Nečekejte žádný vrstevnatý příběh nebo hlubší narativ – a vlastně to ani není záměrem. Hra funguje spíš jako hororová variace na klasické „spot the difference“ hádanky. Vžijete se do role bezejmenného návštěvníka, který omylem zabloudí do opuštěné lesní chatky. Hned po příchodu vás přivítá hlas z notebooku a sdělí vám, že jste uvízli v časové smyčce – a pokaždé, když se pokusíte odejít, vrátíte se zpět. 

Řešení ale existuje. V chatě jsou dvoje dveře: přední můžete použít, pokud se v místnosti nic nezměnilo, zadní zase tehdy, když jste zaznamenali nějakou anomálii. Pokud správně projdete osm kol, dostanete se ven. Na hororový titul jde o velmi neotřelý koncept, který navíc nevyužívá laciné jumpscary. 

To ale neznamená, že by hra nebyla strašidelná. Právě naopak – pracuje velmi dobře s atmosférou. Tím, že se neustále soustředíte na hledání drobných změn v interiéru, vás snadno zaskočí moment, kdy se kolem vás znenadání mihne neznámá postava. Chatka má navíc velmi příjemnou ambientní stylizaci – praskající krb a rádio, kde hlasatel ve finštině či švédštině neustále opakuje svou smyčku. Překvapivě mi to dodávalo jistý pocit bezpečí, a je jen škoda, že jeho monology nebyly opatřeny titulky – vůbec jsem tak netušil, o čem vlastně mluví.

Ale zpět ke hratelnosti. Jak už jsem zmínil – je velmi jednoduchá. V každém kole prostě vybíráte, které dveře použít. Hlavním tahákem je pozorování rozdílů, a musím říct, že mě fascinovalo, jak tenhle princip postupně ve hráči vyvolá až paranoiu. Pokud budete hrát delší dobu v kuse, začnete zpochybňovat úplně všechno – byl ten rámeček u mapy vždycky takhle barevný? I když jste ho několikrát viděli, najednou si nejste jistí. Pomáhá tomu i fakt, že na stole máte notebook, který eviduje správné volby. Uděláte-li chybu, vše se vynuluje a začínáte znovu. Napětí tím výrazně stoupá.  

Rozpoznání změn není vždy snadné, a bavilo mě, že autor kombinuje výrazné a očividné změny s nenápadnými detaily – třeba odlišnou barvou objektu. Často jsem si říkal, že mám vše pod kontrolou, jen abych v následujícím kole přehlédl třeba otáčející se kolo v pozadí a vše se vyresetovalo.

Jedinou výtkou je jistá nekonzistence. Jelikož se rozdíly generují náhodně, může se stát, že projdete pět kol bez problémů a pak přijde nepatrná změna, kterou nelze snadno zaznamenat – například barva vlajky. Hráč pak tápe, jestli se má soustředit na „hororové výjevy“ nebo čistě na vizuální rozdíly.

Trochu mě mrzelo i to, že lore chatky zůstává neprozkoumaný. Po úspěšném dokončení osmi kol se jen dozvíte, kolik anomálií jste zaznamenali – ale už ne, které vám unikly. Chápu, že to má zabránit zpětnému opakování podle návodu, ale stejně bych uvítal možnost zpětně zjistit, co jsem minul.  

Navzdory těmto drobným výtkám považuju   Finnish Cottage 8   za velmi povedený hororový twist na známý puzzle princip. Jen škoda, že mimo tuto mechaniku nenabízí prakticky žádný další obsah a hra je i poměrně krátká – pokud nemáte ambici hledat úplně všechny rozdíly. Osobně bych uvítal více příběhového pozadí.

Za pět eur však dostanete povedenou a originální jednohubku, kterou si navíc můžete užít i s kamarády – stačí se střídat, hledat odchylky a diskutovat, co se změnilo. Přesně takhle jsme to zkoušeli s mým spolubydlícím a byla to fakt zábava.

Vžijete se do role vámi pojmenované postavy, která právě získala práci ve slibné firmě a pracuje z domova. Jenže dřív, než se stihnete rozkoukat, jste nahrazeni umělou inteligencí a o práci přijdete. Váš život ztrácí směr – dokud se vám neozve záhadná osoba a nepošle vám podivné brýle. Díky nim začnete vidět předměty kolem sebe úplně jinak… a dokonce s nimi randit. Stůl se před vámi promění ve statného vousáče a vaše vana v namyšlenou, ale přitažlivou slečnu. 

Každá z postav je vtipně a nápaditě propojená s předmětem, který ztělesňuje. Setkáte se třeba s horkovzdušnou fritézou, kterou představuje holohlavý muž s božským komplexem. Právě v těchto nápadech spočívá největší síla (ale místy i slabina) hry. Navíc každá postava má vlastní dabing – často velmi kvalitní a občas i hvězdný – který jim přidává na charakteru. 

Smekám pomyslný klobouk nad tím, že autoři vytvořili rovných sto předmětů – každý s vlastním příběhem, osobností a nápadem. Pravda, ne u všech to funguje stejně dobře, ale většina z nich je zpracovaná opravdu s chutí. Hra je laděná spíše do komediálního tónu – i když se dotýká vážnějších témat, s citlivým upozorněním na možné triggery. Přesto je většina situací pojatá s nadsázkou a absurdním humorem.

A právě ten humor se pro mě postupem času stal problémem. Hra na vás chrlí jednu bláznivou situaci za druhou, a i když mě to zpočátku bavilo, po pár hodinách jsem se tím přejedl. Mnohé postavy nemají prostor pro hlubší vývoj – scénáře spoléhají na šílené nápady, ale často jim chybí skutečná hloubka. Některé dialogy se opakují – třeba stůl mluví o své roli „držáku“, podobně jako jiná postava-police, jen v jiném kontextu. Absurdní vtipy tak časem ztrácí účinek. 

Ironicky mě ke konci bavily nejvíc ty pasáže, které se točí kolem záhadných brýlí a firmy, jež vás vyhodila. Tyto příběhové části mě držely od začátku do konce a klidně bych jich snesl víc. Co se týče hratelnosti, jde o vizuální novelu, kde se mezi rozhovory volně pohybujete po bytě ve 3D pohledu z první osoby a hledáte předměty, které brýle probudí k životu.

Na každý den máte omezený počet interakcí (srdíček), a pak jdete spát. Časový limit neexistuje – vše si můžete užít vlastním tempem. K dispozici máte i mobilní aplikace – jedna ukazuje objevené postavy a vztahy, jiná napoví, kde hledat ty neobjevené. Gameplay je tedy jasný – objevujte, mluvte, odemykejte. 

Později se objeví ultimátní cíl: proměnit předměty zpět v lidi. Jenže k tomu potřebujete dostatek bodů v různých charakterových statistikách – a ty získáte budováním vztahů s ostatními postavami. Často jste tedy nuceni navazovat vztahy i s těmi, které vás vlastně vůbec nebaví. Hra sice nabízí alternativní cesty, ale celkově mě frustrovalo, že mě nutí „lovit“ vztahy na sílu, jen kvůli postupům. A to mě silně demotivovalo. 

Shrnuto:   Date Everything   má zábavný koncept a věřím, že pokud milujete roztomilost, absurditu a kreativní postavy, bude vás bavit. Pokud ale hledáte ucelenější zážitek s důrazem na randění, můžete být zklamáni. Já odcházím spíš příjemně pobavený, ale zároveň vyčerpaný. Některé dialogy byly tak přestřelené a utahané, že jsem je po čase začal skipovat. Někdy zkrátka platí, že méně je více – a kdyby postav bylo polovina, ale více rozpracovaných, asi bych si hru užil víc. Přesto ji doporučuji. Je to velmi kvalitní titul s velkou dávkou originality – jen mi osobně nesedl tolik, jak jsem doufal.

Nebudu přehánět, když označím The Hundred Line -Last Defense Academy- za dosud nejambicióznější projekt dvojice osobitých herních tvůrců – Kazutaky Kodaky (série Danganronpa ) a Kotara Uchikoshiho ( Zero Escape ). Oba jsou v herní branži dobře známí díky svým spletitým a silně narativním vizuálním novelám, a tak představa jejich spojení pochopitelně vzbudila mezi fanoušky žánru obrovská očekávání. Tím spíš, když vyšlo najevo, že se studio Too Kyo Games kvůli tomuto projektu zadlužilo a sám Kodaka jej označil za svůj “ultimátní” titul. Očekávání tedy rostla – stejně jako lehké obavy, zda se celá snaha nakonec nepromění v katastrofu. Jak to dopadlo? To si rozebereme níže, ve spoiler-free recenzi.

Už na úvod musím říct, že jde o skutečně originální a v kontextu vizuálních novel mimořádně ambiciózní dílo, které míří na poměrně úzký, specifický okruh hráčů. Ne každému sedne, ale i tak jde o mimořádně zajímavý titul, který mě dokázal pohltit, frustrovat, nadchnout, rozesmát i dojmout – a to navzdory tomu, že jsem mu po oznámení příliš nevěřil.

Když jsem totiž viděl první ukázky ze hry, zarazilo mě, že se scénáristé vizuálních novel pouští do něčeho, co vypadalo spíš jako tower defense s příběhovou složkou. Upřímně – nedával jsem tomu velké šance. Nakonec ale sehrál roli kamarád, který mi pár dní před vydáním nadšeně básnil v hospodě o tom, jak fantastické bylo demo, a že se nejedná o žádný klasický tower defense, ale o vizuální novelu s příjemně zvládnutým taktickým soubojákem. Hru jsem si tak obstaral hned při vydání – a nelituji. Je ale potřeba říct, že i přes nesporné kvality jde stále o hru, která cílí na velmi úzce vymezenou skupinu hráčů.

Pokud od ní očekáváte zážitek, kde budou hlavním tahákem souboje, můžete být zklamáni – prim tu hraje text, nikoli akce. A i když tu souboje jsou – a někdy i častější – stále jde především o čtení, nikoli hraní v klasickém slova smyslu. Pokud to přijmete, čeká vás zajímavý zážitek. A pokud máte vizuální novely v malíku, není co řešit. 

Celá recenze zde!  

Celkově tu máme skutečný kolos mezi vizuálními novelami, za kterým je znát obrovské úsilí a kreativní ambice. Ne všechno funguje na sto procent, ale i tak dokázali autoři vytvořit originální a poctivý titul, který má co nabídnout – hlavně co se týče příběhu a postav. Pokud vás tvorba Kodaky a Uchikoshiho bavila, tady rozhodně nešlápnete vedle. A pokud jste nováčci, doporučuji nejprve vyzkoušet přístupnější tituly jako Danganronpa nebo AI: The Somnium Files . Až pak skočte do The Hundred Line . Stojí to za to.

Jesse Makkonen je velmi osobitý herní vývojář, jehož tvorba se zaměřuje především na silně narativní adventury, v nichž se mísí surrealismus, hororové prvky a existencialismus ( Afterdream, Distraint ). Pod těmito žánrovými rouškami často rozplétá psychologii postav, jejich deprese a hledání identity – vždy v unikátním vizuálním stylu. Ten nechybí ani v jeho nejnovějším projektu, přesněji řečeno v lehce interaktivním zážitku, který slibuje intenzivní, depresivní ponor do nitra hlavní hrdinky. 

Nejde přitom o “hru” v klasickém smyslu, ale o čistě lineární vizuální novelu, která trvá zhruba 30 až 40 minut a staví především na intenzitě prožitku a sdělení, které vám během krátké doby chce předat. Osobně jsem šel do zážitku naslepo – i když mám Makkonenovy hry už dlouho ve wishlistu,   Without a Dawn   se stala mým prvním kontaktem s jeho tvorbou. A musím říct, že šlo o výborný start. Po této zkušenosti se upřímně těším, až se pustím do jeho předchozích projektů. 

Nejsilněji na mě zapůsobil příběh – právě proto vám ho nechci detailně popisovat. Namísto toho zkusím přiblížit své dojmy, abyste si mohli udělat vlastní obrázek. Sledujeme hlavní hrdinku, která se uchýlí do opuštěné chaty uprostřed lesa. Možná kvůli duševní očistě, možná k nalezení klidu, nebo aby se konečně vyrovnala sama se sebou. Kdo ví? 

Podstatné je, že zůstává sama – a to pouze se svou hlavou. Což není vždy ideální kombinace. Hru jsem prožíval ještě intenzivněji i díky svým osobním zkušenostem. Mám diagnostikované OCD (obsedantně-kompulzivní poruchu) a často balancuji mezi tím, co je reálný strach a co jen výplod mé mysli. I když si člověk někdy uvědomuje, že jeho obavy nejsou racionální, nedokáže se od nich oprostit. Realita a fikce se tak místy stírají.

Právě tahle nejistota a vnitřní pnutí dělají zážitek z   Without a Dawn   tak silný. Neustále se ptáte, co je pravda a co jen výplod mysli. V příběhu se zrcadlí nejen paranoia, ale i jiné psychické potíže – ať už vlastní, nebo těch, kteří vás obklopují. Možná i proto na mě hra působila jako nejděsivější právě ve své psychologické rovině. Jasně, větší hloubka by hře slušela – o hodinu delší stopáž by dovolila jít ještě dál –, ale i na tomto prostoru autor vytěžil maximum. Pokud vám sedí podobný styl hororu a rezonuje s vámi tematika duševních poruch a existencionalismu, budete nadšení.

Unikátní atmosféru podtrhuje i působivý pseudo-ASCII art styl, který perfektně ladí s existenciálním tónem vyprávění. K mému překvapení se během hraní objevilo poměrně hodně výrazných vizuálních scén, z nichž většina mě vizuálně zaujala nebo přímo uchvátila. Výrazným plusem je i zvukový design – jeden z nejlepších, jaké jsem ve vizuální novele zažil. Velmi oceňuji gradaci zvuku i jemné vrstvení efektů během samotného čtení: například když při odkliknutí další části textu přibude zvuková stopa, která daný moment krásně podtrhne.

Without a Dawn   je tak ideální zážitek na noční hraní se sluchátky. V tomhle ohledu funguje skvěle. Možná trochu zamrzí absence melodických skladeb – i když chápu, že to nebyl záměr, drobný hudební motiv by atmosféru ještě umocnil. Ale to je jen drobná výtka.

Celkově jde o velice silnou jednohubku – melancholický “večerníček” pro dospělé duše. Vizuál, zvuk a emocionální přesah tvoří nezapomenutelný zážitek. Za cenu €7.79 hru rozhodně doporučuji. Prvních 14 dní je navíc k dispozici se slevou 15 %, takže pokud vás něco z výše zmíněného zaujalo, neváhejte.

Elroy and the Aliens má za sebou dlouhý a úmorný vývoj, který započal už v roce 2009, kdy dva přátelé ze Slovinska založili studio Moviti. Tehdy mělo jít pouze o menší projekt pro iOS, ale jejich vize postupně nabrala mnohem větších rozměrů. Vývoj hry v podobě, v jaké ji známe dnes, začal v roce 2014, což znamená, že od původního oznámení uplynulo dlouhých 11 let. Nyní si hru konečně můžeme zahrát. Jak ale víme, dlouhá doba vývoje často nebývá dobrým znamením. Tvůrci totiž musí kvůli omezeným rozpočtům nebo změnám konceptů často provádět zásadní úpravy, takže výsledný produkt se někdy výrazně liší od jejich původní vize. Zda podobný osud potkal i Elroye, nebo jsme i po letech čekání dostali kvalitní titul, na to se společně podíváme v této recenzi. 

O hře Elroy and the Aliens jsem se poprvé dozvěděl zhruba před 10 lety, když jsem narazil na první obrázky a koncepty. Bylo mi tehdy 16–17 let a hra mě okamžitě zaujala cartoonovou stylizací a příslibem komediálního dobrodružství. Bohužel, vydání bylo stále v nedohlednu a já jsem si na ni vždy po pár letech vzpomněl, když jsem při brouzdání adventurními databázemi znovu viděl titul v kolonce „připravovaných her“. O to větší překvapení pro mě bylo, když jsem nyní ve svých 27 letech konečně spatřil oznámené datum vydání – tentokrát už s pocitem, že to opravdu klapne. 

Mé preference se však mezitím trochu změnily. Point-and-click adventury stále miluji a aktivně hraji, ale když jsem zhlédl nový trailer, necítil jsem žádné výrazné nadšení. Hra totiž najednou působila spíš jako drama, což mě zaskočilo. Vážnější hry mám rád, jen jsem měl tuto konkrétní zarytou v hlavě jinak. 

Přesto vás mohu ubezpečit, že se o čisté drama určitě nejedná. Hra se snaží – i když podle mého názoru ne moc úspěšně – doručit i nějaký humor a pocit veselého dobrodružství s větší hloubkou a přesahem. Hlavním hrdinou je logicky Elroy, mladý raketový inženýr, který jako dítě přišel o otce. Ten před 18 lety zmizel během archeologické výpravy. Matku Elroy nikdy nepoznal. Setkává se s vytrvalou novinářkou Peggie, která má napsat článek o jeho průlomové raketě, jež má znamenat revoluci v oblasti vědy. Jenže odpálení rakety selže a místo úspěchu skončí dírou ve zdi. To však odhalí skrytý vzkaz od Elroyova otce, který mu dává naději, že je táta stále naživu. Peggie okamžitě vycítí příležitost na velký článek a společně s Elroyem se vydává na dobrodružnou výpravu za nalezením otce a odkrytím dávné záhady.

Zápletka slibuje zábavné dobrodružství, což však splňuje jen zčásti. Začátek je přitom velice slibný, pořád se něco děje, lokace se rychle střídají a postavy působí sympaticky. Dialogy jsou bohužel podle mě slabší a mnoho vtipů či pokusů o ně vyšumí do prázdna kvůli tomu, že je hra nedokáže efektivně doručit. Zpočátku se to ještě díky seznamování se světem a svižnému tempu vyprávění daří maskovat. Neříkám, že jsou dialogy vyloženě špatné – to rozhodně ne – ale chybí jim, stejně jako celému příběhu, určitá hravost a zápal. Výsledkem je tedy spíš příjemný nadprůměr, který neurazí, ale ani nijak nezaujme.

Jedná se tak o  milou pohádku, v níž je sice jistá hloubka a poselství o rodině a o tom, co jste pro ni ochotni udělat, ale fádní scénář ji zcela nezachrání. Od poloviny hry jsou nudnější dialogy a méně záživný příběh mnohem očividnější. Jakmile zápletka zpomalila a já musel plnit typické „běhací“ úkoly, abych se posunul dál, zjistil jsem, že se začínám lehce nudit a dialogy mě nebaví. Přitom lokace, například mimozemský svět, skýtají tolik možností, že jsem se tomu až divil že toho tvůrci nevyužili. Naštěstí po této části následuje závěr, kde hra znovu nabere dech a já se až do konce bavil, výtky však přetrvávaly. Nechci, aby to působilo, že příběh je špatný – není. Jen zkrátka ničím nevyčnívá a jde jen o něco, co by mohli ocenit spíše mladší hráči nebo adventuristé, kteří mají na podobnou hru zrovna chuť. 

Slabší příběh ovšem hra kompenzuje nádhernou grafickou stránkou a animacemi, které jsou místy velmi detailní a udržují si po celou dobu příjemnou atmosféru. Obzvlášť mimozemské lokace jsou skutečně krásné. Ani dabingu nemám co vytknout – je velmi profesionální. Soundtrack je však spíše mdlý a kromě několika pěkných vokálních skladeb ničím nevyniká, což vlastně odpovídá méně výraznému příběhu. 

Hratelností jde o klasickou point-and-click adventuru se standardním ovládáním, tradiční prací s inventářem i možností zvýraznění předmětů. Co ale citelně chybí, je hint systém, který bych uvítal hlavně v závěru hry. Obtížnost je totiž zpočátku jednoduchá a logická, postupně však začne růst, až se v samotném závěru stane velmi obtížná. 

Další problém jsou puzzly ve formě miniher. Zpočátku mě bavily a jsou pěkně vizuálně zpracované, ale po čase se začnou opakovat a působí spíš frustrujícím dojmem. Nepomáhá tomu ani fakt, že minihry nelze přeskočit. Myslím, že možnost přeskočení by v moderních hrách měla být dostupná – ne každý je zvládne a odpadla by i nutnost hledat řešení na YouTube.

Navzdory kritice jsem si ale většinu hry užil. Nechci působit příliš negativně – jsem rád, že jsem si Elroye mohl zahrát a je vidět obrovská práce a nadšení tvůrců. Už podle vizuální stránky poznáte, že svému dílu věnovali hodně péče. Pokud toužíte po milém kresleném dobrodružství, pravděpodobně vás to uspokojí. Jen v tom nehledejte nic víc. Jestliže čekáte vtipnou řachandu ve stylu Monkey Islandu, kterým se údajně tvůrci inspirovali, budete zklamáni. 

I tak ale smekám klobouk, že tvůrci po tolika letech dotáhli hru do zdárného konce. Bohužel to u mě nezarezonovalo tak, jak jsem čekal. Kreativita a nápady tu jsou, proto Elroy and the Aliens i přes výhrady doporučuji k vyzkoušení.

Nejsem určitě jediný, koho doslova uhranuly první ukázky debutové hry studia Sandfall, složeného z bývalých zaměstnanců Ubisoftu. Já osobně JRPG žánr miluji a vždy uvítám, když do něj někdo vdechne novou krev – a přesně to tvůrci od počátku naznačovali. Hru tak nepřekvapivě obklopil velký hype, dokonce i od lidí, kteří tomuto žánru obvykle neholdují. Otázkou tedy zůstává: podařilo se stvořit svěží vítr v žánrových vodách, který osloví i nováčky, nebo se autoři utopili v přehnaných ambicích? To si rozebereme níže. 

Musím přiznat, že i já podlehl oné hypovací cloně a na hru jsem se opravdu těšil. První cutscény mě nadchly, a i když pozdější gameplay působil střízlivěji – bylo znát, že se pořád jedná o titul s menším rozpočtem oproti AAA produkci – mé nadšení to nezchladilo. Jasně, grafika mimo filmečky nevypadá stejně oslnivě, ale to není něco, co by mi mělo zničit zážitek. Přesto se mi vkrádala pochybnost: nezakrývá ten nádherný výtvarný styl i jiné neduhy, které se projeví až při hraní? 

Obavy jsou do jisté míry na místě a je fér hned zkraje říct, že pokud hledáte AAA RPG ve stylu Witchera nebo čekáte druhý Baldur’s Gate 3, můžete být zklamáni – obzvlášť pokud JRPG nevyhledáváte. I tak ale můžete být příjemně překvapeni. Clair Obscur je v jádru pořád lehce euro-jank, a rozhodně v něm nehledejte obrození žánru ani jeho redefinici. Místo toho nabízí kvalitní titul, který s citem staví na osvědčených postupech a některé mechaniky dovádí k dokonalosti či jim dává zajímavý twist. V tomhle ohledu hra exceluje.

Než se ale pustíme do mechanik, začněme u srdce celé hry – postav a samotného příběhu. Ten je, jak už bylo patrné z ukázek, zahalen do melancholického hávu, který vydrží po celou hru a nikdy mě nenudil. A to především díky postavám. Setkáváme se s nimi ve světě, který byl jistou tragédií doslova rozerván. Hrdinové žijí ve městě – přesněji v jeho odtržené části – která byla vržena do moře jménem Lumière. Jenže to je jen zlomek jejich strastí. Od osudové události už uplynulo několik let, a od té doby se na blízkém ostrově objevuje tajemné stvoření jménem The Paintress, které každý rok napíše na monolit věk – a lidé tohoto věku následně zmizí a zemřou. Číslo se každým rokem snižuje a nyní je na 33.  

 Každoročně se tak dává dohromady skupina odvážlivců – většinou těch, kterým zbývá poslední rok života – aby se pokusili Paintress porazit a cyklus přerušit. Sledujeme tedy Gustava a jeho družinu, kteří se vydávají na misi, na níž dosud každá výprava skončila nezdarem. A to je vše, co vám o příběhu prozradím. Vážně si nic nezjišťujte dopředu. Hra je plná zvratů a emocí, které vás nenechají vydechnout. Sám jsem byl připoutaný ke křeslu od začátku do konce a těšil se, co přijde dál. Pomáhá tomu i svižné tempo – hra nikdy neztrácí dech a servíruje jednu dramatickou scénu za druhou. Přesto si zachovává melancholickou náladu a zabývá se těžkými tématy jako smrt, odloučení a smysl života, často podpořenými silnými vizuály. Občas jsem si ale přál, aby autoři dali postavám víc prostoru nadechnout se. 

Ten prostor částečně dostávají – v pozdější části hry lze s nimi trávit čas a budovat vztahy ve stylu Persony. I tak mi přišlo, že by si příběh zasloužil trochu více klidu. Přesto jsem si postavy zamiloval. Každá přináší něco jedinečného a družina, kterou během hry poskládáte, je rozmanitá a zábavná. Díky tomu všechna dramata prožíváte intenzivněji. Chemie mezi postavami skvěle funguje a jejich dialogy jsou uvěřitelné. Nebudu lhát – často jsem o ně měl strach a fandil jim, protože svět mimo jejich útočiště je nemilosrdný. 

A právě ten svět, ve kterém se výprava odehrává, je vizuálně úchvatný a rozmanitý. Každá lokace má jinou atmosféru a překvapení. Někdy se procházíte po mořském dně, jindy zase… vlastně to nedokážu slovy vystihnout. Věřte mi – i když jsou lokace lineární a menší rozlohou, vůbec to nevadí. Jsou nádherné a originální. A to říká někdo, kdo ve hrách obvykle nefotí – tady jsem ale pořizoval screenshot za screenshotem. Když se k tomu přidá fantastický soundtrack – kombinující japonský cit pro herní hudbu se západními prvky – výsledkem je atmosféra snové dimenze, která se mnou silně rezonovala. 

Celá Recenze Zde 

 Krásně tu jde vidět, jak se dá žánr posunout vpřed vlastními nápady. Nejde o revoluci – i když vám to možná budou tvrdit hráči bez větší zkušenosti s JRPG. Ale pořád jde o nadprůměrný kousek, který vás emocionálně vtáhne a nabídne možná nejzábavnější tahový souboják, jaký jsem kdy hrál. Tohle hybridní pojetí bych s radostí viděl ve více hrách. Takže pokud vás zaujal příběh a soubojový systém, určitě jděte do toho. Jen mějte na paměti, že některé staré neduhy žánru tu stále jsou – jen jsou tentokrát o něco uhlazenější. Mně to ale sedlo perfektně – a jako narativní RPG zážitek je tohle fakt pecka.

Herní výzva 2025 - Kategorie 2 -  Tenkrát na Západě - Normál

Kdyby tato hra nebyla součástí výzvy, tento komentář bych asi vůbec nepsal. Nejenže jde o poměrně niche JRPG, ale navíc je to zakončení jednoho velkého eposu. Tudíž to stejně přečtou maximálně dva lidé. I přesto této možnosti rád využiju. Místo popisování mechanik, které se napříč díly stejně příliš nemění, se raději vypíšu z dojmů a emocí, které se ve mně po dohrání nahromadily ve skoro dusivém množství (komentář píšu dvacet minut po dokončení hry). 

 S tímto dílem, respektive s celou tetralogií Trails of Cold Steel ze světa Legend of Heroes, mě pojí velmi silné citové pouto. Byla to nejen jedna z mých prvních velkých JRPG, ale také hra, díky níž jsem se spřátelil s @Charllize: . Pravidelně jsme spolu před Prestem během cigaretových pauz rozebírali různé zvraty nebo to, proč musí první či druhý díl rozehrát už popáté, protože si nic nepamatuje. Tato série, přes svou naivitu, podle mě nabízí jeden z nejdetailněji a nejlépe zpracovaných fantasy světů, jaký jsem kdy v RPG či JRPG zažil – od propracované politiky až po komplexní vztahy prolínající se napříč všemi díly. K tomu se váže množství skvěle napsaných a nezapomenutelných postav i scén, díky čemuž celá hra působí jako vřelé objetí plné emocí a porozumění. Nakonec jsem pochopil, že právě naivita a „mirko dušínovství“ postav jsou hlavní devízou této série. 

I přes růžové brýle hlavních hrdinů je poselství série silné a reflektuje reálné problémy. Skutečnost, že každý záporák v sérii je často ve své podstatě dobrý člověk, kterého ke zlu dovedly slabosti či okolnosti jeho života, může působit naivně. Jenže v reálném světě jsou to právě tyto faktory, které často formují lidské jednání. Hra se snaží ukázat, že pokud se uzavřete před přáteli a okolím, a budete své problémy a nenávist dusit, snadno se můžete stát tím, kým být nechcete. Těchto témat je zde mnoho, ale zásadní poselství série spočívá v naději a dobrotě v lidech – což jsou hodnoty v dnešní době o to potřebnější. Přesto uznávám, že permanentní úmrtí by příběhu občas prospěla. Celkově sérii vnímám jako příjemně útulné (cozy) JRPG. 

Teď už ale ke čtvrtému dílu, který jsem dlouho odkládal. Hru jsem koupil hned v den vydání před několika lety. V té době jsem ale trpěl tzv. „Japanizací“ (hrál jsem převážně JRPG) a žánrem jsem byl už unavený. Třetí díl jsem dohrál krátce před vydáním čtvrtého, takže jsem sice byl natěšený, ale ve výsledku spíše zklamaný a pociťoval jsem únavu ze série. Následně přišlo horší období v mém životě, během kterého jsem prodal všechny své konzole a hraní téměř zcela ukončil. Konzole jsem si nakonec pořídil zpět, dokonce i pár nových, ale vztah ke hrám už nikdy nebyl tak silný. Trails IV tedy zůstávalo opuštěné, speciální edice se na mě několik let smutně dívala z police. 

Hru jsem původně rozehrál do poloviny, ale přišel jsem o uložené pozice a chuť pokračovat nebyla – připadala mi jako uzavřená kapitola mé minulosti. Postupně jsem hry opět začal hrát, ale Trails stále nic. Pak zemřel Charllize a přestože jsem cítil potřebu hru kvůli němu dokončit, nemohl jsem se k tomu dlouho odhodlat. Až začátkem tohoto roku jsem z nějakého zvláštního důvodu dostal nový impulz a hry začal hrát s větší vervou než kdy dříve – konečně jsem se dostal i k Trails IV. 

A byla to jízda! Dokončení jedné životní etapy i velkého restu pro mě představovalo obrovskou úlevu. Někomu to může připadat směšné (např. zakomplexovaným toxicko maskulíním alfa samcům), ale pro mě šlo o očistnou zkušenost a vyrovnání se s osobními démony. Možná právě proto jsem si tento díl užil naplno a únavu ze hry začal pociťovat až v posledních deseti hodinách, kdy se příběh začal zbytečně natahovat a finále bohužel kvůli dvěma závěrům působilo trochu rozmělněně. 

Přesto šlo o nádhernou kulminaci romancí, přátelství a dějových linek, budovaných napříč celou tetralogií i ságou Legend of Heroes. Brečel jsem snad padesátkrát a i přes vyčerpání to stálo za to. Tak dobře jsem se dlouho nebavil. Celou sérii vřele doporučuji každému, kdo hledá emotivní a příjemně naivní fantasy JRPG s propracovaným světem a postavami, které chytnou za srdce! Miluju to a těším se na další díly, i když určitá pauza bude teď nutná.

Nebudu lhát, Scratches nikdy nebylo vysoko na mém "to play" listu. To se změnilo až s blížícím se vydáním hry Asylum od stejného tvůrce, která slibuje inspiraci filmy od studia Hammer a klasikami s Peterem Cushingem – a to jsou věci, které mám velice rád a vyloženě mě nalákaly. Abych měl lepší kontext, rozhodl jsem se proto dohnat resty a konečně si to zahrát.
 
Na první pohled jsem měl pocit, že půjde jen o nudné procházení domu, pročítání nekonečných zápisků a deníků – prostě to, co nabízí každá generic first-person Steam budgetovka . Ale musím přiznat, že jsem se mýlil. Hra mě po celou dobu (cca 3–4 hodiny, podle záseků) dokázala bavit.
 
Hlavním hrdinou je Michael Arthate, hororový spisovatel, který trpí tvůrčím blokem. Jako ideální řešení mu přijde izolace v sídle Blackwood , které mu sehnal realitní agent Jerry. Nachází se na okraji městečka Rothbury v hrabství Northumberland (mimochodem, miluju, jak to ve hře vyslovují! :D). Samozřejmě se brzy ukáže, že dům ukrývá temná tajemství. První varování přijde, když Michaela probudí podivné škrábání ozývající se za zdmi a krbem. On v tom ale vidí spíš inspiraci pro svou tvorbu než varování , a tak se rozhodne vše důkladně prošetřit. 

Musím ale pochválit, zároveň i trochu zkritizovat příběh. Až do samotného konce byl dobře vystavěný, pomalu gradoval a fungoval s atmosférou hry . Problém nastává až v závěru , který vyšumí do prázdna a postrádá jakoukoli pořádnou katarzi. Celá zápletka se pak jeví velice triviálně a nevytváří žádný pocit nebezpečí nebo skutečného vyvrcholení . Co ale oceňuji, jsou telefonické rozhovory s postavami , které dodávají hře větší spád a pomáhají budovat iluzi, že existuje svět i mimo Blackwood . Nejlepší z nich je realiták Jerry, který svým lehkým britským humorem příjemně narušuje jinak hutnou hororovou atmosféru.
 
Mimo tento kontakt se ale s nikým dalším nesetkáte a hra je plně zaměřená na průzkum sídla. Proto je klíčové číst dokumenty a spisy, které nacházíte, protože obsahují zásadní informace a pomáhají rozplétat příběh. Naštěstí jsou napsané výborně – příjemně se čtou , dokreslují atmosféru, a i když jsem se nejdřív bál, že jich bude moc, nakonec jsem si jejich pročítání velice užíval.

Problém ale nastává ve chvíli, kdy nevíte, kam přesně jít nebo co hledat. Hra nenabízí žádné explicitní vodítko , takže pokud přehlédnete aktivní bod nebo zapomenete provést interakci ve správném pořadí , blokuje to progres a vy se ocitnete v začarovaném kruhu bez jasného směru . Sídlo je velké, místností je spousta a lehce se dá něco přehlédnout, což několikrát vedlo k frustraci . Párkrát jsem se zasekl natolik, že jsem musel sáhnout po návodu , protože bych tam jinak bloudil déle než původní majitelé Blackwoodu. 

Co se ale hře musí nechat, je atmosféra. Ta je naprosto fantastická a skvěle ji doplňuje výborné ozvučení. Zvuky deště, hromů a burácení větru v kombinaci s ponurým soundtrackem vytvářejí parádní pocit izolace. Když se venku rozprší a bouřka hřmí, zatímco uvnitř praská dřevo v krbu, je to "labůžo"!

Ve výsledku se jedná o kvalitní hororovou adventuru , která sice nenabízí nijak převratný příběh, ale funguje díky silné atmosféře, britskému zasazení, skvělému soundtracku a charismatickému sídlu . Slabší finále a občasná frustrace z navigace sice hře trochu podráží nohy, ale celkově jsem si ji užil a nelituji času, který jsem v ní strávil. Neřadím ji mezi nejlepší horory, ale rozhodně mezi ty kvalitní určitě.

 PS: Soundtrack poslouchám doteď – na procházku lesem naprostý ideál.

Pokud máte rádi mysteriózní seriály jako Akta X a fascinují vás městské legendy, tahle adventura by vás mohla zaujmout.

Vžijete se do role mladé studentky s neobvyklou schopností – dokáže vidět mlhavé útržky minulosti, například siluetu někoho, kdo v daném místě stál v minulosti. Ve snaze zbavit se této schopnosti vyhledá organizaci Urban Myth Dissolution Center , která se specializuje na vyšetřování podivných jevů. Místo odpovědí ji však naverbují do svých řad a ona se tak stává součástí týmu, který řeší záhadné případy spojené s městskými legendami. Pomáhá jí k tomu její drsná parťačka, která ji vozí na místa činu.

Jde o silně příběhovou adventuru, takže nečekejte složité hádanky – hlavní roli tu hrají dialogy a samotné vyšetřování. Případy jsou nejen zajímavé, ale také logicky sestavené, takže si výsledky často dokážete vydedukovat sami. Někdo by mohl namítnout, že jsou tím pádem předvídatelné, ale mně to vůbec takhle nepřišlo. Postavy jsou navíc skvěle napsané a představují přesně ten typ silných ženských charakterů, jaké bych rád viděl častěji. Vyšetřovací tým dvou holek mě bavil po celou dobu a vedlejší postavy v jednotlivých případech také stojí za to.

Co oceňuji, je umírněná stylizace. I když hra pochází z Japonska, humor a absurdita jsou tu drženy na uzdě – vtipné momenty jsou přítomné, ale nepůsobí rušivě a spíš připomínají přirozené popichování mezi Scullyovou a Mulderem v Aktech X. Atmosféra je temná a pixelartová stylizace má své kouzlo, i když může na první pohled působit až příliš "rozpixelovaně". Psychadelické barevné ladění tomu dodává ještě větší napětí. Navíc vývojáři přidali i stylové cutscény, animované ilustrace a portréty postav, což pomáhá celkovému dojmu. Jo a soundtrack? Naprosto fantastický. Sice se některé skladby opakují až příliš často, třeba během vyšetřování hraje pořád stejná melodie, což mi ke konci už trochu lezlo na nervy, ale jinak jsem si hudbu zamiloval.

Kde hra lehce ztrácí, je hratelnost. Mechaniky jsou podobné jako v Ace Attorney Investigations , jen ještě o něco méně interaktivní. Na začátku každého případu hledáte stopy na sociálních sítích, což je sice fajn featura, ale po několika případech se stane repetitivní, protože musíte projít a přečíst většinu příspěvků, abyste našli potřebné informace. Pak se přesunete na místo činu, kde kombinujete prohledávání interaktivních bodů s rozhovory a několikrát se mezi nimi přepínáte, dokud nenajdete všechny klíčové indicie. Tento cyklus se několikrát opakuje, což může působit zdlouhavě.

Po sesbírání důkazů následuje sumarizace případu, kde doplňujete chybějící slova do vět nebo volíte správné odpovědi. Na rozdíl od Ace Attorney vás ale hra nijak nepenalizuje za špatné odpovědi, což z této fáze dělá spíš interaktivní formalitu. Chápu, že někoho může tato mechanika odradit, ale i přes občasnou repetitivnost si hra udržela moji pozornost a já se bavil až do konce.

Příjemné je i rozdělení hry do epizod. Každý případ končí menším cliffhangerem a odhaluje něco víc z hlavního příběhu, což je fajn. Pokud si dáte jednu epizodu denně (zhruba 2 hodiny), hra nepůsobí nijak únavně. Jde o povedenou mysteriózní adventuru, za kterou je cítit zápal vývojářů – s větším rozpočtem by mohli vykouzlit ještě lepší věc.

Takže pokud hledáte Ace Investigations s atmosférou Akte X , tohle je jasná volba. A pokud vás jinak japonské hry moc neberou, tohle by mohl být ideální vstupní bod, protože tu není tolik typické japonské vaty.

PS: Hra nemá dabing.

Pokud milujete sérii Persona a k tomu ještě malebnou estetiku ve stylu Stardew Valley, mohl by vás dost zajímat Bloomtown . Spojuje totiž prvky klasického JRPG s atmosférou letních prázdnin v poklidném městečku. 

Hlavní hrdinka Emily se svým mladším bratrem Chesterem je nucena strávit léto u svého přísného dědečka. Co zpočátku vypadá jako obyčejné prázdniny, se brzy zvrtne v boj o osud celého města. Emily ve snu podepíše smlouvu s Luciferem, který jí slíbí schopnosti potřebné k poražení tří démonů ohrožujících svět (ehm, Velvet Room vibes?). Tito démoni posednou lidi s nevyřešenými psychickými problémy a nutí je páchat zlo. Vaším úkolem je proniknout do jejich myslí, probojovat se dungeonem a doslova jim démona vymlátit z hlavy. Jak už asi tušíte, i zde můžete chytat a fúzovat démony, což silně evokuje mechaniky z Persony – ať už v soubojích, nebo celkové stylizaci.

Za sebe musím ocenit snahu tvůrců vytvořit vlastní "Personu", ale jejich ambice byly možná až příliš velké, což má za následek, že některé prvky působí nedotaženě. Největší sílu hry ale vidím v příběhu a atmosféře. Celou dobu máte pocit, že opravdu prožíváte léto u dědy, poznáváte místní obyvatele, budujete přátelství a užíváte si prázdninové radovánky. Social linky tu fungují podobně jako v Personě – trávením času s postavami získáváte bonusy do soubojů a odemykáte nové interakce. Nechybí ani mluvící zvířecí sidekick, který je naštěstí sympatický a není na přes držku jako Morgana. Všechny postavy mají svůj vývoj, jsou dobře napsané a tvoří skvělou partu, se kterou se těžko loučí. Můj osobní favorit byl Chester , protože tvůrcům se podařilo nevytvořit ani jednu otravnou dětskou postavu. Potěší i rozličné vedlejší úkoly se zajímavými příběhy a spousta aktivit jako rybaření, práce nebo zahradničení. 

Problém nastává v RPG složce. Funguje podobně jako v Personě, ale chybí zde časový limit na dungeony, což hra nijak nezdůrazňuje. Já osobně byl nejdřív dost ve stresu, než jsem si vygooglil, že že dungeon můžu ignorovat klidně i dvacet herních dnů. Soubojový systém je tahový a vizuálně stylový, ale nevyvážený. Obtížnost je zbytečně přehnaná, nepřátelé spamují buffy a protahují souboje, což ve spojení s podivně omezenou mechanikou útoků způsobuje frustraci (Na nepřátelé vzadu můžete jen střelnými zbranemi s omezenou municí). Mechanika chytání démonů je navíc nešikovně zpracovaná a nepůsobí plynule. Hra se tak ocitá mezi dvěma světy – pro JRPG veterány bude příliš casual, ale pro casual hráče zase moc náročná. Dungeony se navíc uměle natahují povinnými fetch questy, což jen přidává na únavnosti. 

I přes tyto nedostatky to není špatné. Celkem mi hra zabrala asi 12 hodin a unavený jsem se cítil až ke konci. Největší zábavu jsem měl mimo dungeony, ale první dva byly ještě docela v pohodě. Grafika je nádherná, soundtrack příjemný a celkově má hra obrovské srdce. Doufám, že tvůrci do budoucna lépe vybalancují souboje a vyjasní cílovou skupinu. 

Pokud máte rádi Personu a tento typ estetiky, určitě si Bloomtown dejte do wishlistu. Je to příjemná indie jednohubka s milým příběhem a skvělými postavami. 

PS: Hra nemá dabing.

Hned na úvod musím říct, že tuto recenzi nebudu příliš rozvádět – stejně jako hra samotná se i já budu držet stručnosti. Recall: Empty Wishes je přibližně tříhodinový příběhový zážitek, který podle mě nejlépe funguje při jednom souvislém posezení, přesně tak, jak jsem ho odehrál já. Na hru jsem se těšil už od jejího oznámení – mysteriózní dramata s hororovými prvky mám v oblibě a školní prostředí je pro mě jasnou povinností. Přestože jsem nakonec dostal něco trochu jiného, než jsem původně očekával, rozhodně to nebylo zklamání. Naopak, hra mě vtáhla natolik, že mi ke konci i ukápla slza.

V centru dění stojí mladá studentka Yonny, která se vydává na podivnou cestu balancující mezi realitou a snem, aby odhalila důvod náhlého zmizení svého mladšího bratra. Pomáhá jí nejen její kamarádka, ale také zvláštní zařízení připomínající dětské sluchátko, díky němuž se dokáže přenést do nitra různých postav. Skrze jejich vzpomínky a útržky informací se tak postupně skládá mozaika událostí, které vedly k bratrovu zmizení. 

Příběh je hlavním pilířem celé hry, a proto se nebudu pouštět do detailů, abych vás nepřipravil o překvapení. Musím ale pochválit způsob vyprávění – hra nemá hluchá místa, zajímavě kombinuje perspektivy i pohledy jednotlivých postav a nelineární struktura vás neustále drží v napětí. Postavy jsou dobře napsané a prostředí věrně zachycuje taiwanskou atmosféru začátku 21. století. Je sice pravda, že některé dějové linky by si zasloužily větší rozpracování či důstojnější zakončení, ale i tak mě příběh bavil po celou dobu. Jedinou kaňkou je pár překladových chyb, které ale nijak výrazně neruší. 

Hratelnost je příběhu zcela podřízena a nesnaží se vás nijak zdržovat. Hádanky jsou jednoduché a spíše doplňují atmosféru, než aby představovaly výzvu. Hra střídá klidné adventurní pasáže, kdy si povídáte s postavami, s těmi, kde prozkoumáváte rozmanitější lokace a řešíte drobné rébusy. Pokud očekáváte náročný hororový titul, můžete být zklamáni – tady jde primárně o narativní zážitek, ne o survival hru plnou výzev. 

Přesto se zde hororové prvky objevují. Hra skvěle kombinuje lidská dramata s jemně hororovou atmosférou, přičemž jumpscary nečekejte – napětí je budováno skrze prostředí a výborně zvládnutou atmosféru. Vizuální styl kombinuje pixel art s nádhernými ilustracemi, což funguje skvěle. Hudba a zvukové efekty pak celý dojem ještě umocňují. Například závěrečná skladba je nádherná a i po dohrání si ji stále pouštím. 

Jedinými většími výtkami tak mohou být absence dabingu a kratší herní doba, i když osobně jsem ji ocenil – hra přesně ví, kdy skončit, a nepůsobí uměle natahovaně, A to se v dnešní době her, které často uměle natahují čas, počítá. 

Pokud hledáte kompaktní emoční příběh, ideální třeba na večerní seanci, a pokud vás hry jako Under the Moon oslovily, rozhodně bych do toho šel. Cena kolem 14 eur se může někomu zdát vyšší, ale já ji považuji za adekvátní, a pokud váháte, počkejte na slevu. Jsem rád, že takovéto menší, ale intenzivní hry stále vznikají, a tahle mě rozhodně potěšila. Nejedná se o nic revolučního, ale jako silný příběhový zážitek funguje skvěle.

V posledních letech se doslova roztrhl pytel s videohrami, v nichž jsou hlavními hrdiny zvířata – ať už v klasické podobě, nebo jako antropomorfní postavy. Zdá se, že tento trend nabírá na síle natolik, že by se dal považovat za samostatný žánr. Svým příspěvkem do této vlny se rozhodli přispět i vývojáři ze studia beyondthosehills, a to humornou noirovou adventurou Cat Detective Albert Wilde.

Hlavním hrdinou, jak už název napovídá, je Albert Wilde – kočičí detektiv, který věčně nemá peníze, topí se v dluzích a svou povahou leze všem na nervy. Jeho rostoucí dluhy ho přivedou k bookmakerovi, kterému dluží až příliš mnoho, a proto musí co nejrychleji najít dobře placený případ. Tím se stane zdánlivě neřešitelná kauza, se kterou si strážníci nevědí rady – kdokoli ji dokáže rozlousknout, získá slušnou odměnu. Albert se samozřejmě okamžitě chopí příležitosti, jen aby vzápětí zjistil, že se zapletl do naprosto absurdního případu. Všechno začíná podivně znetvořenou mrtvolou… která má jeho vlastní obličej. A to je teprve začátek.

Jelikož jde o silně příběhovou adventuru bez jakýchkoliv puzzlů, její základem je především zápletka a postavy. A tady přichází kámen úrazu – zatímco postavy jsou zábavné a dobře napsané, jejich dialogy jsou zároveň největší slabinou hry. Protože se celá hratelnost točí kolem procházení lokacemi a rozhovorů s NPC, jsou právě dialogy tím, co mi místy nejvíc vadilo.

Během hry potkáte pestrou škálu zajímavých a vtipných postav, které mě bavily, ale jejich dialogy místy trpí absencí dramaturgie nebo potřebného prostříhání. Hra si totiž libuje v dlouhých dialozích a někdy vás doslova ubíjí neustálým opakováním stejných informací, jen v jiných formulacích. To často vede k tomu, že po některých konverzacích jsem byl upřímně vyčerpaný a potřeboval si dát pauzu. Nepomáhal tomu ani fakt, že postavy jsou ozvučeny zvuky zvířat během dialogů, což mi upřímně už začalo místy lézt na nervy. Je pravdou, že si hlasy můžete ztlumit v nastavení, ale není to moc praktické, když vezmeme v potaz, že monology Alberta jsou jako jediné klasicky nadabovány. Tím pádem byste vždy museli měnit nastavení hlasitosti podle situace.

Když ale pomineme přehnanou délku a frekvenci těchto natahovaných rozhovorů, samotný scénář není špatný. Často jsem se u dialogů nahlas zasmál a celá dějová linka mě bavila – i když ke konci už s mírnou únavou. K celkovému dojmu výrazně přispívá i noirová stylizace, která nejenže maskuje nedostatky jednodušší 3D grafiky, ale zároveň skvěle podtrhuje ponurou atmosféru s nádechem absurdity. Překvapilo mě, jak dobře hra na svůj rozpočet vypadá – a to i přesto, že nejsem fanouškem tohoto typu 3D zpracování. Místy dokonce působí až surrealisticky, což umocňuje realistické ztvárnění zvířecích postav. Tento kontrast dodává celému vizuálu ještě výraznější noirový charakter, který k příběhu dobře sedí. 

Díky tomu nebylo procházení lokacemi nijak útrpné, což je zásadní, jelikož tvoří hlavní náplň hry, která je, jak už jsem naznačil, poměrně jednoduchá. Většinu času trávíte v menší otevřené oblasti, kde vedete dialogy a sbíráte potřebné předměty. Občas hratelnost zpestří nějaká minihra, které mi upřímně přišly fajn a nijak mi nevadily – naopak jsem je vítal.

Co mě ale místy zarazilo, i když nešlo o nic zásadního, byla možnost spustit určitou akci nebo něco vyřešit ještě předtím, než k tomu hra poskytne potřebné informace. Například jsem nejprve vystrnadil postavu z baru, aniž bych tušil, proč to Albert chce udělat. Teprve po rozhovoru s jiným NPC jsem zjistil skutečný důvod, ale druhá postava se nadále chovala, jako by vyhnaná postava stále v baru byla – dokud jsem nepokročil v dialogu dál.

Nepotěší ani minimální variabilita hudby, kde skoro po celou dobu hraje stejná skladba ve smyčce, která se upřímně po pár hodinách silně oposlouchá. Výtku bych také měl v rámci technického zpracování k ošklivému menu a celkově interface hry. Musím také zmínit fakt, že i když hra podporuje Xbox ovladače či hraní na Steam Decku, tlačítka v menu či ve hře zůstávají pro PC a nezmění se na ovladač. Kvůli tomu hra na první pohled vypadá dost levně a může vás případně odradit. 

Přesto doporučuji dát Wildovi šanci. Natahované dialogy a některé unavující pasáže sice srážejí tempo, ale je vidět, že jde o projekt vytvořený s nadšením, i když jeho prezentaci částečně kazí levněji působící vizuál. Přesto se jedná o příjemnou šestihodinovou jednohubku, která dokáže slušně pobavit, a za cenu 11 eur nabízí adekvátní porci zábavy. Neříkám, že by hra nesnesla úpravy a lepší doladění, zejména pokud jde o interface a celkovou prezentaci, ale výsledek rozhodně není špatný.

Typická hra z období éry PS3, kterou bezmezně miluju. Hry tehdy byly více arkádové a rovnou vás vrhly do akce bez zbytečného zdržování. A přesně tak to funguje i tady.

Hlavní hrdina Monkey hned na začátku prchá z otrokářské lodi ve velmi intenzivním úvodu a brzy se ocitne ve vynuceném společenství s dívkou jménem Trip, kterou musí doprovodit do její rodné osady. Musím přiznat, že mě překvapily sympatické a svěže napsané postavy, což jsem v takto akční hře nečekal. Trip, i když by to svádělo, není otravná a namyšlená ženská postava – naopak, je chytrá, rozumná a velmi sympatická. Stejně tak Monkey, který na první pohled působí jako typický nakorbený borec je nakonec fajn "normální týpek". Jsem rád, že z něj neudělali klasického ultra vážného drsňáka, co je ve skrytu úplnej nufííísek. Uf!

I když samotný příběh není nic převratného, jsou to právě postavy, které ho táhnou kupředu. Bohužel hra míří k cíli tak rychle, že je tu pramálo klidných scén, kde by postavy mohly více rozvinout svou minulost či charakter. Chápu, že na to asi nebyl rozpočet, ale je to škoda. Co mě také trochu zklamalo, je zvláštně useknutý konec. Nedává postavám patřičné rozloučení a působí násilně utnutě. Závěrečná kapitola, kde jen odrážíte útok velkého robo-škorpiona, navíc nepůsobí jako správné finále. Gradace děje tu vůbec nefunguje. Jako náběh na finále by to mohlo fungovat skvěle, ale takhle? Meh.

I přes tyto výtky mám ze hry veskrze pozitivní dojem. Hratelnost je sice občas stereotypní, a některé puzzle jsou zbytečně zdlouhavé, aniž by byly obtížné, ale mě hra bavila. Miluju to šplhání a svižný bojový systém, který působí uspokojivě díky zpomaleným fatalitám a podobným efektům. Hra navíc rychle odsýpá, střídá klidnější pasáže s adrenalinovými momenty, takže jsem se ani chvíli nenudil. I když jsem si párkrát povzdechl, že opět dělám něco, co už jsem dělal před půlhodinou.

Co se týče grafiky, ta i dnes vypadá skvěle, zvlášť když vezmeme v potaz menší rozpočet. Detaily obličejů mi přišly obzvlášť povedené. Na druhou stranu, soundtrack mi přišel poměrně nevýrazný a nudný.

Ve výsledku je to příjemná jednohubka z éry PS3, která není moc dlouhá a dobře zabaví. Má své chyby, ale pod povrchem je to zábavný titul se sympatickými postavami. Škoda jen, že nedostaly více prostoru, aby se mohly pořádně rozvinout

Do hry jsem vstupoval s očekáváním silného mystery příběhu a detektivní zápletky, ale to, co jsem nakonec dostal, mé očekávání předčilo. Nemůžu říct, zda ostatní hráči ocení způsob vyprávění a vývoj příběhu, který tvůrci zvolili, ale pro mě to byla naprosto správná volba.

Hlavní postavou je spisovatel Harrod, který stojí za oceňovanou dobrodružnou knižní sérií. Ta se s nástupem sci-fi žánru (hra se odehrává ve fiktivní verzi 17. století) dostává na okraj zájmu čtenářů a poslední díl se téměř vůbec neprodával. Harrodova agentka proto navrhuje, aby využil pozvánku do sanatoria, které se nachází v odlehlých lesích a poskytuje pacientům ozdravnou vodu zajišťující kvalitní spánek a živé sny. Donucen načerpat inspiraci a restartovat svou kariéru, je Harrod přinucen vydat se do sanatoria – a aby toho nebylo málo, musí se postarat i o svého energického synovce, kterého mu svěřili. Brzy se ale oba zapletou do zvláštních událostí a odkrývání temné historie sanatoria.

Příběh, i přes slibnou zápletku, stojí především na postavách a vztahu Harroda s jeho synovcem Williem. K mému překvapení to bylo něco, co jsem skutečně uvítal. Tvůrci dávají hlavním i vedlejším postavám prostor dýchat, a já si ústřední dvojici po pár hodinách zcela zamiloval. Tempo hry je zpočátku pomalé, což umožňuje důkladné seznámení s prostředím sanatoria i jeho obyvateli. Cení se, že zápletka se odkrývá pozvolna, a vy máte hezky čas na snídani, rozhovory, procházky a řešení puzzlů. Indicie o tom, že něco není v pořádku, se objevují postupně, což umožňuje skvělé budování atmosféry. Tento pomalý přístup mi skvěle sedl, protože většina her vás okamžitě vrhne do akce, zatímco zde máte pocit, že jste opravdu součástí světa.

Hlavní postavy, zejména vztah mezi Harrodem a Williem, jsou jedním z nejsilnějších prvků hry. Harrod je chápavý a laskavý strýc, kterého by chtěl každý. Bohužel však překlad hry, jelikož se jedná o čínskou produkci, není vždy ideální. I když dialogy občas působí kostrbatě, vše je pochopitelné a nezpůsobuje to větší problémy. Tvůrci navíc pravidelně vydávají aktualizace, takže se na tom pravděpodobně pracuje. Navíc možná někomu bude vadit, že hra není dabovaná.

Hratelnost se skvěle doplňuje s příběhem, a nádherný pixel artový vizuál ve spojení s ručně kreslenými animacemi a vyladěným uživatelským rozhraním je prostě pastva pro oči. Hádanky jsou rozmanité, obsahují logické minihry a vizuálně jsou zpracovány nádherně. Hra přináší osvěžující přístup k adventurní hratelnosti, a i když jde o klasickou adventuru, příležitostné změny hratelnosti dodávají energii.

Vizuální zpracování si zaslouží zvláštní pochvalu – dlouho jsem nehrál tak krásnou a "pohodovou" hru. Soundtrack a atmosféra jsou naprosto výborné, a scény, kdy se procházíte v dešti a okolí je zahaleno mlhou, jsou skutečně slastné. Hra je plná detailů a vizuálních herních prvků, které jsou opravdu na špičkové úrovni. Cena okolo 17,49 eur za herní dobu 11 hodin je naprosto férová.

Pokud vás láká hra zaměřená na postavy a nevadí vám, že příběh se rozvíjí pomaleji, určitě si ji zahrajte. Pro fanoušky Night in the Woods je tohle naprostá povinnost!

PS: Hru jsme také zařadili do našich doporučení v nové pravidelné rubrice Somhráč.sk kde ob týden budeme přidávat zajímavé typy na indie tituly.

Velice příjemná vizuální novela, která svojí estetikou připomíná japonské klasiky tohoto žánru. Jedná se o 2–4 hodiny dlouhou jednohubku, která nabízí podstatně více, než byste za 4 eura čekali.

Hlavní hrdinka Ranko Togawa je studentkou elitní akademie v Kalifornii a se svými spolužáky a školním dozorem je na exkurzi nejmodernějšího podmořského vlaku, jenž je má z Kalifornie dopravit až do Japonska. Bohužel se nejedná o Yuri dating sim, kde byste během výletu balili své sličné spolužáky, nýbrž o mysteriózní detektivku! K vraždě jednoho z učitelů dojde záhy a Ranko, jako silná a odhodlaná žena, se spolu se svou kamarádkou rozhodne tento zapeklitý problém vyřešit.

Jedná se o klasickou vizuální novelu bez jakékoliv interakce. Můžete si tu číst zprávy ze studentského group chatu, ale to není nijak podstatné pro postup v příběhu, takže kromě toho tu žádná další interakce není. Proto raději vypíchnu, proč byste si to i přes to měli zahrát.

Hra nejenže má nádherný retro vizuál a naprosto skvělý soundtrack, ale i celý příběh dokázal v krátkém časovém úseku vykouzlit zábavné a sympatické postavy. Navíc se zde řeší vážná témata, která bych v komediální detektivce nečekal. Dojde tak na témata jako sexuální obtěžování, šikana či zneužívání postavení ve společnosti. I přesto, že by někdo mohl hru nazvat feministickou agitkou, tak to rozhodně není pravda. Hra k těmto tématům přistupuje nenuceně a organicky je začleňuje do příběhu, což velice oceňuji. Samotná záhada je sice jednoduší, ale vše kolem to vykompenzuje.

Takže ano, pokud máte chuť na trochu hlubší a zároveň humornou detektivku, vřele doporučuji. Jedná se o příjemný throwback s překvapující hloubkou jak u postav, tak u témat. Za 4 eura je to opravdu skvělá nabídka. Brzy by měla vyjít dvojka , která slibuje větší míru interaktivity, rozhodování a o něco detailnějšíí grafický kabátek! Hype is real!

Na tento díl mám příjemné vzpomínky. Už před nějakou dobou jsem měl štěstí, když jsem v pražském bazaru narazil na originální verzi pro PS3. Pro mě to byl první kontakt se sérií Tales of a i když mě hra velmi bavila, nakonec jsem ji nedohrál. Proto mě nadchlo, že nyní vyšla na novější konzole. Nejenže mi to dalo nový impuls k opětovnému hraní, ale díky vydání na Switch si hru mohu vzít i na cesty – což považuji za velké plus. 

Pokud tuto sérii neznáte, s trochou nadsázky bych ji přirovnal k sérii Final Fantasy. Obě franšízy totiž většinou nabízejí nový příběh s jinými postavami a díly obvykle nesdílejí stejné univerzum. Co je ale odlišuje, je například soubojový systém. Tales of využívá akčnější real-time combat a má pohádkovější anime stylizaci. Přestože série měla vždy své kvality, až do příchodu Tales of Berseria či Tales of Arise zůstávala u nás (v Česku a na Slovensku) poměrně přehlížená. Což je škoda a doufám, že díky tomuto znovuvydání si najde cestu k více lidem. 

Než se však pustíme do toho, co tento remaster nového přináší, rád bych se nejprve zaměřil na postavy, děj a hratelnost. Předpokládám totiž, že tuto recenzi budou číst především ti, kteří tento díl ještě nehráli, a zaslouží si proto rozbor i těchto aspektů. 

Příběh začíná v minulosti, kdy sledujeme mladého Asbela Lanhta a jeho bratra Huberta. Oba jsou syny lorda, který vládne městečku Lhant v regionu Windor. Během jedné z jejich výprav narazí na zvláštní dívku jménem Sophie, která ztratila své vzpomínky. Tato trojice se následně zaplete do řady nešťastných událostí, které vedou k Asbelovu odchodu do rytířské akademie. Zde se chce naučit disciplíně, aby mohl vždy ochránit ty, na kterých mu záleží. O sedm let později se Asbel vrací do rodného městečka kvůli smrti svého otce. Brzy však bude muset čelit své minulosti a spolu se svými přáteli zabránit možnému konci světa. 

Ano, děj je klasické fantasy klišé, jaké od pohádkových JRPG očekáváme. Nic převratného zde nenajdete. Na druhou stranu s ním tvůrci alespoň zpočátku pracují velmi dobře. Už od prologu vás hra nenechá vydechnout a přináší jednu dramatickou scénu za druhou. Prvních deset hodin jsem se od ní nemohl odtrhnout, jak mě příběh strhával svou kadencí zvratů a napětí. Bohužel, toto tempo nevydrží věčně. Zhruba v polovině příběhu se tempo výrazně zpomalí a chvílemi jen sledujete, jak postavy přebíhají mezi lokacemi a sbírají informace. Naštěstí těchto prostojů není mnoho a i když se objeví, nejsou vyloženě nudné. Kvůli rozsáhlejšímu ději, který se odehrává na několika kontinentech, se však občas může dostavit lehká únava. 

Tuto únavu však rychle zaženou hlavní postavy, které i přes splnění klasických žánrových šablon mají dostatečnou hloubku a jsou zábavné. Příběh dává postavám prostor k rozvoji, což je umocněno dodatečnými dialogy, které lze spouštět během přesunu po mapě. Tyto rozhovory nejen prohlubují charaktery, ale také posilují chemii mezi nimi, což mělo za následek, že jsem si celou plejádu postav zamiloval. Nebudu přehánět, když řeknu, že jsou jedním z největších taháků celé hry. Už po pár hodinách jsem jim fandil a společnou cestu napříč světem si maximálně užíval – dokonce mi nakonec ukápla i slzička. Tohle je přesně ten případ, kdy nemusíte mít zcela originální postavy, stačí jim dát péči a nechat je v příběhu dýchat. 

Dalším zásadním tahounem hry, vedle postav, je soubojový systém, který ocení zejména hráči vyhledávající jistou míru komplexnosti. Combat v tomto díle je obecně považován za jeden z nejlepších v celé sérii, ale vyžaduje čas na osvojení. Ačkoliv nepatřím mezi hráče, kteří se vyžívají v komplexních soubojových mechanikách, přesto jsem si souboje v této hře neskutečně užil. Bohužel musím říct, že úvodní tutoriál je poněkud chaotický. Místo názorných ukázek vám hra naservíruje spoustu textových tabulek, z nichž si toho příliš neodnesete, a navíc vám nedá dost prostoru, abyste si všechny aspekty systému klidně vyzkoušeli. 

 I přes svou akčnost nechtějí souboje, abyste zmateně pobíhali po aréně a náhodně mačkali tlačítka. Je nutné strategicky se krýt, správně načasovat útoky a využívat “arts” – speciální útoky, které má každá postava, a které se dobíjejí u každé z nich jinak. Ano, nemusíte hrát jen za Asbela. Každou postavu z vaší party můžete ovládat a zvolit si tu, která vám nejvíce sedí. Každý z hrdinů se totiž ovládá trochu odlišně, což hře dodává variabilitu. Trvalo mi chvíli, než jsem si našel svou oblíbenou postavu a než mi soubojový systém „sedl“, ale jakmile jsem se s ním sžil, neskutečně jsem si ho užíval. 

Jednou z největších výhod je, že hra dokáže udržet souboje proti běžným nepřátelům svižné a energické. Jakmile narazíte na nepřítele, hra vás rychle vtáhne do arény a po souboji vás zase rychle vrátí zpět na mapu. Souboje jsou rychlé a dynamické, což je velká výhoda pro ty, kteří nemají rádi zdlouhavé boje. Na rozdíl od některých jiných JRPG vás Tales of Graces v tomto ohledu nebrzdí a naopak povzbuzuje k rychlému postupu. 

Zmínit se také sluší systém titulů, které postavy získávají během hry. Tyto tituly nejsou jen estetickým doplňkem pod jménem postavy, ale přinášejí různé výhody. Postupně, jak daný titul levelujete skrze souboje, získáváte větší počet hvězdiček, což odemyká nové bonusy a zlepšuje schopnosti postav. Tento prvek přidává hře další vrstvu strategie a motivace k objevování a vylepšování. Pokud vám to vše teď ale přijde značně matoucí, nemusíte se bát, hru si klidně můžete na začátku dát na lehčí obtížnost a poté si jí kdykoliv změnit jakmile si budete jistější v kramflecích. 

Mimo soubojů už je to ale taková ta obyčejná JRPG klasika. Neberte mě špatně, hra je zábavná, ale bohužel trpí na některé neduhy, které jsou s tímto žánrem často spojovány. Například vedlejší úkoly jsou jen obyčejnými fetch questy bez větší invence. Tvůrci se sice snaží tyto úkoly oživit vtipnými dialogy při jejich zadávání, jinak se ale jedná o zbytečnou výplň. Pár jsem jich zkusil a pak je raději ignoroval. Dále mám menší výtku k občas únavným přesunům mezi lokacemi. Někdy totiž hra opakovaně posílá hráče z jednoho bodu do druhého, aniž by to přineslo nějaký větší posun v ději. Ve výsledku mi to ale zase tolik nevadilo, protože jsem tento čas využil k menšímu grindování, a díky svižným soubojům mě to nenudilo. 

Abych však nebyl nespravedlivý, musím tvůrce pochválit za přidání například karetní hry nebo minihry s puzzlemi, kdy musíte po ledu posouvat kostky do vyznačeného cíle. I když je pro opětovné hraní těchto miniher nutné se vracet na původní kontinent, kde byly umístěny, stále to bylo příjemné zpestření. Také nemohu opomenout dobře rozmístěné save pointy. Hra má dostatečné množství míst, kde můžete ukládat postup, takže jsem nikdy neměl problém s tím, že bych musel nějaký dlouho hledat. 

Co ale určitě nemusíte hledat, je zmínka o novinkách v remasteru. Ano, konečně jsme se k tomu dostali. Změny jsou sice převážně kosmetické, přesto však přinášejí řadu vylepšení kvality života. Tvůrci přidali například autosave, možnost přeskakovat cutscény, urychlovat text, přepínat kameru mezi nepřáteli, hra vám ukazuje, kam jít, a po nepovedeném souboji nově můžete zvolit možnost „retry.“ Také tato verze obsahuje příběhové rozšíření z PS3 verze, které se odehrává po událostech hlavní hry a nabízí až 20 hodin dalšího herního času. 

Vylepšení se samozřejmě dotkla i grafické stránky, a musím říct, že hra vypadá nádherně. Vše je krásně vyhlazené a působí ještě více pohádkově. Dokonce i přes určitou zastaralost vizuálu (tak velké změny zase nebyly) některé lokace vypadají opravdu kouzelně, což ještě umocňuje příjemný soundtrack. Navíc si zaslouží pochvalu i verze pro Switch, na které jsem hru, vedle PS5, také vyzkoušel. Už dlouho jsem nehrál na Switchi takto dobře optimalizovaný port – stabilní FPS, žádné rozplizlé textury, všechno běží hladce. Za to patří opravdu velký dík. 

Celkově se tak jedná o kvalitní vzkříšení mnohými milovaného dílu. Já si toto zavzpomínání velmi užil, a i přes nějaké drobné chybky či zakopnutí mohu hru s klidným svědomím doporučit jak fanouškům žánru, tak nováčkům. Je pravda, že komplexní soubojový systém vám může občas přidělat pár vrásek, ale dá se to zvládnout. Navíc na internetu existuje dost přehledných a stručných návodů, jak být v bojích co nejefektivnější. Teď už jen doufat v remaster první Xillie.

S větší mírou nadsázky bych si dovolil Aurelii označit za takový hentai King's Quest, a to nejen kvůli fantasy zasazení, ale hlavně díky nádherné retro grafice. Právě grafika je jedním z největších plusů celé hry, i když těch pozitiv je samozřejmě více. Malebná atmosféra mě ale udržela u hraní po celou dobu a výrazně přispěla k imerzi. Než se však pustíme do šťavnatějších detailů, pojďme si něco říct o příběhu. Přeci jen, tato hra není primárně o kochání se přírodou a malebným světem Aurelie.

Na začátku hry dostává hlavní hrdina od svého dědečka přístup k rodinné chatce, kam se má nastěhovat a začít soběstačný život. Hned při příchodu ho ale potká první problém – záhadná cizinka jménem Ivy a amulet, jehož se hrdina dotkne a získá podivné magické schopnosti. Jaký je původ těchto schopností a kdo vlastně Ivy je, už musíte vypátrat sami.

Hned na úvod je důležité říct, že pokud hledáte propracované RPG, tady ho nenajdete. Hra je spíše jakousi RPG adventurou s prvky life sims . Každý den je rozdělen do několika etap, přičemž v každé z nich máte přístup k jiným postavám nebo možnostem interakce. Už od začátku se můžete volně pohybovat po mapě a objevovat svět podle svého. Je na vás, čemu se budete věnovat jako první a jaký sled úkolů si zvolíte. Přesto se ale jedná prakticky o RPG grind.

Hlavním středobodem jsou tu ženy, pro které musíte často plnit různé laskavosti, abyste s nimi mohli navázat intimnější vztah. Tyto vztahy vedou k velkému množství hentai cutscén a obrázků, které jsou na vysoké úrovni. Tyto laskavosti však obvykle zahrnují tradiční úkoly, jako je něco sehnat nebo koupit. A tady přichází na řadu grind – musíte si vydělávat v různých brigádách, bojovat v dungeonech nebo pěstovat ovoce a další plodiny, abyste se mohli posunout v příběhu. Většinu času mě to bavilo, protože postav je hodně, takže jsem neustále odemykal něco nového. Nicméně je pravda, že se tato náplň časem stane stereotypní, a tak budete muset občas grindit, abyste zvýšili své statistiky a mohli vydržet déle v práci nebo soubojích. Zejména na začátku může být tento proces poměrně úmorný, ale musím pochválit snahu tvůrců obohatit hru o různé zábavné minihry.

Pokud by vás stereotyp začal obtěžovat, hra nabízí systém cheatů, které vám mohou průchod hrou značně usnadnit. Přesto se ani s grindem nejedná o nijak náročnou hru, protože většina herních mechanik, jako je crafting, dungeon nebo rybaření, je poměrně zjednodušená. Hra vás tedy nezahlcuje. Pořád jde o malebnou RPG adventuru, jejímž hlavním zaměřením jsou ženské postavy a vztahy s nimi. Je jich tu poměrně dost, liší se povahou i rasou, takže se jedná o takovou ultimátní fantasy sexuální turistiku.

Pravdou je, že osobní příběhy těchto postav nejsou nijak hluboké, ale to v tomto případě asi ani není nutné. Vše je tu značně odlehčené, včetně většiny příběhových linek a sexuálních scén, z nichž některé jsou opravdu absurdní. Například v dungeonech máte možnost proměnit téměř každou příšeru na sexy verzi a mít s ní sex. Skvělá schopnost! Přesto je trochu škoda, že postavy nejsou propracovanější a často působí ploše, jako by vám chtěly hned skočit do náruče.

Jak už jsem zmínil, hlavní pochvala patří atmosféře. Ta je opravdu malebná, pohádková a vtipně kontrastuje s erotickým obsahem. Hra nabízí spoustu detailů, animací a spriteů, které vypadají skvěle a je na nich vidět velký kus práce. Samotného mě překvapilo, kolik H-scén je ve hře dostupných – opravdu klobouk dolů. Co ale nemusí každého potěšit, je absence dabingu. Mně osobně to nevadilo, ale některé dialogy kvůli tomu působily trochu úmorně.

Celkově se jedná o povedenou hru, která sice trpí na stereotyp a grind potřebný k postupu v příběhu, a postavy nejsou příliš hluboké, ale to hra vynahrazuje velkou porcí zábavného obsahu. Pokud hledáte zábavnou hentai jednohubku, jděte do toho. A pokud vás hra začne nudit, vždycky můžete použít cheaty.

Herní Výzva 2025 - Coffee Break - Normál

Jéééj! Musím říct, že jsem si tento návrat do série Akiba's Trip opravdu užil. Před pár lety, v době covidu, jsem během jedné z mnoha nocí během lockdownu na Vitě rozehrál druhý díl. Byla to sympatická budgetovka, která sice nepřinášela nic převratného, ale byla neuvěřitelně zábavná a správně praštěná.

Jsem proto rád, že po několika letech od vydání dvojky konečně přeložili do angličtiny i první díl, který vyšel původně exkluzivně pro PSP v Japonsku. Až po vydání dalších dvou pokračování se dostal i na ostatní platformy mimo Japonsko.

Pojďme se ale podívat, o čem tento sympatický počin vlastně je. Hrajete za mladého chlapce, který miluje Akihabaru a je členem spolku, jenž ji ochraňuje. Jednoho dne se zaplete s místními upíry zvanými Chaos Souls, kteří ho zmlátí a nechají ležet na zemi. Naštěstí se ho ujme mladá, roztomilá upírka, která mu dá polibek a podělí se s ním o svou krev. Díky tomu získáte schopnosti těchto "monster" a brzy se zapletete do boje mezi frakcemi, kde bude jen na vás, jestli upíry vyhladíte, nebo se postaráte o to, aby mohli žít v míru s lidmi.

Poměrně klasický a ničím nezajímavý příběh že? No, ehm, to by jste v této hře nesměli eliminovat upíry tak že jim během souboje strháváte oblečení. Ano je to tak. Hratelnost většinou spočívá v tom že se bijete ve stylu Yakuzy ale s tím rozdílem že musíte vždy protivníka svlíknout a ten pak uhoří v plamenech slunce či jen celý zrudlý hanbou uteče. No a na týhle úrovni se pak odehrává jak příběh tak celá hra, jenž se nebere vůbec vážně a nabízí opravdu velkou plejádu vtipných a absurdních scének a to i v samotném gameplayi. Jen ještě dodám že i přes značnou míru humoru a srand, nabízí příběh i milou romanci a nějaké to srdíčko, což tedy hlavně i záleží podle vašeho rozhodnutí. K tomu ale později.

Co se týče samotné hratelnosti, je to taková Otaku Yakuza z AliExpressu. Mějte však na paměti, že hra původně vyšla na PSP, a podle toho i vypadá. Přestože tvůrci museli pracovat s omezeným hardwarem, dokázali toho z něj vytáhnout opravdu hodně. Celá hra se odehrává v různých menších úsecích Akihabary, mezi kterými se přesouváte. A i přes technická omezení hra věrně zachycuje atmosféru Akihabary – turisti se procházejí, maidky vám rozdávají letáky, lidé hrají na kytaru a NPC postavy vám nabízejí reklamní nabídky. Dokonce mě překvapilo, jak okolí reaguje na vaše počínání – když vypukne rvačka, NPC postavy se kolem vás shromáždí, fandí nebo si fotí. To mě opravdu mile překvapilo. Sice tu kromě nakupování, návštěvy maid kavárny a jedné minihry není moc co dělat, ale vzhledem k typu hry to stačí.

Vedlejší úkoly nabízejí slušnou výplň mezi hlavními misemi a naštěstí se nejedná o typické nudné fetch questy, jaké bývají v japonských hrách běžné. I když se jejich náplň může opakovat, jsou plné vtipných a zábavných mini epizod ze života v Akihabaře, přičemž některé dokonce rozvíjejí hlavní příběh. Doporučuji je proto plnit, protože z nich získáte nejen peníze, ale i fajn bonusy

Tyto bonusy se vám budou hodit v soubojích, které jsou rychlé, zábavné a díky svlékací mechanice ani nepůsobí monotónně. Nepřátelům totiž musíte postupně oslabit jejich oblečení, aby se dali svléknout. Jediným otravnějším momentem je situace, kdy omylem uhodíte policistu nebo kolemjdoucího, a ti se na vás vrhnou taky. Jakmile proti vám stojí více než tři protivníci, začíná chaos, protože když chcete někoho svléknout, musíte dlouze podržet tlačítko, aby postava po oblečení chňapla. Tento úkon vám však kdokoli může přerušit, což je v případě většího počtu nepřátel opravdu frustrující.

Abyste zabránili tomu, že vás sami protivníci svléknou, můžete nakupovat nové oblečení nebo si pořizovat podivné zbraně. Nepřátele můžete likvidovat počítačem, gumovým kladivem, časopisy a podobně. Hra také umožňuje crossdressing, čehož jsem často využíval, protože ženské oblečení mi přišlo odolnější. Takže jsem často chodil v princeznovském cosplayi, což vedlo k absurdním situacím, kdy si mě místní úchyl spletl se ženou a nabídl mi slevu, když si bude moci sáhnout dolů. Slevu jsem přijal, ale po sáhnutí... no, zahrajte si to sami.

 Ano, hra je místy frustrující a stereotypní. Souboje bývají chaotické a herní náplň se občas opakuje. Ale díky krátké herní době, velké porci humoru a nadhledu to snadno přehlédnete. Já si hru užil a jako japonská úchylná jednohubka je to ideální zábava!

K Poslovi Smrti mě neváže žádná nostalgie. Je to hra, kterou jsem jako malý i mladý hoch prakticky ignoroval spolu s dalšími tituly od Future Games. Je sice pravda, že jsem ji rozehrál, ale její chladný a místy vyloženě ošklivý vizuál mě ihned od hraní odradil. Teď jsem se ale kousl a vrhl se do toho, hlavně kvůli nově oznámenému prequelu, a také proto, abych si smazal jeden velký rest. 

Nebudu to protahovat, protože každý o hře a jejím ději ví, takže to tu shrnu jen na to, co se mi líbilo a nelíbilo.

Co musím určitě pochválit, je atmosféra. Panství Black Mirror je přímo stvořené pro ústřední mysteriózní zápletku, a ambient, který toulky po něm doprovází, to celé umocňuje. Líbilo se mi, jak slyším otřásání okenic pod náporem větru a další zvuky. Ostatní lokace na tom nejsou o nic hůř a atmosféra zapadlého Willow Creek či sanatoria byla špičková. Je sice pravda, že i přes fajn ambient mi bylo líto, že tvůrci nevyužili kvalitního soundtracku k většímu umocnění atmosféry a spoléhali se téměř všude jen na ambient. Hudba bohužel zazní vždy jen na třicet vteřin a konec. Od půlky hry mi opakující se ambient začal vadit, a určitě nepomáhal v zásecích, které jsem ve hře měl. Přece jen líbivá hudba často zjemňuje frustraci. Pro point-and-click adventuru mi zvolení převážně ambientu nepřišlo jako vhodné řešení.

Dalším velkým kladem je příběh, nebo minimálně jeho kostra. Není ale divu, kombinuje vděčná témata typická pro takový žánr. Vyšetřování záhady mě bavilo i přesto, že jsem věděl, jak celá hra skončí, což považuji za velký úspěch vývojářů. Často jsem tak při hraní na tento spoiler zapomněl a byl zvědavý, jak to celé vyústí. Tempu příběhu navíc pomáhá i celkem velké množství obrazovek a lokací, či využívání čtení zápisníků, starých pergamenů apod. Je pravda, že třetí akt byl silně nudný a značně podkopl tempu příběhu nohy, ale po něm se to hned zvedlo. Atmosféra starého panství, která dýchala z každého koutu, vše zachránila a člověk vůbec neměl pocit, že se hra odehrává v osmdesátých letech.

Teď ale přijde kritika, která mi nedovolí hru zařadit po bok klasik jako Gabriel Knight nebo dalších her, které nejsou z naší produkce.

I přesto, že je dabing po většinu doby kvalitní, právě ten pro mě představuje největší střelu do nohy. Kvůli českému jazyku si ještě více všímám děr a chyb v dialozích. Nemůžu si pomoct, ale ptal jsem se i kamarádů, jestli je to jen mnou, nebo zda dialogy opravdu "šustí papírem" a občas nejsou v reakcích postav logické. Po pár ukázkách mi to potvrdili. Jako příklad slouží část, kdy Samuel přijde hledat ztraceného strýce a pacienta do Ashbury. Sanatorium je po zavíračce, a když nahlásí, že chce vidět pacienta, sestra mu odvětí, že mají zavřeno a že má přijít jindy. Samuel začíná horečně říkat: „Pusťte mě prosím dovnitř a vše vám vysvětlím.“ Sestra odpoví: „Ne, to nejde, jste snad lékař? Co tu chcete?“ Samuel na to: „Přišel jsem navštívit Roberta Gordona, vede váš ústav.“ Sestra pak odpoví: „Tak to vás pustím jen proto, že jste Gordon.“

WTF? Proč nejdřív řekl, že jde za pacientem, a pak, že jde kvůli Robertovi? Věděl přece od začátku, že tam Robert je vrchní primář, tak to mohl nahlásit hned. Tento dialog opravdu "šustí papírem" a podobných případů je tam nespočet. Dialogová stránka této hry není žádné terno. Nemluvě o tom, že většina postav je nudná a na jedno brdo. Bohužel to platí i pro Samuela, který je prostě figurka, co posouvá děj. Abych ale nekřivdil, oceňuji možnost volby reakcí v dialozích, což je pěkný detail.

Další problém se týká samotné hratelnosti. Ve hře je dead end a také příšernosti ve stylu potřeby několikrát klikat na nějaký předmět, aby ho hrdina zaregistroval a mohl ho pak použít v dialogu apod. Třešničkou na dortu bylo, že hra po vás chce, abyste pro prozkoumání některých předmětů použili ještě zvlášť pravé tlačítko myši, aniž by hráče na to upozornila, že to využívá. To vedlo hned na začátku k většímu záseku... a těch bylo na začátku dost.

Poslední výtku směřuji k hnusným polygonovým postavám, jejich strnulým animacím a chladnému prostředí. Ano, hra má atmosféru, jak jsem již zmínil, ale nemůžu se zbavit dojmu, že by to v jiném vizuálním kabátku fungovalo lépe. Tyto realistické rendery postrádají duši a působí zbytečně chladně a suše. Nejsem velký fanda tohoto stylu.

To je asi vše. Hraní mě bavilo. Je to přeceňovaná hra? Ano, je. Všimněte si, že ostatní hry od Future Games už neměly tak dobré hodnocení jako tato. Proč? Protože dojely na absenci nostalgie. Špatné dialogy a nezajímavé postavy jsou něco, co se v jejich hrách opakuje, a už to prosakovalo více a více znatelně. Uvidíme, jak na tom bude prequel, ten skutečně ukáže jejich kvality.

Každopádně jsem spokojený. Dostal jsem mysteriózní fix, a i přes ty neduhy je vidět, že zde byla práce a nějaká snaha vyrovnat se zahraniční konkurenci. Nenudil jsem se a hru opouštím s příjemnými pocity. Budu na ni vzpomínat nebo ji zařadím mezi nejlepší? Rozhodně ne. Bavil jsem se a užil si to? Rozhodně ano.

Herní Výzva 2025 - Bdím či Spím - Normál (dá se i na HC)
 
Wow! Wow!

Píšu to minuty po dohrání a jsem v silně rozčarovaném stavu. Tahle na první pohled typická PSX hororovka toho skrývá tolik, že je veliká škoda, že zapadne. Nejen kvůli tomu, že si hráči to automaticky spojí s jumpscare hrami z toho žánru a budou následně zklamaní, ale také to může spoustu potenciálních zájemců odradit. Přeci jen, her s tímto vizuálem vzniká přemíra a lidi už jsou jimi přesyceni.

Byla by ale škoda, pokud by si jakýkoliv fanoušek hororů nechal tento skvost ujít. Je to hra, jenž nabízí neskonalou hloubku, silný příběh, Lynchovskou atmosféru, hravost, vizuální hrátky a to vše v trochu zavádějícím Blair Witch kabátku. Pojďme ale nejdříve na příběh.

Sledujeme tu dva kamarády, Marcuse a Seana, jenž se vydávají do Apalačských hor za nalezením bájné legendy jménem "Ant Farm". Celá výprava má navíc sloužit jako jejich poslední velká cesta a možnost si zavzpomínat na své mládí. Brzy ale zjistí, že tahle výprava skýtá mnohem více, než čekali. Brzy je tak čeká spád do čiré noční můry, oživlého lesa, absurdních výjevů a propadu do šílenství a vyrovnávání se svou minulostí.

Příběh může dle popisu znít průměrně, ale věřte, že jeho průběh má od toho daleko. Nechci spoilerovat, jelikož tu jde o ten zážitek. Jasně, nejradši bych vám to tu všechno vypsal, abyste viděli, jak je to skvělý, ale tím bych vám zkazil zážitek, takže mi zbývá jen doufat, že dáte na moje doporučení a půjdete do toho. Je to v nitru osobní a silně psychologický příběh, jenž ale i využívá hororové tropy a události souběžně s tím. Vy tu totiž krom psychiky hlavního hrdiny odkrýváte i tajemné legendy o lese, ve kterém se nacházíte, a co se v něm asi stalo. Tohle vše je navíc podpořeno skvělou prací s vizuálem a atmosférou, kdy hra kombinuje jak surrealistické obrazce, tak i různé grafické styly, kdy postavy mají obličej slepený z ústřišků novin apod. Určitě se nemusíte bát, že se jedná o klasickou unylou nudu, co jen spoléhá na nostalgickou PSX stylizaci a konec. To tu fakt nehrozí, tvůrci to ždímají na maximum a ještě si s tím vizuálem hrají a mění ho. Dovolil bych si tvrdit, že tohle je taková AAA hra mezi PSX look-alike tituly.

Takže ano, příběh, vizuál a samotné vyprávění jsou top notch, ale co postavy? Těch tu není mnoho a nejdůležitější je váš kámoš a parťák Sean, jenž se stará o velkou část humoru, a je to fajn sidekick. Samozřejmě má větší hloubku než to. Co ale chci vypíchnout, je organický banter a chemie, kterou postavy mají. Vždy, když jsou spolu, tak máte opravdu pocit, že to jsou kámoši, kteří toho spolu dost prožili, a dodává to i organičnost celému ději. Právě díky jejich humorným prupovídkám, hašteření se do nich více vžijete a celá atmosféra a horor fungují o to lépe.

Kde to pak může ale už lehce drhnout, je samotná hratelnost. Takhle, ona je sama o sobě fajn, ale pár zadrhelů má. Celá hra je váš klasický horor s fixní kamerou alá Resident, akorát s tím rozdílem, že se tu nebojuje a jedná se o více adventurně narativní zážitek. Puzzly tu jsou, ale jdou spolu s explorací. Máte například jednu velkou otevřenou lokaci, která se skládá z cca 18 obrazovek, a vy, jak jimi procházíte, tak postupně nacházíte a odemykáte další a další věci potřebné pro postup v příběhu. Nikdy jsem neměl žádný velký zásek, jelikož pokud budete pečlivě procházet a všímat si okolí, tak vše, co najdete, si ihned spojíte s tím, na co to máte použít. Takže za to palec nahoru. Na druhou stranu vám ale tyto jednodušší puzzly může ztížit právě fixní kamera. Často tak k předmětům musíte přijít pod nějakým úhlem, abyste s ním mohli interagovat, někdy zase je něco umístěno tak, že když se k tomu přiblížíte, tak kamera začne poskakovat mezi dvěma úhly a zamezuje náhlednutí třeba do krabice atd. Není to nic, co by vám výrazně zhoršilo hru, ale zamrzí to.

Také občas je na škodu, že postava ne vždy reaguje, jak má, a několikrát se mi stalo, že se během útěkových sekvencí nerozeběhla či se pohybovala, jak kdyby byla v podivné křeči, či se o něco zasekávala. Krom toho to jinak běželo bez chyby a nijak to nenarušovalo atmosféru. Ta je každopádně výborná a moc cením, jak si tvůrci hráli s jumpscary a nespoléhali se na levné strašení. Místo toho vkusně pracovali s hrou stínů, zvuky a okolím, díky čemuž bylo dost jumpscarů kreativních. I bez nich ale hra funguje a občas jsem se fakt bál to hrát v noci, jelikož na vás furt něco šeptá apod.

Když jsem načal ty zvuky, tak jen ještě musím vytknout špatný mixing soundů. Někdy jsou hlasy postav zbytečně udušeny, někdy zase řve hudba a dabing jde špatně slyšet. Často se tak stávalo, že nazvučení bylo nevyvážené. Jinak je ale dabing fajn a i soundtrack, jenž skvěle pomáhá celé atmosféře.

No, tím to asi ukončím. Pokud chcete jiný horor, něco, co vás vcucne a vyplivne zničeného, tak tady máte. Serte na český panelák, jenž nesahá této hře ani po kotníky. Tady dostanete skvělý psychologický horor, jenž na to jde trošku jinak, a budete se u něj bát, smát a hltat ho každým douškem. Fakt to doporučuji, je to neskutečný hidden gem a hororová pecka posledních let.

Pokud by za mnou někdo přišel s informací, že se vyhrabala dávno ztracená LucasArts adventura a že ji jen vyčistili a vydali pod jménem Loco Motive , tak mu uvěřím. Je až k nevíře, že takto malé studio vytvořilo adventuru, která opravdu působí jako něco, co by Lucasové vytvořili a ve své době prodávali za plnou cenu. Pojďme si ale nejdříve něco říct o příběhu.

Celé to začíná v kůži právníka Davida Ackermana – jenž miluje papírování a nudnou úřednickou práci –, který byl pozván na čtení poslední závěti paní Unterwald na luxusním vlakovém expresu. Samozřejmě je přítomné i celé příbuzenstvo, které je značně nervózní, jelikož se má dědit celá železniční společnost. K jejich nervozitě bohužel nepřidá fakt, že paní Unterwald byla během čtení zavražděna a samotná závěť Ackermanovi vyletěla oknem vlaku. Tím začíná lehká parodie na Vraždu v Orient-expresu . Do toho se přimíchají další dvě hratelné postavy – jednou z nich je agentka a druhou výstřední spisovatel detektivních románů Herman Merman. Osudy těchto tří postav se následně spojí a musí rozluštit, kdo stál za vraždou paní Unterwald.

Příběh sám o sobě je jednoduchý, co ho ale povyšuje, je hrátky s celkovým konceptem. Jednotlivé linky postav se skvěle doplňují a například v prvních pár kapitolách je vlak v jistém stavu – něco nefunguje, tahle postava je naštvaná, další je opilá podivným drinkem –, a vy si říkáte: "Aha, co se stalo?" Jenže pak za další postavu se ocitnete před těmi událostmi a celé si to prožijete z jiného úhlu. Za mě to skvěle odbouralo stereotyp stejného prostředí a vždy to nahodilo čerstvý vítr do celé zápletky. 

Tomu samozřejmě pomáhají i charaktery, které jsou skvěle, a hlavně vtipně, napsány. Hlavní hrdinové tu nejsou jen hybatelé dějem, ale patří i mezi ty postavy, které si neskonale oblíbíte. Můj favorit je popularitou skomírající spisovatel detektivek Herman Merman, jehož si všichni pletou s detektivem. Jeho dabing a často absurdní dialogy mě bavily po celou dobu hry. Nehratelné charaktery na tom nejsou o nic hůř – najdete tu plejádu zábavných postav, ať už duo německých popletených dvojčat, jejich dominantní matku, podivné bratrstvo a hromadu dalších. Nechci spoilovat.

Právě díky charakterům a vtipným dialogům vám prostředí vlaku, ve kterém se to primárně odehrává, nebude připadat nudné. Je v něm toho dost a navíc je i velice hezky zpracované, takže po celou dobu hry budete mít opravdu pocit, že jedete vlakem. Je pravda, že místností není zase tolik, ale jak se střídají postavy a úhly pohledu s pár flashbacky, ani to nezaregistrujete. To, že se to neodehrává na mnoha lokacích, neznamená, že by tím utrpěly puzzly. Je jich tu dostatek a jsem rád, že se většinou drží příběhové logiky. Ano, párkrát jsem se zasekl, ale nikdy to nebylo kvůli absurdní logice. Spíš jsem si něco neuvědomil nebo mi to nedošlo. Hra vám ale jasně říká, kam se máte dostat a co je potřeba pro posun v příběhu. Navíc si tu můžete zvýrazňovat předměty. Takže ano, líbí se mi, že tvůrci podřizují puzzly ději a ne naopak.

Co mě dále potěšilo, je soundtrack, který evokuje to nejlepší z LucasArts. Takto kvalitní soundtrack jsem v novější komediální adventuře neslyšel už dlouhou řádku let. Chválu si zaslouží i animace. V jaké adventuře jste naposledy viděli animované všechny interakce od sebrání předmětů, používání předmětů atd.? Opravdu jsem žasl, že tu postavy sbírají předměty různými způsoby, předávají si je a následně je i vtipně a animačně použijí. Taková míra detailů se v malých indie projektech nevidí a opět to evokuje zlatou éru Lucasů. Ani váš oblíbený Polda nemá takové animace, stejně jako další vámi milované adventury. Tito lidé si dali opravdu velkou práci. Miluju to. Jo, a je to celé nadabované – a opravdu skvěle.

A teď nějaká kritika, aby se neřeklo. První hodina hry mi ve srovnání se zbytkem přišla trochu unylejší a vtipy na mě ještě tolik nefungovaly. Jinak je to asi vše.

Je to pecka. Pokud chcete komediální adventuru jako za starých časů, tohle musíte zkusit. Strčí to do kapsy všechny nejnovější Gilbertovy počiny, jak vizuálně, tak scénáristicky, a navíc je to opravdu roztomilá, hezky ztřeštěná pecka plná srdíček. Pokud milujete adventury, tohle je must-play roku 2024.