Nejlépe hodnocené komentáře

Death Stranding je výjimečná hra. Natolik výjimečná, že to je první hra, ke který napíšu komentář.  

(v komentu jsou i spoilery, byl jsem línej je zaškrtávat, tak případně číst asi až po dohrání)  

Premisa s doručováním zásilek ve mně příliš nadšení nevyvolala, asi proto mi hra ležela pět let ve skříni. Ale co se nestalo? Byla ohlášena dvojka a já si řekl, že bych si teda už mohl zahrát tu jedničku, abych pak dalším dílem mohl plynule pokračovat. To se ale nestane, protože až do konce života se budu vyhejbat všemu, co vyprodukuje Kodžima.

Z části je ta hra vážně dobrá. Chápu sice lidi, co jí po pár hodinách vypli, protože to byl pro ně jenom nudnej walking simulator, ale ono se to rozjede, člověk bude celkem mobilní, doručování začne odsýpat a odměny za každou doručenou zásilku budou poměrně hodnotný. Dokonce jsem si po čase začal plánovat trasy a přestal jsem dělat rovnou přímku z bodu A do bodu B, jak jsem zvyklej ze všech ostatních her. Když jsem na větrných pahorcích hor potkal kotvu, kterou tam nechal jiný hráč a díky níž jsem se mohl bezpečně dostat ze svahu, jelikož já už kotvu neměl, sakra, to byl vážně příjemný pocit. A celkově pokud jde o samotné doručování, boj s přírodou, i s těma blbýma VV, jo, tohle všechno je celkem v pohodě a dokonce snad i zábavný. Ještě tak osm hodin před koncem hry jsem si říkal, že to ohodnotím tak 80-85%, pokud se nestane nic zásadního. Jenomže ono se samozřejmě stalo.

Především je třeba říct, že těch posledních osm hodin bylo to, čemu se ve všech ostatních hrách říká "závěr" a trvá tak hodinu. Když mi asi potřetí jeden z těch hologramových jantarů, co máte kolem sebe, řekl, že tohle už je vážně poslední úkol, ať na to klidně vsadím svoje boty Bridges druhé úrovně, měl jsem co dělat, abych nestrčil jazyk do zásuvky. Takže pokud někdo tvrdí, že závěr je trochu natahovanej, je to jako kdyby říkal, že výlet Titanicem byla neuspokojivá dovolená. Ne, konec není natahovanej, je k...a nekonečnej, otravnej a frustrující.

Ke konci hry, kdy se už dostanete úplně na západ, se vám hra totálně vytlemí do ksichtu a s chabým vysvětlením (proč to nejde skrz Fragile) vám řekne, že si máte sbalit žebřík, kotvu a granát z vašich h...n a mazat zase zpátky na východ. Naštěstí to je jenom přes celou mapu, že jo? Tohle přece sebevědomý hry nedělají. Takhle trapně a uboze natahovat herní dobu sebevědomý hry nemají za potřebí. Ale co, cestou určo narazím na auto a budu tam hned, ne?

Tak to se z toho deliria rychle proberte. Po čase totiž zjistíte, že nejrychlejší způsob přesunu je pěšky, jelikož cokoli mobilního je absolutně nepoužitelný. "Auto mi sjíždí ze svahu, ale to je přeci normální", říkám si pro sebe."Proč mi to auto ale nesjíždí dolů ale do strany?". Protože jakmile sednete do něčeho pojízdnýho, přestanou fungovat veškerý fyzikální zákony a ani náhodou neřídíte nákladní automobil Bridges s dlouhým dojezdem, jak vám hra tvrdí, ale obdélník na kolečkách, jehož cílem je nejbližší roklina nebo vrchol nějaký hory, ze který by se mohl snést elegantněji než druhoválečná Štuka.

Což je vlastně příhodný, druhou světovou tu zažijete taky. A pokud se někdo na akčnější pasáže těšil, tak po jejich absolvování s pokorným úsměvem na rtech vezme za vděk, když bude moct zas nějakýmu troubovi spěšně doručit pizzu. Ne, střelba a pocit z ní je tragickej a než se z těhle flashbacků dostanete, musíte, a to je třeba zdůraznit, velmi charismatickýho a herecky neskutečně nadaného Madse zabít třikrát. Netřeba dodávat, že pokud chcípnete při třetím kole, jdete zpátky úplně od začátku, protože v průběhu nelze ukládat. Kodžima a jeho tým posílají lajk...

Je mi líto, vy ten lajk ale bohužel neuvidíte. Je totiž schovanej na čtvrtý obrazovce, kterou musíte proklikat při otevření terminálu. Jakmile totiž chcete přijmout zakázku, je třeba se prohrabat několika obrazovkama než budete vůbec moci vyrazit. Chceš tuhle zakázku? Dobře, kam si ji dáš, na záda? Ok, co na cestu nějaký vybavení, nechceš? Ne? Tak ale auto si vezmeš doufám? Nene, tady to neodklikáváš, tady ten křížek musíš držet. Ale když už jsi zase zpátky u vybavení, nechceš teda jednu tu kotvu?...a pořád a pořád dokola. Naštěstí v době vývoje Kodžima nenavštívil Česko a naší národní chloubu českou poštu, jinak by ve hře poslední obrazovka před začátkem zakázky byla nabídka výherních losů, který si můžete vzít na cestu.

Ty by se totiž hodily. Pokaždý, když narazíte na VV, hra vám to dá jasně najevo patnáctivteřinovou animací, samozřejmě nepřeskočitelnou. A když ve hře narazíte na VV třeba padesátkrát...to by bylo, aby aspoň jeden ten los nebyl výherní. Jinak v situacích, kdy je třeba se plížit a pomalým postupem se vymotat z teritoria VV, se běžně hra rozhodne, že je ideální moment na to, aby vám, omlouvám se za svůj slovník, zam...la čtvrtku obrazovky s doporučením, jak zacházet s krevními vaky. Chceš se toho banneru, kterej si četl už asi šestkrát, zbavit a vidět zase celou obrazovku? Tak to máš samozřejmě smůlu, banner se totiž identifikuje jako volnomyšlenkář a zmizí si až se bude jemu chtít.

Jako volnomyšlenkář se jistě identifikuje i Higgs, chábr, se kterým budete mít tu čest. Několikrát. A mám tím na mysli ve finálním fightu. Několikrát. Vyhrát závěrečný fight, porazit bosse a odejít do západu slunce je totiž přežitek dob dávno minulých. Tady budete final fight mít jednou, když ho vyhrajete, dostane možnost s tím stejným lemplem bojovat i podruhý a pokud i tady uspějete a symbolicky se mu vymočíte na masku, přijde Horst Fuchs a řekne svoje legendární "a to ještě není všechno", protože v pěstním souboji musíte chábříka porazit ještě potřetí. Higgs je zkrátka něco jako chronický zánět močového měchýře. Pořád se vrací.

A na závěr to nejlepší. To, co jsem nikdy a nikde ještě neviděl a vsadím Samovo vznášedlo první úrovně na to, že už neuvidím. Teda očekávám, že to bude i ve dvojce, ale tu hrát nebudu, jelikož mě jednička naučila mít se rád. Jak jsem zmiňoval, konec je nekonečný a neuvěřitelně se vleče. Když Vám potom na pláži ta blonďatá buchta vysvětluje, kvůli čemu jste ztratil padesát hodin života, po třech větách skončí, aby na obrazovce mohlo neskutečně pomalu probliknout pět jmen, kteří se podíleli na hře a ona pak zase mohla pokračovat. Takhle asi pětkrát. Načež následují titulky. Musím to říkat? Jako vážně? Ale tak dobře, když si to žádáte. KURVA NEPŘESKOČITELNÝ ! Ale máte štěstí, jelikož jste evidentně výše zmíněnému Horstovi stihli zavolat do pěti minut, jako bonus dostanete i po titulkách další kapitolku, ve který musíte dítě odnést do spalovny. "Cajk, ta snad není daleko, to bude hned", říkám si naivně. Nene, kamaráde, ty jsi evidentně nevěnoval téhle hře sto jednotek své pozornosti. Hned to nebude, jelikož nemáš k dispozici mapu. K čemu taky, že jo? Vždyť už jsi v tý spalovně byl....Jo, byl, PŘED PADESÁTI HODINAMA...a ten lajk si strč pod chránič první úrovně. Hra pokračuje, ve filmečku vysvětlí nějaký věci a následují...to byste neuhodli...TITULKY. PODRUHÝ. Tý žloutence se sice nepovedla definice novýho žánru, v což doufal, ale povedla se mu nová definice totálního vý..bu. Dvakrát závěrečný titulky. Přeskočitelný. Haha, nachytal jsem vás, jasně, že se nedají přeskočit ani ty druhý. Když mi pak hra i po nich nabídla pokračovat ve hře a čekat na inauguraci prezidenta v 15.kapitole, která tam fakt je, ačkoli na netu jsem viděl, že to má jen 14.kapitol, hru jsem vypnul, pro zmírnění bolesti si narval pár bambusových třísek pod nehty a šel psát tenhle koment. Můj první. Takže přeci jen asi nějaký přelom. Kodžima donutil jednoho asociálního a neradno se projevujícího gamera se veřejně vyjádřit a za to samozřejmě...posílám lajk, kriple.