První dva díly Falloutu jsou moje srdcovka a jedny z mých nejoblíbenějších her vůbec. Pamatuji si, jak jsem hltal plnými doušky každou uniklou informaci o původním vývoji třetího dílu nesoucí krycí název Van Buren, abych se nakonec dozvěděl o zrušení celého projektu. Útěchou pak bylo odkoupení licence na značku Fallout Bethesdou, ale přeci jen jsem pak měl obavy, aby se z izometrického RPG nestal Oblivion s bouchačkami. Po pár letech se tyto obavy bohužel naplnili, máme tu mix RPG a akce z pohledu první osoby. Otázkou však zůstává, jestli tento počin Falloutu pomohl nebo mu spíše uškodil.
 
První okamžiky hraní jsou celkem fajn. Fallout feeling, hudba, hlas Rona Perlmana, vše je super. Také se mi líbí zpracování dětství a vyrůstání ve Vaultu, do čehož je zakomponována tvorba postavy, volby talentů, atd. Později samozřejmě dojde na očekávaný zvrat, který nás z idylky života v izolaci přesune do divoké pustiny. První město Megaton postavené kolem nevybuchlé nukleární hlavice, první questy a první souboje. Vše je zábavné a zajímavé, hlavně morální rozhodnutí, zdali bombu nakonec zneškodnit nebo naopak odpálit. Obvykle hraji za klaďase, takže volím první možnost a jdu dál.
 
Hlavní linka mě pak navedla do trosek velkého města a jeho systému podzemního metra. Podzemních tunelů je zde ale až přehnaně moc, není úplně zřejmé, kam mě metro zavede, je zde řada nepřátel a zbytečně dlouhých soubojů. A zábava se pomalu začíná měnit v nudný stereotyp. Při prozkoumávání asi desátého metra si začínám říkat, zda to má vůbec cenu důkladně prohledávat nebo tím zkusím raději nějak proběhnout? To samé se týká i většiny budov v této oblasti. Obvykle ani nemám důvod do nich vstupovat a tak často koukám na internetu do interaktivní mapy a volím jen ty lokace, kde se dá najít něco zajímavého, především Bobblehead figurky permanentně zvyšující některou vlastnost nebo skill. I tak jsem se v bludištích trosek několikrát ztratil a nemohl najít cestu dál a někdy i cestu zpět. Zbytek světa už naštěstí není lokacemi tak nahuštěný, ale i tak mě to už tolik procházet nebavilo.
 
Co se týče úkolů nebo i zajímavostí některých lokací, tak řada z nich jsou spíše tuctové, avšak několik málo z nich vyniká. U těch vedlejších mě nejvíc zaujalo setkání se starým známým mutantem Haroldem, který chudák tak trochu zakořenil, hledání skrývajícího se androida, který si vymazal paměť a tak uvěřil, že je člověk. A nebo taky lokace, kde žijí jen děti. U hlavní příběhové linky mě pak zaujalo hledání otce v simulaci a rozhovor s prezidentem v Enklávě. Úplný závěr pak byl značně nemastný neslaný. Dále mě zamrzelo, že ve hře není možné získat auto pro rychlejší přesuny pustinou, přeci jen to chození je až příliš pomalé. Také jsem nenarazil na nějaká vtipná náhodná setkání, jako v původních hrách.
 
Před hraním jsem měl trochu strach, jakým způsobem dojde k zapracování klasických skillů, perků a dalších mechanismů z původních her. A za mě se to celkem povedlo. Hodně mě bavilo páčení zámků a hackování počítačů. Perky se tentokrát dostávají každou úroveň, což je možná zbytečně moc, ale budiž. Nabídka je naštěstí dostačující. Souboje pak probíhají v reálném čase s možností přerušení času pomocí systému VATS a následnému zaměření nepřátel. Za mě je toto kombo celkem povedené. Horší je to s animacemi zásahů a odlétávajícíma hlavama při zabití nepřítele. Ze začátku je to super efekt, ale když takto zabíjím padesátého supermutanta, tak ta samá animace jen zbytečně zdržuje a protahuje souboje, které tak brzy začnou spíše nudit.
 
Jak už z mého hodnocení a předchozího textu asi plyne, třetí Fallout si mě moc nezískal. Je zde několik věcí, které se hře povedly, dokonce mi ani tolik nevadí opuštění izometrického pohledu. Avšak nějak zde postrádám kvalitní hlavní linku a také tu klasickou atmosféru původních her. Tu se podařilo navodit jen v několika prvních hodinách hraní.