Herní Výzva 2026 - Doba AI - Normál
Kdo mě aspoň trochu zná na DH, ví, že jsem zdejší největší hyper série The Legend of Heroes a její odnože Trails, ke které mám velmi emocemi a vzpomínkami nabitý vztah. Po čtvrtém díle, který jsem po dlouhé odmlce minulý rok dohrál, se ve mně znovu rozhořel plamínek, který už dávno uhasl a myslel jsem, že se nikdy nevrátí. Láska k sérii se mi znovu probudila a já měl i po odehrání tohoto, dle mého nejslabšího dílu, chuť dojet letos všechny zbývající hry, s výjimkou připravovaných Sky remaků.
Čtvrtý díl byl pro mě uzavřený a velmi povedený. Reanova sága tam pro mě skončila a očekával jsem ho už maximálně v cameích. Bohužel se Falcom rozhodl tuhle linku ještě trochu ždímat, a tak v tomto, dá se říct, mostícím díle Reana vrací jako jednoho z hlavních hrdinů. Tím vlastně prodlužují a znovu otevírají uzavřenou dějovou linku z předchozí hry. Kvůli spoilerům nebudu zacházet do detailů, ale zmíním, že nově můžete přepínat mezi třemi postavami (jejich příběhy). Jednou z nich je Lloyd Bannings, známý z Crossbell ságy, který tu zažívá příběhový oblouk spojený s přerušením klíčového momentu, kdy má Crossbell znovu získat nezávislost. Druhou je Reanova linka, která se s Lloydovou postupně propojí, a třetí pak sleduje teroristu vystupujícího pod jménem C, což je odkaz na jednu z postav z prvního Trails of Cold Steel.
Už jste zamotaní? To ještě není všechno. V tomto díle se objevuje zhruba sto postav napříč celou sérií. Jak říkám, jde o epickou ságu a tenhle díl jasně potvrzuje, že je potřeba se v jejím světě orientovat. Jelikož během hraní přepínáte mezi třemi prolínajícími se příběhy, je opravdu dobré mít odehranou jak Reanovu ságu, tak Crossbell díly s Lloydem. Já Lloyda znal jen z Cold Steel a kromě postavy Randyho jsem si k nikomu nevytvořil silnější vztah. I proto mi tahle linka přišla nejslabší a nejméně zajímavá.
Podle mě to ale nebylo jen tím, že jsem neodehrál Crossbell duologii. Spíš mi přišlo, že se v této lince dělo ze všeho nejméně a nejvíc se točilo v kruhu, ať už v situacích nebo tématech. Reanova linka sice měla podobné problémy, ale v menší míře. Bylo mi líto, že se znovu řeší stavy hlavní postavy, které už byly uzavřené, jen v lehce jiném kontextu. I tak mi ale práce s postavami přišla natolik kvalitní, že jsem to přes mírnou frustraci dokázal přejít.
Postavy jsou pořád skvěle vykreslené, celý build-up napříč díly se vyplácí a je vidět, jakým vývojem si každá z nich prošla. V tomhle ohledu jsem se bavil. Několikrát jsem byl dojatý a rád jsem se vracel na lokace z předchozích her. Přesto mi ale přišlo, že kvůli obrovskému množství postav tu ubylo momentů, kvůli kterým tuhle sérii miluju. Charaktery už neobjevují nové části Zemurie, nesednou si v klidu k jídlu, neřeší vztahy, až na pár výjimek. Jednoduše na to není čas. Některé interakce tak působí povrchně a spíš do počtu.
Celá hra navíc odsýpá šíleným tempem, až jsem v kontextu série koukal. Problém ale je, že se dlouho nic zásadního neděje. Zhruba do poloviny postavy běhají sem a tam, nic nevyřeší a motají se v kruhu. Na začátku jsem to bral, ale později to začalo být frustrující, hlavně u Lloydovy linky. Pak se to ale zlomí. Jakmile přijde hlavní zvrat, hra se rozjede naplno, začne chrlit camea, akci a osudové momenty. I když mi hra nikdy úplně neomluvila znovuotevření uzavřeného příběhu ze čtyřky, musím uznat, že finále zvládla v rámci možností dobře.
To platí především pro třetí linku s postavou C. Kdyby nebylo jí, hodnotil bych někde kolem 70–75%. Tohle bylo pro mě největší překvapení. Sledujete zde jednoho z největších záporáků série na cestě k vykoupení, ale k mému překvapení je to podané bez balastu a křeče. Takhle zvládnutý redemption arc bez kýče jsem dlouho neviděl. Tvůrci dokázali, aby si i ten největší zmrd získal vaše sympatie, aniž by se změnil jeho charakter. V návaznosti na konec čtyřky to navíc dává perfektní smysl. V této lince se také představují tři úplně nové postavy, které patří k tomu nejlepšímu, co Falcom za poslední dobu napsal. Zamiloval jsem si je okamžitě a celá tahle parta to táhla.
Tahle linka u mě vyhrává na plné čáře. Rean byl fajn a bavil mě. Ano, bylo tam pár hluchých míst, ale strašně rád jsem znovu viděl všechny milované postavy a vyslechl si Reanovy kýčovité monology o přátelství, takže spokojenost. Příběh jako celek mi přišel slabší, ale přemostění do budoucích linek funguje. Beru to spíš jako velký fanservice předtím, než se série v dalších dílech vydá úplně jinam. Pokud máte sérii rozehranou, tohle rozhodně nemůžete přeskočit.
Z hlediska hratelnosti se toho oproti trojce a čtyřce moc nezměnilo. Soubojový systém je až na pár výjimek stejný. Nově můžete provádět společné útoky celé party, sdílené léčení nebo kombinované používání artů, a tím to v podstatě končí. Největší novinkou je tak Reverie Corridor, patrový dungeon dostupný jak během hry, tak v postgame obsahu. Při jeho objevování získáváte z bossů různé předměty, které odemykají flashbackové scény doplňující děj nebo menší minihry, například den strávený s postavami na pláži či jejich další vylepšení.
Pro completionisty jde o velmi dobrou novinku, která prodlužuje hratelnost a zároveň příjemně odměňuje. Ve výsledku je tento díl především přemostěním a fanservicem, který místy sklouzává ke zbytečnému opakování a přehršli postav. Chápu, o co tvůrcům šlo, ale občas jsem měl pocit, že se hra točí na místě. Jakmile se z něj ale dostane, dokáže udeřit a nadchnout stejně jako předchozí díly. Únava materiálu už je tu ale znát. Postavy mají své charakterové oblouky za sebou a už nemají tolik co říct. Fajn ale je že délka tu byla velmi střízlivá a kolem 50-60h!
O to víc se těším na Trails through Daybreak a nové hrdiny, kde budou staří známí už spíš v pozadí. Přesně tohle série v tuto chvíli potřebuje.
Kdo mě aspoň trochu zná na DH, ví, že jsem zdejší největší hyper série The Legend of Heroes a její odnože Trails, ke které mám velmi emocemi a vzpomínkami nabitý vztah. Po čtvrtém díle, který jsem po dlouhé odmlce minulý rok dohrál, se ve mně znovu rozhořel plamínek, který už dávno uhasl a myslel jsem, že se nikdy nevrátí. Láska k sérii se mi znovu probudila a já měl i po odehrání tohoto, dle mého nejslabšího dílu, chuť dojet letos všechny zbývající hry, s výjimkou připravovaných Sky remaků.
Čtvrtý díl byl pro mě uzavřený a velmi povedený. Reanova sága tam pro mě skončila a očekával jsem ho už maximálně v cameích. Bohužel se Falcom rozhodl tuhle linku ještě trochu ždímat, a tak v tomto, dá se říct, mostícím díle Reana vrací jako jednoho z hlavních hrdinů. Tím vlastně prodlužují a znovu otevírají uzavřenou dějovou linku z předchozí hry. Kvůli spoilerům nebudu zacházet do detailů, ale zmíním, že nově můžete přepínat mezi třemi postavami (jejich příběhy). Jednou z nich je Lloyd Bannings, známý z Crossbell ságy, který tu zažívá příběhový oblouk spojený s přerušením klíčového momentu, kdy má Crossbell znovu získat nezávislost. Druhou je Reanova linka, která se s Lloydovou postupně propojí, a třetí pak sleduje teroristu vystupujícího pod jménem C, což je odkaz na jednu z postav z prvního Trails of Cold Steel.
Už jste zamotaní? To ještě není všechno. V tomto díle se objevuje zhruba sto postav napříč celou sérií. Jak říkám, jde o epickou ságu a tenhle díl jasně potvrzuje, že je potřeba se v jejím světě orientovat. Jelikož během hraní přepínáte mezi třemi prolínajícími se příběhy, je opravdu dobré mít odehranou jak Reanovu ságu, tak Crossbell díly s Lloydem. Já Lloyda znal jen z Cold Steel a kromě postavy Randyho jsem si k nikomu nevytvořil silnější vztah. I proto mi tahle linka přišla nejslabší a nejméně zajímavá.
Podle mě to ale nebylo jen tím, že jsem neodehrál Crossbell duologii. Spíš mi přišlo, že se v této lince dělo ze všeho nejméně a nejvíc se točilo v kruhu, ať už v situacích nebo tématech. Reanova linka sice měla podobné problémy, ale v menší míře. Bylo mi líto, že se znovu řeší stavy hlavní postavy, které už byly uzavřené, jen v lehce jiném kontextu. I tak mi ale práce s postavami přišla natolik kvalitní, že jsem to přes mírnou frustraci dokázal přejít.
Postavy jsou pořád skvěle vykreslené, celý build-up napříč díly se vyplácí a je vidět, jakým vývojem si každá z nich prošla. V tomhle ohledu jsem se bavil. Několikrát jsem byl dojatý a rád jsem se vracel na lokace z předchozích her. Přesto mi ale přišlo, že kvůli obrovskému množství postav tu ubylo momentů, kvůli kterým tuhle sérii miluju. Charaktery už neobjevují nové části Zemurie, nesednou si v klidu k jídlu, neřeší vztahy, až na pár výjimek. Jednoduše na to není čas. Některé interakce tak působí povrchně a spíš do počtu.
Celá hra navíc odsýpá šíleným tempem, až jsem v kontextu série koukal. Problém ale je, že se dlouho nic zásadního neděje. Zhruba do poloviny postavy běhají sem a tam, nic nevyřeší a motají se v kruhu. Na začátku jsem to bral, ale později to začalo být frustrující, hlavně u Lloydovy linky. Pak se to ale zlomí. Jakmile přijde hlavní zvrat, hra se rozjede naplno, začne chrlit camea, akci a osudové momenty. I když mi hra nikdy úplně neomluvila znovuotevření uzavřeného příběhu ze čtyřky, musím uznat, že finále zvládla v rámci možností dobře.
To platí především pro třetí linku s postavou C. Kdyby nebylo jí, hodnotil bych někde kolem 70–75%. Tohle bylo pro mě největší překvapení. Sledujete zde jednoho z největších záporáků série na cestě k vykoupení, ale k mému překvapení je to podané bez balastu a křeče. Takhle zvládnutý redemption arc bez kýče jsem dlouho neviděl. Tvůrci dokázali, aby si i ten největší zmrd získal vaše sympatie, aniž by se změnil jeho charakter. V návaznosti na konec čtyřky to navíc dává perfektní smysl. V této lince se také představují tři úplně nové postavy, které patří k tomu nejlepšímu, co Falcom za poslední dobu napsal. Zamiloval jsem si je okamžitě a celá tahle parta to táhla.
Tahle linka u mě vyhrává na plné čáře. Rean byl fajn a bavil mě. Ano, bylo tam pár hluchých míst, ale strašně rád jsem znovu viděl všechny milované postavy a vyslechl si Reanovy kýčovité monology o přátelství, takže spokojenost. Příběh jako celek mi přišel slabší, ale přemostění do budoucích linek funguje. Beru to spíš jako velký fanservice předtím, než se série v dalších dílech vydá úplně jinam. Pokud máte sérii rozehranou, tohle rozhodně nemůžete přeskočit.
Z hlediska hratelnosti se toho oproti trojce a čtyřce moc nezměnilo. Soubojový systém je až na pár výjimek stejný. Nově můžete provádět společné útoky celé party, sdílené léčení nebo kombinované používání artů, a tím to v podstatě končí. Největší novinkou je tak Reverie Corridor, patrový dungeon dostupný jak během hry, tak v postgame obsahu. Při jeho objevování získáváte z bossů různé předměty, které odemykají flashbackové scény doplňující děj nebo menší minihry, například den strávený s postavami na pláži či jejich další vylepšení.
Pro completionisty jde o velmi dobrou novinku, která prodlužuje hratelnost a zároveň příjemně odměňuje. Ve výsledku je tento díl především přemostěním a fanservicem, který místy sklouzává ke zbytečnému opakování a přehršli postav. Chápu, o co tvůrcům šlo, ale občas jsem měl pocit, že se hra točí na místě. Jakmile se z něj ale dostane, dokáže udeřit a nadchnout stejně jako předchozí díly. Únava materiálu už je tu ale znát. Postavy mají své charakterové oblouky za sebou a už nemají tolik co říct. Fajn ale je že délka tu byla velmi střízlivá a kolem 50-60h!
O to víc se těším na Trails through Daybreak a nové hrdiny, kde budou staří známí už spíš v pozadí. Přesně tohle série v tuto chvíli potřebuje.
John Carpenter's Toxic Commando
Pro: Linka s C, Nostalgie, Riverie Corridor, soundtrack, druhá půlka
Proti: Místy se to točí v kruhu, několik hluchých míst, postavy si místy nemají co říct,