Recettear je takové roztomilé jrpg, na které holt člověk musí mít žaludek, neb je produktem typicky japonsky roztomilým, včetně všemožných příslušných stereotypů.

Příběh se točí kolem jednoduché & pozitivní dívky Recette, která se dozvídá, že jí po tatínkovi zbyl dluh jak prase. No a tak si s novou společnicí, vílou Tear, chtě nechtě otevře obchůdek a... obchoduje. A občas si najme hrdinu a vyrazí s ním drancovat dungeony. A pak zase obchoduje. A každý týden musí splatit určitou částku, která se postupně navyšuje do krajně nepříjemných rozměrů.

No a to je prakticky v kostce celá hra. Příběh tu bůhvíjakou roli nehraje, ale narazíte tu na soustu postav s pěkně vykresleným charakterem, hrdinové mají nějaké ty backstories, celé je to tak nějak mile vtipné, oddechové a hezky se to hraje. Hudba a dialogy nejsou nijak převratné, ale skvěle dokreslují celkové vyznění hry.

Osobně jsem ovšem po nějaké době rezignoval na to, že bych dluh splatil na jeden čistý zátah - když v den splátky nemáte dost peněz, hra naštěstí tak docela nekončí. Začnete od začátku s minimem peněz, ale Recette i hrdinům zůstanou všechny předměty a levely. Na druhý pokus už jsem tak všechno splatil bez nejmenších problémů. Je trochu blbé jak velkou roli tady hraje náhoda: Co kdo přijde koupit nebo prodat se losuje náhodně a jeden den zahraný dvakrát tak může končit drasticky rozdílnou bilancí. Nalosované kombinace, které na vás hra vyplivne, někdy také působí docela absurdně.

Náhodně jsou losované i dungeony, ale z těch si stejně nikdy všechno neodnesete. V dungeonech neovládáte Reccete, ale vybraného hrdinu. Ten má vlastní výbavu, ale můžete mu na úkor místa v inventáři půjčit vlastní zboží. Sem tam si od vás taky nějaké koupí, ale bohužel hrdinové kupují věci opět celkem náhodně, než aby se zaměřovali na výbavu kterou můžou používat. Boje probíhají jedenoduše rubacím systémem a stojí na exploitování patternů nepřátel, což se myslím na podobné jednodušší hry celkem hodí. S každým hrdinou se hraje trochu jinak a mají také speciální útoky, ale osobně jsem se celou dobu držel svého prvního a poctivě levelovaného hrdiny. (Po konci, ke kteérmu jsem se dobral za cca 24 hodin lze pokračovat ve hře, takže si je ještě vychutnám.)

No. Obchodování a boje v dungeonech tvoří většinu hry. Krom toho už jsou tu k nalezení jen cutscény v různých částech města, které se zabývají životem všemožných postav a věci přímo spjaté s obchodováním, jako nákupy zásob, plnění objednávek, ale taky výbava a rozšiřování obchodu nebo craftování nových předmětů. Recettear je tak poměrně komplexní hrou, i když hlavně náhodou ovlivněné systémy by zasloužily být propracovanější. (A dungeonový inventář imho mohl být větší.)

Recettear je prostě pěkná a originální jrpg hra s dobrým poměrem množství a komplexnosti jednotlivých featur. Náhodné prvky by pravda nebylo od věci víc zkrotit a gameplay by v několika málo bodech nebylo marné poštolovat, ale určitě s Recettearem není nic vyloženě špatně. Obtížnost je navíc příjemně nízko a tak asi jediné, co může člověku bránit v tom, si hru patřičně užit, je celková roztomilost na japonský způsob.

Sedm hodin primitivním misí nasekaných v editoru z toho, co bylo po ruce. Jimmyho "příběh" je urážkou Mafie, i tou náplní je to tupé jak řiť. Ale i takhle to dovede poměrně zabavit, protože Empire Bay 50. let má prostě skvělou atmosféru, herní mechanismy tu fungují celkem dobře a Jimmy je nesmírně sympatický drsoň.

Docela potěší i to, že mise hráče zavedou do odlehlých koutů a zapadlých uliček města, o kterých patrně doteď vůbec nevěděl, nebo skutečnost, že se po něm nechce, aby pořád někam zdlouhavě jezdil. Na druhu stranu nasere spawnování nepřátel odnikud - častokrát rovnou bezmála vám za zadkem a ke konci přestřelená obtížnost.

Pokud vám Mafia 2 nepřijde trestuhodně osekaná a nemáte problém s tím, že tenhle přídavek je poměrně tupou zábavu ála GTA 3, která Mafii 2 prakticky zcela ignoruje, troufnu si říct, že Jimmyho Vendetta za ty peníze rozhodně stojí. I když pak jste u mě na hlavu padlí barbaři :)

Původně jsem psal jiný komentář, ale začínal být nějaký dlouhý, takže se to pokusím nějako zdrcnout...

V podstatě platí, že Mafia 2 je stejně dobrá, jako první Mafia, ale dneska už svými přednostmi tolik nevyniká. (A nebo možná není - viz dole.) Hra opět stojí na příběhu, dialozích, atmosféře. Příběh je zajímavý a perfektně se stará o to, aby samotné vaše konání v misích mělo patřičný význam. Dobře napsané, vtipně a (v angličtině) skvěle podané dialogy spolu s hudbou vyplňují pro někoho snad nudnou jízdu po městě, ale osobně jsem si ji v simulation módu celkem užíval, stejně jako atmosféru 40. a 50. let.

Ale i když příběh je sice kvalitní a pestrý, zároveň musím dodat, že místy (a hlavně v posledních kapitolách, ve kterých zároveň mírně ztrácí na kvalitě - ostatně jako vůbec celá hra) imho až příliš připomíná příběh jedničky.

Závěr hry je pro mě vůbec mírným zklamáním - svou povědomostí pro mě snad až lehce iritující příběh, několik velmi akčních části s absurdně vysokým množstvím nepřátel, prakticky většinu času jen zjišťuju, co se podělalo tentokrát. A závěr... z dramatického hlediska je to asi fajn, ale radši bych hru končil s příjemnějším pocitem. Posledních pár kapitol v čele s tou závěrečnou mě prakticky přesvědčily snížit Číslo z 90 na 85.

Ne že by šlo jen o závěr, Mafia 2 trpí řadou malých nedostatků a chybek napříč hrou, ale prakticky všechny jsou pro mě přehlédnutelné. (Nicméně se trochu bojím, že kdybych se rozhodl experimentovat s fungováním města a jen tak si volně blbnout, asi bych objevil řadu nepříjemných kiksů a blbostí.) Pokud se člověk drží příběhu, nemůže se nic zásadního podělat.

Nepříjemná může být obtížnost - i když většinou vydržíte víc, jedna dobře mířená kulka vás může zabít a napříč hrou je pár míst, kde se dá na chvíli vytuhnout, což dneska při Normal obtížnosti opravdu nebývá zvykem.

Mechanismy přestřelek fungují, ale nemůžu říct, že bych se u nich bavil, bo jde o klasické vzájemné ostřelování se z poza krytu a nepřátelé nejsou zrovna vynalézaví - až příliš času padne na čekání až nepřítel vystrčí palici k ustřelení, než aby to byla jednoznačně zábava.

No ale celkově jsem si hru užil. Důraz, který klade na příběh a jeho přirozené podání, se už dneska prakticky běžně nevidí a protože je Mafia 2 vyprávěním opravdu nahuštěná, jsem spokojený. Oproti první Mafii jsou tu ale samozřejmě věci, které mi chybí - není tu žádný venkov, dokonce ani žádná forma závodů. I samotné město působí tak o třetinu menší, než to z jedničky, navíc mi přijde, že hráče až příliš omezuje v tom, kam může a kam nemůže jít. Stejně tak nadzemka je asi taky nefunkční a nemůžu se zbavit dojmu, že policajti jsou ve dvojce mnohem otravnější (je jich víc, jsou agresivnější).

Asi bych toho o Mafii 2 mohl napsat ještě mrtě - vylepšování auta vč. vlastní SPZky mi udělalo radost, vyvážená ekonomika mile překvapila, atd., atd. Mafia 2 je kvalitní AAA titul a fandům jedničky se bude líbit. (I když za lepší ji relativně k roku vydání asi mít nikdo nebude.) Přesto je ze hry cítit určitá sterilita, jako by vývojáři lehce zaspali dobu, nebo byli nuceni řadu věcí vypustit (patrně oboje) a nebýt příběhu, atmosféry a dialogů, byl bych asi docela zklamaný. Ty ale celou hru úspěšně táhnou při nejmenším na těch 8 a půl.
____________________________
Jednu věc přece jen doplnit musím: Jakkoliv jsem se u hry bavil, prakticky okamžitě po sepsání tohoto komentáře jsem při ohlédnutí za hrou začal registrovat, co všechno v ní není. Jako první mi padly do oka vedlejší mise, které byly ze hry z velké části odstraněny, přestože místa pro jejich získávání jsou na mapě stále vyznačena a dialogy dávají jasně najevo, že se s nimi počítalo. Stejně tak chybí řada scén známých z dřívějších gameplay videí a trailerů, nebo možnosti volby ať už na úrovni mise, nebo celého příběhu. Jaký má smysl rušit možnosti a redukovat 4 konce na jeden, když hra má 10-12 hodin a prakticky nulovou replayabilitu?

A tohle je jen část věcí, které si nové vedení dosazené 2K dovolilo se hrou udělat - osobně tipuju, že ve hře je cca 35-40% z původně zamýšleného obsahu. Ano, i tak je to skvělá hra, ale rozhodně nekope stejnou ligu s první Mafií. Přitom ale úplně klidně mohla, jenže 2K jí v tomhle směru jednoduše zcela záměrně zlomilo vaz, nejspíš jen proto, aby mohli lacině vyrobit a draze prodat pár DLC. A to je tak neskutečně hnusné, že bych měl upřímnou radost z toho vidět zodpovědné osoby pořádně trpět.

A na závěr ještě dodatek k CZ dabingu - herci předvádějí na české herní poměry nadstandardní výkon. V praxi to znamená, že můžeme slyšet cokoliv od excelentního dabingu po totální kiksy, nicméně hlasy samotné jsou většinou OK a některé vedlejší postavy jsou namluveny až překvapivě dobře. U těch významnějších je ale naopak často znát, že herec nemá šajna v jaké situaci postava svou repliku pronáší a výsledek vyzní prostě jako pěst na oko. Hlavní postava Vita ale určitě patří k těm hůře namluveným: V jedné scéně zní docela přirozeně, v jiné naopak naprosto chladnokrevně, v další zase nějak jinak a výsledek je prostě strašně nekonzistentní a prakticky takhle Vito působí jako solidní sociopat. Pár čistě vedlejších a bezvýznamných postav má pak naprosto tragicky zvolené dabéry. Co český dabing ale zazdívá především, je autor překladu z angličtiny - ten člověk prostě nemá pražádný cit pro český jazyk, nesmyslně se snaží o doslovnost, i když se to obvykle vůbec nehodí a sem tam se v textu objeví nějaký patvar, že člověk až zapochybuje, jestli je dotyčná osoba vůbec Čech. Celkově ale jak už jsem napsal se český dabing dá přežít a určitě patří k těm lepším CZ herním dabingům, třebaže od toho nejlepšího (Mafia) je pořád na hony vzdálený, o tom (opravdu profesionálním) anglickém vůbec nemluvě. Jen škoda, že celý proces tvorby CZ verze lokální distributor tak docela nezvládnul a nám, kteří s anglickou verzí nemáme problém (respektive ji rovnou upřednostňujeme), tak způsobil vlastně jen řadu nepříjemných problémů.
____________________
A ještě jeden s odstupem dodatek :)
Na začátku jsem napsal, že "V podstatě platí, že Mafia 2 je stejně dobrá, jako první Mafia, ale dneska už svými přednostmi tolik nevyniká." Tohle tvrzení bych nyní rád popřel - první Mafia je jednoznačně výrazně lepší hrou. Mafia 2 má proti prvnímu dílu žalostnou variabilitu misí, přestřelky jsou nudnější a skriptované honičky aut snad až trapné. Cutscény jsou sice na vyšší urovni, než v prvním díle, na druhou stranu v jedničce si autoři klidně dovolí vám ušetřit cestu z A do B právě nějakou cutscénou (např. jízda na farmu), kdežto ve druhém díle se něčeho takového západní produkce patrně bála jak čert kříže (GTA přece nic takového nikdy neudělalo, takže je to určitě špatně!), tudíž je tu nejspíš opravdu víc řízení, než by doopravdy muselo. Stejně tak si všimněte, že narozdíl od jedničky nikdy nikam během hraní nejedete jen jako pouhý pasažér (snad s vyjímkou úvodní cesty z nádraží) - pokaždé jste řidič vy.

No tak si to vyjmenujem.

AI nepřátel je ubohá a opravdu se nepamatuju, kdy jsem naposled tohle považoval za standard (v posledních 5 letech to rozhodně nebylo). Hra je trochu těžká jen proto, že jich na vás posílá tuny a proto, že mají sklony se k vám dostat nebezpečně blízko (pokud možno z ničeho nic vyběhnout z poza rohu ke kterému jste zrovna nic netuše přišli - to je prkaticky instakill). Obzvláště psi byli vyloženě směšní.

Design úrovní stojí na tom, že Kane a Lynch vběhnou do "arény" - na druhé straně do ní vběhne tucet frajerů, chvíli po sobě střílíte nepřesnýma slabýma zbraněma, když je vystřílíte, naběhne další vlna. Po 1-3 vlnách můžete pokračovat uličkou do další arény a to je prakticky všechno. Přestřelky mi přijdou poměrně težkopádné, ať už vinou systému krytí, kamery přes rameno, nebo grafického filtru.

Ad grafický filtr. Jo, je hezky zpracovaný, vlastně je tou asi nejlépe zpracovanou věcí na celé hře, ale pořád je navržen tak, aby dělal hru ("umělecky") hnusnou, dělá věci nepřehledné, atd., prostě je jen otázkou času, než začne srát. Vůbec prostředí Šanghaje je (sice realisticky, ale pořád) hnusné, ale do toho nemá cenu moc kopat to je holt styl. Jen mi přijde, že se autoři za tu špínu a hnus Šanghaje snaží schovat i mizerně odvedenou gamedesignérskou práci.

Největším plusem jsou tak opět hlavní hrdinové, hlavně teda Lynch, kterému se pod nohama hroutí život do sraček a nemůžu s ním holt jinak, než nesoucítit. Kane naproti tomu mi tu tentokrát přišel jako poměrně nedůležitý panák. Příběh plní roli lepidla, ale kvalitu bych nehledal. Je jednoduchý a krátký. Navíc ten konec mi nepřijde nejšťastnější - ukrást v Šanghaji civilní dopraní letadlo a odletět s ním pryč po krvavé přestřelce na letišti fakt nepovažuju za adekvátní, a hlavně definitivní řešení situace... ale co už.

Na Destructoidu je recenze zakončená tímhle verdiktem: "There is only one thing that Kane & Lynch 2: Dog Days succeeds at. It makes Kane & Lynch: Dead Men look really, really good." - A s tím se dá docela dobře souhlasit. Nejde ani tak o to, že by KL2 byla totálně zmrvená hra, ale po stránce hratelnosti předvádí něco, co by začátkem dekády platilo za lepší průměr. A jednička vypadá vedle dvojky opravdu hodně, hodně dobře.

Předem říkám, že nejsem multiplayerový hráč a to, že se SC uchytil na poli progamingu, je mi naprosto ukradené. StarCraft počítám mezi nejlepší RTS strategie, co jsem měl tu čest hrát, i když tenhle žánr už nějaký ten rok nevyhledávám. Každopádně jsem od dvojky čekal..hm... no hlavně pokračování příběhu a jinak prostě SC1 v nový grafice. A nemůžu říct, že jsem z SC2 zrovna nadšen, protože... no... je tu prostě spoustu maličkostí, které mi nesednou.

Na začátek uvedu že hudební doprovod je špičkový a grafika rozhodně není zlá, cut-scény vypadají skvěle ať jsou jsou v enginu, nebo pre-rendered, prostředí jsou atraktivní. Tím bych asi pokryl jednoznačné klady.

Záporů a výtek bude trochu víc - první co mě celkem zklamalo, je náplň misí. Téměř všechny jsou totiž takové, které běžně ve strategiích hrají roli okořenění zaběhlých postupů - závody ve sbírání minerálů, blbosti na čas, přepadávání vlaků a cojávim co všechno tam bylo za hovadiny. Jenže tohle má být koření, proboha. Kořením se jídlo dochucuje, tady prakticky nic jiného než tyhle mise není, respektive je jich tak málo že jsou prakticky k nerozeznání. Prostě to celé působí jak nějaká tajtrlikárna pro pro fakany s xboxem nebo lidi co hrajou tak maximálně WoW. Snad toho nechci tolik, když chci standardní nášup "postav základu, braň ji a pak všem nakopej prdel" misí - to je tak nějak to, co od RTS čekám a chci. Mise taky nejsou bůhvíjak dlouhé - většina je tak na 20-30 minut, jen asi u 2-3 jsem strávil lehce přes hodinu.

Za další obtížnost na normal je ... hm... loadoval jsem asi dvakrát. No ok, poslední mise byla celkem záhul a shodil jsem si rychlost na minimum abych stíhal, ale převážná část misí je prostě stavěná tak, že by je nesplnil jen blbec. Ad stíhání, nová detailnější grafika jako obvkyle znamená menší přehlednost bojiště. Navíc kamera mi přišla zbytečně blízko, ale to už je nějaký pitomý zlozvyk 3D RTSek že do záběru se prd vejde... no zas extrémní problém to nebyl, hned jsem si zvyknul, ale do očí mě to taky celkem rychle praštilo.

S přehledností souvisí i množství druhů jednotek, kdy jsem měl pocit, že Blizzardu snad jeblo, protože jich je snad jednou tolik, co v SC1 (původní + nové, i když některé jsou k dispozici "buď a nebo" a v mulťáku asi všechny nebudou) a kdo se v tom má sakra vyznat?! Je toho prostě mrtě a nevidím důvod proč. Dojem na mě nové jednotky taky bůhvíjaký neudělaly, navíc mi přijde, že stylem i vlastnostma lehce ubírají na odlišnosti mezi rasama. Jediné, co mi opravdu udělalo radost, je animovaná hlava nové jednotky Thor Guvernér!, ale jinak nostalgie dělá svoje a (staro)nové palice mě tak spíš zklamaly. Přibylo i něco málo budov. Za plamenometnou věž jsem byl v poslední misi fakt rád, dvě fronty na jednotky taky potěší, ale celkově vzato nic, co by stálo za zmínku...

...z pozitivního hlediska. Z negativního hlediska (a třeba to má mulťák jinak, ale co já s tím) mě štvalo, že upgrady jednotek si nakupuju na lodi za kredity mezi misema a pytel budov v samotné hře prostě nemá jinou funkci, než že mi dovolují postavit určité jednotky v jiné budově a že mi zabírají místo. Jediné dostupné upgradování v rámci mise se týká obecné síly zbraní a štítů. Štve mě to i z toho důvodu, že kreditů rozhodně není dost na všechny upgrady a já se musím dost poslepu rozhodovat, co se mi bude hodit a co ne. Krom toho si za protosské a zergské artefakty, které nacházíte v misích, vylepšujete nebo rovnou získáváte nové jednotky a budovy, opět stylem buď a nebo a abych už teda zmínil všechno, můžete si taky za kredity najímat do misí výrazně silnější jednotky - žoldáky, ale nikdy jsem to neudělal.

Příběh mi přišel celkem jako fraška, která těží z příběhu jedničky a mojí zvědavosti. Celé je to podané tak nějak politicky korektně, průhledně, jednoduše, snad je to i lehce emo, i nějaký ten wtf moment by se našel. Velkým zklamáním pro mě byli protové, kteří snad nikdy víc nepůsobili jako banda retardovaných indiánů meloucích o poselstvích a dědictvích a podobných blbostech.

Mimochodem si za proty pár misí vedle těch teranských odehrajete a mihne se tam i pár jejich hrdinů, ale prakticky to takhle nedává smysl a dotyční hrdinové holt působí jako bezvýznamní panáci. (Ne, fakt nebudu čekat na datadisky - vyšlo to teď a samostatně, takže to tak budu i brát.)

No. Kdybych si měl vybrat kvalitní RTS, kdykoliv dám přednost prvnímu StarCraftu před dvojkou, protože kampaň dvojky očividně vznikla jen jako nutný přívěsek multiplayeru, který má patrně za úkol zabavit lidi, kterým se RTS dostala do ruky poprvé v životě. Možná je SC2 zábavná hra, ale nástupce prvního StarCraftu v ní opravdu nevidím - po stránce příběhu i (alespoň v kampani) mechanismů šla kvalita směrem dolů.

Třetí díl v sérii zatím považuju za nejlepší - graficky opravdu pěkný, stealth mechanismy jsou dost propracované na to, abych je bral vážně (když jsem po první misi zjistil, že po mě hra háže statistiky zabití, zkusil jsem hrát bez likvidace nepřátel a hle - šlo to), lokace dál úspěšně ztrácejí na linearitě - tohle všechno dělá z Chaos Theory opravdu kvalitní stealth akci.

Nové hračky jsou opět pěkně zpracované, občasný humor baví, no prostě třetí Splinter Cell mi udělal radost. Ále samozřejmě má svoje chyby: Product placement zde nabývá absurdních rozměrů - že všechny udělátka ve dvojce byly Sony Ericsson, to ještě beru, i ty AMD64 a Nokia spořiče, snad i Prince of Persia poznámky bych s lehkým pohrdáním přešel, ale Airwaves žvejky už jsou prostě trochu přes čáru. Hra si taky občas utahuje z jiných her a tváří se jako lepší a dospělejší, jakoby říkala "teď když hraješ tuhle hru, tak už seš velkej kluk", nebo cojávim. Tohle jsou dvě věci, které mi hru docela znechutily.

Menší připomínky bych pak měl ke vzhledu Sama Fishera, který v animačkách vypadá podstatně mladší a jeho xicht ve hře ve mě vyvolával nutkání toho chudáka utratit >_> Taky jsem měl podivný pocit, že v animačkách Sama mluví někdo jiný, ale to byl asi jen pocit.

Příběh je zase nudnější než ve dvojce a hlavně mi u něj scházela dynamika předchozích dílů - tam bylo celkem jasně znát, jak se krize vytvořila, řešila a ukončila. Tady mi přišlo, že se konec uměle oddaloval přes několik posledních misí a popravdě začínalo to být docela otravné.

Nové hračky a fičury fungují dobře, nicméně nějak mi uniklo, k čemu tam byl ten EMP pohled a výběr vybavení na začátku mise mi připadal tak nějak zbytečný. Za velký plus považuju přítomnost mapy.

Leveldesign i když často komplexností dosahuje něčeho, co už nemůžu nazývat lineárním, často taky zůstává obyčejnou chodbou, dál se rád spoléhá na z ničeho nic bezdůvodně otevřené nové cesty dál. A co není vyloženě chyba, ale přihodilo by hodnocení tak 5%, je variabilita misí, která není zrovna velká a i když prostředí se docela mění, hraje se to pořád vesměs stejně - tady si myslím opět Pandora Tomorrow vede.

Ale celkově jsem s dosavadním vývojem série spokojený - třetí díl se kvalitou dostává tam, kde jsem ji vzhledem k pověsti čekal.

Prvním milým překvapenám bylo, že i když hra trvala na tom, že mám mizerné ovladače, graficky vypadá podstatně lépe než první díl, a většina pohyblivých světlených zdrojů jako například baterky na hlavách nepřátel vrhají "paprsky", takže alespoň odtuším, proč jsem byl zahlédnut v absolutní tmě, třebaže ideální to taky zrovna nebylo.

Tentokráte jsem taky více využil speciální munice i nových triků. Lokace a herní situace jsou navržené i s důrazem na atraktivitu a i když jsou stále poměrně lineární, už to alespoň nepůsobí bůhvíjak absurdně. I vojáci začali být o něco tolerantnější ke svému bezprostřednímu okolí, takže chytnout někoho zezadu se stalo docela použitelnou taktikou, stejně tak vítám změny v ovládání, např. že už není nutné na zamčené dveře složitě vybírat paklíč, atp.

Příběh je opět poměrně nezajímavý, ale na rozdíl od prvního dílu jsem ho trochu vnímal. (Ono když na vás v intru vyskočí digitální Travolta s Willisem, tak to holt pozornost trochu upoutá :)

Celkově působí Pandora Tomorrow podstatně solidnějším dojmem než první díl a vůbec jako seriózní komerční titul a snad i můžu říct, že jsem se místama i bavil :)

Po prečtení místních komentářů jsem se mrknul na pár videí a došel k názoru, že Splinter Cell si patrně nerozumí s novejma grafikama a/nebo Windows 7, protože ačkoliv jsem všechno co šlo posunul doprava, hra vypadala v porovnání s videi celkem hnusně - tak o 4 roky starší. A patrně z toho vyplývají některé další věci, které tady budu kritizovat. Tolik upozornění na úvod.

Můj celkový dojem ze splinter cellu je, no.. špatný. Přijde mi že se snaží dost brát z předchozích stealth záležitostí - hlavně z MGS, ale ve výsledku je to celé volaké domrvené. Než se vrhnu na mechanismy, kopnu si do příběhu. Protože mě vůbec nezaujal, protože nějaké -istány (zrovna tady shodou okolností istány nejsou, ale bylo by to prašť jak uhoď), ukradené atomovky, komunisti, hrozba třetí světový, americký patriotismus, hlavní hrdina má dceru, která je tam vyloženě čistě a pouze proto, aby Sam vypadal o něco míň jako mašina na zabíjení a prostě koho tohle proboha může bavit. I když Sam je vzhledem k okolnostem vážně sympaťák. Stejně tak občasný humor poměrně bavil, takže za to by se body našly.

A teď teda mechanismy. Za prvé, linearita. Tahle hra je totální, ale fakt vyloženě totální chodba. Jestli jsem u Chameleona nadával na linearitu, tak vedle prvního SC je Chameleon sandbox jak prase. Všechno je na cestě dopředu. Cesta dopředu existuje jen jedna shodou okolností na ní leží úplně všechno. Proč lezu do budovy CIA (nebo NSA nebo co to kruci bylo za barák) kolem hlavního vchodu, kde je bezpečnostních prvků tři prdele, když na druhé straně to hlídá jen pár securiťáků a snad všechny cíle mise jsou odtamtud blíž?! Prostě totálně nastavovaná chodba. A není nic horšího, než když je cesta dál nějako skrytá, protože můžete vidět několik potenciálních východů, ale existuje vždycky jen jeden. Takže jsem a konci první mise s ambasádou skákal jak blbec na stožár lampy, na palmy, odrážel se na zeď, zatímco o kus dál na mě čekala nějaká nevýrazná trubka. Nebo jsem běhal/se plížil kolem dokola restaurace jak kokot, než jsem zjistil, že kuchař má v temném koutě za sporákem žebřík do vyššího patra. A žádnou jinou cestu nahoru. Proč? Copak je proboha tak těžké udělat ty lokace aspoň trochu normální a přirozené? Proč nemůžu zeď přeskočit na 4 místech, když k tomu povaha architektury sama vybízí, a musím použít to jedno, kterého jsem si původně vůbec nevšimnul a jal se vracet zpátky napříč úrovní v domnění, že to hra tak chce? (Další věc - z informací nevíte, kterým směrem máte namířeno. Obvykle to není problém, bo však cesta je jen jedna, ale když ji zrovna nemůžete najít, člověk by chtěl vědět aspoň jakým směrem by se měl obecně pohybovat.)

Plížení stíny mě taky iritovalo - hlavně v situacích, kdy ačkoli ze Sama byly vidět 4 zelený světýlka a okolo prostě tma jak v řiti, ukazatel viditelnosti byl na polovině a všichni mě tak taky viděli. Což je teda možná důsledkem absence nějakých efektů, ale pořád to znamená, že jsem se nemohl dost dobře ani přibližně spolehnout na tmu, kterou vidím. Odrovnávání nepřátel ručně bylo poměrně frustrující, bo kurvy i v tom šeru mají neuvěřitelně vyvinutý zrak a detekují vás v minimálně 180° radiu a při pokusu dostat se k nim zezadu mě na posledních pár metru neslyší snad jen při minimální rychlosti (jinak je systém změny rychlosti zajímavý, stějně tak náhražka za menu), kdy je zas nemám šanci dostat za chůze, takže i v absolutní tmě byla likvidace menším peklem. Navíc pokud si mě nepřítel všimnul těsně před tím, než jsem ho sejmul, nepřátelé v okolí o mě automaticky věděli. Oproti tomu i když maník do vysílačky nahlásil nalezení těla, neznamenalo to obvykle alarm. Alarm se ovšem čas od času spoušel na základě nevím čeho - i když jsem vyčistil celou lokaci a těla poschovával, o kus dál se navzdory tomu spustil alarm s tím, že někdo našel mrtvolu. Ooh a reflektory, ty mě štvaly fest - proč nejdou rozstřelit? kdejaká fpska mi dovolí rozstřelit reflektor. Tady to udělat nemůžu a dostat se do reflektoru = alarm, i když široko daleko není nikdo, kdy by mě ve světle reflektoru mohl vidět. Frustraci celkem dobře potlačovaly loading časy, neboť prakticky žádné měřitelné nebyly :)

Specialitky v arzenálu jsem využíval spíš sporadicky - nenarazil jsem na žádný vyloženě kritický moment a celou hru jsem se držel "šetření na horší časy", které v podstatě nikdy nepřišly. Specialitky jsou tu prostě při nejlepším takovými žolíky, když už vás postup klasickým způsobem nebaví, nebo nějaká situace štve. Prakticky vzato jsou ovšem k ničemu, obzvlášť když si člověk přestane dělat hlavu se supersmysly nepřátel a naopak začne do jejich hlav dělat díry. Mimochodem zbraně jsou příjemně nepřesné (a Samova zbroj mizerná), i když by bylo milé, kdyby se to dalo říct i zbraních (a zbrojích) nepřátel.

No. Prostě na mě to působí jako budgetovka. V lecčems pochybně provedená, absurdně lineární hra, příběhem i settingem pro mě těžce nezajímavá (ty Clancyovky musí být fest na jedno brdo) a skoro si říkám, jestli mě ten Chameleon nakonec nebavil víc. Asi jo. Trochu mě děsí, že zrovna tohle je druhý nejlépe hodnocený díl série, kterou řada lidí bůhvíproč chápe jako zakladatele a vlajkovou loď stealth žánru.

Takže Chameleon. Nebyl skrytým klenotem, jak se tady řada lidí tváří, třebaže totální katastrofa to taky nebyla.

Už na začátku Chameleon docela pěkně překvapí grafikou. Asi by překvapil víc, kdybych hrál v nějakém nižším rozlišení, ale Mafiácký engine je holt kvalitní a grafika na svou dobu obstojná.

Ostatní už ale tak úžasné nebylo - především šílená naskriptovanost skoro všeho, mi vyloženě lezla na nervy a vrcholem bylo, když po mě hra požadovala klíč od hangáru, ve kterém jsem přitom dávno stál. Navíc naprosto zbytečně, protože hangár byl jen bodem na cestě někam docela jinam. Vůbec mise na letišti je prostě lineární skriptovaná sra-ee..humus. Všeobecně jsou mise povětšinou těžce lineární a to i navzdory tomu, že řada z nich obsahuje velká otevřená prostranství. Víc než jedna cesta k cíli je tu menší svátek.

Za další, naprosto absurdní přebytek světla v drtivé většině lokací - sebeslabší stín vás činí naprosto neviditelným na vzdálenost vyšší než pár metrů, i kdyby mělo jít o stín větve nějakého stromu. Ano, tohle je sice běžný problém stealth akcí - viditelnost odvozená podle intenzity stínu na daném místě má k realitě daleko - ale v ostatních akcích člověk běžně nenarazí na otevřené prostory, kde by to bylo tak jasně vidět, nehledě na skutečnost, že mise v Chameleonu se běžně odehrávají ve dne. Není nad to mašírovat si to do vojenskýho přístavu prostředkem mostu jen proto, že na něj shodou okolností dopadá stín z nějakého pilíře nebo tak něčeho. Nepřátelé jsou schopni jít ohledat mrtvolu přes půl mapy, ale že vedle ní stojíte vy si nevšimnou, protože tam, kde stojíte, je o něco tmavší tráva.

Dál jen rychle: Příběh i dialogy jsou otřesným céčkem, většina misí vlastně ani nevyplývá z těch předchozích, prostě se "odněkud" berou. Smysl výběru vybavení na začátku mise mi v podstatě uniká - zbraně ještě budiž, i když je jich tam i tak zbytečně moc, ale výběr dalšího vybavení je prakticky formalita. Stealth prvky a gadgety často nemají rozumné využití, některé vyloženě chybí. AI je v podstatě blbá jak cihla a umí jen pár základních triků, ale bůhvíjak to nevadí. Hudba... nestojí za zmínku.

Akce je v Chameleonovi celkem slušná, ale spíš než stealth mi připomíná libovolnou FPS, ve které vám dají zbraň s tlumičem. Teda krom částí, které jsou navržené tak, aby se zvrhly v ratata - to už je holt obyčejná střílečka jako každá druhá. Nicméně tak či tak v tomhle směru funguje Chameleon celkem obstojně, pokud to autoři dovolí. Zbraně nepřátel jsou přitom dost smrtící na to, aby vás od ratata přístupu běžně odradily, což je asi jedna z těch mála věcí, které Chameleon jako stealth akce zvládá celkem dobře.

Taky bych rád dodal, že druhá polovina, nebo možná spíš poslední třetina kvalitativně jasně převyšuje první část hry - je méně skriptovaná, autoři vám nepředkládají tolik blbostí a taky je poměrně akčnější.
Jo a někde asi uprostřed je mise na jedoucím vlaku, která jako snad všechny mise na jedoucím vlaku fajn :)

Chameleon je prostě slušnou budgetovou hrou, která míchá celkem ucházející akci s poměrně odbytými stealth mechanismy. Výsledek v podstatě není marný, ale příběh Chameleonovi na kvalitě opravdu nepřidává a tvrdit u něm, že "se jedná o jednoznačnou stealth akci" se mi docela příčí, bo kdyby to měl být "jednoznačný stealth", musel bych s číslem tak na 60.

Ale tak poslední mise mi trochu spravily chuť, trochu uvažuju i o 75, ale asi to nechám jak to je. Každopádně je škoda, že tahle hra na západě nevyšla. Ročně celosvětově vycházejí kvanta mnohem větších blbostí.

V podstatě souhlasím tím, co napsal ugraugra.

Školní prostředí namísto gangsta-nigga je vážně osvěžující změna, variabilita misí se při nejmenším vyrovná San Andreasu, možností se vyblbnout jsou tu mrtě. Hra je relativně jednoduchá a taky mi to tak spíš vyhovuje, než naopak, a souboje považuju za celkem zábavné, i když je pravda že drcení jednoho tlačítka funguje samo o sobě celkem obstojně. Skvělý je i humor.

Po technické stránce co zásadního vytknout, i když určitě je vhodné instalovat patch. Hra mi sice párkrát spadla, ale nebylo to nic hrozného - rozhodně ale ukládejte pravidelně sami, bo tu žádné autosavy nejsou a když vám to jako mě 6 hodin od posledního savu spadne, není to vůbec pěkné. I když je pravda, že v hodinách chemie a částečně i hudebky a v některých dalších částech (hlavně interéry) se hra opožďuje, nikdy mi z toho nevzešel zásadní problém. (Možná krom failnuté hodiny chemie, ale těch bylo i tak dost :))

Kdybych měl hře něco vytknout, bude to hudba, která je imho prostě odfláknutou sbírkou nevýrazných melodií.
Grafika mě naopak příjemně překvapila - kdybych to srovnal se San Andreasem, tak tady je všechno detailnější a barevnější a vůbec prostě hezčí :)

Po stránce gameplaye mě poměrně zklamala možnost balení holek, která opravdu končí jen líbačkou se 100% health bonusem, což navíc vyplývá z úspěchu ve výtvarce a ne z balení slečny.

A pak jsou tu samozřejmě typicky Rockstarovské neduhy, jako že musíte v rámci příběhu dělat blbosti, které byste sami nedělali (vůbec příběh taky nikterak neoslní), nebo že mise je v případě neúspěchu v drtivé většině případů nutno opakovat od začátku. Občas naštval i denní časový limit - jednou mi harant usnul kousek před koncem dlouhé a i trochu těžké mise, jindy dva metry od postele... podporuje to sice iluzi denní školní docházky, ale imho to šlo zpracovat i líp.

No prostě Bully má svoje mouchy, což je důvod proč mu nefláknu 90. Vedle GTA her se Bully určitě neztratí a svou originalitou nad ně v podstatě vyčnívá. Rozhodně se nenechte zmást místním celkovým hodnocením - 73% je urážka :)

Blbost. Ale zajímavá. Teoreticky bych tomu právě tak mohl plácnout i podstatně vyšší hodnoceni, neboť jsem tu věc "dohrál" a po stránce zážitku to nebyl tak docela fail, ale přece jen tohle je trochu silné kafe :)

Asi 9hodinová jízda, která atmosférou opravdu nejvíc připomíná Bioshock říznutý špetkou Cryostatis. Zároveň se ale dočkáte několika úseků, ve kterých vás bude doprovázet společník a hratelností mi často připomínala dnes už prakticky oldskoolový styl, který předvádělo třeba Pariah (nevím co proti té hře máte :))a podobné béčkové věci.

Nějak se mi dneska nechce rozepisovat, takže jen v bodech:

- Graficky je to Bioshock hadr, jen místo art deca je tu železobeton, ruská avantgarda a 50's laboratoře.
- Proti Bioshocku větší důraz na zbraně a méně speciálních schopností rukavice. Na druhou stranu ovládání rukavice mi přijde lépe zpracované, než ovládání plazmidů a když se chce, dají se dobře kombinovat.
- Hezký HUD :)
- Na jednu stranu hodně zajímavých puzzlů a žůžo souboj s jedním z bossů na vlaku, na druhou stranu hlavně ze začátku jsou situace občas stavěné na určitý herní styl/zbraň, nebo jsou příliš obtížné, což naštve hlavně na začátku - později už si člověk ani nevšimne.
- Upgrady nejsou zrovna vyvážené. V první polovině je občas překvapivě snadné umřít, ke konci je naopak téměř nemožné.
- Často taky až moc očividně skriptované: Mutant nenapadne vojáky za krytem, protože dokud neuděláte 3 kroky vpřed, žádní tam nejsou.
- Příběh se pochopitelně točí kolem cestování časem. Je škoda, že je často podávaný vyloženě lacině. Autoři vám klidně hodí na obraz noviny, kde jsou líní vytvořit pro něj aspoň lorem ipsum a použijí náhodnou změť znaků, ačkoli je ten text na monitoru perfektně čitelný. I reálie občas docela neštymují - tady člověk lituje, že na tom nerobili rusové. V tomhle směru bych jako vzor možná zmínil Red Alert.
- Jsou tři konce. Asi. Žádný se mi bůhvíjak nelíbil.

A já už nevim, dneska mi to nějak nemyslí, tak to bude radši asi všechno :)
Bůhvíjakej zázrak to sice není, blbá hra ale taky ne, takže pokud nemáte co hrát, jděte do toho.

Po dohrání Chameleona jsem se jal být tolerantnější k podobným hrám, co mě v minulosti zklamaly a krom toho, že si teď hodím Splinter Celly co tady kolem najdu, jsem dal druhou šanci i Alpha Protocolu, který mě napoprvé ani v nejmenším nenadchnul. Jak už jsem měl naučeno, co mě v prvních dvou misích čeká, vklouznul jsem do toho nakonec celkem snadno a hru od začátku do konce jednou projel. A nastal tedy čas, spíchnout nový komentář.

Nakonec asi největší problém, který jsem se hrou poprvé měl, byl ten, že to lidi přirovnávají k Deus Exu, což je s prominutím totální p-čovina. Z Alpha Protocolu se nakonec vyklubalo akční RPG ve stylu Mass Effectu, včetně koncepce typické pro BioWare hry (která mi už poměrně leze krkem): "úvod, několik málo oddělených míst/samostatných linek, závěr". Na rozdíl od Mass Effectu je ale mnohem ukecanější a s větším množstvím technických chyb.

Co se samotné hratelnosti týče, nepřišlo mi, že by to šlo hrát jinak než buď jako střílečku, nebo stealth střílečku. Hackování je ze začátku otřesně těžké a navigace kódů po obrazovce je na zabití, ale když se oko trochu naučí, je stejně primitivní jako páčení zámků a deaktivace panelů - do hackovýání jsem neinvestoval prakticky nic, přesto jsem tentokrát za celou hru spustil failnutým hackováním jediný alarm.

Základy stealthu celkem fungují a určitě se tak dá dobře hrát, ale pořád nevím co si mám myslet o über skillu kde pobíhám relativně dlouhou dobu okolo totálně neviditelný. Pokud nevystřelím nebo tak něco, o neviditelnost nepřijdu a ještě můžu ručně takedownovat nepřátele na hromadu aniž bych o to neviditelnost přišel, dokonce se klidně může někdo z metru dívat jak složím na zem jeho kolegu a pořád jsem v klidu, můžu u klidně do někoho narazit a nic - prostě totál brutál ultimátní skill. Ono už ten krátkodobý na pár sekund, který se sám automaticky aktivuje když někomu vlezete do výhledu, se dá pozdějš využívat docela stejně - za rohem na vás vybafne maník a vám to hodí na pár vteřin invisibility, během kterých ho snadno složíte k zemi. Nepřátelé se často objevují odnikud, jak jsem psal už posledně - na vyšších úrovních stealthu sice získáte skill, který pozice nepřátel ukazuje permanentně, ale pro někoho, kdo se na stealth vyloženě nespecializuje, musí být náhodné vyskakování nepřátel odnikud solidní vopruz. Jednou jsem se schovával v prázdném kumbále, ze kterého z ničeho nic vyběhli tři vojáci.

Zbraně. Všeobecně se dá říct, že zbraně jsou dost nepřesné, navíc jsem měl často pocit, že se do nepřítele spíš trefím střelbou od boku, než když mířím, což je celkem wtf, ale dá se. Otřesná ovšem byla mise, kde musím zachránit nějakého ruského tralaláka, zatímco na něj nabíhá ozbrojené komando - já na střeše, u sebe pistoli a assault rifle - pistoli jsem ještě neměl tak vytrénovanou, abych efektivně dostřelil na vojáky dole, assault rifle je nepřesná jak prase, pokud člověk půl hodiny nečeká s mířením. A když zkusím ze střechy slézt, z rusáka se mezitím stane téměř mrtvola. Tenhle kus jsem opakoval snad třicetkrát. Ovládání sniperky je naschvál otřesné, což od tvůrců nechápu, bo brát si ji nikam nemůžete, a na těch pár místech to v zásadě jen zdržuje.

Mapy jsou totálně nepřehledné. Můžete si před misí koupit i mapu doplněnou o pozice kamer, počítačů atd., ale na přehlednosti jí to nepřidá a stejně nic z toho nejde dost dobře minout, nebo přehlídnout. Taky dostat se přes ovládací prvky k mapě je problém, protože je to skrz menu. Všechno, do čeho se leze skrz menu, budete mít nutkání nepoužívat, protože ta menu jsou prostě hnus - hra klidně na několik vteřin vytuhne jen kvůli pohybu z jedné položky na druhou, občas výběr ignoruje, občas musíte nejdřív kliknout někam jinam, než se hra uráčí nechat vás kliknout tam, kam opravdu chcete, a týká se to skoro všech nabídek ve hře, a že jich tam je dost. Vůbec ergonomie ovládání je prostě otřesná.

U dialogů mě pravidelně do začátku do konce nasíral systém výběru - napsat jedním slovem čeho se volba týká a trvat na tom, že odpověď vyberete, než druhý panák vůbec dokončí otázku, by zasloužilo nějakou cenu za demenci. Několikrát jsem vybral možnost, kterou Thoton následně obrátil totálně naruby, sem tam se otázka na poslední chvíli změní, občas prostě nestihnu zvážit všechny možnosti. A z dialogů tady opravdu vyplývají všechny ty choices & consequences srandy, což z toho dělá v pravdě kardinální průs-r. Prakticky nemáte úplnou kontrolu nad vaším postupem hrou, protože si nikdy nebudete jistí co ten blb Thorton nakonec doopravdy řekne. Obsahově jsou... jak kdy. Někdy humor pobaví a všechno je ok, někdy je to celé takové trapné, někdy postavy dostanou průjem vzletných frází. Thorton je každopádně blbeček. Dá se na něj zvyknout, ale jeho průpovídky obvykle opravdu nebývají zrovna cool.

Příběh není špatný. Usuzuju tak z toho, že ačkoliv tohle je přesně ten setting který mě vůbec nezajímá, mě hraní celkem drželo. Na druhou stranu jsem často nebyl tak docela v obraze. Tvůrci patrně imho dost naivně spoléhají na to, že budu nadšeně číst každé info o každém panákovi nebo organizaci, které se mi do stane pod ruku - Mass Effect měl alespoň dost slušnosti podobné informace zároveň namluvit (a hlavně jsem je nikdy nepotřeboval, abych chápal co se děje a kdo je kdo), každopádně takhle by to v roce 2010 vážně fungovat nemělo. Co ocením jsou choices and consequences - na hře je opravdu znát, že "vaše" (viz dialogy) rozhodnutí hodně ovlivní budoucí dění. Není to tak hardcore jak jsem z některých ohlasů čekal, ale nenapadá mě teď hra, které by byla po téhle stránce promakanější.

Graficky je hra očividně zastaralá, ale dá se. Hudba je určitě nad průměrem. Při ovládání myší se kamera ráda škube a občas vás otočí o 180°, což mě párkrát stálo situaci. Co mě taky štvalo a imho dost ošklivě nahlodává stealth přístup, je nahrávání pozic: ad1 loading trvá vždycky absurdně dlouho - při snaze chránit rusáka jsem viděl loading screen víc než nepřítele, ad2 stealth & žádný quicksave = blbost, ad3 "Tak tohle mi nevyšlo, jak daleko za mnou je asi poslední checkpoint?" ...loading... "Začátek mise?! FFFFUUUU-"

No. Nakonec z toho vylezlo celkem slušné akční rpgčko. Propracovanost následků vašich rozhodnutí celkem spolehlivě kompenzuje pytel všemožných nedodělků a kiksů, příběh jde tak trochu mimo mě a úroveň dialogů mě taky bůhvíjak neohromila. Takže asi tak. Dal bych tomu snad i slabších 80, ale první setkání se hrou bylo dost traumatizující, takže 75.

Taková kombinace STALKER: Clear Sky a Modern Warfare 2.

V zásadě se jedná o naprosto lineární atmosférickou FPS akci. Hlavní roli tu hraje právě tísnivá atmosféra polorozpadlých tunelů metra pod Moskvou. V některých stanicích přežívají zbytky lidské populace. Silnější militantní frakce jsou natolik pitomé, že i na sklonku civilizace proti sobě v tunelech válčí, ale hlavní roli nebezpečí skrývajícího se v nejen v tunelech podzemní dráhy představují mutanti, kteří neustále útočí na poslední lidské osady.

V jedné takové osadě žije i hlavní hrdina a i té už brzy hrozí zkáza. "Když se do zítřka nevrátím, jdi pro pomoc do Polis," praví ostřílený veterán a mizí v temnotě jednoho z tunelů. Nevrátí se. A tak začíná Arytomova strastiplná cesta do Polis a pak ještě dál.

Jak procházíte domovskou stanicí, vidíte překvapivě živoucí místo plné lidí žijících své mizerné osudy. Obchodníci nabízejí zdaleka nejen výzbroj a výstroj, které můžete nakoupit, ale lidé tu hledají všemožné náčiní, suroviny a jídlo. Projdete se malou prasečí farmou, některé místnosti jsou plné beden s houbami, z rádií a gramofonů vyhrávají pohodové jazzové songy. Děti si hrají na chodbách, zatímco rodiče a jejich známí si vykládají historky ze starých časů. Ti co už viděli příliš spíš jen čekají za zavřenými dveřmi na smrt. V podobném duchu se nese i návštěva další stanice, do které se jako doprovod obchodní karavany podíváte a i samotná cesta bude sama o sobě kulervoucím zážitkem.

Opravdu - z toho, co předvádí Metro 2033 v úvodu se atmosféra div nesráží na monitoru a osobně mám za to, že žádná jiná hra se tomuhle jednoduše prostě nikdy ani nepřiblížila. Je věčná škoda, že Metro 2033 není otevřeným světem a nemá alespoň RPG feeling na úrovni STALKERa nebo Outcastu, nebo není rovnou dokonce poctivým RPGčkem, protože to by naprostá kulervoucí bomba. Ještě větší škoda je, že cestou do třetí stanice už kvalita zážitku klesá zpět do pozemských výšin a že za ní hráče čeká povrch, kde už se dá mluvit jen o nížinách, neřku-li hlubinných dolech.

Na povrch se během hraní podíváte několikrát. Jednou krátce v samotném prologu hry, dvakrát na cestě do Polis a myslím že dvakrát později. První delší návštěva venkovního je naprosto otřesná. Za prvé proto, že najít cestu dál je často naprosto šílené a občas jsem doslova bloudil v kruzích (což platí i pro druhou návštěvu), za druhé proto, že se tady už začnou pořádně projevovat neduhy hry.

Je totiž třeba si uvědomit, že onen úžasný úvod je v podstatě těžce skriptovaná ulička s hodně hezkými stěnami. Jakmile dojde na neskriptované souboje, dostáváme "jen" lehce nadprůměrnou střílečku v atraktivním prostředí a ten lehký nadprůměr ještě platí jen pro boj s lidmi. Souboje s mutanty jsou naopak zcela domrvené, především když se jich na vás sejde větší množství (= většina případů řekl bych). Kulky do hlavy jsou ještě poměrně efektivní (i když s většinou zbraní se 1 shot 1 kill taky nekoná), ale hlavy mutantů jsou poměrně malé a jejich majitelé zrovna nečekají na to, až jim je ustřelíte. Vzhledem k jejich počtům a útokům zblízka by se zdálo dobrým nápadem sáhnout po brokovnici, která je ale žalostně slabá - na plný zásobník zabijete dva mutanty a následně se na vás sesype zbytek. Další zbraně na tom nejsou o moc líp.

Zbraním a výbavě by stálo za to věnovat pozornost - většinu hry budete mít v ruce podomácku vyrobené nebo alespoň silně upravené zbraně, které podle toho vypadají a část výstroje má svá ovládací poměrně originální specifika: Domácí sniperku je třeba pravidelně ručně natlakovat, svítilna a později i noktovizor zase spotřebovávají energii, kterou musíte čas od času vyrobit pomocí ručního dynama. Ve hře je i něco jako harpuna nebo kuše, ale neměl jsem tu čest si z ní vystřelit a kouske před koncem jeden z parťáků střílel po mutantech něčím, co principem připomínalo gaussovku, ale nebyl čas tu věc zkoumat.

Výzbroj i výstroj lze ve stanicích nakupovat za předválečnou armádní munici. Zajímavé platidlo, kterým můžete i střílet (je výrazně silnější než běžný domácí šunt), ale právě to mi na něm vadilo: Stačí chvíli držet reload a panák začne ládovat samopal penězma, čehož si v zápalu boje nemusíte vůbec všimnout - tím spíš, když řada zbraní držení reloadu prakticky vyžaduje. Tady si dovolím jednou takovou radu - neobtěžujte se příliš s nákupem zbraní - alespoň co se revolverů a útočných pušek týče, kvalitní kousky často najdete někde se válet chvíli po tom, co jste měli možnost je za kvanta nábojů koupit :)

I přes vyloženě mizerné boje s mutanty (btw. mají taky sklony skákat skrz vás, což na přehlednosti taky vážně nepřidává) a místama podivně zastaralé gamedesignové principy má Metro hodně co nabídnout. Na několika místech můžete uplatnit stealth přístup (patrně se vám to brzo zvrtne v otevřenou střelbu, ale aspoň do té doby stealth funguje) a napříč hrou narazíte na další kulervoucí, nebo alespoň zajímavé momenty, takový příjezd do Polis opravdu uvolní spodní čelist.

Příběh je poměrně zajímavý, ale spíš jen zabraňuje tomu nazývat obsah vatou, než že by vyloženě exceloval, navíc má svoje trhliny. Prim jednoznačně hraje atmosféra okolního světa.

Graficky má Metro 2033 rozhodně co nabídnout - aby také ne, vzhledem k nárokům. Navzdory tomu i na maximální detaily oko sem tam zahlédne rozmáznutou texturu nebo málo detailní objekt a modely postav mají k panákům z Crysis nebo Mass Effectu hodně daleko. Engine ale kouzlí s nejrůznějšími efekty a technická stránka věci je určitě o ligu výš, než cokoli, co jsem zatím viděl. Ozvučení je neméně kvalitní - poměrně často jsem se se sluchátkama na uších zbytečně otáčel od monitoru v domnění, že se v místnosti něco děje a i hudba je naprosto perfektní, ať už se jedná o jazzovky ve stanicích, nebo ambienty v tunelech. Co mi tu ale narozdíl od jiných případů velmi často chybělo, je funkce quicksavu. Metro 2033 spoléhá na checkpointy a nepovažuju to v jeho případě vůbec za šťastnou volbu.

Minimálně začátek by si měl projít snad každý, protože podobně silný zážitek vám dneska prostě ve hře nikdo nenabídne. I dál má Metro 2033 co nabídnout, ale už je to za cenu potýkání se s nedostatky hry, které místama až hraničí s těžkým amatérismem. To dělá z číselného hodnocení poměrně oříšek, protože kvalita různých úseků se pohybuje kdekoli mezi 60-100. Když bych si odmyslel ty nejsilnější momenty a zaměřil se jen na běžnou akční náplň, bylo by to s odřenýma ušima za 75. Celkově ale dávám lepších 80. Rád bych dal víc a při úvodu mě ani nenapadlo že bych mohl jít pod 90, ale totální nadšení nemělo dlouhého trvání a chyby, kterých se autoři napříč hrou dopouští nejde dost dobře ignorovat.

Pořád jsem si říkal jak si připravím komentář předem a nějak jsem na to úplně zapomněl :)

No. Takže asi nějak takhle: Jak většina z nás asi ví, problém prvního dílu spočíval v nekonečném opakování herních úkolů. Od druhého dílu jsem čekal především právě to, že autoři na jejich variabilitě zapracují. A to taky udělali. Tentokrát jsou příběhové mise namíchané ze všech možných úkolů - od přenášení beden, přes přesuny z bodu A do B třeba na čas, honičky, hledání předmětů a osob, plížení se a bůhvíco ještě až k samotnému zabíjení, nemluvě o specialitkách jako jízda s kočárem, nebo létání nad Benátkama. A všechny jsou patřičně příběhově podložené - prakticky každá příběhová mise vás někam posune, uniformní hledání informací o oběti z jedničky je prostě definitivně pryč a příběh jako takový je mnohem propracovanější.

Navíc se vám postupně zpřístupní řada dalších vedlejších úkolů, kterých je tu prostě mrtě - krom obvyklého vraždění a běhání můžete poslíčkovat na čas, napravovat nevěrné manžely, eee... závodit na koni, hledat a sbírat sošky, stránky Kodexu, nebo truhličky s penězma, pírka (namísto vlajek), hledat záhadné glyfy, získat Altairovu zbroj, zbraně, obrazy a cojávim co ještě.
Důležité je, že autoři si dali záležet, aby úkoly nenudily. Často jsou všelijak ozvláštněné a nemůže se prakticky stát, že byste se začali nudit.

Jo a celá hra je obrovská. Začátek se odehrává ve Florencii, která sama o sobě je velká při nejmenším jako dvě města z jedničky a to samé se dá říct i o Benátkách. Vedle nich jsou tu ještě dvě další, relativně malá města, ke kterých ale patří velký kus okolního venkova a po dlouhém úvodu se vám dostane "vlastní" vily a přilehlého městečka, do jehož vývoje můžete investovat měnu a ani tohle není celý výčet lokací. Každé město má navíc svou specifickou architekturu a odráží se to i ve stylu pohybu po jeho střechách. Pokud budete poctivě plnit kdejakou blbost, snadno se dostanete na 30 hodin hodin herní doby a patrně ještě o dost dál.

Autoři se prostě na pokračování vrhli vskutku megalomansky a naštěstí jim perfektně vyšlo - AC2 je tak suverénně nejlepší hrou, kterou jsem loni hrál a určitě patří mezi nejlepší hry posledních let. Dalo docela práci najít něco, co by se dalo zkritizovat, ale tož dá se najít:

V úvodu je všechno poměrně chaotické - máte před sebou kus Florencie, kde fungují všechny herní mechanismy, ale hra vám je vysvětluje postupně, takže se často dozvídáte o věcech, které jste si dávno objevili sami. Na druhou stranu je třeba uznat, že pokud by neměl být začátek jen jeden velký tutoriál, je to tak asi ok. Hra vám navíc bude strkat novinky skrz snad celou hru a řada z nich bude opravdu úplně nová.

Graficky si hra viditelně pohoršila - obvykle tohle u her co hraju na konzolích nepropírám, ale tady je to prostě znát. Rozhodně není hnusná ale detailů poměrně ubylo a pokud vím, je PC verze DX9 only.

Poslední mise v Římě (no jo, tam taky) mi přišla taková tupá - jedna dlouhá ulička, kůň na hradbách, no prostě docela WTF.

Osobně jsem ani moc nemusel ani části spojené se získáním Altairovy zbroje (sice nevím proč, ale nutné pro dokončení hry) - je to takové lineární hopsání (často na čas) ála Tomb Raider. Je sice zpracované dobře, ale prostě mi do tohoto herního světa nesedne.

Spoustu truhliček hlídají stráže. Pokud jsou tyhle truhličky někde venku, figuruje tam stráž prakticky jako v editoru postavený panák a nezaútočí, dokud do něj vyloženě nevrazíte. Stačí projít 2 metry od strážného a rázem jste mu docela ukradení.

Přestože je ve městech několik bodů pro rychlé cestování, fungují jen pro cestování mezi městy - v rámci města musíte buď pěšky, nebo odcestovat jinam a zase zpátky.

Jste-li hledaní, můžete si od pozornosti stráží ulevit mimo jiné i strháváním "wanted" plakátů. Většina jich ale není na úrovní ulice, aby si je lid mohl přečíst, ale jsou vylepené po různých balkoncích a zídkách ve vyšších patrech, což je jednoduše naprosto debilní.

No víc mě teď už nenapadá, takže tolik asi k záporům - jak vidíte, jsou to vesměs samé prkotiny. Na PC je ovšem největším záporem debilní DRM Ubisoftu, které doufejme půjde co nejdřív do hajzlu.

Ještě bych asi zmínil souboje - hodně lidí nemělo rádo souboje v jedničce, mě se naopak líbily velmi. Ve dvojce jsou imho o něco akčnější, zároveň ale komplexnější. Každopádně v jednu chvíli na vás opět útočí jen jeden protivník a osobně na tom stejně jako v prvním díle nevidím nic divného.

AC2 byste rozhodně neměli minout. I by bylo vhodné kvůli příběhu přetrpět jedničku, na kterou dvojka přímo navazuje. Snad jen možná pokud možno berte konzolovou verzi - kupovat PC verzi za současných podmínek považuju za pěkně pitomý nápad.

První Bioshock byl zajímavý hlavně svým prostředím a při prvním zahrání nešlo než připustit značný potenciál, co se znovuhratelnosti týče. Osobně jsem ale později při druhém zahrání zjistil, že ačkoliv možnosti hrát tu jinak tu rozhodně jsou, mě prostě vyhovuje jeden styl a hraju s ním znova, takže iluze znovuhratelnosti byla ta tam a já se eventuelně začal těšit na pokračování.

A to právě přišlo a převážně jsem spíš zklamaný. Začnu třeba s tím, že hrajete za big daddyho. Kdo by čekal, že bude hlavní hrdina fakt badass, kterého skupinka splicerů nerozhodí a ostatní tatíky bude díky plasmidům, hráčskému skillu a lékárničkám lehce porcovat taky, ten bude zklamaný. Náš tatík je totiž jako na potvoru z nějaké té speciální Alfa série - je rychlejší, víc toho dokáže a samozřejmě toho míň vydrží, takže ve výsledku se od hrdiny jedničky liší jen tím, že se může pohybovat i venku.

Graficky se hra neposunula prakticky nikam - patrně je to vážně hlavně stářím, ale textury i shadery působí nezvykle rozplizle a všechny ty sasanky, korály a řasy pod mořskou hladinou už vypadají opravdu vyloženě hnusně. Po hudební stránce naopak potěšilo větší množství dobových skladeb, které si užijete hlavně při loadingu.

Zbraňový arzenál je snad kompletně nový a celkem věrně kopíruje běžný FPS arzenál současnosti. Přibylo pár nových gene toniců i nějaké ty plasmidy, i když u těch jsem prakticky využíval jen starou dobrou elektřinu, občas incinerate a ke konci jediný nový kousek (respektive upgrade) na přivolávání friendly botů. Adamu jsem tentokrát fasoval mrtě - na konci jsem ho měl skoro 1000 a už nic rozumného, co za něj koupit.

Úvod v řadě věcí připomíná první díl - první plasmid si tak můžete domyslet sami, opět si zažijete scénu ze závěru dema jedničky, jen záporák bude jiný (a budete ji nesnášet už od intra). Každopádně úvod až nezdravě kopíruje jedničku. Později ve hře už lze mluvit o Bioshock standardu prakticky lineárních úrovní, kdy nalevo na začátku úrovně jsou zamčené dveře dál a napravo zbytek úrovně, kterou musíte celou projít, abyste získali klíč. A i když se autoři snaží hraní všelijak ozvláštňovat, nakonec je to z 85% stejně o střílení do splicerů, čili pořád na jedno brdo.

Příběhově se Bioshock 2 ale docela podařil - postupně zjišťujeme, že v polorozpadlém Rapture začala vznikat nová utopistická vize, tentokráte postavená na jakémsi nábožensko-komunistickém paskvilu, jehož cílem je vytvořit z myslí obyvatel Rapture kolektivní nadvědomí fungující pro dobro celku. Víc asi cenu spoilovat nemá - většina hry je opět o putování odněkud někam, přičemž vám občas někdo něco důležitého řekne, nebo naznačí. Až jak se hráč blíží ke konci, začnou se věci dávat víc do pohybu, největší tajemství jsou odkryta a v poslední části na vás čekají i herní specialitky jako hraní za malou sestru, nebo boj po boku té velké. Konec (alespoň můj kladný) byl pak jeden z nejdojemnějších herních konců, které jsem zažil.

Co bych ještě rád v rychlosti zmínil: Foťák nahradila kamera - imho se s ní nepracuje tak dobře. Hackování je řešeno lepší minihrou a probíhá realtime. Interface je méně přehledný a občas nešikovný, defaultní ovládání mi tentokrát nesedlo, samozřejmě lze přenastavit. Kamera a hackovací zařízení nemají co dělat zamíchané mezi zbraněma.

Většinu času jsem uvažoval spíš o slabších 75, protože Bioshock 2 se až příliš podobá jedničce a nepřináší žádnou výraznou invenci. Je kratší, snad ještě lineárnější a prostě už po stránce hratelnosti nemá čím překvapit, o chátrající grafice nemluvě. Na druhou stranu příběhově se druhý díl docela vyvedl (vlastně bych měl zmínit i kvalitně vykreslené charaktery - tentokrát potkáte i několik živých příčetných jedinců) a závěrečná část i po stránce hratelnosti kvalitou značně převyšuje zbytek hry, což jednoduše nemůžu neocenit. Ostatně neroním slzy u konců her bůhvíjak často.

Přesto si myslím, že by dvojce víc slušelo, kdyby vyšla jako datadisk - nazvat tohle plnohodnotným pokračováním mi od tvůrců přijde trochu přehnané.

Tohle jsou spíš takové první dojmy, jen se trochu bojím, že budou i poslední... no každopádně si chci postěžovat.

V zásadě jsem si prošel jen samotný úvod hry, tak půlhodinu nejvýš.
Graficky je hra sice zastaralá, ale prakticky vzato ještě ne tak, aby to uráželo. S ovládáním je to trochu horší - myš je pomalá a nastavení citlivosti jsem nikde nenašel, natož pak nastavení samotného ovládání - samo o sobě mi nepřišlo zrovna intuitivní, ale zas asi nebude tak složité, aby si člověk za hodinku za dvě nezvyknul.

Co se příběhu a atmosféry týče, působí na mě Daemonica hodně zajímavě a nejspíš to bude největší (ne-li jediná) přednost hry.

Důvod, který mě odrazuje od dalšího spuštění jsou ale dialogy. A vlastně hlavně spíš asi monology. No prostě kecy všeobecně. Je sice pěkné, že se na dabingu podílelo mrtě profesionálních herců a k opravdu kvalitnímu dílu tu podle všeho není daleko, ale to má jedno velké ale. Texty. Jsou táák nesmyslně dlouhé. Zodpovědná osoba je jistě úchylným grafomanem, hlavně u vnitřních monologů hlavní postavy jsem vyloženě trpěl, protože i během toho krátkého úvodu jich měl několik, všechny jsou dlouhé jak kráva, ale hlavně - jsou plné bezvýznamných a naprosto zbytečných keců. Tohle není knížka - když chci posílit atmosféru, mám k dispozici grafický a zvukový projev. Nemusím do těch textů narvat každý zkurvený přirovnání a přídavný jméno, který mě nebo někoho z rodiny a sousedů zrovna napadlo, OMFG.

Protože to samo o sobě ještě není dostatečný průser, dabéři ona sáhodlouhá a barvitá souvětí jednoduše nedávají a jejich intonace je většinu času docela mimo. Zní to spíš, jako kdyby předčítali povídku do rozhlasu. Vyloženě slyšíte, jak se dabér už už snaží zakončit souvětí, ale ne! Zas je n konci čárka a za ní další várka hovadin, za co mě bože trestáš... Nezdá se tudíž, že by ty texty někdo z herců předem viděl, nebo že by ten dabing někdo dokonce snad seriózně režíroval, třebaže přednes je jinak špičkový. Hlavní hrdina pak díky dabingu zní jako namyšlený zmrd - tady mi není tak docela jasné, co tím kdo sledoval, ale rozhodně mi kvůli tomu k srdci nepřiroste.

No a to je v zásadě ten důvod, proč se mi to nechce pouštět znova. Protože budu muset poslouchat ty debilní kecy. A pomalá myš.

Třeba to ještě někdy pustím a pak se tenhle komentář snad změní, ale zatím mě ikonka Daemonicy spíš děsí a těch 60 korun je mi tudíž z větší části líto.

Do téhle hry jsem vkládal dost nadějí - zajímavě proti sobě stavěla prvky dobové a hi-tech sci-fi technologie a byla tu i slušná naděje na kvalitní arkádovou leteckou akci - něco, co mi od hraní Yagera celkem chybělo. No ale už PS3 demo mě v zásadě zklamalo - tak trochu nedomrvené ovládání, naprosto debilní prezentace příběhu, úroveň grafiky taky moc neohromila.

No ale co, řekl jsem si. Zkusím plnou na PC - třeba to bude aspoň ovladatelnější a možná že to příběhově nebude taková zhovadilost, jak naznačovalo demo... chyba. Je to děs. Úroveň vyprávění a spolu s ní i animace postav by mohly uchvátit tak možná 8letého haranta v sobotních ranních pohádkách - věci se dějí jak se zrovna hodí, postavy dělají divné věci a oboje obvykle nedává smysl. Vůbec ta hra se ani nesnaží předstírat nějakou hlubší logiku: panák na sebe bez mrknutí oka vezme něco, o čem se právě dozvěděl, že na něm s největší pravděpodobností za chvíli exploduje, zdemolování jedné ovládací konzole vyhodí do vzduchu celou budovu (jejichž interiér taky postrádá jakoukoliv logiku a připomíná mi to horší z interiérů prvního Halo), atp...

Akce není o moc lepší - pěší sama o sobě je jen průměrná a nezajímavá další variace na Gears of War, ale autoři tu přišli s úžasným prvkem vertikální akce, což spočívá ve šplhání po římsách nahoru a dolů po útesu, za kterými se opět kryjete ve stylu GoW. Což je poměrně fajn, alespoň několik prvních přestřelek. Pak mi ale začaly vadit dvě věci. Za prvé kamera během šplhání mění úhly jak o život, takže jsem si často nebyl jistý, kde je nahoře a kde dole. Za druhé všechny tyhle vertikální přestřelky jsou v zásadě žalostně stejné, relativně dlouhé a je jich hodně. Prostě se z nich po úvodním nadšení z originality rázem stane totální vopruz.

Jedině letecká akce za něco stojí. Nedosahuje kvalit zmíněného Yagera - kdyby tu například existovala nějaká lock-on funkce, určitě bych si nestěžoval. I tak ale akce ve vzduchu patří k jediným úsekům, u kterých jsem se vyloženě bavil. Škoda, že za ty 4 hodiny, které jsem to vydržel hrát, než to letělo z disku, se takové úseky objevily dva. (Z toho jeden tvoří úvod a druhý jsem si prošel už v demu.)

Neměl bych taky zapomínat na bugy a jiné kiksy: ovládání pěšmo je poměrně nepřesné (jak bývá zvykem u her, ve kterých se výrazně mění velikost prostoru, na kterém se odehrává akce), nepřátelé občas propadnou podlahou (nasere obzvlášť když vás hra nepustí dál dokud všechny nevystřílíte), zbraně jsou na začátku tak nepřesné, že je zázrak, že s nima vůbec něco trefíte (po upgradu základního emzáckého kanónu jsem pro jeho přesnost po ničem dalším už nesáhnul) a pokud nemůžete munici sebrat od padlých nepřátel, za chvíli vám dojde. Několikrát jsem s jetpackem vlítnul někam, kde mě autoři asi nechtěli, bo tam jednoduše nastražili zóny smrti. Checkpointy jsou často dost daleko od sebe... no.. v zásadě ani tak daleko od sebe vlastně nejsou, ale tahle hra umí být takový vopruz, že i opakování rozumně dlouhého několikaminutového úseku je v podstatě utrpením. Tohle je opravdu hra, kterou většinu času hrajete s nadějí, že vám časem předhodí něco, co veškerou tu protrpěnou v lepším případě nudu, v horším prostě buzeraci ospravedlní. Pokud tam někde něco takového je, v několika prvních hodinách se to teda určitě neskrývá.

Totálně zabitý námět - to je celkem dobré shrnutí Dark Voidu. Teoreticky bych si to v herním suchu dokázal (po malých dávkách) zahrát, ale pokud si chcete zahrát něco v tomhle stylu, zkuste radši Yagera a Giants. Sice to není "dva v jednom", ale aspoň je to kvalitní.

Druhý díl Mass Effectu přináší řadu změn. Je mnohem akčnější i poměrně lineárnější, vyvaroval se (poměrně extrémním způsobem) chyb, které pro mě z jedničky udělaly celkem zmršenou hru, ale pár (naštěstí ne tak podstatných) detailů se imho změnilo i k horšímu. Žádné převratné novinky se nekonají a BioWare postavili hru v zásadě na osvědčených principech.

Graficky si hra celkově polepšila. Obličeje pořád vypadají skvěle, především se ale zapracovalo na prostředí, které už není tak otřesně strohé (třebaže cenu za architekturu určitě taky nevyhraje) a vůbec celkový grafický dojem je teď mnohem konzistentnější.

Co se týče logiky designu jednotlivých lokací: Neutrální základny/města/atp. jsou vyvedeny velmi kompaktně - nikam není moc daleko a prostor je tak relativně nabitý zajímavostmi, což oceňuju. Na druhou stranu skoro všechny questy spočívají v projití velmi lineárního koridoru, vyplněného přestřelkami a krytím, občas použitím terminálu. A co si budem povídat, krom použité palety textur a objektů jsou vyloženě na jedno brdo. No alespoň nikdy nejsou moc dlouhé, takže se mi snad nikde nestalo, aby mě nějaká pasáž už vyloženě lezla krkem - dávkování akce je tedy zvládnuto celkem dobře.

Jak už jsem zmínil, přestřelky v ME2 jsou podstatně akčnější. V zásadě mi to vyhovovalo, ale měl bych nějaká ale. První ale mám k systému krytí - často jsem z poza krytu nemohl střílet, nebo se od něj panák samovolně "odlepoval", případě se "přilepoval" jinam, nebo se naopak odlepit nechtěl. Nic kritického, ani se to neděje vyloženě pořád, ale děje se to dost často na to, aby to naštvalo. Druhá věc je munice. BioWare upustili od chladnutí zbraní a vrátili se ke konceptu munice. U některých zbraní je množství nošené munice celkem drasticky omezeno (asi 24 nábojů do pistole vs cca 750 nábojů do SMG považuju opravdu za nepoměr), takže často musí člověk používat něco jiného, než by zrovna chtěl/potřeboval, navíc to s sebou nese nutnost pokukovat na bojištích po zásobnících. Jedinou výjimkou, kde mi koncept munice přijde vhodný, jsou těžké zbraně. (Btw jich existuje asi půl tuctu efektem a použitím jedinečných kousků.)

Zbraní a celkově vybavení v zásadě není moc, čímž se celkem drasticky vyřešil problém s inventářem. Pro každou kategorii zbraní existují v průměru asi tři různé typy, přičemž obvykle platí, že nový je lepší než starší. Zbroj se pro změnu skládá z asi pěti nezávislých částí, které můžete obměňovat a získávat tak různé bonusy. (Pro každou část opět našel cca 4 možnosti.) Celá zbroj pak barevně ladí, respektive si můžete na Normandy 2 upravit její vzhled. Neustálé žonglování s výbavou tak prakticky odpadá a další vylepšení se dějí pomocí zakoupených/vyzkoumaných upgradů.

Upgrady si zkoumáte přímo na vlastní lodi výměnou za různé kovy. Jejich těžba je tu v zásadě náhražkou za průzkum planet v obrněném vozítku a spočívá ve scanování planety a vysílání sond na zjištěná naleziště. To dovede být poměrně zdlouhavé, obzvlášť, když potřebujete natěžit větší množství nějakého kovu, ale i tak je to celkem sympatická minihra a mám ji radši, než projížďky ve vozítku, místo kterého má nová Normandy výsadkový člun.

No asi by bylo lepší se taky trochu věnovat příběhu - na začátku hry jsme svědky likvidace Normandy a Shepardovy smrti. Nepopulární a pro někoho až teroristická organizace Cerberus, známá prosazováním lidských zájmů za každou cenu, ale získá Shepardovo tělo a naleje obrovská kvanta peněz do jeho znovuoživení a taky do stavby nové a mnohem větší a lepší Normandy. (Což je moc pěkně filmově zpracováno, mimochodem. To platí o i řadě dalších scén. Na druhou stranu se autoři snaží o filmovost i v místech, kde to nemá žádný smysl a místama mi snaha o filmový střih vyloženě vadila.) Každopádně Sheppard se probouzí ve výzkumném středisku t.č. pod útokem a po rychlém úniku se seznamuje s postavou známou jako Illusive Man - šéf Cerberusu. Ten ho seznámí se situací: napadené odlehlé lidské kolonie - žádné stopy, žádná těla, nic. Cíl je tedy jasný - zjistit kdo za tím stojí a zlikvidovat hrozbu. Klasika. Sem tam nějaké pro někoho možná šokující odhalení, osobně bych to nazýval spíš jen zajímavými scénami. V zásadě je ale od začátku do konce jasně dané, co budete dělat. Upřímně řečeno jsem čekal, že aktivace Omega-4 bude tak kolem 2/3 hry a ne už rovnou nástup do finále.

Většina hry je v zásadě o skládání týmu. Postupně naberete asi deset členů - s každým z nich je spjatý quest "prostřílej se z bodu A do bodu B a sem tam s někým promluv", který je třeba splnit, aby se k vám postava přidala, a později pro zvýšení loajality ještě jeden v bledě modrém. Krom toho je tu několik málo primitivních questíků, a taky několik velkých questů posouvajících příběh, které se ale skoro vždy drží téhle stejné akční šablony. Jo. Je to všechno na jedno brdo, liší s to jen okecáváním okolností, které si naštěstí drží slušný stupeň zajímavosti. A vzhledem k tomu, že ty akční pasáže opravdu nejsou bůhvíjak dlouhé, se to ve výsledku i celkem dá.

Mezi parťáky se objeví i známé tváře z jedničky a pár jich potkáte i mimo tým. Tady bych si chtěl postěžovat na defaultní nastavení průběhu událostí z jedničky (přenesená pozice tyhle věci snad může změnit): ad1 mrtvý Wrex, ad2 živá Ashley. Osobně pořád nechápu, kdo by ji nenechal s potěšením chcípnout u té bomby, i když - jakkoliv je to smutné i takoví lidé existují. Naštěstí se tu jen mihne, ale i tak je absurdní, aby mi zrovna tahle fašistická xenofobní militantní píča vyčítala, že pracuju pro Cerberus, když by jim při jejich reputaci mohla dělat maskota. Hodně mě potěšila možnost konečně si moct něco začít s Tali, jedinou "normální" holkou z jedničky. Nebýt Tali, asi bych pořádně rozjel románek s Jackem, což je taky dost sympatická postava... e... no nic. Prokecávání parťáků bylo docela zajímavé a vůbec bych si nestěžoval dozvědět se ještě víc. Celkem vtipnou dvojku pak tvoří pilot Joker a lodní AI EDI. (Mám rád její smysl pro humor.)

Což mi připomíná - při pohybu po základnách si parťáci s pathfindingem moc hlavu nedělají a když se nedíváte, klidně se vám teleportují za kameru, což... mě trochu zaskočilo, i když je to prkotina.

Rozhovory jsou na docela slušné úrovni, i když subjektivně z nich mám pocit, že jsou zpracováním trochu slabší, méně bezprostřední, než v ME, docela určitě slabší než dialogy v Dragon Age. Jehož systém dialogů, kde se hráč často nemůže doptat na úplně všechny podrobnosti, by navíc imho do ME2 dialogů sednul líp. Očividně už dialogy s mimikou nejsou reklamní tahák a nevěnovalo se jim tolik pozornosti, jako v prvním díle. Co se týče možností volby, pokud je téma aspoň trochu důležité, nemáte možnost něco odmítnout (a to vzhledem k mizivému množství vedlejšáků opravdu moc voleb nenechává), nanejvýš můžete vyjádřit motivaci/přístup k problému. Kladné a záporné bodíky za chování jsou v ME2 zpět a s nimi a speciální možnosti v dialozích, včetně quicktime eventů. Obzvlášť záporňácké QT eventy jsou často celkem hezky cool drsňácké, takže jsem tentokrát i jako klaďas nasbíral nezanedbatelné množství záporných bodů :)

Trochu mě štve, že lidstvo je tu opět jakousi analogií k současným Spojeným Státům. Třeba že je toho často využíváno ke kritice tamní současné společnosti, našlo by se i pár věcí vykreslených jako správných, které bych osobně kritizoval taky. Sice je to čistě problém mého osobního názoru, ale prostě bych uvítal, kdyby v tomhle byla hra celkově víc neutrální.

Hudbu bych shrnul jako kombinaci Star Treku, Blade Runnera, Deus Exu. Popravdě řečeno až na orchestrální epické kousky je to takový otřesný sci-fi hnus, který bych si v životě dobrovolně nepustil a o to absurdněji působí hudební přehrávač v kapitánově kajutě. Jako pozadí při hraní ale i tyhle slabší kousky bohatě postačují. (Btw můžete si do ní mimo jiné koupit i rybičky, ale když je nebudete pravidelně krmit, chcípnou. Divné mít v kajutě dámskou návštěvu a přitom nechat palubní počítač odklízet z akvária mrtvé rybičky...)

Při hraní jsem narazil na pár menších bugů, většinou nic kritického, ale jeden patrně kolizní bug způsobuje zaseknutí postavy a obvykle tudíž končí loadingem.

Eee, no to je asi všechno. Jako RPG - lineární a tupé, jako 3rd person akce - trochu těžkopádné a neodladěné. Jako hra je ale Mass Effect 2 docela zajímavý hybrid. V zásadě v ničem výrazně neexceluje, ale ani nic nedělá vyloženě blbě. Dovede hráče udržet a zbytečně ho ničím nestresuje, takže celkově vzato celkem fajn.

Originální pojetí klikací adventury, jedinečná grafická stránka, naprosto skvělá hudba. Nenáročné a zábavné prozkoumávání kousků jedné bizarní... planetky. Hra je to sice krátká, ale zadarmo. V zásadě by si tohle (nebo alespoň jinou Amanita Design hru v tomhle stylu) měl imho zahrát každý :)

Sice tak docela nevím, co tady dělá, ale nestěžuju si na to :)