Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 95
Herní výzva 2021 - Pacifista

Dishonored, to je moje gusto, po dohrání mám v srdci pusto. Jednoduše vynikající záležitost, která snad ještě posouvá laťku, která byla nastavena již v prvním díle velmi vysoko. Tentokrát jsem se rozhodl hru projít bez jediného zabití (100% stealth, na to moje schopnosti zdaleka nestačí) a musím říct, že díky tomu získala hra na hratelnosti ještě mnohem víc, než kdybych to hrál bez obav ze zabití.

Dishonored 2 má především velmi dobře vystavěný, zajímavý svět, plný výborné loru. Především velmi zdárně kombinuje nádech novověku s přechodem k modernější době plné vynálezů, do toho přimíchejte notnou dávku magie a máte krásný fantasy svět, který se ovšem příliš neliší od naší ne zas tak dávné historie. Taky je zde korupce, zrada, špinavá města, vznešená šlechta, gangy, problémy nižší třídy… Jednoduše jsem měl pocit, že ačkoliv vstupuji do fantasy světa, takového toho snového, tak pořád na mě dýchá něco, co nemá až tak daleko od světa, který znám (ať už reálně nebo z učebnic dějepisu) a právě ta kombinace si mě dostala.

Grafický kabátek je také výborný. Hrozně žeru stylizaci, jakou se Arkane studio prezentuje a nejen díky tomu patří toto studio mezi mé nejoblíbenější. Ačkoliv má hra až skoro komiksovou stylizaci, často velmi ostré křivky (především u postav), dost potemnělou atmosféru a depresivnější barvy, tak na plné detaily hra vypadá nádherně do nejmenších detailů. Opět to na mě působilo podobně, jako u samotného loru, něco, co působí téměř realisticky, ale jako byste se na to koukali přes nějaké snové brýle.

Co je ovšem největší plus celé hry, tak je gameplay, který je jednoduše vynikajúcí! První věc, kterou kvituji, je volba mezi dvěma postavami, kdy každý z nich má svůj vlastní gameplay (ačkoliv dost podobný, tak nějaké schopnosti se liší), čili hru si můžete zahrát minimálně dvakrát, aniž by to bylo úplně to samé. Další věcí je, že způsobů, jakým hru můžete hrát je zde opravdu dost. Můžete využívat spoustu speciálních schopností (kouzelných), už jen u nich si můžete vymazlit svůj vlastní gameplay – agresivní, stealth, proradný, asasínský… Hru můžete hrát bez zabití, nebo jako totální rambo, případně jako nenápadný asasín nebo úplný duch, kterého nikdo nezahlídne… A mezitím máte asi 50 dalších kombinací, které si ze všeho berou něco (a nebo nic).

Osobně si myslím, že aby si hráč hru užil co nejvíc, tak by měl zvolit styl, kdy vůbec nezabíjí, ideálně se snažit o 100% stealth (ale to už beru jako velmi náročnou výzvu a já sám jsem na to v hard obtížnosti neměl, možná na druhé zahrání už by to šlo lépe). Díky tomu si hráč musí pořádně všímat okolí kolem sebe, naučit se každou mapu co nejlépe, využívat jednotlivých zkratek, schovek a míst, že kterých překvapí či obejde své nepřátele. Díky tomu jsem si neskutečně užil level design jednotlivých lokací, které jsou za mě parádně udělané. Zajímavé a originální interiéry, kdy nemáte pocit, že každá místnost je ctrl+c/ctrl+v, ale každá místnost má nějaký ukrytý příběh. Hru tak můžete hrát klidně 5x a pokaždé to bude trochu jiný zážitek.

Tohle je hra, kterou si rád ještě někdy v budoucnu zopakuji. Zároveň je Arkane studio, které tímto řadím mezi své tři nejoblíbenější a v neposlední řadě je tohle hra, která se parádně hodí do první kategorie letošní výzvy.

Pro: grafika, svět, příběh, gameplay, volba stylů, detaily, interiéry

Proti: slabší soundtrack, decentní závěr

+23
  • PC 70
Dishonored 2 se oproti jedničce v lecčems posunul, ale jak to bývá, kde něco získal tak tak někde zase něco ztratil. Pozitivní posun je určitě v hratelnosti, hra ještě více získala na vertikalitě a možnostech, jak soupeře neutralizovat. Především ani nepřítel s vytaseným mečem není nutně nepřítelem "na zabití", ale jde ho pořád elegantně zpacifikovat, stačí jeho útok odrazit, dostat ho z rovnováhy a následně do kravaty. Stejně tak ho jde omráčit načasovaným skluzem nebo skokem z výšky. I při násilném postupu se tento postup mnohdy vyplatí. I to máchání mečem vypadá teď líp a jde použít sofistikovaněji. Je vidět posun v atmosféře. Zatímco Dunwall působil jako industriální přístavní město, Karnaca (rodiště Corva) působí jako město se zašlou slávu Riviéry. Na začátku jednotlivých misí máte mnohem více pocit žijícího města než čistě bojové lokace, na ulici je mnohem více civilistů, kteří fungují jinak než jako strážci a překážky. Potom ale přichází finále misí lokace, které jsou špičkové. Jsou tu inovace kdy se prostředí dynamicky mění či přepínáte mezi minulostí a současností. DLC zase trpí recyklací lokací a tentokrát mi i nové lokace přišly slabší.

Na druhou stranu samotný příběh utrpěl. Zatímco v prvním díle jste měli svou rozsáhlou základnu, množství spojenců, velkou motivaci a vlastní spekulace, jak se to vyvrbí, ve dvojce vaší základnou je většinou malá loď, kde jsou mimo vás nanejvýš tři osoby. Delilah (zvláště pokud jste odehráli i DLC za Dauda) je dosti přečtená postava a ani další bossové menšího rázu už nepřináší žádný náhled do herního světa a větší či rozporuplné emoce. To stejné se dá říci u spojenců. I když se hra snaží přinést nějaké nové informace, které vás mají zviklat, tak se ji to, aspoň v mém případě, vůbec nedaří a dvojka pro mě přinesla mnohem přímočařejší a méně zajímavý příběh. Ještě horší to bylo s DLC, kde jsem od začátku trpěl nedostatkem motivace dělat to, co dělám.

Dále jsem měl problém s technickou stránkou a pořád jsem hledal, jestli je problém u mě nebo ve hře. Zatím to spíš svádím na sebe. Grafika je realističtější a méně stylizovaná než u prvního dílu, na mě to však působilo rušivě. Vedle ostrých textur se u mě objevovaly rozostřené modely jak z minulého století, neustále opakující se modely nepřátel a předmětů a pohled do dálky na víc, než deset metrů u mě byl, jako by někdo maloval vodovkami. Další věcí je, že se mi někdy po načtení začalo sekat ovládání myši ve hře. Často jsem tak strafoval a podržet tlačítko myši byl problém. Pořád jsem myši vyměňoval, kontroloval… no nic jsem nenašel. Hrál jsem GOG verzi.

Pro: herní úrovně, hratelnost, vertikalita

Proti: slabší příběh, technické problémy

+17
  • PC 80
Tak jsem asi jako jeden z mála tady na Databázi konečně dohrál všechny hlavní hry od Arkane Studios (ne, že by tedy šlo o nějaký achievement, tolik jich není), přičemž ke třem z nich napsal komentáře (1, 2, 3). A nyní, po dokončení Death of the Outsider, nastal čas na souhrnný - a také patřičně dlouhý - komentář k celé sérii. Záměrně jej píši ke druhému dílu, protože tak nějak se k němu chci vyjádřit nejvíce. Spoilery minimální (a označené).

První Dishonored - jak vyplývá z mého hodnocení - považuji za nejlepší hru tohohle zvláštního francouzského studia, které se rozhodlo specializovat na velké hry pro menší publikum. Jasně, pořád je to mainstream, nic to ale nemění na tom, že immersive-sim, divný to hybrid FPS a RPG a kdovíčeho dalšího, nikdy nepatřil k masově oblíbeným žánrům, což dokazuje i množství - nebo spíše nemnožství - vycházejících her. Stěží se můžu považovat za veterána žánru, jelikož jsem jich tolik nehrál (z her Looking Glass Studios tak třeba jenom druhý System Shock), ale co jsem hrál, to mě většinou bavilo. Na druhou stranu, stealth hry mi nikdy tolik neříkaly, a většinou jsem měl to dočinění pouze s tituly, kde bylo plížení a tichá likvidace nepřátel spíše doplňkovou složkou, tu horší (Bloodlines), tu zábavnější (první NOLF, ale to už je zase úplně jiný žánr). V Dishonored představuje stealth jednu ze dvou možností, jak prokráčet hrou (tou druhou samozřejmě je se jí prokrájet) a byť je mi jasné, že standardy jsou asi někde jinde, je na něj i tak kladen silný důraz. A jaké bylo mé překvapení, že mě to neustálé krčení se, běhání po střechách, prohledávání všech zákoutí v rozlehlých úrovních a také (většinou) neusmrcující pacifikace každé živé duše stojící v cestě, vlastně hodně baví.

Co mě však do prvního dílu vtáhlo nejdříve, byla zápletka. Hra začíná velkou nespravedlností, která má naprosto fatální následky pro všechny zúčastněné včetně hlavního hrdiny a hra tak dostává svému názvu během několika prvních minut. Zpětně mě teď překvapuje, že si nepamatuji jinou hru, která by s takovým motivem pracovala, což je trochu zvláštní, jelikož snad každý, kdo se kdy setkal s pocitem křivdy na základě falešného obvinění, ví, jak silná taková emoce je (a to bez ohledu na konkrétní situaci) a Dishonored s tímto pracuje na výbornou. A to navzdory tomu, že co se děje dál, už většinou za řeč nestojí. Tím nemyslím, že by byl příběh hloupý či vyloženě špatný, spíše tak trochu neexistující a na jeho popsání by stačily dva tři odstavce a to ještě se spoustou vaty. Nechybí nějaký ten zvrat a pár dialogů (nebo spíše monologů jiných postav - Corvo, hlavní hrdina prvního dílo, moc nemluví), ale nemůžu se ubránit srovnání s Bioshock Infinite, který vyšel jen o pár měsíců později (abych je já hrál až o mnoho let později). Totiž, ačkoli jsou obě hry na první pohled značně odlišné, při bližším zkoumání toho překvapivě dost sdílejí a jakkoli je příběh Infinite poněkud zamotaný a určitě bych nikoho nepřesvědčoval, že dává smysl, pořád mu nemůžu upřít, že v něm fungovala nějaká dramaturgie a dost silně na mě zapůsobil. Příběh Dishonored je oproti tomu spíše nic, než moc. Neurazí, ale vlastně není na co vzpomínat a je to zkrátka jedna mise za druhou, vždy s nějakým konkrétním cílem k likvidaci.

Druhý díl pak opakuje úplně stejnou formuli, za což mu dávám mínus. Tedy ne kvůli úvodu, ten je opět skvělý, ale čekal jsem, že s výměnou (kanonické) hlavní postavy i vzhledem k jejímu nadabování se vyprávění konečně dostane tolik zasloužené péče. Nestalo se.

Také mi pak přišlo, že má D2 slabší ony cíle, totiž lidi určené k eliminaci, respektive možná ani ne tak charaktery samotné, jakožto způsoby jejich likvidace. Hry totiž umožňují výběr mezi smrtícím a nesmrtícím způsobem a nutno dodat, že ten nesmrtící je kolikrát mnohem horší. Z druhého dílu mi toho ale v paměti utkvělo mnohem méně a nic se nedalo srovnat s tím, když jsem v případě jednoho z hlavních padouchů jedničky zkombinoval oba způsoby tak, že jsem jej nejenže nejprve zdiskreditoval (což už by právě stačilo k úspěšnému dokončení mise), ale poté - co se ve své porážce dostatečně vyválel - jsem mu dopřál i krátkou promluvu se svým ostřím. Některé pocity jsou zkrátka k nezaplacení.

Co každopádně oceňuji, tak to, že se každý z obou hlavních dílů odehrává v jiné části světa. Osobně na mě více zapůsobil epidemií sužovaný Dunwall z prvního dílu než Karnaca z pokračování. Obě místa jsou bezútěšné víc než dost, ale výjevy jako jsou vlaky vyklápěcí do řeky desítky mrtvol se mi do paměti přeci jen vryly silněji.

Tvůrci si dali s vykreslením světa slušnou práci. Setting a jeho lore jsou fantastické. Viktoriánský steam-punk (nebo spíše whale oil-punk) smíchaný s notnou dávkou nadpřirozena, s vlastní historií i mytologií a dokonce i kalendářem - originalitou ani detaily se tu rozhodně nešetřilo. Kolik času jsem strávil jen prohlížením nejrůznějších obrazů! I tak bych si ovšem přál, aby se část kreativní energie za všemi těmi písemnými záznamy přesunula k hlavnímu ději.

Level design byl vždy silnou stránkou her od Arkane, což snad nikdy nezapomenu zmínit, a nejinak je tomu i ve všech Dishonored hrách. Je opět slušně komplikovaný a hodně vertikální, ale až na pár výjimek nikdy ne zmatený. Dishonored 2 má k tomu i pár opravdu nápaditých úrovní, jen mě mrzí, že ta jedna tolik vychvalovaná, jakkoli zajímavá z hlediska formy, nedává smysl (už jsem to psal v diskuzi - jde samozřejmě o cestování časem - potíž je v tom, že v době, do které se Emily vrací, je stále u moci a tudíž jaksi vůbec nedává smysl, aby se před strážemi nebo kýmkoli jiným schovávala). Jednou z nejatmosféričtějších částí je pak určitě poslední kapitola D2, která se tedy opět odehrává v Dunwallu a skoro jsem litoval, že se v podobném strašidelnějším duchu nenesla větší část hry. Zejména od Brigmore Witches mají ve hře velkou úlohu právě čarodějnice a i když na mě žádná z nich nezapůsobila tolik jako Granny Rags v D1, tvůrci je využívají dobře a jedná se pravděpodobně o nejzajímavější nepřátele v celé sérii, které by byla ještě větší radost likvidovat, nebýt toho hloupého systému chaosu. A tím se konečně dostávám k herním mechanikám.

Ten systém chaosu mě hrozně rozčiluje. Vyjma některých rozhodnutí totiž počítá usmrcení kteréhokoli člověka za špatné a při překročení nějakých dvaceti procent zabitých chaos stoupá a s ním i šance na horší konec. Neměl jsem s tím sice problém v tom smyslu, že bych na optimističtější zakončení nedosáhl, vadí mi však velmi pochybná logika. Problém je především v tom, že ona nízká hranice bez ohledu na to, kdo konkrétně je zabit, je vysvětlována tím, že jde o jakýsi vnitřní kompas hlavního hrdiny ukazující, zda preferuje krveprolití či naopak humánnější přístup. Proč však tedy ovlivňuje i vnější svět (vice stráží atp.)? Přitom ve hrách se vyskytuje hned několik výrazně negativních postav, jejichž smrt by učinila svět objektivně lepším (a nejde zdaleka pouze o hlavní nepřátele). Urgh, je to líné a taky hloupé a doufal jsem, že druhý díl bude tohle nějak revidovat a omezí to třeba jen na ta konkrétní rozhodnutí a charaktery. A ono ne. Pouze v závěrečném Death of the Outsider byl chaos konečně zcela vynechán a nepřekvapivě mi vůbec nechyběl.

A těch věcí, co jsem od D2 očekával, že vylepší, aby tomu často bylo spíše naopak, je více než dost. Bonecharmy, tedy předměty zvyšující vaše dovednosti, se zřejmě opravdu vyskytují zcela náhodně, takže třeba Strong hands - naprosto zásadní pro omračování nepřátel, jelikož výrazně snižuje k tomu potřebný čas, jsem získal až někdy na konci, fakt díky. A aby toho nebylo málo, je jejich síla od druhého dílu snížena tak na čtvrtinu. Proč? Protože je tu navíc naprosto zbytečný systém craftění vlastních bonecharmů a chcete-li, aby účinek těch obyčejných za něco stál, musíte nejprve do craftění investovat příliš mnoho run (které byste jinak použili pro permanentní vylepšení svých magických schopností), dále rozbít původní bonecharm, aby se uvolnila dovednost, kterou dodává a pak sestavit vlastní bonecharm se čtyřmi sloty, kdy tuto dovednost přidáte do každého z nich, aby se nasčítal účinek. Konečně, při úspěšném pokusu o sestavení tak získáte bonecharm v takové síle, v jaké jste jej v D1 prostě našli na zemi. Proč píšu o “úspěšném pokusu”, ptáte se? Protože ano, i na nejvyšší úrovni je pořád šance, že se bonecharm úplně nezdaří a vy se budete muset spokojit s kompromisem (nějakou negativní vlastností) anebo - jako troufám si tvrdit většina hráčů - dát prostě load. A pokud se vám zdál tento odstavec nezáživný a vůbec zbytečný, věřte, že to byl záměr - přesně takhle totiž tento mechanismus v Dishonored 2 působí.

Pokus-omyl přístup je vůbec Dishonored docela vlastní a ono by to tolik nevadilo, jen z nějakého důvodu mají nepřátele v D2 při těžší obtížnosti nepřiměřeně lepší zrak i sluch a často tak o vás vědí, aniž by měli, což tak trochu celý stealth systém lehce rozbíjí. Další problém pak pramení i z nadabování hlavní postavy, která k sobě ráda promlouvá v okamžicích, kdy se snažíte odposlouchávat cizí rozhovor. Nevzpomínám si na jinou hru, ve které bych z takového důvodu nahrával starší pozici. Co to má být?

Za poslední výraznější změnu k horšímu pak považuji grafické zpracování. Druhý díl se totiž zbytečně posunul od stylizace k nudnější realističnosti. Pořád do ní má samozřejmě daleko a pořád je to nápaditě vypadající hra, nemohl jsem si však nevšimnout, že scenérie už zdaleka tolik nepůsobí jako olejomalby, což byla věc, která mě z vizuálního hlediska zaujala na grafice původní hry nejvíce.

První díl zdaleka není dokonalý a vyjma slabého příběhu má své další chyby, vynahrazuje to však skvělou hratelností a vůbec zpracováním. Každopádně to měl být odrazový můstek k lepšímu pokračování a přitom se tak dle mého nestalo. Druhý díl obsahuje pár zajímavých nápadů, zejména ke konci má opět silnou atmosféru, ale přidávalo se na mnoha místech, kde nemělo, aby některá potřebnější zůstala prázdná.

V případě posledního stand-alone přídavku Death of the Outsider je asi největší slabina to, že není plnohodnotnou hrou, tím víc, že (prozatím) uzavírá nejen sérii, ale i důležitou část dějin jejího světa.
Zápletka totiž vůbec není špatná a figuruje v ní mimo jiné i kult. Jeho případná infiltrace však vůbec nebyla rozpracována natolik, jak by si zasloužila. U hry typu Dishonored se to přitom přímo nabízí. Přes nečekaně nezáživný rozjezd mě však i tahle poslední kapitola bavila a některá zjednodušení, včetně absence chaosu, mi přišla jako krok správným směrem. Vzhledem k důležitosti titulní postavy mě však opět zamrzela výměna jejího dabéra po prvním dílu, jsou to zkrátka nebe a dudy.

Bez ohledu na mnohé výtky a různé nedostatky jednotlivých dílů je Dishonored velice zdařilá série. A to zejména díky své atmosféře a hratelnosti (někdy v budoucnu si to musím projít více akční cestou chaos-nechaos, jelikož souboje jsou velice krvavé a zábavné, byť určitě neočekávám, že by se mi podařilo jen přiblížit takovéhle úrovni).

Doufám také, že se Arkane do tohohle světa jednou zase vrátí, byla by totiž škoda jej nechat ležet ladem. Příště bych jen poprosil o scenáristu.
+27
  • PC 70
Jednička pro mě byla milým překvapením. Užil jsem si veškerá dostupná DLC a ke hře se i několikrát vrátil, jelikož ve mě vzbuzovala příjemnou originalitu v žánru stealth akcí a příběh mě bavil i opakovaně.

Dvojka, se kterou jsem si dal poměrně na čas, už bohužel u mě takové nadšení nevyvolala. Příběh mi přijde jako přes kopírák, který je ještě zabalen do poměrně nudného balení - pokud neberu v potaz ty skvělé herní mechanismy z jedničky, tak dvojka nepřináší moc co nového.

Nutno zmínit, že se mi hru podařilo dokončit na Low Chaos, bez superschopností a bez jediného zabití - challenge complete :) Možná v tom je ten kámen úrazu, protože jednička byla vždycky o schopnostech, ale já hledal výzvu a možná právě proto jsem si hru tak neužil, říkal jsem si. Takže hodnotím to, co na mě působilo celou dobu hraní.

Většinu misí začínáte na lodi, kde není moc co dělat, co upravovat, vylepšovat, nebo doplňovat. Poté se vrhnete na misi, které až na pár již všude zmíněných výjimek působí velmi podobně a pak zase hurá zpět na loď ... až se dostanete do finále, které Vás pravděpodobně vůbec neuspokojí a řeknete si "Tak to je asi vážně všechno!".

Dvojku beru jako příjemný přídavek, ale už se k němu pravděpodobně nikdy nevrátím, i když 17h herního času za 170,- je vynikající poměr Cena/výkon.

Raději jdu oprášit jedničku, která pro mě stále zůstává vzorem "moderní" a chytré stealth akce.

Pro: stealth, vzpomínky na jedničku

Proti: příběh, většina misí, stereotypní začátky misí

+21 +22 −1
  • PC 90
Po ohromně podařeném prvním dílu a jeho DLC jsem byl na dvojku nebývale natěšený. Přece jen jsem jedničku prošel hned několikrát, zkoušel jsem všechny různé způsoby, sbíral jsem achievementy apod. Na Dishonored 2 jsem se tak skočil prakticky okamžitě, jak jsem dostal možnost. Musel jsem pak sice počkat na nový počítač, ale aspoň jsem si hru vychutnal i po vizuální stránce. A celkově jsou mé dojmy pozitivní, má to však nějaké ale.

Hra je to prostě řemeslně vymazlená, stejně jako první díl. Prakticky všechno, co se mi v jedničce líbilo, najdeme i tady. Různé možnosti postupu, skryté cestičky, výborné souboje, arzenál zbraní a speciálních schopností. Navíc přibyly různé nové fajnové prvky. Ať už je to možnost hrát za Emily s jejím vlastním sortimentem schopností, nebo jsou to nové zbraně. Hlavní co se musí vyzdvihnout jsou některé velmi originálně pojaté mise, resp. jejich prostředí - zejména Stilton Manor s cestováním v čase, Jindosh Mansion se šíleným strojovým domem geniálního vynálezce, nebo oblast Dust District s krátkými prachovými bouřemi. Zachován je zde velmi pečlivý level design se spoustou tajemství, malých side questů, ukrytých pokladů, různými volbami postupu.

Co mě však trochu mrzí, je příběh. Oceňuji návaznost na DLC jedničky, a celkově mu nemám moc co vytknout po stránce logiky, postav, apod. Bohužel mě ale nechal vcelku chladným, nijak zvlášť nezaujal. Zatímco v prvním díle jsem cítil silnou motivaci hlavního hrdiny skrze všechny ty vraždy, zrady, nutnost chránit malou Emily, tady už to bylo slabší. Prostě přišli záporáci, tak víte co máte dělat. Navíc mi chyběl ten zásadní rozdíl mezi hrou na Low a High Chaos, který v jedničce diametrálně měnil vyznění poslední mise.

Přes tyto výtky však musím zdůraznit, že i tak je Dishonored 2 skvělý herní počin. Zaostává v něčem za pro mě nepřekonatelným prvním dílem, sám o sobě je ale výborný.
+31
  • PC 75
Hrát za Emily pro mě bylo stejnou samozřejmostí, jako hrát se speciálními schopnostmi. Uznávám, že kdybych hrála bez schopností, jistě bych měla mnohem větší problém hru dokončit.

Pokus, projít hrou bez jediného zabití, ztroskotal hned v první misi, kdy jsem zjistila až na konci, že mám údajně dvě zabití. To první pravděpodobně způsobilo hození omráčeného nepřítele do moře, druhé vůbec netuším. Bez zabití se mi podařilo projít snad jen dvě mise, ale i tak jsem nakonec hru do hrála s velmi nízkým počtem zabitých.

Co mě vytáčelo, bylo, že když jsem se škrcením snažila omráčit stráž a byla jsem u toho nachytána, tak nepřítel ne, že by sekal nebo střílel po mně, suverénně vždy zasáhl toho, kterého jsem škrtila, a tak ho tím pádem zabil.

Za nejtěžší misi v celé hře považuji mechanický dům. Je ale pravda, že jsem si to sama sobě udělala nechtěně obtížnější tím, že jsem nezabíjela mechanické vojáky (nevěděla jsem, že když je zabiji, nepočítá se to jako smrt člověka).

Všichni nepřátelé šli ale jinak zlikvidovat celkem snadno. Jediný problém však vždy nastal, když jich bylo více pohromadě. Celkem nepříjemný byl kromě čarodějek také zombík (pán much), na kterého bylo občas možné narazit v blízkosti hnízd.

Každá mise, celý postup hrou se mi zdál repetitivní. Posbírat amulety, runy, cenné předměty (stejné ve všech misích), zlikvidovat nepřátele (nepřátelé, kteří byli až na výjimky totožní) a dojít do cíle. Kvůli tomu jsem hru přestala na nějakou dobu hrát, protože mě to jednoduše přestalo bavit.

Co se mi na hře ale líbilo, byla grafika a prostředí, ve kterém se hra odehrává. Hlavní příběh se mi sice originální příliš nezdál, přesto jsem byla zvědavá na jeho vyvrcholení a finální bossfight.
+34 +37 −3
  • PC 80
Herní výzva 2019 - 8. Hrátky s časem

Člověk by neřekl, že už je to takovou dobu, co jsem dohrál jedničku, přijde mi to jako včera. Každopádně na dvojku jsem se dost těšil, protože jednička mě opravdu hodně chytla. A na rovinu říkám hned z kraje, že zklamaný rozhodně nejsem. Dvojka je tak krásně vymazlený umělecký skvost, že na něj budu hodně dlouho vzpomínat.

Celkově je design prostředí největší devizou Dishonored 2. Arkane si mě omotali kolem prstu už u Prey, ale zde je to ještě lepší. Díky kouzlu "Blink", kterým jsem se teleportoval na přilehlé římsy a stříšky, jsem měl často herní plochu jako na dlani a kochal se děním pode mnou a dumal, kudy se dám dál.

Drtivá většina situací lze řešit několika způsoby, od Rambo stylu až po pacifistu, který za sebou nechává jen hromady uspaných panáků. Zkusil jsem obě metody a obě mají něco do sebe. Moc mi nesedl příběh a hlavně divné zakončení, ale to je asi jen věc názoru. Každopádně doporučuju všem milovníkům parádního designu a vyznavačům stealth, kterého si zde lze užít do sytosti.

Pro: Grafika; design; možnosti.

Proti: Slabší příběh; pár drobností.

+29
  • PC 95
první dishonored a jeho dlc patří mezi mé nejoblíbenější hry a tak jsem pouštěl druhý díl s velkým očekáváním. a byl jsem ohromen. výborný dynamický soubojový systém s novými schopnostmi a zábavný stealth jsou jen třešničkou na dortu. dishonored 2 je immersive hra, kterou si nezasloužíme a to hned z několika důvod:

level design - nikdo by nic nenamítal, kdyby se mise nesly v tom samém duchu jen v jiných oblastech, ale ne, arkane do každé mise vložili twist: sídlo, které se po stisknutí tlačítka přeskládá, vila, ve které cestujete do minulosti, čtvrť kde jsou dvě frakce a je jen na vás, který cíl si vyberete?

možnost volby - jen málo tvůrců je ochotno vytvořit hru s tím, že minimálně třetinu z ní, hráči neuvidí. hned na začátku si vybrat postavu, která ovlivní scénář ve zbytku hry (nejedná se totiž jen o jiný vizuál, ale rovnou postavu), mise, kde se určitým rozhodnutím připravíte o druhou stranu mince, cestování v čase, kde rozhodnutí zanechají následky do současnosti? tolik peněz padlo a obsah, který tolik hráčů nikdy neuvidí.

vizuál - dishonored mělo vždy svůj typický vizuální styl, nikdy si nehrálo na realistickou grafiku. to ale nic nemění na tom, že hra díky detailům ve světě vypadá nádherně. tak plný a uvěřitelný svět se jinde hledá těžko.

prostředí - celý svět se točí kolem velrybího průmyslu a nejednou jsem zůstal ohromen jak autenticky působí rozhovory npc na ulicích.

Pro: svět, soubojový systém

Proti: nezapamatovatelný score soundtrack

+22
  • PC 95
Protože jsem všechny hry, ve kterých hraje hlavní či vedlejší roli čas, zahrála minulý podzim, tak jsem si nechala vyhledat seznam s hrami, kde se alespoň objevuje téma cestování časem a mezi jinými se v seznamu objevila hra Dishonored 2 a já si vzpomněla, že vlastně celá jedna mise je krásně zpracovaná díky cestování časem. A bylo co do výzvy. Ovšem protože to byla hra, kterou jsem již hrála, a to za Emily (high chaos), tak Corva (low chaos), tak jsem zvolila ještě jiný styl, jakým jde hra hrát, a to bez schopností. Ještě jsem k tomu přidala, že se budu snažit, aby mě nikdo neviděl a abych nikoho nezabila.

A tak jsem si po celou dobu v misích říkala "mít tak blink, tak už jsem tam" a hledala cesty, o kterých jsem za předešlá dvě hraní neměla ani potuchy. A největší radost mi udělala nově nalezená cesta v předposlední misi do paláce. V předchozích průchodech jsem totiž šla přes hlavní vchod a to byl opruz. A teď? Doplavala a došla jsem k trezoru od začátku mise během asi tří, čtyř minut a ani jsem nevěděla jak. Dishonored má totiž výborně navržené mise. Oceňuji několik možných způsobů, jak se někam dostat. Několikrát jsem si říkala, že kdo ví, jestli to vedlejší cestou vůbec půjde, když nemám schopnosti a ono to šlo. Bez problémů. Některé mise jsou skvělé, některé působí méně zajímavě, ale jako celek to funguje parádně.

Dvě hratelné postavy mě potěšily, protože ve světě Dishonored je radost používat schopnosti. Nová sada dalších schopností mě bavila a za Emily jsem si hru užila. Nijak mi nevadilo, že procházím těmi stejnými lokacemi, protože s jiným přístupem se to zase hrálo jinak. Musím říct, že bez schopností se to hrálo také dost dobře, a neschopnost rentgenového vidění přes stěny dodávala plížení jiný rozměr. Navíc mi to připomnělo staré časy, které jsem trávila u Thiefa.

Na hře musím pochválit také dabing, ozvučení a také grafiku, respektive její stylizace, která se mi dost líbila už od prvního dílu. Stráž občas byla až moc laxní, takže docházelo k veselým momentům, kdy jsem bez rozmyslu otevřela dveře, pohlédla na dvě vyjevené stráže a zase je zavřela se slovy "jejda, špatné dveře" a odešla. A nikdo po mně nepátral. Někdy fungovalo, že druhý ze stráže začal hysterovat, že mu zmizel jeho kolega, ale někdy jim to bylo úplně jedno, že se kolega rozplynul poté, co šel prozkoumat rozbité střepy.

Na konci hry, po zdolání bosse, jsem zjistila, že jsem opravdu hru dohrála bez zabití a hlavní bez spatření, což mě dost potěšilo, jelikož mě to stálo v některých misích dost nervů a hlavně časté mačkání quick save a quick load :) Zpočátku bylo pro mě Dishonored 2 jako taková záplata za nějakou hru s časem, ale nakonec z toho byl kvalitní herní zážitek v tomhle roce.

Pro: grafická stylizace, dabing, výstavba lokací a jejich detailnost, dvě hratelné postavy, schopnosti

Proti: občas neskutečně dlouhý loading po spuštění hry

+31
  • PC 70
U Arkane stále nevím, zda jsem si jejich tvorbu oblíbil, či ne. I přes mé poměrně vysoké hodnocení jejich her mi u každého jednotlivého titulu něco chybí. Osobně to přičítám především srovnání s klasiky jako je System Shock (Prey), Thief (Dishonored) a Crusaders of Might and Magic (Dark Messiah), ze kterého vždy odejde dílo Arkane poražené. Nicméně na druhý díl Dishonored jsem se kvůli zdejší chvále opravdu těšil, a byl i jedním z důvodů, proč si pořídit nový HW (vzhledem k přestřelené „optimalizaci“ enginu). Proto jde také o symbolicky první dokončený titul na novém stroji.

Od vydání Dishonored uplynulo již více jak šest let, a tak mi po letech tamní úrovně zůstaly v paměti pouze v konturách s jednou výraznější – a to večírkem v sídle. Druhý díl přichází s podobným počtem misí, ale obecně je jejich kvalita větší (tři výborné, tři dobré, a tři slabší). Časté výtky jistého „slepence“ misí ovšem chápu a Dishonored 2 jsem i tak hrál. Obvykle platilo jeden den, jedna mise (jejich délka se pohybuje mezi hodinou až dvěma). Návaznost misí, po návratu na (lodní) základnu, tímto trochu trpí a například Thief II toto řeší s výrazně větší elegancí, kdy má hráč pocit, že je opravdu Garretem co prochází živé město. Dishonored 2 je pro mě spíše jeviště o osmi aktech. A tomu i odpovídá hratelnost. Konzistentní stealth mě brzy přestal bavit, zvláště, když souboje a celkově akční část hry je podle mě povedenější. Tam kde série Thief motivovala hráče plížit se ve stínu, a stráže obejít nebo obuškem pacifikovat, skrze velmi rigidní soubojový systém ve kterém Garret neměl šanci, tam je Dishonored rychlým a efektivním simulátorem vraha – tedy pokud chcete. Hrál jsem tak podle chutě, některé části mapy tiše proplížil, jiné proběhl, a další zase vyčistil. A právě tyto možnosti dělají z Dishonored kvalitní titul s vysokou znovuhratelností.

Možná ještě důležitější složkou celkového vjemu jsou všudypřítomné detaily. Obrazy, scenérie města, obytné místnosti a kuchyňské linky… vše je s rozvahou a přesností zpracováno tak, že jen málo her se může pochlubit větší detailností předváděného světa. Perfektní dabing (hlas Emily), zvuky a hudba je samozřejmostí. Co není u konkurence samozřejmé je ale plné vypnutí HUDu, které povyšuje zážitek i vizuální vnímání okolí ještě o stupínek výše.

Dishnored 2 se povedl a řadím ho nad první díl, a s velkou šancí si někdy průchod zopakuji.

Pro: mise (A Crack in The Slab, Clockwork Mansion, Addermire Institute), dabing, detaily

Proti: krátké, HW nároky, nepropojenost misí

+30
  • PC 90
Zdá se, že štěstí kápnout na velmi solidní titul, který mě bude opravdu bavit a k němuž se budu při každém zapnutí rád vracet a těšit se na něj, nebere u mě v letošním roce konce a druhý díl Dishonored se mezi tyto šťastné tituly právem zařadil. A nutno dodat, že mu to nedalo absolutně žádnou práci.

Stejně jako u dílu prvního mě oslovil příběh, který nasál tu správnou herní atmosféru a kombinace akčního a stealth stylu pak moji spokojenost jen navyšovala. Píšu sice o možné kombinace dvou herních stylů, ovšem nebyl bych to já, abych se striktně nezaměřil na stealth a výhradně se jej držel až do konce hry. Pravdou je, že tento postup hrou je možná o něco těžší a snaha nezabíjet je ještě více hardcore, avšak pocit, který se po závěrečném shlédnutí skóre dostaví, mi nasadil spokojenou grimasu a utvrdil v tom, že tímto způsobem budu pokračovat dále, což se mi až do samotného konce hry podařilo.

Nevím, jestli se to zdálo pouze mně, ale oproti prvnímu dílu jsem klávesu F9 mačkal poměrně často, a to i přesto, že druhý díl má pro jednodušší postup více technických a dovednostních vychytávek.

Co dodat? Jak jsem psal v úvodu, druhý díl Dishonored u mě, stejně jako ten první, opět zabodoval a jelikož do konce tohoto roku dohrání dalšího titulu s nejvyšší pravděpodobností s časových důvodů nestihnu, jsem opravdu moc rád, že právě druhý díl Dishonored je finální hrou, která můj úspěšný herní rok završila.

Pro: příběh, možnost postupu hrou

Proti: kolísavá úroveň obtížnosti

+41
  • PC 85
Dishonored patří mezi mé oblíbené hry. Nabízí přesně ten styl hraní, který mám ráda. Plížit se a nepozorovaně odstraňovat jednoho nepřítele za druhým. Je zde možné i na nepřátele naběhnout a utkat se s nimi v otevřeném souboji, ale to není ten styl, který já volím.
Hrozně se mi libí svět této hry, jeho stylizace a steampunkové zasazené. Dále také jeho otevřenost. Nejdříve, už při prvním díle, jsem si říkala, co je to za otevřený svět, když se skládá ze tří ulic. Je pravdou, že co se týká plochy, není svět Dishonored nijak obrovský. Nyní ale si myslím, že není hlavní mít co největší svět (ty už mě začínají otravovat), ale důležité je jeho propracování. Dishonored určitě propracovaný svět má. K cíli nikdy nevede jen jedna cesta. Prozkoumávat tento svět mě opravdu bavilo.
Příběh se mi líbil. Jeho konec se mění na základě toho, kterou postavu si vyberete a také na základě některých rozhodnutí ve hře. Neřekla bych ale, že jsou konce od sebe nějak výrazně odlišné. Hru jsem hrála dvakrát (low X high chaos; za Emily X Corva). Nejsem si vůbec jistá, jestli se vyplatí snažit se o ten lepší konec. Konec, kdy jsem se snažila nikoho nezabíjet, mi nepřišel výrazně pozitivnější, než ten, kdy jsem naopak cíleně zabíjela všechny.
Při hraní mě dost zlobilo ukládání hry. Nepamatuji si, zda tomu tak bylo i dříve, ale nyní mě ukládání hry často nefungovalo správně. Důvodem může být, že se moje instalovaná hra nějak rozbila, nebo jsem jen při ukládání něco dělala špatně. Jednou se mi stalo, že po několika hodinovém hraní jsem hru uložila přes quick save i přes normální save a vesele šla spát. Když jsem se ke hře vrátila, hra se nenačetla v místě, kde jsem skončila, ale o dost dříve. Musela jsem značnou část hrát znovu a to mě moc nepotěšilo. Také se mi stalo, že se prostě quick save rozbil. Protože jsem chtěla projít hrou bez toho, aby si mě nějaký nepřítel všiml, musela jsem často hru načítat. Několikrát se mi stalo toto: hru jsem uložila přes quick save, něco pokazila a přes quick load načetla do uložené pozice. Bohužel zase jsem něco pokazila a chtěla znovu nahrát přes quick load, ale hra se načetla úplně někde jinde, než předtím. Byla jsem najednou v o dost starší pozici ve hře.
Celkově hru hodnotím pozitivně. Má skvělé prostředí je zábavná a dobře se hraje. I přes těch pár otravných problémů s ukládáním jsem si hraní opravdu užila.

Pro: Atmosféra, příběh, svět, možnost volby stylu hraní

+17
  • PC 85
Kreativně, umělecky a leveldesignérsky velkolepé dílo, nepokládám ale za normální, aby ani po dvou letech od vydání nešlo po stránce bugů dohrát bez nutnosti restartu úrovní, a to jsem rozhodně nehrál za jemného, taktizujícího, životůšetřivého tichošlápka. Naopak, cesta na trůn jakési fiktivní země je v mém podání automaticky dlážděna potoky řinoucí se krve zkolaborované soldatesky a řeznicky dokonale naporcovaných údů poddaných, kteří se nechali ideologicky zmást a nerozpoznali včas, komu tady kurňa patří koruna a žezlo!

Je skvělé vyčarovat si vlastní rozrušovací Emily (která btw nosí kabát dost podobný tomu, který byl loni v pánské kolekci v Zaře), čůčat sám sobě na svůdné křivky a pak ji eventuálně nechat se rozutéct kam je potřeba a rozhodně budu potřebovat toto kouzlo i do nového Shadow of the Tomb Raidera, ale podobné psí kusy nejsou nic ve srovnání s promakaným a svižným soubojovým systémem, tuhou a lazivou umělou inteligencí, která nemá problém pohledat si moji nohatou prdel po celé mapě, nebo výtečným a často originálním levelům to remember na úrovni pecek jako Thief: Deadly Shadows nebo Half-Life 2!

Arkane od posledně obrovsky zvýšili laťku a pořešili mnoho provarových aspektů, které mi velmi vadily na jedničce, konkrétně chujovou grafiku, němé a bídné charaktery, nevýrazné a nudné levely a prapodivný combat balance. Ve hře jsou např. sice nadupaní nikolatesloidní roboti, kterým sice stačí se jednou dobře rozmáchnout, zároveň jsou ale plní slabin a dají se po kouskách skoro až sadisticky likvidovat. Naopak lidé už nejsou tak bezmocně čajoví, ale pořád mám vše i coby víkendový hráč plně ve svých rukou v přímé úměře k výši kreativity v boji i obcházení problémů, kterou hra disponuje, což je SKVĚLÁ ZPRÁVA pro všechny, kteří si jako já myslí, že podmínit postup do další úrovně vypálením 360 raket do něčeho o velikosti Manhattanu už nejmíň 2 dekády není cool.

Dishonored 2 je vlastně takový etalon, jak by podle mýho měla moderní videohra vypadat - minus osery a bugy. Koupil jsem si Nvidii 1080 GTX mj. právě proto, abych se zbavil voserů s nedodělanýma hrama, ale zabírá to jen částečně na automaticky vyšší framerate, ale už méně na ztracený klíč od Vaultu (šílené brahmíny?), nebo corrupted bonecharms, pardon savegames! Vydáme hru a pak už na to fest kašlem? WTF Arkane/Beth?

Vynikající dílko akorát to chce čas od času zakládat nové savesloty a/nebo je zálohovat na HDD a zároveň si v misích pohlídat dropování klíčových předmětů z utýraných mrtvol, hra není na svou neuvěřitelnou komplexnost dostatečně technicky připravena.

Pro: Grafika (+ úžasný dynamický interface), boj, dualita hraní, AI, level design, kreativita/otevřenost řešení všeho, Clockwork Mansion/Soldiers, Emily je kočka

Proti: Výhradně bugy, vše ostatní by bylo pouze o hledání smítek na diamantu, neb čistě hratelnostně/švihem je to Quake 3 mezi novodobými hrami! Kdo se hrou začíná zejména radím čas od času zakládat nový savesloty

+18
  • PC 100
Tato hra pro mě byla hned od začátku jasným kandidátem do kategorie Only the best, v rámci Herní výzvy 2017.

Poté co jsem si zahrál předešlý díl, jsem se rozhodl, že v Dishonored 2 se výjimečně ujmu role ženského pohlaví, a to dcery císařovny, Emily, na kterou byl v předešlém díle spáchán atentát. Druhou možností bylo hrát za Corva Attana, ale jelikož jsem za něj hrál v předešlém díle, rozhodnutí bylo jasné. Předpokládám, že kdo hru hrál, tak ví že Corvo Attano je otec Emily. I mě zaujalo, že v případě rozhodnutí hrát za Corva, by měl hráč k dispozici jiné schopnosti, než má Emily.

Již od samého začátku hry mě uchvátilo prostředí, ve kterém se hra odehrává. Je zde mnoho možností, kam se člověk může jít podívat a najde třeba potřebné talismany, … Rozmanitost města a budov je také důležitá k zdárnému splnění misí, neboť ne vždy se vyplatí vzít zbraň a prostřílet se nepřáteli na druhou stranu. Někdy pro mě bylo jednodušší hledat různá skrytá zákoutí, kde se můžu před nepřáteli schovat a dostat se nepozorovaně na druhou stranu. Díky tomu jsem si mohl i lépe vychutnat prostředí, ve kterém jsem zrovna byl. Nebyly opomenuty sebemenší detaily odpadků na ulici či vybavení luxusních bytů, které jsem musel vykrást nebo se jimi jen proplížit.

Postupně jsem se učil nové dovednosti, které mi měli pomoct vypátrat nohsledy uchvatitelky trůnu Dellilah, abych se s ní mohl na závěr hry utkat ve finálním souboji a mohl zachránit tak i svého otce Corva, který byl na začátku hry zmražen.

Nejvíce mě zaujala mise, při které jsem dostal stroj, který mi umožnil cestovat do minulosti. V této části hry bylo třeba logického přemýšlení, neboť řešení jednotlivých záhad a otevírání dveří bylo třeba vymyslet v minulosti a zároveň řádně promyslet, jak to ovlivní současnost, a zda-li mi to pomůže dostat se v dějové lince dál. Cestování časem ukázalo i nádherný kontrast sídla v jeho plném rozkvetu a v současném dezolátním stavu.

Během hry jsem narazil na sejfy (vždy v sobě skrývají zajímavou sumu peněz, a nebo stále potřebné náboje), které byly potřeba otevřít speciálním kódem, jenž jsem mnohdy přehlédl v nějaké knížce nebo jako čísla napsané na tabuli v restauraci. Musel jsem se mít stále na pozoru, abych nic nepřehlédl.

Po dohrání tohoto dílu se již těším na další pokračování, které věřím, že opět předčí moje očekávání.
+20
  • PC 95
První hra, kterou jsem po dohrání okamžitě rozehrál znovu a hned jí zase dohrál. Poprvé jsem šel stealth a nikoho nezabil, všechno jsem prošmejdil, přečetl, sesbíral všechny runy a (skoro) všechny bonecharmy - zabralo mi to 33 hodin. Podruhé jsem šel berserkr style, všechny zabíjel nablízko mečem a sbíral jsem jen runy, obrazy a vybíral trezory. Bonecharmy pouze pokud se připletly do cesty - dohráno za 7 hodin.

Fascinující je, že oběma styly je to neskutečně vymakané a nemůžu říct, že by mě jeden styl bavil méně jak druhý. Těch možností jakým stylem projít hru (které schopnosti zvolit, jak postupovat hrou) je tam požehnaně a musím se přemáhat, abych to nerozehrál potřetí na "New game +", protože ta myšlenka nakombinovat si schopnosti obou postav je lákavá.

Design levelů je jeden z nejlepších co jsem kdy viděl, zvolený audiovizuální styl se mi hrozně líbí (je z toho dost cítit Bioshock), úroveň detailů je ohromná (posrané okapy od holubů), vše lze do detailů nakonfigurovat (i obtížnost, kdy lze nastavit "do jaké výšky" stráže vidí (konec bezpečných skrýší na lustrech), jak moc si všímají otevřených dveří, chybějících kolegů, apod.). Jediné, co se dá téhle hře vytknout je zakončení - není to vyloženě průšvih, ale je to prostě moc lehké. Na žádné větší bugy jsem nenarazil, takže zmíním jen jeden - když omráčíte strážného a ten spadne do sebemenší kaluže vody, tak zemře. Bohužel jsem si toho všiml dost pozdě a trochu to komplikuje pokusy o dohrání bez jediného zabití.

Dostal jsem dohromady 40 hodin skvělé zábavy a nadále Arkane Studios považuju za své nejoblíbenější vývojáře. Ještě jsem od nich nehrál špatnou hru.
+32
  • PC 85
Úvod do deja
15 rokov po udalostiach z prvého dielu je vláda Emily Kaldwinovej znova ohrozená a vy sa budete musieť vydať z Dunwallu do Karnaky s cieľom získať trón späť a oslobodiť Emily/Corva.

Plusy hry
➤dej: nieje príliš originálny ale aj tak dokáže zaujať niektorými situáciami.
➤hlavné postavy: hru som prešiel za Corva a našťastie už nepatrí k tým hlavným postavám u ktorých nepočujete aký majú hlas ( na rozdiel od prvého dielu ).
➤prostredie: z Dunwallu sme sa presunuli do Karnaky a ja osobne si myslím že to nebol krok vedľa. Dostatočne veľké lokácie hlavne pre milovníkov preskúmavania a vo väčšine z nich bol cítiť do istej mieri život čo sa mi v Dunwalli nestávalo ( aj ked dokážem pochopiť že ked´ zabíja mor tak bi som moc vyliezať nemal ).
➤obtiažnosť: hru som dohral na vysokú obťiažnosť a musím povedať že som musel často načítavať. Po dlhej dobe konečne nejaká hra kde je obtiažnosť naozaj cítiť.
➤schopnosti + možnosť hrať bez nich: myslím si že hra by pokojne išla prejsť len zo mžikom a vydením cez steny ale aj tak bi som si hru bez nich moc nedokázal predstaviť. O to viac ma prekvapila možnosť hrať bez nich a určite si ju niekedy vyskúšam.
➤znovuhratelnosť: v dnešnej dobe je veľa hier ktoré po dohraní už nezapnete pretože by vám nič nové nedali, ale Dishonored môžete hrať aj viacej krát a vždy môžete zvoliť inú cestu k cieľu alebo zmeniť vaše rozhodnutia a tým pádom aj váš koniec.

Mínusy hry
➤záporáci: žiadny zo záporákov mne osobne neprišiel nejako výrazní či zaujímavý ( možno len vrah koruny a to až po jeho odhalení ).
➤finálna časť hry: finálna časť sa odohrávala v späť v Dunwalli a bola čo sa týka obťiažnosti najlahšia a to ma dosť sklamalo hlavne preto pretože v predchodzích som bol zvyknutí nahrávať aj 15-krát a v tejto som zaznamenal tak 3 smrti.
➤finálny záporak: určite som očakával náročnejší bossfight hlavne preto, pretože Delilah bola ospevovaná ako veľká čarodejnica označená Outsiderom ale nestalo sa tak.
➤-optimalizácia: Dishonored nemá najlepšiu optimalizáciu a na slabších PC može byť problémový. Kým som nevymenil grafickú kartu tak mi hra zvykla padať a robiť dosť nepríjemné záseky.

!! Záverečné zhrnutie !!
-Dishonored 2 je určite veľmi slušným pokračovaním jednotky. Neprináša moc nových mechanik ale dokáže vás vtiahnuť a niekedy až vytočiť. Jednou z najzaujímavejšich vecí je možnosť hrať za Emily ale pre mňa bol Corvo jasnou volbou. Ale je len na vás za koho a akou cestou sa výdate, či cestou zabi všetko čo vydíš alebo cestou skrývania sa v tieňoch. A ešte pre tých ktorý nevedia až tak dobre anglicky a chcú si hru užiť naplno tak pre nich vznikla fanúšikovská čestina.

➤Čas strávený v hre: 24 hodín bez DLC

HODNOTENIE: 85/100%

Pro: príbeh, prostredie, schopnosti, hlavné postavy

Proti: finálna lokácia, finálny boss, optimalizácia

+21
  • PC 90
Budiž zneuctěn po druhé, řekli Arcane Studios, a tak se i stalo. Zneuctil jsem své mužství, neb jsem se ujal hrát si na ženu a náramně se mi to líbilo! Hra vás uvrhne do jakéhosi převratu království, v němž se krutopřísná Delilah chopí moci a paralyzuje jednu z hlavních postav, přičemž vy budete hrát tu druhou s jasným úkolem – svrhnout Delilah a rozkamenět taťuldu/dcerušku. Příběh v sobě neskrývá kdovíjak velkou originalitu, či sofistikovanost, avšak tvoří vhodný doplněk k jinak prvotřídní hře.

Devět misí můžete projít jak stealth způsobem, pokusit se nevyvolat jediný alarm a nezabít jediného člověka, můžete se pokusit najít všechny runy a bonecharmy, anebo se na to můžete taky pěkně vysrat a prostřílet si cestu rovnou do cíle. Od výše uvedeného se bude odvíjet, jak míra vašeho herního požitku, tak celková herní doba. Hra je samozřejmě dělaná pro ten stealth a musím říct, že v tomto ohledu se nebezpečně blíží dokonalosti. Každý level představuje část města, v které se můžete relativně volně pohybovat a užívat si neuvěřitelného množství detailů. V prvé řadě musím překvapivě pochválit i grafiku, ta zažila od prvního Dishonored obrovský skok a vypadá krásně. Engine je sice optimalizovaný jako ovčí prdel, ale když se nebudete ostýchat, vklouznete do jejího sníženého framerate jako každý správný mudžahidín. Tou největší předností je ale brilantní design prostředí. Všude kolem vás najdete spoustu relativních zbytečností, které však v souhrnu utváří úžasný, nesmírně příjemný a jaksi „reálný“ pocit z prostředí dané doby. Navíc každý kousíček města musí počítat s použitím speciálních vlastností a opravdu nikdy se mi nestalo, že bych např. pomocí Far reach nějak zneužil mechaniky hry. Prostory, které mají být střežené, jsou obtížně narušitelné i za použítí veškerého arzenálu i kouzel a to je jedině správně. Nevím, jak se chová hra na jinou než nejvyšší obtížnost, ale na Very Hard byl stealth místy opravdové labůžo hodné roztřískání klávesnice. Vojáci rozpoznávali chybějící parťáky na obvyklých místech, nedovřené dveře a občas slyšeli, i když jsem si za rohem promnul koule… Za Emily.

Dishonored 2 je ukázkou toho, jak pečlivá práce designérů dokáže hráče odměnit perfektní hratelností. Jsou části hry, které jsem si neskutečně užíval a nemusí se jednat zrovna o již zmiňované levely typu „A Crack in a Slab“ (který je ale mimochodem opravdu nejlepší). Mám na mysli určité momenty, kdy chcete dojít do vedlejší budovy pro nějakou zbytečnost a vymýšlíte, jak se vyhnout detekci, nejlépe bez užití jakéhokoli vybavení… A na tyto momenty narazíte v každém levelu. Mojí motivací k průzkumu prostředí se tedy stalo samotné prostředí, naopak všechny ty různé bonecharmy a zlaťáky jsem ani nepotřeboval. Z kouzel jsem si kromě nutného Far reach později oblíbil Domino, mno a víc vlastně nebylo třeba.

PS: Přiznejte se, vyluštili jste Jindosh Riddle? Podle mě parádní vsuvka do počítačové hry a dobrých pár (desítek) minut zábavy v Excelu. :)
+34
  • PS4 100
Nádherná hra ve všech ohledech, hlavně umělecky je to prostě krása a pořád jsem se kochal. I v zapadlých uličkách má tahle hra prostě svůj vlastní styl. Příběhově se mi také líbíla, je to klasický příběh o pomstě, ale dobře provedený a Corvo, za kterého jsem hrál, měl stejný hlas jako Nick Valentine, můj oblíbený parťák ve Fallout 4. Moc mě bavilo hledat možné způsoby splnění misí, občas jsem zabíjel a občas ne, podle nálady a toho jak mi to šlo. Líbilo se mi že mi hra dovolila hrát jak se mi zachtělo. V paměti mi nejvíc utkvěla vila Jindoshe, fungovala jak rébus a všemožně se měnila. Ještě se hodně těším na DLC Smrt Outsidera, ikdyž dle názvu nevím jestli se mi to bude líbit, Outsider mě bavil taky.

Pro: všechno, styl, grafika, možnosti, příběh

Proti: trochu se to místy kousalo (ps4) ale nic hrozného.

+16 +20 −4
  • PC 90
Dlouho jsem se těšil na další díl a věděl jsem proč. Původní hru i s DLC řadím mezi nejlepší hry posledních let, tak jsem čekal minimálně stejný zážitek.

Dvojka je úplně stejná a zároveň úplně jiná. Všechny aspekty jsou mírně změněné a většinou i vylepšené. Potěší i možnost hraní za obě nejdůležitější postavy předchozího dílu. Já si vybral opět Corva, vlastně ani nevím proč, asi ze zvyku. Velmi mě potěšila možnost odehrát celou hru bez nadpřirozených schopností, ale to se mi pro první hraní zdálo nevhodné, vyzkouším to až při třetím hraní (1. Corvo, 2. Emily, 3. jeden z nich pěkně přirozeně).

Jednotlivé mise jsou většinou nápadité, pár jich samozřejmě vyčnívá. Nejvíc se mi líbily hrátky s časem, na kterých byla jedna postavená. Na druhou stranu se mi moc nepozdávaly začátky, kdy jsem si procházel čtvrtí, lidem kolem vůbec nepřišla moje maska divná (až na pár výjimek) a většinou ani, když jsem jim vybíral kapsy, tak o tom ani nevěděli. Oceňuju ale černý trh, kde se za těžce nakradené a nalezené peníze dá pořídit výbava a vylepšení a při troše důvtipu ho lze i vykrást.

Když ale člověk přišel do "nepřátelské" lokace, tak to všechno začlo. Stráže byly občas bystrozraké, občas slepé, ale to už je v této sérii takový evergreen. Krysy byly upozaděny a víceméně je nahradily krvežíznivé mouchy, které obývaly těžko dostupné oblasti, kde byl k nalezení nějaký ten poklad. Nemůžu moc posoudit nové schopnosti, protože jednak jsem hrál za Corva, takže to co umí Emily neznám, a z těch jeho jsem využíval prakticky ty samé jako dřív. Pro můj stealth postup to byly hlavně: superzrak, blink a zastavení času, občas převtělení, další schopnosti už jsou spíše útočné, takže mi byly na nic.

Alternativní nesmrtící odstranění hlavních cílů je pokaždé bezvadně promyšleno, moc si nedokážu představit ty záporáky jenom zabít, tím musí být zážitek poloviční, no uvidím příště.

Ač je hra opravdu dobrá, tak mě přestala po polovině bavit, ne to není to správné slovo, spíš jsem najednou neměl potřebu jí hrát a dal si zhruba 2 měsíce pauzu, neumím vysvětlit proč se tak stalo, ale co jsem tak sledoval, tak to postihlo více lidí. Možná za to může i délka, která se mi zastavila na podobných hodinách jako u jedničky s DLC dohromady. Což je ale asi klad :)

Trochu se pochlubím, že se mi nakonec povedlo dohrát hru bez jediného zabití, ba co víc, nikdo mě nikdy neviděl, takže si s tím vším v Karnace lámou hlavu doteď :) Oproti jedničce jsou vidět statistiky prakticky pořád a nestane se tak, že kvůli nepozornosti, nebo náhodné smrti kdejakého omráčeného protivníka je potřeba restartovat celou misi, to jsem potřeboval ;)

Až se někdy za rok, za dva pustím do hry znova, tak bude Emily větší záporačka než Delliah, už se těším.

Pro: dishonored, Corvo, schopnosti, skvělé nápady, statistiky

Proti: možné "vyhoření" a nasledná pauza od hraní, pár bugů

+23
  • PC 90
Dishonored 2, hra, které uškodil docela tristní technický stav při vydání, ale jinak se jedná o GOTY materiál.

Začnu od třešničky. Hra představuje zřejmě nejnápaditější herní level a zaseknout se „za zdmi“ Jindoshova sídla je jedním z mých nejlepších herních zážitků vůbec. Následuje level, kde jde opět vidět něco nového a časohrátky se prostě hrají výborně. A aby toho nebylo mále, další je level s naprosto úchvatným palácem. Proč začínám vypisováním levelů? Protože to je převážně to, co táhne Dishonored 2. Je to přehlídka originálnosti a designerského umu. Každá úroveň se skládá z jakési městské části, kde můžete nakupovat, plnit vedlejšáky a pátrat po runách a zároveň také musíte najít cestu do lokace, kde se bude hlavní úkol odehrávat. V obou částech jde utopit stejné množství času a působí to krásně uceleně. A stále si stojím za tím, že podobné systémy městských „hubů“, přeplněných až k prasknutí různými překvapeními, jsou to nejlepší co do hry jde dát. Ať už likvidujete vražedný hmyz, pátráte po záhadách opuštěných domů, hledáte nádherné malby nebo se pošklebujete nad minulými malichernými starostmi obyvatelů, kteří už v době vaší návštěvy slouží jako přenašeči hmyzo-nákazy, či jsou dávno mrtví, budete se cítit jako ve fungujícím světě.

Co se týká hratelnosti, tak zřejmě ani nejde vynachválit množství různých možností. Ano, hra mi zabrala 20 hodin, nikoho jsem nezabil, nikdo mě neviděl a hrál jsem za Emily. Co takhle zkusit Corva? Nebo dělat při průchodu rambajs? Nebo třeba kombinaci schopností obou? A co takhle odmítnout schopnosti úplně? A pozor, za rohem je DLCčko.

Co je dále parádní? Hudba! Už melodie v hlavním menu je neskutečně boží a během hry se vystřídá hromada podobně skvělých podkladů. Jsou parádně zlověstné a ten song v poslední úrovni - Brigmore Lullaby, slast!

Je to přehlídka neskutečně krásných zábavních parků, kde vám půjčí jakoukoliv hračku, kterou si umanete a hraje vám k tomu nebeská hudba. Takže, nezbývá než zmínit, co by mohlo být lepší.

Občas je určitá oblast navržena tak, že pokud chcete docílit dokonalého hodnocení, budete hrát metodou pokus/omyl. Tím mám namysli Jindoshovo sídlo a místo, kde vězní človíčka, pro kterého jdete. Připadal jsem si jako při hraní bombermana a doteď nevím, jak se mi to na perfektní hodnocení vlastně podařilo… úplný závěr hry byl tomuto zmatku obdobný.

Druhá věc, která mě trkla dnes při dohrávání je to, že šipky neprostřelí mříže. Což je možná v pořádku, ale ony neprostřelí ani kolejnici, která má půlmetrové mezery mezi kolejemi. Zřejmě omezení enginu, ale působí to podivně.

A jako poslední věc je, že ač Emily mluví, v klíčových scénách se chová jako Gorgon v Halfovi. Minutu před tím, než se mi jistá postava svěří se svým tajemstvím ho sám zjistím z její kajuty. Emily to nijak neokomentuje. Nijak neokomentuje, že vlivem hrátek s časem, se na dané postavě také něco změní. A to dost OKAtě. Snad to aspoň u hraní trkne každého.

Grafika je věc názoru. Osobně mi nijak nevadí, ale dokázal bych si ji představit trochu reálnější. Hlavně to, že mají všechny postavy místo dlaní hotové lopaty. V Prey to ale vadilo víc, než zde.

Děkuji tvůrcům za hru, protože takto kvalitní SP hry jsou vzácností. Mrzí mě, jaký hra měla těžký start, ale jsem rád, že ji mohu všem doproučit

Pro: Úrovně, Jindosh! hudba, schopnosti, znovu-hratelnost, mechaničtí vojáci, svět dává smysl.

Proti: Hlavní příběh je klasická cesta za pomstou, pár drobností.

+22
  • PC 60
Jak to tak vypadá, asi budu zase proti proudu. První díl jsem měl hodně rád. Svěží vítr do stealth akce, která je střihnutá řešením pomocí různých cest, jako je například u Deus ex. Ačkoliv neměl první díl nijak nadprůměrný scénář, tak byl příběh přijatelný.
V novém díle autoři nezměnili téměř nic. Gameplay je v podstatě stejný. To mi až tak nevadí. Neopravovali něco, co nebylo rozbité. Nemohu odpustit naprostou debilitu scénáře, který je pod těžkým průměrem. Nelogické chování postav v určitých situacích je k pozastavení. Vše má své jisté opodstatnění, ale je natolik chatrné, že jsem jej odmítal přijmout. Roz[hrál jsem hru za Corva a jeho první čín byl...matoucí? Sorry jako, ale když vám "zkamení" dceru(to jediné, co máte) a (opět) vám vezmou vše, co máte, tak váš první čin bude najít vraha, který se na vás snaží hodit špínu a možná má nějaké vodítko k té konspiraci, která se udála? Proč neřešil (například) s Outsiderem, jak vyléčit Emily?.
Když pominu pochybný příběh (je asi těžce subjektivní věc), tak se nemohu nezmínit o různých grafických a zvukových glitchých, které mě provázeli celou hru. Nestala se hra kvůli tomu nehratelná, ale celkově to pak působí opravdu blbě. Už jen špatná optimalizace a technická stránka hry (Dishonored 2 opravdu není bůh ví jaký grafický zázrak) budí dojem spíchnutí horkou jehlou. Přesto mohu upřímně prohlásit, že mě několik věcí bavilo.
Kupříkladu vertikální řešení úrovní a celkově smysluplný level design. Vše je intuitivní a tam, kde budete hledat logicky cestičku k cílovému místu, tak tam ji povětšinou najdete. Když jsme ale u toho level designu, tak mi pila krev ještě jedna věc. Při řešení nenásilného odstranění bídáka (často opravdu kreativní) dostanete automaticky waypoint k danému předmětu/místu. Bylo by o dost více naplňující, kdyby si to hráči prošetřili samotní. Takhle jste jen jasně postavení před rozhodnutí, jestli zabít nebo ne. Hráči stealth akcí nejsou dementi. Přišli by na to a dost možná by to i ocenili. Tedy alespoň já ano.
Celkově je tedy pro mě Dishonored 2 velkým zklamáním. Měl jsem zůstat u dílu prvního.

Pro: nenásilné řešení situace, mnoho cest k cíli, level design

Proti: grafické a zvukové glitche, scénář, postavy, dialogy, zarážející optimalizace

+11 +13 −2
  • PC 80
První Dishonored to u mě nemělo lehké. Fascinovalo mě stylizací a promyšleností tamního světa, který mě ale na druhou stranu takřka vůbec nebavil. A u dvojky se nic nezměnilo.

Podobně jako minule za to může naprosto plochý a nezajímavý příběh s nudnými postavami. Primárně tedy těmi hlavními. Na Emily mi absolutně nezáleželo a takřka u každého jejího moudra jsem se slzou v oku vzpomínal na tiché herní hrdiny (které nemám rád). A zamrzlý tam byl kdo? Nějaký Corvo? Po deseti minutách jsem na něj zapomněl. Pohádkovou záporačku raději ani neřeším. Tradičně mdlé finále už vůbec.

Všechno to ale znovu vyvažuje fantastický art, který v AAA hrách nemá konkurenci. Exteriéry i interiéry je radost prozkoumávat a hlavně nasávat jejich atmosféru. Parádní design úrovní to jen umocňuje. Perfektní je také zakomponování hádanek, které jsou unikátní pro každého hráče. Mrzí mě však, že hra strašně snadno upadá do vršení omráčených těl na hromadu v temném koutu a strojové odlákávání nepřátel. Už by to chtělo po letech přijít s lepšími stealth mechanikami.

S tím souvisí i trestuhodně málo schopností pro stealth průchod bez zabíjení. V půlce hry už jsem neměl do čeho investovat a jen házel runy všude možně. To samé s bonecharms. Při hraní za masomlejnek to asi bude lepší. Jen mi takový průchod hrou vzhledem k příběhu nedává smysl.

Nakonec tak u mě dvojka dopadla nachlup stejně jako předchůdce. Vylepšuje pár věcí v mezích zákona, nabízí pár krásných úrovní, ale jinak fičí stále podle stejné šablony a už si na ni zřejmě nevzpomenu. Tak snad do třetice!
+17 +18 −1
  • PC 90
Dishonored 2 je slušným nástupcem jedničky - nijak ji nepřevyšuje, ale rozhodně z ní ani nekazí dojem. Návrat do morálně šedého steampunkového světa poháněného velrybím tukem a intrikami mě pohltil natolik, že jsem hru odehrála během jednoho víkendu. Ocenila jsem nově přidané clockwork soldiers (při prvním setkání neporazitelní, při dalších už směšně předvídatelní), stejně tak jako velké množství cest, kterými lze jinak dost limitované lokace projít.

Co se týče postav, Dishonored 2 přece jen trochu postrádá to kouzlo jedničky, jejíž vypravěčsky skvělé zradě bývalých kompliců se asi jen tak nic nevyrovná. Delilah je až moc zlá a čarodějná na to, aby působila trochu realisticky a jinak jsou jednotlivé kapitoly věnované spíše separátním likvidacím všech jejích přívrženců.

Opět se můžeme rozhodnout, jestli půjdeme přes mrtvoly nebo se budeme plížit mezi stíny a ušetříme ty stráže, kteří v podstatě jen dělají svou práci. Rozhodla jsem se zkusit tu druhou možnost a to bez jediného zabití, což vyžadovalo neustálou opatrnost, zásobování se omračující municí a časté ukládání. V určitém momentě mě to frustrovalo natolik, že jsem rozehrála druhou hru za druhou postavu, která nikoho nešetřila. Emily a Corvo mají k dispozici trochu rozdílné speciální schopnosti a nabídnutím dvou možných protagonistů tak hra přímo vybízí ihned začít znovu. Jen ty runy a amulety už se mi znovu nechtělo hledat.

Pro: plnohodnotné pokračovaní jedničky, na výběr dvě postavy, různé schopnosti

+19
  • PC 95
Když jsem stěny Dunwallu opouštěl před lety, bylo to jako uvržení do „prázdna“ - do bodu, kdy čas stagnuje a všechno okolo se utápí v hnusný rutinně. A teď, po čtyřech letech herního utrpení, jakoby mi Corvo házel záchranný kruh. Hlásim hlasitý FUCK a řvu YEAH!

Ty čtyři roky jsem totiž čekal jenom na tohle (prostě proto, že další Bioshock už nebude). Totiž všechny ty dnešní „značky“ neskutečně trpí snahou hrát si na film a zapomínají přitom být dobrou hrou, proto právě od dob prvního Dishonored nemůžu přijít ničemu na chuť (ani za cenu epických explozí). To, co právě Zneuctěn má oproti konkurenci, je naprosto klasická a návyková hratelnost. Přesně jako jednička – a tou je druhý díl dvakrát tolik! Jednak délkou, světem, především ale právě onou hratelností.

Pak je tu opět parádní – byť ne nijak překvapivý – příběh, znovu a víc protkaný korupcí, intrikami, šíleností, brutalitou, steam-punkem a HLAVNĚ možnostmi. Současně se mnou pařil i brácha, jenomže každý (byť se stejnou postavou) hrál úplně jinou hru, poznával jiná zákoutí a činil jiný skutky. Variací a možností jak plnit příběh je požehnaně a hra po dokončení vyloženě svádí ke znovuhratelnosti – ono totiž i kdyby příběh měl skočit vždy stejně, stéle bude co objevovat. K tomu si přihoďte temnou bezvýchodnou atmosféru a můžete měsíce trávit v úplně jiném universu.

K příběhu se pak pevně pojí detailní prokreslení světa. Jeho rozvržení a vzhled je naprosto geniální a v momentě, kdy se vám do ruky dostane „time-piace“, budete jen uznale pokyvovat hlavou.

Graficky se držíme stylizace i celkovýho vizuálu jedničky, všechno vypadá ale krásně, ostře a především nezaměnitelně. Jen optimalizace mohla být trochu lepší, ač na Ultra jsem jel celou dobu bez výraznějšího poklesu FPS.

U prvního dílu byla velkou slabinou inteligence nepřátel, kdy psi byli někdy i chytřejší než lidé. Tady je ale AI podstatně vychytanější. Nepřítel si už alespoň všimne těla, nebo i toho, když jeho kolega zmizí ze svýho fleku.

Takže FUCK YEAH!!! Po letech jsem konečně zase hrál a napravil si újmu ze třetí Mafie. Dishonored 2 je jedno z nejpoctivějších pokračování herní historie, kdy všechno došlo oproti původní hře ke zlepšení. Je to hra, která se hraje a je v tom zatraceně dobrá!

Pro: grafika, hratelnost, příběh a svět, možnosti, herní doba, dvě hratelný postavy a vůbec

Proti: optimalizace

+19
  • PC --
Pro mě jednoznačně jedna z nejočekávanějších her 2016, kterou jsem si nechal tak trochu vyhnít, abych se vyhnul počátečním technickým problémům a bugům.

Omílaná optimalizace není ani dnes, po mnoha záplatách, na jedničku a najdou se náročné lokace, ve kterých fps klesají o desítky. Kritický byl také level se strojkem času, se kterým bylo možno vidět v reálném čase přes tři střepy do minulosti nebo budoucnosti. To způsobovalo v některých nasvícených scénách propady až ke 30ti fps. Mnohem větší problém jsou ale chvilkové propady framerate při načítání nových částí levelu nebo při otevírání dveří. id Tech engine nestíhá natahovat textury dostatečně rychle a ačkoli se tady neopakuje viditelné doskakování textur tak jako např. v Rage nebo Wolfovi, stále se jedná o nepříjemné rušení, nabourávající fluidní hratelnost a pocit z pohybu.

Při první hraní jsem volil Corva na Low Chaos, ale Emily představuje trochu originálnější možnost, kvůli novým schopnostem. I když... kdo by hrál za Emily, když Corva dabuje Stephen Russell! Díky jinak položenému hlasu Corva mi chvíli trvalo si jej spojit s Garrettem, ale o to bylo překvapení milejší. Hlas S. Russela považuju za naprostý majstrštyk a dodnes sjíždím intro filmečky z Thiefa, abych si připomenul tu neskutečnou barvu a hloubku.

Na začátku jsem volil vysokou obtížnost a prvních pár levelů jsem měl opravdu problémy. Nepřátelé jsou agresivní, vidí mě i když leanuju a jejich reakční doba je zkrácená na minimum. Oproti dětinsky lehké jedničce to pro mě byl trochu šok, ale zvykl jsem si. Asi od půlky už jsem neměl problém likvidovat cokoli, co mi stálo v cestě a na konci se pocit ohrožení úplně vytratil.

Největší předností D2 je level-design, který je jednoduše úchvatný. Levely jsou open-space, napěchované detaily a je možné je projít vždy minimálně dvěma způsoby. Poskytují opět variabilní hratelnost a spousty možností v postupu. Chrochtal jsem si blahem. Dvě úrovně vyčnívají nad ty ostatní – Clockwork Mansion a Bakalova vila. Upřímně musím říct, že jsem si víc užíval ty jednodušší úrovně bez originálních bejkovin kolem, ale musím dát autorům kredit za nápad a realizaci. Tak trochu zklamáním je poslední úroveň v Grand Palace, která nepřináší nic dechberoucícho, na rozdíl např. od vily Vévody Abela.

Zklamáním je pro mě D2 hlavně po příběhové stránce, protože navazuje na ten nejméně pravděpodobný konec z druhého DLC, kde Daud uvězní Delilah v obraze Voidu. Ne, vážně, opravdu někdo nechá nejmocnější čarodějku žít? Daud to opět posral a Corvo (resp. Emily) aby napravovali jeho chybu. Cesta za pomstou lemována jest přisluhovači Delilah, padajícími jak shnilé hrušky. Samotná Delilah Měďolžícová byla mrtvá dříve, než stačila říct borůvkovej koláč... Slabé, hodně slabé.

Devět levelů pokořeno jako prd a ačkoli mi dohrání trvalo 24hod 54minut (Steam opět hlásí nesmyslnou hodnotu a to rovnou 35 hodin), taxem měl pocit, že to celé netrvalo víc jak 10 hodin. Rychle to uteklo, řekl bych až moc rychle. Hodnocení se celou dobu drželo vysoko, i když na pět to není kvůli optimalizaci. Na konci se to ale tak trochu pokazilo kvůli příliš uspěchanému zakončení, vyznívajícímu do prázdna a bez emocí.

Hodnocení: ✰✰✰
+23
  • PC 100
Na Dishonored 2 jsem se těšil už od doby co jsem dohrál jedničku a věděl jsem že dvojku udělají. Obrovský klad hry je to že co bylo v jedničce dobrý tak to tu nechali a něco i vylepšili na začátku hry si můžete vybrat postavu za kterou budete hrát za Corva nebo za Emily a každý má jiné schopnosti. Jako další klad je dizajn misí který je prostě bomba a nejvíce vyniká (The Clockwork Mansion) kde dům vašeho cíle můžete díky jednotlivým pákám přestavět a při boji můžete zatáhnou za páku a skočit o úroveň výš nebo níž, a jako další mise tu je (A Crack in the Slab) kde dostanete přístroj díky kterému můžete cestovat časem a můžete změnit budoucnost podle toho jak misi děláte, ale to že jsem vyjmenoval jen dvě mise neznamená že zbytek je špatný naopak jsou výborný. Stejně jako v jedničce si tu můžete vybrat jak zlikvidujete svůj cíl třeba že geniálnímu vědci vymažete paměť a takový možností tu je víc. Corvo oproti jednice konečně mluví a jeho hlas se k němu hodí. Ohledně grafiky ta je překrásná ale kazí to optimalizace která je pro mě jediný zápor ale nezabrání mi to této hře dát 100%.

Pro: příběh, atmosféra, prostředí, grafika, možnosti jednotlivých misí, postavy a jejich dabing, schopnosti, dvě hratelné postavy.

Proti: optimalizace.

+28