Reshape the battlefield. Reshape the battle.
Stoupající hladiny oceánů daly během 21. a 22. století zmizet většině z níže položených částí kontinentů, což svět uvrhlo do éry nového stěhování národů spojeného s do té doby jen těžko představitelnou humanitární katastrofou. Nová doba si žádala nové přístupy a odpovědí lidstva, strůjců největší ekologické katastrofy v dějinách, se stal překotný technologický rozvoj kompenzující globálně zhoršené životní podmínky. Některé národy se vydaly cestou úprav DNA, jiné zvolily čipové augmentace. Pochyby o morálnosti takových zásahů do těla brzy vytěsnil mírovým způsobem neřešitelný spor Pacifické a Atlantické aliance rivalských států světa. Rozhodující konflikt o směřování lidské civilizace však samozřejmě proběhne v ohromným průlivem rozpolcené a ideogeneticky rozdělené Severní Americe...
Máte rádi hraní na vlastním písečku? Fracture vás na něm nechá dosyta vyřádit, protože terén nemá vlastnostmi daleko k inteligentní plastelíně. Budovy sice mimo skripty nepodléhají destrukci, přesto se jedná patrně o největší míru zničitelnosti prostředí od Red Faction: Guerrilla (2009), pomineme-li sérii Just Cause. Tam se ovšem stejně jako ve zmíněné Guerrille druhým dílem (2010) počínající destrukce týká výhradně lidmi vystavěných struktur. Téměř všechny z více jak dvacítky zbraní různým způsobem tvarují bojiště, což je zcela nezbytná taktika k vašemu přežití. Schází totiž jakýkoliv systém krytí za překážkami, přestože Fracture vyšlo dva roky po normativním Gears of War (2006), právě co se krytí týče. Formováním povrchu lze občas dosáhnout jinak nedostupných míst jednotlivých map.
Servery osm módů zahrnujícího multiplayeru hratelného až ve dvanácti účastnících stále běží.
JohnCZ
Fracture je jedna z prvních, chtěl jsem říct exkluzivit na PS3, ale hra vyšla i na Xbox 360, takže se tak úplně o exkluzivitu nejedná. Každopádně je to hra, která se nedostala na PC a svého času mě docela zaujala zajímavým mechanismem formování terénu. Jak to dopadlo?
V mých očích tedy nijak valně. PS3 měla opravdu slabý start a rané hry na tuto konzoli ve mně vzbuzují spíše jakousi hořkou pachuť. Už dlouho, jsem nehrál generičtější a otravnější střílečku, jako je právě Fracture. Onen mechanismus formování terénu je tu spíše na efekt a krom několika jednoduchých a ne moc dobře podaných hádanek jsem ho až tak účelově nevyužíval. Ono totiž není na nějaké taktizování vlastně pořádně čas. Tvůrcům jeblo v palici a posílají na hráče nepřátele po desítkách. Problémem je, že oni nepřátele jsou docela nechutně tuzí, takže se každá přestřelka zvrhává v úmornou a systematickou bitvu, kde se hráč pomalu posunuje mezi sutinami a opatrně likviduje jednoho nepřítele za druhým.
Ačkoli hlavní postava vydrží slušnou dávku zásahů, jakmile se na něj sesype desítka protivníků, není vůbec složité v okamžiku zhebnout. Nepřátelé jsou navíc velmi odolní, dotěrní, zasypávají hráče střelbou, vrhají po něm granáty, střílí rakety hlava nehlava a přežití je často dílem náhody. Umírá se tady lehko a často i dost neférově. Vlastně je tady přítomno všechno, co mě na third person střílečkách jako žánru sere. Pocit ze střelby je dost tuhý a pocitově takový nijaký, střílení jsem si vlastně vůbec neužíval a vždy, když se mi na radaru rozsvítily desítky dalších červených teček, jen jsem si otráveně povzdychl. Občas se objevil nějaký tankující semi-boss nebo poskakující zmrd (omlouvám se za nevhodný výraz, ale výstižnější označení jsem nevymyslel) pálící po hráči rakety.
Proč jsem tedy vlastně hru dohrál? Krom toho, že jsem autistický pošuk co se dohrávání týče, tak mě i docela zajímalo, co bude dál. Onen námět dvou znesvářených stran bývalých Spojených států zprvu působil zajímavě. Po čase mi ale došlo, že příběh prakticky neexistuje a v poslední třetině jsem to vlastně dohrával opravdu spíše jen pro odškrtnutí hry. Potěšila obligátní mise ve vozidle, které se ale ovládalo dost příšerně. I přesto tradičně fajn oživení. Pohyb postavy je také dost nemotorný a i když se mi líbila kinetika pohybu, ovladatelnost, nepřesnost a neustálé zasekávání o objekty mě též spíše otrávilo.
Level design je vyloženě mdlý a ačkoli nemůžu říct, že by hra vypadala hnusně, o žádnou kochačku rozhodně nejde. Lokace jsou nenápadité (až na obřího pochodujícího robota), plné stále těch samých sci-fi objektů. Nějaké pěkné krajinky nebo zapamatování hodné momenty úplně chybí. Hráč hrou propluje a všechno vypadá tak nějak stejně, nudně a neambiciozně.
Je tu vlastně něco, co bych pochválil? Ani ne. Fracture není vyloženě špatná hra, ale působilo to na mě po všech směrech tak strašně průměrně, až to byla více otrava, než zábava. Pár světlých momentů se našlo, díky kterým jsem se hrou nesekl, ale za mě je to tedy určitě nejslabší kousek, co jsem doposud na PS3 dohrál (Bodycount nepočítám, to byla nehratelná sračka).
V mých očích tedy nijak valně. PS3 měla opravdu slabý start a rané hry na tuto konzoli ve mně vzbuzují spíše jakousi hořkou pachuť. Už dlouho, jsem nehrál generičtější a otravnější střílečku, jako je právě Fracture. Onen mechanismus formování terénu je tu spíše na efekt a krom několika jednoduchých a ne moc dobře podaných hádanek jsem ho až tak účelově nevyužíval. Ono totiž není na nějaké taktizování vlastně pořádně čas. Tvůrcům jeblo v palici a posílají na hráče nepřátele po desítkách. Problémem je, že oni nepřátele jsou docela nechutně tuzí, takže se každá přestřelka zvrhává v úmornou a systematickou bitvu, kde se hráč pomalu posunuje mezi sutinami a opatrně likviduje jednoho nepřítele za druhým.
Ačkoli hlavní postava vydrží slušnou dávku zásahů, jakmile se na něj sesype desítka protivníků, není vůbec složité v okamžiku zhebnout. Nepřátelé jsou navíc velmi odolní, dotěrní, zasypávají hráče střelbou, vrhají po něm granáty, střílí rakety hlava nehlava a přežití je často dílem náhody. Umírá se tady lehko a často i dost neférově. Vlastně je tady přítomno všechno, co mě na third person střílečkách jako žánru sere. Pocit ze střelby je dost tuhý a pocitově takový nijaký, střílení jsem si vlastně vůbec neužíval a vždy, když se mi na radaru rozsvítily desítky dalších červených teček, jen jsem si otráveně povzdychl. Občas se objevil nějaký tankující semi-boss nebo poskakující zmrd (omlouvám se za nevhodný výraz, ale výstižnější označení jsem nevymyslel) pálící po hráči rakety.
Proč jsem tedy vlastně hru dohrál? Krom toho, že jsem autistický pošuk co se dohrávání týče, tak mě i docela zajímalo, co bude dál. Onen námět dvou znesvářených stran bývalých Spojených států zprvu působil zajímavě. Po čase mi ale došlo, že příběh prakticky neexistuje a v poslední třetině jsem to vlastně dohrával opravdu spíše jen pro odškrtnutí hry. Potěšila obligátní mise ve vozidle, které se ale ovládalo dost příšerně. I přesto tradičně fajn oživení. Pohyb postavy je také dost nemotorný a i když se mi líbila kinetika pohybu, ovladatelnost, nepřesnost a neustálé zasekávání o objekty mě též spíše otrávilo.
Level design je vyloženě mdlý a ačkoli nemůžu říct, že by hra vypadala hnusně, o žádnou kochačku rozhodně nejde. Lokace jsou nenápadité (až na obřího pochodujícího robota), plné stále těch samých sci-fi objektů. Nějaké pěkné krajinky nebo zapamatování hodné momenty úplně chybí. Hráč hrou propluje a všechno vypadá tak nějak stejně, nudně a neambiciozně.
Je tu vlastně něco, co bych pochválil? Ani ne. Fracture není vyloženě špatná hra, ale působilo to na mě po všech směrech tak strašně průměrně, až to byla více otrava, než zábava. Pár světlých momentů se našlo, díky kterým jsem se hrou nesekl, ale za mě je to tedy určitě nejslabší kousek, co jsem doposud na PS3 dohrál (Bodycount nepočítám, to byla nehratelná sračka).
campbell
Giovanni Antonio Kekelli
RNDr. Gunár Pavel
Pro: zajímavý námět, hrátky s prostředím a jeho destrukce, hudba (trochu ve stylu Star Wars)
Proti: úmorné a zdlouhavé přestřelky, frustrace z nevyvážené a občas neférové obtížnosti, generický level i art design, prakticky bezpříběhové