Tak je to tady, pokračování jedné z nejvíce stimulačních her, po jejímž dohrání budete mít chuť strávit chvíli na samotce nebo si pustit relaxační hru bez dialogů. Ano, mám na mysli druhý díl High on Life. Neberte to špatně, právě tyhle aspekty jsem na prvním dílu miloval. A i když měl jistá zakopnutí a humor přes svou kulometnou kadenci ne vždy správně zafungoval, pořád to byla originální a velmi zábavná šílenost. Od druhého dílu jsem čekal nejen stejnou dávku zábavy, ale i vybroušenější zážitek a to, že se tvůrci poučí z minulých chyb. Je pravda, že to neměli jednoduché, hlavně kvůli absenci Roilanda, který se na jedničce podílel a daboval vícero postav. Jeho humor, stojící na improvizaci, přece jen k úspěchu také přispěl. Kvůli kontroverzím je to ale letos bez něj, což ve mně v jednu chvíli vyvolalo menší skepsi, zda se tenhle svůjský humor podaří zreplikovat. No a jak to dopadlo, si povíme níže. Letz du it! 

Hned zkraje musím říct, že tvůrci se vrátili v plné síle a doručili vybroušenější a kompaktnější zážitek. Vyhodili některé nepotřebné featury z jedničky, jako teleportování lokací, a přidali něco nového, například možnost přesouvat se po mapách na skateboardu, což je za mě jeden z velkých highlightů.

Než si ale plně rozebereme hratelnost a další aspekty, pojďme si bez spoilerů probrat příběh. Ten začíná neuvěřitelně našlapaným a velmi energickým pětiminutovým úvodem, kde v krátkém sestřihu s hlavním hrdinou prožijete jeho vzestup coby G3 killera a následný úpadek v dalších letech.

Nejenže to slouží jako zábavný mini tutoriál na osvěžení ovládání, ale skvěle vás to napumpuje na nadcházející dobrodružství a naznačí nápady, které si tvůrci chystají. Následně po uvedení do kontextu zjišťujete, že vaše sestra se připojila k ekologickému teroristickému odboji, aby bojovala za dobro a proti bezpráví páchanému na lidech. Teď se ocitá v nebezpečí v zoo, kde se snaží zabránit otevření lidské expozice. To nedopadne dobře a vy jste nuceni jít proti bounty hunter kódu a zabít lovce odměn. Samozřejmě v ten moment je vypsaná odměna na vaši hlavu a všichni jdou po vás.

A jak navozuje název High on Life, nechybí ani harvestování lidí, které má na starosti velká farmaceutická společnost, aby je nacpala do pilulek a mimozemský lid si mohl užít „radosti“ lidského života.

Příběh je ve svém jádru velmi podobný jedničce, ale vůbec to nevadí, protože náplň dobrodružství je výrazně odlišná. Musím pochválit tvůrce, že i přes to, že zbraně jsou pořád stejně ukecané a dialogů je absurdně velké množství i během samotné akce, působí to dramaturgicky lépe uchopené. Většina vtípků i narážek opravdu sedla a neměl jsem vůbec potřebu v nastavení snižovat kadenci hlášek u zbraní. Spíš naopak, velmi mě to bavilo. 

Full recenze hýr!     

Já jsem si to osobně velmi užil a nemůžu jinak než tomu napálit vysoké hodnocení. I přes všechny výtky jsem totiž opět dostal balíček originálních nápadů, které jinde nenajdu. Díky moc.

Full recenze zde! Pokud patříte mezi mé věrné čtenáře, určitě víte, že jsem velkým fanouškem point-and-click adventurní tvorby studia Postmodern Adventures, které tvoří jediný člověk – José María Meléndez. Skrze své dva komerční tituly ( Nightmare Frames a An English Haunting ) se mu pokaždé podařilo doručit velmi kvalitní hry, které kombinují zábavné hororové tropy, humor a dobové reálie. To vše navíc s puzzly, které hráče nebrzdí od příběhu, ale jdou s ním ruku v ruce. 

Jeho poslední hra An English Haunting mi přišla jako doposud nejlepší dílo. Ubylo sice brutality, ale místo ní jsme dostali porci suchého humoru a dobrodružství nejen v dobovém Londýně roku 1907. Není tedy divu, že jsem netrpělivě očekával jeho novinku The Dark Rites of Arkham, kterou José popisoval jako mix Smrtonosné zbraně a Cthulhu mýtu. To jsou dvě ingredience, na které slyším, a tak jsem do hry skočil hned po obdržení recenzní kopie. Jaký je výsledek? Na to se podíváme níže.

V příběhu se vžijeme do role Jacka Fostera, problémového policejního detektiva v zaplivaném městě Arkham během třicátých let. Ten se po suspendaci vrací zpět do služby, aby vyšetřil podivnou vraždu, na kterou narazil během rutinní zatýkací akce. V ubytovně nalezne tělo muže s urvanou hlavou, podivným symbolem vyrytým do zad a částí zdi spálenou způsobem, který připomíná vyhaslé dveře či portál, z něhož trčí ohořelá ruka. 

Foster velmi rychle zjišťuje, že tohle není obyčejný případ a že se připletl k něčemu mnohem hrůzostrašnějšímu. Naštěstí na rozplétání záhady nezůstane sám. Brzy se k němu přidá expert na okultno a značný podivín Harvey Whitman, který má na policejní stanici kancelář ve sklepě a při vstupu vás na podlaze přivítá nakreslený pentagram. 

Ve výsledku je tak The Dark Rites of Arkham poctivou klasickou adventurou s vyššími produkčními hodnotami než u předchozích titulů. Nabízí zábavný žánrový příběh, sympatickou dvojici hlavních postav a hromadu nádherně zpracovaných lokací doplněných příjemným jazzovým soundtrackem. Je sice škoda, že závěr je zbytečně uspěchaný, jinak se ale jedná o jednu z nejlepších adventur posledního roku. Znovu se potvrzuje, že Postmodern Adventures patří k mistrům vyprávění hororových příběhů s výraznou dávkou humoru a sebeuvědomění.

Autorku Meredith Gran sleduji už od chvíle, kdy se mi dostal do rukou její komiks Octopus Pie , který s ironickým nadhledem sleduje život hlavních hrdinů bojujících se strastmi, jež dospělost přináší. Už tehdy jsem dokázal ocenit její neidealizovaný pohled na každodenní problémy dospělých i dospívajících, navíc okořeněný místy až absurdním a velmi osobitým humorem. To vše u mě vyvrcholilo adventurou   Perfect Tides   (2022), která ve mně svým syrovým zobrazením dospívání znovu probudila širokou škálu emocí – od znechucení nad sebou samým přes nostalgii až po upřímný smích. Není proto divu, že jsem se velmi těšil na oznámené pokračování s podtitulem   Station to Station , které kromě věkového posunu hlavní hrdinky Mary slibovalo i posun v samotném pojetí hratelnosti. Jak to dopadlo, si povíme níže. 

Pro ty, kteří první díl nehráli, přidám krátký kontext. Šlo o klasickou point-and-click adventuru zaměřenou především na příběh puberťačky jménem Mara, aspirující spisovatelky. Skrze čtyři roční období sledujete její život na ostrově jménem Perfect Tides, který je s pevninou spojen pravidelným přívozem. Přestože hra stavěla hlavně na příběhu, trpěla podle mě zbytečnými puzzly, které narušovaly velmi silnou osobní rovinu vyprávění. Nepomáhalo ani to, že některé události či hádanky byly časově omezené a daly se snadno minout, což by se u více narativní adventury dít nemělo.

Naštěstí si to ve studiu Three Bees vzali k srdci a hratelnost výrazně zpřístupnili. A to i s ohledem na příběh, který si podle mě bez problémů užijete i bez znalosti prvního dílu. Osobně ho ale i přes výtky rozhodně doporučuji, protože   Station to Station   na něj příjemně navazuje a často k němu pomrkává. Nyní sledujeme Maru už jako osmnáctiletou studentku vysoké školy v roce 2003, která ve městě studuje literaturu a psaní. To, že je z puberty venku, ale neznamená, že by byl život jednodušší. Naopak. Přichází nová dávka psychické zátěže, stresu, chaotických vztahů a nejistot. Maru potkáváme ve chvíli, kdy se snaží skloubit školu s brigádou v knihovně, přičemž její sociální úzkosti přetrvávají a situaci zhoršuje i toxický přítel Adam.

K samotnému ději už ale víc prozrazovat nechci. Celá hra je totiž o cestě s hlavní postavou a byla by škoda ji spoilovat. Raději se zaměřím na to, jak na mě působila a jaké pocity jsem si z ní odnesl. Scénář rozhodně nezklamal. Meredith Gran opět přináší velmi osobní, místy nepříjemně realistický, patetický, ale zároveň i vtipný příběh. Bylo až znepokojivé, kolikrát jsem se v některých situacích poznával. Jako člověk, který sám bojuje s úzkostmi a má ADHD, jsem s myšlenkovými pochody hlavní hrdinky často soucítil, protože jsem si podobnými stavy v jejím věku také prošel.

Recenze zde  

Ve výsledku jsem víc než nadšený. Druhý díl   Perfect Tides: Station to Station   přináší ucelenější zážitek, zapamatovatelné postavy, melancholickou dobovou atmosféru, příjemnou slice-of-life hratelnost a obrovské srdce. Po celou herní dobu jsem se skvěle bavil a odcházel ještě nadšenější než u prvního dílu. Všem, kteří mají rádi tento typ her, klidně doporučuji začít právě   Station to Station , které se už teď řadí mezi aspiranty na adventuru roku.

Kdybych si End of the Sun stihl zahrát minulý rok, byl by to bezpochyby počin, který bych okamžitě zařadil do žebříčku nejlepších her roku. Což je lehce ironické, protože dokud jsem hru nedostal na recenzi, měl jsem ji v prioritách poměrně nízko. Bylo to hlavně tím, že se mi nelíbily modely postav a kromě hezké krajiny jsem očekával spíš zaměnitelný walking simulátor, kterých se v posledních letech rodí čím dál víc. Opak byl ale pravdou. Dostala se mi do rukou hra, od které jsem se po celou herní dobu, zhruba čtyři hodiny, nedokázal odlepit a na každou další seanci jsem se vyloženě těšil.

Tvůrci tu přicházejí s poměrně svěží zápletkou, která se opírá o slovanskou mytologii a folklor s ní spojený. V kůži takzvaného Žrece, tedy mudrce, se ocitnete v opuštěné vesnici, po které zbyla jen doutnající ohniště. Právě ta jsou středobodem celého příběhu. Skrze ně a dým, který z nich stoupá, odhalujete stopy toho, co se na tomto místě odehrálo, a skládáte si příběhovou mozaiku napříč časem. Pomocí ohnišť cestujete mezi různými obdobími. A i když jsou řazena podle ročních dob od jara po zimu, časově chronologicky nenavazují, takže celý příběh odkrýváte nelineárně.

Než se ale pustím hlouběji do mechanik, chci se nejdřív zastavit u samotného příběhu, který považuji za jeden z nejsilnějších pilířů celé hry. Velmi citlivě kombinuje slovanský folklor a mytologii do fikčního vyprávění, které napříč časem sleduje osudy jedné rodiny a lidí kolem ní. To vše navíc s povedeným anglickým dabingem. Postavy tu řeší různorodé problémy, od rodinných ztrát přes komplikované vztahy až po nadpřirozené prvky. Přestože je celý příběh spíš komorní, tvůrci dokážou velmi chytře míchat různá témata, nebojí se ani lehce humorných momentů a i přes menší počet postav vás jejich osudy po celou dobu zajímají.

Ve výsledku jde o velmi lidský příběh se srdcem, který o to víc funguje díky svému zasazení. Po celou dobu jste obklopeni nádherně zpracovanou přírodou, doprovázenou povedeným hudebním i ambientním soundtrackem. Slyšíte zpěv ptáků, zurčení potoka, praskání stromů nebo šelestění listí. Má to až terapeutický účinek a u hry jsem se často vyloženě uklidnil, jako bych se sám procházel jarním lesem. Navíc prostředí vidíte v různých ročních obdobích, takže je pořád na co se dívat.   End of the Sun   bych klidně nazval příběhovým walking sim skanzenem.

Celou hru se pohybujete po krajině příjemné velikosti, která je zpočátku na mapě odkrytá jen částečně. Postupně se vám ale otevírají další oblasti, často až ve chvíli, kdy získáte potřebný předmět. Je sice škoda, že mapa neukazuje vaši přesnou polohu a musíte se orientovat podle paměti, ale není to nic zásadního. Občas sice zabloudíte, naštěstí jsou jednotlivé části světa dostatečně odlišné, ať už stavením se stodolou nebo mostem u vody. Po chvíli se tak dá orientovat bez větších problémů a kromě pár výjimek jsem s tím neměl potíže.

  CELÁ RECKA HERE!     

O to víc bych ale chtěl zdůraznit, že by vás to od hraní nemělo odradit. Pokud máte rádi dobře podané lidské příběhy, nádhernou přírodu a slovanský folklor,   End of the Sun   vás nezklame. Mě osobně hra natolik uhranula, že jsem se od ní nedokázal odtrhnout během několika herních seancí.

Komentář k celé první sérii – hodnocení série 90 % 

Nebudu tady mlátit prázdnou slámu a psát, o čem hra je, protože to snad ví úplně každý, i ten, kdo ji nikdy nehrál. Vezmu to tedy čistě po emocích. První sérii TWD jsem rozehrál zhruba v patnácti letech, kdy jsem neuměl anglicky, takže můj zážitek nebyl úplně ideální. Jelikož jsem ale byl velkým fanouškem klasické adventurní tvorby Telltale, které se do té doby věnovali, musel jsem to zkusit.

Poté, co vyšla čeština, jsem hru rozehrál znovu, ale dostal jsem se jen do konce třetí epizody. Upřímně vůbec nevím proč. Zpětně jsem viděl, že jsem každé epizodě dal 45 %… asi nějaká póza. Každopádně teď, když jsem to odehrál jako už „vyspělejší kumšt“, který si krom výjimek na nic nehraje, musím uznat, že to bylo fakt skvělý.

Strašně se mi líbí, jak hra dokáže vykreslit depresivní a bezmocnou atmosféru apokalypsy. A to hlavně skrze smrti, které jsou tu často součástí každodenní rutiny, kdy vás zabije obyčejný přešlap spíš než nějaká velká akční scéna. Skvěle jsou tu napsané i postavy, které ukazují, že největším nebezpečím jsou lidé. I na první pohled pohodový sympaťák se v krizové situaci může změnit v totálního kreténa. Typickým příkladem je Kenny, kterého nevím proč všichni tak milují – a já jako menší nebyl výjimkou.

Teď mi ale přišel, minimálně ze začátku, jako pokrytecký čurák, který by mimo apokalypsu seděl na zahrádce, poblíž měl pušku a u toho vymlaskl patnáct plechovek piva. Ale patří to k tomu. Měl své důvody a je hezké, že dojde k charakterovému oblouku, kterým si mě nakonec i získal. A podobné je to u víc postav, u většiny z nich chápete, proč se chovají tak, jak se chovají, a snažíte se to i brát v potaz při rozhodování.

Což mě přivádí právě k rozhodnutím. Ta jsou dnes už klasicky telltaleovská – cílová rovina je daná, stejně jako hlavní zvraty. Jen během cesty máte trochu odlišné interakce, případně vás doprovází jiná postava s lehce odlišnými dialogy. To, co mi dřív vadilo, mi teď už bylo víceméně jedno. Asi i proto, že jsem to čekal. Spíš jsem byl rád za ty drobné nuance, které jednotlivá rozhodnutí přinášejí. Musím ale uznat že každé rozhodnutí morální rozhodnutí ve mě vyvolalo docela paniku.

Z hlediska hratelnosti mě to bavilo. Já miluju QTE a filmové zážitky, takže za mě pohoda. Dabing je excelentní a vizuál se mi taky líbil, věrně připomíná komiksovou předlohu. Takže jo, návrat se mi vyvedl na jedničku a jsem hodně spokojený. Finále bylo epické a scéna, kdy Lee do našlapané hudby klestí cestu mezi zombíky, je absolutní top. Jared soundtrack fakt zvládl a klobouček dolů za to, jak dokáže měnit žánry. Ze Sama & Maxe přejít k tomuhle? Génius.

Herní Výzva 2026 - Doba AI - Normál

Kdo mě aspoň trochu zná na DH, ví, že jsem zdejší největší hyper série The Legend of Heroes a její odnože Trails, ke které mám velmi emocemi a vzpomínkami nabitý vztah. Po čtvrtém díle, který jsem po dlouhé odmlce minulý rok dohrál, se ve mně znovu rozhořel plamínek, který už dávno uhasl a myslel jsem, že se nikdy nevrátí. Láska k sérii se mi znovu probudila a já měl i po odehrání tohoto, dle mého nejslabšího dílu, chuť dojet letos všechny zbývající hry, s výjimkou připravovaných Sky remaků.

Čtvrtý díl byl pro mě uzavřený a velmi povedený. Reanova sága tam pro mě skončila a očekával jsem ho už maximálně v cameích. Bohužel se Falcom rozhodl tuhle linku ještě trochu ždímat, a tak v tomto, dá se říct, mostícím díle Reana vrací jako jednoho z hlavních hrdinů. Tím vlastně prodlužují a znovu otevírají uzavřenou dějovou linku z předchozí hry. Kvůli spoilerům nebudu zacházet do detailů, ale zmíním, že nově můžete přepínat mezi třemi postavami (jejich příběhy). Jednou z nich je Lloyd Bannings, známý z Crossbell ságy, který tu zažívá příběhový oblouk spojený s přerušením klíčového momentu, kdy má Crossbell znovu získat nezávislost. Druhou je Reanova linka, která se s Lloydovou postupně propojí, a třetí pak sleduje teroristu vystupujícího pod jménem C, což je odkaz na jednu z postav z prvního Trails of Cold Steel.  

Už jste zamotaní? To ještě není všechno. V tomto díle se objevuje zhruba sto postav napříč celou sérií. Jak říkám, jde o epickou ságu a tenhle díl jasně potvrzuje, že je potřeba se v jejím světě orientovat. Jelikož během hraní přepínáte mezi třemi prolínajícími se příběhy, je opravdu dobré mít odehranou jak Reanovu ságu, tak Crossbell díly s Lloydem. Já Lloyda znal jen z Cold Steel a kromě postavy Randyho jsem si k nikomu nevytvořil silnější vztah. I proto mi tahle linka přišla nejslabší a nejméně zajímavá.

 Podle mě to ale nebylo jen tím, že jsem neodehrál Crossbell duologii. Spíš mi přišlo, že se v této lince dělo ze všeho nejméně a nejvíc se točilo v kruhu, ať už v situacích nebo tématech. Reanova linka sice měla podobné problémy, ale v menší míře. Bylo mi líto, že se znovu řeší stavy hlavní postavy, které už byly uzavřené, jen v lehce jiném kontextu. I tak mi ale práce s postavami přišla natolik kvalitní, že jsem to přes mírnou frustraci dokázal přejít.

Postavy jsou pořád skvěle vykreslené, celý build-up napříč díly se vyplácí a je vidět, jakým vývojem si každá z nich prošla. V tomhle ohledu jsem se bavil. Několikrát jsem byl dojatý a rád jsem se vracel na lokace z předchozích her. Přesto mi ale přišlo, že kvůli obrovskému množství postav tu ubylo momentů, kvůli kterým tuhle sérii miluju. Charaktery už neobjevují nové části Zemurie, nesednou si v klidu k jídlu, neřeší vztahy, až na pár výjimek. Jednoduše na to není čas. Některé interakce tak působí povrchně a spíš do počtu.

Celá hra navíc odsýpá šíleným tempem, až jsem v kontextu série koukal. Problém ale je, že se dlouho nic zásadního neděje. Zhruba do poloviny postavy běhají sem a tam, nic nevyřeší a motají se v kruhu. Na začátku jsem to bral, ale později to začalo být frustrující, hlavně u Lloydovy linky. Pak se to ale zlomí. Jakmile přijde hlavní zvrat, hra se rozjede naplno, začne chrlit camea, akci a osudové momenty. I když mi hra nikdy úplně neomluvila znovuotevření uzavřeného příběhu ze čtyřky, musím uznat, že finále zvládla v rámci možností dobře.

To platí především pro třetí linku s postavou C. Kdyby nebylo jí, hodnotil bych někde kolem 70–75%. Tohle bylo pro mě největší překvapení. Sledujete zde jednoho z největších záporáků série na cestě k vykoupení, ale k mému překvapení je to podané bez balastu a křeče. Takhle zvládnutý redemption arc bez kýče jsem dlouho neviděl. Tvůrci dokázali, aby si i ten největší zmrd získal vaše sympatie, aniž by se změnil jeho charakter. V návaznosti na konec čtyřky to navíc dává perfektní smysl. V této lince se také představují tři úplně nové postavy, které patří k tomu nejlepšímu, co Falcom za poslední dobu napsal. Zamiloval jsem si je okamžitě a celá tahle parta to táhla.

Tahle linka u mě vyhrává na plné čáře. Rean byl fajn a bavil mě. Ano, bylo tam pár hluchých míst, ale strašně rád jsem znovu viděl všechny milované postavy a vyslechl si Reanovy kýčovité monology o přátelství, takže spokojenost. Příběh jako celek mi přišel slabší, ale přemostění do budoucích linek funguje. Beru to spíš jako velký fanservice předtím, než se série v dalších dílech vydá úplně jinam. Pokud máte sérii rozehranou, tohle rozhodně nemůžete přeskočit.

Z hlediska hratelnosti se toho oproti trojce a čtyřce moc nezměnilo. Soubojový systém je až na pár výjimek stejný. Nově můžete provádět společné útoky celé party, sdílené léčení nebo kombinované používání artů, a tím to v podstatě končí. Největší novinkou je tak Reverie Corridor, patrový dungeon dostupný jak během hry, tak v postgame obsahu. Při jeho objevování získáváte z bossů různé předměty, které odemykají flashbackové scény doplňující děj nebo menší minihry, například den strávený s postavami na pláži či jejich další vylepšení.

 Pro completionisty jde o velmi dobrou novinku, která prodlužuje hratelnost a zároveň příjemně odměňuje. Ve výsledku je tento díl především přemostěním a fanservicem, který místy sklouzává ke zbytečnému opakování a přehršli postav. Chápu, o co tvůrcům šlo, ale občas jsem měl pocit, že se hra točí na místě. Jakmile se z něj ale dostane, dokáže udeřit a nadchnout stejně jako předchozí díly. Únava materiálu už je tu ale znát. Postavy mají své charakterové oblouky za sebou a už nemají tolik co říct. Fajn ale je že délka tu byla velmi střízlivá a kolem 50-60h!

 O to víc se těším na Trails through Daybreak a nové hrdiny, kde budou staří známí už spíš v pozadí. Přesně tohle série v tuto chvíli potřebuje.

Na Sniper Killera jsem se velmi těšil, jelikož pochází od studia, které doručilo velmi zábavný žánrový kousek s prvky gialla s názvem Bloodwash. Ten i přes místy až přílišnou snahu zavděčit se streamerům - což se projevovalo nadužíváním lekaček a tropů typických pro levnější horory ze Steamu - dokázal nabídnout zábavný hororově-komediální zážitek, který se nebál ani brutality.

Sniper Killer ale od pohledu vyzařoval trochu jinou atmosféru a já nevěřil, že by se mělo jednat jen o obyčejný simulátor sériového vraha se sniperkou. Samozřejmě tomu tak není. Jde o narativní horor se silným příklonem k hororové komedii a opět s prvky gialla, tentokrát ale v mnohem vybroušenější formě než u předchozích her studia. Příběh sleduje snipera, který je údajně vládním agentem plnícím rozkazy a likvidujícím nebezpečné cíle. Brzy ale zjišťujeme, že to nemusí být tak úplně pravda, jelikož hra velmi chytře střídá perspektivy. Dostanete se tak do kůže oběti, vraha i detektiva, který vraždy vyšetřuje.

Díky tomu děj neskutečně odsýpá a během zhruba tří hodin herní doby jde podle mě o poctivý žánrový kousek. Nechybí zvraty, zábavné dialogy, které jsou skvěle nadabované a mají příjemný béčkový feeling, ani povedená práce s atmosférou. Také tu jsou lekačky typické pro toto studio, tentokrát ale dávkované mnohem chytřeji.

Samotná hratelnost je klasická narativní adventura bez puzzlů. Prozkoumáváte lokace a prokecáváte postavy. K tomu se přidává několik jednoduchých sniperovacích pasáží, ve kterých musíte zlikvidovat zadaný cíl. I přes jejich prvotní jednoduchost se ale postupně ztěžují a dvě z nich mi přišly opravdu dobře vymyšlené. Pořád je ale potřeba mít na paměti, že jde především o adventuru. Tyto pasáže mě přesto bavily a fungovaly jako příjemné zpestření, s výjimkou poslední chaotické přestřelky s jakýmsi pseudo-bossem. Ta působí zbytečně zmatečně a při neúspěchu musíte opakovat všechny etapy.

Vizuál je pak klasicky PS1/80s styl, který skvěle sedí ke špinavé atmosféře a hororovému retro vibru. Obličeje postav složené z extrémně zazoomovaných a nekvalitních fotografií mi navíc přijdou jednoduše skvělé.

Pro fanoušky komediálních hororových žánrovek je Sniper Killer povinnost a zároveň zatím nejvybroušenější hra od Black Eyed Priest. Jsem hodně zvědavý, co přinese Skinfreak .

Jelikož jsem poslední dobou do komentářů házel odkazy na své recenze, rozhodl jsem se to vzít jako menší kompenzaci a napsat krátký komentář exkluzivně pro DH, abych se trochu odvděčil. Ne, samozřejmě tu nebudu předstírat zájem o čtení mých publikací vybranou DH společností. Každopádně herní bondovky patří k mým snad nejoblíbenějším akčním hrám a vždy si k nim rád něco napíšu a při psaní si o nich tak trochu zpětně popřemýšlím. Tohle je navíc poslední originální bondovka, která mi zbývala, a jsem z toho tak trochu rozmrzelý. 

Naštěstí jsem ale rád, že jsem tohle putování mohl ukončit na velmi vysokém stupínku. Nightfire je totiž podle mě – tedy konkrétně PS2 verze – jednou z nejlepších herních bondovek. I když ne tou úplně nejlepší, Everything or Nothing je pro mě pořád o kousek výš. Když už jsem ale nakousl, že dobrá je hlavně PS2 verze, chci se na úvod ještě na chvíli zastavit u té PC.

Ta je postavená na Gearcraft enginu, který se kvůli svému zaměření primárně na FPS příliš nehodil pro automobilové sekvence nebo arkádové rail shooter části. PC verze je tak o tyto pasáže ochuzená a působí spíš jako poměrně nudná střílečka, kde kromě pár gadgetů podle mě hra vůbec nepůsobí bondovsky. Navíc je na můj vkus až příliš „vyčištěná“ a grafika působí sterilně. Jako malý jsem ji tehdy dohrál, ale nemám na ni zrovna příjemné vzpomínky. I proto jsem si Nightfire , nevědomý rozdílů mezi verzemi, nechával až na konec svého bondovského tažení. Jakmile jsem se o těchto rozdílech dozvěděl, s chutí jsem po hře skočil a nelituji. 
 
Už úvodní sekvence se sniperku a krátkou automobilovou honičkou za doprovodu velmi povedeného soundtracku navodí správnou atmosféru. Celou hru jsem pak sjel na dvě posezení. Jsem rád, že se tu opět vrátily ujeté akční scény, pár stealth pasáží a hlavně typicky bondovský, dnes už naprosto nekorektní sexistický humor, kdy je každá hláška v podstatě jedno velké sexuální innuendo. Což bylo typické hlaně pro hry, kdy Agenta 007 vždy skrouhli jen na chodící továrnu na tento druh hlášek.

„Bonde, nemáme šanci tyto dveře penetrovat.“ „Všechno se dá penetrovat se správným náčiním, agentko.“ MILUJU.
 
Co zůstalo při přechodu od Agent Under Fire víceméně stejné, je gameplay. Samozřejmě se vylepšil grafický kabátek, hra se lépe ovládá a Brosnan je prostě Brosnan. Struktura levelů je ale velmi podobná. Máte tu stealth mise, které se často ke konci překlopí do akce, čistě akční pasáže a pak jízdy v autech nebo rail shooter sekvence. A mě to bavilo. Je sice škoda, že hra vám nedává větší volnost v používání gadgetů a často je využijete hlavně ve skriptovaných momentech, i tak ale cením jejich design a hravost. Zapalovač ala kamera? Top.

Samotná akce je skvělá. Jakmile si zvyknete na trochu tužší ovládání kamery pomocí dvou analogů, dostane vás. V kombinaci s fenomenálním soundtrackem je to čistá radost. Automobilové sekvence se navíc kupodivu ovládají výborně a bavily mě opravdu hodně. Podle mě patří k nejlepším v celé sérii. 

Co se týče obtížnosti, jsem rád, že jsem hru hrál přes emulaci na Steam Decku. Ta fungovala snad nejlépe ze všech emulací, které jsem kdy zkoušel. Oceňoval jsem možnost kdykoliv ukládat, protože checkpointy jsou od sebe často dost daleko a místy se, podobně jako u předchozích dílů, stává, že někam dojdete a než se rozkoukáte, je po vás. Opakovat pak dvacet minut postupu není úplně ideální. Jinak jsem ale s obtížností žádný zásadní problém neměl.

To je asi vše. Fakt jsem si to užil a o to víc dokážu, na rozdíl od spousty lidí, ocenit nově připravovanou bondovku. V akci totiž působí stejně přepáleně jako tyhle starší hry. Dost mě zarazilo, když jsem četl názory, že akce není bondovská a že to působí jako Uncharted . To lidi v životě neviděli bondovský film? Brosnanovky, Moorovky nebo Daltona? WTF? Za mě je to přesně v duchu série. Stačí si vzpomenout na scénu z Nightfire , kdy ujíždíte na sněžném skútru a přitom kosíte záporáky kolem sebe.

Sleep Awake byla hra, která mě od svého uvedení velmi zaujala. A to nejen zapojením Coryho Davise, jenž pracoval na Spec Ops: The Line, tedy hře, která pod povrchem fádní střílečky skrývala výrazný emocionální přesah, ale také účastí Robina Finka z Nine Inch Nails, který zde působil jako kreativní ředitel a stál za soundtrackem. To hlavní pro mě však byl příslib surrealistické a snové atmosféry spolu s konceptem, že hlavní hrdinka nemůže usnout. Jednoduše tu byl cítit příslib něčeho unikátního, což se částečně i naplnilo. Bohužel se to ale neobešlo bez jistého náměsíčního bloudění a několika zakopnutí. Pojďme se tak společně ponořit do této noční můry.

Ke Sleep Awake jsem se dostal už nějakou dobu po vydání, takže jsem měl možnost zaznamenat i poněkud rozporuplné recenze, které hře vytýkaly nudnější gameplay nebo slabší survival mechaniky. To je škoda, jelikož na první pohled se hra skutečně tváří jako zástupce tohoto žánru. Podle mě se ale spíše jedná o walking simulátor s prvky akčnější adventury a je potřeba k ní takto přistupovat. V tu chvíli si totiž tento výrazně příběhový zážitek dokážete mnohem lépe užít.

Narativ a svět, ve kterém se celé dění odehrává, patří k nejsilnějším pilířům hry a pro mnohé z vás budou i hlavním hnacím motorem. Vžijete se do kůže Katji, která žije v posledním městě na světě jménem The Crush. Snaží se zde přežít sama, bez rodiny, v situaci, kdy lidstvo sužuje jev zvaný The Hush. Ten způsobuje, že lidé, kteří usnou, mohou v reálném světě zmizet a zůstane po nich jen jakési echo. To vedlo ke vzniku různých kultů a náboženství, jež praktikují odlišné metody, jak zůstat bdělí a nespadnout do spánku. A vy v tomto světě musíte přežít, udržet se vzhůru a nenechat se Hushem sebrat.

Celý svět mi přišel originální a velmi se mi líbilo se v něm pohybovat. Postupně se dozvídáte nové informace o různých sektách, čtete nalezené spisy a z nich se dozvídáte víc o loru světa. Samotné zpracování města The Crush i dalších lokací je navíc velmi povedené a z každého koutu sálá snově depresivní, špinavá atmosféra. Když se k tomu přidají vizuální psychedelické kejkle, vyvolané tím, jak Katja postupně upadá do spánku, máte o vizuální orgie postaráno. Moc se mi líbily barvy, přechody scén do FMV pasáží v rámci cutscén i momenty, kdy se vám při chůzi rozostří obraz a okolní scenérie se začne měnit nebo se úplně přepne do snového světa.

                                                                Recenze zde 

 Největší síla  Sleep Awake  tak tkví v atmosféře, příběhu, světě a vizuálu. Pokud máte rádi walking simulátory, tuhle hru si pravděpodobně užijete. Ano, má své chyby a objevilo se i pár technických bugů – občas se mi škubal obraz nebo se nepřátelské NPC při chůzi podivně zasekávaly. Přesto jsem si hru velmi užil a soundtrack si pouštím dodnes. Pokud máte chuť na originální, experimentální zážitek, který si pohrává s herní formou a snaží se o něco odvážnějšího, Sleep Awake   mohu s čistým svědomím doporučit. Má srdce, i když ho pro některé může srážet stereotypnější herní náplň a méně povedené stealth pasáže. Mimo to se ale jedná o kvalitní hru.

Pokud dění v herním světě aspoň trochu aktivněji sledujete, určitě vám neutekla zpráva o nevinně pojmenované adventuře   Horses   od italského studia Santa Ragione (Andrea Lucco Borlera). Ta byla v roce 2023 zabanovaná na Steamu bez udání důvodu a aby toho nebylo málo, tak ještě 24 hodin před vydáním i na Epic Games Store, údajně kvůli porušení jejich zásad.

Samozřejmě to na herních webech i mezi hráči rozpoutalo zvědavost, bohužel si ale dovolím říct, že jen hrstka lidí si hru skutečně vyzkoušela. Já sám jsem s ní také otálel. Než se ke mně dostala recenzní kopie, vedly mě k tomu i mé – dnes už vyvrácené – představy, že krom kontroverze na hře vlastně nic zajímavého nebude a celý rozruch způsobilo jen prvoplánové násilí a bizár. Jak moc mi hra tyto domněnky vyvrátila, si rozebereme níže.

Horses je velmi těžké recenzovat. Nejen kvůli striktně lineární a narativní struktuře, ale i proto, že je mým úkolem funkčně předat, co hra nabízí nad rámec násilí a sexu, které na první pohled vystupují do popředí. Možná se budete divit, ale těch vrstev je tu mnohem víc.

Hru bych označil za artového zástupce filmového žánru exploitation, tedy nízkorozpočtové tvorby stavějící na senzacionalizaci tabuizovaných témat, extrémního násilí, sexu, drog nebo šokujícího obsahu. Tady si ale dovolím říct, že nejde jen o samoúčelné šokování. Nebál bych se tvrdit, že to, co hra nabízí, rozhodně není povrchní.

Full recenze hýýýr     

Ve výsledku jsem z   Horses   nadšený. Dlouho jsem nehrál hru, u které bych cítil tak silné pocity neklidu a strachu z toho, co přijde. Cením vizuální stylizaci, gradaci příběhu, jeho přesah i způsob, jakým je vyprávěn. Do hry jsem šel s očekáváním patetické šedi a dočkal se osobitého kousku, který má co nabídnout.

Mysteriózních point-and-click adventur není nikdy dost, a proto jsem se na Scholar Adventure: Mystery of Silence velice těšil. Pomohl tomu i fakt, že hra slibovala mysteriózní příběh v odlehlém opatství s lehkým humorem — přesně ty ingredience, na které téměř vždy slyším. Když k tomu přimícháte povedený pixel-art, máte u mého srdíčka vyhráno. Každopádně ne vždy zajímavý koncept a pěkná stylizace vykouzlí funkční celek, takže se v dnešní recenzi podíváme, jak to dopadlo u této na první pohled slibné menší adventurky. 

Jak píšu v úvodu, opravdu jde o malou adventuru s délkou zhruba 2–3 hodiny podle toho, jak se zaseknete na puzzlech. Dovolil bych si tvrdit, že pokud vám průběh půjde hladce, zvládnete dohrát i kolem hodiny a půl. Mohlo by se to zdát jako výtka, za mě tu ale platí opak.

Tvůrce zjevně věděl, s jakou stopáží pracuje, a tomu příběh přizpůsobil. U některých novějších adventur si všímám zbytečného natahování — uměle prodloužené puzzly nebo rozvleklé pasáže. O to raději občas uvítám krátkou adventuru, která jede svižně a na malé ploše doručí zážitek, jenž stopáž naplno využije. A to je přesně případ Mystery of Silence.

Ta nás staví do role Will­iama, který přijíždí do odlehlého opatství s vidinou načerpání inspirace pro novou knihu. Samozřejmě by ji nenačerpal v úplně normálním prostředí, a tak si záměrně vybral místo, kde mniši pod příslibem mlčení skrývají nejedno tajemství. Do detailů zacházet nechci, hra je krátká a ochudil bych vás o kus zábavy, proto shrnu spíš pocity.

Oceňuji, že se tvůrcům daří budovat tajuplnou atmosféru od začátku do konce. Pomáhají tomu ambientní zvuky a místy zlověstně působící soundtrack. Ústřední záhada je zajímavá a díky svižnému tempu příběh baví celou dobu. Neřekl bych, že jde o originální námět, ale motiv „opatství odříznutého od světa“ funguje. Je tu několik příjemných zvratů a hodně tomu pomáhá i hlavní hrdina, který se stará o většinu komických situací. Často na mě působil jako Guybrush Threepwood, kdyby zabloudil do hororu – i na krátké stopáži jsem si ho oblíbil, stejně jako jeho věčné pokusy nenápadně vmést do debaty dobrodružství v Karpatech.

Celkově jde o příjemnou žánrovku, která fanoušky mystery/hororu potěší, a příklon k humoru jí dodává svěžest. Velmi kvituji i puzzly. Obtížnost je (až na pár výjimek) v normě a příběh či dialogy vás většinou navedou, co dělat. Měl jsem jediný tužší zásek – spíš kvůli tomu, že jsem přehlédl aktivní předmět. Jinak se na vše dalo přijít logicky. Nechci tím říct, že jsou hádanky přespříliš lehké; spíš že se dají vyřešit rozumným uvažováním.

Na škodu může být, že ve hře chybí zvýraznění aktivních předmětů, což vedlo k mému výše zmíněnému přehlédnutí. Absentuje i nápověda, což mi tady nevadilo. Interface je klasika: práce s inventářem a kombinací předmětů, jak se na point-and-click sluší.

Ještě se na chvíli vrátím k pixel-artu: přijde mi velmi povedený. Postavy nejsou extra detailní, ale lokace fungují perfektně a hutnou atmosféru vykreslují na jedničku. Možnou výtkou (krom absence dabingu) je menší počet lokací. U malé hry tohoto měřítka mi to ale přijde v pořádku — často vás totiž žene napříč scénami a během příběhu přidává několik nových. Dřív než se stihnou okoukat, je prakticky konec.

Scholar Adventure: Mystery of Silence je tedy povedená adventurní jednohubka, která na krátké stopáži dokázala vykouzlit funkční mysteriózní příběh s prvky hororu a infuzí lehkého humoru. Bavil jsem se po celou dobu. Těším se na budoucí počiny tvůrců.

Patříte mezi fanoušky osmdesátkových brakových hororů, nebo si jen užíváte estetiku té doby a nepohrdnete možností v ní pozabíjet pár nemrtvých? Kingdom of Night tak může být přesně pro vás. Příhodně navíc vyšel v době, kdy se k nám dostala dlouho očekávaná pátá série Stranger Things. Pokud tedy při čekání na druhou půlku lačníte po tom zachránit ospalé městečko na vlastní kůži, tady rozhodně nešlápnete vedle. S jistotou můžu hned v úvodu říct, že jde o velké indie překvapení závěru tohoto roku. A níže si řekneme, proč byste tohle zajímavé akční RPG neměli minout. 

Mé přirovnání ke Stranger Things rozhodně není do prázdna. I když bych osobně hru srovnával spíš s filmy z osmdesátých let, tenhle seriál bude čtenářům bližší. Příběh Kingdom of Night se, jak jsem už avizoval, odehrává v osmdesátkách, konkrétně v zapadlém městečku Miami v Arizoně. V roli mladého studenta budete muset zachránit své město před invazí monster. 

Tu způsobil lehce absurdní spolek „Kamarádi bezpečnosti“, který dohlíží, aby se ve městě neděly žádné nepřístojnosti. Jak to ale často bývá u podobných „až příliš slušných“ uskupení — a známe to i z různých církví — skrývají nekalé úmysly. Jejich cílem je otevřít tajemnou bránu, skrz niž má na povrch proniknout Baphomet. Aby toho nebylo málo, zjeví se starší pán, kterého si všichni pletou s vaším dědečkem, a sdělí vám, že máte sílu hrdiny a musíte se vydat na záchrannou misi. Tím začíná vaše dobrodružství. Podle popisu to možná zní rozjuchaně, ale po většinu doby je hra velmi depresivní. Pocit nezmaru a bezmoci jsem cítil celou dobu; tvůrci ho občas chytře naředí absurdním vtípkem či situací. Jinak jde o dost atmosféricky temné dílko. 

Příběh sám o sobě není nikterak silný — jde o záchranu města a dívky k tomu. Kvůli silně otevřené explorační struktuře gameplaye je navíc hůř fázovaný a hlavní linka často ustupuje do pozadí, až na ni snadno zapomenete. Když se ale střípek hlavního příběhu objeví, funguje v rámci žánru skvěle. Pomáhá i to, že se na chvíli vžijete do jiné postavy. I tak je škoda, že hlavní linie do hry neprosakuje častěji a hlouběji. Rozumím ale tomu, že pro některé hráče to může být naopak plus.

Hratelnost totiž staví především na volnosti. Hned po prologu vás hra vyplivne na poměrně rozsáhlou mapu, dělenou přes loadingy na různé větší i menší lokace. Cíl je jasný: zabít několik monster a zastavit invazi. Zároveň tu ale máte spoustu vedlejších úkolů a nutnost levelovat, abyste vůbec v hlavním příběhu pokročili. A právě explorace je na tom to nejvíc návykové.

Full recenze hýýýr

Ve výsledku jde o velmi nadprůměrné akční RPG, které doporučuji všem fanouškům retra, „nes“ her a hlavně kvalitních akčních RPG s důrazem na exploraci. Po celou dobu jsem se výborně bavil a často jsem ani nechtěl postupovat v hlavním příběhu — spíš jsem dohledával, co jsem kde nepřehlédl, a plnil vedlejšáky. Za mě jedno z největších překvapení konce roku. A velmi se těším, co dalšího si pro nás tvůrci ze studia Friends of Safety připraví. 

Pokud jste fanoušky frenetické akce a zároveň i boomer shooterů, určitě by vám neměla uniknout novinka s názvem Captain Wayne – Vacation Desperation. Tvůrci na ni lákají nejen šílenou akcí, ale také absurdním příběhem s cartoonovou stylizací. Od prvního pohledu působí tohle svojské dílko jako jeden velký chaos, a ono tomu tak skutečně je. Otázkou ale zůstává, zda se ho povedlo ukočírovat v kvalitní a hlavně zábavnou střílečku.

Hlavním hrdinou je kapitán Wayne, který je nejen obávaným pirátem, ale zároveň svojí kadencí cheesy hlášek připomíná jakéhosi křížence mezi Dukem Nukemem a Ashem z Evil Dead. V jeho šlépějích tu sice nemá místo ruky motorovku, nýbrž brokovnici. Tento svérázný kapitán dostane od jistých zlotřilců pozvánku do dovolenkového resortu, který láká na hula tanečnice a odpočinek. Bohužel brzy po příjezdu zjišťuje, že to celé byla jen nastražená past gangem přezdívajícím se Killer Whales, kteří na Waynea mají políčeno za to, že jim vydrancoval loď.

Nezbývá tedy nic jiného než se z ostrova prokousat přes opravdu velké hory nepřátel různého podivného druhu. K příběhu musím dodat, že mě bavil po celou dobu. Tvůrci přesně věděli, co chtějí tvořit, a celé se to nese v přiznaně béčkovém a silně komediálním duchu. Ten podporují i povedené cartoonové animace a přeafektovaný dabing, který je poslední tečkou celku, jenž potěší každého příznivce „chlapských“ akčních brakovek.

Full recka hýýýýr    

Captain Wayne – Vacation Desperation je solidní titul pro všechny fanoušky žánru. Pokud hledáte ujetou krvavou akci s velmi povedeným soundtrackem a vtipným humorem, tady rozhodně nespadnete z prkna do moře žraloků. Navíc za cenu 9,75 eura bez slevy jde o must buy.

Když na Game Awards minulého roku byla oznámená hra Dispatch od tvůrců Tales from the Borderlands a The Wolf Among Us, hodně fanoušků určitě nabilo převeliký hype. Oznámení hvězdných dabérů tomu jen napomohlo. Já sám jsem se na hru těšil, ale tak nějak jsem na ni pozapomněl a vydání prvních dvou epizod jsem ani nezaregistroval. Poté, co hra vyšla kompletně, jsem si řekl, že to zkusím, jelikož její koncept mi připomínal mé nejoblíbenější DC komiksy a tvorbu Marka Russella. Nebyl jsem ale připravený na to, že mě hra takhle sejme. Aniž bych chtěl spoilerovat finální verdikt recenze, musím tenhle úvod ukončit výkřikem: WOW! 

Opravdu jsem nečekal, že ke konci roku dostanu do rukou jeden z nejlepších herních příběhů tohoto roku a jednu z nejkvalitnějších primárně narativních adventur. Je tomu tak. Dispatch dělá prakticky všechno dobře a nabízí narativně funkční a hluboký příběh. Funguje i díky chytře navrženému rozdělení do osmi epizod, kdy každá má délku, až na pár výjimek, klasického 45minutového dramatu. 

V tomto herním seriálu se nám představí postava Roberta Robertsona, jenž převzal rodinné žezlo poté, co jeho táta, známý jako superhrdina Mecha Man, zemřel rukama záporáka Shrouda. Náš hlavní hrdina tak bez superschopností a závislý na schopnostech svého mecha pomáhal lidem a byl velmi známým hrdinou. Bohužel o svůj stroj jednoho dne přišel, a tím i o své schopnosti. Brzy je ale naverbován superhrdinkou Blonde Blazer, aby pracoval pro pobočku Torrance Superhero Dispatch Networku (SDN) jako dispatcher výměnou za pomoc s opravou svého obleku. Protože se kvůli jeho údržbě silně zadlužil, Robert nabídku přijímá. 

Náplní jeho práce je na dálku pomáhat skupince bývalých záporáků, kteří se snaží napravit, a správně rozdělovat práci podle urgentnosti a schopností. Zároveň je plynule navigovat během superhrdinské směny. Což samozřejmě nebude nic jednoduchého ani pro Roberta, ani pro hráče, protože tahle parta je všechno, jen ne klidná a rozvážná.

Jak víte, jedná se o filmovou adventuru, a to zatím asi v největším měřítku. Pokud jste byli zvyklí u Telltale her na ovládání pohybu postav, tady to nečekejte. Opravdu jde o čistě filmový/seriálový zážitek, který pravidelně naruší strategičtější gameplay část (o ní později). Příběh je tu to nejhlavnější, proto nebudu zabíhat do větších popisů postav ani rozebírat děj. Mohlo by vám to zkazit zážitek. Spíš popíšu, co od příběhu čekat a jak se mnou rezonoval. 

Full recenze HÝÝÝÝR! 

Dispatch je tak velmi dobře podaný příběh v epizodickém formátu, který funguje. Nabízí plejádu kvalitně napsaných postav, scénář, který nabízí velkou salvu pečlivě vybudovaných fórků a zároveň se nebojí hloubky. To vše v povedeném vizuálním kabátku se zábavným gameplayem. Já jsem nadšený a hru řadím do své topky letošního roku. Pokud milujete příběhové adventury nebo hledáte hru, kterou si můžete s partnerkou/partnerem „sledovat“ jako seriál, směle do toho!

Lovecraftovských her je přehršel; každou chvíli vychází nějaká nová a – co si budeme – často spíš stojí na povrchním gimmicku Cthulhu a s mytologií si nehrají víc do hloubky. Nová adventura od Tima Rachora podle mě tenhle kultovní mythos nezpracovává prvoplánově, ale snaží se na něm vystavět sama o sobě funkční mysteriózní příběh, který se o Lovecraftova díla otírá. Když jsem o hře poprvé slyšel, vzbudila ve mně poměrně velká očekávání – nejen námětem, ale i příjemnou devadesátkovou estetikou připomínající například mnou velmi oblíbené Heart of China. Povedlo se ale naplnit očekávání? A není to přece jen plochý derivát Cthulhu mythosu, kterých je už plno? Na to se mrkneme v této recenzi.

Pokud nevíte, tahle hra je vlastně už druhým dílem v sérii s agentem FBI Rickem Moretonem. Jeho první dobrodružství se jmenovalo Curse of the Old Gods a dějově Jesterovi předchází, proto doporučuji si ho zahrát předem. Nejenže je zdarma, ale navíc vám pomůže lépe pochopit děj. I kvůli návaznosti mezi díly nebudu příliš rozpitvávat příběh dvojky, abych nevyspoileroval osudy postav. Spíš se pokusím jen navodit atmosféru, která hrou prostupuje.

Ta je podle mě velice funkční – hlavně díky vizuálu, jenž využívá digitalizaci scén založených na fotkách a hercích. To svého času v devadesátkách frčelo a tady to funguje perfektně. Lokace vypadají hezky a jdou skvěle ruku v ruce s temnou atmosférou hry. Samotný příběh je fajn; dovolil bych si ho nazvat příjemnou žánrovkou. Nejde o nic extra, ale příjemně plyne, nemá hluchá místa a s lovecraftovským mythosem pracuje dobře. Postupně si – jako v prvním díle – připravuje půdu pro kosmický horor, do kterého to vyústí. Část příběhu tak funguje jako mystery kriminálka s hororovou příměsí.

Za sebe ale musím říct, že tenhle díl už víc funguje jako horor. Dočkáte se úprku z nemocnice, prohledávání „gotického“ sídla a podobně. Po více procedurální jedničce je to příjemná změna a i díky tomuhle vývoji doporučuji dát si oba díly naráz.

Co mi ale místy vadilo, byly dialogy. Občas na mě působily trochu jak od AI, některé fráze byly strnulé a jako hráč nemáte moc možností si k postavám vytvořit vztah. Je sice hezké, že příběh plyne rychle a je tu dost hororových atrakcí, ale postavy působí ploše a chybí klidnější úsek, v němž by se postavy – i vy s nimi – mohli lépe poznat. Takhle jde o příjemnou poctu žánru, které chybí větší hloubka. Na zhruba dvouhodinovou stopáž to ale bohatě stačí a já si to užil.

O dost lépe jsou na tom puzzly. Kombinují různé druhy hádanek a často je potřeba zapojit mozkové závity a důkladně prozkoumávat lokace. Nejednou jsem kvůli své zbrklosti narazil na nepěkný zásek – třeba když jsem měl zjistit označení kamer. Koukal jsem na plánek dané lokace a nedošlo mi, že jsou tam ta označení přímo napsaná. Takových situací je víc, ale většinu času mi nepřišly nefér. Vždycky jsem si řekl: „Aha, to mě mohlo napadnout,“ místo „Jak jsem na tohle měl přijít?“ Je pravda, že v pár případech by se hodilo o něco výraznější vodítko. Ceník si i pár menších miniher, které kupodivu nebyly otravné a příjemně naředily klasickou adventurní hratelnost. Pokud hledáte větší výzvu, směle do toho.

Nesmím také opomenout dabing – kromě výměny černobílého vizuálu za barevný jde o jednu z hlavních změn tohoto dílu. Možná některé z vás zklamu: dabing je dělaný pomocí umělé inteligence. Osobně s tím problém nemám. U některých postav je to hodně znát, u jiných je to v pořádku. Chápu, že vývojář má menší rozpočet a nejspíš neměl prostředky na klasický dabing. A vzhledem k tomu, že většina hráčů u adventur dabing vyžaduje, nedivím se tomuhle rozhodnutí.

AI byla dále využita i u generovaných obrázků – pro tvorbu postav a backgroundů – a také pro kratší animace ve hře. Chápu, že to některé hráče může naštvat, ale mně to nevadilo. Cítit to z toho sice místy je, přesto se mi vizuál i filmečky líbily a podle mě byly zpracované dobře. A můžu vás uklidnit: soundtrack je velmi povedený a AI ho nedělala. 

Ve výsledku jde o velmi příjemnou mysteriózní hororovku, jež nabízí zapeklitější puzzly a krátkou herní dobu, kterou tu beru jako plus. Tim Rachor tu oproti jedničce udělal ohromný kus práce a je vidět jeho posun. Doufám, že se brzy dočkáme trojky a zapracuje na zmíněných chybách – podle mě hlavně na dialozích. Potenciál tam je!

V dnešní době remasterů a remaků se v herní komunitě často řeší otázka, zda je vůbec některá z vybraných her skutečně potřebuje a jestli častý HD upscale není jen pouhou ždímačkou peněz fanoušků dané hry či série. Stejné pochyby vyvolalo i oznámení remasteru první Syberie, o kterém se na fórech vedly vášnivé debaty. Mnozí fanoušci řešili, zda by nebylo lepší investovat do zcela nového dílu, než znovu vydávat remaster s minimálními změnami. Za sebe ale musím říct, že pokud někde vyleštěnější vydání opravdu dává smysl, pak právě u této série. Navíc se tu nedočkáme jen kosmetických úprav, ale kompletního přepracování hry do plně 3D podoby. Syberia má dnes už čtyři díly, přičemž třetí z nich přešel na modernější vizuál i uživatelské rozhraní. Proto dává logiku, že se Microids rozhodl první díl vizuálně přiblížit novějším částem série. Obešlo se to ale bez bugů, které jsou pro hry od tohoto vydavatele typické, a mělo toto vydání vlastně smysl? 

Hned zkraje musím přiznat, že tohle bylo moje první setkání s touto sérií. Ne že bych ji neznal, ba naopak. Chvalozpěvy o ní jsem slýchal na fórech i v různých herních žebříčcích už dlouho. Bohužel téma pro mě nikdy nebylo natolik přitažlivé, abych nedal přednost jiným klasikám, jako třeba Gabriel Knight. Proto jsem oznámení remasteru bral jako jasné pošťouchnutí Syberii konečně zkusit a nelituji. Recenzi se tak pokusím pojmout i trochu pro nováčky: nebudu rozebírat samotné základy originálu, ale spíš se pokusím naznačit, co od příběhu čekat a zda je hra pro vás. Poté se zaměřím na to, jaké změny remaster přináší, jak fungují a zda jsou skutečně k lepšímu. 

Začněme tedy příběhem. Ten zůstal beze změny a krom pár pozměněných puzzlů nenabízí žádnou odchylku. V hlavní roli je tu mladá právnička Kate Walker, která přijíždí do francouzského městečka Valadilene, aby uzavřela smlouvu o koupi místní továrny na hračky. Po příjezdu ji ale čeká nepříjemné zjištění: majitelka továrny Anna právě zemřela a pravděpodobně existuje právoplatný dědic. Je to její mladší bratr Hans, geniální konstruktér a vynálezce, který je však dlouhá léta nezvěstný. Kate se tedy vydává na dlouhou pouť po jeho stopách, která je zároveň cestou k poznání sama sebe. 

Nečekejte žádný mysteriózní, zvraty nabitý příběh. Spíš klidnou, někdy i relaxační melancholickou cestu napříč Evropou, při níž hlavní hrdinka prochází vnitřní emotivní proměnou, která pozvolna prostupuje a vyvíjí se napříč hrou. Nebudu lhát, první hodinu mi trochu trvalo se do hry naplno dostat, ale jakmile to „kliklo“, už jsem se od příběhu neodpoutal. Celou vaší cestou navíc lemují Automatoni, což jsou vynálezy hledaného Hanse. Popsal bych je jako složité, „hodinářsky“ působící mechanické bytosti z ozubených kol a hřídelí, poháněné principem perpetua mobile, nikoli elektřinou. Jsou centrální součástí herního světa, často inspirované automatony 18. století, budované tak, aby působily živě a plnily předem dané úkoly – byť jsou omezené svým naprogramováním.

Díky nim má hra nejen steampunkový šmrnc, ale zároveň i silný nádech magického realismu, který jde cítit v každé nové lokaci. Často jsem tak jen nasával a užíval si nové lokace a jejich atmosféru. To je i hlavní aspekt celého příběhu. Celé je to spíš magický, pomalý zážitek o cestě a dá se říci i o rozjímání. Pokud s tímto očekáváním do hry půjdete, nebudete zklamáni. Hlavní postava Kate je navíc velmi sympatická a nebojí se utrousit i nějakou tu stírací hlášku. Dále je tu autonom Oscar, jenž funguje jako humorný sidekick, a k tomu ansámbl roztodivných a zajímavě zvláštních charakterů, kteří celkově dotvářejí pohádkově snovou atmosféru. Dovolil bych si říct, že Evropa, po které cestujete, tu působí jako zvláštní magický svět, do něhož sem tam prosakují útržky toho našeho – ve hře provedené tím, že Kate volají známí a rodina skrze mobil z New Yorku. Takže tady vše zůstalo při starém a pokud vás můj popis zaujal, už jen tohle je důvod si hru pořídit.

Teď se ale podíváme na to nejhlavnější, a to jsou novinky a rozdíly oproti originálu. Když už jsme řešili příběh, dovolím si probrat to, co s ním přímo koresponduje, tedy puzzly. Ty, které zůstaly, jsou prakticky beze změny. Spíše jde o kosmetické úpravy. Občas je předmět k vyřešení položený na jiném místě nebo je úkon zjednodušený, takže už třeba není potřeba udělat extra krok k rozhýbání páky apod. Poté tu jsou ale i hádanky nově přidané. Není jich mnoho, ale jsou tu. Například jedním příkladem budiž oprava mechanického orchestru u akademie. V originálu stačilo dostat se do ovládací místnosti, zatáhnout za páčku a hotovo. V remasteru je to už trochu složitější a nyní je potřeba najít tři zvukové cihly a ty podle plánku dát do stroje.

Bohužel mi často přišlo, hlavně v této instanci, že se nově přidané puzzly spíš snaží uměle natahovat herní dobu, a působily na mě zbytečně. Přeci jen jít na fetch quest a hledat náhodně, nesmyslně po akademii poházené cihličky mi nepřijde úplně logické. Není to ale vyloženě nic, co by kazilo zážitek. Je to spíš trochu vtipné v porovnání s tím, že se remaster místy snaží některé zdlouhavější pasáže originálu zkrátit. Proto pak prodlužování herní doby banálními a ne moc zábavnými puzzly bije do očí.

Co je ale největší a podle mě i vítanou změnou, je pohyb po lokacích. Pro nováčky, kteří originál nehráli, jen doplním, že původně byla herní lokace rozsekaná na obrazovky. Vždy jste klikli na konec obrazovky a přepnuli jste se do další části lokace. Tady přichází největší novinka: vždy máte větší část lokace otevřenou a plynule si ji můžete s dynamickou kamerou procházet.

Celá recenze zde    

Remaster Syberie je dle mého ve svém nitru povedený. Hra vypadá atmosféricky a nový grafický kabátek jí sluší. Dabing a soundtrack, jež zůstaly beze změny, jsou v dobré kvalitě a neděje se tu problém á la remaster Broken Swordu, kde byly zvukové stopy v horší kvalitě. Což ale bylo způsobené stářím nahrávek. Také interface a ovládání mi sedlo. Jediné, co remaster výrazně sráží, jsou především bugy, kterých, jak jste si mohli všimnout, je požehnaně, ale není to nic, co by za pár měsíců nemohlo ze hry úplně vymizet. A také nové hádanky, jež působí, jako by byly přidány „na sílu“. Krom toho je to ale povedený remaster, který nejen hru sjednocuje s novými díly, ale také ulehčuje některé části ve hře a přidává jí už dost potřebný facelift.

Pokud patříte mezi fanoušky klasických point-and-click adventur, určitě vám nemusím dlouze představovat dá se říci už kultovní parodistickou britskou sérii   Simon the Sorcerer   od Adventuresoftu, která měla donedávna na svém kontě pět dílů: tři od původních tvůrců (trojku pak během vývoje Adventuresoft převzal) a poté dvě průměrná pokračování od německých   Silver Style Entertainment . Měl sice vzniknout i šestý díl, který se měl vrátit ke kořenům a na němž mělo pracovat irské studio, avšak po dvou letech vývoje projekt skončil u ledu a zdálo se, že nový   Simon the Sorcerer   už nikdy nevznikne. Tato pochmurná vize se ale zalila sluncem v roce 2022, kdy byl oznámen   Simon the Sorcerer Origins   od italského studia   Smallthing Studios , které se z nějakého nepochopitelného důvodu rozhodlo pojmout tento díl jako prequel k jedničce. Tedy té, ve které se Simon v pohádkovém světě objevil poprvé. Bohužel právě toto bizarní rozhodnutí tvůrců lemuje podle mě ne zrovna šťastnou cestu tohoto dílu. 

Zprvu si jen odbydu sdělení, že jsem velký fanda Simona a hrál jsem první tři díly a vždy si rád sérii čas od času zopakuji. To jen abyste věděli, že pokud má někdo tendenci mít nostalgické brýle, byl bych to právě já. Bohužel musím říct, že asi byly zamlžené, protože tento díl se nebojím označit za jednu z nejzbytečnějších her, které v rámci obnovení zajeté franšízy vznikly, a pro mě se tak jedná o naprosto líný projekt, který se v rámci scénáře snaží vytahat peníze z fanoušků tím nejlevnějším způsobem.

Chápu, že tvůrci měli nejspíše dobré úmysly, bohužel si očividně nevěřili a chtěli vše uhrát co nejbezpečněji, jak to jen šlo. Takže místo toho, abychom například zažili příběh se Simonem, který vyrostl s námi – přece jen se k sérii většina z nás dostala jako menší „občané“ – a hezky se s ironickou notou a britským humorem navrátili do světa například se Simonem, jenž by byl už dospělý, život by měl v háji, nedařilo by se mu, měl by dysfunkční rodinu a například by se plný ještě většího cynismu navrátil do tohoto světa… to by určitě dávalo větší smysl než toto.

 Tady je Simon malý kluk, co se s rodiči přestěhuje do nového baráku. Brzy se ale skrz Sordidem otevřený portál dostane do nám známého kouzelného světa, kde musí jít po stopách legendárního čaroděje a získat jeho kouzelné svazky, aby se mohl vrátit zpět do svého světa. Příběh tu není potřeba více řešit. V těchto hrách jde hlavně o humor a zažité dobrodružství během cesty za cílem, takže tady svému účelu naprosto vyhovuje. Bohužel to, na čem hra hlavně stojí – čímž je humor – je pro mě osobně největší slabina hry.

Humor je tu velmi prvoplánový, dětinský a nedosahuje úrovně britského cynismu a ironie ve stylu prvních tří dílů. Tvůrci se přitom snaží bořit čtvrtou stěnu, kdykoli to jen jde a často až za každou cenu. To, že se Simon ve starých dílech občas otočil na hráče a něco pronesl, mi nevadilo, jeho hlášky tehdy většinou fungovaly. Tady? Bohužel komentuje téměř každou hloupost, a to většinou bez jakékoli úderné pointy. Vrcholem trapnosti je pak fakt, že se během dialogů Simon neustále a bezdůvodně otáčí pohledem k hráči, a to tak často, že mi to začalo silně lézt na nervy.  

Celá recenze zde 

Kolem a kolem je tak Simon the Sorcerer Origins pro mě zklamání. O to víc, když zjistíte, jakou levnou scenáristickou berličkou tvůrci napojí tento díl na jedničku. To ale vem čert, pro nováčky se možná může jednat o slibný start. Hra má líbivý vizuál, skvělý dabing a i příjemnou herní stopáž (bez záseků 3–4 h). Já osobně jsem se nenudil, a to i přesto, že humor na mě po většinu času nefungoval; užíval jsem si pestrý vizuál, hudbu a i nějaké ty odkazy na minulé díly či sem tam pro mě fungující vtip. Bohužel musím konstatovat, že to pro dobrý dojem nestačilo a ze hry jsem odcházel s pocitem, že jsem hrál něco, co vůbec nemuselo vzniknout.

V době psaní této recenze už naplno začal podzim a rychlými kroky se blíží Halloween, což znamená, že pro nás hororové fanoušky nastává ideální období, kdy dohnat filmové resty z tohoto žánru a zároveň nasávat nové přírůstky, které se právě v tomto čase hojně objevují. Na své si ovšem nepřijdou jen filmoví nadšenci – videoherní scéna nezůstala pozadu. Důkazem je velmi sympatická survival hororová komedie The Lacerator, která se nejen inspiruje osmdesátkami, ale přímo se v nich i odehrává a skvěle evokuje absurdní béčka té doby. Hlavním hrdinou je navíc pornoherec Max, jenž prchá před sériovým vrahem zvaným Lacerator – a to vše je zabaleno do pořádně funky „porno“ vibu. Mohlo tohle vůbec dopadnout špatně? 

A nedopadlo! Tvůrci ze studia Games From The Abyss přesně vědí, co vytvořili. Jedná se o sebeuvědomělé dílo, které ale nespoléhá jen na hrubozrnný humor – nabízí také zábavný gameplay s překvapivě vysokou mírou znovuhratelnosti. Ta je navíc podpořena poměrně morbidním twistem: abyste ve hře získali všechny konce, musí hlavní hrdina přijít o části těla, včetně svého „nejcennějšího vybavení“. Jak tato mechanika ovlivňuje hratelnost, si povíme později – nejdřív se ale nalaďme na příběh.

Seznamujete se tu s Maxem, pornohercem, jehož největší zálibou je sex a neustálé kouření cigára za jakýchkoli okolností – něco jako Julianovo věčné popíjení drinku v seriálu   Trailer Park Boys . Max se ocitá uvězněný spolu se svým štábem v rozsáhlém doupěti Lacerátora, sadistického maniaka, který se vyžívá v rozsekávání lidí na nejmenší kousky. Max musí z téhle šlamastiky uniknout a přežít – ideálně celý, i když pravda je, že o dost víc zábavy si užijete, když mu občas nějakou končetinu necháte useknout. 

Celá recenze zde 

Tvůrci už samotnou zápletkou dávají jasně najevo, že půjde o odlehčenější, parodický zážitek. Pomáhá tomu i přítomnost vypravěče (mimochodem jediné dabované postavy ve hře), který v některých scénách promlouvá hlubokým, „sametově porno“ hlasem a vtipně komentuje dění na obrazovce, často do rytmu hudby jak vystřižené z osmdesátkového pornofilmu. Retro estetika tak prostupuje celou hru – od PSX/VHS vizuálu až po přepálené gagy a dialogy. Tvůrci využívají osmdesátkovou stylizaci naplno: nechybí absurdní vtípky, sexuální narážky a dokonce ani epicky ujetý souboj na korbě náklaďáku. Čistá esence! 

The Lacerator je splněný sen pro všechny fanoušky hororu a ujetých béček. Je to hra dělaná s láskou k žánru a i přes očividně menší rozpočet a technické nedostatky má obrovské kouzlo. Tyto „nedokonalosti“ k ní zkrátka patří, stejně jako k poctivému béčkovému filmu. Já jsem se bavil po celou dobu a i po dopsání recenze už si brousím Steam Deck na další konce.

Na závěr vás opravdu vybízím – kupte si tuhle hru a zahrajte si ji. Po dlouhé době tu máme originální indie horor, který se odlišuje od záplavy generických first-person „steamovek“.   The Lacerator   je čiré, krvavé, zábavné béčko s duší. Doufám, že do budoucna uvidíme víc takto přiznaně ujetých survival hororů. Díky za to, borci!

Házím sem svojí recku jako protiváhu:

Je to tady – konečně se fanouškům JRPG naskytla možnost hladce a v moderním kabátku naskočit do jedné z nejpropracovanějších RPG sérií vůbec. Tou je Trails of od studia Falcom, která vychází ze série The Legend of Heroes a tvoří její subsérii. Ta dnes čítá dvanáct dílů (přičemž Trails beyond the Horizon se teprve dočká západní lokalizace). Všechny jsou propojené a dohromady tvoří velké a nesmírně obsáhlé univerzum, které si dovolím označit za jeden z nejpropracovanějších světů (v rámci postav a politiky) v RPG hrách vůbec – podle mě překonává i sérii Zaklínač , alespoň co se worldbuildingu a propojenosti týče.Doposud, pokud jste se sérií chtěli začít od úplného začátku, museli jste překousnout zastaralost prvního dílu – jak graficky, tak hratelnostně.

Hra byla limitována mnoha archaickými prvky, včetně časově omezených vedlejších questů. To se teď mění. Falcom první díl kompletně přepracoval do krásného moderního kabátku, a my se společně podíváme, jak se to celé povedlo… či nepovedlo. 

Hned na úvod přiznávám, že jsem velký fanoušek celé série – i když jsem s ní začal až u story arcu Trails of Cold Steel (šestý díl). Ihned jsem si ji zamiloval a hltal každý další přírůstek, i když jsem se původní jedničce dlouho vyhýbal. Ne snad proto, že bych nezvládal starší JRPG – právě naopak – ale kvůli neustálému tempu, jakým Falcom chrlí nové díly. Jakmile jsem se dozvěděl o vývoji kompletního remaku, byl jsem nadšený. Graficky i animacemi to vypadalo jako jejich dosavadní špička. A to nadšení mi přetrvalo i po dohrání. 

Hlavními hrdiny jsou nevlastní sourozenci Joshua a Estelle Brightovi, jejichž otcem je Cassius Bright, slavný bracer a uznávaný hrdina království Liberl, do něhož je hra zasazena. Estelle s Joshuou se vydávají v otcových šlépějích, aby se sami stali senior bracery – k čemuž potřebují získat doporučení od všech pěti regionálních poboček. 

Pokud jste zmatení, co přesně bracer znamená, jde o členy guildy, kteří po složení zkoušek plní žádosti občanů nahlášené do místní pobočky – od eliminace příšer po hledání ztracených předmětů. Jednoduše řečeno, pomáhají, kde se dá, a komukoli, kdo to potřebuje.

Naši hrdinové si proto kladou za cíl projít celé království Liberl a nasbírat doporučení ze všech pěti poboček. Samozřejmě nic není tak jednoduché, jak se zdá, a postupně se do hry začíná vplétat i rozsáhlejší příběhová linie. Ta však nejvíce rezonuje až v samotném závěru – i když prosakuje napříč celou hrou, po většinu herní doby (cca 45–80 hodin) jde spíše o slice-of-life roadtrip . A to je fakt, který ne každý hráč dokáže ocenit. 

Místo jednoho zvratu za druhým tu totiž žijete život s postavami – brilantně napsanými, charismatickými a lidskými. Sdílíte s nimi drobné radosti a dobrodružství všedního dne: sledujete, jak si sednou s jídlem při západu slunce a povídají si, nebo jak pomáhají v akademii se školní divadelní hrou. Ano, akčních a napínavých momentů je tu dost, ale těch klidnějších zaměřených na postavy je mnohem víc. Hra tak cílí spíše na pozvolný vývoj charakterů a jejich vztahů. 

Celá recenze zde!

Jinak se ale jedná o nejlepší JRPG tohoto roku, minimálně v klasickém smyslu slova. Nabízí nádherný vizuál, vynikající design postav, skvěle napsané dialogy, zábavný svět i příjemný soubojový systém. A především – je to přímá vstupenka do jedné z nejlepších žánrových sérií vůbec. Doporučuji všemi deseti. Chápu, že ze mě mluví i kus fanouška, který ví, co sérii čeká dál, ale i tak si stojím za tím, že jde o mimořádně kvalitní kousek, který by si žádný fanoušek JRPG neměl nechat ujít.

Upřímně miluji hry a příběhy obecně, které zkoušejí něco nového a nebojí se vsadit na netradiční hlavní protagonisty – a to nejen v rámci hutného dramatu. Takovou hrou je právě recenzovaná point-and-click adventura Wildwood Down , která kromě kombinace 3D grafiky a pixel artu zaujme i svérázným hlavním hrdinou Danielem. Ten má Downův syndrom, což mu ale nijak nebrání užívat si život naplno. Hra ho navíc vysílá na bláznivou mysteriózně-komediální jízdu. Jestli se tvůrcům podařilo ukočírovat tohle téma bez laciného sentimentu, si rozebereme níže. 

Tuto sympatickou adventuru sleduji už od jejího oznámení. S každou novou ukázkou rostlo moje nadšení. Věřil jsem projektu natolik, že možnost neúspěchu pro mě prostě nepřipadala v úvahu. A zdá se, že moje slepá manifestace opravdu zafungovala. Přede mnou nakonec stanul titul, který bych se nebál postavit svou kultovností po bok legendárního Monkey Islandu . A to nejen díky absurdnímu humoru, ale i nápaditému designu a naprosto odzbrojujícímu hlavnímu hrdinovi.

Ten se jmenuje Daniel a je to puberťák s Downovým syndromem. Jeho postava je inspirována skutečným Danielem – blízkým přítelem vývojářů, který postavu navíc sám (a nutno dodat, že velmi kvalitně) nadaboval. Daniel se spolu se svou sestrou a dvěma kamarády vydává do Wildwoodu v New Jersey, plážové promenády, kde právě probíhá Seniors Week – velká studentská párty. Jenže idylka netrvá dlouho. Danielova sestra se ztratí a navíc dojde i k vraždě. Náš netradiční hrdina se tak vydává po stopách zmizelé sestry a neznámého vraha.

 Ačkoli má příběh mysteriózní zápletku a lehce načichl slasherovými prvky, v jádru jde o šílenou komedii plnou rozmanitého humoru. Daniel a jeho dabing k tomu výrazně přispívají – jeho hlášky (údajně místy i improvizované) jsem si okamžitě zamiloval a naplno mu fandil. Oceňuji, že k němu hra přistupuje jako k normálnímu člověku a nesnaží se zbytečně hrát na emoce. Právě tím by si podle mě podkopla nohy.

Daniel se pro mě totiž stal legendou – skoro jako Guybrush Threepwood. Některé jeho hlášky si hráči podle mě zapamatují ještě na hodně dlouho. Ostatní postavy na tom nejsou o nic hůř. Hra je plná různorodých a absurdních charakterů – jamajský týpek s želvím parťákem, přehypovaná prodejkyně koblih Miggy nebo krabí wrestlingový zápasník. A to je jen špička ledovce. Wildwood Down vás od první chvíle až do závěrečných titulků (cca 10 hodin) neustále zasypává nápady. Ne všechny fungují stoprocentně, ale většina ano. 

 To samé platí i pro puzzly – klasické kombinování a používání předmětů –, které mi často evokovaly Monkey Island či jiné starší adventury. Tvůrci si očividně vypůjčili jejich absurditu a hravost, ale většinou se vyhnuli tzv. moon logic (naprosto nelogickým kombinacím). Bavilo mě, že i když některé hádanky působí na první pohled jako nesmysl, po naladění na ujetou logiku světa dávají vlastně smysl. Například když použijete omráčeného dědu jako katapult, abyste se dostali ven ze zamčeného záchodu, nebo se snažíte způsobit rackům průjem. A to je jen zlomek bizarností – dlouho jsem se u puzzlů takhle nahlas nezasmál.

Musím ale trochu zkritizovat, že pár hádanek už bylo opravdu na hraně. Musel jsem sáhnout po integrované nápovědě, protože mě řešení ani ve snu nenapadlo. Některé věci podle mě nejsou úplně intuitivní. Naštěstí se to neděje často a většinou jsou hádanky férovou výzvou. 

 Příjemným zpestřením byly i minihry. Budete třeba prolézat zrcadlovým bludištěm, zkoušet vyhrát tickety na automatech, střílet z pušky v karnivalovém stánku nebo se zúčastníte wrestlingového zápasu. Ten lehce připomíná šermířské souboje z Monkey Islandu . Jen s tím rozdílem, že si musíte zapamatovat vzorce útoků protivníků a správně reagovat. Zpočátku jsem se bál frustrace, ale nakonec šlo o překvapivě zábavnou vsuvku. A ano – dojde i na stealth pasáže s vtipnými odkazy na Metal Gear Solid .

Tvůrci jednoznačně chtěli hru napěchovat nápady a trochu naředit tradiční point-and-click formuli. To jsem velmi ocenil. Hraní mě několikrát příjemně zaskočilo tím, co si na mě přichystali. Navíc je tu možnost vypnout v menu časové limity u některých hádanek, což vítám. Jen škoda, že při přepínání této funkce mi hra občas začala masivně lagovat a musel jsem ji opakovaně načítat. 

A když už mluvím o technické stránce – od druhé poloviny hry jsem občas zaznamenal chybu s pohybem postavy. Ať už na gamepadu nebo Steam Decku – ovládání přestalo reagovat, dokud jsem neotevřel nabídku hint systému. Jakmile jsem ji zavřel, postava se opět rozhýbala. Takových bugů jsem si všiml hlavně v pozdější části hry. Je ale možné, že v době vydání už budou opravené – přece jen jsem hru hrál s několikadenním předstihem.

Jinak ale technický stav hodnotím kladně. Vizuální stránka je skvělá – kombinace 3D a pixel artu tu funguje výborně. Prostředí jsou přehledná a nedochází tu k pixel huntingu. Uživatelské rozhraní je klasické pro tento žánr, nechybí ani zvýrazňování interaktivních prvků. A pochvalu si zaslouží i příjemný soundtrack – doufám, že se brzy objeví v nabídce spolu se samotnou hrou.

Kolem a kolem se pro mě Wildwood Down stává jednou z nejlepších adventur letošního roku, spolu s The Drifterem . Vedle absurdního humoru a bláznivých hádanek (a naprosto geniálního finále na ruském kole!) totiž nabízí i srdce. Z každého jeho kousku je cítit láska – nejen k hlavnímu hrdinovi, ale i ke hře jako takové. Daniel není postava, které byste se smáli kvůli jeho syndromu – smějete se s ním. A máte chuť ho poznat i ve skutečnosti. 

Takže jo – já si tu jízdu užil. Jasně, kvůli bugům a pár nelogičnostem jsem si občas zanadával. Ale jinak jsem si hru neskutečně užil. Takto nápaditou, vtipnou a přitom upřímnou adventuru jsme tu neměli už hodně dlouho. Pokud milujete zlatou éru humorných adventur, Wildwood Down by vám rozhodně neměla uniknout. A navíc – část výtěžku má jít na podporu lidí s Downovým syndromem, takže hraním podpoříte i dobrou věc. Já osobně už doufám v sequel!

Poté, co se na scéně CRPG her objevilo Disco Elysium a krátce po vydání se zaslouženě stalo kultovním titulem, se řada vývojářů snažila přiblížit jeho atmosféře, mechanikám a především silnému důrazu na příběh. Ne všem se to podařilo – a právě další hrou, která se o to pokouší, je gotický The Necromancer’s Tale. Ta na to ale jde trochu jinak – především zápletkou a atmosférou, která není v tomto žánru úplně běžná. Troufám si říct, že i díky tomu jde o skutečně skrytý (byť místy lehce nahnilý) klenot. 

The Necromancer’s Tale   je poměrně ambiciózní projekt indie studia Psychic Software, které se rozhodlo přiblížit život nekromancera… ale ne tak, jak ho znáte z většiny RPG, kde jde většinou o zkušeného provozovatele černé magie s propadlými tvářemi a mrtvolným pohledem. Tady si postupný rozklad duše i těla prožijete sami.

A protože jde především o silně narativní titul, začněme nejprve rozborem příběhu, světa a možností, jak ho můžete během hraní formovat – a až poté se přesuneme k samotné hratelnosti. Hra začíná atmosferickým, plně nadabovaným intrem, v němž v rámci interaktivního předčítání knihy zvolíte minulost a povolání své postavy. Podle těchto rozhodnutí se vám automaticky rozdělí body do dovedností – případně si je můžete rozdělit ručně. Jen pozor: tyto hodnoty se vám později nezvýší. Nemusíte se ale bát, že by vás nízká úroveň v nějaké dovednosti příběhově znevýhodnila. K dispozici je „skill pool“ – šest bodů, které dostanete na začátku každé kapitoly a můžete jimi kompenzovat nedostačující úroveň při rozhodování.

Například potřebujete čtvrtou úroveň pro průzkum, ale máte jen druhou? V tom případě zaplatíte rozdíl dvěma body ze skill poolu. Je ale potřeba dobře plánovat, protože pool se obnovuje až s novou kapitolou. Jakmile dokončíte volbu postavy, pohlaví, minulosti a dovedností, začíná váš příběh.

Ten sleduje mladého šlechtice, který se po dlouhé době vrací do rodného přístavního městečka Manns v 18. století – kvůli smrti svého otce. Matka trpí bludy a psychicky je na tom velmi špatně, nemluvě o bídné finanční situaci vaší rodiny. Brzy zjistíte, že oficiální verze o otcově smrti – údajné silné intoxikaci alkoholem – úplně nesedí, a tak se vydáváte zjistit pravdu. Pomůže vám v tom tajemná kniha černé magie, jejíž praktiky jsou v Mannsu přísně zakázané a pečlivě sledované.

Celá recenze zde!   

Mě osobně hra nadchla – navzdory výtkám. Nedokázal jsem se od ní několik dní odtrhnout a těšil jsem se, co nového mě ve městečku Manns čeká a kam mě černá magie zavede. Pro někoho může být na škodu jen částečný dabing – většina postav má nadabovaných jen pár vět – ale vzhledem k rozsahu scénáře to naprosto chápu. Ani to mi ale neubralo chuť zkoušet různé volby a sledovat jejich dopady.

Vysoké hodnocení je tak podle mě zcela zasloužené – a po pár updatech by se z toho klidně mohl stát skrytý klenot… nebo dokonce kultovní záležitost.

Pokud nežijete pod kamenem, určitě si všímáte, že minimálně letos je klasických adventur jako hub po dešti – a s trochou nadsázky bych si dokonce dovolil říct, že právě teď žijeme ve zlaté éře adventur, nebo minimálně v její další vlně. Tento můj výrok navíc podporuje i nově vydaný   The Drifter   od Powerhoof, jenž na první pohled vypadá jako vysokorozpočtový titul od LucasArts, kdyby se rozhodli vkročit do dospělejších a krvavějších vod.   Drifter   je totiž pocta grindhousu a pulpovým thrillerům, což je něco, co se na poli point-and-click adventur příliš často nevidí. Jak to ale dopadlo? 

Hned zkraje musím říct, že se jedná o jednu z nejlepších adventur minimálně tohoto roku – a to přesto, že tvůrci nepřináší žádné nové či originální mechaniky, ale drží se osvědčených adventurních postupů, do kterých sem tam vlijí novou krev. Pomáhá tomu i akčnější příběh. 

Ten sleduje Driftera, jenž utíká před svou minulostí. Po úmrtí své matky je ale nucen se jí postavit čelem a vrací se do města, které mu ublížilo, a ke známým, které už nikdy nechtěl vidět. Krátce po příjezdu je napaden ozbrojenými jednotkami a před jeho očima je zastřelen bezdomovec. Vystrašený se vydává na útěk. Brzy však zjistí, že se zapletl do podivného spiknutí – nejenže během toho zemřel a vrátil se zpátky, ale byl i falešně obviněn a stíhán neznámými ozbrojenými silami.

Ihned musím zdůraznit, že právě příběh je hlavním hnacím motorem celé hry – je skvěle napsaný, nabízí chytré zvraty a zároveň moc dobře ví, čím chce být – zábavným, krvavým béčkem. Pokud máte rádi gore, utrhané končetiny a dekapitace, rozhodně si přijdete na své – v téhle adventuře se totiž umírá velmi často. Také musím ocenit rytmus vyprávění – i když se v některých částech (zejména ve čtvrté kapitole) zpomalí, v prvních kapitolách vás hra nenechá vydechnout a hází vás z jedné akční či dramatické scény do druhé.

Velmi se mi líbilo, že tvůrci implementovali řadu akčních scén, ve kterých musíte během omezeného času najít řešení prekérní situace, než zemřete. Dodávalo to scénám napětí a pořádnou dávku stresu – což velmi kvituji. Zároveň to příjemně narušovalo klidnější adventurní pasáže a představovalo vítanou obměnu zaběhnuté formulky. Ta tu ale samozřejmě nechybí – kombinování předmětů a řešení puzzlů je stále základ. 

Přiznám se, že mě překvapila místy dost vysoká obtížnost hádanek. Možná jsem zlenivěl, ale nebudu lhát – měl jsem tu několik solidních záseků. Dnešní adventury jsou totiž často výrazně zjednodušené a člověk z toho klasického stylu trošku vypadl. Tady je ale nutností opravdu pečlivě prohledávat každou obrazovku, opakovaně se vracet k postavám, nabízet jim nová témata a sledovat, jestli se po nějaké vaší akci nezměnilo něco jinde. 

Jakmile si na tenhle styl zvyknete a budete opravdu pozorní, záseků pravděpodobně zažijete méně než já. Mně se často stávalo, že jsem něco přehlédl nebo úplně odignoroval – a přitom to bylo jasné jak facka. Pixel huntingu se ale bát nemusíte – naopak, minimálně na gamepadu je ovládání výborně vyřešené. Páčkou pohybujete ukazatelem v menším kruhu, v němž jsou zobrazená všechna aktivní místa kolem vás. Na Steam Decku (kde hra běží perfektně) jsem tohle řešení velmi ocenil. Přesto musím trochu zkritizovat, že některé hádanky nejsou úplně logické nebo intuitivní. 
 
Nebojte, nebudete tu šroubovat s hypnotizovanou opicí. Ale pár kiksů se tu najde – třeba vám hra nedovolí něco sebrat nebo někam vstoupit, dokud nevyčerpáte kompletní dialog s určitou postavou. Jindy vám naopak dovolí udělat něco dříve, než by dávalo smysl – protože jste zatím nedostali potřebnou informaci, která měla logicky přijít předtím. Tvůrci zkrátka předpokládali, že budete postupovat jinak. 

Občas se taky zacyklíte – nevšimnete si něčeho, co vám nepřijde důležité, a pak se třeba půl hodiny vracíte k postavám s informacemi, o kterých si myslíte, že vás posunou dál – ale neděje se nic, protože všichni odpovídají stejně. Takových momentů není mnoho, ale jsou tu. Navíc si myslím, že pokud si od hry budete dávat delší pauzy, zákysům se prostě nevyhnete – hlavně ve čtvrtém aktu je opravdu dobré pamatovat si, co jste dělali. 

Nepomůže vám ani hint systém – ten tu vlastně není. Najdete sice jakési sumarizace toho, co se událo, které vás mohou nasměrovat správným směrem, ale nečekejte žádné přímé nápovědy. Naštěstí ale tvůrci vytvořili nespoilerový a poměrně chytře navržený průvodce, který je k dispozici na Itch.io . Musím uznat, že je tohle řešení možná i lepší než mít hint systém přímo ve hře – svádí to pak mnohem méně k podvádění. 

Každopádně nechci vyznít příliš kriticky – hádanky mě bavily, z většiny byly férovou výzvou a místy i příjemně originální – zejména v rámci těch akčnějších pasáží. Cením, že jsem po delší době musel u adventury opravdu přemýšlet, uvažovat a většinově dávalo vše smysl (až na pár výjimek).

V neposlední řadě musím velmi pochválit vizuální styl, který je dechberoucí. Nasvícení, zvolené barvy, detaily animací – špičková úroveň. Jak už jsem psal – v minulosti by tohle mohlo v klidu projít jako hlavní titul od Lucasů. Tomu napomáhá i kvalitní dabing a povedený soundtrack. Celkově se jedná o pixelartovou špičku.

Ve finále tak   The Drifterovi   nemám moc co vytknout. Ano, v prostřední a závěrečné části se najde pár hluchých míst, některé hádanky mohou zmást, ale jinak jde o vysoce nadprůměrnou thrillerovou jízdu, která vás většinu času nenechá vydechnout – a vy si ji maximálně užijete. Minimálně já jo. A prosím: víc grindhouse adventur!

To jsem takhle znenadání dostal chuť si po dlouhé době zahrát nějaké oldschoolové JRPG, a i když byla možnost sáhnout po nějakých velkých restech, tak chuť na ně nebyla – například na Chrono Trigger , který mě ze všech popisů od hráčů a jeho mechanik natolik odrazuje, že si ho nejspíš nakonec ani nezahraju. A tak mé oko, s nedávno vydaným remasterem, spočinulo na prvním Lunaru , jenž mě zaujal už svým malebným coverem – a musím říct, že opravdu nelituji. Pro mě je to rozhodně, po Trailsu, jedno z nejlepších JRPG, které jsem kdy hrál. 

 Než se ale pustím do samotných mechanik a gameplaye, lehce nastíním příběh. Ten sleduje zhruba patnáctiletého Alexe, jeho kamarádku Lunu a obtloustlého bojácného kámoše, kteří se jednoho dne rozhodnou vydat na dobrodružství a prozkoumat místní ledovou jeskyni, ve které údajně spočívá bílý drak. Hrdinové ho skutečně najdou a brzy se zapletou do největšího dobrodružství svého života. Alex se navíc vydává na cestu za svým osudem stát se Dragonboyem. Postupně se k hrdinům přidávají další postavy a společně se vydávají na klasický hrdinský road trip. 

Co ale Lunar odlišuje od jiných oldschoolových JRPG? Velké zaměření na postavy a jejich příběhy. Každý tu má co říct po celou herní dobu a každá postava se napříč příběhem vyvine a něco si prožije. Hra na vás nesype dungeony bez oddechu – po každém z nich vám dá velký prostor na dialogy a na to, abyste postavy více poznali. A ono se to vyplatí. I přesto, že Lunar má herní délku kolem 30–35 hodin, máte pocit, že jste s postavami strávili přes 150 hodin a znáte je do hloubky – což je k nevíře, když některé JRPG tohle ani nesvedou ani po stovce hodin. 

Je tu plejáda vtipných, dojemných i napínavých scén a chemie mezi všemi funguje jako dobře namazaný stroj. Jediné, co bych mohl vytknout, je pár hluchých míst ke konci, kdy už – jak bývá zvykem – přichází hlavně série soubojů v dungeonech jako příprava na finále. Do té doby je to ale svižné a plné skvělých momentů. 

Když už jsem nakousl ten závěr – právě do finále má hra velmi příjemný pacing, kdy vám vždy nabídne dungeon, následovaný pořádnou dávkou příběhu, a pak zas další dungeon. Skvělé je, že souboje nejsou úmorné a grindovat prakticky nemusíte. Stačí jen poctivě porážet nepřátele v daných úsecích a máte vystaráno. Bossfighty – až na dvě výjimky (kanální monstrum a Xenobia) – jsou zvládnutelné, a pokud nebudete z bojů utíkat, neměli byste mít problém. 

Věc, která ale může některým hráčům trochu vadit, je volení akcí v soubojích. Přiznávám, že mně to přišlo lehce těžkopádné, ale je to spíš otázka zvyku. Co mě ale mile překvapilo, je možnost zapnout autobattle – a ne, vaši hrdinové se z něj nestanou bezduší máchači. Po většinu času funguje skvěle, a dokonce jsem zkusil, jestli zvládne i bosse – a zvládl, což mě vážně překvapilo. Jinak ale soubojový systém nijak nevybočuje – je to zaručená klasika, a v tomhle případě jsem ji s radostí uvítal. 

Potěšil mě i nádherný pixel art, který v remasteru ještě víc vynikl, a spolu s ním i skvělá hudba, která mi připomněla to nejlepší z nejlepších a krásně doprovází celé dobrodružství. Anime cutscény jsou pak už jen třešničkou na dortu. 

To je asi vše – pokud chcete japonskou pohádku plnou humoru, citu, lásky a dobrodružství, tohle vřele doporučuji. Obtížnost není přepálená, městečka i celý svět jsou zábavné, NPC příjemně reagují na okolní dění a vždy nabídnou nějakou hlášku, a většina lokací vypadá skvěle. Já se bavil neskutečně a moc se těším na druhý díl, jenž by měl být ještě lepší. Škoda, že tahle hra dnes trochu zapadla a všichni prosazují furt ty samé tituly dokola – viz Chrono Trigger :D :)

Herní Výzva 2025 - Zločin a Trest - normál

Tyo! Musím říct, že jsem vůbec netušil, jak moc mi to sedne – dokonce víc než Gun. Jasně, má to své mouchy, ale jde o velice poctivou westernovou střílečku se šarmem a lehkým puncem komediálnějších spaghetti westernů. Dojde tu třeba na přestřelky s mini klauny nebo boss fight s tlusťochem, který na vás sprintuje polonahý s dynamity kolem pasu a odpaluje se jako chodící bomba. 

I přes tu komičnost šlo ale o jeden z nejtěžších a nejfrustrujících soubojů (díky bohu za emulátory a možnost ukládat kdykoliv). Těchto momentů je ve hře víc, jak už je u stříleček z téhle éry zvykem, a musím trochu zkritizovat silné výkyvy obtížnosti – některé pasáže jsou opravdu brutální a boss fighty často zaberou dost času, než přijdete na správnou taktiku kvůli minimální nápovědě. Přesto to byla po většinu času velmi zábavná jízda.
 
Příběh, i přes silnou béčkovost a klasické téma pomsty, baví hlavně tím, že se nebere vážně. Nabízí klišé podané s nadhledem a hravostí – a nemluvný hlavní hrdina je toho ideálním příkladem. Velké plus má hra i za to, že si v některých úsecích zahrajete za jiné postavy, které mají trochu odlišný styl hraní. Díky tomu se daří narušit stereotyp.

Ten tu ale pro někoho může nastat, protože hra je rozdělena na jednotlivé stage – některé větší, jiné menší arény. Tvůrci se ale občas snaží nabídnout něco navíc, takže dojde i na jízdu na koni nebo rvačku v baru. I tak jde v jádru o arénovou střílečku, která ale funguje – shooting je zábavný, zpomalování času dobře implementované a pocit ze střelby je skvělý. Přestřelky jsem si fakt užíval a bavil mě celkový flow – až na ty občasné výkyvy v obtížnosti. 

Líbil se mi i detail, že po některých misích se můžete volně pohybovat po městečku, nakupovat vybavení a mluvit s NPC postavami. Působilo to jako příjemná změna tempa. Soundtrack i dabing jsou navíc naprosto špičkové. 

 Ve výsledku jde o podařené, zábavné béčko, které si na nic nehraje – a pro fanoušky střelenějších, campy westernů je to jasná povinnost. Má to svoje chyby, ale já jsem se prostě bavil.

Nečekejte žádný vrstevnatý příběh nebo hlubší narativ – a vlastně to ani není záměrem. Hra funguje spíš jako hororová variace na klasické „spot the difference“ hádanky. Vžijete se do role bezejmenného návštěvníka, který omylem zabloudí do opuštěné lesní chatky. Hned po příchodu vás přivítá hlas z notebooku a sdělí vám, že jste uvízli v časové smyčce – a pokaždé, když se pokusíte odejít, vrátíte se zpět. 

Řešení ale existuje. V chatě jsou dvoje dveře: přední můžete použít, pokud se v místnosti nic nezměnilo, zadní zase tehdy, když jste zaznamenali nějakou anomálii. Pokud správně projdete osm kol, dostanete se ven. Na hororový titul jde o velmi neotřelý koncept, který navíc nevyužívá laciné jumpscary. 

To ale neznamená, že by hra nebyla strašidelná. Právě naopak – pracuje velmi dobře s atmosférou. Tím, že se neustále soustředíte na hledání drobných změn v interiéru, vás snadno zaskočí moment, kdy se kolem vás znenadání mihne neznámá postava. Chatka má navíc velmi příjemnou ambientní stylizaci – praskající krb a rádio, kde hlasatel ve finštině či švédštině neustále opakuje svou smyčku. Překvapivě mi to dodávalo jistý pocit bezpečí, a je jen škoda, že jeho monology nebyly opatřeny titulky – vůbec jsem tak netušil, o čem vlastně mluví.

Ale zpět ke hratelnosti. Jak už jsem zmínil – je velmi jednoduchá. V každém kole prostě vybíráte, které dveře použít. Hlavním tahákem je pozorování rozdílů, a musím říct, že mě fascinovalo, jak tenhle princip postupně ve hráči vyvolá až paranoiu. Pokud budete hrát delší dobu v kuse, začnete zpochybňovat úplně všechno – byl ten rámeček u mapy vždycky takhle barevný? I když jste ho několikrát viděli, najednou si nejste jistí. Pomáhá tomu i fakt, že na stole máte notebook, který eviduje správné volby. Uděláte-li chybu, vše se vynuluje a začínáte znovu. Napětí tím výrazně stoupá.  

Rozpoznání změn není vždy snadné, a bavilo mě, že autor kombinuje výrazné a očividné změny s nenápadnými detaily – třeba odlišnou barvou objektu. Často jsem si říkal, že mám vše pod kontrolou, jen abych v následujícím kole přehlédl třeba otáčející se kolo v pozadí a vše se vyresetovalo.

Jedinou výtkou je jistá nekonzistence. Jelikož se rozdíly generují náhodně, může se stát, že projdete pět kol bez problémů a pak přijde nepatrná změna, kterou nelze snadno zaznamenat – například barva vlajky. Hráč pak tápe, jestli se má soustředit na „hororové výjevy“ nebo čistě na vizuální rozdíly.

Trochu mě mrzelo i to, že lore chatky zůstává neprozkoumaný. Po úspěšném dokončení osmi kol se jen dozvíte, kolik anomálií jste zaznamenali – ale už ne, které vám unikly. Chápu, že to má zabránit zpětnému opakování podle návodu, ale stejně bych uvítal možnost zpětně zjistit, co jsem minul.  

Navzdory těmto drobným výtkám považuju   Finnish Cottage 8   za velmi povedený hororový twist na známý puzzle princip. Jen škoda, že mimo tuto mechaniku nenabízí prakticky žádný další obsah a hra je i poměrně krátká – pokud nemáte ambici hledat úplně všechny rozdíly. Osobně bych uvítal více příběhového pozadí.

Za pět eur však dostanete povedenou a originální jednohubku, kterou si navíc můžete užít i s kamarády – stačí se střídat, hledat odchylky a diskutovat, co se změnilo. Přesně takhle jsme to zkoušeli s mým spolubydlícím a byla to fakt zábava.