Nebudu přehánět, když označím The Hundred Line -Last Defense Academy- za dosud nejambicióznější projekt dvojice osobitých herních tvůrců – Kazutaky Kodaky (série Danganronpa ) a Kotara Uchikoshiho ( Zero Escape ). Oba jsou v herní branži dobře známí díky svým spletitým a silně narativním vizuálním novelám, a tak představa jejich spojení pochopitelně vzbudila mezi fanoušky žánru obrovská očekávání. Tím spíš, když vyšlo najevo, že se studio Too Kyo Games kvůli tomuto projektu zadlužilo a sám Kodaka jej označil za svůj “ultimátní” titul. Očekávání tedy rostla – stejně jako lehké obavy, zda se celá snaha nakonec nepromění v katastrofu. Jak to dopadlo? To si rozebereme níže, ve spoiler-free recenzi.

Už na úvod musím říct, že jde o skutečně originální a v kontextu vizuálních novel mimořádně ambiciózní dílo, které míří na poměrně úzký, specifický okruh hráčů. Ne každému sedne, ale i tak jde o mimořádně zajímavý titul, který mě dokázal pohltit, frustrovat, nadchnout, rozesmát i dojmout – a to navzdory tomu, že jsem mu po oznámení příliš nevěřil.

Když jsem totiž viděl první ukázky ze hry, zarazilo mě, že se scénáristé vizuálních novel pouští do něčeho, co vypadalo spíš jako tower defense s příběhovou složkou. Upřímně – nedával jsem tomu velké šance. Nakonec ale sehrál roli kamarád, který mi pár dní před vydáním nadšeně básnil v hospodě o tom, jak fantastické bylo demo, a že se nejedná o žádný klasický tower defense, ale o vizuální novelu s příjemně zvládnutým taktickým soubojákem. Hru jsem si tak obstaral hned při vydání – a nelituji. Je ale potřeba říct, že i přes nesporné kvality jde stále o hru, která cílí na velmi úzce vymezenou skupinu hráčů.

Pokud od ní očekáváte zážitek, kde budou hlavním tahákem souboje, můžete být zklamáni – prim tu hraje text, nikoli akce. A i když tu souboje jsou – a někdy i častější – stále jde především o čtení, nikoli hraní v klasickém slova smyslu. Pokud to přijmete, čeká vás zajímavý zážitek. A pokud máte vizuální novely v malíku, není co řešit. 

Celá recenze zde!  

Celkově tu máme skutečný kolos mezi vizuálními novelami, za kterým je znát obrovské úsilí a kreativní ambice. Ne všechno funguje na sto procent, ale i tak dokázali autoři vytvořit originální a poctivý titul, který má co nabídnout – hlavně co se týče příběhu a postav. Pokud vás tvorba Kodaky a Uchikoshiho bavila, tady rozhodně nešlápnete vedle. A pokud jste nováčci, doporučuji nejprve vyzkoušet přístupnější tituly jako Danganronpa nebo AI: The Somnium Files . Až pak skočte do The Hundred Line . Stojí to za to.

Jesse Makkonen je velmi osobitý herní vývojář, jehož tvorba se zaměřuje především na silně narativní adventury, v nichž se mísí surrealismus, hororové prvky a existencialismus ( Afterdream, Distraint ). Pod těmito žánrovými rouškami často rozplétá psychologii postav, jejich deprese a hledání identity – vždy v unikátním vizuálním stylu. Ten nechybí ani v jeho nejnovějším projektu, přesněji řečeno v lehce interaktivním zážitku, který slibuje intenzivní, depresivní ponor do nitra hlavní hrdinky. 

Nejde přitom o “hru” v klasickém smyslu, ale o čistě lineární vizuální novelu, která trvá zhruba 30 až 40 minut a staví především na intenzitě prožitku a sdělení, které vám během krátké doby chce předat. Osobně jsem šel do zážitku naslepo – i když mám Makkonenovy hry už dlouho ve wishlistu,   Without a Dawn   se stala mým prvním kontaktem s jeho tvorbou. A musím říct, že šlo o výborný start. Po této zkušenosti se upřímně těším, až se pustím do jeho předchozích projektů. 

Nejsilněji na mě zapůsobil příběh – právě proto vám ho nechci detailně popisovat. Namísto toho zkusím přiblížit své dojmy, abyste si mohli udělat vlastní obrázek. Sledujeme hlavní hrdinku, která se uchýlí do opuštěné chaty uprostřed lesa. Možná kvůli duševní očistě, možná k nalezení klidu, nebo aby se konečně vyrovnala sama se sebou. Kdo ví? 

Podstatné je, že zůstává sama – a to pouze se svou hlavou. Což není vždy ideální kombinace. Hru jsem prožíval ještě intenzivněji i díky svým osobním zkušenostem. Mám diagnostikované OCD (obsedantně-kompulzivní poruchu) a často balancuji mezi tím, co je reálný strach a co jen výplod mé mysli. I když si člověk někdy uvědomuje, že jeho obavy nejsou racionální, nedokáže se od nich oprostit. Realita a fikce se tak místy stírají.

Právě tahle nejistota a vnitřní pnutí dělají zážitek z   Without a Dawn   tak silný. Neustále se ptáte, co je pravda a co jen výplod mysli. V příběhu se zrcadlí nejen paranoia, ale i jiné psychické potíže – ať už vlastní, nebo těch, kteří vás obklopují. Možná i proto na mě hra působila jako nejděsivější právě ve své psychologické rovině. Jasně, větší hloubka by hře slušela – o hodinu delší stopáž by dovolila jít ještě dál –, ale i na tomto prostoru autor vytěžil maximum. Pokud vám sedí podobný styl hororu a rezonuje s vámi tematika duševních poruch a existencionalismu, budete nadšení.

Unikátní atmosféru podtrhuje i působivý pseudo-ASCII art styl, který perfektně ladí s existenciálním tónem vyprávění. K mému překvapení se během hraní objevilo poměrně hodně výrazných vizuálních scén, z nichž většina mě vizuálně zaujala nebo přímo uchvátila. Výrazným plusem je i zvukový design – jeden z nejlepších, jaké jsem ve vizuální novele zažil. Velmi oceňuji gradaci zvuku i jemné vrstvení efektů během samotného čtení: například když při odkliknutí další části textu přibude zvuková stopa, která daný moment krásně podtrhne.

Without a Dawn   je tak ideální zážitek na noční hraní se sluchátky. V tomhle ohledu funguje skvěle. Možná trochu zamrzí absence melodických skladeb – i když chápu, že to nebyl záměr, drobný hudební motiv by atmosféru ještě umocnil. Ale to je jen drobná výtka.

Celkově jde o velice silnou jednohubku – melancholický “večerníček” pro dospělé duše. Vizuál, zvuk a emocionální přesah tvoří nezapomenutelný zážitek. Za cenu €7.79 hru rozhodně doporučuji. Prvních 14 dní je navíc k dispozici se slevou 15 %, takže pokud vás něco z výše zmíněného zaujalo, neváhejte.

Elroy and the Aliens má za sebou dlouhý a úmorný vývoj, který započal už v roce 2009, kdy dva přátelé ze Slovinska založili studio Moviti. Tehdy mělo jít pouze o menší projekt pro iOS, ale jejich vize postupně nabrala mnohem větších rozměrů. Vývoj hry v podobě, v jaké ji známe dnes, začal v roce 2014, což znamená, že od původního oznámení uplynulo dlouhých 11 let. Nyní si hru konečně můžeme zahrát. Jak ale víme, dlouhá doba vývoje často nebývá dobrým znamením. Tvůrci totiž musí kvůli omezeným rozpočtům nebo změnám konceptů často provádět zásadní úpravy, takže výsledný produkt se někdy výrazně liší od jejich původní vize. Zda podobný osud potkal i Elroye, nebo jsme i po letech čekání dostali kvalitní titul, na to se společně podíváme v této recenzi. 

O hře Elroy and the Aliens jsem se poprvé dozvěděl zhruba před 10 lety, když jsem narazil na první obrázky a koncepty. Bylo mi tehdy 16–17 let a hra mě okamžitě zaujala cartoonovou stylizací a příslibem komediálního dobrodružství. Bohužel, vydání bylo stále v nedohlednu a já jsem si na ni vždy po pár letech vzpomněl, když jsem při brouzdání adventurními databázemi znovu viděl titul v kolonce „připravovaných her“. O to větší překvapení pro mě bylo, když jsem nyní ve svých 27 letech konečně spatřil oznámené datum vydání – tentokrát už s pocitem, že to opravdu klapne. 

Mé preference se však mezitím trochu změnily. Point-and-click adventury stále miluji a aktivně hraji, ale když jsem zhlédl nový trailer, necítil jsem žádné výrazné nadšení. Hra totiž najednou působila spíš jako drama, což mě zaskočilo. Vážnější hry mám rád, jen jsem měl tuto konkrétní zarytou v hlavě jinak. 

Přesto vás mohu ubezpečit, že se o čisté drama určitě nejedná. Hra se snaží – i když podle mého názoru ne moc úspěšně – doručit i nějaký humor a pocit veselého dobrodružství s větší hloubkou a přesahem. Hlavním hrdinou je logicky Elroy, mladý raketový inženýr, který jako dítě přišel o otce. Ten před 18 lety zmizel během archeologické výpravy. Matku Elroy nikdy nepoznal. Setkává se s vytrvalou novinářkou Peggie, která má napsat článek o jeho průlomové raketě, jež má znamenat revoluci v oblasti vědy. Jenže odpálení rakety selže a místo úspěchu skončí dírou ve zdi. To však odhalí skrytý vzkaz od Elroyova otce, který mu dává naději, že je táta stále naživu. Peggie okamžitě vycítí příležitost na velký článek a společně s Elroyem se vydává na dobrodružnou výpravu za nalezením otce a odkrytím dávné záhady.

Zápletka slibuje zábavné dobrodružství, což však splňuje jen zčásti. Začátek je přitom velice slibný, pořád se něco děje, lokace se rychle střídají a postavy působí sympaticky. Dialogy jsou bohužel podle mě slabší a mnoho vtipů či pokusů o ně vyšumí do prázdna kvůli tomu, že je hra nedokáže efektivně doručit. Zpočátku se to ještě díky seznamování se světem a svižnému tempu vyprávění daří maskovat. Neříkám, že jsou dialogy vyloženě špatné – to rozhodně ne – ale chybí jim, stejně jako celému příběhu, určitá hravost a zápal. Výsledkem je tedy spíš příjemný nadprůměr, který neurazí, ale ani nijak nezaujme.

Jedná se tak o  milou pohádku, v níž je sice jistá hloubka a poselství o rodině a o tom, co jste pro ni ochotni udělat, ale fádní scénář ji zcela nezachrání. Od poloviny hry jsou nudnější dialogy a méně záživný příběh mnohem očividnější. Jakmile zápletka zpomalila a já musel plnit typické „běhací“ úkoly, abych se posunul dál, zjistil jsem, že se začínám lehce nudit a dialogy mě nebaví. Přitom lokace, například mimozemský svět, skýtají tolik možností, že jsem se tomu až divil že toho tvůrci nevyužili. Naštěstí po této části následuje závěr, kde hra znovu nabere dech a já se až do konce bavil, výtky však přetrvávaly. Nechci, aby to působilo, že příběh je špatný – není. Jen zkrátka ničím nevyčnívá a jde jen o něco, co by mohli ocenit spíše mladší hráči nebo adventuristé, kteří mají na podobnou hru zrovna chuť. 

Slabší příběh ovšem hra kompenzuje nádhernou grafickou stránkou a animacemi, které jsou místy velmi detailní a udržují si po celou dobu příjemnou atmosféru. Obzvlášť mimozemské lokace jsou skutečně krásné. Ani dabingu nemám co vytknout – je velmi profesionální. Soundtrack je však spíše mdlý a kromě několika pěkných vokálních skladeb ničím nevyniká, což vlastně odpovídá méně výraznému příběhu. 

Hratelností jde o klasickou point-and-click adventuru se standardním ovládáním, tradiční prací s inventářem i možností zvýraznění předmětů. Co ale citelně chybí, je hint systém, který bych uvítal hlavně v závěru hry. Obtížnost je totiž zpočátku jednoduchá a logická, postupně však začne růst, až se v samotném závěru stane velmi obtížná. 

Další problém jsou puzzly ve formě miniher. Zpočátku mě bavily a jsou pěkně vizuálně zpracované, ale po čase se začnou opakovat a působí spíš frustrujícím dojmem. Nepomáhá tomu ani fakt, že minihry nelze přeskočit. Myslím, že možnost přeskočení by v moderních hrách měla být dostupná – ne každý je zvládne a odpadla by i nutnost hledat řešení na YouTube.

Navzdory kritice jsem si ale většinu hry užil. Nechci působit příliš negativně – jsem rád, že jsem si Elroye mohl zahrát a je vidět obrovská práce a nadšení tvůrců. Už podle vizuální stránky poznáte, že svému dílu věnovali hodně péče. Pokud toužíte po milém kresleném dobrodružství, pravděpodobně vás to uspokojí. Jen v tom nehledejte nic víc. Jestliže čekáte vtipnou řachandu ve stylu Monkey Islandu, kterým se údajně tvůrci inspirovali, budete zklamáni. 

I tak ale smekám klobouk, že tvůrci po tolika letech dotáhli hru do zdárného konce. Bohužel to u mě nezarezonovalo tak, jak jsem čekal. Kreativita a nápady tu jsou, proto Elroy and the Aliens i přes výhrady doporučuji k vyzkoušení.

Nejsem určitě jediný, koho doslova uhranuly první ukázky debutové hry studia Sandfall, složeného z bývalých zaměstnanců Ubisoftu. Já osobně JRPG žánr miluji a vždy uvítám, když do něj někdo vdechne novou krev – a přesně to tvůrci od počátku naznačovali. Hru tak nepřekvapivě obklopil velký hype, dokonce i od lidí, kteří tomuto žánru obvykle neholdují. Otázkou tedy zůstává: podařilo se stvořit svěží vítr v žánrových vodách, který osloví i nováčky, nebo se autoři utopili v přehnaných ambicích? To si rozebereme níže. 

Musím přiznat, že i já podlehl oné hypovací cloně a na hru jsem se opravdu těšil. První cutscény mě nadchly, a i když pozdější gameplay působil střízlivěji – bylo znát, že se pořád jedná o titul s menším rozpočtem oproti AAA produkci – mé nadšení to nezchladilo. Jasně, grafika mimo filmečky nevypadá stejně oslnivě, ale to není něco, co by mi mělo zničit zážitek. Přesto se mi vkrádala pochybnost: nezakrývá ten nádherný výtvarný styl i jiné neduhy, které se projeví až při hraní? 

Obavy jsou do jisté míry na místě a je fér hned zkraje říct, že pokud hledáte AAA RPG ve stylu Witchera nebo čekáte druhý Baldur’s Gate 3, můžete být zklamáni – obzvlášť pokud JRPG nevyhledáváte. I tak ale můžete být příjemně překvapeni. Clair Obscur je v jádru pořád lehce euro-jank, a rozhodně v něm nehledejte obrození žánru ani jeho redefinici. Místo toho nabízí kvalitní titul, který s citem staví na osvědčených postupech a některé mechaniky dovádí k dokonalosti či jim dává zajímavý twist. V tomhle ohledu hra exceluje.

Než se ale pustíme do mechanik, začněme u srdce celé hry – postav a samotného příběhu. Ten je, jak už bylo patrné z ukázek, zahalen do melancholického hávu, který vydrží po celou hru a nikdy mě nenudil. A to především díky postavám. Setkáváme se s nimi ve světě, který byl jistou tragédií doslova rozerván. Hrdinové žijí ve městě – přesněji v jeho odtržené části – která byla vržena do moře jménem Lumière. Jenže to je jen zlomek jejich strastí. Od osudové události už uplynulo několik let, a od té doby se na blízkém ostrově objevuje tajemné stvoření jménem The Paintress, které každý rok napíše na monolit věk – a lidé tohoto věku následně zmizí a zemřou. Číslo se každým rokem snižuje a nyní je na 33.  

 Každoročně se tak dává dohromady skupina odvážlivců – většinou těch, kterým zbývá poslední rok života – aby se pokusili Paintress porazit a cyklus přerušit. Sledujeme tedy Gustava a jeho družinu, kteří se vydávají na misi, na níž dosud každá výprava skončila nezdarem. A to je vše, co vám o příběhu prozradím. Vážně si nic nezjišťujte dopředu. Hra je plná zvratů a emocí, které vás nenechají vydechnout. Sám jsem byl připoutaný ke křeslu od začátku do konce a těšil se, co přijde dál. Pomáhá tomu i svižné tempo – hra nikdy neztrácí dech a servíruje jednu dramatickou scénu za druhou. Přesto si zachovává melancholickou náladu a zabývá se těžkými tématy jako smrt, odloučení a smysl života, často podpořenými silnými vizuály. Občas jsem si ale přál, aby autoři dali postavám víc prostoru nadechnout se. 

Ten prostor částečně dostávají – v pozdější části hry lze s nimi trávit čas a budovat vztahy ve stylu Persony. I tak mi přišlo, že by si příběh zasloužil trochu více klidu. Přesto jsem si postavy zamiloval. Každá přináší něco jedinečného a družina, kterou během hry poskládáte, je rozmanitá a zábavná. Díky tomu všechna dramata prožíváte intenzivněji. Chemie mezi postavami skvěle funguje a jejich dialogy jsou uvěřitelné. Nebudu lhát – často jsem o ně měl strach a fandil jim, protože svět mimo jejich útočiště je nemilosrdný. 

A právě ten svět, ve kterém se výprava odehrává, je vizuálně úchvatný a rozmanitý. Každá lokace má jinou atmosféru a překvapení. Někdy se procházíte po mořském dně, jindy zase… vlastně to nedokážu slovy vystihnout. Věřte mi – i když jsou lokace lineární a menší rozlohou, vůbec to nevadí. Jsou nádherné a originální. A to říká někdo, kdo ve hrách obvykle nefotí – tady jsem ale pořizoval screenshot za screenshotem. Když se k tomu přidá fantastický soundtrack – kombinující japonský cit pro herní hudbu se západními prvky – výsledkem je atmosféra snové dimenze, která se mnou silně rezonovala. 

Celá Recenze Zde 

 Krásně tu jde vidět, jak se dá žánr posunout vpřed vlastními nápady. Nejde o revoluci – i když vám to možná budou tvrdit hráči bez větší zkušenosti s JRPG. Ale pořád jde o nadprůměrný kousek, který vás emocionálně vtáhne a nabídne možná nejzábavnější tahový souboják, jaký jsem kdy hrál. Tohle hybridní pojetí bych s radostí viděl ve více hrách. Takže pokud vás zaujal příběh a soubojový systém, určitě jděte do toho. Jen mějte na paměti, že některé staré neduhy žánru tu stále jsou – jen jsou tentokrát o něco uhlazenější. Mně to ale sedlo perfektně – a jako narativní RPG zážitek je tohle fakt pecka.

Herní výzva 2025 - Kategorie 2 -  Tenkrát na Západě - Normál

Kdyby tato hra nebyla součástí výzvy, tento komentář bych asi vůbec nepsal. Nejenže jde o poměrně niche JRPG, ale navíc je to zakončení jednoho velkého eposu. Tudíž to stejně přečtou maximálně dva lidé. I přesto této možnosti rád využiju. Místo popisování mechanik, které se napříč díly stejně příliš nemění, se raději vypíšu z dojmů a emocí, které se ve mně po dohrání nahromadily ve skoro dusivém množství (komentář píšu dvacet minut po dokončení hry). 

 S tímto dílem, respektive s celou tetralogií Trails of Cold Steel ze světa Legend of Heroes, mě pojí velmi silné citové pouto. Byla to nejen jedna z mých prvních velkých JRPG, ale také hra, díky níž jsem se spřátelil s @Charllize: . Pravidelně jsme spolu před Prestem během cigaretových pauz rozebírali různé zvraty nebo to, proč musí první či druhý díl rozehrát už popáté, protože si nic nepamatuje. Tato série, přes svou naivitu, podle mě nabízí jeden z nejdetailněji a nejlépe zpracovaných fantasy světů, jaký jsem kdy v RPG či JRPG zažil – od propracované politiky až po komplexní vztahy prolínající se napříč všemi díly. K tomu se váže množství skvěle napsaných a nezapomenutelných postav i scén, díky čemuž celá hra působí jako vřelé objetí plné emocí a porozumění. Nakonec jsem pochopil, že právě naivita a „mirko dušínovství“ postav jsou hlavní devízou této série. 

I přes růžové brýle hlavních hrdinů je poselství série silné a reflektuje reálné problémy. Skutečnost, že každý záporák v sérii je často ve své podstatě dobrý člověk, kterého ke zlu dovedly slabosti či okolnosti jeho života, může působit naivně. Jenže v reálném světě jsou to právě tyto faktory, které často formují lidské jednání. Hra se snaží ukázat, že pokud se uzavřete před přáteli a okolím, a budete své problémy a nenávist dusit, snadno se můžete stát tím, kým být nechcete. Těchto témat je zde mnoho, ale zásadní poselství série spočívá v naději a dobrotě v lidech – což jsou hodnoty v dnešní době o to potřebnější. Přesto uznávám, že permanentní úmrtí by příběhu občas prospěla. Celkově sérii vnímám jako příjemně útulné (cozy) JRPG. 

Teď už ale ke čtvrtému dílu, který jsem dlouho odkládal. Hru jsem koupil hned v den vydání před několika lety. V té době jsem ale trpěl tzv. „Japanizací“ (hrál jsem převážně JRPG) a žánrem jsem byl už unavený. Třetí díl jsem dohrál krátce před vydáním čtvrtého, takže jsem sice byl natěšený, ale ve výsledku spíše zklamaný a pociťoval jsem únavu ze série. Následně přišlo horší období v mém životě, během kterého jsem prodal všechny své konzole a hraní téměř zcela ukončil. Konzole jsem si nakonec pořídil zpět, dokonce i pár nových, ale vztah ke hrám už nikdy nebyl tak silný. Trails IV tedy zůstávalo opuštěné, speciální edice se na mě několik let smutně dívala z police. 

Hru jsem původně rozehrál do poloviny, ale přišel jsem o uložené pozice a chuť pokračovat nebyla – připadala mi jako uzavřená kapitola mé minulosti. Postupně jsem hry opět začal hrát, ale Trails stále nic. Pak zemřel Charllize a přestože jsem cítil potřebu hru kvůli němu dokončit, nemohl jsem se k tomu dlouho odhodlat. Až začátkem tohoto roku jsem z nějakého zvláštního důvodu dostal nový impulz a hry začal hrát s větší vervou než kdy dříve – konečně jsem se dostal i k Trails IV. 

A byla to jízda! Dokončení jedné životní etapy i velkého restu pro mě představovalo obrovskou úlevu. Někomu to může připadat směšné (např. zakomplexovaným toxicko maskulíním alfa samcům), ale pro mě šlo o očistnou zkušenost a vyrovnání se s osobními démony. Možná právě proto jsem si tento díl užil naplno a únavu ze hry začal pociťovat až v posledních deseti hodinách, kdy se příběh začal zbytečně natahovat a finále bohužel kvůli dvěma závěrům působilo trochu rozmělněně. 

Přesto šlo o nádhernou kulminaci romancí, přátelství a dějových linek, budovaných napříč celou tetralogií i ságou Legend of Heroes. Brečel jsem snad padesátkrát a i přes vyčerpání to stálo za to. Tak dobře jsem se dlouho nebavil. Celou sérii vřele doporučuji každému, kdo hledá emotivní a příjemně naivní fantasy JRPG s propracovaným světem a postavami, které chytnou za srdce! Miluju to a těším se na další díly, i když určitá pauza bude teď nutná.

Nebudu lhát, Scratches nikdy nebylo vysoko na mém "to play" listu. To se změnilo až s blížícím se vydáním hry Asylum od stejného tvůrce, která slibuje inspiraci filmy od studia Hammer a klasikami s Peterem Cushingem – a to jsou věci, které mám velice rád a vyloženě mě nalákaly. Abych měl lepší kontext, rozhodl jsem se proto dohnat resty a konečně si to zahrát.
 
Na první pohled jsem měl pocit, že půjde jen o nudné procházení domu, pročítání nekonečných zápisků a deníků – prostě to, co nabízí každá generic first-person Steam budgetovka . Ale musím přiznat, že jsem se mýlil. Hra mě po celou dobu (cca 3–4 hodiny, podle záseků) dokázala bavit.
 
Hlavním hrdinou je Michael Arthate, hororový spisovatel, který trpí tvůrčím blokem. Jako ideální řešení mu přijde izolace v sídle Blackwood , které mu sehnal realitní agent Jerry. Nachází se na okraji městečka Rothbury v hrabství Northumberland (mimochodem, miluju, jak to ve hře vyslovují! :D). Samozřejmě se brzy ukáže, že dům ukrývá temná tajemství. První varování přijde, když Michaela probudí podivné škrábání ozývající se za zdmi a krbem. On v tom ale vidí spíš inspiraci pro svou tvorbu než varování , a tak se rozhodne vše důkladně prošetřit. 

Musím ale pochválit, zároveň i trochu zkritizovat příběh. Až do samotného konce byl dobře vystavěný, pomalu gradoval a fungoval s atmosférou hry . Problém nastává až v závěru , který vyšumí do prázdna a postrádá jakoukoli pořádnou katarzi. Celá zápletka se pak jeví velice triviálně a nevytváří žádný pocit nebezpečí nebo skutečného vyvrcholení . Co ale oceňuji, jsou telefonické rozhovory s postavami , které dodávají hře větší spád a pomáhají budovat iluzi, že existuje svět i mimo Blackwood . Nejlepší z nich je realiták Jerry, který svým lehkým britským humorem příjemně narušuje jinak hutnou hororovou atmosféru.
 
Mimo tento kontakt se ale s nikým dalším nesetkáte a hra je plně zaměřená na průzkum sídla. Proto je klíčové číst dokumenty a spisy, které nacházíte, protože obsahují zásadní informace a pomáhají rozplétat příběh. Naštěstí jsou napsané výborně – příjemně se čtou , dokreslují atmosféru, a i když jsem se nejdřív bál, že jich bude moc, nakonec jsem si jejich pročítání velice užíval.

Problém ale nastává ve chvíli, kdy nevíte, kam přesně jít nebo co hledat. Hra nenabízí žádné explicitní vodítko , takže pokud přehlédnete aktivní bod nebo zapomenete provést interakci ve správném pořadí , blokuje to progres a vy se ocitnete v začarovaném kruhu bez jasného směru . Sídlo je velké, místností je spousta a lehce se dá něco přehlédnout, což několikrát vedlo k frustraci . Párkrát jsem se zasekl natolik, že jsem musel sáhnout po návodu , protože bych tam jinak bloudil déle než původní majitelé Blackwoodu. 

Co se ale hře musí nechat, je atmosféra. Ta je naprosto fantastická a skvěle ji doplňuje výborné ozvučení. Zvuky deště, hromů a burácení větru v kombinaci s ponurým soundtrackem vytvářejí parádní pocit izolace. Když se venku rozprší a bouřka hřmí, zatímco uvnitř praská dřevo v krbu, je to "labůžo"!

Ve výsledku se jedná o kvalitní hororovou adventuru , která sice nenabízí nijak převratný příběh, ale funguje díky silné atmosféře, britskému zasazení, skvělému soundtracku a charismatickému sídlu . Slabší finále a občasná frustrace z navigace sice hře trochu podráží nohy, ale celkově jsem si ji užil a nelituji času, který jsem v ní strávil. Neřadím ji mezi nejlepší horory, ale rozhodně mezi ty kvalitní určitě.

 PS: Soundtrack poslouchám doteď – na procházku lesem naprostý ideál.

Pokud máte rádi mysteriózní seriály jako Akta X a fascinují vás městské legendy, tahle adventura by vás mohla zaujmout.

Vžijete se do role mladé studentky s neobvyklou schopností – dokáže vidět mlhavé útržky minulosti, například siluetu někoho, kdo v daném místě stál v minulosti. Ve snaze zbavit se této schopnosti vyhledá organizaci Urban Myth Dissolution Center , která se specializuje na vyšetřování podivných jevů. Místo odpovědí ji však naverbují do svých řad a ona se tak stává součástí týmu, který řeší záhadné případy spojené s městskými legendami. Pomáhá jí k tomu její drsná parťačka, která ji vozí na místa činu.

Jde o silně příběhovou adventuru, takže nečekejte složité hádanky – hlavní roli tu hrají dialogy a samotné vyšetřování. Případy jsou nejen zajímavé, ale také logicky sestavené, takže si výsledky často dokážete vydedukovat sami. Někdo by mohl namítnout, že jsou tím pádem předvídatelné, ale mně to vůbec takhle nepřišlo. Postavy jsou navíc skvěle napsané a představují přesně ten typ silných ženských charakterů, jaké bych rád viděl častěji. Vyšetřovací tým dvou holek mě bavil po celou dobu a vedlejší postavy v jednotlivých případech také stojí za to.

Co oceňuji, je umírněná stylizace. I když hra pochází z Japonska, humor a absurdita jsou tu drženy na uzdě – vtipné momenty jsou přítomné, ale nepůsobí rušivě a spíš připomínají přirozené popichování mezi Scullyovou a Mulderem v Aktech X. Atmosféra je temná a pixelartová stylizace má své kouzlo, i když může na první pohled působit až příliš "rozpixelovaně". Psychadelické barevné ladění tomu dodává ještě větší napětí. Navíc vývojáři přidali i stylové cutscény, animované ilustrace a portréty postav, což pomáhá celkovému dojmu. Jo a soundtrack? Naprosto fantastický. Sice se některé skladby opakují až příliš často, třeba během vyšetřování hraje pořád stejná melodie, což mi ke konci už trochu lezlo na nervy, ale jinak jsem si hudbu zamiloval.

Kde hra lehce ztrácí, je hratelnost. Mechaniky jsou podobné jako v Ace Attorney Investigations , jen ještě o něco méně interaktivní. Na začátku každého případu hledáte stopy na sociálních sítích, což je sice fajn featura, ale po několika případech se stane repetitivní, protože musíte projít a přečíst většinu příspěvků, abyste našli potřebné informace. Pak se přesunete na místo činu, kde kombinujete prohledávání interaktivních bodů s rozhovory a několikrát se mezi nimi přepínáte, dokud nenajdete všechny klíčové indicie. Tento cyklus se několikrát opakuje, což může působit zdlouhavě.

Po sesbírání důkazů následuje sumarizace případu, kde doplňujete chybějící slova do vět nebo volíte správné odpovědi. Na rozdíl od Ace Attorney vás ale hra nijak nepenalizuje za špatné odpovědi, což z této fáze dělá spíš interaktivní formalitu. Chápu, že někoho může tato mechanika odradit, ale i přes občasnou repetitivnost si hra udržela moji pozornost a já se bavil až do konce.

Příjemné je i rozdělení hry do epizod. Každý případ končí menším cliffhangerem a odhaluje něco víc z hlavního příběhu, což je fajn. Pokud si dáte jednu epizodu denně (zhruba 2 hodiny), hra nepůsobí nijak únavně. Jde o povedenou mysteriózní adventuru, za kterou je cítit zápal vývojářů – s větším rozpočtem by mohli vykouzlit ještě lepší věc.

Takže pokud hledáte Ace Investigations s atmosférou Akte X , tohle je jasná volba. A pokud vás jinak japonské hry moc neberou, tohle by mohl být ideální vstupní bod, protože tu není tolik typické japonské vaty.

PS: Hra nemá dabing.

Pokud milujete sérii Persona a k tomu ještě malebnou estetiku ve stylu Stardew Valley, mohl by vás dost zajímat Bloomtown . Spojuje totiž prvky klasického JRPG s atmosférou letních prázdnin v poklidném městečku. 

Hlavní hrdinka Emily se svým mladším bratrem Chesterem je nucena strávit léto u svého přísného dědečka. Co zpočátku vypadá jako obyčejné prázdniny, se brzy zvrtne v boj o osud celého města. Emily ve snu podepíše smlouvu s Luciferem, který jí slíbí schopnosti potřebné k poražení tří démonů ohrožujících svět (ehm, Velvet Room vibes?). Tito démoni posednou lidi s nevyřešenými psychickými problémy a nutí je páchat zlo. Vaším úkolem je proniknout do jejich myslí, probojovat se dungeonem a doslova jim démona vymlátit z hlavy. Jak už asi tušíte, i zde můžete chytat a fúzovat démony, což silně evokuje mechaniky z Persony – ať už v soubojích, nebo celkové stylizaci.

Za sebe musím ocenit snahu tvůrců vytvořit vlastní "Personu", ale jejich ambice byly možná až příliš velké, což má za následek, že některé prvky působí nedotaženě. Největší sílu hry ale vidím v příběhu a atmosféře. Celou dobu máte pocit, že opravdu prožíváte léto u dědy, poznáváte místní obyvatele, budujete přátelství a užíváte si prázdninové radovánky. Social linky tu fungují podobně jako v Personě – trávením času s postavami získáváte bonusy do soubojů a odemykáte nové interakce. Nechybí ani mluvící zvířecí sidekick, který je naštěstí sympatický a není na přes držku jako Morgana. Všechny postavy mají svůj vývoj, jsou dobře napsané a tvoří skvělou partu, se kterou se těžko loučí. Můj osobní favorit byl Chester , protože tvůrcům se podařilo nevytvořit ani jednu otravnou dětskou postavu. Potěší i rozličné vedlejší úkoly se zajímavými příběhy a spousta aktivit jako rybaření, práce nebo zahradničení. 

Problém nastává v RPG složce. Funguje podobně jako v Personě, ale chybí zde časový limit na dungeony, což hra nijak nezdůrazňuje. Já osobně byl nejdřív dost ve stresu, než jsem si vygooglil, že že dungeon můžu ignorovat klidně i dvacet herních dnů. Soubojový systém je tahový a vizuálně stylový, ale nevyvážený. Obtížnost je zbytečně přehnaná, nepřátelé spamují buffy a protahují souboje, což ve spojení s podivně omezenou mechanikou útoků způsobuje frustraci (Na nepřátelé vzadu můžete jen střelnými zbranemi s omezenou municí). Mechanika chytání démonů je navíc nešikovně zpracovaná a nepůsobí plynule. Hra se tak ocitá mezi dvěma světy – pro JRPG veterány bude příliš casual, ale pro casual hráče zase moc náročná. Dungeony se navíc uměle natahují povinnými fetch questy, což jen přidává na únavnosti. 

I přes tyto nedostatky to není špatné. Celkem mi hra zabrala asi 12 hodin a unavený jsem se cítil až ke konci. Největší zábavu jsem měl mimo dungeony, ale první dva byly ještě docela v pohodě. Grafika je nádherná, soundtrack příjemný a celkově má hra obrovské srdce. Doufám, že tvůrci do budoucna lépe vybalancují souboje a vyjasní cílovou skupinu. 

Pokud máte rádi Personu a tento typ estetiky, určitě si Bloomtown dejte do wishlistu. Je to příjemná indie jednohubka s milým příběhem a skvělými postavami. 

PS: Hra nemá dabing.

Hned na úvod musím říct, že tuto recenzi nebudu příliš rozvádět – stejně jako hra samotná se i já budu držet stručnosti. Recall: Empty Wishes je přibližně tříhodinový příběhový zážitek, který podle mě nejlépe funguje při jednom souvislém posezení, přesně tak, jak jsem ho odehrál já. Na hru jsem se těšil už od jejího oznámení – mysteriózní dramata s hororovými prvky mám v oblibě a školní prostředí je pro mě jasnou povinností. Přestože jsem nakonec dostal něco trochu jiného, než jsem původně očekával, rozhodně to nebylo zklamání. Naopak, hra mě vtáhla natolik, že mi ke konci i ukápla slza.

V centru dění stojí mladá studentka Yonny, která se vydává na podivnou cestu balancující mezi realitou a snem, aby odhalila důvod náhlého zmizení svého mladšího bratra. Pomáhá jí nejen její kamarádka, ale také zvláštní zařízení připomínající dětské sluchátko, díky němuž se dokáže přenést do nitra různých postav. Skrze jejich vzpomínky a útržky informací se tak postupně skládá mozaika událostí, které vedly k bratrovu zmizení. 

Příběh je hlavním pilířem celé hry, a proto se nebudu pouštět do detailů, abych vás nepřipravil o překvapení. Musím ale pochválit způsob vyprávění – hra nemá hluchá místa, zajímavě kombinuje perspektivy i pohledy jednotlivých postav a nelineární struktura vás neustále drží v napětí. Postavy jsou dobře napsané a prostředí věrně zachycuje taiwanskou atmosféru začátku 21. století. Je sice pravda, že některé dějové linky by si zasloužily větší rozpracování či důstojnější zakončení, ale i tak mě příběh bavil po celou dobu. Jedinou kaňkou je pár překladových chyb, které ale nijak výrazně neruší. 

Hratelnost je příběhu zcela podřízena a nesnaží se vás nijak zdržovat. Hádanky jsou jednoduché a spíše doplňují atmosféru, než aby představovaly výzvu. Hra střídá klidné adventurní pasáže, kdy si povídáte s postavami, s těmi, kde prozkoumáváte rozmanitější lokace a řešíte drobné rébusy. Pokud očekáváte náročný hororový titul, můžete být zklamáni – tady jde primárně o narativní zážitek, ne o survival hru plnou výzev. 

Přesto se zde hororové prvky objevují. Hra skvěle kombinuje lidská dramata s jemně hororovou atmosférou, přičemž jumpscary nečekejte – napětí je budováno skrze prostředí a výborně zvládnutou atmosféru. Vizuální styl kombinuje pixel art s nádhernými ilustracemi, což funguje skvěle. Hudba a zvukové efekty pak celý dojem ještě umocňují. Například závěrečná skladba je nádherná a i po dohrání si ji stále pouštím. 

Jedinými většími výtkami tak mohou být absence dabingu a kratší herní doba, i když osobně jsem ji ocenil – hra přesně ví, kdy skončit, a nepůsobí uměle natahovaně, A to se v dnešní době her, které často uměle natahují čas, počítá. 

Pokud hledáte kompaktní emoční příběh, ideální třeba na večerní seanci, a pokud vás hry jako Under the Moon oslovily, rozhodně bych do toho šel. Cena kolem 14 eur se může někomu zdát vyšší, ale já ji považuji za adekvátní, a pokud váháte, počkejte na slevu. Jsem rád, že takovéto menší, ale intenzivní hry stále vznikají, a tahle mě rozhodně potěšila. Nejedná se o nic revolučního, ale jako silný příběhový zážitek funguje skvěle.

V posledních letech se doslova roztrhl pytel s videohrami, v nichž jsou hlavními hrdiny zvířata – ať už v klasické podobě, nebo jako antropomorfní postavy. Zdá se, že tento trend nabírá na síle natolik, že by se dal považovat za samostatný žánr. Svým příspěvkem do této vlny se rozhodli přispět i vývojáři ze studia beyondthosehills, a to humornou noirovou adventurou Cat Detective Albert Wilde.

Hlavním hrdinou, jak už název napovídá, je Albert Wilde – kočičí detektiv, který věčně nemá peníze, topí se v dluzích a svou povahou leze všem na nervy. Jeho rostoucí dluhy ho přivedou k bookmakerovi, kterému dluží až příliš mnoho, a proto musí co nejrychleji najít dobře placený případ. Tím se stane zdánlivě neřešitelná kauza, se kterou si strážníci nevědí rady – kdokoli ji dokáže rozlousknout, získá slušnou odměnu. Albert se samozřejmě okamžitě chopí příležitosti, jen aby vzápětí zjistil, že se zapletl do naprosto absurdního případu. Všechno začíná podivně znetvořenou mrtvolou… která má jeho vlastní obličej. A to je teprve začátek.

Jelikož jde o silně příběhovou adventuru bez jakýchkoliv puzzlů, její základem je především zápletka a postavy. A tady přichází kámen úrazu – zatímco postavy jsou zábavné a dobře napsané, jejich dialogy jsou zároveň největší slabinou hry. Protože se celá hratelnost točí kolem procházení lokacemi a rozhovorů s NPC, jsou právě dialogy tím, co mi místy nejvíc vadilo.

Během hry potkáte pestrou škálu zajímavých a vtipných postav, které mě bavily, ale jejich dialogy místy trpí absencí dramaturgie nebo potřebného prostříhání. Hra si totiž libuje v dlouhých dialozích a někdy vás doslova ubíjí neustálým opakováním stejných informací, jen v jiných formulacích. To často vede k tomu, že po některých konverzacích jsem byl upřímně vyčerpaný a potřeboval si dát pauzu. Nepomáhal tomu ani fakt, že postavy jsou ozvučeny zvuky zvířat během dialogů, což mi upřímně už začalo místy lézt na nervy. Je pravdou, že si hlasy můžete ztlumit v nastavení, ale není to moc praktické, když vezmeme v potaz, že monology Alberta jsou jako jediné klasicky nadabovány. Tím pádem byste vždy museli měnit nastavení hlasitosti podle situace.

Když ale pomineme přehnanou délku a frekvenci těchto natahovaných rozhovorů, samotný scénář není špatný. Často jsem se u dialogů nahlas zasmál a celá dějová linka mě bavila – i když ke konci už s mírnou únavou. K celkovému dojmu výrazně přispívá i noirová stylizace, která nejenže maskuje nedostatky jednodušší 3D grafiky, ale zároveň skvěle podtrhuje ponurou atmosféru s nádechem absurdity. Překvapilo mě, jak dobře hra na svůj rozpočet vypadá – a to i přesto, že nejsem fanouškem tohoto typu 3D zpracování. Místy dokonce působí až surrealisticky, což umocňuje realistické ztvárnění zvířecích postav. Tento kontrast dodává celému vizuálu ještě výraznější noirový charakter, který k příběhu dobře sedí. 

Díky tomu nebylo procházení lokacemi nijak útrpné, což je zásadní, jelikož tvoří hlavní náplň hry, která je, jak už jsem naznačil, poměrně jednoduchá. Většinu času trávíte v menší otevřené oblasti, kde vedete dialogy a sbíráte potřebné předměty. Občas hratelnost zpestří nějaká minihra, které mi upřímně přišly fajn a nijak mi nevadily – naopak jsem je vítal.

Co mě ale místy zarazilo, i když nešlo o nic zásadního, byla možnost spustit určitou akci nebo něco vyřešit ještě předtím, než k tomu hra poskytne potřebné informace. Například jsem nejprve vystrnadil postavu z baru, aniž bych tušil, proč to Albert chce udělat. Teprve po rozhovoru s jiným NPC jsem zjistil skutečný důvod, ale druhá postava se nadále chovala, jako by vyhnaná postava stále v baru byla – dokud jsem nepokročil v dialogu dál.

Nepotěší ani minimální variabilita hudby, kde skoro po celou dobu hraje stejná skladba ve smyčce, která se upřímně po pár hodinách silně oposlouchá. Výtku bych také měl v rámci technického zpracování k ošklivému menu a celkově interface hry. Musím také zmínit fakt, že i když hra podporuje Xbox ovladače či hraní na Steam Decku, tlačítka v menu či ve hře zůstávají pro PC a nezmění se na ovladač. Kvůli tomu hra na první pohled vypadá dost levně a může vás případně odradit. 

Přesto doporučuji dát Wildovi šanci. Natahované dialogy a některé unavující pasáže sice srážejí tempo, ale je vidět, že jde o projekt vytvořený s nadšením, i když jeho prezentaci částečně kazí levněji působící vizuál. Přesto se jedná o příjemnou šestihodinovou jednohubku, která dokáže slušně pobavit, a za cenu 11 eur nabízí adekvátní porci zábavy. Neříkám, že by hra nesnesla úpravy a lepší doladění, zejména pokud jde o interface a celkovou prezentaci, ale výsledek rozhodně není špatný.

Typická hra z období éry PS3, kterou bezmezně miluju. Hry tehdy byly více arkádové a rovnou vás vrhly do akce bez zbytečného zdržování. A přesně tak to funguje i tady.

Hlavní hrdina Monkey hned na začátku prchá z otrokářské lodi ve velmi intenzivním úvodu a brzy se ocitne ve vynuceném společenství s dívkou jménem Trip, kterou musí doprovodit do její rodné osady. Musím přiznat, že mě překvapily sympatické a svěže napsané postavy, což jsem v takto akční hře nečekal. Trip, i když by to svádělo, není otravná a namyšlená ženská postava – naopak, je chytrá, rozumná a velmi sympatická. Stejně tak Monkey, který na první pohled působí jako typický nakorbený borec je nakonec fajn "normální týpek". Jsem rád, že z něj neudělali klasického ultra vážného drsňáka, co je ve skrytu úplnej nufííísek. Uf!

I když samotný příběh není nic převratného, jsou to právě postavy, které ho táhnou kupředu. Bohužel hra míří k cíli tak rychle, že je tu pramálo klidných scén, kde by postavy mohly více rozvinout svou minulost či charakter. Chápu, že na to asi nebyl rozpočet, ale je to škoda. Co mě také trochu zklamalo, je zvláštně useknutý konec. Nedává postavám patřičné rozloučení a působí násilně utnutě. Závěrečná kapitola, kde jen odrážíte útok velkého robo-škorpiona, navíc nepůsobí jako správné finále. Gradace děje tu vůbec nefunguje. Jako náběh na finále by to mohlo fungovat skvěle, ale takhle? Meh.

I přes tyto výtky mám ze hry veskrze pozitivní dojem. Hratelnost je sice občas stereotypní, a některé puzzle jsou zbytečně zdlouhavé, aniž by byly obtížné, ale mě hra bavila. Miluju to šplhání a svižný bojový systém, který působí uspokojivě díky zpomaleným fatalitám a podobným efektům. Hra navíc rychle odsýpá, střídá klidnější pasáže s adrenalinovými momenty, takže jsem se ani chvíli nenudil. I když jsem si párkrát povzdechl, že opět dělám něco, co už jsem dělal před půlhodinou.

Co se týče grafiky, ta i dnes vypadá skvěle, zvlášť když vezmeme v potaz menší rozpočet. Detaily obličejů mi přišly obzvlášť povedené. Na druhou stranu, soundtrack mi přišel poměrně nevýrazný a nudný.

Ve výsledku je to příjemná jednohubka z éry PS3, která není moc dlouhá a dobře zabaví. Má své chyby, ale pod povrchem je to zábavný titul se sympatickými postavami. Škoda jen, že nedostaly více prostoru, aby se mohly pořádně rozvinout

Do hry jsem vstupoval s očekáváním silného mystery příběhu a detektivní zápletky, ale to, co jsem nakonec dostal, mé očekávání předčilo. Nemůžu říct, zda ostatní hráči ocení způsob vyprávění a vývoj příběhu, který tvůrci zvolili, ale pro mě to byla naprosto správná volba.

Hlavní postavou je spisovatel Harrod, který stojí za oceňovanou dobrodružnou knižní sérií. Ta se s nástupem sci-fi žánru (hra se odehrává ve fiktivní verzi 17. století) dostává na okraj zájmu čtenářů a poslední díl se téměř vůbec neprodával. Harrodova agentka proto navrhuje, aby využil pozvánku do sanatoria, které se nachází v odlehlých lesích a poskytuje pacientům ozdravnou vodu zajišťující kvalitní spánek a živé sny. Donucen načerpat inspiraci a restartovat svou kariéru, je Harrod přinucen vydat se do sanatoria – a aby toho nebylo málo, musí se postarat i o svého energického synovce, kterého mu svěřili. Brzy se ale oba zapletou do zvláštních událostí a odkrývání temné historie sanatoria.

Příběh, i přes slibnou zápletku, stojí především na postavách a vztahu Harroda s jeho synovcem Williem. K mému překvapení to bylo něco, co jsem skutečně uvítal. Tvůrci dávají hlavním i vedlejším postavám prostor dýchat, a já si ústřední dvojici po pár hodinách zcela zamiloval. Tempo hry je zpočátku pomalé, což umožňuje důkladné seznámení s prostředím sanatoria i jeho obyvateli. Cení se, že zápletka se odkrývá pozvolna, a vy máte hezky čas na snídani, rozhovory, procházky a řešení puzzlů. Indicie o tom, že něco není v pořádku, se objevují postupně, což umožňuje skvělé budování atmosféry. Tento pomalý přístup mi skvěle sedl, protože většina her vás okamžitě vrhne do akce, zatímco zde máte pocit, že jste opravdu součástí světa.

Hlavní postavy, zejména vztah mezi Harrodem a Williem, jsou jedním z nejsilnějších prvků hry. Harrod je chápavý a laskavý strýc, kterého by chtěl každý. Bohužel však překlad hry, jelikož se jedná o čínskou produkci, není vždy ideální. I když dialogy občas působí kostrbatě, vše je pochopitelné a nezpůsobuje to větší problémy. Tvůrci navíc pravidelně vydávají aktualizace, takže se na tom pravděpodobně pracuje. Navíc možná někomu bude vadit, že hra není dabovaná.

Hratelnost se skvěle doplňuje s příběhem, a nádherný pixel artový vizuál ve spojení s ručně kreslenými animacemi a vyladěným uživatelským rozhraním je prostě pastva pro oči. Hádanky jsou rozmanité, obsahují logické minihry a vizuálně jsou zpracovány nádherně. Hra přináší osvěžující přístup k adventurní hratelnosti, a i když jde o klasickou adventuru, příležitostné změny hratelnosti dodávají energii.

Vizuální zpracování si zaslouží zvláštní pochvalu – dlouho jsem nehrál tak krásnou a "pohodovou" hru. Soundtrack a atmosféra jsou naprosto výborné, a scény, kdy se procházíte v dešti a okolí je zahaleno mlhou, jsou skutečně slastné. Hra je plná detailů a vizuálních herních prvků, které jsou opravdu na špičkové úrovni. Cena okolo 17,49 eur za herní dobu 11 hodin je naprosto férová.

Pokud vás láká hra zaměřená na postavy a nevadí vám, že příběh se rozvíjí pomaleji, určitě si ji zahrajte. Pro fanoušky Night in the Woods je tohle naprostá povinnost!

PS: Hru jsme také zařadili do našich doporučení v nové pravidelné rubrice Somhráč.sk kde ob týden budeme přidávat zajímavé typy na indie tituly.

Velice příjemná vizuální novela, která svojí estetikou připomíná japonské klasiky tohoto žánru. Jedná se o 2–4 hodiny dlouhou jednohubku, která nabízí podstatně více, než byste za 4 eura čekali.

Hlavní hrdinka Ranko Togawa je studentkou elitní akademie v Kalifornii a se svými spolužáky a školním dozorem je na exkurzi nejmodernějšího podmořského vlaku, jenž je má z Kalifornie dopravit až do Japonska. Bohužel se nejedná o Yuri dating sim, kde byste během výletu balili své sličné spolužáky, nýbrž o mysteriózní detektivku! K vraždě jednoho z učitelů dojde záhy a Ranko, jako silná a odhodlaná žena, se spolu se svou kamarádkou rozhodne tento zapeklitý problém vyřešit.

Jedná se o klasickou vizuální novelu bez jakékoliv interakce. Můžete si tu číst zprávy ze studentského group chatu, ale to není nijak podstatné pro postup v příběhu, takže kromě toho tu žádná další interakce není. Proto raději vypíchnu, proč byste si to i přes to měli zahrát.

Hra nejenže má nádherný retro vizuál a naprosto skvělý soundtrack, ale i celý příběh dokázal v krátkém časovém úseku vykouzlit zábavné a sympatické postavy. Navíc se zde řeší vážná témata, která bych v komediální detektivce nečekal. Dojde tak na témata jako sexuální obtěžování, šikana či zneužívání postavení ve společnosti. I přesto, že by někdo mohl hru nazvat feministickou agitkou, tak to rozhodně není pravda. Hra k těmto tématům přistupuje nenuceně a organicky je začleňuje do příběhu, což velice oceňuji. Samotná záhada je sice jednoduší, ale vše kolem to vykompenzuje.

Takže ano, pokud máte chuť na trochu hlubší a zároveň humornou detektivku, vřele doporučuji. Jedná se o příjemný throwback s překvapující hloubkou jak u postav, tak u témat. Za 4 eura je to opravdu skvělá nabídka. Brzy by měla vyjít dvojka , která slibuje větší míru interaktivity, rozhodování a o něco detailnějšíí grafický kabátek! Hype is real!

Na tento díl mám příjemné vzpomínky. Už před nějakou dobou jsem měl štěstí, když jsem v pražském bazaru narazil na originální verzi pro PS3. Pro mě to byl první kontakt se sérií Tales of a i když mě hra velmi bavila, nakonec jsem ji nedohrál. Proto mě nadchlo, že nyní vyšla na novější konzole. Nejenže mi to dalo nový impuls k opětovnému hraní, ale díky vydání na Switch si hru mohu vzít i na cesty – což považuji za velké plus. 

Pokud tuto sérii neznáte, s trochou nadsázky bych ji přirovnal k sérii Final Fantasy. Obě franšízy totiž většinou nabízejí nový příběh s jinými postavami a díly obvykle nesdílejí stejné univerzum. Co je ale odlišuje, je například soubojový systém. Tales of využívá akčnější real-time combat a má pohádkovější anime stylizaci. Přestože série měla vždy své kvality, až do příchodu Tales of Berseria či Tales of Arise zůstávala u nás (v Česku a na Slovensku) poměrně přehlížená. Což je škoda a doufám, že díky tomuto znovuvydání si najde cestu k více lidem. 

Než se však pustíme do toho, co tento remaster nového přináší, rád bych se nejprve zaměřil na postavy, děj a hratelnost. Předpokládám totiž, že tuto recenzi budou číst především ti, kteří tento díl ještě nehráli, a zaslouží si proto rozbor i těchto aspektů. 

Příběh začíná v minulosti, kdy sledujeme mladého Asbela Lanhta a jeho bratra Huberta. Oba jsou syny lorda, který vládne městečku Lhant v regionu Windor. Během jedné z jejich výprav narazí na zvláštní dívku jménem Sophie, která ztratila své vzpomínky. Tato trojice se následně zaplete do řady nešťastných událostí, které vedou k Asbelovu odchodu do rytířské akademie. Zde se chce naučit disciplíně, aby mohl vždy ochránit ty, na kterých mu záleží. O sedm let později se Asbel vrací do rodného městečka kvůli smrti svého otce. Brzy však bude muset čelit své minulosti a spolu se svými přáteli zabránit možnému konci světa. 

Ano, děj je klasické fantasy klišé, jaké od pohádkových JRPG očekáváme. Nic převratného zde nenajdete. Na druhou stranu s ním tvůrci alespoň zpočátku pracují velmi dobře. Už od prologu vás hra nenechá vydechnout a přináší jednu dramatickou scénu za druhou. Prvních deset hodin jsem se od ní nemohl odtrhnout, jak mě příběh strhával svou kadencí zvratů a napětí. Bohužel, toto tempo nevydrží věčně. Zhruba v polovině příběhu se tempo výrazně zpomalí a chvílemi jen sledujete, jak postavy přebíhají mezi lokacemi a sbírají informace. Naštěstí těchto prostojů není mnoho a i když se objeví, nejsou vyloženě nudné. Kvůli rozsáhlejšímu ději, který se odehrává na několika kontinentech, se však občas může dostavit lehká únava. 

Tuto únavu však rychle zaženou hlavní postavy, které i přes splnění klasických žánrových šablon mají dostatečnou hloubku a jsou zábavné. Příběh dává postavám prostor k rozvoji, což je umocněno dodatečnými dialogy, které lze spouštět během přesunu po mapě. Tyto rozhovory nejen prohlubují charaktery, ale také posilují chemii mezi nimi, což mělo za následek, že jsem si celou plejádu postav zamiloval. Nebudu přehánět, když řeknu, že jsou jedním z největších taháků celé hry. Už po pár hodinách jsem jim fandil a společnou cestu napříč světem si maximálně užíval – dokonce mi nakonec ukápla i slzička. Tohle je přesně ten případ, kdy nemusíte mít zcela originální postavy, stačí jim dát péči a nechat je v příběhu dýchat. 

Dalším zásadním tahounem hry, vedle postav, je soubojový systém, který ocení zejména hráči vyhledávající jistou míru komplexnosti. Combat v tomto díle je obecně považován za jeden z nejlepších v celé sérii, ale vyžaduje čas na osvojení. Ačkoliv nepatřím mezi hráče, kteří se vyžívají v komplexních soubojových mechanikách, přesto jsem si souboje v této hře neskutečně užil. Bohužel musím říct, že úvodní tutoriál je poněkud chaotický. Místo názorných ukázek vám hra naservíruje spoustu textových tabulek, z nichž si toho příliš neodnesete, a navíc vám nedá dost prostoru, abyste si všechny aspekty systému klidně vyzkoušeli. 

 I přes svou akčnost nechtějí souboje, abyste zmateně pobíhali po aréně a náhodně mačkali tlačítka. Je nutné strategicky se krýt, správně načasovat útoky a využívat “arts” – speciální útoky, které má každá postava, a které se dobíjejí u každé z nich jinak. Ano, nemusíte hrát jen za Asbela. Každou postavu z vaší party můžete ovládat a zvolit si tu, která vám nejvíce sedí. Každý z hrdinů se totiž ovládá trochu odlišně, což hře dodává variabilitu. Trvalo mi chvíli, než jsem si našel svou oblíbenou postavu a než mi soubojový systém „sedl“, ale jakmile jsem se s ním sžil, neskutečně jsem si ho užíval. 

Jednou z největších výhod je, že hra dokáže udržet souboje proti běžným nepřátelům svižné a energické. Jakmile narazíte na nepřítele, hra vás rychle vtáhne do arény a po souboji vás zase rychle vrátí zpět na mapu. Souboje jsou rychlé a dynamické, což je velká výhoda pro ty, kteří nemají rádi zdlouhavé boje. Na rozdíl od některých jiných JRPG vás Tales of Graces v tomto ohledu nebrzdí a naopak povzbuzuje k rychlému postupu. 

Zmínit se také sluší systém titulů, které postavy získávají během hry. Tyto tituly nejsou jen estetickým doplňkem pod jménem postavy, ale přinášejí různé výhody. Postupně, jak daný titul levelujete skrze souboje, získáváte větší počet hvězdiček, což odemyká nové bonusy a zlepšuje schopnosti postav. Tento prvek přidává hře další vrstvu strategie a motivace k objevování a vylepšování. Pokud vám to vše teď ale přijde značně matoucí, nemusíte se bát, hru si klidně můžete na začátku dát na lehčí obtížnost a poté si jí kdykoliv změnit jakmile si budete jistější v kramflecích. 

Mimo soubojů už je to ale taková ta obyčejná JRPG klasika. Neberte mě špatně, hra je zábavná, ale bohužel trpí na některé neduhy, které jsou s tímto žánrem často spojovány. Například vedlejší úkoly jsou jen obyčejnými fetch questy bez větší invence. Tvůrci se sice snaží tyto úkoly oživit vtipnými dialogy při jejich zadávání, jinak se ale jedná o zbytečnou výplň. Pár jsem jich zkusil a pak je raději ignoroval. Dále mám menší výtku k občas únavným přesunům mezi lokacemi. Někdy totiž hra opakovaně posílá hráče z jednoho bodu do druhého, aniž by to přineslo nějaký větší posun v ději. Ve výsledku mi to ale zase tolik nevadilo, protože jsem tento čas využil k menšímu grindování, a díky svižným soubojům mě to nenudilo. 

Abych však nebyl nespravedlivý, musím tvůrce pochválit za přidání například karetní hry nebo minihry s puzzlemi, kdy musíte po ledu posouvat kostky do vyznačeného cíle. I když je pro opětovné hraní těchto miniher nutné se vracet na původní kontinent, kde byly umístěny, stále to bylo příjemné zpestření. Také nemohu opomenout dobře rozmístěné save pointy. Hra má dostatečné množství míst, kde můžete ukládat postup, takže jsem nikdy neměl problém s tím, že bych musel nějaký dlouho hledat. 

Co ale určitě nemusíte hledat, je zmínka o novinkách v remasteru. Ano, konečně jsme se k tomu dostali. Změny jsou sice převážně kosmetické, přesto však přinášejí řadu vylepšení kvality života. Tvůrci přidali například autosave, možnost přeskakovat cutscény, urychlovat text, přepínat kameru mezi nepřáteli, hra vám ukazuje, kam jít, a po nepovedeném souboji nově můžete zvolit možnost „retry.“ Také tato verze obsahuje příběhové rozšíření z PS3 verze, které se odehrává po událostech hlavní hry a nabízí až 20 hodin dalšího herního času. 

Vylepšení se samozřejmě dotkla i grafické stránky, a musím říct, že hra vypadá nádherně. Vše je krásně vyhlazené a působí ještě více pohádkově. Dokonce i přes určitou zastaralost vizuálu (tak velké změny zase nebyly) některé lokace vypadají opravdu kouzelně, což ještě umocňuje příjemný soundtrack. Navíc si zaslouží pochvalu i verze pro Switch, na které jsem hru, vedle PS5, také vyzkoušel. Už dlouho jsem nehrál na Switchi takto dobře optimalizovaný port – stabilní FPS, žádné rozplizlé textury, všechno běží hladce. Za to patří opravdu velký dík. 

Celkově se tak jedná o kvalitní vzkříšení mnohými milovaného dílu. Já si toto zavzpomínání velmi užil, a i přes nějaké drobné chybky či zakopnutí mohu hru s klidným svědomím doporučit jak fanouškům žánru, tak nováčkům. Je pravda, že komplexní soubojový systém vám může občas přidělat pár vrásek, ale dá se to zvládnout. Navíc na internetu existuje dost přehledných a stručných návodů, jak být v bojích co nejefektivnější. Teď už jen doufat v remaster první Xillie.

S větší mírou nadsázky bych si dovolil Aurelii označit za takový hentai King's Quest, a to nejen kvůli fantasy zasazení, ale hlavně díky nádherné retro grafice. Právě grafika je jedním z největších plusů celé hry, i když těch pozitiv je samozřejmě více. Malebná atmosféra mě ale udržela u hraní po celou dobu a výrazně přispěla k imerzi. Než se však pustíme do šťavnatějších detailů, pojďme si něco říct o příběhu. Přeci jen, tato hra není primárně o kochání se přírodou a malebným světem Aurelie.

Na začátku hry dostává hlavní hrdina od svého dědečka přístup k rodinné chatce, kam se má nastěhovat a začít soběstačný život. Hned při příchodu ho ale potká první problém – záhadná cizinka jménem Ivy a amulet, jehož se hrdina dotkne a získá podivné magické schopnosti. Jaký je původ těchto schopností a kdo vlastně Ivy je, už musíte vypátrat sami.

Hned na úvod je důležité říct, že pokud hledáte propracované RPG, tady ho nenajdete. Hra je spíše jakousi RPG adventurou s prvky life sims . Každý den je rozdělen do několika etap, přičemž v každé z nich máte přístup k jiným postavám nebo možnostem interakce. Už od začátku se můžete volně pohybovat po mapě a objevovat svět podle svého. Je na vás, čemu se budete věnovat jako první a jaký sled úkolů si zvolíte. Přesto se ale jedná prakticky o RPG grind.

Hlavním středobodem jsou tu ženy, pro které musíte často plnit různé laskavosti, abyste s nimi mohli navázat intimnější vztah. Tyto vztahy vedou k velkému množství hentai cutscén a obrázků, které jsou na vysoké úrovni. Tyto laskavosti však obvykle zahrnují tradiční úkoly, jako je něco sehnat nebo koupit. A tady přichází na řadu grind – musíte si vydělávat v různých brigádách, bojovat v dungeonech nebo pěstovat ovoce a další plodiny, abyste se mohli posunout v příběhu. Většinu času mě to bavilo, protože postav je hodně, takže jsem neustále odemykal něco nového. Nicméně je pravda, že se tato náplň časem stane stereotypní, a tak budete muset občas grindit, abyste zvýšili své statistiky a mohli vydržet déle v práci nebo soubojích. Zejména na začátku může být tento proces poměrně úmorný, ale musím pochválit snahu tvůrců obohatit hru o různé zábavné minihry.

Pokud by vás stereotyp začal obtěžovat, hra nabízí systém cheatů, které vám mohou průchod hrou značně usnadnit. Přesto se ani s grindem nejedná o nijak náročnou hru, protože většina herních mechanik, jako je crafting, dungeon nebo rybaření, je poměrně zjednodušená. Hra vás tedy nezahlcuje. Pořád jde o malebnou RPG adventuru, jejímž hlavním zaměřením jsou ženské postavy a vztahy s nimi. Je jich tu poměrně dost, liší se povahou i rasou, takže se jedná o takovou ultimátní fantasy sexuální turistiku.

Pravdou je, že osobní příběhy těchto postav nejsou nijak hluboké, ale to v tomto případě asi ani není nutné. Vše je tu značně odlehčené, včetně většiny příběhových linek a sexuálních scén, z nichž některé jsou opravdu absurdní. Například v dungeonech máte možnost proměnit téměř každou příšeru na sexy verzi a mít s ní sex. Skvělá schopnost! Přesto je trochu škoda, že postavy nejsou propracovanější a často působí ploše, jako by vám chtěly hned skočit do náruče.

Jak už jsem zmínil, hlavní pochvala patří atmosféře. Ta je opravdu malebná, pohádková a vtipně kontrastuje s erotickým obsahem. Hra nabízí spoustu detailů, animací a spriteů, které vypadají skvěle a je na nich vidět velký kus práce. Samotného mě překvapilo, kolik H-scén je ve hře dostupných – opravdu klobouk dolů. Co ale nemusí každého potěšit, je absence dabingu. Mně osobně to nevadilo, ale některé dialogy kvůli tomu působily trochu úmorně.

Celkově se jedná o povedenou hru, která sice trpí na stereotyp a grind potřebný k postupu v příběhu, a postavy nejsou příliš hluboké, ale to hra vynahrazuje velkou porcí zábavného obsahu. Pokud hledáte zábavnou hentai jednohubku, jděte do toho. A pokud vás hra začne nudit, vždycky můžete použít cheaty.

Herní Výzva 2025 - Coffee Break - Normál

Jéééj! Musím říct, že jsem si tento návrat do série Akiba's Trip opravdu užil. Před pár lety, v době covidu, jsem během jedné z mnoha nocí během lockdownu na Vitě rozehrál druhý díl. Byla to sympatická budgetovka, která sice nepřinášela nic převratného, ale byla neuvěřitelně zábavná a správně praštěná.

Jsem proto rád, že po několika letech od vydání dvojky konečně přeložili do angličtiny i první díl, který vyšel původně exkluzivně pro PSP v Japonsku. Až po vydání dalších dvou pokračování se dostal i na ostatní platformy mimo Japonsko.

Pojďme se ale podívat, o čem tento sympatický počin vlastně je. Hrajete za mladého chlapce, který miluje Akihabaru a je členem spolku, jenž ji ochraňuje. Jednoho dne se zaplete s místními upíry zvanými Chaos Souls, kteří ho zmlátí a nechají ležet na zemi. Naštěstí se ho ujme mladá, roztomilá upírka, která mu dá polibek a podělí se s ním o svou krev. Díky tomu získáte schopnosti těchto "monster" a brzy se zapletete do boje mezi frakcemi, kde bude jen na vás, jestli upíry vyhladíte, nebo se postaráte o to, aby mohli žít v míru s lidmi.

Poměrně klasický a ničím nezajímavý příběh že? No, ehm, to by jste v této hře nesměli eliminovat upíry tak že jim během souboje strháváte oblečení. Ano je to tak. Hratelnost většinou spočívá v tom že se bijete ve stylu Yakuzy ale s tím rozdílem že musíte vždy protivníka svlíknout a ten pak uhoří v plamenech slunce či jen celý zrudlý hanbou uteče. No a na týhle úrovni se pak odehrává jak příběh tak celá hra, jenž se nebere vůbec vážně a nabízí opravdu velkou plejádu vtipných a absurdních scének a to i v samotném gameplayi. Jen ještě dodám že i přes značnou míru humoru a srand, nabízí příběh i milou romanci a nějaké to srdíčko, což tedy hlavně i záleží podle vašeho rozhodnutí. K tomu ale později.

Co se týče samotné hratelnosti, je to taková Otaku Yakuza z AliExpressu. Mějte však na paměti, že hra původně vyšla na PSP, a podle toho i vypadá. Přestože tvůrci museli pracovat s omezeným hardwarem, dokázali toho z něj vytáhnout opravdu hodně. Celá hra se odehrává v různých menších úsecích Akihabary, mezi kterými se přesouváte. A i přes technická omezení hra věrně zachycuje atmosféru Akihabary – turisti se procházejí, maidky vám rozdávají letáky, lidé hrají na kytaru a NPC postavy vám nabízejí reklamní nabídky. Dokonce mě překvapilo, jak okolí reaguje na vaše počínání – když vypukne rvačka, NPC postavy se kolem vás shromáždí, fandí nebo si fotí. To mě opravdu mile překvapilo. Sice tu kromě nakupování, návštěvy maid kavárny a jedné minihry není moc co dělat, ale vzhledem k typu hry to stačí.

Vedlejší úkoly nabízejí slušnou výplň mezi hlavními misemi a naštěstí se nejedná o typické nudné fetch questy, jaké bývají v japonských hrách běžné. I když se jejich náplň může opakovat, jsou plné vtipných a zábavných mini epizod ze života v Akihabaře, přičemž některé dokonce rozvíjejí hlavní příběh. Doporučuji je proto plnit, protože z nich získáte nejen peníze, ale i fajn bonusy

Tyto bonusy se vám budou hodit v soubojích, které jsou rychlé, zábavné a díky svlékací mechanice ani nepůsobí monotónně. Nepřátelům totiž musíte postupně oslabit jejich oblečení, aby se dali svléknout. Jediným otravnějším momentem je situace, kdy omylem uhodíte policistu nebo kolemjdoucího, a ti se na vás vrhnou taky. Jakmile proti vám stojí více než tři protivníci, začíná chaos, protože když chcete někoho svléknout, musíte dlouze podržet tlačítko, aby postava po oblečení chňapla. Tento úkon vám však kdokoli může přerušit, což je v případě většího počtu nepřátel opravdu frustrující.

Abyste zabránili tomu, že vás sami protivníci svléknou, můžete nakupovat nové oblečení nebo si pořizovat podivné zbraně. Nepřátele můžete likvidovat počítačem, gumovým kladivem, časopisy a podobně. Hra také umožňuje crossdressing, čehož jsem často využíval, protože ženské oblečení mi přišlo odolnější. Takže jsem často chodil v princeznovském cosplayi, což vedlo k absurdním situacím, kdy si mě místní úchyl spletl se ženou a nabídl mi slevu, když si bude moci sáhnout dolů. Slevu jsem přijal, ale po sáhnutí... no, zahrajte si to sami.

 Ano, hra je místy frustrující a stereotypní. Souboje bývají chaotické a herní náplň se občas opakuje. Ale díky krátké herní době, velké porci humoru a nadhledu to snadno přehlédnete. Já si hru užil a jako japonská úchylná jednohubka je to ideální zábava!

K Poslovi Smrti mě neváže žádná nostalgie. Je to hra, kterou jsem jako malý i mladý hoch prakticky ignoroval spolu s dalšími tituly od Future Games. Je sice pravda, že jsem ji rozehrál, ale její chladný a místy vyloženě ošklivý vizuál mě ihned od hraní odradil. Teď jsem se ale kousl a vrhl se do toho, hlavně kvůli nově oznámenému prequelu, a také proto, abych si smazal jeden velký rest. 

Nebudu to protahovat, protože každý o hře a jejím ději ví, takže to tu shrnu jen na to, co se mi líbilo a nelíbilo.

Co musím určitě pochválit, je atmosféra. Panství Black Mirror je přímo stvořené pro ústřední mysteriózní zápletku, a ambient, který toulky po něm doprovází, to celé umocňuje. Líbilo se mi, jak slyším otřásání okenic pod náporem větru a další zvuky. Ostatní lokace na tom nejsou o nic hůř a atmosféra zapadlého Willow Creek či sanatoria byla špičková. Je sice pravda, že i přes fajn ambient mi bylo líto, že tvůrci nevyužili kvalitního soundtracku k většímu umocnění atmosféry a spoléhali se téměř všude jen na ambient. Hudba bohužel zazní vždy jen na třicet vteřin a konec. Od půlky hry mi opakující se ambient začal vadit, a určitě nepomáhal v zásecích, které jsem ve hře měl. Přece jen líbivá hudba často zjemňuje frustraci. Pro point-and-click adventuru mi zvolení převážně ambientu nepřišlo jako vhodné řešení.

Dalším velkým kladem je příběh, nebo minimálně jeho kostra. Není ale divu, kombinuje vděčná témata typická pro takový žánr. Vyšetřování záhady mě bavilo i přesto, že jsem věděl, jak celá hra skončí, což považuji za velký úspěch vývojářů. Často jsem tak při hraní na tento spoiler zapomněl a byl zvědavý, jak to celé vyústí. Tempu příběhu navíc pomáhá i celkem velké množství obrazovek a lokací, či využívání čtení zápisníků, starých pergamenů apod. Je pravda, že třetí akt byl silně nudný a značně podkopl tempu příběhu nohy, ale po něm se to hned zvedlo. Atmosféra starého panství, která dýchala z každého koutu, vše zachránila a člověk vůbec neměl pocit, že se hra odehrává v osmdesátých letech.

Teď ale přijde kritika, která mi nedovolí hru zařadit po bok klasik jako Gabriel Knight nebo dalších her, které nejsou z naší produkce.

I přesto, že je dabing po většinu doby kvalitní, právě ten pro mě představuje největší střelu do nohy. Kvůli českému jazyku si ještě více všímám děr a chyb v dialozích. Nemůžu si pomoct, ale ptal jsem se i kamarádů, jestli je to jen mnou, nebo zda dialogy opravdu "šustí papírem" a občas nejsou v reakcích postav logické. Po pár ukázkách mi to potvrdili. Jako příklad slouží část, kdy Samuel přijde hledat ztraceného strýce a pacienta do Ashbury. Sanatorium je po zavíračce, a když nahlásí, že chce vidět pacienta, sestra mu odvětí, že mají zavřeno a že má přijít jindy. Samuel začíná horečně říkat: „Pusťte mě prosím dovnitř a vše vám vysvětlím.“ Sestra odpoví: „Ne, to nejde, jste snad lékař? Co tu chcete?“ Samuel na to: „Přišel jsem navštívit Roberta Gordona, vede váš ústav.“ Sestra pak odpoví: „Tak to vás pustím jen proto, že jste Gordon.“

WTF? Proč nejdřív řekl, že jde za pacientem, a pak, že jde kvůli Robertovi? Věděl přece od začátku, že tam Robert je vrchní primář, tak to mohl nahlásit hned. Tento dialog opravdu "šustí papírem" a podobných případů je tam nespočet. Dialogová stránka této hry není žádné terno. Nemluvě o tom, že většina postav je nudná a na jedno brdo. Bohužel to platí i pro Samuela, který je prostě figurka, co posouvá děj. Abych ale nekřivdil, oceňuji možnost volby reakcí v dialozích, což je pěkný detail.

Další problém se týká samotné hratelnosti. Ve hře je dead end a také příšernosti ve stylu potřeby několikrát klikat na nějaký předmět, aby ho hrdina zaregistroval a mohl ho pak použít v dialogu apod. Třešničkou na dortu bylo, že hra po vás chce, abyste pro prozkoumání některých předmětů použili ještě zvlášť pravé tlačítko myši, aniž by hráče na to upozornila, že to využívá. To vedlo hned na začátku k většímu záseku... a těch bylo na začátku dost.

Poslední výtku směřuji k hnusným polygonovým postavám, jejich strnulým animacím a chladnému prostředí. Ano, hra má atmosféru, jak jsem již zmínil, ale nemůžu se zbavit dojmu, že by to v jiném vizuálním kabátku fungovalo lépe. Tyto realistické rendery postrádají duši a působí zbytečně chladně a suše. Nejsem velký fanda tohoto stylu.

To je asi vše. Hraní mě bavilo. Je to přeceňovaná hra? Ano, je. Všimněte si, že ostatní hry od Future Games už neměly tak dobré hodnocení jako tato. Proč? Protože dojely na absenci nostalgie. Špatné dialogy a nezajímavé postavy jsou něco, co se v jejich hrách opakuje, a už to prosakovalo více a více znatelně. Uvidíme, jak na tom bude prequel, ten skutečně ukáže jejich kvality.

Každopádně jsem spokojený. Dostal jsem mysteriózní fix, a i přes ty neduhy je vidět, že zde byla práce a nějaká snaha vyrovnat se zahraniční konkurenci. Nenudil jsem se a hru opouštím s příjemnými pocity. Budu na ni vzpomínat nebo ji zařadím mezi nejlepší? Rozhodně ne. Bavil jsem se a užil si to? Rozhodně ano.

Herní Výzva 2025 - Bdím či Spím - Normál (dá se i na HC)
 
Wow! Wow!

Píšu to minuty po dohrání a jsem v silně rozčarovaném stavu. Tahle na první pohled typická PSX hororovka toho skrývá tolik, že je veliká škoda, že zapadne. Nejen kvůli tomu, že si hráči to automaticky spojí s jumpscare hrami z toho žánru a budou následně zklamaní, ale také to může spoustu potenciálních zájemců odradit. Přeci jen, her s tímto vizuálem vzniká přemíra a lidi už jsou jimi přesyceni.

Byla by ale škoda, pokud by si jakýkoliv fanoušek hororů nechal tento skvost ujít. Je to hra, jenž nabízí neskonalou hloubku, silný příběh, Lynchovskou atmosféru, hravost, vizuální hrátky a to vše v trochu zavádějícím Blair Witch kabátku. Pojďme ale nejdříve na příběh.

Sledujeme tu dva kamarády, Marcuse a Seana, jenž se vydávají do Apalačských hor za nalezením bájné legendy jménem "Ant Farm". Celá výprava má navíc sloužit jako jejich poslední velká cesta a možnost si zavzpomínat na své mládí. Brzy ale zjistí, že tahle výprava skýtá mnohem více, než čekali. Brzy je tak čeká spád do čiré noční můry, oživlého lesa, absurdních výjevů a propadu do šílenství a vyrovnávání se svou minulostí.

Příběh může dle popisu znít průměrně, ale věřte, že jeho průběh má od toho daleko. Nechci spoilerovat, jelikož tu jde o ten zážitek. Jasně, nejradši bych vám to tu všechno vypsal, abyste viděli, jak je to skvělý, ale tím bych vám zkazil zážitek, takže mi zbývá jen doufat, že dáte na moje doporučení a půjdete do toho. Je to v nitru osobní a silně psychologický příběh, jenž ale i využívá hororové tropy a události souběžně s tím. Vy tu totiž krom psychiky hlavního hrdiny odkrýváte i tajemné legendy o lese, ve kterém se nacházíte, a co se v něm asi stalo. Tohle vše je navíc podpořeno skvělou prací s vizuálem a atmosférou, kdy hra kombinuje jak surrealistické obrazce, tak i různé grafické styly, kdy postavy mají obličej slepený z ústřišků novin apod. Určitě se nemusíte bát, že se jedná o klasickou unylou nudu, co jen spoléhá na nostalgickou PSX stylizaci a konec. To tu fakt nehrozí, tvůrci to ždímají na maximum a ještě si s tím vizuálem hrají a mění ho. Dovolil bych si tvrdit, že tohle je taková AAA hra mezi PSX look-alike tituly.

Takže ano, příběh, vizuál a samotné vyprávění jsou top notch, ale co postavy? Těch tu není mnoho a nejdůležitější je váš kámoš a parťák Sean, jenž se stará o velkou část humoru, a je to fajn sidekick. Samozřejmě má větší hloubku než to. Co ale chci vypíchnout, je organický banter a chemie, kterou postavy mají. Vždy, když jsou spolu, tak máte opravdu pocit, že to jsou kámoši, kteří toho spolu dost prožili, a dodává to i organičnost celému ději. Právě díky jejich humorným prupovídkám, hašteření se do nich více vžijete a celá atmosféra a horor fungují o to lépe.

Kde to pak může ale už lehce drhnout, je samotná hratelnost. Takhle, ona je sama o sobě fajn, ale pár zadrhelů má. Celá hra je váš klasický horor s fixní kamerou alá Resident, akorát s tím rozdílem, že se tu nebojuje a jedná se o více adventurně narativní zážitek. Puzzly tu jsou, ale jdou spolu s explorací. Máte například jednu velkou otevřenou lokaci, která se skládá z cca 18 obrazovek, a vy, jak jimi procházíte, tak postupně nacházíte a odemykáte další a další věci potřebné pro postup v příběhu. Nikdy jsem neměl žádný velký zásek, jelikož pokud budete pečlivě procházet a všímat si okolí, tak vše, co najdete, si ihned spojíte s tím, na co to máte použít. Takže za to palec nahoru. Na druhou stranu vám ale tyto jednodušší puzzly může ztížit právě fixní kamera. Často tak k předmětům musíte přijít pod nějakým úhlem, abyste s ním mohli interagovat, někdy zase je něco umístěno tak, že když se k tomu přiblížíte, tak kamera začne poskakovat mezi dvěma úhly a zamezuje náhlednutí třeba do krabice atd. Není to nic, co by vám výrazně zhoršilo hru, ale zamrzí to.

Také občas je na škodu, že postava ne vždy reaguje, jak má, a několikrát se mi stalo, že se během útěkových sekvencí nerozeběhla či se pohybovala, jak kdyby byla v podivné křeči, či se o něco zasekávala. Krom toho to jinak běželo bez chyby a nijak to nenarušovalo atmosféru. Ta je každopádně výborná a moc cením, jak si tvůrci hráli s jumpscary a nespoléhali se na levné strašení. Místo toho vkusně pracovali s hrou stínů, zvuky a okolím, díky čemuž bylo dost jumpscarů kreativních. I bez nich ale hra funguje a občas jsem se fakt bál to hrát v noci, jelikož na vás furt něco šeptá apod.

Když jsem načal ty zvuky, tak jen ještě musím vytknout špatný mixing soundů. Někdy jsou hlasy postav zbytečně udušeny, někdy zase řve hudba a dabing jde špatně slyšet. Často se tak stávalo, že nazvučení bylo nevyvážené. Jinak je ale dabing fajn a i soundtrack, jenž skvěle pomáhá celé atmosféře.

No, tím to asi ukončím. Pokud chcete jiný horor, něco, co vás vcucne a vyplivne zničeného, tak tady máte. Serte na český panelák, jenž nesahá této hře ani po kotníky. Tady dostanete skvělý psychologický horor, jenž na to jde trošku jinak, a budete se u něj bát, smát a hltat ho každým douškem. Fakt to doporučuji, je to neskutečný hidden gem a hororová pecka posledních let.

Pokud by za mnou někdo přišel s informací, že se vyhrabala dávno ztracená LucasArts adventura a že ji jen vyčistili a vydali pod jménem Loco Motive , tak mu uvěřím. Je až k nevíře, že takto malé studio vytvořilo adventuru, která opravdu působí jako něco, co by Lucasové vytvořili a ve své době prodávali za plnou cenu. Pojďme si ale nejdříve něco říct o příběhu.

Celé to začíná v kůži právníka Davida Ackermana – jenž miluje papírování a nudnou úřednickou práci –, který byl pozván na čtení poslední závěti paní Unterwald na luxusním vlakovém expresu. Samozřejmě je přítomné i celé příbuzenstvo, které je značně nervózní, jelikož se má dědit celá železniční společnost. K jejich nervozitě bohužel nepřidá fakt, že paní Unterwald byla během čtení zavražděna a samotná závěť Ackermanovi vyletěla oknem vlaku. Tím začíná lehká parodie na Vraždu v Orient-expresu . Do toho se přimíchají další dvě hratelné postavy – jednou z nich je agentka a druhou výstřední spisovatel detektivních románů Herman Merman. Osudy těchto tří postav se následně spojí a musí rozluštit, kdo stál za vraždou paní Unterwald.

Příběh sám o sobě je jednoduchý, co ho ale povyšuje, je hrátky s celkovým konceptem. Jednotlivé linky postav se skvěle doplňují a například v prvních pár kapitolách je vlak v jistém stavu – něco nefunguje, tahle postava je naštvaná, další je opilá podivným drinkem –, a vy si říkáte: "Aha, co se stalo?" Jenže pak za další postavu se ocitnete před těmi událostmi a celé si to prožijete z jiného úhlu. Za mě to skvěle odbouralo stereotyp stejného prostředí a vždy to nahodilo čerstvý vítr do celé zápletky. 

Tomu samozřejmě pomáhají i charaktery, které jsou skvěle, a hlavně vtipně, napsány. Hlavní hrdinové tu nejsou jen hybatelé dějem, ale patří i mezi ty postavy, které si neskonale oblíbíte. Můj favorit je popularitou skomírající spisovatel detektivek Herman Merman, jehož si všichni pletou s detektivem. Jeho dabing a často absurdní dialogy mě bavily po celou dobu hry. Nehratelné charaktery na tom nejsou o nic hůř – najdete tu plejádu zábavných postav, ať už duo německých popletených dvojčat, jejich dominantní matku, podivné bratrstvo a hromadu dalších. Nechci spoilovat.

Právě díky charakterům a vtipným dialogům vám prostředí vlaku, ve kterém se to primárně odehrává, nebude připadat nudné. Je v něm toho dost a navíc je i velice hezky zpracované, takže po celou dobu hry budete mít opravdu pocit, že jedete vlakem. Je pravda, že místností není zase tolik, ale jak se střídají postavy a úhly pohledu s pár flashbacky, ani to nezaregistrujete. To, že se to neodehrává na mnoha lokacích, neznamená, že by tím utrpěly puzzly. Je jich tu dostatek a jsem rád, že se většinou drží příběhové logiky. Ano, párkrát jsem se zasekl, ale nikdy to nebylo kvůli absurdní logice. Spíš jsem si něco neuvědomil nebo mi to nedošlo. Hra vám ale jasně říká, kam se máte dostat a co je potřeba pro posun v příběhu. Navíc si tu můžete zvýrazňovat předměty. Takže ano, líbí se mi, že tvůrci podřizují puzzly ději a ne naopak.

Co mě dále potěšilo, je soundtrack, který evokuje to nejlepší z LucasArts. Takto kvalitní soundtrack jsem v novější komediální adventuře neslyšel už dlouhou řádku let. Chválu si zaslouží i animace. V jaké adventuře jste naposledy viděli animované všechny interakce od sebrání předmětů, používání předmětů atd.? Opravdu jsem žasl, že tu postavy sbírají předměty různými způsoby, předávají si je a následně je i vtipně a animačně použijí. Taková míra detailů se v malých indie projektech nevidí a opět to evokuje zlatou éru Lucasů. Ani váš oblíbený Polda nemá takové animace, stejně jako další vámi milované adventury. Tito lidé si dali opravdu velkou práci. Miluju to. Jo, a je to celé nadabované – a opravdu skvěle.

A teď nějaká kritika, aby se neřeklo. První hodina hry mi ve srovnání se zbytkem přišla trochu unylejší a vtipy na mě ještě tolik nefungovaly. Jinak je to asi vše.

Je to pecka. Pokud chcete komediální adventuru jako za starých časů, tohle musíte zkusit. Strčí to do kapsy všechny nejnovější Gilbertovy počiny, jak vizuálně, tak scénáristicky, a navíc je to opravdu roztomilá, hezky ztřeštěná pecka plná srdíček. Pokud milujete adventury, tohle je must-play roku 2024.

Herní Výzva 2025 - Kategorie Crash - Normál

Že bych byl nějaký ultra fanoušek Bonda, to bych o sobě asi netvrdil, ale je pravda, že ve věku zhruba 11-13 let jsem prožíval silnější bondovské období. To spočívalo hlavně v tom, že jsem si ve videopůjčovně primárně půjčoval Conneryho bondovky a všechny jsem je postupně sledoval. Dodnes si z nich spoustu scén pamatuji a ten naivnější feeling okořeněný lehčím humorem mi dost seděl. Bohužel, kromě Daltonových filmů jsem pak už viděl jen pár Brosnanů (bavili mě), a můj zájem časem opadl. Craig mě nebavil vůbec.

Pravděpodobně právě kvůli těmto mým začátkům mám dodnes radši cheesy a vtipnějšího Bonda. Možná i proto mám velkou slabost pro bondovské hry, jelikož většinou zjednodušují Brosnanova Bonda na sexuální a sexistické narážky (je to vtipný), což mě nesmírně baví. Nemluvě o tom, že záporáci a příběhy v těchto hrách bývají často ještě béčkovější než ve filmech a slouží především jako výmluva pro plejádu automobilových honiček a dalších akčních atrakcí.

Agent Under Fire není výjimkou a dal mi přesně to, po čem jsem toužil – béčkovou zábavu. Příběh asi není třeba rozebírat, ale jde tu o klonování lidí, které musí 007 opět zastavit. Nebudu lhát, příběh mě po celou dobu prakticky nezajímal, to, co mě bavilo, byly především cutscény a humor v nich. Každý filmeček spočívá prakticky jen v tom, že Bond vidí ženu, mlsně na ni kouká, nebo pronese naprosto příšerně cheesy hlášku. A to mě nepřestalo bavit po celou dobu.

Samozřejmě, Bond prahnoucí po slečnách není to hlavní, že. Naštěstí herní náplň není o nic méně zábavná. Dočkáte se tu klasických akčních i více stealthových misí, které odsýpají a hlavně baví, a to i díky většímu důrazu na využívání gadgetů. Tady nejsou jen na ozdobu, hra vás je totiž nutí pravidelně používat, a někdy vám díky nim může projití hrou značně ulehčit. Například můžete díky dálkovému ovladači shodit bedny na hlavy protivníků, nebo pomocí speciálních brýlí objevit úkryty s léčením apod. Gadgetů je tu ještě víc, a chválím, že hra je využívá plynule. Nikdy jsem neměl pocit, že bych jich měl zbytečně moc, nebo že bych z nich byl zmatený. Cítil jsem se fakt jako Bond.

Pak tu máme automobilové honičky, které se k mému údivu ovládaly perfektně a měly skvělou atmosféru. Dokonce dojde i na jízdu tankem, což byla příjemná třešnička na dortu. Dále mě potěšila grafika, která byla fajn, a hlavně musím ocenit detaily obličejů a mimiku – na tu dobu pecka. A soundtrack? Výborný!

Jediné, co mi trochu víc vadilo, bylo ovládání. Hra vám sice dá na výběr ze tří nastavení, ale ani jedno nebylo příliš pohodlné, především kvůli podivnému ovládání pohybu a otáčení pomocí joysticků. Bylo to dost krkolomné. Místy mě také frustrovalo, že se dostanete na nějaké místo a najednou se spustí salva střel, což vyvolá totální chaos, a vy vůbec netušíte, co máte dělat. Než se rozkoukáte, bum – jste mrtví a vracíte se k checkpointu 15 minut zpátky. Když se to spojí s tím krkolomným ovládáním, je to meh. Ale dá se to přežít, těch situací nebylo zase tolik.

Ve výsledku se jedná o skvělou a zábavnou Bondovku která má vše co by člověk od špionské jízdy čekal! Těším se na PS2 verzi Nightfire!

Jedna z her ke kterým se píše komentář poměrně těžce. Jsem totiž značně rozčarován a tento komentář píši pár minut po dohrání.

Perfect Tides jsem rozehrál jelikož jsem lačnil po nějakém melancholickém zážitku a tak trochu jsem chtěl i přikrmit své depky. Od pohledu to navíc působilo navíc jako slice of life o životě dospívající holky a jejích prožitcích, což přesně miluju! I přes to že hra tohle vše nakonec měla, tak mě to bohužel nezasáhlo tak jak jsem čekal a jsem poměrně zklamaný že to ve mě nerezonovalo tak jak jsem čekal. Přitom ten potenciál tam je a ty kvality jdou vidět...holt stane se.

Pojďme ale v krátkosti si říct o čem to je... no to jsem vlastně už řekl, o životě týýnky. Ta se jmenuje Mara a žije na ostrůvku jménem Perfect Tides, jenž neobsahuje obchody ale jen nějaký bar, poštu atd. Proto lidi často do školy a na nákupy jezdí přívozem. Vy tak v této ostrovní komunitě sledujete rok života hlavní hrdinky (v roce 2000) a její překlenutí z patnácti let do šestnácti. K tomu samozřejmě ale i patří zážitky, situace, puberta a vše s tím spojené a zaobalené do tak trochu sierra style adventury.

Pokud ale v tom všem čekáte nějaké větší drama nebo dokonce zvrat ve stylu LIS, tak budete zklamaní, tady se jedná o poměrně dost komorní a lehce i psychologický příběh. Hlavním tématem je dospívání, které šikovně sledujete skrze Mary monology, které často dávají větší vhled do situací které prožije a někdy i ukazuje chaos v hlavě některého z dospívajících. Mě osobně to přišlo věrné, a sám si pamatuji jak jsem některé věci řešil podobně nelogicky či se k někomu choval zle protože vám v tom věku nedojde že nejste v právu a obhajujete se nějakou absurdní logikou. Hlavní hrdinka tu není sympatická líbivá introvertka jako třeba Max z Lis. Je to prostě dospívající, se vším všudy. Nechápe proč matka dělá to co dělá, svůj první vztah nedokáže kontrolovat neví co s tím, snaží se na sílu odlišit a tvářit se že je jiná. Prostě věci který se dějou a určitě v nějaké menší míře jsme je zažili či znali lidi co si tím procházeli v mladí.

To je to co na té hře nejvíce cením, a to je hlubší ponor do této části života a je to něco co mi v hrách chybí. Bohužel, tahle věc nemůže být ale ten jediný nosný bod. Je hezký a celému tomu napomáhá i to že hra to celé bere s lehkou nadsázkou a nabízí i typický humor, který někdy zjemní i poměrně nepříjemné situace, jenž ale není zase příliš. Co je ale velikou škodou, to jsou vedlejší postavy. Ty sice zajímavé jsou, ale hloubku u nich moc nečekejte. Je to dané tím že hra mezi různými situacemi dost skáče a s nikým neprožijte dlouhé či více hlubší chvíle natolik aby vám přirostli k srdci. Působí tak spíš jako posouvači příběhu a to i přes to že ploše nepůsobí a charakter očividně mají, jen ho nestihnete prozkoumat.

To ale platí pro většinu situací, přijde mi že hra jak se odehrává během tří roční období a trvá tak pět hodin, tak ty skoky mezi situacemi dělá poměrně velké a často vám ani hra neřekne o jaký den se jedná či kolik dní uplynulo mezi tím co se postavy třeba nebavili. Ano letmo se třeba zmíní že "už to bude měsíc", ale i tak to poměrně ničí tok příběhu. Nepomáhá tomu ani fakt že se ty situace často řeší zkratkovitě a chtělo by to se v tom zabrat trochu déle. Ale to už bych asi od indie adventurky chtěl asi moc. Každopádně já si ten příběh užil a dost situací jsem v tom poznával i se párkrát příjemně pobavil, škoda jen že to ve mě nezanechalo hmatatelnější stopu.

Z čeho jsem byl dále lehce rozčarovaný byla samotná hratelnost, jenž vůbec nepomáhá tomu že hra je prakticky slice of life. Nejsou tu sice žádné puzzly, ale i tak vám hra neříká co máte dělat a často jen tak bloudíte a zkoušíte předměty na postavy co to udělá. Protože někdy ani nevíte že by postava něco měla chtít, ale tím že jí uděláte radost vám pak něco povolí. Vrchol pak jsou pak eventy které můžete i missnout a ani jste nevěděli že tam nějaké jsou (Nebojte nejde o dead endy, ani nedostanete špatný konec, ale přijdete třeba o část příběhu). Vrchol byl pro mě i že hra když spletete vyvolávání fotky, tak už vám hra nedá druhou možnost to zopakovat. Chápal bych u klasické adventury, ale tohle je prostě čistě příběhová věc o životě. Tímhle si akorát hra sama podkopává cílovku. Tuhle hru harcovníci adventur hrát nebudou a fandové linárních interaktivních filmů asi tolik taky ne. Ale zase to tak hrozný není, dá se to, jen ukládejte průběžně.

Co se týče vizuálu, tak je pěkný, je to takový mix Maniac Mansionu a Sieery. Líbili se mi dost prostředí a třeba takový podzim měl fakt skvělou atmosféru spolu s povedeným ost. Na druhou stranu vizuál postav mi přišel spíš horší, některé postavy vypadali jak kdyby nespali týden a vyhulili šest krabek za den a do toho byli po flámu. Naštěstí při dialozích mají hezky cartoonově nakreslené podobizny.

Takže jo ve výsledku to doporučuji všem co chtějí ne tak vždy příjemné zavzpomínání na dospívání a u toho se jak pobavit tak i trošku zhrozit :D Já si to užil, hra měla potenciál, ale bohužel se to nenaplnilo a sami tvůrci si ani moc nepomáhali svými rozhodnutími. Zase ale fakt chválím to že to není naivní teenager příběh s růžovými brýlemi a ukazuje to jak byl člověk místy strašně pathetic až hanba a také že se tvůrcům povedlo odrazit dobu 2000+

Jsem velký fanoušek Indiana Jonese. Už od mala mi ho táta podsouval místo Hvězdných válek, a já, jako dítě, jsem se touto sérií stal úplně posedlý. Sbíral jsem vše – od průvodců světem, her až po figurky, prostě jsem to hltal. Navíc Křišťálová lebka byl můj první film, na který jsem šel sám do kina. Takže jo, mám k této sérii velkou citovou vazbu. Bohužel, poslední, co jsme s Indym dostali, byla pětka, což byl podle mě naprostý průšvih, a se slzou v oku vzpomínám na výbornou čtyřku, která baví i při opětovném shlédnutí. Není tedy divu, že jsem opravdu očekával Great Circle a těšil se na něj, i přes skepsi.

No, musím říct, že jsem lehce zklamaný. Jasně, dal jsem tomu 90 %, subjektivně by to bylo asi 80 %, ale nostalgie je mrcha. I tak ale tento herní zářez má spoustu nezpochybnitelných kvalit. Nabízí například jednoho z nejlepších záporáků – nacistu, se kterým svedete karate souboj na Noemově arše, což je top moment série. Skvělý je i love interest, který také řadím ke špičce. Co se týče příběhu, jde opravdu o kvalitní práci. Je sice pravda, že bych ocenil více hravého humoru a méně recyklace vtípků. To mi upřímně vadilo, protože tu nadužívali snad vše, co šlo, jako kdyby nedokázali vymyslet nic nového. Například v žádném jiném díle nebyly vtipy s hady tak brutálně nadužívané jako tady. Vtip s rozbitou vázou byl také použit několikrát. I tak se tu ale našlo dost úsměvných scén. Kadencí humoru bych to přirovnal k Chrámu zkázy a Ztracené arše.

To byl ale jen malý detail, co mi vadil. Příběh je celkově fakt pravý Indy a Troy Baker odvedl fenomenální práci. Co mi ale už vadilo dost a kazilo mi to imerzi, je samotná hratelnost. Musím říct, že na rozdíl od většiny se nevyžívám ve sbírání všech collectibleů a v otevřených mapách za každou cenu. Tady mi přišlo, že to bylo na sílu. Otevřené lokace jsou většinou nudné, a v Egyptě mi bylo líto, že tržiště není prakticky vůbec využito. Vždy tam máte lokaci, kde jsou normální lidé, a pak několik nacistických kempů, kde musíte používat stealth. Herní náplň je pak vždy úplně totožná – propliž se skrz nacistický kemp nebo vykopávky, dostaň se do kobky, vyřeš hádanky, seber artefakt a jdi dál. Tuhle náplň opakujete pořád dokola.

Upřímně mě to pak už trochu unavovalo, přišlo mi, že to ničí tempo hlavního příběhu, protože vůbec necítíte tlak, že nacisti jsou napřed a vy je musíte v časovém presu porazit. Kvůli tomu, že můžete dvacet hodin stereotypně prozkoumávat různé kobky a sbírat collectibley. Nemluvě o tom, že často jsou hádanky v těchto kobkách buď primitivní, nebo jde jen o najití páčky a její stlačení. Není to tak vždy, jsou tu i nápaditější hádanky, ale ty nejsou všude (což chápu). Ale jelikož ve vedlejších questech strávíte hodně času taky v kobkách, už to začne být nápadné.

Nechápejte mě špatně, já se opravdu cítil jako Indy, když jsem šplhal, řešil hádanky, svítil si loučí atd. Ta atmosféra byla neskutečná a těch napínavých scén bylo nespočet. Ale bylo toho prostě až moc. Já bych to klidně udělal mnohem více lineární – tím by to prozkoumávání mělo větší dopad. Klidně bych i ty vedlejšáky dal pryč, ale zase na nich cením, že mají většinou stejně kvalitní výpravu jako hlavní příběh. Škoda jen té stereotypní náplně.

Co mi taky vadilo, je až přespříliš stealthu. Jasně, můžete někdy zvolit akčnější postup, ale pokud ho zvolíte uprostřed nacistického kempu, je s vámi konec. Já si fakt nepamatuju, že by ve filmech Indy furt byl v podřepu, plížil se nonstop nebo měnil za film pětkrát převleky. :D Ale jo, chápu, o co jim šlo. V semi-open worldu to asi nešlo udělat jinak. Proto mi seděl více lineární styl. Musím ale ocenit, že se to tvůrci občas snažili proložit akčními honičkami na loďkách nebo letadlech, ale šlo by to i více obměnit.

To jsou asi mé největší výtky – velice stereotypní náplň, která je jen stealth, kobky, hádanky a vylézání. A jelikož ještě musíte plnit side questy a další věci, o to víc to bolí. Pokud ale jste hráč, co si užívá klidnou hratelnost a relaxuje u toho, že stále dokola sbírá něco, tak jo, bavit vás to bude.

Tak proč těch 90 %? I přes tyto výtky mě to prostě bavilo. Pěstní souboje mají skvělé ozvučení a skvěle se hrají. Líbí se mi i vtipné fatality, které můžete dávat zezadu nepřátelům, a také to, že za celou hru nemusíte skoro vůbec vystřelit (mimo skriptované pasáže). Já si ten stealth užíval a bavilo mě nebýt vidět, a když už, tak jsem si to s nepřáteli vyřídil pěkně pěstmi. To opravdu cením. Taky se mi líbilo vizuální zpracování a celkový pocit, který člověk měl, když vlezl do kobky a pod ním se všechno propadalo. Museli jste rychle hledat cestu pryč atd. Pohled z první osoby opravdu přidal na imerzi a i když jsem se toho zprvu bál, nakonec jsem ho opravdu ocenil. Také díky němu skvěle fungovaly hororovější scény, které byly podle mě naprostý vrchol. Cením, jak se musíte ve tmě vyhýbat nepříteli – to bylo fakt skvělé.

Fajn také bylo, že využili Gordyho, který dělal OST ke Staff of Kings. Ten týpek fakt umí – skvěle napodobuje Williamsův styl, až k nepoznání. Takže abych to nějak shrnul: Mě ta herní náplň bavila a když to sečtu, většinu času jsem se opravdu neskutečně bavil a užíval si to. Jen bych to zkrátil a více semkl. Pravdou pořád je, že imerzivnější Indy zážitek nenajdete. Je sice pravda, že Fate of Atlantis je podle mě lepší, ale tady jde opravdu o velký Indy nadprůměr, a i ta slzička mi ukápla!

Doufám jen, že příště přidají více skriptovaných a lineárních scén (třeba něco jako v Křížové výpravě fight na tanku nebo jízda v důlních vozících ve Zkáze ), a že ubyde recyklace humoru, ale i tak se těším, pokud nějaké příště bude.

P. S.: Velice cením, že tam je Tony Todd, hororová legenda ve skvělé roli. Škoda, že zemřel (ten herec), o to více poeticky působí celý konec.

Po Pokemon Ranger jsem si říkal že bych si mohl dát hlavní hru z tohoto univerza, jelikož mě tento spin off docela nadchnul. No, udělal jsem chybu.

Pokémony načež ještě tento díl zná skoro každý hráč, který si bude chtít přečíst můj koment, takže nebudu tu popisovat herní mechaniky, ale zůstanu u toho, proč mě to naprosto minulo...

Asi největší problém tkví v tom, že nemám žádnou citovou vazbu k této sérii, jako malý jsem radši koukal na Život s Louiem na Fox Kids a pokémoni mi byli naprosto ukradení. Navíc pak v dospělosti jsem si zahrál Yokai Watch, což je hra, která principy staví na poměrně stejném základu, ale formulku, která je už několik let u Pokémonů zatuchlá, tu poměrně upravují. Yokaiové mají více charakteru, mluví a dají se ještě lépe označit za plnohodnotné parťáky. Také hra dává i jistou výzvu starším hráčům co se týká soubojům, a navíc nabízí i zábavnější aktivity.

Ano nehrál jsem krom Fire Redu další hlavní Pokémon hry, ale když jsem se zeptal kámoše: "Doporučil bys mi Pokémon hru, co by mě mohla více bavit?" Mi odpověděl: "Asi žádná, je to to samý a krom děcek a mě asi není jiný magor co by to tak hltal :)" Takže to beru podle toho :D

Každopádně co mi tu nejvíce vadilo, tak to byl stereotyp. Tady je totiž velice jednoduché se přeexpit – pokud jedete jen jednoho pokeše – což pak jen znamená že chodíte celou hru a dáváte si všechny na jednu ránu. Nemluvě o tom, že celá herní náplň se skládá jen z: JDI DO MĚSTA, PORAŽ GYM, JDI DO DALŠÍHO A PO CESTE PORAZ TRENERY, PORAŽ DALŠÍ GYM a takhle furt dokola. Takže jsem pak hru hrál jen zrychleně a souboje jen automaticky odklikával. A jelikož fighty s trenéry je jedna z hlavnějších náplní hry, tak jsem se už od půlky začal solidně nudit.

Další aspekt, který na mě vůbec nefungoval jsou samotní Pokémoni, nebavili mě, nepřišli mi zajímavý a já je vůbec neměl chuť lovit. Spíš mě to lovení otravovalo a myšlenka na to že bych pak měl ještě některé z nich vyexpit mi vyloženě naháněla hrůzu... Takže jsem celou hru projížděl jen se Squirtlem a stačilo to.

Co ale musím pochválit, tak je na GBA skvělá grafika a výborná atmosféra. Většina městeček či lokací spolu s hudbou byli jako balzám na duši a vyslýchání obyvatel či prozkoumávání různých zákoutí či budov mě dost bavilo. Hlavně když díky tomu často narazíte na nějaký bonus, odměnu či speciální útok apod. Tohle mi přišlo na hře velice fajn. Sice tu příběh absentuje – s čímž jsem počítal-, ale ocenil jsem občas temnější podtóny, které se týkají Týmu Rocket apod. To bylo docela fajn.

I přes to ale kvůli absenci nosnější linky mě u hry nemělo co držet. Úplně chápu hráče, kteří to mají jako odpočinek a pokešové jim přijdou kjůt a nunu tutu, ona to není ve výsledku špatná hra, jen to prostě není hra pro mě. Je možné že kdybych nehrál Rangera či Yokaie předtím, tak mě to bude bavit více, ale oboje hry jsou prostě superior. Ranger nejenže měl více zábavnou a vtipnou příběhovou linku ale i více pestřejší herní náplň což tady chybí. 

Očekávám mínusy, ale i tak jsem chtěl ukázat i jinou stranu mince.

Trap na první pohled vypadá jako poměrně zajímavá mysteriózní adventura, pro které mám slabost.

Hlavní hrdina Nolan se vydává do městečka Breil pátrat po svém ztraceném bratrovi od něhož obdržel podivný dopis. Brzy ale zjišťuje že se v městečku děje něco podivného a následně je uvězněn v hotelu v němž se ubytoval.

Musím říct, že začátek začal poměrně silně, ocitáte se na vlakovém nádraží, které má dobrou atmosféru, a i pár silných scén, to také platí i pro menší návštěvu městečka. Doufal jsem, že hra bude právě střídat lokace jak vnitřní, tak venkovní a bude se jednat o klasičtější mystery adventuru pouze říznutou "survival hororem". Bohužel. Tohle je čistá Mad Fatherovina ve které jste primárně uzavření v jedné budově (hotel). Což tedy nutně neznamená nic hrozného, ale tohle je o pár příček níže.

Největší problém hry je totiž poměrně nezajímavě vyprávěný příběh, jemuž nepomáhají místy špatně napsané dialogy, které se ještě zhoršily možným překladem. Neříkám nic, celá zápletka mě zajímala do samotného konce, jenže to bylo způsobené spíš jinými aspekty než postavami či dialogy. Ta nejsilnější stránka totiž tkví v atmosféře. Ta je totiž skvělá, dlouho jsem se tolikrát nelekl jako tady, a to jen díky tomu že menší detaily v lokacích se random změní, něco udělají apod. To se mi líbilo, díky tomu třeba si nemusíte všech lekaček všimnout hned, jelikož koukáte úplně někam a třeba na druhý playthrough objevíte něco nového.

Celou tu atmosféru navíc i umocňuje to, že se v celém tom proklatém hotelu musíte všude pohybovat a prozkoumávat abyste vyřešili místní puzzly. No a tady je podle mě další kámen úrazu. Obtížnost je tu totiž poměrně schizofrenní  hahaha, nikdo nepochopí :(  Jsou tu jak poměrně easy puzzly, které vám dojdou, když poctivě zkoumáte a poté narazíte na předmět. Poté tu také ale jsou i hádanky které vás ale mohou i solidně potrápit, protože si neuvědomíte že třeba můžete na dané místo kliknout či vás to ani nenapadne. Tady totiž neovládáte hru myší, ale klávesnicí a vždy tak musíte k něčemu dojít, zmáčknout enter a hra vám řekne, zda jako je to aktivní místo či ne. Nevím no, místy to byl poměrně problém. Nemluvě o tom, že míst v hotelu je ke konci poměrně hodně, a k některým předmětům se nemůžete dostat hned, takže je i problém že některé věci jednoduše opomenete.

Co mi ale přišlo jako totální kravina, je to že hra po vás často chce ať opakovaně prozkoumáváte například jednu místnost, klidně třeba dvě minuty než vám triggne event. Což je totálně debilita a naštěstí se to stává jen v uzavřených místnostech, což se přežít dá. Co mě ale ještě překvapilo je, že je tu dost možností zemřít a když zemřete, tak se ocitáte v podivném nemocničním pokoji, který je více a více divný čím častěji se v něm objevíte. Jakou tohle má dohru nevím, jelikož jsem to nechtěl riskovat a hru si poctivě ukládal a po smrti hned loadoval.

No, zatím sem jak tak koukám převážně kritizoval. Jenže pod tímto hnusem, se nachází poměrně atmosférický a zábavný béčkový horor, který mě ve výsledku bavil a zvládl jsem ho na jedno posezení, protože mě to táhlo pořád dál. Hra vám hází často nové vjemy do cesty, a tak nemáte možnost se u hry vyloženě nudit, a to i když se v jiných složkách jedná spíše o průměr. Fandům Mad Father stylu her doporučuji, ostatním tak napůl.

RECENZOVANÁ DOS VERZE!

Adventurní Hidden Gem, který jsem našel úplnou náhodou při čtení recenze na hru Necronomicon Dawning of Darkness, kdy po jejím do čtení jsem uviděl náhled recenze pro Silverload. No a jelikož jsem už dlouho prahl po mysteriózní adventuře, ve které se hrdina dostane do divného městečka a řeší místní problémy tak jsem neodolal a hru si hned zahrál. Chybu jsem rozhodně neudělal.

V příběhu sledujeme samotářského gunslingera, který je pověřen, aby našel ztraceného syna jednoho ze členů karavany jenž putuje divokým západem. Brzy se náš hrdina ocitne v prokletém městečku, jenž obývájí rostodivní obyvatelé, kteří nepohrdnou lidskými vnitřnosti a krví. Co se mi na příběhu líbilo, bylo to, jak pracoval s atmosférou už v intru máte hezky udělaný komiksový úvod, který vám nastíní události před gunslingerovým příchodem (toto intro chybí v PSX verzi a je nahrazeno ničím neříkající 3D meh cutscénou). Ty poté přímo korespondují a prolínají se s hlavním dějem, což bylo fajn. Také mě nadchla atmosféra celého městečka, ve kterém ne všichni obyvatelé vypadají jako monstra oni totiž někteří působí jako obyčejní lidé s tím rozdílem, že vždy mají takový menší creepy detail, aby jste tušili, že nejsou v pořádku ( divná barva kůže jiná barva očí atd ). Nebudu, ale nic nalhávat je to old school béčko westernový, které ale díky dobrému zpracování a tempu vás bude po celou stopáž bavit a zajímat.

Tomu také napomáhá, jak už jsem říkal skvělá atmosféra a pěkné grafické zpracování, které ještě umocňuje výborný atmosférický soundtrack, kterému ale vévodí výborná titulní skladba. Často jsem si při hraní vzpomněl na neskutečný Shadow of the Comet. Také ještě musím vychválit dabing, jenž svým přehráváním skvěle sedne do celé hry a jehož zvuková kvalita byla překvapivě super. Hra je bez titulků a i tak jsem neměl problém všemu rozumět.

Aspekt hry, který už ale může způsobit jisté rozčarování tak tím je samotný gameplay. Jedná se o first person adventuru staré školy s pár, ale fajnovými vychytávkami. Začnu ale tím špatným jedná se o typickou hru poplatné té době, takže očekávejte různé možnosti úmrtí, když kliknete někam špatně atd. Hra vám také neříká, co máte dělat či co je váš cíl, a tak k hodně věcem dojdete metodou pokus-omyl. Nepomáhá tomu ani omezený inventář a potřeba -podle vás- nepotřebné předměty odkládat na zem v lokacích kam se k nim můžete poté vrátit. Což přidává další kus obtížnost, protože musíte vydedukovat co budete potřebovat.

Útěchou tak může být, že lokací zase není tolik i tak vás ale hra solidně potrápí. Věc, která mě ale solidně překvapila, byla ta, že pokud máte v inventáři potřebný předmět, tak hra o automaticky použije na potřebnou věc. Takže nemusíte z inventáře vyndavat klíč a použít ho hra to udělá za vás. Také mě překvapilo, že tu je dostupných i pár přestřelek, které nejsou obtížné a nabídnou příjemné zpestření hry.

Ve výsledku se tak jedná o opravdu povedenou žánrovku, kterou musí každý fanda žánru zkusit a klidně ať si i pomůže návodem. Ta hra za to opravdu stojí. Navíc se opět jedná o práci malého týmu, který do té hry dal vše a ta láska jde vidět. Velké překvapení a určitě to řadím do své topky! Body ale musím strhnout kvůli klasickým neduhům té doby. 

Herní doba bez záseků je cca 3h.

Hodnocení celé série - 85%

 Tyo, je až k nevíře že tomu dávám takovéto hodnocení, jelikož když se ohlédnu tak osm let na zpět, tak pro mě LIS byl očistcem. Srala mě ta cringe atmosféra, přílišné tlačení na drama bez nadhledu (to tomu vytýkám ale i teď) a postavy vystřižené jak z největších klišé amerických teen dramat/komedií. Jenže po odehrání True Colors – které jsem miloval – a zjištění že Double Exposure bude navazovat na jedničku mi holt nezbyla jiná možnost, navíc jsem to dříve ani neodehrál celé.

Nebudu tu popisovat děj, ten už každý ví, takže tu jen ve zkratce popíšu své dojmy. Začnu asi tím, že naprosto žeru celou tu melancholickou atmosféru amerického městečka, od doby Twin Peaks je to něco pro co mám velkou slabost a když se k tomu ještě přidá něco nadpřirozeného tak jsem SOLD. Tady ústřední záhada funguje podle mě skvěle a ladně kombinuje lidské drama alá Twin Peaks plus cestování napříč realitami ve stylu Butterfly Effectu i když samozřejmě ne v takovém měřítku.

Celá ta hlavní linka byla pro mě to co mě u hry drželo nejvíce, jelikož ne všechno tu je tak jednoznačné, jak se na první pohled může zdát a některé zvraty jsem poměrně nečekal, a navíc díky rozdělení na epizody to mělo i skvělou gradaci. S příběhem jde ruku v ruce i skvělé zapojení mechaniky vracení času, díky čemuž jsem hře odpustil že vaše rozhodnutí napříč hrou prakticky na konci nemá žádný dopad. Což samo o sobě nevadí, jelikož během hraní to samozřejmě dopad mít bude, a i mi přijde že hra hezky zakomponovala do děje i drobné mini rozhodnutí které jsem nečekal že se mi vrátí jako bumerang.

Také potěšili i puzzly které tuhle mechaniku využívali či napínavější situace.  Mega jsem miloval tu scénu kdy vás Jefferson drží v zajetí, to mi přišlo fakt skvělý.  Dobré bylo že se tu i našli typické adventurní hádanky, jenž jsem tady upřímně nečekal a oproti hrám jako TWD od Telltale to bylo opravdu příjemné.

Teď ale na řadu přijdou postavy a tady já už začínám mít trochu problém. Pořád si stojím za tím, že tu jsou poměrně nudné archetypy postav a některé ani nejsou moc do hloubky prozkoumané. Například takový Warren mi tu přišel opravdu daný tak nějak do počtu, a i když se mohlo jednat o zajímavou postavu, tak s ním příběh zase tak moc nepracoval. Victoria tu má zase typickou naivní linku, jak je to zlá kráva, ale v nitru je jen ukřivděná, protože se snaží dokázat že má na se prosadit v brandži atd. Ono celkově to "romantizování" problémového života teenagerů tu je poměrně ve velkém množství a místy mi to přišlo dost edgy. Na durhou stranu ale chápu že tvůrci měli malý budget, a podstatnou část museli nejspíše zkrouhnout co se týče postav. Ještě k tomu edgy jen dodám že mi místy vadilo jak tu tvůrci tlačí až moc na pilu v rámci dramatu a nebyl tu přítomen nějaký nadhled či trocha humoru. Jelikož mi přijde že drama postav více funguje, pokud tam máte i jistou dávku zmiňovaného nadhledu. Takhle to chvílemi působilo jako na sílu ždímání emocí od hráče. Takové Night in the Woods to udělalo mnohem lépe.

Co se týče Max a Chloe, tak tady jsem jim to přátelství moc nevěřil. Být v Max kůži tak se od Chloe distancuji hned v momentě co vytáhne zbraň. Nemluvě o tom, že jí celou dobu Chloe využívala a furt jí dokola omýlala jak Rachel je ta nejlepší atd. Samozřejmě ve výsledku to vše mělo opodstatnění a hra vám i dá náhled do alternativní reality kde Chloe poznáte v daleko čistější podobě (což mi dost pomohlo v tom jí více pochopit i to jejich přátelství). I tak mi to ale místy přišlo too far a nevěřil jsem jim to jejich hluboké spojení i přes to že v samotném závěru to trochu vysvětlené je.

Kdyby ale tvůrci měli větší budget a dali tam více jejich normálních interakcí mimo hlavní příběh, tak by to asi pro mě fungovalo lépe. Co se týče hudby, dabingu a atmosféry, tak to je u mě vše v topu.

Na závěr tedy jen řeknu že mě to velice bavilo, a to i přes to že mi to v jistých ohledech přišlo velice povrchní a ústřední vztah hlavních hrdinek mě tolik nevytrhl. I přes to ale Max i Chloe jsem si oblíbil a hlavní zápletka byla natolik silná a návyková že mi to prakticky vykompenzovalo všechny negativa. Jsem spokojený a těším se na Double Exposure, který naštěstí dělají Deck Nine, kterým věřím o něco více a kteří mi přijdou že píšou i trochu dospěleji. 

PS: Mega mě potěšilo že ve hře zazněli filmy jako Nekromantik atd :D Nečekané.

No, co o tomhle napsat?

Je to takový The Roomovský sequel k sérii u nás známé jako Kruh. Takže to obsahuje příšerný voice acting, špatné dialogy (asi kvůli překladu) a celkově je to prostě bizár.

Od hry jsem upřímně čekal úplně něco jiného, doufal jsem v mysteriózní adventuru jenž vás provede nespočtem různorodých lokací, jenže bohužel, tady se to celé odehrává v laboratoři a poté v její Nightmare verzi. Každopádně pojďme si nastínit příběh.

Hlavní hrdince Meg zemře přítel Robert (je k nevíře že si ty jména pamatuju, i když ještě aby ne když Meg tam během dvou minut zopakuje Robertovo jméno tak 30x). Ten pracoval v laboratoři, ve které vyšetřovali jistý virus a také v jeho úmrtí sehrál důležitou roli program s názvem "Ring", kterým byl Robert posedlý. No Meg se jako silná žena rozhodne vzít vyšetřování jeho podezřelého úmrtí do svých vlastních rukou a nechá se v té laboratoři zaměstnat. Ta je krátce po Meg příchodu uzavřena do karantény – kvůli úniku viru – a vám nezbývá nic jiného než se pustit do vyšetřování.

Nebudu lhát, příběh mi přišel zajímavý, jelikož poměrně chytře mění pravidla hry známé z filmů a celkové scifi pojetí mi tu docela sedlo. Dokonce vás tu čeká i poměrně výživný zvrat, který mohl být top, kdyby nebyl utopený v naprosto bizár balastu. Celá hra je totiž ve všem zvláštní, dialogy jsou velice často absurdní, debilní a někdy i nedávají smysl. Což ano, člověk se u toho poměrně pobaví, ale tyo ke konci už jsem to četl s mozkem zaplím na automat.

Hratelnost tomu taky moc nepřidává, po většinu času se budete pohybovat furt dokola po laboratoři a hledat postavy na pokec či předměty důležité k posunu příběhu. Bohužel hra vám moc často přesně nenaznačí co máte dělat, ale i tak to není problém, jelikož se vše dá zvládnout, když budete dostatečně bloudit po všech místnostech. To je ale prakticky devíza celé hry, přebíhání z místnosti do místnosti a prohledávání chodeb. Což ze začátku nevadí, ale jelikož vás postavy a ani nic víc netáhne, tak to poměrně drhne. Plus vám do toho bude on repeat hrát tohle. Jakože skladba to špatná není, ale když do ní čtete dialogy a všude pobíháte a hledáte správnou místnost, tak to celou absurdní atmosféru ještě více podněcuje.

Každopádně tu pak máte ještě program Ring! Do toho se budete často přenášet a ten slouží jako takový horší RE či SH. Tady opět budete pobíhat a hledat místnosti, jenže tentokrát s baterkou ve tmě a s nepřáteli – kteří vypadají jako opice – v zádech. No je to dost frustrující část, nejenže lékárniček je málo ale z orientovat se v tom je taky něco. Jasně je to takový survival horor a v těch prvkách je to vlastně dobrý, jenže opakovaní zase fetch questů a zmatené pobíháni už si užijete až až v sekcích mimo program.

Tak jako nevím, dávám tomu 55 % hlavně z důvodu že jsem to odehrál a něco mě tam táhlo. Je to zase příjemné nakouknutí do už bizarnějších vod japonských survival hororů, a i přes velké množství neduhů jsem si ten bizár i mírně sadomasochisticky užil. Doporučuji to tím pádem pouze herním harcovníkům a herním archeologům (Krom Ugry, ten hraje jen české staré shity :)

Tato hra i když může evokovat hutnou noirovou detektivku, tak vlastně nabízí velice lidský příběh, ve kterém prim hrají postavy, a to byl asi i důvod proč mě pokračování Hotelu Dusk, tak moc uhranulo.

Než si to ale více probereme, tak si pojďme v krátkosti říct o čem to je. Last Window se odehrává cca rok po událostech jedničky a setkáváme se tu opět s Kylem Hydem, jenž byl čerstvě vyhozen ze své práce a aby toho nebylo málo, tak zjistil že budova, ve které bydlí se bude bourat a musí se vystěhovat. Krátce poté obdrží anonymní dopis s tím že by se měl podívat po věci s názvem "Scarlet Star", která je údajně skryta v budově kde bydlí, a navíc může i osvětlit záhadnou smrt Kylova otce.

Jak už jsem na začátku avizoval, tak tu hlavní prim mají postavy a hlavní zápletka tu funguje jako takový katalizátor problémů postav kolem vás. Kyle totiž do té doby si s obyvateli "baráku" moc nepovídal a neznal je, bohužel kvůli jeho vyšetřování bude muset začít. Díky tomu se tak nachomýtne k lidským příběhům lidí, kteří zažívají své osobní strasti a některé i spojené právě s místem ve kterém žijí.

Setkáte se tu tak s aspirujícím umělcem, který ale je gambler a ničí si sám život či místním hospodským který je svobodným otcem který teskní nad tím, jak se hnusně zachoval ke své životní lásce a zda je vůbec možnost to po hromadě let napravit. Jasně, příběhy se mohou zdát banální, jenže jejich opravdovost skloubená s melancholickou atmosférou celé hry, vás prostě za srdce chytne. Já osobně jsem si příběhy postav a jejich zapojení do celého příběhu užíval i poměrně více než celou tu hlavní zápletku, která ale není vůbec špatná.

Musím ale ještě pochválit že – i když ne moc-, tak si sem tam dává hra i lehkou pauzu a nechává vás si s postavami zahrát třeba kulečník, či vám dá scény ve kterých si postavy jen tak povídají na baru a řeší život. Prostě skvělý. V rámci příběhu a postav nemám co vytknout.

Co se týče hratelnosti, tak ta se nemění oproti prvnímu dílu a pořád se to ovládá jak taková knížka. Hra také pořád obsahuje velké množství miniher, které využívají dotykový displej i mikrofon (jsou pořád zábavné). Co se týče obtížnosti tak ta je víceméně v pohodě. Ve hře často víte, co máte dělat a postavy vč. hlavního hrdiny vám to často i vyloženě řeknou. Problém ale může nastat maximálně v některých puzzlech, které po vás třeba vyžadují zaklapnutí displeje vašeho NDS, a ne vždy to zadání je jasně dané. Co ale si zaslouží velkou chválu, tak je možnost vyřešit některý problém vícero způsoby, to jsem nečekal.

Jinak asi nemám co více vytknout, důvod, proč dávám 90 % a ne 100 % je ale jednoduchý, i přes to že hra nabízí chvíle mezi postavami kde si jen tak povídají, tak jich je pořád málo a hra si úplně říká o tak ještě 4 hodiny navíc aby s nimi hráč mohl ještě o něco déle zůstat a některé linky nepůsobili místy lehce povrchně. I přes to hra nabízí nevšední detektivní zážitek a velkou porci skvělé atmosféry, hudby, hravých puzzlů a příběhu.

Dalo by se říct, že Goodbye Volacano High je typická "LifeStrangovina". Přeci jen tu zase sledujeme partu puberťáků kteří řeší své osobní problémy, rodinné strasti, identitu či obavy o budoucnost. Jediný rozdíl tak je ten, že to jsou dinosauři a řítí se na ně asteroid, což značně zkomplikuje už tak jejich nabobtnávající problémy.

Tyo, co tak napsat o této hře? Problém je že se opravdu jedná o silně interaktivní hru, která po většinu působí jako když sledujete animovaný seriál. Akorát s tím rozdílem že občas vyberete, co postava řekne nebo si na chvíli zahrajete nějakou minihru. Ta nejmarkantnější je rytmická. Hlavní postava Fang je totiž se svými kamarády v kapele, takže si tu užijete poměrně dost fajn muziky a příjemných rytmických pasáží, které nejsou nikterak obtížné, ale hrají se příjemně.

Což to by bylo prakticky z gameplaye všechno, hlavní je tu prostě příběh. Jak jsem tedy už na začátku nastínil, tak tu sledujeme partu studentů během jejich posledních dnů na planetě. Což je podle mě docela příjemný zvrat na už zajetou teen drama formulku (neříkám ale že je to nějak ultra originální). Postavy tu jsou sympatické a zastávají docela široké spektrum osobností, orientace či pohlaví. Fajn mi přišlo že nic z toho do vás hra netlačí na sílu, a to, zda postava je trans není její hlavní charakterová vlastnost. Upřímně jsem totiž čekal poměrně velkou dávku cringe a nimrání se v těchto tématech s únavnou kadencí, což k mému překvapení tu nebylo.

Všechny témata se tu řeší poměrně s lehkostí, a i když je škoda že se tu některá – kvůli délce pěti hodin – jen nakousnou a více nerozvedou, tak i přes to jsem si značnou většinu postav oblíbil. Co mě ale na druhou stranu poměrně naštvalo je systém rozhodování. Přijde mi, že tu vlastně žádnou pořádnou změnu v příběhu neučiníte, max, zda s vámi jedna postava bude chodit nebo ne. Což naštve ještě více, když tu jednu postavu na romanci vám tvůrci pořád cpou pod tlakem během celé hry a nedají vám ani šanci tu linku skipnout. Ano jde o osobní preference, ale ta postava mě celou dobu tak strašně srala a nebavila, navíc byla příšerně otravná. Ale tvůrci si asi mysleli že opak a cpou vám jí v takových křečích, že jsem už měl chuť některý její pasáže přeskakovat.

Holt je škoda že těch potencionálních romancí tu není více, když v prvních konceptech měla hra být spíše dating sim, škoda. Další věc, co mi byla líto je že se tu tvůrci až moc času soustředili na DaD seance, které sice byli fajn (i když nebyli z nějakého důvodu nadabované) ale zbytečně sebrali prostor pro již zmiňovaná naťuknutá témata či šanci strávit více času s postavami mimo hru. Ano, je pravda že "dračák" odrazuje to co se postávám děje, ale nic to nemění na tom, že to bylo podle mě v takovém množství zbytečný.

Vžijete se tu do kůže profesora Patricka Moorea, který kromě učení na univerzitě má poměrně zajímavý vedlejší koníček. Tím je studie paranormálních jevů, kterou vykonává se svým kolegou profesorem Wardem v jejich Oddělení metafyzických vyšetřování pod záštitou univerzity. Bohužel kolega Ward se jednoho dne ztratí a to i s velkým balíkem peněz vybraným z bankovního účtu univerzity. Patrick je poté postaven před nelehký úkol, kterým je nejen najít kolegu Warda, ale také do 72 hodin předvést školní radě důkaz o existenci paranormálních jevů. Pokud se mu to nepodaří, oddělení bude zavřeno. 

 Jelikož se jedná o klasickou point and click adventuru, tak je tu děj samozřejmě to nejhlavnější a musím říct, že se opravdu povedl. Jak tomu bylo už v minulé hře, i zde se ladně kombinuje fikce s reálnou historií. Pokud tedy patříte mezi příznivce období kolem roku 1907 nebo máte načtené autory té doby, tak se opravdu máte na co těšit. Hra je totiž prošpikovaná narážkami či odkazy na různé události, autory či díla a jde jasně vidět nadšení tvůrce pro dané téma.

Pokud ale nepatříte mezi hráče, kteří mají rozhled v tomto období, tak se nemusíte bát. Hra toho totiž nabízí dost i pro vás. Tím je zejména skvěle vystavěný mysteriózní příběh, který vás zavede jak do chudobných čtvrtí, tak po místní smétánku nebo i do Skotska. Docela mě překvapilo, že hra nabízí velké množství obrazovek, hlavně když vezmeme v potaz, že se jedná o malou indie hru od jednoho člověka. O to víc mě ještě udivují i příjemné detaily, které hra obsahuje. Například můžete zajít třeba do kina na dobový film, přečíst si povídky v knihkupectví či se zúčastnit znalostního kvízu. 

 Také se mi velice líbilo zařazení dobových skladeb do různých lokací. Samotné lokace navíc vypadají dost živě a určitě se jedná o znatelné vylepšení oproti Nightmare Frames, které sice nevypadalo špatně, ale jde zde vidět určitý pokrok. Ten mi přišel i co se týče samotného scénáře. Ne že by byl nějak lepší, ale jsou tu vidět menší změny. Zatímco u Nightmare Frames jsem si stěžoval na lehounce nudnější začátek, An English Haunting skvěle plyne od samotného začátku. Co mě dále překvapilo, byl fakt, že se tu přitlačilo na humoru, který je tu ve větší míře a pracuje se s ním lépe. Navíc i díky němu jsem si často připadal, jako kdybych viděl záblesky starších goticko-hororových komediích, jakými jsou třeba Comedy of Terrors či The Raven (od Rogera Cormana). Ale nebojte se, dojde tu i na dost hororových momentů, vyvolávání duchů či naháněčku s kultem druidů. Mix žánrů se tu prostě povedl na výbornou. 

 To samé platí i pro postavy, které mě neskutečně bavily (myslím tím všechny hlavní postavy) zejména skvělými dialogy mezi nimi, kterých je tu opravdu hodně. Z toho důvodu ale může některým hráčům vadit absence dabingu. Je to škoda, ale je to pochopitelné. Přece jenom se jedná o indie hru a tvoření her není autorova hlavní pracovní náplň. Absenci dabingu vám ale vynahradí výborný soundtrack, který poslouchám doteď. Pojďme se ale ještě podívat na srdce všech adventur a tím jsou puzzly. 

 Autor před vydáním sliboval, že hra bude oproti předchozímu titulu obsahovat více puzzlů spojených s prací s inventářem. Neříkám nic, bál jsem se, že se obtížnost vyšplhá do absurdních výšin, jako tomu bylo v adventurách z dob minulých. Naštěstí tomu tak není. Puzzly tu jsou logické a dávají smysl v kontextu příběhu a co vaše postava zažívá. Neřekl bych, že jsou nějak jednoduché, pár záseků jsem kvůli své vlastní blbosti zažil, ale jedná se o příjemnou náročnost, která nenarušuje plynutí příběhu. Co si budeme povídat, to občas u příběhových adventur bývá problém. Nabyde vám přílišné množství lokací spolu s předměty a vy pak musíte backtrackingovat značnou dobu všechny lokace, abyste přišli na řešení daného problému, a rázem z vás nadšení z příběhu vyprchává. Tady to opravdu nehrozí a vy vždy víte jasně, co máte dělat. 

 Ovládání je klasické, nečekejte ovšem žádné zvýrazňování aktivních předmětů či nápovědu. Ve hře se jede pěkně postaru, což je fajn, jelikož mě samotného vždy ingame nápověda svádí k tomu si každý větší problém vyřešit pomocí ní. Takže tady nic extra nečekejte. 

 An English Hauting je super a já mu nemám prakticky co vytknout. Jedná se o skvěle napsanou a s láskou udělanou mysteriózní adventuru, která vás se vší parádou přenese do atmosféry Londýna roku 1907. Já si tu jízdu užíval po celou dobu. Jsem zvědavý, co nám Postmodern Adventures přinese v budoucnu. Snad bude kvalitou pořád vzkvétat, jak tomu naznačuje i nejnovější počin.

Pokud vám oznámení této hry nějak uniklo a nevíte, o co se jedná, tak jde o sci-fi příběhovou adventuru, ve které se vžijete do role Harolda, údržbáře a chlapa pro všechno, který svou práci vykonává na mimozemské planetě, do jejíhož oceánu před mnoha desítkami let spadla loď bývalých obyvatel planety Země, kteří se ji snažili kvůli válečným konfliktům opustit. Po mnoha letech se tak na lodi zrodila nová generace obyvatel, postavili se přeprávní trubky mezi roztříštěnými pozůstatky lodě (aby se obyvatelé mohli přemisťovat) a postupně se tak z vraku stalo místo pro poklidný život roztodivných obyvatel. Nebudu lhát, už jen samotný koncept mě velice lákal, ale samozřejmě to není to nejhlavnější lákadlo. Tím je stylizace hry do stop-motion animace. 

 Co se týče vizuálu, tvůrci tu šli do tak daleko, že většinu postav a objektů, které ve hře uvidíte, si ručně vytvořili, vyřezali a nabarvili. Podle mě je to fascinující a já osobně vždy ocením, když vývojáři ujdou tu extra míli pro plnohodnotný zážitek. Naposledy jsme mohli v tomto stylu vidět například mysteriózní adventuru Truberbrook, která i přes nádherný, také ručně dělaný vizuál, byla pro mě menším zklamáním a dovolím si říct, že Harold Halibut jí v mnoha aspektech poměrně převyšuje. Jak jsem už zmínil výše, jedná se o příběhovou adventuru, ačkoliv já osobně bych se nebál hru zařadit i do škatulky filmových adventur, jelikož tady žádné těžké puzzly nečekejte.

Opravdu se jedná o interaktivní narativní zážitek, což hře vůbec neškodí, ba naopak toho nabízí opravdu dost. Jak jsem nastínil, celá hra se odehrává na lodi potopené v oceánu cizí planety. No a vy jednoduše žijete život údržbáře Harolda. Ten velice často plní úkoly, které jsou nad rámec jeho povinností. Je to takový univerzální chlápek pro všechno, který dělá činnosti, které ostatní nechtějí vykonávat. Od toho se poté odvíjí i celá náplň hry, kdy proplouváte životem na lodi, bavíte se s postavami, plníte různé úkoly a do toho se velice pomalým tempem posouváte v ději, který ale není příliš důležitý. 

 Přijde mi, že nejsilnější devízou hry je právě život na lodi spolu se zábavnými postavami a hravým prostředím, které mě bavilo po celou herní stopáž. Bylo to dáno i tím, že každý herní den na vás v různých místech lodi čekají nové interakce či vedlejší úkoly. Nutno říct, že většina je velice povedená a vy tu budete například řešit spor “skoro” indentických paterčat nebo zkoušet doručovat dopisy, které nikdy nenašly svého příjemce. Všechny tyto aktivity máte přehledně zaznamenané ve vašem “pageru”, ve kterém se vám zobrazují jak úkoly, tak například zprávy od různých postav; představte si takového PIPBOYE. Také během vašeho putování lodí a plnění hlavní dějové linky či vedlejšáků vám může i některá z postav napsat, zda si právě nechcete zajít na skleničku, či se za nimi stavit a pokecat s nimi. Těchto interakcí bohužel není zase tak velké množství, ale hezky přispívají do pocitu živějšího světa. 

 To jednoduše musím pochválit, jelikož i přes mé obavy, že se mi prostředí potopené lodi okouká, se tak nestalo, a díky různým odbočkám v příběhu či tomu, že máte vždy něco nového k objevování, jsem se cítil jako doma a už každý nový den vyhledával, jaké nové dialogy si otevřu. Tímto ale míra detailů a zábavy v potopeném světě nekončí. Celá loď je totiž rozdělená na několik sektorů, které jsou pospojované trubkami, díky kterým mezi nimi cestujete. To je z důvodu, že po nárazu se loď rozpadla a hodně sektorů pluje odděleně od ostatních.

 Musím říct, že mě to cestování za celou stopáž neomrzelo, a to i když při vystupování se vám přihrávají dokola ty samé hlášky od společnosti “All Water”, která trubky spojuje a věčně vám děkuje, že využíváte jejich služby, přstože vlastně nic jiného na výběr nemáte. To skvěle dokresluje absurdní a vtipnou atmosféru celého života hlavního hrdiny. Ano, podle popisu se to nemuselo zdát, ale celý příběh spolu s dialogy je často napsaný s nadsázkou a velice příjemným humorem. Zpátky ale k sektorům, ty nabízejí různorodá prostředí. V jednom například máte restaurace, arkádovou hernu, ve které si můžete zahrát tři arkádové minihry, továrnu a další zajímavé věci. Nové sektory se vám otevírají během postupu příběhem, nemusíte se proto bát, že by šlo pořád o to samé. A i kdyby, jednotlivé místa mají tak hezké, detailní a místy i kreativní zpracování, že se vám to jen tak neokouká. 

 K tomu přispívá i naprosto výborný dabing a animace, které jsou naprosto špičkové. Jde za nimi vidět obrovský kus práce. To stejné platí pro soundtrack, který výborně podkresluje celou podvodní atmosféru. Nedokážu ani popsat, kolikrát jsem schválně procházel místnostmi pomalou chůzí, abych si to všechno pořádně užil. Takže ano, vizuál, postavy a vše kolem je tu naprosto perfektní. I tak se ale hře nevyhnula nějaká menší zakopnutí. Tím hlavním je podle mě skoro až neexistující gradace příběhu. Z valné většiny se jedná o takové proplouvání životem s tím, že někde na pozadí se formuje jakási hlavní linka, která ale vlastně není podstatná, jelikož tvůrci tu naprosto neumí pracovat s jakýmkoliv napětím. 

 Často se pak stává, že se tu po třech hodinách vytvoří nějaký konflikt, ale ten se lusknutím prstu vyřeší a pokračuje se dál. Místy mě až vyloženě překvapilo, jak antiklimatická celá hra umí být. Ano, naštěstí tu má nosné postavy a aktivity, které vám to celé vykompenzují, ale stanovená délka 12 hodin (já měl 16 hodin na Steamu) příběhové nedostatky prostě nezakryje. A ano, celá hra je hlavně o poselství, že se nemáte bát plout svým vlastním proudem a nenechávat se jen tím davovým unášet, což hra skvěle parafrázuje celou gameplay složkou, kdy jen plníte zadávání jiných postav, ale to je prostě na ryze příběhovou hru málo. To zamrzí hlavně v případě, když těch možností na větší příběhový zvrat či gradaci měli autoři nespočet, jen to holt vždy spláchli do záchodu. Z toho důvodu jsem se pak upřímně cca dvě poslední hodiny nudil, protože to byl naprosto typický příklad nudné scenáristky, kdy pro vysvětlení filozofie postav musíte využít psychadelicko-surrealistických scén, což už bylo viděné tolikrát a moc mi to do hry nepasovalo. 

 Tohle bych označil za asi největší zápor celé hry, což u primárně narativní adventury je poměrně na škodu. Mohl bych se i lehce opřít do toho, že hra neobsahuje žádné puzzly či něco více interaktivního, krom průchodu lokacemi a povídání si, ale to by bylo zbytečné, jelikož právě odprostění se od těchto mechanik dělá z této hry poměrně celistvý zážitek a nic bych na tom neměnil. 

 Harold Halibut je tak velice poutavá a nádherná filmová adventura, která v sobě krom skvělých postav, nádherného designu a úžasného soundtracku má i velké srdíčko. Uvedené aspekty z toho všeho dělají nadprůměrný zážitek, který vás minimálně do posledních dvou kapitol bude bavit na jedničku. Je tedy pouze na škodu, že celý hlavní příběh vyšumí naprosto do prázdna a nedokáže ve vás vzbudit ani špetku napětí či strachu o vaše milované postavy, kvůli čemuž se pak pe konci hry můžete nudit nebo se cítit frustrovaní. Přesto ale Halibuta doporučuji všem, kteří si chtějí užít poměrně nevšední zážitek. Kdyby hra byla o trochu kratší či nabízela šikovněji uchopenou hlavní příběhovou linku, nebál bych se s hodnocením jít znatelně výše.

Nějak mi začíná připadat že melancholické adventury, které řeší psychické či existencionální problémy, se poslední dobou silně drží toho samého mustru. Nejenže často na sílu emocionálně vydírají hráče ale uchopení daného problému je prakticky vždy totožné. Postava bojuje s vnitřními strastmi a vy tak se musíte dostat do jejího nitra a probudit jí než navždy zůstane ztracená v komátu či blouznění. Což je teda jedna z berliček. Přijde mi že tropa o postavě co je nemocná/upoutaná na nemocniční lůžku a vy zažíváte dobodružství v jejím podvědomí je nadužívaná debilita která by měla skončit. Protože díky tomu se tvůrcům dá ledacos odpustit a navíc to zbytečně levně hraje na emoce hráčů.

No a Shanghai Summer není žádnou výjimkou... Jo vím SPOILER, SPOILER, ale podle mě to nevadí protože hra vám to dost explicitně řekne v úvodní půl hodině. Což byl teda taky naprostý dick move. No, ale pojďme si jen ve zkratce říct příběh.

Nazval bych ho jako čínskou odpovědí na  A Space For The Unbound, nebudu říkat v čem přesně, ale kdo to hrál tak už podle popisu Shanghai Summer to dost jistě pochopí. Vžijeme se tu do role Baichuana, který poslední dobou má pocit že v jeho životě není něco úplně v pořádku. Často totiž vidí záblesky vzpomínek které si nepamatuje či podivné náhledy do jiných realit. Nedlouho poté se mu zjeví černá kočka, která mu sdělí že je uvězněn v jakém si světě, kde se střetávají vzpomínky či sny z různých realit a že Baichuan musí čelit svých strachům a traumatům, aby se dostal zpátky do svého reálného světa. 

Prostě naprostá klasika, už v první půl hodině kdy nám tvůrci řeknou jak se to vše ve skutečnosti má, jsem protáčel oči. Kupodivu ale k mému překvapení jsem se od hry nedokázal odtrhnout, jelikož i přes opravdu klišoidní příběh nabízí příjemnou melancholickou atmosféru. Celá hra prostě tak příjemně plyne, nezatěžují vás tu žádné fetch questy, backtracking, debilní minihry (A Space for the Unbound!!!) a jste jen neseni příběhovým proudem. Tomu všemu navíc pomáhá i velice relaxační ost plus i hezký vizuál. Je sice pravdou že prostředí často působí jako v mizerném rozlišení, ale podle mě je to umělecký záměr a má to třeba působit jako fotky nalepené v deníčku či kresbičky. A upřímně mi to celou atmosféru ještě umocňovalo.

Postavy nejsou na tom o nic hůře a vy se tu seznámíte s různorodou plejádou postav kde většina mi přišla sympatická a každá sice měla stokrát okoukané problémy, které se řeší v každé podobné hře, ale zase se mi líbilo že se v tom hra neutápěla a řešili se s poměrnou lehkostí. Škoda jen že celkovému dojmu škodí poměrně horší překlad, který očividně nikdo nekontroloval a dost dialogů šustí papírem a nebo vyzní velice těžkopádně. Místy to totiž dost kazí dojem a nezní to jako něco co by postava v tomto věku řekla. Otázkou ale je do jaké míry to je špatný writing nebo zmršený překlad. I tak jsem se přes to dokázal přenést a po většinu času se bavil, ale neříkám nic, občas jsem ucítil lehkej cringe. Když tam například hlavní hrdina začal peskovat studenta o tom jak by se měl soustředit na učení a že kam půjde jeho život když bude chodit za školu, to mi přišlo dost mimo od skoro cizího člověka (aler horší writing). Naštěstí to nepřevyšuje ale ty fajn momenty co ve hře jsou, takže dobrý.

Co se hratelnosti týče, tak je to hlavně silně narativní adventura bez puzzlů, příjemně mě ale překvapilo to, že sem tvůrci zakomponovali flowchart, která mi tu teda přijde lehce zbytečná, ale zase přidává do hry lehkou míru interaktivity. Hra má totiž hromady konců, ke kterým po čas hry můžete dojít, i když ten správný je ten úplně v závěru hry. Přijde mi to ale zbytečný, protože tyhle what if endingy vám toho moc nedají a přišli mi místy do počtu, ale co už, jako mínus to rozhodně neberu. Dále tu pak můžete nahlížet od deníčku kam se vám zapisují různé informace o postavách či dění, nebo můžete hledat po lokacích sběratelské kartičky s chobotničkami :)


No a to je vše, jedná se prostě o příjemnou melancholickou adventurku, která je sice klišé, dialogy občas šustí papírem a má to horší překlad, i tak se ale jednalo pro mě o opravdu příjemnou jednohubku kterou jsem si užil a myslím že by jste si jí užili i vy kteří těmto "fritolovinám" holdujete. Je to záležitost cca na 4-5 hodin, což je taky fajn. Jo a nemá to dabing!

Ash is Back!

THQ tímto dílem dovršuje svojí Evil Dead trilogii a musím říct že se loučí poměrně se ctí. Navíc mi i přijde že se jedná o nejvíce ambiciózní díl (na poměry béčkového žánru), nejenže je tu poměrně dost cutscén, které jsou velice povedené, tak je tu i velké množství zábavných dialogů napříč celou hrou. Navíc co se týče gameplaye tak se asi jedná i o nejvíce zábavný díl, i přes to ale hra trpí několika neduhy.

Pojďme se ale nejdříve mrknout na příběh. Ten navazuje na konec druhého filmu a ukazuje nám "What If" scénář toho co by se stalo, kdyby se Ash nedostal skrze portál do středověku. Tady po masakru v chatě je uzavřen do speciální psychiatrické léčebny. Bohužel to by nebyl Ashův luck, kdyby místní německý doktor neukradl Necronomicon a nesnažil se získat moc démonů a tím je opět jednou nevypustil na svět. No, a tak Ashovi nezbývá nic jiného než si nasadit motorovku na svůj pahýl a brokárnou rozstřílet pár hlav,

Co musím hned pochválit je dabing, jehož se opět ujal výborný Bruce Campbell, který jako už v minulém díle, posouvá celou hru o pár bodu nahoru. Tvůrcům to ale nejspíše nestačilo, a ještě si přizvali Teda Raimiho (což je poměrně taky kultovní béčkový herec a brácha režiséra originálního Evil Dead), který tu ztvárňuje vašeho liliputího nemrtvého side-kicka. Ten krom toho že s hlavním hrdinou vede časté absurdní a dementně vtipné dialogy, tak umí být i nápomocný. Vy ho totiž během soubojů můžete kopat na různé nepřátele které on pak efektivně zlikviduje (většinou pomocí urvání hlavy) či je znevýhodní. Další featurkou je i to že ho Ash může posednout a dostat se skrze něj i na hůře dostupná místa.

Hratelností se každopádně hra řadí ke klasickým hack-n-slash hrám. Kde většinou kosíte nepřátele dvě způsoby, střelnou zbrání (většinou klasická upilovaná brokárna) či motorovkou. Později se k vám přidají nové featury, jako třeba grappling hook na nepřátele, co jsou od vás daleko nebo raketomet pro zneškodnění zdí apod. I přes menší různorodost těchto udělátek tu ale nečekejte žádné puzzly, které by je více využívali, vše je striktně lineární a hra vám jasně ukáže kdy co použít. Což je sice škoda, ale zrovna v této hře jsem poměrně ocenil že tu puzzly nejsou a jedná se jen o frenetickou akční jízdu plnou usekaných končetin a hlav.

Na škodu ale je že hra vás z té zábavné akce občas vytrhne naprosto debilními misemi, kdy máte vašeho sidekicka chránit před nepřáteli, než něco někam donese. Jde o to, že musíte vždy otevřít dveře tím, že donesete tři duše k těm dveřím. No a každá duše je jinde. Nejenže je to zdlouhavý, ale občas se váš sidekick zasekne či odběhne někam doprdele, aniž byste stihli dokosit nepřátele a v mžiku ho zabijou, což pak znamená že tu duši musíte dopravit znova. Ze začátku se to dalo, jenže hra pak velice ráda vám tento typ úkolů cpe více a více, a ještě delší delší. Což je prostě škoda. Jenže ona ta hra by asi měla hodinu a půl kdyby se tyhle debilní mise vyškrtli. Jop hra má cca 4 hodiny, což je ale podle mě naprosto adekvátní vzhledem k tomu o co jde.

Ve výsledku se tedy jedná o fajn řežbu, která ale i ve čtyřech hodinách spadá do poměrného stereotypu, díky "escort" misím. Je škoda že hra si nedokázala dodržet atmosféru jako v prvním levelu v blázinci, kdy se jednalo hlavně o zabíjení, a to ještě v super atmosférické lokaci. Hra vás poté provází totiž po většinu času stokami, lesy a jak už byli tyto lokace více otevřenější, tak jim chyběla ta správná atmosféra. Jinak se ale jedná o fajn rubačku, která je navíc neskutečně vtipná, a právě její šarm spolu s dabingem jsou ten hlavní důvod proč si to zahrát. Teda hlavní důvod je i ten, pokud si chcete zahrát fakt brutální gore hru.

Takže všem fanouškům Evil Dead doporučuji, i přes ten stereotyp ke konci ta hra baví, no a pokud Evil Dead neznáte tak si to nepouštějte a radši si tuto klasiku pusťte!

Na Ar Tonelico jsem se dlouhá léta těšil a už vlastně ani nevím z jakého přesně důvodu. Možná v tom hrálo roli to, že hra obsahuje romanci? No to nejspíš bylo ono. Jelikož jinak celá hra na první pohled vypadá jak každý druhý řadový JRPG, i přes to ale má co nabídnout.

Nechci z tohohle komentu udělat nějaký epický epos, ke kterému to asi i tak bude směřovat, protože mám opravdu hodně toho, co chci ke hře říci. Nejprve se ale mrkněme na příběh.

Hlavním hrdinou je Lyner, který žije v městě Platina, které se rozplývá na vrcholku vysoké věže. Podél celé věže jsou k ní upoutaná městečka či se kolem ní rozprostírají ostrovy sídlící v nebi spolu s věží. Nebudu váš zatěžovat detaily, ale prostě pevná půda byla zničena válkou bla bla. No Lynerův poklidný život je přerušen, když se zjeví ve věži viry, které začnou celou věž sabotovat a vzniká ohrožení lidstva. Tak Lajný je pověřen k tomu, aby sjel na ostrovy v dolní části věže a něco tam získal pro záchranu lidstva i jeho městečka. Prostě klasické klišé. I tak musím pochválit, že svět je zajímavý a bavil mě. Jasně JRPG, kde svět pluje po nebi je dostatek, ale tady to mělo poměrně zajímavý mythos, který ale za mě nebyl tak zajímavě podán, jak by mohl být.

Poté co hrdina dorazí na ostrov, tak už se z toho stává typický roadtrip světem s bandou rozličných postav. Jsou to sice typické archetypy, ale na druhou stranu někteří z bandy jsou sympatičtí a umí pobavit. Bohužel ale zase nějaké postavy jsou poměrně do počtu a jsou k uzoufání nudní. A nemyslete si i ty zábavné postavy pak ve výsledku nemají hloubku či dostatek prostoru na to, aby zábavnými zůstali, což je dané celkově naprosto nefunkčním fázováním děje. První kapitola ze tří je poměrně fajn, člověk se seznamuje se světem, postavy se představují a jsou mezi nimi poměrně zábavné dialogy a příběh plyne. Druhá kapitola je zase vážnější, ale bohužel jí začne od půlky docházet dech. Postavy se rozdělí a podle routu který zvolíte s vámi zůstanou jiné postavy, já dostal toho nejnudnějšího parťáka :D Tím pádem je dynamika pryč a když už se postavy zase spojí, už si nějak nemají co říci a najednou celá chemie je rázem fuč. Pak přijde třetí kapitola, která dává pocit, jak kdyby epicky ukončený seriál po pěti letech oživili tou nejzbytečnější sérií ever (koukám na tebe Scrubs!). Děj je natahovaný, zbytečně vás posílá na různé fetch questy, nudný backtracking a do toho jsou už postavy totálně nezáživné.

Ano, dialogy jsou už omezené na nutné příběhové minimum, humor je totálně v kelu, a i přes to že třetí kapitola není extra dlouhá, tak mi přišlo že jí hraji 50 h, přitom to bylo tak 6-8. Vůbec nechápu, jak mohl nastat takhle brutální rozklad. Přitom v první kapitole jsem se bavil. No nic. Když už teda řešíme příběh a kapitoly, určitě by se hodilo představit i poměrně zajímavý systém který se týče tří ženských protagonistek, musím říct, že ten beru jako velké plus. Jde o to že celý svět se točí kolem rasy Revytalis, co jsou ženy s ocasem :). No prostě mají schopnost, že pomocí zpěvu dokáží svému parťákovi dost pomoci při boji, díky různým magickým schopnostem, který zpěv aktivuje. Abyste si ale tyto schopnosti otevřeli musíte se tzv. s tím Revitalim "divenout" do jeho Comosphéry...ne nebudu to tu vysvětlovat...

Comosphéra pak funguje něco jako "darkplace" (nebo jak se tomu říká) v Persona sérii. Rozdíl je že je to celé jako visuální novela, při které řešíte vlastně vnitřní problémy dané postavy. Je to podle mě strašně fajn, jelikož oproti Personě tu fakt ty psychické problémy jdou do hloubky, a nejen že se to rychle naťukne v dungeonu. Líbilo se mi to hlavně kvůli tomu, že když jsem hru začínal hrát a bavil se v campu s jednou z holek které můžu randit, tak jsem si říkal: Proč se chová takhle? Proč se furt dokola ujišťuje? Proč se mě ptá na to samý? Vy pak totiž v comosphéře zjistíte že třeba daná postava má silný trusting issues, nebo že má sebedůvěru na bodu nula. Krásně to pak vše do ze sebe po čase hraní zapadlo a vy si i během hraní pak můžete všimnout, jak se postava mění. Opravdu. Což jsem koukal. Dlouho jsem nezažil JRPG, co by opravdu takhle do hloubky řešilo, co dokážou způsobit neléčený psychický problémy a když je člověk v sobě nechá růst. Pecka! Doporučuji proto do Comosphéry pravidelně chodit.

Další na řadě je combat! Ten mě poměrně bavil a funguje tak že máte partu tří postav plus revitaliho (krom vaší postavy jsou parťáci volitelní). Revitali funguje tak že vám během souboje tvoří skladbu kterou zvolíte, například healování no a účinnost této skladby se zvedá podle toho, jak bojujete, a i třeba tím že chráníte Reviteliho před přicházejícími útoky. Vy tak můžete navyšovat procenta účinnosti dané skladby, dokud si Revitali nevyčerpá MP. Musím říct, že tento systém se mi poměrně zamlouval, jelikož přináší čerstvý vánek ve stojatých vodách tahových soubojů a také zvyšuje míru taktizování. Jelikož dané skladby nemůžete používat neomezeně, takže si musíte během souboje naplánovat, jak kdy, co použít. Fajn je že ale na odpočívadlech si můžete doplnit jak skladby, tak životy a MP najednou.

Co se týče obtížnosti, tak tak je bez možnosti volby a zařadil bych jí do mírně střední obtížnosti. Potřeba grindu tu není velká, pokud tedy nebudete přeskakovat náhodné souboje. Ty jsou tu dost otravné, ale hlavně na začátku dost pomůžou v levelování. Později se ale stanou poměrně otravnými, a to hlavně v dungeonech ve kterých musíte řešit puzzly. I tak ale opravdu doporučuji si později dávat každý druhý fight, jelikož sama hra vám dává možnost fight přeskočit kdykoliv kdy máte k ruce Revitaliho. Což jsem místy využíval poměrně dost a pak mě to v závěru silně kouslo zpátky do prdele. I tak ale jsou souboje většinou vyvážené a fér.

No, mohl bych tu popisovat další aspekty, ale to by nikoho nezajímalo. Takže to jen shrnu... Jedná se o fajn RPG, které doporučuji si zahrát pro rozšíření znalostí, má to fajn mechanismy a nápady, ale na druhou stranu to v dosti místech působí nedopečeně. Ale asi díky tomu pak člověk více ocení druhý díl, který je údajně solidním upgradem!

PS: Nolan North dabuje hlavního hrdinu...WHAAAAAAAAAAAAAT?!?!?

Proč já si tohle dělám? Proč musím mít potřebu si vždy něco dokazovat hledáním zapadlých adventur a jejich dohráním?!?!? Pak se nemám čemu divit že narazím na takovýto bizár jménem Ark of Time. Není také divu že když jsem pročítal recenze na Moby tak jsem se často setkával s něčím jako " It has some of the worst voice acting I can remember hearing in a game"nebo " This is the worst game that I've totally enjoyed", i tak to ale moje odhodlání nesetřáslo a já se do toho střemhlav pustil.

Hlavním hrdinou je tu sportovní novinář Richard, který je svým editorem pověřený aby zanechal neambiciózního psaní a radši se podíval na záhadu zmizelého profesora. No a vy se tak ve stylu Broken Swordu vydáváte na dobrodružství po různých částech světa, a že to místy dá zabrat. Příběh je podle mě takové typické dobrodružné klišé, kterému ale schází jakýkoliv pocit nebezpečí. Hlavní hrdina si tu totiž během svého vyšetřování v klidu prochází řeší jednu logickou či nelogickou hádanku za druhou a vlastně nic se neděje. Což často vedlo k tomu že jsem se do hry vyloženě nenutil s pocitem toho jak to dopadne a co dalšího se stane. Protože tady vlastně ve výsledku o nic nejde, což je veliká škoda.

Naštěstí to kompenzuje jiná stránka, a tím je ta humorná. Nečekal jsem že se bude jednat o tak vtipnou hru. Tady jsem totiž našel místy opravdu velice vtipné a absurdní dialogy, některé tedy až tak trapně vtipné že nešlo jinak než se pousmát. Také tomu dosti pomáhal i over-the-top dabing, který lidé hejtují, hlavně co se týče hlavní postavy, mě ale bavil. Richardův dabér totiž přehrává a fakt zní a dává vám pocit takového stereotypního lehce vymletého naivního sportovního novináře. Navíc i humornost některých dialogů připisuji hlavně jemu. Takže nevím, mě ten dabing k tomu celému sedl, opravdu bych nedokázal říct že je nějak vysloveně špatný, teda až na úplný závěr hry.

S tou komediálností jdou také ruku v ruce hádanky, které tu jsou místy poměrně obtížné a to kvůli několika bodům. První je že některé hádanky jsou logické v logice absurdní ale ne reálné viz: Ukradnete holčičce kočku, aby jste jí mohli hodit oknem do kostela a ona k tomu oknu přistavila žebřík na který můžete vlézt. Či nabarvíte kraba na bílo aby jste navrátili kapitánovi jeho kraba. No a druhý bod je ten že některé hádanky tu trpí na fakt, že máte prostě dost lokacích otevřených zároveň (ty se skládají samozřejmě ještě z dalších obrazovek). No a jelikož je děj poměrně rozplizlý, tak se vám dost jednoduše může stát že zapomenete kdo vlastně dělá co, nebo jaký je váš konkrétní úkol. Nepomáhá tomu an ifakt že některé postavy musíte opakovaně kontrolovat zda pro vás něco nemají, či zda jste si nezapomněli prohlídnout nějaký předmět a tím pádem vás hra nepustí dál. Například musíte dvakrát za sebou zavřít a otevřít dveře aby se něco zmrazilo, či s někým ještě dodělat dialog aby vám babka nakreslila obraz. Což je v rámci velkých lokací a žádného deníku docela problém. Navíc některé předměty vám nepůjdou třeba zkombinovat a až po hodině zjistíte že je máte zkombinovat opačně... prostě ne použít hadici na pumpičku, ale použít pumpičku na hadičku..uf

Nemluvě o tom že se celá postava ještě navíc strašně pomalu pohybuje po lokacích, je sice fajn že přechod mezi obrazovkami máte okamžitý, ale když chodíte po dané obrazovce tak si přesuny v ní ukrátit nemůžete, což je docela na nic. Hlavnš z důvodu že ty lokace jsou prostě nechutný, nemají žádnou atmosféru a tyhle 3D polygonový prostředí prostě nesnáším. Hřebíček do rakve je že tu navíc ani není ŽÁDNÁ HUDBA!!! Nevím jak vy, ale pro mě je hudba jedna z hlavních devíz adventur, jak máte do háje zvládnout plnění puzzlů a backtracking když tam ani nemáte hudbu která by vás trochu zklidnila tím že si do ní zajamujete? Tady je jen debilní ambient, kterej mě začal postupem pěkně srát. Navíc mě ještě dostalo že hra údajně láká na výborný orchestrální soundtrack! Oka, jestli tím myslí tu skladbu dlouhou 6 sekund co jede furt ve smyčce když si vybíráte na jakou lokaci půjdete, TAK OK! Achjo, říkám kdyby aspoň ta hudba tam byla či udělali lepší pozadí, třeba kreslený, tak to mohla bejt tak super hra.

Já tady říkám jaký je to bizár a ono vám to asi takhle nepřijde, ale to si tu hru musíte zahrát, protože ten humor, hnusný lokace, hnusný postavy, ujetý dabing, neexistující ost, otravný ambiente zvuky, to je prostě mix který vám z toho udělají hru na kterou nezapomenete. Budete se smát, budete se proklínat že jste si to vybrali ale nakonec si myslím že vám to i něco dá. Lituji zahraní? Ne! Užil jsem si to, ten humor a přeafektovaný voice acting mě prostě bavili a díky tomuhle si mě to udrželo celých cca 8 hodin.

Na závěr jen dám ještě takový bonusový poznatky. V závěru hry, je například pecková scéna kdy ženská postava (má pocelou dobu hry ženský hlas) je najednou z ničeho nic posledních pár vět dabovaná chlapem, který tu ženu tak kvalitně imituje jako váš opilý kámoš co nadává na to jakou megeru má doma. Hned poté hlavní hrdina udělá ten nejhorší výkon v dabingu jaký jsem kdy v životě slyšel (Megan Fox v MK má konkurenci), a ještě předtím té ženě řekne. Nevím jestli to byla sebereflexe autorů na upadající kvalitu scénáře během celé hry, ale hádám že ne... přitom ten dabing hlavní postavy byl do té doby dobrej. Jo a finální puzzly zase strašná pakárna.

Nebudu lhát, trochu jsem si to nadhodnotil, protože nový Alone in the Dark je pro mě tak trochu splněný sen na poli hororových her. Už dlouho jsem totiž tesknil po nové hororovce, která by na to šla hezky po staru. Tím myšlen například větší důraz na hádanky, mysteriózní atmosféru a trochu i té absurdity. Tohle všechno nový Alone splňuje za mě na jedničku a ač se nejedná o kvalitní Survival Horor (o který se lehce hra místy snaží) tak se jedná o velice kvalitní hororovou adventuru.

V hlavní roli tu vystupují Edward Carnby a Emily Hartwoodová, kteří se vydávají do ústavu pro choromyslné jménem Derceto, aby tam našli Emily strýčka Jeremyho, který poslední dobou začal postupně spadávat do šílenství. Ihned po menším nastínění děje si můžete vybrat za jakou z těchto postav budete hrát. Bohužel, ale jednotlivé linky se krom jedné kapitoly výrazně neliší a změny jsou spíše kosmetické (budete mít jiný dialog, přečte si jiné spisy či se vám cutscena spustí na jiném místě atd.). Takže tady jsem si vybral dle sympatií a první volba vzešla na Carnbyho, jelikož mám prostě slabost pro hard boiled detektivy. No a poté je čas najít strýčka Jeremyho!

Co musím ihned v rámci příběhu pochválit je ta skvělá dobová atmosféra, prostředí celého panství Derceto, a hlavně příjemnou absurdní, a i surrealistickou atmosféru. Kdy vlastně hlavní postava je vhozena do víru podivných událostí/kosmického teroru a při prozkoumávání panství se mu ledabyle zjevují postavy které ještě více přispívají do celého chaosu a surrealistické atmosféry, které navíc pomáhá hudba, která jako by vypadla z pera Angela Badalamentiho/Davida Lynche. V tomto ohledu jsem byl naprosto spokojený, jelikož více než na jumpscary hra spoléhá na mysteriózní atmosféru a nádech Gotických hororových filmů z 60-70s či noirovek. Což já mám velice rád. Takže pokud od hry čekáte Resiho 2,3,4, budete velice hořce zklamáni, jakožto poměrně velká skupina recenzentů či hráčů. Já bych to přirovnal k období PS2 éry hororů.

To i z toho důvodu že celá hra je velice "puzzle heavy", což je poměrně osvěžující, hlavně proto že se nejedná o lobotomické hádanky, které by byli primitivní a jen do počtu. Ne tady se opravdu dočkáte poměrně hravých a místy i docela těžkých hádanek na které se dá přijít logicky, ale neříkám občas sem nějaký zásek měl. Hlavně to trochu zabolelo v momentě, kdy jsem si myslel že jsem na něco zapomněl a tisíckrát prohledával celé Derceto, což může být někdy poměrně frustrující. Na druhou stranu ale zase nemáte zprvu vše odemčené, takže nemějte strach, že byste hned zprvu měli zásek a museli se prodírat všemi pokoji.

I tak je ale dost možné že vám to prodírání se vadit ve výsledku nebude, protože celá hra je naprosto BOŽSKY ozvučena. Tyo takhle výborný zvuky jsem v hororu dlouho nezažil, každý průchod po ztrouchnivělým schodišti či po dřevěné podlaze cítíte a hlavně slyšíte, což přidávalo ke skvělému "AMBIÁÁÁNC" celé hry. A nebudu lhát, když řeknu, že jsem někdy chodil pomalejší chůzí abych si tu atmosféru užil. Jako jo, tohle je podle mě jedna z největších předností celé hry. Fakt paráda.

Bohužel i přes opravdu všechny klady, se tady najde několik záporů, ten nejhlavnější je asi soubojový systém. Celou dobu mi přišlo že ty fighty tu jsou spíše do počtu a jako jo, bez nich by to místy asi bylo méně zábavnější, ale šlo to udělat rozhodně lépe. Je sice pravdou že zbraně na blízko tu při soubojích mají odlišnou váhu a se vším se nemáchá stejně, ale i tak mi celé souboje přišli místy chaotické spolu s bugy a častým zasekáváním o nějaké textury, plus i takové nabíjení mi přišlo dost pomalé. Takže v některých momentech, kdy na mě naběhlo některých monster více, tak jsem byl chycen do chaotické pasti a moc sem si to neužíval. On prostě celkově ten survival prvek tu moc nefunguje. Nikdy totiž nemáte pocit že by nábojů, léčiv bylo nedostatek a potyček s obludami zase ve výsledku tolik není. Nemluvě o prostě totálně všedních bossfightech, který přispívají k dojmu, že tohle celé je jen odškrtnutá kolonka na seznamu.

Což bych asi řekl že to je ke kritice asi vše, ještě bych teda dodal že na PS5 i po velkém updatu jsem měl bugů, jak nasráno a bylo běžné se o něco zaseknout, cutscéna problikávala, či postavě se zdeformovala divně hlava během dialogu nebo můj oblíbený bug – prosvítání Edwardového strniště... takže asi tak. Voice acting tu hejtovat nebudu, jelikož mám na rozdíl od většiny asi hluchotu nebo nevím. Mě totiž dabing od Harboura přišel kvalitní a jeho občasným přehráváním skvěle sedl do atmosféry celé hry, to samé platí i pro Emily.

Takže jo, za mě se jedná o opravdu kvalitní old school horor, který potěší hlavně fanoušky Gotických hororů starších let či fanoušky Lynche/Lovecrafta. Já si to celou dobu hodně užíval a fakt cením příklon k adventurní složce, a i třeba potřebu pracovat se spisy co ve hře najdete abyste se dostali dál, což ještě více nutí k opakovanému přečtení, a to mě bavilo. Takže jo, za mě velké překvapení a těším se na opětovné zahraní.

O této absurdní, a pro mnohé i kultovní FMV Vizuální Novele, jsem se dozvěděl díky absurdnímu rozhodnutí Limited Run Games to vydat na moderní zařízení. Což i jak sami lidi z LRG říkají, tak je potřeba si tyhle i když špatné kousky připomínat či minimálně si tuhle historii osahat a já úplně souhlasím! Jelikož já osobně jsem si tento krátký ale zato intezivní FMV zážitek velice užil.

To bylo hlavně docíleno naprostou ujetostí celé této hry, jejíž premisa začíná celkem nevinně. Hlavní dva hrdinové (John a Jane) jsou nuceni od svých rodičů si najít protějšek. John pokud to nestihne tak musí večer mít večeři s místní ošklivkou a svojí mámou. Jane zase hrozí že si musí najít nějakého starého pardálka na firemní akci jejího otce. No a tak začíná celý tento absurdní kolotoč, který vykopne snad nejdelší intro sekvencí ever po které následuje naprsoto absurdní sled fotek jak se hlavní postavy sprchují a připravují na vyjití z bytu. Zdá se to úmorné, ale já se u toho fakt neskutečně nasmál, hlavně když tam máte minutu pozastavený zoom na psí rypák... TOP! Bohužel scény ze sprchy obou aktéru byli cenzurované :(

Poté co tento velice výživný začátek skončí, tak už máte ovládání pod kontrolou a to spočívá z toho že musíte vybírat co se stane, přičemž váš hlavní úkol je, abyste zapříčinili to aby spolu hlavní duo skončilo. Do toho vaše rozhodnutí s velkou libostí (hlavně když se rozhodnete špatně) komentuje vypravěč který vám neustále musí připomínat jaký strašný prase jste a jak vaše skóre je nejhorší v historii.

Což je skoro vše co o tom říci. Jak tu zaznělo v Drolinově komentáři, tak bych tuhle hru rozhodně nepřirovnával k The Roomu, který je špatný nechtěně, tady očividně tvůrci chtěli udělat komedii ve stylu filmů Johna Waterse, jehož Pink Flamingos či další filmy to estetikou lehce připomíná. Hra si totiž dělá srandu ze všeho a to i ze sebe. Bourá se tu čtvrtá stěna, občas jde slyšet i jak se štáb do záběrů směje a navíc to celé obsahuje snad nejdelší naháněčku v FMV historii vůbec :D Jo, bavil jsem hodně, dialogy mi úmorné nepřišli spíš záměrně natahované aby vynikla celá absurdita. Místy mi i celá hra připomínala Leisure Suit Larryho či tvorbu Al Loweho (možný gay ending). Důvod proč tomu ale dávám 65% je že je to velice krátké a hru máte do hodiny dohranou a to i přes to že je tam toho docela hodně a ve výsledku je to prostě jen obskurní jednohubka. I přes 65% to všem doporučuji pokud chcete absurdní FMV.

Mnozí z vás určitě ví že The Sims série se dočkala hromady klonů na konzole, některé fajn a některé zase velice stereotypní (ještě více než PC základní hra po týdnu hraní). Podle mě vždy byl problém pokud se snažili simulovat klasickou hratelnost simíků na konzole a to už jen z důvodu že se tato verze nikdy dodatků nedočká a navíc má většinou i mnohem omezenější možnosti. Naštěstí tu ale poté byli verze, které na to šli jinak, ať už třeba GBA verze která byla takové soft RPG, NDS verze kde se staráte o hotel či právě mnou recenzovaná verze pro PSP, která mi přijde i nejvíce pro hráče přitažlivá a to i pro ty kteří sérii Sims vůbec nehrají.

Tady se totiž jedná o vyložený fever dream, kterému sice zábavnost nevydrží do samotného konce hry, ale i tak se jedná o jednu z nejlepších konzolových verzí. No ale to si vše rozebereme postupně. Celá hra začíná tím že vámi vytvořený simík projíždí pouští a sekne se trochu o šutr který zapříčiní že musí zastavit u nejbližší benzínky a autoservisu. To že se v tomto místě děje něco zvláštního už zjistíte v moment kdy po vás servisák chce ať mu platíte respektem a ne penězi, ještě vám je znechuceně odmítne. No po zanechání auta v servisu se vrátíte a zjistíte že auto zmizelo spolu se servisákem i celou budovou a ještě na tom místě zvoní telefon kde vám jistý Doktor Newlon nabídne práci. Vy si tak seženete odvoz do Strangertownu ve kterém se snažíte nepřijít o rozum a také vyřešit problémy místních obyvatel.

Ano, celá hra je dělaná do 3D adventury a vy tak trávíte většinu herní doby řešením různých úkolů, které jsou často velice absurdní jako celá hra. Musíte tak například infiltrovat kult který uctívá Belzebeeefa, zjistit zda ve vašem sousedství nebydlí vraždící zlatokopka nebo vyhnat všechny duchy z vašeho baráku. Už jen podle těch úkolů můžete poznat že hra se nebere vážně a je tomu tak. Celý příběh je protkaný absurdními dialogy a taky si tu tvůrci dělají srandu z celé Sims série (to je asi tím že se na tom nepodílel více Maxis ani EA). Což celý příběh a dialogy jsou to hlavní co mě na celé hře bavilo. Bohužel v dalších aspektech už hra trochu slábne.

Největší problém tu je asi ten který k sérii neodmyslitelně patří, a tím jsou potřeby a simulace života. Tady je to samozřejmě všechno urychleno a osekáno, skilly si vylepšujete menším quick time eventem a vztahy tu rozšiřujete klikací minihrou ve které matchujete obrázek konverzace s tím který ukazuje druhý simík. Bohužel časté ubývání potřeb či potřeba si vylepšit skill pro posunutí příběhu, často zpomalují průběh hry a dělají celou hratelnost více frustrující. Hlavně ke konci kdy se ocitnete na vojenské základně, mi přijde že zábavnost dost ustoupila a hráč musel více grindovat skilly. Pokud ale se tomu chcete vyhnout tak si hned od začátku zkuste skoro vše dát na 7-8lvl. Nebo aspoň vylepšujte průběžně. Jelikož pak vás to může do budoucna slušně ubít. A aby toho nebylo málo ještě je tu i sanity meter, který když vám klesne skončíte v blázinci a navyšujete si ho plněním přání Simíka, není to nějaký velký opruz ale taky to občas poměrně zpomalí tok hry.

To je ale k hlavním záporům hry asi vše. Musím ale ještě zmínit další důležité prvky série a tou je třeba stavba domů. To tu nenajdete ale zase si tu můžete plně vybavit hrou stanovený byt a kupovat si do něj různé propriety, některé i exkluzivní pouze pro PSP verzi. Což teda já to vybavování používal pouze na to abych měl v domu důležité předměty na vylepšování skillů.

Dále grafická a technická stránka hry je fajn, vypadá to jako horší PC verze ale překvapilo mě že tu dost animací zachovali a že i simíci nevypadají vyloženě hnusně. Je sice pravdou že tu občas padá FPS, ale to se dá u takovéto hry poměrně pochopit a nijak extra mi to nevadilo. Takže jo, ve výsledku se jedná o slušnou mystery adventurní jízdu který ani není moc dlouhá (6-8h) a minimálně prvních pět hodin vám nabídne velkou salvu absurdní zábavy a legrace. Jedná se prostě o super adventuru v Sims světě a pokud by jste si chtěli dát nějakou divnou pařbu absurdní tak tímhle neuděláte chybu. A pokud aspoň trochu znáte Sims tak si u těch všech vtípků co bortí čtvrtou stěnu docela i užijete. Dlouho jsem nezažil hru, ve které vás do hry zapojí i samotné postavy. Takže jo, určitě to zkuste.

P Persona 4 pro mě byla vlastně takový křest co se týče JRPG a pořád si stojím že co se týče od třetího dílu až po pátý, má čtyřka nejlepší uchopení školního života a přátelství z těchto tří dílů. Jelikož jsem si čtyřku zamiloval tak jsem hned rozehrál originální trojku, která prostě pro mě byla velké překvapení, a i seznámení se sérií Shin Megami Tensei, ze které Persona vychází. Persona 3 byla ještě taková zkušební verze toho, co se pořádně rozjelo od čtyřky. Tím myslím social linky, školní život atd. Trojka (jako první díl z Persona série, co to obsahoval) v tom ještě nestála na pevných nohách a pro mě to byl problém i překvapení. Social linky nebyli tolik propracované, postavy neměli tolik prostoru, co se týče jejich osobních příběhů a dungeony byli prostě Shin Megami Tensei, a to i jejich obtížnost (popisuji dobu kdy jsem ještě nehrál žádný SMT titul)

Proto jsem velice rád že se Atlus rozhodl udělat remake třetího dílu, jelikož to opravdu potřeboval. A ano kdybych hodnotil čistě remake kvality, tak bych tomu napálil bez okolků 90 % ale jako samostatná hra? Je to prostě bohužel slabší, a to i přes změny které nám tu tvůrci nabídly. Jak jsem totiž říkal, tak v originálu byli slabší social linky, a navíc jste i nemohli nic podnikat s mužskými postavami. Tady to napravili a dodali dodatečné scénky ať už že se spolu můžete učit nebo například něco podniknout i s mužským charakterem, což jsou vítané změny. Bohužel Social Linky samotné mi přišly beze změny. třeba taková Fuuka u které jsem se na změnu opravdu těšil (protože její social link byl debilní) tak byl stejně dementní jak předtím. A i tak podobný mi to přišlo i u ostatních postav.

Navíc v rámci celkového příběhu jsou ty postavy pořád trochu méně zajímavé a nemají tolik šancí na to se pořádně ukázat, a to i přes to že pár z nich se tu dočká jistého vývoje, což ale neplatí pro všechny. A to je i z toho důvodu že tu pořád není moc mimo aktivit kde by se postavy mohli projevit v jiném světle. Což je škoda.

Ale jo dobře pojďme ještě chválit... což největší big up si zaslouží logicky kombat který je vymazlený, stylově udělaný a všechny nové "featurky" do něj bezvadně zapadají, takže k němu nemám jedinou výtku. Tak jako i k přepracovanému soundtracku (teda až na to že v některých songách dost zmírnili kytary) či novému dabingu který se vážně povedl.

Bohužel v těch jiných aspektech jsem dost trpěl. Například k rozhodnutí že tu zanechali že k romanci hlavních tří holek potřebujete vymaxované staty. Což po zjištění vás donutí k velkému grindu neboli i k zjištění že celá Persona série je vlastně velký grind zaobalený do školního života. Neříkám, že k mým znalostem z originálu to nebyla moje chyba, ale logicky jsem grindoval. Což pak jsem zjistil že mě výplň mezi hlavním příběhem kurevsky nebaví, protože už tam nemám co dělat. Mám vše na max a social linky taky. V ten moment jsem pak zjistil, jak je Persona vlastně broken v tom na co nejvíc sází, a to je školní život. Jelikož když vy se pořádně zprvu naexpíte a uděláte si postavy co máte rádi, pak už máte hovno co dělat. A co si budeme, tady nejsou všechny social linky nějak top zábavný (některé jsou vyloženě dementní). Jenže to ani není problém remaku jako originálu a neschopnosti Atlusu s tím cokoliv dělat.

Což navazuje i na to že příběh vlastně není nic světoborného a ani se to nesnaží zakrývat přes více rozvedené charaktery či jejich osobní příběhy, je to tu holt na půl cesty. Což se u toho originálu dalo pochopit, ale tady jsem čekal jisté úpravy. Nevím no. Mě to prostě krom kombatu přijde jako pořád kurevskej průměr. Ten příběh je prostě typická tropa o přátelství a vy ani nemáte krom pár dodatečných dialogů pocit, že to tak velcí přátelé byli. Je to prostě celé mid. A tady ani ten školní život není zábavný a přijde mi, že tu jde nejvíce vidět, jak ta celá premisa toho života školního je slabá a jakmile se naexpíte tak zjistíte že je to pouhý grind a ne zábava.

To je asi vše, jako remake super, dali dost novinek a snažili se zlepšit co se dalo, proto nechápu, proč do příběhu či socail linků nezasáhli více. Taky nevím, proč neupravili tu debilní potřebu mít namaxované staty na některé postavy, protože si myslím že to i dost zabijí zážitek a pocit toho school lifu. Takže tak, místy jsem se bavil a místy to nesnášel. Pokud se krom soubojáku Persona nezmění, asi už mě nebude zajímat. I z faktu že romance neprosakují do hlavního příběhu, což mělo Trails of Cold Steel, i přes jeho problémy, pošéfované lépe.