Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 95
Hellblade sleduju od prvního teaseru na E3 někdy před třemi lety, pokud se nepletu. Tou dobou se ještě zdálo, že to má něco společného s Heavenly Sword a nikdo vlastně ještě donedávna netušil, jak se to bude hrát. Hry od Ninja Theory ale zbožňuju, tak jsem neměl obavy, že by se něco podělalo. Očekávanou third person akci jsem sice dostal, ale dosti atypickou.

Na hře je opravdu vidět, že byla dělaná s láskou, aniž by jim do toho kecal vydavatel či je nějak tlačil čas a peníze. Vývojáři si, řekl bych, splnili sen a při hraní je to dosti znát, protože věřte nebo ne, nic podobného jste s největší pravděpodobností nehráli. Podstatná část gameplaye je chůze a naslouchání hlasům, nabízí se zde tak označení walking simulator, řízlý akční rubačkou se Souls-like nádechem. Souboje jsou tak sice rychlé, ale zráveň jsou vlastně vcelku tuhé.

Atmosféra je pravděpodobně to nejlepší na celé hře. Zpočátku vás vyděsí s jistou formou permadeath Jak to s tím ale je, jste si určitě stihli někde přečíst a následně vás děsí na každém kroku. Nepoužívá k tomu laciný jump scare či jiné hororové klišé. Jedna z hlavních featur je zde frustrace, ač to může znít divně. Je to ale tak, nevím zda to funguje u každého, ale já měl po celou dobu hry strach, nervy v kýblu a gamepad se topil v potu. Je to strach z neznáma, ze selhání, z temnoty. Tomu všemu dopomáhá bezchybné ozvučení v čele s hlasy a tím, co říkají, jelikož vám neustále podrývají sebevědomí. „She's lightning the torch to keep the darkness away. It's not gonna help her.“

Čeho si jistě jedno bystré oko všimne, je nepřítomnost HUD. Hlasy zde totiž obstarávají všechno. V soubojích užitečně pomáhají místo nějakych ukazatel, health baru apod. Když je nepřítel skoro vyřízený, tak to poznáte jednak na jeho vzhledu a chůzi, ale hlasy vám taky řeknou věci typu „Finish him“ nebo „He's behind you“ pokud zrovna útočí nepřítel, kterého nevidíte. Stejně tak to platí u vás a své zdraví tak poznáte při pohledu na Senuu či zbarvení obrazu. Pokud bloudíte i přes velkou linearitu, tak se o navedení na správnou cestu opět postarají hlasy a zvuky. Geniální řešení a využití velké přednosti hry, řekl bych.

Druhé bystré oko se všimne zase hlavní hrdinky, která je výborně animovaná a ještě lépe vypadá. Nemám na mysli nějaký sexy vzhled, což samozřejmě nepopírám, ale ta pravá krása Senuy spočívá v detailech a mimice. Je mi jasné, že se nelze takhle drbat s každou postavou ve velkých hrách, ale doufam, že tohle bude v budoucnu samozřejmost.

Hudba, na které se podílel i Andy LaPlegua je samozřejmě výborná, což každý, kdo hrál DmC asi tušil. Většina skladeb sice není zrovna uzpůsobena na klasický poslech, ale ve hře funguje na jedničku. Především u soubojů a výborných bossfightů, které sice nejsou nikterak promyšlené jako právě ve zmíněném DmC, ale styl a atmosféra jim opravdu neschází. A samozřejmě nechybí aní krásná závěrečná písnička, která mi teď nějaký týden bude hrát dokola.

Na gamebreaking bug, který se po vydání řešil, jsem nenarazil, ale pár záseků v kamenech, které vyústily ve smrt či opakované loadovaní, jsem zažil. Hra mi běžela na nejvyšší nastavení na vesměs stabilních 60FPS, s malými propady především u skrytých loadingů.

Závěrem nesmím zapomenout na příběh. Ten si každý prožijte sami. Řeknu jen jediné. Hellblade dokazuje, že hry jsou pro vyprávění příběhů mnohem lepší medium než knihy či filmy, jen si toho společnost ještě není uplně vědoma a vývojáři toho málo kdy využijí. Jsem tedy rád za každou vlaštovku a lidem z Ninja Theory děkuji za tenhle skvělý zážitek.


+43
  • PC --
Baví mě to hrát? Ne.
Baví mě to sledovat? Hellyeahblade!

HSS je takovým walking simulátorem ve třetí osobě, který kombinuje adventurní prvky a bojovku. Bohužel, tím jediným, čím si mě hra získala, je její technické zpracování. Zvuky jsou absolutní nirvána a graficky se je také na co koukat. Herecký výkon hlavní protagonistky mě zarazil do židle a její utrpení jsem jí věřil víc, než jakékoli jiné herní postavě.

Bohužel, po hratelnostní stránce je to nudné chození lineárními koridory, které jsou semotamo opepřené strojovým soubojem. Ano, vypadají naprosto úžasně, nepřátelé jsou vymodelování neskutečně uvěřitelně a ta čirá špína, strach a síla z nich úplně stříká. Ale je to nuda. Jakmile hráč nejde určitý vzorec chování a naučí se uskakovat, stává se ze soubojů otravná mechanika, která akorát nabourává herní zážitek.

Ani severská mytologie nedokáže zaujmout a kdyby to místo mě hrál někdo jiný, asi bych se na něj vydržel dívat s větší chutí, než být sám součástí mizerné hratelnosti v okouzlujícím audiovizuálním pozlátku.
+38
  • PC 85
Přiznám se, že u téhle hry jsem měla vzhledem k tématice trochu vyšší očekávání, i když se snažím takto ke hrám nepřistupovat. Na hru jsem se opravdu dost těšila a byla zvědavá, jak si tvůrci poradí se zobrazením psychózy.

První, co se mi hodně zalíbilo, bylo technické zpracování. Zde myslím především úžasné animace pohybu hlavní postavy a její mimika. To se tvůrcům opravdu povedlo. Herecký výkon Meliny Juergens, a to, jak se na roli připravovala, musím vyzdvihnout. Díky tomu je ztvárnění bolesti, jak té fyzické, tak zejména psychické, uděláno výborně a hlavně uvěřitelně. K tomu dopomáhá i perfektní dabing a zvuky všech postav, které ve hře promluví či se objeví. Od hlasů, které Senua slyší, přes zvuky nepřátel, až po namluvení postav vystupujících v příběhu. Není divu, že části, kde se hráč orientuje dle zvuku, fungují na jedničku.

Severská mytologie mi je blízká a vždy jsem ráda, když se o ní něco dozvím. Proto se mi zde líbily tzv. Lorestones, které mi přibližovaly příběhy z ní. Prostředí mi dost sedlo. Vše bylo temné, depresivní a ponuré. Jen občas jsem si říkala, že je škoda, že bylo místy dost uzavřené a nenabízelo více výhledy do okolí, co se týče venkovních prostor. Atmosféře pomáhala i nádherná hudba, kdy se mi nejvíce líbil skandinávský chorál (nevím, co přesně to bylo), který se občas spouštěl v bojích.

Co mě po celou hru příliš nebavilo, tak byly hádanky. Ty mi přišly vlastně vcelku zbytečné, jak kdyby tam byly jen proto, aby to hráče v jeho postupu zdrželo a natáhlo to herní dobu. Nebyly vůbec těžké, jen někdy vyžadovaly zbytečný čas, než člověk našel odpovídající symbol a mně tohle odtrhávalo od samotného příběhu. Co už mě bavilo více, tak byly ty zkoušky, které jsou na konci hry. Zvlášť ta část, která se odehrává skoro v úplné tmě, mě bavila i děsila zároveň.

Podobného charakteru pro mě byly souboje. Kdyby tam nebyly, tak by mi to příliš nevadilo. Na druhou stranu je chápu, jako ztělesněný symbol boje hlavní hrdinky, a tak by ta hra byla možná o něco ochuzená, kdyby tam vůbec nebyly. A aspoň jsem si mohla užít dobrý pocit z dobře načasovaného odražení nepřátelského útoku.

Hra mě bavila a jsem ráda, že jsem si tenhle příběh mohla se Senuou prožít a větu z konce - Because a life without loss is one without love. - si budu pamatovat ještě dlouho, protože to ve mně, stejně celá hra, vzbudilo krásné, i když smutné emoce.

Pro: animace a mimika postav, hudba a dabing, prostředí, příběh, hlasy

Proti: hádanky, boje

+35
  • PC 90
Původně jsem si hru chtěla zahrát jen s odkazem na severskou mytologii, kterou mám ve hrách ráda. Ale po bližším prozkoumání a zjištěním příběhů a mechanizmů na kterých je hra založena, to zní udělalo mistrovské dílo. A propojením se schizofrenií jednotlivé rysy nabírají úplně jiné, smysluplnější rozměry.

Z počátku hraní mě plně doprovázel temný pocit vyvolávaný proměňujícími se hlasy, které celou dobu Senuu doprovází a a vám jako hráči pomáhají se orientovat. Doprovázející hudbou, která skvěle dokreslovala temnou atmosféru. Naturalistickými bojovníky a samozřejmě především příběhem s jednotlivými scénami.

Pak už jsem si celkem zvykla a plně si vychutnávala příběh, nádherné grafické zpracování a potýkání se s jednotlivými bossy a otevírání runových bran.

+32
  • PC 90
Úvod do deja
V koži Senue, sa vydáme na jej osudovú púť, v svete severskej mytológie s počiatočným cieľom prekonať svojich démonov a zachrániť dušu jej milovaného

Plusi hry
➤prostredie: mne osobne sa prostredie severu a jeho mytologické časti veľmi páčily. Aj ked bol Hellblade z vačšej časti len walking simulátor tak ma bavilo prechádzať sa po tichích a niekedy aj mierne strašideľných miestach ktoré nám hra ponúkla, samozrejme na celkom vysokej grafickej úrovni a to vytvorilo idéalnu hru na screenshoty.
➤Senua: bolo veľmi zaujímavé sledovať ako sa postupne odkrýva príbeh hlavnej hrdinky, ktorá to nemá v hlave zrovna v poriadku. Jej odvaha a odhodlanie mi bolo veľmi sympatické, ale musím povedať že v niektorých častiach vôbec nevyzerala na severskú bojovníčku ale skôr na mladú vysokoškoláčku.
➤súboje a nepriatelia: súboje sú v tejto hre niesú časté, a sú len takým malým doplnkom hry. Mňa osobne bavili aj ked boli až moc jednoduché. Stretneme sa tu z piatimi typmi nepriateľov a s troma bossmi.
➤rozprávači a prevadzači hrou: neskutočne krásne nadabovaný a následne prevedený do hry. Práve týto ´´rozprávači´´ vytvárajú veľkú časť tej neskutočnej atmosféry, akú má táto hra.
➤severska mytologia: prostredie severskej mytológie mi nikdy nebolo tak blízske ako napríklad gréckej, ale musím povedať že hra práve severskú mytológiu využila na výbornú. V hre budete objavovať stlpy z ktorých sa budete dozvedať rôzne legendy o bohoch a udalostiach severu. A práve tieto príbehy sú daľší skvelý detail a veľmi ma bavilo ich počúvať.
➤hudba: tu stačí len dodať že úžasne zapadá do udalostí v hre.
➤je to proste psycho: na hre spolupracovali odborníci v oblasti psychózi a v hre je to naozaj poznať. Hra je naozaj celé tak trochu psycho a to je na nej tak krásne a temné :)

Mínusi hry
➤hádanky: veľmi jednoduché a často opakujúce sa. Za mňa osobne to bolo z vačšej časti len zdržovanie už tak krátkej hry. Ale čo sa týka hádaniek tak sa našlo aj pár svetlých momentov, napríklad labyrinth.
➤dlžka hry: 5 hodín je za mňa strašne málo na hru ktorá si udržiava stále pomerne vysokú cenu, ale určite viem pochopiť to, že autori mali problém vymyslieť už len 5 hodinovú takto skvelú hru, takže im to nedávam za zlé. Len je škoda že hra netrvala dlhšie.
➤cena: za plnú cenu hru určite nedoporučujem kupovať. Bohužial Hellblade je hra kde tá cena nikdy rapídne neklesla a aj ja som sa dlho presviedčal než som ju nakoniec kúpil za cca 13€. Ja osobne nelutujem ale niekto by určite mohol.


!! Záverečné zhrnutie !!
Hellblade: Senua's Sacrifice je veľmi špecifická hra, ktorá ale nieje pre každého a užijú si ju hlavne hráči ktorý hladajú niečo výnimočné a neokúkané. A to vám táto hra určite ponúkne. Krásne prostredie, skvelú atmosféru, zaujímavý príbeh, hrdinku ktorá ma psychické problémy a veľa iného. Pokiaľ sami nemáte nejaké výrazné psychické problémy tak si túto celkom krátku hru užijete. Na hre spolupracovali aj odborníci na ľudskú psychózu a to je v hre naozaj poznať. Divné pocity vás budú sprevádzať prakticky celou hrou. Pokiaľ vás zaujíma severská mytologia tak sa určite dozviete pár zaujímavých informácii a miestami si vypočujete aj kvalitnú hudbu. Za mňa najvačšie mínusi hry sú cena, ktorú som ešte nevidel padnúť pod 13€ a dĺžka hry, ktorá je 5 hodín a to je za mňa v porovnaní s cenou veľmi málo. Ale dokážem to autorom určite odpustiť pretože vo mne hra zanechala skvelý zažitok a určite by som prijal aj daľšiu podobnú hru. Takže autorom držím palce aj pri budúcich projektoch.
A na koniec už len citát od môjho obľúbeného autora:
„Najstaršou a najsilnejšou emóciou ľudstva je strach. Najstarším a najsilnejším druhom strachu je strach z neznámého.“ (H.P.Lovecraft)

➤Čas strávený v hre: 5 hodín
➤Achievementy: 14/14
➤Obtiažnosť súbojov: vysoká

HODNOTENIE: 90/100%

Pro: prostredie, Senua, dabing, mytológia, súboje

Proti: hádanky, dĺžka a cena hry

+32
  • PC 80
"Proč se s náma nebaví?"
"Nech ho být, je divnej"
"No jo, on byl vždycky jinej."
"A on jako bere prášky na hlavu? Tak to je na tom asi dost špatně, ne?"
Mohl bych pokračovat. V naši společnosti je tolik hnusných stereotypů okolo problémů s psychikou. Bere se to jako slabost. Jako výmysl. Pramení to převážně z neinformovanosti. O takových problémech bychom měli otevřeně diskutovat. Jsou vážnější, než se může zdát.
Hellblade přináší fantastické poselství. Chce, aby se probírala psychika člověka. Chce ukázat ostatním, že takové věci skutečně existují a nejsou vůbec příjemné. Problém nastává při hraní. Přibližně po hodince hraní vám Hellblade ukáže všechny své mechaniky, které následujících (asi) 6 hodin pouze špatně recykluje. Převážně budete řešit jednoduchý puzzle. Ne, nepatří tam množné číslo. Skutečně budete řešit pouze jeden puzzle. Najdete bránu, najdete runy, projdete bránou a posekáte pár nepřátel. Pokud zbavíte Hellblade hlavního poselství, tak je to hrozně chudá hra v krásných kulisách. To je prostě málo. Později svitne naděje, že puzzle bude alespoň renovován a trochu více promyšlen, ale nebojte se. Nezmění se to. U soubojů jsem byl vlastně celkem spokojený. Jsou sice naprosto primitivní, ale baví. Neuškodilo by trochu zapracovat na kombech nebo jinak prohloubit herní mechanismy.
Hellblade je spíše walking simulátor. Touláte se po krásném prostředí a sem tam něco pořešíte. Je to tedy především o příběhu. Ten je originální a odvážný. Pouští se do neprobádaného teritoria, které působí při současných trendech jako svěží vítr do herního průmyslu. Záleží pouze na vás, jestli vám to stačí. Já byl celkem spokojen.

Pro: grafika, hlavní hrdinka, severské kulisy, soundtrack, příběh, odvaha vývojářů

Proti: puzzly, slabší souboje, nedotažené herní mechaniky, nudný gameplay

+30
  • PC 90
Naprosto pohlcující zážitek. Málokdy se dokážu takto opravdu vžít do děje a se zájmem sledovat, co se ve hře odehrává. Cesta do hlubin mysli hlavní hrdinky byla výborná emotivní jízda. Originální zpracování psychické poruchy, hlasy v hlavě Senuy smíchané se vzpomínkami, paranoické představy, to je prostě paráda (a hrůza zároveň).

Graficky je to krása (až na některé obzvlášť rozplizlé efekty). Velmi se vydařil motion capture výrazů Senuy. Speciálně pak musím vypíchnout čisté zpracování herního rozhraní. Absence HUDu, titulků a zejména debilních tutoriálů "drž W abys šel vpřed", to velmi pomáhá vcítění se do děje. Pokud něco snad není jasné, napoví to vypravěč(ka), či jiné hlasy.

Ve hře se střídají nenáročné puzzly a výborné souboje. Mezery mezi tím vyplňuje poutavé vyprávění a jako třešnička na dortu nějaká ta severská mytologie. Zamrzí snad jen trochu zbytečný backtracking na několika místech.

Celkově musím říct, že jsem příjemně překvapen. Hellblade je skvost a docela mě udivuje, že jsem o něm neslyšel více. Mohu doporučit všem.
+30
  • PC 75
Shlédl jsem většinu vývojářských deníčku a hltal každé nové info. S každým videem jsem se na hru těšil víc a víc, až se nakonec dostavil neslavný hype train, který vyhnal má očekávání do těch nejzazších výšin. Viděl jsem v tom ambice, viděl jsem v tom pečlivost, viděl jsem v tom mou nejočekávanější hru tohoto roku. Přesto málokdo tušil, o čem že hra ve skutečnosti bude a jak se bude hrát. Bude to rubačka typu DMC? Bude to něco jako Enslaved? Tvůrci toho ukázali tolik a přece tak málo. No, a jaký je nakonec výsledek? Jaké z toho mám pocity? No, vlastně malinko rozpačité.

Hra má skvělou atmosféru a ozvučení... bože to ozvučení... nechápu, proč se binaurální způsob nahrávání nepoužívá ve hrách častěji. Po hratelnostní stránce je však hra trochu slabá a někdy dost repetitivní. Souboje jsou ještě docela fajn. Není jich sice moc a brzy přijdete na to, jak fungují, takže i na těžší obtížnost nebudete mít žádný problém, ale jako osvěžení fungují skvěle. Plus vypadají dost stylově. Mám ale problém s logickými hádankami, potažmo jednou specifickou logickou hádankou, kde musíte v okolním prostředí pomocí perspektivy najít runu, díky které se vám otevře cesta dál. Když to děláte poprvé, dost dobrý, když to děláte podruhé, fajn, když to však děláte během první hodiny hraní podesáté, už jenom zavracíte oči. Naštěstí se to zlepší a tvůrci tuhle kratochvíli omezí, takže na to nenarazíte co pět minut, ale hra mě kvůli tomu ze začátku trochu znudila a několikrát jsem se přistihl, jak kontroluji mobil. A pokaždé, když jsem z dálky viděl takto zavřenou bránu, přeběhl mě mráz po zádech. To fakt není nejlepší začátek.

Budu k vám ale upřímný: pokud má hra skvělý příběh, dokážu ji ledacos odpustit. A Hellblade skvělý příběh má... Nebo ne? Věřím tomu, že pokud o hře nic moc nevíte, tak ze hry bude většina lidí nadšená, protože nabízí opravdu neokoukaný a zajímavý styl vyprávění. U mě však hra naráží na má přehnaná a asi i zkreslená očekávání. Autoři kladli důraz na to, že Senua není psychicky úplně zdravá, a proto jsem od hry čekal, že si bude z hráčem hrát a nabídne pár mindfucků, kde hráč nebude vědět, co je skutečné, a co jen výplod Senuiny choré mysli. (skvělého mindfucku se dočkáme jen jednou v podobě údajného "permadeath") Pokud bych ale Senuin stav před hraním neznal, mohl bych si v klidu myslet, že Hellblade je "jen" fantasy mlátička se severskou tématikou. Nikdy jsem neměl nějak zvlášť pocit, že Senua je psychicky narušená. Vnitřní hlasy slyšíme občas všichni, že? ŽE???

Možná si říkáte, že na to, jak jsem kritický, jsem dal hře docela vysoké hodnocení. Hele, myslím si to taky, ale níž jít opravdu nemůžu. I když mě hra ze začátku moc nechytla, nakonec se jí to díky skvělé atmosféře, krásné grafice, úžasnému ozvučení a neotřelému stylu vyprávění podařilo. A jak jsem říkal, pokud o hře nic moc nevíte, hru si pravděpodobně dost užijete. Nejsem však s výsledkem nastopro spokojený a moc se to neblíží mé vysněné hře, kterou jsem od toho čekal. To je ale asi jen můj osobní problém. Přesto jsem měl nutkání vám sdělit své niterní pocity. Není zač.
+25
  • PC 90
Můj dědeček (PC) dostal před víkendem dárek v podobě grafické karty. Přemýšlel jsem co si na nové grafické kartě zahraji, když mi GRIP: Combat Racing teď běhá na MAX. Už jsem si byl rozhodnutý, že dám podruhé Sleeping Dogs tentokrát Definitive Edition. V tom jsem si vzpomněl, že v nedávném Humble Monthly byl Hellblade: Senua's Sacrifice, o kterém jsem slyšel, že je to spíš Tech demo pro grafiky.

Navnaděn dát grafice zabrat, jsem nastavil vše na max. Grafika se s tím docela popasovala ale ostatním komponentům docházel dech, proto jsem trochu snížil nastavení.

Grafika Hellblade: Senua's Sacrifice je naprosto nádherná, kochal jsem se od začátku do konce. Od samotného hraní jsem zas tak moc nečekal a dostal jsem nálož syrového, procítěného, psychologického vypětí. Senue je tak dobře zahraná, že hned od úvodu jsem s ní začal prožívat veškeré tělesné, psychické i citové pocity. Prostředí a čistá syrovost se skrz monitor dostávala i do mého pokoje. Při prohlížení prostředí jsem se zastavil u břehu a čekal na příliv, když se příliv přelil přes nohy Senua, cítil jsem chlad na nohou jako bych v tom studeném moři stál já. Při soubojích jsem byl nervozní jako by šlo o můj život. Z hlášky "Behind you" mi šla husí kůže..

Není nic co bych Hellblade: Senua's Sacrifice vytknul, zvuky, hlasy, prostředí, souboje, grafika jsou parádní ale hlavně herní vcítění a syrost je tak opravdová, že jsem se s tím u jiné hry nesetkal! "Tech demo", který by si měl každý zahrát 90%

Pro: Hlavní hrdinka, Grafika, Zvuky, Hlasy, Syrovost, Souboje atd.

Proti: Lautr Nic

+25
  • PC 90
Specifický zážitek od specifických lidí. Hellblade vypráví o osudu mladé válečnice Senui, která na své poslední výpravě bude čelit temnotě, která ji celý život provází.

Senua se tak vydává do severských teritorií aby našla vchod do Helheimu, podsvětí pro mrtvé seveřany, které je zároveň útočištěm bohyně Heli.
Hra vám bude vyprávět Senuin příběh formou hlasu a vzpomínek. Osobně musím napsat, že příběh je skvělý, temný a plný neočekávaných odhalení. Senuu provází hlasy, které vždy poradí, co je třeba udělat, upozorní vás na nebezpečí, ale také vás budou zesměšňovat.

Na hře mě nejvíc zaujala psychologická hloubka, hra si dokáže s hráčem hrát a oklamat ho. Dokonce ve mě hra v závěru vyvolala vzpomínky, jak jsem se bál tmy, jak se ve mě vždy kumuloval zmatek a čím blíž jsem byl venku z tmy, tím těžší jsem se cítil, hra toto napodobuje tak přesvědčivě, že se mi šla husí kůže po těle.
Scény, kdy Senua odvážně pochodovala proti nepřátelům za doprovodu Vikingského zpěvu a bubnů jsou zapamatování si hodné a nejen při těchto scénách, budete mít pocit že jste součástí Senui, jeden z jejích hlasů. Samotný závěr vás pak svým způsobem nakrkne. Ke konci se chcete se Senuou probojovat přes hordy nepřátel až k Hele v samotné síni Helheimu, paradoxem je, že Helu nelze porazit, protože má nevyčerpatelnou armádu mrtvých. Máte Senuu nechat jít a přestat bojovat, skončit to, kvůli čemu přišla.

Graficky umí být hra opravdu pěkná, umí dominovat jak studené barvy, tak i teplé, těch studených je o dost více, ale o to vzácnější a krásnější jsou ty teplé. Trochu mě štvali poklesy výkonu na ostrově který kvůli své velikosti šlapal na limity udržení šedesáti snímků za vteřinu.
Co mě vizuálně překvapilo, byla 3D krev, považuji to poměrně za grafickou novinku, protože jsem to zatím viděl jen u Shadow of Mordor. Když ty stříkance vidíte jak lítají kolem jako ucelené kapky, tak je to úplně jiná podívaná než obyčejné animované sprity.

Co mě nejvíc vadilo, byl soubojový systém, který jsem kvůli nemotornosti musel hrát na nejlehčí obtížnost, protože mě nebavil. Souboje jsou strašně nemotorné a nepřehledné, nemůžete přepínat mezi zaměřením na nepřítele a ani se rozhlížet, naštěstí soubojů není tolik, aby to vadilo.

Pro: Senua, grafika, hudba, hlasy, příběh, důraz na mysl, závěr.

Proti: Souboják.

+24
  • PC 50
Hellblade je technologicky povedená hra - autoři použili nový způsob snímání ksichtu, což ve spojení s hereckým uměním hlavní představitelky Senui dává vzniknout působivým filmovým cutscénám, které jsou největší předností hry. Zatleskat musím i některým lokacím, které vypadaly opravdu skvěle (Sea of Corpses) a absenci HUDu, kdy se všechny potřebné informace dozvíte mluveným slovem od hlasů v Senuině hlavě (nápovědy co dělat, kam jít, informace v souboji o pozici a stavu nepřítele, atd.).

Tím ale výčet pozitiv v podstatě končí. Co se týče hratelnosti, tak autoři bohužel nedokázali dát dohromady nic moc zábavného. Většinu hry v podstatě jen řešíte 3 druhy puzzlů:

1) Dojdete ke dveřím, na kterých jsou symboly (např. kříž), které musíte někde v lokaci najít a dát na ně focus. Může to být vržený stín, díra ve stěně, či krvavá stopa na zemi.
2) Střídání realit - v lokaci jsou portály, kterými stačí projít a něco v lokaci se změní. Zavalený průchod se odblokuje, objeví se most, atd. Je třeba toto vždy nějak nakombinovat, abyste dosáhli svého.
3) Skládání symbolu - někde nad hlavou vám visí 3 části symbolu a vy musíte najít správné místo, ze kterého se na symbol podíváte a uvidíte ho celý správně složený.

Poprvé či podruhé to jsou zajímavé puzzly, ale až je budete během krátké doby řešit poněkolikáté, tak věřte, že už vám to poleze krkem.

Druhá polovina hratelnosti jsou souboje, které jsou jednoduše řečeno Béčkové. Brzy jsem zjistil, že stačí prostě jen neustále uskakovat a máte vyhráno. Ve finále to tedy vypadá tak, že jednou rukou zběsile drtíte mezerník a druhou zběsile mačkáte tlačítka na myši. Hra na vás neváhá během jednoho boje vypustit desítky řadových nepřátel a o soubojích s bossy už nemluvím raději vůbec. Tam mě bez nadsázky začaly chytat křeče do rukou a proklínal jsem se, že jsem si před hraním nepořídil gamepad.

Zamrzí i silně koridorové lokace, kdy často jdete dopředu cestou širokou 2 metry a pokud to není naskriptované, tak nelze přeskočit ani klacík ležící na zemi. Před tímto jsem hrál fantastický Dishonored 2 a ten skok ve svobodě pohybu byl prostě obrovský a vnímal jsem to ještě o to silněji.

Na závěr jsem si nechal příběh, který hodnotím tak nějak neutrálně. Někdo ho může považovat za geniální a asi bych jeho argumenty pochopil. Z mého pohledu to je ale klasický zamotanec, kdy je vše vyprávěno v symbolech, vypravěč neustále křičí "Shadow is coming", nevíte z počátku která bije a na konci zjistíte, že je zápletka vlastně poměrně jednoduchá. Já tuhle formu vyprávění příběhu prostě nemusím.

Tohle je jedna z her, co na videích vypadá skvěle... ale když se vám pak opravdu dostane do ruky a můžete si ji sami zahrát, tak zjistíte, že to zas tak skvělé není.

Pro: Hlavní postava, audiovizuál, filmové cutscény, hlasy v hlavě

Proti: Hratelnost, 100x se opakující puzzle, Béčkové souboje, krátké (5-6 hodin)

+22 +25 −3
  • PC 90
K Hellblade jsem se dostal náhodou, když jsem hledal zajímavou hru se severskou mytologii. Peněz nelituji byl to skvělý herní zážitek: jak s ohledem na příběh, tak i psychologický vývoj hlavní postavy a konče herním mechanismem, který funguje skvěle. Hlavně pak soubojový systém který když člověk dostane do ruky (hra vám nijak moc nepomáhá na vše si člověk musí přijít tak nějak sám), je pak zážitek sám o sobě. Hra je svižná člověk se jen tak nenudí a kor v dnešní době pro lidi kteří nemají třeba tolik času na hry, tak tahle hra není na desítky hodin.

Závěrem hra je to skvělá, ale asi ne úplně pro každého. Pro lidi co mají rádi severskou mytologii, je skvělým doplňkem.
+22
  • PC 95
Jednoho dne, z čista jasna a bez očekávání, mi Senua vsekla do hlavy hru roku!

Hellblade je totiž přesně tou hrou, který tak miluju a baví mě hrát. Prostě když příběh je hlavním faktorem, kdy tvůrcům nejde o oblbování hráče hezkým vizuálním pozlátkem, ale jasně chtějí diváka/hráče uvrhnout do světa hlavní postavy, aby měl možnost prožít všechny útrapy spolu s ní! A tak se od začátku po konec utápíte v šílenství a depresi, v temnotě a bezmoci a každým dalším krokem ztrácíte víru v život. A ta touha dojít až na konec a zjistit, jak se to všechno vyvrbí a proč se všechno děje, to je hlavním tahákem hry.

Takže příběh sám o sobě v tomhle případě dělá celou hru. Ono je toho ovšem o dost víc. Graficky je Hellblade naprosto parádní (trochu jako novej Tomb Rider) a i moje vcelku nadupaná mašina měla ke konci trochu potíže s „frame ratem“. Co dál? Soundtrack! Ten je rovnou fenomenální, povětšinou decentní, depresivní, místy pak neuvěřitelně epickej (při velkých soubojích). K tomu si připočtěte perfektní voice acting a máte atmosférickou pecku jako hrom!

Hratelnost. Ta je hodně jednoduchá, hra je lineární a jde ku prospěchu vyprávění, takže co se obtížnosti týče, nic vás vyloženě neohrozí – pokud nejste lempl a neuhnijete u prvního souboje. Hádanky jsou pak vesměs pořád stejný, nikdy ale nepůsobí zbytečně nebo otravně. A i délky hraní, která činí něco mezi sedmi až devíti hodinami je akorát – vlastně jsem měl i pocit, že už by hra mohla klidně skončit, ale ne, tvůrci to do vás pořád hrnou a sází před vás jednoho hromotluka za druhym. Tím se dostávám k soubojům. Šermovačky působí sice jednoduše, jsou ale dynamický a podobu fightu nedají vydechnout, takže ani přes omezený počet pohybů a úderů nemáte pocit chudosti a nejednou si budete stírat pot z čela. (Nutno ale říct, že souboje tady hrajou třetí housle)

Takže jo. Senua mi jako blesk z čistýho nebe přinesla hru roku, u který stejně jako třeba u Bioshocku nemám potřebu hledat za každou cenu zápory. Prostě proto, že od úvodu chytne poutavým příběhem, nad kterým lze uvažovat ještě dlouho po skočení. Tahle hra má smysl a mělo by jich vznikat sakra víc!
+21
  • PC 90
Her jako Hellblade potřebuje herní průmysl mnohem víc. A zároveň se toho bojím. Vzít velmi vážné téma a pracovat s ním tak citlivě jako odvedli Ninja Theory vyžaduje odhodlání a píli.
Je jen málo her, které ví, co chtějí hráči říct a dokážou to předat přesně tak, jak měly zamýšleno. Hellblade to zvládl na 100 % a nebál se sáhnout po mechanikách, které samotnému hráči nejsou po chuti. Ale tahle hra není o hráči. Tohle je Senuin příběh se vším tím bahnem, které se jí odehrává v hlavě. A že to bahno je audiovizuálně ztvárněno lépe jako kdejaký AAA titul.

P.S.: Doporučuji si pustit Hellblade feature video, které najdete v hlavním menu.

Pro: hlavní postava, audiovizuál,

Proti: zaměřování nepřátel při soubojích, kamera

+20
  • PC 90
Když jsem před lety viděl první krátkou ukázku z téhle hry, hrozně se mi nelíbilo nastavení kamery za zády hlavní postavy a navíc mě odrazovalo zvolené téma, psychózou stíhané hrdinky - bál jsem se totiž, že půjde převážně o hororovou hru plnou "lekaček" a hororových výjevů. Jak se ale blížilo vydání a já se konečně podíval i na další vývojářské deníčky, začal jsem se na hru nepokrytě těšit a když potom hra vyšla a začala sklízet vysoká hodnocení a pochvalné reakce, měl jsem o to větší radost. Do hry jsem tak šel už s vědomím, co od ní čekat, a naopak i co nečekat.

A pání, to byl ale podmanivý zážitek. Společně s hrdinkou Senuou, piktskou válečnicí, se vydáváte do norského mytologického pekla (Helheim) prosit bohyni Hellu o záchranu duše Vašeho mrtvého milého, Dilliona. Z pohledu herních mechanik se nejedná o nic složitého a prakticky tak "jen" chodíte, řešíte relativně stále stejné environmentální puzzly a bojujete (s pouze pár typy nepřátel). A ačkoliv by tak mohly tyhle mechaniky někoho po čase začít štvát svojí nedostatečnou variabilitou a relativně malými možnostmi interakce s prostředím, to hlavní, co hru a mě hnalo kupředu, byl právě příběh a jeho vnímání. Ony vlastně jak ty puzzly tak i boje pěkně korelují s mentálním stavem hrdinky, kolem kterého se výrazně točí i ten nastíněný příběh. A nejen příběh se točí, protože hlasy, které má Senua v hlavě, jsou nahrány binaurálními mikrofony a tak se při hře (se sluchátky!) motají kolem hlavy i Vám. Vcítění se do hrdinky a její psychózy napomáhá i úchvatné grafické zpracování, které mě nejednou donutilo zastavit a chvíli jen tak koukat (a následně spustit na funkce bohatý foto-režim), a současně i vynikající herecký výkon představitelky Senuy.

V konečném důsledku mě tak hra nadchla ještě víc, než jsem čekal, a celou jsem ji dohrál na dvě posezení za přibližně 8 hodin (z toho alespoň hodinu jsem strávil ve foto-režimu).

Pro: příběh, audio-vizuální zpracování, foto-režim

Proti: občas kamera během bojů

+20
  • PC 45
Bol som cieľová skupina pre túto hru. Aspoň som si to myslel.

Viem niečo o strate blízkej osoby a mal som tú možnosť byť nejakú dobu v kontakte so schizofrenikom. Ani jedno z toho nie je príjemné a Senua, hlavná hrdinka Hellblade, je kombinácia oboch spomenutých. S halucináciami si podáva ruku každý deň a tak je zložité rozlíšiť, čo je pravda a čo nie. Bonusom sú rôzne hlasy v jej hlave, ktoré buď komentujú jej kroky, alebo jej radia. Keď sa do nich započúvate, tak vám nebude vždy všetko jedno.
Atmosféra je na hre to najlepšie, čo som za poslednú dobu videl. Je ťaživá ako 120kilové vrece na box a počas celého hrania som mal nepríjemný pocit. Pocit ťažoby a úzkosti. Pritom keď si to človek uvedomí, tak v hre je vlastne minimum nebezpečenstva. Hra je úzky koridor, nikam nie je možné spadnúť alebo skočiť vedľa a nepriateľov prekuknete po prvých 2 súbojoch. Ak ide o súboje, tak sú otravné ako indiánsky šíp a nepomáha im ani vyššia obtiažnosť, pretože tá ich akurát predlžuje, ale inak sa taktika nemení. Ku koncu, keď už bolo súbojov naozaj veľa, som preklínal Ninja Theory, že nedokážu spraviť dobrý bojový system. Zažil som to už pri Heavenly Sword, ktorý som kvôli tomu nebol ani len schopný dohrať, ale to bola hra primárne založená na súbojoch. Hellblade je “našťastie” o Senuininom putovaní a snahe nájsť odpovede. Toľko ku trošku dlhšiemu úvodu.

Prvých 30 minút, možno hodinu, som uznanlivo pokyvoval hlavou a tešil sa na skvelý atmosférický zážitok. Po ďalšej hodine hrania som hru nechal 3 týždne stáť, pretože ma začala nudiť. Klasický herný scenár Hellblade je totižto nasledovný. Putujete surovým svetom, všade samá šeď, mŕtvoly a prostredie ideálne na vyvolanie depresie. Cestou ku vám prehovárajú hlasy alebo Senua a pomaličky odkrývajú temný príbeh. Potiaľto je to skvelé. Potom prídete ku dverám, na ktorých sa zobrazia symboly, ktoré musíte nájsť.
Napr. X. Tak teda začnete behať kade-tade a hľadať, kde je to blbé Xko. Finta je v tom, že to môžu byť 2 križujúce sa konáre, alebo tieň na zemi, prípadne krvavá škvrna v tvare X apod. Prvý aj druhý raz to osvieži hrateľnosť, ale keď to už budete robiť 10+.krát, ale vy by ste už radšej napredovali v príbehu, tak vás to možno začne štvať (ako mňa). Počul som niekoho hovoriť o naťahovaní hernej doby ? Give me 5.

Pre súboje platí to isté. Sú zbytočné, nezáživné a kazia herné tempo.

Najhoršie na všetkom je záľuba autorov v blúdení. Najmä druhá polovica hry je na ňom dosť založená a keď už som dával 3.bludisko v jednom slede (a nie posledné), tak som začal uvažovať, na čom fičali (beta)testeri, keď to hrali.

Niekomu sa možno moje dôvody nebudú zdať dôležité, ale mňa herný model Hellblade nepotešil. Odkrývanie temného príbehu + (hľadanie symbolov + hľadanie cesty ďalej + súboje) = nesprávna kombinácia. Prvotné pobláznenie bolo veľmi rýchlo preč a dohrával som to už len kvôli príbehu.
Vykreslenie Senuiných emócií nemá obdobu, reč tela aj mimika sú extrageniálne, ale ostatné opakované činnosti s prehľadom prevýšili všetky klady hry. A to mám psychológiu naozaj rád.

Bol to jedinečný zážitok (9 hod.), to uznávam, ale momentálne ho považujem za zbytočný.

Pro: Senua, zvuková stránka je brutálna, surové grafické spracovanie

Proti: súboje nudia, blúdenie, časté hľadanie symbolov zdržuje

+20 +21 −1
  • PC 65
Helblejt je jedna z těch her, které na Steamu odůvodňují existenci kategorie hodnocení „smíšené“.

Na jednu stranu jo, máte co do činění s nádherně vystavěným světem, navýsost nasáklým norskou a keltskou mytologií, napříč kterým se trmácíte v lodičkách Senuy, kteréž v hlavě robí všelijaké halušky a hlasy hroznej brajgl. Toto činí její tůru za záchranou duše svého milého citelně nebezpečnější, neboť krom všemožných démonů musí chuděra bojovat i s niternými machinacemi své mysli. A má to natolik přesvědčivou mystickou atmosféru, že si člověk ani není jistý, jestli se v tomto světě všechny jeho hnusy a temnosti vyskytují, protože to tak prostě je, NEBO protože jej sledujeme právě skrze Senuiny očiska. V základu to nijak zvlášť nevybočuje ze standardu – najdete tu ty samé lesíky, ruiny a jeskyňky, jaké znáte z miliónů jiných fantasy děl, ale všude buď hoří, nebo se každým cloumem táhne puch hnijících mrtvol, protože jich všude kolem je tak závratné množství. Je to krajinka jak ze střízlivého metálového alba, ale opět – je to takto čistě protože se jedná o cestou za oživením mrtvoly, nebo Senua cestuje svým hluboce osobním peklem?

Je to hnus, ale audiovizuálně naprosto nádherný hnus! S velmi zřetelnou paletou barev a nepřeberným smyslem pro detail, každá menší či větší noční můra působí, jakoby byla takřka na dosah doteku. Ruku v ruce s tím jdou i animace, které jsou všechny dokonale plynulé, a zároveň naprosto přesně ‚natempované‘ – Obzvláště ty od titulární hrdinky. Mno a zvuk to všechno podkresluje a podtrhává naprosto svědomitě, ať už jde o vynikající zvukové efekty, které na uvěřitelné atmosféře jen přidávají, nebo ten hrůzostrašnej OST, který často k výslednému dojmu taky rád přiloží ruku. Jo a, byť zní oukej i z bedýnek, ta hra si fakt nedělá prdel, když Vám intenzivně doporučuje hrát se sluchátky.

Na druhou stranu…Helblejt je naprosto, a neomylně, ‚zážitkem‘, víc než hrou. Což je zkratka pro „jo je to krásný a všecko se vším, ale taky je to děsná nuda hrát“. Veškeré hádanky spočívají v hledání konkrétních tvarů. Od klaustrofobických jeskyň až po říše jak z jiných dimenzí, všude budete prostě hledat ten správný tvar. A jako jo, atmosféře to hraje do karet, anžto Vás to prostě nutí víc prozkoumávat, přičemž toho nasajete a vstřebáte víc. Zároveň jsou dostatečně lajt, takže svůj účel plní, aniž by kdykoliv vyloženě frustrovali. Nejsou zrovna zábavné a ani omylem z třetího kolena nejsou náročné (když už se nějaká rozhodne být ‚těžká‘, prostě budete trochu dýl běhat kolem, než Vás na tvar některý vnitřní hlásek upozorní), ale nepřekáží.

Nicméně souboje, jó ty už smrdí fest. Hůř jak všechny ty mrtvoly. Vy sice dostanete ke svým hrátkám víc než dost různých kombíček, ty ale v podstatě neslouží k ničemu jinému, než motivaci do kláves prostě bezmyšlenkovitě mlátit, poněvadž si tvůrci evidentně mysleli, že hráči budou intenzivně vystresováni z toho, že jsou imrvére obklopení nepřáteli, kteří se můžou zhmotnit doslova kdekoliv a vetřít se do záběru odkudkoliv. Jakmile budete posté bojovat s těmi stejnými třemi enemáky, kdy jste už několikrát bojovali s jejich jak agresivními, tak hovnoslunícími variacemi, a uvědomíte si, že celou dobu vlastně děláte doslova a do písmene to samé, dáte mi zapravdu. Bosse to má taky, ale ti se víceméně chovají taky stejně, takže sere pes. Přijde mi, že pokud se Teorie Nindžů zrovna nesnaží kopírovat nebo rebůtovat nějakou akční legendu, tak mají nějaký souboj totálně v pejči, a do svý hry ho mrsknou jen proto, aby se vyhnuli nálepce vyloženého walking simulátoru.

A nemyslete si, že budu kadit jen na zdejší soubojový systém. Von ani ten příběh není ouplně matroš do hitparády. Některé jeho kousky jsou upřímně zajímavé. Jsou to konkrétně ty kousky, které se zabývají historií naší protagonistky, a přibližují nám tak její psychózu. Mimo tento aspekt je příběh ovšem tak nějak…nicneříkající. Není dobrej, není špatnej, jen tak nějak…prostě je. Hra se tak přehnaně soustředí na Senuiny mentální pšouky, až tím možná zbytku potenciálního děje škodí. A férově, nebýt té neúprosné atmosféry a Senuinyho backstory, jakou díru do světa by tahle hra mohla kdy udělat? O čem jiném kromě těchto dvou elementů by se mluvilo?

Na jedno zahrání dobrý, + nemůžu hře upřít přidanou hodnotu za tu příležitost zkoušet skloňovat Senuinino božské jméno. Oproti zdejším ‚puzzlíkům‘ poctivý hlavolam!

Pro: Audiovizuál; mistrovská třída v budování světa a atmosféry; Senua a její psychóza

Proti: Hratelnost; další krátká hra, kterou jsem si letos protáhl na 6+ měsíců

+20 +22 −2
  • XOne 95
Dohráno. A je to ohromná pecka.

Dlouho jsem nebyl takhle vtaženej do hry, která mě zároveň děsí i dojímá, která funguje moc dobře nápaditými herními mechanismy, příběhem, zpracováním, hudbou, temnou atmosférou... a hlavně myšlenkou.

Hlavní hrdinka, mladá piktská válečnice Senua, se vydává do vikinského pekla. A jelikož sama trpí mentálními poruchami, je to peklo dvojnásobný.

Na vývoji téhle akční adventury spolupracovali lidé s psychózami i psychiatři, aby bylo zachycení jednotlivých příznaků (od hlasů - zábavný je, že vás hra na začátku přivítá jako nový hlas v hrdinčině hlavě -, přes halucinace, po hledání vzorů v okolí, které tady představuje časté řešení "puzzlů") co nejvěrohodnější.

Hellblade tak dokazuje, jak velkým vypravěčským médiem mohou videohry být - mohou vám dát prožít i stavy, o kterých se vám snad ani nezdálo (tedy, doufám v to, i za vás).

Pro: myšlenka, nápadité herní mechaniky

+20
  • PC 80
Málokdy se stane, že by mě hra pohltila mnohem víc svou atmosférou, pojetím, hlavním hrdinou a (nekomplikovaným) dějem, než hratelností. Hratelností není Hellblade nic moc. Je to jen obyčejná mlátička, ve které máte 2 typy úderů, cosi-jako-bulltet-time a možnost udělat pár komb (na která si musíte přijít sami, ale jsou snad jenom 2).

Mnohem větší část herní doby strávíte chozením po lokacích a hledáním run, na které se musíte vždy podívat z jasně daného úhlu pohledu. To je na dobrou hru podle mého gusta docela málo, jenomže hru zachraňuje hlavně naprosto dokonalá atmosféra, sympatická hlavní hrdinka (které jsem prostě musel držet palce) a v neposlední řadě i možnost dozvědět se něco o vikinském náboženství, o kterém toho vím povážlivě málo (takže jsem si po dohrání přečetl knížku Vikingové: Sága tří staletí – doporučuju!).

Ani to chození a hledání správného „úhlu pohledu“ mě nenudilo, protože jednotlivé lokace se mi hrozně líbily a bavilo mě si je prohlížet. Atmosféru neustále dokreslují i hlasy, které Senua slyší a runové kameny, na kterých si můžete nechat „přehrát“ vikinské mýty. Body nahoru dávám i za menší ozvláštnění s iluzemi v říši boha Valravna.

Při spuštění vás hra pokaždé varuje, že se zabývá psychickými problémy a že některé scény nejsou úplně pro děti. Nad tím jsem mával rukou s tím, že se jedná o klasický marketingový trik, popřípadě nutnou právní ochranu před přecitlivělými a odškodněnílačnými jedinci. Jak jsem se mýlil! Rámcově jsem věděl, do čeho jdu, měla to být nenáročná bojovka ve stylu Horizon Zero Dawn. Ale takový emocionální veletoč jsem vážně nečekal. Možná jsem citlivka, ale některé vypjaté pasáže (a že jich ve hře je) jsem prožíval opravdu hodně. Takový souboj s Garmem je asi nejatmosféričtější boss-fight, jaký jsem kdy hrál a udělal na mě hrozně silný dojem. Klobouk dolů, tady se autorům opravdu povedlo předvést ono Nietzcheho „když se díváte do jámy, jáma se dívá do vás“. Podobný (a samozřejmě mnohem lehčí) dojem na mě udělalo snad jen intro k Throne of Bhall. Dále třeba na takové „moře mrtvých“ taky jenom tak nezapomenu, podobný zážitek z „pekla“ mi zprostředkovalo asi jenom Planescape se svým Sloupem lebek.

No a co teprve úrovně, ve které jste bez meče a musíte plížit temnotou… samozřejmě že nejlepší zážitek je pak hrát to v noci a mít sluchátka.

Ale abych se jen nerozplýval, hra mě občas potrápila technickými problémy. Nebylo to nic extrémního, ale občas se mi špatně načetla grafika a třeba v pasážích v temnotě jsem neviděl opravdu VŮBEC NIC. Pomohl až restart hry. Nebo ve zmíněném souboji s Garmem se mi občas obraz zasekl při „červených epileptických výjevech“, kdy Garm zmizí a na vteřinku se objeví červené tvary… tak mně to takhle dělalo pořád, po celou dobu souboje. Myslím, že se mi to stalo už při prvním souboji, takže jsem nevěděl, že to je chyba a hrál pak vlastně úplně poslepu. Kdybych byl epileptik, tak už asi nejsem mezi živými. Opět pomohl až restart hry.

Taky mě štvaly „ohnivé“ pasáže, kdy jsem prostě nestihl uniknout plamenům včas, ale to může být prostě způsobeno mým neumětelstvím.

Asi je vám jasné, že na mě hra udělala opravdu silný dojem, ale pokud bych si měl hrát na recenzenta a snažil se být objektivnější, asi bych doporučil, abyste se podívali na videa a řekli si, jestli na vás taky silně působí nebo ne. Hratelností to vážně není nic světoborného, ale působit na emoce za mě hra umí. Tím mi bez nadsázky poskytla zážitek, jaký jsem ještě z žádné hry neměl. 

Herní výzva 2022 - Na vážkách (SC)
+20
  • PS4 70
Úvodní nadšení z neokoukaného prostředí a špičkového audiovizuálního podání včetně dabingu mě rychle opustilo, když jsem se dozvěděl, že bych hru také nemusel dohrát. Tak jsem si řekl, že dojdu, kam to půjde a v případě permanentní smrti to prostě zabalím. Nakonec jsem skončil podstatně dřív. Odinstalací, krátce po vstupu do Helheimu. Gameplay se po čase omrzí, protože nastupuje velmi rychle repetetivnost. Soubojový systém nemá co nabídnout a jen zdržuje. Hádanky a způsob procházení hrou je stále podobný. Občas dost nepříjemně potrápí kamera a v prostředí jsem se neustále bloudil. Senua nepřeskočí ani sebemenší překážku a přehlídnutí drobnosti může způsobit pořádný zásek, protože velká část koridoru zůstává otevřená a bloudění je tu bohužel častý problém. Magické kameny s dodatečnými informacemi o mytologii jsem pozorně sledoval jen zpočátku. Po čase začnou spíš obtěžovat, protože s aktuálním děním často zrovna nesouvisí a v záplavě jmen se člověk rychle ztrácí. Všechno to vypadá moc pěkně, krásně se na to kouká, jenom je nuda to hrát. A jsem taky rád, že se za dobu hraní u mě nerozvinula žádná schizofrenie ze všech těch hlasů :)
+15 +16 −1