Se zájmem jsem si přečetl ostatní příspěvky k tomuhle HOMAM 3 datadisku a překvapilo mě, jak různě lidi hodnotí obtížnost. Přidám i svůj, velice subjektivní, pohled :-) Osobně jsem v AB hrál jen kampaně, multiplayer ne, takže vůbec nebudu hodnotit změny v balanci nebo Conflux jakožto nový hrad. Soustředím se jen na kampaně a asi bych celý příspěvek mohl dát do spoiler tagu, takže pokud jste je ještě nehráli, možná to raději dál nečtěte.

Mně osobně celý datadisk přišel velmi snadný (v některých ohledech možná ještě víc než původní RoE kampaně) a je to vlastně moje jediná výtka, protože jinak se design map a mnohem větší příklon k vyprávění příběhu od RoE hodně povedl. Kampaně jsou různé zasazením a stylem, už tu jsou první vlaštovky v podobě dlouhých textů, které se naplno rozvedou v SoD a HOMAM 4 (já osobně to zbožňuju a fakt mě baví to číst), takže ta lehká obtížnost, která znamená často nudu, mi to jediná trochu kazila. Pojďme na jednotlivé kampaně popořadě:

Armageddon's Blade: Hlavní a nejdelší kampaň, asi nejpovedenější, ale až příliš lehká. V prvních misích má hráč od začátku tak velké armády, že vyčistí půl mapy během pár týdnů, tím získá spoustu dolů, hradů, levelů a artefaktů pro hrdiny a zbytek už je pohoda. Kampaň má 8 misí a během nich si vylevelujete hrdiny takovým způsobem, že závěrečné mise jsou vtip. Třeba v úplně poslední misi můj hlavní hrdina (Gelu) jen sebral startovní jednotky od ostatních hrdinů, proteleportoval se přes Dimension Door k soupeřovu hrdinovi a byl konec kampaně. Nicméně kromě tohohle nedostatku je ta kampaň parádně epická a má vynikající nápad se střídáním obou stran konfliktu, za které hráč hraje.

Dragon's Blood: Asi nejtěžší kampaň, ale spíš jen otravností, než tím, že by v ní byla nějaká skutečná výzva. Problém je, že podzemní i nadzemní patra všech map jsou vždy tunely a člověk musí neustále ukládat hru a save pozice rotovat, protože když vyrazí třeba do levého tunelu a za pár dní přijde nepřítel z pravého tunelu, hrdina se nestihne vrátit. Ale aspoň je to kampaň za Dungeon, který mě hodně baví, a tento map design nutí mít víc aktivních silných hrdinů, takže celkově si nestěžuju a docela mě to bavilo.

Dragon Slayer: Objektivně nejtěžší kampaň, ale jen kvůli dvěma specifickým místům. První mise je o náhodě - buď hrdina dostane Logistiku, nebo ne. S ní je to trapně snadné, bez ní jsem to stihl přesně o jeden den před vypršením časového limitu. Druhé místo jsou neblaze proslulé souboje s 3500 Nagami (a jejich upgradovanou verzí). Moc jsem záměr a úmysl autorů nepochopil a víceméně je to jen o tom, zda jste se na to připravili a máte správná kouzla (např. Berserk), která abusujete, abyste takovou ohromnou přesilu porazili. Tahle kampaň mě moc nebavila, příběh nezaujal a jediný pozitivní prvek je přenos jednotek z jedné mise do druhé (ale jen jednou a ne v celé kampani), což je zajímavá strategická vrstva, kdy se pak člověk vážně snaží redukovat ztráty.

Festival of Life: Nejjednodušší a nejkratší kampaň. Tady si nepamatuju na jediné těžké místo, můj hrdina prostě všechno kosil. Mise mají časové omezení, což nesnáším, ale tady jsem se k němu ani v jedné misi ani nepřiblížil. Celkově bohužel nevýrazné vyznění, po pár týdnech (reálného času) jsem skoro zapomněl, o čem ty mapy a příběh byly.

Playing with Fire: Jedna z nejzajímavějších a pro mě nejzábavnějších kampaní. Má jen tři mise, ale druhá a třetí mají obrovské mapy, takže délkou se to vyrovná ostatním. Navíc se hraje za Fortress proti nemrtvým, což mě bavilo (za Fortress se v RoE, AB i SoD kampaních hraje ze všech hradů nejméně). Problém je zase příliš snadná obtížnost - už v první misi jsem si vyleveloval 4 hrdiny na takovou sílu, že druhá a třetí mise byly vtip. Moji hrdinové nemilosrdně kosili všechno i s malými armádami. Škoda. Kdyby aspoň třetí závěrečná mise měla hodně těžké nepřátele, mohla to být nejlepší kampaň.

Foolhardy Waywardness: "Bonusová" a lehce "ujetá" kampaň :-) Příběh je super a leckdy podaný tak vtipně, že jsem se u toho pochechtával (zarazilo mě ale množství překlepů, které v jiných kampaních v textech nebyly). Herně už to bohužel žádná sláva nebyla. První dvě mise jsou fajn, neurazí, nenadchnou, takový HOMAM 3 standard. Třetí mise má strašně pitomý map design, kdy máte jen jednoho silného hrdinu (ten jediný se v rámci kampaně přenáší mezi misemi), takže ten se nemůže bezstarostně vydat do světa a nechránit si město, ale zároven je to všude daleko, na startovním ostrově máte jen jedno město (soupeři jich mají několik, takže vás brzy přečíslí) a paradoxně kvůli tomuhle to byla pro mě asi nejtěžší mise z celé hry. Jen ale cca do poloviny, kdy jsem měl obrovské štěstí a v jednom z dobytých nepřátelských měst byl Town Portal (a samozřejmě jsem v jeho očekávání měl Expert Earth Magic), načež byl zbytek mise triviální. Poslední mise byla zajímavá a popravdě vůbec si neumím představit, jak strašně těžká by musela být bez Town Portalu a Dimension Door (Air Magic jsem měl taky Expert, takže teleport po mapě 4x za den), ale s těmito dvěma kouzly na expertní úrovni to byl opět vtip. Hned v prvních dnech jsem se proteleportoval k druhému městu (přeskočil questovou bránu, která mě k němu měla pustit mnohem později), které bylo plně postavené a ještě mělo Grál, takže zbytek mise už nestál za řeč, počítač neměl šanci, i když podváděl (jestli se nepletu, tak se mu každý týden spawnuli hrdinové s armádami z ničeho). Dokonce jsem díky kouzlu Fly i dostal hlavního hrdinu na všechny 4 okolní ostrovy (loď jsem nemohl riskovat, protože z ní nejde kouzlit Town Portal a zachránit město, ke kterému se mi portálem dostali nepřátelé) a zničil všechny soupeře, takže posledních pár týdnů časového limitu jsem byl na mapě sám a jen ty tahy odklikal.

Celkově je to povedený datadisk, dohrál jsem ho teď podruhé, ale už se k němu asi nikdy znovu nevrátím a nezaryl se mi tak hluboko jako milovaný SoD, na jehož další hraní se teď hodně těším a který jako jediný (na defaultní obtížnosti) představuje výzvu a naučil mě před lety HOMAM 3 mnohem lépe hrát.

Na úvod se přiznám, že byť jsem velký fanoušek Star Wars, části s Jabbou nebo zločineckými syndikáty mě baví vždy ze všech nejméně. Pro mě SW jsou světelné meče, kodex rytířů Jedi, Darth Vader a boj světlé a temné strany Síly. Když proto tato hra byla oznámena, byl jsem značně skeptický a rozhodnutý ji vynechat. Kombinace téhle části SW a Ubisoftu, od kterého se dal očekávat další generický open-world, na který jsem už alergický, mě ani trochu nelákala. Nesledoval jsem novinky, nesledoval jsem trailery. Pak hra vyšla a okamžitě dostávala ze všech stran pořádnou čočku a já věděl, že jsem se v původním odhadu nemýlil. Pak jsem ovšem naprosto nahodile v různých internetových diskusích narážel na příspěvky lidí, kteří psali, že tu hru hrají a výborně se baví a ty hejty nechápou. Pomalu to ve mně začínalo hlodat, začal jsem si říkat: "Hele, je to ale SW, co to zkusit? Třeba to aspoň bude prostě oddychovka v SW kulisách a zabaví." Tak jsem napsal své milované... Ježíškovi... a od Vánoc se do téhle hry pustil, aby mi už po první hodině hraní klesla čelist a já se do Outlaws úplně zbláznil. Zbožňoval jsem každou minutu hraní od začátku až po závěrečné titulky a musím v hodnocení napálit 100 %.

Na jednu stranu ano, je to zase další open-world s hodně podobnou šablonovitou strukturou, kterou jsme viděli už stokrát. Několik unikátních lokací (tady planet), ve kterých se ale člověk pohybuje nelineárně tak, jak chce, minihry na páčení zámků a hackování počítačů, in-game deskovka (tady karetní hra Sabacc) a dokonce si můžu písknutím přivolat Geraltova koně... pardon, speeder, aby mi přijel až pod nos (a samozřejmě nemůžou chybět ani závody speederů).

Jenže, ono tady nějak všechno prostě funguje úplně perfektně. Jádro hry, což je stealth, je super zábavný a neustále mi připomínal Metal Gear Solid 5 (jen bez těch padáčků a dalších japonských pitomostí), což byla jedna z mála stealth her, která mě fakt bavila. Do toho máte společníka Nixe, který je opravdu úplně klíčový a strašně užitečný (v příběhové misi, kde ho chvíli nemáte, teprve zjistíte, jak esenciální herní mechanika to je; kromě toho tahle mise má i přesně ten emocionální efekt, jaký chtěla mít). Přestřelky jsou zábavné a to hlavně proto, že když jednou střelím Stormtroopera do hlavy, tak je prostě po něm. Páčení zámků je rytmická minihra a hrozně mě bavila. Hackování počítačů je logická minihra. A Kessel Sabacc? Po hrozné in-game deskovce v Horizon 2 byl tohle opravdu balzám na duši. Ty karty jsou prostě super, jednoduchý princip, ale hodně variability. Navíc postupně hráč získává další možnosti podvádění, které jsou mimořádně uspokojivé a zároveň do logiky herního světa skvěle zapadají.

Tak je to vůbec se vším. V jiných open-world hrách mám vždycky hrozný vnitřní problém s vedlejšími questy. V Zaklínači 3 se snažím zachránit Ciri, ale do toho mám čas si hrát na zaklínače a brát si po vesnicích zakázky? V Horizonu zachraňuji svět a vážně mám čas a motivaci jít někde v nějaké zapadlé díře nějakému NPC shánět ingredience na jeho projekt nebo se účastnit závodů na robotických mountech? V Outlaws ty vedlejší questy dávají perfektní smysl. Kay je psanec, bez peněz v kapse a lapená v síti soupeřících syndikátů a prostě dává smysl, že dělá všechny možné zakázky, aby si vydělala peníze na vylepšení gearu, nebo aby se dostala k informacím.

Mimochodem, nezmínil jsem hvězdnou loď, která tu kromě funkce domova dává i možnost "volně" si létat vesmírem, případně se účastnit různých vesmírných bitev. Ovládání je tak svižné a nerestriktivní, že i tahle část byla moje vyloženě oblíbená (jediná škoda je, že na začátku je ta loď až příliš slabá a je až příliš velký skok po upgradu lodi, kdy najednou všechny vesmírné bitvy začnou být úplně lehoučké).

Dále se chci rozplývat ještě nad jednou věcí a sice tím, že konečně jsem po dlouhé době hrál RPG bez jakýchkoli levelů a scalování. Svět a nepřátelé se nijak vůči hráči nescalují, to znamená, že když si odemknu nové abilities (což tady probíhá tak, že musím splnit nějaké prerequisites, a nikoli bezduchým expením) a získám lepší gear, tak je ta hra prostě lehčí. Například zatímco na začátku jsou hry v Sabaccu víceméně o náhodě, po odemknutí dalších podvodů a lepších token karet už jsem ani před hraním neukládal pozici pro save scumming - sebejistě jsem věděl, že každou hru dokážu vyhrát. A takhle má podle mě RPG vypadat, protože právě to je na tom progressu uspokojivé. Odemykám si možnosti a vylepšení, abych byl silnější a aby věci, které na začátku byly těžké, byly na konci snadné.

Příběh, pravda, není žádná velká pecka (jako třeba Horizon 1, když vezmu jen open-worldy), zvraty jsou často předvídatelné, ale není to ani nuda, motivuje k pokračování a emoce to vyvolává přesně takové, jaké má, když vás někdo třeba podrazí nebo naopak někdo jiný se ukáže jako pravý kámoš. Navíc příběhové mise jako třeba Jabbův palác na Tatooine nebo infiltrace imperální vesmírné stanice mají neskutečnou atmosféru a koule.

Nedostatků se tu pár taky najde, především občasné bugy (kromě takových těch klasických jako propadnutí se podlahou nebo velmi výjimečný crash mě nejvíc štvaly ty, kdy se splněný vedlejší úkol neoznačil v quest logu jako hotový, takže tam do konce hry visel), slabší grafika (třeba vlasy Kay, ale obecně po dohrání Horizonu 2 byly Outlaws v tomto ohledu trochu jako pěst na oko) nebo fakt, že asi 90 % truhel obsahuje jen kosmetické věci. Ale světe div se, zatímco v jiných hrách to nesnáším, tady mě překvapivě hodně bavilo si třeba svou vesmírnou loď nebo speeder různě přebarvovat :-)

Závěrem tedy - nenechte se mýlit zfanatizovaným davem, který se rozhodl tuhle hru prostě hejtit z principu. Je vážně mimořádně dobrá a zábavná. Hodně mě mrzí, že nebyla přijata kladněji a že už asi od této značky nemůžu čekat víc, zatímco jiné krávoviny dostávají jeden díl za druhým.

Co napsat, abych neopakoval, co zde už výborně shrnuli jiní. DLC rozhodně od druhého dílu vykročilo správným směrem - méně collectibles a vedlejších aktivit, jen několik (zato smysluplných a zábavných) vedlejších questů a velký focus na hlavní misi. Díky tomu má člověk z hraní mnohem ucelenější a příjemnější zážitek, který se nerozplizne v obrovském open worldu jako u původní hry.

Problém, za který strhávám procenta je příběh. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle mi přišlo ještě slabší než příběh dvojky. Nezajímavá zápletka a nezajímavě vyprávěná.

Na druhou stranu hratelnost doznala jistých zlepšení (byť novou zbraň jsem moc nepochopil a k srdci mi nepřirostla), setkání s Apex Slaughterspinem v malé místnosti na Very Hard bylo zatraceně těžké (poprvé po šíleně dlouhé době jsem umřel :-D) a finální boss super epický, jak atmosférou, tak i herně - konečně člověk musel pochopit nějaké gameplay mechaniky a přizpůsobit styl hraní, za tohle tleskám.

Závěrem musím pochválit i délku, byla tak akorát.

Takhle jsem čekal, že bude vypadat trojka, když jsem dohrál dvojku! Trochu mi přijde, jako kdyby liché díly dělal jeden tým a sudé díly jiný tým (ChatGPT mi ale řekl, že to tak není a dělali to ti samí lidé). V jedničce a trojce má člověk bezejmennou partu 4 postav, takřka nulový příběh a hlavní důraz je na RPG prvky. Ve dvojce a čtyřce hraje příběh prim, postavy mají jména, charaktery, minulost a smysluplné motivace, příběh je vícevrstevnatý, se spoustou zvratů a epickým vyvrcholením.

Co se tedy změnilo oproti předchozím dílům? Hlavní novinkou je ATB soubojový systém. Je to vlastně takový mix real-time soubojáku s hraním na tahy. Souboje se odehrávají v reálném čase, ale když třeba při boji vyberete možnost Item a otevře se vám celý inventář, abyste si vybrali předmět k použití, hra se zastaví a můžete vybírat nekonečně dlouho. Stejně tak při výběru kouzla. Já z toho úplně nadšený nebyl, protože obecně v RPG hrách, kde mám víc než jednu postavu, silně preferuju tahový režim a mimořádně mi vadí, když se v souboji něco stane a já si to ani nestihnu přečíst (třeba nepřítel sešle kouzlo a já nestihnu zaznamenat jaké). Tady to navíc kazí fakt, že animce leckterých útoků či kouzel jsou příšerně dlouhé a během nich čas stojí, takže když třeba bojujete v jeskyni s šesticí netopýrů, kteří sají krev, což je kouzlo dělající minimální damage, ale mající hrozně dlouhou animaci, tak si ukoušete nehty nudou... Ale abych jen nekritizoval, tento nový systém přidává do soubojů taktický prvek a hloubku, protože najednou jde rozumně pracovat s nějakým časováním (třeba u soubojů s bossy je to často kritický prvek) a částečně to eliminuje i problém, který jsem hejtil u trojky - že máte zraněnou postavu a než přijde na řadu tah healera, někdo vám ji dorazí. Tady si jde ten heal šetřit a hodit ho hned po očekávaném damage spiku (ale opět to není dokonalé, protože nemůžete mezi postavami přepínat, takže když čekáte s healerem na tahu, ostatní postavy taky stojí a nic nedělají).

Další velkou změnou je perfektní použití Jobs, kdy jednotlivá povolání u postav nemůžete měnit, ale během hry se vám v závislosti na příběhu postavy v partě poměrně často střídají, takže si často vyzkoušíte strategie s nejrůznějšími kombinacemi povolání, což mi přišlo úplně super. Magická povolání tu navíc mají mnohem smysluplnější levelování, kdy se nová kouzla odemykají postupně s růstem levelu a nemusíte si je někde kupovat a učit se je. Některá kouzla pro Summonera pak získáváte za nepovinné boss challenge.

Obecně boss fighty v tomto díle získaly na důležitosti a propracovanosti. Zahanbeně přiznávám, že několikrát jsem si strategii na bosse musel vygooglit, protože to prostě vyžadovalo nějaké časování nebo trik, na který jsem ani po pár pokusech nepřišel sám (například souboj s CPU, kdy má boss 2 "společníky", jeden healuje, druhý dělá damage, ale aspoň jednoho musíte nechat celý boss fight naživu, protože když padnou oba, boss vám začne instakillovat členy party). Trochu negativně hodnotím závěrečný boss fight, který mi obtížností přišel těžce přepálený. Po X neúspěšných pokusech, kdy nepomáhaly ani rady z Redditu nebo video na YouTube (postavy toho streamera měly zjevně nižší levely než moje, protože měly o dost méně HP, ale přesto nedostávaly ani zdaleka takovou čočku jako já), jsem závěrečného bosse sundal víceméně náhodně, kdy mi poměrně záhy lehly dvě postavy z pěti a já je neoživil, protože skupinový heal rozprostřený mezi tři postavy je zvládal healovat naplno, což je něco, co bych se odvážil označit jako až chybou game designu. Zážitku nepomohl ani fakt, že hra nemá autosave a po každém neúspěšném pokusu jsem musel absolvovat asi 5 minutovou nepřeskočitelnou cut-scénu, než jsem mohl jít na další pokus.

Kromě těhle zmíněných změn bych ještě chtěl zmínit četná QoL vylepšení. Mezi ty nejzásadnější řadím "odpočívací místa" rozmístěná v dungeonech, ve kterých funguje Save a ve kterých se parta může vyspat, čímž si doplní zdraví a manu, nebo fakt, že bossové už nejsou imunní vůči debuffům, takže konečně taková kouzla jako Slow mají smysl (na druhou stranu stále nedává smysl používat X různých jiných kouzel, vůči kterým bossové imunní jsou a která se vůbec nevyplatí kouzlit na obyčejné mobky).

Závěrem jen dodám, že se s FF sérií setkávám poprvé, hraju Pixel Remaster verzi od prvního dílu a tento díl je zatím jednoznačně nejlepší. Do hraní jsem se nikdy nemusel nutit, naopak jsem ho subjektivně dohrál hrozně rychle (a to mi pocitově přišel i jako možná nejdelší díl), protože jsem fakt měl chuť hrát prakticky každou volnou chvíli. Po zpackané trojce mi tento díl vrátil veškerý optimismus a hrozně se těším na další díly.

Já vím, že to hodnocení je hodně přísné, ale mě tahle hra extrémně zklamala a zaskočila, nebavila a na konci jsem ji už doslova nenáviděl. Nebýt toho, že jsem teď hodně jezdil vlakem mezi Prahou a Olomoucí (to jsou 3 hodiny na Steam decku :-D), tak bych ji asi ani nedokázal dohrát. Vůbec mě nikdy nelákalo doma si třeba sednout na gauč a hrát to. Ale zkusím tedy rozebrat celý tento nepodařený zážitek.

V různých recenzích a diskusích jsem četl četná varování před dvojkou, především kvůli jejímu levelovacímu systému. Já to měl naopak, dvojka mě nadchla, levelovací systém mi nevadil a strašně se mi líbil posun v důrazu na vyprávění příběhu (což je pro mě u RPG her primární aspekt). Puštění trojky byla proto solidní ledová sprcha. Místo postav s nějakými osobnostmi je tu opět jen čtyřčlenná "bezejmenná" parta, příběh je snad ještě horší a hůř odvyprávěný než v jedničce (a to je co říct), má sice nějakou (nudnou) sjednocující linku, ale každou chvíli skáče od tématu k tématu, od postavy k postavě a je podaný naprosto minimalisticky.

Velkou novinkou je tu nový systém Jobs, který na papíře může působit fajn, ale realizace je za mě katastrofální a představuje naprosto nedomyšlený game design. Funguje to tak, že v průběhu hry se odemykají sady povolání (jako třeba černý mág, bard, viking, učenec, atd.) a každá postava si může kdykoli (mimo souboj) přepnout povolání. Se změnou povolání se váže unikátní gear a speciální skill (takže třeba viking funguje jako tank, jeho brnění dává velké bonusy k obraně a má tauntovací skill, kdy donutí nepřátele útočit jen na něj; učenec zase dokáže zjistit HP a slabiny nepřítel). Jsou tu dungeony a boss fighty, kdy musíte zvolit správně jobs u svých postav, abyste counterovali silné stránky nepřátel (důraz na slovo musíte je tu úmyslně, protože bez těch správných jobs ty bosse vůbec nejde porazit).

To všechno zní určitě dobře. Tedy do chvíle, než dodám, že jobs mají své levely a levelují se nezávisle na sobě a na levelu postavy. Takže vy třeba máte postavu level 40, což určuje její hitpointy a základní stats, ale ve chvíli, kdy ji přepnete na nový job, má u tohoto jobu level 1 a aby postava za něco stála, musíte hodněkrát bojovat, abyste jí vylevelovali její nový job. Ten ale třeba potřebujete fakt jen na jednoho bosse a pak zase potřebujete jiný, takže opět přepnutí a opět levelování. Naprosto šílený a nezábavný grind. A do toho ještě nedomyšlenosti, kdy třeba až v dungeonu, na který daný unikátní job potřebujete, najdete patřičný equipment. Takže do té doby v tom dungeonu doslova trpíte.

Ale abych tento systém jen nehejtil, uznávám, že dává hře pěknou variabilitu. Mimo specifické bosse a dungeony, na které jsou potřeba specifické jobs, si na většinu hraní můžete složit partu podle sebe a těch možných kombinací jsou opravdu mraky.

Grind je vůbec slovo, kterým bych tento třetí díl charakterizoval. Zatímco v předchozích dvou dílech byl za mě poměrně minimální (prakticky si nevzpomenu na místo, kde bych fakt musel cíleně jen opakovat souboje a levelovat postavy), tady to bez něj nešlo. Typická situace - odemkne se nový job, potřebuju ho u postav na následujícího bosse a musím jak blbeček někde chodit dokolečka a absolvovat stovku na chlup stejných soubojů, abych si daný job vyleveloval tak, abych vůbec na toho bosse měl šanci, a jakmile boss padne, tak zase přepnout job zpět. Ubíjející.

Jako by tohle nestačilo, abych tu hru přestal mít rád, tak mě naprosto uzemnil konec, kdy jsem vyčistil dungeon, ze kterého byly dva východy. Manuální save šel udělat jen před dungeonem (v něm už jde jen quick save, který se přepisuje na stále stejnou pozici). Tak jsem tedy zvolil náhodně jeden z dvou východů a vyčistil další dungeon, na jehož konci byl nechutně těžký boss, kterého jsem shodou náhod po úmorném souboji dal na první pokus, načež mě hra teleportovala do závěrečného dungeonu, ze kterého už ale není cesty zpět - nemá východ a jsou vypnutá kouzla jako teleport. Tak jsem si vygooglil, o co že jsem to přišel, a dozvěděl se, že ten druhý východ vedl do nepovinného dungeonu, ve kterém jsou nejlepší zbraně ve hře. Hm, takže dilema - buď loadnout ten starý manuální save a přijít o 3 hodiny hraní, nebo pokračovat ve hře a o ten dungeon přijít. Zvolil jsem druhou možnost (chyba) a během následujících asi 6 hodin nesmyslného, nudného, repetitivního grindu, abych si vyleveloval postavy a jobs na level, abych zvládl sundat 4 povinné mini-bosse, jsem těžce litoval, že jsem si radši nezopakoval ty 3 hodinky... Na závěr mě příjemně (nebo nepříjemně? Vlastně nevím) překvapil úplně závěrečný boss, který byl oproti těm 4 před ním totálně snadný.

Úplně nakonec musím ještě zmínit něco, co jsem vytýkal i prvním dvěma dílům, ale tam to nehrálo takovou roli jako ve trojce. Souboje jsou tahové, ale kdo kdy přijde na řadu, je z velké části náhodné a hráč nevidí ani frontu, takže v jednotlivých kolech takřka nejde rozumně plánovat. Třeba tak dáte zakouzlit heal na postavu, která je skoro mrtvá, ale než healer přijde na řadu, protivník zaútočí na tu polomrtvou postavu, dorazí ji, pak teprve přijde na řadu healer a hodí heal na někoho jiného. Frustrující. V jedničce a dvojce to kupodivu nevadilo až tolik, ale ve trojce se z nějakého důvodu i dost změnila dynamika soubojů, nepřátelé a hlavně bossové dávají obvykle strašné šlupky a když vám jednou takhle blbě vyjde heal, jak jsem právě popsal, dostanete se snadno do nekonečné spirály, ze které už není úniku - v dalším kole mrtvou postavu oživíte, aby dostala zase damage a umřela, než ji stihnete dohealovat, atd.

Upřímně doufám, že čtyřka zkažený dojem napraví, protože tohle se za mě extrémně nepovedlo.

Méně je někdy více. Tohle bych chtěl primárně vzkázat vývojářům z Guerrilla Games. Ale popořadě.

Přiznávám na úvod, že jsem velký fanda Horizon značky. Jedničku jsem dohrál několikrát, dvojku dvakrát, mám hned několik triček s touto značkou, Tallneck plyšáka a další merchandise. Přes všechny objektivní nedostatky obě hry zbožňuju a nemůžu se dočkat třetího dílu. Přesto budu druhý díl asi dost hejtit a na závěr vysvětlím, proč i tak dávám vysoké hodnocení.

Tvůrci se tu opravdu hodně rozmáchli a oproti jedničce je všechno větší a všeho je víc. Mapa je větší, hra je delší, věcí na mapě je víc, skillů je víc, robotů je několikanásobně víc a ještě každý robot má X variant, druhů zbraní je víc a ještě mnohem víc druhů šípů a nábojů... Zkrátka všechno se oproti jedničce extrémně roztáhlo do šířky, ale pocitově už ne až tak do hloubky. V jedničce jsem využíval takřka každý herní prvek, každou zbraň (no dobře, Tripcaster ne), každou fintu a hlavně - každého robota jsem se naučil znát a efektivně skolit. Bylo pro mě extrémně uspokojivé, že i na vyšší obtížnost pokud robota neznám, tak s ním bojuji dlouhé minuty, zatímco pokud vím přesně jak na něj, tak je za chvilku bez problému po něm. To platilo prakticky pro každého robota.

Ve dvojce to tak není. Těch možností, zbraní a robotů je tolik, že i při druhém hraní jsem polovinu zbraní vůbec nepoužíval (některé druhy munice některých zbraní dokonce ani jednou nevyzkoušel) a každou chvíli jsem u nějakého robota musel koukat do codexu, jaké že to má komponenty a slabiny. Prostě jsem se v těch možnostech až ztrácel.

Podobně otravně působila totálně přeplácaná mapa různými otazníky a zajímavostmi, kdy člověk prostě každých pár kroků musí něco potkat a narazit na nějakou vedlejší aktivitu. Open world pro mě v tom nejhorším možném smyslu. Do toho tuny vedlejších aktivit, kde autorům šlo zjevně opět jen o co největší rozmanitost bez ohledu na hratelnost. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč tu musí být stejně debilní vedlejší aktivity jako ve všech ostatních open world hrách, ať už se jedná o in-game deskovku (a ta je tu fakt debilní; to říkám jako člověk, který i při druhém průchodu ji poctivě hrál a naučil se všechna pravidla a typy terénu a robotů), vista pointy, mraky collectibles, které k ničemu nejsou, atd. Dokonce i debilní závody tu musí být (a ty jsou fakt mimořádně debilní).

Další výrazný zápor je příběh a také jeho dávkování. Příběh už nemá to kouzlo co v jedničce, což je logické a autoři už s tím nemohli nic moc dělat, v jedničce to byl samozřejmě hlavní tahák přijít na to, co se v minulosti stalo a proč ten svět vypadá tak, jak vypadá. S tím už tady tvůrci nemohli pracovat, a tak museli přijít s něčím novým a dostatečně bombastickým, ale za mě už některé věci dost přepálili. Zmíněným špatným dávkováním příběhu trpěla už jednička - v main questu se na vás vyvalí tuna informací během pár minut, abyste pak 10 hodin dělali side questy a vedlejší aktivity, ve kterých se příběh nepohne ani o píď. Tady je to ale ještě horší, protože těch vedlejších aktivit je výrazně víc.

Co musím pochválit, je grafika - ta hra vypadá fakt nádherně a to říkám jako člověk, kterému na grafice moc nesejde a rád hraje i staré nebo indie hry. Tady z těch scenérií fakt přechází zrak, byť opět mám dost velký vnitřní problém s tím, že jsem v zasněžených horách, seběhnu 100 kroků po cestě dolů a jsem na poušti, abych po dalších 2 minutách běhu byl v husté džungli. Stejně tak hudba je stejně super jako v jedničce a některé motivy si často pouštím k práci na Spotify.

Ve finále je ale opět nejdůležitější celkový feeling a hratelnost a to je pro mě prvořadý faktor při hodnocení. Můžu subjektivně vytknout jakékoli hře spoustu nedostatků, ale pokud se každý den v práci nemůžu dočkat, až bude odpoledne a já si k té hře sednu, abych ji zase hrál, tak jí těch 90 % napálit musím, což byl přesně případ dvojky. Nikdy jsem se nenudil, nikdy jsem se do hraní nemusel nutit a myslím si, že druhý průchod nebyl můj poslední.

U téhle hry není úplně jednoduché napsat, že jsem ji dohrál, protože nemá jasný konec. Po 20+ hodinách a jednom kompletním průchodu až po pečeť si ale myslím, že už jsem schopen napsat příspěvek, o čem hra je a jak se hraje. Jsem si dost jistý, že po dalších 20 hodinách by ten příspěvek byl asi trochu jiný a kdoví, možná ho v budoucnu ještě zedituji.

Kombinace city builderu a roguelite zní asi zvláštně a já ještě něco takového nehrál, ale v tomto případě to funguje perfektně. Hra se dělí na dvě části: V té první, strategické, hrajete na tahy, vidíte obrovskou neprozkoumanou mapu s hlavním městem uprostřed, a plánujete cestu své karavany hustým lesem, která po cestě buduje osady. Hra se odehrává v tzv. cyklech, kdy má každý cyklus pevně daný počet herních let, načež bouřka zničí vše kromě hlavního města a jedete nanovo. Některé věci se ale přenášejí z cyklu do cyklu, viz dále. V této strategické části hráč tráví výrazně méně času, ale mě osobně tahle část hodně baví. Na neodkryté mapě si člověk plánuje optimální trasu karavany, potkává náhodné eventy, které mají vliv nejen na bezprostřední osadu, ale i na zbytek cyklu (kupříkladu získáte "quest", který vám následující osadu výrazně ztíží, ale získáte tím bonus pro další osady v tomto cyklu). Trasu plánujete s ohledem na to, že nemáte dost času a měli byste se dostat k pečeti (závěrečné osadě).

Kromě toho mezi jednotlivými osadami můžete navštívit hlavní město, kde si především kupujete upgrady pro všechny osady a to i do budoucích cyklů. Jsou to například startovní suroviny pro osady a různé číselné bonusy. Strom dovedností, které si postupně odemykáte, je poměrně velký a pro mě je jeho odemykání jedna z nejzábavnějších částí hry. Opravdu se těším na každý další upgrade, který má reálný dopad na veškeré následující osady.

Druhá část hry, ve které strávíte 99 % času, je pak už budování jednotlivé osady. To už se odehrává v reálném čase, ale s pauzou, takže kdykoli můžete hru zastavit, všechno si prozkoumat, proklikat, naplánovat, rozdat úkoly, přeorganizovat priority, distribuci surovin, atd.

Každá osada začíná na zelené louce, resp. na větší mýtině uprostřed lesa. K dispozici máte Hearth, což je srdce vaší osady, ve které musí neustále hořet oheň (spotřebovává to suroviny) a ke kterému se osadníci chodí ohřát a najíst. Pak máte sklad s nějakými surovinami do začátku a k tomu pár vesničanů. Ze surovin stavíte produkční budovy (tuhle dřevorubce, který kácí les a získává dřevo, vedle pilu, kde se z klád vyrábí prkna potřebná ke stavbě složitějších budov, však to znáte ze všech city builder her), do kterých poté přiřazujete jednotlivé osadníky. Ti mají navíc různé rasové složení - k úvodním lidem, bobrům a ještěrům se postupně přidají další. Každá rasa má nějaké implicitní specializace (například lidi mají bonus k farmaření, bobři k těžbě dřeva) a potřeby na jídlo, ošacení apod.

Co tuhle hru výrazně odlišuje od typických city-builderů, je fakt, že je tu vždy nějaký časový tlak, značný prvek náhody, kterému se musíte přizpůsobovat, a že máte k dispozici jen save&exit, tedy žádný save scumming. Rozhodnutí jsou nevratná a musíte s nimi umět žít. Selháním ale hra nekončí, člověk vždy může pokračovat dál a něco vždy získává.

Časový tlak tu funguje tak, že máte dole na obrazovce dva ukazatele. Modrý se naplňuje, jak plníte úkoly (ty si navíc v pravidelných časových intervalech sami volíte z několika náhodně generovaných možností, třeba objevit tři nové mýtiny, doručit X kusů nějaké suroviny, koupit od obchodníků zboží v nějaké celkové hodnotě, mít X spokojených bobrů po nějaký čas, apod.), plněním různých eventů v mýtinách anebo tak, že máte nějakou dobu hodně spokojené obyvatele. Jakmile se modrý ukazatel naplní, osada je soběstačná, vyhráli jste a můžete se pustit do další osady (nebo můžete pokračovat pro zábavu v této osadě jako v sandboxu, ale už nic nemůžete získat). U mě se odhadem průměrný čas na jednu osadu pohybuje okolo 2-3 hodin.

Červený ukazatel vyjadřuje netrpělivost královny a jakmile se naplní, osadu prohráváte. Naplňuje se ale poměrně pomalu a ještě se jeho hodnota úspěšným plněním úkolů snižuje. Funguje tak perfektně jako určitý mírný setrvalý tlak, který ale není akutní a nezpůsobuje paniku. Spíš tak hráči dává najevo, že čas není neomezený a nejde usnout na vavřínech. Samozřejmě ale záleží na zvolené obtížnosti.

Prvek náhody tu funguje na opravdu mnoha úrovních. S jakým složením osadníků osadu začnete, jaké úkoly dostáváte, jaká naleziště surovin objevujete, jaké obchodní nabídky dostáváte, jaké budovy se vám odemykají, jaké si volíte během osady perky (různé trvalé bonusy, například k produkci), atd. Prvek náhody je tu všudypřítomný a opravdu mimořádně zábavný. Dobré je, že náhodu lze prakticky vždy do nějaké míry kontrolovat. Například perk si vybíráte z několika možných, takže uvažujete nad synergiemi s tím, jak máte osadu rozjetou. Stejně tak úkol pro královnu si vybíráte tak, aby dával smysl vzhledem k tomu, jak máte složenou populaci, jaké máte k dispozici zdroje a jakým směrem máte specializovanou ekonomiku. Velmi často samozřejmě přijde něco, co vás vykolejí - ani jeden z úkolů se nezdá být při současných možnostech v blízké době splnitelný, nebo objevíte mýtinu, kde je nějaký artefakt, k jehož odemčení potřebujete zdroje, které nemáte. Super na téhle hře je ale to, že prakticky každý problém jde řešit více způsoby. Hráč se tak nikdy necítí ztracený, vždy jsou možnosti, jak překážku obejít a je to pak hodně uspokojující.

Dokázal bych k téhle hře napsat ještě tuny textu (například jsem vůbec nepopsal střídání sezón sucha, deště a bouřky během budování osady, což je úplně corová mechanika), ale už je můj příspěvek příliš dlouhý, tak se omezím jen na pár závěrečných poznámek. Hra je to extrémně návyková, já ní teď trávil na Steam decku během dovolené každý večer a samozřejmě cestu tam i zpět v autobuse, na letišti i v letadle. Nešvarů jsem zatím moc nenašel, možná určitá repetitivnost (hlavně start každé nové osady jede trochu jako přes kopírák), nevýrazná hudba nebo ne úplně dostatečný tutorial (na některé pokročilejší mechaniky jsem si musel přijít postupně sám; ale to už je spíš takové hnidopišství, úvod má hra pořešený velice dobře a nikdy člověk netápe).

Napsal jsem tedy na úvod Dohráno, ale ve hře pokračuji dál :-) Stále je co objevovat, odemykat a získávat.

Do dvojky jsem šel se smíšenými pocity, protože jsem na několika různých místech četl, že je ze všech dílů ten nejhorší a že má opravdu špatný levelovací systém. Měl jsem kvůli tomu poměrně nízká očekávání a ta se ale vůbec nevyplnila! Naopak, skok nahoru v kvalitě oproti jedničce mi přišel obrovský a zatímco jedničku jsem hrál snad několik měsíců, od dvojky jsem se prakticky nemohl odtrhnout.

Ale popořadě, v čem je tedy druhý díl jiný. U jedničky jsem tuším napsal něco v tom smyslu, že ta hra alespoň má nějaký příběh a uspokojivý konec (myšleno oproti jiným hrám vycházejícím v téže době). Ve dvojce jsem si z kvalitativního posunu příběhu sedl na zadek. Postavy začínají mít nějaké osobnosti, minulost, vztahy, komunikují spolu, příběhová linka je zábavná (boj rebelů proti Impériu) a má spoustu zvratů. S NPC už hráč opravdu nějak komunikuje a ne že z nich jen vypadne pár vět. Navíc hráč má v podstatě jen 3-člennou partu a 4. člena má vždy nějakého příběhového a jen dočasně. Asi jediné v tomto ohledu, co se za mě nepovedlo, je konec, který mi přišel strašně natahovaný - připomněl mi Mass Effect: Andromeda. V obou hrách už si myslíte, že jste porazili finálního bosse a hra končí, aby se najednou ukázalo, že ještě ne, ještě vás čeká další běhání po světě, další dungeon a boss, a pak znova... a znova... Už to bylo ke konci trochu únavné.

Zmíněný levelovací systém je tu opravdu drasticky překopaný, ale mně to vůbec nevadilo, možná naopak a možná mi je i trošku líto, že v dalších dílech nezůstane zachován. Namísto toho, aby postavy měly nějaké classes a sbíraly klasické levely, za které se jim vylepšují jejich classové dovednosti, tady může každá postava dělat cokoli a level nemá postava, nýbrž jednotlivé skilly. Levelujete je tím, že je prostě opakovaně používáte. Mně to vyhovovalo, protože jsem nemusel mít nějakého dedikovaného "kněze" a "mága", ale měl jsem 3 postavy, které dělaly super damage zbraněmi a jedna z nich měla vylevelovaný Cure, kterým léčila ostatní, a jednu specializovanou kouzelnickou postavu, která kouzlila převážně Black magic, ale i supportovací White magic (hlavně dispely status efektů) a případně i 2nd heal.

Výtku mám jen v tom smyslu, že zatímco na začátku (level cca 1-7) se skill leveluje poměrně rychle (například asi 4-5x zakouzlíte lvl 1 kouzlo a hned je lvl 2), už okolo lvl 8-9 je ten postup fakt strašně pomalý a kouzlo lvl 10 jsem zakouzlil snad několiksetkrát a nedostal jsem ho na lvl 11 do konce hry. Vůbec si ani nechci představovat ten grind, kdybych chtěl nějaké kouzlo vylevelovat na maximální lvl 16.

Podobně mi trochu vadilo, že ve hře je missable content, specificky truhly, které člověk nemůže najít, pokud si v určité chvíli hry nepromluví s konkrétním NPC (to jsem zjistil až po dohrání, když jsem googlil, kde mi těch pár truhel uteklo). Nicméně na achievementy jsem tentokrát zvysoka kašlal, protože jeden z nich je dostat alespoň jedno kouzlo na lvl 16 a alespoň jednu zbraň na lvl 16 a to bych se asi zbláznil :-) Pokud ale člověku nejde o to vyzobat úplně vše, jde hra naprosto bez problémů dohrát bez jakýchkoli rad z internetu nebo návodu (sám za sebe jsem se až do dohrání nepodíval na nic a zaseklý jsem byl jen jednou a to jen proto, že jsem si na mapě nevšiml, že u hor je jedno městečko).

Závěrečné negativum jen opakuji stejně jako u jedničky - ten random encounter rate je přece jen až příliš vysoký, člověk bojuje doslova každých pár kroků a v některých dungeonech už to občas bylo trochu únavné; tím spíš, že každé patro každého dungeonu mělo několik pevně daných setů nepřátel a když člověk s takovým setem bojoval třeba podvacáté, už to nebylo moc zábavné.

Přes všechny výtky jsem ale hodně nadšený, tahle hra mě fakt pohltila a pokud je pravda, že kvalita půjde jen a jen výrazně nahoru, tak se opravdu s dalšími díly mám na co těšit.

Závěrečná technická poznámka: Hráno na Steam decku a Pixel remaster verze. Originály neznám a nehrál jsem, vše výše napsané se týká jen Pixel remaster verze s defaultním nastavením.

Tahle hra vyšla jen o rok později než Might and Magic 1? Není divu, že je tato série takový fenomén. Popravdě jsem se k tomu dostal trochu jako slepý k houslím, protože nejsem vůbec fanoušek JRPG a z toho žánru jsem hrál zatím jen oba díly Octopath Traveler (u kterého nyní zpětně trochu víc rozumím tomu, že vzdával hold těmto prapůvodním legendám). Nicméně jsem od kamaráda k narozeninám dostal na PS5 první dva díly remaku FF7 a jakožto člověk, který nedokáže začít sérii od půlky, i když prý na sebe ty díly v podstatě nijak nenavazují a člověk prý není nijak ochuzen, když začne vprostřed, jsem trochu googlil a zjistil jsem, že existují Pixel Remaster verze prvních 6 dílů, jsou pohodlně k dispozici na Steamu a ještě mají Verified status pro Steam deck - ideální kombinace. Takže jsem koupil jedničku, pustil se do ní a v už v půlce hry jsem měl natolik jasno, že ve chvíli, kdy mi přišlo upozornění, že celý bundle všech 6 dílů je ve slevě, koupil jsem ho rovnou celý.

Ale tedy zpět k jedničce. Nejdřív pár záporů, abych vysvětlil, proč dávám "jen" 80 %, byť mě ta hra strašně bavila. V první řadě mi překvapivě trochu chyběl manuál, který by vysvětlil některé mechaniky. Ani po dohrání přesně nechápu, k čemu jsou jednotlivé stats u postav, například Luck (možná při útěku z boje? To jsem ani jednou nepotřeboval a nezkoušel) nebo Stamina (nepřišlo mi, že by se hitpointy zvyšovaly úměrně tomuto statu). Stejně tak už při tvorbě party jsem si k bojovníkovi, bílému a černému mágovi zvolil zloděje, v domnění, že bude potřeba na nějaké páčení zámku, detekci/zneškodňování pastí apod... Nic takového ve hře není a zloděj byl po celou hru (až na samotný závěr, kde už dával damage srovnatelnou s bojovníkem) nejslabší článek mojí party. Měl polovinu hitpointů než všichni ostatní (včetně mágů), damage dělal menší než bojovník a na rozdíl od bojovníka, který málokdy dostal větší damage než 1, schytával zloděj často pořádnou čočku, takže jsem ho hlavně první půlku hry neustále jen healoval. Litoval jsem, že jsem místo toho neměl dva bojovníky. Naopak černý mág byl lahůdka dle očekávání. Na začátku slabý, ale po pár levelech postava, co jedním kouzlem smetla všechny nepřátele. Mimochodem, bez manuálu jsem taky nechápal, proč ve městech prodávají kouzla, která se moji mágové nedokáží naučit (později ve hře je quest, který všechna povolání upgradne a ta kouzla pak jdou koupit).

Soubojový systém je ok, ale hrozně mi chybělo znázornění fronty, kdo kdy bude na tahu. V podstatě se tak nedá nic plánovat a ty boje jsou takové náhodné (kdo přijde na řadu dřív). Na druhou stranu je ten soubojový systém oproti hrám z té doby hodně promakaný a variabilní, možností je opravdu dost, kouzla nejsou jen na damage a v závěru hry ještě člověk získá itemy, kterými může kouzlit. Vadila mi taky až příliš vysoká frekvence random encounterů (ve srovnání s Octopath Traveler) a úplně na závěr si musím ještě postěžovat na drobnost, která mě ale stála několik perných zákysů. Města totiž většinou nejsou ohraničena a není (ani z mapy) zřejmé, kde je hranice. Jenže když parta tu hranici překročí, ocitne se na mapě světa a musí zpátky do města do počátečního bodu. Díky tomu je průzkum měst trochu otrava a párkrát se mi stalo, že jsem si díky tomuhle vůbec nevšiml, že za město ještě vede nějaká cesta, kde je něco důležitého. Na druhou stranu jsem se díky těmto zákysům (hru jsem hrál a dohrál bez návodu) opakovaně vracel na již projitá místa, díky čemuž jsem levelil a hra mi až na finálního bosse přišla snadná. I když jak jsem pak z internetu pochopil, v původní hře nebyl Quick save, takže zas tak snadná asi nebyla :-D Mimochodem, Pixel Remaster dává možnost některé tyto mechaniky vypnout/změnit (například rychlost levelování, random encountery), ale mně grind nijak zvlášť nevadí, takže jsem to hrál s defaultním nastavením.

A teď konečně chvála. Ta hra je fakt zábavná a to i pro člověka, který netrpí nostalgií a originál nikdy nehrál. Vypadá docela pěkně (Pixel Remaster, originál je dle vygooglených screenshotů samozřejmě ošklivější, ale i tak násobně hezčí než jiné hry vycházející v téže době, viz zmíněný Might and Magic). Hudba je nádherná, i když je to bohužel jen pár dokola se opakujících písniček. Příběh je slabší, obzvlášť chybí nějaký příběh k jednotlivým postavám (jak jsem četl, tohle se s dalšími díly drasticky zlepší), ale aspoň ta hra nějaký příběh má a závěr je uspokojivý. Ale především, hratelnost, design světa (včetně toho, jak se zlepšují možnosti pohybu po mapě) a design dungeonů (kromě závěrečného, který byl tak nesmyslně rozlehlý, že už se z toho spolu s vysokou četností soubojů stala trochu otrava) je absolutně perfektní. Délka je tak akorát, svět není zaplevelený desítkami či stovkami vedlejších úkolů, člověk neodškrtává nákupní seznam, ale prožívá dobrodružství, celé to dobře kompaktně drží pohromadě a při "rozhovorech" s NPC člověk musí dávat fakt pozor na to, co říkají, aby často věděl, co má dělat dál.

Dvojka už je nainstalována, těším se na další díly :-)

Surrender yourself not unto silent dusk, for the light shall fade.
And soon, night shall fall.

Pro fanouška prvního dílu je druhý díl splněným snem. Takřka vše, co jsem jedničce vyčítal, bylo napraveno a vylepšeno, takže dvojka je ještě o něco lepší zážitek. Nejprve stručný výčet novinek pro hráče, kteří dohráli jedničku a zvažují koupi dvojky:
- Lepší grafika a více grafických efektů.
- Střídání dne a noci (to je vlastně stěžejní téma hry i příběhově) a s tím související mechaniky.
- Zmizely fialové truhly, takže není potřeba mít v partě Thiefa.
- Nová mechanika Latent power, která dává ještě další novou vrstvu už tak promakanému tahovému soubojovému systému.
- Jobs tu nově fungují přes licence, kterých lze pro každé povolání získat 3 kusy.
- 4 nové "tajné" jobs, které hráč odemkne během hry a které jsou úplně jiné než v jedničce.
- Průzkum moře vlastní lodí.
- Společné příběhy dvojic postav.
- Některá povolání byla lehce překopána (k lepšímu).

Pro mě osobně největší slabinou prvního dílu, kterou jsem tu na databázi ve svém příspěvku i hodně kritizoval, byla přílišná schematičnost gameplay loopu - každá postava měla 4 kapitoly, každá kapitola měla přesně ten samý průběh (přijít do města, absolvovat pár rozhovorů, vyrazit do dungeonu, prokousat se obyčejnými mobkami, porazit bosse, pokecat s postavami a takhle dokola 32x). Tohle je konečně ve dvojce úplně jiné. Kapitoly jednotlivých postav nemají ty samé level requirements, stejnou strukturu (některé postavy mají více kapitol než jiné, někdy má postava více možných pokračování pro ten samý level, apod.) a dokonce ani ten samý průběh (někdy v celé kapitole žádný boss ani není, jindy třeba dva bossové). Hra tak působí daleko přirozeněji a hráč nikdy neví, co ho zrovna čeká.

Tomu napomáhá i vedlejší herní obsah, který je k dispozici už poměrně dost brzy. Hráč například pro merchanta dělá Scent of commerce kapitolky, které odemykají nové mechaniky; nebo získá nový job už na začátku hry, jehož skilly se neodemykají za JP, ale hledáním a sbíráním ingrediencí; nebo dělá sub-questy pro odemykání licencí, či hledá oltáře, které odemknou každé postavě nový skill (ten je navíc dostupný skutečně jen pro to povolání a přes job získat nejde).

Dvojka má také na rozdíl od jedničky konečně pořádně a perfektně udělaný závěr hry. Po skončení jednotlivých kapitol (což mimochodem každé postavě kromě vyvrcholení vlastního příběhu získá ještě další bonusový skill) člověk dohraje ještě sdílené příběhy postav a pak ho hra specificky pošle do lokace, ve které začne finální kapitola, která je pořádně rozmáchlá, spojuje příběhy dohromady, vysvětluje spoustu nedořešených věcí a končí závěrečným bossem, který je naprosto epický.

Celkově je teď příběh hry kompaktnější a provázanější, postavy spolu více rozmlouvají a úplně od prvních kapitol je cítit společná příběhová linka, která na závěr vyvrcholí. Tohle je opravdu hodně příjemná změna oproti prvnímu dílu. Stejně tak svět je tu mnohem "organičtější" a lépe udělaný. Člověk se do měst a lokací opakovaně přirozeně vrací a po pár desítkách hodin má pocit, že celý svět perfektně zná, v jednotlivých městech si pamatuje NPC a obchůdky, v divočině cesty a dungeony. Vylepšení v tomto smyslu se dočkaly i side-questy, které až na pár výjimek jde tentokrát zvládnout udělat i jinak než náhodou nebo s návodem. Řešení side-questu je velmi často v té samé lokaci a je logické.

Customizovatelnost postav a kombinace povolání, jobs, equipmentu a skillů je tu doslova neuvěřitelná, pro power gamery musí tahle hra být lahůdka. Ostatně secret boss podobně jako v prvním díle prověří hráčovy schopnosti na maximum a člověk musí používat kombinace, které ho předtím ani ve snu nenapadly, aby měl vůbec šanci přežít pár kol. Mimochodem, v červnu 2024 vyšel bez jakéhokoli předchozího varování tiše update pro hru, který přinesl tzv. Extra battles, konkrétně 4 super-obtížné souboje, které už jsou určené jen pro opravdové maniaky a power gamery, kteří hru a její mechaniky znají skrz naskrz a dokáží využít úplně všeho, co hra v bojích nabízí (na rozdíl od tajného bosse jsem si tyhle Extra battles jen zkusil a po totálním vydrcení v prvním kole jsem se na úspěšné pokusy podíval na YouTube :-) Můžu s čistým svědomím říct, že to už je obtížnost jen pro skutečné blázny; na druhou stranu je z tohoto updatu cítit láska tvůrců k vlastní hře - dva souboje jsou proti partě postav z prvního dílu, postavy mají specifické skilly a synergie, nově nadabované hlášky a jsou neskutečně dobře promyšlené).

Hudba je stejně jako v jedničce naprostý skvost, některé melodie mám ve Spotify liknuté a často si je třeba k práci pouštím, některé skladby můžu poslouchat asi donekonečna (např. Seaside Town -Night-). Skladatel Yasunori Nishiki je za mě génius.

Výtky bránící mi dát 100% hodnocení mám vlastně jen tři a fanoušci JPRG mě za ně možná sežerou, protože jsou třeba v žánru standardem, ale mně prostě trochu vadily. První je struktura dungeonů, kdy je každý dungeon poměrně malý a obsahuje jen úplně tytéž random encountery jako úplně každá venkovní lokace, a teprve závěrečný boss dungeonu je unikátní. Mnohem víc by se mi líbilo, kdyby random encountery byly jen venku a dungeony měly pevně dané nepřátele (třeba i těžší než obyčejné random encountery a vyžadující nějakou speciální taktiku a přizpůsobení se jejich mechanikám), takže by i šly trvale vyčistit, a třeba i nějaké logické hádanky a puzzly.

Druhý problém jsem měl s nedostatečnou popisností a vysvětlením různých mechanik. Beru argument, že takto hra nutí hráče k experimentování a objevování, ale často mi to přišlo vyloženě na škodu (jsem hrozná lama, ale například to, že Castti může mixování lektvarů boostovat a utracené BP přidávají do lektvaru po ingredienci, jsem objevil až na levelu 45, když to po mně vyžadoval quest). Stejně tak nejsou nikde číselně vyjádřené poměrně zásadní informace, třeba o kolik nějaký bonus boostuje nebo postih snižuje damage; člověk se tak nemůže při hře informovaně rozhodovat, jestli se vyplatí kouzlit buff (či odčarovat debuff).

Poslední negativum je snad ještě rozbitější balanc postav než v jedničce. Možná je chyba zase ve mně, ale přišlo mi, že některé postavy jsou až neskutečně silné, konkrétně Hikari, kterým jsem dával desítky tisíc damage v jednom tahu ve fázi hry, kdy ostatní postavy horko těžko zvládaly dávat tisíce. Jiné postavy (merchant a dancer) hrály druhé housle. Na druhou stranu se mi hodně líbilo, že warrior se tu může učit skrz Challenge nové skilly, a hunter si tu na rozdíl od jedničky vytváří stálý zvěřinec, díky kterému je to mnohem lepší class než v prvním díle (ochočená monstra nejsou jen na několik použití, ale zůstávají u huntera trvale), navíc příběhem získaná monstra zůstávají v arzenálu do konce hry. Milé zpestření.

Tohle jsou ale poměrně drobnosti. Celkově je Octopath Traveler 2 více než důstojním pokračováním prvního dílu. Po všech stránkách výjimečná a zábavná hra, ve které jsem s chutí nechal přes 100 hodin a získal všechny trofeje. Opravdu doufám, že se dočkám třetího dílu.

Edit: Dvě poznámky, na které jsem při psaní příspěvku zapomněl:
1) V hlavních příběhových liniích a v některých side-questech už jsou dialogy plně nadabovány, takže konec toho hrozného způsobu z jedničky, kdy postava řekla jen první slovo z věty.
2) Jedničku jsme hrál na PC s Xbox ovladačem, dvojku jsem si střihnul na Steam decku a mohu to všemi deseti jen doporučit. To je hra na handheld doslova jako dělaná.

K druhému dílu Pillars mám poměrně ambivalentní vztah. Jednička je moje srdcová záležitost, jedna z nejoblíbenějších her vůbec, v žánru RPG asi na prvním místě, a tady na databázi jsem jí dal hodnocení 100 %. Na dvojku jsem se tedy logicky extrémně těšil, i když tam byl mráček v podobě tropického settingu, který mně prostě nijak extra sympatický není a vždycky dám místo něj raději přednost klasickým lesům, loukám a horám. Když hra vyšla, hráli jsme ji se ségrou společně na Normal obtížnost a v RtwP režimu (jiný tehdy ani k dispozici ještě nebyl).

Zpočátku nadšení - hra je o hodně hezčí než jednička a nadabované jsou konečně všechny přímé řeči (v prologu dokonce i popisy, ale ve zbytku hry pak už bohužel ne). Smrsknutí party na 5 členů ze 6 hře imho prospělo, správa lodi a možnost prohánět se po mapě zcela libovolně a zkoumat ostrovy (neprobádané prozkoumané si moct dokonce sám pojmenovat) také, tohle vše bylo úžasné. Jak jsme ale ve hře postupovali, nadšení postupně chladlo a na závěr jsem byl už v rozpoložení, že kdybych měl tenhle příspěvek psát ihned tehdy po prvním dohrání, nedám PoE 2 víc než 60 %.

Teď jsem si ji po pár letech střihl znovu a to na nejtěžší obtížnost (PotD, bez Magran's Fires challenges a bez mega bossů) a v tahovém módu, a výsledný dojem je o hodně lepší; byť ne až tak dobrý jako u jedničky. Ale vezmu to popořadě, nejprve od toho špatného.

Příběh, který byl největší devizou prvního dílu, a kvůli kterému jsem jedničce odpouštěl řadu nedostatků v game designu, je tady nejslabší částí hry. Hlavní příběhová linie je doslova příšerná - je nudná, nezajímavá, přímočará, bez jakýchkoli zvratů, a co je nejhorší - hráč je tu jen v roli pozorovatele. Prostě jezdíte za Eothasem z místa na místo, příběh se posune a zase máte na mapě další zastávku, kam za ním máte jet. Nakonec na vás počká v závěrečné lokaci, abyste prohodili pár slov, a on udělá to, co celou dobu chtěl. Kdyby Watcher ve hře vůbec nebyl, příběh proběhne bez něj úplně stejně.

Do toho je tu tuna vedlejších questů, které se většinou točí okolo nějakých klíčových míst (Port Maje, Tikawara, Poko Kohara, Fort Deadlight, Sayuka a mnoho dalších), které samy o sobě jsou dost promakané a fajn, ale trpí syndromem nákupního seznamu. Místo abyste nějak organicky těmi místy procházeli, v rámci dalších dějových linek se k nim třeba vraceli apod., tak je to celé nadesignované tak, že váš vždy čeká nějaká další lokace, naberete si pár questů, které vás tam posílají, a pak tu oblast prostě jdete vyčistit a splnit. A tím je za vámi a už se tam nikdy nevrátíte (až na pár výjimek jako třeba Fort Deadlight). Abych ale autorům nekřivdil, ty lokace jsou udělané fakt dobře, jejich příběhové linky jsou zajímavé a je zábavné ty questy dělat.

Další problém jsou dialogy. Nemůžu si pomoct, ale prostě subjektivně vnímám velký propad v kvalitě rozhovorů oproti jedničce. Některé dialogy jsou úplně nesrozumitelné, kdy jsem mnohokrát přemýšlel nad tím, co že se mi ta postava vlastně snaží říct (a ne, nemyslím si, že by problém byl v mojí angličtině), a naprosto tu chybí takové ty dialogy a zvraty, ze kterých jsem si v jedničce sednul na zadek (rozhovory s Thaosem, Iowarou, Lady Webb, "soudní líčení" v Defiance Bay nebo rozhovory s bohy - ti ve dvojce už připomínají spíš karikatury).

Další nešťastné rozhodnutí je opřít celý příběh a strukturu hry o několik znepřátelených frakcí - Huana (původní domorodé obyvatele), Royal Deadfire Company (vojenské dobyvatele), Vailian Trading Company (obchodníky) a piráty (ti jsou ještě rozděleni na dvě sub-frakce). Děláte střídavě questy pro všechny z nich, někdy si musíte vybrat, komu pomůžete a koho naopak naštvete, a v závěru si musíte vybrat jednu frakci a všechny ostatní si tím znepřátelit (nebo jít do epilogu na vlastní pěst a znepřátelit si úplně všechny). Problém je, že všechny frakce jsou velmi nesympatické a byť má každá nějaké plus, zároveň se ani k jedné zrovna moc přidat nechcete. Představte si Mass Effect, ve kterém by všichni parťáci byli nesympatičtí; místo abyste před každou misí řešili dilema, se kterými dvěma parťáky chcete zrovna hrát nejvíc, řešili byste pokaždé dilema, kteří dva vám zrovna vadí nejméně. Feeling ze hry by byl úplně jiný a nějak tak se člověk cítí často v PoE 2.

Ze hry se stal v podstatě takový open world, což má své výhody (viz dále), ale oproti prvnímu dílu to příběhově moc nedrží pohromadě. Pořadí lokací a questů si hráč vybírá sám a často to působí hrozně divně a nepřirozeně - že na vás NPC v nějaké lokaci se svým problémem čeká a nedává to úplně smysl (nejhůř a nejuměleji to pak působí právě s Eothasem, který na další zastávce čeká klidně půl roku herního času, zatímco vy si plujete po světě a děláte si side-questy, než mu dáte "zelenou" pokračovat :-D).

A teď ty věci, které se naopak ve dvojce hodně povedly. Na prvním místě je to průzkum světa, který je tu opravdu mimořádně zábavný. Máte svou loď, kterou si navíc vylepšujete, během různých side questů a prozkoumávání ostrovů získáváte NPC, které se k vám pak přidávají jako posádka na lodi a objevují se v různých interakcích (těch mohlo být klidně i víc). Side note - ve hře jsou i souboje lodí na moři, ale nejsou zpracovány moc dobře. Fungují jako gamebook, kdy se s nepřátelskou lodí střídáte po tazích a máte selekci omezených akcí, které ve svém tahu můžete udělat (plout rovně, otočit se, vystřelit z kanónů, změnit pozice posádky, držet pozici atp.). Souboje jsou dost těžkopádné a na první dobrou působí příliš náhodně. Tvůrci asi očekávali negativní feedback, a tak implementovali možnost každý tento lodní souboj automaticky přeskočit a místo toho bojovat na palubě v klasickém souboji party proti nepřátelům, což je vždy několikanásobně snazší. Tím vlastně lodní souboje úplně přestávají dávat smysl a vyplácet se (spotřebovává se při nich dost peněz kvůli opravě poškozeného trupu a plachet a na nákup dělových koulí). Při prvním hraní jsme lodní souboje v podstatě hned po prvním až do konce hry ignorovali a přeskakovali. Při druhém hraní na PotD jsem je nepřeskakoval a dal jsem si práci, abych pochopil všechny nuance a vyhrával je. A musím říct, že to docela zábavné je. Ale prvek náhody je tam pořád dost značný a navíc někdy se stane to, že začne souboj, nepřátelská loď je blízko, namířená k vám, zatímco vaše loď je bokem, a nepřátelská loď pluje přímo na vás - než se vůbec otočíte, už vám soupeřova posádka skáče na palubu.

Zpět k průzkumu - v prvním díle byl průzkum lokací podružný a v podstatě to byla jen taková herní nutnost. Tady je to fakt primární motivace ke hraní a je opravdu hodně zábavný a uspokojivý. Jak jsem už zmínil, ve hře je i quest objevovat neprobádané ostrovy, kterým pak po prozkoumání můžete dát vlastní libovolné jméno. Kromě toho se i na moři často spouštějí různé game bookové interakce, které jsou zábavné a pokaždé z nich něco máte (itemy nebo zkušenosti pro posádku).

Další plus je o něco vylepšený bojový systém oproti jedničce, jehož největší síla se podle mě projeví právě na nejvyšší obtížnost a v tahovém režimu. Souboje jsou pak sice výrazně časově delší (zvlášť když je hodně slabých mobek), ale zase opravdu taktické. Zmizely také litanie proti konkrétním afflictions a místo toho je tu nový systém, kdy se afflictions (postihy) a inspirations (bonusy) váží k jednotlivým charakteristikám postavy (might, perception, intellect, atd.) a navzájem se negují. Proti různým afflictions jde také mít gear nebo pastivní schopnosti, které dělají resistenci (snižují stupeň affliction, takže například když máte resistenci na dexterity afflictions, místo omráčení je postava jen znehybněná; místo znehybnění jen zpomalená; a při zpomalení se jí vůbec nic nestane). Za mě tohle funguje daleko lépe než systém v jedničce.

Kromě toho tu jsou navíc bomby a granáty, mnohem více potionů pro různé situace, jídlo a vůbec rest systém je tu daleko lepší, crafting už tu má smysl a není to zbytečnost jako v jedničce, empowerment je docela fajn záležitost (člověk se fakt rozhoduje, zda si empowerne konkrétní kouzlo nebo si tím raději doplní zdroje) a v neposlední řadě jsou tu konečně i dual classy, které v některých případech fungují naprosto fantasticky (třeba chanter je ideální adept na kombinaci s jinou classou).

Už jsem se rozepsal příliš, tak jen závěrem: Na jedničku jsem tu pěl jen chválu, zatímco na dvojce jsem nenechal nit suchou, přesto dávám poměrně hodně vysoké hodnocení. Důvodem je právě druhé hraní, při kterém už mi nezáleželo na špatném příběhu, a jen jsem si mohl užívat to, v čem dvojka exceluje - průzkum, dobrodružství na moři, piplání postav a v tahovém režimu i soubojový systém (hlavně v první polovině hry, kdy je ještě každý souboj na PotD challenge). Je to vlastně oproti jedničce dost jiná hra a možná pro jiné publikum, což u druhého dílu nedává moc smysl.

Závěrečná technická poznámka: Druhý průchod jsem dal prvních asi 20 hodin na PC, ale pak jsem si hru nainstaloval na Steam Deck a dohrál ji celou na něm. Musel jsem použít komunitní layout (a ještě si ho trochu upravit podle sebe) a první asi hodinu jsem si na to ovládání musel hodně zvykat. Ale jakmile jsem si našel příjemnou kombinaci v podobě levé páčky na pohyb kamery a pravého touch padu na pohyb kurzoru (plus zadní buttony na časté akce, zviditelnění itemů na obrazovce, pauzu, mapu, inventář apod.), už se to na Steam Decku hrálo úplně fantasticky a mohu to jen doporučit, hra navíc běžela celou dobu svižně a vypadala hodně dobře (ale vybíjela dost baterku - s defaultními grafickými nastaveními vydržela baterka jen asi 2 a půl hodiny).

Kéž by takhle vypadalo každé DLC! Takřka dokonalá záležitost, které není moc co vytknout. Už od začátku by se atmosféra dala krájet. Tajemná podzemní svatyně, obrovské tělo boha, mágové, knihovníci bez tváří, agresivní houby, spóry, a do toho super celistvý a zajímavý příběh, ve kterém člověk opravdu přemýšlí nad morálními dilematy, nebo alespoň přemýšlí nad zajímavými premisami (jak složité by bylo vymazat něco či někoho z veškeré historie?).

Hra je navíc krásně nelineární a nevede člověka striktně za ruku. Na rozdíl od původní hry, kde se hráč často cítil, že si odšktává nákupní seznam, jsou tady questy nejasnější a nejednoznačnější, ve stylu "prozkoumej, co se tam dole děje, a vyřeš to." Hráč navíc nejde koridorem, k cíli vede více cest a více způsobů, oblasti a questy lze dělat v různém pořadí. Od PoE 2 je tohle za mě správný krok zpět víc k PoE 1 nebo třeba Baldurs's Gate 2 (ano, v původní hře PoE 2 jde samozřejmě taky dělat questy a ostrovy v libovolném pořadí, ale jakmile tam člověk dorazí, tak až na výjimky jako třeba Fort Deadlight je to pak velice přímočará a lineární záležitost). Už třeba jen úvodní seznámení s knihovnou, kdy hlavní knihovník dá hráči nějaké instrukce a zakáže mu vstoupit do restricted sekce, je krásný příklad. Mám tam tedy jít? Nemám tam jít?

Pochválit musím i loot (artefaktová róba pro mága je absolutně nádherná) a závěrečný boss fight, ve kterém člověk skutečně musí používat taktiku a vědět, co dělá, tedy alespoň na PotD obtížnost.

Mám k tomuhle DLC skvostu vlastně jen dvě drobné výtky: V jednom místě je stealth pasáž, která je obecně dobře vymyšlená a nadesignovaná, ale pak se hráč dostane do místa, kde knihovník stojí přímo před zařízením, které je potřeba aktivovat, a nehne se z místa. Hráč tak buď musí stealth opustit a najednou vybít celé patro, které dělal ve stealthu (což je velmi antiklimatické a nelogické), nebo přijít na trik - pomocí řady petard postupně knihovníka odlákat hodně daleko. Jenže pak, jakmile člověk klikne na zařízení, se spustí animace, kterou nelze přeskočit, a knihovník se vrací zpět. Nakonec jsem tohle vyřešil dalším trikem - petardy házela jedna postava a druhá šla ve stealthu k zařízení (a ještě to bylo potřeba udělat na sekundu přesně). Ve stealth hře typu Thief, Metal Gear Solid apod., by mi takové místo vyžadující kreativitu přišlo super, ale v PoE 2 mi tohle přišlo takové podivně rušivé a nepřirozené.

Druhá výtka je dle mého názoru chyba game designu, kdy potkáte NPC a mírumilovnou cestou bez boje to jde vyřešit jen tehdy, pokud náhodou už máte quest item odjinud v inventáři (aniž byste za tím itemem byli posláni). Čelit důsledkům nějakých rozhodnutí, aniž bych ty důsledky znal předem, je naprosto ok a do RPG to podle mě jednoznačně patří. Ale tohle je spíš o tom, že buď jste nějakou oblast navštívili dřív (viz výše - hra je nelineární a člověk lokace zkoumá v pořadí, které není jasně dané) a item tedy náhoodu máte, nebo máte smůlu a musíte NPC zabít.

Tohle jsou ale skutečně jen drobnosti a jako celek je tohle jedno z nejlepších rozšíření jakékoli hry, co jsem kdy hrál, a všemi deseti doporučuji.

Tak tohle se tedy opravdu nepovedlo. Souboje jsou ta nejslabší část Pillars of Eternity a opravdu nechápu, koho z tvůrců napadlo udělat DLC založené čistě na boji v aréně. Podstupujete jeden souboj za druhým na stále stejném místě s přestávkami v přípravné místnosti pod arénou. Do toho jednou vyrazíte ven prozkoumat 3 místa na ostrově (asi nejsilnější část DLC, ale máte ji hotovou za 20 minut) a dostanete celkem 9 krátkých questů (tasků) - najít vždy nějaký předmět někde v Deadfire Archipelago na místech, kde jste už dávno byli a máte je vyčištěná, takže jsou to doslova jen fetch questy uměle natahující délku DLC.

Příběh, který je jinak nejsilnější devizou PoE, je tu jen zoufalá vata snažící se to nějak držet pohromadě a dát hráči alespoň nějaký oficiální důvod jít v té aréně bojovat. Nedává moc smysl, je nudný a nezajímavý a jediný fajn moment/zvrat (odhalení, že Engwithani postavili síť kabelů pod arénou bez vědomí Huan) přijde až na konci, nemá prakticky žádný dopad a není dál nijak rozvíjený.

Souboje jsou alespoň na Path of the Damned obtížnost trochu zábavné, ale DLC silně trpí tím, že jednotlivé arénové zápasy jsou absolutně nevybalancované.

Survivor souboje jsou skoro všechny přehnaně obtížné. Každý souboj sestává z několika (klidně i 6) vln nepřátel, kdy se nová vlna spawne po vyčištění současné. Jenže a) nevíte dopředu, kolik těch vln bude, takže vůbec nemůžete plánovat resources, b) nevíte, kde se mobky z nové vlny spawnou, takže můžete být na konci jedné vlny úplně pitomě rozestavěni, kdy se nová vlna spawne pak za vámi, tedy za clotháky, c) v tahovém módu tohle DLC snad žádný QA nemohl play-testovat, jinak by určitě Devům jako první věc reportoval to, že mobky v nové vlně při spawnutí mají free akci, než začne první kolo. Takže když mají ještě k tomu dobrou iniciativu, zaútočí na vás klidně 2x, než vy vůbec přijdete na řadu a můžete cokoli dělat. V kombinaci s b) to nezřídka znamená, že se spawne vlna a než se vůbec dostanete na řadu, tak vám smahnou wizarda, druida nebo priesta. Extrémně frustrující záležitost.

Seeker souboje jsou otravné. Hra se zjevně snaží vám to prodat tak, že v tomto typu soubojů musíte hrát chytře a přijít na nějaký fígl. V praxi to ale nefunguje a ty souboje jsou spíš založené na tom, že mobky musíte rozebírat v nějakém očividném pořadí, které je ale nějak komplikované. První příklad - dokud žijí velcí pavouci, horda malých pavoučků má auto-heal a je prakticky nesmrtelná. Musíte se ale prosekat k těm velkým, kteří jsou vzadu. Druhý příklad - bojujete proti asi 10 duchům, kdy jsou vždy všichni kromě 1 nesmrtelní. Takže focusujete jen toho jednoho, po jeho smrti ztratí nesmrtelnost náhodně jiný. Hrozná otrava.

Slayer souboje jsou celkem ok, ale naopak až příliš snadné. Já jsem například na jednu celou baterku Steam decku (necelé 3 hodiny) v tahovém režimu na PotD dal jeden Survivor souboj; za stejný čas jsem pak dal 4 Slayer souboje.

Ani loot jako odměna za souboje tu nefunguje. Za některé souboje nedostanete doslova prakticky nic (peníze a ingredience na craftění), za některé absolutně trapné žluté itemy a jen asi za jeden nějaký dobrý artefakt (levelovací brnění pro druida). Na konci soubojů si vybíráte, zda budete šampión Survivora, Seekera nebo Slayera. V závislosti na tom dostanete pak další artefakt. Ale tohle nevíte dopředu a pokud si z "důvodu sympatií" jako já vyberete Seekera, ale rogua v partě nemáte, zpláčete nad výdělkem. Za mě tohle je ukázka špatného game designu.

Skoro mi přijde jako ztráta času psát takhle dlouhý příspěvek k tak špatnému DLC. Připadám si, jako kdybych do téhle kritiky investoval víc energie než Obsidian do tvorby. Po vynikajícím Beast of Winter je tohle jako facka do tváře a díkybohu, že po téhle hrůze přišlo ještě jedno parádní DLC.

Takřka dokonalé DLC, ke kterému skoro nemám výtky. Má super zasazení a atmosféru, zajímavý příběh, zábavné dungeony a boss fighty a na rozdíl od původní hry ve mně dokázalo vzbudit i opravdové emoce (část s Waidwenem).

Rozlohou a délkou mi taky přijde tak akorát. Ani moc krátké, ani se to nevleče. Za sebe dávám palec nahoru a vůbec bych nelitoval peněz, kdybych si DLC kupoval samostatně po vydání.

S tím se pojí má jediná výtka a to je chybějící upscaling. Podle internetových diskusí byly boss fighty v tomto DLC v době vydání hodně obtížné (což beru jako plus). Bohužel od té doby přišla další dvě DLC, která opět výrazně navýšila level cap. Problém je, že expy se v PoE 2 získávají vážně snadno, takže když si tak nějak normálně hraju původní hru, k Beast of Winter se dostanu až na maximálních levelech. A pak je celé DLC brnkačka (v úvodním souboji na mě boss doslova ani jednou nezaútočil, celý souboj byl stun-locknutý; závěrečný souboj taky naprosto bez problémů, bez nutnosti použít per rest ability, potiony, granáty, empower, atd... Hraju na nejvyšší obtížnost - PotD).

Poskytnu asi zvláštní perspektivu, protože já nejprve docela hodně hrál Curse of the Dead Gods, o kterém jsem slyšel, že je takovým slabším klonem Hadese, a teprve pak jsem se dostal k Hadesovi. Takže jsem se neubránil jistému srovnávání.

Obě hry mají podobné mechaniky a gameplay loop, takže se tu o tom nebudu rozepisovat, tyhle základy dostatečně rozebírají ostatní příspěvky. V čem za mě Hades trochu ztrácí, je přehlednost. Boje jsou občas neskutečně nepřehledné, v prostředí je příliš mnoho grafických blbůstek, které hrozně rozptylují. Mnohokrát jsem se v efektech úplně ztrácel, přehlížel nepřátele nebo střely apod., u COTDG se mi tohle nikdy nestávalo.

Co je naopak obrovské plus, je příběh. V COTDG v podstatě nebyl a ani nemusel být, v Hadesovi hraje prim a neuvěřitelným způsobem motivuje dávat si neustále další a další runy. Jak už tu mnozí zmínili, dialogy jsou navíc perfektně napsané a namluvené, mnohokrát jsem se u některých hlášek (nebo dialogů Zagrea s vypravěčem) fakt pochechtával.

Zbraně a buildy tu hrají obrovskou roli a na netu je ostatně velké množství různých guides specializovaných jen na build postavy během runu. Nejen jiná zbraň, ale i jiné boons (a dokonce i různé nastavení bonusů ze zrcadla) udělají vážně velký rozdíl ve stylu, jakým člověk hraje. Na druhou stranu průchod místnostmi je tu mnohem méně kontrolovatelný a mnohem více náhodný. Člověk tak spíše jen kontroluje a minimalizuje prvek náhody, než že by si opravdu připravil cestu předem (jako v COTDG).

Poslední, ale velmi významný, rozdíl pak vidím v bossech a obecně v learning curve. V COTDG jsem se dostal do fáze, kdy jsem už celou hrou projížděl jak nůž máslem, ale někteří bossové mi přesto pořád zatápěli, načasování některých abilit bylo doslova záležitostí milisekund. V Hadesovi jsem to měl přesně naopak, bossové jsou tu velmi čitelní a opravdu je tu velmi uspokojující pocit progressu, kdy při prvním runu třeba prvního bosse vůbec nedáte a při desátém runu se na sebe zlobíte, když vás jednou trefí.

Stejně tak mě velice bavilo, jak se mi během runů měnil názor na spoustu mechanik, zbraní či boonů. Názor "luk je nejlepší, melee zbraně jsou na ho*no"... přes po pár runech vystřídaný názorem "melee zbraně jsou pecka, když už vím, jak nepřátelé telegrafují útoky; luk dělá hrozně malou dmg a ty boje jsou pak nekonečné" až po dalších pár runů vystřídaný názorem "všechny zbraně jsou super, když člověk hraje podle nich a vybere si vhodné boony." A takhle je to v Hadesovi skoro se vším. Ten progress je opravdu velmi hmatatelný.

Ještě závěrečná poznámka: Osobně Hadese považuji za lepší hru než COTDG (a to navzdory tomu, že parry z COTDG mi tu hodně chybělo a je to podle mě lepší mechanika než Deflection), přesto bych ale všem fandům Hadese, kteří to nehráli, COTDG doporučil taky :-)

Zvláštní rozhodnutí rozdělit White March DLC na dvě části. První část bez druhé není v podstatě příběhově ukončená, ale zároveň na sebe levely poměrně zvláštně obě části nenavazují. WM1 si hráč střihne okolo levelu 7, ale na WM2 potřebuje maximální level, a vrátí se k němu tedy mnohem později. Kromě toho dalších 5 % (oproti svému hodnocení WM1) strhávám za takovou podivnou "roztříštěnost." Zatímco WM1 byla kompaktní a ucelená (potřebujete otevřít trpasličí pevnost a přijít na její tajemství, k tomu cíli vedou i vedlejší questy a lokace), ve WM2 skáčete od jedné lokace k další a každá je úplně jiná. Samy o sobě jsou perfektní: Iron Flail Fort dává hráči obrovskou svobodu v přístupu, Abbey of the Fallen Moon vypadá nádherně a má zajímavý příběh, v dolech pod Stalwartem (a lokací pod nimi) by se atmosféra dala krájet, finále v Cayron's Scar je epické, bažiny a Concelhautova pevnost (i když ta byla možná už ve WM1) zase nabízí obrovskou challenge. Jenže celé to tak nějak nedrží pohromadě, člověk si odskakuje od jednoho k druhému a má pocit, že autoři měli sice hodně fantazie a nápadů, ale nedokázali jim dát nějakou jasnou ucelenou linku.

Jinak ale k samotnému DLC, když člověk překousne všechny ty věci okolo, nemám výhrad. Opět perfektní atmosferický zážitek v mé oblíbené lokaci na dalekém severu, skvělé questy, velká svoboda, další várka soulbound itemů a super lootu a oproti původní hře obrovský skok v obtížnosti (což je dobře pro hráče, který hledá extra challenge).

Já bych tomuhle DLC ke svojí nejoblíbenější RPG hře vážně dal rád mnohem vyšší hodnocení, protože jinak prakticky není co vytknout (i ty bugy zmíněné v jiném zdejším komentáři už jsou fuč a je to dnes bezproblémový zážitek), ale celých 20 % musím strhnout za pro mě naprosto nepochopitelné rozhodnutí umístit děj doprostřed původní hry, místo aby DLC na hru navazovalo. Zhruba v polovině původní hry dostanete quest, který vás dovede do úplně nové lokace s vlastní příběhovou linkou, novými postavami, spoustou questů, novými bounties, legendárními levelujícími itemy atd.

Já vlastně ani nechápu, pro koho je tímto způsobem DLC určené. Hráč, který původní hru už před nějakou dobou dohrál, si nemůže načíst save před koncem hry a dát si WM, protože pak je na něj přelevelovaný. A nový hráč, který v půlce hry odbočí do WM a po jeho dohrání se vrátí do Dyrwoodu, má díky legendárnímu lootu a zvýšenému level capu naprosto banální zbytek hry (i s level scalingem a na nejtěžší obtížnost). A to ani nemluvím o tom, že i příběhově to působí jako pěst na oko - Watcher má vize z minulosti, hledá Thaose a hrozí mu, že zešílí, pokud jej nenajde včas. A najednou má čas si odskočit někam na sever a řešit tam trpasličí pevnost...

Nicméně když se od tohohle všeho oprostím, rozehraju si již několikátý průchod celou hrou (takže mi nevadí, že po WM jsem přelevelovaný a zbytkem hry projedu trochu nudně jako nůž máslem) a okolo toho levelu 7 si skočím do White March, dostane se mi naprosto perfektní zábavy. Příběh je skvělý, nadabováno je víc textů, design lokací je ještě o něco vypiplanější než v původní hře, celé je to prostě takové ještě o něco dokonalejší a lepší (autoři na původní hře zjevně posbírali dost zkušeností). Legendární soulbound itemy je navíc fakt radost levelovat a odemykat jejich další perky a upgrady.

Pokud navic jako já milujete hory a zasněžená horská prostředí, připočtěte si ještě o pár bodíků víc.

Já vím, že jsem strašně zaujatý. Beru všechna negativa a víceméně souhlasím se všemi zápory, které tu mnozí ve svých důkladných příspěvcích rozebírají a popisují. Herní mechaniky nejsou dokonalé a nepovedených věcí se tu dá najít dost - pro mě snad největší zápor je polovičatý nedodělaný dabing, kdy nejen že není namluvené vše, ale ještě je to tím příšerným způsobem, že s vámi v rámci dialogu nějaká postava mluví, dvě věty jsou namluvené a třetí jen text (a čtvrtá zase namluvená). Hrozně to rozbíjí zážitek. Podobně nešťastně vnímám Kickstarter backery vytvořené NPC, které stojí v místech, kde nemají být a mají nedobře napsané příběhy.

Proč tedy této hře dávám hodnocení 100 % a je to za mě nejlepší RPG všech dob, lepší než Zaklínač 3, lepší než Baldur's Gate a další? Dvěma slovy příběh a atmosféra. Spustil jsem hru, vytvořil si postavu, rozezněl se zvukomalebný hlas vypravěče, ocitl jsem se v campu karavany a já se okamžitě vrátil v čase. Zase mi bylo 10 a s tátou a sourozenci jsme hráli Dračí doupě. Tahle počítačová hra pro mě dokázala to, co zatím žádná před ní ne - skutečně jsem měl pocit, že jsem tam, že zkoumám kobky, bojuji s monstry, řeším rébusy a piplám si svou postavu.

Pomáhá tomu nejen krásná a detailní grafika, dobrá hudba (jeden z mých oblíbených herních soundtracků) a originální a perfektně napsaný příběh a dialogy, ale i smysl pro logiku, který v mnoha RPG postrádám. Ve většině her jsou věci umístěné čistě pro hratelnost samotnou. Řešíte hádanku, abyste otevřeli dveře, za kterými je místnost s truhlou, ve které je klíč k dalším dveřím :-D Extrémem jsou v tomhle Lariani, v jejichž hrách třeba banditům teče v jeskyni v "obýváku" potůček lávy :-D Živě si pamatuji, když jsem asi před 20 lety četl příručku Pána jeskyně v Dračím doupěti a v ní kapitolu o tom, že dobrodužství, které vytvořím, musí dávat smysl a musí mít vnitřní logiku. Jídelna zámku opravdu nemůže sousedit s konírnou a v ložnici vévody asi nebude 6 nastražených pastí. PoE přesně tohle neustále řeší a snad nikdy tam není nic jen tak. Všechno má svou perfektní logiku, hádanky nejsou samoúčelné, za vším je nějaký příběh, účel, smysl. V jídelně nacházím jídlo, ve zbrojnici zbraně a brnění. Všechny postavy mají smysluplné motivace a nedělají něco jen proto, aby házely hráči překážky do cesty. Ogři, kteří žijí v podzemí, tam nejsou proto, aby hráč měl další souboj, ale protože jsou tam ukrytí před lynčujícím davem a mají tam dostatek potravy. Atd.

Když jsme u těch soubojů, ty mi při prvních několika průchodech přišly jako nejslabší část hry. Je jich hodně a nejsou moc zábavné. Jednak je to RtwP (což já osobně nemusím), jednak si autoři vymysleli svá vlastní pravidla, která sice dávají perfektní smysl, ale člověk má při bojích pocit, že na všech těch čísílkách zase až tak nezáleží, a stačí prostě hrát tak nějak "logicky", fightera mít vepředu, mágem zezadu tam solit firebally a ono to vždy dobře dopadne. Kouzlo celého toho nového originálního systému se bohužel ukáže až na nejvyšší obtížnost (Path of the damned), kdy hráč najednou skutečně musí řešit, který nepřítel má jakou obranu, že nejprve musím nabuffovat své postavy, pak kouzly s vysokou šancí zásahu srazit nepříteli konkrétní obranu, aby jiné destruktivní kouzlo mělo šanci prorazit... Do toho pozicování, engagement, kouzlit imunity proti různým afflictions atd. Na nejvyšší obtížnost jsou ty souboje fakt zábavné.

Co říct závěrem. Určitě to není hra pro každého. Tady je fakt potřeba hodně trpělivosti a mít rád dlouhé texty (knihomol mlaská blahem, typický hráč stříleček přeskakující běžně dialogy tuhle hru nemusí ani zapínat). Pokud ale tohle splňujete a milujete roleplaying, tak za mě lepší věc prakticky nenajdete.

Btw ani po 4 dohráních a po 8 letech od vydání neztratila hra nic na svém kouzlu a hraje se pořád fantasticky.

Fallen Order byla pro mě hra, která nijak nevybočovala ze standardní AAA produkce a ničím novým v žánru nezaujala, ale ohromně těžila ze Star Wars settingu - jakkoli mě několika věcmi frustrovala, až do konce mě bavila. Survivor je víceméně znovu totéž, byť některé věci se oproti jedničce výrazně zlepšily, některé naopak výrazně zhoršily. Jako celek je to fajn, do hraní jsem se nemusel nutit a naopak se na každé hraní po práci či o víkendu těšil, proto ve finále dávám nadprůměrné hodnocení. Nicméně já ji dostal jako dárek a asi nemůžu nikomu s klidným srdcem doporučit si ji koupit, osobně bych peněz spíš litoval. Začnu nejprve tím pozitivním:

+ Je to pořád Star Wars, má to skvělou atmosféru, absolutně perfektní tempo a pacing (bojové pasáže střídají skákací pasáže, průzkumné pasáže, dialogy a cut scény - nikdy nezačne mít hráč pocit, že už je jedné části moc a chtělo by to změnu) a víceméně vždycky to člověka baví. Plus to dobře vypadá, souboje vypadají efektně, skákačky a puzzly jsou přehledné, a i přítelkyni, která hrám moc neholduje, bavilo koukat se, jak hraju.

+ Soubojový systém mi přišel výrazně lepší než u jedničky. Zmizel subjektivní pocit neférovosti (ve Fallen Order jsem měl hrozně často pocit, že já nic špatně neudělal, ale moje postava prostě nesprávně zareagovala nebo vůbec nereagovala), abilities jsou tu smysluplnější a je jich obrovské množství. Hra má 6 bojových postojů, z nichž 2 má hráč aktivní a může si mezi nimi i během soubojů libovolně přepínat. Je tu hodně možností, jak řešit různé situace - se skupinami nepřátel pomáhá Confuse nebo přeprogramování droida, na přerušování útoků tu existují specializované skilly a dokonce už má Cal i možnost ranged útoku. V neposlední řadě je ten soubojový systém i efektní na pohled a fakt je zábava pustit si na YouTube nějaká videa hráčů, kteří to doopravdy umí.

A teď ta negativa, kterých je výrazně víc:

- Collectibles!!! Tohle je fakt naprostý úlet a první single player hra, která mě snad definitivně vyléčila z mojí Completionist nemoci. Já jsem byl léta typ hráče, co vždy musel mít hotové všechny side questy, všechny collectibles, všechno pěkně na mapce na 100 %. Tady jsem se už asi v půlce hry rozhodl, že na to fakt peču (a nelituji). Těch sbíracích věcí je fakt moc a jsou to neskutečné kraviny, asi za vše mluví fakt, že Cal může sbírat semínka rostlin a na střeše hospody si je sázet na zahrádku... Úlet. Navíc hra funguje jako Metroidvania, kdy hráč v průběhu času získává nové schopnosti, které mu umožňují otevírat cesty v lokacích, které už předtím prošel. Jenže zatímco například u Oriho to funguje tak, že Ori se naučí plavat, čímž se mu v už projitých lokacích otevře možnost prozkoumat nějakou podvodní lokaci (což dává smysl a je to zábavné), tady to funguje tak, že Cal získá schopnost otevřít truhly, které předtím otevřít nemohl, takže se k nim prostě jen vrátí a otevře je. Jiný příklad: Do nějakého momentu ve hře hráč potkává zelená silová pole, přes která se nemůže dostat. Pak se naučí se přes ně dostat, vrátí se do lokace s takovým silovým polem, projde ním, a otevře se mu tak místnost, kde je truhla (a to je vše). Super :-/

- Příběh je tu o dost slabší než v jedničce. Samoúčelné zvraty, motivace záporáků nedávající moc smysl a vlastně i docela nudná základní premisa. Některé příběhové linky jsou navíc nedotažené (Hidden Path, Merrin...). Člověk tak spíš postupuje dál proto, že se to dobře hraje, než že by ho zajímalo, co bude dál a jak to dopadne.

- Technický stav. Poklesy FPS, bugy (propadání podlahou, zaseknutí nepřátelé ve vzduchu, crashe...).

- Skákací/"parkour" pasáže v kombinaci s otřesnou kamerou. Ve většině případů to ještě jde a člověk se maximálně sem tam trochu rozčílí, že mu ujede v poslední vteřině sama od sebe kamera a Cal skočí úplně jinam, než kam původně mířil. Bohužel ve hře jsou i challenge rooms, kdy má člověk zdolat nějakou "překážkovou dráhu", což je vzhledem k ovládání a kameře neuvěřitelně frustrující záležitost (tohle není nějaký můj subjektivní názor, stačí se podívat na libovolné YouTube video s takovou pasáží a přečíst si stovky naštvaných komentářů).


Celkově hodnotím jako mírný nadprůměr. Je to fajn, neurazí, nenadchne, nic nového do žánru nepřinese, ale baví to, což je u hry nejdůležitější, a je to Star Wars, takže fanda si to užívá. Mohlo to být ale mnohem, mnohem lepší.

Tak jsem strávil víc než 70 hodin v MM7 a z větší části to byla dost velká zábava, ale v jiných věcech dost otrava. Člověk se neubrání srovnávání s předchozím dílem a kupodivu je pár věcí, které jsou oproti šestce horší. Začněmě tím dobrým.

+ Mnohem lepší design lokací a dungeonů. Dungeony jsou kompaktnější, každý má nějaký osobitý ráz, téma a už v nich člověk skoro nebloudí. U šestky jsem kritizoval, že ve 2D mapách je problém s vertikální orientací - to v sedmičce až na pár výjimek přestal být problém. Design a hádanky některých dungeonů (např. Barrow Downs) je opravdu špička i bez ohledu na stáří hry.

+ Lokace Master a Grandmaster trenérů se zapisuje do poznámek, takže si to člověk nemusí psát vedle.

+ Odehrává se to v Erathii, takže člověk navštěvuje místa známá z Heroes 3, potkává postavy z téhle hry a bojuje s monstry z téhle hry. Bohužel je ten potenciál trestuhodně nevyužitý. Dodnes vzpomínám, když vyšel World of Warcraft a já byl úplně paf z toho, že se procházím po Stormwindu, že v night elfském lese jdu okolo Moonwell, že letím na gryfonu nad lokacemi, které jsem znal z Warcraft 1-3 atd. V MM7 se tenhle pocit vůbec nedostavoval, lokace vůbec neměly ono kouzlo (například Steadwick je hrozná ospalá malá díra), monstra vůbec neměla abilities z HOMAM3 (třeba duchové nevysávají manu a neregenerují se, ale přidávají věk postavám atp.), příběh je zase o Rolandovi a Archibaldovi...

+ RPG prvky jsou tu o něco lépe udělané. Classy jsou více specializované, takže každá se může naučit jen něco. První asi půlku hry jsem těžce litoval, že jsem si ze zvyku vzal do party paladina místo zloděje - pasti na truhlách mi krutě zabíjely postavy a detekce tajných dveří tady opravdu má smysl. Ve druhé půlce hry s kouzlem Day of Gods už to začalo být jedno, všechny postavy měly obrovský Luck, který tu damage z pastí prakticky eliminoval.
Loot je tu mnohem lepší než v MM6 a některé artefakty opravdu dělají rozdíl ve hraní.

+ ArcoMage! V téhle "blbůstce" jsem určitě utopil desítky hodin. Ve hře je quest vyhrát 13 her (dohromady ve všech hospodách), já končil hru se 114 vítězstvími, to asi mluví samo za sebe :-D A to jsem je z většiny nabral v těch hospodách, kde je cíl postavit velkou věž nebo nahromadit hodně suroviny, ne v těch krátkých.


A teď to špatné:
- Technický stav. Nedokážu posoudit, nakolik je to způsobené emulací DOSBoxu, ale když srovnám čisté instalace z GoGu MM6 vs. MM7 bez modů, tak sedmička je opravdu horší. Grafika vypadá ošklivěji, zvuky často zlobí, hra sem tam spadne a strašně často člověk narazí na nějaké bugy. Se šestkou jsem fakt prakticky neměl problém, zatímco v sedmičce to byly bugy na každém kroku. Taky mi nefungoval alt-tab (v MM6 bez problémů), takže pokaždé, když jsem si chtěl do texťáku napsat nějaké poznámky, musel jsem uložit hru, vylézt, podívat se do poznámek a zase pustit hru. Otrava. Na MM9, o kterém jsem četl, že je to bugfest, od lidí, kteří s MM7 neměli problém, se asi vyloženě netěším.

- Design hlavní mapy (Erathie) je vážně nešťastný. Je to od Tatalie (na západě) po Avlee (na severovýchodě) takový "půlměsíc" a questy člověka neustále tahají z jedné strany na druhou. Master Water Magic s town portalem získá hráč na můj vkus dost pozdě a do té doby každou chvíli jen přebíhá mezi lokacemi. Cestováním navíc utíká herní čas a lokace se respawnují, takže to z toho dělá hrozně velkou otravu.

- Ekonomika se tu rozbije strašně brzy. Zatímco v šestce jsem ještě tak v půlce hry počítal každý zlaťák a neustále prioritizoval, co si koupím teď a co ještě počká, v sedmičce jsem kromě prvních asi 2 hodin měl už neustále víc peněz, než kolik jsem kdy potřeboval. Hru jsem dohrál asi s milionem zlaťáků.


Teď ještě pár poznámek obecně:
Největší síla MM série je průzkum světa. Dokud je hra nelineární, svět otevřený a hráč především zkoumá lokace, dělá questy a dungeony v libovolném svém pořadí, učí se nové schopnosti a kouzla atd., je to neskutečná zábava (a to zatím platilo pro každý díl). Ve chvíli, kdy začne hra být lineární (typicky endgame) se naplno ukáže, že její soubojový systém je špatný a celkový gameloop je vlastně docela dost nuda. Z tohohle pohledu je škoda, že lineární konec je takový dost natahovaný (velký spoiler konce: naprosto nechápu, proč hra neskončila zabitím Xenofexe a osvobozením Rolanda, ale místo toho tam přidali ještě celou tu sci-fi kravinu s podmořskou vesmírnou lodí, která jednak jen zdůrazňuje, jak je tahle hra nudná ve chvíli, kdy je lineární, a jednak i příběhově to působí strašně uměle a zbytečně; a to říkám jako člověk, který má jinak spojení sci-fi a fantasy rád a v předchozích dílech mi to nevadilo).

Na rozdíl od šestky, kdy jsem poměrně často koukal do "návodu", jsem si u sedmičky dal předsevzetí, že ji budu hrát úplně sám a vůbec nic si na internetu nebudu dohledávat. 2x jsem to porušil (1. vůbec nikde jsem nedokázal najít Arénu, kterou jsem potřeboval na Knight quest a vážně by mě nenapadlo, že existuje lokace, do které se dá dostat jen skrz stáje v jedné lokaci v jednom konkrétním dni v týdnu, 2. v Temple of the Dark jsem absolutně nikde nedokázal najít questový item a to i přesto, že jsem 20x klikl na oltář - fakt by mě nenapadlo, že je potřeba kliknout na jeden konkrétní pixel) a vůbec tenhle přístup nemůžu doporučit. V moderních RPG je to o tom, že člověk nese následky svých rozhodnutí a že si nepřečte na netu nějakou optimální cestu a nejlepší možná rozhodnutí. Tohle tady vůbec není a nekoukat do návodů znamená spoustu zbytečných záseků - v dungeonech se místo řešení logických hádanek hledají tajné zdi a ukrytá tlačítka, u některých questů se člověk marně snaží pochopit, co se po něm chce a kam že má jít, a strašně často nastávají situace, kdy všechny aktuální lokace a dungeony působí příliš obtížně a člověk hledá, co na svém levelu zrovna může jít dělat.

Celkově dávám 80 % a je to zábavná hra i po tolika letech od vydání, ale nemůžu si pomoct, šestka byla lepší.

Já jsem hodně velký fanda všech dílů Heroesů (ano, i čtyřky a dokonce i těch nových), s těmihle hrami jsem vyrůstal a v různých dílech jsem utopil desítky až stovky hodin. Ale trojka je prostě srdcovka. Nejmilejší, nejpovedenější, nejdokonalejší díl.

Grafika ještě není 3D, takže je krásně přehledná a nestárne. Hudba je skvost, tohle je hra s jedním z nejlepších soundtracků ever (nejraději mám Stronghold track; hned jsem si ho ke psaní příspěvku musel pustit).

Hratelnost je fenomenální. Tohle je jedna z těch mála her, které můžete hrát prostě pořád, kdykoli a jakkoli dlouho. Nikdy se to neomrzí, vždycky je co dělat, co zkoušet, zvolit jiný styl, jinou mapu, jiné startovní město, jiné protivníky atd. Pro běžného smrtelníka hra navíc působí perfektně vyváženě - žádná města výrazně nevyčnívají (byť Castle a Dungeon mi pocitově vždy přišly o něco silnější, naopak takové Inferno slabší; fajnšmekři a multiplayeroví bozi se mi samozřejmě vysmějí, koneckonců už první nejtopovanější příspěvek tu říká, že nejsilnější jsou Necropolis a Conflux), v souboji bojový vs. magický hrdina má každý svá pro a proti a i ty jednotlivé školy magie jsou všechny lákavé (ačkoli já vždy tíhl k Expert Earth Magic s Town portalem, to tu hru z mého pohledu lehce rozbíjelo).

Kampaň je skvělá a zábavná (byť opravdu strašně lehká), oproti jedničce a dvojce tahle hra už má výraznější příběh a hrdinové většinou mezi jednotlivými mapami kampaní postupují, takže si člověk může v rámci kampaně piplat své oblíbence na poměrně vysoké levely a staty. S tím se ale pojí i jeden nešvar, který mě vždycky trochu štval - obvykle člověk v prvních misích musí s hrdiny vysbírat všechny stat boosting předměty a místa na mapě, aby měl v pozdějších misích šanci. To mě vždycky hrozně nebavilo a nudilo.

Mimochodem po dohrání poslední kampaně se vytvoří závěrečný save - pokud tento save hráč loadne, odemkne se mu ještě bonusová tajná kampaň, i když je taková krátká, jednoduchá a pro mě trochu "divná" :-)

Nikdy jsem žádné JRPG nehrál a popravdě mě ten žánr ani nikdy nelákal, vždycky mi ta japonská grafická stylizace characterů byla taková lehce nesympatická. Nějakou náhodou jsem se dostal k recenzi Octopath Traveler 2, z nějakého důvodu mě strašně zaujal název :-D, našel jsem si recenzi jedničky, přečetl zdejší dva dlouhé příspěvky, zaujalo mě, o čem má hra být a že souboje jsou tahové. Dal jsem si ji na Steamu do wishlistu a pak uplynuly asi 2 týdny, kdy mě to pořád hlodalo v hlavě, že bych ji rád zkusil. Tak jsem ji koupil, zapnul a po prvních 10 minutách si říkal, že to jsem ale udělal blbost :-D Nejprve mě zarazilo, že hra se hraje gamepadem (ona nějakou podporu klávesnice a myši má, ale když například ani nevidím kurzor myši, tak to moc hrát nejde - pak jsem si vygooglil, že to je u JRPG normální a že se fakt mají hrát gamepadem), pak mi dialogy na začátku hry (hrál jsem za Cyruse) přišly takové dětinské... Long story short - už jsem to málem odinstaloval, ale pak jsem se dostal k prvním soubojům a od té chvíle jsem byl zaháčkovaný. Ty tahové souboje jsou fakt taktické a zábavné, easy to learn, hard to master (časování abilit, počítání armorů u jednotlivých nepřátel, aby se ideálně breakly štíty všech nepřátel naráz, kombinace skillů a kouzel, resource management, tedy práce s BP, manou, zdravím, pořadím postav a nepřátel na tahu atd.). Čím déle jsem pak hru hrál, tím víc mě bavila, až jsem posledních cca 30 hodin už nehrál nic jiného :-) (nakonec jsem ve hře strávil 110 hodin a mám ji dohranou se vším všudy, včetně všech side questů a optional bossů) Zkusím hru rozebrat z jednotlivých aspektů:

Struktura hry: 
Na začátku si vyberete jednoho z osmi hrdinů. Opravdu jde vybrat kohokoli, nicméně mějte na paměti, že tento hrdina je váš main a skoro až do závěru hry ho budete mít v partě locknutého a nebudete ho moct vyměnit. Mně Cyrus sednul, protože je to heavy AoE dmg dealer a má hodně příjemnou abilitu, kdy na začátku každého souboje odhalí jednu slabinu všech nepřátel. Nicméně kdybych hrál znovu, vybral bych si Theriona, aby mě to donutilo mít thiefa v partě neustále. Důvodem je, že všude po venkovních lokacích a v dungeonech jsou rozmístěné fialové truhly, které může odemknout jen on a které jako na potvoru většinou obsahují ten nejlepší loot. Pro mě to bylo hrozně frustrující tyhle truhly objevovat a Theriona zrovna v partě nemít.

S tímto main hrdinou dokončíte první kapitolu a odemkne se vám otevřený svět, kterým se můžete libovolně pohybovat, objevovat nové lokace, města, nepovinné dungeony, sbírat side questy atd. Na mapě máte od začátku znázorněné lokace, ve kterých jsou další hrdinové a protože jednočlenná parta je slabá, člověk logicky udělá kolečko a posbírá postupně všech 7. Maximální velikost party jsou 4 členi a měnit partu můžete jen v hospodě ve městech. Jakmile u některého z hrdinů dokončíte jeho první kapitolu, ukáže se na mapě, kde začíná jeho druhá. Celkem má každý hrdina 4 kapitoly, takže vás čeká v součtu 32 kapitol.

Tady osobně vidím největší slabinu hry. Je strašně schematická a nic vás nepřekvapí, každá kapitola jede podle stejného vzorce: Vejdete do města, ukáže se vám příběh v podobě nějakých dialogů. Oběháte si město, pokecáte s pár lidmi, až vás hra nasměruje do dungeonu. Ten vyčistíte, až se dostanete k závěrečnému bossovi, toho porazíte, odehraje se nějaký dialog a kapitola končí. A přesně tohle celkem 32x.

Co mě naopak hodně překvapilo, je endgame. Jsem zvyklý, že ve většině RPG tvůrcům ke konci hry docházel dech (namátkou třeba Witcher 3, kde na začátku hry je každý quest neuvěřitelně propracovaný, promyšlený a zajímavý, zatímco ke konci jsou to questy stylu "najdi baziliška, zabij baziliška, vrať se pro odměnu"), tady je to právě naopak. Ke konci hry začne být hra nejzajímavější, výrazně těžší a závěreční nepovinní bossové (včetně především toho úplně závěrečného) mě donutili úplně od základu přehodnotit, jak jsem hru hrál.

Obrovské WTF je pro mě fakt, že jakmile dohrajete poslední kapitolu svého main (počátečního) hrdiny, hra se zatváří, že skončila. Pustí se titulky a konec. Pak člověka pravděpodobně ještě napadne dojet poslední kapitoly všech ostatních, ale po nich se už nic dalšího neděje. V tenhle moment jsem hru málem odinstaloval, ale říkal jsem si, že mě to bavilo tak moc, že si přece jen chci splnit ještě i side questy. Ty jsou často dost obskurní a neintuitivní. Quest log toho moc neřekne a bohužel vás ani nikam nenasměruje. Některé questy tak splníte úplně snadno (zadavatel chce rybu, 10 metrů od něj stojí rybář, od kterého rybu koupíte nebo ji šlohnete a quest je splněn), některé jen úplnou náhodou (kradete/kupujete ve všech městěch od všech lidí všechno a pak když si povídáte s quest giverem, tak pro něj zrovna máte to, co potřebuje) a některé si vůbec nedokážu představit splnit, aniž bych si je vygooglil. Když vám třeba quest giver řekne jen, co ho trápí, ale absolutně netušíte, co by mu mohlo pomoct, a pak někde na druhém konci světa mezi desítkami NPC ve městě je jedno, kterého musíte guidnout/allurnout, aby šlo s vámi, a dovést ho ke quest giverovi. A to ani nemluvím o tom, že některé questy jsou série na pokračování, vy třeba splníte první quest pro dané NPC v jednom městě, a on odejde do jiného (kde jste už klidně byli a všechno si tam splnili), kde vám nabízí pokračování, ale to se nedozvíte jinak, než že se tam úplnou náhodou vrátíte :-) Někdy dokonce neodejde do města, ale do divočiny, kde ho opět najdete buď jen absolutní náhodou nebo s návodem.

No a teď to nejdůležitější - opravdové finále hry se závěrečným bossem, propojením/vysvětlením všech osmi příběhů a ukončením příběhu je závěrečný side quest několika takových side quest sérií :-) Takže abyste hru doopravdy dohráli a dočkali se opravdového uzavření (místo takového "eh? To je všechno?", které u mě následovalo po titulcích), musíte být buď úplný OCD blázen, co projde celý svět x-krát křížem krážem, nebo to musíte z internetu vědět dopředu :-)

Na závěr téhle dlouhé sekce ještě zmíním krátce fakt, že na rozdíl od většiny RPG her, kde absolutně nefunguje herní ekonomika, protože prvních pár levelů na nic nemáte peníze, a po chvíli až do konce hry se v penězích topíte a nevíte co s nimi, je v téhle hře nedostatek peněz takřka až do endgame. Vždycky se najde něco, co byste si chtěli koupit, ale nemáte na to. Až někde okolo levelů 40 jsem začal mít dost peněz a po dohrání jsem měl něco přes 2 miliony :-) Tohle je fakt super.

RPG prvky: 
Za mě nejsilnější část hry. Hrdinů je 8, v partě máte jen 4, a už jen konkrétní volba těch 4 hrdinů pro daný quest/chapter/dungeon/boss fight znamená různé kombinace skillů a synergie. Do toho máte různý gear, který tu kromě klasických číselných statistik často znamená ještě něco navíc, což opět rozšiřuje možnosti a dělá souboje zajímavější. Zvlášť v endgame jsem v inventáři trávil dlouhé minuty rozmýšlením, co komu dát, kdo co nejvíc a jak využije atd.

Cca v polovině hry odemknete tzv. Jobs, což znamená, že každý hrdina může být dual class, tedy vzít si class kteréhokoli jiného hrdiny jako svou druhou class, se všemi abilitami a sekundárními pasivními skilly. Jobs jde kdykoli přepnout, ale každá class může být zabraná jen jednou (takže např. pokud váš Apothecary má jako sekundární class Clerica, už nikdo jiný si jako sekundární class vzít Clerica nemůže). Kombinace primární a sekundární classy znamená opět úplně brutální variabilitu. Navíc pasivní skilly se jen odemykají a pak zůstanou přístupné i ve chvíli, kdy sekundární class změníte, takže můžete mít hrdinu, který má pasivní skilly od všech 7 class (pokud tedy máte dost JP na odemčení všech těchto skillů; navíc každý hrdina může mít jen 4 aktivní pasivní skilly). Opět obrovská variabilita a možnosti.

V endgame (zhruba ve 4. kapitolách) pak navíc odemknete ještě další 4 "tajné" classy, které si můžete vzít jako dual classy, které opět s už tak velkou kombinatorikou ještě náležitě zamávají.

Všechno tohle ale odemykáte postupně, takže nikdy jsem se necítil přehlcený a vždy jsem měl dostatek času si nové odemknuté věci osahat a vyzkoušet.

Grafika: 
Síla i slabina hry současně. Je to prostě pixel art a zvlášť u postav mi to přišlo jako vyložená škoda. Charactery mají jen pár pixelů a nevypadají dobře. Krajiny a města jsou ale pěkná, plná detailů a navíc je svět opravdu velký a variabilní. Každé město má svůj osobitý styl, nikde nic nevypadá stejně, všude je spousta animací, particles atd. Ve finále mi ta grafika nijak nevadila (až na ty postavy) a koukalo se mi na to pěkně.

Audio: 
Opět rozporuplná věc. Soundtrack je geniální a velmi výrazný, pro mě po dlouhé době (možná od Oriho 1 a 2) první hra, jejíž soundtrack jsem si doslova zamiloval a pouštím si ho i po dohrání na Spotify k práci nebo vaření. Není to jen něco na pozadí, co každá hra musí mít. Tady jsou ty jednotlivé písničky fakt osobité a zajímavé a nesčetněkrát jsem se v některých situacích jen zastavil, nepokračoval dál a poslouchal hudbu. To se mi u her často nestává.

Dabing je opět vynikající a snad každá postava má skvělé namluvení (zvlášť mě bavilo poslouchat Olberica a Theriona). JENŽE! Namluvené jsou jen některé dialogy. Působí to jako pěst na oko (ehm, ucho) a hrozně to tu hru sráží :-( Chápu, že dabing všeho je drahý a časově náročný, ale mohlo to tu hru pozvednout k nebeským výšinám, kdyby bylo namluvené vše. Takhle je cca 90 % všech dialogů namluvených jen tím stylem, že postava řekne nahlas třeba jen první slovo, zbytek si musíte přečíst. Působí to fakt divně a rušivě :-)

Příběh: 
Přes špatný první dojem jsem si nakonec formu vyprávění příběhů oblíbil a příběh téhle hry hodnotím jako jeden z jejích největších kladů. Je z drtivé většiny komorní, nezachraňujete svět, neplníte nějaký gigantický super důležitý quest. Místo toho máte 8 postav, které si řeší nějaká svá dramata, hledají smysl života, podnikají pouť, hledají ztracenou knihu atp.

Kladně hodnotím formu - dialogy jsou napsané kvalitně, zajímavě, je tu obrovský důraz na přátelství, rodinu, vztahy, traumata, morálku, zradu, pomstu... Každou postavu si oblíbíte, ke každé budete mít vztah a i přes tu výše zmíněnou schematičnost vás bude příběh jednotlivých postav hnát stále dál dopředu.

Záporně hodnotím naprostou nevyváženost. A to jak příběhů jednotlivých postav (např. příběh Primrose, Theriona nebo Alfyna je od začátku skvělý, příběh takové Tressy je tragický - udělali jsme postavu merchanta, ale jakou má vlastně dějovou linku? Prakticky žádnou, prostě jde od města k městu a v každém něco zažije.), tak i jednotlivých kapitol (jedna postava má silnou kapitolu, aby následující kapitola byla úplně o ničem). Ve hře jsou navíc i taková hloupá klišé, jakože váš apothecary potřebuje pro umírajícího vyrobit lék, jehož hlavní ingredience je pírko z obrovského ptáka (bosse), který shodou okolností hnízdí zrovna vedle města, kde právě jste a kde je ten umírající :-)

Souboje: 
Je jich opravdu hodně, ale nikdy nepřestanou být zábavné a nezačnou nudit. Jak jsem navíc zmínil výše, s postupem hrou se odemykají další možnosti, dual classy a zajímavý loot. Boje s obyčejným mobkami jsou jednoduché a krátké, boj s bossy dlouhé, náročné a zajímavé :-)

V nepovinných dungeonech a na konci hry jsou pak natolik nároční bossové, že člověk třeba po 60 hodinách hraní musí úplně změnit styl, jakým hraje, jak pracuje s BP, jak kombinuje skilly atd.

Velmi negativně hodnotím strukturu závěrečného bosse hry, který funguje tak, že nejprve musíte porazit 8 lehkých bossů (je to snadné, ale časově náročné, mně to trvalo okolo půl hodiny). Pak musíte porazit první fázi hlavního bosse (náročné, u mě další půlhodinka). A pak musíte porazit druhou fázi hlavního bosse (taktéž). A CELOU TU DOBU NEMŮŽETE HRU ULOŽIT!!! Kdo z designerů tohle vymyslel, by zasloužil pověsit za jistou část těla do průvanu. Já jsem to naštěstí zvládl na třetí pokus, ale ten pocit frustrace, kdy půl hodiny zabíjíte 8 lehkých bossů, pak půl hodiny bojujete se zvládnutelnou fází číslo 1, abyste následně v těžké fázi číslo 2 wipli hned v prvním kole, si asi dovedete představit. Fakt se vůbec nedivím, že to spousta lidí pak vyřeší tak, že obšlehnou nějaký YouTube video návod.


A na úplný závěr mám ještě několik věcí, které bych já osobně byl rád, kdyby mi je někdo na začátku hry řekl :-) Samozřejmě nebudu vyzrazovat nic z příběhu, jen některé tipy a mechaniky, které mi nebyly úplně jasné. Někdo si na to vše ale třeba chce při hraní přijít sám, takže to přece jen dám do spoiler tagu:

- Minimapa vám v každé lokaci ukáže všechny dungeony v dané lokaci. Do každého si alespoň vlezte a zase vylezte, i když je ještě podle levelu nad vaše síly. Tak se vám pak zobrazí i na hlavní mapě a nezapomenete na něj.
- Rotujte postupně v partě všech 8 hrdinů a neudělejte stejnou chybu jako já prvních asi 20 hodin, že jsem hrál jen s partou svých 4 oblíbenců. Nejen že na úplně finálního bosse budete potřebovat vylevelovaných a dobře vybavených všech 8 postav, ale díky různým kombinacím postav v průběhu hry objevíte comba a možnosti, které by vás jinak ani nenapadly. Já osobně to pak až do konce hry dělal tak, že ke svému main hrdinovi a hrdinovi právě plnícímu kapitolu jsem si vždy vzal v hospodě dva aktuálně nejslabí (dle lvl).
- Wernerův meč má špatný anglický překlad z japonštiny - nezmiňuje, že má obrovskou šanci na miss. Nebrat!
- Mezi městy funguje fast travel a nebojte se ho používat. Já jsem na začátku mezi všemi městy chodil pěšky, abych měl víc soubojů a víc expů, ale je to zbytečné. Jednak z low lvl lokací moc expů nedostáváte, jednak na levelech zase až tak nezáleží, důležitější je gear a skill. Takže jakmile nějaké město objevíte, klidně se do něj dle potřeby teleportujte fast travelem.
- Existuje tu quest log na side questy - v Journalu se do něj přepnete tlačítkem (tohle jsem objevil asi až po 30 hodinách hraní :-D).
- Ne vždycky je důležité co nejrychleji nepřátelům breaknout štíty. Proti některým bossům je potřeba taktizovat a načasovat vše tak, abyste po breaknutí byli schopni dát v jednom kole maximální damage.
- Saving grace je jeden z nejlepších pasivních skillů ze všech a já osobně ho měl v endgame na každé postavě. Umožňuje overheal až do výše 9999 hp, což znamená jednak to, že cleric může v prvním kole overhealnout celou partu a ta je pak schopna zvládnout nějaký masivní damage spike v prvních dvou kolech (ano, mluvím hlavně o závěrečném bossovi), ale jednak také to, že když vám postava v boji umře a vy ji ressnete tím nejlepším item ressem, tak se oživí s 9999 hp, což je obvykle prakticky nesmrtelnost na několik tahů. Já jsem díky tomuhle byl schopen zvládnout u finálního bosse i situace, kdy jsem takřka wipnul, a kdy to vypadalo naprosto beznadějně (3 postavy mrtvé, jedna zbývající skoro mrtvá).
- Ultimátní schopnost apothecary, že každý použitý předmět se aplikuje na celou partu, na mě působil jako kravina. Jen do chvíle, než jsem zjistil, že tímhle můžete například dát v jednom tahu celé partě 5 BPs nebo dokonce použít Revitalizing Jam, který dá celé partě full zdraví (včetně zmíněného overhealu), full manu a 5 BPs. Naprosto famózní věc. Podobně ultimátní schopnost dancera, že single character skilly se aplikují na celou partu, je absolutně skvělá záležitost. která například z Reflective Veil clerica dělá úplně OP abilitu.
- Tressa je slabá do chvíle, než se odemkne Runelord job. Abilita Transfer Rune (všechny abilities, které postava následně použije, se aplikují na celou partu) je úplně ultimátně užitečná s její abilitou Sidestep, případně i Rest (něco, co by člověk jinak snad nikdy nepoužil).
- Odemknuté skilly z Jobs jsou u dané postavy odemknuté navždy, takže pokud Job změníte a pak si ho zase přepnete zpět, už nemusíte znovu za dané skilly utrácet JPs. Sekundární pasivní skilly dokonce zůstávají přístupné nezávisle na zvoleném Jobu. Takže můžete mít třeba Cyruse sorcerera, který má Saving Grace clerica.

Nehodnotím, protože jsem hru dostal jako dárek a horory prostě nejsou žánr pro mě, takže bych byl hodně zaujatý :-) Dohrál jsem to (originál jsem nehrál) a nemůžu říct, že bych si tu hru neužil, ale pro mě to byla tak z 20 % zábava a z 80 % stres. Někdy asi v 8. kapitole řekla parťačka Daniels do intercomu: "I want to get off this fucking ship." Až teď? To já chtěl už tak po 5 minutách.

Velmi kladně vnímám příběh a byl to hlavní motor, který mě ve hře hnal dopředu. Je nejen poutavý, zajímavý a kvalitně napsaný (veškeré dialogy, text a audio logy jsou lahůdka), ale i promyšlený dopředu, což je obrovské plus. Některé příběhy vznikají tak, že autor má nějakou zápletku, ale pak píše, co ho napadne. Tady si scénáristi dali tu práci s tím, aby promysleli celé fungování lodi a její operace, vztahy mezi postavami, motivace jednotlivých frakcí a lidí, a detailní příběh a dialogy pak vystavěli na tomhle. Dobře je to vidět třeba ve chvíli, kdy hráč ovládá ADS kanóny lodi a může mu vrtat hlavou, proč tam vůbec jsou (čistě herní prvek?). Později v text logu si přečte mega dlouhý text o tom, jak ta loď těží z planet minerály a k čemu přesně ty kanóny má, a krásně to celé zapadne do sebe.

Další velký klad je celková atmosféra, hudba a zvuky. Musím říct, že zvlášť v poslední kapitole jsem si uvědomil, jak moc velký vliv tohle má, když se spawnula skupina asi 10 monster (postupně) a nic moc to se mnou neudělalo a prostě jsem je jednoho po druhém zlikvidoval. Načež následovala nebojová pasáž, jenže se do ní rozehrály ošklivé vzravé strašidelné smyčce, slabě jakýsi šepot a já měl úplně husí kůži, přestože mi objektivně ve hře nic nehrozilo.

S tímhle prvkem vůbec autoři fantasticky umí pracovat. Za všechny další příklad - tramvaj, kterou se pohybuji mezi jednotlivými částmi lodi, je vždy takové safe space. Malý, uzavřený prostor, ve kterém mi nic nehrozí. To platí asi prvních 10 jízd. Pak si takhle jedu a najednou se uprostřed cesty tramvaj zastaví, zhasnou světla, rozsvítí se červená světla, začne znít siréna poplachu a počítač mi oznamuje, že nějaký neidentifikovaný živý objekt je ve ventilačním systému. Já se úplně klepu s prstem na spoušti a čekám, co na mě skočí. Po pár vteřinách se alarm vypne, světla se opět rozsvítí a tramvaj jede dál. To jsem autory hry fakt nenáviděl :-D

No a teď ty zápory - spousta lekaček a absolutně neférových situací, kdy se na úzkém prostoru (most, chodba atp.) spawne jedno monstrum přede mnou a druhé za mnou. Boje v nulové gravitaci a vakuu, kde kvůli vakuu nejsou slyšet zvuky, něco po mně střílí, já dostávám damage, ale vůbec nevím odkud. Těžkopádný pohyb hlavní postavy, kvůli kterému se hrozně obtížně a nepříjemně uhýbá; v rámci realističnosti budiž, to by bylo super, ale proč je pak uhýbání jednou z hlavních mechanik ve spoustě soubojů (například s bossy)?

Taky spousta backtrackingu (ale to někdo může vnímat jako klad), náhodný spawn lootu (chvílemi se úplně topím v nábojích, zatímco jindy mám naprosto zoufalý nedostatek a všude nacházím jen credity) + některé ne úplně jasně vysvětlené mechaniky. Například to, že nacházím náboje jen pro zbraně, které mám zrovna v inventáři, jsem zjistil až někdy ve druhé půlce hry, a byla to přesně informace, jakou bych se chtěl dozvědět hned na začátku, ať zbytečně nesbírám náboje do zbraní, které nepoužívám. No a další kapitolou je úplně nevyvážené rozmístění checkpointů (save pointů) a dobíječů stáze. Fakt jsem bytostně nesnášel situace, kdy v naprosto bezpečné a klidné oblasti byl save point pomalu na každém kroku, abych následně hrál 20 minut a nepotkal jsem jediný save point.

Co říct závěrem? Pokud máte rádi horory, tak tohle je pravděpodobně absolutní špička a na rozdíl od mnoha hororů nestraší jen lekačkami, ale velmi dovedně celkovou atmosférou, zvuky, hudbou, příběhem a stresovými situacemi. Pokud jako já horory rádi nemáte, tak u téhle hry budete spíš trpět :-D

Varování předem, pokusím se spíše napsat vlastní dojmy a pocity a nikoli nějakou "objektivní" recenzi. Začnu tím špatným a přestože dávám hře takřka absolutní hodnocení, ty zápory nijak nezlehčuji, protože mi hru vážně kazily, mrzely mě a častokrát jsem si říkal, o jakou neskutečnou pecku mohlo jít, kdyby tam nebyly.

Tím zdaleka nejhorším jsou collectibles. Je jich tu hrozně moc a nejsou jen kosmetické. Nornir chesty zvyšují max HP a Rage, Legendary chesty odemykají Runic útoky nebo obsahují pro boj zásadní Relics. Dokonce i to střílení havranů, které v jedničce bylo jen pro OCD 100 % completed pocit, tady odemyká extra gear. Jenže neustálé hledání všech těhle skrytých věcí nejen že uměle natahuje herní dobu, ale úplně nabourává atmosféru a zážitek. Místo aby vás nějaká pasáž přikovala k obrazovce a vy jste napětím nedýchali nebo si užívali ten úžas ze super scén, scenérií apod., tak se neustále zastavujete, otáčíte, rozhlížíte, zvedáte pohled nahoru atd.

Druhá věc, která je v souvislosti s collectibles ještě horší, a kterou považuju za opravdové zvěrstvo, je fakt, že vám mapa ukazuje, kolik a kterých jich v dané oblasti ještě zbývá najít, ale nijak nedává najevo, že je ještě najít/sebrat nemůžete, protože na to nemáte nějaké potřebné vybavení nebo dokonce prostě ještě příběh neodemkl cestu k nim. Jde to až tak daleko, že vám v jedné lokaci chybí jedna věc, už tu lokaci projdete 3x křížem krážem, vzdáte to, jdete to vygooglit a zjistíte, že daná collectible se tam objeví až po dohrání hry (wtf).

Tím plynule navážu na další (z mého pohledu) zápor. Po naprosto famózním, bombastickém a epickém finále uzavřu příběh a tak nějak čekám, že u titulků to budu v hlavě celé zpracovávat... Ne. Po krátkých titulcích strávím ještě asi 3-4 večery vyzobáváním collectibles a souboji s nepovinnými bossy, kteří jsou k dispozici až po dohrání hry. Úplně to rozplizne ten zážitek.

Další obrovský zápor, který mě štval už v jedničce, ale tady působí ještě víc jako pěst na oko, je to, že navzdory tomu, že hrajete za boha války, horu svalů, která mává stromy a hází po nepřátelích obrovské šutry, je Kratos prostě papír. Nechápejte mě špatně, mně nejde o obtížnost, mám rád těžké hry, miluju boss fighty a úmyslně hraju hry na těžší obtížnost (GoW jsem hrál na druhou nejtěžší), protože satisfakce z toho, že jsem se něco naučil a překonal překážky, je pro mě při hraní důležitá. Ale když bosse pižlám 5 minut (to nepřeháním a nestřílím od boku, opravdu některé boss fighty trvají takhle dlouho, i déle), zatímco on mě sundá na dvě rány, tak mi přijde něco špatně. A nejen bossové, dokonce i obyčejné mobky, když to člověk fakt zvorá, zabijí Kratose hrozně rychle. Gear na mě vůbec nepůsobil, že by měl výrazný vliv (tenhle problém jsem pozoroval i na konci hry, kdy jsem měl Defense přes 400 a Vitalitu asi 250).

V souvislosti s boss fighty musím ještě zmínit podivná designerská rozhodnutí. Například když jeden drak plive oheň, který musím proskočit (zablokování štítem Kratose zraní), zatímco jiný drak plive úplně ten samý oheň, který ovšem musím zablokovat štítem (proskočení Kratose zraní) - vlastně mě ta hra u druhého draka trestá za to, že jsem se něco naučil. Stejně tak velmi negativně vnímám, že je tu (nepovinný) boss (Berserker King), u kterého nestačí, že má snad víc než 20 různých útoků, kterým se musím naučit bránit, ale ještě vše musím provést na desetiny vteřiny přesně. Kupříkladu jeden z těch 20+ útoků je to, že boss vyskočí do vzduchu a pod Kratosem se objeví zelená zóna naznačující, že tam boss v následujících vteřinách dopadne a Kratose zraní. Čekal bych, že to, že jsem nějaký bossův telegrafovaný útok přečetl správně a reaguju správně (v tomto případě kotoul pryč), bude stačit, ale tady ne - musím ten kotoul udělat na půl vteřiny přesně. Když ho udělám moc brzy, pohne se zelená zóna se mnou a i když vizuálně jsem odkutálený mimo ni a od dopadajícího bosse jsem daleko, stejně to hra vyhodnotila, že dostanu damage. Stejně tak nepovažuju za úplně normální, že celou hru dohraju za nějakých 60 hodin a dalších 10 hodin strávím na jiném bossovi (Gná), který má nejen opět snad desítky různých útoků, na které se všechny musím naučit adekvátně reagovat (uhnutí, úskok a ještě do správné strany podle typu útoku, blokování štítem, parry štítem v poslední chvíli, hození sekery, výstřel šípem, přepnutí na jiný druh šípu a jeho výstřel atd., je toho fakt hodně), ale ještě ty útoky nejen náhodně střídá a kombinuje, ale náhodně některý udělá 1x až víckrát po sobě (bez jakékoli signalizace) a obrovskou roli hraje i pozicování Kratose. Pokud zrovna nešťastně stojím třeba u zdi a přijde jeden konkrétní typ útoku, nejde tomu vůbec čelit. O tom, že boss stojí u mě, nic nedělá, já začnu Runic útok, načež boss odskočí a zatímco mně běží animace a nemůžu s tím vůbec nic dělat a přerušit ji, mě boss začne rubat, ani nemluvím. Samozřejmě naprosto beru námitku, že jsem prostě lama a ať se to naučím hrát, místo brečení v příspěvku na databázi her (a proč si teda nesnížím obtížnost, když mi to přijde moc těžké). Nicméně snažím se hlavně říct to, že ve hře jsou absolutně nepřirozeně obrovské difficulty spiky a že pocitově ty mechaniky často působí neférově.

A teď už konečně k tomu dobrému :-) V první řadě je to neskutečná jízda a dokonce mi ani osobně vůbec nevadilo, že engine, vizuál a mechaniky (z velké části) jsou stejné jako u minulého dílu a člověk si občas říká, jestli spíš nehraje datadisk k původní hře. Asi bych tedy mluvil jinak, kdybych si Ragnarok střihl hned po prvním dílu.

Příběh je tu za mě mnohem lepší než v prvním díle a dokonce i Mimirovo žvatlání na loďkách už mi přišlo srozumitelnější (v původní hře často v konverzacích padaly desítky jmen, která mi absolutně nic neříkala a úplně jsem se v tom ztrácel). Zvraty tu nejsou samoúčelové, příběh odněkud někam plyne, graduje a na konci vyvrcholí. Pamětihodných "wow" scén je tu nespočet a atmosféra by se dala krájet.

Souboje i puzzly jsou mimořádně zábavné. RPG prvky fungují (skladba skillů a gearu). K vedlejším postavám máte vztah. Prostředí jsou rozmanitá, každá říše je jiná a má své vlastní i herní prvky. Dokonce i ty challenge v Muspelheimu mě na rozdíl od prvního dílu bavily :-)

Působí to asi zvláštně napsat tu takový obrovský rant na to, co vše je špatně, to dobré shrnout ve třech krátkých odstavcích, a pak dát hře 95 %, ale faktem je, že to pozitivní pocitově opravdu mohutně převažuje a že pro mě je tohle skutečně hra roku. Hra, která mě celou dobu neskutečně bavila, nikdy jsem se do hraní nemusel nutit a jejímž dějem jsem byl kompletně unešen.

V rámci PS+ jsem tuhle hru nedávno dostal zdarma, zaujala mě už trailerem, a když jsem si potřeboval v půlce dlouhého open world RPG odpočinout něčím jednoduchým, vzpomněl jsem si právě na tuhle hru, nainstaloval, pustil a během pár hodin se na ní stal závislým, načež jsem ji pak pařil asi měsíc skoro každou volnou chvíli. Pozor předem, je to vážně vysoce návykové.

Je to neskutečně zábavný rogue lite, kde jeden run trvá zhruba něco mezi 15-40 minutami (na začátku, dokud člověk dělá lehké chrámy nebo dokud to moc neumí a umírá, je to tak těch 10-20 minut, poslední chrám už celý trvá třeba 45 minut), což je úplně ideální na takové ty chvíle, kdy člověk nemá čas sedět celý večer u hry, ale za hodinu si 1-2 runy dá.

Hra je férová a byť je tu do značné míry přítomný prvek náhody (jaké místnosti se spawnou, jaké zbraně a relics padnou), tak to není takový ten styl hry, kdy buď vám náhoda přeje a jste úplně v pohodě, nebo je na vás zlá a nemáte šanci. Tady se člověk opravdu může náhodě svým stylem hry přizpůsobit (byť já jsem hodně preferoval zbraně a relics, které mě léčí, v kombinaci s perkem, kdy veškerý overheal se konvertuje na zlaťáky), případně tu náhodu nějakým způsobem kontrolovat - naplánovat si cestu, vybrat si zbraně na začátku runu ze 4 možných setů nebo použít Divine Favors na generování lepších a potřebnějších zbraní/relics. Je pravda, že tyto věci si člověk musí odemknout, ale popravdě mi přišlo, že než to pro mě začalo hrát nějakou větší roli, tak jsem tyhle základní možnosti už stejně odemčené měl, takže nikdy se u mě nedostavil pocit nějakého grindu.

Frustrující je extrémně malé časové okno na Parry, takže typicky hráč zpočátku přestane Parry vůbec zkoušet a před útoky nepřátel jen Dodguje. To ale stojí Staminu (úspěšné Parry ji naopak doplňuje) a pak člověk narazí na bariéru (u mě to byli závěreční bossové - Aspekti - jednotlivých chrámů), kdy umírá, protože mu pořád dochází Stamina. V tu chvíli (a to už bylo minimálně tak po 15 hodinách hraní) jsem si řekl, že se naučím Parry, a dával jsem několik runů, kdy jsem se nutil odrážet pomocí Parry každý útok, abych se to naučil, což samozřejmě zpočátku znamenalo masivní umírání. Pak už se ty útoky nepřátel ale člověk naučí a ten pocit satisfakce, když jedete run, ve kterém pohodlně každý nepřátelský útok úspěšně zablokujete, a Dodge používáte jen na AoE útoky, stojí za to.

Bohužel hra není moc dlouhá a po projití všech 3 chrámů a poražení úplně finálního bosse (ke kterému je spíš těžké se dostat, než že by on sám byl nějak extrémně drsný; já osobně ho skolil na druhý pokus) už hra nemá moc co nabídnout a akorát nabízí to samé s vyšší obtížností, jinými kombinacemi známých monster, zvýšením jejich damage a zvýšením rychlosti, s jakou člověk dostává Corruption. To může fungovat na hardcore hráče, ale casual se v takové chvíli už spíš nudí a potřeboval by úplně nový obsah.

Omlouvám se předem za emocionální výlev místo klasické recenze, ale ruku na srdce - popisovat StarCraft považuji asi za tak potřebné jako popisovat, o co jde v Doomovi nebo co je to Counter-Strike. Pro mě je SC hrou, u které jsem určitě strávil tisíce hodin a čas od času si znovu projedu alespoň kampaň (mimochodem remaster považuji za hodně povedený).

Čím začít? Nikdy nezapomenu, když jsem coby 12 letý kluk vešel o polední pauze ve škole do prodejny JRC na I. P. Pavlova s kovovou kasičkou s mými dětskými "celoživotními" úsporami a před prodavače na pult vysypal 1699,- v dvacetikorunách, desetikorunách, pětikorunách, dvoukorunách a korunách. Koukal na mě jak na blázna a počítal to tam snad 5 minut (já večer předtím 3x, abych měl jistotu, že to mám fakt přesně :-D). Odpoledne jsme měli místo tělocviku nějaký orientační "běh" (čti: procházku) v parku, já šel s kamarády poslední v zástupu s manuálem v ruce a četl ten neskutečně dobře napsaný příběh. Totéž pak v metru a autobusu cestou domů, doma, pak instalace, první spuštění...

Neuměl jsem v té době ještě tak dobře anglicky, takže z příběhu v samotné hře jsem paradoxně napoprvé ještě tolik neměl. Dodnes vzpomínám na třetí misi za Terrany s cílem "Survive for 30 minutes", kdy jsem netušil, co znamená slovo survive, a myslel si, že za 30 minut musím porazit nepřítele. 29 minut v háji, já se sotva dostal ze své základny, restart mise. Pak ještě asi 2x. Napočtvrté jsem jen rezignovaně položil ruce do klína, koukal, jak mi Zergové koušou základnu, kroutil hlavou, že se autoři zbláznili, uběhly poslední vteřiny, krátký dialog a objevila se hláška, že jsem vyhrál :-))
(mimochodem když jsem to zkoušel teď nedávno naposledy, tak jsem vyčistil celou mapu za 14 minut a pak 16 minut čekal, než mise skončí :-D)

Po dohrání kampaně nekonečné paření Melee proti AI, tvorba vlastních misí a kampaní v editoru... Neskutečná radost, když jsem poprvé porazil 2 AI protivníky naráz (bez exploitů jako třeba wall-in v úzkém průchodu; to mě tehdy ani nenapadlo). Pak zakoupení oficiálních příruček (pro SC i BW) a jejich nekonečné opakované čtení. Pamatuji se, když jsem byl v létě několik týdnů u tety na Slovensku, neměl jsem tam žádné kamarády ani počítač a děsně jsem se ty týdny nudil. Jediná knížka, kterou jsem měl s sebou, byla právě tahle příručka ke StarCraftu. Pročetl jsem ji tam tolikrát, že se doslova rozpadla. Ale věděl jsem o té hře snad všechno, pamatoval si všechny statistiky všech jednotek, měl mapy misí z kampaně "vyfocené" v hlavě do posledního detailu...

Pak přišel Battle.net a stovky, ne-li tisíce hodin strávených multiplayerem. Začátky v klanu fmejdi, pak vlastní klan KAT, turnaje, ligy, žebříčky, clan wary, WGT... Pak i nějaké čichnutí k e-sport scéně (i když v SC jsem nikdy tak dobrý v multiplayeru nebyl), poznání naživo lidí jako Lord.Chick, BaB, Destroyer, Kaos a dalších... Uctívání korejských progamerů jako SlayerS_`BoxeR` a těžká závist, že v Koreji se hraním SC lidi můžou živit a mají televizní kanály, na kterých běží jen SC... :-) A samozřejmě ten namrachrovaný pocit (lol), když jsem jako "ostřílený veterán z Battle.netu" přinesl svůj PC ke spolužákům na LAN párty a tam si bez většího úsilí vodil 2 naráz :-D

Dokázal bych o téhle hře mluvit fakt hodiny a ani jsem se nedotkl témat, jako například když jsem v SC editoru dělal RPG hru (neskutečné, jak moc už tehdy byly triggery propracované a šlo je ohýbat) nebo když jsem se naučil rozbalit a modifikovat MPQ archiv hry (soubor obsahující všechny asssety jako kampaňové mise, zvuky, filmečky, textury atd.), udělal vlastní amatérský překlad kampaně do češtiny :-D, modifikoval některé mise kampaně (např. aktivoval 2 vypnuté terranské mise, aktivoval některé vypnuté triggery - např. když ve zmíněné třetí misi za Terrany zaútočíte na základnu Zergů, Raynor nabídne jako alternativní cíl mise vyčistit mapu od Zergů; v ten moment pak přiletí transporty a nemusíte čekat celých 30 minut. Jsou k tomu připravené a plně namluvené dialogy, ale z nějakého důvodu to Blizzard v kampani vypnul) nebo si ty mise vlastnoručně ztěžoval.

Co říct závěrem? Tohle je prostě moje životní hra, na kterou si nedám sáhnout a popravdě řečeno neznám žádnou jinou hru, kde by singleplayer a multiplayer části hry byly obě naprosto dokonalé.

Nebudu opakovat to, co už tu výborně shrnuli ostatní komentující. O hře to určitě dá velice dobrou a ucelenou představu. Chci zmínit jen dva své postřehy:

1. Pokud vás to nebaví prvních 20 minut, už vás to bavit nebude. Pokud vás nebaví první díl, ty další nehrajte. Jsou sice čím dál lepší a lepší (ve všech ohledech), ale víceméně to bude stále to stejné. Ta hra je prostě komorní, bez bombastických efektů a příběhových zvratů. Jde o emoce a vztah k postavám. Já tohle miluju, ale zcela upřímně většině svých kamarádů, co mají úplně jiný vkus, bych tuhle hru nedoporučil.

2. Druhé dohrání se zapnutým komentářem Dava Gilberta (a v pozdějších dílech i dalších spoluautorů), které na každé obrazovce přidává komentář ze zákulisí vývoje, mě bavilo ještě 100x víc než první průchod. Člověk se toho dozví spoustu nejen o vývoji téhle konkrétní hry, ale o game designu obecně. Jsou to často doslova oči otevírající informace a od té doby se mi už mockrát stalo i u AAA her, že jsem viděl nějaký typický kiks, před kterým Dave Gilbert varoval.

Asi bych mohl napsat jen "herní droga, nepouštějte to, pokud nemáte spoustu volného času", ale místo toho raději napíšu delší osobní vyznání. Musím se totiž přiznat, že jsem si dlouho myslel, že u tohohle dílu se to u mě zlomí a nebude se mi vůbec líbit. Už když jsem viděl kdysi dávno ve Score nějaké screenshoty, tak si zřetelně pamatuji, že se mi nelíbily. Ošklivé (už tehdy) hranaté 3D, které navíc od té doby na rozdíl od ručně kreslené 2D grafiky hrozně zestárlo, portréty postav působící oproti zbytku grafiky jako pěst na oko... Když jsem si navíc pak na GoGu kupoval Might & Magic six-pack (prvních 6 dílů) a četl si recenze, mnohokrát se opakoval stejný motiv - komu se líbil World of Xeen, ten nemá rád šestku, a kdo miluje šestku, ten nemusí díly předtím. Mně prvních pět dílů učarovalo, miluju kostičkované tahové dungeony (ostatně vyrostl jsem na Branách Skeldalu) a prostě jsem věděl, že tohle ošklivé, 3D, real-timové pokračování nebude hra pro mě.

Pak jsem ji nainstaloval a pustil na 10 minut, abych si to jen vyzkoušel a osahal. Spát jsem šel o 3 hodiny později a následujících několik týdnů to hrál doslova každou volnou chvíli a každý den se v práci nemohl dočkat, až budu večer pařit MM6 :-D

Vytknout bych vlastně mohl mnohé, namátkou:
- 2D mapy 3D dungeonů (opravdu není fajn, když z mapy nepoznáte, jestli chodba vedle vás je ve vaší úrovni nebo o patro výš či níž).
- Odfláknutý konec s takřka prázdnými lokacemi, autorům zřejmě došel čas (ale tohle je problém mnoha her, i těch současných).
- Respawnující se lokace (strašná otrava čistit znovu něco, co už člověk jednou prošel).
- Nekonečné zástupy monster ve venkovních lokacích.
- Některé mimořádně otravné mechaniky (např. rozbíjení předmětů, kdy v některých bojích jsem víc času trávil opravováním předmětů v inventáři než bojem).
- Nedostatečný poznámkový aparát, kdy hra zapisuje sice poměrně dost poznámek, ale stejně si člověk musí vést vedle další poznámkový blok a tam si zapisovat tunu věcí (například lokace různých trenérů).

Proč tedy taková závislost a tak vysoké hodnocení? Hratelnost je zkrátka absolutní špička. Skvěle promyšlený živý svět, neuvěřitelně chytlavý systém levelování a skillů (jedno z těch RPG, kde člověk doslova miluje každý postup na nový level a rozdělování skill bodíků), spousta doopravdy zajímavých dungeonů, fajn příběh a dost narážek na kampaň Heroes of Might and Magic 2, dobře promyšlené questy a hádanky, poměrně dobře vybalancovaná obtížnost (není to ani moc lehké, ani přehnaně těžké a i ke konci hry má člověk pořád výzvy) a žádné vodění za ručičku, což platí snad pro všechny MM hry - člověk zkrátka u questů a dialogů musí dávat pozor, musí občas trochu přemýšlet a občas si musí sám natlouct pusu. Nikdo vám například neřekne, že dungeon, ve kterém je quest item, pro který máte zrovna jít, je na vás moc těžký. Prostě to jde ztuha nebo to nejde vůbec a sami pochopíte, že na tohle zatím nemáte. To mi v moderních RPG, kde je všechno viditelně odlevelované a člověk spíš odškrtává nákupní seznam, než že by prožíval dobrodružství, dost chybí.

Není moc her, kterým bych dal hodnocení 100 %, ale druhý díl rybiček si to v mých očích bezpodmínečně zaslouží. Jednoznačně nejlepší logická hra, kterou znám, a je to hra, které zkrátka nemám co vytknout. Od jedničky kupodivu ušla velký kus cesty a je tu několik skvělých nových prvků. V první řadě nová zvířátka, která tu nejsou jen proto, aby se tím autoři mohli pochlubit v promo materiálech, ale jsou skutečně skvěle promyšlená, každé zvířátko je jedinečné (tedy pokud odmyslím identické Arnošty), má své vlastní mechaniky a už jen vybraná kombinace zvířátek v místnosti drasticky mění způsob, jakým hráč místnost řeší. Každé zvířátko má navíc jedinečnou osobnost, takže dialogy jsou ještě pestřejší a zábavnější.

Kromě zvířátek jsou tu i nové typy předmětů, navíc předměty už mohou rybičky posouvat jedna druhé po zádech, což ještě výrazně zvětšuje možnosti. Oproti prvnímu dílu je tu také neomezený počet save pozic a možnost vracet tahy, takže už to není takové peklo na zemi. S tím souvisí i mnohem lépe udělaná křivka obtížnosti - je daleko pozvolnější a plynulejší než v prvním díle, člověk si ty mechaniky doopravdy osahá, než narazí na něco neskutečně tuhého a neudělatelného (ostatně tento díl jsem na rozdíl od jedničky dokázal dohrát kompletně celý, včetně bonusů). Navíc kromě pár výjimek (dívám se na vás, Ledové chrámy, Visutý moste a Botanické oddělení) už tu není ani tolik místností spočívajících v pekelné kombinatorice. Naopak, většina místností má spíš méně předmětů a jde o to vyřešit opravdu logické hádanky namísto několika hodinového trpělivého přesouvání předmětů sem a tam. A stejně jako v jedničce i tady se příběh větví, takže když se člověk zasekne, může jít luštit jinou místnost a k tamté se později vrátit, odpočinutý, s čerstvým novým pohledem.

Další skvělou novinkou jsou nepovinné hvězdičky, které přinášejí výzvu navíc v místnostech (absolutně nechápu, jak mohli autoři vymyslet místnosti tak geniálně, že s hvězdičkou je řešení téže místnosti s týmiž předměty úplně jiné a těžší). Za hvězdičky si člověk odemyká bonusový obsah, ať už strašně hezké puzzle obrázky, bonusová videa nebo třeba materiál z vývoje hry.

Hra má navíc skvělý příběh. Už to není taková okatá parodie Akt X, ale jednolitý originální uspokojivý příběh, který logicky plyne od první až do poslední místnosti. Střípky příběhu člověk skládá postupně v jednotlivých větvích, až vše na konci perfektně zapadne a uzavře se. Zmínit musím i neuvěřitelný cit pro detail (například když se místnost v příběhové mapě větví, opravdu má dva východy; dokonce když se větví tak, že některá zvířátka opustí místnost jedním východem a jiná druhým, tak přesně ta zvířátka jsou v těch dalších daných místnostech).

Dokázal bych napsat k téhle hře ještě tuny textu, nezmínil jsem například autory později vydaný editor místností, díky kterému si člověk design místností může zkusit sám nebo si z internetu stáhnout hodně povedené místnosti či celé kampaně jiných hráčů (doporučuji například fantastický Prison Break).

Tohle je prostě úplná džambalája.

Tahle hra má v mém srdci jedinečné místo, protože to byla první originálka, kterou jsem si kdy koupil (navíc za vlastnoručně ušetřené peníze). A to jeste oproti klasickým big boxům měli Filleti krásnou krabici z tvrdého pevného papíru.

Bohužel, ač jsem se k ní během mnoha let často vracel, jsem jedničku nikdy nedohrál, i když jsem se dostal strašně daleko - do všech závěrečných místností, z nichž jsem vyřešil jen tři. Na ty zbylé už nemám nervy, protože hra je v podstatě "uměle" ztížena jen jedinou přepisovanou save pozicí a nemožností vracet tahy, takže když se člověk uklikl a omylem něčím pohnul o políčko navíc, čímž si to definitivně pokazil, musel kvůli tomu překlepu dělat třeba stovky až tisíce tahů znovu. V dětství jsem na to měl trpělivost, dnes už ne, obzvlášť po dohrání dvojky, která tímto netrpí. Navíc pohyb rybiček je oproti dvojce takový pomalejší a nesouvislejší, ovládá se to prostě hůř.

Přesto tuto hru hodnotím velmi vysoko a to nejen růžovými brýlemi nostalgie. Pefektní hádanky, prudce rostoucí obtížnost, nepopsatelný pocit zadostiučinění po vyřešení každé místnosti, vtipné dialogy (typický humor Vládi Chvátila), roztomilá skvěle se hodící hudba (jediný prvek, který osobně považuju za povedenější v jedničce než ve dvojce), hezká ručně kreslená grafika, rozvětvený příběh (takže když se člověk opravdu zasekl, mohl jít luštit jinou místnost). A v neposlední řadě je to rodinná hra, kterou s klidným srdcem můžete dát hrát dětem.

Překvapivě velmi kvalitní datadisk ke svělému HOMAM2, který hráčům, jimž kampaně v původní hře přišly příliš lehké a krátké, dá opravdu šťavnatou porci zábavy (čas potřebný ke zdolání všech čtyř nových kampaní mnohonásobně převyšuje čas kampaní z původní hry). Nových prvků je tu překvapivě málo, v tomto ohledu byl vývoj asi dost levný; kromě pár artefaktů a míst na herní mapě (vtipné jsou především barevné stany a barevné brány dobře známé ze trojky - tady to funguje tak, že stan vygeneruje heslo, které si hráč musí zapamatovat nebo zapsat) toho moc není, žádná nová frakce, žádná revoluce. Jádro datadisku je ve zmíněných čtyřech dlouhých kampaních.

Jejich obtížnost je výrazně vyšší než v původní hře a především finálová mise každé kampaně (kromě Voyage home, kerá je stejně jako celá tato kampaň velmi snadná) je lahůdka - gigantické mapy, obrovské množství nepřátel a opravdu to prověří hráčovy schopnosti. Bohužel se díky obtížnosti naplno projeví slabina hry - AI. Bez exploitování umělé inteligence počítačem ovládaných hráčů některé mise snad ani nejde vyhrát (nejúčinnější zneužití, které každou, i tu nejtěžší misi, udělá triviální, je co nejrychleji soupeři zabrat několik hradů, nejlépe pomocí Dimension Door, a pak nechat soupeřova über-hrdinu zabrat všechny hrady zpět - v každém zabraném hradu hrdina rozdělí svou armádu, aby početnou posádku nechal na obranu hradu; takže hrdina, který měl třeba 500 lichů, nechá ve 4 hradech po 100 jednotkách, čímž je najednou i se slabším hrdinou jednoduché hrdinu porazit a hrady si zabrat zpět; toto jde aplikovat donekonečna a takřka v každé misi).

Další obrovský zápor je nepochopitelná chyba map designu - autoři při návrhu misí zjevně vůbec nepočítali s kouzlem Dimension Door. Toto kouzlo kompletně rozbíjí návrh některých misí. Pokud získá kouzlo hráč, snadno přeskočí brány, k jejimž stanům se měl dostat až později. Pokud získá kouzlo počítač, je to ještě horší - například nějaký přehnaně silný počítač, který má od začátku obrovskou armádu draků, měl zůstat v dané misi uzavřený ve svém prostoru, dokud hráč není dostatečně silný a neodemkne bránu k němu (jeden z potřebných stanů je na hráčově území, takže nehrozí, že by bránu odemkl počítač). S Dimension Door se ovšem dostane ven a během chvilky ovládne celou mapu a hráč může leda smutně misi restartovat. Toto opravdu dokáže značně pokazit zážitek ze hry, zvlášť s přihlédnutím k tomu, jak jsou závěrečné mise dlouhé a náročné a kolik času v nich člověk utopí.

Přesto Price of Loyalty vřele doporučuji a osobně už původní Rolandovy a Archibaldovy kampaně vnímám spíš jako takový větší tutorial :-) A opravdové kampaně, kde si člověk skutečně zahraje, naučí se používat spoustu nových taktik, využije skoro všechny jednotky a kouzla, hraje s mnoha hrdiny, udržuje si nimi důkladný map control nebo se s počítačem v neskutečně těsných bitvách přetahuje sem a tam o jeden hrad, jde zažít právě až v tomto datadisku.

Moje cesta k HOMAM2 byla trochu trnitá, protože jsem jako malý hrál jedničku a později se dostal rovnou ke trojce, která je dosud mým nejmilovanějším a nejvíce hraným dílem. Dvojku jsem si zahrál a dohrál až zpětně, snad dokonce až po dohrání čtyřky a pětky. Přesto ji hodnotím extrémně vysoko, ta hra je prostě neskutečně dobrá a zábavná a to i dnes, po tolika letech od vydání. "Ještě jeden tah a půjdu spát" je profláklé herní klišé, ale u téhle hry platí naprosto přesně. Nejednou jsem si před spaním říkal, že už vážně jen jeden tah (než jsem o nějakých 50 tahů později misi vyhrál a ráno těžce litoval).

Bohužel jsem dvojku nikdy nehrál v multiplayeru, takže můžu hodnotit jen kampaň a jednotlivá scenaria, ale je to oproti prvnímu dílu strašně vymazlená a vypiplaná hra, která přinesla přesně ty změny, které byly potřeba. Systém kouzlení používá manu, hrdinové dostali sekundární skilly a jednotky jde upgradovat. Oproti ještě o něco lepší trojce pořád chybí pár zásadních věcí (nejvíc ze všeho čekání v boji, ale chyběla mi například i možnost vybrat si v rámci jedné frakce bojového nebo kouzelnického hrdinu), přesto je to i dnes po všech stránkách perfektně hratelná strategie, která vyjma grafiky nepůsobí zastarale. Grafiku už samozřejmě zub času ohlodal, ale pořád je pěkná, 2D a hra má navíc fantastickou hudbu.

Další věc, která mě nadchla a málokdy ji vidím zmíněnou, je systém kampaní, který dvojka nově oproti jedničce přinesla. Kampaň už není jen série nijak spolu nesouvisejících misí, ale má jasně daný příběh a linii (byť hrdiny si ještě na rozdíl od trojky mezi misemi nepřenášíte) a několik voleb misí. S tím souvisí absolutně skvělý prvek, který jsem pomalu v žádné jiné strategické hře neviděl, a sice možnost zahrát si nepovinnou misi, jejíž splnění vám do zbytku kampaně dá nějaký trvalý bonus (například trpaslíci vás požádají o pomoc a když přijmete, jdete hrát nepovinnou extra misi, po jejímž splnění jsou trpaslíci do konce kampaně vaši spojenci a v každé další misi se všechny neutrální jednotky trpaslíků automaticky přidávají k vašim hrdinům). Je to samozřejmě využito jen málo, ale potěšilo to.

Jediné, co bych vytknul, je příliš nízká obtížnost kampaní (a ještě k tomu nevyvážená, protože například druhá mise za Rolanda je výrazně těžší než několik posledních misí). Pokud člověk není v HOMAM sérii úplný začátečník a už trochu ví co a jak (hrát od prvního tahu agresivně, nelpět na nulových ztrátách, co nejrychleji vytechovat na nejsilnější jednotky, neztrácet vůbec čas), tak oběma kampaněmi doslova prosviští. V tomhle je výrazně lepší datadisk Price of Loyalty, ke kterému ale napíšu samostatný příspěvek.

Tohle je moje srdcovka, byť už mechanikami hodně zestárla a oproti dvojce a trojce už dnes nemá kromě nostalgie moc co nabídnout. Je zkrátka vidět, že na téhle hře se JVC teprve učil a potenciál pořádně naplnil až v dalším díle, který je absolutně skvělý. Pro mě je tu ale navíc obrovská nostalgie, protože tuhle hru jsem docela dost hrál jako malý (ačkoli jsem tehdy horko těžko po mnohahodinovém utrpení zvládl druhou misi a nikdy se nedokázal dostat v kampani přes třetí misi - já se sotva rozkoukával a už mi přišla zpráva, že počítač vykopal artefakt :-D), než se mi později dostaly do rukou další díly. Nebudu tu popisovat hru jako takovou pro ty, kdo HOMAM neznají; to už udělalo výborně několik recenzentů přede mnou. Spíše bych se tu rád soustředil na to, čím se tento první díl liší od pozdějších a proč jej nehodnotím tak vysoko.

V první řadě tu hrdinové nemají manu, ale vždy se navštívením magické guildy (ve městě) doplní počet použití jednotlivých kouzel na maximální hodnotu danou atributem Knowledge (takže když má například hrdina Knowledge 5 a v magické guildě jsou 3 kouzla, jejím navštívením si nabije každé ze tří kouzel na 5 použití). To není úplně dobrý systém sám o sobě, protože slabá kouzla lze zakouzlit stejně často jako silná, ale je zajímavý a použitelný. Daleko horší je to, že u hrdiny nejsou žádné nároky na schopnost naučit se kouzla vyšších úrovní, takže i čerstvě najatý level 1 hrdina se může naučit Armageddon a působit obrovské škody.

Absence sekundárních skillů taky zamrzí, navíc hrdinové mají každý jeden "sekundární" skill implicitně (Knight bonus k morálce, Barbarian nemá postih za pohyb po náročném terénu, Sorceress má bonus k pohybu na moři a Warlock větší radius dohledu hrdiny). To má dost negativní vliv na balanc hry, protože například plavba na moři se využije ojediněle a jen v některých misích/mapách, zatímco barbarův rychlejší pohyb po náročném terénu je ultimátně užitečný vždy.

Dále musím zmínit výrazně menší bojiště než v dalších dílech, takže taktika je tu sekundární. Žádné složité manévrování, monstra jsou u sebe většinou skoro hned a jedinou roli hraje blokování střelců rychlou létající jednotkou. Navíc hrdina nemůže mít více stacků jednoho typu jednotky, což dále omezuje možnosti.

A konečně prvek náhody, kterým trpí všechny HOMAM hry, je tady dle mého subjektivního názoru výrazně nejhorší. Jaké artefakty padnou, jaká monstra v blízkosti startovního hradu se spawnou, co udělá AI (někdy je agresivní, někdy strašně pasivní, někdy zahraje něco docela chytře, jindy se zachová neuvěřitelně stupidně - až na pár hard-codovaných pravidel, která je snadná pochopit a využít, o tom často rozhoduje jen náhoda) a především zda se jednotky chtějí k hrdinovi přidat nebo bojovat, to vše má až příliš drastický dopad na hratelnost. Mám čerstvou zkušenost, kdy jsem za Lorda Ironfista bez větších problémů profrčel celou kampaní a všechny mise mi přišly poměrně lehké, až jsem se dostal do poslední mise, kde jsem se od začátku nechytal. Monstra okolo mé startovní lokace byla příliš tuhá, takže buď jsem měl hned na začátku moc velké ztráty nebo jsem musel pasivně čekat na nový týden na posily, nepřítel mě tak přečíslil, AI útočila z více stran a já si říkal, že poslední mise se jim tedy povedla, ta je vážně těžká. Restart a nový pokus. Všechny stacky neutrálních monster okolo mé startovní lokace se ke mně chtěly přidat. Neudělal jsem nic jinak, nehrál jsem jinak, vše stejné, jen tento náhodný prvek úplně otočil obtížnost mise. Najednou to byla brnkačka. S tak silnou armádou první týden jsem bez problémů vyčistil půl mapy a pak už to bylo jednoduché.

Oproti trojce vlastně ve čtvrtém a pátém díle (spojeném později do jedné velké hry World of Xeen, která ještě po dohrání pětky přinesla pár questů, lokací a zakončení příběhu celé série pěti her navíc) není takřka nic nového. Vypadá to a hraje se to takřka úplně stejně jako trojka, až na pár titěrných změn v některých mechanikách a kouzlech. Přesto je zde od první do poslední chvíle vidět pokrok, kdy autoři hru vyladili a vybrousili ve všech ohledech. Namísto bezduchého průzkumu má hra od začátku spoustu questů a jasně daný příběh, svět a lokace mají mnohem větší vnitřní logiku, hraje se to snáz a příjemněji, bez záseků.

Křivka obtížnosti je rovněž mnohem lépe zvládnutá než ve trojce (byť Darkside of Xeen má první třetinu až polovinu hry velmi snadnou, pokud člověk pokračuje se stejnou partou na 20. levelech po dohrání Clouds of Xeen). I na konci na maximálním levelu čtyřky jsou dungeony, kde se člověk potrápí, místo aby vše projel s prstem v nose.

Paradoxně, ač jsem v mnoha různých diskusích četl chválu na to, jak je World of Xeen gigantická "dvoj-hra", bych právě délku chtěl uvést jako jediný zápor. Podle časomíry GoG Galaxy jsem v MM1 strávil neuvěřitelných 156 hodin, v MM2 112 hodin (obě hry ale výrazně časově natáhla nutnost kreslit si ručně mapu na čtverečkovaný papír), MM3 51 hodin a v celém WoX jen 49 hodin. A to jsem udělal všechny questy, prošel všechny (i nepovinné) dungeony a lokace.

Po dohrání z mého pohledu frustrující dvojky jsem přelouskal manuál ke trojce, pustil ji a byl doslova unešen. Rozdíl oproti předchozím dvěma dílům je obrovský už na první pohled. Hezká (i s odstupem času) ručně kreslená grafika, hudba, ovládání klávesnicí a myší, použitelná automapa (zcela zmizela nutnost kreslit si vedle mapu na papír), srozumitelné questy (už v prvním městě s krysami jasně víte, co máte dělat)... Obrovské nadšení.

To postupně lehce ochladlo a oproti čtvrtému a pátému dílu (World of Xeen) je hra ještě dost nevybroušená. Pořád je potřeba si někam psát poznámky (já měl na konci mnohastránkový textový soubor plný poznámek k dungeonům, hádankám, lokacím, questům...) a hra má opravdu nevybalancovanou obtížnost - zatímco na začátku je poměrně těžká (ale velmi zábavná), okolo levelu postav 10-20 pak asi nejzábavnější (takový vrchol hry), celou zhruba druhou polovinu hry člověk přeleveluje obtížnost světa a hra začne být strašně triviální a tím bohužel i nudná.

Přesto člověk, který dohrál jedničku a dvojku, bude asi hodně nadšený, a zároveň je to první hra v sérii, kterou s klidným srdcem doporučím i někomu, kdo žádné Might & Magic nehrál.

Za mě nejslabší díl série. Dobrý první dojem - je to taková vylepšená jednička, už to má nějakou grafiku, nějaká ta QoL vylepšení, lepší a jasnější questy a příběh, class questy, zajímavě pojaté cestování časem...

Sráží to všechno pro mě ale dva nové zásadní minusy, které mi zábavu notně kazily a kvůli kterým jsem tu hru poslední desítky hodin chtěl prostě jen dohrát, místo aby to byla opravdu zábava v pravém slova smyslu (což u jedničky až do konce byla):

1) Některé texty, eventy, rozhovory apod. se na daném políčku spustí jen tehdy, když se díváte na jednu konkrétní stranu. Takže na každém políčku, kam člověk vstoupí, se musí 4x otočit. Jako by už tohle samo o sobě nebyl dost velký opruz, tak ještě na rozdíl od jedničky se random encountery nespouští pouze se vstupem na nové pole, ale i s otočením na stávajícím. Takže chodíte čtvereček po čtverečku, na každém se 4x otáčíte, a při každém otočení je šance na nějaký náhodný spawn monster a souboj. Ubíjející.

2) Až 255 monster v jednom souboji. Nechápu, komu v tom vývojářském týmu tohle přišlo jako dobrý nápad. Do teď si pamatuji, když jsem na vyšším levelu vlezl do orkské vesnice, kde jsem měl bojovat s 255 slabými orky. Můj kouzelník zakouzlil Star Burst (jedno z mála kouzel bez limitu na počet nepřátel), šel jsem si udělat svačinu, pak jsem si uvařil kafe, pak si snědl svačinu a vypil kafe, pak se vrátil k PC a pořád zbývalo asi 50 orků a u jednoho za druhým se mi vypisovalo, že Star Burst dal orkovi X damage, ork umřel a tak dokolečka.

Na začátek rovnou říkám, že člověk asi musí být trochu masochista, aby tuhle hru hrál, a hodně masochista, aby ji dohrál. Hra prakticky nemá grafiku, ovládá se jen klávesnicí, kouzla se kouzlí zadáváním jejich čísla z manuálu (po čase to ale člověk dělá automaticky a nejčastější kouzla si pamatuje), k dispozici není žádná mapa či minimapa, žádný quest log, všechno je tu maximálně rudimentární. Vlastně jsem tu hru původně ani neměl v úmyslu vážně hrát a dohrát. Jen jsem, jakožto velký milovník HOMAM série, chtěl zkusit i MM hry a chtěl jsem zkusit i ty první. Proč tedy tak vysoké osobní hodnocení? Protože ta hra mě na první dobrou neskutečným způsobem vtáhla.

Dodnes si pamatuji, jak jsem sedl k PC s čtverečkovaným sešitem a tužkou a začal mapovat první lokace (Sorpigal, jeho podzemní dungeon a okolní les). První mapy byly hrozné, ale postupně jsem v tom získal cvik, vybrousil si notaci, pochopil, jaké věci dává smysl si tužkou zapisovat, a zbylých několik desítek stran sešitu plných map je fakt pěkných a čas od času se na ně rád dívám :-)

Hra má opravdu velké minus v tom, jak vám vůbec neříká, co dělat. Až na výjimky nedostáváte klasické questy známé z dnešních her, hlavní quest se začne odkrývat doslova až po několika desítkách herních hodin. Do té doby jen prozkoumáváte okolí, řídíte se zhruba PDF mapou světa (takže třeba víte, že když chcete jít ze Sorpigalu do Erliquinu, měli byste jít směrem na západ). Přes to všechno pro mě ta imerze a zážitek z toho průzkumu byl nepopsatelný a s jakoukoli jinou hrou neporovnatelný. Tady opravdu člověk chce prozkoumat les, jeskyni, poušť... Každý dungeon je osobitý a nezapomenutelný (Dragadune!) a z každé překonané překážky nebo výrazně lepšího nového kusu vybavení radost nesrovatelná s jinými hrami. Díky možnosti savnout hru jen ve městě v hospodě má navíc člověk konstantní pocit nebezpečí. Padne vám z monster úplně super meč, ale pokud se s ním nedokážete ve zdraví vrátit do města do hospody, tak o něj prostě přijdete. Zní to na jednu stranu drsně, ale víc než kde jinde se tu potvrzuje, že co si člověk musí vybojovat a zasloužit, toho si opravdu cení. A tak je to vlastně se vším v téhle hře.