Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

< >

Sakura Wars

  • PS4 85
Sakura Wars se rozhodně nebude řadit k nejlepším japonským hrám za posledních pár let a v rámci žánru ani nepřináší nic nového. To, ale ničemu nevadí, jelikož se jedná o snad nejmilejší překvapení minimálně za tento rok. Dlouho se mi nestalo abych se u nějaké hry culil prakticky celou herní dobu. Ono to ale u Sakury jinak nejde, ta hra je dělaná s láskou, velkým citem pro detail, a i přes hromadu chyb a nevyváženost vás to nepustí.

Hlavním hrdinou je Seijuro Kamiyama, který po jisté tragédii je z námořnictva předělen do Combat Revue v Tokyu. Ta má za úkol chránit své město proti démonům a ve volných chvílích pořádat divadelní představení pro obyvatele a zpříjemňovat jim život. Bohužel tato Combat Revue má své nejlepší časy za sebou a nový členové nejenže nedokáží sami chránit své město od monster, ale také jejich divadelní hry jsou katastrofa a lidé na ně chodí jen aby se jim vysmáli. No, a právě Seijuro byl pověřený tím, aby nové jednotce šéfoval a navrátil Tokijské Combat Revue zašlou slávu.

Ano, je to jedno velké klišé a vy po celou dobu zhruba tušíte co se odehraje, zase abych nekřivdil tak tu pár zvratů bylo dosti nečekaných, ale prakticky vše je v takových zajetých anime kolejích. Ničemu to ale nevadí, tvůrci totiž bravurně zvládli, aby všechno fungovalo tak jak má:

Nádherný a detailní vizuál steampunkových čtyřicátých let, když se procházíte po venkovních lokacích, tak na vás ze všech stran sálá dobová atmosféra, známé postavy na vás mávají, kolem jezdí auta, padají okvětní lístky. K tomu si přičtěte nádhernou hudbu a o zážitek je postaráno.

Charaktery, které jsou klasické anime stereotypy, ale zase jsou skvěle napsané, každý charakter má hloubku a jejich počínání dává smysl. Navíc vás hra nechá randit se všemi členy vaší skupiny najednou, takže každého detailně poznáte a můžete si udělat obrázek.

Celá hra má navíc pohodovou atmosféru a vše bere s nadsázkou, takže tvůrcům i odpustíte klišovité scény o přátelství či fakt že víte, jak se skoro každá potyčka vyvrbí. Prostě vám to bude jedno a budete si užívat až pohádkovou atmosféru a dobře napsané charaktery.

To proč ale Sakura Wars je pro většinu hráčů těžko uchopitelný titul, spočívá hlavně v její hratelnosti. Je to totiž z 80 % 3D adventura ve které kecáte s charaktery, řešíte mini questy a randíte s členkami vaší skupiny. No a jednou za hodinku či za dvě, nasednete do Mecha a jedete kosit démony. Tyto akční části jsou jen pouhá odreagovačka a nenabízejí nikterak vysokou obtížnost a či větší variabilitu. Většinou kosíte démony v Dark Realmu pomocí akčního soubojáku a je to fajn. Sice souboje nikterak neoslní, ale zase vám nabídnou odpočinek od přehršele dialogů.

Navíc tu ještě Sega ukazuje že z mainstream japonských společností je asi ta nejúchylnější a snaží se tu narvat tolik úchylného a bláznivého humoru na kolik jim distribuce skrze Playstation umožní. Takže se těšte na šmírování v koupelích či v konverzaci můžete dost často požádat i nějakou postavu o ruku. Máte tu totiž ještě možnost rozhodování a pomocí toho i si zvyšovat či snižovat sympatie u rozličných postav. Velkým plusem je, že pořádně nevíte, jaká odpověď vám, čeho docílí, proto je poněkud obtížnější všem postávám lézt do prdele a dá to trochu práce. O to víc vás, ale pak potěší, když se vám podaří získat ending s vaším oblíbeným charakterem.

K postavám, ale ještě musím dodat že při nenadabovaných konverzacích (na začátku je nedabovaných části poměrně hodně) se postavy občas šíleně hýbou jako kdyby měli Parkinsona. Tohle přehrávání k tomu sice patří, ale někdy to lehce ruší, ale jinak jsou animace postav i filmečky na výtečné úrovni.

Sakura Wars je prostě krásná a příjemná pohádka která je mířená už na ostřílenější fanoušky japonských her a pro nováčky to spíše bude podivný mix všeho možného. A ona je to vlastně pravda, celé je to mix všemožných klišé, zvláštní variace na dating simulátor s trochou hack and slash akce, ale celé je to zabalené do tak krásného a příjemného celku že vás to i přes všechny chyby nedokáže pustit.

PS: Příběh pokračuje v Anime: Sakura Wars: The Animation.

Pro: Postavy, dabing, příjemně podaný klišé příběh, soundtrack, vizuál, feel good atmosféra, je z toho cítit velké srdíčko autorů

Proti: Pro někoho to může být až moc bláznivé, souboje slouží pouze jako výplň mezi příběhem, animace jsou občas zvláštní

+18

The Caligula Effect

  • Switch 85
Hrána Overdose verze

Tohle byl zvláštní zážitek a upřímně ani nechápu proč mě Caligula chytl natolik že jsem ho prakticky dohrál jedním dechem. Což je zvláštní, vzhledem k tomu že hra je skoro celá postavena na principech, které upřímně nemám moc rád, a ještě ke všemu občas selhává s jejich provedením.

Jeden z důvodů, proč jsem po hře začal pokukovat byl poměrně zajímavý námět a příslib do psychologického thrilleru laděnou zápletku. Ta se točí kolem uměle vytvořeného města Moebio, za nímž stojí virtual doll "mu", která chtěla poskytnout lidem, kteří jsou na dně či nejsou spokojení se svým životem, utopický svět. Proto kdokoliv si prožíval obtíže byl s vymazanou pamětí přesunutý do Moebia kde si v nekonečné smyčce prožívá studentský život. Netrvá to věčně a brzy si někteří obyvatelé v čele s hlavním hrdinou uvědomí že tohle není realita a utvoří tzv. "Go Home Club" ve kterém hledají, jak se z toho světa dostat.

Zní to sice trochu jako klasické anime klišé, ale příběh se zabývá zajímavými tématy například: Jestli stojí za to žít ve světě kde se nemusíte snažit, jak být k sobě upřímný apod. I když tyto témata se řeší v hodně JRPG, tak tady na to jdou zlehka a hlavně s humorem. To upřímně může hodně lidí překvapit, Caligula Effect totiž není moc psychologický thriller, jako spíše bláznivá komediální satira na dnešní společnost s prvky psychologického dramatu. Tvůrci se tu totiž naváží do weebů, tlustých lidí, osob s úchylkami apod. Samozřejmě to nikdy nesklouzne jen k urážení, ale často to sebou nese i nějaké to poselství.

Navíc si k tomu ještě připočtěte rozličný ansámbl hlavních postav, kde nikdo není černobílý a hodně postav vás určitě napříč hrou překvapí. Jediní, kdo mi trochu vadili byli na potvoru nově přidané postavy pro Overdose verzi a těmi je namyšlený idiot Biwasa-kun a ženská která nesnáší chlapy na celé planetě. Občas pobavili, ale fakt tam být nemuseli, naštěstí zbytek postav se povedl na jedničku.

Bohužel co se týče samotné hratelnosti a náplně herní, tak už to trochu skřípe. Tvůrci totiž nic neudělali pořádně, a i když je tu hromada skvělých nápadů, tak krom skvělého bojového systému nic nedovedli do zdárného konce. Což zamrzí ve vícero momentech, jedním z nich je taková zvláštní variace na social linky známé z Persona série, tady totiž když si berete do soubojů různé postavy tak si tím zlepšujete s nimi vztah a pak ve volné chvíli s nimi můžete trávit čas a odkrývat jejich osobní problémy. Na jednu stranu, tohle pěkně osvěží hratelnost a samotné příběhy jsou i dobře napsané, jenže tu zamrzí že chod Moebia a život v něm vidíte právě jen skrze ostatní postavy v krátkých příběhových epizodách. Určitě by nebylo na škoda, kdybyste i vy měli možnost si trochu v Persona stylu žít život v tomhle umělém městě a objevovat jeho záhady přes každodenní život. Některé navíc může zamrzet i fakt že krom lehkých náznaků si tu nemůžete vybudovat žádnou romanci. Pokud by osamocené hráče tento fakt mrzel, tak můžete aspoň přes mobilní aplikaci psát postavám a ptát se jich na to co mají rádi apod, i když vám to je k ničemu, ale je to hezká featurka.

Když máte volný čas a epizody že životů postav vám dojdou, tak pořád můžete plnit vedlejší úkoly pro místní obyvatele, i když já se jim vyhýbal protože to byli klasiky typu dones a najdi, to je ale u většiny JRPG.

Teď, ale pro některé přijde ten pravý kámen úrazu a tím je samotná většina herní náplně, ta se odehrává především v klikatých a sáááááhodlouhých dungeonech. Což mi upřímně místy dalo lehce vzpomenout na Shin Megami Tensei sérii, jelikož tady je přeci jen také větší důraz na procházení dlouhých dungeonů než na příběh (ten se tu, ale i tak řeší dostatečně). Je to navíc silná frustrace, musíte hledat cestu k cíli či potřebné předměty (ty se vám ukazují na mapě). Já osobně nejsem typ, který tyhle úmorné dungeony má rád, ale skvělé propojení s hudbou (k tomu se dostanu) a skvělým soubojákem, si mě přitáhlo na svoji stranu.

Soubojový systém je turn based, ale dává vám volnou ruku, jak si naplánujete útoky vašich postav, na jednoduché časové ose si posunete podle libosti, kdo má kdy zaútočit a můžete si příjemně taktizovat. Navíc je to celé intuitivně dělané, takže to souboj nezpomaluje, a i přes plánování rychle odsýpá.

Propojení s hudbou, ale k samotnému bojovému zážitku také přispívá. On totiž soundtrack je jednou z hlavních předností hry. Když si pohybujete po dungeonu tak vám hraje chytlavá instrumentální skladba, jakmile ale přejdete do souboje, tak to plynule přejde do vokální verze a je to fakt skvělý a neomrzí to po celou herní dobu.

I přes chabé technické zpracování (hlavně na Switchi, to je fakt humáč roku) tak dungeony působí svěže a volně. Například se budete pohybovat v tanečním klubu, nákupní čtvrti v aquáriu apod. I přes to že lokace vypadají fajn, tak po nějakém čase je to jejich probíhání s miliónami uliček, docela vopruz. A když už jsem u té kritiky tak dialogy občas vyznění lehce divně (asi kvůli chybkám v překladu) a to i přes to že writing je po většinu doby dost kvalitní.

No je to divná hra, vypadá divně a rozmazaně, hodně herních mechanismů je tu na půl cesty, bugů se tu najde taky pár a hratelnost je poněkud stereotypní. I přes to mě Caligula Effect učaroval a nepustil, užíval jsem si hudbu, sympatické charaktery a jejich příběhy, humor a těšil jsem se, jak to celé dopadne. Pokud tedy hledáte hru, která se vám bude snažit znepříjemnit herní zážitek a trochu vás i mučit jako Shin Megami Tensei, tak si to dejte. Podle mě to stojí za to!!!

Pro: Příběh, humor, postavy, hudba a její přechod do soubojů, osobní epizody ze života postav, dva různé konce, dabing, art postav

Proti: Celé to působí nedodělaně, později silně stereotypní dungeony, Biwasa a blbka která nesnáší chlapy, množství bugů a zesraný port na Switch

+11

Project Zero: Maiden of Black Water

  • WiiU 75
Série Project Zero (v Japonsku Fatal Frame) je často opomíjeným bratříčkem hororových legend Resident Evil či Silent Hill, což upřímně po zahrání toho dílu nechápu, jelikož hlavně Silent Hillu zdárně sekunduje a to i když se zaměřuje na prakticky jiné aspekty psychologického hororu. Hned se přiznám že tenhle díl je mým prvním v sérii, takže budu především vycházet z pocitů které na mě zanechal právě tento.

Příběh se odehrává v městečku poblíž hory Hikami která je v centru hlavního dění, tu totiž sužují různé duchařské báchorky a legendy. Údajně na toto místo lidí často chodí páchat sebevraždy, protože je Hikami k sobě volá a údajně tam můžete v pokoji ukončit svůj život. Dále jsou tu i často spatřovány takzvané Shrine Maidens, které k sobě volají různé oběti a skrývají temnou minulost. Celkově právě postavení na duchařských mýtech a legendách, je to co právě sérii silně odděluje od svých slavnějších bratrů a tím se stává v hrorových směrech o něco svěžejší. Když totiž procházíte pomalým tempem husté lesy, či opouštěné budovy, tak máte silně nepříjemný pocit. Často slýcháte nepříjemné zvuky a po cestě nacházíte i spisy které vám více osvětlují lore hory Mikami. Když například se dočtete že se tam dá někdy spatřit duch který ve smyčce opakuje svojí sebevraždu (skok z výšky) tak na něj při průchodu hrou narazíte. Nebo uvidíte nějaké zjevení a pak následně díky pročítání různých spisů se o tom dozvíte něco více.

Ono čtení různých písemností není jediné jak můžete o historii přízraků zjistit něco více, vy tu totiž máte schopnost do nich nahlédnout pomocí doteků. Vy když totiž ducha zničíte v souboji, máte pár sekund na to k němu doběhnout, dotknout se ho a vidět stylově udělaný flashback z chvil krátce před smrtí. Tyto videa jsou dělané stylem že vypadají jako kdyby jste si pustili ošoupanou videokazetu, která různě šumí, trhá se a vydává zvuky. Ona celkově hra je krásná melancholická stylovka, od temných koutů lesů, po krásně sytě nasvícené západy či východy slunce apod. Vizuální stránka je tu opravdu parádní a často jsem jen zíral co se tvůrcům na Wii U podařilo vykouzlit za krásy.

Melancholie vlastně prochází celou hrou a příběh se zabývá takovými tématy jako je šikana, mít schopnost kvůli které jste ostatními považováni za zrůdy či jen mít sny o tom že jste jako díte během rituálu zavraždili malou holčičku. Já vím, zní to trochu emo, ale hra tyto témata nakousne jen lehce, a nikdy to nespadne do chabé citové vydíračky. Díky postavám které jsou sympatické vás na víc jejich strasti i zajímat budou a vadit vám lehký emo nádech nebude.

Nahoře jsem ještě trochu nakousl souboje, ano ty tu jsou, jenže fungují trochu jinak než jste z hororovek zvyklí. Vy tady totiž máte k ruce spirituální kameru, pomocí které fotíte duchy a likvidujete je. Touto kamerou také můžete fotit různé přízraky či záhady kterých si všimnete a také jí budete potřebovat na řešení různých logických hádanek. Těch tu není mnoho a většinou jsou poměrně jednoduché, i když někdy zase příliš zdlouhavé. Jako když hra po vás chce hledat různé klíče po rozsáhlém chrámu který má spoustu chodeb apod.

Příjemnou featurkou navíc je že kameru ovládáte Wii U tabletem, který funguje jako váš foťák a musím uznat že se to tvůrcům povedlo implementovat skvěle a neskutečně mě to bavilo.

Bohužel i přes hromadu skvělých části se hře nevyhnulo pár chyb, jako například místy zmatená kamera, občas těžkopádný pohyb postavy či zapomenutelný soundtrack, který obsahuje po většinou jen klasické dunivé zvuky jak jste zvyklí z mainstream hororů. I když ke konci se objeví pár hezkých melodických instrumentálních skladeb a závěrečná vokální skladba se povedla neskutečně.

Pokud tedy chcete melancholický duchařský horor který má občas skvělé stylistické nápady a fajn příběh který si musíte lehce poskládat sami a na Wii U se vám práší, tak směle do toho.

Pro: Příběh, vizuální nápady, závěrečná skladba a pár těch melodických, postavy, Wii U ovladač jako kamera, atmosféra, zahrnutí duchařských mýtů apod.

Proti: Kamera, občas těžkopádný pohyb postav, většina soundtracku je zapomenutelná, občas se musíte s každou postavou projít tu samou lokaci

+11

Phoenix Wright: Ace Attorney - Spirit of Justice

  • 3DS 75
Je to tady, tímto dílem oficiálně sérii dochází dech a kdyby nebylo posledních dvou případů tak to ani nezvládnu dohrát. Je sice hezké že se tvůrci snaží kvůli butt hurt fanouškovské základě držet status qo (viz. pozdvižení kvůli Apollo Justice dílu), bohužel kvůli tomu série začíná silně stagnovat a nejde nikam kupředu. Rozhodl jsem se že jelikož jsem byl veliký fanoušek série a jsem naštvaný z toho co se sérií dělají, tak krom recenze na tento díl se pokusím zhruba shrnout v čem Ace Attorney už prakticky nemá co nabídnout.

Pokud sérii znáte tak formulka se tu prakticky nezměnila až na jednu věc, pořád vyšetřujete a následně obhajujete u soudu, akorát v tomto díle je tu Divination Seance, ve které vidíte poslední vteřiny oběti před její smrtí, krom toho je, ale vše při starém. V tomhle díle se akorát s Phoenixem podíváte do království Khuraini (nějak tak se to píše) ve kterém nesnáší právníky a Paynův bratranec je tam uznávaným prokurátorem, jelikož v království žádní právníci nejsou a nikdo mu nemůže oponovat. Musím říct že změna prostředí sérii lehce prospěla a bylo zajímavé sledovat dění v království Khurain a jeho kulturu, přeci jen se v sérii na něj občas poukazovalo a Maya se sem jela učit. Na ní každopádně tento díl lákal, že se konečně vrací všemi oblíbená bývalá asistentka Phoenixe, jenže to by scenáristi nesměli být banda hovad...

Hlavní hrdina se s Mayou osobě vidí asi po pěti letech a jejich znovu shledání působí neskutečně komickým dojmem, nejenže to vypadá jakoby se viděli včera, ale po dvou minutách dialogu o tom jak se měla je hned podezřelá z vraždy a už se s ní mluví jen o případu. Žádné objetí Phoenixe po pěti letech ani tam nemohli dát dvacet minut kdy jdou spolu na kafe, ne. Tohle je, ale bohužel jeden z hlavních problémů celé série a proč mě scenáristi neskutečně serou.

Nic tu nikam nejde, vztah postav tu vždy je ve statusu qo aby se náhodou nenaštvali fanoušci. Chybí už nějaké zadostiučinění, větší náhled do životů postav a trochu je posunout dále. Phoenixovi táhne na čtyřicet a krom Darii z jednoho dílu prakticky neměl žádnou známost a tvůrci mu museli přihodit adoptivní dceru, protože neexistuje aby do háje s někým mohl mít dítě. Z Apolla se tu taky stane adoptovaný syn někoho aby toho nebylo málo.. Je to už prostě únavný, mě už nebaví sledovat dokola furt to samé, postavám tu nikdy nic nehrozí, nic se jim nestane, vše skončí happy endem a nikdy tu nic nemá dlouhého trvání. Nemluvě o tom že v tomhle díle jde vidět jak si tvůrci píšou Phoenixe podle toho jak se jim hodí.

Když hrajete za Phoenixe, tak je to klasika, nechá se rozhodit jakýmkoliv trošku větším argumentem, není připravený, většinu věcí jede z patra apod. Jenže jakmile v tomhle díle stojíte proti němu v roli Apolla Justice, rázem je Phoenix připravený, nic ho nerozhodí, proti argumentuje jak nikdy a vy si jen říkáte....DĚLAJÍ SI ZE MĚ PRDEL ?!?!? To samé platí proto když je Phoenix, Apollův pomocník při soudu, najednou je plný profesionality a vše zvládá.

Celá tahle demence se táhne do čtvrtého případu, do něj je to klasika, nic vás tu neohromí, spíše se naserete jak nic nikam nejde, jenže pak to přijde. Čtvrtý případ je za Athenu které při soudu jako její kolega pomáhá druhý nejlepší prokurátor série a tím je Blackquiil. Ten totiž ukazuje jak by například Phoenix už měl jako profesionál u soudu reagovat, proti straně hbitě na většinu věcí hodí proti argument, nenechá se zahnat do kouta a opravdu si celou epizodu ukradl pro sebe. Poté je tu epizoda pátá která má neskutečně hodně skvělých myšlenek, parádní zvraty a šlape jako namazaný stroj. Jenže opět, tu napětí nefunguje, víte že vše dopadne dobře a nové zásadní postavy co mají hejbat s příběhem tam jsou jen jednoúčelově, jako vždy.

Dalším faktorem který hře moc nepřidal je nový prokurátor SAHMADIIEJKEWFKJWI (nevím jak se to píše), ten je prakticky shrnutí všech stereotypů od minulých prokurátorů, takže vás nesnáší totálně, nedá se s ním v klidu promluvit a vehementně a slepě po vás jde. Jasně, má důvody proč se takhle chová, ale je to prakticky to samé co u minulých prokurátorů. Vzpomeňme, ale na výjimku a tou je prokurátor Klavier Gavin, který jako jediný se snažil právníkovi pomáhat a společně s ním najít pravdu, škoda že takových prokurátorů v sérii není více.

Jinak kvůli posledním dvou případům, musím dát 75% jelikož jsou v rámci možností série, napsané opravdu kvalitně. Doufám že příští díl přinese změny, zaměří se trochu více na postavy, dají jim nějaké zadostiučinění
a třeba překopají i herní mechaniky a udělají z toho pořádnou 3D Adventuru. Jinak bych už sérii začal považovat za ždímání peněz z fanoušků.

Pro: Poslední dva případy, úžasný soundtrack, anime filmečky, pár nových postav, humor

Proti: únava materiálu, místy špatný character writing, nikam se nic neposouvá, příšerné znovu shledání s Mayou, první tři případy

+14

.hack//G.U. Vol. 2//Reminisce

  • PS4 90
Druhý díl navazuje přímo na události prvního dílu a hned v prvních minutách vás hra nenechá vydechnout. Hlavní hrdinové totiž čelí novému problému, jsou uvězněni v jejich oblíbeném MMORPG světě The World. To, ale není jediný problém kterému hrdinové budou čelit, podivná entita AIDA si totiž nevybírá a velká většina hlavních hrdinů si sáhne až na dno svých sil a někteří přitom přijdou i o svůj život. Jednoduše vás druhý díl nenechá v klidu, vše se boří jako domeček z karet, nemůžete si být nikým jistý a tvůrci opět dokazují jak mají scénář v malíku. Také se tu konečně začnou i lehce rýsovat romantické vztahy, kdy se jistá část hry právě zaměřuje na větší seznámení se s děvčaty a na trávení čas s nimi, samozřejmě v rámci herního světa The World. Jediné co v rámci příběhu zamrzí, je fakt že ne všechny postavy tu dostávají dostatečně prostoru.

Jedinou výtku bych měl asi tak k nezměněnému soubojovému systému a opakování nudných dungeonů. Hra často totiž přeruší příběh v tom nejzajímavějším a vy pak musíte trávit například hodinu v nudných a stále se opakujících dungeonech a hledat cestu k cíli. Kdyby to aspoň bylo provedeno zajímavěji, tak oka, ale takhle to zbytečně narušuje příběhový zážitek. I přes uchovanou repetitivnost soubojáku, se tu dočkáme i pár změn a mezi ně patří například upravování motorky či nové město a lokace.

Anime seriál Online Jack, je tu taky přítomen a opět nabízí pohled na události z jiného úhlu pohledu.

I v druhém díle pořád zůstává příběh hlavním hnacím motorem a nenechá vás od hry odejít, já sám jsem to dohrál během dvou dnů. Takže zkuste to, v rámci příběhu se jedná o JRPG nadstandard a je veliká škoda, že tato hra spadla do zapomnění.

Pro: Vše jako minule

Proti: Vše jako minule

+11

.hack//G.U. Vol.1//Rebirth

  • PS4 85
.hack//G.U. Vol.1//Rebirth se může zdát příběhově jako rip off mnohem úspěšnějšího Sword Art Online, ale opak je pravdou, právě série SAO se hodně inspirovala a příběhově i lehce vykradla tuto herní sérii, která obsahuje velké množství dílů a i anime. I přes rozsáhlost kterou .hack série má, tak tento díl je začátkem trilogie .hack//Gu. Proto je právě tato trilogie asi nejideálnější vstup pro nováčky, kteří chtějí do série na skočit a zároveň se nechtějí vrhnout do o poznání více archaických dílů série.

Hlavním hrdinou je hráč který v MMO hře The World vystupuje pod nickem Haseo, při jeho prvních toulkách herním světem se, ale stane obětí tzv PK systému. S ním The World přišel ve své druhé verzi, kdy dala možnost hráčům se libovolně zabíjet bez důsledků, to mělo za důsledek že existuje množství guild a hráčů, kteří právě PK provozují a zabijí nooby a různé hráče. Haseo je tedy po pár hodinách ve hře zabit a poté ho sledujeme o několik let později, kdy je z něho obávaný PKK (zabiják Pkerů). Tou dobou už je hlavní hrdina obávaný všemi PK hráči a stal se legendou. Nic, ale netrvá věčně a Haseo se snaží najít hráče Tri-Edge který ve hře zabil jeho kamarádku, která se po porážce neprobudila v reálném životě a spadla do věčného kómatu a není jediná. Po konfrontaci právě s tímto podivným hráčem Haseo přijde o veškerý svůj postup a musí začít opět od prvního levelu.

Určitě některým může příběh přijít jednoduchý nebo že nic nenabídne, ale ono tomu tak není. Tvůrci totiž do hry vkládají až neuvěřitelnou míru detailů která může hráče ze začátku lehce zahltit, nemluvě o tom že příběh je podáván značně filmově. Často se vám totiž bude stávat že budete hrát půl hodiny a pak koukat skoro hodinu na dialogy. Ty jsou místy poměrně statické, postavy stojí a kecají, jenže tvůrci se to snaží i vzhledem k horší grafické stránce, značně obvzláštnit, takže tu během konverzací máte akční nálety kamery, či zoomy na postavy ve kterých to přejde plynule do cut- scény (ty vypadají nádherně). Právě, ale velká míra dávkování příběhu vás bude bavit, nikdy totiž nevíte kdo je zrádce, co se stane a hra vám všechny své momenty dávkuje pečlivě a dokáže vás často i překvapit. Například, příběh je po většinu času vážněji laděný (hlavně v prvním díle), proto asi žádný hráč pak nečeká když se ve hře objeví podivná postava která si říká Piros the Third, je celá oděná ve zlaté zbroji, dělá anime pósy a do toho hraje značně bizarní skladba, kterou dokonce nazpíval sám ředitel společnosti která stojí za touto hrou.

Tím, ale vlna překvapení nekončí, vy tu totiž máte možnost se ze hry odhlásit a číst si fóra na internetu, koukat na zpravodajský web, ve kterém je hodně zajímavých informací ze světa ve kterém se příběh odehrává a vytváří vám to poměrně komplexní pohled na to co se děje mimo MMO The World, jo a je tu i in game Anime seriál :D Ten se jmenuje Online Jack a průběhem hry se vám odemykají nové epizody a sledujete v něm věčně nadrženého Japonského Brazilce Salvadora Aiharu, který vyšetřuje ve svém pořadu Doll Syndrome, který většinou získávají hráči The World a stávají se z nich němé loutky. Tenhle anime seriál je každopádně jedna radost, nabízí naprosto ulítlý humor a dokonce vám více osvětluje události kterými jste byli svědky v MMO světě. Tím, ale rozsah hry ještě nekončí, jak jsem psal nahoře, můžete si číst fóra a to jak ze světa, tak i ty ohledně The Worldu a stojí to za to. Fóra jsou napsány čtivě a někdy opravdu máte pocit, že čtete něco jako z DH (i třeba konverzaci mezi Saskielem a Terezkou). Plus si tu můžete i prohlížet obrázky které vytvořili různí "hráči" a pak si z ilustrací udělat tapetu na plochu.

Jak můžete vidět, tak svět .hack//GU je poměrně komplexní a skvělému prožitku pomáhají i postavy, které jsou napsané skvěle, nikdo tu není vyloženě černo bílá záporná postava či naivní debílek, všechno se tu totiž pomalu buduje a vývoj charakterů dává smysl i spolu s tím, proč se Haseo chová místy jako bad ass kretén (což není výtka, hlavní hrdina je skvělý). Často také od různých postav budete dostávat emaily, které jsou často příběhové, ale také si můžete zvětšovat náklonnost některé z postav pomocí tzv. greeting cards. Těmi zahájíte sami od sebe konverzaci a poté si můžete v lehce nelineární formě dopisovat.

Příběh a lore je ve hře opravdu vyčerpávající a proto tu combat hraje druhé housle. Je to prakticky takové hack n slash, kde vždy v rámci příběhu a expení jdete do dungeonů, které jsou poměrně nic moc zpracovány a rubete se. Souboje jsou rychlé, odsýpají, ale nenabízejí moc invence a určitě nepatří k hlavní doméně hry. Mě upřímně probíhání dungeonů, kterých je tu hodně, nebavili a opravdu jde na tom vidět že je to prakticky jen do počtu, aby mohl hráč občas hrát. Na druhou stranu je to upřímně z MMO světa a když to tak vezmete, tak v hodně MMORPG ty dungeony a souboje jsou na nižší úrovni, proto i stylizací dávají lehce smysl. Ono .hack//GU poměrně dost věrně simuluje MMO světy. Když hráči běhají po světě, tak se jim nad hlavou ukazuje co píšou do chatu, postavy tu musíte zvát do party, můžete brát questy v quest shopu apod. Což taky přidává na autentickém zážitku, spolu se skvělým soundtrackem a parádním dabingem.

Pokud hledáte rubačku s velkým zaměřením na komplexní a zajímavý příběh tak mohu vřele doporučit, jedinou škodou jsou únavné dungeony a ničím zajímavý combat.

Pro: Postavy, příběh, svět, detaily, soundtrack, dabing, cut-scény

Proti: Nudný souboják spolu s dungeony, pro některé horší grafická stránka mimo cut-scény

+14

Shin Megami Tensei: Devil Summoner - Raidou Kuzunoha vs. the Soulless Army

  • PS2 85
Ani nevíte jak jsem neskutečně rád že jsem to dohrál, tolik nasrání a frustrace , ale tak to je klasické Shin Megami Tensei. I přes to mě to, ale hnalo dál a cítil jsem po každém bossovi či bludišti příjemný pocit uspokojení a vlastně mě to i hodně bavilo, ale to se všechno níže pokusím shrnout.

Ocitáte se tu v roli Raidou Kuzunohi, který patří do linie ochránců hlavního města před různými démony, no aby Raidou mohl svůj úkol plnit efektivně, tak byl zaměstnán do detektivní kanceláře věčně líného soukromého očka Narumiho. Jehož kancelář bere pouze podivné případy které obsahují nadpřirozeno a nedělá mu problém značně zneužívat Raida proto aby je řešil, spolu s jeho side kickem mluvící kočkou Gouto. Hned ze začátku dostanete hovor od jedné slečny, která vás prosí aby jste jí zabili a následně je unesena podivnými červenými vojáky. No a vám nezbývá nic jiného než tomu celému přijít na kloub. Nečekejte, ale žádnou komorní detektivní zápletku, brzy jak je zvykem to všechno sklouzne ke klasické záchraně světa, to, ale v případě této hry vůbec nevadí.

Je tu totiž dost zajímavých chrakterů které vás budou bavit, ať už věčně liný detektiv Narumi, otravná novinářka Tae či Rasputin, který se často postará o hromadu komických chvil. Samozřejmě do příjemné, mysteriózní a občas i bláznivé atmosféry přidávají svůj podíl i démoni. Když je totiž během svých toulkách oslovíte, tak se můžete těšit na neskutečně vtipné dialogy a situace. On se celkově tento díl nebere moc vážně a z většiny věcí i zápletek si dělá legraci a i se tu humorně komentuje frustrace hádanek či soubojů.

Více humorné ražení, ale není jediná věc ve které tento díl lehce vybočuje z řad SMT série. Soubojový systém už není klasicky turn based, ale byl vyměněn za svižnější akční real-time s možností k sobě přivolávat démona. v tomhle už je to, ale zase klasika jak jsme zvyklý. Během vaší cesty opět můžete a i musíte nabírat rozličné démony, kteří se vám nejen budou hodin při soubojích, ale při i samotném vyšetřování. Nově totiž musíte různé druhy démonů používat na rozličné puzzly a postupy při vyšetřování. Například jeden démon umí číst v mysl, tak ho musíte použít, aby jste z někoho dostali potřebné informace k případu apod. Což příjemně okoření a beru to jako jedno z větších plusek. Proto vám všem doporučuji mít u sebe různé druhy démonů a klidně i pod levelovaných, nikdy totiž nevíte kdy je budete potřebovat. Bohužel, samotné nabírání démonů do party mi tu moc nevyhovovalo, probíhá totiž v souboji a ve chvíli když oslabíte soupeře, tak v té chvíli ho musíte rychle uzurpovat. Více mi upřímně vyhovoval systém v SMT IV, kde jste museli démony překecávat či uplácet, aby se k vám přidali, tady je to místy lehounce frustrující.

U frustrace, ale zůstaneme, té tady naleznete hodně, dokonce bych si dovolil říct že hra si úplně užívá vás mučit. Ať už to jsou dlouhé bludiště, puzzly, některé boss fighty a hlavně to že hra vás až na výjimky skoro nikdy nenechá vydechnout. Tady je totiž normální že po tuhém bossovi, jdete hned na bludiště, z něho tuhý boss, pak další boss a pak máte dvacet minut oddechu :D Což někdy dokáže taky silně potrápit, ale i tak potom vždy máte chuť jet dál a příjemný pocit že jste to zvládli. Samotná obtížnost, ale není v porovnání s jinými SMT hrami až tak brutální, ano najdete tu pár zákeřných bossů a opravdu časté náhodné souboje také tomu nepřidávají,ale když dokážete odhalit taktiku nepřítele a trochu u toho zapřemýšlíte, tak to není nic nadlidského.

Přiznám se, ale že jsem trochu ztratil nervy když v posledním dungeonu jsem si musel prožít znovu většinu těžkých boss fightů, které jsem napříč hrou zažil, to byl masakr :D

Jinak pre-rendrovaná vizuální stránka je na jedničku a hlavně dark realmu jsem si často užíval atmosférické scenérie a i si sem tam vzpomněl na The Last Crown, který tento díl místy lehce vizuálem připomíná. Samotné OST se také nadmíru povedlo a má takový příjemný Persona feel výjimkou bojových skladeb, ty jsou správně kytarově říznuté a dokáží napumpovat.

Takže, pokud chcete lehčí výzvu, nebo snesitelně okusit sérii Shin Megami Tensei, tak tohle je ten správný vstupní bod. Hra vám sice dá místy zabrat a dokáže vás řádně nasrat, ale vše je to v takové jakž takž snesitelné rovině a určitě vám to tu sérii lépe ukáže než kastrát Persona. Plus tu dostanete příjemné osazenstvo hlavních postav a výborný soundtrack. Jediná škoda že se hra začne více zabývat postavami až k samotnému konci, ze začátku se jimi totiž hra zabývá dosti povrchně.

Pro: Správná tuhost, výborný vizuál a ost, zajímavý příběh, geniální humor, postavy, chytré nápady, využívání démonů, nádherné cut-scény

Proti: Frustrace, déle to trvá než postavy budete moct více poznat, pro některé absence dabingu

+12

10,000 Bullets

  • PS2 50
The Room herního průmyslu je tady !!! Musím říct že tohle byl jeden z největších zážitků roku, je to jakoby jste koukali na nejhorší film od Tromy jaký byl kdy stvořen a do toho by se ještě tvářil jako kultivované dílo.

Oka, tak v čem je problém ? Příběh je podivná směsice mafiánského příběhu a upírů, kteří nejsou upíři :D Hlavní hrdina má speciální krev která mu dává speciální schopnosti spolu ještě s dalšími postavami. No a do toho tam jsou organizace které tyhle lidi loví, protože prostě tu krev chtějí a mají potřebu být lepšími pistolníky. Tomu aby příběh dával smysl, ale nepomáhá skoro nic. Cut-scény jsou často poskládané úplně náhodně a zničeho nic třeba hlavní hrdina Crow, vychází z baru (odkud vy jste vůbec nešli) a zničeho nic na něj vyskočí divně oblečený mafián že chce jeho krev. No a takhle je to pořád, vy například jdete k informátorovi, odejdete od něj a je cutscéna, jak hlavní hrdinové zničeho nic jdou po opuštěném obchoďáku. Třešničkou bylo, když jsem se náhodně ocitl v Aquariu a po místnosti během přestřelky chodili volně tučnáci, to bylo krásný.

Jinak cut-scény vypadají opravdu skvěle, ale jejich režie je nejspíše nexistující, jedna z postav například jde po chodbě a střílí do vzduchu, jen tak, jakoby před sebou měla tisíce nepřátel. No a to spolu s dabingem který dává vzpomenout na herecké výkony z filmu The Room, ze hry dělají opradu nezapomenutelný zážitek. Hlavně v momentě když se hra snaží tvářit seriózně a zničeho nic vám tam napálí až úplně absurdně komediální scénu která vybočuje z celé atmosféře hry.

Oka dobrý, příběh už neřeším, nedává smysl a závěr je neskutečné WTF !!! No a co hratelnost ? Je to prostě frenetická střílečka, můžete používat bullet time a další pičičandy a do toho po lokacích na vás nabíhá tisíce nepřátel a vy po nich jdete. Do toho vám krom kamery která spolu s automatickým zaměřováním jsou vaši úhlavní nepřátelé, ještě hraje příjemný rychlý Jazz. I když tohle zní jako šílená kombinace, tak mě to bavilo, nepřátelé odlítávají na tisíce stran a všude je neskutečný zmatek, ale baví to.

Problém je jen místy v levelech kdy jste jen v jedné místnosti, nebo na vyhraničené ploše a jdou na vás vlny všech druhů nepřátel. No a taková situace když jste v baru a ze všech stran i z balkónu na vás střílí čtyřicet ženských s raketometem, to chce silné nervy aby jste neprohodili ovladač monitorem.

Takže závěrem a proč tomu dávám 50% :D Ta hra mě bavila, fakt jsem se u ní od srdce zasmál jak je to příšerný a divný :D Dokonce v půlce hry se k vám přidá parťák v podobě variace na Bruce Leeho :D Takže jo, já si u toho zažil příjemný čas a to i hlavně proto že hra má něco okolo čtyřech hodin. Takže jako takový extended cut nějakého totálně béčkového filmu dobrý :D

Pro: Je to prdel, střílení, soundtrack

Proti: Celé je to debilní

+8

Apollo Justice: Ace Attorney

  • 3DS 90
Apollo Justice je i přes míru kritiky mým jedním z nejoblíbenějších dílů série. Ace Attorney i přes skvělý scénář a plejádu zajímavých postav, bohužel přeci jen selhává v rozvoji charakterů a vztahů. Hlavní hrdinové mají mezi sebou často jen romantické jiskření, ale nic se neposune, dále vždy vše skončí na neutrální rovině a krom prokurátorů se nikdo nikam neposunu. Naštěstí Apollo Justice tohle vše mění a do dalšího dílu aspoň trochu rozvířil už zatuchající vody série.

Phoenix Wright je v tomhle díle na dně, byl mu odebrán odznak za údajné padělání důkazů a stal se z něj klavírista (i když na klavír neumí) v zapadlém Ruském bistru pochybné pověsti. Do hry, ale nastupuje Apollo Justice, novopečený právník který je po chvíli pod záštitou Phoenixe a dělá v jeho bývalé právnické firmě. Aby toho nebylo málo, tak Phoenix má i adoptivní dcerku o kterou se musí starat a hned v prvním případě právě jeho Apollo obhajuje. Už jen začátek hry vám dá příjemný pocit že ne každá z postav je nedotknutelná a v profesi jim může jít i o kejhák. Nemluvě o tom že Phoenix se charakterově dost změnil a po letech i více dospěl a je opravdu příjemné vidět dospění jeho charakteru (To je bohužel hned v dalším díle anulováno a Phoenix je skoro jako začátečník z minula)

Do hry navíc přichází i nový prokurátor a rock star v jedné osobě Klavier Gavin, který do série přináší také svěží vítr. Už konečně nemáte proti sobě prokurátora který se snaží přes mrtvoly obhájit vraha, jen aby vám uškodil. Klavier se vám snaží pomoct, když vidí že dotyčný lže či je vinen z vraždy, tak neváhá a snaží se vám pomoct aby jste toho pachatele společně odsoudili. Což oproti minulým prokurátorům který vás kvůli jejich osobním strastem chtěli připravit o práci, je příjemná změna.

Co se týče případů tak ty jsou po většinu času zajímavé a to i hlavní linka kdy se snažíte vyřešit zmizení otce adoptované dcerky Phoenixe, jménem Trucy. Ta je navíc po celou hru vaším věrným side kickem a patří k jedné z nejlepších pomocnic v sérii.

Hratelností se každopádně jedná o to samé, až na to že Apollo používá svůj náramek na odhalování toho když nějaká osoba u soudu lže. Vy tím náramkem totiž zazoomujete postavu a sledujete jestli vám řeč těla dotyčného neřekne jestli při výslechu lže. Podle mě docela povedená změna.

Takže ve výsledku se jedná o jeden z nejlepších dílů série, kdy máte pocit že tohle právnické univerzum někam spěje. Bohužel vše jde v dalších dílech doprdele a nic se zase neposune. Pokud v nových dílech budou tento přístup mít tvůrci nadále, tak výrazně přemýšlím o tom že se sérií skončím a to i přes to že mám tuhle sérii moc rád.

Pro: Příběhy, postavy, pocit že se to někam posunulo, nový prokurátor, soundtrack, vizuál, humor

Proti: Možná jen část kdy musíte v případu dokolečka poslouchat nahrávku z koncertu

+10

Trauma Center: Under the Knife

  • Wii 60
Na Trauma Center jsem se upřímně neskutečně těšil, přeci jenom her ve kterých operujete pohybovým ovládáním není mnoho a když si k tomu ještě připočtete vizuál a soundtrack ve stylu Persony, tak to vypadá minimálně slibně. Bohužel se mi dostavilo převeliké zklamání.

Vžijete se tu do role doktora Dereka Stillese a postupně sledujete jeho vzestup v kariéře a i jeho osobní dospění. Do toho ještě svět ohrožuje zvláštní vir jménem Guilt, který různě mutuje a byl vyroben za účelem bioterorismu a hlavní hrdina díky jeho super schopnosti jménem Healing Touch, je jedním z mála který tomu může zabránit. Příběh sám o sobě zní zajímavě, ale scénáristé v tom bohužel hluboce selhávají. Všechny dramata či zajímavá témata se vyřeší prakticky během deseti minut a tím pádem to na vás nemá žádný dopad. Například jeden z doktorů dává lidem kteří nemají šanci na to přežít, po jejich svolení eutanazii. Hlavní hrdina to zjistí a celou situaci a i smysl do dotyčného natluče během pěti minut. Opravdu, všechny linky jsou tak neskutečně zrychlené, ukvapené že i když jsou postavy sympatické, tak si k nim hlubší vztah nevytvoříte. Chtělo by to trochu zpomalit a dát těm postavám aspoň trochu čas na to dýchat. Naštěstí jsem slyšel že první díl je jeden z nejslabších co se týče scénáře a ty další už jsou na tom o mnoho lépe. No jsem zvědavý.


Hru, ale krom soundtracku a hezkého vizuálu, zachraňuje hlavně gameplay. Operace bývají často slušnou výzvou a vy krom zašívání tržných ran či vyndavání střepů z těla, budete například operovat nádory apod. Do toho všeho vám jde časomíra vy musíte pacienta vyřídit v daném časovém úseku a do toho si pamatovat postupy pro dané operace. Jo ze začátku to byl silný zmatek, ale postupně se do toho dostanete. Poté už si budete jen užívat výzvy které před vás hra háže a vždy si po náročné operaci, radostně odfouknete. Jasně, někdy jsou operace, hlavně ke konci silně překombinované, ale dá se to přežít. Navíc používání lejsru, zašívání ran, řezání je uděláno skvěle a opravdu vás to vcucne do sebe, až jsem si někdy i kvůli náročnosti vzpomněl na Shin Megami Tensei a její bosse (Dělal to Atlus a někdy to tím trochu silněji zavání)

Takže ve výsledku je veliká škoda že se nepodařilo tvůrcům skloubit dvě věci dohromady a dali nám urychlený příběh který sice řeší vážná témata a má ambice, bohužel to, ale nezvládli kvalitně napsat. No, snad další díl nezklame.

Pro: Hratelnost, místy je to výzva, vizuál, soundtrack, postavy jsou sympatické

Proti: Chybí hloubka v příběhu, někdy trochu frustrující, operace jsou ke konci až moc překombinované, moc urychlené

+11

Akiba's Trip: Undead & Undressed

  • Vita 75
Co si budeme, to že hlavní náplní hry jsou souboje ve kterých strháváte protivníkům oblečení, moc neznačí že by šlo o nějaký kvalitní zážitek. No, ale jsem mile překvapen, že se nakonec o milý a vcelku kvalitní zážitek nakonec jedná.

Hned zprvu, nečekejte od hry nic převratného, je to prostě jen menší příběh o partě otaku, kteří udělali klub jehož náplní je chránit pořádek v Akihabaře a navíc mají svůj hideout v gaming baru. Samozřejmě to vše není jen tak, jejich člen se kvůli podivné nabídce práce a následnému únosu stane takovou variací na upíra. Následně je nucen vedoucím této ošemetné skupiny divno upírů se k nim přidat a vysávat energii z lidí. Samozřejmě nic netrvá věčně a hlavní hrdina je ZÁCHRÁNĚN SLIČNOU DÍVKOU, která se s ním vykousne aby mu pomocí toho předala svou krev (jelikož ona je lovec těchto tvorů) a z hlavního hrdiny se stane její familliar a zároveň podivný hybrid s velkou sílou.

I když příběh zní opravdu šíleně spolu s tím svlíkáním, tak je ve skutečnosti hodně příjemný. Postavy jsou sympatické a vy si hned od začátku začnete užívat pohodovou atmosféru ve společnosti OTAKU hlavních hrdinů. Do konce tu můžete i budovat romanci, takže příběh vcelku i na to že se kvůli krátké herní době nedokáže moc rozvinout, tak nabídne příjemné zakončení a pár fakt příjemných chvil. Jen mě opravdu mrzí že hra vám nedá více možností s hrdiny strávit volný čas a třeba někam s nimi zajít apod. Většinou se vše odehrává v baru a pak na ulici kde obhlíží situaci a pouští se do rvaček s upíry a záhadnou organizací. I přes to, ale i v kratším úseku si k nim najdete cestu.

Co se týče gameplaye, tak hra vás určitě překvapí řadou možností a překvapivými detaily. Vy se totiž v rámci možností můžete volně pohybovat po Akihabaře, která je vytvořena neskutečně pěkně. Na obrazovkách běží reklamy na různé hry (cameo Trails of Cold Steel zahřálo na duši) a koncerty některých Idolů. Všude jsou herny, obchody a fakt máte pocit že jste v nerdským ráji. Samozřejmě nečekejte nic ve stylu Yakuzi, celé je to pouze pro atmosféru a vy maximálně můžete zabrousit do nějaké obchodu a koupit si oblečení či zbraně.

Aby jste se náhodou v Akihabaře nenudili, tak tvůrci do hry taky dali hromadu vedlejšáku, které si můžete hezky všechny pročíst v aplikaci ve vašem mobilu. Bohužel se ale většinou jedná o questy ve stylu seber tohle, dones to a nebo dej někomu lekci. Neříkám nic, sem tam se to snaží obzvláštnit tím že se třeba musíte převlíct do dívčích šatů aby jste zlikvidovali bandu uchyláků kteří otravují ženy které jdou kolem, ale stejně je to prostě jen zamaskovaný klasický unilý vedlejšák. Sub questy, ale nejsou samozřejmě jedinou aplikací, můžete si třeba pročítat fóra, další postavy vám posílají vtipné emaily apod. I tak je mi líto že nebylo moc možností jak si Akihabaru více užít, stačilo by kdyby aspoň byla možnost třeba s parťáky zajít na karaoke či do herny v rámci nějakého social eventu.

Teď už, ale k tomu co vás asi nejvíce zajímá a tím je souboják. Jak už asi tušíte, při bojích je hlavní svléknout nepřátele do spodního prádla a dát je na odiv světlu (jsou to upíři) aby následně se vypařili. I když je to hlavní náplň hry, tak to vůbec neomrzí, líbilo se mi že můžete používat opravdu ujete zbraně, například kebab na tyči, anime figurku, automat na žvýkačky apod. Do toho si můžete ještě postavu oblíkat do různých divných hadrů a vylepšovat si je. No a zdejší úchyláky určitě potěší fakt, že při soubojích s nějakou hlavní postavou se po svlečení za zoomuje skoro každá polonahá část těla :D

Takže ve výsledku se jedná o hodně příjemnou jednohubku, kterou dohrajete během dvou večerů, nabízí skvělý soundtrack, příjemný dabing, sympatické postavy, příjemnou romanci, vtipné souboje a dobře ujetý příběh. Takže pokud hledáte odpočinkovku před tím než se pustíte do pořádné vizuální novely či epického JRPG, tohle by mělo svůj účel splnit.

PS: Pobavila mě možnost u jedné z postav si vždy kontrolovat jak si stojíte v sympatiích u daných děvčat, tohle byla fakt příjemná blbůstka :D

Pro: Postavy, příběh, soundtrack, dabing, souboje, množství vtipných předmětů, prostředí Akihabary, příjemná romance

Proti: Chtělo by to více prostoru na postavy, více možností v Akihabaře, na PSVitě místy propady FPS( to je už zvyk), vedlejšáky nijak nenadchnou

+13

Spirit Hunter: Death Mark

  • Switch 85
Japonci horory umí a dokazují to i novou sérií Spirit Hunter a jejím prvním dílem Death Mark. Už z prvního pohledu je jasné že se bude jednat o old schoolovou duchařinu a naštěstí je tomu tak.

Každopádně si nejdříve lehce nastíníme o čem to je, hlavní hrdina ztratil paměť a jedinou jistotou mu je znaménko ve tvaru kousance od psa, které se mu zničeho nic objevilo na zápěstí. Aby toho nebylo málo, tak netrvá dlouho a hlavní hrdina se přenese do obrovského sídla ve kterém se dozvídá že pokud se znamení nezbaví, tak zemře ohavnou smrtí. Bohužel jako by to nestačilo, brzy se před dveřmi sídla objeví další kteří byli obšťastněni tímhle Death Markem. No a hlavnímu hrdinovi nezbývá nic jiného než zjistit příčinu a přízrak který jim znaménko udělil a vyprovodit ho z našeho světa.

Ano, příběh se může zdát jako silné duchařské klišé, ale není tomu tak. Pracuje se tu totiž hodně s nadpřirozenými mýty apod. Takže často máte pocit, jako by jste prožívali báchorky které jste slyšeli na základce nebo četli na internetu a opravdu to není na škodu. Do toho si totiž tvůrci přimíchali svůj lore, který postupně budou rozšiřovat v dalších hrách a opravdu mě silně zaujmul. Ať už historie hlavní postavy, skvělé návrhy duchů a sekundující charaktery.

Vy si totiž vždy můžete během hry vybrat z dostupných parťáků, ale musíte rozmýšlet bystře, jelikož ne s každým dokážete ducha porazit či se posunout dál. Což může být místy frustrující, jelikož vždy musíte odejít z mapy, po které je přesun pomalejší, musíte dojet do sídla a tam vyměnit parťáka. Když už jsme u té frustrace, tak i obtížnost je místy na vyšší úrovni alá Silent Hill. Často tedy budete muset si všechny posbírané dokumenty pořádně pročíst, vše rozvážit, aby jste pak nelitovali. Sice například boss fighty by šli udělat formou pokus omyl, ale to by jste pak nemusili dosáhnout good endigu (který je občas trochu problém dosáhnout, pokud nemáte návod).

Trochu jsem odbočil, ale nevadí. Vaši parťáci, neboli další postavy, jsou napsány skvěle. Sice pokud je nebudete využívat na průzkum lokace, tak si některých moc neužijete, ale i tak mě většina z osazenstva zajímala a bavila. Podle mě se do stylu hry náramně hodili a některé charaktery i skvěle svým humorem vyvažovali silně temnou atmosféru.

Co se týče atmosféry, tak ta je bezkonkurenční, už dlouho jsem nehrál nějaký nový horor který by na to šel hezky postaru. Nejenže tu máte krásně ručně kreslené pozadí, ale navíc velice kvalitně ozvučené. Když jdete například opuštěnou školou, tak slyšíte střepy jak vám křupou pod nohami, silný vítr jak lomcuje s okny apod. Po ambietní stránce neskutečná práce, ale naštěstí ani soundtrack nezaostává. Ten sice obsahuje jen pár skladeb, ale díky tomu že hraje jen ve vypjatých momentech, tak se vám moc neoposlouchá. Jediné co, ale může po audio stránce zamrzet je absence dabingu, většinou se jednou za čas pronese například jen jedna věta nebo zaskučení postavy.

Pokud hledáte kvalitní horor, který má i příjemný zvrat a na poměry duchařiny i zajímavější zápletku, tak neváhejte a jděte do toho. Protože takhle kvalitních hororovek které sází na atmosféru už moc nevychází.

Pro: Příběh, postavy, audio-vizuální stránka, lore, soundtrack, příběhy jednotlivých duchů

Proti: Místy obtížnost, pro některé absence dabingu a místy blbá orientace na mapě

+13

Worldend Syndrome

  • Switch 85
Poslední dobou mám nějakou smůlu na hratelností dost podivné vizuální novely a Worldend Syndrome není výjimkou. Její rozvržení je totiž na první průchod docela zvláštní a dokáže vás lehce vyvést z míry a to se vám pokusím vysvětlit níže.

Vžijete se tu do role vámi pojmenovaného mladíka (říkejme mu Jake) který se kvůli rodinným problémům odstěhovává do městečka Mihate, ve kterém mu jeho strýc půjčil poměrně luxusní barák. Jake se chvíli poté na místní škole přidá to tzv. Mystery Clubu, kde řeší záhady a historii jejich městečka. Brzy po zavraždění dvou studentek se, ale na povrch vydere záhada o Yomobito, tahle entita je prakticky člověk který zemřel a po nějaké chvíli se vrátil zpátky do našeho světa. Akorát s tím že vypadá a chová se jako normálně, jen, ale na některý čas a po pár měsících zešílí a začne vraždit. První polovinu hry se tahle záhada řeší a dostává se vám poměrně zajímavý mysteriózní vizuální novely....JENŽE !!!

Když prvně hrajete hru a dostanete se do půlky, tak automaticky získáte bad ending, poté si musíte načíst nejbližší uloženou pozici (nebo dát hru od znovu) a proskákat se ke konci a booom, můžete pokračovat dál. V druhé půlce, ale nastane druhý zvrat, najednou se můžete pohybovat po mapě a máte měsíc na to si udělat co chcete. V tu chvíli se ze hry stává dating sim a záhada jde prakticky stranou. Máte k dispozici pět hrdinek jejichž routy musíte dokončit. Ze začátku máte dostupné pouze tři, po nich se vám odemknou další dvě.

Při konci prvního routu jsem si řekl: Co to má být ?!?!? Nic se nevyřešilo, celé to působilo divně a já nechápal. Jelikož jsem to hrál se svojí nyní už ex, kterou to nebavilo, tak jsem to odložil. Po asi půl roce jsem se k tomu vrátil a zkusil si jen tak pro srandu dát další routy a čuměl jsem. Při každém dalším routu se totiž záhada více odkrývá, otázek přibývá, ale zároveň i odpovědí. V samém závěru jsem dokonce nestačil čumět co za zvrat scénárista připravil, opravdu paráda. Když té hře dáte čas, tak se vám odvděčí skvělým humorem, napětím, postavami a dialogy.

Navíc tu máte neskutečně krásně nakreslené prostředí, kde se některé předměty v pozadí hýbají apod. Art u charakterů je taky znamenitý a to spolu s dabingem i hudbou. Takže opravdu se jedná o vizuálně nádhernou VN.

Co se ještě týče charakterů, tak jsou tu barvití, dobře napsaný a sice tu převládají hlavně ženské postavy, ale i přes to jim těch pár mužských zdárně sekunduje. Například váš spolužák Asagi je sice osina v prdeli a neskutečnej debil, ale měl jsem ho rád :D

Takže tedy, Worldend Syndome je kvalitní a napínavá VN, které akorát musíte dát čas a nesmí vám vadit virtuální randění a sem tam trocha toho fanservicu. Pokud vás to z komentáře aspoň trochu nadchlo tak to zkuste, minimálně je to opravdu zajímavý kousek.

Pro: Charaktery, vizuál, soundtrack, příběh, atmosféra, městečko Mihate, dabing

Proti: Nutnost hru hrát několikrát od půlky za účelem odemykání routů, ze začátku velmi razantní změna žánru hry v polovině

+10

Our World Is Ended

  • Switch 100
Our World is Ended je v jádru silně nepřístupná VN, ono když prvních deset hodin se nic neděje a většina humoru je na sexuální bázi, tak už se toho docela přejíte. Také proto jsem hře chtěl prvně udělit cca 65%, ale nic mě nepřipravilo na to co se událo po hodně pomalém začátku.

Příběh se zaměřuje na sedmičlennou skupinku vývojářů Judgment 7, ta se skládá ze čtyř holek a tří chlapů. Každá z postav je něčím jiná a funguje mezi nimi neskutečná chemie. Od dob Persony 4 jsem se dlouho nesetkal s tak sehranou a okouzlující partou hlavních hrdinů. Ti se právě zaměřují na vytvoření nové hry pro virtuální realitu, bohužel pro ně jsou vcucnuti do virtuálního světa, ve kterém se začnou objevovat postavy a situace z jejich předešlých her. I když to ze začátku vypadá na nevinou lapálii, tak hlavní hrdinové postupně zjišťují že se možná připletli ke konspiraci která může mít na obyvatele Tokya drtivý dopad.

I když se, ale na první pohled zdá že zase půjde o záchranu obyvatel tak opak je pravdou, ve svém nitru je OWIE komorním dramatem o vyrovnání-se se smrtí, být k sobě upřímný, nedistancovat se apod. Bohužel prvních deset hodin se k této hloubce nepropracujete a proto se hra setkala s opravdu až nekompromisní kritikou.

Jeden idiotský recenzent z Kotaku hru odsoudil jelikož si dovolili ukázat pohozené kalhotky třináctileté holky a také že hodně humoru jsou sexuální dvojsmysly. Každopádně co čekáte když máte vývojářské studio kde jsou tři hezké holky a tři chlapy (čtvrtou holku nepočítám, malá holčička). Je úplně jasné že dojde na sexuální vtipy a napětí, nemluvě o tom že zakladatel studia je úchylák.

Dokonce i přes velkou míru sexismu a zoomu na poprsí, tu hra nabízí jedny z nejsilnějších ženských hrdinek ve srovnání se západní tvorbou:

1) Kdo jako první jde namlátit držku agentům kteří se vás snaží ohrozit ? Ano, žena
2) Kdo utne agresivní hádku jako první ? Zase žena
3) Kdo dokáže tým srovnat do latě ? Hádáte správně, zase žena

Tím, ale nechci říct že mužská část je na tom hůře, jsou to prostě jen ajťáci. Například zakladatel Owari Sekai (to je ten úchyl) je geniální programátor a velkej úchyl. I tak, ale stojí za svým týmem, obětuje se pro něj a snaží se aby se všichni měli dobře. Ale i tak ženské osazenstvo ten tým lehce táhne.

Tím se hezky dostáváme k postavám, které jak jsem psal výše jsou rozmanité a ke všem jsem si našel vztah. To bylo hlavně i díky právě velké herní době, kdy díky 50h herní doby máte čas postavy naplno poznat. Jste u toho jak vytváří hru, jdete s nimi něco podniknout, rozvíjíte vztah s některou z hrdinek a prostě žijete s nimi jejich život. Ze začátku to pro mě bylo únavné, ale jakmile se rozjede příběh, tak jste pak za to rádi, jelikož jinak by na vás pak napínavé momenty neměli takový dopad.

Co se týče rozvíjení vztahů, tak to se týká systému selection of soul, ve kterém před vámi lítají rychle odpovědi a vy musíte vybrat tu kterou vám přijde nejvhodnější, díky tomu si pak zlepšíte u jednotlivých postav vztah. Díky bohu to, ale má nějaký dopad. Vy si díky těmto volbám zpřístupníte speciální konec a romanci s jednou z postav, která se po celou hru hezky buduje, až krásně vygraduje. Jo, takhle hezky udělané romance by mělo mít více VN.

Volby, ale nejsou jedinou další skvělou věcí, to je i nádherný vizuál, úžasný scénář a neskutečný dabing. Jedna z postav jménem Iruka, je hlavně založená na tom že žije ve svém světě a vydává neskutečné pazvuky. Iruky dabér v této roli předváděl tak neskutečné výkony že to do teď nechápu. To samé platí, ale i pro ostatní.

Ano, Our World is Ended je sexistický,úchylný a místy neskutečně šílený s kopou fan servicu (i chapadla budou). Pod touhle slupkou se ale schovává neskutečně dobře napsaný příběh o přátelství a partě skvělých hrdinů kteří táhnou za jeden provaz. Přiznám se že mi ty postavy až moc přirostli k srdci a několikrát jsem se u toho i rozbrečel. Nejvíce mě štve že už ty postavy nikdy neuvidím :D Takže ještě na závěr, je to skvělý, zabírá se to tématy o kterých by se mělo mluvit, má to skvěle napsané postavy, humor (ten se po delší době skvěle rozjede), krásně gradovanou romanci a hodně dojemných chvil.

Pro: Jinak vše

Proti: Pro někoho dost sexistické a úchylné (mě to nevadilo), hodně pomalý rozjezd.

+16

Chaos;Child

  • Vita 100
Předem varuji že se komentář týká konce který dostane každý při prvním hraní, upřímně hrát hned po sobě padesáti hodinovou vizuální novelu, abych si otevřel jiný konec se mi moc nechce, přeci jen her je hodně a musím si nějakou chvíli odpočinout a pozapomenout.


Každopádně Chaos Child je vizuální novela od tvůrců uznávaného Steins Gate, ten je považován za vrchol jejich tvorby, ale i tento jejich herních zářez ukazuje že jsou mistry vyprávění a dokáží naservírovat poměrně dospělý příběh ve kterým si nejste ničím jistí.

Hlavním hrdinou je tu student Takeru, který jako malý zažil obrovské zemětřesení které postihlo zejména Shibuyu. Po několika letech se podařilo velkou část obnovit a pomalu se vše dostávalo zpátky do normálu. Takeru se poté dostal na vejšku která nabízela uchazečům postižených zemětřesením dotované školné. Hlavní hrdina si poté na škole založil se svými kamarády Newspaper Club, který se nejen že stará o zaznamenávání dění ve škole, ale zároveň se snaží řešit různé podivné kriminální případy které otřásají internetem. Jednou se, ale zapletou do bizarní série vražd, ve kterých si například streamer začal krájet vlastní ruku v domnění že se jedná o sýr a nebo našli mrtvou zpěvačku s reprákem vloženým do jejího břicha. Členům klubů to nedá a začnou býti těmito vraždami fascinovaní a pokouší se je vyřešit. To, ale bohužel sebou přinese i nečekané oběti.

Tady, ale přichází na řadu neskutečně skvěle napsaný scénář, kdy prvních dvacet hodin se jedná o humornou mystery detektivku s příměskem psychologického hororu a větší dávkou fan servicu (řešení kalhotek, uchylné vtipy, rozebírání toho jak jsou prsa měkká apod.) A i když vás to baví, tak si pořád říkáte že je to fajn, ale mohli by zabrat i více na té psychologické stránce a vážnější. Jakmile, ale se přes dvacet hodin dostanete stane se zvrat a vše co jste jako čtenáři brali za jistotu se v mžiku rozsype jako domeček z karet. Nebudete si jistí jaká z postav přežije, nevíte komu věřit a začnete se topit.

On je totiž příběh neskutečně chytře pojatý, ze začátku vše plyne pomalu, budujete si vztah k charakterům, prožíváte s nimi jejich klasické školní dny, smějete se a užíváte si i úchylné vtipy. Díky tomu že takovýhle pohodový stav trvá dvacet až třicet hodin, tak už začnete charaktery brát jako jistotu, máte k nim vybudovaný vztah a pohoda. V ten moment vám, ale tvůrci podkopnou nohy a vše co jste brali jako jasnou věc vám nacpou do chřtánu a vy jen čumíte. Krása, opravdu takhle brutální zvrat a otočku v příběhu jsem dlouho nezažil.

Co se každopádně týče gameplaye, tak je to klasická VN, s tím rozdílem že máte možnost na některé situace využít tzv. delusion. Ty jsou buď positivní a nebo negativní. Je to prakticky jako what if scénář a jen vám to ukáže co by se mohlo stát, krom toho jaký závěr dostanete to nijak průběh příběhu výrazně neovlivní (jako že by jste umřeli či si budovali romanci). Do toho dabing, vizuál i soundtrack jsou na velmi vysoké úrovni.

Pokud tedy chcete vizuální novelu, která vám nabídne chytře napsaný příběh, který si s vámi hraje a ve finále vás odzbrojí, tak nehledejte dále. Krom pár mínusů ve stylu: Hlavní hrdina někdy až moc popisuje jak se cítí, že detailně popisuje jak ho škrábe krk a kyseliny z břicha mu jdou do krku a chce zvracet apod. Nebo že na začátku je toho fanservicu až příliš. Se nakonec jedná o skvělou VN, která vás díky skvěle napsaným charakterům bude bavit až do samotného konce.

PS: Hra má více konců, ale ty si musíte odemykat dalším hraním, což k délce hry je trochu vopruz (jasně dialogy můžete přeskakovat, ale i tak)

Edit: Dohrány všechny routy a stálo to za to, musel jsem zvednout na 100%

Pro: Skvěle napsané postavy, prostor na poznání charakteru, skvělá gradace, zvraty, soundtrack, dabing a art

Proti: Někdy Takeru až moc popisuje jak se cítí jeho tělo (na slovo "saliva" jsem alergickej už), drobné chybky v překladu, hůře vyřešené odemykání konců

+14

Glass Rose

  • PS2 80
Podle recenzentů i mnohých hráčů je tohle nejhorší adventura jakou v životě hráli, Glass Rose schytával taková hodnocení jako 3/10 apod. (krom Famitsu, to jediné tomu dalo 29/40). Otázkou, ale je, zaslouží si GS taková hodnocení a pokud ne, čím si je zasloužila ?

Rozhodně si to nezaslouží a důvod proč se jí dostalo takové kritiky taky určitě spočívá v tom, že vyšla na PS2 v době kdy všichni chtěli akčnější AAA tituly a přijít s point and click adventurou na konzoli, taky nebyl moc dobrý tah. Přeci jen tento žánr byl vždy doménou spíše počítačů.

Glass Rose, ale má rozhodně co nabídnout. Vžijete se tu totiž do kůže reportéra, který se rád zabývá nevyřešenými vraždami ze začátku dvacátého století. Do toho se mu ozve jeho kamarádka, že našla deník svého dědečka, který jako detektiv vyšetřoval záhadnou mnohonásobnou vraždu v luxusním sídle roku 1929. Vy se tam spolu se svojí kamarádkou vydáte, samozřejmě v roce 2003 je sídlo opuštěné a zchátralé. Hlavní hrdina je, ale po chvilce omráčen a ocitá se právě v roce 1929 kdy vraždy začínali.

Hned po probrání se v té době, je informován že hlava rodiny záhadně umřela a jedná se údajně o vraždu, nejenže si všichni myslí že jste ztracený syn zemřelého, ale aby toho nebylo málo tak se do sídla vydá skoro celá rodina a je nucena v sídle zůstat dokud se vražda nevyřeší.

Asi vám mohlo dojít že se jedná o Mysteriózní Murder Mystery, které se odehrává pouze v luxusním sídle, který je docela dost velké bludiště s hromadou pokojů, uliček apod. Aby toho nebylo málo tak máte omezený čas na to danou záhadu vyřešit, proto musíte každou kapitolu vyřešit během hodiny herního času.

A není to žádná sranda, GS totiž nabízí poměrně originální mechaniky. Kdy v konverzaci vyznačujete slova, či slovní spojení které vás zajímají a pak díky nim více rozvedete konverzaci, poté taky můžete používat schopnost díky které po označení slova můžete nahlédnout do mysli dotyčného a více se o něm dozvědět.

Aby toho nebylo málo, tak ještě musíte hledat fragmenty srdce, aby jste mohli získat nejlepší konec a zachránit svojí kamarádku která byla uvězněná v jiné dimenzi.

I přes těžkopádnější, ale zároveň zajímavé mechaniky je GS neskutečně zajímavou hrou. Příběh je napsán hravě a do poslední chvíle se vám seznam podezřelých bude měnit, nikdy si nebudete ničím jistí, je sice pravda že kvůli velké hromadě postav si občas nebudete moc pamatovat kdo je kdo, s čímž má problém i hlavní hrdina. I tak, ale tahle zmatenost dává správný pocit toho že jste vhozeni do rodinného konfliktu o kterém nic nevíte.

Přes skvěle napsaný příběh a soundtrack, bohužel hra má i pár chyb. Občas jsou dialogy lehce chatrné, z důvodu aby postava zopakovala větu ve které budete označovat slova. Hlavní hrdina také má oblibu v tom často odpovídat otázkami ve stylu

Podezřelý: Yukiko by tě chtěla vidět !
Hlavní hrdina: Yukiko mě chce vidět ?

Sice to ze začátku vypadá divně, ale pak mi došlo že jen hlavní hrdina také moc neví kdo je kdo a už se v tom ztrácí. Navíc mě potěšilo že postupem času se začne hlavní hrdina i ozývat a všímá si stejných věci jako vy. Například jsem se začal podivovat proč detektiv nic neřeší, nechá obyvatele sídla volně chodit a sám jen dřepí na prdeli a dělá že něco dělá. Hlavní hrdina si toho všiml také a detektiva s tímto problémem konfrontoval. Což mě slušně překvapilo.

Plus mínus, Glass Rose je takový lepší Posel Smrti, má výborné cut-scény, krásně vygradovaný příběh, nepříjemnou atmosféru, atmosférický soundtrack, zajímavé charaktery, ale zároveň má poměrně těžkopádné mechaniky, dialogy místy lehounce šustí papírem a animace mimo cut-scény jsou také lehce prkené.

Jinak se, ale jedná o hidden gem, který i přes své problémy nabídne skoro až dvacet hodin kvalitní zábavy. Jo a anglický dabing je skvěle vtipnej.

Pro: Skvělý příběh, soundtrack, atmosféra, pocit správného Murder Mystery, postavy

Proti: Těžkopádnost, místy dialogy, dokáže být lehce frustrující

+17

Shadows of the Damned

  • PS3 75
Shadows of the Damned se hodnotí poněkud obtížně, ta hra má neskutečně skvělé a chytré nápady, bohužel kvůli EA se musel Suda51 spolu se svým týmem docela držet při zemi a hra byla kvůli kecání do scénáře nesčetněkrát předělaná a napsaná znovu, údajně to ani neměla být střílečka, ale spíše něco jako walking simulátor beze zbraně. Váš ukecaný sidekick Johnson měl být původně holka se kterou by byl časem i milostný poměr.

Každopádně, řešme radši to co se k nám dostalo. Hlavním hrdinou je Mexikánec Garcia Hotspur, který zabijí démony a vždy nacházel po krušném dni odpočinek v náruči své milované Pauly. Jednoho dne, jí ale unese Fleming, vládce pekla který si chce Paulu vzít. Garcia se tedy vydává se svým sidekickem mluvící lebkou Johnsnem na pouť skrze peklo a že to je dost frustrující, ale i zábavná jízda.

I když nám tvůrci slibovali že se jedná o Psychologický Thriller, tak bych spíše hru přirovnal k hororovému komediálnímu road tripu s lehkou dávkou surrealismu. Vy totiž cestujete napříč peklem a poznáváte jak poměrně originální potvory, tak i různá místa v pekle a musím uznat že mě prozkoumávání novým lokací vždy bavilo a byli udělané dost originálně. Do toho navíc v průběhu hry objevujete i různé knížky, které vám Johnson předčítá a skrz to se dozvíte i minulost různých bossů. Celkově v tomhle měřítku je hra hezky vypiplaná, JENŽE !!!

Přes to že hra umí překvapovat a bavit (odkaz na Evil Dead potěšil), tak hratelností hra umí být místy dost frustrující. Hra vás seznamuje s množstvím mechanik, musíte používat různé zbraně a střely aby jste zneškodnili dané nepřátele, do toho musíte střílet kozu aby vás nepohltila temnota a když se všechny ty mechanismy najednou dají do jednoho, je to sílá a frustrace zaručena. Do toho tam jsou občas nervy drásající mini-hry, jako střílení z obřího kanónu, což mě donutilo si vytrhnout pár vlasů (Ta jakoby arkádová kreslená mini-hra byla, ale skvělá). I tak vás to, ale kupodivu nějak nutí pokračovat a to i přes to že místy hra na vás hazí všechno možné a vy už se v tom pomalu nemůžete vyznat.

Díky neskutečné chemii kterou má hlavní dvojka, jste prostě nuceni to dohrát. Johnson totiž hlásí jednu hlášku za druhou a Garciův sarkasmus ho skvěle doplňuje, jedna z mých nejoblíbenějších herních dvojic (pořád ale vede Sam a Max !!!) Ještě za zmínku stojí skvělý soundtrack od Akira Yamaoky, ten člověk válí neskutečně.

Když to vezmu celkově, tak hra má pořád potenciál, jde vidět že tvůrci se drželi zpátky a i když Suda51 do toho dal spoustu skvělých nápadů, pořád to celé působí nedodělaně, že toho mohlo být mnohem více. Takhle z toho máme jenom docela dobrou střílečku se skvělými nápady.

Pokud tedy máte chuť si zkusit něco trochu jiného a i se při hraní docela nasrat, dejte tomu šanci. Já jen doufám že Suda51 bude mít peníze a udělá pokračování přesně podle sebe. Přeci jen Garciův příběh lehce pokračuje v Travis Strikes Back

Pro: Hlavní dvojka, humor, soundtrack, vizuál, prostředí, dabing, mechanismy a občas i potřeba přemýšlet

Proti: Nevyužitý potenciál, někdy frustrující až běda, možná lehce repetetivní (ale hra to snižuje díky různým mini-hrám apod.)

+20

No More Heroes

  • Wii 80
Jedna z prvních her které Suda 51 začal dělat aby si vydělal peníze, pryč jsou jeho chytré scénáře které se snaží doručit nějakou zajímavou myšlenku či příběh. V No More Heroes nám přináší bláznivou hack and slash akci o Otaku Assassinovi který si přes internet objedná lightsaber katanu a snaží se stát nejlepším zabijákem.

Celou dobu je to tedy po příběhové stránce bláznivá komedie ve které je občas náznak Sudovi geniality a šílenosti, bohužel po většinu doby udržuje hladinu svého humoru a výpravy na úrovni aby to zvládl i zabedněný hráč Call of Duty který miluje Prci Prci Prcičky, díky bohu tu, ale najdeme i scény které jsou neskutečně chytré, bizarní a vtipné.

Klobouk dolů taky za to jak Suda51 dokázal během pěti minutových cutscén z většiny záporáku udělat postavy které měli nějakou svojí minulost či charisma až vám bylo líto je zabít. Opravdu jste si dokázali udělat vztah k postavě kterou jste viděli pouze pět minut, neskutečný (nejlepší záporáci: Dr. Peace, Samurai holka, ženská s granátama a ujetý kouzelník)

Naplní hry tedy jak jsem psal nahoře, je zabíjet a zabíjet, i když tu máte možnost před příběhovými misemi jezdit volně po městě, což je hrozný voser kvůli výkonu Nintenda Wii a jeho lagů. Do toho si musíte na každou příběhovou misi vydělat, někdy se najdou originální a vtipné práce, někdy zase skončíte na tom že budete půl hodiny jen dokola opakovat stejnou misi která vám hodí nejvíce peněz. Dále si můžete kupovat novou katanu a i si obměňovat šatník, mazlit kočku čisbírat skryté předměty. I tak díky lagům ve volném městě vás tohle moc bavit nebude.

Narozdíl od toho samotné příběhové mise mě bavili vždy, Suda51 se je snaží vždy něčím obvzláštnit, takže někdy budete hrát arkádovku protože jste v metru usnuli a zdá se vám o ní a nebo budete motorkou přejíždět na stadiou Softballisty.

Skrz na skrz je to fajn hra, charaktery si oblíbíte i přes fakt že cutscény jsou jen před soubojem a po něm a i když se dozvíte něco o minulosti Travise, tak kvůli rychlosti vyprávění bude působit malinko na rychlo. I tak bych, ale doporučil No More Heroes všem kteří chtějí vtipnou a chytrou hack and slash akci se záchvěvy Japonské geniality

Pro: Postavy, většina bossů, geniální soundtrack od Masafumiho Takady, mise,

Proti: Repetetivnost vydělávání, přesun na mapě, chtělo by to více prostoru pro hlavního hrdinu

+13

The Legend of Heroes: Trails of Cold Steel III

  • PS4 95
Tenhle komentář píšu přesně po dohrání, takže tu bude až moc zbytečných emocí a také nemám v plánu rozepisovat detailně jak funguje combat apod. Od toho si přečtěte komentáře na předchozí díly.

Každopádně třetí díl začíná velice pomalu, po událostech z druhého dílu se Rean stává instruktorem Class VII v nové pobočce Thors Millitary Academy, kde má pod sebou nové studenty. Ze začátku vás hra zahlcuje infomacemi, postupy i zpomaleností kterou jste už museli absolvovat v prvním díle a i když je návrat do tohoto světa i ze začátku příjemný, prvních sedm hodin jsem spíše pociťoval zklamání. Začátek totiž s oblibou odsouvá Reana na vedlejší kolej a nechává nové studenty prožívat to co Rean v jeho začátcích a i když je to hezky nostalgické, tak už budete lehce chytat nerv protože vás bude zajímat co vše se za tu celou dobu událo.

Jakmile se ale vyrazí na první Filed Trip, příběh začne pomaličku odkrývat své karty a zase do toho spadnete. Dokonce pak i oceníte to pomalé budování jak od třetího dílu tak i od začátku série.

I přes to že příběh je napsán fantasticky a takhle propracovaný svět má málo které Západní RPG, tak i v něm hra občasně škobrtne. Nejvíce očividná věc je anulování romantického vztahu, který jste vybudovali v minulých dílech, tady se postavy tváří jakoby mezi vámi nic nebylo a musíte začít od začátku, což neskutečně zamrzelo a odebralo na intenzitě některých příběhových částí. I tak ale tvůrci naplnili skoro všechna má očekávaní a v některých momentech jsem měl na krajíčku a řval na některé postavy že jsou čuráci hlavně na George, doufám že chcípně ve čtyřce nějakou brutální smrtí. Dokonce mi i přijde že ostatní postavy ani neměli chuť ho dostat zpátky jako Crowa ve dvojce. Upřímně George se zachoval více jako svině.

Dále combat zůstal skoro bez pozměny až na pár fajn nových prvků, které značně souboje ulehčují, plus grafická stránka se dost posunula kupředu.

Nemám tedy skoro nic co vytknout, byla to jízda, sice občas tvůrci až násilně šlápli na brzdu a některé linky osekali: například mě mrzelo že Olivert má minimum prostoru. Navíc dabingu oproti minulým dílům taky značně ubylo, ale i tak je trojka skvělá příprava na finále.

Teď je jen otázkou kdy vyjde poslední díl...

Pro: Příběh, propracovaný svět, vývoj postav,dabing, soundtrack, zvraty, závěr

Proti: Budování vztahů od začátku, hooooodně pomalý začátek.

+16

428: Shibuya Scramble

  • PS4 100
No co o 428 napsat ? Je toho až moc, takže se pokusím to extrémně zkrátit. Jedná se o Vizuální Novelu kde místo kreslených postaviček máte vyfocené herce, něco jako komiksy z Bravíčka :D Nenechte se ale vizuálem zmást, jedná se o jednu z nejlépe napsaných VN na trhu. Jedná se totiž o mix psychologické thrilleru, detektivky a bláznivé komedie, vždy je, ale všeho tak akorát a vy se budete jak nahlas smát, ale i v napětí sledovat jak to celé dopadne. Co navíc Shibuyu obzlášťnuje je hra za vícero postav, mezi kterými v přehledném time chartu můžete přepínat a díky tomu i řešit puzzly, které se většinou týkají toho že si zablokujete cestu u jedné postavy a musíte přeskočit k jiné a tam si odemknout cestu k té další apod. Občas je to frustrující, ale příjemně to obzvláštní hratelnost.

Herci každopádně byli vybráni na jedničku a soundtrack je taky neskutečně vydařený, takže pokud hledáte kvalitní čtivo, tak u Shibuyi ho dostanete, je to zkrátka Hidden Gem, který možná do kapsy strká i mnou milované Ace Attorney :D

Pro: Scénář, postavy, soundtrack,délka

Proti: Občas nutnost některé části si přehrát znova a nlezení přeskoku do další linky

+15

Thimbleweed Park

  • Switch 60
Jsem fanoušek klasických adventur a mám je opravdu rád. I ty na kterých se podílel Ron Gilbert, ne jen tak pro nic za nic jsem si také nechal na Vídeňským Comic Conu od komiksové scénáristy nakreslit detailní Guybrushův Sketch.

Akorát Thimbleweed Park nějak neví co chce vlastně být a já z toho taky vlastně vůbec nevím jak se mám cítit. Celé to navíc začíná dost dobře, dva agenti u kterých si vlastně nejste jistí co jsou zač, přijeli do městečka Thimbleweed Park vyšetřovat vraždu jednoho chlápka. Takže super Bizarní Murder Mystery, to mám rád, ale ejhle za chvíli se do toho připletou další postavy a začíná ten správný maglajz.

Jasný, hra je vlastně pokračovatelem tradice Maniac Mansionu či Zaka, hrajete za více postav, přepínáte mezi nimi a pomocí toho řešíte hádanky. Bohužel kvůli tomu je celá příběhová linka rozháraná, k nikomu extra nepřilnete. Samozřejmě samotné postavy jsou rozličných charakterů a jisté sympatie k nim najdete, ale nic hlubšího nehledejte. Celé je to totiž postavené prakticky jenom na humoru, který akorát bohužel není často nijak extra vtipný a nahlas jsem se snad nezasmál ani jednou. Protože holt většinu vtipů už znáte z Gilbertových starých her a jediné na co vsadil je nostalgie a proto mi i přijde že se nesnažil ohromit či ukázat že vlastně toho má pod rukávem více.

Co se ještě týče samotných postav, tak mě trochu sral klaun, který vlastně působil jako takový důvod pro laciný humor a tomu ani nepomáhalo vypípávání které nešlo na Switch verzi vypnout, nevím jak je to s tím na PC. Jinak jak jsem zmiňoval postavy jsou fajn, tedy až na ještě na rádoby Macho Agentku Ray. Bohužel využívání všech je potřeba pro vyřešení Puzzlů apod. Které jsou prostě klasika, sice to není nic náročného jako Monkey Island, ale i tak to místy potrápí. Naštěstí žádný Pixel Hunting nehrozí jelikož po stránce vizuálu se nedá hře nic vytknout a vypadá nádherně. Navíc spolu ještě se skvělým soundtrackem, to skvěle dotváří atmosféru, jen škoda že skoro ve všech lokalitách až na pár výjimek hraje pořád ten stejný song, jen lehce pozměněný.

Jinak to vlastně není špatná hra, jen vyjde do prázdna a to také díky skoro nulové interakce mezi postavami, takže prostě moc nedává smysl jak si pomáhají a závěr... i když je vtipný tak vlastně si řeknete, proč ?!?!? Díky němu hra totálně zapadne do prázdna a vy si řeknete jen aha. Žádné pocity, jen aha... Nemluvně o tom že linka o vraždě a celkově o postavách totálně vyšumí do prázdna a ke konci je linka všech urychleně uzavřena aby se neřeklo. Takhle to celé prostě vypadá jen že si Gilbert řekl, udělám si hru když nemám licenci na nic co jsem udělal, tak se v procesu získání práv nějak zabavím.

Nějaký super nápady a vtipy mu nemohu upřít jako samotný design apod. Akorát to celé prostě vyšumělo do prázdna, k ničemu skoro nemáte vztah a je vám to ke konci vlastně i uprdele. No a to je holt špatně.

Takže jestli tohle je to nejlepší co Gilbert teď dokáže, tak prosím, ať nedostane práva na Monkey Island a nikdy v něm nepokračuje. Protože jestli by se dostalo dalšího vykrádání svých nápadů a levného tahání za nitky nostalgie, tak radši žádné pokračování jeho her.

Pro: Vizuální stránka, některé postavy, soundtrack a některé vtípky, pro některé obtížnost

Proti: Levná sázka na nostalgii, vykrádání svého humoru, chybí hloubka, závěr, Klaun a Agentka

+17

Shadow of Memories

  • PS2 85
Hned z úvodu musím lehce varovat že do téhle hry musíte jít s tím že je to prostě Japonská věc, počítat s tím že to bude bizár a fantasmagorie která vás ale bude neskutečně bavit. Rozhodně bych ale netvrdil že hra je taková účelově či se nedejbože snaží šokovat. Akorát pokud neznáte Japonskou tvorbu či jste k ní přičichli jen okrajově ve stylu Resident Evil apod. tak určitě z toho budete poněkud mimo. Já si ale dovolím říct že pro mě příběh či jehož vyústění nepřišlo nikterak extrémně překombinované a jedná se o jednu z těch více umírněných Japonských her.

Samotný příběh začíná ve chvíli kdy náš hrdina Eik cestuje Evropským městem a je následně zavražděn, v tom se ale probouzí v podivné místnosti. Jistá postava mu dá kapesní stroj času, který mu postupně bude otevírat různá časová období do kterých se bude moci dostat. Ty se otvírají ale podle toho zda jsou s ním nějakým způsobem spjaté. Eik se tedy snaží pomocí tohoto stroje zvrátit svojí smrt, brzy ale zjisťuje že je vše zamotanější než se zdá.

Ano, příběh je silně mysteriózní a bude vás zajímat až do úplného konce. Tomu pomáhají jak dobře napsané dialogy a charaktery, tak i to že se v příběhu dá dobře orientovat a nespadne do levně šokujícího a komplikovaného balastu. Celý dobre napsaná scénář ještě podporují skvělé cutscény, ty vypadají na PS2 slušně a příjemně se sledují. Těch je tu navíc poměrně dost a hra se tak dá více přirovnat k interaktivnímu filmu.

Když už ale máte více času na to opravdu hrát, tak hra toho nabízí mnoho, ať už počítáme cca osm různých konců či hromadu vedlejších úkolů. Vy díky cestování časem můžete navštěvovat dané město v různých časových obdobích a to musíte používat i v daných úkolech, jak hlavních tak vedlejších, těch je tu hromada a i když třeba nic moc neovlivní, tak vám dají aspoň hřejivý pocit. Jako třeba sehnat dítěti koťátko, nebo spravit osud jedné z postav. Těchto úkolů je ve hře tolik že abych všechny záhady či linky více odhalil musel bych to dát ještě jednou. Co se týče samotného cestování času, tak to není zadarmo. Musíte sbírat zelené Energy Unity, které jsou ukryté po celé mapě. Sehnat je není problém takže by vám to ani nemělo přidělávat vrásky.

Daná období do kterých cestujete jsou vyvedeny příjemně a mají například jiný barevný odstín či jsou černobílá apod. Jasně, samozřejmě tu jsou v obdobích jisté nesrovnalosti lehké, ale pochybuji že v Mystery hře budete trávit celou dobu porovnáváním materiálů z dřívější a dnešní doby. Každopádně lehké nesrovnalosti nepodkopávají skvělou atmosféru, kterou navíc podmaňuje skvělý soundtrack a dabing.

No a co se týče záporů ? Mohlo to být delší a vztah mezi hlavním hrdinou a Margaret mohl dostat o trochu více prostoru, i občas by se hodilo i trochu srozumitelnější vysvětlení co vše můžete či máte udělat. Ale to jsou jen malé vady na kráse. Co se týče grafické stránky tak ta je na poměry konzole v pořádku a cutscény v ní vypadají neskutečně skvěle.

Jedná se tedy o skvělý titul který určitě doporučuji všem co hledají skvěle napsanou Mysteriózní linku a ocení když to na Japonské standarty bude i mírnější. Nečekejte tu typický ujetý humor, přehnané gestikulace či tak. Hra se drží na uzdě ale vůbec jí to neškodí, ba naopak.

Pro: Příběh, cestování časem, postavy, dialogy, dabing, místy nevtíravý humor, vedlejší linky, spousty konců a cutscény

Proti: Lehce nedokončená linka mezi Eikem a Margaret či místy lehce nejasné co vše udělat.

+12

Shadow of Rome

  • PS2 50
Na první pohled docela zajímavá hra, příběh z Říma od Japonského studia, to zní dost atraktivně. Bohužel to co se navenek jeví lákavě se po chvilce promění v čiré utrpení. Přitom to v jádru až tak špatná hra není.

Vžijete se tu do role dvou kamarádů: Prvním je Agrippa, mám pocit že je to generál v Římské armádě a druhým je Octavianus, příbuzný Julia Ceasara, který je na začátku hry zavražděn a pronese svojí legendární větu "I ty Brute ?!?!?!?!?!?" Ze které je následně neprávem obviněn Agrippův otec, ten se snaží pak pomoci svému otci tím že se stane gladiátorem, jelikož ten kdo vyhraje velký turnaj tak bude mít možnost vraha Julia Ceasara zavraždit. Octavianus samozřejmě svému kamarádovi taky chce pomoct a jelikož mu souboje moc nejdou tak bude využívat stealth a jako srab všude odposlouchávat, donášet a lézt cizím lidem do jejich obydlí a narušovat soukromí (spratek zasranej).

Celá hra se tedy dělí na dva segmenty, přičemž je navíc ještě vysoce protkaná filmečky, které jsou na poměry PS2 geniální. Podle mě strčí do ruky i jakékoliv AAA hry které na tu konzoli vyšli. Mimika postav, pohyby i vzhled charakterů jsou v těchto cut-scénách vyvedeny na jedničku a neskutečně jsem si jejich sledování užíval. Navíc doprovázené poměrně slušným dabingem.

Bohužel tím asi veškerá chvála končí. Každý segment i když je ze začátku vábivý se ke konci hry změní v doslovné peklo.

Hra začíná pěkně svižně, bojujete s barbary, snažíte se proplížit do budovy senátu, poté se snažíte dostat do vězení a v něm následuje souboj. Bohužel po akčním a svižném začátku hra slušné šlápne na brzdu a to hlavně v lince která se týká Agrippy. Když za něj hrajete tak vždy musíte v aréně zvítězit v několika disciplínách. Ať už boj proti všem, týmovka kdy rozbíjíte sochy či zachraňujete dívky z klece dřevěné. Tohle je vše zábava, bohužel se toho strašně rychle přejíte, protože pořád plníte to samé. Nemluvně o tom že nepřátelé jsou nechutně moc houževnatý a i když jim několikrát když leží zatnete klidně i velkou sekyru do hrudníku, tak jim to nic neudělá. Poté je tam občas debilní umělá inteligence, kdy osvobodit dívku je občas nadlidský úkon a někdy na vás hra nasype tolik nepřátel že to prostě nejde ani pořádně zvládnout.

Nejlepší je team battle kdy vy máte k sobě dva lidi a nepřítel snad 8 :D Jako jo, tohle byla po chvilce enormní frustrace.

Octavianus je docela lepší, občas se při stralthu pobavíte kdy hodíte po strážníkovi jablko a on jde zrubat nevinného civilistu a v další kapitole si o tom strážníci povídají. Bohužel jindy jsou zase mise na stealth tak debilně navrženy že to ani nejde normálně udělat a holt musíte prostě to udělat na prasáka a když to jde tak celou pasáž proběhnout. Ze začátku to vše bylo v pohodě, v pozdějších částech už to byl silný mind-fuck. Celé je to pak místy opravdu už jen o štěstí, jelikož ten level design je místy lehce k pláči. Nechápejte mě špatně, svět vypadá na poměry PS2 nádherně o tom žádná, ale co se týče Stealthu tak je ten level design totální podprůměr.

Příběh to sice zachraňuje, není nic extra ale postavy si oblíbíte a celé to svižně ubíhá. I když by tomu neškodilo kdyby se Japonci více projevili a nesnažili se tvářit Západně, ono se to že je hra mířená silně na Západ odraží i na soundtracku. Ten je totiž solidní mainstream, nic zapamatovatelného, spíše slabý průměr.

Bohužel, Shadow of Rome zklamal, nenabízí toho moc, jen poměrně uspokojivý příběh a šedivou herní náplň která vás brzy začne silně štvát.

Pro: Cut-scény, dabing, příběh, začátek

Proti: Šílený stereotyp, špatně navržený stealth, Agrippova linka

+15

Danganronpa: Trigger Happy Havoc

  • Vita 80
Takže příběh ve zkratce, byli jste z nějakého podivného důvodu vybráni do Akademie do které chodí a jsou voleni pouze studenti kteří jsou ve svém oboru naprostá jednička. Takže je tam třeba nejlepší Gamblerka, nejlepší Detektiv apod. No a vy jakožto ničím nezajímavý člověk do této Akademie která se jmenuje "Hope's Peak" už chodíte taky.

Každopádně první den začíná vcelku normálně, omdlíte a probudíte se ve třídě z polospánku s hlavou položenou na dřevěnou lavici. Oka, na tom by nebylo nic divného, stres s vámi může udělat i tohle. To zvláštní ale je, že všechny okna jsou zabarikádovaný nějakým železným plátem. Po chvilce hlavní hrdina zjistí že tam není sám a nebyl jediným který zkolaboval. Náhle potkává mám pocit asi čtrnáct dalších studentů kteří vědí o tom co se jim stalo taky naprosté...nic. Pak BUUUUUUM začne na vás mluvit medvídek Monokuma, který následně dává studentům motivy k tomu aby se mezi sebou vyvraždili. Jop, to je příběh v kostce.

Studenti se nemohou jak dostat ven a vy sledujete jak jim to pomalu začíná lézt na mozek a do toho je úchylně obtěžuje rozjuchaný místy i přeteplelý medvídek Monokuma, který vás popohání aby jste se zavraždili. Když někdo někoho zabije tak pak následuje takový "Class Trial" ve kterém musíte přijít na to kdo je vrah. Když to zjistíte pokračujete dál a vrah bude potrestaný. Neuhodnete to ? Tak vrah vyhrává je propuštěn a všichni studenti budou zavražděni.

Vy v tomhle "Class Trialu" musíte vše odkrýt, použít argumenty, ukázat důkazy a tak, je to prostě silně Revampnutý Ace Attorney. Mimo to je hra silně ukecaná Vizuální Novela.

Scénář je na neskutečně vysoké úrovni a nabízí jak silný psychologický thriller tak místy i pěkně černou a zvráceno bláznivou komedii. Bohužel i tady se najde pár těch chyb. Ne není to dabing, ten je kupodivu slušný, i když ho není hodně (hlavně si ho užijete při "Class Trialu").

Tou hlavní chybou je přepálená délka, tvůrcům chyběla nějaká režie a bez takových deseti hodin by se to obešlo. Jde totiž o to že každá kapitola hry je prakticky stejná: Objevujete nově odemknuté části, najdete nějakou sotpu kterou Monokuma hned vyvrátí, následně se stane vražda, vyšetřujete a pak Class Trial. Takhle to jede pořád, vás to baví ale ke konci začnete být toho silně přejedený, navíc když teprve hodně věcí se začne konečně pořádně řešit až cca posledních pět hodin hry. Nemluvně o tom že občas vám tvůrci musí něco opakovat klidně 5x za sebou a to vás pak už taky unaví.

Jinak je to ale výborná záležitost s dobře napsanými postavami, nikdy nevíte co se stane dál a to napětí vás u toho bude držet. Jo a PS: Můžete trávit i volný čas s ostatními charaktery a dávat jim dárečky.

Pro: Postavy, příběh, soundtrack, Monokuma,Dabing,

Proti: Přepálená délka a s ní lehce repetetivnost, občas zbytečné dialogy.

+12

The Legend of Heroes: Trails of Cold Steel II

  • Vita 100
Jednoznačně jedna z nejlepších RPG sérií vůbec.

Druhý díl příběhově navazuje přímo tam kde skončil ten první, takže se setkáváme s Reanem který musel opustit boj s úhlavním nepřítelem aby přežil. Proto tedy si snaží nabrat síly a po měsíci který prožil prakticky v komátu se snaží najít své ztracené spolužáky. Hned ze začátku ale vás trochu trkne že naivní atmosféra je lehce pryč a tvůrci pomalu začínají přitvrzovat co se týče vražd či intrik.

Příběhová linka je ale skvělá bohužel i tak má pár vad na kráse, přijde mi že postavy tu kvůli více dobrodružnému ladění mají o poznání méně prostoru než v minulém díle, což na jednu stranu chápu když jsme se o nich hodně dozvěděli v jedničce, ale i tak mi přijde že v některých místech bylo upozadění některých charakterů silné. Dále co mě drželo u hry byli i četné zvraty a nečekané změny ve směru děje.

Hratelností je druhý díl skoro to samé, akorát v půlce hry se dočkáte většího zvratu který docela ovlivní hraní, sice ne tolik ale kosmeticky dost, nemluvně o tom že můžete nově kdykoliv k převozu používat motorku. Co mě ale sralo pak byl poněkud stereotypní rámec jak se posunout vpřed příběhem: Doděláte příběhovou část a pak musíte plnit hromadu sračkových úkolů jako jít do pět idungeonů a porazit stereotypní bosse a po cestě vyřešit ne až tak zajímavé vedlejšáky. Když tuhle stereotypní náplň předýcháte tak se vám hra odmění výtečným příběhem. Třešničkou na vrch co se týče stereotypu byl závěr, který mě sice dojal ale opět to bylo jen nudné probíhání dungeonu s bossy.

Ke konci bych hlavně rád řekl že stovku tomu dávám protože to jako hru neberu, tedy beru ale spíše mi jde o postavy a čas s trávený s nimi. Překousnu chyby a otravné části, hlavně protože ty postavy si u mě vybili své místo, mám je rád i celý ten svět a tohle se podařilo málokteré hře. Navíc druhý díl je vlastně konec jedné éry, třetí díl který zatím není přeložen, nás má vzít několik let dopředua bohužel bez Class VII. To je na tom všem nejsmutnější, sám Rean ale i vy se na konci loučíte s hlavními postavami protože jako hlavní hrdina víte že už je neuvidíte tolik jako dříve. Trojka slibuji spíše politický směr a válečný, takže hlavní hrdinové budou míti spíše camea.

Takže jako rozloučení s milovanými charaktery je to výborné a dojemné, takhle se dělají hry


VYHUL SI ZKURVENÝ WITCHERE !!!!

Pro: VŠE

Proti: stereotypní posun do příběhu

+11 +13 −2

Yakuza 0

  • PS4 100
Když už tu je ten hajp kolem Zera, tak jsem se rozhodl že toho využiji a naženu si nějaká pluska !!!

Když jsem byl ještě malý jinoch angličtinou nepolíbený, tak si pamatuji jak jsem si při záchodové sianci četl ve Score (když se ještě věnovalo kvalitním hrám) něco přečetl o Yakuze, a hra mě doslova okouzlila, ale holt angličtina byla bariéra.

Teď po spoustě letech, když jsem se snažil do této série nějak nenásilně vniknout, vyšlo Zero, a já si konečně splnil sen, a zklamán jsem nebyl.

Nejlepší na této sérii je kombinace úchylně bizarního humoru se zajímavou a vážnou hlavní příběhovou linkou. Vžijeme se tu totiž do dvou postav: Kyria - který je takový vážný a co se týče některých sociálních situací i trochu clueless. Poté je tu Majima - který v tomto díle v sohbě ještě dusí vnitřního psychopata, ale i tak je slušně výstřední.

Příběh nebudu nijak extra spoilerovat, ale jedná se o to že Kyriu člen Yakuzy je neprávem nařčen z vraždy člověka, ze kterého měl vymlátit výpalné. Hlavní linka je sice hlavní tahoun, ale hru dělá unikátní velká spousta vedlejších aktivit.

Nejenže ve hře je hromada vedlejších misí, které jsou často neskutečně ujeté viz: Koukání společně s mladým chlapcem na erotické video, infiltrovat sektu, naučit dominatrix býti dominatní, shánět nové boty pro kluka co je podpantoflák, potýkat se s gangem holek co prodávají kalhotky.

Do toho ještě můžete rybařit, hrát na automatech které spouštějí další vedlejší úkoly, koukat na soft eroticu, tancovat, sportovat lehce a spousty dalšího. Svět je hezký naplněný a to i přes to že je to vlastně placka, i tak město působí živě a příjemně, a navíc tam máte toho opravdu hodně co dělat.

Yakuzu 0 tedy doporučuji, je to jedna z těch lepších příběhových her z Japonska, a i když díky často opakujícím se soubojům na ulici může být repetetivní tak díky humoru a skvělému příběhu za to stojí.

Pro: VŠECHNO OSTATNÍ

Proti: Ke konci souboje

+15

Shin Megami Tensei: Persona 4

  • PS3 100
Persona 4 Golden pro PS Vitu, byl můj první pořádný křest s Japonským herním světem, a od dohrání Persony jsem mu naprosto propadl.

Tahle hra podle mě kombinuje ladně a zajímavě murder mystery s prvky komediálního slice of life (co se týče školy a vztahů)

Příběh sleduje mladíka co se na nějaký čas stěhuje ke strejdovi do městečka Inaba, ve kterém se začali objevovat mrtvá těla lidí přivázaných třeba na stožáru či anténě. Hrdinové se kterými se ve škole hlavní postava brzy seznámí, zjistí že se v mlžném deštivém večeru na tel. stanici midnight channel objevují obličeje lidí kteří den na to následně zmizí. Hlavní hrdinové poté začnou cestovat do světa v televizi aby zachránili různé osoby před smrtí.

Tahle mysteriózní linka, ve které do poslední chvíle nevíte kdo je vrah a co se to do háje děje, mě u hry držela vždy přikovaného, a na důležitosti tomu neubývalo ani v častých linkách ze života postav. Vy totiž když zachráníte nějaký charakter, tak máte nějaký čas na to si odpočinout, no a tak chodíte ven s postavami, vylepšujete si s nimi linky, a tak nějak žijete život středoškoláka. Učíte se, randíte, děláte srandy s kamarády, a tohle všechno mi tu hru přiblížilo natolik, že jsem každý sebemenší problém postav prožíval naplno.

Jde totiž o to že díky tomu jak se hra věnuje do hloubky hlavním hrdinům, tak brzy k nim začnete mít vřelý vztah. Hlavní postavy jsou navíc neskutečně sympatické a dobře napsané, sice to jsou Japonské stereotypy, ale to neubírá na tom že jsou zábavné a prostě si je zamilujete.

Jedinou vadou na kráse této hry jsou dungeony, které jsou repetitivní, zdlouhavé a neskutečně nudné. Proto jsem po chvilce přepnul na nesmrtelnost a hru si užíval ve formě VN (boje jsem dával na automat a vyhýbal se jim), protože ty boje jsou to nejhorší na této hře..

Soundtrack a anglický dabing se taky povedly, a díky neuvěřitelné lidskosti na tuhle hru nedám dopustit, i když je pravda že dneska po těch ostatních JPN titulech bych jí vnímal asi trochu jinak.

Pro začátečníky v žánru JPN her se jedná o absolutní povinnost a i určitě pro ty co v tomto odvětví něco zahrály, určitě lepší než P5, která mi přijde jako absolutní dno série.

Hráno na PS Vitě: Persona 4 Golden (nejlepší verze na zahrání)

Pro: Vše

Proti: Debilní souboje a dungeony

+14

Goat Simulator

  • PC 100
Surrealistická vize která se nám snaží odpovědět na otázku která sužuje lidstvo už desetiletí: "Je člověk v nitru opravdu kozou?" Určitě mnozí z vás se touhle otázkou aktivně zabývali ale marně, odpověď nikde.

Proto je tu Goat Simulator, který díky podprahovým zprávám se vám snaží podat výživnou odpověď. Bohužel hromada mozkově slabších jedinců to ve hře nedokáže vypozorovat a proto si hra odnáší tak mrzké známky. Já sám jsem měl silné spojení s kozou v reálném životě, a proto jsem ve hře jednal pomocí mého kozího instinktu, který jsem si vytříbil s mojí kozí společnicí Jarmilkou, při našich večerních siancích.

Například jsem se díky vysokým skokům na trampolíně ve hře dozvěděl že koza dříve byla muž. Atleticky založený skokan do výšky, který se po naražení do ženy stal privátním detektivem (to jsem vydedukoval když jsem srazil blondýnku).


To ale zdaleka není všechno, jelikož jsem během hry měl procitnutí že každý z nás má v sobě aspoň jednu kozu, kterou právě reflektuje tato koza ve hře. Každý z nás chce totiž békat a pobíhat po lučinách, ale skrývá to hluboko ve své duši. Hráči jsou často tímto uvědoměním díky této hře tak pohoršeni že jí kritizují, nedokáží totiž v sobě přijmout vnitřní kozu.

Proto hře dávám 100% a už vím co chci ve svém životě dělat, tímto dnem si ruším účet na DH a jdu se pást :)
+12 +14 −2

Pivo's Grand Adventures Episode 2: Redemption

  • PC 45
Nevyužitý potenciál řve ze hry každým coulem...

Ugra totiž promarnil svojí šanci na to udělat trefnou satiru o uživatelích DH, místo toho se rozhodl že zůstane na neutrální půdě a to hře škodí nejvíce. Uživatelé kteří tam jsou zobrazeni se nechovají tak jak čekáte a kdyby nebylo jejich ikonky tak ani nepoznáte o koho jde charakterově. Například takový hvězdný kůn DH Drolin se choval úplně out of character. I když Ugru chápu, většina uživatelů zde je silně butthurt a jakmile řeknete něco o jejich miminku či narazíte na jejich osobnost aspoň minimálně, tak hned vám píšou obsáhlé výhružné zprávy.

Když už ten scénář spolu s dialogy stojí za nic, tak aspoň tuhá obtížnost v některcýh částech, skvělá hudba a i technická stránka, na to že je Ugra amatér nízkých kvalit, se povedly. Proto hodnotím pozitivně, jelikož to srdíčko tam je.

Pro: Hudba, minihry co potrápí, nápaditost místy, technická stránka

Proti: otřesný scénář s nevyužitým potenciálem

+10 +14 −4

Persona 4: Dancing All Night

  • Vita 85
Opět se setkáváme s postavami z Persony 4, tentokrát ale v úplně jiném kabátku.

Pokud hledáte klasickou rytmickou záležitost, tak tady upřímně můžete lehce naletět. Já sám jsem si totiž myslel že příběh tu bude odsunut na vedlejší kolej a hlavní budou taneční části. Šeredně jsem se ale spletl, tedy ne že by to něčemu vadilo, ale je to úplně jiný druh hudební hry, než na jaké jste zvyklý.

Háček je totiž v tom že celá hra je koncipovaná silně příběhově, takže je to vizuální novela která občas obsahuje taneční části. V praxi to znamená že čtete 35 minut a hrajete tak 5, což mě osobně nevadí ba naopak. I když samotné taneční "minihry" jsou geniální a skvěle dělané. Při mačkání daných tlačítek opravdu máte pocit že to děláte do rytmu a skvělá hudba, která spočívá jak z remixů známých skladeb tak i nových, umí skvěle nabudit.

Příběh na kterém to celé stojí je příjemně Mysteriózní jak je u čtyřky zvykem a staré známé postavy se chovají přesně jak by měli. Jediné co ale lehce zamrzí je fakt že ke konci začne být příběh poněkud stereotypní, a poslední dvě hodiny jsou jen čisté natahování.

Pokud jste fanoušci Persony 4 tak tohle je must buy.

Pro: Gracivká stránka, příběh, dialogy, dabing, taneční minihry, soundtrack

Proti: Ke konci začne příběh působit stereotypně.

+12

The Sims 4: Cats & Dogs

  • PC 65
Vždycky když je nový díl Simíků tak se obávám že jako jeden z prvních dodatků budou mazlíčci, jelikož mi to vždycky přišlo jako něco, co by mělo přijít na závěr. Z důvodu že samotní mazlíčci hru moc nemění, spíše z ní dělají ještě více stereotypní záležitost, a to hlavně v době kdy ve hře není moc dodatků a zajímavý obsah je potřeba jako sůl.

Víte, The Sims 4 je nádherná hra, která ale trpí tím že do dodatků vývojáři dávají až příliš málo obsahu. Proto je konec časům kdy vám trvalo i několik měsíců než jste vše objevili, tady vše uvidíte během první hodiny hraní. Bohužel Psi a Kočky nejsou výjimkou.

Nejprve bych ale začal pozitivy, ty se hlavně týkají nádherného města. To vypadá malebně, je plné detailů, přímořsky poklidné atmosféry a různých detailů. Spolu s ním se povedlo i nové oblečení a nábytek, které skvěle sednou více vesnickému stylu a vypadají skvěle. Přibyla i nová radiová stanice, která dává prostor Indie hudebníkům a musím říct že jsem jí poslouchal pořád a pořád dokola.

Co se ale týká samotných mazlíčků, tak jejich tvorba je zábavná a rozmanitá. Můžete na ně dávat potisky, upravovat srst, oči a opravdu se jedná o nejintuivnější upravování vůbec, v rámci série. Bohužel ale už samotné chování mazlíčků je no... Jo, neupírám že jsou asi nejchytřejší ze série jak říkají tvůrci, jenže ono to místy nejde vidět. Zvířata se občas něčeho leknou, nebo žebrají o jídlo ale vůbec se nějak samy nezabavují. Nelítají povenku, nehrají si s ostatními zvířaty, prostě nic. Jen žebrají o pozornost a štěkají či mňoukají. Pomalu ale jistě váš to začne otravovat a nudit, a jediným vytržením z nudy jsou mazlíčci mimo váš pozemek co se aspoň uvěřitelně chovají.

Ono je to tak ale vždy, v traileru to vypadá neskutečně a pak když má přijít na akci tak se polovina z věcí ani kvůli bugům nestane. Zatím mazlíčky hodnotím jako nejnudnější dodatek, místo toho mělo být něco co více změní koloběh věcí, jako počasí... ale to už máme a je SUPER !!!

Pro: Nové objekty, oblečení, soundtrack, rádio, účesy, vzhled mazlíčků

Proti: bugy, nuda a stereotyp

+12 +13 −1

Flower, Sun, and Rain

  • DS 100
Geniální počin kultovního Japonského herního designerá Sudy 51, který hravě strčí do kapsy i jména jako třbea Hideo Kodžima. To hlavně díky jeho širokému záběru co se týče herních žánrů, jelikož každá jeho hra je docela dosti odlišná, a jeho počiny celkově mají nezaměnitelnou esenci.

Flower, Sun and Rain je ale podle mě zatím pro hráče jeho nejméně přístupným dílem, kvůli čemuž hra zmizela v propadlišti dějin a vzpomene si na ní jen málokterý hráč. Což je veliká škoda, jelikož Suda 51 tu přichází s takovou surrealistickou a originální náloží až vám z toho praskne hlava. Například takový Deadly Premonition vypadá vedle toho jako nepovedené kopie bez špetky invence (mám zato že tvůrce se u FSAR dosti inspiroval)

O čem je ale příběh ?

V žijeme se tu do role Sumia Monda, profesionálního hledače věcí který byl povolán -někým na koho si on nevzpomíná- na ostrov Losspas aby vystopoval na místním letišti bombu v letadle a zneškodnil jí. Než se ale Sumio vydá na vyšetřování, tak se ubytuje v hotelu Flower, Sun and Rain, což se mu tkaé stane osudným. Hned první den totiž Sumiovi do cesty přijde první obyvatel hotelu s prosbou a odmítá uhnout mu z cesty než to vyřeší. Sumio kvůli tomu nestihne vypátrat bombu a letadlo vybuchne. V tu chvíli se hlavní hrdina probouzí ráno v posteli a prožívá úplně to stejné ráno jako před chvílí, až na to že to co udělal v předchozím ránu se stalo ale i tak se opakuje pořád ten stejný den.

No a pokud vám přijde zápletka zvláštní, tak ta je kupodivu to nejnormálnější na celé hře. Suda 51 totiž vytvořil surrealistický svět ve kterém všechno funguje úplně na hlavu. Například vám často do cesty vejde osoba, například wrestler co je v rauši a cvičí u schodů a vy nemůžete projít k recepci dokud mu nepomůžete. Samozřejmě dialogy a to s čím chtějí osoby pomoci jsou většinou hodně bizarní věci, nemluvně o tom že všechny věci tady řešíte pomocí napojování se do všeho.

Ne nelekněte se, žádná mezidruhová erotika tu není. Jde o to že Sumio má partnerku, kufřík jménem Katherine se kterým se může napojit do všeho a odemknout to pomocí čísla. Na které musíte vždy přijít a které je vždy napsané nějak skrytě v guidebooku, který obdržíte u recepce a přes který řešíte všechny hádanky. Samotný guidebook je navíc krásně obsáhlý a mapuje detailně historii ostrova.

Ostrov samotný je zajímavý a věci které se tam dějí jsou opravdu místy bizár největšího kalibru. Jedna ze zápletek třeba je že vás začne obtěžovat malý kluk co začně zpochybňovat celou hru a začne nadávat že soundtrack je jen rip off známých skladeb apod. Což je geniální a neshazuje to ani vážnost zápletky. V samotném příběhu totiž najdete hromady zvratů, napínavých situací a i když je gradace místy podivná tak i přes to vás příběh bude hnát až do konce. Hlavně také kvůli tomu že vás zajímá s čím tvůrce přijde příště.

Navíc hra dokáže být v jeden moment bláznivá ale pak i chytne za emoce a vy budete jen zírat. K tomu všemu si připočtěte geniální soundtrack od Masafumi Takady, který s citem remixoval a znatelně upravil známé skladby z žánru vážné hudby.

Také jsem nakousl že hra není přístupná a to je pravda. Vizuál je na dnešní poměry neskutečně ohyzdný a to i více než Simon the Sorcerer ve 3D. Navíc vás hra často nutí chodit po hnusné mapě neskutečně dlouho pěšky a také vám počítá zlomyslně kolik jste ušli kroků (já něco přes 30 tisíc) no a ještě si z toho dělají srandu. Samotné dialogy či zadávání kódů může hodně lidí také vyvést z míry. Jenže tohle je esence té hry kvůli čemu si jí dovolím označit za herní skvost.

Už jen nápad že hlavní postava je vlastně hráč a no, musíte to zahrát sami. Tahle hra nemá obdoby a dovolím si říct že to zůstane napořád originálním uměleckým dílem, kterého většina dnešních her nikdy nedosáhne. Protože jsou všichni připosraní dementi co se bojí experimentovat.

Flower, Sun and Rain se proto zaslouží plný počet a dovolím si říct že tohle byla jedna z nejlepších her co jsem v životě hrál.

Pro: Svět, postavy, atmosféra, soundtrack, dialogy, prostředí

Proti: pro někoho tuhost a technická stránka

+15