Jaký hororový fanoušek by neznal ulítlou hororovou sérii Evil Dead v čele s nehorázným sympaťákem Brucem Campbellem. Všechny filmy i spolu se seriálem mě neskutečně bavili a to i například seriál Hercules kde jasně šlo vidět že ho produkuje Sam Raimi a hodně aspektů z Evil Dead nebo spíše z Army of Darkness tam šlo dost poznat. Proto mě až vysloveně udivuje že jsem se k herním adaptacím dostal až teď.

Jasně pokud si člověk přečte nějaké recenze tak by si ve výsledku mohl říct že krom jedné (Evil Dead Regenaration) za moc nestojí, ale opak je pravdou. První hru z THQ trilogie jménem "Hail to the King" jsem sice nehrál protože jsem neměl chuť na Resident klon ale Fistful of Boomstick mi už od pohledu přišel jako docela sranda. No a naštěstí jsem se nespletl.

Celé to začíná tak že Ash se nalejvá v místní putyce a všimne si v televizi že v nějakém pořadu se snaží přeložit Necronomicon (klasika!) no a démoni a další havěť na sebe nenechá dlouho čekat a tak musí Ash zase vyrazit do boje. Příběhově tedy nečekejte nic převratného je to prostě klasická béčková kvalita kterou ale neskutečně táhne Bruce Campbell. Ano, postaral se tu o kompletní dabing Ashe a celou hru neskutečně zvedá nahoru, jeho hlášky a komentáře celého dění po celou herní dobu nenudí a vždy jsem měl úsměv na rtech a těšil se na jeho další hlody.

Právě tohle celé mi přijde že tuhle hru neskutečně zachraňuje od stereotypu, kterou celá hratelnost bohužel ke konci nabízí. Ve výsledku celá hra takový znásilněný hybrid Silent Hillu (zní to crazy já vím, ale je to tak). Vy se tu totiž pohybujete v každém levelu ve větší otevřené lokaci a Ash má při sobě zápisník s úkoly. Většinou začínáte s jedním či dvěma, ale jak postupujete levelem tak se na vás úkolů nabaluje více a více. Potřebujete se dostat někam, tam je barikáda, pustí vás polda jen pokud mu ukážete ID, ID je v místě které otevřete speciální zbraní, zbraň najdete na hřbitově ke kterému musíte najít klíč, klíč získáte po zabití zombíků a bla bla. Takhle to máte v každém levelu a ano ke konci hry je to stereotypní. Naštěstí ale hra nabízí opravdu zábavný masakr nepřátel, od motorovky po plamenomet, různé druhy střel pro brokovnici, pistole apod. Fakt jsem se u toho masakru a rozprskávání nepřátel bavil a když k tomu přičtete ujeté Ashovi hlášky tak se bavit budete.

No jo, ale vlastně já jsem to přirovnal k Silent Hillu a zatím to tak moc nezní co? Právě ale samotné plnění úkolu kdy něco hledáte a musíte pobíhat po lokacích už trochu SH připomíná a i to že zde musíte také si schraňovat lékárničky protože jich není velké množství a to spolu i s náboji a save tokenama. Jop, hra se tu ukládá po každém levelu (který je většinou tak na hodinku +-, aby jste ale nemuseli level dohrávat k uložení, tak tu jsou save tokeny. Ty jsou poschovávané po mapě a díky nim si hru můžete kdykoliv uložit. Místy je to fakt potřeba, protože hra se místy vyžívá že na vás z ničeho nic pošle ohromnou tlupu příšer různých druhů a vy máte po málu nábojů a polovinu života a boom najednou jste dead. Takže bacha na to. Co mě navíc ještě pobavilo že výběr inventáře a sbírání předmětů má naprosto totožné ozvučení jako SH.

Navíc se tu ještě místy musíte starat i o vyvolávání různých kouzel které díky kouzelné knize má Ash k dispozici, což vám při nedostatku nábojů může někdy zachránit prdel a nebo ne. Protože když kouzlo pomocí tláčítkové kombinace nezadáte správně, tak vás kouzlo odhodí a dá prostor nepřátelům se na vás sesypat! I tak je ale tento díl vlastně dobrý old school.

Pokud si chcete dopřát klasickou béčkově hororovou řežbu z období PS2 a X1 tak neváhejte. I přes nedokonalosti jako je nevyvážená obtížnost (během levelu jsou velké výkyvy a pak schytáte ten nejjednoduší bossfight ever) či frustrace způsobená poměrně stereotypními úkoly tak je to ve výsledku fakt sranda. Hlavně díky velkého množství krve, zbraní a skvělému Campbellovi.

Wau, tak tohle byla hodně slušná jízda. Dlouho jsem hledal nějakou temnější mysteriózní adventuru, něco co mě odpálí jako kdysi Gabriel Knight či Nightmare Frames z minulého roku. No a musím říct že jsem to konečně našel.

The Blind Prophet je ale opět hrou která vznikla díky Kickstarteru v tichosti a v česku si jí prakticky nikdo nevšiml, přitom je to opravdu škoda. Nechápu že všichni si všimnou her jako As Dusk Falls -které se tímto nesnažím dehonestovat- ale pak naprosto bez povšimnutí projdou hry které svým vizuálem či stylem na to jdou opravdu úplně jinak. Už dlouho mně totiž vizuální stránka tak neuhranula jako zrovna v této hře.

Než se do toho ale více ponořím tak jen nastíním že děj se točí kolem apoštola, který je vyslán jednou za hromadu let k nám do světa aby vymýtil démony a nastolil pořádek. Bohužel pro něj se ale dostal do jednoho městečka které je skrze na skrz prostoupené vlivem démonů a to v takové stylu který snad ještě nezažil. Proto se tak musí prodrat zkaženým jádrem společnosti a osvobodit obyvatele od korupce zlých sil.

Už podle samotného popisu se může zdát že by se mělo jednat o akčnější adventuru, ale opak je pravdou, ono se opravdu jedná o klasickou point and click ale s menším twistem. Celý vizuál je totiž koncipován do komiksového stylu a to i tak že když hru hrajete tak se postava na herní obrazovce nepohybuje (pouze má animaci že třeba dýcha, nebo se krčí na zemi) a všechny animace jakože postava vyjde schody či použije předmět na něco jsou provedeny ve stylu komiksových cut-scén. Což je naprosto skvělý stylistický provedení protože díky tomu si hra i může dovolit velké množství akčních scén, kdy si užijete krvavé souboje, useklé hlavy, prsty či jiné efektivní scény. Právě tenhle styl vyprávění mi nehorázně sedl oproti klasickým adventurám kde si tohle až tak dovolit nemohou kvůli tomu že jsou limitováni animacemi charakterů a cutscény moc nedělají.

Také na zábavnosti přidávají i různé minihry, kde některé jsou jednoduché a zábavné a další zase otravné. Naštěstí těch špatných tu není tolik a i dají se přežít, i když si myslím že v základu špatné nejsou, jen je kazí nedokonalý překlad. Je to tak, hra totiž bohužel nemá až tak kvalitní překlad a dost vět vám může dávat horší smysl či působit podivným dojmem a díky tomu vám nemusí hned nějaké zadaný úkolu dojít. I přes to mi to nijak zvlášť nekazilo zážitek, ale škoda to určitě je, zrovna u takto výborné hry.

Soundtrack a s ním i zmíněná stylizace jsou aspekty které hru zvedají do naprostých výšin a jde vidět že tvůrci si dali opravdu na každém aspektu záležet, až jsem se i místy cítil že hraju AAA point and click adventuru jak za starých časů. I přes vážnost zápletky se tu navíc ani nešetří humorem a i když jeho fázování je místy zvláštní, tak mě bavil. Škoda jen nedokonalého překladu a pár hádanek které nedávají moc smysl, jinak se jedná o hidden gem který by si měl každý fanoušek adventur zahrát, KAŽDÝ!

Brutálně podhodnocený díl mé oblíbené Dragon Age série. Jako to bylo u jedničky tak i tady se vracím ke hře po zhruba jedenácti letech a musím říct že mě to bavilo stejně jako předtím a možná i více.

Teď totiž už mnohem více docením celý příběh a zasazení tohoto dílu, jelikož jeho kompaktní rozloha se přímo hodí k vyprávění více osobního a přízemního příběhu. Ve fantasy je tento krok obzvláště osvěžující a to hlavně když se s ním dobře pracuje, což tady se lidem z Bioware fakt povedlo. Je sice pravdou že je tu opravdu malá variabilita lokací a všechny venkovní prostory vypadají jak přes kopírák, ale je opravdu malá daň za to v jakém časovém presu museli tvůrci pracovat. Naštěstí ale to ve výsledku ničemu nevadí, jelikož zasazení celého příběhu do města Kirkwall funguje skvěle. Právě díky tomu že jste centrovaní v jedné velké lokaci tak můžete postupem celého příběhu sledovat jak se město mění spolu s obyvateli a opravdu se pak cítíte v tom městě jako doma.

Tomu také přispívají i skvělý parťáci mezi kterými je dost charakterová pestrost a určitě si každý vybere. Já si nejvíce zamiloval Anderse, Merill a Varrick, jelikož jejich combo se mi hodně osvědčilo a v jejich spojení jsem měl skvělý mix humoru a i dramat v mé skupině. Samozřejmě je sice pravdou že to nebyla nejvyváženější parta co se týče soubojů, ale za těch pár trápení to stálo. I tak ale to nebylo nijak hrozný, díky akčnějšímu soubojáku který mě oproti ztuhlého jedničkového opravdu bavil a tolik jsem u něj netrpěl.

Takže ve výsledku to má pro mě samé plusy, i přes to ale musím dvojku hodnotit slabším číslem než jedničku. Ne že bych je porovnával ale tento díl ve mě rezonoval méně, což vlastně není výtka protože tohle ve skrze bylo drama o lidech ve městě takže se to ani nedalo čekat. I tak mi to ale srdíčko nesebralo na stoprocent a to i přes to že jsem se celou cestu bavil.

No, není tu co vypisovat co by už nebylo vyřčeno. Je to skvělý pokračování které na tu sérii jde trochu jinak a když na to přistoupíte budete se bavit a díky šetrné herní době to nezačne ani unavovat.

První díl Chronicle of Innsmouth byl neskutečně skvělý, nabízel totiž mix ujetého humoru s dost povedenou Lovcraftovskou temnou atmosférou a proto jsem se i na tento díl těšil. Bohužel musím říct že jsem poměrně dost zklamaný, jelikož všechny atributy ve kterých první díl vyčníval, jsou tady mnohonásobně horší.

Přitom samotná premisa zní fajn, vžijeme se tu do kůže soukromého očka Lona, kterého fanoušci minulého dílu dobře znají a který se jako vedlejší postava objevoval ve flashbacích. Jeho linka byla zajímavá a proto se i nedivím že se navázalo tímto způsobem. Navíc příběhy se soukromým detektivem a mysteriózní zápletkou mám vždycky rád, jenže tady...no.

Prostě mi přijde že je tady vše na půl cesty a to od příběhu po uchopení humoru. Jak jsem totiž říkal tak minulý díl nabízel ujetý humor a že ho bylo požehnaně, tady? Nikdo pořádně neví z toho chtějí mít, hra se totiž na začátku tváří smrtelně vážně, aby vám na dvě minuty hodily uhozený vtip s nedoslýchající knihovnicí alá Monkey Island a poté zase vážnost. Asi takhle já mám kombinace žánrů hodně rád, jenže tady to nemá žádný build up a celé to prostě působí strašně debilně. Nemluvě o tom že hlavní záhada ani tak zajímavá není.

Objeví se tu sice nějaká vražda a vaše osobní záhada, ale všechno je to vyřešeno mávnutím rukou a je to hned zapomenuto. Nemluvě o tom že to celé začíná jako nadpřirozená detektivka a končí to jako každý druhý Lovecraftian like příběh který vám ale žádnou zajímavou záhadu nenabízí, jen klasický shit.

To jediné co hru ale vykupuje jsou skvělé postavy, kde ústřední trojice postav má mezi sebou skvělou chemii a zábavné dialogy a spojení profesora, spisovatele brakových novel a detektiva, má holt prostě něco do sebe. Díky tomu mě i silně předvídatelná zápletka dost bavila a až do chvíle kdy dějiště opustí město Arkham jsem se i bavil. Poté co se ale tato zábavná lokace opustí, je to prostě typická Cthullu šeď bez invence, která se jen táhne a táhne.

Čehož se ale první díl vyvaroval tím že vám nabídl putování po Arkhamu kde jste se snažili sehnat bus a pak jste skončili v Innsmouthu kde jste museli řešit co se to tam do háje děje. A i přes to že to taky byla známá tropa tak to zachraňoval ujetý humor který ten koncept stavěl trochu na hlavu. No a bohužel, tady ten humor skoro není.

Co ale oproti jedničce musím pochválit je grafická stránka, který se dost povedla a dabing je stejně kvalitní jako minule. Puzzly samy o sobě jsou fajn a až na pár větších záseků se hlavně v Arkhamu dá na všechno přijít (Vyjímkou budiž sračka s mícháním látek)

Jinak se jedná ale o hodně slabé pokračování v porovnání s naprosto výborným prvním dílem. No nic, snad další díl bude ve stylu jedničky, protože u tohohle jsem se místy fakt nudil.

Mysteriózních adventur není nikdy dost, a to hlavně v době, kdy nám vývojáři pořád cpou rádoby adventury z pohledu první osoby plné jumpscareů, minimalisticky vyprávěného děje a tak podobně. Proto si já osobně více vážím a užívám si, když se někdo rozhodne udělat klasickou point and click adventurku, jenž je poháněná poctivě vyprávěným tajuplným příběhem. Nemohl jsem odolat a to hlavně i díky tomu, že před tím ještě vyšla výtečná mysteriózní adventura jménem Nightmare Frames, a tak jsem logicky prahnul ještě po další podobně laděné hře. No a musím říct, že se mi dostalo přesně toho, co jsem čekal, ale bez menších zaškobrtnutích se to také neobešlo. 

 Hlavní hrdinkou je tu mladá archeoložka Thomasina, která byla kontaktována jistým panem Shouldersem, který bydlí v zapadlé anglické výsce Bawley, aby neodkladně přijela a podílela se na vykopaní prastaré mohyly nezvyklého tvaru. Jak je ale v těchto příbězích zvykem, tak krom krásné přírody na Thomasinu čeká několik nemilých překvapení. On totiž pan Shoulders nikde není, obyvatelé jsou divní a agresivní a do pokoje v místním hostinci vám pořád leze podivná kočka? 

 Ano, fanoušci žánru už podle popisu budou jako doma. Naštěstí se ale nemusíte bát, že se jedná o příběh, kde divnosti jsou jen povrchní a na oko. Ne, tady totiž hráč dostává dobře vypointovaný příběh, který se údajně opírá o reálný folklór zkombinovaný s fikcí. Zvyky a tradice tohoto městečka na vás navíc prosakují skrze celou herní atmosféru a jedná se o nejsilnější devízu celé hry. Vy už totiž při prvním průchodu vesničkou a okolím budete silně nasávat ponurou, ale místy i podivně uklidňující atmosféru, díky které se opravdu budete cítit jak na anglickém venkově. 

 Nemusíte se ale bát, že by příběh byl pouze čirá deprese. Tvůrce tu do scénáře přidal i značnou dávku humoru, která tu nepůsobí jako pěst na oko a skvěle dotváří i lehce surrealistickou atmosféru a absurdní chování obyvatel. Logicky tomu všemu napomáhá i podmanivý soundtrack, který je jemný a zároveň skvěle podtrhuje to, co se ve hře děje. 

 Takže ano, atmosféra i samotné dění je v rámci žánru poměrně nadstandard, i tak se ale nedá vyhnout menšímu srovnání s jinými tituly. The Excavation of Hob’s Barrow si totiž vypůjčuje po troškách z jiných adventurních titulů (například jde vidět dost společných znaků s Shadow of the Comet) a i když to dává do zábavného celku, tak se nedá říct, že by z toho znalejší hráč byl u vytržení. Pokud se totiž o tento žánr zajímáte a to i o podžánr folkových hororů, překvapeni tu rozhodně nebudete. Tvůrce tu pracuje s osvědčenými principy a klasickou gradací děje, kde si vypomáhá rozdělením příběhu na pár dnů. Jelikož ale hra má pouze pět hodin a odehrává se během tří dnů, tak logicky tu gradace moc nefunguje. Když si vzpomeneme například na Gabriela Knighta, který dnů měl zhruba osm a každý den se zápletka přiostřovala, tak v tomto případě se hra, když už se začne něco více dít, spěje ke konci. 

 Čekal jsem holt, že nátlak podivných událostí bude hrou více prošpikován a děj bude znatelněji gradovat, bohužel krom pár scén se všechno odehrává v takovém zpomalenějším tempu. To ale není na škodu, ona to může být i taková parafráze na pomalý život v zapadlé vesničce. I přes to mě ale příběh bavil a byl jsem zvědav, jak se to celé vyvine. 

 Hratelně se jedná o klasickou point and click adventuru a upřímně to nemá cenu ani moc vypisovat. Jen sdělím, že interface je jednoduchý a hráč má k dispozici takový to-do list, kde má vypsány aktuální úkoly, které musí během herního dne splnit, žádný systém nápovědy tedy nečekejte. Holt vám bude muset stačit pouze označování aktivních míst. 

 Ruku na srdce, vy to ale stejně potřebovat nebudete. Obtížností se totiž jedná o jednu z více logických adventur, a skoro na většinu věcí se dá logicky přijít. Buď vás hra navede nebo vám potřebnou věc šikovně hodí do cesty. Jediný zákys může být až na samém konci hry, kde se nacházíte v takovém klasicky adventurním, puzzlovém a bludišťovém pekle, kde vám dá hra i docela dost zabrat. Pokud nemáte rádi různé nastavování obrazců, točení páček nebo hledání toho, co máte vyťukat za písmena, tak to tady budete trpět. 

 Ale ve výsledku se jedná o příjemnou jednohubku, která nabízí poměrně vydařený pixel art, kvalitní dabing a pět hodin poctivého mystery/folk/horor mixu. Žánrové nadšence a adventuristy tedy rozhodně potěší. Nejedná se na poli žánru o nic extra, co by vybočovalo nebo by nabídlo originální pojetí, ale jde spíše o sympatickou žánrovou záležitost, kterou jsem si užil. Teď jsem jen zvědav, co nám toto studio v budoucnosti nadělí za překvápko!

Wanted: Dead je na dnešní poměry něco jako zjevení. Nejenže je to hra, která vizuálem a herní náplní je jak typický akční kousek z PS3 a X360 éry, ale zároveň si nebere servítky a dělá si naprosto, co chce. Díky tomu máme možnost se vrátit do doby osmdesátkových až devadesátkových akčních filmů a myslím si, že to za to rozhodně stojí. 

 Sledujeme speciální jednotku jménem Zombie Unit, která se skládá z vyvrhelů, kteří, aby se vyhnuli trestu smrti či jiným následkům, se radši nechali zapsat do elitní speciální jednotky v Hong Kongu. Tuhle bandu má pak na starost hlavní hrdinka Hannah Stoneová. No a že těch starostí s nimi bude mít. Jelikož včetně ní je to prostě banda rozličných a výstředních postav. A aby toho nebylo málo, připletou se do obsáhlé konspirace a to vše v cyberpunkovém světě. 

 Už jen nástin příběhu vám musí naznačit, že tady nejde o kdovíjak promyšlený příběh, ale že máte co dočinění s poctou starým akčňákům. Hra ale nekončí pouze u příběhu, neboť i celý design hry je tomu uzpůsoben. Proto se tu například můžete těšit na naprosto příšerný anglický dabing, který vám připomene předabované VHS hongkongských filmů do angličtiny, a například dabing hlavní hrdinky, která zní jak Arnold Schwarzenegger, tomu také značně přidává na béčkovém šarmu. Samozřejmostí jsou i nahláškované dialogy a cheesy vtípky mezi členy týmu a musím upřímně říct, že jsem se při každé cutscéně vyloženě uculoval. Jednoduše celý příběhový aspekt je jedno velké akční klišé a béčko a tvůrci to vědí a využívají toho. Samozřejmostí je i kapitán, co vás má rád, ale po každé vaší misi vás seřve a sjede. Takže tady hra dává to, co slibovala, ale to, co jsem nečekal, je, že to v samotném gameplayi bude až takový masakr. 

Celá recenze tady 

 Wanted: Dead je milý a zábavný throwback do dob minulých zábavného průmyslu. Nabízí totiž zábavné postavy, nakažlivou hratelnost, humor a obrovskou porci srdíčka. Naštěstí právě tyto aspekty dokáží vykompenzovat zastaralou technickou stránku, bugy a místy přepálenou obtížnost.

Duševní nemoci jsou téma, které se naší společnosti dotýká čím dál tím více, což je dáno nejen kvůli tomu, že už se na chození k psychologovi či k jinému odborníkovi nekouká skrze prsty, ale také kvůli tomu, že se u nás skrze různé vlivy (technologické postupy, změny ve světě apod.) objevují více a více. Proto si myslím, že je určitě skvělé, když se tato témata zakomponují do různých zábavních médií, ať už filmů, seriálů, knih, komiksů nebo her. Připadá mi, že se čím dál více kupí her, které právě řeší různé druhy témat s tímto spojené a věcně to zabalují do různých zajímavých příběhů. Za zmínku stojí například výborné Night in the Woods, které dle mého názoru do této doby nejlépe vyobrazilo mladistvý život a vypořádávání se s očekáváními druhých a osobními strastmi. Stejné téma se pokusili zpracovat vývojáři ze studia Mojiken. Bohužel však musím konstatovat, že se jim to nepovedlo   až tak dobře jako ve vzpomínané hře.   

 Nejprve se podíváme na děj. Hlavním hrdinou je mladík Atma, v jehož snech se často zjevuje holčička Nermala, se kterou pracuje na příběhu o Princezně z vesmíru. Pokaždé, když sen skončí, se probudí celý nesvůj ve školní lavici. Naštěstí na něj při probuzení nečeká svraštělý kukuč naštvaného kantora, nýbrž půvabný úsměv jeho přítelkyně. No a my pak spolu s hlavním hrdinou poznáváme malebné městečko, které je situováno v Indonésii. Postupně tak poznáváme rozličné postavy, které toto místo obývají, a hra působí jako příjemný “slice of life” příběh. Bohužel se ale do všeho musí připlést hrozící konec světa, který je však tím nejmenším problémem.  

 Celá hra totiž trpí tím, že se tvůrci pokusili naverbovat na silně narativní hru kostru klasické adventury, ale bez point and click “interfacu”. To v praxi znamená, že A Space for Unbound je takový simulátor kurýra à la Death Stranding (silně přeháním). Celá hratelnost totiž spočívá v tom, že se snažíte docílit nějakého cíle (např. sehnání dortu) a k dosažení tohoto cíle máte hromadu klacků pod nohami. Takže v pekárně vám dort neudělají, protože odešel pekař. K němu se ale nedostanete, protože máte v cestě auto, které ale jen tak z cesty nedáte pryč. Musíte k řidiči, k němu se ovšem nedostanete, protože vám v cestě stojí banda chuligánů, takže musíte sehnat někoho, kdo vám pomůže. Ten člověk vám ale hned nepomůže a potřebuje od vás pomoc. Abych byl upřímný, tuhle situaci jsem lehce přiostřil, ale ve výsledku se opravdu jedná o to samé, jen máte o dva úkony méně. 

 To jde ruku v ruce s tím, že celá hra se až ukrutně topí v hromadě klišé. V příběhu je vše jen pohádkově zabarvené a v daných, ač smutných tématech, se hra pořád koupe dokola a snaží se z těchto emocí vyždímat co nejvíce, a to za účelem dojmout hráče. Bohužel to nefunguje, jelikož když chcete předat hodnotnou emoci, je důležité to podat věcně. Bohužel tady se dané věci dřou na dřeň a to hlavně v samotném závěru, kde jsem trochu trpěl. Hra vám musí totiž na každém kroku sdělovat, jak jedna z postav trpí, že šikanátor je taky jen člověk a že šikana je příšerná. Ano, jde o věci, které je potřeba řešit. Nicméně opravdu tomu nepomůžete, když budete na sílu tyto témata pořád dokola ve hře předhazovat hráči.  

 Ve výsledku ale i přes kritiku hlavního pilíře celé hry, tedy řešení psychických problémů, jsem se u hry bavil a to zejména v první polovině, kdy jsem si užíval interakci se zábavnými postavami, využíval možnosti hlazení či pojmenovávání všech koček, co ve hře najdu, nebo se snažil splnit hrdinův bucket list (tato aktivita je dobrovolná). Takže ve výsledku to není špatná hra, ke konci však silně dojíždí na dost repetitivní hratelnost a designerské rozhodnutí. Přesto si myslím, že mnoha hráčům má co nabídnout. Přeci jen to, že podle mě hra až až příliš tlačí na pilu, neznamená, že vám nemusí tento styl sednout. Proto u hry opravdu doporučuji si na ní udělat vlastní názor. Už jen pro ten naprosto čarovný a kouzelný vizuál, spolu s jedním z nejkrásnějších soundtracků.  

Celá recenze tady

Gray Matter je takovou poklidnou až prakticky relaxační adventurou, co se minimálně příběhu týče. Ve zkratce tu sledujete kouzelnici Samanthu co při své cestě na motorce po Oxfordu zavítá do panství ve kterém žije v tamních kruzích uznávaný Dr. Stiles. Jelikož je sychravo a Sam je promočená tak se rozhodne vydávat se za asistentku která měla panu Stilesovi býti zaslána. No a příběh pak sleduje již zmiňovaného Stilese jenž se snaží vymanit ze spárů ošklivých myšlenek týkajících se nehody která před několika lety potkala jeho ženu a poté tu máme Sam, která se snaží dostat do tajemného spolu kouzelníků. Do toho tu je pak v mixu ještě nějaká menší mysteriózní linka, která ale není nějakým velkým nosným pilířem a pokud by jste to hráli kvůli tomu, tak by jste ze hry byli opravdu hodně zklamáni.

Tady totiž o příběh, či záhadu s ním spjatou, moc nejde a jde spíše o samotné postavy a to co si během hry prožívají. Tomuto faktu napomáhá i to že si tu za obě postavy zahrajete. Za Dr. Stilese spíše budete řešit jeho experimenty v laboratoři a připomínání si nehody s jeho ex. Což teda jeho linka byla fajn ale celkově mně bavila nejméně a to už jen protože krom ústřední nehody nebyl prakticky ničím zajímavý. Prostě klasický nasraný zhrzený chlápek co všude hází jízlivé poznámky a to je všechno, nepomáhal tomu ani fakt že byl dabovaný jak sedmdesátiletý dědeček.

Za to ale část za Samanthu, která je naštěstí ta hlavní, tak je super. Nejenže její charakter na rozdíl od Stilese není tak prvoplánový ale celé dění za ní je prostě zábavnější. Tomu i napomáhá ten fakt že hodně puzzlů tady řešíte pomocí kouzel. Kdy se kouknete do knížky kouzel co má Sam v inventáři a vybere si z toho kouzlo kterým by jste daný problém mohli vyřešit (například odcizení ID karty do knihovny). Což pak samotné provedení kouzel je fajn a vy pomocí manuálu musíte to kouzlo správně napodobit a jednotlivé úkony správně načasovat jak půjdou za sebou. Tohle mi opravdu přišlo jako dost zábavný a zajímavý twist na řešení hádanek. Co se ale pak týká obtížnosti tak je určitě na tom lépe než třeba u Gabriela Knighta. Není tu zase tolik aktivních míst a ty co máte k dispozici si můžete nechat ukázat a lokací není taky zase tak hodně. Také pokud nejste tolik zdatní v angličtině či máte problém v hledání odpovědí ve slovních hádankách, tak můžete poměrně zakysnout taky. i pár těch nelogických hádanek se tu najde jo a na konci je zase ZASRANÝ BLUDIŠTĚ, něco jak v GK1.

Co ale dále musím pochválit je poměrně hezký a atmosféricky udělaný vizuál a to i přes to že jsou někdy 3D modely postav poměrně neohrabané při různých akcích, ale to k adventurám v tomto stylu už docela patří a vůbec mi to nevadilo. Poté je ještě soundtrack na vysoké úrovni, ale co čekat když to dělal opět Robert Holmes, jehož hudba je vždy zárukou kvality.

No ve výsledku se jedná o fajn adventuru, nic víc. Postavy jsou fajn, ale chybí jim nějaká výrazná katarze nebo něco co by je ještě více zvedlo. Příběh celou dobu prostě jen plyne a na závěru jsem měl ten pocit že jaký je point? Vždyť se to mohlo vyřešit celé během hodiny a i právě kvůli tomu mi v závěru došlo kolik naprosto zbytečných a výplňových věcí jsem ve hře řešil aby se naplnila herní doba. I tak mě to bavilo, byla to prostě adventura co si dáte a hezky si u ní odpočinete a nasajete příjemnou a tajemnou atmosféru. Takže jo bylo to fajn a pokud chcete kvalitní adventuru a o silný příběh vám nejde, tak směle do toho.

Hrána The First Fear Edice na PSX


Clock Tower už v dnešní době patří k takovým těm starším japonským adventurním obskuritkám o které už málokdo zavadí. Přeci jen už je tu v hororové konkurenci mnohem více masám přístupnějších titulů, jakým je například snad nejhranější třetí díl této série.

I tak bych si ale dovolil tento první díl doporučit a to jako takovou kratičkou čtyř hodinovou "slasher" jednohubku. Příběh je tu totiž žánrová klasika a tím je že banda sirotků je adoptována novou rodinou, která žije v luxusním sídle. Jenže už při přístupu do sídla není o dané rodině vidu ani slechu a záhy se tak hlavní hrdinka ocitne sama a naháněná vrahem s obřími nůžkami. Jako co si budeme zní to jako absurdní Giallo film, ale o to tu právě jde. Je to prostě béčko které vás ale za vaše adventuření vždy odmění a vy se na další úryvek příběhu budete těšit.

K hororové atmosféře ještě navíc přispívá poměrně hezky zpracované prostředí zbohatlického rodinného sídla, které budete křížem krážem prolézat a hledat potřebné předměty k dokončení hry či například utíkat před vrahem s nůžkami. Možná to může znít složitě, ale hra zase tak obtížná není. Ano jsou tu možné dead endy a různé konce ale když si budete hru pravidelně ukládat a prolézat všechny místnosti tak se k nějakému závěru dostanete. Navíc je fajn že těch místností a věcí zase není tolik a například do inventáře se vám tu většinou nedostávají zbytečnosti a hra sama má kolem tří až čtyř hodin. Ještě ale jen dodám že se může zdát že těch chodeb jsou milióny ale ony většinou vypadají stejně a i když je ze začátku zmatečné se v nich orientovat, tak pak se to dá odlišit, například barvami stěn či co je v patře a co v přízemí.

Je to prostě příjemná jednohubka která potěší všechny fandy žánru a hlavně i ty co rádi okusí zase trochu herní nostalgie.

POUZE VÝŇATEK Z MÉ RECENZE:

 Pokud jste alespoň přičichli k nějaké konzoli od Nintenda, tak jste si minimálně všimli nějakého dílu ze série Fire Emblem, která patří za zavedenou, leč ne tolik populární stálici na Nintendo platformách. Našla si hromadu příznivců, a v jisté chvíli dokonce popularita této série značně vzrostla – hlavně díky dílu Three Houses, který vyšel před Engage. Nabízel totiž něco více i pro hráče, kterým o strategický gameplay příliš nešlo. Ve stylu série Persona se tento díl více soustředil na vztahy, romance, interakce s postavami a také na příběh. Je sice pravda, že se tyto aspekty objevovaly v některých starších dílech, ale ne v takovém měřítku jako tady. 

 Bohužel se ale našla větší část fanoušků, která tento směr u série kritizovala a to z důvodu, že sice příběh je lepší a s nimi také interakce s postavami, ale značně utrpěl gameplay celé hry. Proto se nejspíše Nintendo rozhodlo udělat zpátečku a soustředit se hlavně na taktické souboje. Bohužel výsledek není asi takový, jak si vývojáři představovali, jelikož i sebezábavnější hratelnost vám neutáhne hru, kde vše ostatní stojí za pendrek. Nebudu chodit kolem horké kaše. Podle mého názoru je tento díl opravdu velký krok zpátky v rámci celé série. Nejdříve si ale pojďme říct složky, které samotnou strategickou složku obklopují. Tím je například příběh, který platí za snad nejvíce tragickou složku celé hry. Osobně nemám problém s klišé nebo stokrát viděnou ohranou zápletkou, jelikož já sám jsem velký fanoušek JRPG a hraji je ve velkém množství, a sám uznávám, že tento žánr často svírá jistý stereotyp zápletek. Jenže ty lepší příklady žánru to na rozdíl od Fire Emblem Engage dokáži zamaskovat skvěle napsanými postavami, dobře gradující zápletkou a dalšími aspekty. Tady bohužel nic takového není. 

 Když se totiž podíváme ke konkurenčním strategickým hrám, zjistíme, že na tom Fire Emblem Engage zase tak skvěle není. Celou dobu mi přišlo, že hraji naleštěnou, dobře vypadající hru, která ale klouže jednoduše po povrchu a neobsahuje ani základní a moderní aspekty, které jiné hry zvládají líp. Opravdu nedokážu pochopit například to, že každý lukostřelec dokáže dostřelit na stejnou vzdálenost, která ani není nijak velká, a nijak se mezi sebou neliší. Jednoznačně chybí varianty zbraní, kde by se lišil například dostřel či šance na zásah danou zbraní, a nebylo to u jednotlivých classů dané pro všechny postavy stejně. 

 Fire Emblem Engage je pro mě těžké zklamání, a to mám SPRG rád. Jde o hezky, až zářivě vypadající hru, která je ale ve svém nitru příliš povrchní, a tak zaujme především úplně nováčky japonských her, kteří toho nemají tolik odehráno. Pokud ale patříte do řad hráčů, co drtí ve velkém JRPG, tak tady nedostanete prakticky nic, co by vás mělo nějak obohatit. 

Celá recenze tady

Hodně hráčů zná sérii Persona hlavně díky pátému či čtvrtému dílu, které byli více na ruku anime hráčům či nováčkům žánrům. Nabízeli totiž velký důraz na příběh o přátelství, možnost randění a celkově stravitelnější prostředí pro masy. Tomuto nastavení sice házelo pod nohy vidle to, že tu byli dungeony které pro většinu hráčů představovali nutné zlo. Naštěstí jste si ale mohli nastavit kompletně safe obtížnost a dungeony jen tak prolítnout a nestrachovat se že chcípnete. A i když Personu 4 miluji, tak se ale musí uznat že série ze které Persona vychází (Shin Megami Tensei) už tu připomíná snad jen stejnými monstry.

Série Persona totiž od svého začátku byla mnohem více klasické Shin Megami Tensei, což znamená, hromada dungeonů, neférové souboje, málo příběhu a stovky random encounterů. Jediné co to tedy sdílí s novými díly jsou právě Persony které se probudí v duších či srdci či v něčem hlavních hrdinů. Takže pokud někteří z vás se naslepo vhrnou do jedničky s očekáváním romancí, školnímu životu a tak, budete hodně hořce zklamáni.

Pro ty z vás co ale se sérií SMT máte zkušenosti či máte chuť na takový dungeonový Dark Souls, tak by jste se o tuto hru rozhodně měli zajímat. Ve zkratce se jedná o příběh party studentů co pomocí "neškodného rituálu" chtějí podle jisté "urban legend" vyvolat Persony. To se jim v ten moment nepovede a tak jdou žít svůj školní život a vy tak první půl hodinku skutečně prožíváte něco jak z Persony 4, bavíte se se studenty, chodíte po škole a jdete například kamarádku navštívit do nemocnice. Jenže pak se najednou ozve zemětřesení a vy jste najednou zamoření tunami monster a na hlavní partě studentů je aby celou tuhle šlamastiku vyřešily. Příběh není žádný velký terno (přeci jen tu jde hlavně o souboje), jelikož kombinuje všemožná klišé známé z této série. Těmi je například cestování mezi jinými dimenzemi, protínání našeho světa se světem démonů apod. I přes ty klišé se ale díky líbivým hlavním hrdinům jedná o příjemné spestření po hodinách soubojů.

Ano hodinách soubojů... Nevěřte tedy prosím popisu této hry na DH, kdy nějaký "jeliman" napsla že hra obsahuje tuny dialogů. Není to pravda, tohle fakt není příběhová hra, tedy ne tak jak jste zvyklý z Persony, o tom ale za chvilku. Celá hra totiž funguje tak, že vždy musíte někam dojít a to probíhá přes mapu (přes kterou musíte dojít k dungeonu), kde máte random souboje, na mapě jsou častější, no a pak dungeon. Dungeony jsou jak je zvykem trochu spletitější a musíte tam často hledat alternativní cesty apod. Té exploraci dungeonu ale hází vidle právě zase random encauter generátor. Kdy vám průběh dungeonu trvá třeba dvě hodiny, místo půl hodiny kdyby tam nebyl. Do toho si ještě připočtěte jen pár savů v dungeonu a místy opravdu random instatní smrtě. Tady se opravdu může stát že si hodinku v klidu bojujete a už si říkáte že hru máte v malíčku a pak random dostanete fight s démonickým záchodem (nedělám si prdel) a ten vás beze srandy jedním lusknutím pošle k šípku a vy nahráváte save o hodinu později. Boom, tohle je tady na denním pořádku. Aby se vám tohle moc často nestávalo, můžete to vyřešit fůzováním skill kartiček na Persony. Skill Cards jak je opět zvykem v sérii získáváte překecáváním démonům aby se připojili k vám do týmu, poté - když jich máte více- je můžete přetvořit na Persony. Co se mi tady líbilo byl ukazatel toho jakou emoci k vám démon cítí při přemlouvání. S tímhle jsem se uřpímně zatím v žádné SMT hře nesetkal a dost to pomáhalo i v tom jaký přístup k démonovi volit.

Nemějte ale zase takový strach, pokud budete poctivě grindovat a dělat jednu taktiku, tak si myslím že hru zvládnete i docela v pohodě. Ta taktika zní: Když budete chodit po dungeonu, tak projděte všechny místa aby se vám políčka z modrého změnili na oranžové a vy měli díky tomu více random encouterů. Je fakt potřeba hlavně ze začátku se hodně nagrindovat a pak si budete docela pískat. Akorát se vám jako mně může stát že si některé charaktery více vyexpíte než ty druhé no a to je pak trochu horší (záleží to na tom jaký skilly hrdina používá a jak má silnou personu, ale tím vás nechci zatěžovat).

No a to je vlastně vše. Tady prostě jen chodíte dvě až tři hodiny po dungeonech a pak máte pět minut příběhu a zase jedete fighty. Do toho vám hraje naprosto výborný soundtrack a je to. Musím říct že sice si vždy musím SMT hry dávkovat a to nejlépe tak jen tři ročně, ale když se do toho dostanete tak vás to prostě chytne. Ten pocit, kdy po dvanácti hodinách dřiny si dáváte démony v prstem v nose a nebo vychytáte kombinaci že za celý bossfight vám boss neubere ani jedno HP, za to stojí. Takže já si to užil, je to vyčerpávající zážitek, ale stojí za to. Tak zase za půl roku u další SMT hry!

Tohle nejde přirovnat k ničemu jinému než k Troma filmům. Je tu gore, náckové, chcanky, prdy, hovna, pochcaní náckové, poblití náckové, tří-varlovití lososy a jo a abych nezapomněl...ještě je tu pití chcanek.

A jelikož mám rád trashový filmy a převážně i Tromu, tak mi to vlastně docela i sedlo, i když přeci jen několik větších problémů tahle hra má.

Začněme ale příběhem, který mě krom nádherně vypadajícího pixel-artů (Dokonce bych ho i přirovnal k Thimbleweed Parku), docela dost zaujal. Němci během druhé světové války založili Okulte-55, jenž se rozhodlo že v městečku Sundae, které je známé jen a pouze výskytem troj-varlovitých losoů, vypustit na lidstvo paranormální temnotu a tím přivést svět na kolena aby se poddal třetí říši. Tomu se tak vydá zabránit profesor paranormálních věd a jeho japonský asistent. No a tím začíná naprosto absurdní fekální a toaletní jízda.

Když jsem to před lety rozehrával teď už s expřítelkyní, tak jelikož byla slabší nátury ihned jsem musel hru vypnout, teď už jsem si ale ten humor nerušeně užil. Pokud tedy máte rádi béčkové filmy kde je hromada střev a jedná se fakt o čistou zábavu, tak si to podle mě užijete taky. I když musím tedy přiznat že kdyby tvůrci se nesnažili tento styl humoru házet skoro na každý krok, tak by to možná u mě dopadlo ještě o něco lépe. Pousmál jsem se docela častokrát (nejvíce ze začátku), jenže tvůrci podle mě scénář psali na nějakém firemním večírku a ke konci hry začali až moc tlačit na pilu a dávat všeho až moc, takže bourání čtvrté stěny, na to přijdou hovna, chcanky, další boření čtvrté stěny, pak 5x po sobě zopakují jeden running joke a vy už začnete obracet oči ve sloup. I tak, když někdy tuto úmornou kadenci přežijete, tak se jedná vlastně o povedenou hru a i ten humor pobaví.

Co mi ale přijde že je dost velkým tahákem, tak je atmosféra, která je díky opravdu povedenému pixel artu dost pohlcující a atmosférická. Opravdu cítíte že jste v městečku kde vládnou nadpřirozené síly a všude cítíte tu špínu a nezmar. Této až morbidní atmosféře dost i pomáhá hratelnost, kde můžete mezi jednotlivými postavami přepínat. Třeba za profesora se můžete dostat do tranzu a promlouvat s mrtvými a vyhnout se pixel huntingu díky schopnosti radaru, který vás upozorní na všechny předměty blízko vás. Příčemž japonský asistent zase vychází schody, sbírá předměty apod. Takže i díky těmto jejich vymezeným rolím to až tak extra na obtížnosti nepřidává.

Co ale na obtížnosti přidává je volný pohyb. Máte tu totiž k dispozici nejprve část mapy a pak i kompletní, ve které chodíte do různých menších lokací. Což s velkým množstvím úkolů co se vám nahromadí a lokací kam můžete jít, má místy za následek solidní backtracking a bloudění. Přitom často jsou úkoly logické, bohužel větší otevřenost tomu někdy háže vidle pod nohy.

Ve výsledku se ale jedná o adventuru která mě bavila a i když mě někdy delší chození mezi lokacemi unavovalo, tak jsem si to vlastně celé poměrně užil. Když se povede tak je humor skvěle toaletní a umí to být i hezky brutální, navíc je to hra tak na 2,5-3,5 hodiny. Škoda jen soundtracku který má snad jen tři skladby co jedou furt dokola a místy nevyváženého pacingu humoru.

Jako malý jsem se z těchto playstation platformovek dostal pouze k Jake and Dexterovi či Ratchetovi, nikdy jsem tyhle tituly nehrál dlouho a vždy letěli do kouta. Takže nevím jestli jsem dostal zatmění mozku nebo co, ale tento rok jsem se rozhodl si zahrát Slye. O Slyovi jsem jako malý slyšel a i když mi přišel více cool jak ostatní hrdinové (Jake, Ratchet), tak jsem odehrál pouze jen hodinku čtvrtého dílu na PS Vitě. No, rozhodl jsem se to změnit a pustil jsem se do toho.

No a musím říct že jsem opravdu nečekal že mě to teda takhle chytne. Hlavní hrdina Sly, který se svými dvěma kámoši krade bohatým a dává chudým, se rozhodne jít po stopě ukradených stránek z knihy která mapuje předky celé Slyovi rodiny. Ty stránky totiž rozkradla skupina pěti zločinců co si říkají "Fiendish Five". No a na vás je tyto hromotluky dopadnout a stránky získat zpátky, no a nebude to vůbec jednoduchý.

Jo, ta obtížnost, už asi chápu proč jako malý jsem tento typ her nezvládal, jednoduše hry obtížnější na postřeh a soustředění v tu dobu nebyli můj silný šálek. A že zrovna v Slyovi si toho postřehu a nasrání užijete opravdu hodně. Každý level je tu totiž situován do větší lokace ve které vždy musíte plnit mise za účelem získání klíčů, díky kterým pak postoupíte dál. Tady asi za mě tkví ten největší plus který tato hra má a tím je různorodost daných misí. Jednou tu máte boss fight v podobě rhytm game, poté tu závodíte v autech (tahle minihra mě stála hodně nervů, dokonce jednu část za mě musel odjet kámoš :D), poté klasické platformování a aby jste se nenudili tak vás tu čeká i lítání jetpackem či jízda a střílení ze skůtru, je toho fakt moc. Právě i díky tomuto různorodému střídání je i obtížnost místy větší, protože tvůrci na vás vše hrnou pod tlakem a jednoduše chvíli trvá si v tom udělat pořádek. I tak ale vyšší obtížnost beru rozhodně jako plus a místy jsem se nemohl od hry odtrhnout dokud něco nesplním.

Krom samotné hratelnosti která baví musím pochválit skvěle vtipné filmečky, soundtrack a hlavní hrdiny. Jedná se prostě o dost kvalitně odvedenou platformovku se stylovou atmosférou a vkusným humorem, který naštěstí necílí až tak úplně na menší děti.

No upřímně nechápu kde se stala chyba že tento titul -minimálně u nás- tolik zapadl a teď po něm neštěkne ani pes, za mě rozhodně skvělá pecka.

Ono moc o druhém díle nejde napsat, nejenže je skoro až nemožné vám tu popsat příběhovou hru aniž bych vám trochu nezkazil požitek z příběhu, tak i proto že se jedná o sequel k prvnímu dílu. Pravdou sice je že si tento díl podle tvůrců můžete zahrát bez znalosti předešlého a i když vám vše vysvětlí, zážitek budete mít opravdu poloviční, už jen z toho důvodu že hodně postav si už minule prošlo nějakým vývojem a tady vidíte i následky. I tak se ale skrze tento komentář pokusím nováčky nalákat na tuto sérii.

 Kotaro Uchikoshi který stojí za touto hrou už se pomalu stává legendou mezi vizuálními novelami, nejenže často dokáže vymyslet naprosto spletité a skvěle vystavěné příběhy, ale zároveň do toho vkusně kombinuje klasický japonský humor se všemi jeho klišé. AI: The Somnium Files se v těchto postupech nijak neodlišuje a nabízí tu poměrně spletitý a dobře napsaný detektivní příběh který se jako v prvním díle netočí jen kolem ústřední záhady, ale také se hodně zaměřuje na postavy a jejich drama či psychologické problémy. Což i díky tomu celý příběh funguje, jelikož vám na postavách záleží a povětšinu času jsou i jejich motivace pochopitelné a uvěřitelné (v rámci japonských her).

Ale upřímně, kvalitních vizuálních novel vychází každý rok poměrně dost, například skvělé věci od Mages, série Spirit Hunter nebo třeba zapomenutý Root Film. To čím se ale AI odlišuje není kvalita příběhu, nýbrž to že tu máte místa ve kterých nejste jen pasivním čtenářem, ale i některé části ovládáte. Tyto části tu jsou většinou za účelem že snažíte odhalit pravdu v lidských snech a jsou to takové puzzle/adventurní sekvence. I když jsou jako v jedničce nápadité a atmosférické, tak mě často vytrhávali z příběhu a klidně bych je výrazněji zkrátil, ale zase to k této sérii patří. Poté tu také máte quick-time eventy které jsou sice kosmetické, ale jsou fajn, už jen díky skvělým akčním cut-scénám a vtipným nápadům co v nich často bývají.

Právě proto že se tu střídá adventuření s klasickou vizuální novelou si myslím že je tahle série snad nejlepší možnost jak začít s vizuálními novelami. Nejenže je to dle mého opravdu přístupné a ty šílenosti tam jsou na japonské poměry docela ještě pod kontrolou, ale také to nabízí opravdu kvalitní detektivní/thrillerový příběh, který určitě všechny fandy mystery her bude bavit. Jediné co zamrzí tak že zase se tu o postavy nemusí bát, jelikož japonci prostě hlavní postavy nezabijí a jen to fejkují.

Mě dvojka přišla upřímně lepší než jednička, i když šlo cítit že Date je tady už na vedlejší koleji, jeho persona mi v minulém díle sedla více, i když Ryuki byl skvělej ,sice Mizuki o něco slabší, ale bavila mě taky. Také mi přišlo že to tu trochu více zvážnělo místy, ale nebylo to vůbec na škodu. Já byl spokojený, určitě jedna z nejlepších Vizuálních Novel právě teď na trhu. Uvidíme jak dopadne nový počin od Mages!

To že ve hře nejsou žádné hezké bílé ženy je upřímně úplně u prdele, když je tu hezká černoška! No ale jedno.

Ale nedivím se když si z této hry někdo odnese pouze tento fakt, ono totiž tady nic moc jiného není. Celé je to totiž brutálně zapomenutelné a fádní, což je velká škoda. I tak mě to ale místy bavilo a úplně nelituji toho času co jsem ve hře strávil.

Ve zkratce se tu jedná o to že Samuel (novinář) se vrací po dvou dlouhých letech do svého rodného městečka Basswood potom co mu zemřel kamarád Nick. Bohužel návrat to není moc šťastný už jen kvůli tomu že kvůli Samuelovi a jeho investigativnímu článku tu před dvěma lety zavřeli důl a tím obyvatele přišli i hromadu pracovních míst. Takže logicky tu není hlavní hrdina ani moc vřele přivítaný, krom jeho přátel. Do toho navíc zjišťujete že hlavní hrdina trpí jakousi rozdvojenou osobností, ale to je i podle mě kámen úrazu celé hry.

Jde o to že se tu tvůrci snaží to rádoby mysteriózního příběhu cpát problematiku lidí s touto poruchou, ale kvůli krátké herní době a i chaotickému provedení to vlastně vůbec nemá co říct. Nejenže je to opravdu podivně a povrchně zpracované a hlavní hrdina krom toho že si povídá s imgainárním kamarádem je vlastně úúúplně v pohodě, ale zároveň i nahlédnutí do mysli Samuela nepůsobí o moc lépe. Na škodu i je že stejným syndromem tu trpí i hlavní mystery linka. Nejneže ten příběh je opravdu všední a odhalení se tu stane lusknutím prstu, ale právě kvůli krátké herní době tu ani postavy a věci okolo nemají dostatek prostoru na to aby se rozvinuli a tak právě charaktery či atmosféra nedokáží zachránit plytký a vlastně naprosto obyčejný příběh.

Ale i tak tomu musím dát 60%, protože díky rychlému fázování příběhu se tu furt něco děje a hra až na pár krátkých úseků nenudí a příběh rychle graduje. Do toho atmosféra je fajn, grafická stránka výborná vzhledem k tomu o jak malou hru se jedná a dabing se soundtrackem jsou také na vysoké úrovni.

Ve výsledku se prostě jedná o unylou hru která prostě nemá moc co říct, ale jako rádoby mystery jednohubka s trochou psychologie určitě zabaví (má to jen čtyři hodinky)

Jak asi někteří z vás ví tak já nejsem fanoušek původní mafie, sice jsem jí hrál jako malý, bylo mi asi 11 let? Ale i tak mě to nikdy nezasáhlo jako například starší adventury od Sierry nebo Lucasů, nevím proč. Snažil jsem se k Mafii dostat i jako starší hráč, ale bylo to ještě horší. A než se na mě tu spustí boomeři co mě osočí že jsem mladý a že ta hra je stará a mám jí tak brát, tak si jen tak zaflexím, že určitě na rozdíl od nich dohrávám hry co se ovládají praserem i hry z roku 1992 apod. Takže si myslím že tím že je to prostě starý to vůbec není.

I přes to mě ale remake naprosto smetl a teprve v něm mi přijde že ten originální příběh, díky schopnějším scénáristům než je Vávra, konečně zazářil. Jelikož už ale o mafii každý ví a komentářů jsou mraky, pokusím se trochu srovnat v čem mi reamake přišel lepší a proč hodně kritiky ostatních hráčů vyplívá pouze z klasického ješitného čecháčkvství.

Asi největší kontroverzní věc i do které se často obouval Vávra (kterého beru jako totálně egoistickýho dementa co se snaží na sílu být zajímavý a kontroverzní svými názory) je právě příběh. Ten konečně přidal dost potřebnou hloubku na to aby klišoidní příběh vůbec byl zajímavý. Jasný, mafianský žánr není nějak flexibilní natolik aby jste mohli přijít s něčím originálním. Právě proto je potřeba zapracovat na charakterech, dialozích, motivacích a podobně, když celková zápletka je klišé. To se bohužel originálu nepovedlo. Neříkám nic, na tu dobu to V RÁMCI OPEN WORLD HER bylo fajn (i přes to že Vávra přišel z mafiánského maratonu filmů a udělal sketche z jeho nej filmů a pospojoval je horkou jehlou k sobě). I když v jiných žánrech už byli prostě značně lepší a propracovanější příběhy. I tak ale originál byl jen směs různých mafiánských sketchů dány dohromady příběhem kde postavy byli černobílé a jejich proměny se stali lusknutím prstu.

Remake tohle slušně napravuje, nejenže během různých cutscénách už zasazuje semínka pro budoucí motivace a tím se příběh stává celistvějším, ale i dodává díky dodatečným dialogům či změnám potřebnou hloubku postávám. Taková Sára tu v příběhu už dává větší smysl, Paulie je více tragickou postavou a Samova změna dává taky smysl. Salieri není tak černobílý a naivní jako v jedničce a i finále proč se Tom rozhodne jít proti němu dává smysl. V originálu to bylo jen protože diamanty což wtf? Tady fet dává smysl protože to rozkopalo Tomovo přesvědčení v tom co dělá, do fetu nikdy nechtěl jet a ta lež ho ukřivdila.

Teď ještě protiargumenty na zdejší výtky k příběhu. Scéna se Sárou, když přijde Tom od krve, dává smysl. Nejenže on se cítil že může kdykoliv umřít a dohnalo ho to k žádosti o ruku, ale i Sára cítila že o něj může přijít a tím pádem to přijala a chtěla si sním užít co nejvíce času. Narozdíl od originálu kde Vávra říká že Sára měla být naivní a že Dona viděla jako milého strýčka, jenže pochybuju že když pracovala se svým tátou v Salieriho baru že by si ničeho nevšimla, to by musela mít lobotomii nebo vyrůstat u Vávry ve sklepě twl. Poté třeba že Tom kosí z leva a zprava a pak váhá, tím trpěl i originál a doprdele, tohle přece nejde obejít v akční střílečce, to zase jako...

Scéna s Frankem taky dává více smysl i když to prostě není tak sentimentální a pohádkově milé. A ano pořád tam zůstávají chyby ve scénáři, pořád by to šlo více překopat, ale chápu o co jim šlo a jednoduše příběh prostě lépe funguje. Je mi jedno že příběh je klišé, ale tento remake tomu přidal více do hloubky postav apod. Za mě ok. Více humoru a i dávka nereálnějších situací tomu přidalo na zábavnosti a nadsázce, což mi přijde že i remaku dost pomohlo. A co se týče dabingu tak je výborný, jde vidět že ten dabing režíroval někdo kdo to umí, nejenže Rychlý tu konečně podává kvalitní výkon oproti jedničce (kde spíš je za legendu jen díky těm hláškám které zamaskovali to že tu roli očividně nepochopil a daboval něco jiného). Tady jsou prostě všichni super, až na Vašuta, ten i když daboval dobře, je na tu roli prostě už moc starej.

Co se týče toho jak se to hraje, tak logicky je to příjemnější, je to dané dobou. Systém krytí dává smysl, pochybuji že Vávrova představa o tom že krytí je na hovno je validní. Pochybuji že Mafiáni v realitě chodí jak kačer v podřepu a schovávají se za lampama... A ano je to prostě pohodlnější, ale myslím si že to prostě k tomu sedne a chápu že někomu vadí že ta hra místy více zakčněla, i když si myslím že pořád to je málo na standart dnešních akčních her a pořád se tu najde dost misí kde je akce jen na konci a to ještě poměrně krátka. Vždyť i v originálu na vás pak ke konci naběhla miliarda nepřátel, takže kritika ve stylu že tady po vás jde celé město taky není moc pravdivá. Ano, bylo mi líto že třeba mise na parníku byla více zkrácená, ale i tak měla dobrou atmosféru, i když bych si toho adventuření jak v origu, chtěl užít více. Za to ale některé mise fungovali mnohem lépe než v originálu, jako například mise s kořalkou, diamanty nebo návštěva Luigiho. Prostě to jen zmodernizovali no :D

No nevím co dál rozpitvat, jelikož nejsem fanda originálu a tohle mě fakt chytlo. Postavy tu jsou zajímavější, příběh jde více do hloubky, změny jsou logický a mise baví. Opravdu jsem necítil stereotyp a ta větší míra cutscén mi nevadila. Vždyť je to takový akční interaktivní film i jednička byla, kdyby Vávra mohl, určitě by těch cutscén tam taky namrdal tolik.

Na závěr ještě dodám že jsem rád že jízdní model je více podobný mému top druhému dílu a nová hudba nedělá té starší ostudu. Ano je jiná, ale rozdíl je v tom že v originále to byla více "herní" hudba přitom tady se snažili dělat "filmovou" jak z akčních mafiánských filmů. Konec, mě to bavilo a jsem rád že Vávra na tom nedělal :))

To jsem si zase zvolil obskuritku! Naštěstí se ale jedná o naprosto geniální zapadlou humornou adventurku, která svým unikátním dobrodružství určitě lecjakého otrlého hráče pobaví!

Hlavním hrdinou je Don Jonz, což je uznávaný hrdina který si jde na zaslouženou dovolenou do zábavního parku jménem Eternam. Ten je složený z více ostrovů, kde každý je reprodukcí nějaké historické doby. Bohužel Jonz brzy zjistí že celá dovolená byl podfuk a byla to nalíčená past od jeho nemesis! No a tak začíná bláznivé dobrodružství ve kterém se snažíte Eternam zachránit.

Musím hned říct že jsem čekal cokoliv, ale to že mě v prvních deseti minutách bude prohánět po středověkém hradě lokomotiva, že budu muset projít parodií na zkoušky hrdinů nebo že tu potkám variaci na Spocka jménem Spot, to jsem fakt nečekal. Naštěstí tu humor není pouze o narážkách na známé frančízy, ale hlavně funguje sám o sobě. Je to takový mix surrealistického a absurdního humoru, kdy hlavní hrdina je docela "douchebag" a z toho vyplívá právě nespočet naprosto geniálně usměvných momentů, což tedy tomu přispívá i výborný dabing hlavního hrdiny.

Což možná právě i tento fajn humor může být hnacím motorem pro většinu hráčů aby se přenesli přes trošku chaoticky vypadající interface a gameplay. Vy se tu totiž mezi lokacemi přemisťujete v létacím zařízení a občas se v tom všem z orientovat je peklo (přiznám se že jsem hru hrál s návodem, na tohle nemám nervy). Není to sice žádný velký průser a myslím si že při různých průjezdech se to dá zmapovat, ale orientace v prostředí hapruje hlavní kvůli tomu, že skoro vše vypadá stejně. Jakmile ale dorazíte do potřebné lokace, rázem je ze hry krásně udělaná adventura s nádhernou grafikou lokacé a animacemi postav. Co si budeme Infogrames to prostě umí a po jejich Cthullu jsem si tu všiml i dost podobných elementů.

Bohužel jízda tu není ten jediný zádrhel, jelikož se pohybujete mezi vícero ostrovy tak je poměrně jednoduché některé úkoly zapomenout. I když hra má pár chvilek kdy vám pomůže a to například: Zapomenete si s někým promluvit? Hra vám dá do cesty další postavu která vám řekne to co jste potřebovali. Nebo si zapomenete vzít důležitou kartu? Dá vám jí pak jiná postava.

Ano pořád to neřeší problém s několika záseky, ale myslím si že například ve srovnání s adventurami od Sierry je tohle mnohem přívětivější. I když takový 24 dlouhý kvíz nebo pyramida by mohly tvrdit něco jiného :D

I přes to si myslím že I S NÁVODEM má Eternam co říci a přináší poměrně svěží humor do point and click adventur, nevím jestli je to tak, ale zdá se mi že Infogrames už další takhle humornou adventuru asi neudělali a je to škoda, smysl pro humor měli báječný. Hlavně mě někdy pobavili totálně random zoomy na různé charaktery či objekty, to bylo slušný WTF :D

V tomto díle se vžijeme do role delikventního mladíka Akiry, kterému zemřela matka a dostal se do péče její sestry. Ta sama vychovává svojí malou dceru, žije sama a k tomu, že vlastní svůj vlastní bar je také hororovou spisovatelkou. Má toho hodně a tak Akira je často nucen svojí novou sestru hlídat. Jednoho dne ale objeví před dveřmi svého bytu tajemnou černou kartu na které stojí: "Hra začíná". Tím se odstartuje kolotoč děsivých událostí, které vyeskalují ztrátou sestry a zapletením se do smrtelné hry.

Tu hru ovládá jistá bytost se vzhledem panenky lidské velikosti. Účelem této hry je vždy vymýtit ze světa entitu/ducha kteří okupují náš svět a jsou součástí legend. Ne, nejde o japonskou variaci Ghostbusters, ti si myslím že by hodně rychle skončili kdyby se s nějakou touhle entitou dostali do křížku. Tady totiž vyblitá ektoplazma je to poslední čeho by jste se měli bát.

Právě tyto úkoly které máte plnit jsou opravdu skvěle napsané a vy se zaplete do vyšetřování různých reálných folklórních japonských legend, samozřejmě upravených pro fungování příběhů. Vypíchnu třeba hned váš první případ.

Budete totiž vyšetřovat legendu která se údajně stalo v jednom parku, říká se totiž když o půlnoci hodíte do rybníčku kámen, uvidíte se před vámi zjevit těhotnou ženu která teskní po dítěti. Údajně když se vám zjeví tak do pár dní zemřete a to pravděpodobně na utopení. A tohle je teprve ten nejméně zajímavý příběh, ale i tak je zábavný a skvěle napsaný. Jo, to je vlastně hlavním tahounem celé hry, scénář. Díky tomu entity které tu potkáte mají hnací motor, mají důvod proč to dělají (jelikož tu zůstávají když v jejich smrti byli silné negativní emoce), nejsou černobílé a hlavně mají skvěle podanou a napsanou backstory.

K tomu navíc i dopomáhají postavy, které tu nefungují jen aby jste měli parťáky do týmu, ale opravdu celému příběhu přidávají další dynamiku a také se nejedná o ploché charaktery. Setkáte se tu s vaším nejlepším kámošem co je synem hlavouna Yakuzy, holkou která miluje okultismus ale musí to kombinovat s prací idola, novináře který je závislý na hazardu a sarkastickou kouzelnici. I když to zní jako ujetá parta, tak vám garantuji že si každého zamilujete, hra totiž i přes hlavní příběh si vždy udělá čas, aspoň na chvilku, na svoje protagonisty a i když to má za následek, že je tu opravdu velké množství dialogů, tak to ve výsledku za to stojí. Dále jen dodám že i když se jedná o japonskou hru, tak se tu s humorem drží poměrně zkrátka, ano jsou tu klasické tropy, ale jsou značně umírněné. Nemluvě o tom že témata která se tu často řeší jsou velmi drastická a pro slabší povahy tato hra určitě není. Nevím jestli bych tu některé části zařadil přímo do explonation žánru, ale minimálně s ním v některých částech značně koketuje.

Ono i díky tomu pak můžeme vděčit za to že emocionální části příběhu mají nějaký efekt!

Dále hratelnost bych popsal asi jako vizuální novelu skloubenou s adventurou. V principu to funguje takto: Máte tu část ve které jde o klasickou vizuální novelu, jenže jakmile jdete na vyšetřování, hra se přepne do pohledu z první osoby a stylem to právě připomíná krokovací dungeon. Právě v této vyšetřovací části řešíte různé hádanky, hledáte předměty a snažíte se o entitě zjistit co nejvíce a sesbírat co nejvíce potřebných předmětů aby jste jí mohli dát potřebné vykoupení. Pokud, ale nenajdete potřebné předměty pro vykoupení, nezbývá vám poté nic jiného než ducha zničit, což má ale negativní dopad na příběh. Není to ale to jediné co vám může pokazit postup v příběhu či ho ovlivnit, máte tu totiž různé akční momenty kdy se například musíte rychle rozhodnout aby jste se dostali z prekérní situace apod.

Což právě v tomto možná tkví asi ten největší problém pro hodně hráčů a tím je obtížnost. Ano, je pravdou že je to mnohem jednoduší než jednička, jenže i tady vás hra dokáže slušně potrápit a to hlavně pokud nejste zvyklí průběžně ukládat. Často se vám totiž může stát že při finalním střetu s duchem nebudete mít potřebné předměty, nebo se špatně rozhodnete a jste mrtví a musíte si nahrát poslední uloženou pozici. Oni totiž ty rozhodnutí jsou poměrně špatně vymyšlené, jelikož často opravdu nevíte co máte zvolit za odpověď, jelikož z jejich vyznění není výsledek moc patrný. Je sice pravdou že občas se vám hlavní hrdina opravdu znatelně snaží napovědět a probereme s vámi všechny fakta po lopatě, ne vždy to ale stačí a to možná i kvůli třeba chybkám v překladu.

Když už jsem zabrousil do té kritiky, tak si ještě neodpustím říci že pro někoho může být velké mínus absence dabingu a to že soundtrack obsahuje cca 6-8 tracků, což je na dvaceti hodinovou hru docela málo. Přitom hudba ve hře je opravdu kvalitní a atmosferická a i když některé skladby uslyšíte vícekrát, vadit vám nebudou, tedy mě nevadili :)

Ve výsledku se jedná tedy o skvělé pokračování, které je osvěžující hlavně v době kdy horory zapomínají na charaktery a osobní stránky příběhu a jdou spíše přes brutalitu a jumpscary a zapomínají na lidskost, ta právě sérii Spirit Hunter rozhodně nechybí. Na škodu tak jedině je že kvůli její ukecanosti a místy těžkopádnosti si nenajde tolik hráčů kteří by to ale ve výsledku ocenili. 

PS: Ti kteří hráli Spirit Hunter: Death Mark, zkuste i přes vlažnější přijetí Death Marku tento díl, je to fakt asi o třídu lepší a mechaniky jsou vybroušenější!

Na mém blogu si můžete přečíst i ohlédnutí za prvním dílem.

Kdo mě z DH aspoň trochu zná, tak ví že jsem byl hater prvního LIS, holt mi to v tu dobu přišlo že to až moc cringe tlačí na emoce a je to takový až přehnaně romantický escapismus (i přes to že se tam dějí hrozné věci jako šikana a psychické problémy). No nevím čím to bylo, jestli jsem si nechtěl přiznat že tohle zkouším hrát, styděl jsem se, fakt nevím. Pravdou je že jsem radši dával přednost Night in the Woods, které mi prostě přišlo zvládnuté méně na sílu.

No čas jel dál, já hrál více, více japonských her, které tedy jsou upřímně někdy mnohem více cringe, ale to je jedno. Nedávno jsem se tedy rozhodl že dám šanci tomu True Colors, nejenže jsem prostě sucker pro příběhy ze zapadlého městečka v horách apod. Ale taky jsem měl chuť na něco milejšího, když zrovna si poslední dobu procházím taky psychickými shits, jako asi většina lidí.

A jak asi vidíte dle mého hodnocení! Líbilo se mi to hodně! Fakt mi to sedlo!

Než se ale více rozepíšu, tak si dejme rychlý popis příběhu: Alex která strávila většinu svého života v děcáku má konečně šanci začít normální život. Její bratr se totiž po dlouhé době ozval a přinutil jí se odstěhovat za ním do malebného městečka uprostřed hor, kde on sám našel štěstí a útočiště. Alex se zabydluje, najde nové kámoše, pohodu, ale až do doby než se něco stane. Já to nebudu psát, protože mě to fakt pomohlo, já o tomhle díle nic nevěděl, jen to kde se odehrává. Proto mě finále první epizody brutálně překvapilo, protože jsem si nepouštěl trailer, nekoukal na videa, nic.

Možná to mi pomohlo abych nekritizoval hru za to co ostatní a tím je velmi pomalý rozjezd. Já ale nemohu proti tomu nic říci a to asi i kvůli mému proškolení japonským žánrem. Představa že lidi tu nadávají že za celou první kapitolu se nic nestane asi nejsou ready na jpn hry kde prvních 15 hodin je jen seznámení s charaktery a děj začne až potom :) On právě tenhle pomalý build up je strašně mocný Hlavně když prostě vám dají větší prostor poznat charakter který na konci té kapitoly zemře, to prostě nejde urychlit, to musí být pomalé, aby to na vás mělo impact. Bohužel hodně vývojářů v dnešní době věci nenechají až tak uležet a za následek jsou emoční scény bez nějakého build upu, což tady opravdu nehrozí.

Líbilo se mi i to že ta hlavní záhada nebylo úplně to hlavní, jako spíše katalizátor k tomu aby emoce různých postav vypluli na povrch a dalo se jim věnovat. To je vlastně to hlavní na celé hře, emoce, jak se s nimi vypořádat apod. Navíc tomu i napomáhá nádherné městečko Haven kde se to celé odehrává, nejenže obsahuje nádherné výhledy a scenérie, ale také skrývá hromady detailů. Vy totiž můžete zasahovat při vašem průchodu městečkem do života i lidem co vlastně nehrají v příběhu žádnou důležitou roli. Což je ve výsledku hrozně pěkný, protože jak budete postupovat příběhem tak ty změny kolem sebe znatelně uvidíte a je to vlastně takový příjemný.

Nechme ale random obyvatele stranou a zamiřme se na hlavní postavy, které dle mého jsou sepsány fakt skvěle, nejsou černobílé, každý má více vrstev a rozhodně si tu každý najde své oblíbence, je fakt fajn že je tu ukázáno že i veselý charakter můžete jednou najít osamocen díky vašemu prozkoumávání a poznáte ho o něco více. Jako jo, takovéto detaily dělají ze hry ještě více citlivý zážitek. Škoda ale jen že to trvá něco málo přes osm až devět hodin, ale tak o to je to intenzivnější a i postavy stihnou za tu dobu charakterově vyrůst.

Klasikou je i výborný soundtrack a skvělý dabing a i nahlížení do emocí ostatních postav.

Je to ve výsledku dreamy escape, ale hodně mi to pomohlo a dalo i příjemné objetí, které jsem nedostal nedávno od hry od které jsem to čekal!

PS: Larp je boží!!!

Jo a díky Mattovi a Fritovi, kterým jsem mohl spamovat scény ze hry a řešit to s nimi :D Snad jsem se vykoupil za dřívější hejty na sérii :D

Oukej, píše se mi to hodně těžce, ale jsem zklamán, sere mě fakt že jsem při hraní myslel na to že mě to už nudí, že jsem v půlce hry (u čtvrtého aktu) chtěl aby to bylo rychleji za mnou. Fakt mě to sere.

Abych ale uvedl na pravou míru, je to dobrá hra, většina z vás tomu prostě napálí buď 85-100% a vlastně máte pravdu, hlavně pokud jste se k sérii dostali nedávno, nebo jí jen prostě máte rádi, ale není to pro vás nějaký svatý grál :D Já bohužel s MI zažil první křest adventurami, asi v jedenácti letech a od té doby jsem na tu sérii prakticky nedal dopustit do teď a mám jí prostě v úplném herním topu. Každý rok prakticky hraji nějaký díl ze série, nejradši mám trojku a Tales, díly na kterých Gilbert nemakal a to je asi ten problém. Jednička je fajn, ale podle mě to teprve bylo velké oťukávání a postavy ještě nebyli takto rozvedené, dvojka zase byla prostě kompletně bizarní komedie s hromadou lokací, které byli zábavné, ale vlastně to byl humor ale nějaký character grow tam byl taky málo. Trojka ta už se v tom příběhově hodně zvedla, aby to následně čtyřka mohla pošlapat. Podle mě díl který opravdu ty charaktery lépe vykreslil a díky němu i na starší díly koukám jinak je právě Tales. Kde mi přijde že postavy vyspěli, mělo to více dramatických momentů a ty postavy dostali ještě o krapánek více lidskosti bez toho aniž by se sáhlo na humor.

Tady se ale Gilbert vrací k tomu proč ve srovnání s celou sérií mám Gilbertovi MI úplně nejméně radši, on celou dobu totiž jede jen humor,aby na konci mohl udělat nějaký totálně debilně absurdní konec abstraktní a tvářil se u toho jak nevyzrál nad hráči, to samé udělal v naprosto otřesném Timbleweed Parku, tady udělal prakticky ten samý konec, kdy ve výsledku je všechno totálně jedno.

Ten konec bych asi ještě zvládl, kdyby ta hra nebyla jasný důkaz totálně opičí lásky, kdy krom art stylu (probereme vše níže) se Gilbert prostě nedokáže dostat jinam, více zaexperimentovat, krom pár náznakům, dát po tolika letech postavám nějaký pay-off, ne tady vlastně vše končí v obrovským statusu qo. Což chápu, kdo ví jak to se sérií bude dál. Ale můj problém asi tkví v tom že jsem čekal něco více, po už dospělejším Tales, který podle mě zestárlo s fanoušky, jsem čekal že Return na to půjde podobně, víte po tolik letech už mi prostě nestačí jen nekonečná salva vtipů, nepotřebuji se furt smát abych mohl označit dané dílo za dobrou komedii, už mi prostě není 12 let :D

Ale dobrý, pojď me si od tohohle odpočinout a řekněme si trošku o tom, co způsobilo asi největší halo při oznámení, ano, vizuál. Musím vám říct že já ho zprvu taky kritizoval, jenže když to uvidíte za pohybu, je to minimálně fakt oku lahodící, například krásně ladné přechody vkusně udělaných animací během dialogu, nebo například některé scenérie a lokace. Opravdu designu hry nemohu prakticky nic vytknout, obtížnost je příjemně vyvážená (casual obtížnost), máte tu docela fajn hádanky na které můžete přijít sami jednoduše a i s trochou trápení a do toho tu máte opravdu vkusně vymyšlený hint book, který je docela logicky (vzhledem k hernímu světu) zakomponován do hry. Navíc i třeba takové ovládání na Switchi, je udělané opravdu s grácií, sice jsem o PC verzi slyšel opak, ale vypadáto že to celé bylo spíš vytvářeno s tím aby se to hrálo nejlépe na konzolích, což tvůrci splnili.

Tak a teď opět příběh, ale trochu optimisticky. Hra má skvělý humor, několikrát jsem se opravdu vyloženě nahlas zasmál (což se mi u her neděje až tak často), čemuž přidává i fakt že hodně humoru je i čistě pouze v chytře vymyšlených detailech apod. První tři akty jsou podle mě naprostým peakem hry, kdy vše odsýpá jak má a tempo je skvělý. Bohužel ve čtvrté (nejdelší kapitole) to začalo slušně drhnout, máte hromadu úkolů a některé jsou až zbytečně moc natahované bez nějakého dobrého vtipu či gradace děje. Sice ano, líbilo se mi jak postupně ve hře naznačovali jak Guybrush během cesty za svým cílem vše zničí. Jenže to opět nedotáhli vůbec dokonce, ty náznaky vážnějšího děje tam prakticky byli naprosto zbytečné. Takže ano, mám prostě problém s tím že je to furt to samý a konec, je stejné wtf jako dvojka s rádoby meaningem, volného k interpretaci. Ono by se vlastně nic nestalo kdyby tohle nevyšlo, do série to nic nepřidává a vlastně mi tento díl je jedno.

Takže ve výsledku, je to dobrá hra? Ano, mechaniky jsou dobře vymyšlené, detaily jsou pěkné, obtížnost vyvážená, humor rozesměje, jenže tomu prostě dle mého chybí nějaké srdce, něco co by vlastně dalo tomuhle dílu důvod a smysl. Já vím že pro některé z vás tento můj argument bude nepochopitelný a já vás chápu, úplně rozumím všem co tohle označí za jednu z nej adventur tohoto roku a jeden z nejlepších MI.

Jenže já nemohu, od čtvrtého aktu jsem byl humorem přejedený jako v jiných Gilbert projektech a bylo mi celé dění prakticky u prdele, prostě to byl takový karneval kde jsou atrakce úplně stejné jak před třiceti lety, ale vlastně jste na to ani nepotřebovali vzpomínat.

Kdybych vám tady začal tvrdit jak je Nightmare Frames originální, neskutečný, tak by jste mě po zahrání nejspíše poslali doprdele a zvažovali jste, zda nejsem nějaký zaplacený promotér od vývojářů. I tak, ale nemohu jinak než tuto adventuru označit za svěží a skvělý návrat k poctivým point and click adventurám a i vám tady rozepíši jak to myslím. Proto omluvte lehce obsáhlejší komentář, kde se nebudu zabývat jen hrou, ale pocity obecně a i rozebráním, co mě na této hře uchvátilo natolik, abych jí označil za hidden gem posledních pár let.

Je mi 25, logicky jsem nemohl vyrůstat v boomu point and click adventur, jako malý kid jsem především hrál akční hry, AAA srance, GTA apod. Až když jsem uměl lépe anglicky jsem se dostal krom Monkey Islandu (toho jsem hrál díky češtině už asi ve 12 letech) v pubertě ke hrám jako Gabriel Knight nebo The Lost Crown a vždy mě uchvacovala ta tajemná mysteriózní linka, kterou tyto hry oplývali, nebo faktem, že se opírali o reálie, které následně lehce překrucovali pro svůj příběh, nebo ukázali vlastní interpretaci toho co se stalo (To spíše mluvím o GK). Tyto adventury se ale postupem časi přestali dělat, místo nich nastoupili rádoby mystery o poznávání své dělohy a nástrah střední školy, scifi-věci, fantasy adventury apod.

Proto pro mě naprostým překvapením byl právě Nightmare Frames, který, dovolím si říci, následuje tradici GK a starších hororo/mystery adventur. Roku 1985 v Hollywoodu, scénárista Alan Goldberg zápasí s tím, že je všemi označovaný jako hororový scénárista, sice vyhrál jednou Oscara za skvělé drama, ale to padlo v zapomění, teď prostě jedou horory. No a jednou se ocitne před nabídkou, která se neodmítá. "Když mi najdeš ztracený film, mohu tě v Hollywoodu posunout kamkoliv", problém ale je, že ten režisér natočil pouze jeden neuvěřitelně hororový snímek a ten který Alan má najít, je ztracený a spolu s ním i ten režisér.

Alan se proto vydává napříč zhýralým Hollywoodem a i do zapadlého městečka Serena, aby daného režiséra našel. Tady už začíná to na čem stojí celá hra... a tím je skvělý příběh. Ano, je to prakticky upravená epizoda z antalogie Masters of Horror od Carpentra, ale tady je to přeci dělané docela jinak, jen ta premisa prokletého filmu zůstává.

Což ale nevadí, celá hra je totiž pocta starým hororům a fanoušci, jako já, si tu přijdou opravdu na své. Jde vidět že tvůrci nejdou jen po povrchu, ale opravdu tu vzpomínají i na zapadlé tvůrce té doby. Využívají různé zajímavosti či fakta pro vyprávění jejich příběhu a je to opravdu pecka. Právě díky tomu, se ale i více dokážete ponořit do příběhu, který skvěle kombinuje horor, thriller, komedii a trochu historie.

Bohužel, ale i tady se najde pár negativ, asi ten největší bubák je prvních dvacet minut, kdy jsem skoro i přemýšlel že hru dropnu. Autoři totiž v první části do vás začnou sypat množství dialogů a do toho vám za sebou dají hromadu prostředí bez hudby, což by sám o sobě problém nebyl, ale celá hra nemá dabing. To už jsem se upřímně lehce ošíval, jenže po těch dvaceti minutách, už skoro všechny lokace hudbu měli, tempo se rozjelo a já nebyl schopný se od hry odlepit dokud jí nedohraji, hlavně jakmile se dostanete do městečka Serena, tak tam začíná pravá jízda.

Jinak ale se jedná o klasickou point and click, hádanky tu nejsou přehnaně obtížné, ale zase také ne až moc jednoduché, alá interaktivní filmy. Třešničkou na dortu je navíc i fakt, že postavy tu mají při dialozích portréty, což se až tak často u pixel hrách neděje.

No, rád bych vám tu povyprávěl o tom že jedna z postav má s hlavním hrdinou chemii jako Gabriel s Mosbym, nebo co se ve hře stane a tak, jenže to bych vás ochudil o béčkový, ale za to výborně zpracovaný horor, který vás po začátku nenechá vydechnout. Jo a gore fest na konci je poté zasloužená odměna.

Abych ještě na závěr rejpnul, tato hra má závěr podobný Kathy Rain a i pár aspektů, ale ve všech směrech ji poráží a jen mi dokazuje, že Kathy Rain, není moc dobrá adventura! Jo a OST je výborný!

Devadesátky jsou zpátky!!! Pokud jste fanoušci přepálených akčních filmů z osmdesátých/devadesátých let, tak tohle pro vás (jako pro mě) budou naprosté žně! Ale popořadě.

Určitě většina z vás tu zná sérii Saints Row hlavně od třetího a čtvrtého dílu, které byli samozřejmě co se týče humoru, ještě větší přepal než tento díl, ale to hlavně z toho důvodu že z toho udělali takový Deadpool film ve hře, takže tisíce narážek, bourání všech stěn do doby než všechny rozbourali a už to začalo nudit. Proto úplně chápu vývojáře proč se rozhodli udělat reboot, ono taky navazovat na ten chaos co byl dříve, to by fakt nešlo. Proto se tu atmosférou vrací spíše k druhému dílu, který sice byl bláznivý, ale v porovnání s díly budoucími, se přeci jen lehce držel při zemi. Proto tedy upřímně chápu, proč hromada hráčů má hořkou pachuť v puse a hru přehnaně kritizuje či jí znechuceně odhodí. Za což tedy dle mého může také značné nepochopení tohoto rebootu, ale nejdříve si shrneme o čem to je... tedy no, jako ono ani není o čem mluvit :D

Jako ve dvojce či dalších Saints Row... ANO SAINTS ROW NIKDY NEMĚLO PŘÍBĚH A BYL TO JEN SLEPEC GAGŮ TY VOLE!!! Ehm, prostě jako klasicky, hrajete za vámi vytvořenou postavu, ke které si můžete přiřadit hlas z opravdu rozličné nabídky. No a pak to začne, snažíte se mít "normální" práci, ta nevyjde, kámošům se vše posere a rozhodnete si vytvořit svůj vlastní gang. No a je to.

To je v podstatě vše, pak už jen plníte rozličné a šílené mise, ve kterých se line nějaký příběh, ale ve výsledku jde spíše o zábavné eskapády během toho jak se snažíte uzurpovat vliv gangů pro sebe. No a je to světe div se zábava a to díky arkádovějšímu pojetí všeho. Pamatujete si taky na staré časy, kdy hry nebyli hlavně jednorázový filmový zážitky jako dnes? Kdy jste prostě zapnuli hru a ihned: akce, zvrat, příběh, tohle, tamto a nekoukali jste na to jak postava půl hodiny sere v kadibudce. Neříkám, mám rád artové hry nebo různé experimenty, ale taky mi kurva už chyběla hra, kterou zapnu a cítím se jak malý dítě který kouká na akčnák se Schwarzeneggerem. Přesně tuhle atmosféru má Saints Row. Ať už autem ve vzduchu projedete vybuchujícím vrtulníkem, plachtíte z mrakodrapu, necháte vybouchnout yachtu, střílíte při tom co se rukou držíte křídla stíhačky... prostě si užíváte zábavu. Jenže se tu nebourá čtvrtá stěna a neodkazuje se tolik na ostatní filmy ve stylu trojky a čtyřky a dělá to humor ve svém vlastním světě. Naprostým peakem pak jsou mise ve kterých se učastníte Larpu alá Mad Max, nebudu spoilerovat, ale naprosto to stojí za to!

Upřímně chápu že lidi co tohle nečekali nebo doufali v nějakou moderní odpověď na GTA, tak mohou být zklamaní, ono ruku na srdce, ta hra je zastaralá, ano je. Její mechaniky jsou místy z dob PS3, ale o to tu podle mě jde. Ta hra je jeden obrovský flashback na to když na PS3 vycházeli hry jako Wet, Wanted apod. Což dokud to baví, já s tím problém nemám.

Pak je tu další ožehavé téma a tím je herní náplň mimo mise, OPĚT JE TO VĚRNÉ STARŠÍM DÍLŮM!!! Prostě budujete si tu impérium pomocí různých podniků (na pojistné podvody, pračku peněz, Larpovou tvrz apod.), no a pro ně plníte různé úkoly aby vám vydělávali více. Ano, některé úkoly jsou nudnější a některé zase skvělé a vtipné, prostě jak to bylo v sérii vždy a já jsem za to rád. Vždy jsem si po příběhu, dál pár těchto mini úkolů abych si užil svět a zablbnul si a po třech jsem si zase dal klasické mise a vyhovovalo mi to.

Svět ve kterém plníte úkoly a kde se to vše odehrává je navíc opravdu zábavný, jmenuje se Santo Ileso a má místy krásnou westernovou atmosféru, které hra často využívá a fanoušci tohoto žánru si místy příjdou na své. Do toho i když krom misí a úkolů ve světě není až tak moc co dělat v rámci role-playe, tak si myslím že se jim povedl. Jsou tu krásné západy slunce, vývojáři se tu snažili dávat detaily jako cizí auta zastavené policí či třeba lidi co si na dvorku pouští random ohňostroj apod. Takže i když to pro dychtivce po topové grafice nemusí dát to co chtějí, tak v rámci hry prostě svět je pěknej.

Tímhle to asi utnu, tu hru si objevte sami, jen ještě dodám že postavy mě bavili, je to taková fajn parta kde mě nikdo neotravoval a jejich chemii a přátelství jsem hned věřil, docela mi budou i chybět, to ale i hra celkově. Holt, chtělo by to více takových návratů do zašlých videoherních ér, jo a soundtrack je výbornej, hlavně znělka!!!

Mages, kteří stojí za jedněmi z nejlepších vizuálních novel na trhu (Steins Gate, Chaos Child a další), dostali konečně s velkým zpožděním západní vydání jejich další hry. No a upřímně jsem byl velice natěšený, protože jejich výtvory skoro vždy obsahovali brutální zvraty, ujetý humor a hodně extrémní měnění žánrů, kdy se z komedie často stane až brutální psychologický teror. Proto jsem při hraní této VN čekal něco podobného a dostal opravdu veliký šok... nejdříve ale si letmo shrňme příběh.

Příběh se odehrává na zapadlém ostrově, který si žije svým unylým životem, studenti tu často jen s ní o tom jak brzy vypadnou do velkoměsta a jediným středobodem jejich ostrova je vesmírná stanice, která v době největšího rozkvětu, pravidelně vypouštěla rakety do vesmíru. Její doby jsou ale už nějaký čas pryč a tak i největší pýcha ostrova zaniká. Hlavně v porovnání se světem mimo ostrov, kde v Tokyu a i v jiných částech světa je naplno rozšířený robotický boom. Roboti pomáhají lidem na ulicích, ve velkém se staví, pořádá se jim vlastní EXPO a dokonce se tvoří i robotické protézy apod. No a na tomto zapadlém ostrově je skupinka studentů kteří provozují ne moc oblíbený Robotics Club (jehož sláva je taky dávno pryč), který má dva členy a tomu jednomu je ten klub vlastně totálně u prdele :D

No a vy sledujete postupný vzrůst a lapálie hlavních hrdinů jak se skrz roboty snaží splnit svůj velký sen a i osudy těch kteří se těm svým kamarádům ten sen snaží pomoci splnit. To je asi ten největší úplně největší kontrast k minulým hrám od Mages, tady opravdu jde hlavně o sledování bandy outsiderů jak se dostávají na vrchol, ano je tu příběh o záchraně světa či je tu pár docela vážných až drsných situací, ale pořád je to na dost nízké úrovni a ve výsledku se i hra tváří že je to jedno. Že důležitější je že ty postavy zažili cestu co je posunula a pořád si drží takový uklidňující feeling. Je to hodně comfort hra, ve které se nedočkáte tolik přehnaných fanserviců ani brutalit, ona je to fakt místy dost uklidňující VN, která tak pomalu plyne jako život na tom samém ostrově.

Což mi ve výsledku extrémně sedlo, co mi ale nesedlo, je zase klasický Mages trademark :D Jejich způsoby toho jak si odemknout různé routy, aby jste mohli mít true ending, jsou opět totálně mimo a archaické. Prostě musíte přesně v nějakou chvíli nebo den, odeslat dobře vybranou sms zprávu jedné z postav, když zvolíte blbě smůla :D Musíte jich poslat několik než si otevřete route a je to pain a debilní :D

Jinak art-style spolu se soundtrackem jsou na špici a i 3D modely postav jsem velice uvítal.

Za mě tedy dost pohodová a relaxační VN s pár docela dobrými zvraty, ale ve výsledku se jedná o klidnější počin od Mages. Doporučuji všem co chtějí pohodovou a chytrou vizuální novelu!

To si takhle banda vývojářů řekla že udělají adventuru ve stylu Monkey Islandu 3 a do toho si přizvou skladatele, který stál za hudbou ke Grim Fandangu a MI no a máme tu asi nejlepší klasickou point and click adventuru za několik let.

Ano, Voodoo Detective není perfektní, je krátký, příběh je klasické klišé, ale vše okolo je tak krásné a vy během hry cítíte i velký cit pro detail, o tom ale později.

Hlavním hrdinou je tu Voodoo Detective, který se jmenuje Voodoo Detective (říkejme mu VD), ten se nově přistěhoval na krásný ostrov, který, ale bohužel si prochází předěláním z důvodu aby si místní hlavouni namastili kapsy a navýšili zájem turistů (MI4?). Do toho tu ale náš VD dostane od jisté sličné dámy případ, ohledně toho, že ztratila veškeré své vzpomínky a jediné co má je přívěšek se kterým se probudila a ve snu jí ho někdo předal.

No a tím začíná poměrně dost humorně laděný detektivní příběh, který je sice krátký ale pořád baví. Hlavní devízou je nejen naprosto špičkový dabing, ale charaktery, kde každý má svůj barvitý charakter a díky dobře napsaným dialogům vás baví. To samé platí právě i pro humor, který je tu vtipný, ale zvláštně fázovaný (mě to sedlo). Například se humor drží poměrně zkrátka nějakou dobu a pak na vás úplně náhodou tvůrci vybalí naprosto šílený "čtvrtou zeď bourající" vtípek nebo nějakou suchou slovní hříčku co vás dá do kolen.

V těchto aspektech se, ale pro hodně hráčů jedná o prostě klasickou adventuru která se snaží napodobit už dávno zaniklé doby "zlaté éry adventur, jenže tady hra teprve začíná. Ono totiž co vás podle mě hned odmete je naprosto nádherný a dechberoucí vizuál, plný malých a krásných detailů. V době kdy všichni cpou pixel-art, je tohle naprosto dech-beroucí a já často si jen pečlivě prohlížel různorodé lokace (kterých je docela dost, na to že se jedná o indie hru asi s menším budgetem).

Co se týče hratelností, tak ano je to klasická point and click adventura s obtížností, která sice není přepal, ale dokáže vám dát lehčí vývzu aby ukojila touhy hard-core adventuristy. Do toho jelikož je celá hra inspirována Voodoo kulturou, tak tu také pracujete s knihou pomocí které musíte často vytvářet různé voodoo čáry, ty vám pomůžou napříč hrou, což je zajímavý prvek a také přidává na obtížnosti.

No ve výsledku se opravdu jedná o snad nejlepší pokus o klasickou adventuru za poslední dobu a nemohu to více než všem adventuristům doporučit, hra je to krátká, ale intenzivní a do těch tří až čtyř hodin co hra má, nacpali tvůrci opravdu vše.

Tex Murphy je zpět, tentokrát se zbavil lítání, akčních scén a předělal se do klasického point and click hávu. Ano, nebudu lhát místy mi to lítání či přestřelky chyběli, ale i tak mi přijde že rozhodnutí pro více klasickou hratelnost bylo k prospěchu a dvojku jsem si i v něčem více užil.

Každopádně, Texe tu nyní sledujeme jako už známého detektiva (jehož sláva po prvním díle už je dávno pryč). Proto není překvapením že jistý bilionář si ho najme k nalezení své ztracené dcery a záhadného předmětu. Příběh,jak je u Texe zvykem, se zkomplikuje do opravdu absurdních rovin a vás čeká i výlet na Mars. I když to zní šíleně, tak příběh mi tu sedl ještě okrapánek více. To je asi, ale dáno i tím že v příběhu se jde lépe vyznat a i když i tady máte horu jmen, tak díky většímu vizuálnímu vyprávění se to lépe vreje do paměti.

Ten vizuál je tu taky lepší jak v jedničce a to už hlavně i díky jistým menším FMV pasážím, kdy je tu i více dabingu a animace některých herců, což taky dost pomohlo, hlavně u jedné erotické scény :).

Dále zůstala i nezměněná obtížnost, která sice je vyšší, ale dá se to zvládnout. Dead-endy tu jsou, je tu pár horších miniher (zasraný lasery a prolejzání šachtou). Jinak, ale když budete chytře ukládat a dělat si fakta, tak se to dá.

ALE! Je tu jedna velká změna! Soundtrack! Je ho tu málo, ale je tu a je skvělý, hlavně ending theme.

Na závěr jen řeknu že Tex je láska, začínám tu sérii mít více rád než když jsem začínal s Under a Killing Moon před lety. Je to sice místy těžkopádně, ale ten svět, postavy a hlavně opravdu specifický a hravý humor v čele s geniálním detektivem Texem Murphym. Tohle je prostě underrated klenot ze kterého ta láska k řemeslu sálá každým koutem. Těším se už na FMV díly, kde si více budu moct užít Chrise Jonese a jeho neuvěřitelné ztvárnění Texe. Vy, co otálíte si ale Texe od začátku dejte, nečekal jsem že mě to vezme natolik, dejte tomu lásku!

Parádní a mnohem více přívětivější throwback do éry Kings Questů. No a to je prakticky všechno, tahle hra je prostě malý, ale za to příjemný pohádkový příběh, ve kterém se setkáváte s milým bardem který se jde účastnit "Královy Výzvy". Takže žádné bujaré zvraty či příběhové kličky tu nehledejte, tady se jedná čistě o takové pohlazení na duši. Což mi upřímně skvěle sedlo, postavy tu jsou zábavné, humor vtipný a celá atmosféra se soundtrackem příjemně roztomilá.

Takže jo, pokud hledáte příjemnou pohádku, s touto hrou neuděláte chybu. Navíc co je i fajn, je to, že tvůrci nepřepálili obtížnost, na většinu věci se dá docela logicky přijít a hra vás i docela nevtíravě navádí.

Co se týče grafické stránky a dabingu, tak to je pořád kvalita, na jakou jsme u tohoto studia zvyklí.

No, jednoduše mi ta hra sedla, přesně na takovýhle feel good příběh jsem měl už dlouho náladu, těším se na jejich další hry!

První dobrodružství Texe, je opravdu obskurní záležitostí. Máte tu totiž simulátor létání, vizuální novelu, adventuru a akční pasáže. Na ten daný rok, by jste si mohli říct že se bude jednat o špatně hratelnou obskuritu, ale ONO TOMU TAK NENÍ.

Mean Streets je opravdu zajímavý hybrid, který na tento rok, schopně kombinuje několik žánrů najednou. Navíc vám i do toho nabízí komplexní detektivní zápletku. Která se točí ohledně toho že si vás najme dcera, která má podezření že její otec, vědátor, byl zavražděn. Vy se tak brzy namočíte do obrovské konspirace která vás i díky všude přítomnému humoru bude neskutečně bavit. Ano, i tady je humor, nejdříve jsem se bál že první díl Texe se bude brát vážně, ale mýlil jsem se. Zkuste třeba dát ikonku taste na dámské spodní prádlo :) To, ale není vše, i samotné Texovi hlášky či popisování okolí jsou napsány s nadhledem a humorem.

Co se týče hratelnosti, tak ta se skládá z pečlivého zapisování navigačních kódů, které pak napíšete do svého "speedstra", nastavíte si autopilota, počkáte si 2-10 minut než doletíte na určitě místo a pak danou osobu vyzpovídáte ze všeho co jste zjistili. Je to zábavný systém a dialogy jsou napsány hravě, bohužel ale jmen a postav je tolik že v tom místy můžete mít opravdu "maglajz". Proto doporučuji si dělat k jednotlivým jménům kratší poznámky, ať víte kde jste k danému jménu přišli.

Poté tu máte adventurní pasáže, které nejsou moc náročné když budete používat metodu zkoušet vše (ukládejte ale často hru). Někdy vám i něco dojde zpětně, když zapomenete něco z adventurní pasáže vzít (vždy se tam můžete vrátit, ale zapisujte si navigační kódy).

Pak tu jsou střílecí pasáže. Ty mě upřímně bavili a skvěle okořenily hru, nejsou ani tak obtížné když zjistíte jak na ně.

Dále tu Tex může i volat svým kontaktům a prosit je o info na různé postavy, k tomu si ale připravte balík peněz (který často získáte díky prodáváním věcí které najdete v adventurní části apod). Jo a co mě dost sralo je to že hra má jen jeden song co hraje v případě že dojdete na nové místo, nic víc, škoda :(

Mean Streets je ale každopádně skvělá a pokroková adventura, plná skvělých dialogů, humoru a hezkých detailů, Pokud se nebráníte lehké obskuritě, dejte tomu šanci, klidně i s návodem :)

Milujete dlouhé, úmorné procházky stereotypním lesem? Dlouhé a identické bludiště jsou tu co vás na adventurách baví nejvíce? Nehledejte jinde, návštěva městečka Burkittsville a jeho milovaného lesa, je přesně pro vás!

Ne dobrý, na to že jsem téhle hře dal 65%, jí mám vlastně docela hodně rád a bavila mě. Jenže kvůli menšímu budgetu a časovému presu na vývoj, museli tvůrci hru poměrně naplnit ne dost zábavnými částmi, ale o tom později.

Blair Witch, jak už název napovídá, nás přenáší do záhady nastolenou ve stejnojmenném filmu. Tady, ale nehrajeme za skupinku mladých lidí co se vydávají do lesů, nýbrž za agentku Spookhouse (známého z Nocturne). Ta je pověřena tím aby vyšetřila brutální vraždy sedmi dětí v městečku Burkittsville, jelikož vrah opakuje že ho k těm vraždám donutil duch staré paní. Jo, tohle je přesně styl příběhu na který jsem měl náladu, zapadlé městečko, agent v hlavní roli, podivní obyvatelé a záhada.

To, hlavně v první části hra splňuje a vy nejvíce v první části si tuhle atmosféru užijete. Procházíte městečkem, objevujete jeho zákoutí, promlouváte s obyvateli, bydlíte v zapadlém motel a celé to má opravdu silnou a zábavnou mysteriózní atmosféru. V tenhle moment jsem příběh hry doslova hltal. Jenže pak přišla část druhá.

V ní jde nejvíce vidět to že tvůrci měli nízký budget a museli hru rychle spíchnout. Vy totiž tu pak skoro 80% hry bloudíte podle mapy lesem, který skoro furt vypadá identicky. Nekecám, opravdu. Navíc do toho kosíte nepřátelé, což mi to běhaní po lese trochu zpříjemňovalo, jo kombat je trochu těžkopádný, ale bavil mě, hlavně ten GORE.

No, takže prostě v tomhle lesním bludišti trávíte času až moc, do toho se občas podíváte zpátky do městečka, ale už tam netrávíte tolik času kolik bych chtěl (části v něm jsou vždy top) a navíc postupem se i děj zrychluje, takže na nějaký vztahy mezi obyvateli či budování většího napětí rovnou zapomeňte, ale v tak malé hře to nevadí.

Les bohužel, ale není jedinou výtkou kterou ke hře mám, dále je tu třeba dle mého hodně generický a nudný soundtrack, krom teda jedné části v Nightmare verzi kostela, tam hrála známá skladba v atmosferické verzi. I to ovládání spolu s myší dalo trochu zabrat než se zvyklo.

Jinak bugy, kdy postavy se v cutscénách točí dokola beru spíše k plusu, dodávalo to tomu trochu Twin Peaks atmosféru a dabing se k tomu taky skvěle hodil.

Blair Witch ale rozhodně doporučuji všem fandům adventurních hororů, ta hra má fajn příběh, super atmosféru, jen to bohužel zabijí nízký budget, jinak mě to ale fakt bavilo a těším se na další díly. Bohužel ale kvůli tomu lesu a to i když už pak šel zvládat v pohodě, musím dát to nižší hodnocení.