Už dlouho jsem nehrál tak nudnou hru, sice jsem v poslední době odehrál spoustu příšerných freewarovek, ale většina z nich netrvala déle než 10 minut a tak se to utrpení dalo přežít. Tahle záležitost ale trvala pomalu hodinu a kdyby se to aspoň dalo hrát, ale většinu času jsem strávil čekáním, než ty roky uplynou. Během hry přijde pár úkolů, které lze většinou bez problémů splnit a jinak se vůbec nic neděje. Přitom stačilo pár drobností, jako možnost odkliknout si další rok, pro urychlení, víc úkolů, které by hra před hráče postavila a celkově hru jakýmkoliv způsobem oživit. Takhle je to jen skoro hodinová nuda, během které jsem odbíhal pryč a občas se přišel kouknout, co ta hra zase chce.

Velmi krátká FPS, ovšem ve srovnání s některou "méně povedenou" konkurencí je jejím hendikepem skutečně jen ta délka. Technické zpracování nenadchne, ale ani neurazí, určitě to nevypadá nejhůř, občas dokonce i docela k světu, jen se to nesmí příliš zkoumat. Hratelnostně je to takový nedomrlý klon CoD, jen s mimozemšťany místo němců, případně teroristů z Ruska nebo blízkého východu. Většina emzáků má zhruba stejně tolik inteligence jako ti před chvíli zmínění. Že to je jeden velký koridor už pak nemůže nijak překvapit. Střelba je nijaká, těch pár zbraní taky, spolubojovníci o ničem a ty kreslené předěly mezi misemi příšerné. Někde se asi muselo ušetřit hodně.

Herní doba něco málo nad jednu hodinu. Pokud by se to rozdávalo někde zadarmo, jako lákadlo na film, tak by to bylo asi nejlepší.

Tak tohle je opravdu záležitost pro malé děti, která těžko může nabídnout cokoliv někomu, kou bylo více než 6 let. Velmi krátké minihry, jednoduché na dohrání nejsou bohužel při opakovaném hraní nijak zábavné. Ale chápu, že rozhodně nejsem cílová skupina pro tuhle hru a je od MS pěkné, že myslí i na ty nejmenší.

Ač to může znít paradoxně, tak hra Lineage 2 i přes velmi krátkou dobu, po kterou jsem se jí věnoval, ovlivnila můj herní život i ten reálný. Ten reálný v tom, že zhruba měsíc jsem žil v zajetí jednoho serveru a velice trpěl tím, že jsem přes týden nebyl doma, takže jsem nemohl hrát, což jsem si vynahrazoval hned po návratu do rodného hnízda, ještě jsem ani pořádně nesundal batoh a už jsem se logoval do hry, od které jsem odpadal v neděli pozdě večer (spíš v pondělí brzy ráno). Ten herní je zase až do dnešní doby ovlivněn tím, že mám předsudky vůči MMORPG hrám obecně a tak Lineage 2 i po těch letech zůstává mou jedinou zkušeností s tímhle podivným světem online. Možná to je v jiných hrách jinak, možná ne, zkoumat to nehodlám, první zkušenost ve mě holt zanechala hlubokou stopu.

Takže za prvé. Pocit výjimečnosti a okouzlení byl opravdu silný. Do hry mě (a spoustu dalších lidí) kdysi dávno nalákal někdo na jistém fóru a já si řekl, proč ne. RPG jsem měl rád a tohle mohl být další level. Bohužel moje představy o tom, co se bude dít byl trochu odlišné od reality, ale právě pod vlivem prvního dojmu jsem si to dokázal uvědomit až za cca měsíc hraní. Takže jsem si vytvořil postavu a začal prozkoumávat svět. Od začátku jsem měl výhodu v tom, že jakýkoliv problém jsem mohl ihned konzultovat s někým znalým a díky tomu jsem překonal první zmatené krůčky a dokonce jsem se stal členem jakési gildy. Ze začátku levely přibývaly rychle, občas jsem se k někomu přidal a běhalo se ve víc lidech a hlavně se neustále masakrovaly potvůrky, pro postup na novou proveň. Samozřejmě se také dostavily negativní zkušenosti s některými ne příliš přátelskými hráči, kteří si velmi rádi smlsly na postavě na malé úrovni.

Postupem času se začala dostavovat nuda. Levely už nerostly tak rychle a bylo nutné běhat jak vůl docela dlouho, než padl dostatečný počet potvor, pro zvýšení úrovně. Dokonce jsem splnil asi jeden nebo dva questy, které ale byly naprosto o ničem. Začínal jsem cítit zradu a začal si pokládat otázku, co je na tom kua tak super, že jsou do toho všichni takoví magoři? Do toho mě ještě někdo nutil být v tu a tu hodina tam a tam, protože se bude plnit nějaký gildový úkol nebo co, celou dobu jsem tam běhal jak pablb, podle toho, jaké byly příkazy od těch "zasvěcenějších" a já si uvědomoval, že tohle mě opravdu nebaví. Hrát ve chvíli ne protože chci já, ale protože musím kvůli nějakýmu pošahanýmu úkolu, běhat donekonečna po mapě jak vocas jenom proto, abych získal další level a to by se asi opakovalo do nekonečna. Tak jsem si řekl dost, L2 jsem nemilosrdně smazal a jen litoval těch zabitých dnů a nocí, které jsem u toho proseděl.

Ať se na mě skalní přiznivci hry nezlobí, celé je to pohled člověka, který není příliš multiplayer pozitivní a raději hraje singl, člověka pro kterého tenhle typ her asi není a který tu hru nijak zvlášť nepochopil. Já si dám raději čtyřikrát v podstatě to samé, akorát s jiným prostředím, v podobě singlu v Call of Duty, než bych trávil hodiny v online světě. Mám moc rád klasická RPG, ale tohle, ač se to tomu hraní role v jistém smyslu možná blíží úplně nejvíc, pro mě to, co od RPG očekávám, nesplňuje ani omylem.

Abych jenom "nenadával", tak grafika mi tehdy přišla pěkná a hudbu také.

Celá Quake manie pro mě začala až s Quake 3 Arenou, kterou jsem paradoxně nějaký čas hrál jen s boty a na "živého" protihráče jsem si nikdy nevystřelil a skončila s dílem čtvrtým, o kterém bude koment. Ač jde o sérii takřka kultovní, ve mě nějaký úžasný dojem nezanechala.

Celý Quake 4 mi po celou dobu hraní připomínal převlečený Doom 3, o němž valné mínění nemám, takže ani z Q4 jsem odvázaný nebyl, ale tenkrát se ke mě tahle placka nějakým záhadným způsobem dostala, tak jsem to zkoušel chvíli hrát. Paradoxně mě to bavilo o malinko víc, než bratříček Důůům, asi i proto, že si hra na nic nehrála a hned od začátku jasně dávala najevo - nečekej ode mě nic, než hloupé střílení. Pár hodin jsem to vydržel, ale pak jsem to vzdal.

Náhodou se mi tahle hra objevila na titulce a já zjistil, že jsem ji ještě neohodnotil. Takže jsem to napravil a když už jsem v tom, tak přidám i koment.

LHX byla jednou z prvních her, které jsem na PC hrál, tenkrát ještě za zlatých časů mé ubohé 386ky. Spolu s Retaliatorem, asi jediný starý simulátor, který mě bavil. Tenkrát jsem anglicky těžce nevládnul a když už, tak hodně málo, takže většinou to bylo o tom se nějak proklikat do hry, v té jsem se postupem času metodou pokus omyl naučil, jak to ovládat a co všechno se s tím dá vyvádět a pak už jsem si jenom lítal za zvuků PC speakeru. Přes ty desítky nalétaných hodin si nepamatuju, že bych někdy dokončil nějakou misi, ačkoliv samotné létání bylo lehké, tak plnění těch misí už zas tak moc ne, možná jsem byl jenom lama, ale bavilo mě to hodně i tak. Takže i ta grafika se nějak zkousla, přestože v porovnání právě s Retalem to bylo o dost horší.

Prostě jsem si jen tak lítal pro zábavu, ničil co mě napadlo a nemusel jsem řešit nic jinýho. Krásný časy ...

Jak to jen popsat, když po něčem, co se týče herního zážitku dlouho toužíte, ale v podstatě nevíte po čem. Až pak najednou se objeví info o nějaké hře a vy máte hned jasno. To je ono, na tohle jsem tak dlouho čekal. Přesně to byl případ Stalkera. Hned od prvních obrázků a informací jsem věděl, že tuhle hru si musím jednou zahrát, pro mě nesmírně atraktivní téma (dokumenty v TV a články o Černobylu na internetu jsem hltal odjakživa), navíc v kombinaci s otevřeným světem a spíše promyšlenějším postupem, než zběsilou honičku s tisíci vystřelenými náboji, tomu jsem nemohl odolat a tak jsem těžce prožíval každé odložení hry a osekávání herních mechanismů. Ale nakonec jsem se dočkal.

Stalker je pro mě jednou z nejatmosféričtějších (to je hrozný slovo) her, které jsem kdy hrál. Atmosféra a herní žážitek z ní vyplívající je natolik exkluzivní, že přebijí i všechny nedostatky a že jich je ve hře požehnaně. Spoustou her tak nějak prolítávám, bez většího zastavení, což tady absolutně nehorzilo. Přistihl jsem se, že tu hru ani tak nehraju, jako spíš žiju. Byly tam dokonce situace, kdy jsem se v noci za bouřky schoval na půdu nějakého opoštěného domu a jen pozoroval to běsnění kolem, protože jsem se prostě bál jít dál. Další úžasná situace, na kterou se nedá zapoměnout, byla přestřelka s členy elitního komanda v jedné opuštěné továrně, při které ze mě adrenalin doslova prýštil ven.

Příběh nechci moc hodnotit, prý je inspirován knihou Piknik u cesty od bratři Strugackých, ale tu jsem nečetl. Každopádně si myslím, že není z nejhorších a po celou dobu jsem neměl hluché místo, kde bych si říkal, proč mám vlastně pokračovat. Až na ten konec, bylo strašně moc vidět, že se finišovalo s v hrozém tempu, aby hra byla hotová a konec se tak trochu odflákl. Přitom právě Pripyat mohla být vrcholem celé hry a ne ji jenom prolítnout. V tomhle ohledu jsem si tohle "měste duchů" užil mnohem víc v CoD: Modern Warfare a je to škoda.

Vím, že to vyzní divně, ale všechno ostatní už je tu nepodstatné a velmi často ne úplně dodělané: úkoly - jasně jsou tu, některé zajímavé jiné méně, ale dá se to, bohužel někdy fungují divně a dost obtěžující jsou časové limity, interakce s ostatními postavami mohla být i na lepší úrovni, zbraně v defaultu měly mizernou účinnost, ale tohle všechno se dalo vyřešit některým z modů, kterých se na hru vyrojilo velké množství a kolikrát ze hry dělaly úplně jinou hru, často mnohem lepší než originál. Díky jim za to, že z už tak výborné hry, udělali hru ještě lepší.

Všem, kteří nehráli, chtějí ultimátní herní zážitet a jsou schopní překousnout některé chyby doporučuji.

Hříčka zaměřená na rychlost a postřeh, ale má bohužel jenom tři kola, která není nijak těžké dokončit. Osobně bych v tom viděl trochu větší potenciál, stačilo to trochu rozšířit. Takhle nic člověka nenutí, hrát hru někdy znovu.

Sympatická záležitost s povedenou grafikou a hudbou v podobě jedné stále se opakující skladby, která se k tomu však tématicky hodí. Používání předmětů je logické a tak nic nebrání tomu, hru za necelých 10 minut dohrát.

Při chvilce nudy bych tohle klidně doporučil.

Achjo, Záhada Jablůnkova je adventura s příšerným zpracováním i příběhem, a navíc ještě se spoustou lokací, což ztěžuje hraní, protože vše je zmatené a spíš je nutné aplikovat metodu pokus omyl. Co mě ovšem dostalo úplně nejvíc byl ten rádoby hitler v sukni s dřevnou nohou a vrtulkou na hlavě, autoři při vývoji nejspíš zdatně hulili, protože vtipný mi to tedy nepřišlo.

Jo a nedohrál jsem to, protože při útěku jsem se octnul na schodech a nedalo se tam nic dělat, takže mě pan "hitler" sejmul. Znova to fakt hrát nebudu, protože mě neskutečně iritovala nemožnost nějak urychlit ty dementní dialogy a vůbec cokoliv ve hře.

Pokračování hry Bez peněz do hospody nelez má všechny kladné i záporné stránky svého předchůdce, takž se opět setkáte s fajn zpracováním a příšerně krátkou délkou. Oproti prvnímu dílu bych řekl, že trochu stoupla obtížnost. Pokud plánujete hrát, tak si nejdřív dejte první díl, ať nepřijdete o nic z příběhu :)

Velmi krátká adventurka s opravdu nadprůměrným zpracováním. Klidně bych si v tomhle stylu dokázal představit i mnohem delší hru. Ani logika tu nedostává na frak, takže jediným, ale velmi závažným záporem je právě délka hry, která je jen pár minut. Naštěstí konec naznačil, že by mohlo být nějaké pokračování a ono opravdu je, takže se na něj jdu vrhnout.

Celou dobu, co jsem hrál tuhle gamesku se mi honilo hlavou to, proč to museli udělat ve 3D. Grafika mi to totiž vykreslovala v cca 2500 FPS a já trpěl při poslechu pískajících kondíků na ní, ale vypínat to a zapnout si vertikalní synchronizaci se mi fakt nechtělo. Aspoň jsem měl ještě větší motivaci utéct co nejrychleji :)

Ačkoliv ve 3D, tak zpracování neuchvátí, používání předmětů dává logiku, což už se nedá říct o tom, co některé z nich dělají ve sklepě ve společnosti někoho, kdo má brzy umřít. A jeden z nich nejde skoro vidět, takže jsem ho hledal asi dvě minuty. Naštěstí jsem to stihnul a neumřel jsem tam, takže můžu varovat ostatní - pryč od toho, i těch pár minut místo 14 hodin může být utrpení.

A proč se to kua musí instalovat ...

Jako první z několika počinů z Dračího Věku "padla" právě Lelianina píseň. Odskočil jsem si do ní ve chvíli, kdy jsem v hlavním příběhu vyřešil Kruh mágů a jejich věž, právě i s Lelianou v družině. Nebudu tady hodnotit Dragon Age jako takové, to si nechám až na koment k hlavní hře.

Leliana a její píseň je velmi krátký přídavek, jehož dokončení mi zabralo zhruba dvě hodiny a je také velmi, ale velmi lineární, což považuji za jeho největší zápor, částečně spolu s délkou, kterou jsem ale ochoten ještě jakž takž překousnout. Docela mě překvapilo, v jakém světle se tu Leliana prezentuje, přece jenom, udělal jsem si o ní trochu jiný obrázek. Lineární a bojová, víc se tu máchá mečem a kouzly, než mluví.

Přesto jsem se u vcelku bavil, je to i tím, že jsem nalazen na Dragon Age vlnu a nebýt toho, že se dobrodružství spouští odjinud v menu bych si možná ani nevšiml, že nehraju hlavní příběh.

Tuhle hru jsem musel zkusit už jen z toho důvodu, že jsem kdysi také jednu chmelovou brigádu absolvoval. Navíc to na první dojem nevypadalo až tak špatně, což se ale ihned ukázalo jako omyl. Jediné pozitivum je zpracování, jinak je to děs a běs. Ovládaní příšerné, logika v postupech veškerá žádná a celkově je hraní téhle věci utrpení a to takové, že jsem to ani nezvládnul dohrát do konce a lětělo to z disku.

Adventura v Olomouci není rozhodně naprostý odpad, s trochou sebezapření se to dá hrát a ani technické zpracování není úplná katastrofa. Funguje to klasicky podle schématu o kohoutkovi a slepčice - dones tohle, dám tamto - a také - použijeme vše na vše - ale překvapivě je to většinou logicky odvoditelné a zákys tak nehrozí. Délka tak nějak akorát, vzhledem k celkovým kvalitám hry.

Omg, jestli tohle byl vítěznej titul, tak ani nechci znát ty na dalších místech. Medvěd, kterej vypadá jako pedobear jezdí v autě po lese a v něm loví ryby. No nezní to absurdně? Když pominu otřesné grafické zpracování, kde se dá jakž takž identifikovat jen medvěd a volant, tak ani hratelnost nenabízí vůbec nic, proč by to měl člověk hrát. Ovládat volant i pedály myší by bylo obtížné i za situace, kdy by se s tím aspoň dalo rozumně jezdit, což v tomhle případě nehrozí.

Ruce pryč!

Už dlouho jsem se u hry tak nevztekal. Některý hry stojí az starou bačkoru, protože se nedají hrát a vypadají příšerně, ale málokterá je tak frustrující jako tahle splácanina. Měl jsem pocit, že American Life byl vytvořen jen proto, aby hráče pořádně nasral (sorry za sprostý slovo). Celá hra je založená na pitomém přejíždění z místa na místo a vždycky se něco stane, bohužel s převahou je to něco špatného, takže prachy mizí, dluh v bance narůstá a hráč nemá moc šancí, jak to nějak ovlivnit. Tak tímhle teda dál dobrovolně procházet odmítám.

Možná by se to uchytilo jako nějaký alternativní trest, radši bych půl dne skládal uhlí, než hrál tuhle blbost.

Absurdní ukázka toho, kam by mohly hry za dlouhou dobu dojít, pokud budou pokračovat v současném trendu zjednodušování. Potud je to fajn, vždycky je dobré upozornit na nějaký neduh, který nás trápí. Nicméně, pokud bych to měl hodnotit jako hru, tak ... ne, tohle prostě není hra a ani bohatý výběr ras a povolání to nezachrání. Kvůli PQ budu muset přepsat svůj hodnotící žebříček, je to bohužel tak, poprvé a snad naposled musím dát krásných 0 %, netušil jsem, že něco překoná The Graveyard, ale stalo se.

Ovšem rozhodně tomu nemůžu upřít v jistém směru zásah do černého.

Díky za tip, velmi zábavná hříčka, když chce člověk zabít pár minut času a nebo si jen tak odpočinout. Není nutné číst nějaké návody, princip hry jsem pochopil během první hry. Zahrál jsem pár her a vždycky jsem vyhrál, takže to není ani nijak frustrující, klidně bych ocenil i vyšší obtížnost.