Dvakrát jsem tuhle strategii rozehrál a dvakrát jsem jí málem nedohrál a to vždycky takřka ve stejném bodě a to ve chvíli, těsně před finálním soubojem za dobro. Naštěstí jsem se se při druhém pokusu překonal a po menší přestávce konečně vyprášil Sauronovi kožich.

Když jsem Bitvu o Střdozem zapnul poprvé, tak jsem byl mírně v šoku, protože jsem byl navyklý na klasické RTS, ovšem herní postupy tady se docela lišily. Možnost stavět základny jen na předem zvolených místech a jejich dosti omezené možnosti rozvoje, spíš než o to vyrobit hafo jednotek a pak s nimi totálně zničit nepřítele, bylo nutné postupným dobýváním mapy a udržováním dobytých území protivníka postupně zdolat. A do toho ještě hrdinové, kteří si sami nezřídka kdy dokázali poradit s celou nepřátelskou armádou a klasické jednotky byly spíš do počtu. Asi jako spousta lidí jem si oblíbil hlavně roahnskou jízdu, která dokázala zválcovat vše, co jí při postupu stálo v cestě.

Celá hra je dosti linerání a vcelku věrně kopíruje filmovou předlohu a jediné co může hráč ovlivnit sám je postup při dobývání okrajových území. Ovšem, nevidím to jako zápor. Snad jen ke konci už mi to připadalo trochu moc stereotypní a nebýt úžasných momentů během hry, jako byla například obrana Helmova Žlebu, nebo bitva u Minas Tiris (?) tak bych hru asi tak po půlce odložil.

Bitva o STředozem pro mě byla mírným překvapením, nejsem nějaký horlivý a nekritický fanoušek Tolkiena, abych zahrání považoval za povinnost, takže to, že jsem se bavil muselo být částečně způosbeno i kvalitami samotné hry :)

Další z mnoha podivných výtvorů, při jehož tvorbě musel autor strávit Xkrát více času než potom hráč při dohrání. Narozdíl od některých jiných kousků podobného ražení to není naprosto stupidní proklikávačka, občas je nutné se malinko, ale opravdu malinko zamyslet. Ovšem nic, co by dělalo komukoliv s IQ > 50 nějaký problém.

Zpracování je otřesné, takže po dohrání doporučuji smazat a rychle zapomenout, což se asi u každého stejně stane velmi rychle.

Wolfenstein 3D byla hra, která pro mnoho lidí, kteří začínali hrát v první polovině 90. let znamenala vstup do světa pořádných počítačových her. Nebo aspoň byla jednou z těch prvních, se kterou se setkali. Nejinak tomu bylo i u mě.

Po všech těch jednoduchých 2D skákačkách nebo kostičkovaných hrách s pár barvami byl Wolfík něco jako zjevení a možnosti to znovu natřít náckům po několika desítkách let se jen těžko odolávalo. Co na tom, že hra by dle dnešních měřítek byla možná dost politicky nekorektní, vzhledem k četnosti zobrazených hákových křížů a blonďatých ubermensch v řadách wehrmachtu a SS. Opravdovou herní extázi zažívali šťastlivci vybavení zvukovkou Sound Blaster, která nabízela mnohem lepší zážitek, než obyčejný PC speaker.

Dnes ta hra působí spíš směšně a i když se říká, že to nebyla první hra, která přinesla "3D" rozměr, nikdo jí to místo na výsluní už asi nikdy nevezme :)

Hned na začátku to řeknu natvrdo, Medal of Honor: Airborne pro mě bylo dost velké zklamání. Přitom to tak ze začátku rozhodně nevypadalo. MoH sliboval přinést trochu jiný zážitek z 2. světové, než jaký nám byl servírován v konkurenční sérii Call of Duty a po stáhnutí a odehrání dema jsem byl opravdu natěšený na plnou hru a s tou přišlo docela rozčarování.

Co se mi opravdu nelíbilo byla především délka hry, hrál jsem to tuším na obtížnost Normal a dohráno za pár hodin a to i přesto, že obtížnost nebyla zrovna vybalancovaná a chvílemi jsem dost umíral. Airborne měl být i o volnosti, ale byl to jen první dojem, hráč měl sice možnost seskočit kam chtěl a tam se pustit do boje, jenže k čemu to bylo, když spolubojovníci na jiných místech stejně čekali než dorazí hrdina Travers a teprve potom se na daném místě rozhořel boj, který stejně zůstal na hráčových bedrech, protože spojenci umírali jak na běžícím pásu, nebo někam mizeli, neznámo kam.

V FPS s 2. světové čekám víceméně realitu, takže upgrady zbraní prováděné za pochodu (představte si, že uprostřed bitevní vřavy se vám najednou na zbrani zhmotní optika nebo větší zásobník) tomu dávaly docela na prdel. Nacisti asi taky v průběhu války jedli hodně železa, protože s postupem hry se stávali nějak odolnějšími a ve chvíli, kdy na mě vyběhl týpek s MG42 v ruce jsem jen nechápavě koukal a přemýšlel, jestli nehraju spíš sci-fi střílečku. Parádní byli i vojáci, kteří mě při dobývání mostu vytrvale ostřelovali panzerfausty. Design misí tak nic moc, líbila se mi továrna v Op. Varsity, naproti tomu třeba Flak Tower úplně na konci mi přišel jak šitý horkou jehlou, jenom aby to už bylo hotové.

Pozitivum byla určitě HW náročnost, na tehdejším průměrném stroji se to hýbalo solidně, každopádně chtít za to v době vydání 1300,- jsem považoval spíš za zlodějinu.

Ještě nedávno jsem občas zálibně koukal na krabici od Gothicu vystavenou u mě v pokoji na skříni. Krabici jsem už sice sundal, ale vzpomínky na tuhle hru už mi asi nikdo z hlavy nevymaže.

Gothic bylo mé první pořádné 3rd person RPG a musím se přiznat, že málokterý herní svět mi hned od začátku tak moc učaroval a vtáhnul do sebe tak intenzivně jako právě svět Gothicu. Tenhle svět byl uvěřitelný na první pohled krásný, ale při bližším pohledu dost prohnilý, se svými vlastními krutými pravidly. Plně zde platilo staré přísloví, že pomocnou ruku najde člověk vždycky na konci své paže, i když se během hraní našlo i pár postav, které neměly v úmyslu hlavního hrdinu v lepším případě okrást a v tom horším rovnou zabít. A tak ačkoliv byly moje první krůčky byly trochu rozpačité - ovládání, na které si musel člověk zvyknout, grafika která byla víceméně reálná, ale měla v sobě i jisté prvky zjednodušení - tak jse to vše překonal a odměnou mi byl zážitek, který se v budoucnu už málokdy opakoval.

V téhle hře není hlavně na začátku skoro nic zadarmo a i ty největší maličkosti je nutné si urvat, každý špatý krok mimo cestu může znamenat smrt. A tenhle stav vydrží hodně dlouho, v podstatě až v hodně pokročilé fázi hry se může dostavovat trochu takový ten hrdniský pocit "já jsem tady nejlepší". Nic pro zhýčkané hráče, kteří jsou zvyklí, že vše jde samo, o to větší výzva pro ty ostatní.

V podstatě jsem o hře skoro nic neřekl a to bylo i úmyslem, lepší než o tom číst je prožít to na vlastní "kůži", takže překousněte trochu zastaralejší vzhled a zahrajte si to, hra, která defakto vytvořila svůj vlastní žánr si to určitě zaslouží.

Freeware mě nikdy moc nebral, to musím přiznat hned na začátku, možná to je i tím, že jsem si vždycky vybral nějaký hodně špatný kousek. Tradici neporušila ani tahle záležitost, na které je originální maximálně tak ten název. Pár fotek a textu, k tomu pár čachrů a kombinací s předměty. Tohle má s adventurou společného asi tolik, jako teplá voda s čajem. Naštěstí trvá dohrání jen pár minut a není nutné používat mozek :)

Co na to říct, tohle bohužel nezachrání ani to, že jde o freeware, texty jsou odfláklé s pravopisnými chybami, děj předvídatelný, kresby ošklivé. Jako pololetní práce z předmětu IT na základce možná jo, ale jinak ztráta času, protože tahle hra nemá šanci ani trochu zabavit aspoň na krátkou chvilku.

Nevím, jestli má smysl tuhle "hru" vůbec hodnotit, protože něco tak šílenýho, jsem snad ještě nikdy "nehrál". Ale rozhodně tomu nemůžu upřít zajímavej nápad, protože mě to donutilo si nad to sednout a snažit se to pokořit. To vědomí, že jsem byl 4 minuty a 33 sekund jediný na světě, kdo to zrovna hrál bylo potěšující.

Přiznám se, šel jsem na to hrubou silou a asi po čtvrthodině se podařilo :)

Pro Evo 6 pro mě bylo několik let na samotném vrchlou fotbalových simulací. Neříkám, že předchozí ročníky v podobě PES4 a PES5 byly špatné, ale PES6 přinesl tu správnou kombinaci všeho, co dělá fotbal fotbalem a díky tomu se mu dostalo cti okupovat místo na mém disku téměř tři roky. Až teprve po vydání PES 2010 jsem se téhle výborné hry vzdal, za což mohla hlavně šílená neaktuálnost soupisek. Na to, editovat ručně tisíce položek jsem prostě neměl nervy.

Už je to pár let zpět, takže oficiální licence v té době byly u Konami ještě hodně velkou slabinou, nicméně Czech Super Patch 2006 plnil svou funkci na výbornou. Proti předchozím ročníkům mi hra připadalo o dost variabilnější, samozřejmě že v tom množství odehraných zápasů po čase člověk vypozoroval určité stereotypy, ale dalo se to přežít a odměnou byly stovky hodin zábavy a někdy i frustrace, když se moc nedařilo, například, když jsem si řekl že odehraju poctivě Ligu Mistrů za Spartu a že porážka prostě znamená konec a budu hrát odznova. Raději ani nebudu počítat, kolikrát jsem začínal :)

I tenhle díl měl slabiny, které se s touhle sérií táhnou pořád - občas divné rozhodčí a jejich pískání/nepískání, málo faulující PC, od kterého jsem navíc za ty roky dostal snad jenom jeden gól z přímého volného kopu a kiksy gólmanů a AI jak spoluhráčů, tak soupeřů celkově. Ve době vydání byla grafika solidní, ve srovnání s dneškem už je to slabší, nicméně koukat se na to pořád dá.

Tak asi nadešel ten správný čas, napsat něco k nejnovějšímu fotbalovému počinu na PC od Konami. Tento ročník je jedním z nejrozporuplnějších, které jsem měl tu možnost
hrát. Prošel jsem si snad všemi fázemi, od "to vypadá dobře" -> "to je prostě bomba" -> "wtf?! co to má jako bejt" -> "že by na tom něco bylo" až po konečné "ta hra je dobrá a o to víc naštvou zbytečné chyby, které ji srážejí".

Musím také podotknout, že poslední ročník, u kterého jsem strávil větší než zanedbatelné množství času (asi tak tři roky a zápasy v něm půjdou určitě do tisíců) byl PES6, který doteď považuji za nejpovedenější fotbal na PC, který kdy vyšel. U dalších dílů jsem vždycky vyzkoušel demo, zkonstatoval, že mi to připadá divné a dál zůstával u PES6. K přechodu mě minulý rok donutil až ten fakt, že i s Czech Super Patchem do PES6 byly ty sestavy už šíleně neaktuální a takový masochista, abych si to upravoval sám ručně nejsem.

Grafická stránka hry je v pohodě, na nejvyšší nastavení to vypadá dobře, stejně při hře používám hodně vzdálený pohled, abych měl přehled hře, takže by nějaké extra detaily ani nevynikly. Akorát si nemůžu pomoct, už od dob PES6 mi připadá, že přímo ve hře nefunguje AA, opakovačky a animace jsou v pohodě, ale při ostré hře je to trochu zubaté. No nic, na tom hra nestojí. Zvuky také ujdou, zpočátku mi připadalo, jako kdyby místo do míče mlátil někdo nějakou tyčí, protože to byly dost silné rány, ale asi už jsem si za ten rok zvyk. Komentář nemá cenu komentovat, pár měsíců jsem to s ním vydržel a ve chvíli, kdy jsem ty hlášky už znal nazpaměť jsem ho prostě vypnul.

A teď k jádru věci, kterou pro mě u fotbalových her byla, je a bude hratelnost a věci s tím spojené. Od fotbalové hry očekávám, že bude v maximálně možné míře co možná nejvíce podobná skutečnému fotbalu, jsem ochotný odpustit absence licencí (mimochodem v téhle oblasti se PES sice rok od roku zlepšuje, ale na FIFU to pořád nemá), protože vím, že díky fanouškům se velmi brzy po vydání objevují různé patche, které do hry přidávají chybějící týmy, mění zkomolená jména a názvy na ta správná a dodávají také spousty věcí navíc, například nové stadiony, míče atd. Tohle všechno se dá dodatečně opravit, ale pokud je hratelnost už z výroby "špatná", tak je tím zabitá celá hra a nikdo s tím až do dalšího ročníku skoro nic neudělá.

Při prvním zapnutí hry jsem rozhodně nebyl zklamán, ačkoliv hra zřejmě pořád pokračuje cestou mírné evoluce každým rokem a nekonají se žádné revoluce, kdy se rok co rok překope celá hra, tak vzhledem k tomu, že do té doby dlel na mém disku PES6, tak mi to trochu vyrazilo dech. Mnohem lépe zpracovaný pohyb hráčů i fyzika míče, kdy ten pocit, že míč a hráč není jeden objekt byl o mnoho silnější než kdy předtím. Zapnul jsem si tréninkový mod a zkoušel, co všechno hra umí. Uměla toho dost. Pak přišel první zápas, jakožto hráč, který už má s PESkem něco málo odkopáno jsem si nastavil třetí obtížnost (Semi Pro ?) a pustil se do hraní. Vše bylo ok, bavil jsem se a po pár zápasech jsem viděl, že už by to chtělo vyšší level, protože jsem soupeře docela drtil. Nastavil jsem tedy obtížnost Professional a v té chvíli začal očistec, neboli fáze - "wtf?! co to má jako bejt"- která trvala mnoho týdnů.

Nevím proč tomu tak je a nikdy předtím jsem se s tím u PESka nesetkal, ale rozdíl mezi Semi Pro a Pro byl pro mě propastný a já se octil v pasti, protože bych potřeboval obtížnost jako něco mezi tím. Na Semi Pro jsem se nebvil, protože to bylo příliš lehké a na Prof. mi akorát tekly nervy z toho, jak mi to nejde a nebyla to bohužel záležitost na pár zápasů. S přestávkami jsem se takhle trápil mnoho týdnů, kdy jsem hru vzteky snad i odinstaloval a pak znovu instaloval, že to ještě zkusím. Ve spoustě zápasů jsem se nedokázal dostat ani ke střele, natož abych vstřelil branku. Nakonec to došlo až tak daleko, že po skoro deseti letech, během kterých jsem hrál sporty jen na klávesce, jsem si pořídil gamepad Logitech Rumblepad Cordless 2, no bylo to ještě horší, protože kromě válčení s obtížností hry jsem nově válčil i s tím, že jsem nebyl na Pad zvyklý. Ale vytrval jsem a ono to přislo :)

Nevím přesně kdy a proč, ale někdy ke konci roku najednou přišel zlom a mě to začalo zničehonic docela jít, už to nebyla taková frustrace jako dřív, začal jsem dávat góly, objevily se i povedené akce z mé strany a jí se u toho přestal vztekat. Dnes po stovkách odehraných zápasů jen tak, projité sezóně v Master League a dohraných několika šampionátech, které jsou v nabídce, už snad mohu s chladnou hlavou zhodnotit, co se povedlo a co ne.

Jako optimální herní doba mi nakonec vyšlo 20 minut na zápas, tedy 10 minut na poločas. Při tomhle nastavení dosahuju na obtížnost Professional celkem reálných výsledků.

To, co me neskutečně točí a to jsou rozhodčí, kteří rozhodují naprosto nečitelně a pokaždé jinak, přičemž se nemohu zbavit dojmu, že nadržují PC, protože fauly, které pískne mě u PC nepískne. Rozdávání karet raději nekomentuju, červená pro mě občas v podstatě za nic a jindy brutální kosa ze strany PC na mě zůstane nepotrestaná. S tím tak trochu souvisí i to, že PC v podstatě nefauluje (a nebo nevím, jak ho k tomu donutit), takže docela dobře zpracované zahrávání přímých kopů je celkem k ničemu. S povděkem jsem naopak zaznamenal fakt, že z přímáku se občas trefí i PC, takže na fauly kolem vápna je nutné si dávat trochu větší pozor než dřív. AI gólmanů, velmi často kritizovaná mi tak špatná nepřijde, ale kiksy, které někdy dokážou udělat občas pochopit nedokážu, přitom většina zákroků vypadá celkem reálně a je to škoda, že za ty roky se nepovedlo dotáhnout to k dokonalosti. Nastavení atributů u hráčů taky nic moc, některé hvězdy (Messi, Ronaldo), ačkoliv je považuju za výjimečné kopálisty, jsou skutečně hodně naboostované a připomínají spíš nadlidi, než fotbalisty, ale nejde o nic, co by nešlo upravit ručně nebo v nějakém patchi.

Co rozhodně oceňuji jsou rozsáhlé možnosti nastavení taktiky týmu, cca deset přednastavených taktických variant, které lze během hry podle potřeby vypínat a zapínat, detailně jde nastavit i chování týmu jako celku, líbilo se mi, že jsem nebyl odkázán na pár předvolených typů rozestavení, ale jednotlivé hráče lze po hřišti libovolně posouvat, nastavit jim vyvážení mezi útekem a obranou a vytvořit se vše k obrazu svému. Proti PES6 je tam pokrok.

Hru mám momentálně nainstalovanou spolu s PESEdit.com patchem ve verzi 3.4 s aktuálními soupiskami pro MS a čekám, až bude CSP 2010, který by měl dodat českou ligu, z té jsou v základu obsažené jen Sparta se Slávií (soupisky v PESEdit aktuální, podoba už moc ne :) ).Koment možná trochu delší, ale musel jsem se z té dlouhé frustrace trochu vykecat. Teď už se hraní PESka 2010 docela užívám, když mám náladu, zapnu si ho a odehraji si nějaký zápas z právě probíahjícího MS jen tak nanečisto. Je dost pravděpodobné, že s tímhle ročníkem zase nějakou tu dbu ještě vydržím, což jsem po těch těžkých začátcích považoval za utopii.

Dlouho jsem přemýšlel, ale nakone dávám 90 % za nejlepší fotbal na PC v současné době, PES6 mě ve své doby dostal víc, ale i tak nebudu popírat kvality posledního dílu. Jen to holt není tak snadno přístupné, jak by se mohlo zdát.

Hodně letitá záležitost, která ani ve své době neudělala kdovíjakou díru do světa. Když to vezmu kolem a kolem, tak šlo možná o takového nepodařeného a dosti vzdáleného předchůdce prvního GTAčka, akorát zde byly jedinou náplní automobilové honičky mezi gangstery a policií (případně opačně, podle hráčovi volby) a bez možnosti vystoupit a proběhnout se po svých.

Co si vzpomínám, tak jízdní model nic moc, pravoúhlé zatáčky se jezdily ... pravoúhle ... z čehož vyplývá celková fyzika ve hře, která byla nijaká žádná. Za gangstery to bylo složitější, za policajty se daly přepínat auta. A to vše úplně bez zvuku.

Po všech stránkách průměrná hry i na rok 1989 a to jsem to hrál an 386ce někdy v druhé polovině 90. let, ale tenkrát se hrálo všechno co se sehnalo :)

Kratičká ukázka, co všechno umí autoři v source enginu, tenkrát v době vydání šlo hlavně o HDR, které se zrovna dostávalo do kurzu a jako ve všech hrách, kde se tehdy začalo objevovat, je to s ním i zde trochu přehnané. Naštěstí grafika o po těch letech vypadá pořád dobře.

Kdo hrál HL2 bude tu jako doma, kdo nehrál tak skoro taky, k dispozici jsou snad všechny zbraně a udělat si kolečko nahoru přes kostel, do toho zabít pár nepřátel a v kleci zase dolů zabere tak maximálně 20 minut.

Tenkrát v době Hal Life 2 mánie to byla skoro povinnost, dnes když na to narazíte, klidně si to zahrajte, ale jinak je to vzhledem k délce mrtvá záležitost :)

Tales of The Sword Coast je datadisk, který nepatří mezi ty "must play" a původní hra je výborná i bez něj, nicméně, když už je ta možnost, tak proč si herní zážitek ještě neprodloužit a trochu nevylepšit?

TotSC přináší do hry tři nové lokace, z nichž jedna je miniaturní a zbývající dvě už nějakou tu hodinku hraní zaberou. Za nejpodařenější rozhodně považuji Durlagovu věž plnou hádanek a pastí. Kdo někdy hrál BG2 i TotSC, tak si určitě nemohl nevšimnout mírné podobnosti se Strážcovo věží z druhého dílu. Nemohou chybět ani některé nové předměty.

Nové lokace nijak nenarušují hlavní příběh, je možné je navštívit v podstatě kdykoliv, ale vzhledem k tomu, že obtížnost je určitě o trochu vyšší než v původní hře, tak bych rozhodně doporučil návštěvu až na vyšších levelech, ke kterým se váže i jedno z důležitých vylepšeních. Datadisk zvedá exp. limit na cca dvojnásobek, což znamená asi tak dva levely navíc. Podle mě mohlo být i víc, ale aspoň něco.

Věci které mám rád se vždycky snažím nějak si prodloužit, takže od té doby, co jsem si Příběhy Mečového Pobřeží pořídil jsem Baldur's Gate hrál už vždycky jenom s datadiskem, ale pokud ho někdo vynechal, rvát vlasy si nemusí, zase o tolik nepřišel :)

První poznání se s Baldur's Gate u mě proběhlo v časopise Level, kde na tuhle hru vyšel návod. Tenkrát jsem to ještě hltal tak, že jsem ten časopis četl vždy celý i věci, které mi v podstatě neměly co dát, takže jsem nevynechal ani ten návod. Připadalo mi to divné - "jdi tam a tam, popovíedej si s tímhle a tímhle, vem si od něj tohle a tohle, dones to tomu a tomu" ...

Po nějaké době mi jeden kamarád půjčil dvě hry. Diablo 2 a Baldur's Gate 2 s tím, ať to zkusím a vyberu si, co mě bude bavit víc. Jakožto fanoušek DrD a i díky vzpomínce na ten návod z Levelu jsem jako první nainstaloval BG2, hra vypadala zajímavě, ale moc jsem nechápal herní principy, angličitna také pokulhávala a celkově jsem se v tom topil. A tak jsem začal hrát Diablo 2, ale to je trochu jiná kapitola. Opět po nějaké době jsem si někde všiml inzerátu, kde nabízeli Baldur's Gate 1 v češtině za 199,-, byl k tomu dokonce i papírový návod. Tak jsem si to koupil s tím, že mě to třeba chytne.

Chytlo a to zatraceně dost.

Baldur's Gate bylo mé první pořádné setkání s izometrickým RPG na PC, vím, že v té doby už byl na světě také všemi zbožňovaný Fallout, ale stejně, jak moc mám rád středověk a fantasy, tak tak moc zase nemusím postapo a sci-fi. Vytvořil jsem si postavu přesně podle své představy (v live i PC RPG většinou hraju mága) a pustil se do hry. Popisovat děj tady nebudu, za prvé by to bylo na moc dlouho, az druhé to nikoho stejně nezajímá a ty, které ano a nehráli, tak ať si to zahrajou a za třetí bych musel spoilerovat. Někomu přijde příběh v BG jako klasické klišé, možná i je, ale je ta zatraceně dobře udělané klišé, které mě udrželo v napětí po celou dobu, během hraní se u mě ani jednou nedostavil pocit, že by mě hra nebavila a hrál jsem jen ze setrvačnosti. Kromě úkolů spojených hlavní dějovou linií je přitomna i spousta těch vedlejších, které jsou udělané také zajímavě. Dojem žijícího světa, kde se něco děje i bez hráče tam prostě je.

Ve většině RPG začíná hlavní postava úplně od nuly a postupem času se vypracovává, i hráč má radost z toho, jak se jeho postava vyvíjí a z neškodného nekňuby se skoro před očima mění v udatného hrdinu, který zachrání svět. Proč tohle píšu? Protože každý srovnává BG s BG2 a ani já se tomu nemůžu vyhnout. BG mám radši. Právě z toho důvodu, že si můžu postavu vypiplat od nuly, v BG2 mi tak trochu chyběla ta radost z těžkého začátku. Jasně chybí tu meče +5, mega kouzla a další epické záležitosti, ale právě v tomhle vidím to kouzlo prvního dílu. Je tak nějak krásně ještě celkem "obyčejný".

Baldurova Brána byla první, potom přišli další, ale král dál neochvějně sedí na svém trůnu a když si nasadí korunu v podobě datadisku Tales of the Sword Coast tak široko daleko není vidět nikoho, kdo by měl šanci u mě sesadit.

Assasin's Creed se u mě zapsal trochu rozporuplně. Tahle hra je jako neopracovaný drahokam, krásně se zdálky leskne, ale při bližším ohledání na něm člověk najde dost chyb. Přesto nemůže popřít jeho krásu.

To, čím u mě AC jednoznačně zabodoval je období, ve kterém se odehrává, syrový středověk, krásně zpracovaný, dost často jsem jen tak běhal po městě, lezl na různé vyvýšeniny a kochal jsem se. Navíc AC byl jedna z mála her, která ve výsledku vypadala tak dobře, jak nám ji tvůrci před vydáním prezentovali, grafické stránce jsem neměl co vytknout. Když jsem začal hrát, tak jsem jen těžko krotil své nadšení a trochu nechápavě jsem kroutil hlavou nad komentáři na internetu, kde se psalo, že hra je streotypní. Po šestém "dokončeném" cíli jsme najednou procitl i já. Zbytek hry jsem dohrál tak trochu se sebezpařením, pořád mě ještě bavily souboje, ale ty neustále se opakující úkoly už ne, do té doby jsem plnil vše, potom už jen to nejnutnější, abych mohl dál. Konec jako obvykle pitomej, jak je v poslední době klasika ...

Snad bych překousl i ten stereotyp, ale co mě neskutečně vytáčelo, byly velmi časté přeskoky do budoucnosti a ty řeči tam. Chápu, že bylo třeba dát příběhu nějaké pozadí (a připravit vhodnou pozici pro pokračování), ale nemožnost tyhle scénky přeskočit byla frustrující, skoro stejně jako příšerně složité vypnutí hry, kdy bylo nutné se proklikat několika úrovněmi v menu. Naštěstí fungoval Alt + F4 :)

Přes všechna ta negativa musím zkonstatovat, že AC je hodně dobrou hrou, která z velké části naplnila má očekávání.

Docela jsem zvažoval, jestli mám psát komentář i k Mafii, těžko sem napíšu něco nového nebo objevného a je mi jasné, že číst po "padesáté" to samé, jen jinak napsané, asi spoustu lidí nebude bavit. Ale nakonec jsem usoudil, že Mafia si to zaslouží, speciálně proto, že je to klenot vytvořený v ČR, kterému se podařilo dosáhnout opravdu nečekaného úspěchu a je v tom i trocha té národní hrdosti :)

Přiznám se, že ačkoliv jsem Mafii dohrál čtyřikrát, tak do dnešního dne nemůžu pořádně pochopit, co se mě na ní vlastně tolik líbí, že jsem ji hrál tolikrát. Hry se silným, ale striktně lineárním příběhem, který je při každém hraní takřka stejný jsem vždy považoval za znovunehratelné a nebo až po X letech, kdy člověku z hlavy vymizí všechny vzpomínky i účinné postupy a hra mu je tak schopná nabídnout nějaké překvapení. Mafia je v tomhle výjimka. Musím se přiznat, že pokaždé jsem ten příběh prožíval docela silně, i když jsem věděl, co bude následovat a jak to dopadne. A na konec a závěrečné video jsem se opravdu netěšil.

O technické stránce nemá moc smysl hovořit, je až s podivem (vlastně pro mě ani tak ne, LS3D engine je hodně nadčasový a hry na něm vytvořené zastarávají po grafické stránce pomalu), že hra i po těch letech vypadá hodně k světu, zvuk je také velmi podařený. Snad jen ten český dabing, který je dle mého názoru trochu přeceňovaný, mohl být ještě krapet lepší.

Mafia pro mě není tou nejlepeší hrou, kterou jsem kdy hrál, ale je to jedna z mála her, na kterou asi nikdy nezapomenu a ke které se jednou za čas vždycky hodně rád vracím.

Metro 2033 pro mě bylo až do loňského podzimu jedna velká neznámá, pak jsem si přečetl pár informací, prohlédl nějaké ty screeny a rázem jsem musel přehodnotit svůj žebříček nejočekávanějíšch her pro rok 2010. Tak trochu jsem doufal, že dostanu Stalkera z prostředí Moskevského metra, ale pár let už hraju a abych si nemohl nevšimnout, že to všechno vypadalo na první pohled až moc dobře na to, aby to byla ve výsledku pravda.

Řeknu to hned na začátku, zklamání se nakonec nedostavilo, jen takový ten pocit, že tu byl trochu větší potenciál a to, co nám tvůrci servírují není úplně to, co z toho mohlo být. Nicméně vzhledem ke svázání knižní předlouhou možná nebyla jiná možnost. Knihu jsem bohužel nečetl, takže nevím, jak jsou si dějové linky v ní a ve hře podobné. Atmosféra a opravdu atraktivní prostředí, to je to, na co Metro 2033 sází v první řadě a pokud by se na tomhle dal vystavět svět nesvázaný žádnými nelogickými omezeními, byla by to naprostá bomba. Představa hry s maximálně otevřeným světem, s přístupem úplně všude, kam lze logicky vlézt, se spoustou unikátních postav se svým vlastním příběhem se mi vkrádala do mysli takřka během celého hraní. Na druhou stranu si možná autoři uvědomili, kam sahají jejich možnosti a včas ořezali své plány na to proveditelné maximum.

Metro 2033 je poctivá FPS s naprostou absencí RPG prvků, které tam asi hodně lidí čekalo. Celou hru drží pohromadě silný příběh o záchraně jedné okrajové stanice a jejích obyvatel a dost dlouhou dobu nic nenasvědčuje tomu, že činy, které hlavní hrdina koná, by mohly mít nějaké rozsáhlejší důsledky na své okolí, ne-li dokonce na celý herní mikrosvět. Lehce mystické a nadpřirozené prvky se dají celkem v pohodě skousnout, asi už jsem proti tomuhle během času dost otupěl. Co se bohužel přehlédnut nedalo, byl dost velký rozdíl, mezi souboji s lidskými protivníky a mutanty. Zatímco boje proti těm prvním byly zábavné a přestože AI není nijak excelentní, tak dokázaly nabídnout i překvapivé momenty, boje s mutanty jsem bral jako nutné zlo. Na to, že jde o pravověrnu FPS jsem postrádal větší výběr zbraní, takřka celou hru jsem si vystačil s asi třemi, nebo čtyřmi kousky, ke kterým jsem se dostal docela brzy. Mírné zpestření tak představovaly jen dva druhy munice, kvalitní armádní a méně účinná vyráběná už v podzemí. No, mám ve zvyku si cenné předěmty ve hrách šetřit, takže jsem celou hru prošel s tím, aniž bych vystřelil jediný armádní náboj, protože jsem si říkal, určitě je upotřebím později. Konec přišel bohužel dříve, než se tak mohlo stát :) Jediné o co jsem se nakonec staral nějak výrazněji bylo měnění filtrů do plynové masky.

Po technické stránce je metro velmi povedená záležitost. Hra byla celou dobu naprosto stabilní a pokud člověk netrvá na DX11 a max. detailech, tak se dá celkem dobře hrát i na průměrném PC. Metro 2033 je výborná hra s částečně promarněným potenciálem, což jí ale nebrání v tom, aby se smělě mohla zařadit mezi top hry. Aspoň pro mě. Když jsem si přečetl svůj koment celý znovu, tak mi jeho vyznení připadá až moc negativní, sám nevím proč ... asi krásný příklad toho, co dokáže udělat ne úplně naplněné očekávání.

Crysis Warhead je jen původní Crysis se všemi jeho klady a nedostatky, někde něco málo, přidává, jinde ubírá, nebo lehce pozměňuje, ale vždy tak, aby nebyly narušeny základní prvky původní hry.

Původní Crysis mě překvapivě bavil hodně i když mouchy jsem na něm našel (kdo chce, ať si přečte koment), takže rozhodnutí zahrát si i pokračování s názvem Warhead bylo celkem snadné. Jedno odpoledne jsem nainstaloval a po cca pěti hodinách hraní jsme byl najednou na konci. Délka rozhodně není to, za co bych mohl Warhead chválit. Stejně tak ona proklamovaná lepší optimalizace se dle mých postřehů nekonala, naopak, framerate byl dost rozkolísaný. Vše ostatní naštěstí zůstalo víceméně při starém.

Hráč, v původné hře hrající za Nomáda, dostane možnost nahlédnout na konflikt i z trochu jiného úhlu a do jeho péče je svěřen další člen elitního komanda - Psycho, který operuje v trochu jiné části ostrova. Mnohem větší důraz je tu kladen na vozidla, výbuchy a celkově na efekt, někdy to funguje, někdy je to příliš účelové. Mnou kritizované chobotničky se bohužel objeví dříve než v původním Crysis.

Pro fanoušky Crysis je Warhead povinnost, pro ostatní, kteří mají rádi kvalitní FPS svým způsobem také, ale v jejich případě bych už o "must have" titulu nehovořil. Já se bavil dobře.

Před zhruba pěti dny jsem dohrál Crysis, jednu z nejdiskutovnějších her v posledních letech. Ani já, jsem k ní nemohl přistupovat bez určitých předsudků a očekávání, protože ten hype před i po vydání si našel takřka každého. Aniž bych chtěl, tak jsem o hře věděl skoro všechno a ve skutečnosti stejně nic, protože už několikrát se v mém případě ukázalo, že občas se veřejné mínění a to mé tak trochu minou.

Chtě nechtě začnu technickou stránkou hry. Díky tomu, že jsem hrál po tak dlouhé době, tak mě díky bohu minuly problémy s plynulostí hry a já se mohl kochat nádehernou grafikou aniž bych musel řešit jaké nastavení snížit, abych dosáhl hratelného framerate. Nechci se tímhle přidat k těm, kteří ke Crysis shlížejí jako ke svatému grálu a cokoliv, co nevypadá aspoň trochu jako tahle hra je pro ně grafický odpad, ale po dohrání musím říct, že tohle byla suverénně nejlépe vypadající hra, kterou jsem zatím hrál.

Trochu jsem se obával toho, aby pod grafickým pozlátkem nečekala jen hloupá střílečka, kteou už jsme mělo možnost vidět mnohokrát předtím. Po dohrání musím říct, že moje obavy se z velké části nenaplnily. Minimálně první dvě třetiny hry jsem se výborně bavil, přestřelky s Korejci byly parádní, možnosti nanoobleku se dobře doplňovaly a umožňovaly zkoušet různé styly hraní, zdatně sekundovala také povedená fyzika. Pak to bohužel přišlo, stejně jako ve Far Cry, kde se po polovině hry objevili mutanti, zde místo lidských protivníků nastoupili jakési chobotničky, jak jsem si je pracovně překřtil. Jde o můj subjektivní pohled, ale kdyby hra pokračovala tak jako na začátku, šlo by o aspiranta na hodnocení 90-95, takhle šla zábava dost dolů a konec hry už jsem hrál tak trochu "donucení". O tom, že konec Crysis byl se zařadil to početného zástupu pitomých konců se ani nebudu zmiňovat.

Zhodnotit to všechno je dost těžké. Kdyby Crysis přišel z čistého nebe jako Far Cry, věřím tomu, že by byl přijat mnohem pozitivněji, takhle si na sebe autoři tím, že naslibovali takřka nesplnitelné, upletli pořádný bič a spousta hráčů byla zklamaná. Přes to všechno je u mě Crysis výborná FPS, která dokázala do žánru přinést pár nových věcí a hlavně excelentní technické zpracování, které i dnes, po letech dokáže drtit dnešní hry rozdílem třídy. Jen ten poslední krůček na herní Olymp se nepodařilo udělat ...

Dle mého názoru možná trochu nedoceněná hra, která by si určitě zasloužila pokračování. DMF BMX jsem se kdysi dostal přes demo a ačkoliv jsem nikdy na tyhle věci v reálu moc nebyl, tak tohle mě narozdíl třeba od Tony Hawka docela zaujalo. Prostě mám ke kolům blíž, než k prkénku s kolečky. No dost dlouho jsem se projížděl na té jedné trati v demu a hrál jsem to hlavně pro odreagování, je to přesně ten typ hry, která se dá zapnout na půl hodinky a vyblbnout se. Pak jsem si někde sehnal plnou a začal jsem to hrát pořádně.

Hlavní devízou Dava Mirry je určitě velké množství triků, které lze provádět, přiznám se, že jsem je ani všechny nezvládnul, protože některé kousky jsou docela náročné na naučení, jiné se mi třeba zase tak moc nelíbily. Triky si naštěstí nemusí hráč vymýšlet sám, ale jejich seznam, včetně postupu je přítomen přímo ve hře.

Hráč si může vybrat z několika postav (8?, už si nepamatuji přesně) a se zvolenou postavou pak absolvuje sérii závodů na různých místech. Cílem je vždycky nasbírat co nejvíc bodů, splnit požadované úkoly atd., úkoly jsou ovšem za každého hráče co si pamatuji zcela identické, takže opakované hraní za někoho jiného už může být trochu stereotpyní. Na začátku je k dispozici obyčejné kolo, postupem času, jak se hráč propracovává kupředu, mu jsou nabídnuta kola vylepšená, takže je možné skákat výše, dále a celkově je to lepší než s tím základním zmetkem :)

DMF BMX u mě vyhrálo i proto, že konkurence na tomto poli není v podstatě žádná, matně si vybavuji jen hru Mat Hoffman Pro BMX (nebo jak se to jmenuje), kterou jsem kdysi vyzkoušel a připadala mi o dost horší.

Dneska už by asi příliš nenadchlo technické zpracování, přece jenom je to hra stará skoro 10 let, nicméně, v PC jsem to měl naposled asi 3 roky zpět a zvládnout se to dalo, člověk nesmí být zhýčkaný všemi těmi Crysis apod.