Hned na začátku to řeknu natvrdo, Medal of Honor: Airborne pro mě bylo dost velké zklamání. Přitom to tak ze začátku rozhodně nevypadalo. MoH sliboval přinést trochu jiný zážitek z 2. světové, než jaký nám byl servírován v konkurenční sérii Call of Duty a po stáhnutí a odehrání dema jsem byl opravdu natěšený na plnou hru a s tou přišlo docela rozčarování.

Co se mi opravdu nelíbilo byla především délka hry, hrál jsem to tuším na obtížnost Normal a dohráno za pár hodin a to i přesto, že obtížnost nebyla zrovna vybalancovaná a chvílemi jsem dost umíral. Airborne měl být i o volnosti, ale byl to jen první dojem, hráč měl sice možnost seskočit kam chtěl a tam se pustit do boje, jenže k čemu to bylo, když spolubojovníci na jiných místech stejně čekali než dorazí hrdina Travers a teprve potom se na daném místě rozhořel boj, který stejně zůstal na hráčových bedrech, protože spojenci umírali jak na běžícím pásu, nebo někam mizeli, neznámo kam.

V FPS s 2. světové čekám víceméně realitu, takže upgrady zbraní prováděné za pochodu (představte si, že uprostřed bitevní vřavy se vám najednou na zbrani zhmotní optika nebo větší zásobník) tomu dávaly docela na prdel. Nacisti asi taky v průběhu války jedli hodně železa, protože s postupem hry se stávali nějak odolnějšími a ve chvíli, kdy na mě vyběhl týpek s MG42 v ruce jsem jen nechápavě koukal a přemýšlel, jestli nehraju spíš sci-fi střílečku. Parádní byli i vojáci, kteří mě při dobývání mostu vytrvale ostřelovali panzerfausty. Design misí tak nic moc, líbila se mi továrna v Op. Varsity, naproti tomu třeba Flak Tower úplně na konci mi přišel jak šitý horkou jehlou, jenom aby to už bylo hotové.

Pozitivum byla určitě HW náročnost, na tehdejším průměrném stroji se to hýbalo solidně, každopádně chtít za to v době vydání 1300,- jsem považoval spíš za zlodějinu.