Jsem hráč, který má rád "DOOMOVKY" a je až do pekla volající, že mě Heretic v minulosti úplně minul. Možná je to tím, že jsem byl až příliš zahlcen Doomem a jinými hrami FPS žánru. Jelikož teď bojuji s rakovinou a mám na domácí rekonvalescenci spoustu času na hraní a jiné aktivity, začal jsem si doplňovat herní mezery. O Heretic jsem zakopl v rámci vydání remasteru Heretic + Hexen. Naprosto nepolíben jsem si o hře něco přečetl v knize 50 let videoher od pana Dobrovského a s chutí se vrhl do hraní.

Inu přišla zábava stejně pekelná jako u Dooma a že jde prý o jeho reskin mě ani trochu netrápí. Středověká dark fantasy řežba nabízí originální zbraně, které jasně plní stejný účel jako například plnila brokovnice, rotačák nebo rocket launcher. Samozřejmě jsem si nejvíce oblíbil Ethereal Crossbow, tedy brokovnici. Čeká vás pět nabušených epizod plné levelů, které pro mě tentokrát nebyli takovým bludištěm. Heretic je neuvěřitelně svižný a střelba má přesně tu “doomovskou” energii, kterou člověk od old school FPS očekává. Co ale hře přidává body navíc, je práce s vertikalitou. Tedy možnost mířit nahoru a dolů, která sice dnes působí jako samozřejmost, ale tehdy to byl krok vpřed.

Dalším plusem hry je inventář. To je v Hereticovi něco, co odlišuje hru od naprosté většiny tehdejších stříleček. Inventář zde funguje jako takový zásobník kouzelných artefaktů, které sbíráte po mapě a ty vám při aktivaci dají konkrétní bonus. Můžete se tak léčit, pokládat bomby, či přidat zbraním damage boost. Člověk tak může více taktizovat a rozhodnout se co a kdy s inventáře použije. Co se týče nepřátel tak mi přišli místy velmi otravní létající Gargoylové. Sice je to nejslabší monstrum ve hře, avšak jeho nečekané útoky ve větších hejnech shůry se mi nejednou stali osudným. Výběr nepřátel, ač není moc velký mi jinak přišel vcelku pestrý a uvítal jsem menší náročnost boss fightů.

Soundtrack od Kevina Schildera zde přichází s motivy, které můžou působit až gothicky či hororově. Je znát, že některé hudební postupy jsou místy inspirované soundtrackem z Dooma. Výběr skladeb není zas tak velký a hudební motivy se často opakují. Ovšem skladby jsou navrženy tak aby hráče po delším hraní neomrzely a hudebně jsou některé části i líbivé. V remasteru Heretic + Hexen je muzika upravena a remixována do moderní podoby stejně jako v remixovaných verzích DOOM + DOOM II.

Heretic je parádní počin svého žánru a rozhodně by neměla minout žádného fanouška Doomu a FPS žánru obecně. Verze remasteru Heretic + Hexen dodává hře větší svižnost, dynamiku a hlavně rozlišení až ve 4k. Za příjemnou cenovku 15 EUR na Steamu vám tato edice nabídne až desítky a desítky hodin skvělé devadesátkové zábavy.

Tak nám náš starý dobrý a pekelný DOOM oslavil krásných 30 let. To ten čas letí že? K tomuto kulatému výročí nám přichystal samotný John Romero druhý díl SIGILU, což je další neoficiální epizoda k prvnímu DOOMU. Sám jsem si předobjednal Big Box, který je dostupný na Romerovo e-shopu. Bohužel jsem stihl zakoupit jen verzi bez floppy disku, které byli velmi rychle vyprodány.

Co si pro nás tentokrát John Romero přichystal? Nebojím se říci, že druhý SIGIL se s vámi vůbec nepáře a je to takový Dark Souls mezi fps hrami. Hru jsem spustil na "Ultra-Violence" a ihned jsem litoval této volby. Romero zde totiž rozpoutal opravdové peklo a nepřátelé se na vás valí z každého koutu. Asi po hodině jsem tuto obtížnost vzdal a dohrál jsem ho pouze na prachbídné "Hurt me plenty". Trpělivost a síla už ubývá no. Za tuto potupu si jistě mínus zasloužím. Hra vám nabídne devět úchvatných klaustrofobických levelů a v každém z nich na vás čeká nějaké to nemilé překvapení od Johna, které vás donutí ne jednou si bouchnout vzteky do stolu. Pravda, u lehčí obtížnosti není ten příval vzteku a utrpení tak velký, ale i tak jsem se zapotil a byl to vskutku povznášející zážitek, zahrát si další nový obsah od samotného Johna.

Hra je doplněna o skvělý soundtrack od muzikanta jménem THORR, který vám vám vskutku nadělí velmi solidní dávku metalu. Řeknu vám, že to není jednoduché házet hlavou do skvělého riffu, když mezitím kosíte pekelníky svou brokovnicí. Mimochodem soundtrack je dostupný jak v mp3 verzi tak i v midi formátu, pokud to chcete mít opravdu retro.

Od SIGILU 2 jsem čekal pořádnou dávku krve, akce, svižnosti, pekla a metalu. Vše jsem dostal a jsem naprosto spokojen. Není co dodat a zejména pro fanoušky mohu jen doporučit.
RIP AND TEAR přátelé! 30 let již kosíme hordy pekelné a doufám, že to bude tak i těch dalších 30!

Red Dead Redemption 2 dle mého úsudku reprezentuje v herním průmyslu "Definitvní edici" westernového světa. Už první díl byl do detailu vytvořený svět divokého západu, který dvojka posunula ještě mnohem dál. A je propracovanější více než kdy předtím. Dokáže vás vtáhnout tak, že na několik dní zapomenete na reálný svět okolo vás. Ostatně mě se něco takového stalo, když se na pulty 26.10. 2018 dostala tato herní kovbojka.

Možná mě někteří z vás budou považovat za blázna, ale když jsem si v den vydání vyzvedl RDR 2 pro Xbox One a dorazil s ním domů, po nainstalování jsem se od hry neodtrhl téměř pět dní. A to je taktéž doba, za kterou se mi jí podařilo dohrát. Ano bylo to pět dní kdy jsem jen hrál, jedl, spal, hrál, jedl spal.....a tak to šlo stále dokola. Samozřejmě na osobní hygienu jsem nezapomněl aby jste si nemysleli, že po dohrání jsem vypadal a smrděl jak nějaký chudý farmář z West Elizabeth. Zkrátka dlouho se mi nestalo aby mě nějaká hra vtáhla tak moc, že jsem nebyl schopen dělat nic jiného. K mému štěstí jsem tehdy měl týden volno jinak bych hru zřejmě hrál mnohem déle.

Westernový svět v RDR 2 je oproti prvnímu dílu vskutku obrovský. Mapa je tentokrát alespoň 2x tak větší a přidává mnoho nových lokací, ale zároveň také ubírá. Mé milované Mexiko z prvního dílu bylo bohužel odstraněno což je veliká škoda. Zároveň, ale chápu že pro příběh by tato lokace byla zbytečná, jelikož i v New Austinu už v příběhové části trávíte minimum herního času. Postava Arthura Morgana za kterého hrajete, se vám vryje pod kůži a já s ním prožíval příběh silněji než s jakoukoliv jinou herní postavou za kterou jsem hrál. A obvzláště na konci kdy začne hrát píseň "That's the way it is" a vy jedete na svém hřebci splnit svůj poslední úkol. Tento herní moment by pro mě jeden z nejsilnějších. Mimo hlavní příběhovou linii, je zde klasicky mnoho vedlejších aktivit a misí. Věcí které zde můžete dělat je nepřeberné množství a i po dohrání je tedy stále co dělat. Můžete lovit zvěř, stahovat ji z kůže, rybařit, chytat psance, hledat poklady, opíjet se v baru, vykrádat domy, přepadnout vlak, hrát karty a tak dále. Svět působí velmi živě a uvěřitelně. Vše je od prvního dílu dotaženo k dokonalosti a třešničkou na dortu je opravdu nádherná grafika. Jen samotná procházka lesem, nebo projížďka na koni vás okouzlí.

Pokud však máte v singleplayeru většinu věcí splněno čeká na vás Online verze. Zde už jsem za poslední rok strávil podstatně více času. Online nabízí nekonečné množství zábavy a doplňuje hru o několik věcí navíc. Například si zde můžete vybrat jakou roli vaše postava bude hrát. Můžete být prodejce, lovec odměn, přírodovědec, sběratel nebo výrobce pálenky. Levelujete si jednak svou postavu a také své povolaní. Postupně se vám odemyká různé vybavení, zbraně a oblečení. Tempo je zde razantně pomalejší než v singleplayeru a na začátku nemáte zhola nic. Jste jen otrhaný vagabund, který má jen základní zbraň, koně a žádné peníze. Dokonce i ceny některých zbraní a vybavení jsou v online verzi podstatně větší. Trvá tak poněkud déle než se vypracujete. Online však nabízí svět pro hráče, kteří rádi tráví čas na divokém západě a žijí si svůj život psance nebo lovce. Je to zkrátka výborný simulátor westernového světa.

Hře nemám co vytknout. Nadchla mě ve všech směrech a stále si jí užívám. Příběh jsem dohrál na konzoli a když jsem si pořídil výkonnější počítač začal jsem hrát Online verzi na něm. 100% za nejlépe zpracovaný svět divokého západu co nám může herní průmysl nabídnout. A myslím, že dlouho zde nic lepšího ani nebude.

Jednoho večera jsem si vypil pár skleniček a měl jsem náladu si zkusit mnohými nenáviděný a proklínaný Battlefield V. Chtěl jsem vidět jak moc je hra prosákla politickou korektností, genderovou vyvážeností, historickými nepřesnostmi a podobnými srajdami, kterými je většina hráčů tak pohoršena. Někde jsem snad zaslechl že je to neomarxistická propaganda. Hmm...to už je možná mimo mojí kompetenci abych řešil ve hrách tohle. Zároveň jsem ale chtěl vědět jestli má hra také co nabídnout do hratelnosti a vizuálu. Odhodlal jsem se a hru si koupil.

Jelikož jsem se už od malička zajímal o druhou světovou válku, zbraně, techniku a všelijaké věci byl pro mne bohužel Singleplayer velkým utrpením. Zbraně byli buďto špatně vymodelovaný, mnohdy se špatnými nebo chybějícími mířidly, technika zasazená v roce kdy ještě neexistovala nebo se nepoužívala a k tomu ještě špatné uniformy. Ke všemu jsou mise hrozně krátké a působí to tak nějak neuceleně. To že je hra plná historických chyb a lží bych unesl v případě kdyby vám vývojaři netvrdily, že hra bude historicky věrohodná. Klidně bych na tohle přistoupil, kdyby přišli s tím že si budou interpretovat válku po svým aka. Tarantino. Bohužel nechápu proč to udělali. Vždyť se stačí podívat na blbou wikipedii sakra. S hraním za ženský problém nemám. Rozumím tomu, že hodně ženám už vadilo mít kluky mezi nohama a chtěli mít ve hře také něžné pohlaví. Genderovou vyrovnanost tady moc neřeším. Shrnu-li však hru pro jednoho hráče, není moc o co stát. není to vůbec zábavné a jak všichni víme Battlefield měl jádro zábavy vždy v multiplayeru na který jsem se následovně také vrhl.

Battlefield V vypadá po vizuální stránce úžasně. Opravdu hezky se na to kouká a ozvučení se taky povedlo. Co se týče multiplayeru tak od toho jsem taky nečekal moc, ale překvapivě (když jsem přestal vnímat ten shitfest různorodých hipsterů v nesmyslných uniformách) mě to bavilo. Oddechl jsem si když jsem zjistil, že už narozdíl od Battlefield 1 nelze hrát za černocha v řadách německé armády. Tady jsem však vypustil z hlavy veškeré historické nepřesnosti a užíval si jen krásnou grafiku a gameplay, který mě zabavil na několik desítek hodin. Myslím že si to pro víkendové odreagování sem tam rád znovu zahraji.

Battlefield V je dost rozporuplná hra a rozhodně by se neměla vydávat za historicky věrnou hru, ale spíše za hru zasazenou do alternativní historie protože ta tuna nepřesností je neúnosná. Bohužel můj skoro čtyřicetiletý kolega věří tomu co mu singleplayer předkládá a bere to tak, že se tyhle příběhy skutečně událi. Když jsem se mu snažil vysvětlit, že hra obsahuje plno historických výmyslů a nepřesností, odpověděl mi jen, že on si to nemyslí. V tomhle ohledu hra dokáže spíše uškodit. Ve výsledku však dokáže zabavit multiplayerem a nadchnout povedenou audiovizuální stránkou.

Na druhý díl Call Of Duty jsem se hodně těšil. Pamatuji si jak jsem v den vydání dostal od spolužáka vypálené cd s hrou. K mému štěstí jsem zrovna byl nemocný a nemusel chodit do školy a protože rodiče byli vždy nejméně do 3 hodin odpoledne pryč tak jsem měl na hraní spoustu času. Tehdy jsem měl totiž vyhrazené hraní na počítači na pouhé dvě hodiny. S tehdejším nadšením se mi druhý díl povedlo dohrát asi za dva dny.

Na rozdíl od prvního dílu a expansion packu United Offensive, kde hrajeme jako první za Američany, zde začínáme netradičně za rudou armádu. Asi po první půl hodině hraní mě však zarazilo několik věcí. Lékárničky zmizely, nefunguje quick save a nelze sprintovat. Ty lékárničky mi tolik nevadily a vlastně to bylo v tomto režimu lepší, ale quick save jsem poněkud postrádal a to že sprintování, které bylo v United Offensive nově přidáno a znovu zmizelo mě poněkud zamrzelo. Mise za rudou armádu mě nebavili v žádném díle, proto byl pro mě rozjezd u druhého dílu menším utrpením. Neříkám že mise nebyly zábavné, ale těšil jsem se na vylodění v Normandii a severní Afriku a zasněžené Rusko pro mne nebylo nijak zvlášť atraktivní. Oproti prvnímu dílu také přišla změna ozvučení u všech zbraní. Musím podoktnout, že reálu byl blíže první díl. Obzvlášť zvuk Thompsona byl příšerný. Poslední věc, která mi u hry vadila byl Multiplayer, který udělal oproti United Offensive velký krok vzad. V UO jsme měli velké mapy a k tomu pestrý arzenál vozidel, tanků a děl. Takže UO už byl téměř na úrovní Battlefield a mohli jsme se účastnit na velkých mapách epických bitev klidně i ve 100 lidech. Ve dvojce však bylo všechno osekáno a zbyl nám jen tupý souboj, kde hráči honí jen skóre a týmová spolupráce byla ta tam. Chápu, že pro mnoho lidí je to jeden z nejlepších Multiplayerů, ale já prostě nedokážu zkousnout tu nelogičnost, že se hra pro více hráčů tak osekala. S kamarády jsme tehdy sice strávili mnoho hodin na serverech Gamepark.cz, ale už tu pro mne nebyla taková zábava jako v UO.

Abych ale jen nehanil, hra udělala velký pokrok po grafické stránce a také atmosféře, která byla v některých částech hutnější než v prvním díle. Všudypřítomné výbuchy, řev spolubojovníků i nepřátel vás opravdu pohltí. Též přibyly nové zbraně. Soundtrack byl epičtější a líbivější, Potěšením také bylo, že se opět vrátila známá postavička Cpt. Price, který nás v britské kampani doprovázel i v prvním díle. Lokace byli zajímavé a konečně také přibylo nové bojiště v severní Africe. Nejvíce mě však bavila americká kampaň a zvlášť vylodění u Pointe Du Hoc mělo šťávu a dobývání Hill 300. Umělá inteligence nepřátel tu je taky o chlup lepší a za zmínku stojí třeba, že Němci jsou schopni vám poslat vámi hozený granát zpět, což vám může velmi znepříjemnit den. Co se týče samotného autoheal sytému tak ten mi ve výsledku byl sympatičtější než lékárničkový systém. Nemálokrát se mi v prvním díle uložila pozice, kdy jsem měl jen ždibíček zdraví a ve chvíli kdy se hra uložila jsem dostal kulku do hlavy.

Pro mě je Call Of Duty 2 stále jedním z nejoblíbenějších dílů celé série. Sice dostál několika změn, které mi vadily obzvlášt co se týče Multiplayeru, ale kampaň byla velmi zábavná.

Gothic 3 jsme tehdy s kamarádem vyhlíželi s nadšením. Těšili jsme se na nový velký svět a jakým směrem se příběh bude od dvojky odvíjet. Když si však kamarád pořídil krátce po vydání originálku, tak jsme k našemu neštěstí zjistili, že ani jeden nemá stroj který by hru utáhl. Hra ve své době měla poněkud náročnější hardwarové požadavky. Tím pádem jsme s velkým zklamáním museli hru odložit na dobu neurčitou. Já měl větší štěstí, když jsem po několika měsících zjistil, že babička disponuje novým notebookem, který již splňoval dostatečné parametry aby Gothic 3 rozjel v hratelném stavu. Když jsem tehdy absolvoval u babičky na hájovně na polesí dvoutýdenní praxi při mém studiu na lesnické škole měl jsem dost času na to si hru patřičně užít a možná i stihnout dohrát.

Intro, které přímo navazuje na konec druhého dílu vás uvede do příběhu a následně nemilosrdně vhodí do bitevní vřavy, kdy musíte osvobodit vesnici od Orků. Musím zdůraznit, že třetí díl jsem hrál v době kdy nebyli na světě žádné komunitní patche, takže příšernou optimalizaci a lagování každých patnáct vteřin jsem zprvu dával za vinu notebooku, který se hrou už na vyšší detaily měl problém. I přes všechny počáteční neduhy jsem si však hru užíval plným doušky. Přeci jenom šlo o další díl mé nejoblíbenější série a tak jsem se snažil přimhouřit nad všemi nedostatky oči. Soundtrack mě uchvátil a svět byl nádherný. Grafika vypadala a dnes stále vypadá skvěle. Atmosféra Gothicu byla zachována i když už to nemělo tak temnou atmosféru jako předchozí díly. Moc se mi líbily lokace a především atmosféra pouště. V každé hře jsem měl rád pouště a ani tady tomu nebylo jinak. Mnoho lidí si stěžovalo že poušť je poloprázdná, ale tak to většinou pouště bývají. Když se však člověk po X hodinách hraní do hry více ponořil začal zjišťovat všechny neduhy, kterými byla hra protkaná.

Prvním mínusem bylo zdlouhavé načítání. Vždycky jsem si šel v klidu udělat čaj nebo kafe než se hra načetla. Hned ze začátku hry jsem si všiml změny v soubojovém systému, který byl drasticky pozměněn k horšímu. Jednoduchým mácháním se zběsile oháníte okolo sebe jak nějaký mušketýr a jednoduše kosíte jednoho nepřítele za druhým. Druhá věc, která mi vadila byla jakým způsobem drží hrdina luk. Tvůrci se zřejmě rozhodli přistoupit ke gangsta stylu Straight Outta Compton. Co se týče questů tak ty mě zprvu bavili než mi později došlo, že se začínají velmi často opakovat a postrádají nějakou větší hloubku. Neustále hledání pytlů, balíků, zbraní a cetek už bylo později dost otravné. Kolikrát jste obdrželi za to, že posbíráte pár pytlů nebo vybijete smečku vlků víc expů než když jste splnili nějaký hlavní quest. Později také člověk pocítil, že kůň kterého vývojáři původně zamýšleli přidat tu opravdu chybí. I když prakticky ke všem lokacím můžete najít teleport, překonávat pěšky větší dálky skrz půl mapy bylo únavné a čtyřnohý dopravní prostředek by se hodil. U známých postav jsem postrádal původní dabéry, které z valné většiny včetně vašeho hrdiny vystřídali jiní. Původní dabér Bradley Lavelle, který neznámého hrdinu daboval v prvních dvou dílech byl nahrazen Crispine Freemanem s naštěstí velmi podobným hlasem. Bradleyho Lavella bohužel potkal infarkt a zemřel v roce 2007.

Gothic 3 se mi povedlo dohrát během dvou týdnů a když na mě vyskočili závěrečné titulky měl jsem velmi smíšené pocity. Po druhém dohrání již s community patchem, který mnoho věci opravil jsem však měl pocit stejný a i když hra má skvělé audiovizuální zpracování a stále si drží atmosféru Gothica už to na mě celkově nepůsobilo tak dobře jako jednička nebo dvojka. To že na Piraňe tlačil s urychleným vydáním vydavatel a hra vyšla v podstatě nedodělaná je dodnes znát a bohužel to hře značně uškodilo. I když jsem se ke hře ještě několikrát vrátil tak mě to vždy po pár hodinách přestalo bavit. Na rozdíl od jedničky a dvojky, kterou vždy dohraju do konce když si je rozehraji znovu a stále mě baví.

Jako malý jsem hrozně miloval první dva filmy s Predátorem a proto pro mě bylo velké překvapení, že existuje hra kde se za něj dá hrát. Aliens versus Predator jsem objevil asi dva nebo tři roky po jeho vydání ve školní počítačové učebně, kde byl předinstalován. Tehdy ještě nepolíben filmovým vetřelcem, se kterým mě má drahá mamča seznámila až později jsem se samozřejmě rozhodl hrát za Predátora, který mi byl vždy nejsympatičtější. Nikdy nezapomenu na až hororovou atmosféru, kterou hra byla nasáklá a mnohokrát mi hra způsobila téměř malý infarkt.

Kampaň za Predátora mě bavila nejvíce nejen proto, že je to má oblíbená filmová postava, ale také proto že měl největší arzenál zbraní a tak převyšoval co se týče technologie ostatní rasy. Tím pádem to byla samozřejmě i větší zábava a připadal jsem si neporazitelný. Celou kampaň za Predátora jsem dohrál ve školní počítačové učebně díky mamce, která byla a stále je na škole učitelkou. Později, když jsem disponoval vlastním počítačem jsem se vrhl i na ostatní. rasy. Na řadě byl mariňák, za kterého je kampaň samozřejmě nejděsivější a to nejen díky strašidelné atmosféře, ale také proto, že jako člověk jste nejzranitelnější. Už od prvních krůčků v první misi se na vás valí hutná a děsivá atmosféra podtržená znepokojujícími zvuky sirén a blikáním světel, které bez nočního vidění nebo světlic zhoršují orientaci a autenticky vás prostředí mate. Vyděšeně se otáčíte okolo sebe a hledáte emzáky aby vám neskočili do zad. I přes to, že máte radar, který používali mariňáci v druhém filmovém Vetřelci se raději spoléháte na svůj vlastní zrak. Tohle mě na mariňácké kampani bavilo nejvíce. Děsivá atmosféra. Vetřelčí kampaň jsem si nechal až na samotný konec a dobře jsem udělal. Byla pro mne a myslím že nebudu sám, nejméně zábavná. Už jen samotná orientace když lezete po zdech, stropech a v šachtách je složitější. Do toho se vám motá hlava a dělá špatně z neustálého lezení hlavou dolů. Tedy aspoň mě se nevolno párkrát udělalo. Vetřelec jako nejprimitivnější tvor zde navíc nedisponuje žádnou zbraní ale jako divoká zvěř používáte pouze svá kusadla, pařáty a ocas k zabíjení svých obětí.

Samotnou kapitolou je pak velmi zábavný multiplayer, který vás a vaše přátele dokáže zabavit na dlouhé hodiny. My jsme s přáteli strávili mnoho a mnoho hodin v multiplayeru tím, že jeden z nás byl Predátor a ostatní mariňáci. Každý kdo zabil Predátora vždy pak obsadil jeho místo abychom se vystřídali.

Dodnes jedna z nejlepších her z universa Predátora a Vetřelce, kterou si vždy jednou za čas rád zopakuji alespoň za mého oblíbeného Predátora. Po letech si mi navíc podařilo za slušnou cenu v pěkném stavu sehnat původní Big box edici.

Vždycky jsem miloval westerny. A obzvlášť ty špagetový od dua Sergio Leone a Sergio Corbucci. Když hra vyšla bylo to pro mě jako zjevení. A protože to byla čistě konzolová věc musel jsem si napsat ježíškovi o xbox 360, který mi ho nakonec pod stromek dal, jelikož jsem byl hodný chlapec. GTA na divokém západě byla trefa do černého a já si konečně mohl splnit své kovbojské touhy s kolty zavěšenými "PROKLATĚ" nízko u pasu.

Ocitáme se na divokém západě v roce 1911, který už pomalu ale jistě zaniká a začíná ustupovat moderní době. První díl je vlastně sequel protože se podle časové osy odehrává až po druhém díle.. Ujímáme se role sympaťáka Johna Marstona, který je bývalým zločincem a vaším úkolem je dostat před spravedlnost vaše bývalé kumpány z gangu. Tento gang figuruje ve druhém díle a doplňuje tak chybějící dílky skládačky z celého příběhu. Svět je, jak už u Rockstaru bývá zvykem, rozsáhlý a od polopouště Mexika až po zasněžené lesy na severu je zde co objevovat. Questy, které plníte během hry jsou víceméně jednoduché a často se opakující což se může hráči časem zajídat. Neznamená to však že nejsou zábavné. Většinou jde o zběsilé přestřelky, převoz dostavníků či ochranu nějaké osoby. Ve hře je samozřejmě hromada vedlejších aktivit. Můžete se stát bounty hunterem, lovit zvěř, krotit koně, hrát všelijaké minihry hlídat pozemek před nájezdníky nebo dokonce hlídat kurník proti kojotům. Vaše postava má určitou reputaci, která klesá nebo naopak stoupá na základě vašich činů. Není problém aby na vás byla vypsána odměna za to že jste někomu uštědřily kulku do zad nebo nechali přejet svázanou ženskou vlakem. Hra nabízí vcelku slušný arzenál zbraní včetně výbušnin či molotova koktejlu. Příběh samotný je vcelku poutavý až do samotného konce a nabízí mnoho zajímavých charakterů. Vypíchl bych zde jeden herní moment, který mě svou atmosférou tak pohltil, že ho považuju za jeden z nejlepších. Je to právě příjezd do Mexika za hluboké noci při úplňku kdy vám začne hrát atmosférická skladba Far Away od Josého Gonzálese. Dodnes si pamatuji jak moc se autorům povedlo vypíchnout v daný moment atmosféru takovým způsobem, že vám naskakovala husí kůže. Jednička dnes však může už oproti druhému dílu, který toho nabízí mnohem víc může působit zastarale, ale už kvůli příběhu to stojí za to si jí zahrát. Je jen škoda, že hra nevyšla později i na PC. Tuším, že nějaký fanoušek se snažil o nějaký port ale Rockstar ho zažalovali za porušení autorských práv a nasolili mu velkou pokutu.

Pro mě je to stále jedna z nejoblíbenějších her a rozhodně se k ní ještě aspoň jednou hodlám vrátit.

Stalo se mi to snad jen u třech her kdy jsem doma zalezl do pokoje zavřel se a několik dní nevylezl. Když jsem pak z té kobky po dohrání vylezl na sluníčko, způsobilo mi to málem trvalou slepotu. Na Kingdom Come: Deliverance jsem čekal jako na zázrak. Na něco co tu ještě nebylo a navíc od českých ručiček v čele s Danem Vávrou.

Kingdom Come jsem v době vydání měl předobjednané na XBOX One, protože jsem nedisponoval PC strojem, který by hru bez větších problémů utáhl. K PC verzi jsem se díky novému hernímu notebooku dostal až minulé léto. Když mi hra dorazila tak jsem netrpělivě stahoval velký patch, který vývojáři vydali hned první den po vydání aby opravili ty největší průsery. Hra byla totiž příšerně zabugovaná ALE.... Nevím zda jsem měl štěstí nebo jsem pouze chyby přehlédl, ale během celého průchodu hrou jsem narazil na pár vizuálních bugů, které nijak nevadily. Zatímco kamarádi vztekle hru vyhodili v půlce hraní protože se jim hra rozesrala natolik, že nemohli pokračovat dál. Sám jsem se o množství bugů přesvědčil na brigádě u Warhorse při testování datadisků kde jen malá změna rozbila dalších tisíc věcí a váš úkol byl ty věci hledat. U bitvy v Přibyslavicích se mi hru podařilo rozbít takovým způsobem (nebudu rozepisovat co se stalo), že sami vývojáři nevěděli co jsem to provedl a co s tím :D Bylo to čiré peklo ale vcelku zábavné peklo. navíc jsem si odtamtud potají odnesl několik firemních hrnků s logem KCD :)

Ale teď ke hře samotné. Středověk mě vždycky bavil. Dost velký vliv na to měla mamka coby učitelka dějepisu a tak jsem se nemohl dočkat, že konečně zažiju středověk na vlastní kůži. Byl jsem omámen vizuálem hry a množstvím detailů, které hra obsahuje. Živoucí svět, malebné vesničky, majestátné hrady, louky, remízky, háje, lesy. Navíc bylo na první pohled poznat že je to česká krajina. Ta atmosféra byla vystihnuta do nejmenšího detailu. Myslím si že je dobře když zde byl zvolen 1st person view, protože z pohledu třetí osoby by jste si pohled na svět v KCD tolik nevychutnali. Dále mě překvapil soubojový systém, který byl jiný než na který jsme zvyklí ale zároveň byl hezky vymyšlen a trochu mi připomínal soubojový systém z prvního a druhého Gothica kdy musíte také volit směr útoku svou zbraní. Zezačátku pro mne nebylo jednoduché si tuto metodu souboje osvojit (a zvlášť na konzoli) ale když se do toho později dostanete je to hračka. Mimo hlavní příběhovou linii, která mě svým dějem nijak výrazně nenadchla, ale ani neurazila mě bavili vedlejší questy, které nabízeli spoustu hodin zábavy navíc. Líbilo se mi že mnoho questů mělo dva nebo více rozdílných konců. Na hrách z otevřeným světem jsem měl vždy rád prozkoumávání a tady jsem opět strávil nejvíce hodin plněním veškerých vedlejších aktivit.

Na hře mi vadil ukládací systém ve stylu sejvovice. Uvítal bych klasické rychlé uložení protože pokud člověk nemá sejvovici a někdo ho zabije, je celkem otravné hrát znovu tu neuloženou půhodinu. Do oka bijící pak byli animace obličejů, které působily moc staticky a bez života. Obecně hra byla strašně špatně optimalizovaná takže hra jela na nějakých 30 fps na konzoli. Občas to padlo v Ratajích na 25 fps. Teď na PC to rozjedu na nějakých 50fps se středními až vysokými detaily.

Když jsem tento týden spustil KCD po delší pauze znovu, byl jsem mile překvapen v jakém stavu je hra teď od doby vydání. Je vidět, že vývojáři se o ní starají s velkou péčí a stále něco opravují a vylepšují. Je skvělé že češi se mohou v herním průmyslu chlubit tímto skvostem, který navíc prezentuje české dějiny a českou krajinu. Pakliže hra s tímto zaměřením a českou tématikou se dobře prodává i za oceánem, tak je to pro nás velký úspěch. Za mě je Kingdom Come: Deliverance jedním z nejlepších herních počinů, který u nás vznikl a jsem rád že tu máme konečně něco pořádné stejně jako například němci mají Gothic.

První GTA které jsem měl možnost dohrát celé. Vyšlo totiž v době kdy se rodiče rozhodli domů pořídit počítač a mě se tak splnil sen si konečně zahrát všechny mé vytoužené hry. Předchozí díly jsem měl možnost si zahrát pouze u kamarádů. V té době už kamarád vlastnil San Andreas asi měsíc a já věděl že to bude větší pecka než Vice City, které mě tehdy taky velmi nadchlo. Netrpělivě jsem tedy čekal na kamarádovu pirátskou kopii až mi jí donese domů, nainstaluje a crackne přes Total Commander. Jo jo, tehdy jsme ještě crackovali tímhle způsobem :)

San Andreas mělo obrovskou mapu oproti předchozím dílům tudíž přibylo i mnoho zábavy. Mise jste plnily ve třech napodobeninách měst Los Santos (Los Angeles) San Fierro (San Francisko), Las Venturas (Las Vegas) a k tomu všemu ještě přibyl rozlehlý venkov s vesničkami, farmami, lesy, horami a také pouští. Poušť jsem si obvzlášť oblíbil. Mapa se otevírala postupně. Nejdříve bylo třeba splnit mise v Los Santos než jste se dostali do první části venkova a pak postupně do dalších částí světa. Musím se přiznat, že jsem se zasekl hned v prvním městě u mise OG Loc a ještě jedné mise kdy honíte vlak na motorce. Trvalo mi snad několik dní než jsem se přes tyhle mise dostal. Kromě poutavého příběhu, který vám nabízí pohled do černošské komunity San Andreas nabízelo velké množství zábavy v podobě randění s holkami, gamblování v kasýnu, závody, hraní kulečníku v barech, hraní automatů, prozkoumávání různých zákoutí, hledání eastereggů a tak dále. Osobně jsem mimo příběh strávil desítky a desítky hodin pouhým prozkoumáváním a blbnutím po mapě jen tak pro zábavu. K tomu všemu jste měli velké množství žánrových rádií, přes hip-hop, country, rock, disco až po reggae. K-DST bylo mé nejoblíbenější a celý jeho playlist i s reklamami si dodnes sem tam pustím v autě.

San Andreas zkrátka nabízelo mnoho zábavy na stovky hodin a pokud vám to nestačilo později byl vytvořen i multiplayer, který funguje dodnes. Nedávno jsem ho zkoušel znovu a stále je to zábava pokud hrajete s kamarády. Tehdy mi na hře snad vadila jen slabší grafika a obtížnost některých misí se kterými jsem se trápil celkem dlouho. Za mě je tohle však nejoblíbenější díl série u kterého jsem strávil spoustu času i několik let po jeho vydání.

Pokud jste milovníky starých dobrých arkádových stříleček, Huntdown je přesně pro vás. Tahle retro věcička od studia Easy Trigger je silně inspirovaná osmdesátkovými žánrovkami jako je například slavná Contra. Ručně malovaná grafika, osmdesátková elektronická hudba, pestrý arzenál zbraní a velmi dynamický gameplay, který vás nenechá ani na chvilku vydechnout a místy vám rozdupe nervy na maděru. To je Huntdown.

Hra se odehrává v blízké budoucnosti ve 21. století kdy se vy, jakožto Bounty Hunter ujímáte své role a musíte se v nemilosrdném světě zločinců vypořádat s veškerou pouliční chátrou na kterou narazíte. Máte na výběr celkem ze tří postav. Jsou to: Anna Conda, John Sawyerm a Mow Man. Každý z nich disponuje jinou základní zbraní. Já jsem si pro první průchod hrou zvolil Annu. Vzhledem mi připomněla Ripleyovou z Vetřelce :) V arzenálu zde pak najdete vše od lehkých samopalů, přes těžké kulomety, plamenomet, brokovnici, bazuku, granáty a různé výbušniny, díky kterým pořádně zatopíte nepříteli pod kotlem. Čím dál ve hře jste, tím méně je k vám hra milosrdná. Počty nepřátel se stupňují a Boss fighty vám i na střední obtížnost leckdy zaberou půlhodinku než je pokoříte. Hra samozřejmě podporuje lokální multiplayer pro dva hráče a pokud disponujete ovladačem tak doporučuji hrát spíše na něm než na klávesnici. Alespoň tedy pro mne to bylo mnohem lepší s ovladačem.

Pokud tedy milujete staré dobré arkádovky, atmosféru akčních osmdesátek, synthwave muziku a nemilosrdnou obtížnost tak tuhle kulervoucí věc velmi doporučuju. Asi nejlepší retro 2d střílečka za posledních X let co se tu objevila. Blazing Chrome, nebo Xeno Crisis zdaleka nedosahují takových kvalit jako je Huntdown. Nebýt některých až příliš těžkých Boss fightů tak tomu dám 100%. PECKA!

Tohle byla úplně první lovecká hra co jsem hrál. Kamarád na základní škole měl z časopisu Doupě dvd, které obsahovalo demo Trophy Hunter 2003. Na výběr tu byla jedna mapa, tři druhy zvěře, dvě pušky a základní equipment jako vábničky a tak dále. S tímhle demíčkem jsme si vystačili zhruba další dva roky protože se nám nedařilo sehnat plnou hru. Až někdy během sřední střední školy se mi podařilo sehnat plnou verzi hry. S kamarádem coby studenti lesnické školy jsme se ve hře opravdu vyřádili a v plné verzi jsme strávili snad i stovku hodin lovením. Byl to pro nás tehdy nekonečný zdroj zábavy. Tedy do doby kdy už to začínal být stereotyp. Dodnes když slyším tu hudbu z menu tak mě zavalí vlna vzpomínek.

Hra nabízela mapy různých prostředí nacházející se v severní americe. Mohli jste tu lovit jeleny wappity, grizzliho, medvěda černého, pumu, ovci tlustorohou, vlka a další. Na výběr bylo několik kulovnic s hledím, brokovnice či luk. Pak mnoho vábniček pachů, posed, stan, vozidlo na přesun a jiné vybavení vhodné k lovu. 

Velká škoda byla že trofeje se lišily pouze velikostí. Nebyli zobrazeny rozmanitěji. Například velikost toulců nebo paroží narozdíl od Deer Huntera kde už byly trofeje promakanější. I tak ale platilo, že čím větší trofej tím větší radost. 

Srdcová záležitost, kterou si vždy jednou za čas na chvíli zahraju a zavzpomínám.

Tak tedy Squadrons. Mnoho z nás čekalo na znovuzrození staré dobré série. Bohužel nic takového se nekoná. Od té doby co mají EA značku Star Wars to šlo s hrami tohoto universa poněkud z kopce. Snad jediný povedený titul byl Jedi: Fallen Order, který byl čistě Singleplayerový. Ale pojďme se podívat co nám Star wars Squadrons přineslo, nebo spíše nepřineslo.

Začnu tím co se mi na hře líbilo. Hra má nádherné grafické zpracování a ozvučení. Taktéž zpracování interiéru u stíhaček se povedlo na jedničku. Rozhodně jedna z nejlépe vypadajících her co jsem hrál. Dalším plusem byly vcelku zábavné dogfighty a i přes všechny možné neduhy mě dokázal některé vesmírné bitvy vtáhnout.  Bohužel tady končí ta pozitivní stránka hry.

Předem bylo známo, že hra bude zaměřena na multiplayer, který ve výsledku není nijak zábavný.  Singleplayer je žalostně krátký, který dohrajete za jedno odpoledne a multiplayer vás zabaví na pár desítek minut. X-Wing vs. Tie Fighter, který byl ve své době jako první hra ze série zaměřen na MULTIPLAYER a byl kritizován za nedostatek obsahu, i tak oproti Squadrons obsahoval 30 misí! Zde jich najdete pouhých 14 plus prolog. Není tu žádná instant action, žádná tvorba vlastních misí jako to bylo u X-Wing Alliance kde jste si mohli vytvořit bitvu obřích rozměrů. Jen ubohý practice mod a pak fleet battles vs AI. To je všechno co vám EA nacpe. Žádný dodatečný obsah do budoucna se navíc nekoná. Hra má tedy minimální životnost. Ten krátký příběh co tu máte navíc není žádný zázrak a charaktery jsou otravné. 

Co dál? Lítatelné stroje. Těch je tu taky poskromnu. Za Novou republiku si zalítáte pouze za X-Wing, A-Wing, B-Wing, Y-Wing a U-Wing. U impéria tu pak máme Tie Fighter, Tie Interceptor, Tie Bomber a Tie Reaper. Zatímco v posledním titulu X-Wing Alliance z roku 1999 můžete lítat až ve 27 strojích tady máte jen tohle. Dřív se navíc všechny lodě navíc musely modelovat. Myslím že dnes můžete jakýkoliv model naskenovat, převést ho do hry a hotovo. Přesto nebyli schopni dodat dostatek lítatelných strojů. Ovládání u některých stíhaček i když se nejedná o simulaci bylo utrpení. Zvlášť u X-wingu jsem měl pocit, že řídíte nějakou supertěžkou loď, která nedokáže pořádně manévrovat. Nemožnost ručně vysouvat křídla do útočné pozice a ručně skákat na rychlost světla je taky zklamáním i když jde jen o drobnosti. Prostě proč to tu nemůže být když dříve to šlo? Pilotování je tu někde mezi Simulátorem a arkádou. Oproti původním dílům tu je i zjednodušený management energie převádění do šítů, motoru a zbraní což může mnoha lidem sednout víc než komplexnější původní provedení. Tady musím podotknout, že to mě nijak zvlášť nevadilo a možná i více vyhovovalo. Za každou dokončenou misi dostáváte medaile, které jsou vlastně úplně k ničemu protože vám nic neodemykají a nemáte žádné osobní ohodnocení, tak jako to bylo ve starých dílech. Briefingy jsou odfláknuté, tak že se z nich nedovíte v podstatě nic a nemůžete ani taktizovat na přehledné mapce jako ze starých X - wingů. 

Co dodat? EA za celou dobu co měla tuhle značku nedokázali vůbec využít její potenciál a kromě Jedi Fallen Order, zprasili co mohli. Tahle hra šla po dohrání okamžitě z disku a pro uklidnění jsem si musel nainstalovat X-Wing Alliance, který je definitivním dílem této série. S modifikací XWAupgrade hra vypadá pořád famózně. No uznejte sami odkaz Nechápu ten downgrade oproti devadesátkovým hrám, které byly komplexnější, lepší a obsáhlejší.  Velké zklamání, ale co se dalo od EA čekat že.

Když mi bylo 13 nebo 14 let tak mi mamča domů přinesla na DVD film, který musím vidět. Že prý je to klasika na které byla ještě v kině za hlubokého totáče když byla ve stejném věku. Byl to první díl Vetřelce od Ridleyho Scotta. Od té doby miluju tohle universum a také první tři filmové díly. Když byl oznámen titul Alien: Isolation pyšnící se hororovou atmosférou původního Vetřelce z roku 1979 okamžitě jsem zpozornil a ještě rok před vydáním jsem měl hru předobjednanou.

Mé přání se naplnilo. Atmosféra a prostředí Ridleyovského Vetřelce byla famózní. Hrajete za Amandu Ripleyovou, která má stejně tuhý kořínek jako její mamka. Časově je děj zasazen mezi první dva filmy, kde se Amanda pokouší najít nějaké stopy, které by jí mohli dovést k její matce. Když se nakonec dostane na stanici Sevastopol, kde mají letové záznamy z lodi Nostromo, sranda začíná. Už od začátku je vám jasné, že tohle nebude žádná procházka růžovou zahradou. Nepůjde o žádné sestřelování hord vetřelců nýbrž o to jak dlouho se vám podaří zůstat naživu schovaný před jediným Vetřelcem. Hororová a dramatická atmosféra se krásně buduje už do samotného začátku. Loď designovaná stejně jako Nostromo na vás působí mnohdy až nepříjemně familiérně a vy jen čekáte na jakém rohu číhá smrt. Zároveň se ale s úžasem kocháte všelijakými hejblátky a udělátky. Krčíte se v koutech a doufáte, že dalších pět minut ještě přežijete. Mnohdy jsem se tak při samotném hraní cítil jako v pasti a neměl jsem nervy na to dál pokračovat, ale hra mě tak vtáhla, že jsem se stal samotnou Ripleyovou.

Jak jsem již zmiňoval hra je co do vizuálu i hudby designovaná podle prvního sedmdesátkového Vetřelce a těžko říci zda by atmosféra fungovala tak skvěle kdyby loď udělali více "moderní" a soundtrack se nepodobal hudbě Jerryho Goldsmitha. Po většinu hry plníte poněkud triviální úkoly. Dostaň se sem, vypni tohle, zapni tohle, seber tamto. Z toho se časem stává rutina a ke konci hry se to už začne zajídat. To je snad jediný neduh hry, který mi vadil. Výborná je ve hře nepředvídatelnost Vetřelce, kterému se mění algoritmus při každém hraní až na pár míst kde je skript a čím těžší obtížnost máte tím větší a nebezpečnější smysly Vetřelec má. Slyší váš dech, vaše pípání detektoru, vaše kroky. Je třeba se mít neustále na pozoru a dávat pozor i nad sebe jestli něco nečíhá v šachtách. Občas z nich totiž vytéká odporný sliz a je slyšet velmi nepříjemné syčení.

Těžko říct, jestli jsem někdy hrál lepší hororovou hry než tuhle. Spojení Vetřelce a hororové atmosféry kde bojujete o holý život za velmi povedený strong female character je přesně to co jsem si vždycky chtěl zahrát, a tenhle titul tak patří mezi moje nejoblíbenější hry vůbec i když jsem umíral pořád a pořád dokola. Je pravda, že po první dohrání jsem dlouho váhal zda mám ještě koule na to si to dát znovu a jestli to moje nervy vůbec vydrží, ale povedlo se. Výborná věc, která se vám zaryje pod kůži a nepustí vás.

A pokud vám to nestačilo v DLC misích se objeví postavy z prvního filmu, které dabují samotní herci, za které si můžete zahrát slavné filmové sekvence.

Po letech opět dohráno! Zátah v pekle na zemi za jedno odpoledne. A je to pořád skvělá pekelná jízda a i po takové době je vidět že stařičký DOOM neztrácí na kvalitě. Ba naopak, zraje jako víno. Tohle byl vůbec první DOOM, který se mi dostal pod ruce. Na základní škole jsme měli v počítačové učebně předinstalováno několik titulů. Patřili mezi ně například Aliens vs Predator, Half-Life, Driver, Grand Theft Auto, nějaké díly Moorhuhn a DOOM 2: Hell on Earth. Zatímco zbytek třídy pařil AvP či Half-Life já se rychle zamiloval do DOOMA. Velmi mi připomínal mého oblíbeného Wolfa-3D. Tehdy jsem ovšem nevěděl, že jde o věc vydanou stejným studiem ID software. Důležité však bylo že hra mě chytla do svých pekelných spárů stejně rychle jako kdysi Wolfenstein-3D. Bohužel při hodinách informatiky nebylo dostatek času na to abych stihl hru vůbec někdy během školního roku dohrát. Naštěstí jsem vymyslel plán jak uskutečnit úspěšné dokončení. Moje mamka působila a stále půspobí na této základní škole jako učitelka. Přemluvil jsem jí tedy zda by nemohla zařídit dvě nebo tři odpoledne v týdnu, kdy bych měl celou učebnu pro sebe a mohl hrát. Povedlo se.

Byl jsem radostí bez sebe a tak jsem se mohl vrhnout na debordelizaci země za přítomnosti těch nejhorších kreatur, které vyvrhlo samo peklo. Hutná a temná atmosféra, skvělá hudba, hordy nepřátel. Byl jsem unešen. Hra je dodnes pro mě o chlup lepší než první díl. Dvojka přináší několik nových nepřátel a plejádu nových zbraní, mezi které se zařadila legendární dvouhlavňovka (boomstick chcete-li) motorová pila či BFG 9000. DOOM dvojka je i více obtížnější než jednička a design levelů působí víc komplexně. Musíte se prostřílet skrz 30 levelů plus dva bonusové. V jednom z bonusových levelů je také obsažena první mise z Wolfensteina 3D což bylo pro mne příjemné překvapení. V poslední levelu "Icon of Sin musíte mít zatraceně tuhý kořínek aby jste sundali finálního bose mezitím co na vás chrlí hordy nepřátel. Jo a nejvíc jsem se pobavil u levelu Barrels o' Fun.

DOOMOVI zkrátka není co vytknout. Je to perfektní hříčka a král žánru fps. Nikdy a nic nepřekoná ten skvělý pocit při vymetání hord pekelných za zvuků motorové pily či dvouhlavňové brokovnice. hra poskytuje nekonečně moc zábavy a nikdy vás neomrzí. Důkazem toho je plno modifikací, které hru stále vylepšují a pokud se někomu zdá například vizuální stránka poněkud zastaralá může vyzkoušet brutal Doom, či project brutality který je velmi povedený. DOOM 2 Hell on Earth je věc, kterou bych si chtěl záhrát i na smrtelný posteli. A teď mne omluvte. Mám takový pocit, že si to dám ještě jednou.

Rip and Tear!

Rip and Tear until It's done. Doom Eternal se ke mě dostal asi s půl ročním zpožděním po vydání. Už od první videoprezentace jsem věděl, že hra bude mnohem dynamičtější a nedá hráčovi ani na chvíli vydechnout. To že hra bude mít komplikovanější systém gameplaye a dokonce managování zdraví nábojů či brnění jsem poznal hned v prvních dvou misích kdy mi bez milosti byly rozdrceny koule a moje nepotlačené ego, které spustilo hru na obtížnost Ultra Violence dostalo na prdel.

Doom Eternal se poněkud liší od svých předchůdců tak, že vám nedává moc na výběr jak zabíjet své proslulé nepřátele. Hra má nejen mnohem zběsilejší tempo, ale také vás nutí používat různé druhy zbraní na určitý druh nepřátel. U pinkyho se například musíte lstivě dostat za jeho prdel a nasypat mu ze svého boomsticku jinak si ani neškrtnete. Zkrátka na každého démona účinkuje něco jiného a to je třeba velmi rychle a bez rozmýšlení při zběsilém tempu hry využívat což může být pro mnoho lidí naprosto frustrující. Já jsem si však tento styl hraní velmi osvojil a jakmile jsem přišel na tento koloběh byl jsem k nezastavení. Stačí vědět kdy využít motorovou pilu k doplnění zdraví či nábojů a v podstatě se stanete strojem na zabíjení a s řádnou dávkou metalu od Micka Gordona co vám hraje v pozadí se dostanete do herní Nirvany. Během svého putování levely narazíte opět na secrety, kde tentokrát můžete sbírat vedle figurek i vinylové desky, které si pak můžete ve své pevnosti pouštět. V pevnosti se dá dělat více věcí. Třeba si zahrát původní dva doomy na stařičkém PC co má Doomguy ve svém pokojíčku. Dále tu máte své "Ripatorium, kde lze trénovat boj s démony.

Velmi otravné na této hře však bylo všelijaké proskakování sem a tam z rampy na rampu, z útesu na útes ve stylu Maria. Kolikrát jsem umřel víckrát jen proto, že jsem někam spadl kvůli špatně směrovanému skoku. Někdy toho bylo až přespříliš. Je pravda že při druhém hraní už jsem takový problém neměl, ale napoprvé to byl horor. Zasekl jsem se tak na desítky minut na jednom místě. Co mi však asi vadilo nejvíce byl design některých levelů, které na mě působily moc "fantasy". Nepůsobilo to vůbec "Doomovsky".

Příběh je průměrný, kdy se stejně jako v Doomu II Hell On Earth přesouváme na zemi po předchozím díle. I přesto je zde vskutku několik zábavných momentů a easter eggů. Použití BFG 10 000 jako teleport pro Doomguye přeci není žádný problém a vystřelit si jentak díru do Marsu taky ne.

Po této zběsilé jízdě a druhém dohrání jsem usoudil, že je to asi jedno z nejlepších FPS, které jsem kdy hrál. Málokdy kdy se mi stane, že bych dostal během hraní do téměř meditativního stavu. Jakmile se opravdu soustředíte na styl gameplaye, který tato hra vyžaduje okolní svět se vypíná. Jediné co tedy hře můžu vytknout je design některých levelů a skákání po platformách. Nový styl hraní vyžaduje absolutní koncentraci a nebude určitě pro každého. Každopádně já po každém dohrání cítím pocit zadostiučinění, že jsem zase jednou pomohl zastavit invazi pekelníků. Doom Eternal si mě získal a bude jistě patřit mezi mé nejoblíbenější hry vůbec. Je to pekelná jízda se vším všudy.

Jakožto fanoušek profláklých strategií Pharaoh a Caesar III, jsem se na tuto hru opravdu těšil již od zveřejnění prvního traileru. To že hra je z české dílny mne velmi překvapilo a tak jsem se nemohl dočkat co Nebuchadnezzar, který je zasazen do starověké Mezopotámie přinese. Nová budovatelská strategie, která půjde ve stopách her od Impression games ve starém dobrém 2D ztvárnění bylo něco co jsem na herním trhu opravdu postrádal.

Při spuštění hry mne zarazilo, že nabízí pouze kampaň nikoliv samostatné scénáře. Dále mi přišlo divné že i pro změnu jazyka (tedy do českého) jsem musel hru restartovat. Tohle jsem viděl u hry poprvé. Po spuštění kampaně jsem si gameplay opravdu užíval, ale každou minutou mé nadšení postupně začalo opadávat. Asi u páté mise kdy jsem se prokousával hlouběji herními mechanizmy jsem zjistil jak moc hra postrádá nějaký větší smysl a výzvu. Ono se zde totiž prakticky nedá nic pokazit. Nevím zda vývojářům vadily ve Pharaohovi či Caesarovi věci jako: vliv bohů, požáry, vojenské útoky či hroucení budov a nemoci, ale zde nic takového není. V podstatě můžete odejít od počítače na půl hodiny pryč, nechat hru běžet a nic se nestane. To je pro mne poněkud frustrující. Není zde žádné riziko sesuvu budovy či nějaké přírodní pohoromy, která by nějakým způsobem negativně ovlivnila vaší hru. Je tu sice velmi povedeně promakaný mikromanagement (například musíte určit trasy obchodníkům či roznašečům vody kam mají chodit aby se domy rozjvvíjely nebo určit počet zaměstnanců na farmách cihelnách, úplná kontrola nad karavanou, zajišťování krásy okolního prostředí pro měšťanskou vrstvu atd..) ale hru to vůbec nezachraňuje. Hraní vás tak po několika hodinách rychle omrzí. Náhodné události dodávaly hře větší hloubku a to zde bohužel není. Dokonce i stavění monumentu mi zde přišlo mnohem jednodušší a rychlejší. Ve pharaohovi trvalo postavit pyramidu neskutečně dlouho. Zde máte velký chrám postaven za poloviční dobu pokud máte dostatek materiálu.

Nemohu úplně řici, že bych hru nedoporučil. Bez náhodných událostí a katastrof se ze této hry stává jakási meditativní hříčka, u které můžete naprosto vypnout a budovat si město gigantických rozměrů dle libosti. Pokud někomu ve hrách Pharaoh nebo Caesar vadili tyto věci, tak zde si určitě přijde na své a naprosto nerušeně si může s radostí stavět. Velkou výhodou je že hra je plně modovatelná a tak věřím, že se najde někdo kdo do hry určité elementy časem přidá a hra tak získá větší hloubku. Za mne však bohužel velké zklamání.

Tenhle kousek se na mém seznamu historicky zapsal jako druhá hra, která se ke mě po Wolfensteinu 3D dostala. Na stařičkém pc se sytémem Windows 3.1. a s černobílým monitorem bylo několik předinstalovaných her, jak jsem již zmiňoval v komentáři u Wolfa-3D. No a mezi nimi byla také tato hříčka, u které jsem proseděl desítky hodin.

Ihned ze začátku jsem si osvojil řízení a jezdil jeden závod za druhým až do zbláznění. Průjezdy tunelem byly legendární. Richmond ve svém komentáři zmiňuje velmi lehkou obtížnost a musím mu dát za pravdu. Také jsem prováděl bizarní taktiky, aby závod vypadal alespoň trochu zajímavě. Pokud se dobře pamatuji, dokonce jsem formuli otáčel a jel zpět, když jsem měl moc velký náskok. Vím že i u stejné hry akorát s motorkami jsem to praktikoval. Bohužel si nevzpomenu na jméno, ale zřejmě byla od stejného studia. Dále mi vadil malý výběr vozů. Byl zde na výběr Williams, McLaren a Ferrari což bylo vskutku málo. Hra po hodinách a hodinách hraní však postupně začala ztrácet na zábavnosti. Po přechodu na Need for Speed v té době, jsem se již nikdy ke Grand Prix Circuit nevrátil, ale přemýšlím že si jí z nostalgie někde pokusím stáhnout a znovu si zajet alespoň jeden závod.

Je vidět, že tuto hru považuje mnoho lidí za svou první hru a velkou klasiku, kterou v mládí hojně hráli. Jako za první kousek v tomto žánru jí vděčím za spoustu zábavy, ale bohužel už ve své době zřejmě nepatřila mezi top závodní hry a byla mnohými překonána. I tak se ale jedná o hru která nikterak neuráží.

Myslím že nebudu mluvit z cesty když řeknu, že toto je nejlepší díl série Call of Duty "Ever Made". Ač je to pouze datadisk k prvnímu dílu, tváří se jako samostatná hra a je dokonce obsáhlejší a přidává mnohem více věcí než nalezneme původním dílu, nemluvě o větší obtížnosti. Proto ho také nenazývám datadiskem, nýbrž dalším uceleným dílem. Byl to, pokud se nemýlím, poslední expansion pack v této sérii, kde potřebujete instalovat soubory do původní hry. Tato hra mě zasáhla u stejného kamaráda, který mi ukázal Gothic 2. Bylo to rok po vydání United Offensive a když jsem viděl epickou bitvu v Ardenách byl jsem omámen. Do té doby jsem neviděl dynamičtější hříčku. Ještě ten den jsem musel CoD mít i s prvním dílem doma. Okamžitě jsem však spustil UO a zahrál si ho jako první.

Hra je klasicky jako první díl rozdělena na tři kampaně. Americkou, britskou a sovětskou. Mně osobně bavila nejvíce americká část. Ve hře je oproti prvnímu dílu, více misí, zbraní, deployovatelný kulomet, možnost sprintovat a mnohem lepší a rozmanitější multiplayer ve stylu Battlefield. Do hry více hráčů přibyla možnost ovládat tanky, jeepy a jiná vozidla, včetně obsluhy děla. Hráč tak měl možnost zažít opravdu epickou bitvu když se sešel maximální počet hráčů (Někdy i 120 lidí). Diverzní jednotky jsou samozřejmostí. Nechápu ten nelogický krok zpět co se týče multiplayeru u Call of Duty 2, který se již soustředil i na konzole, stejně tak i pozdější díly. Co dosáhlo v UO vrcholu, bylo následně odstraněno a to je velká škoda. Příjemný překvapením a malou změnou byla mise v bombardéru B 17 v britské kampani, kde se účastníte vzdušné bitvy nad Holandskem coby kulometčík. Sovětská kampaň byla pro mne nejméně zábavná a možná to bylo kvůli tomu, že mi přišla nejtěžší a neměla tak zajímavé prostředí. Celkově mi rusáci nikde nepřišli sympatičtí (No one step backward comrades. If you know what i mean).

Call of Duty United Offensive je pro mě nejenom nejlepším dílem a vrcholem série, ale také jednou nejlepších FPS her, které jsem kdy hrál a to také díky vydařenému multiplayeru. Hře bych mohl maximálně vytknout jen již zmíněnou nezábavnou sovětskou kampaň a občasný spawn nepřátel do nekonečna, dokud nesplníte daný úkol. Skvělá věc, kterou si dávám s potěšením znovu a znovu.

A jedna skvělá hláška z druhé americké mise: Soldier: "Hey Sarge, we got us prisoner right here! Looks like an Officer." - Sgt. Moody: "What the hell...Salute him...I'll be right up."

Je léto 2006 a já směřuji ke svému dobrému kamarádovi, abych ho vytáhl ven a my mohli společně jít provést nějakou lumpárnu. Po zazvonění mi otevírá jeho mamka a oznamuje mi, že je nahoře u počítače a mám jít dál. Po příchodu do jeho pokoje se ptám zda jdeme ven, ale on mi hořce oznamuje: "Až dodělám quest". Když se dozvídám, že hraje Gothic 2, říkám mu že je to nějaká pí*ovina a že se na to má vy*rat a jít ven, tak mě jen pošle někam a hraje dál. Asi po hodině hraní, několika mých poznámkám a mé analýze této hříčky se nakonec zeptám, zda by mi jí mohl půjčit, že bych si to také chtěl vyzkoušet. Ještě tentýž večer tedy usedám k počítači a zapínám Gothic 2. První díl série, který jsem si zahrál a okamžitě se z tohoto setkání stává láska na velice dlouhá léta. Takto došlo k mému osudnému setkání s mým nejoblíbenějším RPG pod sluncem.

Gothic je vyjímečný tím, že má nenahraditelnou atmosféru a to především v prvních dvou dílech. Je to velice temné a bezútěšné prostředí, kde na vás za každým rohem číhá nějaké nebezpečí. Hra si mě především získala svým "literárním" stylem vyprávění a svým středověkým prostředím, na kterém je vidět, že hra pochází z Evropy. Živý svět je plný, barvitých charakterů, které se potýkají se svými každodennímy problémy. Hra by se také mohla pyšnit titulem "Hardcore RPG", protože ze začátku jste opravdu jedno velké nic, které sotva umí držet meč v ruce a zabije vás na dvě rány téměř cokoliv. Nemáte zde žádné ukazatele questů či míst. Vždyť i mapu se musíte nejdříve koupit za 200 zlatých. Hra se vás tak vůbec nesnaží vodit za ručičku jako to dělá většina RPG her. Dále se mi líbilo, když jsem si mohl vybrat k jaké frakci se mohu přidat. Nikdy jsem však ještě nehrál za mága. Získávaní dovedností přes učitele je také typické pro Piraně a jinde jsem tento způsob učení neviděl. Svět v Gothicu je obrovský a při každém dalším hraní jsem objevoval něco nového. Později jsem také začal využívat bugy ve svůj prospěch a tak jsem si dost usnadňoval hraní. Ovšem nepříjemné bylo ,pokud se vám bug objevil u některých z hlavních questů a bránil vám v postupu. Pak když nebylo cesty ven jsem toto musel řešit přes "MARVIN MODE", tedy přes cheaty. Ale to opravdu jen v krajní nouzi, kdy nebylo možné příběh posunout dál. Co se týče příběhu samotného tak, to není nic výjimečného. Vcelku průměrný příběh, který ovšem nijak neuráží.

Grafika mě v té době nijak zvlášť neočarovala, ale i přesto měla své kouzlo a atmosféru, kterou si drží do dnešních dní. Při posledním hraní jsem si do hry přidal grafický mód L'Hiver a Directx 11 a musím říci, že hře to velmi pomohlo a vypadá lépe.

Co mě velmi těší, tak je obrovská komunita hry, která je aktivní jak ve světě tak u nás. Do hry stále vznikají nějaké modifiakce, addony a také datadisky. Posledním velkým projektem je polský datadisk nesoucí název "Historie Khorinisu" a je ve vývoji již několik let. Poláci to dotáhli tak daleko, že si pozvali své původní dabéry a kompletně nadabovali celou hru. Myslím, že tohle mluví za vše. Žádná jiná hra snad nemá takto oddanou komunitu jako má Gothic a to protože je to výjimečné RPG, které se zapsalo do srdcí mnoha lidem a mě také. Žádnou jinou hru nehraji tak často jako je Gothic 2. Každý rok si ji nainstaluji i s datadiskem Noc Havrana a užívám si jí plnými doušky. Pro mě je Gothic 2 láskou na celý život, protože jsem u jiné hry nestrávil tolik času. Je tak skvělá, že se raději vykašlete na svého dobrého kamaráda a budete raději hrát. Pro mě další srdeční záležitost.

Tato legendární hříčka mi otevřela dveře do herního světa, coby šestiletému capartovi. Někdy v roce 1997 jsem u mé babičky dostal svolení zahrát si na jejím stařičkém počítači s černobílým monitorem a se systémem Windows 3.1. kde bylo předinstalováno několik her. Mezi nimi byla také nenápadná ikonka vypadající jako otevírající se dveře a pod ní nápis Wolf-3D. Když jsem hru spustil vyskočilo na mě menu a já spustil novou hru s výběrem první epizody s názvem: Escape from Wolfenstein.

Hra mě od první chvíle vtáhla a já s velkým úsměvem na tváři střílel nácky. Jelikož jsem byl hraním nepolíben, grafika se mi líbila i přesto, že byla v té době zastaralá. Zvuk byl opatřen PC speakerem, který vyluzoval roztomilé zvuky. Záhadou mi bylo ovládání, které jsem si tehdy nebyl schopen přenastavit a tak jsem si zvykal pouze na samotnou myš, kterou se chodilo a zároveň i střílelo. Dnes bych toto praktikovat nemohl. Trochu mi vadily některé levely, které byly opravdu jedním velkým bludištěm a trvalo mi někdy i hodinu než jsem byl schopen dostat se na konec. Druhy nepřátel jsem rozlišoval důkladně, protože na každého jsem si bral jinou zbraň pokud byla k dispozici. Musím podotknout, že zbraní na výběr nebylo moc a už tehdy bych uvítal větší sortiment. S bossy jsem měl ze začátku velký problém ale díky rotačnímu kulometu se dali nakonec zvládnout. Později, když jsem byl ve hře téměř u konce kamarád mi prozradil onen slavný cheat "ILM", který vám přidá všechny zbraně, náboje a zdraví. Samozřejmě jsem neodolal a v poslední epizodě jsem cheat využíval.

Hru jsem si i po více než dvaceti letech znovu oprášil ve formě verze Brutal Wolfenstein 3D a voilà. Stále je to zábava i po tolika letech. Samozřejmě s lepším ozvučením, přidanými zbraněmi a také vylepšenou grafikou. Atmosféra hry je skvělá a pro mě snad i lepší než v prvním Doomu, který mě zasáhl až na základní škole o pár let později. Wolfenstein 3D je pro mě srdeční záležitostí a není pouze jen vzpomínka na dětství ale i na babičku u které jsem díky této hře strávil více času než bych tehdy byl ochoten strávit za normálních okolností.