Komentáře

Tak jsem asi jako jeden z mála tady na Databázi konečně dohrál všechny hlavní hry od Arkane Studios (ne, že by tedy šlo o nějaký achievement, tolik jich není), přičemž ke třem z nich napsal komentáře (1, 2, 3). A nyní, po dokončení Death of the Outsider, nastal čas na souhrnný - a také patřičně dlouhý - komentář k celé sérii. Záměrně jej píši ke druhému dílu, protože tak nějak se k němu chci vyjádřit nejvíce. Spoilery minimální (a označené).

První Dishonored - jak vyplývá z mého hodnocení - považuji za nejlepší hru tohohle zvláštního francouzského studia, které se rozhodlo specializovat na velké hry pro menší publikum. Jasně, pořád je to mainstream, nic to ale nemění na tom, že immersive-sim, divný to hybrid FPS a RPG a kdovíčeho dalšího, nikdy nepatřil k masově oblíbeným žánrům, což dokazuje i množství - nebo spíše nemnožství - vycházejících her. Stěží se můžu považovat za veterána žánru, jelikož jsem jich tolik nehrál (z her Looking Glass Studios tak třeba jenom druhý System Shock), ale co jsem hrál, to mě většinou bavilo. Na druhou stranu, stealth hry mi nikdy tolik neříkaly, a většinou jsem měl to dočinění pouze s tituly, kde bylo plížení a tichá likvidace nepřátel spíše doplňkovou složkou, tu horší (Bloodlines), tu zábavnější (první NOLF, ale to už je zase úplně jiný žánr). V Dishonored představuje stealth jednu ze dvou možností, jak prokráčet hrou (tou druhou samozřejmě je se jí prokrájet) a byť je mi jasné, že standardy jsou asi někde jinde, je na něj i tak kladen silný důraz. A jaké bylo mé překvapení, že mě to neustálé krčení se, běhání po střechách, prohledávání všech zákoutí v rozlehlých úrovních a také (většinou) neusmrcující pacifikace každé živé duše stojící v cestě, vlastně hodně baví.

Co mě však do prvního dílu vtáhlo nejdříve, byla zápletka. Hra začíná velkou nespravedlností, která má naprosto fatální následky pro všechny zúčastněné včetně hlavního hrdiny a hra tak dostává svému názvu během několika prvních minut. Zpětně mě teď překvapuje, že si nepamatuji jinou hru, která by s takovým motivem pracovala, což je trochu zvláštní, jelikož snad každý, kdo se kdy setkal s pocitem křivdy na základě falešného obvinění, ví, jak silná taková emoce je (a to bez ohledu na konkrétní situaci) a Dishonored s tímto pracuje na výbornou. A to navzdory tomu, že co se děje dál, už většinou za řeč nestojí. Tím nemyslím, že by byl příběh hloupý či vyloženě špatný, spíše tak trochu neexistující a na jeho popsání by stačily dva tři odstavce a to ještě se spoustou vaty. Nechybí nějaký ten zvrat a pár dialogů (nebo spíše monologů jiných postav - Corvo, hlavní hrdina prvního dílo, moc nemluví), ale nemůžu se ubránit srovnání s Bioshock Infinite, který vyšel jen o pár měsíců později (abych je já hrál až o mnoho let později). Totiž, ačkoli jsou obě hry na první pohled značně odlišné, při bližším zkoumání toho překvapivě dost sdílejí a jakkoli je příběh Infinite poněkud zamotaný a určitě bych nikoho nepřesvědčoval, že dává smysl, pořád mu nemůžu upřít, že v něm fungovala nějaká dramaturgie a dost silně na mě zapůsobil. Příběh Dishonored je oproti tomu spíše nic, než moc. Neurazí, ale vlastně není na co vzpomínat a je to zkrátka jedna mise za druhou, vždy s nějakým konkrétním cílem k likvidaci.

Druhý díl pak opakuje úplně stejnou formuli, za což mu dávám mínus. Tedy ne kvůli úvodu, ten je opět skvělý, ale čekal jsem, že s výměnou (kanonické) hlavní postavy i vzhledem k jejímu nadabování se vyprávění konečně dostane tolik zasloužené péče. Nestalo se.

Také mi pak přišlo, že má D2 slabší ony cíle, totiž lidi určené k eliminaci, respektive možná ani ne tak charaktery samotné, jakožto způsoby jejich likvidace. Hry totiž umožňují výběr mezi smrtícím a nesmrtícím způsobem a nutno dodat, že ten nesmrtící je kolikrát mnohem horší. Z druhého dílu mi toho ale v paměti utkvělo mnohem méně a nic se nedalo srovnat s tím, když jsem v případě jednoho z hlavních padouchů jedničky zkombinoval oba způsoby tak, že jsem jej nejenže nejprve zdiskreditoval (což už by právě stačilo k úspěšnému dokončení mise), ale poté - co se ve své porážce dostatečně vyválel - jsem mu dopřál i krátkou promluvu se svým ostřím. Některé pocity jsou zkrátka k nezaplacení.

Co každopádně oceňuji, tak to, že se každý z obou hlavních dílů odehrává v jiné části světa. Osobně na mě více zapůsobil epidemií sužovaný Dunwall z prvního dílu než Karnaca z pokračování. Obě místa jsou bezútěšné víc než dost, ale výjevy jako jsou vlaky vyklápěcí do řeky desítky mrtvol se mi do paměti přeci jen vryly silněji.

Tvůrci si dali s vykreslením světa slušnou práci. Setting a jeho lore jsou fantastické. Viktoriánský steam-punk (nebo spíše whale oil-punk) smíchaný s notnou dávkou nadpřirozena, s vlastní historií i mytologií a dokonce i kalendářem - originalitou ani detaily se tu rozhodně nešetřilo. Kolik času jsem strávil jen prohlížením nejrůznějších obrazů! I tak bych si ovšem přál, aby se část kreativní energie za všemi těmi písemnými záznamy přesunula k hlavnímu ději.

Level design byl vždy silnou stránkou her od Arkane, což snad nikdy nezapomenu zmínit, a nejinak je tomu i ve všech Dishonored hrách. Je opět slušně komplikovaný a hodně vertikální, ale až na pár výjimek nikdy ne zmatený. Dishonored 2 má k tomu i pár opravdu nápaditých úrovní, jen mě mrzí, že ta jedna tolik vychvalovaná, jakkoli zajímavá z hlediska formy, nedává smysl (už jsem to psal v diskuzi - jde samozřejmě o cestování časem - potíž je v tom, že v době, do které se Emily vrací, je stále u moci a tudíž jaksi vůbec nedává smysl, aby se před strážemi nebo kýmkoli jiným schovávala). Jednou z nejatmosféričtějších částí je pak určitě poslední kapitola D2, která se tedy opět odehrává v Dunwallu a skoro jsem litoval, že se v podobném strašidelnějším duchu nenesla větší část hry. Zejména od Brigmore Witches mají ve hře velkou úlohu právě čarodějnice a i když na mě žádná z nich nezapůsobila tolik jako Granny Rags v D1, tvůrci je využívají dobře a jedná se pravděpodobně o nejzajímavější nepřátele v celé sérii, které by byla ještě větší radost likvidovat, nebýt toho hloupého systému chaosu. A tím se konečně dostávám k herním mechanikám.

Ten systém chaosu mě hrozně rozčiluje. Vyjma některých rozhodnutí totiž počítá usmrcení kteréhokoli člověka za špatné a při překročení nějakých dvaceti procent zabitých chaos stoupá a s ním i šance na horší konec. Neměl jsem s tím sice problém v tom smyslu, že bych na optimističtější zakončení nedosáhl, vadí mi však velmi pochybná logika. Problém je především v tom, že ona nízká hranice bez ohledu na to, kdo konkrétně je zabit, je vysvětlována tím, že jde o jakýsi vnitřní kompas hlavního hrdiny ukazující, zda preferuje krveprolití či naopak humánnější přístup. Proč však tedy ovlivňuje i vnější svět (vice stráží atp.)? Přitom ve hrách se vyskytuje hned několik výrazně negativních postav, jejichž smrt by učinila svět objektivně lepším (a nejde zdaleka pouze o hlavní nepřátele). Urgh, je to líné a taky hloupé a doufal jsem, že druhý díl bude tohle nějak revidovat a omezí to třeba jen na ta konkrétní rozhodnutí a charaktery. A ono ne. Pouze v závěrečném Death of the Outsider byl chaos konečně zcela vynechán a nepřekvapivě mi vůbec nechyběl.

A těch věcí, co jsem od D2 očekával, že vylepší, aby tomu často bylo spíše naopak, je více než dost. Bonecharmy, tedy předměty zvyšující vaše dovednosti, se zřejmě opravdu vyskytují zcela náhodně, takže třeba Strong hands - naprosto zásadní pro omračování nepřátel, jelikož výrazně snižuje k tomu potřebný čas, jsem získal až někdy na konci, fakt díky. A aby toho nebylo málo, je jejich síla od druhého dílu snížena tak na čtvrtinu. Proč? Protože je tu navíc naprosto zbytečný systém craftění vlastních bonecharmů a chcete-li, aby účinek těch obyčejných za něco stál, musíte nejprve do craftění investovat příliš mnoho run (které byste jinak použili pro permanentní vylepšení svých magických schopností), dále rozbít původní bonecharm, aby se uvolnila dovednost, kterou dodává a pak sestavit vlastní bonecharm se čtyřmi sloty, kdy tuto dovednost přidáte do každého z nich, aby se nasčítal účinek. Konečně, při úspěšném pokusu o sestavení tak získáte bonecharm v takové síle, v jaké jste jej v D1 prostě našli na zemi. Proč píšu o “úspěšném pokusu”, ptáte se? Protože ano, i na nejvyšší úrovni je pořád šance, že se bonecharm úplně nezdaří a vy se budete muset spokojit s kompromisem (nějakou negativní vlastností) anebo - jako troufám si tvrdit většina hráčů - dát prostě load. A pokud se vám zdál tento odstavec nezáživný a vůbec zbytečný, věřte, že to byl záměr - přesně takhle totiž tento mechanismus v Dishonored 2 působí.

Pokus-omyl přístup je vůbec Dishonored docela vlastní a ono by to tolik nevadilo, jen z nějakého důvodu mají nepřátele v D2 při těžší obtížnosti nepřiměřeně lepší zrak i sluch a často tak o vás vědí, aniž by měli, což tak trochu celý stealth systém lehce rozbíjí. Další problém pak pramení i z nadabování hlavní postavy, která k sobě ráda promlouvá v okamžicích, kdy se snažíte odposlouchávat cizí rozhovor. Nevzpomínám si na jinou hru, ve které bych z takového důvodu nahrával starší pozici. Co to má být?

Za poslední výraznější změnu k horšímu pak považuji grafické zpracování. Druhý díl se totiž zbytečně posunul od stylizace k nudnější realističnosti. Pořád do ní má samozřejmě daleko a pořád je to nápaditě vypadající hra, nemohl jsem si však nevšimnout, že scenérie už zdaleka tolik nepůsobí jako olejomalby, což byla věc, která mě z vizuálního hlediska zaujala na grafice původní hry nejvíce.

První díl zdaleka není dokonalý a vyjma slabého příběhu má své další chyby, vynahrazuje to však skvělou hratelností a vůbec zpracováním. Každopádně to měl být odrazový můstek k lepšímu pokračování a přitom se tak dle mého nestalo. Druhý díl obsahuje pár zajímavých nápadů, zejména ke konci má opět silnou atmosféru, ale přidávalo se na mnoha místech, kde nemělo, aby některá potřebnější zůstala prázdná.

V případě posledního stand-alone přídavku Death of the Outsider je asi největší slabina to, že není plnohodnotnou hrou, tím víc, že (prozatím) uzavírá nejen sérii, ale i důležitou část dějin jejího světa.
Zápletka totiž vůbec není špatná a figuruje v ní mimo jiné i kult. Jeho případná infiltrace však vůbec nebyla rozpracována natolik, jak by si zasloužila. U hry typu Dishonored se to přitom přímo nabízí. Přes nečekaně nezáživný rozjezd mě však i tahle poslední kapitola bavila a některá zjednodušení, včetně absence chaosu, mi přišla jako krok správným směrem. Vzhledem k důležitosti titulní postavy mě však opět zamrzela výměna jejího dabéra po prvním dílu, jsou to zkrátka nebe a dudy.

Bez ohledu na mnohé výtky a různé nedostatky jednotlivých dílů je Dishonored velice zdařilá série. A to zejména díky své atmosféře a hratelnosti (někdy v budoucnu si to musím projít více akční cestou chaos-nechaos, jelikož souboje jsou velice krvavé a zábavné, byť určitě neočekávám, že by se mi podařilo jen přiblížit takovéhle úrovni).

Doufám také, že se Arkane do tohohle světa jednou zase vrátí, byla by totiž škoda jej nechat ležet ladem. Příště bych jen poprosil o scenáristu.