Nejlépe hodnocené komentáře
God of War: Ghost of Sparta
Fracture
V mých očích tedy nijak valně. PS3 měla opravdu slabý start a rané hry na tuto konzoli ve mně vzbuzují spíše jakousi hořkou pachuť. Už dlouho, jsem nehrál generičtější a otravnější střílečku, jako je právě Fracture. Onen mechanismus formování terénu je tu spíše na efekt a krom několika jednoduchých a ne moc dobře podaných hádanek jsem ho až tak účelově nevyužíval. Ono totiž není na nějaké taktizování vlastně pořádně čas. Tvůrcům jeblo v palici a posílají na hráče nepřátele po desítkách. Problémem je, že oni nepřátele jsou docela nechutně tuzí, takže se každá přestřelka zvrhává v úmornou a systematickou bitvu, kde se hráč pomalu posunuje mezi sutinami a opatrně likviduje jednoho nepřítele za druhým.
Ačkoli hlavní postava vydrží slušnou dávku zásahů, jakmile se na něj sesype desítka protivníků, není vůbec složité v okamžiku zhebnout. Nepřátelé jsou navíc velmi odolní, dotěrní, zasypávají hráče střelbou, vrhají po něm granáty, střílí rakety hlava nehlava a přežití je často dílem náhody. Umírá se tady lehko a často i dost neférově. Vlastně je tady přítomno všechno, co mě na third person střílečkách jako žánru sere. Pocit ze střelby je dost tuhý a pocitově takový nijaký, střílení jsem si vlastně vůbec neužíval a vždy, když se mi na radaru rozsvítily desítky dalších červených teček, jen jsem si otráveně povzdychl. Občas se objevil nějaký tankující semi-boss nebo poskakující zmrd (omlouvám se za nevhodný výraz, ale výstižnější označení jsem nevymyslel) pálící po hráči rakety.
Proč jsem tedy vlastně hru dohrál? Krom toho, že jsem autistický pošuk co se dohrávání týče, tak mě i docela zajímalo, co bude dál. Onen námět dvou znesvářených stran bývalých Spojených států zprvu působil zajímavě. Po čase mi ale došlo, že příběh prakticky neexistuje a v poslední třetině jsem to vlastně dohrával opravdu spíše jen pro odškrtnutí hry. Potěšila obligátní mise ve vozidle, které se ale ovládalo dost příšerně. I přesto tradičně fajn oživení. Pohyb postavy je také dost nemotorný a i když se mi líbila kinetika pohybu, ovladatelnost, nepřesnost a neustálé zasekávání o objekty mě též spíše otrávilo.
Level design je vyloženě mdlý a ačkoli nemůžu říct, že by hra vypadala hnusně, o žádnou kochačku rozhodně nejde. Lokace jsou nenápadité (až na obřího pochodujícího robota), plné stále těch samých sci-fi objektů. Nějaké pěkné krajinky nebo zapamatování hodné momenty úplně chybí. Hráč hrou propluje a všechno vypadá tak nějak stejně, nudně a neambiciozně.
Je tu vlastně něco, co bych pochválil? Ani ne. Fracture není vyloženě špatná hra, ale působilo to na mě po všech směrech tak strašně průměrně, až to byla více otrava, než zábava. Pár světlých momentů se našlo, díky kterým jsem se hrou nesekl, ale za mě je to tedy určitě nejslabší kousek, co jsem doposud na PS3 dohrál (Bodycount nepočítám, to byla nehratelná sračka).
Ratchet & Clank: All 4 One
Ja som mal tú možnosť hrať s 2 deťmi a priznávam, že to bola sranda. Už menšia sranda to je, keď hrá človek sám, ale na druhú stranu odpadá pokrikovanie po sebe, aby druhý hráč rýchlo spravil nejakú akciu, inak budeme musieť začať akciu odznova. Bez spoluhráčov je to možno až príliš ľahké, lebo počítač vie vždy presne, s čím má pomôcť, kam sa má postaviť, do čoho má strieľať, alebo kedy má spoluhráča oživiť. Herný svet skrýva mnoho nástrah a tak príde vždy vhod, keď vás dokáže niekto zachrániť pred istou smrťou. A keď sa to už stane, tak checkpointy sú rozostavené veľmi príjemne, žiadne veľké vracanie sa nehrozí.
Ratcheta a spol. unesie vesmírna loď Ephemeris, ktorá zbiera všetku nebezpečnú faunu vo vesmíre. Keď to naši hrdinovia rozdýchajú, tak sa začne cesta vesmírom za hľadaním dôvodu, čo/kto je za tým. Príbeh hry je kupodivu vcelku zaujímavý, asi tak na úrovni dnešných cgi rozprávok pre deti (aj nedeti).
Celkovo to bolo fajn hopsanie a s deťmi to bolo priam geniálne, ale inak mi tam niečo chýbalo. Niečo, čo by vo mne zanechalo príjemnejšie spomienky. Mňa totižto príliš neberú arénovité hry. Prídete na miesto, niečo spravíte alebo vytrieskate skupinku príšeriek a toto opakujete do konca úrovne. Mám radšej väčšiu spojitosť a menšiu predvídateľnosť. Dobrým príkladom je Skylar & Plux: Adventure On Clover Island. Tam si tiež idete dopredu kvázi lineárnymi levelmi, ale nemusíte vybúchať všetky príšerky na danom mieste, aby ste sa mohli pohnúť ďalej. Je to len na vás.
Jediná vec, na ktorú len tak nezabudnem je podpásovkový predposledný level. Až po tento level je to normálna hopsačka, ktorou s troškou cviku prejde aj malé dieťa. Kombinácia silných nepriateľov a ich veľký počet v postupných vlnách je nielen výrazne ťažšia ako zvyšok hry, ale hlavne nudnejšia. Oproti tomu bol záverečný súboj vyváženejší a zábavnejší.
No dobre, určite si spomeniem aj na zbraň, ktorá premieňala nepriateľov na prasiatka. Je to jedna z najobľúbenejších a najmä najúčinnejších zbraní v hre.
9 úrovní, herná doba cca 13 hod. (vrátane grindovania kvôli silnejším zbraniam pre deti).
Herná doba u detí už je minimálne 50 hodín.
Pro: minihry, kooperatívny singleplayer
Proti: predposledný level, arénovitosť levelov
Grand Theft Auto IV
Serii gta hravam uz od prvniho (asi do gta v neprekonaneho) dilu a dle meho nebyl moc fajn.
Pribeh byl napul divnej, nejak se mi.nepodarilo s hlavnim hrdinou szit, mise tak.50/50 bavili nebavili, od pulky jsem opet cekal kdy bude konec hry, s tim ted mivam u openworld her casto problem, v tech hrach je toho tolik co delat ze to odvadi od pribehu a to dost.
To vse ale neplati o pridavku ballad of gay tony - ta teprve dala cely ctyrce ten pravej smrnc, pribehy se hezky propletli a ac holduju zenam tak zde se mi s postavou szit povedlo
Naopak.pridavek s motorkama mne po par chvilich prestal.bavit natolik že jsem ho ani nedohral.
Doporucuju fandum gta ale na není pro každého. Kdyby se aspon zabavnosti.priblizilo vice city...
Pro: S pridavkem legend of gay tony to dava smysl, mozna bych doporucil pridavek.hrat az po hlavni gta iv
Proti: Bez legend of gay tony divny pribeh, divny hlavni hrdina...
Unmechanical
Pro: Hezky vypravene dobrodruzstvi
Proti: Ani snad nic
Killzone 3
1.) grafika je paradni, i ted v roce 2019, ale to byla i u dvojky
2.) ovladani je vyvazene a uz se to da konecne hrat
3.) zatim neni nic tak premrstene prehnany s utokama protivniku a da se to konecne hrat i po tehle strance
az dohraju tak dopisu a ohodnotim
E: takže dohodnoceni
Pribeh.se vynoruje trochu vic, ale to co bylo ve 4ce bylo nejvic. Kz3 ale oproti 2ce odsypal mnohem lip a hezcejc oproti kz2. Takže za mě 85 procent, a to opet kvůli vysoke obtiznosti. I na nejjednodussi obtiznost je hra v dosti castech neuhratelna. V nekterych misich muzu jit a kosit hlava nehlava a v jinych castech je to presne naopak, jeden dva vojaci udolaji bez problemu.
Ve hre bylo dost ruznorody prostredi a dost ruznych prostredku, za to na dostává velky plus, nakonec teda 90procent....
Vic takových her
Pro: Prostredi, pribeh, zbrane, prostredky, napady
Proti: Opet obtiznost
MotorStorm: Pacific Rift
Jezdí se pralesem, jezdi se po plazi, jezdi se, po horach, jezdi se v lave, jezdi se v trave. Tohle je presne to pokracovani jaky ma bejt.
Závody odsypaji jeden za druhtm, motorky jsou rozdrceny autem, auto je rozdrceny bigfootem, součástky lítají kolem, a ja se bavim.
Perfektně
Pro: Prostredi, auta, vsechno
Proti: Nemam nic
Saints Row 2
První den hraní zprvu bezcílně jezdím po městě, seznamují se s tím světem, jak co funguje a vypadá. Objevuji mnohé vedlejší mise, kde je odměna 1000 dolarů, případně i desetinásobek uvedené sumy. To mě přivede k myšlence o vydělaném miliónu, aniž bych se vrhl na příběhovou kampaň. Ona to navíc byla fakt hodně chytlavá kratochvíle, ve čtyřkolce projíždět obchodním centrem vytyčenými checkpointy. Tak neustálým opakováním mého cíle dosaženo. Prostě jen pro ten pocit snadno vydělaných peněz a naučené trasy, kdy byla uplatněna ta nejefektivnější místa projetí. Takto jezdit bych chtěl i v reálu. Až potom následovalo to ostatní, co tu ukryté čeká k prozkoumání a zevrubnému využití.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že na grafickém vzhledu nezáleží, je to víceméně to nejdůležitější u her obecně. To bychom je jinak nehráli. Jen v případě velkého stáří pak přimhouřím oči a odpustím hodně. To není případ Saints Row 2, který s mnou použitým SweetFX vypadá opravdu úchvatně. Byť nastaveny i barvy přes OSD monitoru, čímž se tím víc projevovala upravená vizuální stránka . Celé město tak rázem ožije. V základu vývojáři nezvládají u novějších her saturaci odstínů, pokaždé je tam nějaký mlžný opar určité barvy. Aby to bylo projasněné, nepotřebuji HDR efekty, ale vyvážené schéma, co nebude oplývat vybledlou, nevýraznou či příliš tmavou paletou. A právě proto vznikly ty neoficiální korekce vzhledu, ty při správném nastavení pak dopomáhají k vyhovujícímu vnímání propírané věci.
Překvapení mě potkalo, když osedlána loď. Rázem se úplně změnila perspektiva, s níž jsem dosud na hru pohlížel. Ono to vlastně jde vzít po vodě, zemi a vzduchu. Třpyt odrážejících se slunečních paprsků na hladině vody navozoval uspokojující pocit, stejně jako zrcadlový odraz panorama města. Síť nadjezdů, silnic, dálničních tahů a mostů. Poskládáno tak, že jde jezdit dokola. Je to odklonění nahuštěné dopravy nad město. Architektura staveb a jejich komplexnost tvoří vyspěle působící metropoli, v níž se snoubí několikero odlišných stylů. Radost pohledět. Hra je hodně v asijském duchu, vesměs různorodá etnika. Ačkoli já dal přednost typickému bělochovi. Postupně mu oblékl svršky ve fialové barvě, slušivou koženou bundu, výraznější řasy, stylovou obuv. Na hlavě měl svěží šátek.
Respekt se cení, neboť na něm záleží, kdy mi dá hra šanci pokračovat v příběhové linii. Chce to mít sklony k násilí, choutky na všelijaké činnosti, plnit vedlejší úkoly. Po nějaké době upřednostněn Prodejce s auty, co mi prodá, to mám trvale v garáži. A od něj získaná vozidla zvyšují můj styl, mající vliv na zvýšení úrovně respektu. Např. vozidlo za 8900 bodů stylu stojící kolem sto tisíc dolarů. Stačí jich nakoupit několikero kusů, jak vychází propočty, rázem se ten součet bodů promění ve vyšší úroveň prestižního respektu. Ten obecně neustále skáče za jakýmkoli způsobem zajímavě koncipovanou jízdu. Na HUDu je v horním rohu jeho ukazatel. Do levelu 99 se neustále znovu naplňuje a pokračuje dál, při překročení hranice je již zaplněn trvale. Zkompletování Aktivit odemkne možnost se dostat k misím.
Hra neumí oficiální cestou rozlišení 2560x1440, přičemž v době vydání širokoúhlé monitory už začínaly. Pravda, s nižším počtem pixelů. Abych docílil nativního zobrazení, posloužil mi k tomu určený editor. Je k dispozici na Steamu. Vše nalinkováno v diskuzi u hry na DH. Nevyplácí se mít jinak danou konfiguraci než popisuji. Stinnou stránkou by totiž bylo špatné vykreslování kompletního světa, jeho načítání za chodu, průhlednost textur. Dohlednost zvládá dostatečně navozovat pohled, kam jen mé oko pohlédne. Není tudíž důvod ke snižování viditelnosti, či k onomu nenačtení objektů daleko ode mě. Je to tak co nejblíže realitě. Střechy nejsou duté. Ano, tady mám snad poprvé dojem z prostorových budov se vším, co se s nimi pojí. Obcházím je, objíždím, vstupuji do nich, a stoupám na ně. Lepší splynutí s okolím dosud mé chabé znalosti z městských akcí neměly tu čest někde vidět. A fakt si tohoto aspektu cením.
Stěžejní příběhová linka je fakt podařená, dost se toho v sekvencích děje. Samotné dění těch úkolů nepostrádá originalitu a nápaditost. Dá se to plnit variabilními řešeními, výhoda otevřených světů v městské zástavbě. Obyčejné vyřizování účtů, pomsta, převzetí dominantního postavení, obrana mého území, infiltrace. A to se vzájemně prolíná lokacemi z postranních úkonů, například demoliční derby, čtyřkolka v Nob Hill a podobně. Osobně mi to vše přišlo velmi strhující a atmosférické. Zadávací body ke spuštění se neustále mění, objevují se opakovaně, přibývají další, odvislé od dosavadního průběhu. Jištěno je to svědomitě řešenými záchytnými body, pročež nečiní potíže po všech jít, zneškodnit je. Pakliže se to zkombinuje neomezeným střelivem, silnými a dobře zvolenými zbraněmi i lepší schopností míření, nepředstavuje kompletování příběhu jakoukoliv nesnázi, s níž bych si neporadil.
Nachází se tu výstavní supersporty. Poptávka po nich je napříč několika oblastmi, není snadné je najít. Mají tendence při detekování na radaru hned zmizet, usnadňuje to natřískaná garáž či koupě u obchodníka. Odměnou je vyřádění se na exotických kouscích, co do běžného provozu normálně nepatří. Takový Kombajn je extrémně pomalý, objemný, snadno se otře do protijedoucího auta, z nějž zůstane kostra zbavená karosérie. Rozmanitou škálou barev jde dosáhnout víceré variace stejného modelu, to učiněno u těch nejikoničtějších z nich. Otevírání dveří stylem nahoru se mi nikdy neomrzí, považuji toto řešení za nejpřínosnější pro celé odvětí miláčků na čtyřech kolech. A jak už to u propracovanějších záležitostí bývá, neodpustili si vývojáři ani tajné lokace. Z mola se vydám na zapomenutý ostrov, na němž je co pozorovat i kam lézt. Projít jej dolní a horní stranou, dostat se na něj i z mého úkrytu. Cestou k němu minout pozůstatky jiného, potopeného ostrova. Prostě dokonalost.
Pro: S modifikacemi naprosto v pohodě, skvělá a podmanivá hratelnost. Profesionální design.
Proti: Může padat, ale mnohdy se toho dá vyvarovat. Plynulost se trošku zadrhává, ale nijak to nevadí.
Split/Second: Velocity
Enslaved: Odyssey to the West
007: Quantum of Solace
Na hře makal Treyarch (autoři mnoha dílů Call of Duty) a je to dost cítit. QoS je tak sice striktně koridorová střílečka, ale přestřelky samotné jsou zábavné. Líbila se mi kombinace FPS s 3rd person pohledem u krytí za překážkami. Krycí systém sám o sobě až na pár výjimek funguje bez větších zádrhelů. Pocit ze střelby je obstojný a zbraní slušné množství.
V roce 2021 má hra již pochopitelně "mrtvý" multiplayer. Kampaň pro jednoho hráče však dovede pobavit i dlouhé roky po vydání. Jen vám nevydrží příliš dlouho. Osobně jsem hrál na nejtěžší obtížnost a na pár místech poměrně dlouho "zkejsnul". I tak jsem měl za deset hodin hotovo. Troufám si tvrdit, že na normální obtížnost (zkoušel jsem jednu misi a umřít snad ani nešlo) by videoherní Bond sotva dosáhl na hranici pěti hodin. U hry, kterou jsem před lety schrastil někde za kilo nebo dvě to však vůbec nevadí. V kontextu opakování některých sekvencí je potřeba autory pochválit za absenci loadingů (souběžně hraji na PS4 remake Mafie a tam mě nahrávací obrazovky pěkně šroubujou).
Jak už jsem přiznal v úvodu, Bonda nemám vůbec rád. Příběh hry jsem si tak příliš neužil. Vlastně jsem vzhledem k nevalné pozornosti úplně nepobral, jak a kdy se co odehrálo. Jestli na tom má podíl moje nechuť nebo špatné vyprávěcí postupy, nedokáži úplně posoudit. Nepomáhá ani absence titulků, což je současných her naštěstí již přežitek. Hra se každopádně drží předlohy a Quantum of Solace a Casino Royale jsou snad jediné Bondovky, které jsem viděl celé.
007: Quantum of Solace je fajn střílečka, která nedělá nic vyloženě blbě. Stejně tak však ničím (vyjma kvalitní filmové hudby) úplně nenadchne. Vzhledem k nízkému očekávání však hodnotím slušnou sedmičkou.
Nakonec zařazeno do Herní výzvy 2021 – "4. Minihraní" – základní varianta. Nejspíše však bude hra během roku nahrazena jiným kouskem.
Hodnocení na DH v době dohrání: 69 %; 69. hodnotící; fyzická kopie na disku
Pro: Standardní, ale zábavná hratelnost; filmová hudba; dobrý pocit ze střelby; prima akční sekvence; rychlé načítání
Proti: Chybí titulky; dost krátké; hra ničím vyloženě nevybočuje z konkurence; neobratně vyprávěný příběh; QTE
Resident Evil 3: Nemesis
co sa tyka starych hier, tak som noob a hral som to na easy, ale to som nevedel, ze dostanem do vienka rovno cerly arzenal, ktory mi teda trochu kazil zazitok z tej hry, skor som nechcel narazit na problem, ze enemaci budu mat zbytocne vela zivotov alebo one hit utoky, teda skratene hre chyba nejaka zlata stredna cesta v podobe normal modu
nemesis ako boss fungoval vyborne a podla mna bolo uplne jedno, ci to clovek hra na easy alebo hard, to jeho aggro, kedy sa po vas rozbehne vas vystresuje tak ci tak, lebo je fuk, ze ma jill 150 nabojov, ked ich stale striela rovnako pomaly
hral som povodnu ps1 verziu na ps3 a neviem, ci som uz ja len stary, ale mal som v cutscenach problem rozumiet dialogom, bud boli rozhovory potichu alebo hudba moc nahlas, takze som sa musel spokojit len so synopsiou, ze sa jill snazi opustit mesto, zatial co po nej ide nemesis....takze vobec netusim aku agendu tam mal nikolai, kto bol mikhail alebo o com sa cely cas bavili jill s carlosom
suma sumarum, za mna spokojnost, dufam ze toto ovladanie uz inde neuvidim aj ked neviem co ma caka vo veronice, v nule alebo revelations, ale tesim sa na aj na ne, tak na stvorku a neskor aj remake
Pro: atmosfera, hadanky, nemesis
Proti: chybajuca stredna difficulty, ozvucenie, ovladanie+kamera
Beyond: Two Souls
Pro: příběh, grafika, herecké výkony protagonistů, Aiden
Proti: hra připomíná spíše film než hru, některé rozhodnutí nemají vliv, časová osa, občas zlobí kamera a ovládání
Ratchet & Clank
První tři díly vyšli v nějakém PS 3 remasteru a je možné je přes PS Plus hrát streamovaně na PS 5 a já se tedy pustil do prvního z nich. Překvapilo mě, že graficky hra vypadá velmi dobře, čekal jsem to výrazně horší. Zaskočilo mě trošku krkolomější ovládání, musel jsem si invertovat joysticky na ovladači, protože na původní nastavení jsem si nedokázal zvyknout.
Příběh asi nestojí zvlášť za řeč, je tam prostě nějaký ultimátní záporák, kterého pak bude ve filmu hrát Jim Carrey, přesunujeme se po asi deseti planetách, které se liší prostředím (stromy, sníh, robotí továrna, vesmírná základna atd. ). Základním prvkem hratelnosti je souboj. Nejdřív většinu nepřátel mlátíte na blízko klíčem, později si rozšiřujete arzenál střelných zbraní, kterých je nakonec snad přes dvacet od klasických (laserová pistole, raketomet, plamenomet) až po různé bizáry (nasávač menších soupeřů, které pak vystřelujete zpět nebo zbraň, která z menších potvor udělá kuřata). Očekával jsem, že hra bude víc skákačka, ale nějakých obtížnějších plošinkových pasáží jsem se nedočkal. Kromě soubojů je ve hře několik miniher (závody na prknech, jízda po koleji, obsluha protileteckého děla, létání v raketce), které jsou všechny perfektně vyladěné a zábavné. Hra zabere něco kolem patnácti hodin, ale ani chvíli jsem se nenudil a i ve srovnání se současnou produkcí jsem si ji hodně užil a určitě za čas dám další díly a postupně se dostanu až k Rift Apart. Určitě můžu hru doporučit nejenom retro hráčům.
Trochu jsem měl obavy ze streamování, ale během asi 40 hodin (hrál jsem kvůli platině třikrát nebo čtyřikrát) mě asi pouze pětkrát hra vyhodila kvůli špatnému připojení, jinak to bylo nečekaně bez problémů.
Pro: prostě super zábava
Proti: kvůli trofeji nutnost hrát hru čtyřikrát
Condemned 2
Celou hru mlátí pomatené lidi což prokládá děsivými halucinacemi jako na hodně špatné tripu. Když nechlastá, tak má rozmazané vidění a třas v rukou. Do toho má kapacitu ustát pohledy na nejděsivější vraždy v nejhorších částech města a ještě se soustředit na vyšetřování. Samotné vyšetřování a dedukce mě bavily mnohem víc než akce. Akce je tady kontaktní a celkem těžká. Za celou hru jsem nebyl schopný se jí naučit tak abych zvládal zpacifikovat (ehm, zabít) nepřátele s přehledem a na první dobrou. Autosave byl můj dobrý kamarád a často jsem na něj čekal jako na smilování.
Condemned 2 má sice trochu přestřelenou a někdy skoro až samoúčelnou atmosféru. Hra mě ale držela v napětí. Všechno, o co Ethan v prostředí zavadí udělá zvuk a upozorňuje nepřátelé na vaší přítomnost. Ti se často schovávají za překážkami a snaží se vás překvapit. Občas hra dokáže vytvořit kouzelné okamžiky. Užíval jsem si hlavně úprky před moc silnými nepřáteli. Některé situace jdou vyřešit i dvěma způsoby. Je libo všechny zabít nebo se okolo těch hodnějších jen proplížit? Pohyb oproti jedničce je mnohem volnější a hře to jedině prospělo. Dokonce se i změní prostředí. Což mě dost překvapilo.
Co hře neprospívá je bohužel slabý frame-rate. Projeví se to hlavně v době útoku více jak jednoho rychlého nepřítele na blízko. Někdy to spadne snad na 20 fps a v takových případech jsem boj neměl moc pod kontrolou a někdy byla trefa o náhodě. V našich náctiletých letech bychom řekli, že se hra cuká. Já jsem se s tím ale dokázal srovnat a spíš než to jsem si užíval samotnou atmosféru, vyšetřování a náročné kontaktní souboje. Škoda, že to není moc dlouhé a bossfight je z poloviny řešen podivným quick-time eventem.
Také je škoda, že hra neobsahuje trofeje. Protože se snaží motivovat k vyhledání všech transmitorů, rádií, televizí. Nebo když stihnete odpovědět parťákům na otázky či vedete přesné vyšetřování i s reportem důkazů. Sem by se trofeje hodili jako sůl. Hru by ke mě určitě připoutali k druhému průchodu. On si to tedy zaslouží už jen samotný příběh.
Pro: volnější pohyb, atmosféra, vyšetřování, zmagořený lidi, snaha o měnné prostředí, je to horor jako vyšitý
Proti: někdy až moc přestřelené, alkoholici jsou ve skutečnosti větší trosky, na PS3 často neuspokojivý frame-rate, krátké a bez trofejí
Bayonetta
Po mnoha letech jsem se odhodlal oprášit svoji PS3 (jako největší úskalí se ukázalo pohledat ty správné kabely) právě kvůli tomu, abych si kultovní Bayonettu konečně zahrál. No, byl to nevšední zážitek… Na tomhle zdánlivě klasickém zástupci hack and slash žánru vlastně nic klasického není a největší sílu hry spatřuji v tom, že dokáže prakticky neustále překvapovat. Hra vehementně dupe na plyn a jedna epická scéna střídá druhou. Konkurovat by tomu mohl snad jen (rovněž skvělý) Asura’s Wrath, kde v jednu chvíli dojde dokonce k penetraci celé planety.
Design nepřátel a zejména pak bossů je specifický bizárek. Stvůry, jež mají dle zdejšího lore pocházet z nebes, vypadají jako ohavnosti z těch nejnižších pater pekla... jen se všepřítomným zlatým přelivem. Japonská fascinace chapadly se ani v Bayonettě nezapře. Bossfighty jsou spíše spektakulární než náročné, minimálně tedy na obtížnost „Normal“, přičemž hra vám nic náročnějšího při prvním dohrání ani nepovolí. Snad jedinou výjimkou je závěrečné střetnutí, které je sice opět pořádně epické, ale dokáže být i frustrující. Některé útoky mi přišly regulérně nefér a nechybí ani instakill podpásovky. Jako nešťastné nicméně vnímám rozhodnutí, každého z obřích bossů v „light“ verzi ještě jednou zopáknout krátce před koncem hry. Zbytečně se tak podrývá jedinečnost původních setkání. Vyjma základních tříd nepřátel se přitom Bayonetta i v soubojích jen velmi málo opakuje. Na taková nebeská kola, či po nebi plující posvátné koráby narazíte snad jen dvakrát za celou hru, přitom jde o „řadové“ nepřátele.
Bayonetta má v repertoáru opravdu slušné množství komb. Některé zbraně se mi přitom ani nepodařilo zpřístupnit. Zbraně však nejsou úplně vyvážené a drtivou většinu hry jsem strávil se smrtící katanou, která je dostupná takřka od začátku hry. Přišlo mi, že i některé typy útoků či některá komba absolutně postrádá smysl používat, jelikož jednoduše hra obsahuje jiné ničivější či rychlejší alternativy. To ale není přímo kritika, Bayonetta je alespoň po stránce soubojů krásně pestrá. Velmi se mi líbila možnost krátce použít zbraně některých padlých nepřátel. Ty mají sice velice krátkou životnost, ale paseku nadělají v řadách nepřátel náramnou.
Vzhledem k bizáru, co se na obrazovce odehrával, jsem měl trochu problém rozluštit příběh. Před koncem jsem si dokonce pro shrnutí odběhl na internet a i další hráči se shodují na tom, že se v tom chaosu prostě není problém ztratit. Většinu času jsem příliš nechápal, kam má Bayonetta vlastně namířeno a proč tam jde. Postavy se divně zjevovaly a zase mizely a nebýt toho, že jsem poctivě pročítal psané poznámky, nechápal bych asi vůbec nic. Story je přitom poměrně komplexní a komplikovaná, hra ji ale neumí příliš dobře hráči zprostředkovat. Jak taky, když zdejší postavy všechny do jedné regulérní magoři a autoři se nebojí zabrousit i do konceptů vícero dimenzí či cestování v čase. Třeba takový ústřední záporák není vůbec špatný, o jeho existenci se dozvíte až velmi pozdě na to, aby jeho představení a odhalení zlovolného plánu mělo větší dopad. Celkem úsměvná mi přišla velmi agresivní sexualizace ústřední postavy samotné. Přeci jen, jde o 15 let starou hru a tím pádem dnešní se rozhodně žádná pastva pro oči nekoná. „Cukání v buřtíku“ jsem z kroutícího se zadku Bayonetty vážně neměl. Sexuálních narážek a svůdných pohledů je však hra plná. Originální design nepřátel i prostředí rozhodně obstojí i dnes.
Vyjma nešťastně podaného příběhu však hru již sužují jen problémy, které jsou pro dobu vzniku hry tak nějak typické. S kamerou je tak občas urputnější boj než s nepřáteli samotnými. V soubojích zejména s některými typy nepřátel se dá velmi lehce ztratit a někdy se hra zvrhává v nepřehledný chaos, kdy máte pocit, že nad děním na obrazovce nemáte stoprocentní kontrolu. Některé aspekty hry prostě nezestárly úplně elegantně, nakonec jsem je však v hodnocení zohlednil jen lehce. Hrát Bayonettu po vydání, takřka určitě bych udělil i vyšší hodnocení. S naprostou grácií však vyzrál soundtrack. Hudební doprovod je poplatně dění na obrazovce epický a jednotlivé skladby jsou nádherné a pamětihodné.
Bayonetta je tak velmi povedená akční adventura ve stylu Devil May Cry, kterých kdysi vycházela spousta. I nad kvalitní konkurencí však hra vyčnívá úspěšnou snahou neustále překvapovat a svoji bizarností většinou náramně baví. Škoda jen, že se v tom chaosu občas úplně ztratí potencionálně celkem zajímavé vyprávění.
Hodnocení na DH v době dohrání: 77 %; 45. hodnotící; fyzická kopie na disku
Pro: Hra nepřešlapuje na místě a neustále překvapuje; design nepřátel; povedený a pestrý soubojový systém; prvotřídní soundtrack
Proti: Příběh se v tom chaosu ztrácí; občas nepřehledné souboje kvůli zlobivé kameře; poslední bossfight
Final Fantasy XIII-2: Snow's Story - Perpetual Battlefield
Příběh rozšíření spočívá v tom, že Snow se na konci svého putování časem a prostorem dostal do zvláštního kolosea v prázdnotě mezi různými časovými liniemi. Toto koloseum má schopnost k sobě přivolat mocné válečníky, a to jak už mrtvá NPCčka z původního Final Fantasy XIII, tak známé superbosse ze série Final Fantasy, jako jsou Omega, Ultros nebo Gilgamesh. Na vše dohlíží Arbitr času s jediným pravidlem: "Slabí slouží silným", a tak poražené protivníky (když máte štěstí na loot jejich krystalu) můžete přidat do své sbírky monster. Podivné je, že jednou z místních válečnic je také Lightning z původní časové linie FFXIII, což moc nesedí do příběhu, protože v této době už můžete mít v partě Lightning z budoucnosti a vytvořit tak neřešitelný Lightning vs. Lightning paradox, který odporuje příběhu hry.
A co že mi trvalo tak dlouho? Ukázalo se, že samotný Snow je nejsilnější superboss celé hry a moje parta, která právě porazila hlavního záporáka Final Fantasy XIII-2 si proti němu ani neškrtne. Doslova namlátil své snoubence tak, že jsem měla chuť hru okamžitě odinstalovat. Ale nevzdala jsem se. Po 12 hodinách grindu, 5 hodinách questění a 5 hodinách vylepšování monster a výbavy jsem se s ním utkala znova a už to docela šlo. Než mi dal total party KO jediným útokem.
Ve zkratce se tak hodí vymaxované postavy a hlavně tři hodně dobrá vylevelovaná monstra (100% role RAV a COM, třetí je na vás), protože zjistíte, že v této postgame fázi hry se Serah s Noelem už příliš nezlepšují a právě z monster se stávají skuteční gamechangeři. Potřebujete zjistit jak fungují Snowovi útoky, při jakých situacích je používá a vymyslet vhodnou counter strategii, která byla v mém případě dost odlišná než u jakéhokoliv jiného bosse v FFXIII či FFXIII-2. A pak už jen potřebujete trpělivost, protože jeho 10 milionů HP nesundáte za minutu. Ve výsledku tak jeden z nejzajímavějších superbossů v sérii, ale to množství nutného grindu bylo úmorné, protože v této hře je pro mě obzvlášť nudný ve srovnání s jinými Final Fantasy.
Snow's Story obsahuje ještě druhého superbosse, který se objeví ihned po poražení Snowa, ale ten už je výrazně jednodušší a padl na první pokus. Každá jeho porážka ho však výrazně zesílí, takže ho můžete zkoušet znovu a znovu, dokud nenarazíte na své limity. Do toho jsem se už nepouštěla a místo toho jsem jen zkoukla závěrečnou, docela dojemnou, cutscénu tohoto rozšíření a šla se připravit na závěr trilogie. Lightning Returns!
Pro: Koloseum je udělané pěkně, řada zábavných cutscén a nostalgických cameí. Souboje jsou oproti hlavnímu příběhu zajímavé, promyšlené a obtížné.
Proti: Rozdíl v obtížnosti mezi nejlehčím soubojem v koloseu (cca úroveň final bosse) a Snowem je obrovský a vyžádá si hromadu grindu.
Heavy Rain
Pro: grafika, postavy, mnoho různých konců, úmrtí postavy hra nekončí, parádní temný příběh o vrahovi, twist ve hře
Proti: po několikátém hraní může být hra už nudná, repetitivní, quick time eventy nemusí sednout každému, délka hry mohla být delší, občas si na kameru zvyknout dělá problém
Uncharted 3: Drake's Deception
Jasně, je to prostě více lineární hra, má pár nedostatků, jenže jako první seznámení to funguje na jedničku. Má to spád, vtip, skvělého Nathana, ale i ostatní postavy. Cestujete všude možně a příběh je hrozně filmový, scéna v letadle, poušť, to vše vypadá tak skvěle i tehdá na PS3, že jsem z toho byl úplně paf a potřeboval jsem o týto sérii vědět více.
Rád se k týhle sérii vracím, protože je to jedna z mála her, kde pátráte po pokladu a připomíná mou oblíbenou filmovou sérii Indiana Jonese.
Pro: filmovost, postavy, vtip, příběh
Proti: občas kamera zlobí, občas ovládání, ale nic co by pohoršovalo
Army of Two
Mohl jsem tedy místo ženy komandovat AI spoluvojáka 'totální gumu'. Opravdu, hlavní hrdinové jsou kreténi. Ale to se dalo asi čekat. Nicméně za zmínku stojí hlavně gameplay. Ten ze začátku vypadá zajímavě i na hru z roku 2008. S kámošem jezdíte po zemích a vyplňujete zakázky. Když jseš pod střelbou, začne pálit kámoš a nepřátelé tě z ničeho nic začnou ignorovat. Když je pod palbou on, řeknete tu mu, ať se stáhne. Hra jakž takž bavila a mohla by být velmi dobrá, než však došlo na posledníí misi v Miami.
Následující sekvence byla opravdu skvělá: "Hej, musíme ty dva strážce sestřelit najednou!" řekl kamarád guma a postavil se naproti zdi. A nešlo s ním hnout. Následuje přestřelka, kde nepřátelé střílí skrz zeď, ale vy na ně nemůžete. Jeden AI voják strnule stepuje na metru čtverečním a nikam se nemůže pohnout. A tuhej voják, kterej jde sestřelit jen zezadu, chcípne, načež ve cvhíli, kdy to nejméně čekáte, znovu záhadně ožije a začne vás kosit. Do toho ze stropu přicházejí posily, vy jste postřeleni a váš parťák místo toho, aby vás odtánul do bezpečí, tahá vás doprostřed přestřelky a umíráte. A celou tuto sekvenci si můžete zopakovat.
Množství bugů je neomluvitelně vysoké a pocit ze střelby je zcela náhodný. Střílíte do vojáka a zasáhnete jednou z patnácti. Střílíte vedle něj, a najednou 'bum, headshot!'. Kampaň je však dostatečně krátká, abyste twočko dohráli do zdárného konce a vrhli se zase na něco lepšího.
Pro: Adrenalin, kooperace s AI
Proti: Frustrující bugy, náhodná střelba, nelogičnosti
Pro: zajímavý námět, hrátky s prostředím a jeho destrukce, hudba (trochu ve stylu Star Wars)
Proti: úmorné a zdlouhavé přestřelky, frustrace z nevyvážené a občas neférové obtížnosti, generický level i art design, prakticky bezpříběhové