Beyond: Two Souls je jedna z těch her, co nejsou úplně „hra“ v klasickým slova smyslu, ale spíš takový interaktivní film, který tě chytne a nepustí. A to je přesně to, co od Quantic Dream většina lidí čeká. Ale tady se to fakt povedlo.

Hlavní hrdinku Jodie hraje Ellen Page (dnes Elliot Page) a je prostě skvělá. Není to žádná černobílá postava – chvíli silná, chvíli úplně rozbitá – a díky tomu působí strašně reálně. Willem Dafoe jako její vědecký kámoš tomu dodává ještě větší hloubku. Animace obličejů a emoce jsou tak dobře zpracovaný, že fakt zapomeneš, že tohle vlastně není film.

Co se týče příběhu – připrav se na to, že to skáče v čase sem a tam, což může být trochu matoucí, ale když se na to naladíš, začne to dávat smysl. A hlavně tě to donutí přemýšlet, jak se všechno poskládá dohromady. Jodie navíc není sama – má u sebe Aidena, ducha nebo entitu, se kterou můžeš taky hrát. Díky tomu hra nabízí zajímavé mechaniky a úplně jiný pohled na interakce se světem.

Když to srovnám s ostatníma hrama od Quantic Dream – třeba Heavy Rain byl víc detektivka, plná napětí a volby měly často drastický následky. Detroit: Become Human je zas víc o rozhodnutích a větvení příběhu, taková sci-fi společenská kritika. Beyond je mezi tím – není tak otevřený, ale zase ti dá mnohem osobnější, niternější zážitek. A někdy je to přesně to, co člověk potřebuje.

Grafika i hudba jsou top – atmosféra funguje skvěle. Všechno působí filmově, ale zároveň tě to vtáhne do děje jako málokterá jiná hra.

Pokud máš rád příběhovky a nevadí ti trochu víc koukat a prožívat než klikat a střílet, tak Beyond: Two Souls je přesně pro tebe. Emotivní, napínavý, originální. A hlavně – na tenhle zážitek jen tak nezapomeneš.

Narazil jsem na Whispers of Prague během Steam Winter Sale za pár dolarů a musím říct, že to byl fakt super kup. Jasně, grafika není úplně na úrovni AAA her – bylo vidět, že tam AI dost pomáhala – ale to mi vůbec nevadilo. Naopak, mělo to svůj specifický styl, který k té atmosféře hry seděl.

Příběh mě hned vtáhl. Není to žádný přelomový thriller, ale upřímně? To vůbec nevadí. Funguje, drží pohromadě a ty klišé, co tam sem tam problesknou, k tomu vlastně sedí. Dokonce mě párkrát překvapily zvraty, které jsem nečekal, což beru jako velké plus.

Co se mi líbilo nejvíc, byla ta atmosféra – temná, melancholická, a ten pocit, že procházím Prahou, jakou si představuju z nočních příběhů. Soundtrack tomu přidal neskutečně moc, takže ten dvouhodinový hudební zážitek už mám i jako samostatnou záležitost na poslech.

A achievementy? Tohle mě fakt bavilo. Hra mi vydržela na pár dní, protože jsem chtěl získat všechny a prozkoumat všechno, co šlo. Byla to perfektní kombinace odpočinku a výzvy. Je fakt, že pro nalezení tajné místnosti v podzemí Mydlářovy kaple jsem se musel kouknout do návodu, ale když se na to dívám zpětně, je ten postup vlastně docela logický. 

Pokud máte rádi příběhové hry a nevadí vám indie tituly s omezeným rozpočtem, Whispers of Prague za ty peníze stojí. Pořád se mi v hlavě vrací některé scény a rozhodně bych tuhle hru doporučil každému, kdo chce něco trochu jiného, než jen klasické mainstreamové tituly.

Když jsem se pustil do Gemini Rue, těšil jsem se na klasickou point-and-click adventuru s atmosférou noir sci-fi. A v tomhle směru hra nezklamala - vizuál mě vtáhl hned od začátku. Pixel-art je tady parádní, každý detail má svoje místo a temná, deštivá města přímo křičí "Blade Runner". Hudba navíc krásně doplňuje tu melancholickou náladu. Hned jsem měl pocit, že jsem v nějakém drsném kyberpunkovém thrilleru.

Příběh je určitě největší tahák. Hrajete za dva hlavní hrdiny - Azriela, bývalého zabijáka, co hledá svého bratra, a Delta-Sixe, vězně se ztrátou paměti. Obě linky se postupně proplétají a odhalují hodně zajímavé zvraty. Tady jsem si fakt užíval každou minutu. Dialogy jsou dobře napsané, postavy mají hloubku a celé to má takový existenciální nádech. Pokud jste fanoušky her jako The Longest Journey nebo The Dig , budete v tomhle směru spokojeni.

Co mě ale trochu otrávilo, byly akční sekvence. Jasně, rozumím, proč tam jsou - asi aby přidaly napětí a nějaký nový prvek do mixu adventurního žánru. Ale střílení v point-and-click adventuře? To mi přišlo jako pěst na oko. Mechanika krytí za překážkami je těžkopádná a někdy mě tyhle pasáže vyloženě frustrovaly. Místo toho, abych se soustředil na příběh a hádanky, jsem se musel prokousávat akčními scénami, které bych klidně přeskočil.

Hádanky jsou ale naštěstí celkem povedené. Jsou logické, mají smysl a dají se vyřešit, aniž by člověk musel zoufale klikat na všechno, co vidí. Bavilo mě zkoumat svět a objevovat příběhové drobnosti, které vám hra servíruje bokem hlavní linie.

Celkově bych Gemini Rue doporučil všem, co mají rádi staré adventury s hutnou atmosférou a příběhem, který nutí přemýšlet. Ale pokud jste jako já a akční pasáže vás spíš otráví než potěší, připravte se na to, že si na nich možná trochu vylámete nervy. I tak ale stojí hra za to - jen musíte překousnout ty slabší momenty.

Tak jo, konečně jsem se dostal k Once More With Feeling. Poslední část trilogie Money for the Vultures a moje očekávání? No, vysoká jak věž v San Juan. Po geniálním Five Steps Ahead jsem si říkal, že tohle buď zakončí celou sérii s parádní tečkou, nebo to prostě bude fajn, ale ničím extra. A jak to dopadlo? Řeknu to hned na začátku – je to pecka!

Příběh se tu uzavírá. Naši staří známí jdou naposledy po krku vlivné rodině DeVittů, a tentokrát jde fakt o všechno. Hlavní lokací je obří ranč a přilehlé okolí, což znamená spoustu možností, jak si s nepřáteli pohrát. Tahle mise je přesně ten typ „grand finále“, co si přejete od poslední kapitoly. Akce, napětí, prostor pro kreativitu a pár momentů, kdy jsem jen zíral na obrazovku a říkal si: „Tohle je sakra geniální!“

Mapa v tomhle DLC je masivní. Máte tu obrovskou otevřenou plochu plnou pastí, hlídek, rozmístěných odstřelovačů a dokonce pár nepříjemných překvapení. Každý roh skrývá něco, co vás může buď zabít, nebo vám pomoct, pokud jste dost mazaní.
Osobně jsem si prošel několik fází zoufalství, než mi došlo, jak využít všechny ty prvky kolem sebe. Když jsem třeba nechal Hectora nalákat skupinu vojáků na past u stáje, zatímco Kate odlákala další stráže svým šarmem, cítil jsem se jako mistr plánování. A pak jsem omylem stoupnul na alarm… no, řekněme, že se z toho stal trochu chaos.

V tomhle DLC má každá postava opravdu svůj moment. Isabelle a její voodoo magie jsou pořád neskutečně zábavné – když spojíte dva nepřátele a pak jednoho z nich necháte spadnout do studny, je to čistá radost. Cooper je klasika, ale co mě fakt bavilo, byl McCoy, kterého jsem využíval jako nikdy předtím. Jeho omračovací jed a odstřelovací schopnosti tu mají zásadní roli.
Hector, samozřejmě, zůstává králem brutální síly – jeho pastičky byly záchranou v tolika situacích, že jsem si říkal, jestli bych to bez něj vůbec zvládnul. A Kate? No, řekněme, že její šarm je stále neuvěřitelně užitečný, hlavně když potřebujete někoho nenápadně vyřadit z provozu.

Tahle část DLC je jednoznačně nejtěžší. Nepřátelé mají lepší rozmístění, jsou víc na očích, a chyby se tu trestají rychleji než kdy dřív. Ale právě tahle výzva dělá ze hry to, čím je. Každý úspěch je zasloužený. A když se vám podaří dostat celou skupinu nepozorovaně skrz ranč plný nepřátel, máte pocit, že byste zvládli naplánovat i útěk z Alcatrazu.

Once More With Feeling je dokonalé zakončení trilogie Money for the Vultures. Je to napínavé, náročné a zároveň strašně zábavné.

Hele, přiznám se na rovinu – po prvním dílu DLCčka Money for the Vultures jsem si říkal: „Jo, dobrý. Starý známý, skvělá hratelnost, ale nic, co by mi vyrazilo dech.“ Pak přišlo Five Steps Ahead a já musím smeknout. Tahle část je prostě pecka a podle mě to nejlepší rozšíření, co kdy k Desperados III vyšlo.

Hned první věc, co mě dostala, byla mapa. Už od pohledu bylo jasné, že tohle bude mazec. Představte si obří opevněné město plné nepřátel, kde každá ulička, každý dům a každý kout má svoje tajemství. Víte, co mě na tom bavilo nejvíc? Ta svoboda. Tady máte pocit, že jste fakt stratég. Musíte myslet několik kroků dopředu, jinak vás nepřátelé převálcují.
Jsem typ hráče, co si všechno pečlivě naplánuje – doslova krok za krokem. Ale stejně jsem to několikrát podělal. Když jsem omylem odpálil sud s dynamitem, čímž jsem přilákal půlku stráží z okolí, musel jsem si dát pauzu a jít si uvařit kafe. A víte co? I tak to byla sranda.

Tentokrát má každá postava opravdu svůj moment. Isabelle a její voodoo magii jsem využíval jako nikdy předtím – díky propojení nepřátel jsem zlikvidoval celou hlídku, aniž bych vůbec pohnul prstem. Cooper je pořád ten neohrožený střelec, ale tady mi přišlo, že Hector se svým medvědím pastem měl opravdu pré. Několikrát mi zachránil kůži, když jsem omylem nalákal víc nepřátel, než bylo zdrávo.
A McCoy? Tenhle děda mě rozesmál, když jsem ho nechal zmizet v křoví, jen aby hodil flašku jedovatých výparů a zabil dva týpky naráz. Prostě kombinace všech těch schopností je v tomhle DLC posunutá na úplně nový level.

Pokud jste měli pocit, že původní hra nebo první část DLC byla náročná, tak Five Steps Ahead vás bude zkoušet ještě víc. Nepřátelé jsou nejen chytřejší, ale i líp rozmístění. Připravte se na momenty, kdy budete deset minut zírat na mapu a přemýšlet, jak sakra dostat dva střelce z věže, aniž by vás ten třetí dole odhalil.
Já jsem to vyřešil kombinací Isabelle a její magie, ale ten proces plánování mě neskutečně bavil. Je to ten typ obtížnosti, co vás frustruje, ale zároveň motivuje. A když se vám to povede? Pocit vítězství je k nezaplacení.

Graficky je to pořád ta stejná nádhera jako původní hra. Ale co mě tady fakt dostalo, byla atmosféra. Město je plné života – jsou tu tržiště, temné uličky a dokonce i scéna, kde musíte unikat přes střechy. Všechno to má skvělý westernový vibe, který mě dokonale vtáhl. Zvuky, hudba, světelné efekty… všechno do sebe perfektně zapadá.

Money for the Vultures – Part 2: Five Steps Ahead je důkaz, že i když už si myslíte, že vás hra nemůže ničím překvapit, mýlíte se. Tohle DLC je intenzivní, strategické, a hlavně neskutečně zábavné. Přineslo mi přesně ten typ výzvy, co jsem od Desperados III chtěl, a ještě něco navíc.

Z toho, že pro Desperados III existují datadisky, jsem měl ze začátku smíšené pocity. Původní hra byla neskutečně promakaná – stealthová paráda s tou správnou dávkou napětí, strategie a stylových postav. Ale zároveň jsem si říkal: „No jo, a co teď? Přece už to nemůžou posunout dál, ne?“ No, a pak jsem spustil Money for the Vultures – Part 1: Late to the Party.

První, co mě potěšilo, bylo, že se vrací známá banda – Cooper, Hector, Kate, McCoy a samozřejmě Isabelle. Je to jako sejít se s kámošema po delší době, akorát místo piva plánujete, jak někoho obejít zezadu a zabodnout mu kudlu do zad. Znáte to.

Co se příběhu týče, DLC pokračuje tam, kde hlavní hra skončila. Naši hrdinové jsou zase v průšvihu, ale tentokrát se točí kolem staré pokladnice, kterou hlídá banda nových záporáků. Příběh je fajn – nečekejte nic hlubokého, ale funguje to jako skvělá výmluva, proč se zase ponořit do světa plného pastí a přestřelek.

Dost mě potěšilo, že DLC si bere to nejlepší z původní hry a přidává k tomu pár vlastních vychytávek. Mapy jsou skvěle navržené – ne moc velké, ale plné možností, jak se dostat k cíli. A co mě nejvíc bavilo? Každá mise má víc než jen jednu správnou cestu. Můžete jít cestou chaosu, kde se všechno zvrhne v přestřelku, nebo se pokusit projít jako duch, aniž by si vás někdo všiml.

Musím ale říct, že jsem párkrát dostal solidní nakládačku. Nepřátelé jsou chytřejší, jejich rozmístění je záludnější a časování akcí je důležitější než kdy dřív. Na druhou stranu, právě tohle mě udrželo u obrazovky dlouho do noci. Když jsem konečně přišel na to, jak obejít tu prokletou strážnici na druhé mapě, měl jsem pocit, že bych měl dostat medaili.

Graficky DLC nevypadá jinak než původní hra, což je fajn – protože původní hra byla nádherná. Pouště, opuštěné ranče, temné kaňony… všechno to má tu westernovou atmosféru, kterou jsem si tak oblíbil. Soundtrack to skvěle podtrhuje a pořád vám připomíná, že jste kovboj na hraně zákona.

Money for the Vultures je přesně to, co jsem od DLC chtěl. Je to další dávka toho, co na původní hře miluju, jen o něco náročnější a možná i trochu propracovanější. Pokud jste si užili základní hru, tohle DLC vás nezklame. Jasně, není to úplně revoluční, ale někdy prostě chcete víc toho, co už znáte.

Archibald's Adventures je jedna z těch her, která tě zaujme už od prvních minut, i když na první pohled nevypadá jako nějaký velký hit. Když jsem ji koupil se značnou slevou během právě probíhající Steam akce Czech and Slovak Games Week, vůbec jsem nečekal, že mě to bude tak bavit. No, přiznám se, že jsem na začátku měl trochu pochybnosti – ale jak už to bývá, první dojem občas klame.

Hlavní hrdina, Archibald, je takový zvláštní typ, co je věčně v nějakých problémech, a jeho dobrodružství jsou plná hádanek, akce a spousty vtipných momentů. Grafika je trochu retro, ale má to svůj šarm a k tomu přidává skvélé animace. Ovládání je snadné, a to mi hodně pomohlo, protože občas se v těch starších hrách člověk utopí v tom, jak složité ovládání bývá.

A teď to nejlepší – hádanky. Ty jsou fakt zábavné a často vyžadují trochu přemýšlení, ale nikdy to není tak těžké, aby vás to frustrovalo. Mám rád, když hra dokáže nabídnout výzvu, ale není to na úkor zábavy. Tohle je právě ten typ hry, co si můžeš pustit po náročném dni a jen tak relaxovat, aniž bys musel být nějaký hardcore gamer.

A co je na tom nejlepší? Ta cena! Za 1 a půl eura jsem dostal opravdu slušnou porci zábavy. Kdybych za to dal plnou cenu, taky bych určitě nebyl zklamaný, ale takhle je to úplně ideální nabídka. Na dnešní poměry, kdy se ceny her šplhají až do nebes, je to vážně skvělé! Pokud náhodou narazíte na nějakou akci, kde ji opět budou nabízet, rozhodně neváhejte.

Takže, pokud máte rádi starší plošinovky a nevadí vám trochu jednoduchá grafika, ale chcete něco, co vás opravdu pobaví, Archibald's Adventures rozhodně stojí za vyzkoušení!

The Writer je jednoznačně vrchol Alanovy cesty temnotou a šílenstvím, tedy aspoň v rámci příběhu první hry. Kdybych měl Alan Wake přirovnat k psychologickému thrilleru, tak tohle DLCčko je totální potápění do hlubin Alanovy zlomené mysli. Tady už nejde jen o boj s temnotou nebo pátrání po manželce – teď jde o přežití samotného Alana ve světě, který se před ním doslova rozpadá.

Začnu atmosférou, která tu šlape na plné obrátky. Zatímco původní hra i The Signal si hrály s postupným budováním napětí, The Writer už od začátku jede na plný plyn a absolutně se neohlíží. Všude okolo vás je chaos, svět se pod vámi hroutí, padají kusy prostředí, a co chvilku máte pocit, že jste na pokraji zhroucení. Tahle totální dezorientace skvěle odráží Alanův vnitřní boj a tu tenzi cítíte doslova na vlastní kůži.

Jedna z věcí, co mě tu fakt bavila, bylo to, jak si hra hraje s prostředím a slovy ještě víc než v Signálu. Tady se Alan musí procházet prostředím, kde mu realita přímo pod nohama uhýbá, a když se objeví ta slova, která můžete ovlivnit, máte pocit, že jste uprostřed noční můry, kde je všechno možné. Třeba slovo vrtulník, které vytvoří cestu přes propast, nebo světlo, co vám poskytne bezpečný úkryt před temnotou – to jsou tak skvělý momenty, které mě úplně pohltily.

A pak je tu temnota. Je rychlejší, neúprosnější, a hlavně neodpouští žádné chyby. Tohle DLC vám nedá vydechnout ani na vteřinu. A upřímně, občas jsem byl trochu frustrovaný, protože hra prostě nechce, abyste si zvykli na bezpečí. Ale víte co? Tady to působí naprosto správně. Jako by vám chtěla říct, že Alanova mysl je pořád temné místo, kde se nemáte cítit pohodlně.

No a konec… ten vás nechá s úžasem i otázkami. Po všem tom šílenství máte pocit, že se Alan konečně někam posunul, ale hra vám nedá přesnou odpověď, jen pocit, že cesta možná teprve začíná. Celkově je The Writer geniální zakončení Alanova příběhu a skvělá tečka za touhle hrou. Pokud jste fanouškem původního Alan Wake a chcete ještě hlubší, temnější a osobnější zážitek, tohle DLC vás naprosto dostane. Hlavně pokud máte v oblibě hry, které nekončí happy endem.

DLC "The Signal" je úplně jiná liga, co se týče napětí a toho psychologického šílenství, co znám z původního Alan Wake. Pokud vás hlavní hra vtáhla do temného světa a nechala vás v něm tápat, tak Signál vás vezme ještě hlouběji – a přitom ještě změní pravidla. Říkám si, že kdyby hlavní hra byla jako temná pohádka, tak tohle DLC je noční můra, kde vůbec netušíte, co je realita a co je jen výplod Alanovy mysli.

Tady totiž Alan řeší spíš sám sebe, svoje vlastní vnitřní démony, a do toho se ještě snaží vyhrabat z temnoty, co ho kompletně pohltila. Už nejde jen o příběh s temnými stíny a zmizelou manželkou – je to spíš jako hororová introspektiva. Ta tísnivá atmosféra je zpátky, a dokonce mi přišla ještě silnější než v původní hře, protože tady se pohybujete v místech, která se mění přímo před očima, a každou chvíli máte pocit, že vám někdo zasahuje přímo do mozku.

Co mě překvapilo, bylo, že hra trochu upravila i herní mechaniky. Tady totiž na vás hází výrazy a slova, která doslova ožívají, což je nápad, který mě fakt dostal. Když střelíte do slova „baterky“ a najednou se z toho na zemi objeví hromada baterek, to je takový mix surrealismu a příjemného šílenství, který ale do toho světa naprosto sedne. Celý to působí skoro jako Alanova bitva proti vlastní mysli, kde se všechno hroutí a ohýbá do podoby, která je nepředvídatelná.

A samozřejmě, temnota se tu vrací – a má pořádně naostřené drápky. Nejenže vás pronásleduje s ještě větší vervou než v původní hře, ale je i chytřejší a najít cestu ven je o to složitější. Na obtížnost si tady prostě budete muset trochu zvyknout, protože nejednou mi došly baterky nebo náboje v naprosto nevhodné chvíli. Tady je každý krok a každý výstřel dobře promyšlený, jinak vás ta temnota rychle pohltí.

The Signal je pro všechny, kdo po původním Alan Wake zůstali s pocitem, že chtějí víc toho podivného, temného šílenství. Pokud máte chuť na ještě zvrácenější dobrodružství s pořádnou porcí napětí, tohle DLC vás nezklame.

The line between fact and fiction becomes hopelessly blurred. And nowhere as vividly as in Night Springs. 

Alan Wake’s American Nightmare je dost zajímavý kousek, který se liší od původního Alan Wake, ale pořád si zachovává ten podivný, temný vibe. Tady nejde ani tak o psychologický horor a budování atmosféry, jako spíš o akčnější a přímočařejší zážitek. Místo temných lesů a mlhy Bright Falls se přesouváme do pouště v Arizoně, kde světla moc není, ale příšer o to víc.

Hlavní hrdina Alan má tentokrát před sebou úplně jiný typ problému – je tu něco jako jeho zlý dvojník, Mr. Scratch, který po něm jde a dělá mu pěkný peklo. Zatímco v původní hře byla temnota spíš něco abstraktního a děsivého, tady máte mnohem konkrétnějšího nepřítele. Scratch je fakt slizoun, a je to takový ten záporák, který vám svou arogancí a děsivým úsměvem poleze na nervy. Ale jako postava je parádně napsaný, takže o to víc máte chuť mu zatnout tipec.

Co se týče gameplaye, tahle hra je mnohem víc o akci – skoro jako by si vzala původní koncept a napumpovala ho steroidy. Nepřátel je víc, zbraní je víc, a přestřelky jsou o dost intenzivnější. Někdy se mi dokonce zdálo, že temnotu už tolik nevnímám jako děsivou sílu, ale spíš jako něco, co mám prostě rozstřílet, a to trochu mění celkový pocit ze hry. Vzhledem k tomu, že jsem si v původním Alanovi zvykl na takový ten pomalejší, napjatější styl, kde každý krok může být poslední, tady jsem měl pocit, že hra trošku ztratila ze své tísnivé atmosféry.

Ale co se mi fakt líbilo, byl ten bizarre styl příběhu. Působí to skoro jako jeden z Alanových hororových příběhů, co se zvrhnul úplně jiným směrem. Tahle hra si totiž trochu hraje s formátem a hodi vás do opakujících se událostí, což vám nejdřív přijde zvláštní, ale postupem času to začne dávat smysl. Jako když jste uvězněni v nějaké noční můře, co se pořád točí dokola a vy nemůžete ven – taková zvláštní časová smyčka, která tomu dodává trochu surrealistický nádech.

Celkově, Alan Wake’s American Nightmare je super akční odbočka od původní hry. Pokud jste milovali původní Alan Wake kvůli atmosféře, možná vám tady bude něco chybět, ale pokud máte chuť na větší dávku akce a lehce ujetý příběh, tak tahle hra určitě stojí za to. Teda pokud nevadí, že se dá dohrát za 2-3 hodiny, takže působí trochu jako DLC.

All I did was take the things you always wanted and never had the balls to go for! It's my turn now! It's my life! It's my life!

Alan Wake je přesně ta hra, co vás vtáhne a už nepustí. Hned od začátku vás hodí do temného a tajemného světa, kde máte pocit, že vám něco neustále dýchá na záda. Atmosféra je prostě hustá jak sirup. Mlha, stíny, zvláštní zvuky a příběh, který se rozplétá jako skvělá detektivka, vás drží v napětí, ať chcete nebo ne.

Příběh je tu hlavním tahounem a fakt to stojí za to. Jako Alan Wake, spisovatel hororů, který se snaží najít svou zmizelou manželku, se dostanete do městečka Bright Falls, které jako by vypadlo z nějaké noční můry (inspirace seriálem Twin Peaks se nezapře). Každý krok je jako listování stránkami temného románu. Navíc ty stránky knihy, co sbíráte cestou – to je geniální detail, který jenom prohlubuje tu mystičnost příběhu.

No, ale pak přijde na řadu boj s temnotou. Tady to začíná být trošku na nervy. Temnota je totiž nepřítel, který vás nenechá ani na vteřinu v klidu, a musíte ji odstranit pomocí světla, což není vždycky úplně jednoduchý úkol. A přiznám se, občas mi to přišlo fakt dost náročný. Čelíte davu zatemnělých nepřátel a musíte si hlídat zásoby baterií do baterky a munici. Ve chvílích, kdy vás obklíčí několik temných postav a baterie v baterce bliká na poslední kapce, jsem kolikrát měl chuť vzít nohy na ramena (a někdy se taková taktika ukázala jako jediná možnost, jak přežít - zdrhat jako o život k nejbližší svítící lampě, kde se pak většinou aktivoval nový checkpoint). Je to napínavý, ale někdy až moc.

Celkově je to ale zážitek jako žádný jiný. Pokud máte rádi temnou atmosféru, pořádnou porci napětí a příběh, který vás dostane, Alan Wake je hra přesně pro vás. Připravte se ale na to, že budete potřebovat trochu trpělivosti, když přijde na souboje. I když pohled na Barryho ověšeného světýlky z vánočního stromečku byl více než dostatečnou kompenzací za některé předchozí frustrace.

Diplomacy is Not an Option mě zaujala hned od začátku – tohle není hra pro ty, kdo chtějí diplomacii a klidné vyjednávání. Tady je to jen o jednom: všichni na mě útočí, a já se musím bránit vším, co mám. A musím říct, že takové masivní bitvy, kde se valí hordy nepřátel, jsem si fakt užil. Není lepší pocit, než když na vás míří tisíce protivníků a vy sledujete, jak je vaše armáda i obranné stavby postupně ničí. Tyhle masivní masakry jsou doslova pastva pro oči a strategicky nutí člověka plánovat každý pohyb a zdroj, což mě fakt vtáhlo.

Ale pak je tu ten druhý pocit, který se časem dostaví. Po čase se hra totiž stává maličko předvídatelnou a opakuje se – nepřátelé přicházejí, vy se bráníte, pak upgradujete a tak pořád dokola. Je to adrenalin, ale jakmile najdete funkční strategii, začne být jasné, co bude fungovat, a pak už se to moc nemění. Tím nechci říct, že bych si to neužíval! Ale někdy jsem si říkal, že by hře slušela nějaká větší variabilita nebo náhodné události, které by trochu rozbily ten repetitivní rytmus.

Jestli hledáte akční RTS hru, kde si budete připadat jako válečný pán, který čelí nekonečným vlnám, Diplomacy je to pravé pro vás. Prostě si jen nesmíte moc slibovat od příběhu nebo očekávat, že každá nová vlna přinese úplně novou výzvu – tohle je spíš o tom, kolik času strávíte v těch slavných "bitvách až na krev“. A komu ani to nestačí, ať zkusí Endless Mode!

Max Payne 3 je taková divočina. Po těch letech jsem byl fakt zvědavej, co s touhle klasikou Rockstar udělá. Remedy dalo sérii ten temnej neo-noir styl, pořádnej příběh a nekompromisní atmosféru. Rockstar to posunul, jak jinak, úplně jiným směrem – Max Payne se ocitl v úplně jiným světě, v brazilským São Paulu, kde se z noirový temnoty stává prosluněnej, ale extrémně nebezpečnej chaos.

Hned na začátek musím říct, že mě překvapil novej vizuál. Klasickej temnej New York z předchozích dílů je pryč, a teď máme sluncem prozářený slumy, luxusní vily, kluby a taky spoustu špíny. Zvykalo se mi na to chvilku, ale Rockstar udělal z toho prostředí úplně živej svět. Navíc Max už není ten „klasickej“ Max – život ho úplně semlel, teď je to alkoholik s prošedivělou (později plešatou) hlavou, kterej má na všechno cynickej komentář. Tahle změna v jeho charakteru mě hodně bavila. Max prostě už nemá co ztratit, a to je na něm cítit.

Co se týče gameplaye, bullet-time je samozřejmě zpět, ale tentokrát ještě víc realističtější a plynulejší. Rockstar dotáhl animace k dokonalosti – když zpomalíš čas a rozběhneš se do skoku, cítíš každý zásah, každou kulku. Akce je tu o dost víc chaotická a drsná. Ve slumech São Paula nebo při přestřelkách v nočních klubech máš pocit, že ti každou chvíli uletí hlava. A fyzika, se kterou Rockstar pracuje, dodává akci parádní intenzitu. Když Max schytá ránu, cítíš to. Když sletíš ze schodů nebo se skoulíš za roh, má to úplně jinou dynamiku než v předešlých dílech.

Trochu mi chyběly ty starý komiksový přechody mezi scénama. Rockstar šel jinou cestou a nahradil je stylizovanýma cutscénama plnejma filtrů a efektů, který ti ukazujou Maxův zmatek a rozklad. Musím říct, že to chvíli trvalo, než jsem si na ten styl zvyk, ale nakonec jsem to bral jako součást nový éry Maxe Payne.

Příběh má svoje mouchy, to nebudu zapírat – v některých momentech se trochu ztrácí ten hlubší, noirový tón původních dílů, ale na druhou stranu má hra skvělej tah na branku. Každá mise je maximálně intenzivní, navíc soundtrack od Health dodává akčním scénám parádní šťávu, díky který máš pocit, že se díváš na film, ne že hraješ hru.

Max Payne 3 je úplně jinej zážitek než původní hry od Remedy, ale to neznamená, že je to špatně. Rockstar přinesl do série nový prvky a dal Maxovi možnost ukázat se v jiným světle. Je to pořád ten starej Max, akorát ještě víc rozbitej a na pokraji sil. Pokud máš rád akční hry s pořádnou dávkou adrenalinu a nevadí ti, že se série posunula někam jinam, Max Payne 3 tě určitě nezklame.

"Like all the bad things in my life, it started with the death of a woman. I couldn't save her."
 
Max Payne 2, to je prostě majstrštyk. Už první díl byl pecka, ale dvojka všechno posunula na úplně novou úroveň. Pamatuju si, jak jsem tenkrát hru zapnul a hned mě vtáhla. Maxův temnej příběh pokračuje, jen teď je to všechno ještě víc propracovaný, víc emocionální a hlavně – do hry přibyla Mona Sax. Mona! Ta femme fatale s ostřím na jazyku a nebezpečím v očích.

"Max, we've gotta stop meeting like this."
 
Jedna z věcí, co mě úplně dostala, byla možnost hrát i za Monu. Tahle postava měla tak silný kouzlo, že když jsem poprvé přebral kontrolu, měl jsem pocit, jako bych hrál úplně jinou hru. Její mise byly pořádně intenzivní a krásně rozbily hratelnost. Mona přináší nový pohled na děj, hlavně na tu chemii, co má s Maxem – to jejich neustálý napětí, kdy člověk nikdy neví, jestli si navzájem pomůžou, nebo se zradí.

"The past is a gaping hole. You try to run from it, but the more you run, the deeper, more terrible it grows behind you, its edges yawning at your heels. Your only chance is to turn around and face it. But it's like looking down into the grave of your love. Or kissing the mouth of a gun, a bullet trembling in its dark nest, ready to blow your head off."
 
Od prvního dílu se zlepšila i grafika, a to fakt výrazně. Každej kout New Yorku je propracovanej do detailu, všechno je temnější, drsnější, a ta atmosféra je vážně něco. Pořád to má ten neo-noir styl, ale je to víc filmový, víc realistický. A co se týče fyziky, tak dvojka přidala slavný Havok engine, což znamená, že každý výbuch, každý rozbitý sklo nebo zásah do nepřítele působí fakt uspokojivě. V tu dobu to bylo úplně něco jinýho, měl jsem pocit, jako bych ovládal akční scénu z nějakýho hollywoodskýho thrilleru.

"As surely as the bullet rips through the victim's flesh, organ and bone, it shatters the image of the man who presses the trigger."
 
Bullet-time je zpět, a tentokrát ještě lepší. Pocit, když skáčeš do místnosti plný nepřátel a během pár zpomalených vteřin je všechny pošleš k zemi, to je naprosto neskutečný. Navíc teď máš možnost stylově přebíjet zbraně během bullet-time, což dodává ještě větší hloubku a pocit hrdiny z akčního filmu.

"The past is a puzzle, like a broken mirror. As you piece it together, you cut yourself, your image keeps shifting. And you change with it. It could destroy you, drive you mad. It could set you free."
 
Co mě na Max Payne 2 vždycky bavilo, je ta temná romantika mezi Maxem a Monou. Celá hra se nese v takovým pochmurným duchu, ale jejich vztah jí dodává zvláštní hloubku a napětí. Do toho se přidává výborný soundtrack, díky kterýmu cítíš každej moment ještě víc. Vyprávění příběhu prostřednictvím komiksů je zpátky a zase je to ta stará dobrá atmosféra, co tě vtáhne a nepustí.

"We are willing to suffer, to die for the things we care about. For love, for the right choices. Because of her, I had solved the case. My case, all of it. Who I am."
 
Max Payne 2 je podle mě absolutní vrchol série. Všechno je lepší – příběh, atmosféra, hratelnost, grafika. Když na něj vzpomínám, mám pocit, jako bych prožil nějakej temnej, tragickej akční film s vlastními emocemi. Jestli jsi fanoušek noir stylu, tak tahle hra je pro tebe povinnost.

"I had a dream of my wife. She was dead. But it was all right."

Max Payne je prostě klasika, co se nezapomíná. Pamatuju si, jak jsem tu hru zapnul poprvý a hned mě chytl ten temnej, drsnej neo-noir styl, kterej z toho úplně sálal. Tohle není jen tak nějakej béčkovej příběh o pomstě – příběh Maxe, kterej se mstí za vraždu svojí rodiny, je podanej s takovým citem a stylem, že mě to úplně pohltilo.

Vážně, kdo nezažil ty ikonický komiksový sekvence, jako by snad ani nehrál. Každá další panelová scéna je prostě perfektně nakreslená a do toho Maxův hlas, kterej všechno vypráví, jakoby z nějakýho noir filmu – to byla kombinace, která tu dobu tak moc předběhla, že jsem si říkal, proč tohle nikdo předtím nezkusil! Každý panel, každý obrázek, i ty nejmenší detaily – všechno ti ten svět ukáže z jinýho úhlu, a hlavně ti umožní ještě víc se napojit na Maxe a jeho temnej osud.

A pak tu máme bullet-time. Jasně, dneska už je to věc, co najdeš v každým druhým akčňáku, ale Max Payne byl průkopník. Ten pocit, když zmáčkneš tlačítko, zpomalí se čas, skočíš bokem, vidíš kulky svištící kolem a máš pár vteřin na to, abys poslal každého nepřítele k zemi – to je nezapomenutelný. Bylo to něco, co jsem do tý doby v žádný hře nezažil, a ta akční atmosféra se zaryla pod kůži.

Každá mise má svůj charakteristickej styl – jsou tu ulice zasypaný sněhem, temný skladiště, zchátralý činžáky – a všechno má svůj depresivní nádech. Jako hráč fakt cítíš, že tenhle svět není spravedlivej. Max Payne tě nenechá v klidu a nepřestane tě šokovat. Když jsem to dohrál, měl jsem pocit, jako bych prošel nějakej filmovej trhák a byl jsem až překvapenej, jak silně na mě ten příběh zapůsobil.

Max Payne mi ukázal, že hry můžou být víc než jen bezduchý střílečky – tahle hra má styl, příběh, atmosféru, kterou jinde nenajdeš. Jestli jsi fanoušek neo-noir stylu a máš rád pocit, že jsi hrdina v nějakým temným, propracovaným příběhu, Max Payne je prostě must-play.

Hele, Desperados 3 je fakt pecka. Už jsem měl tu čest s několika hrami tohoto typu ale tohle mi vzalo dech. Jasně, bavíme se o tom klasickým westernovým světu s kovboji, pouštěma a malýma zaprášenýma městečkama, ale Mimimi Games do toho vlili hromadu života. 

Začnu s tím, co mi fakt sedlo. Postavy. Každá z nich je tak originální a má svoje specifika. Cooper je klasickej hrdina – pistolník, který zvládne hodit nůž a rychle tahat kolty. Pak tu máme třeba Hectora, pořádnýho pořízka s medvědí pastí, který si na obřích nepřátelích vyloženě libuje. A Kate? Ta je mistryně převleků, což mi párkrát zachránilo krk, když už to vypadalo na totální masakr. A když se objeví poprvé v luxusních svatebních šatech... Fakt je paráda, že každá z postav má unikátní schopnosti, takže musíš fakt přemýšlet, jak je nejlíp zkombinovat, aby to dávalo smysl.

Teď k herní mechanice. Ten pocit, když si promyslíš plán, jak sejmeš pár hlídačů, nastavíš si všechno na milimetry a pak to provedeš bez jediného zádrhelu – to je naprostej game-changer. Když to klapne, cítíš se jak génius. Na druhou stranu, jakmile něco pokazíš, hra tě bez milosti potrestá. Z toho může bejt trošku frustrace, ale věř mi, to savování po každý úspěšný akci to tak nějak balancuje. Navíc, hra tě sama upozorňuje, abys uložil, což je super fajn detail.

Co mě ale úplně rozsekalo, je úroveň detailů. Každá mapa je plná maličkostí, který dělají svět živým. Ať už se jedná o ulice plný lidí, kteří si tam něco povídají, nebo interaktivní objekty – všechno má svůj účel a když se trochu zamyslíš, můžeš to použít ve svůj prospěch. Musím přiznat, že jsem se u některých misí zdržel, jenom abych si ten svět víc prohlídnul.

Grafika je na strategii fakt luxusní. Máš pocit, že se koukáš na diorámu s perfektně propracovanými detaily. A soundtrack? Ten tě vtáhne do děje ještě víc – hudba krásně ladí s atmosférou a pomáhá tě dostat do správnýho westernovýho módu.

Celkově mi Desperados 3 přišlo jako jedna z nejlepších her svého druhu. Mimimi Games fakt ukázali, že mají cit pro detail a umí udělat hru, která tě chytné a nepustí. Škoda, že to jako vývojáři museli zabalit. Jestli máš rád taktiky a nebojíš se výzev, jdi do toho.

Čtvrtý Age of Empires je jako takový návrat domů. Vzpomínky na hodiny strávené u dvojky, budování říší a dlouhé noci taktizování s kámošema – to všechno se v téhle hře vrací. Ale co je zajímavé, není to jen nostalgie, co nás táhne zpátky; jsou tu opravdu vychytané novinky a taky čistá radost z klasické hratelnosti.

První věc, která mě nadchla, je zpracování kampaně. Historické události nejsou jen přepsané a odříkané, ale opravdu ožívají. Když jsem hrál za Angličany a snažil se přežít mongolský nájezd, nebylo to jen o tom, že stavím a bojuju – mám pocit, že se podílím na něčem větším, historicky významném. Vývojáři odvedli skvělou práci při propojení příběhů s misemi, kde fakt cítíš tu atmosféru.

Grafika je sice na dnešní poměry spíš realistická než nějak extrémně krásná, ale to mi vlastně vůbec nevadí. Zahrál jsem si i na notebooku, a to bez nějakých větších problémů – optimalizace je solidní. Jednotky i budovy jsou přehledné a po bojišti je vidět, co se kde děje, což je u strategií dost zásadní. 

Další věc – civilizace. Tady se AoE IV opravdu vytáhla. Každá frakce má svůj styl hraní, který je úplně jiný, takže když třeba přejdu z Mongolů na Francouze, mám pocit, že se učím novou hru. Mongolové, co se můžou sbalit a přemístit kdykoli kamkoli? To je bomba! Samozřejmě je tu i výzva to všechno ukočírovat, ale právě to mi připadá jako fajn oživení.

Multiplayer mě nezklamal, i když sem tam narazím na lagy nebo menší problémy s balancí – což je pro sérii tak nějak klasika. Na druhou stranu, ta možnost hrát s přáteli a vymýšlet strategie je prostě super. Stačí nám rozumná parta a pár večerů máme vyplněných.

Pokud mám hledat něco negativního, tak je to asi UI. Někdy reaguje tak trochu mimo, hlavně když mám armádu a snažím se je koordinovat. Ale nic zásadního, co by mi zkazilo herní zážitek – spíš maličkost, na kterou si rychle zvykneš.

Takže jo, Age of Empires IV je skvělá volba, a to nejen pro nostalgiky, ale i pro nováčky, kteří mají chuť si užít trochu historie s pořádnou porcí strategie.

Když jsem začal hrát Kathy Rain, byl jsem nadšený. Úvod příběhu mě okamžitě vtáhl – máme tu hlavní hrdinku Kathy, která se po letech vrací do rodného města na pohřeb svého dědečka. Kathy je tvrdohlavá, drzá a má trochu temnou minulost. Tenhle typ postavy mám prostě rád. Do toho začínají vyplouvat na povrch záhady ohledně její rodiny a záhadných událostí kolem dědečka. Už první hodiny jsem si říkal, že tady je potenciál pro perfektní detektivku ve stylu 90. let.

Hra má ten správný retro vibe – pixelová grafika, skvělá atmosféra malého města zahaleného do mlhy a melancholie, a samozřejmě perfektní hudba. Díky tomu jsem se cítil, jako bych se vrátil do starých dobrých časů point-and-click adventur, kdy příběh byl králem. A ten příběh mě fakt zaujal! Dialogy jsou skvěle napsané, každá postava má něco do sebe a mnohdy ani nevíte, komu věřit.

Ale čím jsem šel hlouběji do příběhu, tím víc se mi začalo zdát, že se scénář pomalu ztrácí ve vlastní spletitosti. Kathy se postupně dozvídá víc a víc, věci začínají být temnější a nadpřirozenější, což bych přijal, kdyby to mělo nějaké smysluplné vyústění. Jenže ve chvíli, kdy jsem si začal myslet, že se příběh chystá ke kulminaci a konečně dostanu odpovědi na všechny ty nejasnosti… bum, přišlo rozčarování.

Závěr byl na můj vkus prostě moc rychlý, zmatený a vlastně tak trochu o ničem. Když jsem hru dohrál, měl jsem pocit, že jsem se díval na skvělý seriál, ale zrušili ho po první sezóně a nechali všechno viset ve vzduchu. Některé vedlejší linky zůstaly nerozřešené, motivace některých postav tak nějak nejasné – jako by tvůrci nedotáhli ten příběh do konce a spolehli se na to, že si hráči prostě něco domyslí.

Celkově mě hra ale bavila, jen to trochu zanechalo pachuť. Jestli máte rádi staré adventury a příběhy s temnou atmosférou, stojí za to si Kathy Rain zahrát, zvlášť pokud se objeví v nějakém sezónním výprodeji. Jen počítejte s tím, že na konci možná zůstanete s víc otázkami než odpověďmi.

Hru Alpha Polaris jsem si zahrál teprve nedávno, když její cena na Steamu klesla na současnou nulu. Musím říct, že kdybych za ni dal nějaké ty peníze, asi bych byl o něco kritičtější. Takhle mi to ale přišlo jako příjemné překvapení.

Začněme grafikou a zvuky – to je podle mě na celé hře fakt skvělé. Vizuálně to má tu správnou polární atmosféru, že jsem měl skoro chuť vzít kabát, i když bylo léto. Zvuky a hudba skvěle doplňují tu hutnou, lehce strašidelnou atmosféru. Člověk se cítí jak uprostřed ledové pustiny, kde za každým rohem číhá něco divného.

Příběh se točí kolem tajemného objevu v odlehlé polární stanici a spustí sérii událostí, které jsou mixem vědecké záhady a nadpřirozených prvků. Že to zní trochu jako další variace na Věc? Možná ano. A teď k tomu, co mě na Alpha Polaris trochu mrzelo – i když hra začíná fakt slibně, její závěr je docela zklamání. Jakoby autoři měli nějaký deadline a prostě už to potřebovali dokončit. Některé části působí uspěchaně a jiné jsou vyloženě klišé. Chápu, že klišé se těžko vyhýbá, ale tady to prostě trošku drhlo.

I tak ale musím říct, že to je solidní adventura. Hádanky nejsou moc složité, ale zároveň tě udrží v ději, i když při používání triangulátoru, kde bylo nutný ručně napsat souřadnice, jsem trochu nadával, a pokud máš rád trochu tajemno a dobrodružství v mrazivém prostředí, Alpha Polaris ti bude určitě sedět. Když k tomu přidám fakt, že nebylo nutné nic za hru platit, hodnotím ji rozhodně nadprůměrně. A erotická scéna docela potěšila. Pro milovníky adventur je to fajn záležitost, i když s nedokonalým koncem.

A Machine for Pigs je zvláštní pokračování. Když si vzpomenu na svůj první zážitek s The Dark Descent, tak mě hned pohltila ta atmosféra – zhasínající lampa, sanity meter, neustálý boj o přežití, kdy jsem se bál i podívat za roh. A Machine for Pigs na to jde ale jinak. Hned na začátku jsem pocítil, že tohle nebude klasické pokračování. Žádný inventář, žádná starost o to, jestli se mi postava nezblázní. Hra se víc soustředí na příběh a na atmosféru. A musím říct, že ta atmosféra je hutná.

Co mě potěšilo, byla opět skvělá zvuková stránka. Zvuky, hučení strojů, šepoty – člověk má pocit, že je tam, v té špinavé, industriální Anglii, a že ho neustále něco sleduje. Příběh je taky silnější a o dost víc filozofický než v prvním díle. Je to spíš taková temná pohádka s hromadou symboliky, která člověka přiměje přemýšlet o tom, co to vlastně znamená být člověkem.

Ale... musím přiznat, že mi chyběly ty staré mechaniky. Bez inventáře a sanity meteru jsem měl pocit, že hra ztratila něco ze svého jádra. Už jsem nemusel hledat olej nebo se bát, že postava ztratí rozum. A i když mě příběh vtáhnul, občas jsem si říkal, že to není ta Amnesia, jakou jsem si zamiloval. Ano, je to z velké části walking simulator s postupným budováním napětí. Stačí to ale? Na to si musí každý odpovědět sám.

Celkově ale „A Machine for Pigs“ má něco do sebe. Kdo hledá silný příběh s hutnou atmosférou a zvládne oželet ty herní prvky, na které je hráč zvyklý z prvního dílu, myslím, že si to užije.

Broken Sword 2.5 je fanouškovský projekt, který má za cíl navázat na události mezi druhým a třetím dílem známé série Broken Sword. Hra, kterou vytvořili nadšení fanoušci, působí jako takový nostalgický návrat k 2D point-and-click adventurám, což mnoho lidí určitě ocenilo.

Grafika je věrná původním hrám, což mě jako fanouška série opravdu potěšilo. Když jsem spustil hru, měl jsem pocit, že se vracím do doby, kdy jsem poprvé objevil kouzlo Broken Swordu. Hlavní hrdinové George a Nico vypadají, jako by zůstali zamrzlí v čase, což ale zároveň přináší i určité problémy. A když už jsme teda u času, totální nesmysl se strojem času patří k detailům, které si člověk o hře zapamatuje asi nejvíc - bohužel detailům negativním. 

Co se týče příběhu, ten je trochu slabší. Sice se vracíme ke starým známým templářům a atmosféra tajemství je příjemná, ale někdy mi dialogy přišly trochu naivní a jednoduché. Možná je to tím, že očekávání byla nastavena vysoko, protože originál měl skvělé scénáře. Některé hádanky mě dokázaly pěkně potrápit, ale občas byly spíš nelogické než zábavné, což mě trochu frustrovalo. Když už jsem ale konečně něco rozlouskl, pocit zadostiučinění byl skvělý.

Na druhou stranu, je nutné si uvědomit, že jde o amatérský projekt, takže některé nedokonalosti jsem byl ochotný odpustit. Hra navíc byla ke stažení zdarma, což je velké plus. Pokud máte rádi staré adventury a jste fanoušci Broken Swordu, myslím, že by vás tahle hra mohla bavit. Ale pokud jste nováčci v sérii nebo čekáte něco úplně bezchybného, možná budete zklamaní.

Celkově bych hru hodnotil jako příjemný fanouškovský počin, který vám nabídne pár hodin nostalgické zábavy, ale nečekejte, že se vyrovná originálu.

Tak jsem si konečně zahrál Jets'n'Guns 2, a jako fanoušek prvního dílu jsem byl fakt zvědavý, co nového mi to přinese. Hned na začátku musím říct, že to vypadá skvěle. Grafika je parádně vymazlená, barvy krásně září a všechno je takový... čistší, svižnější. A soundtrack od Machinae Supremacy? No to je pořád to starý dobrý maso – kytary jedou jak zběsilý a s touhle muzikou se prostě střílí líp.

Co se týče hratelnosti, tak ta zůstala věrná tomu, co fungovalo už v prvním díle. Akce je rychlá, zbraně jsou skvělý a možnost si vybavit loď různými šílenými věcmi mě pořád baví. Trochu jsem se bál, že to bude moc zjednodušený, ale naštěstí se to nestalo.

No ale teď k tomu, proč jsem z toho nebyl úplně odvařenej. První díl Jets'n'Guns byla fakt nálož, dlouhý a náročný. A tady? Zhruba třetinová délka. Jako, chápal bych to, kdyby ta kratší kampaň přinesla něco extra, ale popravdě mi to připadalo, jako kdyby se to skončilo zrovna, když jsem se pořádně rozehřál. Na konci jsem si říkal, "Cože, už je to všechno?" Prostě jsem čekal, že dostanu víc, než jsem nakonec dostal.

Jasně, furt je to zábava a ten chaos na obrazovce je pořád návykovej, ale jakmile si vzpomeneš, jak dlouho ti trvalo projít první JnG, tak tady ten zážitek vybledne o něco dřív, než by měl.

Furt je to ale dobrá hra. Kdo rád hrál první díl, neprohloupí, když zkusí i tento, zvláště když se bude nabízet v nějaké slevové akci.

Northgard je jednou z těch her, na kterou jsem narazil čistě náhodou, když jsem zrovna hledal něco na způsob Warcraft 3 nebo Age of Empires . Říkal jsem si, že už mě strategie nemůžou ničím překvapit, ale jak jsem se spletl! Northgard mě úplně vtáhl.

Jakmile jsem spustil hru, ocitl jsem se v drsné, ale nádherné krajině inspirované severskou mytologií. Hra má úplně jiný vibe než klasické RTS. Tady nejde o nějaké šílené armády, které po sobě metají kouzla nebo stovky rytířů. V Northgard začínáš s malou osadou v divoké přírodě a pomalu, ale jistě ji přetváříš v prosperující kmen Vikingů. A to je na tom to kouzlo – všechno jde přirozeně, postupně, jako kdyby ti hra chtěla dát čas se do toho světa ponořit.

Mechanika je sice známá z jiných her, ale Northgard si přesto jede po svém. Zatímco klasické RTS mají tu klasickou RTS dynamiku – build, fight, win – tady máš kromě bojů na krku ještě přežití. Každá zima tě dokáže potrápit. Když ti dojde jídlo, tak máš problém. Když nejsi připravený, tak tě může sežrat smečka vlků nebo tě přepadne nějaký nepřátelský kmen. Musíš fakt balancovat mezi expanzí a péčí o své obyvatele.

A teď k těm bitvám. V Warcraft 3 mě vždycky bavil hrdina a jeho schopnosti, zatímco v Age of Empires jsem miloval ty obří bitvy, kde jsi ovládal stovky jednotek. Northgard je někde mezi. Hrdinové tu sice nejsou tak dominantní, ale mají své místo. A ty bitvy – i když nejsou tak masivní, pořád mají grády. Strategické umístění jednotek a využívání terénu tady fakt hraje roli.

Jedna z věcí, která mě taky dost bavila, je různorodost kmenů. Každý kmen má jiné schopnosti, styl hraní a strategii. Ať už chceš být obchodník, který ovládne mapu ekonomicky, nebo bojovník, který se postará o to, aby ostatní rychle skončili, vždycky si najdeš něco, co tě baví.

Co se týče grafiky, ta mi úplně sedla. Není to ultra realistické jako v některých moderních hrách, ale má to svůj specifický styl, který prostě funguje (a já mám asi trochu slabost pro low-poly modely). Krásně detailní mapa, živé barvy a proměnlivé roční období – to všechno přidává celkovém dojmu. A hudba? Ta tě úplně vtáhne do světa Vikingů, ať už stavíš novou farmu nebo se chystáš na útok.

Hra mě to baví už desítky hodin a pořád mám pocit, že jsem všechno neobjevil.

Jets'n'Guns jsem původně pořídil s tím, že si chci nostalgicky připomenout ty časy, kdy byly shoot 'em up hry na vrcholu. A hele, nečekal jsem, že se do toho ponořím na tak dlouho. Grafika má retro vibe, ale s moderními efekty, takže to všechno působí krásně stylově, a přitom ti nekrvácí oči. Soundtrack je pecka, Machinae Supremacy tam nasekali parádní kytary, co tě vtáhnou do akce hned od prvního levelu.

A teď k samotné hratelnosti – tady je to fakt lahůdka pro všechny milovníky staré školy. Máš tunu zbraní, co si můžeš libovolně modifikovat a vylepšovat, takže jsem se vždycky těšil, co nového mi další mise nabídne. Není to ale jen o střílení všude kolem sebe, musíš se taky zamyslet, co si vezmeš s sebou do boje. Kdybych měl popsat pocit ze hry jednou větou, bylo by to asi: "chaos v tom nejlepším slova smyslu"

Ale, hele, upřímně, tady přichází ta stížnost. Občas je ta obtížnost fakt zbytečně nevyvážená. Některé úrovně si prostě projedeš s prstem v nose a pak BUM, dostaneš takovou facku, že nevíš, co se stalo. Jasně, jde to vyřešit správným vybavením, ale někdy to prostě působí nefér, jako by hra počítala s tím, že se znova a znova vrátíš, než pochopíš, co jsi udělal špatně. A pokud nemáš trpělivost, může tě to snadno odradit. Pro mě to byla spíš výzva, ale chápu, že někomu tohle může lézt na nervy.

Nicméně, i přes tyhle frustrace mě Jets'n'Guns bavilo až do konce. Je to akce nabitá adrenalinem, a jakmile do toho člověk pronikne, není cesta zpět. Komu nevadí občas zakusit ten pocit "je to nefér, ale zkusím to znovu", tak ať do toho jde všema deseti.

Red Alert 3 je hra, ze které jsem měl trochu smíšené pocity. Předtím jsem byl velký fanoušek předchozích dílů, takže jsem měl dost vysoký očekávání. Už jen to, že hra začíná s těmi šílenými časovými paradoxy, kdy se Sověti rozhodnou „zachránit svět“ tím, že zabijí Einsteina, mě ale dost bavilo.

No co, příběh není zrovna oskarový materiál, ale kdo by to u Red Alertu čekal, že jo? Sověti, Spojenci a nově taky Japonci (císařství) bojujou o světovládu – klasika. V podstatě je to spíš záminka pro to, aby mohli mít všichni armády robotů, medvědů a šílených strojů. Co si pamatuju, tak mě hodně bavily cutscény – byly fakt cheesy a přehrané, ale herci si to evidentně užívali, což tomu dalo určitý kouzlo. Tim Curry jako ruský premiér byl prostě skvělý. Ta jeho hláška „We're going to the one place that hasn't been corrupted by capitalism... SPACE!“ je nezapomenutelná.

Co mě fakt překvapilo, byla grafika. Hra má docela komiksový styl, barevně hodně pestrá. Možná jsem byl zvyklý na poněkud realističtější přístup předchozích dílů, takže mi to chvíli trvalo, než jsem si zvykl, ale nakonec jsem si tu estetičnost užíval. Obzvlášť ty obří roboty Japonců a futuristické stavby, to bylo něco.

Teď k samotnému hraní – musím říct, že mě to bavil i po letech. Tady je strategie spíš o rychlosti a kreativitě. Klasické těž a stav je tu obohacené o jednotky, které mají často zvláštní schopnosti. A co mě fakt bavilo, byla námořní bitva. Většina map má velkou vodní plochu, takže námořnictvo má větší význam než v předchozích hrách. Kombinace letadel, lodí a pozemních jednotek byla prostě parádní. Na druhou stranu, AI občas umí pěkně švindlovat. Několikrát jsem měl pocit, že mi jednotky mizí jak na běžícím páse, zatímco nepřátelé se respawnují jak houby po dešti. Ale to je prostě klasika u strategií. Naštěstí multiplayerová část hry mě to nechala zapomenout – pokud jste měli s kým hrát, Red Alert 3 v multiplayeru byl skutečný chaos, ale v tom nejlepším slova smyslu.

Red Alert 3 měl svoje mouchy, hlavně pokud šlo o AI a možná trochu ujetý vizuální styl (pro někoho), ale pro mě to byla jízda. Pokud hledáte RTS, která není zbytečně komplikovaná a chce vám hlavně poskytnout dobrý pocit z válčení s roboty, medvědy a ponorkami, tak tohle je hra, co byste měli vyzkoušet. A hlavně – Tim Curry.