Před pár dny jsem zde na Databázi v jedné z diskusí polemizoval o tom, že konečný pocit ze hry může být zcela nezávislý na hloubce herních mechanismů, a tudíž, že "víc hra" nutně neznamená "lepší zážitek". V Telltale by měli být sakra rádi, že to někdo pořád vidí, jako to vidím já, protože jejich lenost a neochota jakkoliv inovovat svůj engine a gameplay je naprosto nevídaná. Hra je samozřejmě víc, než jen suma jejich částí, nicméně je pravda, že jednolitost QTE, jakožto i adventurních epizodek a dialogů, která se táhne napříč celým portfoliem studia od roku 2012, kdy vyšla první epizoda The Walking Dead, je až směšná, a musím říct, že mě celkem upřímně pobavilo, když už jsem asi po devadesáté za poslední tři roky musel mačkat Q, abych odtlačil kládu.

Nicméně banality stranou, atmosféru seriálů od HBO se podařilo zachytit velice slušně. Nejde ani tak o estetické zpracování, které je, troufám si říct, přinejmenším odfláklé, ale spíš o onen permanentní tíživý pocit nejistoty, kdy si nikdy nemůžete být jistí, zda ta či ona postava zemře. Ačkoliv je spekulativní, zda takovýto způsob psaní osudů hrdinů má nějaký hlubší smysl, než jen ukájení autorova nutkání "šokovat" čtenáře, potažmo hráče a diváka, nesmyslnou a pokud možno brutální smrtí jakékoliv postavy, která je zrovna na ráně (jednou jsem četl interview s George R.R. Martinem, a dostal jsem dojem, že ten člověk k ničemu nesměřuje a vůbec neví, co v těch knihách dělá). Napodobit se ho podařilo na výbornou, a já si troufám tvrdit, že to asi ani nebylo tak těžké. Stejně tak můžeme debatovat o tom, a v takové debatě už jsem se jednou ocitl, jestli má vůbec hráč možnost něco nějak zásadně ovlivnit. Na to nám doopravdy dají odpověď až další díly série, ale já bych k tomu řekl snad jen to, že je zbytečné rozebírat, která věta měla vliv na to či ono nebo jestli vůbec cokoliv mělo vliv na něco, pokud se nebavíme čistě o herním designu. Důležité je to, co se stalo, a uvažovat o tom technicky, mi přijde asi jako řešit, že budova v jiné hře je ve skutečnosti jen kvádr s texturou, ne opravdová stavba, nebo že bílá skaliska na pozadí dobrodružného filmu jsou jen zelené plátno.

Přes všechny výtky, které ke hře, nebo lepé řečeno k celému dílu Telltale, mám, se mi tenhle interaktivní spinoff Hry o trůny líbil. Škoda jen, že ten přechod od malého indie studia, které se snaží prosadit s vlastní filmovějším stylem herního vyprávění, k továrně maniaků, kteří zkouší, co všechno ještě jde zasadit do jejich enginu, je tak evidentní.

Justine se může na první pohled zdát být dosti extrémní záležitostí. Platí tu stejná pravidla, jako v The Dark Descent, tedy že při setkání s monstrem se nemůžete bránit, pouze utéct či se schovat, jenže zde navíc po smrti opravdu končíte a možnost hru uložit je vám odepřena. To je samo o sobě celkem silná káva, když vezmu v potaz, že původní Amnesii jsem hrál v krátkých úsecích, protože jsem se zkrátka tolik bál.

Nicméně, jak by řekl agent Cooper z Twin Peaks: "Nic není tak hrozné, když z toho dokážete odstranit strach." V podstatě se jedná o celkem krátkou procházku po blíže nespecifikovaném sklepení patřící jedné zvrhlé duši, ve kterém ovšem nezůstanete sami. Při svém útěku vám bude společnost dělat Justine prostřednictvím svých gramofonových nahrávek, několik obětí její hry, jejichž životy můžete uchránit před příšernou smrtí, a samozřejmě také hrstka monster, jenž vám budou často v patách.

Z herního hlediska se dá říct, že autoři zde vsadili spíše na adrenalin a strach než na nějaké logické problémy, byť tu na ně také narazíte, ale jejich řešení je zpravidla triviální. Monstra vám budou za krk dýchat častěji, než by bylo příjemné a předpokládám, že ze všeho nejvíc budete bojovat právě s oním, alespoň pro mě typickým, nutkáním hru vypnout a dalších děsivých 5 minut si nechat na další herní seanci. A v tomto, řekl bych, hra exceluje. Ovšem tvrzení, že hra zabere circa 2 hodiny času, se mi zdá poněkud nadnesené. Osobně bych to odhadl na necelou hodinu, a to je také důvod, proč se dle mě Justine nemůže řadit mezi ty nejvíc hardcore horrorové záležitosti. Všechno je to za vámi dřív, než pomalu začnete přicházet o rozum, což je sice na jednu stranu úleva, na druhou stranu to nechává prostor pro větší výzvy.

Za zmínku stojí ještě snad konec samotný, kdy se příběh ukáže být přece jenom o něco zajímavější, než se zpočátku jevil. Hlavní postavou hry, stejně jako prznitelkou vězňů v téhle kobce, je právě jedna postava - Justine (i když to těžko považovat až za takové překvapení, jelikož je často slyšet ženské zvuky při různých pohybech). Ta je evidentně šílená, tudíž ke konci dojde k odhalení, že monstra, která vás permanentně pronásledují, vlastně vůbec monstra nejsou. Jsou to její nápadníci a lidé, kteří se jí snaží pomoct, zatímco všechny nástrahy a mučící nástroje, na které narazíte, vlastně nachystala ona pro sebe samou.

Hra nelže, když na začátku tvrdí, že tentokrát to bude zkouška charakteru. Ovšem netřeba propadat panice, není to až taková noční můra, jak by se mohlo zdát.

Binary Domain na mě udělala tři dojmy. Ten první byl dost špatný - úvodní část, kdy musí protagonista Dan, který vypadá a zní jako ten nejstereotypičtější americký sci-fi mariňák, jakého si dokážete představit, a jeho parťák Bo, který zase působí jako ten nejstereotypičtější americký sidekick, jakého kdy Japonsko zplodilo, překonat obří zeď, která odděluje dystopické Tokyo od bouřlivého oceánu, je ošklivá, nudná a skoro až protivná svým nutkáním neustále prezentovat takřka post-apokalyptickou válku mezi lidmi a roboty jako skvělou jízdu, ačkoliv tomu tak není. Neschopní hrdinové se v prvních dvou minutách prozradí a začnou si nesmyslně razit cestu skrze zástupy nepřátel jen proto, aby stejně nakonec nepozorovaně propluli za svým cílem na stěně tankeru. Všechno je šedé, rozmazané a po technické stránce ani ne moc funkční.

Ač si málokdy stěžuji na to, že je ta či ona hra moc konzolová nebo že se port pramálo povedl, tady bych si troufl tvrdit, že Binary Domain slouží jako zářný příklad, jak se to dělat nemá. Hra odmítla zaregistrovat mou výkonnější grafickou kartu, takže jsem byl odkázán na svůj nesrovnatelně méně výkonný Intel HD Graphics 3000, byť klobouk dolů před mým integrovaným čipem, že s tím tak odvážně popral. Ke všemu nelze vypnout akceleraci myši a nastavení citlivosti je taky dost ošidné, následkem čehož je dosti ztížené míření a těžkopádné ovládání vůbec.

Nicméně zpět k věci. Druhý dojem byl už mnohem, mnohem lepší, a to když se Dan a Bo po zhruba první půlhodině hraní setkali se svými kolegy z Rust Crew - Charliem, Rachel a Faye. Hra najednou začala působit, jako by jí záleželo na jednotlivých postavách a na tom, jak se k nim chováte, či jak se ony chovají k vám. Akce najednou dostane o něco sofistikovanější a pomalejší spád, příběh se přenese do komornějšího prostředí a ukáže se, že přece jenom dojde na víc, než jen na frenetickou střelbu. Zatímco na začátku vás hra bez dlouhého vysvětlování vhodila do akce, takže jste moc nevěděli proč a co vlastně děláte, před polovinou hry už budete celkem tušit, která bije, že bojujete s něčím, co by se dalo popsat jako roboti v lidském těle, a on je to kupodivu i celkem zajímavý námět, nebýt třetí fáze hry.

Poslední dojem, který na mě hra zanechala, přišel, když se evidentně autoři přestali snažit a svoje nápady začali sypat z rukávu bez ladu a skladu. Jedna přestřelka střídá druhou a co chvilku se budete muset vypořádat s několika bizarními roboty-monstry, kteří přicházejí jako na běžícím páse, takže vás z nich nejen rychle přejde respekt, ale nakonec vás pravděpodobně i otráví. Příběh se navíc začne nést v duchu toho, že hrdinové neustále před něčím utíkají, ideálně tak, že jedou v hořícím náklaďáku uprostřed dálnice, načež něco ostentativně vyhodí do vzduchu, jen aby se nakonec zamýšleli nad tím, jestli se jim podařilo setřást jejich pronásledovatele. Do hry se vkládají další postavy, které ovšem poznáte jen velmi povrchně a za běhu, takže mnohdy odejdou ze scény dřív, než zjistíte, jaký to vlastně mělo všechno smysl. Mnohé situace navíc vyloženě přestanou dávat smysl a prim tu hraje už jen destrukce pro destrukci.

Po dnešním upachtěném dohrání nemůžu říct, že by se mi Binary Domain nelíbila, ale navzdory svému poměrně inteligentnímu příběhovému pozadí se všechno stočí do jakési fantasmagorie bez hlavy a paty, která má zřejmě zaujmout zejména takovou tu "dudebro" cílovou skupinu, které je příběh celkem fuk, hlavně aby se nikdy nepřestalo střílet.

Ač to normálně dělám nerad, dovolím si tentokrát odrazit se od komentáře, který přede mnou napsal LIUWIL. Deadly Premonition je vskutku kultovní záležitost jako málokterá jiná, nicméně dovolím si oponovat tvrzení, že ji hráč buď láskyplně obejme, anebo, což je o dost pravděpodobnější, ji zavrhne během pár minut. Já sám jsem se nikdy ohledně hry necítil rozervaněji, a ještě při psaní těchto řádek jsem pořád nevěděl, jak ji dost dobře ohodnotit.

Stejně tak nevím, jestli dál pokračovat vypíchnutím všech kvalit, které hra má, anebo mluvit o jejích hrubých nedostatcích, které by se daly vyjmenovávat pěkně dlouho (což taky hodlám udělat). Skoro se zdá, jako by v Deadly Premonition nemohlo být jedno bez druhého. Hře punc geniality skutečně dodává její příšerné zpracování, a můžeme jen spekulovat, zda to byl úmysl nebo to tak prostě vyšlo. Zároveň však má spoustu pasáží, zejména ke konci, které jsou prostě hodně špatné bez dalších přívlastků, a živě si pamatuji, jak jsem se těšil, až to bude za mnou, což není skoro pro žádnou hru moc dobrá vizitka. Na druhou stranu se vývojářům z Japonska povedlo hned několik věcí, které se ve světě her vidí opravdu jen velmi vzácně, a za to si jich vážím.

Jenže píšu už třetí odstavec a pořád jsem nic neřekl, tak snad bych začal. První důvod, proč je Deadly Premonition opravdová vzácnost, je, že u něj zažijete snad celé spektrum běžných emocí - pobavení, smutek, zmatení, strach, nudu, překvapení, nevěřícnost, frustraci, dojetí, spokojenost, vztek, zvědavost... O každé by se dal napsat samostatný odstavec a každá pramení z jiné složky hry, zatímco vedle sebe všechny nějakým způsobem dokáží koexistovat a přicházet na scénu stejně rychle, jako zase mizí. Příběh, stejně jako všechno, zpočátku působí dojmem, že je výborný a postupně ve spirále (téměř doslova) klesá někam do hlubin. Z jedné poloviny je to až skoro drzá vykrádačka seriálu Twin Peaks, z druhé poloviny nedává vůbec smysl. Přesto má něco do sebe, jelikož městečko Greenvale má svoji osobitou atmosféru a je plné živoucích karikatur a podivných osobností. Bylo to až po dohrání, co jsem si uvědomil, že mi ony postavy, zejména protagonista York a jeho alterego Zach, vlastně docela přirostly k srdci, a že se mi Greenvale ještě úplně opustit nechce.

Člověk si nikdy nemůže být jistý tím, jestli si z něj autoři dělají šoufky, či zda to myslí vážně, ačkoliv v různých pasážích hry je to více evidentní než v jiných. Na obrazovce se mnohdy odehrává drama nebo nějaká brutální scéna, a agent York to suše komentuje větami typu: "This is a waste of time, Zach, let's go." Jindy jsou dialogy naprosto absurdní, avšak postavy se je snaží odehrát s vážnou tváří, což mě kolikrát donutilo natahovat krk a mhouřit oči v očekávání, jestli mi někdo vysvětli, co to mělo být zač. Na to se třeba rozezní kytarovka "Life is Beautiful", kterou jsem si v průběhu hraní nespočetněkrát pískal, a snažil se přitom vylovit botu z místní řeky. A aby toho nebylo málo, všechny postavy svoje party značně přehrávají, což vede k poněkud prkenné, avšak perfektní mimice a gestikulaci, která mě přivádí k druhému důvodu, proč se mi Deadly Premonition tak líbí. Je to totiž jedna z mála her, která na vás sype humor prostředky jedinečnými právě pouze pro hry. Svoje technické nedostatky, všechen ten špatný motion capture, primitivní skripty či jednoduchou mimiku dokáže otočit ve svůj prospěch a, místo aby, dejme tomu, jen vyprávěla vtipy, což je věc, která se může objevit de facto v jakémkoliv médiu, si dělá srandu z věcí, které prostě jinde než ve hrách nejsou. Těžko vysvětlit, dokud to neuvidíte.

Každopádně faktem zůstává, že v mnoha ohledech je DP otřesný zážitek. Říct, že některá designerská rozhodnutí se "tak úplně nepovedla" by byl eufemismus. Valnou část hry totiž strávíte nevysvětlenými souboji s hromadou nemrtvých nepřátel, které nejsou nikdy těžké, ale vždycky nudné. A to extrémně. Fakt, že pro ně není žádný důvod, jen přidává momentům, kdy jsem zase protočil oči v sloup a říkal si: "Ježiši kriste, už zase." Scény, kdy musíte někomu utíkat, působí směšně a neprakticky - kamera se dívá na to, co je za vámi, místo abyste viděli třeba to, že běžíte k překážce, kterou mimochodem představuje například deseticentimetrový schod, který musíte překročit stisknutím příslušného tlačítka, a York se kvůli tomu musí zastavit. Střelba je snad ze všeho nejhorší, protože ji můžete vykonávat jen z místa, za chůze nikdy, a hlavně je příšerné necitlivá (nebo naopak přecitlivělá), takže trefit i cíl dva metry od vás dá někdy zabrat.

Z uměleckého hlediska hra vůbec nedrží pohromadě. Zatímco absolutně se nehodící hudba k jednotlivým scénám je spíš úsměvná převážně v dobrém slova smyslu, grafická stránka je přímo ohyzdná, jinak se to nazvat nedá. Nejde mi ani tak o to, že je zastaralá, textury rozmazané a bla bla bla (nejsem robot, abych hru odsuzoval na základě technických standardů), ale spíš o to, že jí chybí jakákoliv jednotná vize, všechno je v odporných barvách, různé kvality a vůbec to dohromady nijak neladí.

Dál bych mohl zmínit katastrofální engine, na kterém hra běží, jelikož hra pořád padá, nahrávání nové lokace či scény trvá asi dvě hodiny, a to včetně případů, kdy chcete jenom nakouknout oknem do budovy, což dost odrazuje od jakýchkoliv explorativních choutek. Auta už by se dala ovládat hůř jen těžko. Z mnoha důvodů to prostě není dobrá hra.

Nicméně po dohrání mě Deadly Premonition nutí myšlenkami se vracet a upřímně pochybuji, že bych se do Greenvale už nikdy nevrátil. Nevím, co si od toho slibuji, ale tahle hra má prostě takovou atmosféru, která na vás nejenom těžce dolehne, ale ještě na vás ulpí dlouho po dohrání. Škoda jen, že to často vypadá, jako kdyby tenhle výtvor dala dohromady banda totálních amatérů, jejichž jediná zkušenost s tvořením her jsou vystřihovánky ze Sluníčka.

Když mi během hraní v mysli vyskakovaly řádky, kterými jsem chtěl začít tenhle komentář, nemohl jsem se rozhodnout, který by tuhle hru vystihl nejlépe. Možná "máte rádi kočky?", "pod svícnem je největší tma a všude okolo taky" anebo snad "tisíckrát a stále poprvé".

Víte, původně mě Pineview Drive nalákal na "přežívání v detailně propracovaném domě po dobu třiceti dní". Doufal jsem, že budu mít štěstí, a podaří se mi najít jeden z těch dobře ukrytých drahokamů někde na dně pytle, o kterých nikdo nic neví a že třeba objevím druhý Pathologic. Samozřejmě teď už vím, že můj nejoblíbenější virtuální zážitek má s tímhle máloco společného. Ano, Pineview Drive se skutečně odehrává během třiceti dní v opuštěném domě někde na pobřeží, zatímco máte pátrat po osudu vaší manželky, která zmizela před dvaceti lety. Během třiceti dní! Třiceti!! Před dvaceti lety! Dvaceti!! V jednom z nejškaredějších domů, které jsem kdy viděl! Jak "rozkrýváte" onu "záhadu", postupně vzpomínáte na to, jak se vaše žena děsila podivných přízraků a zvuků. A já se jí vůbec nedivím. Sám bych nechtěl žít v domě, kde na stěnách pořád visí creepy fotografie z 19. století a nad vstupem je umístěna hlava Belzebuba se zkříženýma mečema jen o pár desítek centimetrů níž. Člověk by řekl, že v roce 2014 by majitel mohl mít trochu soudnosti a jít alespoň kapku s dobou.

V této hře logika trpí a sténá. A zábava taky. Nechápejte mě špatně, nemám za to, že hra musí nutně být "zábavná", aby byla zajímavá, ale zde náplní všech vašich třiceti dní bude hledat klíče. Říkáte si, že by vám autoři mohli třeba podstrčit indicii, kde onen klíč najít? Kdeže! Proč si neprojít každej den všechny místnosti znova? Našli jste klíč? Bravo! Tak teďka najděte, do které klíčové dírky patří! Tohle ještě není taková otrava na začátku hry, kdy máte přístup jen do malé části sídla, nicméně jak můžete dojít dál a dál, z onoho běhání se stává martyrium. Přiznám se, že ke konci už jsem se díval i na let's play videa (což skoro nikdy nedělám), abych věděl, kde daný klíč najít, protože jinak bych zřejmě hledal doteď. A tohle vás čeká každý z těch třiceti dnů. Jeden by řekl, že by vám to mohlo být vynahrazeno alespoň stupňujícím se napětím při rozkrývání osudu vaší manželky, jenže to bychom asi chtěli moc. V osmadvacátém dni nejste o nic moudřejší, než v prvním. A když konečně dorazíte do cíle, vývojáři vás odbudou jedním z takových těch "střípky si poskládej sám" konců, což bych jim možná byl ochotnej sežrat, kdyby nějaký střípky byly. Lenost nad lenost, tohle.

Pineview Drive je jako Gone Home bez muziky a čtení. Navíc se vás neustále snaží vystrašit, nicméně málokdy to klapne, a když už, tak je to takovým tím způsobem, jakým vás mnohdy vyleká debilní kamarád, kterého jste neviděli a on vám zařve do ucha. Žádná psychologie tady v pozadí neběží, žádná nedostupná místa, o kterých byste si celou dobu říkali, co že v nich asi je, tu nejsou. Všechny místnosti si jsou podobné a je jich nesmyslně mnoho. Až na jednu výjimku se situace nijak nevyvíjí (přestane fungovat proud). Vždycky tak nějak tušíte, co se stane.

Ó a další bomba je tvrzení, že hra "pozná váš strach" a v závislosti na tom vám ubírá zdraví, což je nesmysl ze dvou důvodů. Dělá to údajně tak, že při nějaké "strašidelné události" sleduje, jak moc cuknete myší nebo jestli zastavíte atp. První důvod, proč je to blbost, je, že mnohdy se leknutí prostě nejde vyhnout (10 centimetrů před obličejem vám vyskočí přízrak), a tak přicházíte o život, ať chcete nebo ne. Druhý důvod je, že se do tohoto leknutí počítá i to, když se jen otočíte, abyste se rozhlídli po místnosti, zatímco ZAZVONÍ TELEFON (woo!) či SE OZVE "PST!" (aaa!). Autoři mají zřejmě velké sebevědomí ohledně vlastní strašidelnosti, ale tohodle by se prostě nikdo nikdy nelekl.

Když k tomu všemu přidám ještě pár otravných bugů, naprosto legendární repetetivnost (to se týká i lekacích scén) a nepříliš kvalitní optimalizaci, vychází mi hrozně líná slátanina. A to je fakt škoda. Nápad má hra výborný, atmosféru ze začátku slušnou a světlo zde vypadá krásně, jenže když je to nuda bez myšlenky, tak je to nuda bez myšlenky.

Vzpomínka na cestování po dálnici nula se mi ve mysli jaksi rozpíjí a prosakuje do ostatních vzpomínek, jako kdybych snad nikdy tuhle hru nehrál a všechno, co se v ní stalo, jsem opravdu zažil při svých cestách po světě nebo se mi to jen zdálo. Kentucky Route Zero je totiž krásná hra a velice zajímavý zážitek s minimem výzev a výborným, originálním způsobem vyprávění.

Hra nejenže nemá jasně určeného protagonistu, ony ani jednotlivé postavy, které na Route Zero potkáte, nejsou tak úplně definované. Vlastnosti a charakter jim totiž dáváte vy, a to tak, že vybíráte jak věty, které řekne Conway, postava kterou vám vývojáři svěří do péče nejčastěji, tak mnohdy i odpovědi na ně, které přísluší ostatním. Dochází tak k zvláštním situacím, kdy vaše volby příliš nerozhodují o tom, co se bude dít, nýbrž o tom, co se stalo. To je něco, s čímž jsem ještě jakživ neměl tu čest, a funguje to úžasným způsobem.

Přestože ještě není u konce, už teď můžu říct, že celá dosavadní jízda mi naprosto skvěle sedla. Graficky je vyjádřená sice málo, minimalisticky a krásně, nicméně naprostou většinu času se vám Route Zero bude zprostředkovávat textem. To je možná jediná věc, kvůli které tuhle hru nemůžu doporučit všem, jelikož je mi jasné, že mnozí od hraní neočekávají kvanta a kvanta životních příběhů a popisů starožitností. Myslím si ale, že ti, kterým tohle nevadí, budou nadšení. Hra má skvělou atmosféru, takovou tu, kterou určitě znáte z nočních zastávek na čerpacích stanicích při dlouhé cestě nebo procházek z opuštěných čtvrtí vašich měst. Třešničkou na dortu je pak soundtrack, se kterým autoři dělají parádní věci a určitě se vám vryje do paměti, až si poslechnete jedno z oněch hudebních vystoupení, která vás za celou cestu několikrát překvapí.

Já nevím, jak vy, ale já jsem si Kentucky Route Zero naprosto zamiloval.

Ačkoliv jsem byl párkrát v pokušení říct, že to není pravda, nakonec mi nezbývá než si myslet, že Air Conflicts: Pacific Carriers je hra asi tak stejně strhující, jako je její název. Přitom nemá špatně našlápnuto a můžu upřímně říct, že občas jsem se bavil.

Jenže v jádru se jedná o skrz naskrz obyčejnou hru s letadýlky, která vám nabízí tři typy letadel (seřazeno dle zábavnosti): stíhačky, bombardéry a nosiče torpéd. Zatímco stíhačky jsou celkem obratné, a je tudíž zábava s nimi bojovat, bombardéry a především ty s torpédy jsou na tom podstatně hůř. Celá bitevní vřava probíhá zhruba tak, že je potřeba se dostat do potřebné vzádlenosti od cíle (což trvá pěkně dlouho a všude okolo vám zpříjemňuje let prázdný oceán), načež zhruba ve stejnou chvíli, kdy můžete vypustit bomby / torpédo, se na vás strhne protiletadlová palba, takže v praxi jde hlavně o to, aby hráč doufal, že to jeho stroj ustojí, než se dostane mimo dostřel.

Torpéda navíc nejsou nijak vidět, což je možná realistické, ale míření s nimi je naprosto o náhodě a jediný způsob, jak něco trefit na jistotu, je doletět až těsně k cíli, což obvykle znamená těžké poškození. Hráč navíc může jakýmkoliv způsobem ovládat v jednu chvíli pouze jedno letadlo, takže zbytek letky jen tak krouží kolem a čeká, až vystřelíte všechnu munici a ujmete s ovládání dalšího z nich. Žádná možnost rozdávat rozkazy či dokonce očekávat pomoc tu není. "Použitá" letadla navíc automaticky odletí zpět na letadlovou loď, což je extrémně frustrující zejména v pozdní části bojů, kdy potřebujete zničit už jen poslední cíl, ale nemůžete k němu letět dost blízko, a tak střílíte z velké dálky, což vede k malé úspěšnosti. Nezbývá pak než trávit dlouhé minuty tím, že jen tak kroužíte nad nekonečnou mořskou hladinou a čekáte, až se další letadlo vrátí do boje.

Co však hře musím nechat, je, že občas má akce celkem spád a je doprovázena monumentální hudbou. Zakrývá tak fakt, že reálně se toho na bojišti moc neděje.

Nejsem si úplně jistý, jestli má Cargo! tak nízké hodnocení proto, že jeho myšlenku nikdo nepochopil, anebo proto, že ji pochopil úplně každý a nikomu se nelíbila. Celkem dokážu pochopit, že s ní brzo člověk ztratí trpělivost a konec konců není se čemu divit, když ho k tomu hra i sama vyzývá.

Co je Cargo!? Je to nanejvýš podivná hra, která se sama definuje slovy: "Čím stupidnější nápad, tím je pravděpodobnější, že se v tomhle světě uchytí." Od prvopočátku, kdy se vaše vzducholoď zřítí kamsi doprostřed oceánu, kde není nic než pár malinkatých ostrůvků a několik desítek plešatých chlapů s tělem tlustého mimina a hlasem o několik oktáv vyšším, než by měli mít. Ač na vás neustále mluví, jejich společnost by se ani s těží nedala označit za inteligentní. Po prvních asi třiceti minutách hry jsem se svého bratra musel otázat, zda je to normální, že vůbec nevím, co se tady děje.

Vše nakonec vyplyne na povrch, nicméně se obávám, že tohle je místo, kde se láme chleba a kde se hráč rozhodne, jestli mu celá idea připadne naprosto brilantní, anebo naprosto debilní a nezajímavá. Nemyslím si totiž, že kdyby mi autoři s vážnou tváří předložili hru, ve které si můžu stavět různá vozidla, kopat mimina do zadnice a driftovat mezi tučňáky, tak bych jim to s nadšením sežral. Mám však za to, že autorům šlo spíš o to, vytvořit jakousi karikaturu současného stavu videoherního průmyslu, kde se nehledí napravo nalevo, aby hra dávala smysl, nýbrž aby byla zábavná. Hra vám sama podsunuje myšlenku, že na ničem jiném než na zábavě tady nezáleží, a proto vám za každou cenu vnucuje absurdnější a absurdnější situace. Přitom to není hra řemeslně špatně vyvedená. Velmi se mi líbil například moment, kdy z určitých důvodů celé moře zamrzne, a vy, kteří jste dosud měli k dispozici jenom pozemní vozidla a lodě, najednou dostanete možnost shodit ze stratosféry parník (ano, opravdu), prorazit díru do ledu a celkem elegantně, byť šíleně, tak otevřít zcela nový podvodní svět, který můžete prozkoumávat s ponorkou, a který tam byl celou dobu, jen pod hladinou zkrátka nebyl vidět.

Pravdou však zůstává, že většina toho ježdění a létání a potápění ve skutečnosti až taková sranda není. Alespoň ne moc dlouho. Ke všemu to působí, že je to tam z velké části úplně zbytečně, a tak vás spíš většinu hry táhne zvědavost, jestli je za tím vším něco víc. Jestli je to pravda, to nechť posoudí každý sám a ostatně ani já si nejsem jistý, jestli mi ta myšlenka přijde výborná, nebo jestli je to jenom obranná reakce mého mozku před tím, aby si přiznal, že promarnil 5 hodin času.

Nakonec si troufnu tvrdit, že i po Cargo! jsou u mě vývojaři z Ice Pick Lodge opravdovou perlou v širém moři vývojařů, kteří i z jakýchsi nechtěných zbytků, které se do žádné hry nehodí, z úplného minima, dokážou vytěžit přinejmenším skvělou myšlenku a víceméně průměrnou hru.

Osobně mám za to, že ze všeho nejvíc tenhle excelentní, černým humorem sršící, vizuální román doplatí na svůj název. Před tím, než jsem se do hry pustil, jsem o ní četl několik článků, kde se autoři zaklínali, kdo ví jak to není výborná hra, ne-li hra roku, nicméně přesto, že jsem měl spoustu příležitostí si ji zahrát, zvlášť když je zdarma, jsem na nic více než půl roku od stáhnutí ani nesáhl. Konec konců, ruku na srdce, nevím jak vám, ale mně hry o randění jako by vždycky našeptávaly, že bych ten čas měl trávit někde jinde. Stejně tak nejspíš nejsem jediný, kdo se podobné výtvory trochu stydí hrát i sám před sebou.

Avšak chyba lávky! Save the Date je sice na první pohled o chození na rande, jenže vcelku brzo vyjde najevo, že nějaká virtuální romantika a vztahy tu budou hrát spíše druhé housle. A to i přesto, že hlavní, a vlastně de facto jediná, postava Felicii je napsaná vcelku sympaticky a dokonce ani u řečí o banalitách jsem se s ní nenudil. Mnohem zajímavější je však sledovat, jakým tragickým a bizarním způsobem zahyne tahle chuděra tentokrát, a hledání způsobu, jak tomu zabránit. Hra vám totiž po každé smrti dá možnost začít od znova, jako by se nic nestalo, nicméně vy (ať už jako hráč či jako herní postava) už víte, co se kde stane, a máte možnost do osudu oné nešťastnice zasáhnout. Ze všeho nejlepší je pak zkoumat, jak daleko až lze zajít a po několika (desítkách) neúspěšných pokusů se celá situace stočí k něčemu, co mi možná nevyrazilo dech, ale přinejmenším mě to uvrhlo do stavu nebývalého nadšení a stavu hlubokého zamyšlení ještě hodiny po skončení.

Co se teda vlastně stane, to vám prozradit samozřejmě nemůžu, ale jsem si téměř jistý, že pokud nad věcmi rádi přemýšlíte a hry vás zajímají víc, než kam jen sahá současný mainstream, pak budete podobně extatičtí, jako já. Zabere vám to asi jen hodinku a půl, je to zdarma a bude to potravou pro vaši duši :).

Jak vidíte, hře jsem udělil hodnocení nejvyšší, a když se podíváte na seznam mnou hodnocených her, zjistíte, že takovou známku jich dostalo tolik, co by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Jsou to hry zcela odlišného žánru, charakteru i uměleckého stylu, nicméně mají jednu věc společnou. A sice to, že mě svou myšlenkou přesahují hranici zábavy a mění moje myšlení nikoliv jakožto hráče, ale jakožto člověka.

Brothers: A Tale of Two Sons dost možná není nejlepší hra, co jste kdy hráli. Rozhodně je však zajímavá, co se konceptu týče, jelikož ovládání dvou postav najednou je občas trošku náročné na sledování, avšak funguje excelentně a jednoduše. Není to, jak by se mohlo zdát, zase taková výzva po intelektuální stránce ni po stránce obtížnosti a vlastně ani po žádné jiné. Upřímně pochybuju, že se tu objeví někdo, kdo by se někde zasekl na více než půl minuty.

To však hraje autorům do karet, jelikož jim to umožňuje velmi plynule odvyprávět příběh. Ten není kdo ví jak dlouhý, zabere snad pár hodin (můj odhad je tak pět, ale neměřil jsem to) a nikterak se neopakuje a nevrací se k už jednou použitým prvkům. Rozhodně tudíž ani na chvilku nehrozí, že byste se začali nudit. Dokonce mu, alespoň podle mě, nevadí ani to, že je prakticky celý odvyprávěn nesrozumitelnou (nikoliv však směšnou) hatmatilkou a je tak potřeba občas zapojit trochu představivosti.

Nejpůsobivější je na tom celém ale to, jaké to ve mě dokázalo vyvolat emoce. Stalo se tak společným působením krásné, byť jaksi pohádkové, grafiky, překrásné atmosféry, velice výstižné hudby a konečně i celkovým vyzněním a vyústěním úhlavní myšlenky - tedy: dva bratři, kteří se vydali sehnat lék pro svého otce.

Je škoda, že takovýchto her není víc, protože jestli hernímu průmyslu něco chybí jako sůl, pak je to větší škála emocí, než jen radost a smutek.

Není to hra, ke které se budete rok co rok vracet a u které byste strávili neuvěřitelné množství času, ale jisto jistě vás chytne za srdce. Tedy alespoň pokud máte bratra.

Vzpomínám si, jak jsme ještě na gymplu probírali symbolismus v poesii, a kamarád, zcela to nehumanitní typ, nad tím jen kroutil hlavou a několikrát se mě zeptal: "Takže čím větší blbosti, tím lepší, jo?" Což jsem se mu samozřejmě pokaždé snažil vymluvit, nicméně musím mu nechat jednu věc, a to fakt, že ve chvíli, kdy autor - hry, filmu, knížky - zajde do hlubin totální fantasmagorie, tak s už s tím hráč, divák nebo čtenář nemá šanci cokoliv udělat a do svých úvah to musí zahrnout.

Jinými slovy Bioshock Infinite je hra, kde se vám všechno sype na hlavu a hned od začátku na vás nakupí řadu, pokud ne vyloženě otázek, pak alespoň otazníků. A nutno dodat, že ne za všemi nakonec stojí nějaké (rozumné) vysvětlení. Zároveň je to ale hra, jejíž plné sdělení zcela pochopíte pravděpodobně až po dohrání (totéž lze tvrdit i o Barneyho komentáři ;)), nicméně co si budeme nalhávat, zase tak složitá záležitost to není a dech mi nejenže tak úplně nevyrazila, možná bych si troufl tvrdit, že jsem doznal i mírného zklamání. To je právě ono, že dneska (a nejen dneska, myslím si, že to tak bylo a bude vždycky) není mnoho takových, kdo by byli schopní odvyprávět dobrý příběh bez toho, aniž by vám bez ladu a skladu házeli klacky pod nohy, snažili se vás zmást všelijakými triky a konečně ho nevydávali za něco víc, než skutečně je. Nerad bych řekl, že to je nutně špatná věc, ale osobně mi to přijde jako lepší téma na zamyšlení než samotný konec Bioshocku.

Když ale přistoupíme jen k tomu, co máme, aniž bychom v rukou ještě třímali schopnost vidět souvislosti, kterou vás obdaruje konec, pak máme docela pěknou střílečku. A to je možná škoda. Jakkoliv si myslím, že mysterióznost této hry je trochu nafouknutá bublina, musím jí nechat, že pracuje s mnoha zajímavými prvky a tématy. O to víc mě pak mrzí, že nakonec je to vždycky v prvé řadě zase jen střílečka a většinu času tak budou mluvit zbraně, nikoliv pomyslný vypravěč. Být nový Bioshock spíše first person adventura nebo kdyby střílení alespoň bylo odsunuto do pozadí, pak je dost dobře možné, že bych byl ochotný ji hodnotit ještě o něco lépe.

Každopádně faktem je, že akce ve hře není špatná, a tvrzení, že hratelnost zůstala na chlup stejná jako v prvním díle, je prachsprostá lež. Zatímco v díle prvním byla většina zbraní jednak hrozně nepřesná a druhak neuvěřitelně neúčinná, spojenci, až na pár občasných bezpečnostních dronů v nedohlednu a plasmidy se používaly strašně neohrabaně, tak v Infinite tomu je přesně naopak. Zbraně jsou po většinu hry poměrně účinné a po vzoru moderních stříleček tentokrát s sebou můžete tahat pouze dvě z nich. U většiny z nich jsem ze střílení měl dobrý pocit, na čemž má zásluhu zejména míření, které tentokrát není tak šíleně přecitlivělé, a pak také samozřejmě o něco větší variabilita. Co víc, bojiště je teď nabízí daleko více možností taktického vyžití než malé místnosti a ostré rohy města Rapture. Je tím pádem na hráči, jestli sáhne po hozeném ručníku, a bude tak ve frenetické akci využívat všechny svoje speciální schopnosti, zbraně a okolní prostředí ve svůj prospěch, anebo jestli se stáhne spíše ke konzervativnějšímu střílení a ohnivým granátům.

Co však zůstává stejné, tak hratelnost mimo přestřelek. Zase jsem prolezl každý kout, abych byl co nejzásobovanější, a zase se mi z toho stala otravná rutina. Většina záznamů, které vám tu kdysi nechali ostatní lidé, opět není kdo ví jak zajímavá, a většinu věcí zase nebudete k ničemu potřebovat, nemluvě o tom, že později ve hře začnete nacházet takové perly jako je munice do raketometu u mrtvé dámy v klobouku anebo pomeranče u krvežíznivých zrůd, které na vás město a jeho obyvatelé sešlou. Jednak je všeho strašně moc (krom jedné krátké části ke konci) a druhak je opruz se tím probírat, aby vám náhodou neuniklo něco užitečného.

Společnost slečny Elizabeth jsem dost ocenil, a krom toho, že je de facto nejdůležitější postavou ve hře (krom protagonisty, samozřejmě), tak je i zatraceně užitečnou společnicí v boji. Hned zkraje potěší, že se o ni nemusíte starat, jelikož to zvládne sama, a také to, že vás, ať už v boji nebo mimo něj, zásobuje municí a dalšími užitečnými věcmi, nemluvě o tom, že do boje dokáže přivolat spojence a vnést nové zbraně, krytí atd. Snad jen bych ocenil, kdyby mi nalezené peníze nedávala co dvě minuty, ale ve větším množství jednou za delší čas. Ke všemu netrpí typickými neduhy, jako je pletení se do cesty a opakování těch stejných hlášek, přičemž já osobně jsem si k ní vypěstoval až takový vztah, že když jsem někomu rozpáral vnitřnosti oním šíleným nástrojem, který, mimochodem, když nad tím tak přemýšlím, hlavní postava nejspíš nosí na nějaké třetí ruce, tak jsem si skoro říkal: "Aj, to nemusela vidět..." Ale i přes to všechno musím zopakovat, že bych byl radši, kdyby té akce bylo míň.

Všeho všudy to ovšem není vůbec špatná hra. I přes svůj nafoukaný příběh a přebytek akce je celkem radost ho hrát a potěšení se na něj dívat. Jen ji nesmíte brát za víc, než je.

Tolik, co Lara Croft, toho nenapadal snad ani Felix Baumgartner. Opravdu, už dlouho jsem neviděl, aby autoři hry byli na hlavní hrdinku tak krutí. Během prvních pěti minut uvidíte Laru topit se, dostat pěstí, popálit se a zapíchnout si do břicha šíp. Snad vám nebude spoilerem, když vám řeknu, že nic z toho nebude fatální. Pointa je ale ta, že už od začátku je evidentní, jak se autoři rozhodli nový Tomb Raider prezentovat. Celá hra teď působí podstatně temněji a neúprosněji, než její předchůdci, kteří jsou proti ní samá duha, samý motýlek. Není to ale vůbec na škodu, jelikož přinejmenším během první hodiny hry jsem neměl moc ponětí, co se vlastně děje a asi nebudu jediný, komu při hraní několikrát naskočila asociace se seriálem Lost.

Čeho si opravdu vážím je, jak autoři hru neodflákli. Měl jsem z toho pocit, jako bych hrál old school third-person střílečku, ovšem v moderním, krásném provedení a navíc obohacenou o mnohé prvky současných akčních her. Tohle jsem naposledy viděl, pokud si dobře pamatuju, v Alanu Wakovi. Všechno začíná pěkně zvolna a nic není uspěchané, příběh se jen tak z ničeho nic nezvrhne a nenastane situace, kdy by bylo vidět, jak se scénárista ve snaze dodělat svou práci co nejdřív, rozhodl použít nějaký oslí můstek a skočit do finále. Tomb Raider si udržuje jistou dávku napětí celou dobu a stejně jako u příběhu, tak i u hlavní hrdinky, jsem s radostí sledoval, jak se všechno přiměřenou rychlostí vyvíjí a zkrátka je to radost pro jednou sledovat poctivě odvedenou práci. K tomu nutno dodat, že herní doba na poměry některých svých vrstevníků docela slušná a především si po celou hru udržuje laťku relativně vysoko.

Na druhou stranu, dech mi Tomb Raider taky nevyrazil. Ačkoliv příběh není rozhodně špatně napsaný a dokáže správným způsobem mlžit, ke konci čím dál více vychází najevo, že to není nic převratného. Cením si ale toho, že scénárista alespoň na konci pěkně upřímně vyložil všechny karty na stůl, a neukončil hru nějakým otevřeným koncem nebo "mysteriózním" přenecháním odpovědnosti za zodpovězení otázek na hráči.

Autoři též odvedli dobrou práci v tom, jak neustále táhnou hráče dál, takže tempo je nasazené tak akorát a de facto jako jediná slabina hry mi přišly hádanky. Ne, že by byly nějak těžké, spíš naopak, nicméně pěkně šlapající hře se otravně lepí na lýtka a nechávají se táhnout, čímž tempo jaksi upadá a v podstatě mi byly dobrou záminkou udělat si od hraní unavenou pauzu.

Krom toho si není nač stěžovat. Nový Tomb Raider je velice svižná střílečka, které nechybí variabilita ni spád, a ke všemu krásně vypadá a pohodlně se hraje. Ale nějaká modla, ke které bych teď s údivem vzhlížel, to rozhodně není.

Není to poprvé, co jsem hru po několika minutách vypnul a rukou si protřel oči. Já se omlouvám, ale na tohle prostě nemám sílu. Nervy mám jen jedny.

On Bioshock není ve své podstatě špatná hra, ostatně, jak se můžete přesvědčit, jsem jí udělil 60 procent, mírný to nadprůměr. Je v něm plno zajímavých nápadů a prvků, úmysl je dobrý a umělecký styl mi krásně sedl, ale celý řetěz trpí na nejslabším článku, a tím je hratelnost samotná.

Co naplat, že podvodní město Rapture je perfektně vyvedené a některé scény působí neotřelým, takřka maniakálním dojmem (míněno jako pozitivum), když nakonec vás hra stále znova a znova nutí prolézat další a další lokace, které, až na jednu výjimku, vypadají pořád víceméně podobně a pořád dokola vám sype klacky pod nohy. Tedy, abyste mě nepochopili špatně, to je ve hře běžná praxe, ale jestli je něco, co jsem si ve hrách opravdu zprotivil, pak je to onen systém nekonečného protislužbičkování. To značí že se dlouho předlouho moříte nějakou lokací, přičemž jako já prolézáte každý kout, aby vám něco neuniklo (patrně zvyk z Deus Ex), a když konečně po všech možných peripetiích dorazíte na konec, někdo vám tam oznámí, že tak jednoduché to mít nebudete a musíte donést tohle a tohle, což znamená jít znova na začátek, kde se jen tak mimochodem znovu nahrnula spousta nepřátel. Fakt paráda.

To bych byl možná i skousl, konec konců ustál jsem i první Assassin's Creed a jeho legendární stereotyp, nicméně jsou další dva faktory, které mě donutily hru někde v pozdní fázi zabalit. Jedním je akce, která mi absolutně nesedla. Ať se snažím přizpůsobit ovládání, jak se snažím, všechno míření působí jaksi přecitlivěle a především nepřesně a neúčinně. Mé srdce, pravda, zaplesalo, když jsem po místnosti vypálil dávku ze samopalu a všude se rozdmýchal kouř a rozletěly věci, nicméně něco s ním skutečně trefit či dokonce někoho udolat, to je opravdu utrpení. Protivníkům ani zbla nevadí, když jim solíte dlouho dávku z pěti metrů do hlavy (zejména v pozdní fázi), oni se otočí a vrací vám to se stejnou vervou. O nějaké sofistikované přestřelce ani nemluvím, jelikož nepřátelé se začnou krýt až když jde opravdu do tuhého a do té doby jsou schopní k vám doběhnout na dva metry a s šíleným výrazem ve tváři do vás střílet bez náznaku pudu sebezáchovy. Taková umělá inteligence mi vpravdě neuvěřitelně kazí jakýkoliv požitek ze hry.

A další věc je ta, že ačkoliv umělecký styl 50. let je perfektní, grafické zpracování jako takové mi bylo solí do oči. Všechno se jaksi leskne a i na nejvyšší detaily a rozlišení je všechno rozmazané, takže jsem měl permanentně pocit, že moje postava při úvodním pádu letadla v moři ztratila brýle. Když k tomu pak ještě přispějí ony nepřesné zbraně, je pro mě každá přestřelka mučením. A že jich je! To je právě to!

Poslední věc, kterou, ač nerad, vyčítám jsou plasmidy. Nevím, kdo přišel s tak hloupým nápadem, aby se plasmidy a zbraně používaly zvlášť, jelikož je to neuvěřitelně nepraktické a během akce přemýšlet, kolik tlačítek musím zmáčknout, než se dostanu ke kýžené schopnosti, zabere zbytečně mnoho času a plynulost hry je ta tam. Tohle samozřejmě řeší používání F-kláves, ale... kdo proboha v akci používá F-klávesy?

Samozřejmě všechno, co jsem výše zmínil, jsou problémy, jenž, soudě dle ostatních komentářů, trápí asi jen mě, ale mě to prostě dál netáhne.

Ó Bože! Ať už Treyarch nebo Infinity Ward, obě studia se předhání o to, čí Call of Duty bude větší fantasmagorie. Zatímco Call of Duty 4, který stál na počátku vlny těchto skriptovitých moderních akcí, jak je známe dneska, dokázal umístit svoje těžiště hratelnosti někde mezi holywoodovsky akční řežbou a snahou o realistické vykreslení vojenské operace, dnešní Call of Duty (a je konec konců fuk, jestli Modern Warfare nebo Black Ops) vyhrocují veškerou akci nade všechny meze a z RELATIVNĚ (s oběma očima vypíchnutýma) uvěřitelných hrdinů se stávají doslova bohové války, kteří bez větší újmy přežijí sebevětší explozi, skočí z místa deset metrů a nedělá jim problém obsluhovat jakýkoliv kus armádní techniky, byť je třeba zcela mimo jejich kompetenci.

Zkrátka - Call of Duty: Black Ops 2 je totální zvrhlost. A rozhodně se nesnaží bránit obvyklým klišé. To znamená, že opět půjde o boj USA se zbytkem světa, kde Američané sice namají vždy navrch, ale ze všeho se nakonec nějak dostanou, jsou to ultimátní hrdinové a právo je pokaždé na jejich straně. Někdy si říkám, jestli se dočkáme podobné hry, kde by ovšem protagonistou byl třeba Fin, Jihoafričan nebo Chilan. Nejspíš ne, tahle mentalita, zdá se, je vlastní opravdu jen Američanům a když se podíváme kde je americká produkce ve srovnání třeba s ruskou, uh-uh.

No ale už k věci. Nemůžu říct, že bych se u Black Ops 2 nebavil, to rozhodně ne. Nicméně je nasnadě, že vývojařům exponenciálně dochází nápady a tak vás nový díl CoD asi jen těžko někoho něčím překvapí. Ovšem musím jim přiznat dvě věci. Jednak je vidět, že s každým detailem si někdo vyhrál (mluvím teď o vizuální stránce hry - ta je vskutku grandiózní a před očima vám vyloženě naskakují ty miliony, co za to Treyarch musel dát) a všechno je dopodrobna propracované... no a taky to, že si oné stereotypnosti série konečně někdo všiml a snažil se do hry propašovat trochu inovace. Čímž je, krom zasazení do budoucnosti, občasná možnost volby a s tím spojené větvení příběhu.

Mimochodem, když už jsme u příběhu, s tím se naopak nikdo nepáral vůbec, jelikož... eh... co vám budu povídat, absurdnější příběh jsem už neslyšel už hodně dlouho. Ale možná je to jenom můj problém, možná jenom trávím málo času obklopen takovouto kulturou. Na druhou stranu BO2 má občas solidní atmosféru a co mnohým přišlo jako prvoplánové násilí pro teenagery, jsem já vnímal jako spíš brnknutí na hlubší strunu a demonstraci toho, že násilí není zase až tak "cool", jelikož při podání takovým způsobem, jakým to dělá tato hra, občas zatrnulo i mně, protřelému to příležitostnému hráči brutálních her.

No a snad mi prominete, když se nebudu rozepisovat o akční stránce jako takové. Je to pořád ten stejný Call of Duty. Snad jen přibylo momentů, kdy vám hra vytrhne ovládání z rukou a ubylo chvil, kdy si můžete aspoň v cut-scéně zamačkat to jedno blbé tlačítko. To znamená, že nakonec máme zase tutéž hru, ale tentokrát v trochu temnějším kabátě. Pokud CoD fakt milujete, nebudete zklamaní, nicméně pokud hledáte nějaký hlubší zážitek... tak jste asi i beze mě tušili, že tady jste špatně.

I Am Alive je hrozně sympatická hra. Jak jistě víte, ve hře jste inkarnováni do postavy otce rodiny, který v době obrovské přírodní katastrofy uvízl někde na druhé straně USA, než jeho manželka a dcera. Trvá mu dobře rok, než se dokáže vrátit a pokusí se je najít. Vcelku obyčejný námět, řeknete si, nicméně co je na I Am Alive tak sympatické, tak určitě fakt, že se celé dění drží dost při zemi a na všechno, co se kolem vás děje, se díváte skutečně jen z vašeho pohledu, o mnohých věcech se dozvíte pouze z vyprávění a některé jsou dokonce ponechány vaší představivosti.

Protagonista, ať už se jmenuje jakkoliv, je prachsprostá bytost z masa a kostí a na rozdíl od desítek jiných hlavních hrdinů nemá nad ostatními nijak navrch. To znamená, že když mezi vámi a vaším cílem chybí kus mostu, rozhodně nebudete kráter přeskakovat saltem z patnácti metrů, nýbrž ho dosti pracně přelezete po tom, co vám okolí nabídne. A že to dá mnohdy dost zabrat! Taky si často po úspěšném překonání překážky vydechnete i za vašeho svěřence, jelikož ten, v rámci herního realismu, disponuje pouze určitou vytrvalostí, a na rozdíl od Ezia a Altaira se nedovede na římse pohupovat věčně. Mám ovšem za to, že tento mechanismus nedotáhli vývojaři tak úplně do konce. Sám totiž lezu a vím, co bych zvládl, tudíž mě občas zarazí, při čem všem se protagonistovi rozklepou ruce (například když leze po některých konstrukcích jako po žebříku). Na druhou stranu vám hlavní hrdina místy vyrazí dech při svých kouscích, na které by si netroufl snad ani David Belle.

Nu, co víc, jako by přírodní katastrofa nestačila, naplno se projevit musela i povaha některých lidí, a tak ve světě I Am Alive vládnou především ti nejsilnější. Tu a tam se stane, že narazíte na nějakého maniaka, což není zrovna příjemné, ale dá s ním relativně snadno vypořádat. Dost často ale se stává, že šlápnete do vosího hnízda a najednou jste takovými hrdlořezy vyloženě obklopeni a pak jde do tuhého. Někde pomůže předstírat, že jste zcela bezbranní a v pravou chvíli zaútočit, někdy je potřeba zaútočit ze zálohy nepozorován, v ideálním případě je možné se konfliktu vyhnout a proplížit se kolem, nicméně ze všeho nejhorší je, když se celá situace zvrhne v brutální šarvátku bez špetky důstojnosti. Pak vyhrává ten, kdo má zbraň, a když jich je víc, navrch má ten, kdo nejrychleji střílí. Anebo ten, kdo má náboje. A že jich není zrovna na rozhazování. Ke konci jsem sice měl snad čtyři náboje do pistole, pět střel v brokovnici a luk s dvěma šípy, nicméně většinu hry jsem si musel vystačit jedním či dvěma náboji a občas mi nezbylo než vyhrožovat prázdnou pistolí. Ačkoliv tento mechanismus dokázal být občas trošku frustrující, v podstatě to naplnilo moji představu o skutečně "survival hře", kde se s ničím nemůže plýtvat. Kdyby takhle vypadal Fallout 3 na nejvyšší obtížnost, asi bych si nestěžoval :).

Post-apokalyptický svět I Am Alive však není pouze peklo na zemi. Čas od času se stane, že narazíte na někoho, kdo nemá v úmyslu vás okamžitě podříznout. Snad je to člověk, který s vámi nechce mít nic společného a pokud ho vyloženě nevyprovokujete, pak celá situace skončí pouze u výhružek. A když máte štěstí, dojdete mezi lidi, kteří si i na takové nehostinném místě uchovali zdravý rozum, jsou ochotni s vámi mluvit a občas vám i něco dají. Třeba krysu, co někde ulovili. A sem tam budete mít příležitost pomoct někomu vy. Všichni jsou zranitelní a někdo si například vykloubí kotník, někdo má infekci v ruce a někoho zavalí sutiny. Ovšem jestli chcete rozdávat svoje cenné zásoby cizím lidem, to je jen a jen na vás. No a konečně je ve hře i pár lidí, kteří vás mají rádi a snaží se vám pomoct. Na ty vám stačí prsty jedné ruky a bohužel se s nimi nesetkáte tak často, jak byste rádi. Ach ach!

Jak si tedy jistě dokážete představit, I Am Alive je zatraceně potemnělá díra. A tomu odpovídá i grafická stylizace. Všechno je jakoby rozostřené a téměř černobílé a do dálky není pořádně vidět. Dalo by se klidně říci, že po této stránce hra dosti zaostává za dnešní dobou, nicméně já nejsem z těch, co by jim na tom záleželo. Pravda však je, že zvyknout si tohle neotřelé zpracování dalo mým očím docela zabrat. Na druhou stranu, zvuková stránka je odvedena perfektně a rozhodně nelituju toho, že jsem si nedávno vysolil takové peníze za kvalitní sluchátka, protože tahle kombinace nebezpečného světa, zajímavé grafiky a skvělého zvuku tvoří atmosféru hutnou jako ten prach v ulicích, jako ta tma v haventonské podzemce.

Tolik tedy k I Am Alive. Je to výborná hra, kterou můžu doporučit všem, kdo od her čekají víc, než jen olbřímí zástupy nepřátel (ačkoliv zde jich taky není zrovna pár) a nikdy nekončící pocit hrdinství. Stejně jako v životě, ne všechno je vysvětleno a nemůžu říct, že by mě konec vyloženě nadchnul a zcela uspokojil, ale k I Am Alive padl jako ulitý a tak jak měl. Zkrátka a jasně, mám z téhle hry dobrý pocit.

Ach, jak já miluju indie hry. Anna od začátku vypadá působivě a hned vás, v dobrém slova smyslu, "zakleje" jakousi zvláštní melancholickou atmosférou. Hra má totiž perfektní soundtrack, který jí posouvá minimálně o příčku v hodnocení výš, a totéž se dá říct o vizuálním zpracování. Je zde totiž doslova vidět, jak si s každým koutem místnosti někdo pohrál a s láskou tam položil všechny ty smítka prachu, šišky a staré plechovky. Bohužel, tohle se celkem výrazně projevuje na optimalizaci, tudíž i můj relativně výkonný notebook měl s Annou občas co dělat. Vůbec ona ta technická stránka není úplně dotažená. Ne, že bych si chtěl moc stěžovat, nic, co by mě vyloženě naštvalo jsem zde nezaznamenal, ale je vidět, že se autoři mají dost co učit (a že já mám jako nevývojař co říkat, že).

Vem to ale čert. Jak říkám, Anna má skvělou atmosféru, je do detailu vypiplaná a všechno to hezky vypadá a zní. Zakopla však hned o dva hlavní kameny úrazu. Jedním, tím menším z nich, je příběh, jenž se mi zdál vyprávěný spíš jen tak mimochodem a jestliže měl nějaký hlubší smysl, pak jsem onoho smyslu nenašel víc, než co by se za nehet vlezlo. Jakýsi muž zabil svoji ženu kvůli jakési... soše... která je ve skutečnosti bohyně? :-O

No a ten druhý, podstatně větší kámen úrazu je smysluplnost veškerého vašeho konání ve hře. Dle autorů hra nabízí tuším 4 až 6 hodiny hraní pro nováčka a circa 2 hodiny pro ty z nás, kdo už ví, co dělat. Nicméně nebýt návodu v některých částech, Anna by mi nejspíš vnutila přinejmenším 120 hodin "zábavy" a já bych ještě za dva roky někde v rohu sbíral jehličí. Můžu s naprosto klidným svědomím říct, že NAPROSTÁ většina hádanek absolutně pozbývá jakékoliv logiky. Respektive hra by mi pravděpodobně dokázala vysvětlit, proč dělám to či ono, jenže z mého pohledu, jakožto nezasvěceného smrtelníka, to všechno vypadalo jako příběh jako opilé Alenky v Říši divů. Přeju hodně štěstí všem, kteří se Annu zarputile pokusí dohrát bez nahlédnutí do návodu.

Takže tak. Neříkám to poprvé - Anna krásně vypadá i zní, má perfektní atmosféru a idea příběhu, který se celý odehrává v jednom domě, je moc pěkná, nicméně Italové z Dreampainters to celé jaksi zmotali a místo melancholicky-snové jízdy předložili milovníkům adventur dost důvodů, proč bít hlavou o zeď. Být Anna spíše příběhová procházka typu Dear Esther nebo kdyby věci do sebe alespoň trochu zapadaly, pak by to byl dozajista pěkný zážitek. V tomto případě se ale veškerý požitek nuluje oněmi zmíněnými strastmi.

V době, kdy jsem psal tento komentář, jsem sice už měl nějakou dobu rozehraný třetí díl, nicméně mám nutkání je navzájem všechny porovnávat, a tak, abych ulevil své duši, musím napsat taky pár slov o dvojce.

Skok mezi jedničkou a dvojkou mi přišel skoro tak velký, jako mezi prvním a druhým dílem Assassin's Creed. Jenže zatímco tvůrci Assassin's Creed de facto všechno vylepšili bez nějakých "ale", Mass Effect udělal pořádný posun kupředu, spolu s ním však přibylo taky pár neduhů. Snad nejvýraznější změnou jsou celkově mnohem svižnější a zábavnější akční složka. Přestřelky jsou daleko intenzivnější, přibyl útok zblízka, zmizelo přehřívání zbraní a nahradily ho konvenční náboje (byť to teda v rámci hry nedává moc smysl) a lokace jsou teď ve většině případů mnohem lépe nadesignované, takže tentokrát je tu i prostor pro taktiku, obkličování, alternativní cesty a vůbec se tam jaksi líp dýchá. Vylepšení doznala i umělá inteligence, která teď přinejmenším dělá, co po ní chcete a neplete se vám do rány či nenabíhá doprostřed nepřátelských řad.

Ruku v ruce s lepší akční stránkou jdou i zajímavější pasáže mimo bojiště. Nejen, že je teď akce lépe nadávkovaná, ale rozhovory teď mají jakýsi spád, už nejsou tak příšerně patetické (i když ani tady se tomu scénárista úplně nevyhnul) a odráží se v nich i to, jaký je vaše postava charakterní klaďas, či bezpáteční hajzl. Tu a tam si promluvit s nějakým členem týmu byla většinou radost a dokonce se ukázalo, že autoři mají smysl pro humor (zejména dvojice Joker a EDI či vědec Mordin Solus mě občas upřímně pobavili).

Co se příliš nezměnilo je stereotypnost vedlejších úkolů. V podstatě je to skoro totéž jako v jedničce, akorát v zajímavějším prostředí a nemusíte kvůli tomu jezdit po těch odporných planetkách. Co se hloupého navíc přibylo, je sběr surovin po různých planetách - to je opravdu otrava, kterou jsem si vytrpěl jenom proto, že jsem musel, a nenatěžil jsem dobrovolně ani o gram víc, než jsem potřeboval. Jo a ke všemu zmizelo Mako, proti kterýmu jsem celkem nic neměl, snad jen to, že se na těch podivně zakřivených površích planet z jedničky ovládalo naprosto katastrofálně.

Po technické stránce je všechno v pořádku, grafika doznala výrazného zlepšení - prostředí už není tak šíleně prázdné a detailní nejsou už jen obličeje. Za to si výrazně pohoršila hudba, která tak nějak zabila atmosféru jedničky a nahradila ji celkem nevýrazným béčkovým sci-fi balastem. A když už mluvím o sci-fi balastu, tak totéž se v podstatě dá říct i o příběhu. Nicméně je to celé celkem dobře podané a konec konců jsem si celou tu jízdu docela užil. Nemůžu si stěžovat.

Nevím, co říct. Dear Esther je pravděpodobně jeden z nejhezčích a určitě nejzajímavější herní zážitek, co jsem kdy zažil. Vlastně bych měl vypustit ono slovo "hra", mělo by se mluvit prostě jen o interaktivním zážitku ve fiktivním světě. A i to interaktivní by tu nemuselo být. Celou dobu si vystačíte se čtyřmi klávesami a myší (a ono to vůbec nevadí), aby vám tak Dear Esther mohla povyprávět svůj příběh.

Celou dobu, od začátku do konce, mě držela atmosféra, jakou jsem ještě jakživ ve "hře" neviděl. Vyprávění protagonisty, dá-li se ho tak nazvat, mi přišlo zmatené a těžko srozumitelné, ale postupně mi začalo docházet, že Dear Esther se snaží o více, než vám jen prozaicky předložit hotovou věc. Dear Esther je totiž jakási poesie ve hře, a kdo nemá duši a ke hře přistoupí stylem "This is all cool, now when do I get a gun?", pak ať jde rychle někam jinam. Škoda jen, že to bylo tak krátké.

Právě jsem do konce dotáhl singleplayerovou kampaň a cítím se trochu zmateně. Jednak teda nevím, co se vlastně stalo, a druhak jsem trochu v rozpacích ze hry samotné. Battlefield 3 je totiž na jednu stranu celkem solidní jízda, která navíc pěkně vypadá a ještě líp zní, což dohromady působí opravdu dobře, na stranu druhou je to ale celkem nelogická, přeskriptovaná a tu a tam nasrávací záležitost.

Celý příběh je podaný formou výslechu na ústředí nějaké tajné služby, kde se vás dvojice agentů vyptává na ty části vaší mise v Íránu, které je právě zajímají. Přišlo mi, že s dějovou linkou si nikdo zase tak moc hlavu nelámal, což se dnes asi od her tohoto typu očekává, ovšem co mi vadilo víc, bylo jeho zmatečné a totálně nepřehledné vyprávění. Hra vás protáhne přes půl světa, postaví vás do všelijakých cool momentů, ale na konci vás nechá s více otázkami než odpověďmi.

Budiž tomu ale tak, hádám, že kvůli příběhu si BF3 nikdo nepořídil a co každého zajímá víc, je akce samotná. Ta je povětšinou zvládnutá parádně a dokáže vás dokonale vtáhnout do sebe. Člověk má skutečně pocit, že kolem něj lítají kulky a hraje-li na nejvyšší obtížnost, připadá mu to všechno až neuvěřitelně realistické. Zásluhu na tom má právě naprosto špičkové audiovizuální zpracování (na mém PC bohužel ne tak krásné, jak by mohlo být, o podivných stínech ani nemluvím) a celkem svižná hratelnost. Bohužel tady ale zároveň vynikne ta, již výše zmíněná, přeskriptovanost. Vojáci, které hra už nepotřebuje, prostě umřou, spolubojovníci, kteří mají svá přesně určená místa v bitvě, vás mnohdy vykopnou z krytu (anebo naopak zablokují), AI není úplně nejdokonalejší (někdy se vyloženě zasekne) a trochu zamrzí situace, kdy evidentně hra čeká, až zabijete posledního nepřítele, který se kdesi schovává, a čeká, aby vám mohla přehrát další část vysílačkové konverzaci.

S nápaditostí misí je to tady taková horská dráha, dovolíte-li mi to přirovnání k její kvalitě, ale co si budeme nalhávat, často jsou hráči tak dobře naleštěné a připravené, že vám to bude celkem fuk. Vadit mi začala až část těšně před koncem, kdy to celé již začalo značně ztrácet grády, a kdyby měla hra ještě chvíli pokračovat v takovémto duchu, asi bych ji šetrně položil někam do kouta.

Tolik tedy k singleplayeru. Jak asi vidíte, hře jsem žádné hodnocení neudělil, jelikož multiplayer jsem nehrál a nevím, jestli se mi to někdy nejbližší době poštěstí, nicméně zakládat hodnocení primárně (?) multiplayerové hry na jejím singleplayeru by nebylo moc fér, tudíž jen tak "off the record" bych dal asi 70 procent, což je zhruba srovnatelné se zatím posledním dílem Call of Duty.

Jaká to znamenitá hra! Skoky z výšky do zdánlivé prázdnoty byly a jsou ve hrách mou oblíbenou kratochvílí, tudíž tuto hru, jejíž název snad ani nebudu přepisovat, vítám s otevřenou náručí. Ze začátku si párkrát skočíte kolem ne až tak zajímavých kvádrovitých struktur, nicméně po páč průletech začne přituhovat a v prostoru se, krom dalších a dalších budov začnou objevovat všelijaké složité struktury, u nichž musíte disponovat notnou dávkou odhadu (či štěstí), abyste jimi mohli proletět. Prokličkujete křižovatkou plnou vznášejících se aut, proletíte se v těsné blízkosti velehory či si budete muset poradit s různými větrnými proudy.

Jak říkám, nápad je to parádní, dokonce je dotažený do konce, nicméně čeho je moc, toho je příliš, a tak vás asi nebude tady toto skákání bavit věčně. *jméno hry* se vám tedy stane celkem příjemným způsobem, jak zabít pár minut času, se kterým nevíte co si počít.