Druhá odbočka ze série Epic Battle Fantasy je tentokrát plošinovka. Matt musí projít dvacítku úrovní aby zachránil Natalii. K překonání už tradičních nepřátel mu poslouží nejenom klasický meč, ale i magie. V každé úrovni lze sesbírat až sto mincí a deset truhel. Za nalezení všeho je splněná úroveň označena hvězdičkou. Něco jsem si musel zopakovat, ale mám komplet celou dvacítku. V takovém případě je možné nakoupit všechna kouzla a vylepšení. Skákání a boj asi moc nepřekvapí, jen možnost se při seku mečem odrazit od nepřátel je zajímavá. Lze tak dosáhnout na hůře přístupná místa. Obtížnost je někde v průměru a jen asi dvakrát jsem musel úroveň opakovat. To ale neplatí pro poslední dvě, které jsou vyložené peklo. Až po téměř všech vylepšeních a se správnou výbavou jsou jakž takž hratelné. Hru jsem prošel na obtížnost Normal.

Po dohrání se ještě odemknou dvě výzvy. Jedna dlouhá s postupným porážením všech nepřátel a druhá klasická přes všechny bosse. Za zkompletování každé pětice úrovní se, minimálně ve Steam verzi, odemkne ještě speciální úroveň. Ty jsou označeny za extra těžké, s čímž musím souhlasit. Nejde ale až tak o protivníky, jako o náročné skákání, především za využití odrážení. Všechny jsem tak dokončit nedokázal a jeden čtvereček ve výběru úrovní tak zůstal uzamčen. Asi byt to šlo nacvičit, ale hra už byla tou dobou dost repetitivní. Celkově jde o průměrnou plošinovku na které je nejzajímavější zasazení do známých reálií. Pro fanoušky Epic Battle Fantasy tak stojí za vyzkoušení, ostatní si najdou zajímavější tituly.

Bullet Heaven je jedna z her, které matou svým názvem. Hra má totiž všechny potřebné aspekty žánru bullet hell a to včetně obtížnosti. Nečekejte žádnou nebeskou pohodu, zhruba za polovinou pěkně přituhne a už se to nezlepší. Na pokoření čeká dvacítka různorodých úrovní a navíc lze odemknout další čtyři bonusové. Podařilo se mi navštívit jen tři z nich, ta poslední zůstává uzamčena. Spustit lze ještě režim přežití, kde je nutné vydržet co nejdéle proti stále obtížnějším vlnám nepřátel. Sestava nepřátel i hrdinů je známá ze série Epic Battle Fantasy. Každý z hrdinů má jinou základní střelbu i speciální útoky. Za některé je hraní výrazně obtížnější, alespoň podle mého, protože mají méně užitečné útoky. Nejraději jsem hrál za tradičního Matta a pak za nováčka Annu.

Za postupně získávané peníze je možné si vylepšovat jak účinnost zbraní, tak počet životů nebo magnet na předměty. Zhruba za polovinou hry jsem musel začít opakovat úrovně abych vydělal na další vylepšení, protože se dost zvedla obtížnost. Na podobné hry nejsem nejšikovnější a většinou musím dost opakovat. Zde je navíc problém ovládání. Nevím zda je to způsobeno flashovým původem, ale je dost nepřesné a neresponzivní. Proti také obtížné, ale mnohem lépe ovladatelné, hře jako Ikaruga je to výrazné mínus. Naopak je zajímavé propojení s Epic Battle Fantasy a rozmanitost nepřátel. Hratelnosti také pomáhá devět hratelných postav (odemkl jsem jen osm), i když s některými se moc dobře nehraje. Celkově nejde o špatnou hru, která má své klady a za vyzkoušení stojí. Bohužel zápory dost kazí výsledný zážitek.

Epic Battle Fantasy přináší na třetí pokus výrazně propracovanější a zajímavější zážitek. Tentokrát už nejde jen o sekvenci bojů, ale o RPG s průzkumem světa, plněním úkolů a interakcí s řadou NPC. Dvojici hrdinů z prvních dvou dílů doplnil polepšený Lance. Rozdíly jsou patrné od prvních okamžiků. Začínáte ve vesnici kde vám obyvatelé zadají první úkoly a časem lze nakoupit zbroj, zbraně i materiál. Hlavním cílem je projít šest různorodých prostředí a porazit démona. Vedlejší úkoly dostáváte i od dalších postav roztroušených po světě, ale nemějte přehnaná očekávání. Úkolů je sice dost, celých třicet, ale vždy jde jen o dodání určitých předmětů, za které dostanete jiné. V několika případech se odblokuje nová schopnost. Vaši hrdinové se zlepšují nejen levelováním, ale učí se nové schopnosti a vylepšují je. Získávat a vylepšovat lze také vybavení, takže se hodí každý předmět co získáte.

Svět má velmi příjemný rozsah. Prostředí se pravidelně mění a stejně jako nepřátelé se jich řada vrací z prvních dílů. Úkoly se často povede splnit až o hodně později, ale pro cestování mezi prostředími lze použít krystaly, stačí je jednou aktivovat. Já hlavně zpočátku chodil pěšky a opakoval souboje, zisk zkušeností a předmětů se vždy hodí. Maximální level je bohužel pouze 30, což jsem dosáhl dost před koncem hry. Lze narazit na pět miniher, ale většina není moc zábavná. U prvních jsem se ještě snažil o nějaké skóre, ale pak už jsem jen zkoušel. Zvláštní je i mechanika zamčení skrytých obrazovek. V každém prostředí je postava, která vás za určitý počet získaných medailí pustí dál. Medaile odpovídají achievementům, takže je získáte za porážky bossů, získání levelu, nalezení všech truhel v oblasti a podobně. Některé jsou ale i za skóre v minihrách nebo dohrání na určitou obtížnost. Díky tomu jsem se nedostal všude, po dohrání mám jen 42 medailí. Soubojový systém je stále téměř stejný, což vůbec nevadí. Díky třem postavám máte více možností, což se hodí. A při opakování lehčích bojů je slušná šance vyřídit to rychle. Potěšilo mě úspěšné odemčení všech záznamů v Art Gallery a několik narážek na jiné hry a filmy. Celkově je třetí díl už velmi povedenou hrou, kterou jsem si užil. Je to takový návrat do starých časů prvních Final Fantasy a Dragon Quest, ale hezky po svém.

Druhý díl se nese ve znamení mírného pokroku. I tentokrát na hráče čeká řada soubojů v tahovém jRPG stylu. Kouzel a schopností je ale více a konečně se hrdinové dočkají i nějakého vývoje. Po několika vlnách nepřítel je možné přidat každé z postav bonus do statistik a do schopností. Statistiky jsou jasné a vždy stejné, ale schopnosti se nabízejí podle toho, které využíváte a co jste zvolili dříve. Matt a Natalie se díky tomu postupem hrou citelně zlepšují. Po každé třetině je také možné hru uložit. Díky těmto změnám je hraní o něco jednodušší a příjemnější. Účinky některých známých schopností a kouzel jsou trochu upravené. Mě nejvíce potěšila možnost konečně odstraňovat negativní efekty z celé skupiny najednou. Herní doba je jen o málo delší než u jedničky. Ve výsledku jde o hodně podobnou hru, ale každá změna byla k lepšímu. A teď konečně už do plnohodnotného třetího dílu. Hrána verze z Epic Battle Fantasy Colelction na Steamu.

Epic Battle Fantasy je první hrou v dnes už hezky rozvětvené sérii. To je hodně vidět na její náplni, takže se hra docela těžko hodnotí. Máte dvě postavy, přičemž je vaším cílem projít řadu bojů velmi podobných tahovému systému třeba Final Fantasy. Matt je válečník, Natalie mág a společně musí zachránit svět. Kouzel, schopností a, v Mattově případě i mečů, je dostatečné množství, takže lze hezky volit nejvhodnější taktiku. Nepřátelé jsou různorodou směskou potvor, démonů i robotů, každý zranitelný něčím trochu jiným.

Zatím to vypadá, že na Epic Battle Fantasy není žádný zápor, ale problémem je, že výše popsané je vše. Šestice bossů, každému předchází pár vln běžných protivníků a konec. Žádný vývoj postav, žádné odemykající se schopnosti. Na začátku hry a po každé třetině lze dokoupit předměty, celkem typické pro JRPG. Rozhodně doporučuji se zaměřit na obnovu MP a oživovací lektvar, bomby se také hodí. Na ostatní je lepší magie. Hrál jsem na obtížnost normal a poslední třetina už dala celkem zabrat. Zvlášť finálový souboj jsem opakoval čtyřikrát. Hodně pomohlo štěstí na náhodné generování útoků bosse. Celkově je hra povedená a zábavná, jen jí chybí něco víc. Každý další díl ale vypadá rozsáhleji a základ je zjevně zdravý. Hrána verze z Epic Battle Fantasy Colelction na Steamu.

S Waterworks jsme se přesunuli zpět do světa webových her, ale tentokrát už naštěstí moderního HTML5. Jde o další výukový titul a stejně jako Excavate byl vytvořen ve spolupráci s University of Gdańsk. Tentokrát poznáváme jakým způsobem probíhalo zásobování vodou v polském městě Grudziądz. Město mělo díky své poloze komplikovaný přístup k vodě, takže poznáváme z první ruky vývoj technologií zajišťujících tuto nezbytnost. Každá vývojová etapa a technologie je hezky popsána.

Herně jde o karetní tahovou strategii. Každý tah máte k dispozici omezený počet karet, které lze později stavbou různých budov schovávat na další tahy. Vaším cílem je zajistit dostatečné zásobování vodou do všech domků, přičemž náročnost roste s počtem obyvatel. Hra je o něco náročnější na začátku, protože není k dispozici tolik technologií. Velkou komplikací jsou také občas se objevující požáry. Důležité je i štěstíčko, někdy jsou potřebné karty k dispozici okamžitě, ale někdy je třeba čekat několik tahů. Když do toho přijde požár a omezený úložný prostor, může to dost zavařit. Celkově jde o hezky udělanou vzdělávací hru, kterou jsem si užil (i když po opakování, třeba na vyšší obtížnost, netoužím) a dozvěděl se mnoho zajímavého.

Se čtvrtým dílem Don't Escape se scriptwelder posunul od flashových hříček, ačkoliv povedených a zajímavých, k plnohodnotné hře. Jak naznačuje už název, tentokrát musíte svého hrdinu provést nástrahami čtyř dní. Nejde jen o samotnou délku, ale především o její náplň. Každý den se musíte připravit na odlišné potíže a je jasné, že příprava na útok obřích pavouků je naprosto odlišná od té na spalující žár. Pokud hru úspěšně dokončíte a přežijete tak čtyři různé situace, stále ještě nekončete. Další hraní totiž může být naprosto odlišné. První den má tři různé varianty, další tři dny po dvou. Alespoň dva průchody tak rozhodně doporučuji. Navíc lze napodruhé odemknout pravý konec. O příběhu ale raději nic prozrazovat nebudu.

V závislosti na krizi, která vás čeká, se liší postavy a předměty v jednotlivých lokacích. Už samotný počet obrazovek je řádově vyšší než v předchozích dílech, počet předmětů také pěkně narostl. Navíc lze postupovat různě a některé problémy mají více správných řešení. Hru lze volně ukládat, takže v případě nedokonalého zvládnutí se není problém vrátit a zkusit situaci vylepšit. Tedy pokud vám ten den ještě zbývá čas. S tím byl ale největší problém první den, kde toho lze hodně prozkoumat, ale některé činnosti není nutné plnit tak brzy. Navíc ještě není k dispozici žádná postava na pomoc. Přesto se na pár pokusů dá zvládnout perfektní průchod každým dnem.

Technické zpracování se od flashových předchůdců zlepšilo, stále ovšem jde o pixelovou stylizaci. Přesto grafika obsahuje mnoho detailů, prostředí se postupně mění, ovládání je pohodlné a intuitivní a vše běží bez problémů. Kdo hrál předchozí hry autora, tak také ocení řadu větších i menších souvislostí (společnost Sidereal Plexus, postava Codyho, příšery z Deep Sleepu...). Jsem rád že scriptwelder prokázal, že bez problémů zvládne i hru většího rozsahu a o to víc se těším na jeho další projekty.

Tentokrát navazujeme okamžitě tam, kde skončil Deeper Sleep. Třetí díl příběh, alespoň prozatím, uzavírá. Hratelnost ani zpracování netřeba popisovat, oproti předchůdcům se nic nemění. Hra je opět o něco málo delší, ale bohužel chybí vedlejší úkoly nebo hledání poznámek. Jde čistě o opuštění noční můry. Opět je přítomna i část, kterou je nutné projít rychle, ale nově hra obsahuje další nebezpečí. Tentokrát takové, které vás nesmí vyděsit, nesmíte panikařit... Díky achievementům jsem zjistil, že Deepest Sleep obsahuje dva konce, ale vlastně není moc o co stát. Liší se jen jednou činností v posledních dvaceti vteřinách hry, které rozhodnou o zakončení vašeho příběhu. Po titulcích stačí dát Continue, zopakovat oněch dvacet vteřin mírně jinak a je to. Opět proti mnoha variantám třeba Don't Escape 2 bída. Celkově ale jde o uspokojivé zakončení, jen nepřináší nic nového. Jako celek je ale trilogie Deep Sleep zajímavým zážitkem, který stojí za zkoušku. Až bude za rozumnou cenu, tak rád vyzkouším už větší čtvrtý díl.

Druhý díl se od svého předchůdce v zásadě neliší. Dějově velmi těsně navazuje, technicky je totožný a dokonce jsou stejné i některé lokace. To ale dává smysl, vracíte se totiž do své noční můry. Tentokrát je cesta o něco složitější a je nutné se do světa ponořit hlouběji. Rozsah je o něco větší, což je fajn. Především ale oceňuji více příběhu, tentokrát prezentovaného navíc patnácti poznámkami, které lze různě sesbírat. Některé jsou lépe ukryté než jiné a jejich nalezení není pro dohrání nutné, přesto to doporučuji. Hra je krátká a tohle pěkně zlepší celkový dojem. Stejně tak volitelný "vedlejší" úkol je příjemným zpestřením. Celkově sice druhý díl nepřináší žádnou zásadní inovaci, a při porovnání s vývojem série Don't Escape od stejného autora je to škoda, ale jde o slušné pokračování alespoň příběhově.

Vzestupná kvalita není u herních sérií moc běžná, ale Don't Escape právě tohle nabízí. Třetí díl je tak opět lepší, propracovanější a rozsáhlejší. Tentokrát se prostředí přesunulo do budoucnosti a rovnou do vesmíru. Probudíte se během záhadného odpočítávání, které není problém zastavit, ale dále je vše už těžší. Stejně jako ve druhém díle je k dispozici více konců a hromada předmětů, ale opět máme něco navíc. Tím hlavním je asi větší důraz na příběh. Dosáhnout některých konců sice lze i nepolíben událostmi na lodi, ale pečlivý průzkum nabízí uspokojivější závěr. Kromě odhalení pravdy o událostech lze sbírat i další textové logy na doplnění příběhu. Oceňuji také, že pro dosahování různých konců není nutné hru vždy začínat od začátku. Prostě zvolíte Continue a hra pokračuje před poslední nevratnou událostí. Vrací se i nutnost šetřit s časem, konkrétně spíše se vzduchem, spotřebovávaným při náročnějších činnostech. Ve hře je i datapad, který ukazuje stav kyslíku, zaznamenává nalezené logy a obsahuje i mapu. Orientace na lodi je tak mnohem příjemnější. Trojka je prostě opravdu vrcholem trilogie a jsem zvědav na pokroky v už plnohodnotnějším čtvrtém dílu.

Druhá hra se vzdělávací tématikou od Scriptweldera a tentokrát rovnou ve spolupráci s Institute of Archeology and Ethnology of the University of Gdańsk. Vaším úkolem je s týmem čtyř archeologů prozkoumat ruiny u městečka Nowe Monasterzysko. Na splnění úkolu je pouhých čtrnáct dní a na objevení čekají čtyři objekty. Hra je tahová, takže na plánování strategie optimálního postupu je dostatek času. Každý den lze ovšem stihnou omezený počet aktivit na základě akčních bodů vašeho týmu. Ten si lze na začátku zvolit, každý má jiné statistiky a tím se hodí pro jinou práci - kopání, průzkum nebo třeba identifikace nalezených artefaktů. Čím jste úspěšnější, tím více peněz a tím rychleji si lze pořídit pomůcky urychlující práci. Od té vás navíc zdržují různé exkurze, rozhovory pro média nebo vandalové. Ano, vykopávky je v noci nutné pečlivě hlídat.

Zpočátku jsem byl překvapen množstvím prvků hry, ale jde se rychle zorientovat. Brzy přejde práce do krve, naučíte se plně využít každý akční bod, ale také počítat s rezervou pro případ nečekané návštěvy na poslední chvíli. Kolem desátého dne jsem měl pocit, že nemám šanci vše dokončit. Dokonce ještě chybělo nalézt několik lokací pro výkopy. Ale díky vyšším zisků jsem si pořídil tréninkový kurz, který dost pomohl efektivitě pracovníků. Poslední den jsem tak už nevěděl co se zbývajícími body. Hraní hezky odsýpalo, první týden byl spíše o seznamování a průzkumu prostoru, druhý už celkem rutinní práce. Rozhodně jde o zajímavý titul a jsem rád, že jsem ho nevynechal.

Německé rozšíření sice přináší jen jednu kapitolu o standartních šesti misích, ale díky novým nápadům a obtížnosti se rozhodně vyplatí. Napojení na válečné události nebo Berlínskou zeď přináší nové a zajímavé výzvy. Například nálety dvouplošníku, který čas od času zničí část trati rozhodně ozvláštní hratelnost. Každá mise samozřejmě opět obsahuje tři nepovinné úkoly, ale tentokrát jsem jich splnil naprosté minimum a to ze dvou důvodů. Zaprvé je obtížnost tohoto rozšíření zase vyšší, takže jsem byl rád za klasické dohrání. Ono neustálé opravy trati nebo zničené dodávky supervlakem docela naruší ekonomiku. Za druhé jsou některé úkoly nově dost negativní. Myslím to v tom smyslu, že je úkolem třeba několikrát dojet do špatné stanice nebo zničit určitý počet vlaků. Celkově musím autory pochválit, že nešli cestou pouhých více úrovní, ale příjemně oživily původní hru. Train Valley: Germany se rozhodně vyplatí zahrát.

Druhý díl se posouvá od vlkodlaků k zombie, časově plus mínus do současnosti. Cílem hry je do soumraku zabezpečit opuštěnou budovu co nejlépe a přežít tak příchod velké skupiny živých mrtvých. Navíc je s vámi i pokousaný kamarád. Hra je výrazně rozsáhlejší a komplexnější. Více obrazovek, více předmětů a díky tomu mnohem více možností co udělat. Ve hře je dokonce více postav než dva ústřední kamarádi a vaše činnost ovlivní jejich osudy. Ve Steam verzi jsou na různé konce také navázány achievementy. Cestování mezi vzdálenějšími lokacemi spotřebovává čas a stejně tak složitější úkony, jako oprava plotu. Na vše je k dispozici osm hodin. Při prvním pokusu, prohledávání a cestování sem a tam to nestačilo, ale pak už to bylo více než dost. Dosáhnout specifických konců je někdy náročné, především Lone Wolf dá zabrat. Ono není tak složité vědět, jak dům zabezpečit, ale osamělý hrdina má prostě na vše málo času. A zjistit zda je výhodnější posekat dřevo na past, vykopat jámu nebo zazdít okno je spíše o zkoušení. Celkově je druhý díl výrazně lepší a díky možnostem i znovu-hratelnější. Pokud vás první zaujal, tak rozhodně doporučuji pokračovat.

Druhý díl ze série Halo navazuje tam, kde jednička skončila. Zpočátku to opravdu nevypadá na velké změny, ale později dojde k hraní za arbitera, což je přece jen trochu nové. Ale jinak je vše na svém místě. Hratelnost, střelba, řízení vozidel, nic z toho nepřekvapí. Jedinou příjemnou změnou je možnost dvou zbraní naráz, což se při slušné obtížnosti hodí. Design jednotlivých úrovní je o něco lepší. Ano, i první díl měl pěkné a atmosférické lokace, ale také velkou míru copy-paste. Zde je tento nešvar přítomen také, ale v menší míře. Pěkně se rozjíždí také příběh a to i díky v remasterované verzi přidaným terminálům, po jejichž nalezení následuje vždy moc pěkně udělaný CGI filmeček. Ty jsem se snažil najít všechny, protože samotný svět Halo považuji za jeden z největších plusů série, ale bohužel jeden unikl. Možná se k tomu vrátím později.

Halo 2 je také o něco delší než díly co jsem už odehrál (1 a Reach). Nevadilo by klidně ještě přidat, díky střídání hratelných postav jsem si totiž hlavního hrdiny tentokrát moc neužil. Z hlediska hratelnosti a rozmanitosti je tahle mechanika dobrá, ale trochu tím trpí sžití se s postavami. Graficky vypadá Anniversary verze obsažená v The Master Chief Collection velmi dobře. Hodně také chválím možnost okamžitého přepínání mezi novou a původní grafikou. Navíc se na původní verzi přepne i soundtrack a zvuky. Často jsem tak porovnával změny ve zpracování a atmosféře jednotlivých částí. Obecně je tohle funkce kterou mám u vylepšených verzí hodně rád. A když už jsme u toho, tak hudební doprovod je opět skvělý. Závěr rozhodně nabádá k hraní třetího dílu, takže se pokusím co nejdříve pokračovat. Celkově je vidět posun a vlastně mě nenapadá nic, v čem by druhý díl nebyl lepší. Kolekce tradičně nabízí více playlistů k hraní, ale zas tak mě Halo nebaví, abych se k němu nějak moc vracel.

Hraní si s vláčky je oblíbenou činností u mnoha lidí a tato záliba se přenesla i do počítačových her. Ne vždy je ale nálada a čas na komplexní tituly na dlouhé hodiny jako Mashinky nebo Railway Empire a právě pro tyto případy je ideální Train Valley. Vaším úkolem je propojovat stanice kolejemi a zároveň řídit dopravu. A to samozřejmě tak, aby vlaky dojely do správné stanice a nedošlo k nehodě. Je tak nutné dobře rozvrhnout železniční síť, což komplikuje, že od počátku nejsou vidět všechny stanice. Ty se postupně doplňují až v průběhu mise. Samotné mise jsou menší rozlohy, vždy je vše vidět přehledně na jedné obrazovce. Připravené vlaky nečekají nekonečně dlouho, takže není možné vždy postupovat na jisto a pomalu. Zpočátku hra působí jednoduše, ale později dá dost zabrat.

Celá kampaň je rozdělena do čtyř oblastí (Amerika, Evropa, Rusko a Japonsko) po šesti misích. Mění se ale nejen prostředí, postupně se také dostáváme dále v čase. Evropa začíná už v roce 1830, naproti tomu Japonsko končí až 2020. K vidění je tak mnoho různých vláčků. Součástí jednotlivých misí je občas navíc skutečná událost. V každé misi také lze plnit až tři bonusové úkoly. Naštěstí nejsou nutné pro postup, některé jsou dost náročné a vyžadovali by mnoho opakování. I tak hrou rozhodně nelze projít na první pokus a několikrát jsem zbankrotoval. Ať už kvůli špatně rozplánované stavbě nebo počtu nehod. Train Valley má jednodušší ale velmi pěkně stylizovanou grafiku, která se krásně hodí k menší vlakové strategii. Samotná stavba kolejí by mohla být flexibilnější a nabídnout více možností, ale možná by to ubralo na přehlednosti a jednoduchosti konceptu. Celkově jde o povedenou záležitost která rozhodně stojí za vyzkoušení, obzvláště pokud máte rádi vlaky.

Podle čísla druhé, ale reálně třetí pokračování série Hi-Res Adventure je opět rozsáhlejší a pokročilejší než předchozí. Hratelnost je naprosto stejná, tedy kompletní ovládání parserem doplněné o grafiku, tentokrát plnobarevnou. Už podle názvu je příběh tentokrát fantasy, tedy spíše pohádkový. Hra se také často uvádí jako předchůdce série King's Quest. Události se odehrávají v několika prostředích od pouště, přes les až po samotný hrad. Každá oblast je jiná nejen grafikou, ale přináší i specifické problémy. Například na poušti je složitá orientace a je dobré si všímat detailů, jako umístění kamenů nebo kaktusů. V hradu se zase lze dostat do protivného labyrintu - naštěstí existuje i jiná cesta.

Díky rozsahu narostla také obtížnost - více než sto obrazovek i slušné množství předmětů. S kreslením orientační mapy to naštěstí není nijak problematické. Technické zpracování je až na dodané barvy nezměněné. Pohádková atmosféra není tak silná jako u pozdějších King's Questů a vlastně i Mystery House byl v tomto ohledu o něco lepší. Přesto hra nabízí pár povedených momentů, hlavně těch typických pro pohádky. Setkáte se s kdečím, je to trochu mišmaš, ale vlastně to ničemu nevadí. Větší komplexita zase přidává na body stranu Wizard of the Princess. Nakonec hodnotím stejně, oba tituly mají v historii své místo a stojí za zahrání.

Koukej, padá hvězda. Když dopadne kousek od vás a nejdete ji v kráteru, tak co s ní? No přece ji chudinku zkusit vrátit zpět na oblohu. A přesně to je cílem hry Meteor Launch. Ve snaze dostat meteor výš a výš je třeba vylepšit jak odpalovací katapult, tak vybavit kámen doplňky. Lze pořídit motor, síť na chytání světlušek nebo zlepšit aerodynamiku. Každý den máte jeden pokus a pak je možnost nakupovat. Čím výše doletíte, tím více světlušek a rychlejší vylepšování. Uspěl jsem 21 den, ale určitě by to šlo optimalizovat. Hra není tak chytlavá jako některé další scripwelderovi tituly, ale rozhodně ani nijak špatná. Jen asi v polovině jsem moc nezlepšoval postup a trochu ztrácel koncentraci. Závěr je ale krásně optimistický a stejně bych zakončil i tento komentář. Takže Meteor Launch zkuste, doslova nic za to nedáte.

S Primal Sands se scriptwelder přesunul k akčnějším záležitostem. Ovládáte multifunkční opravárenské / bojové vozidlo a vaším úkolem je opravit svou ztroskotanou kosmickou loď. Na opravy ale není moc času, protože stále útočí silnější a silnější vlny nepřátel. Vzácné vteřiny mezi útoky ovšem zabírá nejen oprava lodě, ale i sbírání krystalů ze zničených nepřátel nebo budování obraných věží. Díky krystalům můžete nakupovat různá vylepšení, ať už nové zbraně nebo rychlejší motor, a samozřejmě další munici. Princip je jednoduchý a po krátkém rozkoukání už využíváte každou vteřinu. Na začátku bylo odrážení nepřátel docela těsné a dokonce jsem ztratil téměř všechny výchozí věže, ale po koupi raketometu už nebyl moc problém. O nižší obtížnosti svědčí i to, že jsem slavil úspěch hned na první pokus a to asi za hodinku. Větší výzvu pak představuje hardcore mód, ale nechtělo se mi hrát znovu, takže přesné rozdíly neznám. Původně jsem hru zapínal jen na vyzkoušení, popis mě moc nezaujal, ale nakonec jsem ji rovnou dohrál. Jednoduchý princip a stálé změny nepřátel jsou chytlavá kombinace.

Gates of Logic krásně ukazuje, že i puzzle založené na logických obvodech může být zábava. Žádné "klikni na klíč a otevři dveře" – tady musíte zapojit mozek, doslova. AND, OR, XOR… pokud vám to něco říká, budete se cítit jako doma. Pokud ne, tak se připravte na pár "aha" momentů a možná i na to, že si otevřete Wikipedii. Prostředí uvnitř Systému je jednoduché a i první překážky nejsou nijak komplikované. Postupně ale přituhuje ačkoliv nic extra náročného nečekejte. Tedy s jednou výjimkou - úrovní ve které jste pod časovým tlakem a navíc vás pronásledují. Její logická část není až tak problém, ale zvládnout provedení už ano. Po asi dvaceti pokusech jsem se hrou málem sekl, ale nakonec se zadařilo. A je to dobře. Celkově je hra zajímavá a slušně udělaná, každá úroveň je trochu jiná a rád jsem viděl všechny. Pokud se nebojíte logických operátorů, dejte Gates of Logic šanci.

Vždy mám velkou radost, když náhodou narazím na starší hru o které jsem dříve ani neslyšel a vyklube se z ní velmi povedená záležitost. To je i případ hry The Firemen. Už základní myšlenka hraní za hasiče není nijak obvyklá, ale zde je povedené a zajímavé i zpracování. V zásadě jde o klasický shora viděný akční titul pro SNES. Ovládáte hasiče Peta, který má hadici, a doprovází vás kolega Danny se sekerou. Úkolem je uhasit ideálně veškeré ohně a zachránit přeživší. Hra je rozdělena do šesti částí a na konci se vždy dozvíte procento uhašených ohňů. Sta procent jsem ale dosáhl jen v polovině případů. Problémem je totiž omezený čas na každou část. Stejně tak počet zachráněných jsem neměl maximální.

Podle dosavadního popisu to vypadá jednoduše, ale oheň je zpracován velmi živelně. V každé další části se rozrůstá rychleji a agresivněji. V budově hoří kde co a je potřeba dávat pozor na následky. Tady hrozí výbuch, támhle se hroutí podlaha a vedle zase padá vánoční stromek. Jednotlivá patra jsou dostatečně odlišná a každé přináší trochu jinou výzvu. S postupem také dost rychle roste obtížnost. Na konci každé části navíc čeká obzvláště vypečený ohníček, takový místní boss, a ti pozdější dají opravdu zabrat. K tomu si přidejte sympatickou skupinku hasičů, jak hlavní dvojici, tak ostatní kteří pomáhají na dálku. Grafiku je také třeba pochválit, tohle SNESové provedení prostě stárne skvěle. Celkově tak jde o výtečný a originální titul, kterému rozhodně doporučuji dát šanci.

Umíte se vžít do sochy? Jak velkou trpělivost asi potřebuje kus kamene? Tahle hra vám na tyto otázky zkusí odpovědět. Ano, jde pouze o celkem běžnou plošinovku, navíc jen s jednou úrovní. A ano, je to asi nejkratší hra od scriptweldera. Dohrání za dvacet minut a to včetně vyzkoušení špatného konce není mnoho. Na druhou stranu hra vlastně zabrala více než 200 let a to už je něco. Jedna z mála věcí které socha má je totiž čas. Čas než zamrzne voda nebo vyroste strom. Překážek není mnoho a nejsou komplikované, nejvíc mě potrápilo nasycení vesnice, ale dají vám tu správnou perspektivu. Asi nikdo by nepřekonával překážky podobným způsobem, ale o to právě jde. Co víc dodat. Zážitek je to celkem povedený, intenzivní a ačkoliv je samotná hratelnost běžná a krátká, rozhodně jde o zajímavě strávený čas.

Únikovka naruby, tento popis zní sám o sobě velmi zajímavě. A špatné není ani provedení, jen rozsah je opravdu malý. Domeček a jedna obrazovka předním, to je vše co máte k dispozici. Na druhou stranu jako seznámení s principem funguje velmi dobře. Najít všechny předměty a ještě je správně zkombinovat se rozhodně nepovede na první pokus. Hra sice skončí i tak, ale asi ne dle vašich představ. Na konci je vždy popis toho, co se v noci stalo. Díky tomu je jasné, co je potřeba více zabezpečit, kde je ještě skulinka. Je to překvapivě zábavné a vzhledem k možnosti hrát zdarma není důvod hru nevyzkoušet. Rozhodně jsem zvědav na další pokračování, především plnohodnotně vydaný čtvrtý díl.

Popularita série Quake je z podstatné části založena na multiplayeru, ale to je oblast, ve které čtvrtý díl zrovna nezazářil. Jde podle mého o jeden z důvodů, proč bývá tak často opomíjen. Je to ale škoda, protože příběhová kampaň rozhodně stojí za zahrání. Děj navazuje na události druhého dílu a přenáší boj ke Stroggům. Na příběh je kladen největší důraz v celé sérii, ale stále jde primárně o akci. Quake 4 má i slušnou atmosféru k čemuž dopomáhá stále slušná grafika a zvuky. Hrál jsem s českým dabingem, který je takový úsměvný, ale vzhledem ke stylu příběhu celkem zapadal.

Dohrání kampaně zabralo asi sedm hodin a klidně bych ještě dvě tři bral. Mám v plánu kouknout se po nějakých rozšířeních, oficiálního bohužel nic nevyšlo. Samotná akce má správnou dynamiku, především v druhé polovině hry. Hratelnost i stavba úrovní je něco mezi Quake II a Doom 3, jehož engine iD Tech 4 je využíván. Rozhodně nečekejte žádnou nudu nebo opakování, vše je dostatečně různorodé. Dokonce se dočkáte ovládání několika vozidel, i když zpracování je hodně jednoduché, jde o příjemné osvěžení. Především to ale nijak nekazí dojem ze samotné akce. Osobně postrádám hledání jakýchkoli skrytých oblastí. Celkově jde o další povedený přírůstek do série jehož hraní jsem si užil. Pokud máte rádi tradiční FPS tak nemohu jinak, než Quake 4 doporučit.

Hry v prohlížeči moc nehraji a Deep Sleep jsem si pořídil i v rámci trilogie na Steamu, ale nejprve jsem chtěl vyzkoušet původní verzi. O rozdílech ale v podstatě nelze mluvit, jde jen o trochu jiný kurzor a úvodní obrazovku s oznámením vítezství v 10. ročníku soutěže Casual Gameplay Design Competition. Herně jde o krátkou adventurku se sice slušným množstvím obrazovek, ale jen pár předměty a hádankami. Interaktivních míst také není mnoho a kurzor je zvýrazňuje. Stačí tak jen trocha hledání, postup není nijak složitý.

Musím ale ocenit logičnost většiny úkonů. Problematičtější části jsou jen dvě, ve kterých hrozí nebezpečí a je nutné jednat rychle. U té druhé je navíc řešení jasné na první pohled, takže spíš jen ta první, asi ve dvou třetinách hry. Úspěšné dokončení zabralo něco přes tři čtvrtě hodiny, druhé dohrání Steam verze už jen asi 20 minut. Hra je opravdu kratičká. Přesto má zajímavé prostředí a příběh, hraní rozhodně nelituji. Grafika moc neoslní a to ani v porovnání s hrami z osmdesátek. Naopak zvuky jsou povedené. Vzhledem k časové a finanční investici mohu alespoň vyzkoušení doporučit.

What Remains of Edith Finch je přesně ten typ hry, který vám připomene, že i walking simulátor může být víc než jen „chození a čtení deníčků“. Tady se neprocházíte prázdným domem, abyste našli klíč do sklepa – tady se noříte do rodinné historie, která je tak bizarní, že by ji nevymyslel ani Lynch po třech kávách. Každá kapitola je malý experiment, a když říkám experiment, myslím to doslova – jednou jste dítě, jindy pracujete v konzervárně a přitom si stavíte imaginární království. A všechno to funguje.

Technicky? Jednoduché. Emocionálně? Překvapivě silné. Hra vás nenutí řešit inventář ani pixel hunting, místo toho vás vtáhne do příběhu tak, že zapomenete, že držíte myš. Každá část je jiná, každá mechanika má smysl. Jestli hledáte akci, běžte jinam. Jestli hledáte zážitek, zůstaňte. What Remains of Edith Finch je hra, kterou si pamatujete ne kvůli skóre, ale kvůli pocitu, když zavřete poslední stránku rodinné kroniky. A to je něco, co se dnes vidí málokdy. Pro mě osobně jedna z těch her, které dokazují, že médium má pořád kam růst – a že někdy stačí jen dobrý příběh, několik nápadů a odvaha vydat se jinudy. Rozhodně jedna z nejlepších her ve svém žánru.