, tak si věčně ujíždějí.

Každopádně v rámci retrohraní mohu tuto hru doporučit, je to taková svižná zábava na půl hodiny (ale jen sólo hru).
+8

Bruce Lee

  • At8bit 85
Asi jedna z nejslavnějších plošinovek na osmibitové platformě. Celkově se nejedná o nějak extra dlouhou hru, ale má několik zákysových míst, které umí hráče potrápit. Především dnes už z nepředstavitelných důvodů - např. místnost, kde jsou dlouhé "hřebeny", na kterých běhají dvě tečky, které hráče usmrtí (lépe to popsat neumím, asi se má jednat o nějakou past s jedoucími noži). Ta je zrádná v tom, že mnoho lidí, včetně mne, hrálo hru na černobílé TV (často Tesla Pluto, Merkur...), a zmíněné smrtící tečky nebyly na takové TV prakticky vidět. Jinak možná trochu zklamáním byl záverečný boss, dá-li se tak nazvat. Prakticky mu stačí "zelektrizovat" vypínačem křeslo a je po něm. Teda kdo by si dobrovolně dal napojit křeslo na elektriku a kousek od sebe dal vypínač :-D

Jinak asi nejzajímavějším prvkem hry je to, že jednu z ostatním postav hry (ve hře se ještě objevuje nindža bojovník a sumo zápasník) může ovládat druhý hráč - konkrétně sumo bojovníka. A tato postava není omezena na pozici přítel/nepřítel. Druhý hráč tedy může buď prvnímu hráči pomáhat, že mu drží nindžu od těla, nebo mu mohou dávat nakládačku společně. Nicméně další postavy se neobjevují na všech obrazovkách, takže druhý hráč často jen kouká. Vtipná vychytávka od autorů hry je ta, že logicky spoustu lidí napadlo, že když aktivují mód dvou hráčů i když hrají sami, tak jedna z postav bude prostě stát a nebude hráče otravovat. Ale na to autoři mysleli, a druhé postavě běží timeout, a pokud se po určitou dobu nehne, přebere ovládání opět počítač. Samozřejmě to jde i v sólo hře obejít, stačí mít připojený druhý joystick a pravidelně do něj ťuknout.

Jinak graficky i zvukově je na poměry osmibitu velmi pěkně zpracováno.
+10

Test Drive

  • PC 65
  • Amiga 70
  • AtST 60
  • C64 90
Jedná se o celkem jednoduchou závodní hru, závodí se na čas a na body. Hráč má na výběr z několika špičkových vozidel té doby, nicméně nečekejte nějaké rozdíly ve fyzikálním modelu jízdy – ten je dosti jednoduchý a osobně mi přijde všemi vozy prakticky stejný – liší se jen vzhledem palubní desky. Kamera, jak bychom dnes řekli, z pohledu řidiče je jediná možná, není možné sledovat jízdu vozidla ze zadního nadhledu.

Na silnici hráče čekají překážky v podobě ostatních účastníků silničního provozu, policejních kontrol měřících rychlost a El Camino de la Muerte, tedy samotné silnice, která je z jedné strany tvořena smrtelným pádem bez zábradlí, a na straně druhé tvrdou skálou. Tedy v nadsázce (až na ten asfaltový povrch) velmi obdobné právě zmíněné bolivijské silnici smrti.

První díl ještě ani nemá vymodelované objekty, takže hráče zastaví u checkpointu v podobě benzínové stanice, která ale není vlastně vůbec vidět.

Je také nutné řadit, což se provádí stiskem tlačítka joysticku a současným směrem páky (dopředu – zařadit, dozadu – podřadit). Vytočení motoru do maximálních otáček znamená okamžité zničení vozidla doprovázené prasknutím skla. Zřejmě se tedy motor při dosažení omezovače rozletí na díly, které proletí skrz uložení až k přednímu oknu.

Co je pro tuto hru typické, je samotná jízda, ta velmi, jak by se dalo říct, uskákaná – vozidlo se po silnici pohybuje přískoky, a než si člověk trochu zvykne, je velmi obtížné odhadnout pohyb vozidla. Je téměř úplně jedno, na jakém hardware hru pouštíme (na ST i Amize, u PC se to ještě liší dle konfigurace, nicméně o plynulý zážitek se nejedná snad nikde), prostě se hra takhle chová.

Pokud jde o samotnou hru, byl jsem velmi mile překvapen verzí pro osmibitové C64. Když pomineme nižší detaily, počet barev a rozlišení tabulek s údaji o vozidle, je hra velmi obdobná svému protějšku. Na začátku hráče uvítá stejné logo protnuté červeným obdélníkem, obrazovka výběru vozidel funguje stejně, máme jich tu stejný výčet, a při zvolení vozidla otevře řidič okénko a odjede směrem z obrazovky. Stejně tak hudba, která je jen její SIDovou verzí. Včetně úvodního syntetizovaného hlasu pronášejícího „Accolade presents”.

Samotná hra je velmi obdobná, jak jsem zmínil, ve verzi pro C64 se liší prakticky jen méně barvami, menšími detaily palubní desky a jednoduššími modely ostatních vozidel, nicméně jinak samotný herní zážitek je prakticky stejný, jako u pokročilejší verze. Byl jsem velmi příjemně překvapen. Snad jen zvuky za jízdy, smýkající se kola zní na C64 spíše jako nějaký tichý bzučák.
+14

Henry's House

  • At8bit 85
  • C64 60
Tato hra je klasická 2D plošinovka, tedy žánr, který zažíval na osmibitech svoji největší slávu. Zajímavostí (nicméně v té době to nebylo zase tak neobvyklé) je to, že hru stvořil jediný člověk, Chris Murray, a to ve svých pouhých šestnácti letech. Hlavním hrdinou hry je malý královský Henry (opravdu malý, když jej člověk porovná s velikostí ostatních předmětů ve hře), který prochází svůj dům místnost po místnosti. Pro postup do dalších levelů je třeba posbírat předměty v místnosti, sebrat klíč a odemknout východ.

V cestě mu stojí různí nepřátelé, většinou různé oživlé předměty odpovídající typově aktuální lokaci. Postava nemá žádný ukazatel energie, jakýkoli drobný dotek s nepřítelem či nástrahami prostředí znamená okamžitou ztrátu života.

Grafická stránka hry je velmi povedená, inventář místnosti odpovídá jejímu určení, obrazovky jsou vizuálně bohaté, je stále se na co dívat, a každá místnost je úplně jiná. Mezi levely vidíme Henryho procházet mezi dveřmi. Zvukové efekty dobře samotnou hru doplňují.

Hra je náročnější na přesnost, neboť kromě nepřátel a prostředí, je hra dosti přísná v dovolených skocích, a i když často vypadá plošina dostupná (doskočitelná/seskočitelná), hra krok vyhodnotí takový krok jako ztrátu života. Naštěstí na druhou stranu hra má neomezené pokračování, takže i když se po ztrátě všech životů vrátí na úvodní obrazovku, po spuštění další hry se hráč vrací na začátek poslední hrané místnosti, takže nemusíte celou hru odznova.

Když se podíváme na obě platformy, tak v tomto případě má verze pro Atari jasně navrch. Varianta pro C64 má znatelné nedodělky, které vyplují při přímém porovnání. Např. v prvním levelu je jednou z překážek trojice bot, které se pohybují v pravidelném rytmu. Zatímco u Atari bota plynule vystoupá směrem vzhůru a pak se žuchnutím rychle spadne dolů, u C64 vyskáče po neplynulých skocích nahoru a pak se najednou teleportuje zpět na zem. Podobně druhý level, tam zase umělé zuby u Atari začnou v průběhu levelu „klapat“ a tvoří překážku, jejíž překročení je třeba načasovat, u konkurenta tato animace chybí a lze jejich vrchní část vždy v pohodě proskočit bez ztráty života. A tak by se dalo pokračovat.

Podobně působí hudba i zvuky, ty nejsou ani u Atari nijak excelentní, nicméně u konkurence je to ještě horší, zvuky a hudba jsou nevýrazné, navíc spousta zvukových efektů úplně chybí.

Jinak samotná grafika, když pomineme pokažené a chybějící animace u verze pro Commodore, je velmi hezká u obou konkurentů. Nicméně u C64 je o něco příjemnější na pohled, Atari používá dost kontrastní barvy, u konkurence vypadá obraz uhlazenější, neboť nemá tak ostré barevné přechody.

Ještě musím zmínit jeden rozdílný prvek, u Atari verze hry je postavička znatelně větší a celá hra má mnohem rozvážnější tempo – pohyb postavy, nepřátel, skoky – to vše je mnohem pomalejší než u verze pro C64. Mně osobně toto tempo vyhovuje, takže stále plně preferuji provedení v podání Atari, ale umím si představit, že naopak mnoha hráčům bude spíš vyhovovat svižnější a záživnější verze u konkurence.
+9

Red Max

  • At8bit 80
  • C64 70
Ačkoli by tato hra svým názvem evokovat spojitost s legendárním Blue Max, není to tak. Red Max je trochu zvláštní hra, která ponejvíce připomíná The Last V8. Pohled na herní plochu je z vrchu, a polovinu obrazovky tvoří přístrojový štít. Ujímáte se zde role motorkáře, jehož cílem je plnit úkoly zobrazené na obrazovce přístrojového štítu (deaktivovat miny, zapnout napájení, posbírat posádku…) a pokračovat k východu do dalšího levelu. V cestě mu stojí různé překážky, jako laserové brány a ploty, které je buď nutno s vhodným načasováním projet nebo deaktivovat spínačem (deaktivace má časový limit).

Prostředím hry je cizí planeta (nazývaná Astroworld) připomínající vzhledem v prvním levelu měsíc, v dalších spíše Mars. Hráče chrání před prostředím štít, který se ale kontaktem s lasery poškozuje (a zapnutá laserová brána je vždy instantní ztráta života). Zároveň má hráč omezené množství paliva, které lze doplnit sebráním palivových kanystrů.

Hra má zajímavé téma, a velkou výzvou je ovládání, které je náročné na přesnost. Musíte počítat s tím, že motorka má nějaký poloměr otáčení a setrvačnost plynu.

Srovnání mezi platformami je tady poměrně lehké, herně jsou velmi obdobné, a grafika působí podobně dobrým dojmem, byť u C64 je v přímém srovnání o něco detailnější (stíny, detaily přístrojového štítu). Atari verze se zase o trochu lépe hraje, protože samotná motorka je menší, a na malé herní ploše se tak snadněji manévruje (když štít zabírá víc než polovinu obrazu). Hudba a zvuky jsou u C64 takové mdlejší. Naopak u verze pro Atari zvuky znějí, jak by člověk očekával.
+8

Action Biker

  • At8bit 70
  • C64 75
Action Biker je poměrně zvláštní hra. Hráč se v izometrickém pohledu pohybuje na motorce, a úkolem je sbírat předměty v podobě blikajících patníků, které se postupně objevují porůznu na celé mapě (patníky jsou pořád stejné, co bylo zrovna sebráno je vidět na textovém popisu dole na obrazovce). Hra má i drobný příběh, hrajete za postavu jménem Clumsy Colin, a to co sbíráte, jsou vylepšení pro vaši motorku, se kterou se chystáte na závod. V časovém limitu musíte posbírat veškerá vylepšení a nakonec se zúčastnit závodu na rovince.

Takhle to může znít poměrně nudně. Gró hry je však v přesnosti, hráč nesmí do ničeho narazit a předměty k sebrání se objevují na různých plošinách, za mosty, vodou, v bludišti, za rampami atp. Motorku můžete přepínat mezi rychlým a pomalým rychlostním stupněm (jakmile se podaří sebrat patník s převodovkou), jízdou spotřebováváte palivo, které lze doplnit u pumpy uprostřed mapy (tam hráč začíná). Ve hře nejsou žádní nepřátelé, jen vy, vaše přesnost, a časový limit, do kterého je třeba posbírat maximum vylepšení.

Grafická stránka hry je poměrně jednoduchá, nicméně je přehledná a jasně víte, co znázorňuje. Verze pro C64 je mnohem na oko příjemně barevnější, detailnější a působí na pohled lépe. A nelze zde nezmínit, že za úvodní hudbou stojí legenda chip music – Rob Hubbard, byť zrovna tento song bych do jeho zlaté kolekce nezařadil. A pokud jde o ní, tak ta na C64 zní lépe také, nicméně v obou případech se jedná o hrubé podcenění schopností počítačů. Celkově je ale varianta pro Commodore povedenější ve všech ohledech.
+7

Misja

  • At8bit 85
Misja je jednou z typických polských her a absolutního konce slávy osmibitové platformy Atari. Hra nabízí na poměry osmibitů atraktivní grafiku a velkou rozsáhlost. Na druhou stranu je extrémně neúprosná, neboť servíruje nepřátele jak na běžícím páse, a hráč má pouhý jediný život, ztráta veškeré energie se rovná návratu na úvodní obrazovku. S municí (střelivo a granáty) se také nepředá. Continue neexistuje a ukládání samozřejmě taky ne, jsme na osmibitu. A k tomu navrch časový limit. Pfu.

Cílem hráče je projít základnu a posbírat 4 kanystry (bomby) , které je třeba poté vložit do reaktoru, což vede ke zničení nepřátelské základny. Po aktivaci bomb začne okamžitě běžet neúprosný časový limit (myslím že cca 1,5 minuty), kdy hráč musí doběhnout k vrtulníku a odletět.

V cestě stojí hráči množství nepřátel, od klasických pěšáků s pistolí, přes robotické raketomety, miny, po různé automatické střílny a laserové pasti. V cestě také stojí zavřené dveře, které je nejdříve nutno odemknout. Celkově je po hráči vyžadována znalost a orientace se v herní mapě. Pro nás obyčejné smrtelníky vyšla tenkrát v časopise Excalibur kompletní mapa hry - velmi užitečná.

Zvuky jsou bohužel extrémně jednoduché, většinu doby je hra tichá, jen sem tam písknutí výstřelu.

I přes poměrně neúprosnou náročnost je Misja jednou ze zapamatovatelných her. Pěkná grafika, velmi dobrá atmosféra a zábavné provedení. Dle mého názoru je to jedna z nejlepších 2D plošinovek na platformě.
+8

Choplifter!

  • At8bit 90
Choplifter byla jedna z mých oblíbených her na Atari 800 XL. Princip byl velmi snadný na pochopení, ovládání také tak. Na Atari má hra jednoduchou ale příjemnou grafiku a poněkud chudší zvuk.

Nevýhoda hry je, že střílení po nepřátelských tancích a záchrana postaviček začne být po chvíli dosti repetitivní. A také že nepřátelské tanky mají takovou nepříjemnou vlastnost objevit se na rohu obrazovky a střelit po vás granát, kterému se prakticky není možné vyhnout.

Nicméně je to jedna z her, kterou bych doporučil zahrát i dnes v rámci retrohraní, neboť je opravdu snadno pochopitelná, zábavná na pár desítek minut a pak v klidu odložitelná.
+8

Mafia II

  • PC 90
Rozhodl jsem se zcela přepsat svůj komentář, a také trochu upravit hodnocení. Původních 100% musím přeci jen s odstupem času zredukovat. Není to pro to, že by hra ztratila v mých očích hodnotu, ale přeci jen musím uznat několik věcí.

Prvně uvedu to, že Mafia 2 je moje srdcová záležitost. Vzpomínka na první spuštění, kdy jsem po krátkém slunečném úvodu pádil zasněženým městem je naprosto dokonalá. Ten pocit, ta nálada a to nadšení z nové hry, jsem pravděpodobně už nikdy jinde nezažil. Atmosféra zimního Empire Bay je zcela pohlcující.

A stejně tak pohlcující je příběh, který dělá Mafii tou pravou Mafií (na což u trojky bohužel zcela zapomněli). První kroky od vojáka na zdravotní dovolené s pár dolary v kapse, přes první kšeftíky s kamarádem Joem až po šplhání v mafiánském žebříčku je stále zábavné sledovat, a odehrát si Mafii je jako pustit si dobrý film. Postavy mají své charaktery, a samozřejmě se nejedná o žádné dobráky. Jsme v Mafii, tady jde o prachy a pověst. Takže v rámci hry potkáváme větší parchanty a menší parchanty. Typicky kladných postav je tu zatraceně málo (napadá mne tak Vitova setra, matka…).

K mé radosti jsou velkou součástí hry auta. Vypadají dobře, je jich tu celkem dost, je možno je upravit (barva, kola, výkon, značka) a na simulační mód řízení je to extrémně zábavné, protože hlavně ve vypjatých situacích (honičky) je řízení auta správnou výzvou. Když to člověk dostane do ruky, dokáže utíkat velmi efektně a efektivně. I tak se občas nevyhne fatální chybě, což k tomu ale patří.

Na střelbu nejsem pražádný odborník, takže mohu jen z vlastního pohledu říci, že mne střelba v Mafii baví. Většinou je nutný pomalý postup a střelba z poza krytu, protože při vběhnutí mezi nepřátele během chvíle hráč schytá fatální kulku. Bohužel s několikrát odehranou hrou to tady ztrácí svůj lesk, neboť nepřátelé mají poměrně striktní kód chování. Objevují se na stejných místech a chovají se stejně, takže když to člověk odehrál několikrát, tak ví, kdo odkud vyběhne, kam poběží a co bude dělat.

Grafika mi přijde výborná dodnes, odlesky, detaily, i po těch letech ta hra pořád vypadá k světu. Ke zvukům taky nemám výhrady, ani k českému dabingu. Hraju s ním od prvních chvil a už jsem si na něj tak zvykl, že si to neumím jinak představit. Pár chybek by se tam našlo, a dle ostatních komentujících je EN značně zdařilejší, ale prostě...k Mafii patří český dabing, pardon, ale anglický si nezapnu.

Město je zpracované úžasně, má mnoho detailů a uvěřitelné rozložení. Bohužel je tak nějak prázdné, kromě cílů misí tam hráč nemá moc co na práci. A tady začnu s reálnými výtkami ke hře, které jsem předtím tak trochu poingoroval.

Rozlehlost a zpracování města je super, jenže v Mafii 2 bohužel nějak nemáte důvod zastavit a kochat se kdekoli jinde, než probíhají mise. Není tam skoro nic, můžete si doplnit zdraví u hot-dog stánku či v burgrárně, můžete si převléknout hadry, můžete dotankovat (spíše ze srandy, protože v běžné hře nemáte prakticky šanci vyjet nádrž). Ale to je tak nějak vše. Žádné vedlejší mise, žádné aktivity, prostě nic. Ježdění po městě si hráč užívá jen tím, že ho mise posílají od čerta k ďáblu.

Jak bylo v komentářích několikrát zmíněno, některé vedlejší postavy v rámci potkávání nabízejí různé budoucí aktivity, které ale nikdy nenastanou. Vykrádání s Giuseppem, kradení aut na zakázku pro Bruna...nic z toho se ve hře neobjeví, ale indicie v dialozích jasně napovídají, že to tam být mělo. Taková škoda.

A bohužel značným zkrácením trpí celá hra. V příběhu, ač výborném, jsou prostě vidět ty díry, kde měla být další příběhová náplň, ale v rámci úspor a urychlení vydání to bylo zhuštěno a poškrtáno.

A to je asi největší výtka ke hře, ta hra mohla být legendární, ale prostě ji vlastní kus chybí, a ona to dobře ví.

A o to větší bylo zklamání z tenkrát oznámené definitivní edice, kdy jsem pln naděje doufal, že by mohli oprášit nevydané součásti a hru udělat takovou, jaká měla být. Nestalo se tak, místo toho jsme dostali hru plnou nových chyb, od neoprávněně zvýšené náročnosti na GPU po místo pro HDD. Vizuálně originál vypadal často lépe.

Tedy Mafia 2 zůstává stále stejná – má srdcová záležitost s úžasnými vzpomínkami na atmosféru, ale se smutným stínem někde v pozadí, že to není taková hra, jaká mohla být.
+34

Train to Sachsenhausen

  • Android 85
Velmi krátká bezplatná hříčka s příjemným zpracováním. Jak už jsme u autorů zvyklí, nese se v duchu nepříjemných událostí minulosti, kde fiktivní postava prožívá skutečné dobové události. Doplnění o textové či filmové informace v podobě drobné encyklopedie (autory nazváno muzeum) se samozřejmě do kontextu velmi hodí.

Vzhledem k tomu, že je hra nabízena bezplatně a bez reklam, nelze opravdu autorům vyčítat její krátkost. Naopak komiksově stylizované průvodní obrázky lze jej pochválit, výtvarně velmi dobře ztvárněné dávají hře tu správně temnou atmosféru, která k takovým událostem patří.

Velmi pěkný výukový materiál, který zábavnou formou mapuje tyto události, které by neměly být zapomenuty.
+13

Hans Kloss

  • At8bit 80
Jedna z pozdních her na platformu Atari od polských sousedů. Úkolem hráče je projít labyrint bunkru Wolf's Lair a posbírat všechny části schématu tajné německé zbraně (raketa V-1).

Jelikož v té době už byly schopnosti Atari dobře známy, tak hra nabízí velmi atraktivní grafiku s pěknou animací hlavní postavy. S ozvučením je to horší, neboť celou hru (včetně úvodní obrazovky) hraje pořád dokola jedna stejná nedlouhá skladba, což po chvíli začne lézt na nervy.

Já nabízí i neotřelý prvek ukazatele životů. Ten je tvořen že dvou částí - jídlo a pití. Oba ukazatele postupně klesají (rychleji při kontaktu s nepřítelem) a je třeba je pravidelně doplňovat. Nicméně u jídla, když má postava vysoký status, tak po snědení dalšího jej vyzvrátí a hodnota se nezvýší. Pití funguje vždy.

Jako nepřátele jsou ve hře různí roboti a pasti v podobě automatických zbraní (ty způsobí okamžitou smrt postavy).

Hráč musí i rozmýšlet dopředu své kroky, protože je snadno možné si uzavřít cestu a zůstat ve smrtelné pasti.

Každopádně se jedná o velmi zajímavou a neobvyklou hru s pěknou grafikou, jedna z těch, co si člověk pamatuje i po letech. Což dokazuje i to, že to byla jedna z her, kterou jsem zdůraznil ve svém seriálu o renovaci Atari 800:

Projekt 800 - Hry
+13