Když jsem začal hrát první Dishonored, myslel jsem si, že je to především 1st person střílečka. Netrvalo to dlouho a hra mě naučila, že stealth přístup je mnohem zábavnější, než jsem si předtím myslel a hlavně mi představila dobře propracovaný svět silně inspirovaný steampunkem. A právě stealthové hraní a zajímavý příběh ve zmíněném světě byla má hlavní očekávání při prvním spouštění druhého dílu hry.
Příběh je tentokrát o násilném převzetí vlády Delilah, která kupodivu v DLC v jedničce nezahynula. Následné postupné likvidace jejích spojenců, kteří jí pomohli k převratu a vlastně i k návratu na svět sice není nijak originální, ale je fajn. Trochu jsem se bál, že tam bude podobný plot twist jako v jedničce, kde by došlo ke zradě ze strany Meagan nebo Sokolova, ale k tomu naštěstí nedošlo.
Jak už jsem zmiňoval v úvodu, mám rád ponurou atmosféru tohoto světa a i zde jí zase dostávám plnými doušky. Obzvláště v poslední misi v totálně upadající čtvrti Dunwallu před věží. Každopádně v takovém světě bych rozhodně žít nechtěl. Nejprve krysí mor, teď zase krvavé mouchy. Všude samé vraždy, gangy, atd. Dále musím pochválit i povedený vizuál, jehož tmavší a částečně vybledlé barvy tu atmosféru dále podtrhují.
Co se mého průchodu hrou týče, první dohrání jsem absolvoval s Emily, která odmítla nadpřirozené schopnosti a celou hrou prošla bez jediného zabití a bez spatření nepřáteli. A musím říct, že i když jsem hrál na střední obtížnost, bylo to dost náročné, hlavně v poslední kapitole. Ty magické přesuny hodně chyběly, ale nakonec jsem to zvládl. Můj druhý průchod pak byl s Corvem a ten se s nikým už nemazlil. Vzhledem k tomu, že mise jsou za obě postavy prakticky stejné, tak jsem je později už probíhal velmi rychle, protože jsem věděl, kam je potřeba jít.
Líbí se mi, že každá postava má trochu jiné schopnosti (byť jsem ty Emilyiny prakticky použil jen v třetím průchodu kvůli achievementu). Pak je taky super, že kombinace trezorů jsou často náhodné a tak je potřeba skutečně najít příslušnou nápovědu, nestačí si je jen přečíst na internetu. A co mě hodně potěšilo, byla Jindoshova hádanka, kterou jsem luštil asi půl hodiny. Popsal jsem skoro celou A4, ale nakonec se zadařilo.
Jak už asi z textu vyznělo, všechny mé požadavky z úvodu byly prakticky splněny. Jediné co mě zamrzelo byl snad ten průchod za druhou postavu, čekal jsem tam trošku více odlišností. No a pak mě ještě štval omezený počet save slotů, kdy jsem musel promazávat staré savy, ale to je opravdu jen drobnost.
Příběh je tentokrát o násilném převzetí vlády Delilah, která kupodivu v DLC v jedničce nezahynula. Následné postupné likvidace jejích spojenců, kteří jí pomohli k převratu a vlastně i k návratu na svět sice není nijak originální, ale je fajn. Trochu jsem se bál, že tam bude podobný plot twist jako v jedničce, kde by došlo ke zradě ze strany Meagan nebo Sokolova, ale k tomu naštěstí nedošlo.
Jak už jsem zmiňoval v úvodu, mám rád ponurou atmosféru tohoto světa a i zde jí zase dostávám plnými doušky. Obzvláště v poslední misi v totálně upadající čtvrti Dunwallu před věží. Každopádně v takovém světě bych rozhodně žít nechtěl. Nejprve krysí mor, teď zase krvavé mouchy. Všude samé vraždy, gangy, atd. Dále musím pochválit i povedený vizuál, jehož tmavší a částečně vybledlé barvy tu atmosféru dále podtrhují.
Co se mého průchodu hrou týče, první dohrání jsem absolvoval s Emily, která odmítla nadpřirozené schopnosti a celou hrou prošla bez jediného zabití a bez spatření nepřáteli. A musím říct, že i když jsem hrál na střední obtížnost, bylo to dost náročné, hlavně v poslední kapitole. Ty magické přesuny hodně chyběly, ale nakonec jsem to zvládl. Můj druhý průchod pak byl s Corvem a ten se s nikým už nemazlil. Vzhledem k tomu, že mise jsou za obě postavy prakticky stejné, tak jsem je později už probíhal velmi rychle, protože jsem věděl, kam je potřeba jít.
Líbí se mi, že každá postava má trochu jiné schopnosti (byť jsem ty Emilyiny prakticky použil jen v třetím průchodu kvůli achievementu). Pak je taky super, že kombinace trezorů jsou často náhodné a tak je potřeba skutečně najít příslušnou nápovědu, nestačí si je jen přečíst na internetu. A co mě hodně potěšilo, byla Jindoshova hádanka, kterou jsem luštil asi půl hodiny. Popsal jsem skoro celou A4, ale nakonec se zadařilo.
Jak už asi z textu vyznělo, všechny mé požadavky z úvodu byly prakticky splněny. Jediné co mě zamrzelo byl snad ten průchod za druhou postavu, čekal jsem tam trošku více odlišností. No a pak mě ještě štval omezený počet save slotů, kdy jsem musel promazávat staré savy, ale to je opravdu jen drobnost.
