Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

The Talos Principle

  • PS5 80
The Talos Principle byl pro mě unikátní zážitek a nabídl mi nejenom nutnost zamyslet se nad hádankami, aby hráč postoupil dál ve hře, ale vybízel mě i k zamyšlení a filozofování nad tím, co je bytost, co je myslící bytost, co je vědomí a co vůbec dělá člověka člověkem. Všechny tyhle otázky jsem pravidelně probírala u počítačového terminálu a už při první zapeklité otázce počítače mi bylo jasné, že ať už odpovím cokoliv, tak mě stejně dostane nějakým protiargumentem a že vlastně nic není jasné, ani jednoduché. Dost mě tyto debaty bavily a příjemně to osvěžovalo hratelnost.

Ta se skládala převážně z řešení hádanek, ve kterých jsem měla za úkol projít na konec a získat další dílek z Tetrisu do své sbírky. Hádanky se postupně stávaly těžšími a přibývalo více prvků, se kterými jsem si mohla, či spíše musela v řešení pomoct. Když jsem viděla, že některé úkoly vyžadují použití skoro všech prvků, tak jsem se už dopředu děsila, co na mě čeká. A když jsem viděla, že tam bude i nahrávání/přehrávání mnou udělaných kroků, tak jsem věděla, že řešení nenajdu během chvilky. Některé hádanky naopak trochu zvolnily a vyžadovaly "jen" projít daným místem, ovšem zase to plně vynahradily miny a střílny, které mě docela stresovaly a často jsem dané místo jen rychle proběhla a říkala si, ať to vyjde. 

Bylo fajn, že názvy daných hádanek trochu mohly napovědět, co se po mně bude chtít. I tak jsem ale narazila na pár hádanek, u kterých jsem si musela vypomoct, ať už malou nápovědou nebo jsem si přečetla i část řešení. Takové záseky se mi děly často z toho důvodu, že mě něco nenapadlo, že by to tak šlo udělat a když už jsem na podobnou věc narazila v budoucnu, tak už jsem věděla, jak na to. U jedné jsem pak přemýšlela nad řešením mnohem složitěji, než jsem vůbec musela. Celkově jsem ale neměla pocit, že by hra byla nějak hodně obtížná, i když je pravda, že jsem se většinou nepokoušela o bonusy v podobě sbírání hvězd, které jsou určitě schované za těžkými hádankami.
+33

Haven

  • PS5 75
„Láska hory přenáší.“ 

Herní výzva 2024 - 2. Láska nebeská 
Odůvodnění: Celá hra se soustředí na rozvíjení romantického vztahu hlavní dvojice.

Haven jsem minulý rok zkoušel a zaujalo mě to natolik, abych si hru přidal na seznam her, které si zahrát. Díky herní výzvě nastal perfektní čas. Abych byl ale upřímný, tak se mi do hry teď vůbec nechtělo, ale koupil jsem si měsíční členství PS+, tak toho musím nějak využít. Nakonec jsem se do hry donutil, protože vhodnějšího kandidáta jsem do druhé kategorie neměl a naštěstí jsem tvrdě nenarazil a hře po pár chvílích podlehl.

Hned na první pohled okouzlí svou barevnou grafikou a poměrně minimalistickým art designem. Později okouzlí svojí jednoduchou ale vtahující zápletkou, kterou obohacuje zajímavým lorem světa, který se v rámci dialogů odhaluje.

Hlavním tahákem je ale vztah hlavních postav, tvořících pár. Tento vztah se postupně v rámci gameplaye a příběhu prohlubuje a je mu věnována péče, kterou tak běžně ve hrách nevídám. I na můj vkus až příliš intimní dialogy jsou přítomny. Hrál jsem s defaultní dvojicí (kluk, holka) a sympatičtější z těch dvou mi více byla holčina Yu, chlapec mi tolik nesednul ale vyloženě mi nevadil. Dalším důležitým aspektem hry je neustálý průzkum okolí. Prostředí planety je pěkné ale bohužel jednotvárné. Všudypřítomná pohodová hudba nebo dialogy to naštěstí dost zachraňují. Stává se z toho místy i mírná relaxace.

Je zde přítomný i combat, který je spíše navíc, aby se hráč chvílema nenudil. Působí jako tahový souboják ale na tahy se zde vůbec nehraje. Bitva se odehrává v reálném čase a je to hlavně o tom, kdo je rychlejší s útoky, jestli hráč nebo nepřátelé. Navíc se musí ovládat současně 2 postavy, což pro mě někdy činilo problém ale po čase jsem si zvykl. Ten tahový souboják by se zde vyjímal více.

Celkově jsem ve hře strávil kolem 12 hodin, a i přes nějaké neduhy to bylo hodně fajn. Vztah milostného páru byl dobře vyobrazen a o tom to celé je. Potěšilo mě i závěrečné morální dilema. Upřímně se mi nelíbil žádný z dvou konců ale byli dostatečně zajímavé, aby se o tom mohla vést diskuze. Pokud nevíte co do druhé kategorie, určitě dejte téhle menší hře šanci.

Pro: Zajímavý příběh, art design, soundtrack

Proti: Jednotvárná prostředí, combat mohl být lepší

+12

Silent Hill: The Short Message

  • PS5 75
Náhlé vydání nové Silent Hill hry po tolika letech čekání mě zastihlo slušně nepřipraveného, ale o to příjemnější překvapení to je. Obzvlášť, když se jedná menší titul, který je k dispozici úplně zdarma, ukazující jednu z možností, kudy by se tato série mohla dále ubírat. A vlastně bych se vůbec nezlobil, pokud by tvůrci najeli na vlnu údernějších, byť tentokrát již placených příběhovek, na různá těžká psychologická témata, které by na původní sérii navazovaly jen volně. The Short Message totiž není vůbec Silent Hill, ale zároveň jím naprosto je. Silent Hill byl vždycky především o osobním peklu, kde se prolínal snový svět s realitou a který si do jisté míry utvářely samy postavy. Nejinak je tomu i tady. Tentokrát se hráč vtělí do role dospívající dívky, jejíž kamarádka spáchala sebevraždu. A zatímco pátrá po okolnostech tajemného úmrtí, setkává se i s vlastními démony. Obrazně a někdy i takřka doslova.

The Short Message je opravdový psychologický horor, kde se hráč nebojí ani tak bubáků a lekaček, jako spíš pociťuje stres z tíhy okolností. Hratelnostně je to klasický atmosférický walking sim, který se skládá z průzkumu, asi 2 hádanek a poměrně častého utíkání. Jinak toho moc navíc nemá, ale na ty dvě hodinky bloumání to celkem stačí. Bavilo mě jak zasazení do jakéhosi německého a nám až nečekaně nápadně povědomého panelákovitého města, tak hlavní postavy a jejich teenagerské problémy. Hry, které se vhodnými způsoby zabývají těžkými, leč civilními, tématy jako přátelství, šikana, zneužívání a z toho plynoucí deprese či dokonce až sebevražda, mohou mít i dobrý terapeutický či alespoň edukativní význam.

K samotnému audiovizuálu bych neměl větších výtek. Vypadá a zní to fakt skvěle. Po technické stránce je to už ale výrazně horší. Místy si hra drží 60 fps, ale nezřídka jsem měl pocit jako kdybych se vrátil do éry PS3. Framerate poměrně často padá, zejména při cutscénách s vlasatou hlavní hrdinkou, ale nemálo i během samotného hraní. Moc se mi nelíbil ani casting live action filmečků. Herečka ztvárňující Mayu působí toporně, což umocňuje i fakt, že je předabovaná do angličtiny a hlas dabérky k ní příliš nesedí. Nekonzistentní anglický voice-acting je už ale takový trademark celé série.

Spokojený jsem vyloženě nebyl ani z utíkacích sekvencí, ale ty já osobně nemám rád prakticky u žádné hororové hry. Naštěstí s nimi, snad až na velké finále, kde se po hráči poprvé vyžadovala i další iniciativa, než jen běžet rovně za nosem, tvůrci hráče zas až tak nemořili.

Na The Silent Hill: The Short Message je znát experimentální původ a co do hratelnosti to působí spíše jako techdemo než jako zcela plnohodnotná hra. To se ale nedá říci o příběhu, který naopak plnohodnotný skutečně je - ač komorní, tak je ucelený, smysl dávající a do universa Silent Hill série nakonec velice přirozeně zapadne. K větší spokojenosti mi chyběla akorát pověstná siréna.

Pro: atmosféra, psychologický příběh zpracovávající vážná coming-of-age témata, setting, vizuál, ozvučení, hudba, více či méně skryté odkazy na SH sérii, závěrečná proměna prostředí, je to zcela free (co chtít víc)

Proti: optimalizace, občas voice-acting, topornost cut-scén, utíkací sekvence, až moc walking sim bez čehokoli navíc, siréna gdě

+16

Silent Hill: The Short Message

  • PS5 55
Short Message je taký malý experiment v sérii Silent Hill. Bol zadarmo a trval mi prejsť dve hodinky, tak som sa rozhodol, že si ho hneď zahrám. Príbeh sa točí okolo samovrážd, šikany na škole, depresii a domáceho násilia, takže tak nejak bude vypadať aj druhý svet, v ktorom sa naša mladá hrdinka bude potácať. Tento diel je z pohľadu prvej osoby podobne ako P.T.. Neodohráva sa v Silent Hill ale jednom starom paneláku v nemeckom meste Kettenstadt. Kľudne by som si hru zahral v japončine (alebo teda v nemčine), tá angličtina mi tam nesedela a aj Maya v cutscénach bola predabovaná. 

Short Message mi neprišiel vôbec desivý - je to skôr depresívny walking simulátor, v ktorom sa so stredoškoláčkou Anitou a jej mobilom pohybujete po starom paneláku a hľadáte informácie, čo sa stalo. Zisťujete, prečo si vaša najlepšia kamarátka Maya zobrala život a do toho vidíte krátke cutscény so skutočnými hercami. Budete tu utekať pred monštrom, ktorého totožnosť zistíte až neskôr. Tieto pasáže ma skôr otravovali. Najhorší bol labyrint v úplnom závere, kde ste utekali pred príšerou a zároveň ste museli nájsť 5 fotiek, aby ste si otvorili dvere. Dizajn tohto Anitinho malého pekla je ale vytvorený skvelo, rovnako ako monštrum, ktoré vám bude doslova dýchať na krk a nenechá vás vydýchnuť.

Mojim najväčším prekvapením bolo, keď som zistil, že na hre pracoval Akira Yamaoka a vytvoril do hry skvelú pieseň v závere hry a zvuky. Ďalším známym menom bol Masahiro Ito, ktorý dizajnoval druhý svet a vytvoril monštrum.

Hodnotím ale veľmi ľahko nadpriemerne. Pre mňa to bol taký nemastný-neslaný titul. Niekomu sa bude páčiť, iní nad ním ohrnú nos. Je zadarmo, takže si ho môže zahrať hneď každý a urobiť si názor sám.
+14

Nobody Saves the World

  • PS5 80
Znamenitá oddechovka. DrinkBox Studios opět předvádí, že i v malém týmu se dá zvládnout svěží a zábavná hra. Nobody Saves the World staví na skvěle fungující premise, kdy se nicotný a v boji nepoužitelný hrdina mávnutím kouzelného proutku stává některou z velmi pestré plejády bojeschopných bytostí.

Hra hodně sází na humor, který však nepůsobí nuceně a většina ztřeštěných vtípků padá na úrodnou půdu (byť smysl pro humor je samozřejmě subjektivní). Poplatné tomu jsou i jednotlivé "formy", které si postupem hry osvojíme. Začíná se hned jedovatou vzteklou krysou a přes přeci jen trochu nudného rytíře přichází ke slovu u i bizarnosti jako zadními nohami kopající hřebec, robot či mořská pana (s tesáky). Vylepšování jednotlivých "postav" stojí na systému jednoduchých úkolů, typu "poraz deset nepřátel tímhle útokem", nebo "zasáhni X padouchů úderem ocasu". Zkušenosti pak sbírají jednotlivé formy ale i váš avatar nehledě na aktuální proměnu. Trochu nefér by se dalo říct, že je hra o neustálém grindování, ale v této podobě to prostě vůbec nevadí. Před hráčem se rozprostírá pestrobarevný svět s praštěnými postavami a ztřeštěnými úkoly a nepřáteli. Po vizuální stránce se mi hra velmi líbila a nechybí jí tak osobitost.

Objevování světa a poodkrývání vcelku jednoduché ústřední dějové linky je fajn. Hra dokáže překvapit povedenými vedlejšími úkoly, které zajetou formulku neustálého kosení nepřátel oživují nějakým tím novým prvkem hratelnosti. Jako nováček gildy zlodějů tak budete "krást" dýky, hledat lék na rybí kletbu, nebo pomáhat vědci porozumět delfínům (pozor! ta nevině vyhlížející stvoření klejou víc než ožralej zedník). Soubojový systém je vlastně dost prosťounký, postupně se však propracujete k pořádnému množství zábavných schopností, které lze prakticky neomezeně kombinovat.

Vlastně jedinou vadou na kráse nenáročného, ale vyladěného hraní jsou zdejší dungeony. Hra jich nabízí ke zdolání celkem dost, i přes velmi povedené grafické ztvárnění jejich "vstupů" se od sebe uvnitř liší pouze lehce. V těch příběhových, kterých je celkem pět, autoři navíc nepochopitelně uzamknuli možnost plnění úkolů postav a vy tak musíte tyto kobky vyčistit bez pocitu progressu. Co do hratelnosti navíc dungeony až na nutnost ve většině z nich používat správné útoky ke zranění různých typů nepřátel, nepředstavují nic moc navíc, oproti střetnutím na propojené mapě světa. Střetnutí s bossy pak většinou znamenají jeden velký chaos na obrazovce bez prostoru k taktice. Jasně, příběhové kobky posouvají vyprávění, ale story o záchraně světa před smrtící entitou známou jako "Calamity", ve hře rozhodně nehraje prim.

Nobody Saves the World jsem měl v hledáčku už dlouho a hra rozhodně nezklamala. Je dlouhá tak akorát (při plnění prakticky veškerých nepovinných aktivit jsem se ke konci dostal za něco málo přes dvacet hodin) a nikdy nezačne být otravná a překvapivě ani stereotypní. Vlastně zcela reálně uvažuji, že pořídím DLC a v New Game + to s menším časovým odstupem proletím znova (pro sesbírání všech trofejí je to ostatně nezbytné). Zdaleka ne všechny formy jsem si stačil pořádně užít a patřičně vylevlovat. Jen ty příběhové dungeony budou napodruhé ještě větší pruda.

P.S.: Jde o první hru, kterou jsem hrál převážně na PlayStation Portalu (neschopenka a nemožnost sedět v tom hraje značnou roli). Na handhaldové hraní je hra prakticky ideální a na menší obrazovce kousek od obličeje se mi to hrálo paradoxně lépe, než na velké televizi... jen mít stabilnější internet :(.

Hodnocení na DH v době dohrání: 80 %; 6. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Hratelnost je jednoduchá, ale funkční a zábavná; zajímavé "formy; povedený humor; příjemná grafická stylizace

Proti: V příběhových dungeonech nelze vylepšovat jednotlivé formy; dungeony nejsou příliš nápadité po stránce hratelnosti ani vizuálu; nezajímavé bossfighty

+11

The Callisto Protocol

  • PS5 50
I přes rozsáhlé pátrání ve vzpomínkách si nedokážu vybavit tuctovější hru, než Callisto Protocol. Absence, byť sebemenší, originality způsobuje neblahý pocit, že všechno jste už někde viděli a slyšeli. Nulová inovace v rámci žánru tak dává vzniknout poněkud mdlé hře, kde jednoznačně vítězí forma nad obsahem.

On totiž audiovizuál je vskutku parádní. Detaily všeho jsou impozantní a v několika chvílích dokáže vytvořit povedenou temnou atmosféru. Zbytek prostředí nicméně představuje převážně nezajímavé vězení a jeho zamrzlé blízké okolí. Příběh si už druhý den po dohrání nepamatuji, postavy působí nesympaticky a nepřátelé jakbysmet. Skutečný konec děje si navíc musíte dokoupit jako DLC.

Snad to zachraňují souboje, říkáte si? Kdepak, Vymyslet takhle pitomý a nepříjemný systém už musí vyžadovat skoro nadlidské chápání. Převážně se CP soustředí na potyčky tělo na tělo. Na papíře to jistě vypadalo skvěle. Mlátíte se se zombíkem hlava nehlava a občas hodíte úhyb. A právě tenhle evade z Jacoba udělá nesmrtelnou mašinu. Praxe tedy vypadá jak vtipně nacvičený tance. Tři údery, pak úhyb, tři údery, pak úhyb, tři… No asi si to domyslíte.

Dokonce i střílení je podělané. Bojujete s kamerou, bojujete se zvláštním nabíjením, bojujete s gamepadem, bojujete s výměnou zbraní. Jen ti nepřátelé jako jediní nepředstavují hrozbu, protože jim můžete uhýbat až do konce věků. Dobrý nápad je gravitační rukavice. Musí být jistě zábava házet enemáky z plošin a nabodávat na špičáky, ptáte se? Houby s voctem. V nevylepšené formě má totiž rukavice tak malou baterii, že na provedení dříve zmíněného úkonu máte asi tři vteřiny. A zmínil jsem už, jak musíte po zabití na hnusáky ještě šlápnout, aby z nich vypadla lekárna/munice/peníze? U tří na sobě ležících mrtvol to potom vypadá, jako by nezničitelný Jacob trucoval před obsazeným veřejným záchodem. 

No nic. Máte-li snad osmihodinovou chvilku strašlivé nudy, tak Callistu dejte šanci. Chtece-li si zahrát dobrou hru, tak se poohlédněte jinde.
+21

Prince of Persia: The Lost Crown

  • PS5 80
Není Ubisoft jako Ubisoft a to, že The Lost Crown dopadl více než slušně, má základ v tom, že Ubisoft Montpellier (mnou milovaná série Rayman, první Beyond Good & Evil) patří stabilně rozhodně k těm lepším z "buněk", které pod sebou často oprávněně nenáviděný francouzský gigant zaštiťuje. Hru jsem s obavami zařadil na svém žebříčku nejočekávanějších her na desáté místo a jsem moc rád, že to nakonec dobře dopadlo.

Tam, kde další z těch jednoznačně lepších her Ubisoftu posledních let - Immortals Fenyx Rising - opisoval od série Zelda, si The Lost Crown opět dost bere z již zajetých metroidvania her, což však není myšleno jako zápor. Hra mi i s pominutím obligátních znaků žánru připomněla skvělý F.I.S.T.: Forged In Shadow Torch. V konečném součtu Princ v přímém srovnání prohrál vlastně jen o kousek (vyjádřeno také rozdílem 5 % v hodnocení).

Původní postava prince rozhodně nebyla pro sérii tak stěžejní jako třeba Kratos pro God of War, či Lara Croft pro Tomb Raidera. Že se nyní probíjíte písečnými dunami v kůži Sargona, mi tak vlastně vůbec nevadilo. Sirotek Sargon se jakožto člen elitní jednotky bojovníků “Immortals” účastnil úspěšného potlačení invaze do Persie. Záhy po vyhrané bitvě však přichází šok – nástupník trůnu princ Ghassan byl unesen a to přímo mentorkou hlavního hrdiny generálkou Anahitou. Další výprava tak Nesmrtelné zavede na bájnou horu Qaf, kde se však začnou události vymykat logice a hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností se rozplývá. Vyprávění mě i přes pár fajn momentů ze židle nezvedlo. Navíc jsem ani po dohrání úplně nepochopil motivace některých postav. Hra vám navíc nedá moc šanci postavy blíže poznat a v konečném důsledku tak minimálně některé z nich vyšumí úplně do prázdna a jejich případný skon rozhodně nemá efekt, jaký by si autoři asi představovali. Nejde však o zásadní neduh, příběhové pozadí přeci jen nepovažuji za prvek, který je pro metroidvanie stěžejním. To zdejší alespoň dává nějakou logiku vašemu snažení a popohání vás do různých koutů rozsáhlé mapy.

V TLC je všechno (podstatné) v pořádku. Pohyb je plynulý a ovládání responzivní. Nové schopnosti jsou zábavné a hra dovede pořád překvapovat novými překážkami a hádankami, které rovněž pracují s precizním zvládnutím ovládání a načasování akcí. Soubojový systém se rovněž povedl a sedl mi důraz na úskoky i odrážení útoků, přičemž obě tyto prvky je minimálně v souboji s povedenými bossy třeba velmi dobře zvládnout a kombinovat. Jen ten repertoár zbraní mohli během prokleté cesty Sargonovi autoři rozšířit. Co do možností boje vlastně na konci neumíte kromě ultimátních útoků při srovnání se začátkem hry skoro nic nového.

Ovládání je precizní a překonávání rozličných překážek velmi uspokojivé. Schopnosti Sargona se postupně rozrůstají a nechybí mezi nimi i možnost manipulovat s časem či dimenzemi. Velmi se mi líbilo, že minimálně ta větší střetnutí s nepřáteli jsou designovaná tak, abyste využili rozrůstající se plejádu schopností. Přiznám se, že na obtížnost “Hero” jsem se prakticky u každého bossfigtu na chvíli zaseknul (první střetnutí s hlavním záporákem mi sebralo dokonce cca tři hodiny, abych ho nakonec v úspěšném pokusu zmáknul prakticky bez ztráty zdraví). Obtížností si autoři připravili celkem čtveřici, nic vám však nebrání namíchat si svoji vlastní podle svých preferencí. Modifikovat lze obligátní zásoba života nepřátel, ale i obtížnost odrážení útoků či úskoků. 

Prostředí hory Qaf se rovněž povedlo a je dostatečně pestré. Hra to ale celkem schytává za grafické zpracování a u zpracování postav musím dát kritičtějším hráčům zapravdu. Každému rozhodně nesedne i estetika evokující anime a s tím spojené přepálené barevné efekty útoků či v cutscénách. Vyloženě mi to nevadilo, ke hře z univerza PoP mi to však úplně neladilo.

Vyzdvihnul bych i velmi slušnou délku, osobně mi zdolání hry zabralo něco přes třicet hodin, i když několik hodin jsem věnoval trápení se s bossy. Hra je napěchované i nepovinným obsahem a nechybí i pár vedlejších úkolů. Osobně jsem je všechny nevyzobal. Některé nepovinné pasáže však svojí složitostí minimálně v otázce nároků na zvládnutí ovládání výrazně překonávají hlavní dějovou linku.

Prince of Persia: The Lost Crown je tak v konečném součtu hrou, která boduje v tom vůbec nejdůležitějším – v hratelnosti. Ani v ostatních aspektech však výrazně nezaostává, hádanky jsou navržené skvěle a pohyb prostředím je i díky rozrůstající se plejádě možností stále uspokojivější. I tak jsem ale trochu zdrženlivější a těm nekritickým zahraničním recenzím s prakticky maximálním hodnocením úplně nerozumím.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 9.  Ztraceno v překladu: Dohraj hru s dabingem odpovídajícím zemi původu či zasazení (mimo angličtiny, češtiny a slovenštiny)." – Hardcore varianta /Hráno v perštině, přičemž hra se odehrává na území Persie/

Hodnocení na DH v době dohrání: 83 %; 3. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Vyladěná hratelnost a precizní ovládání; slušná délka; zábavné hádanky i souboje s bossy; zasazení; hra překvapuje až do svého závěru

Proti: "Kontroverzní" grafika; slabší scénář a nevyužité vedlejší postavy

+17

Disney Speedstorm

  • PS5 75
Objektivně to rozhodně není žádný zázrak a v rámci žánru nejde o žádný převratný titul. Velmi mi to však sedlo, v povětšinou krátkých seancích jsem během uplynulých dvou měsících ve hře nechal něco k padesáti hodinám a definitivně se odtrhl až po sesbírání všech trofejí (proč tohle sakra nemá Platinu!).

Disney Speedstorm je "zdarma" a obsahu postupně přibývá. Už teď v tuším páté sezóně hra nabízí slušné množství závodníků i tematických tratí z pohádek studia Disney Pixar. Leckomu bude trnem v oku, že je hra dost agresivní se svými mikrotransankcemi, což není vzhledem k jasné cílovce (děti) úplně košer. Já do hry neinvestoval nakonec ani korunu. Musím však přiznat, že se ve hře free to play systém nepředvádí v úplně dobré formě. Progres bez investice je pomalý a s ní vlastně taky - obsah je zamčený za lootboxy a ke slovu tak přichází princip náhody a štěstí. Cílené získání a patřičné vylepšení závodníka přitom může přijít i na několik stovek korun. Já jsem proti těmto praktikám prakticky imunní, děti být však nemusí. I přes trochu predátorský přístup k odměňování, který je vlastně v určitých ohledech až pay to win, mě postupné (byť pomalé) odemykání obsahu bavilo.

Na Speedstorm jsem ocenil hlavně přístupnost a fakt, že má smysl hru zapnout třeba na půl hodinky. Závody jsou zábavné a kratičké, i zde v rámci singleplayeru přichází ke slovu princip "gumy", kdy na vás ti vepředu vždy velkoryse počkají. Tratě a závodníci samotní jsou asi největším lákadlem a i zadarmo se vám jich postupně podaří odemknout poměrně dost přirozeným hraním hry. Jestli si je taky konkurenceschopně vylepšíte, je už věc druhá. Plejáda hrdinů se stále rozrůstá, každý má unikátní schopnost ve dvou variacích a mírně odlišné statistiky. Co si budeme povídat, úplně vyvážení rozhodně nejsou a v multiplayeru jsem měl za některé velké problémy dojíždět alespoň na "bedně", za to za sněhuláka Olafa jsem vyhrál z pěti her čtyři a podobně na tom byly začátky s Aladinem.

Hra tak má své mouchy, přesto mne u ní něco drželo po několik desítek hodin. V podstatě je zdarma, takže rozhodně doporučuji zkusit i starším hráčů, co vyrůstali jako já na Toy Story (Woodyho ani Buzze jsem ale neodemknul!). A klidně k tomu pusťte i děti... jen nejdříve doporučuji vymazat z konzole/PC kreditku :D.

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 3. hodnotící; Free To Play

Pro: Zábavné nenáročné ježdění na hezkých tratích; dostatek obsahu; závodníci z oblíbených animáků; hudba (zvuky a dabing už tolik ne); napínavé závodění v multipalyeru

Proti: Poměrně agresivní mikrotransakce; postup je podmíněn náhodou, díky čemuž se bez cílené finanční "infuze" ani po desítkách hodin nemusíte k oblíbené postavě propracovat (Sullyho, či Buzze jsem si ani nezkusil)

+5

Call of Cthulhu

  • PS5 70
Napoly adventúra, napoly interaktívny film a so štipkou RPG prvkov. Za mňa dobré. Lovecrafta mám veľmi rád a Call of Cthulhu na jeho diela odkazuje viac než dobre. Dokonca sa hre darí zachytiť takú tú špecificky snovú atmosféru kozmickej hrôzy jeho poviedok.

Hoci názov odkazuje k rovnomennej poviedke, nejde o priamu adaptáciu, ale o úplne nový príbeh. Samozrejme, na Volanie Cthulhu sa tu odkazuje viac než dosť, ale čitateľ môže nájsť motívy aj z iných majstrových diel (Pickmanov model, Dagon, Tieň nad Innsmouthom, snáď trochu aj Snové putovanie k neznámemu Kadathu).

Hlavným plusom je teda atmosféra. Tá ostáva silná po celú dobu hrania. Grafika je taká, akú by človek očakával od nezávislého štúdia, ale postačuje. Zapojenie stealthu či akcie bolo za mňa trochu rozpačité, puzzly nie sú nijako náročné (čo som privítal) a dĺžka je tak akurát (hoci som mal dojem, že miestami to tvorcovia až príliš naťahujú). Príbeh ako taký nie je žiadny zázrak, ale nebol zlý a tvorcovia ma dokázali držať v napätí až do konca.

Ústredný detektív je chodiace klišé („Jseš zamindrákovanej drsňák s temnou minulostí?“ + samozrejme chlastá prvú ligu a zobe prášky) a k srdcu mi nijako zvlášť neprirástol. Zaradenie RPG prvkov (body skúseností, ktoré hráč môže rozdeliť do rôznych štatistík) je celkom zaujímavé, ale prišlo mi zbytočné. Hre by tiež svedčala lepšia mimika postáv, ale chápem, že tvorcovia nemali zdroje.

Celkovo som sa bavil. K hre sa zrejme vracať nebudem, ale ako atmosférická jednohubka plní svoj účel veľmi dobre.

Herní výzva 2024: 3. Volání Cthulhu

Pro: atmosféra, dĺžka, príbeh

Proti: mimika postáv, zbytočné RPG prvky, stealth

+22

Dead Space

  • PS5 90
Naprosto výborný remake hororové klasiky! Originál jsem hrál, ale moc jsem si z něj nepamatoval, takže remake pro mě byl v podstatě nová hra. Možná i díky tomu jsem byl hned pohlcen atmosférou hry a jejím příběhem.

I když jsem se u hry bál, užíval jsem si procházení lokací a odkrývání příběhu. Stejně tak mě u hry držela skvělá gunplay, která díky odřezávání končetin a možnosti různých zbraní působila pořád svěže.

Graficky je hra naprosto krásná, stejně tak sound design jen podtrhuje, že se jedná o naprosto AAA titul!

Pro: ATMOSFÉRA, gunplay, přiměřená délka

+7

The Crew Motorfest

  • PS4 75
  • PS5 85
Tak jsme se dočkali dalšího již třetího dílu the Crew od Iwory Tower (již pod Ubisoftem). Tak by to mohlo být, ale spíše jsme reálně dostali adaptaci na Forzu Horizon, která je kupodivu zábavná. Pro ty co neměli nikdy co do činění s The Crew, vezmeme to v kostce. Jde o hru, ve které nejen, že řídíte vozy, řídíte i letadla a lodě, které lze rychlým přepnutím změnit jako mávnutím kouzelného proutku. Jak již název napovídá, bude tvořit člena skupiny, tedy pokud máte přátele, kteří holdují zálibě v závodních hrách. Nicméně, hru lze dohrát i bez jejich pomoci.

V třetím pokračování se ocitáme na Havajském ostrově, kde se koná Motorfest (název je nejspíše odvozen z týdenních výzev z The Crew 2.
Do této hry jsem byl přizván v létě 2023 na beta testování a od té doby se toho moc nezměnilo. Hra obsahuje tzv. playlisty v nichž se nachází série závodů, odkazující na téma daného playlistu, tudíž se projedeme v klasických vozech z dob 50-90 let, vyzkoušíme si celou řadu Porsche (911, 959), bez povšimnutí nebudou i čistě elektrická auta a to včetně konceptů (Lamborghini millennio), závody s offroad vozy, či vyhlídková jízda za krásami havajského ostrova, v neposlední řadě tři playlisty s odkazem na youtube kanály (Blondie supercars, Donut media, Liberty Walk), nebudou chybět ani závody lodí a letadel, či formulí. Novým playlistem je od Ledna 2024 - Hoonigan.

Samotné řízení vozů zůstává jako u předchozích dílů spíše arkádové a tak se nedá mluvit o simulátoru, byť některé neduhy se přenesly z předchozího dílu. Jiné doznaly zlepšení. Stále a pořád je zde v případě smyku (s plně vylepšeným vozem na street racing) jaké si klouzání stranou, bez možnosti projetí zatáčky tzv. (švédským švihem) řekněme driftem, kdy kontrolujeme dráhu a nedochází k rapidnímu snižování rychlosti. Takže pokud si na závod nevezmeme vůz na drift, tak s tohle variantou nelze počítat. Navíc u playlistů máme jasně předdefinované vozy, které když nevlastníme, poté si je vypůjčíme či koupíme. Vypůjčené vozy obecně mají nižší výkon.
To neznamená, že by závod s nimi nešel dokončit, jen bude náročnější.
Znatelný je v tomto případě i vlastnictví herního volantu, které zlepšuje vaše průjezdy zatáčkou, avšak to není zrovna můj případ, nicméně citlivost u herního ovladače je dobrá, byť rychlé vytočení kol do maximálního rejdu zde trvá několik vteřin a jeho následná korekce vždy končí smykem. Naprosto chápu, že na tento aspekt hry se musí hráč zkrátka nastavit a upravit si ho dle svého.

Hra nabízí pět možností obtížnosti, kdy každá vyšší obtížnost vypíná pomocné asistenty pro jízdu a to ať už system ABS, ESP, tak v neposlední řadě kontrolu trakce, čímž na vás připravuje opravdu výzvu, nahledě na to, že protivníci na poslední tedy páté úrovni, jsou skoro neporazitelní. Z osobní zkušenosti, jsem jel s vozem buggatti Chiron nějakých 470-480km/h a nebyl jsem schopný dojet vozy přede mnou. To vše ještě, když šlo o vozy, které měli nižší maximální rychlost.
Tudíž jsem celou hru dohrál na obtížnost třetí, vyjma driftování, kde jsem volil obtížnost pět.

S třetím dílem se zase o něco více zmenšila mapa, jak tomu bylo již v případě The crew 2, kdy došlo oproti jedničce k zmenšení mapy, v případě třetího dílu, je snížení ještě markantnější. Pokud v the Crew 2 vzdálenost z východu na západ činila cca 200 km, pak v případě Motorfestu je vzdálenost sever - jih pouhých 22 km (počítána nejdelší vzdálenost).
Nicméně prostředí je úžasné a tak se můžeme projíždět po kráteru, jet po úbočí hor, navštívit prales, či uhánět ulicemi Honolulu.

Zmenšení mapy se muselo někde projevit, tím hlavním bude vizualizace, neboť každá textura ve hře působí velmi dobře, byť při vyšší zatíženosti serveru se některé textury, hlavně stromů načítají o něco déle.
To je ovšem asi jediná vada na kráce, neboť vizualizace vozů je skvělá a ještě lépe působí celé prostředí.
Celé to podtrhuje zpracování počasí, kdy při bouřce můžete vylétnou nad mraky a vidět slunce osvětlující černé "nacucané" mraky a pod nimi blesky osvětlující tento černý koberec. Existují i momenty, kdy lze nadávat na tuto skvělo vizualizaci, příkladem jest, pokud jedete po dešti a je mokrá silnice a jedete směrem ke slunci, paprsky vás oslňují a velmi jednoduše přehlédnete protijedoucí auto. Ano je to realistické, ale opravdu to dokáže vytočit.

Každý playlist nabízí hudbu přesně navrženou, pro jednotlivé závody. Takže pojedete vozem Pontiac Firebird za poslechu hudby od Johna Carpentera ( filmová hudba k hororům Halloween, Věc), která jen dokresluje celou atmosféru. kdy jedete v noci.
Za zmínku stojí i to, že každý zvuk motoru je autentický a v tomhle případě si dali lidé z Iwory Towers opravdu práci. Takže při řízení mazdy RX7 si poslechnete Vankelův rotační motor, který vás vystřelí do neskutečných otáček, či úžasný zvuk přeplňovaných V8 v kapotách amerických klasik.
Prostě pastva na uši.

Byť po většinou u mě převažují pozitiva ze hry, je tu pár věcí, které mě opravdu štvaly. Po posledním updatu, dochází ke ztrátě připojení u některých hráčů, případně vám hra napíše, že jste opustil partu, avšak při spuštění závodu leaderem se ocitáte v závodě. Pokud jde o nákup vozů, z předchozích dílů, zde byl katalog, avšak některé vozy byly jako odměna z motorfest eventu. Zde jde Ubisoft přímočaře po penězích, jelikož některé vozy získéte pouze převodem z The Crew 2, případně kupováním season pasů, což je hodně špatný přístup, za mně osobně.

Celkově mě hra opravdu bavila o to víc pomáhat přátelům. Jen některé trofeje na platinu jsou trochu o nervy, konkrétně Demolition royale - trofej znič 3 nepřátele v jednom závodě a proměň se dvakrát v monster truck, prostě zabere nějakou chvilku v závislosti na schopnostech řidiče a bourání, mi moc nejde.

Celkově tedy dostaneme Forzu Horizon na havaji a to už stojí za vyzkoušení.

Platina č. 735 (PS5) 170h +, 736 (PS4) 60h +

Pro: Herní prostředí, herní playlisty, převedení vozů z the crew 2, zvuky vozů

Proti: Fyzika jízdního modelu, online konektivita, vše do čeho kecal Ubisoft Ivory towers (season pass)

+6

Megaquarium

  • PS5 85
Jaké to asi je, být managerem takového akvária? Jak náročná to musí být práce? Na to všechno dostáváme odpovědi právě ve hře Megaquarium.

Již podle názvu lze soudit, že hlavní náplní bude vedení akvária, což je naprostá pravda a byť to může znít triviálně a člověk si říká, co by se asi tak mohlo stát? Odpovědí je opravdu hodně.
Na začátku se dostáváme do malého již vytvořeného akvária, kde máme několik zaměstnanců a celé tři expozice ryb. Bonusem je pak počáteční kapitál, se kterým se pouštíme do rozšiřování našeho akvacentra.

Hlavní mechanikou tohoto sandboxu je budování. Takže začínáme z volbou typu akvária, který má v principu několik odlišných tvarů, které lze přizpůsobit na délku a šířku. Pak zde máme obchod se samotnými rybami, které se řadí do dvou kategorií: sladkovodní a mořské, vyžadující odlišný typ vody. V těchto kategorií jsou ještě dvě pod kategorie a to ryby vyžadující teplejší vodu, či chladnější vodu.
Každá ryba má výčet vlastností, takže je nelze libovolně kombinovat navzájem. Dalším aspektem hry je, že každá ryba přiřazená k jednotlivé expozici po nějaké době dospěje dospěje a zvětší tak prostor zabraný v akváriu. Takže pokud si špatně spočítáme velikost ryb, některé hold nedospějí.
V zásadě máme ryby typu: Dravec ( ti požírají menší ryby, případně i měkkýše), Sdruženáře (typ vyžadující větší počet stejného druhu), Samotáři (ryby co nesnesou v akváriu nejen stejný druh, ale i jeho příbuzné druhy), Jeskyňář (ryby a mořští obyvatelé, vyžadující v akváriu nějaký ten prvek jeskyně, případně kusu dřeva, do kterého se lze schovat) a čističi (měkkýši vyžadující ryby, aby se měli čím živit).

Dalšími důležitými ukazately jsou okysličení a čistota vody. Pokud nevlastníme ještě měkkýše, kteří jsou schopni živit se trusem ryb, pak nezbývá, než nakupovat systémy filtrace vody. Dalším zařízením je ohřev respektive chlazení vody, které je důležité dle zvolené volby ryb. Tyto zařízení musí být napojeny na danou exhibici a tak se setkáváme s náročnou výzvou, kdy je potřeba předělat celý systém fungování technické části. Jak už to tak bývá, po nějaké době, se tyto mechanizmy opotřebovávají, a tak je na našich zaměstnancích, kteří jsou opraváři, aby daný přístroj opravili.

Hra umožňuje vytvářet zdi a také přiřazovat jednotlivé prostory pro daný personál, případně vytvářet technické zázemí, do kterého lze vstoupit pouze dveřmi pro personál. Toto je asi tím nejdůležitějším aspektem budování. Takže je třeba mít nějakou vizi, jak se do budoucna bude rozšiřovat celé akvacentrum.

Nejdůležitější roli v celém "cirkuse" pak hrají zaměstnanci. Každý dostává jiný výčet schopností a to na odlišných úrovních. Čím je zaměstnanec schopnější v dané kategorii, tím vyšší plat bude dostávat. Za odváděnou práci získává zkušenosti, které mu napomáhají zvyšovat svou kvalifikaci. V pozdějších levelech se objevuje možnost školení, ta umožňuje zvýšit odbornost v jednotlivých schopnostech a to ať u krmení, přes servis zařízení, přes uklízení až po přednášek o danném druhu, či zajišťování prodávání upomínkových předmětů.

Každá exhibice nám dodává tři základní položky:
1, body reputace (slouží k levelování a odemykání dalších úrovní) a s tím v ruku v ruce i nové vybavení, ryby, či akvária.
2, estetizační body (umožňující otevírat nové dekorace, či vodní rostliny)
3, výzkumné body (poskytující výzkum vzácnějších ryb a mořských živočichů)
Vrcholem je poté dosáhnutí 10 levelu, kdy ve hře otevřeme všechny možné vylepšení a dostupné živočichy.

Pokud jde o vizální stránku, hra je čistým standardem pokud jde o sandboxový titul. Pokud jde o stránku ozvučení, tak vyjma notifikací, zde nehraje zvuk moc podstatnou roli.

V součtu jde o celkem zdařilý počin z indie prostředí, který spíše osloví všechny nadšence sandboxu, případně milovníky zvířat, avšak za cenu stejnorodé opakující se činnosti, kdy vám občas zaměstnanci vykouzlí nejednu vrásku na čele.

Pro: Velká variabilita koncepce exibicí, systém levelování, jedinečný koncept hry

Proti: stejnorodá činnost, malý obsah živočichů a akvárií, limitovaný počet zaměstnanců

+6

It Takes Two

  • PS5 85
It Takes Two byla pro mě první hra, kterou jsem hrála v kooperaci ve split screenu, a byla jsem zvědavá na nutnost spolupráce a na to, jak přítomnost druhé osoby obohatí herní zážitek.

Po zapnutí hry jsem vpadla do neskutečně barevného a nápaditého světa, ve kterém nebyla možnost se ani na chvíli nudit, jako když na horské dráze projíždíte různými světy. Ano, takové zběsilé tempo hra měla.  Jestli bych měla zvolit jedno slovo, které by hru It Takes Two charakterizovalo, pak bych zvolila slovo kreativita. Na ploše zhruba 12 hodin jsem neustále žasla nad tím, jak tohle někoho mohlo napadnout a jakým způsobem své nápady dokázal implementovat do hratelnosti. Nejen, že jsem vystřídala rozmanitá prostředí, která nabízela unikátní zážitek, ale také jsem létala, potápěla se, lyžovala, stala se rytířem s mečem, osedlala pár živočišných druhů či jsem si hrála s gravitací. A to je jen část toho, co hra nabízí. Po celou dobu jsem nepocítila stereotyp či že bych měla pocit, že jsem něco takového už viděla. S každou další kapitolou mě hra dokázala překvapit mechanikou, která na mě v dané části čekala a těšila jsem se, až si ji vyzkouším. 

Přes to všechno jsem někdy měla pocit lehkého zahlcení. Řešení jednotlivých úkolů bylo totiž mentálně vyčerpávající - ne, že by vyžadovaly nějakou vysokou inteligenci, ale bylo jich tolik za sebou a někdy to vyžadovala hlídat si více věcí naráz, že jsem někdy i doufala v konec kapitoly, ale stále se objevoval další obsah. Proto si myslím, že by hra mohla být o něco kratší, alespoň o jednu či dvě kapitoly.

Hra také nabídla celou řadu soubojů s bossy, kteří byli stejně originální jako zbytek hry. Tedy co se týče jejich vzhledu a osobnosti, protože samotné souboje většinou opakovaly některé mechaniky (propadající se podlaha, správě načasované výskoky) a to mě ke konci hru už tolik nebavilo a popravdě považuji souboje za nejméně zajímavou a zábavnou část hry.

Hratelnost byla navíc doplněna četnými minihrami a malými událostmi přinášejícími ještě další porci zábavy. Nejvíce mě zaujaly paradoxně obyčejné šachy a ježdění na saních, kde mě musel roztlačovat druhý hráč. Nemohu se nezmínit o známé kontroverzní scéně se sloníkem a cítila se jako největší svině, když jsem toho nebohého plyšáka tahala vstříc jeho osudu. Hra člověka nezásobuje jen pěknými a veselými věcmi, ale i něčím takovým, nad čím by se dalo i pohoršit a bylo naopak skvělé, že i takové emoce hra vzbudí.

Ústřední dvojice mě spíše štvala, než že bych s nimi nějak soucítila, v jaké situaci se to ocitli. Oba byli rovným dílem naprosto sobečtí a to, že jejich dcera neřeší, že se jí ani jeden z rodičů neozývá, když je několikrát osloví či na ně mluví (postavy v tom reálném světě jsou totiž "vypnuté", zatímco se jejich druhé postavy pohybují úplně v jiném světě), také o něčem vypovídá. Asi je na nezájem zvyklá. Popravdě by se k sobě neměli vůbec vracet a spíše by se měli v dobrém rozejít a trochu zapracovat na sobě a na svém vztahu k jiným lidem. Postava dcery mi navíc přišla lehce divná, až umělá, jakoby se tvůrci soustředili jen na všechnu tu náplň ve hře a mně tak bylo její potenciální štěstí zcela lhostejné.
+22

Titanfall 2

  • PS5 85
Titanfall 2 jsem si dal jen jako singleplayer záležitost na pár hodin a byl jsem mile překvapen. Od začátku do konce nadupaná kampaň se zapomenutelným příběhem, ale s fajn vztahem člověka s robotem.
Akční sekvence jsou protkány souboji jak na nohou tak v kokpitu Titána a díky plynulosti jsou naprosto parádní. Užíval jsem si každou novou zbraň a vyzkoušel co mi hra nabízela. Co mě trochu mrzelo byly plošinkové sekvence.
Jako rychlá FPS jednohubka je hra parádní a stejně dobrá, ne-li lepší, než CoD.

Pro: pohyb, střelba,

Proti: plošinové sekce, lehká obtížnost

+7

Eternights

  • PS5 70
Být líný, tak napíšu, že Eternights je minimalistická verze Persony s akčním soubojovým systémem. A měl bych vystaráno. Jenže to by bylo příliš jednoduché, tak své tvrzení trochu rozeberu. Hlavní hrdina přežije konec světa a získá zvláštní schopnost v podobě svítící paže, kterou může kosit docela hororová monstra, tedy původní obyvatele planety. 

Cestou potká samozřejmě parťáky. Každý nějak rozšíří jeho schopnosti o několik vlastností. Pochopitelně tu máme i kalendářní postup hrou, tudíž dny trávíte průchodem dungeonů nebo sbližováním se se svými přáteli. Večer pro ně zase v jednoduché minihře hledáte na třech vskutku prťavých mapkách potřebné předměty. Výsledkem si pak zvyšujete staty a odemykáte speciální útoky. Do mixu ještě přidejme i vylepšování sociálních statistik k odemknutí „hlubších“ rozhovorů. 

Překvapivě zábavné souboje nutí k plánování. Silnější nepřátelé mají štít zničitelný pouze speciálním úderem získatelným úspěšnými zásahy, případně veledůležitými, přesně načasovanými, úhyby. Stejně tak lze po kompletaci comba přidat další útok. Podaří-li se vám udržet tlak na soupeře dostatečně dlouho, zpřístupníte si i extra ránu. Vše do sebe pěkně zapadá a i na normální obtížnost představuje průchod hrou příjemnou výzvu na nějakých 10 hodin. 

Celkem představuje Eternights zvláštní skupinu her, kdy nevidím příliš důvodů ji doporučit, ač současně vlastně není důvod ji nevyzkoušet. Vezmu-li ale v potaz, že se jedná o prvotinu malého vývojářského studia, tak si zaslouží pochvalu za povedený debut.
+13

Star Wars Jedi: Survivor

  • PS5 75
Byla to hra na kterou jsem se velmi těšil, po jejím vydání jsem pro jistotu nějaký čas počkal, protože jsem očekával, že optimalizace, je jedna z věcí v čem EA poslední roky tápe. Více jak půl roku jsem se vyhýbal všem možným spoilerům a tak ke konci roku 2023 došlo na samotné hraní.

Ocitáme se po time gapu, který nás poslal o 5 let. Záhy zjišťujeme, že původní banda přátel brázdící vesmírné soustavy v lodi Mantis je tu tam. Cal nám trochu dospěl a nevím, zda za to můžou ty vousy, nebo lepší motion capture, ale posun o 5 let je znát.

Příběh je napsaný vcelku dobře, ale musím říci, že v tomto ohledu mě více bavil příběh prvního dílu. Co mě ovšem bavilo, bylo množství plot twistů, které jsou skvěle napsané a ještě lépe zapadaní do celého universa Star Wars. Jediné co mě trápilo, byl ten nevýrazní přístup hlavního protagonisty, za mě působil trochu nemastně, neslaně.
Ovšem vytvoření vztahu mezi  Merrin a Calem ? No ty číčo! Hned mi hlavou proběhl vztah Anakin s Padmé. Jenže kombinace Jedi a Night sister. Wow!

Líbilo se mi, že se hra více koncipovala do RPG s prvky soulovek a nikoliv naopak a v tomhle ohledu musím říci, že to fungovalo na výbornou.
Jenže to by nebylo EA, aby i z odstupem času hra měla problémy. Osobně u soubojových her, preferuji to, aby soubojový systém reagoval na to co hráč mačká s pokud možno, co nejmenší odezvou. Tady ovšem narážím na asi pro mně ten nejzásadnější mínus celé hry, jelikož při 60 FPS, aby reakce na dodge trvala 3-4 vteřiny, jen evokuje, že zde asi něco není v pořádku. Korunu tomu celému pak dává, když se snažím někam vyskočit odrazit se, či běžet po stěně a pak znovu skočit a hra nereaguje na mou snahu skočit (v tom lepším případě), či dokonce dojde k běžení po stěně při výskoku k otočení o 180 stupňů, to ať se na mě nezlobí.
Soubojový systém s možností přepínání stylů, na mě působil trochu jako z Niohu, byť šlo volit pouze mezi dvěma druhy stylu světelných mečů, které lze měnit pouze na meditačních místech (Proč?)
Dobrou volbou byl i otevírání schopností pomocí stromu dovedností, což je již zajetý evergreen u RPG.
Jen si neodpustím jednu myšlenku, pokud Cal ovládal určité schopnosti v prvním díle, proč se musí učit některé techniky znova? Naštěstí těchto technik je opravdu jen pár.

Pokud jde o jednotlivé světy, na těch se vyřádili vývojáři opravdu hodně, byť některé místa ( Shattered Moon. Nova Garon. Tanalorr. ) působí velmi prázdně a jejich prohledání zabere méně než hodinu. Pravým opakem v toto smylu je pak planeta Koboh.
Upřímně, tolik collectibles ve hře dlouho nepamatuji, byť velmi kvituji, že po splnění některých činností je lze hledat na mapě, ovšem ta na mě osobně působila velmi nepřehledně až zmatečně. Vrcholem pak je, když mi chyběl poslední předmět a nikde jsem jej nemohl nalézt, tak jsem zabrousil na poradní fórum a světe div se, to množství hráčů, kterým chyběl přesně totožný předmět se 100% objevením celé mapy, to mi hlava nepobírala.

Kapitolou samo o sobě byly výzvy Force Tear, co si pamatuji, tak dlouho jsem tak nenadával i hry, která má parkurové výzvy (Proč? 2x), ty by sami o sobě nebyly problémem, jen v kombinaci s občas (ne)reagujícím stiskem tlačítka pro skok, se stávaly noční můrou.

Souboje s protivníky jsou zábavné a pokud vše funguje jak má (většinou tomu tak není), pak se dají zvládnou, bez obtíží. Pokud se nejedná o souboj Cal vs. Bode Akuna či Cere Junda vs. Darth Vader, kdy jsem opravdu potil duši a proklínal jak snahu o perfektní parry, tak o dodge. Dále by mě zajímalo, komu se urodilo v hlavě, že souboj s více monstrama, kdy přichází na řadu červený útok, tak se vyhnu a tak nešťastně, přímo do červeného útoku druhé příšery, kdy již nemám šanci jakkoliv reagovat (Proč? 3x)

Pokud jde o grafické zpracování, byla hra velmi průměrná, tak si říkám kam se podělo 155 GB dat? Zhruba od 3/4 hry se mi stávalo, že se nestíhaly načítat textury keřů a stromů, hold optimalizace ani po půl roce, nejspíše nedošla k finální verzi. To si nechci představovat, jak musela fungovat na launch.

Smutným paradoxem je, že celou hru zvedne skvěle a vtipně zapracovaný BD-1. Další věc, co se hře povedlo, byla pasáž, kdy Merrin vytvářela "červí díry", to fungovalo, tak skvěle a byl to ten posun, co jsem očekával v celé hře.
Mé očekávání bylo, že dostanu cosi jako první díl, jen se snahou vše posunout o kus dál, což se nenaplnilo.

Jako fanoušek Star Wars a prvního dílu, jsem byl v celku zklamaný a proto i chápu, že hra nedostala jedinou nominaci na Game Awards 2023.

Pro: Příběh, RPG s prvky soulovky, BD-1

Proti: optimalizace, optimalizace , optimalizace

+11

FAR: Changing Tides

  • PS5 75
Jde o pokračování FAR: Lone Sails , avšak tentokrát se vydáme skrze zaplavenou oblast zdecimovaných vesniček až po otevřené moře.

Na začátku se ocitáme ve vesničce zjevně poničené přírodní katastrofou, a tak nezbývá, než se vydat prohledávat okolí. Protloukáme se zemi zaplavenými domy až konečně narážíme na bárku, kterou se nám podaří vyrazit z vesnice do vln okolních vod.
Pokud jde o příběh, tak je spíše nejasný a smysl celé cesty, tak nějak vyplyne až po dosažení konce hry.

Na své cestě narážíme na nejrůznější stavby, které jsou koncipovány jako puzzle, jejímž vyřešením se otevírají cesty, získává se nové vybavení pro naši loďku či získáváním krabic s materiálem, který lze později využívat k pohonu lodě - spalováním.

Základním herním principem je v tomto případě, řešení hádanek a mikromanagement řízení lodi. Takže pokud nebudete sbírat potřebné krabice s "odpadem", pak jste odkázáni pouze na pohon za pomoci větru, což není zrovna nejefektivnější způsob dopravy, navíc v situacích, kdy máte modul pro potápění, je vám plachta opravdu k ničemu.
Většina puzzlů je velmi jednoduchá, atak jejich plnění je spíše natahováním herní doby, než-li výzvou, co rozkmitá mozkové závity.

Stejně jako v případě prvního dílu, je celá hra po vizuální stránce velmi podobná.
Při plavbě nic nepotěší víc, než dobře zvolená hudba a to v tomto případě, hezky doprovází atmosféru toho, co se aktuálně děje na obrazovce. Takže se setkáváme s relaxační částí , tak i s melodií gradující napětí.
dále každá interakce s různými předměty, nebo stroji je doplněna o specifické ozvučení. Menší roli nehraje ani zvuk prostředí, tudíž slyšíme zvuky větru, šum vln, či "švitoření" prolétajícího ptactva.

Celková doba k dohrání je něco okolo tři hodin, tudíž nejde o náročný titul. Spíše o příjemné vyzkoušení si něčeho odlišného. Jelikož jsme zaměstnáváni roznorodou činností, tak hra působí poměrně krátce.

Není to hra, ke které by se člověk vracel, ale rozhodně stojí za vyzkoušení.

Pro: Vizuální zpracování, mikromanagement, hudba a ozvučení

Proti: Lehké puzzle, prázdný příběh, krátká herní doba

+6

Evil West

  • PS5 60
Evil West som si chcel zahrať už dlhšie, ale úplne sa mi nechcelo platiť za hru plnú cenu. Podľa ohlasov som totiž čakal nenáročné akčné béčko, ktoré zabaví na pár hodín, a na to mi cenovka 60 eur prišla skrátka vysoká. Keď sa ale hra objavila v mesačnej ponuke predplatného PS+, tak som neváhal a okamžite po nej skočil.

Nemal som príliš vysoké očakávania. Chcel som priamočiaru nenáročnú akciu, pri ktorej vypnem a pobavím sa. Tú som však dostal len čiastočne. Okrem celkom pôsobivej grafiky (hoci mimika postáv v cutscénach je dosť neživotná) totiž celý Evil West vyžaruje predovšetkým dizajnérsku lenivosť. Akoby to nebavilo ani samotných tvorcov.

Po dohraní som teda rád, že som hru nekupoval. Na chvíľu ma síce zabavila, ale podľa mňa mala na viac. Príbeh je béčková hovadina (čo som čakal), ale žiaľ sa berie až príliš vážne. Nejaké pokusy o vtip tu sú, ale na mňa nemali žiadny účinok. Asi to súvisí aj s tým, že všetky postavy sú do jedného nesympatickí kreténi (vrátane hlavného hrdinu).

Prvých pár potýčok s upírmi rozhodne má svoje čaro. Zbraní je síce k dispozícii málo (čo je dosť sklamanie), ale prestrelky s otravnými vampírmi majú grády. Hre dosť pridáva aj zasadenie do westernového prostredia. Žiaľ, tvorcovia svoje karty odhalia veľmi rýchlo a následne sa už len opakujú. Po dvoch-troch hodinách hrania uvidíte prakticky všetko, čo hra ponúka. Vrátane drvivej väčšiny nepriateľov a herných mechanizmov.

Vrchol invencie tvorcov tak spočíva maximálne v tom, že namixujú nepriateľov z rôznych lokácií do jednej masy. Výsledkom sú tak dosť často chaotické boje, ktoré sú až príliš dlhé a nie až tak zábavné. Puzzly, alebo ako to nazvať (neustále prenášanie elektriny z generátorov) sú otravné, combá nezaujímavé a bez fantázie.

Aj kvôli tomu som si po čase prehodil obtiažnosť z normal na story (teda easy), keďže na veľké výzvy som nemal náladu. Bolo to na dobro veci, keďže som sa takto pri hre celkom bavil a mohol som pri nej aspoň vypnúť mozog. Dodávam ale, že hlavní bossovia mi aj na najľahšej obtiažnosti robili celkom problémy. Hráči, ktorí hľadajú náročnejšie boje, ich teda v tomto prípade na vyššej obtiažnosti dostanú. Aj keď z môjho hľadiska tá hra nestojí za to, aby sa jej venovalo toľko času...

Dosť otravné bolo aj neustále vodenie za ručičku. Evil West vám totiž dopredu jasne povie, kam máte ísť a čo máte robiť. Pokiaľ teda čakáte nejakú voľnosť, tak si nechajte zájsť chuť (nechýbajú ani neviditeľné steny, ou jé!), pričom všetko musíte vykonať presne tak, ako je naskriptované. Zo začiatku mi to nevadilo, neskôr mi to už dosť liezlo na nervy. Príliš zábavné to teda nie je.

Výsledkom je teda hra, ktorá dobre vyzerá a svojím efektným pozlátkom dokáže na nejakú dobu očariť. Uletený námet mal ale na viac a tvorcovia mohli rozpútať oveľa divokejšiu show. Škoda, že sa tejto šance nechopili. Evil West tak pôsobí unavene, upachtene a miestami vlastne dosť nudne. Našťastie to nie je príliš dlhé a ako vravím, na tých pár hodín to zabaviť dokáže. Pri hraní som navyše dostal strašnú chuť zahrať si znova Red Dead Redemption 2. Takže aspoň nejaké plus...

Pro: grafika, na chvíľu to zabaví, rozumná dĺžka

Proti: repetitívnosť, dizajnérska lenivosť, nevyužitý potenciál, málo slobody

+7

Cyberpunk 2077: Phantom Liberty

  • PS5 80
Po vynikajících zkušenostech s rozšířeními ke třetímu Zaklínači bylo jasné, že i Phantom Liberty se pro mě stane povinnou součástí hraní Cyberpunku 2077. DLC vévodila hlavní příběhová linka, která mě svým úvodem hned vtáhla a toto zaujetí mi vydrželo až do konce. V misích se střídaly různé části: plížení, akční souboje, hodně akční souboje, infiltrace alá James Bond, hraní rulety, zažila jsem i únos (tedy v roli unášejícího) a třeba i potápění. Mise se opravdu povedly a přišly mi ještě lepší než v základní hře. Příběh se ke konci navíc rozdělil na dvě úplně odlišné cesty a každá z nich nabídla unikátní, dlouhý úkol s úplně jinou atmosférou. I když ta jedna mi sedla o poznání méně a byla pro mě spíše otravná, než že by u mě převládalo nadšení. K postavě Songbird jsem ze všech nových postav měla nejblíže a její životní osud bylo nelehké sledovat, zvlášť když jeden z konců nabídl pohled i do její minulosti. Navíc datadisk přidal i nový konec v základní hře, který byl až krásně depresivní, jak se do takové hry hodí (byť vlastně jako jediný dosáhl toho, co V chtěl/a po celou dobu) a stál rozhodně za zhlédnutí.

Krom nové příběhové linky do hry přibyly i další vedlejší činnosti (gigs), na kterých bylo vidět, že si na nich dali tvůrci hry více záležet, protože byly delší a více propracované. Čemu jsem se ovšem nijak zvlášť nevěnovala, tak byly úkoly s krádežemi aut. Nová oblast na mě působila jako naprostá díra, kde život rozhodně nemůže být veselý, ale lidé tam z nějakého důvodu žijí a vojenská diktatura jim nejspíše vyhovuje. Vždy, když jsem do ní vjížděla přes ozbrojené kontrolní stanoviště, tak jsem měla pocit, že vjíždím do úplně jiného, špinavého, zaprášeného a chaotického světa, tak odděleného od zbytku Night City.

Co bohužel nemohu nijak zhodnotit, tak jsou věci, které do hry s rozšířením přibyly, neboť jsem celou hru rozehrávala s již nainstalovaným Phantom Liberty.
+25

Uncharted: The Lost Legacy

  • PS5 90
Zábavná odbočka série Uncharted, kde si vyzkoušíte hru za Chloe z druhého dílu. Ačkoliv se jedná o samostatnou hru v délce většího DLC, je díl nabouchaný koncentrovanou zábavou, akcí a emocemi. Stejně jako v druhém díle TLOU si zde Naughty Dog vyzkoušel otevřenou lokaci, která zatraceně dobře funguje a ačkoliv se stále jedná o čistě lineární hru, tato úroveň dokazuje, že i v příběhové hře se dá jít jinou cestou, než jen úzkými uličkami.

Lost Legacy má nádherní kabátek, na který je opravdu radost pohledět a i hlavní postava se faunu či flóru rozhodne nejednou zachytit na svůj telefon. Oh, můj bože, hlavně ta fauna! Vzhledem k tomu, že tato hra ze čtvrtého dílu vychází, není divu, že si s sebou nese všechny pozitiva, ale na druhou stranu i negativa, což je v mém případě způsob střelby, který jsem si ani v pátém díle série neoblíbil.

Úplný konec hry je pak skvělá mlátička, kdy dáte hlavnímu záporákovi, co proto.
Prostě a jednoduše, pokud se Vám líbily předchozí díly a hlavně ten čtvrtý, neměli byste minout ani tento!

Pro: Chloe, příběh, grafika, postavy, openworld mise

Proti: střelba

+15