Při čekání na hru Mafia: Domovina jsem byl na vážkách. Sice jsem se díky remaku Mafia 1 přenesl přes třetí díl, který jsem si tolik neužil, a tak jsem se vlastně těšil, ale z trailerů jsem si při různých akčních sekvencích ala Uncharted říkal, jestli si tvůrci neukousli až moc velké sousto. A jak to pro mě dopadlo? Na začátek prozradím, že vesměs pozitivně.

Dějově nás hra vrací ještě před první Mafii na skvěle vybranou Sicílii na začátku 20. století, kde se to korupcí a mafiány jen hemží. Po krátkém úvodu, kde je nám představen hlavní hrdina Enzo, se dostáváme do centra dění – rodiny Torrisi, pro kterou začíná Enzo dělat. Nebyla by to Mafia bez těch správných parťáků a v tomhle porovnání musím říct, že Mafia: Domovina udělala čest svému jménu mnohem líp než Mafia 3. Nachází se zde několik jak kladných, tak záporných postav, které jsou charismatické a přirostou k srdci. Nejvíc se mi líbil Luca v roli pomyslného mentora, drzý Cesare, jeho strýc a Don rodiny Bernardo Torrisi a půvabná Isabella, která je Donova dcera.

Když už jsme u těch postav, musím říct, že se mi velice líbilo zařazení romantické linky do příběhu. Nedá se říct, že by šlo o něco pro Mafii zcela nového, zvlášť v porovnání s prvním dílem, ale nikdy mi nepřišlo, že by na romantickou linku byl kladen takový důraz jako tady – a za mě je to dobře. Tato dějová linie přidává další hloubku mafiánskému příběhu a dokáže také poměrně příjemně překvapit.

Co se týče mapy, Sicílie je opravdu skvělá volba a musím říct, že graficky se mi hra velice líbila. Sice zde přichází i některé neduhy zvoleného enginu, (Unreal Engine 5) se kterým má problém nejedna hra, ale snímky padaly jen při rychlé jízdě, takže se to na mém celkovém prožitku tolik nepropsalo. Mapa jako taková slouží, stejně jako třeba v Mafii 1, spíš jako kulisa, což podtrhuje i značná koridorovost jednotlivých silnic, kterých zde není mnoho. Pro hru, která má kolem 10 hodin, mi to ale přišlo v pohodě.

Když už jsme u té rychlé jízdy, po zkušenosti s Mafií 3 jsem měl z jízdního modelu strach. Bál jsem se, že se auta budou znovu strašně smykat a že díky tomu bude požitek z jízdy pro mě o to horší. Musím říct, že i přesto, že se auta lehce smykají, mi to vadilo mnohem míň než u zmíněné trojky. Možná proto, že většina cest je prašných, a tak to vlastně dává smysl, možná tím, že jsou zde díky časovému zasazení úplně jiná auta, a díky tomu se i jinak chovají, nebo si autoři vzali k srdci kritiku z Mafie 3 a smykavost trochu snížili. Soudím, že to může být kombinace všeho zmíněného, každopádně u řízení jsem se bavil. Nechybí ani závod ala Mafia 1, který má tady díky prostředí Sicílie úplně jiný vibe. Stejně tak nesmím opomenout koně, kteří pro vás budou dopravním prostředkem hlavně v první části hry. Ti mi přišli po vizuální stránce fajn zpracovaní a i po gameplayové stránce byla zábava se na nich projíždět a kochat se krásnou krajinou Sicílie.

Na gunplay a celkově combat jsem byl taky zvědav. Naštěstí se zde, na rozdíl od trojky, nachází klasický crouch, a tak se stealth pasáže dělaly mnohem snáz. Na stealth samotný je tady kladen mnohem větší důraz, a tak jsem rád, že mu nic nebránilo. K tomu dobře sloužil i nožík, který nově krom stealthu a vylamování zámků využíváte i v rámci bossfightů. V těchto soubojích 1 vs. 1 uplatňujete řadu útoků, výpadů či krytí a vlastně mi to i díky době zasazení do hry dost sedělo. Sice je v tomhle ohledu každý bossfight stejný, ale tím, že jich ve hře není tolik, to pro mě bylo příjemné zpestření. Jediné, co mi na nich vadilo, byly situace, ve kterých k těmto soubojům docházelo. V moment, kdy dostihnete nějakého zlouna, který předtím unesl pro vás důležitou postavu, není moc uvěřitelné, že se v této situaci záporák zachová jako „good guy“, odloží svou upilovanou brokovnici a místo toho si to s vámi bude chtít vyřídit nožem. Gunplay jsem si celkově poměrně užíval, i když mi aim assist na PS5 příliš nevyhovolal. Hra nabízí pár tříd zbraní, které si můžete mezi misemi náležitě navolit, a tak si každý může najít zbraně, které mu sednou. Nevadil mi ani omezenější počet zbraní, které můžete nosit při sobě a který nahradil klasický nekonečný roster ala GTA. Do stylu hry mi to sedlo a neměl jsem problém zbraně ve větší míře obměňovat pouze mezi misemi.

Zároveň bych rád pochválil cutscény, které působily pěkným filmovým dojmem a dotvářely mafiánskou atmosféru. Do toho jsem si užil i český dabing, který mi přišel jak dobře obsazený, tak skvěle zahraný.

Jak jsem zmiňoval na začátku této recenze hru Uncharted, nachází se zde hned několik akčních sekvencí, kde za někým běžíte, které působí hodně filmovým dojmem. Tyto sekvence sice hře dodávaly další vrstvu a vlastně mě bavily, jen na nich občas byla vidět určitá nedotaženost, kdy například při skoku ze střechy na střechu úplně plynule nenavazovaly animace.

Na závěr bych jen dodal, že Mafia: Domovina byla pro mě po povedeném remaku finálním potvrzením, že Hangar 13 jsou znovu v sedle a přesně ví, co tuhle sérii dělalo tak unikátní. Starý dobrý Mafia feel zde doplnily nové bossfighty s noži či větší důraz na stealth a já se moc těším, s čím dalším nás tihle tvůrci překvapí příště.

V rámci příprav na Doom: Dark Ages, kdy jsem si dal nemalý cíl – dohrát všechny hry z této série, které jsem předtím ještě nehrál, jsem se pustil do poměrně ambiciózního plánu. To znamenalo, že kromě Doomu (2016) a Doom Eternal mě čekalo dohrání celkem slušné řádky her. Přistupoval jsem k nim chronologicky a musím říct, že na konci druhého Dooma, i když jsem si ho poměrně užíval, jsem už cítil menší únavu, jelikož z dnešního pohledu jsou pro mě Doom 1, 2 a 64 značně podobné hry, kde se mění hlavně mapy, ale jádro zůstává stejné. Proto jsem se rozhodl svůj plán s chronologií trochu pozměnit a po dvojce jsem rovnou skočil na trojku.

Co jsem tak o Doomu 3 slyšel, bylo mu vyčítáno výrazné odklonění od série a další podobné věci, ale musím říct, že přesně tohle jsem po necelých dvaceti hodinách strávených v Doomu 1 a 2 potřeboval.

Hra je o dost temnější a autoři se i pomocí práce se světlem a stíny snažili navodit hororovější atmosféru. To mi docela sedlo, i když musím přiznat, že jsem hrál BFG verzi s baterkou na zbrani, která mi přece jen k Doomovi seděla trochu víc než neustálé přepínání mezi baterkou a zbraní, které právě bylo vyčítáno původní verzi hry.

Kromě menší změny žánru je Doom 3 odlišný i zasazením. Převážnou část hry trávíte v prostředí základny na Marsu, kde se po „menším incidentu“ stanou z většiny posádky zombie a démoni, a tak boj o přežití může začít. Koridorový styl hry mi upřímně docela sedl a po Doomu 1 a 2, kde některé levely stály na tom, že musíte zmáčknout náhodný pixel na stěně, jsem si přímočařejší podání hry poměrně užíval. Kromě střílení zde můžeme narazit i na řadu puzzlů. Přišlo mi, že ne vždy bylo na první dobrou jasné, jakým způsobem autoři zamýšleli jejich splnění, ale vesměs mi přišly v pohodě.

Nachází se zde podobná monstra jako v předchozích Doomech a nechybí ani boss fighty, které mě také bavily. Na ně si hra přichystala zbraně, jež můžete z větší části znát i z dalších dílů série. I když jich ve hře není tolik, jsou dostatečně odlišné na to, aby mě gunplay postupem hry stále bavil.

Po dohrání jsem navázal DLC Resurrection of Evil, které přímo navazuje v příběhu po konci základní hry, a pro hráče, které zajímá příběh, je tak v podstatě povinností.

I když je pro některé Doom 3 černou ovcí série, pro mě přišel v tu pravou chvíli, vyvedl mě ze stereotypu a i díky němu jsem se následně bavil u Doomu 64, na který jsem navázal po trojce. I když Doom 3 nepatří k vrcholům série, rozhodně se zde dají najít jeho kvality a jako zajímavá jednohubka má v rámci série své místo.

Tak jsme se po dlouhých šesti letech dočkali pokračování hry Death Stranding. První díl byl sice přijat převážně pozitivně, přesto se našlo mnoho hráčů, kterým úplně nesedl. Pro všechny z nich mám dobrou zprávu – Death Stranding 2, podobně jako například Kingdom Come: Deliverance 2, vylepšuje téměř vše, co nabídl první díl.

Jedničce bylo nejčastěji vyčítáno, že jde v podstatě o simulátor poslíčka, kde se převážně jen chodí. Tento prvek se sice z dvojky úplně nevytratil, ale doručování je nyní mnohem dynamičtější. Ve větší míře lze využívat vozidla, která je možné vylepšovat – ať už pro delší výdrž, lepší průjezdnost náročným terénem, nebo například pro automatické sbírání ztracených balíčků pomocí harpuny.

Zároveň hra nabízí výrazně více akce. Kromě bossfightů, ke kterým se dostanu později, se ve světě nachází různé tábory zlodějů, do nichž budete muset čas od času proniknout a získat zpět ukradený náklad či materiál. Tyto sekvence lze řešit buď stealth přístupem, nebo přímou konfrontací, a fungují jako příjemné zpestření mezi samotným doručováním. Osobně mě soubojový systém v DS2 bavil, takže jsem stealth příliš nevyužíval. Hra nabízí solidní arzenál palných zbraní i několik možností boje na blízko a oba styly mi přišly zábavné, obzvlášť když se dají v boji kombinovat.

Co se týče příběhu, byl jsem velmi mile překvapen. Sam po událostech prvního dílu žije v Mexiku, než ho Fragile požádá o pomoc s propojením Mexika a později i Austrálie. Stejně jako v jedničce hra nabídne řadu mindfuck momentů, ale tentokrát přichází vysvětlení mnohem dříve a dává v rámci Kodžimova světa smysl. Dávkování příběhu je zde podle mě výrazně lepší než v prvním díle, kde mi přišlo, že se hlavní děj soustředil hlavně na začátek a konec hry. Ve dvojce se příběh posouvá prakticky po každé hlavní zakázce prostřednictvím cutscén.

Mexiko hned v úvodu nabídne dechberoucí pohledy na horskou krajinu a moment, kdy plynule přejdete z cutscény do gameplaye za doprovodu epické hudby od Woodkida, mi doslova vyrazil dech. Po technické stránce hra vypadá naprosto fantasticky. Troufám si říct, že vedle Unreal Enginu 5 patří Decima Engine k vizuálně nejrealističtějším enginům současnosti, což ostatně dokazuje i série Horizon. I v režimu výkonu běžícím na 60 fps, kde je nutné udělat několik kompromisů, hra vypadá skvěle a já jsem neustále pořizoval jeden screenshot za druhým.

Po několika hodinách se z Mexika přesunete do Austrálie, která nabízí zatím nejrůznorodější mapu v celé sérii. Zatímco první díl se inspiroval především islandskou krajinou a Mexiko sází hlavně na hory a pláně, Austrálie překvapí svou pestrostí – najdete zde pláně, pouště, lesy i zasněžené hory, což působí při hraní velmi osvěžujícím dojmem.

Ve hře se objevuje řada známých postav z prvního dílu, ale také mnoho nových a zajímavých tváří. Do detailů zde raději zacházet nebudu, protože kouzlo Death Stranding spočívá právě v postupném objevování neznámého. Z nových postav si mě nejvíce získali Tomorrow a Neil Vana. Zároveň bych chtěl vyzdvihnout Higgse, kterého ztvárnil Troy Baker. Ten opět dokazuje, že dokáže každé postavě vtisknout naprosto jedinečný charakter. Jeho ztvárnění charismatického, krutého a zároveň fascinujícího záporáka patří k vrcholům hry a jeho bossfight je pro mě jedním z nejoriginálnějších, jaké jsem kdy v jakékoliv hře zažil.

Hra navíc velmi dobře kombinuje silné dramatické momenty s jemným humorem. Přestože je příběh emocionálně nabitý, najdou se zde i vyloženě vtipné sekvence – především různé easter eggy spojené s postavou Dollmana. Pro někoho mohou působit bizarně, ale podle mě do světa Death Stranding perfektně zapadají.

Soundtrack důstojně navazuje na skvělý hudební doprovod z prvního dílu. Hudba zde hraje klíčovou roli – ať už při putování krajinou, kdy se v ten pravý moment spustí silná atmosférická skladba, nebo během cutscén, kterých hra nabízí opravdu hodně. Low Roar vtiskl světu Death Stranding nezaměnitelnou atmosféru a jsem rád, že se Woodkidovi podařilo na tento styl velmi povedeně navázat.

Když to shrnu, Death Stranding 2 je mimořádně silný a působivý zážitek. Fanoušci prvního dílu budou z pokračování nadšení a díky lepší přístupnosti, většímu důrazu na akci a širším možnostem pohybu si myslím, že tentokrát může hra oslovit i hráče, kterým původní Death Stranding úplně nesedl.

Na začátek bych chtěl říct, že jsem dlouholetým fanouškem série Mafia. Ta první je jedna z prvních her, kterou jsem kdy hrál, a i když jsem ji v dětství rovnou nedohrál, byla pro mě tato městská akce něco neuvěřitelného. Na dvojku mám ještě hezčí vzpomínky. Krabicovku spolu se všemi DLC jsem si pořizoval jen pár let po vydání a do hry jsem se zamiloval. Ano, Mafia 2 pro některé už není ta pravá Mafia kvůli převzetí 2K a přepsání konce hry, ale já jsem si ji i přes tato fakta, či ořezání různých mechanik, které ve hře měly původně být, dost užil. A i možná proto, jak moc mi seděl styl jedničky či dvojky, jsem se u trojky vyloženě trápil.

V Mafii 3 hrajete za Lincolna Claye. Ten se vrací z války ve Vietnamu a nedlouho poté je postřelen, čímž začíná spletitá hra plná intrik a pro Mafii klasického loopu from zero to hero. To mi k mafiánskému žánru dost sedí, ale nelíbil se mi styl provedení. New Bordeaux, město inspirované New Orleans, je rozděleno na jednotlivé oblasti, které ovládají různé frakce, a vy je musíte postupným plněním misí obsazovat. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby to v provedení Mafie 3 neznamenalo opakovat pořád ty tři stejné úkoly dokola. Když to hodně zjednoduším, většina misí funguje na bázi „jdi a někomu vyhrožuj a zjisti od něj lokaci, kam se máš vydat, potom se tam vydej, vystřílej ji a toto v rámci jedné oblasti opakuj, než si dáš fight s bossem dané lokace". Co mi na tom přišlo vtipnější, je to, že některé lokace se vyloženě recyklují a několikrát se mi stalo, že mě hra poslala na lokaci (např. nějaký sklad) plnou nepřátelských NPC, i když jsem misi dozadu tuto oblast celou vystřílel. Další úsměvná věc byl fakt, že při dopadení práskače, kterého lze naverbovat na svoji stranu, Lincoln při zvolení možnosti, že tato postava bude pracovat pro vás, na tomto NPC vykoná chvat, jako kdyby se jednalo o finisher z Mortal Kombat, což mi nepřijde na první dobrou příliš efektivní způsob, jak si budovat síť nových parťáků.

Není šokem, že hlavní náplní městské akční střílečky je právě gunplay. Ten mě tady poměrně bavil, i když zpomalování času ala Max Payne či GTA 5 mi k Mafii příliš nesedělo. Určitou imerzi podkopával i fakt, že většina nepřátelských NPC nějakou vteřinu po smrti zamrzla, a pokud do té doby nestihla spadnout, vytvářela hra opravdu bizarní pohledy na „freeznutá“ NPC ve všech možných pózách (viz momentka ze hry). Zároveň mi přišlo vtipné, že vám hra na jednu stranu nabízí, že tyto oblasti lze vyčistit stealthem, ale tak trochu zapomněla na mechaniku skrčení, která ve hře absentuje, a jediné, co se k tomu blíží, je krytí se za překážkami. To stealth dost znesnadňovalo a tím vlastně ztrácelo smysl se o něj vůbec snažit.

Co se týče města, tak jako kulisa působí poměrně dobře. Krásné domy s jižanskou architekturou spolu s neony a dalšími dobovými prvky na první dobrou působí fakt moc hezky, než si začnete všímat detailů. Pruhy na silnici dost často nenavazují, stejně tak betonová svodidla, která místo toho, aby se táhla minimálně stovky metrů, jsou zde po každých pár metrech rušivě přerušena, čemuž nepřidal ani fakt, že jsou na některých místech do nich natvrdo umístěné lampy, což imerzi moc nepřidává. Stejně tak autentičnost podrážejí různá místa, u kterých bije do očí, že jsou takto nadesignovaná jen pro potřeby mise, např. různé billboardy či spadlé střechy, které od vás hra chce, abyste využívali jako skokánky při akčních honičkách v autě. Ty pak působí spíš jako parodické Saints Row než realisticky zasazené konkurenční tituly.

Když už jsme u těch aut, nachází se zde poměrně slušný výběr, což je jedna z věcí, která se naštěstí z předchozích Mafií přenesla. Co mi ale vyloženě nesedlo, je jízdní model, který působí, jako kdybyste nonstop jeli po ledě. Auto, ať jedete jakýmkoliv směrem, se hrozně smyká a nepomáhá ani přepnutí modelu řízení na arkádový. Co mi taktéž vytrhávalo z imerze při řízení, je zpětné zrcátko. Někdo by mohl namítat, že je to zajímavý přídavek, a já bych s tím souhlasil, kdyby obraz v zrcátku nevypadal jako pohled do hry o dvacet let starší. Nejdřív jsem měl radost, že zrcátko jde v nastavení vypnout, ale frustrace se znovu vrátila, když jsem zjistil, že při jeho vypnutí vám zároveň zmizí tachometr, který je zrovna pro mě v Mafii základem. Opravdu jsem nerozuměl tomu, proč tyto věci nejdou vypnout samostatně. Jak jsem už zmiňoval, jako kulisa New Bordeaux funguje dobře, ale přišlo mi jako hrozná škoda, že hra vám při jízdě skoro vůbec nedovolí kochat se okolím a otáčet kamerou. Pokaždé, co kamerou pohnete do strany, se vám do vteřiny rychle vycentruje zpět na střed auta. To sice není u her s auty nic neobvyklého, ale ještě jsem neviděl hru, kde by tato funkce byla tak rychlá a rušivá. Navíc to nejde změnit ani v nastavení hry a pro zjemnění se musíte hrabat v souborech hry.

Také si myslím, že mnohem lépe šlo označit určité mise. Po otevření mapy vidíte jednotlivé oblasti spolu s piny misí, které jsou označeny různou barvou. Mezi klasickými misemi jsou zamíchány i ty DLCčkové, které, pokud jsem to nepřehlédl, neobsahují upozornění, že se jedná o dodatečný obsah. Takže v mém případě jsem až po nějaké hodině hraní jednoho DLC, kdy jsem se mile divil, že se hra snaží dělat nějaké inovativní věci, zjistil, že se vlastně jedná o misi z dodatečného obsahu hry.

Ve hře je také mechanika, která vám umožňuje přivolávat si různá přátelská NPC, které vám mají pomoct s vystřílením konkrétní oblasti, či překupníka zbraní, který k vám přijede s dodávkou. Provedení je ale žalostné. Dodávka suverénně přijede doprostřed vozovky a neobtěžuje se ani zastavit blíž ke kraji silnice, čímž tvoří kolony, a přátelská NPC stojí na místě tam, kam jste si je přivolali, a v akci vám tak dvakrát nepomůžou. Obecně je umělá inteligence NPC dost tristní a na denní bázi se mi stávalo, že mi NPC skákala z chodníku pod kola.

Třešničkou na dortu byla pro mě mise, ve které se musíte infiltrovat na jeden menší ostrov. Lokace jako taková byla fakt nápaditá – všude okolo bažiny a ve vodě aligátoři. Co už ale moc fajn nebylo, byla pro Mafii nová mechanika plavání. Je skvělé, že tady je, ale provedení je žalostné. Lincoln sice umí plavat, ale co už ho neučili, byla možnost vylézt z vody na břeh, což znamenalo, že jediný způsob, jak se dostat z vody, byl přes různá mola, což dost omezovalo možnosti, jak tuto misi splnit.

Co se týče příběhu, nebýt repetitivního loopu, docela mě bavil, i když za mě měl Vito či další známé postavy, které se ve hře objevily, mnohem větší potenciál. Pomrknutí na Joea jakožto řidiče Lea Galanteho v rámci jedné mise, které pak nikam nevedlo, bylo vlastně docela zbytečné, což byla za mě škoda. 

Co bych ještě rád pochválil, je excelentně vybraný soundtrack. K němu nemám výhrady – je to přesně jedna z věcí, která je ikonická pro každou Mafii, a jsem rád, že se na tohle podařilo navázat více než skvěle. Soundtrack krásně podtrhuje atmosféru jižanského města a možná i díky němu dost hráčů hře odpustí, že je vše spíše jen kulisa.

Na základě toho, jaké volby činíte v rámci celého příběhu (přidělování území mezi trojici spojenců), a dvou možností rozhodnutí, ke kterým dojdete na konci, dostanete jeden z možných konců. Co mě trochu naštvalo, bylo to, že při rozhodnutí opustit město a předat své impérium hra vybere za vás jednoho ze tří společníků, se kterým máte podle ní nejlepší vztah. Problém u mě byl ten, že jsem celou hru rozděloval území diplomaticky, takže na jejím konci měli všichni stejný počet oblastí, a hra se tak nejspíš rozhodla na základě počtu dalších vedlejších misí, které jsem s danými postavami splnil. Jelikož jsem město chtěl přenechat Vittovi, byl jsem tak nucen loadovat starý save a udělat pro něj pár dalších repetitivních misí. 

Abych to shrnul, Mafia 3 mi přijde ze všech dílů jako největší odklon od série, ze kterého se skoro ve všech směrech vytratila esence, která Mafii dělá Mafií. Není rozhodně na škodu hry v rámci série inovovat, ale je lepší to provádět například přidáním zajímavých a nápaditých mechanik než repetitivními misemi, které po chvíli hraní přestanou bavit a působí tak, že jsou zde jen kvůli natažení herní doby. Nechci ale, aby to vypadalo, že jsem na sérii po změně jejího majitele úplně zanevřel a budu slepě hanit vše, co vydají. Po Mafii 3, která mi moc nesedla, vyšly další dva díly a musím říct, že jak remake původní Mafie, tak nová Mafia: Domovina mi vesměs přišly jako povedené tituly a těším se na další hry z této série.

Dlouho jsem pokukoval po hře Lake a jsem rád, že díky páté kategorii herní výzvy jsem se k ní konečně dostal. Hra se odehrává v roce 1986, hrajete za Meredith, která po dlouhé době přijíždí do rodného města, aby zaskočila za svého otce v roli pošťačky. Jak to tak na maloměstě bývá, každý se zná s každým, a tak se drby o tom, že se Meredith vrátila, brzy začnou šířit a ona tak postupně znovu obnovuje vztahy, které skončily jejím odjezdem z tohoto oregonského maloměsta.

Zasazení je fakt moc pěkné. Nevím proč, ale atmosféra menších měst v Americe s klasickým downtownem, starým bistrem, které má neonové osvětlení jak z 50s, nebo třeba videopůjčovnou na mě vždycky dokáže udělat dojem a to vše  a spoustu dalších zajímavých míst tady samozřejmě je. Krom toho se vedle městečka, jak název hry asi napoví, rozpíná obří jezero a za ním monumentální sněžná hora, takže i milovníci krajinek si přijdou na své.

Co se týče gameplay loopu, jedná se v podstatě o simulátor dovážení zásilek. Ráno vstanete, sednete do své pošťácké dodávky a rozvážíte balíky po městečku a jeho okolí. Někde stačí jen zazvonit a nechat balíček u dveří, jinde vám i někdo otevře a vy pomocí interakcí s lidmi, kteří vás poznávají, sami objevujete menší backstory hlavní hrdinky. Řízení a doručování je zábavné, hra se odehrává během několika dní a loop jako takový mě přestával bavit až ke konci, protože je to přece jen pořád o tom samém, ale příběh mě u hry stále držel.

Při řízení můžete poslouchat lokální rádio a i tady musím pochválit, že výběr se opravdu povedl a do hry sedí. Jen je škoda, že do něj tvůrci nepřidali víc písniček, takže poměrně brzy zjistíte, že posloucháte pořád ty samé dokola. (Pro představu: hra má cca 7 hodin, většinu času sedíte za volantem a podle wiki má rádio pouze 12 písniček.)

Co gameplay loop trochu nabourává, jsou dialogové volby, podle kterých můžete příběh lehce ovlivnit. Meredith se příběhově nachází na pomyslné křižovatce a vy můžete být ti, kdo jí s touhle důležitou volbou na konci hry pomohou. Ne že by to bylo něco nečekaného, dost těchto věcí se dá předvídat, ale i tak je milé, že v tomhle ohledu je ve hře určitá svoboda. Příběh ukončuje v titulkách skvěle padnoucí písnička, která můj zážitek ještě umocnila.

I když bych osobně hru zkrátil, musím říct, že díky skvělému zasazení jsem si ji užil. Pokud stejně jako já slyšíte na 80s atmosféru či máte rádi doručovací simulátory, myslím, že vás hra na pár hodin zabaví stejně jako mě.

Stray je další z řady her, kterou jsem měl už nějakou dobu v backlogu.  Byl jsem tedy moc rád, že jsem se k ní mohl v rámci herní výzvy dostat. Jedná se o milou, oddechovou, místy akční a převážně koridorovou hru, kde hrajete, jak jistě víte, za kočku.

Co je ale zajímavější, že za ni hrajete v post apo světe, kde již nežijí žádní lidé a nejintelignější forma tohoto světa se skládá z robotů. Ti se ale skrývají, jelikož tento svět ukrývá pár zajímavých typů nepřátel, kteří jak vás, tak zmíněné roboty loví. Vy se po nešťastné náhodě ze začátku hry dostáváte pod povrch země, kde tito roboti žijí a se zdánlivě jednoduchým cílem se snažíte dostat zpátky na povrch. Po cestě narážíte na různé roboty, kteří vám na vaši cestě pomohou a s pár z nich se i spřátelíte. Nesmím ani zapomenout na malého robůtka B-12, který vás bude příběhem provázet, pomáhat či radit při setkání s různými překážkami a překládat řeč robotů. 

Gameplayově je Stray velmi jednoduchá hra - dá se říct, že skoro celou dobu jen ovládáte, jakým směrem se kočka vydá a tu a tam použijete tlačítko pro skok. V části hry se také dostanete díky B-12 k možnosti se proti různým nepřátelům bránit, ale většiny hry jste spíše v pasivní roli, kdy se před nimi snažíte skrývat či utíkat. Akčnější sekvence, kde před nimi utíkáte, mi přišly zábavné a dobře doplňují ty pomalejší, kde zase hra sníží tempo při plnění různých puzzlů. 

Těch je ve hře poměrně hodně – některé jsou jednodušší a u některých je naopak potřeba se více zamyslet. I přesto, že je hra z větší části koridorová, nachází se zde dvě otevřenější lokace, kde plníte puzzly, které na sebe navazují. Jedna z lokací je město, které asi nejvíc prodává post apo/kyberpunkovou atmosféru, pro kterou mám slabost. I když je znát, že hru nedělalo velké studio o stovkách lidí, grafický styl hry se mi velmi líbil, včetně zpracování jejího prostředí.

Postupem příběhu zjišťujete, proč vlastně zde už nežijí žádné lidé a co se celkově s tímto světem stalo. Příběh je pěkně dávkovaný a konec mě mile překvapil. 

Dalším lákadlem hry je určitě minimalistický ambientní soundtrack, který nádherně doplňuje její atmosféru a ve spojení s kyberpunkovou tématikou pro mě tvořil to nejlepší, co tahle hra nabízí. Stray sice neobsahuje tolik mechanik, ale díky krátké stopáži se tento gameplay neomrzí a příběhově táhne stále dopředu. Ať toto studio v budoucnu vytvoří pokračování Stray, nebo úplně nový projekt, budu ho očekávat s chutí.

Když jsem se po dohrání Doom Dark Ages rozhodoval, jaké hře se budu věnovat, než mi vyprší Xbox game pass, který jsem si kvůli němu předplatil, nerozmýšlel jsem se zrovna dvakrát. Indiana Jones and The Great Circle mě sice z ukázek příliš nepřesvědčil, ale po jeho vydání a prvních nadšených ohlasech jsem ho zařadil na svůj nekonečný backlog, ve kterém pár adeptů přeskočil právě díky tomu, že se nachází v rámci zmiňovaného předplatného. Na začátek musím říct, že snad nikdy víc jsem se v posuzování určité hry na základě trailerů nemýlil.

Od první chvíle na vás dýchne ta ikonická atmosféra Indiana Jonese. Nejen hned ze startu díky skvěle zadaptované sekvenci, která by mohla přijít leckterému fanouškovi této série více než povědomá ale i tím skvěle vybudovaným světem, soundtrackem plným ikonických znělek a skvělému zpracování samotné postavy Indiana Jonese, který by jako z oka vypadl Harrisonu Fordovi vč. jeho hlasu, o který se postaral dnes již legendární dabér Troy Baker. I když tohle jméno v posledních pár letech vidíme v titulcích her poměrně často musí se tomuto talentovanému dabérovi nechat, že opravdu skvěle dokáže měnit polohu svého hlasu a obsazení do této role hodnotím jako dokonalé, protože se v této poloze podobá Fordovi opravdu hodně.  

Příběhově nebudu zacházet do větších detailů. Indy jako vždy narazí na záhadu, která ho nenechá chladným, a tak se vydává na další dobrodružnou pouť, která je moc pěkně a organicky zasazena mezi Dobyvatele ztracené archy a Poslední křížové výpravy. Příběh mě bavil od začátku až do konce. V rámci nějakých 20 hodin navštívíte slušnou řádku různorodých lokací od Andělského hradu s Vatikánem, Gízy, Šanghaje a mnoho dalších. Moc se mi líbilo, jak tyto semi open world lokace byly skvěle nadesignované. Ať se jedná o hráče, kteří jdou přímo za hlavní příběhovou linkou, ty souběžně plnící vedlejší úkoly, či tací, kteří do toho ještě hledají různé sběratelské předměty - na všechny se tady dostane a každý si užije to, na co má zrovna chuť.  U vedlejších misí jsem se bál faktu, že pokud neudělám určitý vedlejší quest rovnou, tak se mi uzamkne možnost jeho splněný. Pokud by se někdo obával podobné věci, tak mám pro něj skvělou zprávu. Po dohrání hry se zpřístupní všechny mapy, které můžete libovolně navštěvovat, a tak si hráči, kteří si bodou chtít dohrát hru na 100 % mohou vyzobat vše, na co v prvním průchodu nenarazili. K mapám bych ještě doplnil, že jsou rozumně velké a nabízí moc pěkný svět plný různých detailů, které vždy navodí tu správnou atmosféru. Z lokací, které hra nabízí, jsem osobně navštívil před nějakým časem na dovolené Vatikán a Andělský hrad a žasnul jsem, jak věrně tvůrci dokázali tyto lokace zpracovat. Zároveň jsem byl nadšen, že při cestování Jonese z jedné lokace na druhou se zde objevují ikonické předěly zobrazující mapu s červenou linií zobrazující odkud kam Indy cestuje.  Přesně takové momenty hře dodávají na autentičnosti a zároveň si u nich uvědomíte, že hru vytvářeli fanoušci této ikonické filmové série. 

Na hře bych zároveň pochválil postavy. Nebyl by to Indy, kdyby i zde nebyla zajímavá ženská parťačka a můžu prozradit, že i na tu zde narazíme. Do příběhu Gina, kterou Indy potkává hned z kraje hry pěkně zapadla a krom toho skvěle funguje i jako parťák v gameplayových sekvencí či při plnění hádanek, ke kterým se dostanu později. Zároveň bych chtěl vyzdvihnout skvělého Emmericha Vosse, který se pro mě zapisuje jako jeden z nejlepších záporáků série Indiana Jones. 

Stejně jako nové originální postavy jsem si ve hře užil již zmíněné hádanky. Jsou moc pěkně a organicky dávkovány mezi akčnější sekvence a i co se týče obtížnosti, přijde mi, že jsou moc pěkně nastavené - nejsou ani nezvladatelné, ani moc jednoduché a co musím taktéž pochválit jsou i originální a rozhodně jsem neměl pocit, že by autoři celou dobu recyklovali stejný typ hádanek dokola. 

Když už jsme u té akce. Ta mi přišla skvělá. Byla to jedna z věcí, které jsem se po ukázkách na tuto hru obával, ale musím říct, že mi combat dost sednul. Jak close combat s pěstmi, tak gunplay či využití Indyho ikonického lasa to vše jako kdyby vypadlo z nějakého Indyho filmu. 

I co se týče technického zpracování, neměl jsem až na jednu z posledních lokací hry problém. Hru jsem ale hrál několik měsíců po vydání a i tak jsem narazil v této vodní oblasti na značné trhání. Naštěstí se jedná jen o cca jednu sedminu hry, takže nemůžu říct, že by mi to nějak značně zkazilo herní zážitek. Co jsem ale koukal tak více lidí měli na PC stejné problémy, tak je škoda, že tato lokace není odladěná jako zbytek hry, který byl naopak optimalizován skvěle. 

Sečteno potrženo Indiana Jones and The Great Circle je jedno z nejlepších přenesení filmové série do toho herního. Zároveň jedna z nejlepších her, se kterou jsem měl tento rok tu čest a moc se těším, až se do tohoto světa znovu podívám formou DLC The Order of Giants , které nedávno vyšlo.

I když Duke Nukem Forever na první pohled působí jako průměrná oldschoolová koridorová střílečka minimálně v první části mě dokázal příjemně překvapovat různými nápaditými sekvencemi, ve kterých jsem narážel na vcelku zábavné minihry. Gameplay se v nich výrazně mění a nejde tak jen o klasické střílení. V tomto žánru her jak to tak bývá máte prostý úkol - zachránit svět. Tento příběh prožíváte očima charismatického Dukea, který nešetří vtipy a cheesy hláškami jak z osmdesátkového béčka. 

Jak se na správnou střílečku patří hra obsahuje pár docela nápaditých zbraní, které baví. Je tu také hodně boss fightů, které gameplayem sice nejsou ničím extra výjimečné, ale dokážou mile překvapit např. zvrácenými finishery, které působí jako Doom na druhou. Hlavním tahounem Duke Nukem Forever je určitě humor, který zde dobře působí ruku v ruce s rkovou atmosférou, která mi místy připomínala třeba hru Deadpool. (V tom dobrém). 

Kdybych měl zmínit ještě nějakou pozitivní věc, tak mě např. pobavil způsob zvyšování health baru, který je tady vtipně pojmenovaný "ego". Je to hezké odlišení od jiných akčních koridorových her a dobře zapadá do jejího stylu a nálady. (Zároveň je zábavné, jakými bizarními způsoby lze ego zvyšovat). 

Asi nejslabší stránkou je grafické zpracování, které působí, jako by hra měla vyjít o několik let dřív. (Což tak vlastně bylo). Je tu hodně vidět problém dlouhého a komplikovaného vývoje, kterým se Duke Nukem Forever nechtěně zapsal do historie.  

Přesto že v poslední části hře za mě trochu spadne řetěz, jelikož se místo nabalování nových mechanik opakují pořád ty samé musím i tak říct, že jsem se během těch pár hodin, které Duke Nukem Forever nabízí poměrně bavil, za což nejspíš může i fakt, že jsem zase tolik podobně laděných her zatím nehrál. Pokud teda hledáte krátkou akční hru s prvky humoru a šílených nápadů a nevadí vám určitá zastaralost a částečná repetitivnost můžu hru vřele doporučit.

Po vydání Ghost of Yōtei se objevily názory, že jde pouze o kopii prvního dílu série a že hra nepřináší nic nového. Tahle kritika mi ale přijde přehnaná. Hra sice navazuje na základy původního Ghosta, což je u pokračování běžné, zároveň však přichází s výraznými změnami. V první řadě chci Sucker Punch pochválit za to, že nehráli na jistotu a díky zvolení jiného historického období přichází s novou hlavní postavu. K tomu se přidává zcela nová mapa, tematicky rozdělená do různých biomů, kterým dominuje nádherná a monumentální sopka Mount Yōtei.

Děj zasazený o více než 300 let později přirozeně otevírá prostor pro nové zbraně i odlišný tón celé hry. Aktivity známé z prvního dílu jsou zde dotažené do propracovanější podoby a zároveň zde můžete najít i nové činnosti, které jsou taktéž zábavné. Dávkování vedlejších úkolů působí přirozeně, protože na ně hráč naráží při samotném cestování krajinou, a jejich příběhy dokážou být překvapivě silné, což například u jiné samurajské open-world RPG hry Assassin’s Creed Shadows podle mě neplatilo.  Velmi dobře funguje i systém postupného získávání nových zbraní. Zatímco v prvním díle stál soubojový systém především na střídání bojových postojů podle typu nepřátel, Ghost of Yōtei jde v tomto ohledu výrazně dál. Atsu proti různým typům protivníků využívá odlišné zbraně, ke kterým se dostává postupem hlavního příběhu, což soubojům přidává další strategickou vrstvu a dělá je znatelně pestřejšími.

Upřímně také moc nerozumím kritice hlavní postavy. Části hráčů vadí, že je hlavní hrdinkou žena bojující s katanou, ale stačí vidět samotný prolog, aby byly její důvody a motivace naprosto jasné. Atsu se stává róninem z velmi konkrétních příčin a jedním z hlavních hnacích motorů její cesty je pomsta, která se do samurajského prostředí přirozeně hodí a příběhu výrazně prospívá.  Velmi dobře funguje i skupina hlavních protivníků – jednotliví členové yōtejské šestky, se kterými se Atsu poprvé setkává již v dětství, jsou od sebe jasně odlišeni jak charakterově, tak vizuálně, díky čemuž snadno zapamatovatelní. Na rozdíl od Assassin’s Creed Shadows, kde bossové působí spíše repetitivně, zde každé setkání s konkrétním bossem rozšiřuje pohled na události, které celý příběh odstartovaly. Díky rozdílným bojovým stylům nepřátel jsou navíc boss fighty dostatečně variabilní a nepůsobí repetitivně.

Velmi jsem si užil i soundtrack, který příběh o pomstě skvěle podtrhuje. Místy jsem z něj měl lehký "Kill Bill“ vibe, což mi tematicky i žánrově hodně sedlo. Ghost of Yōtei tak hodnotím velmi pozitivně – příběh baví od začátku do konce, hra nabízí obrovský svět plný různorodých vedlejších úkolů či aktivit a i po stránce hratelnosti dokáže dlouhodobě udržet pozornost.

Red Dead Revolver zaujme především atmosférou. Stylizované loading screeny, které vždy představují postavu, za niž budete hrát, skvěle navozují béčkový westernový tón celé hry. Povedený je i vizuální filtr inspirovaný starými westerny – praskání obrazu a drobné nedokonalosti vytvářejí dojem sledování starého filmu, což ke hře sedí překvapivě dobře a trochu to pomáhá skrýt ostrý zub času, který se jinak do vizuálu hry propsal.

Zajímavým prvkem je hraní za více postav. Každá má vlastní zbraně a speciální schopnosti, takže se hratelnost průběžně obměňuje. Dead Eye u hlavní postavy doplňují jiné schopnosti ostatních hrdinů, což působí nápaditě a dodává hře určitou pestrost.

Slabší stránkou hry jsou ale mechaniky a design misí. Časté úkoly s ochranou spojenců trpí nepovedenou AI, která vyžaduje neustálou pozornost a někdy spíš překáží. Střelba se špatným či neexistujícím aim assistem na konzolích je místy nepřesná a v kombinaci se silnějšími nepřáteli může být frustrující.

Problémy má i level design. Přestože jsou mapy většinou velmi koridorové, některé přechody nebo cesty nejsou dobře čitelné, zejména v nočních pasážích. Některé mise pak působí nevyváženě, například kvůli náhlému zvýšení odolnosti nepřátel (které není nijak vysvětleno) nebo absenci checkpointů.

Hra nabízí řadu zajímavých béčkových nápadů – stylizovaní bossové, akční sekvence s vlaky nebo koňmi – ale jejich zpracování je často technicky i designově nevyrovnané. K tomu se přidávají drobné chyby v titulcích a uživatelském rozhraní, které sice samy o sobě nejsou zásadní, ale snižují celkový dojem.

Red Dead Revolver je tak spíš zajímavým historickým titulem než vyloženě zábavnou akcí pro dnešního hráče. Má své kouzlo, atmosféru a několik dobrých nápadů, ale zároveň trpí řadou omezení daných dobou i zpracováním.

Jako první vlaštovka série byl Red Dead Revolver zajímavým pokusem. Jsem ale rád, že se Rockstaru podařilo tuhle určitou béčkovost a místy nedotažené nápady později přetavit do série Red Dead Redemption, kterou osobně považuji za jednu z nejlepších herních sérií vůbec, a to jak v případě prvního, tak i druhého dílu. V tomhle starším a arkádovějším pojetí jsem si westernovou akci víc užil v titulech jako GUN nebo Call of Juarez. Hra je ale často na PS storu ve slevách a za nějaké dvě stovky si myslím, že pro některé fanoušky westernu může být tato hra fajn jednohubkou

The Awesome Adventures of Captain Spirit je bezplatná hra zasazená do univerza Life is Strange , která slouží jako epilog k druhému dílu této série. Hlavní postavou je desetiletý Chris, chlapec žijící se svým otcem v zasněženém maloměstečku. Chrisův život není jednoduchý – žije jen s tátou, který má blízko k alkoholu. Důvod proč žijou sami dva je odhalován během hraní a není třeba v rámci recenze zacházet do větších detailů. Tento příběh, stejně jako ostatní díly Life is Strange , nabízí široké možnosti interakce s prostředím i dialogovými volbami.

Děj se odehrává během jednoho dne, kdy vám otec slíbí, že po skončení sportovního zápasu v televizi půjdete vybrat vánoční strom. Do té doby se ale Chris musí zabavit. A jak se může desetiletý kluk zabavit jinak než pomocí své bujné fantazie? Hráči tak mohou nahlédnout přímo do Chrisova imaginárního světa, díky čemuž hra překračuje hranice běžného dětského dne a otevírá dveře do jeho snového vesmíru.

Hlavní náplní hry je splnění několika úkolů, které Chris potřebuje dokončit, aby mohl čelit svým imaginárním nepřátelům. Například si musíte vyrobit superhrdinský kostým, k čemuž potřebujete různé předměty rozmístěné po domě a okolí. Hra tak klade důraz na průzkum prostředí, které i přes relativně malou plochu nabízí spoustu zajímavého obsahu. Navzdory tomu, že se celá hra odehrává na ploše Chrisova domu a jeho zahradě, dokázali tvůrci naplnit tento prostor detaily a interakcemi, které udrží hráče při hraní a nezačnou se nudit.

Hru lze dokončit během dvou hodin, což z ní dělá ideální ochutnávku pro ty, kteří se sérií Life is Strange zatím neměli zkušenost. Mechaniky a styl vyprávění jsou stejné jako v jiných hrách z tohoto universa, a proto je Captain Spirit výborným úvodem do světa Life is Strange . Na konci hry se navíc objeví pěkné propojení s druhým dílem, které dokáže nalákat na toto pokračování.

Samurajských her není nikdy dost – to jsem si říkal po dohrání vynikajícího Ghost of Tsushima a hledal něco podobného. Trek to Yomi mi přišlo pod ruku a mile mě překvapilo. Ve hře se, jak bývá v tomto žánru zvykem, vydáváte na cestu pomsty po událostech, které na začátku změní život hlavního hrdiny.

Stylizace je hlavním tahákem hry. Černobílá estetika inspirovaná Kurosawovými filmy v kombinaci se zrnitým filmovým filtrem dodává jedinečnou atmosféru. Hudba využívající tradiční nástroje jemně dokresluje prostředí, aniž by působila rušivě.

Hra se odehrává ve 2.5D , což znamená, že souboje probíhají v bočním pohledu, zatímco průzkum světa využívá kameru za postavou. Tento přístup dává samurajským duelům dynamiku a napětí. Nepřátelé mají různé zbraně – od katan po kopí či luky – a postupně získáváte jejich zbraně i speciální vybavení, jako vrhací zbraně. Nábojů je však málo, což vás motivuje bojovat převážně mečem, jak se na samuraje sluší.

Soubojový systém je nápaditý. Každý nepřítel vyžaduje jinou taktiku, což udržuje hru svěží. Postupně odemykáte nová komba, která přidávají hloubku. Boss fighty jsou férové, dobře vybalancované, a přesto představují výzvu – zejména finální souboj, který testuje vaše dovednosti.

Lineární struktura hry je osvěžující, protože díky ní hra neztrácí tempo a nabízí různé lokace napříč šesti kapitolami. V druhé polovině narazíte na pár jednoduchých hádanek, které zpestřují hratelnost. Závěrečná rozhodnutí ovlivňující konec příběhu jsou příjemným bonusem a logicky zapadají do vyprávění.

Trek to Yomi bych doporučil všem, kdo milují samurajskou tematiku v kombinaci s akčním žánrem. I když jde o kratší hru, její vizuální styl, atmosféra a soubojový systém stojí za to.

Před hraním Far Cry Primal jsem byl mírně skeptický. Po zklamání z šestého dílu a tragického New Dawn, kde Ubisoft využil stejnou mapu jako obsahovala FC5, jsem očekával další recyklaci s minimem inovací. Tentokrát jsem však byl mile překvapen. Primal sice využívá mapu Far Cry 4, ale díky novému zasazení do doby kamenné působí natolik jinak, že jsem si toho během hraní tolik nevšímal.

Hlavní náplní hry je budování vlastní vesnice, což do pravěkého prostředí perfektně zapadá. Postupně vesnici vylepšujete skrze různé postavy, které vám za splnění úkolů odemknou nové perky nebo mise. Tento systém však občas sklouzává do typického Ubisoftího grindu, kdy musíte sesbírat určitý počet surovin, abyste mohli pokračovat v hlavním příběhu. I přes tyto momenty je budování vesnice osvěžující mechanika, která k sérii přináší něco nového.

Zajímavým prvkem je také možnost ochočování zvířat. Šavlozubí tygři, vlci nebo mamuti nejenže skvěle zapadají do boje, ale přinášejí i variabilitu a strategii do jinak tradičního Far Cry gameplaye. Zbraně si můžete craftovat a postupně vylepšovat, což hezky ladí k pravěkému zasazení. Příběh je, jak už u Ubisoftu bývá zvykem, spíše průměrný. Nenadchne, ale ani neurazí. Vedlejší mise a aktivity pak patří do šablony „splň a zapomeň“ – často repetitivní a spíše na natažení herní doby než přidání skutečné hodnoty.

Co mě ale příjemně překvapilo, byla grafika. I po necelých devíti letech od vydání hra vypadá velmi dobře. Detailní prostředí a pěkně zpracovaná fauna i flóra přispívají k pohlcující atmosféře pravěku, kterou si nelze nezamilovat.

Far Cry Primal bych doporučil fanouškům série, kteří hledají něco trochu jiného, ale zároveň jim nevadí občasný grind. Pro ty, kdo mají s Ubisoftím přístupem problém, hra pravděpodobně nebude tím pravým. Pokud však toužíte po příběhovém open-worldu zasazeném do pravěku, je tohle solidní volba.

Severed Steel je dynamická akční hra, která okamžitě zaujme svou stylizací. Neonové barvy, minimalistické prostředí a výrazné vizuální efekty vytvářejí jedinečnou atmosféru, kterou perfektně doplňuje energický elektronický soundtrack. Hudba nejen podtrhuje akci, ale také vás vtahuje do rychlého tempa hry.

Hlavním tahákem je gameplay, který stojí na mechanice zpomalování času podobně jako u hry SUPERHOT. Tento prvek dodává hře taktické možnosti, kdy můžete precizně mířit a vyhýbat se kulkám v intenzivních přestřelkách. Krom slušné řádky zbraní, které můžete brát od nepřátel, doplňuje combat i kanón, který má hlavní hrdinka této hry místo jedné ruky. Ten je vhodný nejen na nepřátele, ale také na ničení prostředí, což jsou ve většině případech různé stěny nebo stropy. Tato forma destrukce je rozhodně prvkem, který dělá gameplay mnohem zajímavější a dodává hráči větší variabilitu v jednotlivých levelech, jak se vypořádat s nepřáteli. 

Hra má 6 kapitol a lze ji dohrát do dvou hodin, což je tak akorát na to, co nabízí. Pro někoho může být trochu repetitivní, ale vzhledem k nastavené délce hry a faktu, že každý další level přinášel něco nového mě hra zabavila. Nyní během winter sales je možné pořídit hru na steamu za 2 eura, což je více než přijatelná cena. Severed Steel mohu doporučit všem milovníkům akčních her, zejména těm, kteří si užívají prvky zpomalování času a parkour.

V rámci herní výzvy jsem se pustil do The Sims 4 . Kdo by tuto kultovní sérii neznal? Na začátku si vytvoříte jednu či více postav, kterým kromě vzhledu můžete přidat i různé vlastnosti a charakteristiky. Poté si vyberete jedno z dostupných měst, které se liší svým zasazením. Bohužel, města nejsou příliš velká a nenabízejí tolik aktivit, kolik by si taková hra zasloužila.

Po volbě světa následuje rozhodnutí, zda si koupíte předem postavený dům, nebo začnete stavět od nuly na volné parcele. Systém stavění je intuitivní, ale základní hra nenabízí dostatek nábytku a dekorací, což omezuje kreativitu. Tento problém se promítá i do dalších aspektů hry. Běžný život simíků zahrnuje např. práci (do které se ve většíně případů teleportují a vy je do konce jejich směny nevidíte), rande, narozeniny nebo svatby. To vše ale působí trochu omezeně a nenaplňuje potenciál, jaký by hra mohla mít.

Co hře nejvíce škodí, je její závislost na placených balíčcích. Základní hra působí ořezaně, a mnoho obsahu, který byl v minulých dílech samozřejmostí, je nyní dostupný pouze za příplatek. EA se u The Sims 4 očividně přesunulo k live service modelu, což vyvrcholilo tím, když před pár lety změnili základní hru z placené na zdarma. Bohužel tento přístup znamená, že pocit „o něco přicházím“ je během hraní téměř nevyhnutelný.

Graficky hra za svými předchůdci také místy zaostává. Chybí zde drobné detaily, jako jsou efekty a animace, které dříve dodávaly sérii šarm. Navíc EA oznámilo, že další díl série byl zrušen, a místo toho bude dál podporován čtvrtý díl. Problémy, které jsem zmínil, tak pravděpodobně zůstanou. The Sims 4 dokáže na pár hodin zabavit, ale je těžké se ubránit pocitu, že značka dříve nabízela v základu mnohem víc. A to je škoda, protože potenciál série je daleko větší, což dokazují předešlé díly.

Vítejte zpět ve světě neonů, kyberware implantátů, gangsterů, korporátů a spletitých intrik, které definují žánr cyberpunku. Po dvou letech intenzivních oprav původní hry se CD Projekt RED rozhodl završit své snahy o rehabilitaci značky vydáním expanze Phantom Liberty . Tento přídavek přináší to nejlepší z původní hry, ale zároveň posouvá zážitek na novou úroveň.

Ve Phantom Liberty se jako hlavní postava V vydáváte do nově přidané čtvrti Night City jménem Dogtown. Tato autonomní oblast, obklopená Night City, je plná nebezpečí a příležitostí. Příběh začíná záhadným telefonátem, během kterého se dozvíte, že spoluprací s prezidentkou New United States of America (NUSA) můžete získat něco, po čem V zoufale touží. Bez váhání se tedy pouštíte do této nové mise.

Hlavní příběh je plný napětí a brilantně napsaných postav, které dodávají celé expanzi hloubku. Nejvýznamnějšími z nich jsou Solomon Reed, agent NUSA, jehož podobu a hlas propůjčil Idris Elba, a hackerka Songbird, která se stává klíčovým článkem příběhu. Kromě těchto postav potkáte i další zajímavé postavy s bohatým backstory, které vám během vašeho putování dodají nové pohledy na svět Night City.

Vedlejší mise si zachovávají vysokou kvalitu stejně jako to bylo u základní hry. Často jsou tak dobře napsané, že jejich přesahem a důležitostí mohou konkurovat hlavnímu příběhu. Překvapí svou hloubkou i emotivním dopadem, který vás dokáže vtáhnout a obohatit celkový zážitek.

Atmosféru Dogtownu dokresluje dokonale ladící soundtrack, plný ikonických skladeb, které si budete pamatovat ještě dlouho po dohrání. Tato expanze podtrhuje vše, co dělá Cyberpunk 2077 unikátním – od detailně propracovaného světa až po nezapomenutelné postavy.

Phantom Liberty je triumfálním návratem do Night City a jasným důkazem, že CD Projekt RED stále patří mezi elitu open-world RPG vývojářů. Po překonání problémového startu základní hry se studio ukazuje v plné síle a dává fanouškům důvod se těšit na připravovaný sequel. Návrat do tohoto světa jsem si nesmírně užil a nemohu se dočkat dalšího dobrodružství v cyberpunkovém univerzu.

V mé recenzi na Call of Juarez jsem psal, že to byla jedna z prvních her, kterou jsem kdy hrál. Vedle ní se k mým herním začátkům řadí i Need for Speed Carbon, které jsem ale od jeho vydání nehrál. Byl jsem tedy zvědavý, jestli mě nostalgie zasáhne tak, jak jsem očekával nebo opadne a já uvidím, jak hra ve skutečnosti zestárla. Bez toho, aniž bych chtěl předbíhat, bych řekl, že výsledek byl někde na půl cesty.

Hned na začátku musím pochválit atmosféru, která je jedním z hlavních taháků hry. Noční prostředí města, neonové osvětlení a všeobklopující vibe ilegálních závodů mě vtáhly do děje hned od prvních minut. Velký podíl na tom má i skvělý soundtrack, který dokonale podkresluje adrenalinový zážitek. Vedlejší postavy pak příjemně doplňují celkový dojem. Některé jsou výrazné a dokážou si získat pozornost, i když jejich role nejsou nijak hluboké. To ale od závodní hry ani nikdo neočekává, takže různorodá směs archetypů vedlejších postav funguje dobře a dokáže hráče zabavit.

Herní náplň je rozdělena na několik typů závodů, což zajišťuje dostatek variace. Závody jsou rozmístěny do jednotlivých lokací, které je potřeba obsadit, což dodává hře lehký strategický prvek. Působí to, jako byste si skutečně budovali reputaci a území svého závodního gangu. Kromě klasických závodů tu najdete také driftovací soutěže a ikonické souboje v kaňonech, které dokážou pořádně zvýšit tep díky vyšší obtížnosti.

Bohužel ne všechno je perfektní. Umělá inteligence protivníků je občas trochu nemotorná, což může být místy výhodou, ale častěji to ubírá na zážitku. Větším zklamáním pro mě však byla AI parťáků. Často mi dávali brake check, sami se zaplétali do kolizí, a tak mi spíše překáželi, než pomáhali. Když ale pominu tyto slabší momenty AI, musím uznat, že systém parťáků je zajímavým prvkem, který dobře zapadá do stylu hry. Každý parťák má unikátní schopnosti, které vám v závodě mohou pomoci. Například jeden vyhledává zkratky, což vám umožní získat náskok, jiný se specializuje na blokování protivníků a další vytváří slipstream, díky kterému můžete jet rychleji. Tento systém dodává hře taktický rozměr a obohacuje samotné závodění.

I přes nedostatky, které jsem zmínil jsem si hru užil. Její relativně krátká herní doba je vyvážená intenzivním zážitkem a pestrou náplní, která mě dokázala zabavit na několik hodin co kampaň nabízí. Need for Speed Carbon možná není dokonalý díl série, ale jeho atmosféra, soundtrack a ikonické kaňonové závody z něj dělají kousek, který si rád zase někdy připomenu.  Pokud máte rádi old schoolové závodní hry, myslím si, že si Carbon užijete taky.

Western je žánr, který mám rád, ať už jde o film, seriál nebo hru, tudíž jsem se na hraní prvního dílu Call of Juarez v rámci herní výzvy těšil. Byla to také jedna z prvních her, které jsem kdy hrál, takže jsem byl zvědavý, jak na mě hra bude působit po tolika letech od prvního hraní.

První věc, která se mi líbila a která u příběhových her není tak častá, je to, že hrajete za dvě postavy, které jsou vzhledem k určitým okolnostem postaveny na opačné strany zákona. Po krátkém úvodu tak začíná hra na kočku a myš, propletená dalšími zvraty, které hra pomalu odhaluje.

Co se týče level designu, má málokterá hra tak výrazný „koridorový“ charakter jako právě Call of Juarez . To mi ale osobně vůbec nevadí. Koridorovky mám rád, a pokud je level design dobře zpracovaný, ocením i to, že hra není zbytečně otevřená. Tady je to tak půl na půl. Občas je prostředí zpracované opravdu dobře, ale jindy, zejména mimo město nebo obytné oblasti, mi pár věcí vadilo. Například skoro 90stupňové svahy, které by v jiné hře znamenaly okamžitou smrt, jdou zde tu a tam hravě zdolat, a to dokonce i na koni. To bylo místy lehce úsměvné a vytrhávalo mě z jinak dobře vybudované atmosféry, na které má velký podíl i westernový soundtrack. Ten hru skvěle doplňuje.

Zub času je na hře znát i z hlediska výkonu. Například tráva na pastvinách a další vegetace viditelně doskakuje klidně i pět metrů před hráčem, což je problém zejména mimo města. Jinak samotná města jsou zpracována pěkně a mají ten správný westernový vibe. Není divu, že většinu gameplaye ve westernové hře tvoří střelba, která mi přišla dost povedená. Gunplay je zábavný a ocenil jsem i snahu autorů o variabilitu zbraní. Kromě klasických koltů, upilovaných brokovnic nebo pušek je k dispozici i luk, který se ovládal překvapivě dobře.

Jediné, co mě v akčních sekvencích překvapilo, byla jejich obtížnost. Nepřátelé vás na normální obtížnost dokážou trefit na desítky, ne-li stovky metrů, a nelze říct, že by často minuli. Ve většině případů to nevadí, protože jsou skoro na každém kroku whisky, které slouží jako lékárničky. Problém s obtížností ale nastal třeba ve chvíli, kdy jsem kvůli přesile zemřel a hra měla poslední save před nepřeskočitelnou cutscénou, která trvala třeba i minutu nebo dvě. Častějším používáním tlačítka na quick save jsem tento problém eliminoval a souboje jsem si začal užívat naplno.

I přes pár chyb, které jsem zmínil, jsem si návrat do tohoto světa užil a těším se, až si rozšířím znalosti této série při Call of Juarez: Bound in Blood.

Nádherná černobíle stylizovaná plošinovka, kde plníte všemožné hádanky a snažíte se poodkrýt tajemství tohoto podivuhodného světa. To je Limbo . Co se týče hádanek – u některých musíte přemýšlet o několik kroků dopředu. Pokud tak neučiníte, může se stát, že v půlce plnění hádanky zemřete, protože jste například neudělali správně poslední krok k jejímu splnění, který jste neočekávali. To ale tolik nevadí, protože hra nešetří checkpointy, a tak budete začínat maximálně jednu až dvě minuty od místa, kam jste se dostali.

Celá hra si vystačí pouze s jemným ambientním soundtrackem který vás doprovází na pouti tímto tajuplným světem. Hra vás už od začátku vtáhne do patřičné atmosféry. Kromě již zmíněné stylizace a soundtracku zde uslyšíte různé zvuky, například řinčení, skřípání a další mrazivé efekty, které vás uvedou do toho správného rozpoložení.

Hra samotná zabere něco kolem dvou až tří hodin, což je tak akorát vzhledem k tomu, co nabízí. Díky této kratší stopáži vás může udivovat jedním zajímavým puzzlem za druhým a nestane se, že by začala působit repetitivně.

Hru doporučuji všem milovníkům plošinovek, a dokonce i těm, kteří nemají s tímto žánrem tolik zkušeností. Já sám jsem jich zatím příliš neodehrál, ale Limbo je jednou z těch her, které mě rozhodně motivují na tento žánr nezanevřít a tak se těším na další skvělou plošinovku, kterých je jistě více. Jedná se o velice unikátní dílo, kde si všechno sedlo krásně dohromady, a tvůrci tak vytvořili hru, která ve mě bude rezonovat ještě dlouho.

Indie hry mají svoje kouzlo. Je úžasné vidět, jak malé studio s omezeným rozpočtem dokáže ukázat, že ultrarealistická grafika nebo nekonečný počet vedlejších misí nejsou tím jediným, co tvoří skvělou hru. Indie žánr nám v posledních letech opakovaně dokazuje, že i s málem lze vytvořit výjimečný herní zážitek a Sea of Solitude je jednou z her, která toto tvrzení dokazuje.

V této hře plné metafor se ujmete role Kay, mladé ženy, která – stejně jako většina z nás – čelí svým vlastním problémům a kostlivcům ve skříni. Na začátku hry se vydáváte na cestu za poznáním příčin temnoty, která ji obklopuje. Postupně zjišťujete, co (nebo spíše kdo) za touto temnotou stojí. Na své pouti Kay nejen objevuje svou minulost, ale také pomáhá ostatním a skrze příběhy druhých odhaluje důvody, proč jsou i oni na tomto temném místě.

Hra je rozdělena do dvanácti kapitol. Každých pár z nich se věnuje jedné z Kayiny blízkých osob, jejichž osudy postupně odhalujete. Při prozkoumávání herního světa a snaze pomoci druhým narážíte na různé minihry. Ty jsou přirozeně zakomponovány do příběhu a pomáhají rozkrývat problémy jednotlivých postav. Každá kapitola nabízí trochu jinou minihru, takže se nedá říct, že byste se nudili kvůli nějaké repetitivosti.

Hra poutavě přetváří metafory reálného světa do vizuální podoby prostředí a stejně tak do kladných či záporných postav na které postupem příběhu narazíte. Časem však pochopíte, že tento svět stejně jako ten náš není tak černobílý, jak se na první pohled zdá a tak některé postavy mohou překvapit.

Po gameplayové stránce je Sea of Solitude poměrně jednoduchá hra. I když některé minihry vyžadují špetku obratnosti, hra jako celek není nijak složitá, což ji zpřístupňuje i těm, kteří hry nehrají tak často. To považuji za velké plus, protože hra předává velmi zajímavé a někdy až bolestivě pravdivé příběhy a myšlenky, se kterými se může ztotožnit každý z nás. Sea of Solitude je audiovizuální zážitek, který lze dohrát do tří hodin. (Při sbírání sběratelských předmětů zde můžete strávit až o dvě navíc). Sea of Solitude se bude pro mě řadit díky své stylizaci, poutavému příběhu a minimalistickému ambientnímu soundtracku k dalším z indie her, na kterou budu dlouho vzpomínat.

Po mých zkušenostech s herními sériemi jako Red Dead Redemption nebo Call of Juarez jsem si mohl díky herní výzvě odškrtnout další hru z žánru herních westernů a to díky GUN.

Příběhově vzdává hold všem možným westernům minulého století a vlastně ani nevadí, že v rámci hlavní story linky  tady nenajdete ani nic víc. Protože feeling divokého západu jako takového hra vystihla překrásně. Nádherné pusté pláně, dobové městečka a vesničky, do toho tématika indiánů a skvělý soundtrack. Co si víc od hry tohoto žánru přát.

Hra už je trochu starší, takže vás ani příliš nepřekvapí, že grafika je trochu zastaralá a o že ovládání (minimálně na PC) nepůsobí úplně nejlépe a vlastně mi přišlo, jako kdybych hrál pouhý port překlopený z konzolové verze hry. To vlastně hře dokážu odpustit, protože i tak nabízí v rámci žánru poměrně zajímavý příběh, zábavné a kreativní mise, kde nechybí jízda na koni, drezíně nebo třeba stealth a kdyby vám to i tak přišlo málo, můžete si mise hlavní příběhové linky proložit zábavnými vedlejšími úkoly. (Nechybí hraní pokeru a jiné zajímavé vedlejšáky)

V této době, kdy vzniká každým rokem řada zbytečných remasterů her, které jsou sotva dva roky staré, bych moc ocenil, kdybychom dostali remaster například tohoto golden gemu. Mile rád bych se do tohoto westernového světa znovu podíval." Pro:   atmosféra westernového světa, soundtrack

Moje první setkání s touto známou sérií proběhlo nad mé očekávání. Ratchet i Clank mě jakožto postavy bavili a bylo fajn si v některých misích zahrát právě i za Ratchetova plechového parťáka, který má úplně jiný gameplay než jeho větší kolega.

Příběh je vyprávěn tak, že cestujete z planety na planetu, kde plníte různé questy, které vás posouvají dál v hlavní story lince. Mimo jiné na těchto planetách můžete narazit i na vedlejší questy, takže pokud vás hravý gameplay, který nabízí plno řadu nepřátel a ještě větší dávku zbraní, bude bavit, nic vám nebrání v tomto lehce odlehčeném a hravém světě zůstat o pár hodin déle.

Tím, že hra je cílena na širší publikum hráčů, včetně dětí, nejde od příběhu očekávat nějakou komplikovanou linku nebo jiné složité prvky. Ale Ratchet & Clank je příkladem toho, že v jednoduchosti může být krása. Odlehčený nádech hře velmi svědčí, a bylo pro mě velmi vítané si zahrát hru, která se nesnaží být zbytečně vážná, obsahuje spoustu humoru a přesto jí tento přístup neubírá na kvalitě.

Doporučuji tedy minimálně vyzkoušet úplně každému, kdo zrovna nemá chuť na nějakou vážnější hru. Je hodně fajn tu a tam u hry prostě jen vypnout a v tomto případě zažít s Ratchetem a jeho parťákem Clankem jedno malé galaktické dobrodružství.

Jelikož jsem velkým fanouškem světa Star Wars byl jsem velmi rád, že jsem si pro jednu kategorii herní výzvy mohl vybrat tuto hru. Abych řekl pravdu, je to pro mě zatím nejstarší hra, kterou jsem kdy dohrál.

Dark Forces je 3D FPS stejně jako první Doom nebo Wolfenstein 3D a jelikož vyšel po těchto jmenovaných není divu, že má podobný gameplay nebo stylizaci. Z těchto her si Dark Forces bere inspiraci, ale zároveň se snaží v rámci žánru inovovat a nějaké herní prvky a mechaniky pozvedává. Například je tady mnoho úrovní, které působí více otevřeným dojmem.

Příběh vidíte očima Kyla Katarna - dnes už poměrně ikonickou postavou známou z rozšířeného universa Star Wars, které vznikalo po vydání originální filmové trilogi (4,5,6). K příběhu bych rád řekl co nejméně, protože mi přijde velmi zajímavý a byla by škoda vás o něj připravit. Co ale říct můžu, že se autorům této hry velmi dobře povedlo provázat příběhový oblouk této hry s původnímy Star Wars filmy.

Hru doporučuji každému fanouškovi Star Wars, který má v lásce starší hry jmenovitě již zmiňovaného Dooma nebo Wolfensteina, na které se taky moc těším až si konečně dohraji. Příběh jsem si velmi užil a rozhodně se chystám i na pokračování, stejně tak na oficiální remaster prvního dílu.

Když se mi naskytnula v rámci herní výzvy příležitost dohrát jeden z nejikoničtějších dílů série GTA, neváhal jsem příliš dlouho.

Hra vás provede příběhem Tommy Vercettiho, kterého právě propustili z vězení. Ten se následně vydává do prosluněného Vice City, což je herní variace města Miami. Od běžného pěšáka v mafiánském podsvětí se pomalu derete na vrchol a musím říct, že jsem si tuto Tommyho cestu velmi užil. Zasazení do 80. let hře taky hodně přidává a ve spojitosti se skvěle zvolenou hudbou, která vás bude provázet jízdou v autě, dotváří vážně hodně povedený herní zážitek.

I když mapa Vice City není pochopitelně tak rozměrově velká jako dnešní open world hry, tak vůbec nepůsobí malým dojmem. Naopak, užíval jsem si průzkum jednotlivých ulic a byl skvělý pocit, když jsem po pár hodinách strávených v této hře, dokázal už jezdit pomalu tak jako kdyby se jednalo o skutečné město, ve kterém bych žil.

Vice City je po San Andreas a GTA V moje třetí dohrané GTA a nemůžu říct, že bych se u něj bavil méně než u dvou předem jmenovaných. Životní cesta Tommyho Vercetiho mi hodně přirostla k srdci a tak se těším na další díly této slavné série, které mám vysoko na backlogu.