Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

The Legend of Zelda: Breath of the Wild

  • WiiU 90
Moje oficiálně první dohraná nintendí hra a jak asi z čísla chápete, velká spokojenost.

BotW je jedna z mála her, kde open-world má svůj smysl. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, proč mi ve zdejším světě, oproti třeba Assassinům nebo GTA, sbírání collectiblů nejen nevadí, ale dost baví. Hlavním důvodem je především to, že zatímco v Assassinech apod. slouží collectibly pouze k zaplnění jinak prázdného světa, v BotW jsou jistou formou odměny. Nejen že vám mohou zvýšit velikost inventáře nebo počet životů, což vám pomůže při finální konfrontaci, ale už jen jejich nalezení je dobrodružství. Nejsou nikde označené, můžete je uvidět jen z vyvýšeného místa nebo při náhodných toulkách krásnou přírodou. Neodškrtáváte si nic z "To Do" seznamu. Navíc se k jejich získání vždy váže malá výzva, pocit zadostiučinění je tedy o to silnější.

Volnost. To je to nejvýstižnější slovo, kterým můžu tuto Zeldu popsat. Volnost s nepatrným náznakem melancholie. Nikdo vás do ničeho netlačí, nikdo vás nikam nevodí. Hergot, když budete chtít, můžete jít rovnou na finálního bosse. Sice asi hned umřete, ale můžete. Hraní této hry je dobrodružství. Co je na tamtom kopci? Copak se schovává u těchto zřícenin? Není nic jednoduššího, než se jít podívat. Pokud ve vás dříme alespoň z malé části duše průzkumníka, máte s touto hrou na několik večerů vystaráno. Toto totiž je pravý open-world.

7. bod herní výzvy 2018 (hardcore)

Pro: open-world, spousta malých detailů, hádanky

Proti: Slabší finále a že nejdou sbírat suroviny z hřbetu koně

+32

The Legend of Zelda: Breath of the Wild

  • WiiU 80
Moje první setkání s rytířem Linkem a princeznou Zeldou nedopadlo vůbec špatně. Vlastně naopak. Tahle hra mě přesvědčila, že koupě vylepšeného Switche v budoucnu bude mít pro mě možná i smysl a že mě i tyhle hry dokáží docela slušně zaujmout. Úplně takové to bezbřehé nadšení ovšem také nesdílím a zatímco ze začátku jsem byl královstvím Hyrule a pestrou hratelností, která využívá řady neokoukaných mechanismů, vyloženě ohromený, nadšení postupně trochu opadlo.

Zelda je jedna z mála openworld her, která je v samém jádru skutečně done right. Svět nepůsobí jako kulisa pro generický content, ale hráč se světem skutečně interaguje. Zjednodušené řečeno, každá lokace obsahuje větší či menší puzzle, většinou založený na práci s fyzikou či různými elementy. Prozkoumávání světa mi zprvu vyloženě dělalo radost, protože každá hádanka je jiná a téměř nic se tam neopakuje. Mechanismy jsou navíc příjemně propojené - v horách se musí hráč dobře obléci, v poušti se naopak nepřehřát. Rychlé rozbíjení zbraní, ač mi zprvu příliš nevonělo, nakonec beru jako ohromné plus, protože hráč nepřilne jen k jednomu meči, se kterým proběhne celou hrou, ale je nucen měnit zbraně dle situace. Každý nepřítel má trochu jiné chování a na každého platí trochu něco jiného - jiný typ zbraně, jiný element, jiná sekvence útoku. A minimálně ze začátku, kdy je všeho nedostatek, je potřeba být docela vynalézavý. I samotné boje jsou svým způsobem puzzly, kde se nevyplatí jen bezmyšlenkovitě rubat do nepřítele... Na každém puzzlu a na každé důležité lokaci je vidět poctivá ruční a s láskou k žánru odvedená práce. A myslím to vážně. Ani leckteré pětihodinové tituly nemají tak rozmanitý design, jako tenhle 100+ hodin dlouhý kolos.

A tím se zároveň dostávám k mému osobnímu problému, který se hrou mám: délka. Když to chce člověk prošmejdit opravdu poctivě všechno se vším všudy, tak je to fakt strašně dlouhé. A i přes zmiňovanou rozmanitost jsem byl ke konci hrou už docela unavený. Breath of the Wild je čistá hratelnost a tu hra zvládá perfektně. Není to ale příběhové RPG (i když si pár RPG prvků vypůjčuje), nýbrž akční puzzle adventura. Mapa je na můj vkus někdy až příliš velká (i vertikálně), proluky mezi intenzivnějšími dějovějšími částmi (Divine Beasts) hrozně dlouhé a příběhu velice poskrovnu (v podstatě jen vzpomínky roztroušené po světě). Dialogy s NPC jsou sympatické, často i docela vtipné, ale strašně jednoduché. Nemusí se mnou každý samozřejmě souhlasit, protože pro každého tohle problém nebude, ale já osobně u 100h+ dlouhé hry potřebuju pro udržení pozornosti příběhovou složku a ta mi v téhle podobě nestačila.

Kamenem úrazu pro mě byly i questy. Těch hlavních je jen pár a představují velké, spíše obecné cíle. Pak tu jsou shrine questy, které se nějak týkají svatyň, jejichž nalézání je ústředním motivem hry. Tyhle shrine "questy" ale slouží jen jako jakási nápověda k řešení určité hádanky. A pak tu máme side questy, které jsou zase čisté generické fetch peklo typu: dones 10 kobylek, uvař mi tohle jídlo, posbírej 55 (!) hub rostoucích na skalách, najdi ztracenou manželku random pohozenou někde nelogicky na úplně opačné (!) straně mapy, přines mi ukázat 10 různých zbraní ze všech koutů světa, vyfoť mi zvíře (bez dvojsmyslu)... Říkal jsem si, že tohle, s ohledem na jinak vysoce kvalitní a inovativní zbytek hry, tvůrci snad ani nemyslí vážně a spíš mi to hru kazilo, než naopak. V pozdější fázi jsem je už ani neplnil (mému OCD navzdory). Celý ten svět je krásný, rozmanitý, nadupaný obsahem, ale přesto svým způsobem prázdný a jakmile se mi okoukala prostředí, hádanky, jednotlivé mechanismy a začal se opakovat loot, zmizela i motivace hru hrát a míra zábavnosti tehdy začala docela klesat. Po osvobození poslední Divine Beast jsem si to zamířil rovnou doprostřed mapy a skrze Hyrule Castle bez zastávek proběhnul až k bossovi. Po 110 hodinách jsem měl už prostě dost.

Nechci znít až přehnaně kriticky. Breath of the Wild je skvělá hra s chytlavou a odladěnou hratelností, která svého otevřeného světa skutečně využívá a kde je stále, co objevovat. Z důvodu častého dějového vacuua a absence zajímavějších dílčích cílů ale moje pozornost u takto dlouhé hry postupně opadla a já začal ztrácet motivaci pokračovat dál.

Pro: core hratelnost, komplexní mechanismy, design světa a interakce s ním, puzzly a jejich rozmanitost, grafická stylizace, pohyb, flashbacky s kawaii Zeldou, občas soundtrack

Proti: s ohledem na žánr přehnaně dlouhé, příběh hraje minoritní roli a nemotivuje, až na pár výjimek absence normálních dějových questů, příšerné víly, repetitivní animace, některé otravné zvuky, děsně zdlouhavé vaření, občas soundtrack

+19

Xenoblade Chronicles X

  • WiiU 95
Hned na úvod se přiznám, že jsem nikdy nehrál jakoukoliv hru z Xeno série a vrhl jsem se rovnou na tu nejvíce opomíjenou, což asi většinou není ideální start. Může za to jednak Charllize, který tady už nějaký ten pátek o Chronicles X básní jako o nejlepší open-world hře, a pak taky Drolin, který mě dokopal k Neon Genesis Evangelion. Stále si pamatuju, jak jsem na DH v minulosti prezentoval názor, že mechové jsou generické téma a nechápu, co na tom ti Japonci vidí. Ehm... jen idiot nemění názory, ne?

Za ty roky hraní jsem si tak nějak našel ve hrách to, co mám rád a naopak věci, které mě unavují. Ta první a nejdůležitější věc je příběh, potažmo kvalitní vyprávění. Díky dobře vyprávěnému příběhu dokážu odpustit mnoho a považuji jej za zásadní herní prvek. A přesně tohle Chronicles X nemá. Naopak pokud jsem z něčeho unaven, je to hlavně mapa posetá otazníky nebo jinými značkami, což většinou jen zbytečně natahuje herní dobu a hráči to vesměs nic nedá. A přesně tohle Chronicles X má. Proč mě to tedy tak bavilo? Nevím. Asi proto, že je zde nejlepší open-world co jsem ve hrách kdy viděl a nic víc jsem nepotřeboval.

Příběh tedy stojí za starou belu. Lidé se po zničení Země během války s mimozemskou rasou přesunou na novou planetu a plánují zde začít znovu, nicméně nepřítel jim je v patách a nedá pokoj, dokud nevyhubí posledního člověka ve vesmíru. Před lidstvem tak stojí nejen neznámá planeta plná neobjevené fauny a flóry, ale také neustálé nebezpečí. Hlavní mise tak prakticky vždy sestávají z krátkého brífinku, kde se dozvíte, co máte najít a prozkoumat nebo koho zabít nebo zachránit. A takhle je to stále dokola, přičemž občas se v mezičase dozvíte nějaké zajímavější informace o fungování lidstva na téhle planetě a postupem času se rozkrývá jedno velké tajemství. Nutno uznat, že jakkoliv mě příběh moc nebral, samotný závěr je poměrně překvapivý a uspokojivý.

Tenhle nedostatek se však asi měl řešit vedlejšími úkoly, které hráče často seznamují s jednotlivými postavami, nicméně mi jednotlivé příběhy nepřišly moc dobře napsané a všechno jsem tak nějak pouštěl jedním uchem tam, druhým ven a příběhové pozadí či osudy postav mi byly časem víceméně ukradené. Výjimkou je samozřejmě velitelka Elma a parťačka Lin. Ač zde najdete opravdu velké množství různých postav, které lze naverbovat i do party, tak příběh věnuje největší pozornost právě zmíněné dvojici a je téměř vyloučené, že byste hru dohráli a svou velitelku si nezamilovali. Co zaslouží v tomhle ohledu však pochvalu, je vyobrazení soužití lidí a mimozemských ras v jednom městě. Paranoia, stravovací návyky, vkus či celkové kulturní nepochopení a nedůvěra. Na vše tvůrci mysleli a nechají vás řešit vzniklé problémy.

Tohle všechno však je ve výsledku uplně jedno, protože hlavní náplň je objevovat, bojovat a zase objevovat. Vertikální svět je výborný nápad a v momentě, kdy dostanete mecha, zde tedy zvaný skell, začne ta pravá zábava, neboť můžete lítat bez omezení a vše, co vidíte v dálce, nad vámi i pod vámi, je opravdu dostupné. Svět je navíc obrovský a variabilní. Travnaté pláně, hory, jezera, džungli i poušť brázdí různá monstra a na každém kroku čeká něco k objevení. Vše navíc umocňuje dostupná Collectopedia, kde si zaznamenáváte nalezené předměty a dostáváte za to odměny. Při přebíhání od značky ke značce jsem se takhle nebavil ani nepamatuji.

Souboje jsou pak po vzoru MMO her, tudíž máte několik aktivních útoků, na které během boje klikáte, zatím co kroužíte kolem nepřítele a zadáváte jednoduché rozkazy svému týmu. Pokud předpokládáte, že víc než o skill zde jde o statistiky, tak předpokládáte správně. S tímhle je tak spojený i grind a zatím co jsem při cestě k poměrně nutnému 50. levelu byl už lehce otrávený, tak po dosažení téhle mety a koupi nového skella jsem paradoxně ještě dobrovolně grindil dál, protože si najednou můžete dovolit zaútočit na větší a silnější monstra. Každých pár levelů a nové vybavení se prostě odráží na bojišti a souboje i přes svou jednoduchost prostě baví. Navíc v momentě, kdy zaútočíte na nepřítele a začne Show us light, for now..., tak prostě chcete bojovat!

Když si vezmete, že tenhle zapadlý zázrak vyšel na WiiU, tak je um vývojářů z Monolithu naprosto obdivuhodný. Celý svět je k dispozici bez loadingů, vše je krásně detailní a živé a graficky jde pravděpodobně o jeden z vrcholů konzole. Ha je navíc napěchována obsahem a při příchodu do New LA (jediné lidské město na planetě) nebudete vědět, co dřív a téměř s každou další splněnou kapitolou se pak odemykají neustále nové možnosti. Celkový zážitek pak ještě umocňuje již zmíněný soundtrack. Hiroyuki Sawano je mi znám už z anime, nicméně tady předvedl pozoruhodnou práci.

Nechápu, proč na tom Nintendo sedí již tolik let a nezaplatili port pro Switch. Je až trestuhodné nechat tenhle klenot umřít na jedné z nejzbytečnějších konzolí ever a zcela ideální by bylo, kdyby Monolith nevlastnilo Nintendo a ti měli tak možnost podobnou hru vytvořit pro normální konzole a PC. O tom si však můžeme nechat jen zdát. Pokud však máte rádi objevování cizích planet a mimozemských civilizací nebo jste fanoušci mecha her, tak není nad čím přemýšlet. Objevování herního světa nebylo nikdy zábavnější!

Pro: Svět, mechové, soundtrack, množství obsahu, Elma

Proti: Slabý příběh

+18

The Legend of Zelda: The Wind Waker

  • WiiU 80
I jen lehce upravený port pro Wii U je dnes stále dobře vypadající, tohle je grafické zpracování které prostě nestárne. Hratelnost je vcelku příjemná, design jednotlivých dungeonů je udělaný tak že vás postupně naučí všechny možnosti světa. Navíc to udělá chytře, takže si budete připadat při řešení hádanek chvílemi až geniální. Tedy dokud vám nedojde že vaše řešení bylo už předem navrženo vývojáři.

Herní svět tvořený velkým oceánem s množstvím ostrovů je celkem rozsáhlý. Rozdělený je na mapu s 64 čtverci a hra vás při sledování hlavního příběhu pošle na většinu z nich. V průběhu hraní se také pořádně připravíte na jednotlivé souboje s hlavními bosy získáním nových předmětů a naučením se jejich ovládání.

Souboje z bosy jsou zajímavé a nepříliš složité, trochu otravné mi připadalo příběhové oddalování konce kdy neustále po celkem rozsáhlé mapě hledáte potřebné věci. To jen proto abyste konečně už vyrazili to pořádně naložit v sérii Zelda tradičnímu záporákovi jménem Ganondorf. I na tu princeznu Zeldu v závěru hry nakonec dojde i když vás spíše v průběhu bude doprovázet kapitánka pirátů Tetra. Ano piráti, lodě duchů, obří chobotnice, souboje lodí a také ponorky! Námořní tématika je zde plně zpracovaná, včetně minihry v podobě potápění lodí dle zamířených souřadnic. Hra vás bohužel nechá před samotným koncem porazit ve zlehčené formě znovu všechny bose. Asi aby se hráč rozcvičil, což je škoda. Hra by tak mohla mít trochu větší spád. Navíc vás už bohužel tradičně nechává přehazovat několikrát během soubojů předměty, protože jich někdy potřebujete více než kolik je namapovatelných tlačítek.

Zelda Wind Waker je považována za jednu z nejlepších her v celé své už letité sérii. A musím uznat že na té hře něco je, určitě i dnes stojí za zahrání.

Pro: je tam Zelda, grafika, slušný příběh

Proti: opakování, prohazování předmětů z inventáře

+11

Project Zero: Maiden of Black Water

  • WiiU 75
Série Project Zero (v Japonsku Fatal Frame) je často opomíjeným bratříčkem hororových legend Resident Evil či Silent Hill, což upřímně po zahrání toho dílu nechápu, jelikož hlavně Silent Hillu zdárně sekunduje a to i když se zaměřuje na prakticky jiné aspekty psychologického hororu. Hned se přiznám že tenhle díl je mým prvním v sérii, takže budu především vycházet z pocitů které na mě zanechal právě tento.

Příběh se odehrává v městečku poblíž hory Hikami která je v centru hlavního dění, tu totiž sužují různé duchařské báchorky a legendy. Údajně na toto místo lidí často chodí páchat sebevraždy, protože je Hikami k sobě volá a údajně tam můžete v pokoji ukončit svůj život. Dále jsou tu i často spatřovány takzvané Shrine Maidens, které k sobě volají různé oběti a skrývají temnou minulost. Celkově právě postavení na duchařských mýtech a legendách, je to co právě sérii silně odděluje od svých slavnějších bratrů a tím se stává v hrorových směrech o něco svěžejší. Když totiž procházíte pomalým tempem husté lesy, či opouštěné budovy, tak máte silně nepříjemný pocit. Často slýcháte nepříjemné zvuky a po cestě nacházíte i spisy které vám více osvětlují lore hory Mikami. Když například se dočtete že se tam dá někdy spatřit duch který ve smyčce opakuje svojí sebevraždu (skok z výšky) tak na něj při průchodu hrou narazíte. Nebo uvidíte nějaké zjevení a pak následně díky pročítání různých spisů se o tom dozvíte něco více.

Ono čtení různých písemností není jediné jak můžete o historii přízraků zjistit něco více, vy tu totiž máte schopnost do nich nahlédnout pomocí doteků. Vy když totiž ducha zničíte v souboji, máte pár sekund na to k němu doběhnout, dotknout se ho a vidět stylově udělaný flashback z chvil krátce před smrtí. Tyto videa jsou dělané stylem že vypadají jako kdyby jste si pustili ošoupanou videokazetu, která různě šumí, trhá se a vydává zvuky. Ona celkově hra je krásná melancholická stylovka, od temných koutů lesů, po krásně sytě nasvícené západy či východy slunce apod. Vizuální stránka je tu opravdu parádní a často jsem jen zíral co se tvůrcům na Wii U podařilo vykouzlit za krásy.

Melancholie vlastně prochází celou hrou a příběh se zabývá takovými tématy jako je šikana, mít schopnost kvůli které jste ostatními považováni za zrůdy či jen mít sny o tom že jste jako díte během rituálu zavraždili malou holčičku. Já vím, zní to trochu emo, ale hra tyto témata nakousne jen lehce, a nikdy to nespadne do chabé citové vydíračky. Díky postavám které jsou sympatické vás na víc jejich strasti i zajímat budou a vadit vám lehký emo nádech nebude.

Nahoře jsem ještě trochu nakousl souboje, ano ty tu jsou, jenže fungují trochu jinak než jste z hororovek zvyklí. Vy tady totiž máte k ruce spirituální kameru, pomocí které fotíte duchy a likvidujete je. Touto kamerou také můžete fotit různé přízraky či záhady kterých si všimnete a také jí budete potřebovat na řešení různých logických hádanek. Těch tu není mnoho a většinou jsou poměrně jednoduché, i když někdy zase příliš zdlouhavé. Jako když hra po vás chce hledat různé klíče po rozsáhlém chrámu který má spoustu chodeb apod.

Příjemnou featurkou navíc je že kameru ovládáte Wii U tabletem, který funguje jako váš foťák a musím uznat že se to tvůrcům povedlo implementovat skvěle a neskutečně mě to bavilo.

Bohužel i přes hromadu skvělých části se hře nevyhnulo pár chyb, jako například místy zmatená kamera, občas těžkopádný pohyb postavy či zapomenutelný soundtrack, který obsahuje po většinou jen klasické dunivé zvuky jak jste zvyklí z mainstream hororů. I když ke konci se objeví pár hezkých melodických instrumentálních skladeb a závěrečná vokální skladba se povedla neskutečně.

Pokud tedy chcete melancholický duchařský horor který má občas skvělé stylistické nápady a fajn příběh který si musíte lehce poskládat sami a na Wii U se vám práší, tak směle do toho.

Pro: Příběh, vizuální nápady, závěrečná skladba a pár těch melodických, postavy, Wii U ovladač jako kamera, atmosféra, zahrnutí duchařských mýtů apod.

Proti: Kamera, občas těžkopádný pohyb postav, většina soundtracku je zapomenutelná, občas se musíte s každou postavou projít tu samou lokaci

+11

Yie Ar Kung-Fu

  • NES 85
  • Wii --
  • WiiU --
  • 3DS --
  • WMobile --
  • C16 --
  • BBCMicro --
Za mě rozhodně nejlepší kung fu hra člověk by řekl jak je to snadné jenomže s každým dalším a dalším protivníkem je téměř nemožné dojít do konce ale povedlo se hra je zajímavá vtom že občas i když se protivník přiblíží hodně blízko tak se občas stávalo že můj uder nezasáhl protivníka a šel mimo hodnotím na 87 procent konami mám rád a jejich hry jsou něčím jiné od ostatních
+7