Třetí příběh o Guybrushi Threepwoodovi přináší nový grafický styl a zjednodušení uživatelského rozhraní. Otázkou ale je, jestli hra dokáže zaujmout svým příběhem.

A rovnou si kladně odpovím. Už z intra je jasné, že si autoři udrželi svůj smysl pro humor, vtípky působí někdy absurdně trapně, ale já si nemůžu pomoct, mně to k Monkey Islandu prostě sedí. Stejně jako podivné ale přitom legrační postavy, jako lebka Murray, piráti kadeřníci či můj oblíbený prodejce Stan, který si tentokrát rozjel business v pojišťovnictví s kanceláří přímo v hrobce.

Při hraní jsem se dobře bavil. Některá řešení byla podivná, třeba pašování zlatého zubu ve žvýkačce, jiná zase nechutná, jako způsob získání mapy. Další situace byly samy o sobě zábavné, jako zpěv pirátů na palubě lodi, falešný konec či katapultování mrtvoly. Došlo i na návrat soubojů pomocí urážek, avšak porážka kapitána Rottinghama nebyla zrovna jednoduchou záležitosti.

A když zmiňuji obtížnost, musím se bez okolků přiznat, že jsem se musel koukat do návodu až příliš často. Ať už například kvůli jednomu pixel huntingu, či občas až šíleným postupům. 

Grafický styl je tentokrát o dost jiný než u prvních dílů, zvláště když jsem si celkem oblíbil ten z remasterů. Chvíli jsem si tak musel zvykat, ale po čase jsem si tu ručně kreslenou grafiku celkem oblíbil.

Celkově jsem se hrou spokojený, avšak o něco méně než u předchozích dvou. Tak trochu mi tu chybělo vysvětlení konce druhého dílu, či nějaké navázání na danou scénu. Tak jako tak se moc těším na další díl.

Adventura stylizovaná do černobílé? Proč ne? Od prvních okamžiků jsem ze hry cítil, že je nenásilná a svým způsobem intuitivní. I proto jsem si k sobě vzal své dva malé pomocníčky, se kterými jsme si prošli celou hrou společně.

Příběh je celkem jednoduchý, hráč se musí ujmout dospívající postavy a vydat se na cestu na vysokou horu a vyfotit zvláštní jev jménem TOEM. Cesta to však není přímočará, je potřeba v každé ze zastávek pomáhat místním obyvatelům a postupně dostávat razítka, která vedou k možnosti se přesunout autobusem zase o něco dál. Jednotlivé úkoly jsou někdy celkem snadné, obvykle nebyl problém získat požadovaný počet razítek pro cestu dál. Avšak dokončení všech úkolu ve všech městech bylo někdy i náročnější. Asi nejvíce jsme se zapotili ve velkoměstě. Nakonec jsme to ale zvládli a nejednou jsme se nad řešením problémů i zasmáli.

Neméně zajímavá je i poslední bonusová lokace, která se zpřístupní až po dokončení základní příběhové linky. Ta mě bavila ze všech asi nejvíc především díky střídání dne a noci, kdy se jednotlivé lokace a někteří jejich obyvatelé malinko pozmění či se objeví nové možnosti řešení problémů.

Hra je stylizována s jednou výjimkou do černobílých barev, což mi ze začátku přišlo podivné. Nicméně jsem si na to velmi rychle zvykl a vlastně mi to později krásně sedělo ke stylu, jak je svět vykreslen. Hudba se taky příjemně poslouchá, ale nebylo zde nic, co bych si zapamatoval.

Hry od Amanita Design mají u mých dětí novou konkurenci! Já i ony jsme si hraní skvěle užili a hru tak můžu vřele doporučit a to nejen pro děti, ale i pro dospělé, kteří mají v oblibě oddechové adventury.

O díle H.P. Lovecrafta mám jen malé povědomí, o to víc jsem byl zvědavý, co se o legendárním kultu Cthulhu prostřednictvím této hry dozvím.

Hra staví především na příběhu a temné atmosféře. Ta na mě začala sálat hned od mých prvních kroků na ostrově. Postupné zjišťování informací o požáru v domě Hawkinsových, podzemních chodbách a první setkání s kultem na mě působilo tajemně a děsivě. Pak mi už některé věci přestávaly dávat smysl. Při zavření do blázince jsem si začínal říkat WTF a můj následný útěk pak byl značně nevěrohodný. Pozdější vyšetřování pak ale zase bylo fajn, dokud nedošlo na snovou pasáž s halucinací. Závěrečné pasáže pak byly zase divné a samotný konec mi přišel tak trochu useknutý. Čekal bych k některým ze čtyř konců více informací o tom, co se dělo dál.

Většina postav na mě působila správně tajemně a temně. Vše dobře zapadá do atmosféry hry. Dost mě zaujala postava Cat, která ale nakonec do příběhu zase až tak moc nezasahuje a moc jsem se o ní nedozvěděl. Oblíbil jsem si i dobře zvráceného doktora Fullera.

Hratelnost hry spojuje několik různých aspektů. Především jde o prozkoumávání a pak o přesouvání se z místa A na místo B, abych se z rozhovoru s nějakou postavou či na základě nalezeného předmětu dozvěděl zase něco víc. Bavilo mě vyšetřování pomocí jakéhosi šestého smyslu a znázorněného domýšlení si informací na základě nalezených drobných stop. Naopak asi nejvíce jsem pak trpěl v pasážích, kde bylo potřeba používat stealth, což není zrovna moje oblíbená činnost. A taky mi sem moc nesedělo vylepšování postavy. 

Graficky vypadá hra fajn. Kvůli atmosféře je to teda vše hodně tmavé, ale působilo to na mě dobře. 

Původně jsem měl od hry malinko jiná očekávání. Čekal jsem to více akční, avšak dostal jsem hru s pomalu budujícím příběhem a skvělou temnou atmosférou, za což jsem ve výsledku rád. S jednotlivými levely jsem to měl tak padesát na padesát. Některé byly hodně povedené, jiné zase až příliš nudné, nesmyslné nebo i zbytečně složité.

První okamžiky hry byly ve znamení mírné nudy, protože než jsem se vůbec dostal k možnosti ovládat svojí postavu, či dokonce do boje, musel jsem se prokousat hromadou dialogů. Pak mě hra zavalila popisem, jak bojovat a dalšími mechanismy, ale to ani nebylo tolik potřeba, protože mi většina věcí přišla celkem intuitivní. Soubojový systém spočívající v uhýbání před nepřátelskými útoky a následné nabíhání a útok do zad nepřítele se mi celkem rychle dostal pod kůži. 

Určitě musím pochválit level design většiny levelů, zvláště pak jejich propojenost, kdy se po čase otevře nějaká zkratka zpět do vesničky Harlech. Také je fajn, že to není pořád na jedno brdo, protože čas od času hrdina získá určitou magickou věc, pomocí které může v prostředí dělat věci, co předtím nešly, jako rozbít stěnu, chodit po neviditelném mostě či dýchat pod vodou. Plus se pak občas hodí se podívat do předchozích dungeonů, jestli se tam nenachází nějaký tajný poklad. 

Dalším zábavným prvkem pro mě byly puzzle s krabicemi. Předně jsem si tak aspoň chvíli mohl odpočinout od běhání sem a tam a hlavně trochu zapojit taky jinou část mozku, co má na starosti logické myšlení. První puzzly byly celkem jednoduché, ty závěrečné už ale dávaly celkem zabrat. Zvláště, když jsem kvůli ovládání občas omylem sekl do krabice, místo aby jí posunul, což vedlo k nutnosti restartovat puzzle.

Z lokací se mi nejvíce líbily dungeon Eternal Maze a kouzelné bludiště v lese Trechier Woods. Naopak nejhorší mi přišly poslední dvě lokace. Blikající Time Crevice s divnou hudbou mi nedělala moc dobře, z toho důvodu jsem později ani moc nezkoušel ani nepovinný Neverland, který se v této lokaci odehrává. Finální hrad Strangerock pak byl až moc rozsáhlý a mapa zmatená, tak jsem se dost ztrácel, ale nakonec se mi podařilo se dostat až do finále.

S rozmanitostí nepřátelských potvor jsem spokojený. Občas se některé opakují s přívlastkem ohnivý, jedovatý, apod., ale dá se to přežít. Asi nejhorší potvora pro mě byla Lich s jeho schopností snižování úrovně a odpočítávání insta killu. U něho jsem několikrát zařval. Ale klasicky, když se přijde na tu správnou strategii, tak nemají šanci ani dva najednou. Souboje s bossy byly fajn, problémy jsem měl akorát s tím finálním, kde mě štvalo, že jsem následně musel opakovat ten dlouhý výstup po schodech.

Na vizuál hry jsem si musel chvíli zvykat, ale po čase jsem se nad tím už nepozastavoval. Hudba v lokacích se taky dobře poslouchá, ale ta v úvodní a závěrečné animaci se fakt povedla.

Celkově mám ze hry dobré zážitky. Na můj vkus je až příliš ukecaná, ale příběh je jinak fajn a tak můžu tento retro titul doporučit.

Jedna z kategorií Herní výzvy vybízí k hraní hry, kde ovládáme náboženského představitele. A právě v této adventuře se ujmeme role mnicha Leonarda, který má za úkol vyřešit záhadu ohledně jedné nehody.

Jak již je popsáno v popisu této hry, příběh je značně inspirován románem Jméno Růže, který jsem nečetl, ani jsem neviděl jeho filmové zpracování. Nemohl jsem tak posoudit, jak moc autoři kopírovali původní příběh. První polovina příběhu mi přišla dost nudná a až zbytečně ukecaná. Později to ale začalo být mnohem zajímavější, zvláště při odhalení pravdy ohledně bratra Arcadia a jak se vlastně opat stal opatem. Tahle linka příběhu se už ale moc nerozvíjela a samotný závěr s pokusem o upálení a samotném odhalení vraha už zase byla šíleně zmatená.

Mnich Leonardo, který se snaží bez předsudků a na základě faktů vyjasnit pravdu ohledně oné podivné nehody, mi celkově nijak nepřirostl k srdci. Naopak na mě působil až moc noblesně, možná i namyšleně, jakoby během vyšetřování vždy věděl o něco víc, než jsem se jako hráč dozvěděl. Plus jeho chování k Brunovi mi taky několikrát přišlo až za hranou. Celkově vzato, spousta postav se ve hře chovají celkem divně a zmateně, až jsem občas pochyboval, že by v takovém klášteře vůbec dokázali spolu vyžít.

Líbilo se mi grafické zpracování ve stylu pohádek od Disney, vypadá to fakt dobře. Hra je kompletně nadabovaná, avšak i hlas hlavní postavy mi přišel značně nesympatický. Hratelnost mi přišla průměrná, zamrzelo mě však, že zde není možné zvýraznit jednotlivé předměty na obrazovce a že pohyb v jednotlivých lokacích byl kvůli absenci rychlejší chůze či běhu až příliš zdlouhavý. Naštěstí zde funguje alespoň dvojklik na exit grid pro rychlý přesun do jiné lokace.

Bohužel jsem narazil i na pár problémů s technickým stavem hry, kdy mi Steam verze několikrát padala kvůli nedostupnosti některých systémových souborů, které měly ve svém názvu španělské znaky, což Steam z nějakého důvodu nepřechroustal. Plus se mi asi v polovině hry smazaly savy, tak jsem to musel celé proklikat znovu. Tímto samozřejmě nekritizuji hru jako takovou.

Celkově se hrou nejsem moc spokojený. Příběh mi moc nesedl, postavy také ne, dialogů mi přišlo až příliš. Snad jen ta grafika byla fajn, ale ta celou hru neutáhne.

O této hře jsem se dočetl, že nepatří zrovna mezi jednoduché kousky. Hraní obtížnějších her mám celkem v oblibě, tak jsem se na hraní docela i těšil.

Ale první okamžiky hraní mě celkem rychle posadily zpátky do židle. Na obrazovce jsem se moc neorientoval, brblal si pod vousy nad pomalostí ovládání zaměřovače, divnému pohybu postavy a proč vlastně pořád umírám. A když jsem poprvé umřel v druhé fázi a dal continue, tak jsem se divil, proč jedu úroveň zase od začátku. Holt continue se počítá na celou úroveň, nikoliv její fáze.

Hru jsem dal na nějaký čas k ledu a po návratu jsem se do hry zkusil ponořil o něco hlouběji. Pochopil jsem základní principy hry a s první postavou, Clintem, jsem se prokousal přes prvního bosse. Ale dál to prostě nešlo. Úroveň jsem si i zapamatoval, ale čas od času jsem vždy přehlédl nějaký na mě letící projektil a ty chybějící životy pak v pozdější části hodně chyběly. K bossovi jsem se dostal málokdy. Zde jsem si už byl jistý, že mi hra prostě nesedla a právě toto byl první okamžik, kdy jsem uvažoval, že s touto hrou skončím nadobro.

Dal jsem jí ale ještě jednu šanci a vyzkoušel hraní i za další postavy. A paradoxně až jako posledního jsem zkusil pejska Bulleta a jeho dron, se kterými mi to najednou začalo jít. Nevím, jestli mi prostě jeho styl sedl lépe a nebo je to s ním obecně jednodušší z důvodu menší postavy, možnosti se schovat za dron a většího zaměřovače s částečným auto aimem. Ale právě až s Bulletem se mi postupně podařilo probojovat až k finálnímu bossovi. A od něj jsem zase dostával celkem slušně naloženo. Ani po hodině snažení se mi ho nedařilo porazit. Byl jsem blízko druhého rage quitu, když jsem si řekl: "Zkusím to ještě jednou naposledy, jinak to mažu" a vyhrožování evidentně pomohlo, protože Kid tentokrát padl.

Jak už jsem psal výše, hratelnost je na první dobrou trochu zmatená. Musel jsem si hodně zvykat na to, že nemám zase tak moc životů, takže můj počáteční bezhlavý útok jsem musel vystřídat opatrnější variantou a soustředit se na sestřelování a vyhýbání se nepřátelským projektilům. Dost nepříjemná je samotná pomalost zaměřovače, když mířím na druhou stranu obrazovky a vidím, že něco letí na mě, dost dlouho to trvá. Asi bych také uvítal ovládání pomocí myši. Audiovizuální zpracování je fajn, zde nemám žádné výtky.

Celkově mám ze hry i po dohrání rozporuplné pocity. V prvé řadě obdivuji ty, co to dokáží projít celé bez použití continue. Věřím, že bych to s trochou tréningu zvládl také, ale musel bych hraním trávit ještě několik hodin, zvláště pokud se s novou úrovní neobnovují super útoky. Ale je mi jasné, že to kompletní opakování při smrti by mě přivádělo k šílenství. Přemýšlím však, že si časem možná zkusím hru zahrát znovu na vyšší obtížnost, abych si prošel i jiné úrovně.

Druhá světová válka nepatří mezi období historie, o které bych se významněji zajímal. Když ale sem tam narazím na dobrý film s někdy až krutými příběhy lidí té doby, obvykle je pro mě těžké se odlepit od obrazovky. A něco takového jsem očekával od této hry.

A má očekávání se celkem naplnila. Smyslem tohoto fiktivního příběhu je se dozvědět, jakou roli měl hráčův dědeček v odboji během nacistické okupace Československa. Postupně obcházíme několik pamětníků té doby a kladením vhodných otázek se dozvídáme o dědovi více informací. Vše stojí a padá právě na těchto vyprávěních, jejichž zpracování se celkem povedlo. Většina tak skutečně navozují smutek, lítost, zlost či podobné emoce, zvláště když si člověk uvědomí, čím vším si lidé v té době museli procházet. Jen škoda, že je hra na můj vkus až příliš krátká. 

Herní dobu naštěstí o malinko natáhnou minihry, které jsou s příběhem velmi úzce spjaty. Dojde tak na schovávání zakázaných předmětu před prohlídkou od Gestapa, rozhodování se o tom, jakým způsobem utéct, čekání na vhodný okamžik pro předání zakázaných letáků, dešifrování deníku, apod. Jak už to bývá, některé byly zábavné, jiné zase tak moc ne. Například tvorba článku na základě projevu prezidenta Háchy či volba vhodných citátů z literatury. Úspěch v minihře není vyžadován, ale generuje žetony pro možnost opakovat rozhovory, což je mechanika, která mě moc nezaujala. Raději bych neomezené opakování a povinný úspěch v minihře.

Grafické zpracování je kombinaci autentických filmových záběrů a nahrávek, scén s herci a kreslených scén. Všechny tyto styly do sebe zapadají a tvoří dobrý celek.

Hraní mě bavilo, příběh je sice fiktivní, ale vychází ze skutečných událostí. Další informace je možné si přečíst v přiložené encyklopedii, takže jsem se dozvěděl spoustu nových informací z té doby. Jen škoda, že to uteklo tak rychle. Dokázal bych si představit i dvojnásobnou délku.

Vyrůstal jsem v devadesátých letech a vždy když v televizi běžel film s Bud Spencerem a Terence Hillem, bylo jedno, že jsem daný film viděl už několikrát, o zábavu pro následující hodinku a něco bylo postaráno. A když jsem zjistil, že vznikne hra, kde si v kůži mých oblíbených hrdinů projdu některými scénami z jejich filmů a do toho bude hrát jejich stylová hudba, věděl jsem, že si tuto hru jednou zahraju. A ten čas nastal právě letos.

Příběh hry prolíná několik jejich filmů a také z nich vychází i hlavní pointa filmu. Bud chce dostat peníze a Terence by zase rád získal srdce slečny v nesnázích, kterou se snaží zachránit. Nic složitějšího tu není třeba hledat. Dialogy rozvíjející příběh jednotlivých scén zde nejsou nijak zvlášť ukecané, takže nijak neodvádí pozornost od toho nejdůležitějšího. A tím je pochopitelně ta nejvíc typická věc z filmů obou aktérů, čili mlátičky.

Celou hrou jsem si prošel hned dvakrát, jednou v kooperaci se ženou, podruhé na těžkou obtížnost sám. V obou případech jsem si právě mlátičky užil na 110 % procent. Ty jsou celkem intuitivní a na nižší obtížnosti se většina z nich dá projit i zběsilým mačkáním tlačítka útok. Avšak mnohem zábavnější je do toho zapojovat různé speciální akce obou postav. Dojde tak na Budovy typická "razítka" či různé akrobatické kousky v podání Terence. Dost mě bavily i souboje s bossy a hlavně mezihry. Ty byly občas celkem náročnější (honička na koních či v autě), jindy měly dost pitomé ovládání (závody) nebo mi chvíli trvalo, jak vlastně na to (pojídání párků). 

Grafická stylizace má podobu pixelartu, což mi přijde jako dokonalý tah. Hra tak vypadá, jakoby vznikla v 80. či 90. letech, což mi právě spojuje nostalgické pocity ze sledování filmů. Korunu tomu pak dává hudba, kde hrají jak jinak než originální skladby z filmů. Došlo i na mou oblíbenou sborovou 'Lalalalalala', na kterou jsem teda musel čekal až do titulků.

Hraní bylo velmi zábavné, hra splnila všechna má očekávání. Narazil jsem i na pár věcí, které mi úplně nevyhovovaly, ale nebylo to nic vážnějšího, co by mi kazilo pocity ze hry.

The Scorpio Ritual je prvním dílem adventurní série Chronicles of Mystery. 

Příběh spočívající v pátrání po zmizelém otci byl na začátku hry i celkem fajn, bohužel však nepřišel s ničím, čím by vyčníval nad průměrem. Moc to v mých očích nevylepšily ani nepříliš povedené postavy. Říkal jsem si, že když někde někoho potkám a pokecám si s ním, třeba bude mít v příběhu i nějakou větší roli, ale ono obvykle nic. Závěr byl pro mě taky celkem divný, protože se vše událo celkem rychle a ve výsledku na mě působil hodně klišoidně.

Dialogy se bohužel taky moc nepovedly, přišly mi spíše strohé a často až na sílu rádoby vtipné. Při prvním rozhovoru s Jamesem jsem narazil i na chybu, kdy jsem zvolil možnost dialogu, kde ho Sylvie oslovovala jménem, ale přitom se ještě vzájemně nepředstavili.

Obtížnost hry není nijak přehnaná, snad až na jednu výjimku jsem se při hraní nijak zvlášť nezasekl. Potěšilo mě pár rébusů, ale to skládání kamenů s tím, že nemůžu mít všechny u sebe bylo příšerné. Dále působí divně vynucování sebrání nějakého předmětu prohlášením, že jí asi něco chybí, když se chystá opustit oblast. A vrcholem divnosti je pak fakt, že s sebou nesmyslně tahá smradlavou rybu, kterou stejně k ničemu nepoužije.

Ke grafické stránce hry nemám výtek, nenadchne, ani neurazí. Lokací je ale celkem málo a dost se jich opakuje. Vadilo mi, že není možné se rychle přesouvat dvojklikem, alespoň že Sylvie umí běhat. Zvláštní také bylo, že bylo možné odklikávat dialogy rozhovorů, avšak nebylo možné odkliknout Sylviin popis předmětu. 

Ve výsledku mě hra celkem nudila, zhruba v polovině hry jsem si přál, aby už nastal konec. Ten naštěstí přišel celkem rychle, protože příběh není moc dlouhý.

V pořadí 4. díl Assassin's Creed ukončuje příběh Ezia Auditore de Firenze, respektive vzpomínky na něj v podání jeho potomka Desmonda Milese.

Ezio se přesouvá do Konstantinopole, kde jsou ukryty klíče do Altairovy knihovny. Současně se zde seznamuje a sbližuje se svou budoucí ženou Sofií. Příběh je vyprávěn stejně jako u předchozích rozumným tempem a jsem s ním víceméně spokojen. Původně jsem teda čekal, že dojde ke zradě od Prince Suleimana, ale nakonec byl příběh bez větších twistů a hlavním padouchem byl Ahmet, který na mě již od prvních okamžiků působil jako záporňák. Celkem fajn byly vzpomínky na některé okamžiky v životě Altaira a samozřejmě muselo dojít na klasickou situaci, kdy si hrdina ve hře buduje vztah k ženě a následně toho padouch využije proti němu.

Prostředí města je fajn, moc rád jsem se jen tak procházel a koukal na různé památky. Celkově je však město mnohem menší, plus chybí venkov. To je asi taky důvod, proč zde není možné přímo jezdit na koni. Aspoň zde zůstalo několik scén na koňských povozech. Do výbavy zde přibyl praktický hák, který je možné využívat pro různé sjezdy po laně či zasekávání do stěn při šplhu, což jistě ocení především majitelé daných domů. Dále přibyla možnost si vyrábět bomby s různými účinky, ale jejich používání mě moc nebavilo, takže jsem je využíval jen minimálně.

Ve městě je podobně jako u předchozího dílu možné renovovat různé nemovitosti a díky tomu vydělávat peníze. Celkem bez problému se mi podařilo skoupit všechny obchody, ale na všechny památky mi bohužel nevyšly peníze. Přišlo mi totiž, že se peníze generované po půl hodině v bance přidávaly až podezřele pomalu. Jsem však rád, že zde tentokrát nejsou žádné zmatené šifry v animu, které mě v minulém díle moc nebavily. 

Kromě Eziova příběhu se ve hře můžeme seznámit i se vzpomínkami samotného Desmonda. Celé toto vyprávění v abstraktním světě bylo zajímavé z hlediska střípků z jeho života, avšak nudné z hlediska hratelnosti. Nakonec jsem byl rád, že to bylo celkem krátké.

Dobrodružství s Eziem je úspěšně za mnou. Stejně jako u ostatních dílů se mi i zde po čase dostavil pocit stereotypu, nicméně celkově mám z hraní dobrý pocit. Možná i díky tomu, že jsem si mezi díly dával půlroční přestávky. Nicméně, už se těším až si zase po čase zkusím zahrát další díl s novou hlavní postavou.

Jak se asi orientuje v prostoru slepý člověk? Jak je něco takového náročné, se snaží ostatním přiblížit tato hra.

Ve hře sice ovládáme zcela slepou holčičku Rae, my hráči však o zrak zcela ochuzeni nejsme. Vše, co vidíme, vychází z toho, co Rae pozná po zvuku, hmatu nebo čichu. Občas se stane, že si něco představí, ale následná realita je trošičku jiná. Toto zpracování se mi hodně líbí a vlastně jsem rád, že vývojáři nešli ještě dál, protože hrát bez obrazu jen podle zvuku by pro mě bylo už hodně náročné.

Příběh je velmi jednoduchý, spočívá pouze v hledání zatoulané kočky. Každá úroveň je v trochu jiném prostředí, ve kterých obvykle není problém se po chvíli zorientovat a pochopit, co je potřeba dál dělat. Asi nejhorší byla pro mě úroveň s deštěm, kde právě déšť znovu skrýval již prošlé oblasti. Vzhledem k tomu, že byla tato úroveň celkem rozmanitá, tak jsem se nejednou ztratil.

Během hraní mě při prozkoumávání úrovní celkem štvalo, že se Rae pohybuje dost pomalu. Na jednu stranu to chápu, je to nevidomá holka, která nevidí před sebe a může snadno zakopnout. Na stranu druhou, z pohledu hratelnosti, na mě tato pomalost v pozdějších úrovních působila spíše jako zbytečné zdržování.

Co mě ale hodně zamrzelo, byl konec podtrhující celý smutný úděl Rae. Poté, čím vším si prošla, jsem jí to opětovné setkání s její kočkou přál. No alespoň, že si během své cesty našla kamarádku a spřátelila se s pejskem.

Hra na mě určitě zapůsobila svým zpracováním pohledu na svět bez pomoci zraku, po pár úrovních však hra začala spíše nudit. Naštěstí není nijak přehnaně dlouhá.

Jaká dobrodružství mohou prožít dvě děti během jednoho dne, když si jdou hrát? Co všechno si během hry představují? To vše se dozvíme v této hře, kterou jsem si zahrál společně se svými dvěma ratolestmi (6 a 8 let).

Příběh hry příjemně odsýpá. Hra je rozdělena na jednotlivé kapitoly, které se nesou v dobrodružném duchu. V každé kapitole je vždy jasné, čeho je potřeba dosáhnout a pokaždé dojde i na nějaké ty hádanky. Příběh byl zábavný jak pro děti, tak i pro mě. Líbí se mi, jak hra dokáže vyprávět příběh bez použití slov, respektive rozpoznatelných slov. Tak trochu mi ten přístup připomněl hry od Amanita Design. Hodně se mi líbily scénky úplně na konci, kde je vidět, jak si děti hrály ve skutečnosti.

Hra je přiměřeně obtížná tak, že hrou zvládnou procházet i mé děti. Je ale pravda, že jsem je musel sem tam popostrčit. Dost jsme se při hraní bavili, nejvíce se mi líbila úroveň s přepadením hradu, které tak úplně nevyšlo podle dříve vymyšleného plánu. Sem tam mi ale vadilo, když byl nějaký interaktivní prvek na kraji obrazovky a my jsme místo něho omylem klikli na přechod do jiné obrazovky.

Snad v každé úrovni pak dojde na nějaké minihry či hádanky, což je moje oblíbená součást adventur. Řada z nich jsou lehce obměněné staré známé kousky, ale některé byly pro mě i originální. Pro starší děti a pro dospělé nejsou minihry obvykle problém, zvláště když je možné si nechat hrou i napovědět. Pro mé mladší děti však byly minihry náročnější, tak jsem musel prakticky pokaždé s řešením pomáhat. Nejvíce mě bavilo směrování paprsku, honička v jeskyni, karty či příběh v knize v různých časech. Naopak jsem vůbec nepochopil finální podvodní puzzle v podobě skládání různých medúz.

Graficky se hra přesně hodí do daného konceptu hry pro děti. Vše je přehledné a přitom tak trochu ztřeštěné a bláznivé. Děti nemají problém se v jednotlivých obrazovkách orientovat. Hudba se také dobře poslouchá a obvykle se do daného prostředí dobře hodí.

Celkově jsem se hrou velmi spokojený. Děti dokázaly velkou část hry hrát samostatně a i já jsem se po pár týdnech výborně bavil, když jsem si hrou kompletně prošel znovu sám.

Poslední hrou ze série Castlevania Anniversary Collection je hra Dracula Kid, která se od těch ostatních na první pohled výrazně liší, což je dáno hodně jiným vizuálem, který je barevnější a celkově na mě působil, jakoby cílil především na dětské publikum. 

Tentokrát se ujímáme malého Drákuly, který si postupně snaží podmanit různé části měst a okolí. Podíváme se tak do oblak, pod zem, pojedeme na střeše metra, atd. Drákula pochopitelně nešvihá po nepřátelích bičem, ale využívá svá kouzla. Na začátku je to fireball, postupem získává i silnější kouzla či možnost se proměnit v netopýra.

Ačkoliv je hratelnost oproti ostatním hrám v sérii dost odlišná, mně to celkově úplně nesedlo. V jednotlivých úrovních jsem se celkem nudil a vždy jsem se těšil především na závěrečného bosse. Uznávám ale, že to může být způsobené tím, že hra byla mou osmou plošinovkou v řadě. Nepřátelé jsou oproti předchozím hrám zcela jiní, ale obvykle nepředstavovali žádnou přehnanou výzvu. To stejné se dá říct i o bossech, které jsem porážel s jednou výjimkou naprosto bez problémů. Zaujala mě však Socha Svobody, jejíž boss fight byl v podobě znalostního kvízu. A pak taky závěrečný boss, který byl tou zmíněnou výjimkou. U toho jsem umíral naopak celkem dost.

Hra nabízí možnost se mezi úrovněmi účastnit meziher, kde je možné znásobit získané bonusové mince z úrovní a ty pak měnit za bonusy do hry. Trochu smutné bylo, že jsem do té doby nevěděl, že je vůbec možné získávat nějaké mince. Na to jsem přišel vlastně náhodou až o několik úrovní později. Mezihry však byly dost nudné a především o náhodě. Asi největší úlet pak je kankán, kde je potřeba náhodně tipovat barvu kalhotek tanečnic.

Celkově mám pocit, že mě tato hra především nesedla. Naštěstí není nijak dlouhá, takže byla rychle za mnou.

O světě Oddworld a dobrodružstvích Abea jsem slýchával již řadu let. Přímou zkušenost jsem však doposud neměl, o to více jsem byl zvědavý na další titul z Retro klubu, ve kterém se právě do Oddworldu vypravím, i když ne zrovna s Abem.

A hned první okamžiky byly veskrze zajímavé. Hra mě bez zbytečného zdržování hodí přímo do akce, hlavní postava, lovec odměn Stranger, zrovna chytá prvního z banditů, na které je vypsaná odměna. Kromě originálního vzhledu postav mi je představena i kuše Strangera, kterou střílí po nepřátelích všemožné potvůrky s různými efekty. No ze začátku toho bylo celkem dost, co jsem musel pochopit, ale po několika splněných zakázkách se mi většina věcí dostala pod kůži.

Příběh je ze začátku dost tajemný. Není vůbec řečeno, proč je Stranger lovcem, jen že potřebuje 20 000 na jakousi operaci od podivného pavoučího doktora. A tak se vydává od města do města na lov banditů. Ty musí dostat pokud možno živé, protože za ně tak dostane více peněz. 

A přesně tohle chytání mě bavilo za všeho nejvíce. Probít se přes klasické nepřátele k hledané osobě bylo vždy celkem snadné, chycení nebo zabití hledaného bandity už pak bylo i na normální obtížnost náročnější, protože bylo potřeba najít nějakou jeho slabinu, nebo ho dokonce vylákat z úkrytu. Jinými slovy, bylo potřeba šikovně využít vhodnou potvůrku dostupnou pro kuši, zvláště pokud má bandita zůstat jen omráčený.

Zhruba v polovině hry však dojde ke zvratu v příběhu, kdy poznáme skutečnou identitu Strangera a kdy dojde k vysvětlení většiny nejasných věcí ze začátku. Současně se ale také značně mění cíl a s ním i celková hratelnost, protože se Stranger místo lovu zlounů vydává na výpravu proti celé armádě nepřátel. Také je o něco náročnější tyto nepřátele porážet, zvláště v jedné části, kde byla hromada nepřátel se štíty a já neměl moc míst na krytí. Tato část se na můj vkus celkem táhla a nabízela jen několik málo plnohodnotných boss fightů. To mi ale vynahradil souboj se dvěma pavouky najednou, který byl fakt náročný. Samotný závěr se Sektem už byl celkem snadný.

Jak už jsem zmínil na začátku, spousta věcí je zde pro mě dost originální. Vizuál postav vypadá často vtipně až absurdně. Bandité zase vypadají současně vtipně i odpudivě. Potvůrky, kterými se střílí z kuše, jsou taky dost vtipné, obzvláště hláškující chippunk. To vše tvoří vynikající atmosféru.

Líbí se mi i hratelnost soubojů, kde je často jen na hráči, jestli se bude snažit pomocí potvůrek vylákávat jednoho nepřítele za druhým a nebo na ně prostě vlítne a postupně postřílí. Co mě naopak celkem vadilo, byla častá nutnost přepínání pohledu z první osoby do třetí a obráceně. Samo o sobě to bylo v pohodě, ale když nastala nějaká situace, kdy jsem potřeboval rychle jednat, sem tam jsem zazmatkoval a udělal něco jiného, než co jsem chtěl, protože se to mělo udělat v tom druhém pohledu. Taky mi vadilo pomalé přepínání potvůrek na kuši přes nabídku, což zbytečně přerušuje akci. Nějaké klávesové zkratky by mohly být lepším řešením.

Celkově mě hraní hodně bavilo a v budoucnu se do světa Oddworld rád zase vrátím, pravděpodobně s Abem. Hru jsem si nakonec kvůli achievementům prošel i na těžkou obtížnost, ale po zkušenostech z prvního průchodu to nakonec nebylo nijak přehnaně náročné. Zamrzela mě však nefunkčnost některých achievementů, na které ale naštěstí existuje workaround.

Druhá Castlevania pro GameBoye ze série Castlevania Anniversary Collection přináší o něco delší zážitek, než díl první. Současně nabízí i několik vylepšení, díky kterým je hraní zase o něco zábavnější. 

Předně je to plynulejší pohyb hlavní postavy než u prvního dílu. Také mi přišlo že postava lépe a přesněji reaguje na mé stisky tlačítek, takže mé skoky byly daleko přesnější. Do hry se také vrací sekundární zbraně, i když jen v podobě kladiva nebo svěcené vody, které se hodily především na boss fighty. 

Design levelů byl také o něco vylepšený. Zaujala mě nutnost využívat lana pavouků pro překonávání propastí, pohybující se lana a taky tma vyskytující se v jedné úrovni, která nastávala pouze pokud jsem ničil svíčky se srdíčky. To mi přišlo svým způsobem skvěle navržené, protože se musím rozhodnout, jestli má cenu získat srdíčko za cenu horší viditelnosti a tím pádem i těžšího průchodu dané oblasti. Až se divím, že se tento koncept neobjevil i v jiných dílech.

Nepřátelé jsou zde především staří známí, kde mi nejvíce problémů nadělala ta zatracená hlava střílející ohnivé koule. Co se bossů týče, nejvíce mi zavařil obří had útočící v dlouhé chodbě a ve finále opět Drákula, ale to bylo asi hlavně tím, že jsem měl méně životů z předchozího souboje.

Celkově mi přijde, že tento díl předčí svého předchůdce snad po všech stranách. Průchod hrou jsem si opět skvěle užil.

Kolekce her Castlevania Anniversary Collection se tímto titulem přesouvá na Game Boy, čemuž je pochopitelně přizpůsobena spousta věcí, od kostičkovaného vzhledu až po omezení v hratelnosti. V rámci kolekce je pak možné si hru zahrát buď černobíle nebo i se zeleným filtrem připomínající hraní na právě na Game Boyi.

Hra na mě působila o něco těžkopádněji, ze začátku jsem měl problém správně načasovat skoky, takže jsem často musel nahrávat dříve uloženou pozici. Dále se mi často stávalo, že jsem dostal zásah od nepřátel, i když jsem byl od nich vzdálen několik pixelů. Zvyknout si na to vše mi pak trvalo o něco déle, než je zdrávo a když jsem si konečně zvyknul, tak jsem byl skoro u konce hry.

Zbraňový arzenál je zde zúžen pouze na základní bič, sekundární zbraně se do hry bohužel nedostaly. Na druhou stranu je zde ale zajímavý upgrade, který umožní hráči střílet z biče ohnivé koule. Jednotlivé úrovně jsou taky zjednodušené, avšak vývojáři se snažili zakomponovat i další prvky jako pohybující se plošinky, zdi či utíkání před bodáky. Monster je zde o něco méně, za to více mě štvaly především ty, co střílely ohnivé koule. Dojde i na souboje s bossy, kteří mi ale s výjimkou finálního Drákuly nezpůsobovali vážnější problémy.

Celkově je hra na můj vkus až příliš krátká, na druhou stranu docela obtížná. Věřím, že bez možnosti ukládání hry, bych se s ní asi dost trápil.

Česká hra ArtFormer je na první pohled zajímavou plošinovkou, ve které občas dojde i na nějaký ten souboj. Svým způsobem mi hra připomíná takového odlehčeného Prince of Persia. 

Hráč si postupně zahraje za 4 různé osoby žijící v různých historických dobách. Před každou z nich stojí nějaký velký úkol, ale dojde i na nějaké drobnější úkoly. Nejvíce mě bavila ta řecká část, kde jsem si v roli Odyssea prošel nejznámějšími částmi děje z Homérových eposů Ilias a Odyssea.

Asi nejtěžší bylo si zvyknout na ovládání. Skoky mají často jiné časování, než jsem zvyklý z jiných her, na které jsem si horko těžko zvykal. Nejhorší to bylo v egyptské epizodě při procházení místností plných pastí. Vlastně i ke konci se mi často stávalo, že jsem zbytečně spadl do propasti, i když jsem relativně s předstihem mačkal tlačítko pro skok. I tak to bylo pozdě a zbytečně jsem přišel o část životů.

Úkoly, které hlavní postava postupně dostává, jsou velmi jednoduchého charakteru a hodně často jde jen o pobíhání po mapě sem a tam. Pozdější epizody jsou pak rozšířeny i o inventář s možností se vyzbrojovat. Jen škoda, že není možné se prohrabat padlými nepřáteli a získat tak třeba i lepší zbraň. Souboje, kterých si hráč dosyta užije především ke konci, jsou na první dobrou těžkopádné, ale po několika z nich jsem se naučil to správné načasování, kdy zaútočit a následně ustoupit, aby mě soupeř nezasáhl v rámci svého protiútoku. To jsem pak bez větších problémů aplikoval až do konce.

Jednotlivé epizody mi přišly celkově krátké, dokázal bych si představit i dvojnásobnou délku. Dialogy postav mi přišly až moc stručné, což by možná sedělo na pravěkou epizodu, ale v případě těch pozdějších to mohlo být o něco ukecanější. Absolutně jsem ale nechápal hlášky typu "Co ty buzno?" nebo nápis "Fck the polis" na zdi. Obojí na mě působilo dost rušivě. Dále se mi hra několikrát dostala do chybného stavu, kdy se mi neaktivoval nějaký souboj a nebo se hra přepnula do špatné obrazovky a nebylo možné se vrátit zpět. Po restartu celé epizody jsem se přes problémové pasáže dostal, ale musel jsem pochopitelně opakovat veškerý předchozí postup.

V každé epizodě dojde i na několik miniher, ale zrovna skládání obrázku z několika málo částí není žádnou výzvou, takže to ve výsledku spíš jen zdržuje. Celkem fajn jsou plavby nebo závody na lodi či v koňském spřežení. Zde mi ale zase často haprovalo ovládání, kdy jsem jako o život mačkal šipku nahoru, abych se vyhnul šutru, ale loď prostě nereagovala. A to jsem ani nebyl ve vodním proudu, kde bych horší ovladatelnost chápal.

Co zde ale naopak hodně vyniká je grafické zpracování, kde je každá ze čtyř epizod inspirována skutečnými malbami dané doby. S tímto si grafici opravdu dobře vyhráli. Pozadu nezůstává ani hudba, kde se mi nejvíce líbila ta egyptská.

Celkově mám ze hry rozporuplné pocity. Původní myšlenka se mi hodně zamlouvá, audiovizuální zpracování je skvělé, ale zbytek se už tolik nepovedl. Příběhy jednotlivých epizod jsou strohé a krátké, ovládání těžkopádné, úkoly značně stereotypní a často došlo i na chyby.

Další díl Castlevanie se opět drží zavedeného konceptu. Avšak snaží se do něj zavést zase pár novinek a také již na první pohled vypadá opět o něco moderněji.

Příběh jede ve starých známých kolejích, opět se někdo snaží vzkřísit Drákulu a je jen na nás ho zastavit. Po pravdě, už jsem jej po těch všech dohraných předchozích dílech ani moc nevnímal. Co mě ale naopak zaujalo, že můžu hru hrát za dvě různé postavy. První je klasika John Morris, další i když nepřímý potomek rodu Belmontů, s klasickým bičem. Druhou postavou je Eric Lecarde, o němž jsem si část hry myslel, že je to podle vzhledu holka. Ten disponuje oštěpem, který může kromě likvidace nepřátel použít i na vyšší skoky, čehož jsem při hraní hojně využíval. Ve výsledku mě bavilo hrát více právě za Erica, protože přináší trošku jiný přístup k hraní.

Level design se opět drží klasiky, není zde nic co by mě zvedlo ze židle. Naopak mě spíše štvala ta otočená úroveň a ta s třemi různě posouvajícími se proužky. Inovace typu "zhoršíme hráči orientaci a ovládání" není to pravé ořechové, jak zlepšit úrovně. Co se mě ale zase potěšilo, bylo nahrazení srdíček drahokamy. Už od prvního dílu jsem si říkal, že sběr srdíček spíše inklinuje k obnovování zdraví než k získávání "munice" pro sekundární zbraň. Drahokamy mi pro tento účel dávají mnohem větší smysl. Zajímavý je i posilující bonus, který přetrvává, dokud postava neztratí jeden život. 

Nepřátelé se zde hodně recyklují z předchozích dílů, včetně strategie nutné k jejich poražení. Sem tam jsem ale narazil na pár nových kousků, kde mě nejvíce bavil Minotaurus, který si klidně urve kus sloupu a používá ho jako zbraň. V pozdější fázi mě celkem překvapili rytíř na kolečkách a rytíř s rotačákem. Co se bossů týče, ti jsou často dva v každé úrovni, je tak potřeba si hlídat životy, které pak můžou u toho závěrečného v úrovni chybět. Nejvíce mi pak zavařila klasická dvojka: Smrtka Grim a samotný Drákula.  Asi nejvíce nudný je tentokrát Grim, jehož boss fight se zbytečně natahuje tím největším klišé: opětovnými souboji s již poraženými bossy. Aspoň že měli méně životů.

Jak jsem již psal v úvodu, graficky hra vypadá zase o něco lépe. Chvíli jsem si musel zvykat, než jsem si na nový graficky styl zvykl. Stejně tak i hudba zní skvěle.

Hraní Castlevanie je pro mě po tolika dílech už značně stereotypní. Spousta stejných věcí a stejných principů. Pozitivní je ale to, že mě to stále baví a to se počítá ze všeho nejvíc.

Další, v pořadí již čtvrtý, díl Castlevanie se vrací zase úplně na začátek k prvnímu dílu, který se snaží rozšířit a převyprávět. Vracíme se tedy do Transylvánie roku 1691, kde musíme v kůži Simona Belmontha opět porazit Drákulu.

První věcí, kterou jsem ihned po rozehrání v rámci Anniversary kolekce musel řešit, bylo jiné rozložení ovládání. Je fakt škoda, že v rámci série nezůstaly tlačítka pro základní akce stále stejná. Naštěstí to není nic, co by nevyřešilo přemapování kláves v menu. 

Hra nabízí několik novinek ve schopnostech ovládaného hrdiny. Konečně tak může svým bičem švihat i nahoru a šikmo a dokonce ho přichytit k plošince a zhoupnout se po něm přes propast. Celková hratelnost tak může být zase o něco rozmanitější.

Co se level designu týče, ten v jedné z prvních úrovní nabídl i možnost se částečně přesouvat v třetím rozměru. Jinými slovy se postava pohybovala před plotem a měla možnost přelézt za plot a později se zase vrátit zpět. Škoda, že tento koncept nebyl ve více úrovních. Co se mi naopak nelíbilo, byla úroveň, která se po chvíli začala celá otáčet, následovaná oblastí, kde se zase hnusně točilo pozadí. Ještěže jsem tím proběhl relativně rychle, jinak by se mi z toho asi začalo dělat blbě.

Rozmanitost nepřátel opět nabízí celou řadu starých známých, avšak přijde i na pár novinek. Souboj s bossy je pak stále asi tou nejzábavnější činností, i proto nejspíš narazíme na bosse i uprostřed úrovně. Každý zde ztracený život pak může na konci scházet. Naštěstí je možné ve hře narazit na více jídla, které navrací životy. Z bossů mě pak nejvíce zaujal tančící pár a pak pochopitelně závěrečná nálož bossů, kde samozřejmě nesmí kromě samotného Drákuly chybět i smrťák Grim Reaper.

Na grafickém i hudebním zpracování je opět vidět, že technologie zase o něco postoupila, protože vše vypadá a zní zase o něco lépe.

Hra se snaží do série přinést zase nějaké nové prvky v hratelnosti, ve výsledku je to ale stále o tom samém. Nicméně i tak mě hraní Castlevanie pořád baví.

Třetí díl opouští nepříliš povedený systém otevřeného světa z druhého dílu a vrací se k principu lineárních úrovní z dílu prvního. Z druhého dílu se však zachoval hezčí grafický vzhled a lepší plynulost herní postavy. Navíc hra přináší ještě několik novinek.

Velmi jsem si oblíbil několik možností výběru cesty k hradu Drákuly. V nabídce jsou pak různorodé úrovně z různě obtížného prostředí, s různými nepřáteli i závěrečnými bossy. Dokonce je tu i slepá cesta, kde je následně potřeba se přes celou úroveň vracet zpět.

Další novinkou je i možnost hrát za 3 jiné postavy, které může hlavní hrdina Trevor při své cestě potkat. Jen je škoda, že není přímo řečeno, že za ně může hráč ihned po připojení hrát. Osobně jsem na přepínání aktivní postavy přišel až později. Ve výsledku se mi však stejně nejlépe hrálo za Trevora, ale celkem jsem si oblíbil i Alucarda, syna samotného Drákuly.

Co se jednotlivých úrovní týče, některé se povedly více jiné méně. Úroveň z hodinové věže s kyvadly a obřími ozubenými koly byly hodně zajímavé. Stejně jako postupně potápějící se úroveň. Za to až příliš zdlouhavá úroveň s padajícími bloky kamenů, po kterých se následně muselo vyskákat výš, byla pěkná opruz. Hodně mě bavily souboje s bossy, kteří byli ze začátku celkem snadní, avšak později už ta obtížnost trošku přituhovala. Nejhorším bossem byla zase smrtka, ale tentokrát byl pro mě náročný i samotný Drákula.

Dále došlo k rozšíření sortimentu sekundárních zbraní, kde jsem si tentokrát oblíbil především hvězdici, která se po hodu ještě vrací zpět. Dost mě ale štvalo, že když jsem narazil na jinou zbraň, tak jsem vlastně o hvězdici okamžitě přišel. Raději bych měl možnost si zvolit, jestli si stávající zbraň nechci ponechat.

Jak už jsem zmínil v úvodu, graficky vypadá zase o něco lépe. Vše je přehledné a hlavně je prakticky jasné, co je třeba dělat a kam se dostat. Hudba se opět dobře poslouchá. Zde není moc co vytknout.

Třetí díl hodnotím z celé Anniversary kolekce nejvíce. Probíjení se úrovněmi je zábavné a nabízí se i znovuhratelnost. Hru jsem tak dohrál postupně se všemi postavami a prošel jsem si snad i všechny cesty a souboje s bossy a dobře se při hraní bavil.