Když jsem před téměř šesti lety, v létě 2019, sledoval závěrečné titulky prvního dílu a poslouchal tu brilantní metlovinu, říkal jsem si, že by mi vůbec nevadilo se rovnou ponořit do pokračování. Ani po 200 hodinách hraní kompletní verze KCD mě virtuální středověk od Warhorse neomrzel. Čekání se nakonec protáhlo na dlouhých šest let, ale výsledek stojí za to. KCDII je prakticky přesně to, co jsem po dohrání jedničky chtěl - větší a lepší verze první hry, kde kvantita nenahrazuje kvalitu, ale naopak s ní jde ruku v ruce, přesně jak to u pokračování má být.

KCDII tedy začíná přesně tam, kde první díl končí, Jindra s Honzou jedou doručit dopis Ottu von Bergowovi (skvěle zahraném Markem Vašutem, který si ho střihnul v českém i anglickém dabingu) a po cestě se zvrtne doslova všechno co se zvrtnout může. Což pěkně vysvětlí, proč se Jindra musí opět vyškrábat ze dna společenského žebříčku, a to tentokrát rovnou na dvou mapách - nádherně zpracovaném Trosecku a o něco fádnějším Kutnohorsku. Jenže co druhé mapě chybí z hlediska přírodních úkazů a toulek přírodou, víc než vynahrazuje samotná Kutná Hora - nejimpresivnější středověké RPG městečko co jsem zatím ve hře viděl.
Novigrad konečně našel přemožitele. A nejde jen o jeho rozlohu a geograficky-historický smysl pro detail, ale hlavně zpracování života v něm. Lidé pracují, poflakují se po hospodách, občas si dávají do držky...a když jim zabiju kuře, tak mě běží nahlásit, a Jindra má asi deset různých způsobů, jak se ze situace dostat. Od útěku, přes boj, po dlouhé detailní přesvědčování střáže o tom, kterak moje hrdinné zapíchnutí nebohého kuřátka byla sebeobrana.
Obecně crime systém a simulace NPC je tu dost možná nejpropracovanější ze všech her vůbec (v podobném měřítku; nesrovnávám zde KCD s Dwarf Fortress). Ať spácháte jakýkoliv zločin, svět na to reaguje a stráže přesně reflektují co jste komu udělali, ať už jde o sebevětší obskurnost. Tresty jsou odstupňovány dle závažnosti a když bude Jindra opravdu hodně zlobit, tak se může dočkat nejen cejchu, ale rovnou i provazu. Samozřejmě, většina hráčů bude nejspíš Mirkodušínovatět, takže se s tímhle systémem (a fantasticky vtipně napsanými dialogy Jindrových výmluv) ani nesetká.

Co tu máme dál? Opět skvěle napsanou hromadu questů a postav, několik možných romancí (ano, včetně jedné homosexuální, nebo prostě možnosti zůstat věrný Tereze z jedničky, případně pokračovat v panické samohaně). Budete pomáhat rozjet lázně a řešit zda je lepší dolňáctví nebo horňáctví, dávat dohromady jednu povedenou cikánskou rodinku, kreslit prasárničky na jednoho vysoce ceněného býka, vyšetřovat sériové vraždy, hledat čerty na Troskách..a to všechno během snahy ze země po boku Jana Žižky vystrnadit Zmikunda a jeho pohůnky. Přičemž jedna scéna s jedním z pohůnků blízko konce hry - která je nepovinná a snadno přeskočitelná - patří k vůbec nejlepším, co jsem ve hrách zažil. Jan Valta i tým scénáristů, herců a režisérů odvedli fantastickou práci napříč celou hrou, ale tahle konkrétní scéna si zaslouží speciální zmínku. Každopádně, v Českém středověku v podání Warhorse se člověk nenudí, a i když něco vypadá jako fetch quest ("Přines mi podkovu, díky"), zdání klame.

Z hlediska herních mechanik je KCDII věrné předchůdci, jen je zde všechno vypolišovanější, hlavně tedy souboják, kde lock-on už není ani zdaleka tak otravný a crowd control funguje lépe. Jsou předělané animace, každá zbraň má vlastní set, nepřátelé už nekloužou po zemi, prostě celkový pocit je lepší. Kromě alchymie nám přibyla kovařina, ale upřímně, věnoval jsem se jí hlavně v rámci questů, jinak jsem si ukoval jen pár zbraní extra.
Za 160 hodin prvního průchodu jsem narazil na naprosté minimum bugů, hra ani jednou nespadla. Bylo znát, že si Warhorse tentokrát dali dost pozor aby se neopakoval launch jedničky a zbavili se reputace "we make buggy games", což se tentokrát povedlo. Bohužel tato opatrnost znamenala i absenci hardcore módu při vydání, což mě dost zamrzelo. Ale tak aspoň bude druhý průchod někdy v budoucnu (tentokrát s českým dabingem a všemi DLC) ještě imersivnější.

Nějaké shrnutí na závěr, KCDII za mne překonalo jedničku a stalo se nejlepším RPG, které jsem hrál od třetího Zaklínače. Byť se nějaké ty mušky i zde najdou (zmínil bych hlavně příliš snadnou obtížnost Kutnohorska, pokud člověk hrál Trosecko completionist stylem), jako celek se jedná o nádherný česko-středověký zážitek. Uvidíme, co Warhorse ukuchtí pro příště a jak dlouho to bude trvat..

Už z pěkného DF videa jsem předpokládal, že se mi druhý Outcast bude líbit. V první řadě je skoro neuvěřitelné, že vůbec vznikl. Z první hry se stala klasika, ale při vývoji sequelu studio zbrankrotovalo a zavřelo krám. O dekádu později kickstarter remaku, nevybral cílovou částku. O pár let později díky zafinancování Big Benem stejně vyšel (a byl vcelku povedený), ale komerčně naprostý propadák. A stejně to neznamenalo konec. Yvesu Groletovi se nějak podařilo přesvědčit THQ Nordic, že druhý díl je dobrý nápad. Sestavil nový Appeal, dal se do práce, a o čtyři roky později to tu máme. A opět je to komerční průšvih.
Zaslouženě? Dle mého ne. S middle-aged navrátilcem Cutterem jsem strávil dost příjemných 40 hodin. Nově ho dabuje sympaťák Luke Roberts (např. Black Sails) a jeho smysl pro humor a popkulturní reference mi sedly. Od Talanských Yodů (zaměňte si Y za G) dostal při svém návratu na Adelphu do vínku nesmrtelnost a schopnost mluvit jejich jazykem (byť my hráči slyšíme angličtinu), což v praxi znamená možná až příliš "lidsky familiérní" dialogy, v nichž je přitom spousta nedorozumění, protože Talani nechápou Cutterovy idiomy (o popkultuře nemluvě). Cutter zde tedy cestuje po Adelphě, pomáhá Talanům s jejich problémy (odbojem proti lidem, organizování sexuálního festivalu, výchovou létajících velryb..), prozkoumává si Adelphu a když je chuť, občas splní nějaký ten open world filler. Tu mimozemskou velrybu si lze mimochodem osedlat.

Nesmrtelnost zde pak hraje roli v příběhu, ale do samotné hratelnosti se paradoxně nepropisuje (při smrti následuje reload). Příběh samotný mě vcelku bavil, ale má jednu podstatnou nevýhodu pro pamětníky první hry - zpětně poněkud mění vztah Cuttera a Marion, až to zavání retconem - tohle jsem od tvůrců moc nepochopil. Já jedničku (resp. její remake) dohrál jen jednou a příliš si z jejího děje nepamatoval, takže mě tenhle aspekt děje mírně rozladil až po dohrání, při pročítání děje první hry. Pak mě ještě mrzela druhá věc, že vlastně to centrální mystérium (kdo jsou oni Yods, jak oživili Cuttera..?) není nijak objasněno (ani náznakem). Ale to je vlastně asi dobře.

Nicméně, i přes týto výtky dávám vysoké hodnocení a nějaký důvod pro to asi bude. Velmi mě totiž bavil samotný pobyt na Adelphě. Ta je zde tentokrát zkonstruována jako jedna souvislá mapa s ohromným důrazem na vertikalitu (a slovo ohromný ji místy ne zcela vystihuje). Jsou zde krásné pralesy, vesničky, mimozemské ruiny, pouště, horské průsmyky, všechno je to podkresleno dokonale atmosférickou hudbou od navrátilce Lennie Moorea a Cutter má nově k dispozici jetpack, kterým se dá skákat i létat, na zemi, pod vodou či vzduchem, podle úrovně odemčených upgradů. To je vůbec aspekt který stojí za zmínku, progrese je tu dost příjemná a hratelnost je každou chvíli osvěžena novou dovedností již si Cutter může odemknout. Souboje proti fauně Adelphy a robotickým pomocníkům lidí se tu vedou pistolí a puškou, z nichž obě se dají diametrálně měnit v závislosti na instalovaných modulech, jichž je několik desítek. Je možné z nich udělat brokovnici, nebo třeba tesla coil kombinovaný s granátometem. Je ale trochu škoda, že souboje nejsou nijak zvlášť taktické, na střední obtížnost je hra dost snadná a už se zde ani nemůže stát, že by Cutter třeba omylem zastřelil civilistu - bojové zóny jsou od civilních dost strikně odděleny.

I když to dle komerčního neúspěchu vypadá, že Nový Začátek bude zároveň Definitivní Konec, tak jsem rád že vznikl. Bylo to sympatické dobrodružství. A kdo ví, třeba Grolet dokáže nemožné potřetí.

Fotoalbum

Tento český soulslike byl ve vývoji asi 8 let malým týmem (asi 10 lidí?). Byl jsem dlouho skeptik, to přece nikdy nedodělaj! Ale pak získali podporu od Deep Silver, což jim umožnilo trochu rozšířit tým a skutečně to vydat. Pokud si dobře pamatuju jeden rozhovor s Pavlem Strnadem, rozpočet byl kolem 4 milionů eur. Když vyšlo demo, zkusil jsem a zjistil, že je katastrofální. Pak vyšla samotná hra, dostala pár průměrnejch recenzí a nikdo si ji nekoupil. Ale v marném pokusu o oživení prodejů vývojáři neustále vydávali opravy, až nakonec vydali Final Cut (hah, můj druhý final cut za poslední dva měsíce), který kromě oprav přidal i trochu nového obsahu.

A tak jsem si řekl, hra stojí 5 eur, můžu ji aspoň vyzkoušet.

A, no... vlastně jsem si ji užil. Trvalo mi 25 hodin ji dohrát (což je tak akorát, nestihla začít nudit). Má všemožný nedostatky - i samotnej souboják je trochu janky, facial animace prakticky neexistujou, uživatelský rozhraní vypadá velmi spartánsky, používá bizarně lacině vypadající font, působící jak placeholder. Na druhou stranu jsem ale nenarazil prakticky na žádné bugy a měl jsem pouze jeden crash (s roztomile oldschool fatal error hláškou). Mimochodem, hra má kooperativní režim (dokonce i splitscreen), i když pouze jeden hráč rozhoduje v příběhu a dialozích, druhý hraje jako jeho hologram a pomáhá v boji. Hrál jsem ale jen sólo.

Hlavní protagonista (přezdívaný Silver na začátku hry) zní směšně out of place, a to jak hlasem, tak tím co říká - ale pak během hry zjistíte, že jeho skutečné jméno je Jason Bunting, a no, to vysvětluje všechno. Zní přesně tak, jako by zněl někdo zvaný Jason Bunting. Ke konci jsem si ho skoro až oblíbil.

On ten narativ je vůbec překvapivě ambiciózní. Jsou tu některá velká rozhodnutí a závěr je jimi silně formován až po detaily osudů jednotlivých postav, které mimochodem dostaly vlastní ending slides. V mém konci se pan Bunting oženil s místní královnou mimozemšťanů a stal se králem, což mě vskutku pobavilo. Také jsem zrušil otroctví a zajistil dlouhotrvající mír a kapitalismus. 

Shrnutí. Mohu říct, že je Last Oricru objektivně skvělá, nebo aspoň dobrá hra, kterou si zamiluje každej soulslike fan?
Pravděpodobně ne. Je to určitě eurojank a vyžaduje akceptaci nedostatků, vyplývajících jak z nízkého rozpočtu a nezkušenosti vývojářů, tak z trochu zvláštního vkusu. Já si to ale užil.

7/10

PS: počkejte si na post-credits scénu

Vynikající. Silné zimomriavky v závěru. Osobnější a příběhovější než (také velmi dobrý) Moon. Neil Newbon sice dostal Game Award za Baldur's Gate 3, ale v Deliver Us Mars na mne v roli otce hlavní protagonistky zapůsobil výrazně víc. Atmosféra klasického NASA scifi, podpořená krásným ambientním soundtrackem. Puzzly obtížností tak akorát, člověk se musí trochu zamyslet, ale nenarušují tempo. Gameplay je vcelku aktivní, hra má daleko do pouhého walking simulátoru. Hlavně mechanismus lezení zde není jen automatikou jako ve většině jiných her a občas se mi z něj potil controller. Ale stále je to příběhová adventura first and foremost. I když je tu i pojízdný rover (zdravím Bethesdu a doufám že ho dodá).

Galerie z této desetihodinové melancholie.

Příjemná sedmihodinovka. Překvapivě chytlavej příběh, jednoduchej, ale funkční, podmazanej skvělou hudební elektronikou. Zábavný pomrknutí na všechny možný filmy, občas roztomilej nápad (pillow fight v herním studiu). Vyladěný ovládání a když se člověk dostane do toho flow, tak si fakt připadá jak John Wick kříženej s Jackie Chanem - animace jsou špičkový. Ale je to jen bitkaření, takže jsem to nemohl hrát déle jak 30-40 minut v kuse. Nicméně v rámci žánru supr. Připomnělo mi to Fighting Force, snad první hru kterou jsem kdy hrál na prvním PSku. Tohle má ale o dost dravější tempo. Je to v gamepassu, takže pokud máte chuť si virtuálně zabitkařit, ty čtyři giga jsou stažený jak nic.

High on Life... hra postavená na všudypřítomném humoru (či pokusu o něj) a přitom jsou to ty "vážnější" aspekty, které zaujaly nejvíc - vykreslení vztahu se sestrou, její hašteření a nakonec přátelství s Genem ex-Bounty Hunterem, název "High on Life", který je nejen metaforický, ale i doslovný, odhalení toho, co Kenny (první mluvící zbraň kterou hráč najde) udělal, a závěrečný zvrat (který byl předvídatelný, ale co).

Humor se příliš spoléhá na primitivní fuckování a Roilandův způsob mluvy občas poněkud leze na nervy (zvlášť když tak mluví i některé jiné postavy než Kenny), ale našlo se i spousta skutečně vtipných momentů, dokonce i těch založených na záchodovém humoru (jako třeba ten s doslovným použitím megazáchodu). Prolamování/neprolamování čtvrté stěny, např. když se jeden z bossů zeptá, kolik mám hodin ve Fortnite a Minecraftu, aby z mého způsobu boje vyvodil, že musím mít minimálně 90 hodin v Rocket League... k tomu odkazy na klasický souboj s Psycho Mantis v MGS1...obecně souboje s bossy jsou tu skvělé, každý má svoje unikum a nabízí slušnou výzvu.

Samotné herní mechaniky fungují výborně, gunplay se povedl a HoL dobře dávkuje nové zbraně a gadgety, takže hratelnost baví až do konce (A Lezduit ftw, kam se hrabe BFG9000 - doporučuju ho použít i úplně - úplně - na konci). Potěšila i možnost lehké explorace založená na hledání pokladů a možnosti nakupovat upgrady. Každá zbraň má svou vlastní osobnost a je plně nadabována pro všechny situace ve hře, takže můžete hrát hru s jednou zbraní a dostanete její dialogy, pak ji hrát znovu s jinou zbraní v ruce a dialogy budou odpovídat její osobnosti (a Sweezy byla prostě super, ale potěšil i JB Smoove z Curb your Enthusiasm). Dokonce jsou tu i nějaké secrets podle toho, jakou zbraň používáte, např. možnost předem odhalit identitu bosse Douglase.

Zmínku také zaslouží "elevator music" chill soundtrack, ke hře sedí a mému sluchu jakbysmet.
Pokud vznikne pokračování, budu u toho. I když doufám, že uberou na tom primitivnějším humoru. A přidají na RPG prvcích.

Archolos je, podobně jako Enderal, nekomerční, ale (kvalitou) zcela profesionální open world RPGčko. Fantasticky realizuje designové principy Gothic 2, jen na ještě větší škále. To znamená atmosférický průzkum nového, dříve nepoznaného ostrova, přízemně lidsky napsané dialogy a postavy, a ultimativně uspokojivý vývoj postavy, kdy se z vesnického nekňuby jenž téměř neudrží meč postupně stává Řezník z Archolosu zabíjející nepřátele v piruetách ala Blavikenský kolega. A nebo ohnivé bouře metající mág. Ten respekt, co člověk prvních mnoho desítek hodin má z ikonické stínové šelmy, a ten pocit zadostiučinení, když konečně první exemplář padne..

Samozřejmě je zde možné rybařit, vyrábět vlastní zbraně od mečů přes luky či kuše, praktikovat alchymii, páčit truhly, kapsářství..můžete se vydat do dolů a na pár dní tam prostě dělat...horničinu. Ekonomika je vybalancována tak, že je vždy za co utrácet, vždy existuje motivace vyrobit si ještě ten jeden novej meč a s tučnou provizí ho prodat kováři.

Množství questů spolu s jejich kvalitou, to jak na sebe často nečekaně navazují, množství všemožných miniudálostí co Marvina potká je až zarážející. Ten svět díky tomu ale žije, prakticky každou návštěvu ve zdejším městě Archolos (které svou rozsáhlostí v klidu konkuruje Novigradu) mě potkalo něco nového. Jednou je to pokoutný prodejce jenž mi prodal zkažené ryby - nenechal jsem ho utéct, za městem jsem ho sejmul a své peníze si vzal zpět - a jindy je to jeho sestra, která se za něj omluvila a peníze mi vrátila - a donutila mě uvažovat, jestli si nereloadnout několik hodin starý save. Nebo třeba žebrák, který otravuje, že potřebuje drbátko. No a uspokojí ho jen utržená ruka kostlivce.

Archolos je rozdělen do šesti kapitol, každá má svou unikátní lokaci a atmosféru, byť jsou samozřejmě propojeny explorací samotného ostrova - až na tu závěrečnou šestou, která je již lineární. Ale vzhledem ke gradaci příběhu je to logické. Samotný závěr tvoří ending slides po vzoru Falloutu - a hezky do detailu, mnoho postav a událostí je zmíněno.

Jestem Marvin a šukám roboty! 

Archolos je velmi slušně napsán a přeložen do angličtiny, ale dabing je polský..a skvělý. Ano, velmi často se tu šukaj roboty, cholera! , nicméně postavy mají charisma a hlavně sám Marvin má distinktivní hlas a emocionálně Archolos funguje, i přes tu dvacet let starou technologii a neexistující animace obličejů. Autoři umí také skvěle pracovat s jednoduchými animacemi - vždy když Marvin udělal facepalm, pousmál jsem se.

Po dohrání, kvůli kterému jsem byl vzhůru do čtyř do rána, mám přesně takový ten pocit melancholie co se dostavuje u dokončení něčeho skvělého. Je mi líto, že je konec, ale jsem rád, že jsem si tím prošel.

Chystám se do města
Noční přístav
A z druhé strany
Tenhle easter egg jste si předpokládám vygooglili
Slum brzy po ránu
Noční Archolos
Banda zlodějů/žebráků se pokusila vydírat - Butcher of Archolos
Výtah v mlze
Výhled z Vlčího doupěte
Město

Tak nepříjemně vysokýmu FoVu navzdory jsem Necromundu po 14 hodinách dohrál a byl příjemně překvapen - bavila mě víc, než například Halo Infinite nebo Doom Eternal. Příběh je sice strašnej nekoherentní shit, interface je debilní a eurojanku se těch patnáct borců co to dělalo zbavit nedokázali, ale ten monumentálně grandiózní, špinavej a fantasticky atmosférickej design lokací v kombinaci se zběsilým, správně křupajícím gunplayem si mě vcelku rychle získal. Běhání po zdech, klouzání po podlaze, glory killy, grappling hook, upgrade zbraní, pořádnej soundtrack...všechno tu je. Navíc jsem si tu mohl kupovat augmentace nejen pro sebe, ale i pro svýho čoklíka, což se počítá. Prostě solidní humblová jednohubka a mám zájem o další podobný řežby ze světa Warhammeru, kterýžto jsem až do týhle cMundy v podstatě neznal.

https://abload.de/img/1222370_2022071610321gckh9.png
https://abload.de/img/1222370_202207170903027j69.png
https://abload.de/img/1222370_2022071709311p1jg7.png
https://abload.de/img/1222370_202207171556270jgr.png
https://abload.de/img/1222370_2022071622511z9krt.png
https://abload.de/img/1222370_20220717160517ykve.png

Konečně jsem koupil Wreckfest (nalákalo mě toto DF video) a posléze se proboural celou kampaní (28 hodin). Je to to skvělá hra, ale k devadesátkové spokojenosti mi pár věcí chybí - dynamické počasí (jezdit v těch bahnitých cestách za bouřky by mělo sakra atmosféru), možnost nočních závodů, animovaný ruce na volantu při pohledu z kokpitu a víc městských tratí. Plus ta struktura kampaně je tak primitivní, jak to jen jde. Takže do dvojky je co přidávat a zlepšovat.

Ale jinak je Wreckfest super, detailní fyzika a model poškození, AI působí taky dobře, občas dělá chyby...ty závody kdy je trať posetá vraky ostatních závodníků, mě visí motor na dvou drátech a modlím se, abych nezapomněl včas zatočit tamhle za kopečkem...skvělý. Navíc jsem si tu mohl trajdat jak v klasický Corvette, tak v Pontiac Trans AM aka Knight Industries 2000 aka Knight Rider káře. Technicky - gamepass verze náhodně padala, Steam verze je 100% rock stable. Běží to perfektně a grafika mě taky příjemně překvapila. Nevím jestli to nějak aktualizovali, ale v ostatních komentářích špatnej LoD jsem nepozoroval. Pop-in je (téměř neznatelnej) jen u trávy v dálce.

Soundtrack není špatnej, ale po deseti hodnách se mi dost oposlouchal, takže jsem u Wreckfestu začal sjíždět soundtracky z Destruction Derby 2 a klasickou vidlákovinu Redneck Rampage. Sedne to skvěle.

Tlačenice 
Nebe jak ze STALKERa

Sinking City je zhruba o deset hodin delší než by mělo být a velmi trpí na svůj nízký rozpočet, což má za následek repetitivní hratelnost a nepříliš propracované herní mechaniky (zejména souboje). Má i své silné stránky - výrazná atmosféra 20. let ve zničeném, zaplaveném městě doprovázená ambientním soundtrackem je skvělá, najde se tu několik zajímavých postav a případů, dobrej old school PI protagonista - ale ta repetetivnost (každý případ se hraje prakticky stejně), přílišné spoléhání na fast travel a nezáživný pohyb po městě to silně táhnou dolů. Jsem rád, že to mám za sebou, z mého hlediska čistě průměrná hra.

Death Stranding je nejdetailnější, mechanicky nejpropracovanější a audiovizuálně nejnabušenější...simulátor poslíčka.

Přijde mi vlastně docela úžasné, jak Kojima Productions dokážou takhle potřebnou, ale obyčejnou a mnou vlastně často neoblíbenou (v reálu i ve hrách) činnost zpracovat způsobem, který z ní dělá solidní zábavu na krásných 50+ hodin. Už jen začátek cesty v Samových botkách - pěkné intro v krajině co vypadá jak Island, návštěva jeskyně, podivné neviditelné monstrum, krásná Lea Seydoux, kryptické dialogy a fascinující atmosféra. Poté první dvě kapitoly, kde podivné postavy s podivnými jmény jako Die Hardman nebo Deadman, Mama či Heartman říkají divné věci a ohání se neznámými pojmy, které protagonista Sam očividně zná, ale já o nich nemám tušení. Samozřejmě, během hry se postupně vše vysvětluje, často skrze různé textové logy a emaily, ačkoliv ani po dohrání např. nevím co znamená zkratka DOOMS, pokud je to tedy vlastně vůbec něčeho zkratka. A ta roztomile doslovná/podivná jména postav se v předlouhých cutscénách a dialozích samozřejmě také vysvětlí, trošku ve stylu:

Ahoj, jsem Seven Dead Kids Murphy. Proč mi tak říkají? To je skvělý příběh. Měl jsem sedm dětí a všechny umřely. První zemřelo při autonehodě. Druhé zemřelo při horolezecké nehodě. Třetí byla nemoc... myslím? Po nějaké době jsem to přestal sledovat. Jo a moje křestní jméno je Murphy. Jako Murphyho zákon, víš? To je ale náhoda, co? Ale jméno jsem dostal hlavně kvůli dětem. Které jsou mrtvé. Všech sedm. Ale dost o tragické minulosti, můžeš tyhle spodky doručit do South Knot City? 

Občas příběh působí nezamýšleně vtipně (ikdyž princess beach scéna musela být cringem záměrným, to mi nikdo nevymluví), ale jako celek fascinuje a občas dokáže skutečně dojmout. Mads Mikkelsen je skvělý jako vždy, jeho charisma působí jako magnet, takže ikdyž má polovinu hry jen bezkontextové krátké scénky se svým děckem, stejně je zábava to sledovat.

Proč "jen" 80? Protože...i přes propracovanost mechanismů a fascinaci světem a příběhem jsem se občas neubránil lehkému usínání - zejména třetí kapitola, jež byla snad 15 hodin dlouhá a 99% času bezpříběhová opravdu zkoušela mou trpělivost. A samozřejmě...jak jsem psal, i přes všechnu propracovanost, příběh, úžasné momenty kdy po napínavém plížení skrze kaňon plný BT monster začnou hrát Silent Poets či Low Roar...jde stále jen o doručování zásilek. Občas ještě tedy obohacené o dlouhé a nudné souboje s bossy po japonsku.

Nicméně i přesto, že mne Death Stranding úplně nesemlelo, tak se jedná o v mnoha směrech unikátní zážitek, na který budu mít příjemné a distinktivní vzpomínky.

Včera o půlnoci jsem dokončil Dying Light 2. Celkem 86 hodin, přičemž jsem splnil všechny vedlejší úkoly a aktivity, které jsem našel. Dvojka je tedy delší než jednička včetně datadisku.

Celkově se mi hra hodně líbila - v některých ohledech je to výrazný pokrok oproti DL1, v jiných drobný regres. Řekl bych, že první hru mám stále tak nějak raději, ale je to těsné. Jde poznat, že toho v průběhu vývoje hodně přepisovali a předělávali, některé švy jsou vidět, občas quest log neodráží přesně to, co se stalo a dialogy čas od času nedávají úplně smysl, co se konzistence týče. Vedlejší mise se zde najdou slabší, ale i skvělé. Zarapoval jsem si (bídně), popovídal si o klasikách světové literatury, zažil si jaké to je být post-apo pošťákem, dověděl se detaily o kozách které jsem ani nepotřeboval vědět (věděli jste že kozy mají obdélníkové zorničky a mnohem širší úhel pohledu?), vyšetřoval různé zločiny (např. krádež pytle mouky)..

Udělal jsem všechno správně, abych měl co nejlepší závěr (bez návodu), a pak přišla poslední volba ve hře, kdy

jsem se rozhodl, že se pokusím zachránit Lawan (naivně jsem předpokládal, že se buď obětuji, abych zastavil bomby a zachránil ji, nebo se mi podaří zachránit nás oba a bomby nějak zneškodnit). Pak jsem zachránil Lawan a mohl jsem jen sledovat, jak rakety letí (říkal jsem si, když jsem je pozoroval ve vzduchu, "teď by byla vhodná chvíle je odpálit"), jen aby byla zřejmě srovnána se zemí polovina Villedoru.

No dobře, alespoň Lawan žije, Mia možná přežije a já se s Hakonem vydal z města, abych se naučil surfovat, jak jsme se dohodli na začátku hry. Navíc X13 s megatunami zásob a jídla je nedotčená, což může přeživším ve Villedoru poskytnout ohromnou pomoc do budoucna.

Kdybych se rozhodl nepokoušet se Lawan zachránit, získal bych "nejlepší" konec - Villedor by nebyl zasažen raketami, Frank, přeživší a Nightrunners by převzali kontrolu nad městem a já bych odešel v doprovodu Lawan, kterou zachránil Hakon. 

Oceňuji zařazení interaktivních dialogů a větvených voleb v této hře - v jakékoli hře -, ale přál bych si, aby volby byly méně nejasné / více rozepsané. Někdy jsem se rozhodl a Aiden řekl či udělal něco úplně jiného, než jsem předpokládal/očekával.

Musím zmínit soundtrack. Olivier Deriviere odvedl další vynikající práci ("There is Hope, "Empowering Yourself", "Breath of the City", "Be at Peace"...) a výrazně pro mě celý zážitek pozvedl.

Technické okénko na závěr - hra za celou dobu hraní nespadla a nenarazil jsem na žádný zásadní bug, jen takové ty typické open world glitche typu zaseklá zombie napůl ve skříni či otravující ikonka v HUDu co tam nemá být.

Přijde mi komický, že věc kterou hráči i kritika vytýkali první hře série asi nejvíc, tedy nudnej copy/paste level design interiérů, do puntíku opakuje o 20 let později nejnovější díl, ještě s názvem Infinite. Infinite je tu možná tak asset reuse a množství identických chodeb a místností. Když snad celá poslední mise znamenala procházení identickýho interiéru, jež jsem procházel o pár hodin dřív, skoro jsem si klepal na čelo. Ale jinak se to hraje furt slušně, gunplay (reakce nepřátel na zásahy, variabilita zbraní, animace přebíjení..) je tu nejlepší v sérii, a k tomu jako bonus grappleshot, kterej má spoustu využití a jeho přidání byl náramnej nápad. Open world je v sérii novinka, skoro jakoby si řekli "co byla nejlepší mise v Halo CE? Jo, Silent Cartographer", tak tu misi vzali a roztáhli na celou hru. Bohužel to znamená jeden jedinej biom a nulovou variabilitu, plus je tu typickej open world trash (kvalitní sidemise nečekejte), ale díky gunplayi mě vcelku bavilo jeho část dělat.

Příběh je zase typická scifi pohádka o "man of few words" Master Chiefovi a staronový Cortaně, s roztomile přepáleným (čti nechtěně směšným) záporákem a spoustou mumbo jumbo omlouvající Master Chiefovu genocidu na prstenci. Po titulkách klasická nicneříkající cutscéna "připravující půdu" pro nějaké budoucí záporáky, aby mohlo vzniknout spousta dalších dílů. Já jen nechápu, že tvorba tohoto trvala týmu s ohromným (možná odtud je to Infinite v názvu?) budgetem pět let, protože jsem dekádu zpět hrál střílečky od menších týmů co vypadaly graficky lépe a bavily mě víc.

Špatná hra to ale není, v rámci gamepassu klidně doporučím, pokud vás tahle série baví.

Tři nedávno vydané hry založené na principu časové smyčky a snaze ji prolomit. Tři diametrálně odlišné přístupy ke stejnému tématu. Ale kde 12 Minutes rozehrává extrémně minimalistické drama na ploše jednoho bytu a Deathloop krvavé masakrování bez možnosti hlubší mezilidské interakce na ostrově Blackreef, tam Forgotten City dává možnost důkladně si prozkoumat jedno zvláštní řeckořímské městečko roku 65 po Kristu, a to nejen geograficky, ale zejména společensky. Rozhovory se zdejší zhruba dvacítkou obyvatel jsou esencí Forgotten City. Každý obyvatel městečka je fantasticky vyprofilován, vymodelován i nadabován, takže není problém si je zapamatovat i s jejich latinskými jmény.

Nesnadno se mi rozepisuje, proč je Forgotten City tak působivým zážitkem, protože osobně jsem do něj šel zcela naslepo - nečetl jsem žádné recenze a jediný důvod, proč jsem hru vůbec zkoušel, byl pozitivní příspěvek na jednom zahraničním fóru a zdejší kobercova stovka (ale jeho komentář - se kterým z velké většiny souhlasím - jsem četl až po dohrání). A to je dle mého nejlepší způsob, jak si Forgotten City užít naplno - nic si nezjišťovat, nečíst a skočit do portálu. Řeknu jen tedy, že primární důvod mého nadšení je vedle skvělých dialogů a postav též skutečné využití potenciálu premisy cestování časem ve smyčce, potenciálu který např. Deathloop kvůli přílišnému držení za ručičku takřka kompletně promrhal. Velmi příjemné je také ono historické zasazení a spousta detailů.

Ještě pár slov k technickým aspektům - grafika je hezká, obyvatelé charismatičtí , hudba skvěle atmosféru dokreslující, stabilita a odladěnost bezchybná, a asi jediné co můžu vytknout jsou slabší facial animace a animace obecně, což už je taková odvěká nemesis studií s menšími rozpočty.
Forgotten City bylo primárně vytvořeno týmem tří australanů a já už se nemohu dočkat, co bude jejich další projekt.

Před dvěma dny jsem Deathloop dokončil a "broke the loop".

Nechápu ty nadšené "10/10! MASTAHPIECE!" recenze. Prostě nechápu, sorry.

I když pominu příšerný technický stav (náhodné zasekávání, jak dokumentuje DF, náhodné pády, někdy i po hodině hraní bez možnosti uložení...), vedle kterého i Cyberpunk vypadá vyleštěně, je to... dobrá hra, to ano, ale na poměry Arkane slabá hra.

Předně, ačkoliv je design úrovní poměrně dobrý a je fajn, že se lokace mění v průběhu dne, nakonec máte stále jen 4 lokace, do kterých chodíte pořád dokola a porážíte stále stejné nepřátele. Před koncem to začne být ohrané, a to i přesto, že se jedná o nejkratší hru Arkane (zabralo mi to 26 hodin velmi metodického hraní, zatímco v Dishonored 2 jsem strávil přes 50 a v Prey 42).

Herecké výkony jsou dobré - Colt i Juliana mají charisma a určitou chemii, ale zklamává je psaní, které je dětinské a často prostě... nedává moc smysl.

Nejsou tu žádné WOW THIS IS GENIUS momenty jako v Dishonored 2 (Crack in the Slab, Clockwork mansion) nebo Prey.

Hra postrádá výraznou silnou atmosféru předchozích počinů Arkane, Blackreef je prostě tak nějak... nezajímavý, co se týče videoherních prostředí. A hra působí superšablonovitě kvůli neustálému vracení se do tunelů, vidění stejných obrazovek a poslouchání stejné hudby pořád dokola.

A konce byly pekelně neuspokojivé, všechny tři. To byla poslední šance, kterou hra měla, abych z ní odcházel se skvělým pocitem, ale nepodařilo se jí to.

I po všech těch negativních bodech bych Deathloopu přesto dal solidních, nadprůměrných, 7/10. Má to slušný hook, hratelnost je většinu času docela zábavná a má to ty Arkane imerzivní simulační mechanismy, které mám rád, i když se to spíš přiklání ke střílečce. A fenomenální soundtrack.

Každopádně...když je Raf Colantonio pryč a Deathloop je výsledkem jeho odchodu, a když se Arkane v další hře pokouší udělat svou variaci na Borderlands, nejsem zrovna super optimista, co se týče budoucnosti tohoto studia. Což je škoda, protože Dishonored 1/2 a Prey patří mezi mé nejoblíbenější hry všech dob. Deathloop jsem si koupil při uvedení na trh v podstatě čistě na základě oblíbenosti těchto her.

No, když pominu tu narkolepsii co ve mně Ovno, tedy Omno, vyvolávalo, tak je to řemeslně dobře provedená meditativní puclíková adventura. Příjemná grafika, relaxační (až moc) hudba, dobře dávkované nové schopnosti, puclíky jednoduché, ale alespoň člověk nestráví hodinu na jednom místě. Jen jsem to prostě po každých cca dvaceti minutách musel vypnout a jít dělat něco jiného, protože se mi u toho spolehlivě zavíraly oči. Ale naštěstí je Omno krátká hra (cca 3 hodiny) a po dohrání z ní mám vlastně docela příjemný pocit.

A Final Fantasy pro fans and first timers. Já jsem first timer, a nejen s Final Fantasy. Tohle bylo moje první JRPG vůbec. Nikdy jsem žádné pořádně nehrál, protože mě vždy odrazovala jejich estetika, linearita a tahové soubojové systémy. Západní RPG ale považuji za královský videoherní žánr.
A hele, tahle hra vypadá, že má pěkný 3D svět k prozkoumávání a akční realtime souboje! Možná se mi bude líbit!

A líbila se mi. Abych jí dal co největší šanci, pustil jsem si Brotherhood Anime. Podíval jsem se na film Kingsglaive. Přečetl jsem si prequelovou povídku. Pak jsem si dohrál hru a všechna její DLC a prošlápl si v nich alternativní konce.

Je to hra, která má metrák nedostatků:

- nejhorší design vedlejších úkolů v dějinách lidstva.
- téměř nulové množství zajímavých NPC
- podivné tempo s některými opravdu nevýraznými a nudnými sekvencemi, zrovna když by hra měla nabírat na obrátkách (13. kapitola).
- mechanicky primitivní bojový systém, který umožňuje celou hru hrát v podstatě držením pravého triggeru
- otravná nemožnost řídit auto v prvních asi 7 kapitolách, což vedlo k tomu, že jsem si musel brouzdat na telefonu a čekat, až mě Ignis odveze na místo určení.
- několik opravdu otravných dungeonů
- CRASHES, prvních 20 hodin mi hra padala velmi často, a to většinou hned poté, co jsem strávil hodinu v dungeonu, kde hra neumožňuje ukládání. Pak jsem naštěstí našel nějakou náhodnou zázračnou kombinaci nastavení, díky které byla hra většinou stabilní

Příběh, který...no, má svůj podíl zábavných a melodramatických momentů a hlavní postavy se mi líbily, ale celá pointa příběhu a jeho zakončení mi prostě moc nesedí ("Já jsem bůh a vy budete dělat, co vám řeknu." A taky že jo).
A zřejmě to nesedlo ani autorům, protože ve dvou DLC představili dva samostatné alternativní konce!
A jeden z nich měl dokonce dostat další čtyři navazující DLC, která by konec úplně změnila, než je Squeenix zrušil (a tak jejich děj vyšel jako 400stránková kniha - a já skoro zvažuji, že si ji přečtu).

Každopádně, slušný seznam nedostatků. Tak proč jsem to sakra hrál 75 hodin (včetně DLC) a vlastně mě to fakt bavilo?

Líbil se mi zdejší svět - americká 50. léta zkombinovaná s japonskou fantasy byla svěží a zábavná na pohled a prozkoumávání. Bavily mě hlavní postavy (je nutné hrát i DLC, jež jejich charakterizaci znatelně rozšiřují). Líbila se mi efektnost soubojů a jejich animací, i důraz na různé skupinové útoky. Jsem lehkou formou OCD trpící chudák, který rád plní úkoly v otevřených světech... i když mě ty úkoly občas štvou svou příšerností. Ohromně se mi líbila celá ta letní prázdninová atmosféra hry (i když se střetávala s apokalyptickým zasazením) a zamiloval jsem si soundtrack. Kempování, obdivování krásně vypadajících jídel co Ignis vaří. Majestátní monstra. Kompletní změna atmosféry k temnu po jedné příběhové události. Zkrátka, je tady toho dost, co mě u FF15 drželo a nepustilo.

Jo a btw, není to RPG. Je to akční hra s otevřeným světem. Rozhodovací pravomoci tu má hráč nulové.
Což nemyslím nutně jako kritiku, jen konstatování.

https://abload.de/img/637650_20210815163657jvj0f.png
https://abload.de/img/637650_20210816214427bckcp.png
https://abload.de/img/637650_202108151620009gjmk.png
https://abload.de/img/ffxvnwkso.jpg
https://abload.de/img/637650_20210810223937h9jfx.png

Ok, dal jsem tomu přes tři hodiny svého života. Nemusím dohrát všechno.
To je opravdu neuvěřitelný kus videoherního neumětelství spojeného s nejvyššími ambicemi, jež kdy měl francouzský vývojář na mozku.

Tolik herních mechanik - jedná se o filmovou lineární akční adventuru, a přitom je tu možnost detailně prohledávat auta, přesedávat si na libovolné místo, damage model co umožnuje ze sedanu udělat kabriolet, možnost kombinovat všemožné předměty všelijak, melee souboják jak z Die by the Sword, dynamický oheň, dynamické black goo co zabíjí na dotek, dynamicky zničitelné dveře/brány/kdesicosi, mechanika pro...*gasp*...mrkání..

A to všechno ve hře kde sotva fungují základní fundamenty jako ovládání, kolize, načítání objektů..a k tomu nabízí občas vyložené otravné momenty, kdy jen kroutím hlavu a říkám si, "mám já tohle zapotřebí?" 
No, nemám.

O příběhu raději nemluvě, i když James McCaffrey (Max Payne) tomu dodává šťávu a jeho "I don't have your stone, and FUCK YOU ANYWAY" patří do análů legendárních videoherních hlášek.

Ty ambice se mi líbí. To množství mechanik a přítomnost fyziky, která překonává leckterý immersive sim. Bohužel samotné provedení je po všech stránkách hrozné. Ale chtěl bych podobně ambiciózní akční adventuru třeba od Naughty Dog.

Greedfall, nový zástupce žánru Running Simulator, podžánr RPG.

Je to o kousek lepší hra než předchozí Spideroviny, hlavně díky neokoukanému zasazení, na pohled hezčímu světu a zábavnějším dialogům a questům - ale pořád je tu spousta nedostatků strhávajích potenciálně skvělou hru ke (stále solidní) sedmičce. Hlavně nekonečné běhání (zdravíme Technomancera), quintilliony neviditelných zdí, celkové rozsekání světa na dvacet malých, tuneloidních map, což prostě rozbíjí zážitek z explorace.
Příběh se mi vcelku líbil, ale taky se najdou výhrady - pro mě hlavně celková černobílost, kdy všichni domorodci jsou hodňoučcí lidičkové žijící v dokonalém souladu s přírodou a světem, zatímco kolonizátoři jsou z velké části zlá zotročující/inkvizicující monstra - ale protože hrajeme superschopného domorodého kolonizátora, tak všechny problémy dokážeme vyřešit a ty zlé potrestat.

Nechci Spiders plísnit za opakované interiéry a assety, i když to občas až bolestivě bije do očí. Ale ok, měli menší budget a větší ambice, nepodařilo se to sladit ideálně, ale nic hrozného.

Měl jsem tedy ten v rámci možností nejsluníčkovější konec (malichor vyléčen, všichni přežili a byli povýšeni, mír na zemi, sex se Siorou...jen holt ten bratránek zařval), koukám na youtube na alternativní konce a umí to být slušně nihilistické - ale přijde mi, že člověk musí vyloženě hrát se záměrem mít blbej konec aby ho fakt dostal. Prakticky si nevzpomínám, že bych měl někdy dilema jak se rozhodnout, na nějakou šeď se tu nehraje.

Nechci zas, aby komentář vyzněl tak, že je Greedfall špatná hra..naopak, je dobrá, ale je prostě "jen dobrá" a potenciál tu byl na něco ještě lepšího. Pro příště nerozsekaný svět, žádné neviditelné zdi, questy strukturované tak, aby nebylo potřeba neustále běhat sem a tam, trochu méně černobílosti v příběhu a to by v tom byl en ol mil frichtimen, aby z toho nebyla aspoň osmička.

48 hodin - splněny všechny sidequesty, kromě jednoho uberfetchquestu (který dostanete na samotném začátku..)

Solidní věc, pro fandy John-Wooovek povinnost. Graficky mnohem lepší, než ten pradávnej prototyp. 

Jen to střílení dvěma směry zároveň tu není (což chápu, s jednou myší a jedním kurzorem to jde blbě). Na gamepadu jsem to shledal nehratelný, na myši bez problému. Škoda, že příběh je jen tak aby se neřeklo, prakticky neexistuje, a všechny mise jsou čistě o čištění zástupů nepřátel. Chybí tu nějaké ozvláštnění, jež tak prospívalo Hotline Miami. Soundtrack má pár světlých momentů, ale hitparáda to není.

Nicméně, když se člověk dostane do toho flow a roztančí ten krvavej balet, tak je to prostě radost hrát.
Klobouk dolů před Vreskim, že to v jednom člověku dotáhl až k vydání.