Ono to není zas tak hrozné ... přesně tohle jsem si řekl, po pár odehraných závodech. Žádnej zázrak to ale také není ... to jsem si řekl o pár hodin hraní později. Ty dvě věty podle mě přesně vystihují nejnovější dílko ze série NfS. Poslední NfS:HP2 z roku 2002 mě dost těžce nebavil, takže s mírnou skepsí jsem instaloval jmenovce o osm let mladšího. Princip hry se moc nezměnil, opět šílená jízda v rámci mantinelů s imitací mírného pocitu volnosti, kdy je možné použít zkratky, které spíš, než aby cestu zkrátily, tak naopak zdržují. A to vše okořeněné otravnou policií, za kterou lze také hrát.

Hra trpí přesně tím nešvarem, který na nových závodních hrách nesnáším a to tím, že "polovinu" času, místo abych závodil, strávím sledováním efektních animací o tom, jaké nové auto jsem získal, kolik bodů jsem najel, jaké hlavní a vedlejší úkoly jsem splnil. Už je to delší dobu, takže se přiznám, že si nevzpomenu, ale mám pocit, že to nešlo ani přeskočit. Kurňa, já chci jezdit, až budu mít potřebu si prohlížet auta, tak si otevřu garáž ve hře/galerii na netu. Drobnost v podobě systému "ať je to napínavé až do konce", kdy nelze soupeřům ujet, ale naopak ani oni neujedou v případě nějaké havárie hráči už asi nemá smysl zmiňovat, u arkád už klasika.

Grafika mě docela potěšila, hra nevypadá špatně a solidně se to na mém PC i hýbalo.

Jak jsem napsal už na začátku, hru jsem po pár hodinách odložil a jestli se k ní ještě někdy vrátím je otázka, možná až bude hodně velká herní nouze.

Já věděl, že bude lepší se kouknout na video, než to hrát, pak bych se možná bavil víc. Takhle jsem se místo "vtipů a narážek" musel soustředit i na hrozné zpracování a celkově nudnou hratelnost. Tohle mělo zůstat jen na YouTube. Chápu, že to neni regulérní hra, ale ani tento fakt, to v mých očích nemůže vylepšit. Pokud nejste fanoušek, případně antifanoušek série CoD, tak ruce pryč, nic vám to nedá. Stejně jako mě.

Další z řady nesmrtelných miniher dodávaných s OS Windows a noční můra všech šéfů, protože kolik pracovního času tahle mrcha už sežrala, by se dnes někdo těžko dopočítal. Hledání min mám raději, ale s chutí občas sáhnu i po těhle kartách, jako zabiják času to je docela fajn věc. Na mobilu jedině Solitaire :)

Arcania je především smutným důkazem toho, že název hru nedělá a spolu s odchodem lidí z Piranha Bytes odešlo z této série i vše, co jí tvořilo. Risen, ačkoliv musel stavět na novém světě bez možnosti odkazovat na předchozí díly, byl Gothicem 4 mnohem víc, než nejnovější dílko z dílen Spellboundu. Částečně je možné to omluvit tím, že tohle sousto těžko mohl někdo zvládnout tak, aby byla většina hráčů spokojena.

Arcania je jen esence původního Gothicu, kde je vše tak zjednodušeno, počínaje plytkými dialogy, bez možností volby, která by měla vliv na pozdější vývoj ve hře, přes nudné souboje, omezené na neustálé klikání, kdy nikdo nenutí hráče jakkoliv taktizovat, nemastné a neslané questy, kde je velmi těžké odlišit ty, které tvoří páteř příběhu a ty, které jsou jen jako vedlejší, čehož je docíleno zjednodušením těch hlavních na úroveň těch vedlejších až po dagradaci veškeré přidané hodnoty, která tvořila předchozí díly - prozkoumávání světa, mapa je zde sice velká, ale je to jen jeden lineární koridor (nelze vylézt na skalku, na kterou se tvůrci rozhodli vstup zakázat a co víc, ani plavat už není možné), ve kterém se navíc najde jen málo zajímavých míst, sběr všeho možného, co hrdina v přírodě najde, to sice jde, ale je to k ničemu, protože to prostě není třeba.

Tím, co Arcanii zabilo ve srovnání s předchozími díly úplně, je systém vývoje postavy, který je ... takřka žádný. Asi sedm podivných dovedností, do kterých lze vkládat body, odpadl výborný systém učitelů a placení jim za to, že postavu něco naučí. Zajímavé rozhodně bylo, že celých 16 levelů jsem nevěděl, jakým směrem se mám dát a co vylepšovat, tak jsem akorát sbíral body bez využití a na obtížnost normal to neznamenalo vůbec žádné komplikace. Wtf?! Jediné nebezpečí, které hrozilo a to i v pozdějších fázích hry byly situace, kdy bylo nepřátel víc, jinak souboje s kýmkoliv byly jen fraška.

Pozitivní na Arcanii je určitě grafická stránka, občas vypadala hra opravdu krásně, nicméně kazaily to opakovaně použité obličeje u cizích postav i fakt, že jejich kvalita byla dost proměnlivá a některé vypadaly vyloženě hnusně. Naopak hudební stránce se moc vytknout nedá, ta ke hře sedla náramně. Aspoň něco se tedy bezezbytku povedlo.

Jako nástupce Gothicu Arcania naprosto selhává, jako zábava na prá odpolední dokáže svou úlohu splnit.

Před chvílí dohráno a pokud bych dal na dojem po první hodině hry, asi by bylo hodnocení o takových 20 % nižší. Nový MoH je v dnešní době světlou výjimou, kdy se hra postupem času stává zábavnější po všech stránkách. Pokud bylo cílem vývojářů odradit hned na začátku hráče, kteří dávají hodně na ten první dojem, tak se to opravdu povedlo. Už jsem to říkal u série CoD, ale stejně zopakuju, že přechod do přítomnosti prospěl i této sérii, na druhou stranu, po pro mě celkem nic moc Airbornu jsem něco ještě horšího snad ani nečekal a ve výsledku zklamaný nejsem. Až tak moc teda.

Všechno to, co jsem obdivoval na Modern Warfare 1/2 je v podstatě zahrnuto i v této hře a to, že nový Medal nepokrytě MW vykrádá se zakrýt nedá. Stejná koridorovka, mraky skriptů atd., ale nemohu říct, že by to zde fungovalo tak dobře jako v CoD a ona pověstná jízda se po většinu hry prostě nekonala. Holt kdo umí, ten umí a tady je ještě dost prostoru ke zlepšování. O dalším díle, vzhledem ke animaci na konci nepochybuji, ať už formou plnohodnotné hry a nebo datadisku.

Abych nebyl zas tako mec negativní, tak pár momentů ve hře, se mi opravdu líbilo, hlavně nádherné scenérie Afghánských hor za svítání a kupodivu hlavně konec hry, kdy to konečně dostalo spád a mě bylo i trochu líto, že už je konec, protože mě to začalo docela bavit.

Tato opravdu zábavná hříčka opět ukázala, že jednoduchá, ale svým způsobem geniální myšlenka dokáže často víc, než desítky milionů dolarů utracených za vývoj nákladného AAA titulu. Z navrhování reálných mostů by se asi 99.999 % populace spíš opupínkovalo, jaký to je neskutečný opruz, ale když se vše řádově zjednoduší, přidá se k tomu jakástakás fyzika a zabalí se to strohého, ale účelného grafického kabátku, úspěch je najednou na světě.

Také jsem u toho strávil nějakou tu hodinu a z pozorování z posluchárny vím, že Bridge Builder patří k velmi oblíbeným činnostem, kterým si studenti krátí čas do konce přednášky, pokud je její obsah příliš nezajímá :)

Překvapive celkem solidní ježdění s jedním autem značky BMW, jak už název napovídá. Jízdní model nebyl zase tak moc velká arkáda, ale do nějaké hardcore reality měl také daleko. Celkem zamrzela přítmonost jen jedeno okruhu, který po nějaké době začal zákonitě nudit. Takže po několikahodinovém projetí šla tahle víceméně reklamní záležitost z disku, protože na hraní multiplayru jsem si fakt netroufl, protože jsem to hrál jen na klávesnici a občas jsem bojoval spíš se sebou a tratí :)

Je mnohem rozsáhlejší, velkolepější s opravdu epickým příběhem, obrovskou spoustou unikátních předmětů, které z postav dokážou udělat polobohy, herní délka i rozmanitost lokací zcela určitě překonává první díl, nabízí možnost romance mezi hlavní postavou a dalším členem party, questy jsou propracovanější a občas opravdu velmi zajímavé Tohle je jen částečný výčet věcí, kvůli kterým mnozí druhému dílu přisuzují titul nejlepší RPG všech dob. I já jsem se u tohoto dílu skvěle bavil, ale přesto v mém případě nepřekonal první díl, který byl tak krásně "obyčejný" a o ten malý stupínek ho na svém osobním žebříčku řadím výš. Je to divné, když v podstatě nevím, co mám dvojce pořádně vytknout a u jedničky bych nějakou tu mušku našel, je to o tom vnitřním pocitu, který se blbě popisuje.

Možná až příliš epické, méně je někdy více, ale na druhou stranu, vzhledem k tomu, že to vše postupně graduje už od začátku jedničky, tak tohle bylo asi jen logické vyústění toho všeho. Baldurova Brána je i podruhé výborná hra.

Hodně povedený logický rychlík, který dokáže chvílemi připravit i perné chvilky a několikrát jsem měl chuť s tím seknout, jak mi to nešlo. Svůj díl viny měl i dle mého názoru ne zcela povedený systém ukládání, kdy se hra ukládala jen asi ob pět úrovní. Ale staré známé přísloví - ráno moudřejší večera - opět ukázalo svou pravdivost a nakonec se mi podařilo pokořit hru až do konce.

Princip je popsaný už v popisku, takže to unovu dělat nebudu, po grafické i zvukové stránce je hra v pohodě, není to hra, kterou bych byl schopný hrát celý den v kuse, ale jako oddechovka po nějaké náročné činnosti funguje perfektně.

Necelý měsíc po vydání Mafie 2 nám 2K Czech naservírovali první "pořádný" přídavek. Před malou chvilkou jsem Jimmyho Vendettu dohrál, takže tenhle koment píšu ještě plný dojmů. No tak žhavé to zase nebylo.

Jimmy a jeho pomsta je zcela určitě náhradou za v původní hře absentující volnou jízdu a musím zkonstatovat, že náhrada je to povedená a svou zábavností zcela určitě překonává volnou jízdu z prvního dílu, protože díky hooooodně slaboučkému příběhu a s ním souvisejícím misích dává hře aspoň trochu smyslu, než jen zbytečně jezdit sem a tam. Na druhou stranu je volnost proti základní hře taková, že pokud hráč nechce mise plnit, nikdo jej nenutí a může si jen tak blbnout.

Empire Bay se konečně dostalo většího využití, můj herní čas se zastavil na 7 hodinách a 45 minutách, což je na přídavek čas docela nadstandartní, navíc v porovnání s délou základní hry. Díky silně arkádovému stylu nemůžu hře rozhodně upřít zábavnost, ale na druhou stranu, už tam nebyl ten tah, který mě nutil hrát dál a dál, mise se po čase staly repetetivní a až ke konci tam byla jakás takás návaznost.

Škoda, že to nebylo už součástí Mafie 2 rovnou, takhle ten pocit, že z nás 2K akorát ždíme peníze těžko zaháním, zábava to ale byla a proto dávám i mírně nadprůměrné hodnocení.

Ne ne a ne, už to prostě nejde dál, tahle hra mě štvala různými drobnostmi už od začátku hraní, ale pořád jsem si říkal, přece to nevzdám a nadále se pokoušel najít na ní to pozitivní, co by mě mělo "nutit" hrát dál. Dnes už pomyslný pohár přetekl a já říkám dost!

Sniper: Ghost Warrior je na první pohled hra, která slibuje hodně zábavy, vždyť být v kůži špičkového snipera je dost lákavá představa, vyhledávání úkrytů a efektivní likvidace nepřátel na vzdálenost, na kterou vás nejsou ani schopní spatřit. Tahle představa vzala skoro hned za své, s tím sniperováním to nebude tak horké a je třeba k tomu přibrat i další špinavou práci. Ok, proč ne, i klasické FPS jsou přece zábavné. Jenže zatímco v té sniperovské části se Ghost Warrior s vypetím všech sil a berlí ještě drží na nohou, tak v té ryzí FPS jde k zemi s takovou nemotorností, až z toho zůstává rozum stát a hra trpí snad všemi neduhy, které se kdy v žánru FPS objevily.

Nepřátelé mají asi i šestý a sedmý smysl, protože ihned po výstřelu jsou schopní mě identifikovat s přesností na metr, ačkoliv v reálu by byli v podstatě bez šance. Naproti tomu občas si asi mozek odližili na noční stolek, jak jinak si vysvětlit situace, kdy někoho zabiju a jeho kolega o kus dál, který to musel vidět v klidu dál stojí a čeká. Prostředí se sice tváří otevřeně, ale když tvůrci nechtěli, abych někudy šel, tak tamtudy prostě nemůžu, vznikají pak zábavné situace, kdy jsem nebyl schopný překonat metrovoý dřevěný plot. Jak už jsem zmínil, tak klasické přestřelky jsou utrpení, které jsem hrál stylem quick save/quick load, AI je na krátkou vzdálenost sakra přesná a s její schopností mě vidět kdykoliv a kdekoliv. FPS složka mi přišla jak naroubovaná násilím na zbytek hry. Ještě štěstí, že spojenci, kteří jsou občas vnuceni jako doprovod nemohou zemřít.

Technická stránka není špatná, některé scény byly opravdu krásné, jinde to za moc nestálo, srovnání s Crysis, o kterém jsem někde četl je opravdu mimo.

A proč jsem s tím vlastně seknul? Krom toho, že jsem tu hru i kvůli výše zmíněným featurkám nedokázal nikdy hrát déle jak 20 minut v kuse, tak tou poslední pomyslnou kapkou, kdy pohár přetekl byla situace v jedné misi, kdy po průlezu plotem jsem měl překovat zhruba padesátimetrové prostranství. Tak si tak jdu a najednou zásah zprava, zřejmě sniper kdesi v kopcích. Najít se mi ho nepodařilo, takže při dalším průběhu jsem se rozhodl ten kousek proběhnout, ale nepodařilo se, trefit běžícího člověka na stovky metrů je asi příliš snadné. Ok, tak to vezmu na několik etap a budu se krýt za těmi několika kryty, které tam jsou. Přiběhnu za jeden a ... zásah ... zásah ... zásah ... quit game. Takhle fakt ne, zkouksnul jsem hodně, ale to, aby mě někdo naprosto přesně našel za překážkou jako kráva a ještě na mě skrz ní sřílel, to už fakt ne.

Ač série CoD nikdy nepatřila mezi mé nejoblíbenější herní záležitosti, tak přesto jí nemůžu upřít to, že svou kvalita měla a má, i když to někdy trochu pokulhává. První díl, který přišel v době, kdy popularita FPS z druhé světové byla na vzestupu přinesl do žánru především onen "wow" efekt, na kterém pak stavěly i další CoD hry. Tomu, aby byl hráč vtažen do děje je podřízeno vše, neustálá divoká akce, která přestává jen na chvily, aby se poté rozběhla ještě zběsilejším tempem je podpořena hlavně hromadou skriptů, jež sice při prvním hraní dokáží zážitek ještě umocnit, ale zároveň snižují další znvuhratelnost, protože moment překvapení je při dalším hraní už pryč. To, že je to vždy jen jeden velký koridor už asi nemá smsl dodávat, tohle není ten typ hry, ve které si vybírá hráč, jak bude postupovat, to už za něj udělal někdo jiný.

Prostředí je celkem atraktivní a hra za tři různé strany aspoň trochu rozbijí dojem stereotypu, protože, když už zůstávají úkoly vesměs pořád stejné, tak se mění aspoň reálie, kde se děj zrovna odehrává. Tenkrát mi hra přišla i graficky docela atraktivní, jak by si vedla dnes si netroufám odahdnout, to bych si ji musel znovu zahrát a na to už nemám chuť. Dvojí dohrání podle mě stačilo. Onen tolik zbožňovaný MP jsem si zahrál jen asi třikrát s kamarádem, takže hodnotím jen na základě singlu :)

Takže po letech čekání jsem se konečně dočkal a mohl jsem si zahrát druhý díl "národního pokladu" se jménem Mafia 2. Nemá smysl zapírat, že po celé ty roky jsem hladově hltal každý uvolněný oobrázek i každé video a stejně jako asi většina hráčské populace v sobě snažil krotit nadšení, v předtuše, že to prostě nemůže dopadnout tak dobře, jak to vypadá. Druhý díl má oproti tomu prvnímu navíc na noze hodně těžkou kouli v podobě velkých očkávání ze všech stran, srovnání s GTA4, které je přece jenom trochu jiným typem hry, ale hlavně porovnání s Mafií 1. Hned na začátku napíšu, že přeměna Illussion Softworks z "nezávislého" studia na jednu z částí molochu 2K Games si dle mého názoru vybrala svou daň a v určitých částech hry jsem to vnímal docela silně, nicméně i přes všechny škodlivé vlivy z toho druhý díl vyšel poměrně se ctí.

Stejně jako v původní Mafii, i tady je důraz kladen na silný příběh, který stmeluje celou hru, nutí hráče pokračovat dál a dál a nedává prostor pro nějaké lelkování okolo. To ostatně nepřipouští ani sami tvůrci a tak, ačkoliv je během misí možné se jen tak projíždět po městě a trochu se vyblbnout, krom hlavního příběhu zde není umožněna nějaká zásadní vedlejší činnost. Příběh je první aspekt, kde vidím určité nedostatky. První část, zhruba do poloviny hry ještě jakž takž drží pohromadě, ale v té druhé už jsem ho vnímal spíš jako sled různých událostí bez nějaké větší provázanosti. Jako by někdo na poslední chvíli vyškrtl tu vatu mezi tím a nechal jen to podstatné, ovšem bez vzájemného kontextu.

Hlavní hrdina tentokrát není takový klaďas, jako Tommy Angelo z jedničky, ale zatímco ze začátku si drží aspoň nějakou linii, tak později se z něj stává celkem bezcharakterní postava, schopná vykonat vše, co mu kdo přikáže. Přes to všechno mi byl Vito celkem sympatický a dokázal jsem se s ním dobře sžít, stejně jako s jeho nejlepším kamarádem Joem, který mi co do propracovanosti přišel ještě lepší než Vito. Tím bohužel výčet zapamatovatelných postav končí, další se během celého příběhu objevují a mizí, buď navždy a nebo se po nějaké době opět objeví, ale žádná z nich nedostane takový prostor, aby byla hodna nějakého výraznějšího zaznamenání. Osobně to považuji za docela průser, vzhledem k tomu, na co Mafiia 2 sází a na čem stojí. Minimálně některé z postav by si zasloužily více propracovanosti a začlenění do děje.

V čem dvojka exceluje je rozhodně prostředí, které je mnohem detailnější, než v prvním díle, autoři občas projevují až maniakální smysl pro různé drobnosti, aby město nepůsobilo sterilně, exteriéry i interiéry (kterých si hráč užije opravdu dostatek) působí neskutečně uvěřitelným dojmem a Empire Bay, ač není jeho rozloha nijak závratná ma opravdu své kouzlo, ať už v zimním kabátku v první části hry, nebo v tom jarně podzimním v té druhé.

Stejně jako prostředí se vyvedly i přestřelky, mohlo jich být klidně více, díky povedenému systému krytí jsem se u nich vždy hodně bavil a střílecí mise mě bavily asi nejvíc, ale ani ježdění nebylo špatné. Osobně jsem jezdil v módu simulace, který mi přišel lepší a nezaznamenal jsem nějaké výraznější problémy, asi je to o zvyku.

Technické stránce nemám co vytknout, grafika je parádní a ani to rozmazávání objektů v dálce, kterého jsem se po vyzkoušení dema bál, se nakonec neukázalo, jako něco strašného a v podstatě jsem si toho při hraní ani nevšímal. Zvuky byly na standardní úrovni a určitě bych vyzdvihl anglický dabing, který mi sedl víc, než ten český. Akorát mě štvalo, že tak nějak nefungovalo taskování ze hry do Windows a zpět, ale vzhledem k tomu, že jsem hru dohrál asi na tři zátahy to nakonec moc nevadilo. Mimochodem herní doba se u mě zastavila na deseti a půl hodinách, dneska v podstatě standard.

Co říct na závěr ... Mafia 2 je důstojným nástupcem prvního dílu, přestože jeho věhlasu asi nedosáhne. Ještě více než první díl sází na lineární příběh a vynikající ingame filmečky, jejichž zpracování nemá chybu, ale občas to už spíš než hra vypadalo jako interaktvní film. Z některých pasáží lze cítit to, že se ve hře asi neobjevilo vše, co bylo původně plánováno a ať už je za tím cokoliv, je to rozhodně škoda. Škoda je i absence čehokoliv, co by mě po dohrání udrželo ještě nějakou dobu ve hře a protože znovuhratlenost je díky striktní linearitě dost sporná, tak musím hru, do doby, než bude nějaký DLC bohužel odložit do "poličky.

Kdyby tady bylo hodnocení po 1 % tak bych dal tak 88 %, protože na devítku to zas tak úplně nevidím, ale protože ta možnost není, dávám za 90, % bavil jsem se skvěle.

S princem se setkal asi každý, kdo začínal s hraním v polovině děvadesátých let, nepamatuji se, že bych přišel k někomu, kdo měl doma PC a neměl na něm právě tenhle kousek. Já osobně jsem si tuhle hru zahrál poprvé kdysi dávno u otce v práci, to jí mohlo být sotva pár let, jenže mě bylo taky sotva pár let, takže jsem jen tak pobíhal a umíral. Opravdové hraní a mnohonásobné dohrání přišlo o několik let později.

Ač vcelku krátká (časový limit 60 minut) a na první pohled jednoduchá hopsačka, musím přiznat, že o úplně jednoduchou záležitost nešlo a hlavně v pozdějších fázích byl postup dál vykoupen hoděn často metodou pokus omyl, načasovat správně některé obtížné skoky a přemoci nepřátelé s více životy nebylo zase tak snadné.

Nedávno jsem Prince chvíli hrál a i po 21 letech jde o zatraceně chytlavou záležitost, která s přehledem strká do kapsy všemožné freeware produkty z dnešní doby.

Pro někoho nezatíženého zdejšími událostmi může jde jen o krátkou a jednoduchou hříčku, pár jedinců v tom uvidí i trochu jiný význam a možná i jejich jedinou možnost, jak Piva aspoň virtuálně zabíjet znovu a znovu.

Chvilku jsem se u toho zabavil, na můj vkus občas až moc těžké, tyhle hry mi nikdy moc nešly.

Jo, Kostěj byl těžkej :)

Legenda, jedna z nejlepších her, které kdy vyšly, nejlepší hra všech dob, povinnost pro každého hráče ... tak asi něco takového jsem četl a slýchal, když byla řeč o hře Half Life. Já sám jsem z prvního dílu na vlastní kůži poznal asi tak 10 minut, pak se objevil nějaký problém, mě se ho nechtělo řešit, tak jsem to odložil. Hype kolem příchodu druhého dílu mě tedy nechávalo vcelku klidným, obrázky vypadaly pěkně, takže jsem si i celkem tešil, ale nějaká velká očekávání jsem rozhodně neměl.

Vzhledem k mé sestavě jsem se k zahrání téhle pecky dostal až cca dva roky po vydání, ale zase jsem si mohl vše vychutnat naplno. Už od začátku hraní jsem tušil, že to bude trochu jiný zážitek, než obyčejně, grafická stránky, hrátky s fyzikou, povedený design prostředí, ucházející AI nepřátel, to vše dokázalo vtáhnout do hry a HL2 se dostalo, jako jedné z mála her, které jsem hrál té cti, že jsem to dojel v podstatě na "jeden" zátah. Příběh moc komentovat nebudu, neznám souvislosti s prvním dílem a z toho mála, co jsem vypozoroval a vyčetl si netroufám tak činit, mě osobně přišel celkem zajímavý, v mém případě svůj účel splnil a po celou dobu hry jsem se výborně bavil. Bohužel asi trpím nějakým syndromem či co, ale jako u většiny her, které jsem dohrál mě nebavil konec.

Tu pravou sílu HL2 a jeho nadčasovost jsem si uvědomil až, když jsem u příležitosti dohrání Episode One a posléze i Episode Two zahrál původní hru ještě jednou a zjistil jsem, že neztratila vůbec nic ze svého kouzla. Na můj osobní Top 10 to sice není, ale k tomu nejlepšímu, co jsem mohl hrát bych HL2 určitě zařadil.

V dnešní době by tento kousek uspěl možná jako nějaká free gameska na nějakém portálu, tak moc se za těch více než 20 let změnilo, ale věřím tomu, že v době svého vydání to musel být nářez. Ke mě se Street Rod dostal někde v druhé polovině 90. let, kdy o nějakém NFS: Underground ještě neměl nikdo ani ponětí a možnost tunit si virtuálně auto nebyla skoro žádná a já jsem s hraním začínal.

Princip hry byl celkem jednoduchý, ale přesto docela zábavný, nákup auta, úpravy a závodění. Závody byly trochu jednotvárné a ten poslední pro mě znamenal docela peklo, protože mi to tenkrát ještě moc nešlo, ale vše vyvažoval ten krásný pocit, když hráč získal nové auto na úpravy :)

Dnes udělám podruhé výjimku a napíšu koment je hře, kterou jsem nedohrál. Jako omluva může sloužit, že jsem jí věnoval určitě aspoň hodinu hraní a snažil se na ní najít něco, co by mě donutilo hrát dál. Nepovedlo se. Payback pro mě osobně bylo hrozně velké zklamání, protože předchozí díl Double Helix mě opravdu dost bavil a čekal jsem minimálně něco podobně kvalitního. Navíc, když videa a screeny před vydáním nevěstily až tak velký průšvih.

Nejnovější SoF je budget jak vyšitej, tady je pár bodů, proč jsem tu hru prostě nemohl hrát dál.

1) v nastavení grafiky nelze skoro nic změnit, jen rozlišení a jas. Hra byla i přes to, jak vypadá docela náročná, v době kdy jsem to hrál jsem neměl nijak zastaralou sestavu a přesto to jelo prapodivně.

2) prolezlé skriptama, což by samo o sobě tak moc nevadilo, když se s tím umí zacházet, tak může být výsledek opravdu dobrý, jako třeba v sérii CoD, ovšem to rozhodně není tenhle případ. Tragédie.

3) inteligence nepřátel na bodě mrazu, tohle by mělo úspěch tak deset let zpět, kdy všechno ještě dokázala zachránit ucházející grafika.

4) při sprintu se nedá zatáčet! ne fakt jsem tam nechtěl běhat slalomy v nejvyšší rychlosti, ale aby nebylo ve sprintu možné ani trochu zkorigovat směr běhu, to jsem asi ještě nezažil

5) jeden velký koridor, který si ani nehraje na nic jiného. V součtu s předchozími výtkami to už jenom kompletně zabijí.

Abych jenom nekritizoval, tak krve je dost (možná až moc) a destrukce těl, ačkoliv imho nemá s realitou až tak moc společného, není špatná, jen asi trochu přehnaná. To ovšem nemá šanci hru jakkoliv zachránit.

Odinstalace byla bez problémová, aspoň jeden výrazný klad na závěr :)

Ne, žádné Worms, ale právě Scorched Earth je podle mě pravý král tohoto "žánru". Jedna z mých nejoblíbenějších her na 386ce. Ve více hráčích to byla nepřekonatelná zábava a je úplně jedno, že hra měla jenom pár barev a o výbuchy a další zvuky se staral jen obyčejný PC speaker. Nedávno jsem si dokonce sehnal nějakou předělávku pro PocketPC a dostal jsem znovu chuť si zahrát i tuhle starou klasiku na normálním PC.

Scorched Erath by si možná zasloužil maximální hodnocení, protože i za těch skoro 2O let neztratil nic ze svého kouzla, ale král je holt jen jeden. Myslím, že i 95 % je fajn :)

Ještě více Gothicu 2 a to jen v tom nejlepším, bylo zřejmě heslo Piranhí, když tvořili tenhle kousek. Jen málkody se stane, že se datadisk nejen vyrovná původní hře, ale dokonce ji ještě posouvá o stupeň výš. Noci Havrana se to podařilo bezezbytku. Kdo si jednou zahraje G2 s tímhle přídavkem, už nikdy ho asi nebude hrát samostatně, protože po instalaci addonu dostává hra úplně jiný rozměr.

NoR přináší do již tak rozsáhlého světa další rozlehlou lokalitu Jarkhandar, kde na hrdinu čeká spousta nových úkolů a bojů na život a na smrt. Mnoha vylepšení se dočkal i Khorinis samotný, dříve nevyužité postavy teď nabízejí nové questy, přibyla nová frakce a to, co je asi nejzásadnější, rapidně vzrostla obtížnost hry, jak po stránce bojové, tak po stránce vývoje postavy.

Nigh of Raven je jeden z nejlepších datadisků, se kterým jsem měl tu čest a nebojím se tvrdit, že i jeden z nejlepších datadisků vůbec. Nezbývá, než vzát Piranhím hold a poděkovat za tenhle skvělý zážitek.