Ridge Racer Unbounded

Co se stane, když se spolu domluví dvě firmy procházející interní krizí? Na jedné straně tu máme finský Bugbear, který se rozhodl vyvinout novou IP, avšak po rozjetí vývoje zjistil, že herní trh je přesycen arkádovými závody; na druhé straně tu máme japonského vydavatele Bandai Namco, který se rozhodl experimentovat se starými sériemi, jak je vidět na spinoffu Ace Combatu. Se stejnou vizí byla vydavatelem oprášena šest let stará závodní série, vyvíjená tentokrát externím studiem z Evropy, hledající uplatnění svého projektu v nejisté době. Jak to celé dopadlo?

Po spuštění prvního závodu na vás vykoukne líbivá a stylizovaná grafika, která i dnes hře nedělá ostudu. Každá městská čtvrť má svou barevnou paletu a denní dobu, takže ačkoliv se tratě opakují, tak různorodé prostředí hře velmi sluší. Zajímavou vychytávkou je environmentální HUD podél trati, které se mi po celou dobu hraní neokoukalo.

A jak je na tom hratelnost? Jak se dalo čekat, Ridge Racer byl vždy o arkádových závodech a tady tomu není jinak. Naleštěné futuristické sporťáky jsou zpět s výtečnou ovladatelností. Úplnou novinkou je však destrukce okolí i soupeřů. Pomocí boost mechaniky, která funguje velmi podobně jako v Burnoutu 2 či Paradise, tu můžete otevírat zkratky skrze budovy a „fragovat“ své protivníky (frag je jen jiný název pro Takedown mechaniku). Po provedení fragu se kamera přepne na soupeře a vy tak můžete sledovat jeho destrukci na jednotlivé díly v reálném čase. Destrukce aut i okolí trati je nejen velmi působivá, ale i návyková.

Tvorba tratí také prošla inovací. Ty jsou poskládány z jednotlivých dílků, stejně jako v Trackmanii Sunrise či United. Já na Trackmanii vyrostl, takže jsem s tímto přístupem neměl vůbec problém a byla to příjemná změna, vidět tento track design jako z katalogu dílků po dlouhých letech znovu v praxi. A tím to samozřejmě nekončí; pokud si chcete poskládat z předvytvořených dílků vlastní trať, je ve hře editor, který vám to umožní - to docení hlavně fanoušci studia Nadeo.

Hned několik herních módu se postará o to, že se v průběhu hraní nebudete nudit. Budete tu závodit s ostatními soupeři jak v agresivních závodech Domination, tak v čistých s názvem Shindo; dále v časovkách i driftovacích eventech. Ke slovu se dostane též Frag Attack, který jako by z oka vypadl Road Ragi. O hudební doprovod se postará herní soundtrack složený z elektronické hudby, jak se k herní sérii sluší a patří. Uslyšíte tu jak originální soundtrack poskládaný přímo pro tento díl, tak i fanservisové návraty z dílů minulých. Soundtrack je správně návykový a rychle vám vleze pod kůži. Hudebnímu doprovodu dělají společnost i od základu přepracované zvuky motorů. Konečně odpadlo monotónní hučení motorů jak z vysavače a poslouchat tak vozy během závodů je radost.

Jak už ale celkové hodnocení naznačuje, hra není bez úhony. Největším negativem je výrazný rubberbanding, kdy například v boji o první pozici škobrtnete, pošlete svůj vůz do zdi okolní městské zástavby a po resetu se náhle propadnete na šestou pozici. A než se rozjedete, tak vás předjedou další tři soupeři. Za každou chybu tak dostanete pořádně na zadek a dá vám práci se znovu probojovat dopředu. Naštěstí jsou vám k ruce často se opakující dílky tratě, takže už od pohledu víte, kde si přibrzdit nebo sáhnout po ruční brzdě. Pokud se vám však povede nabourat v posledním kole tříkolového závodu a propadnete se o víc jak o pět příček, je lepší rovnou sáhnout po restartu.

S tím i souvisí místní bodové hodnocení. Vyjezdit si hvězdy za závody je sice těžké, ale spravedlivé. Nicméně, sbíraní bodů se v druhé půlce hry stává opravdovou výzvou. Bez nich se totiž neobejdete; jednotlivé eventy v městských čtvrtích jsou totiž uzamčeny bodovým milníkem, který je nutné překročit, aby se vám odemkl nový závod. To v kombinaci s některými eventy, které vám tolik nejdou a jste rádi, že je vyjezdíte na dvě hvězdy, vás nutí hledat způsoby, jak zvednout celkové bodové ohodnocení v jiných disciplínách. S touto herní mechanikou se dá pracovat a tak i přes veškerá úskalí lze hru dohrát, jen počínejte s tím, že cesta k cíli je trnitá a závěrečné titulky spatří jen ti, co mají dostatek trpělivosti.

Dalším negativem je game design posledního levelu, městské čtvrti Ghost Bay. Přijde mi, že její obtížnost je uměle vyšroubovaná nahoru; jako kdyby vývojáři nevěděli, jak vám závody okořenit ještě více. Seberou vám totiž to nejdůležitější – a tím jsou barevné filtry. Závodíte tak v prostředí plné tmavých šedočerných odstínů. Jediné, na co se dá v této úrovni spolehnout, je vaše paměť, jak jednotlivé dílky tratě zhruba vypadají, protože vizuálně se budete během závodů mnohem více ztrácet a tedy i dělat chyby a bourat. Tento level vskutku prověří vaše schopnosti hrát Ridge Racera nespoutaně. Jeho ponurá barevná paleta spolu s obtížností vám tak bude náramně připomínat o rok mladší Dark Souls, tedy hru, pod kterou se podepsal stejný vydavatel.

Bandai Namco čas od času experimentuje a zkouší, co hráči přijmou a co už ne. Nejprve jsme dostali nový Ace Combat a následoval poté Ridge Racer. Obě hry spojuje snaha přetvořit je a přiblížit modernímu publiku, a to na úkor vlastní identity. Výsledkem tohoto rozhodnutí, taktně schovaného pod označení spin-off, byla silná kritika od hráčů. Důsledkem nezájmu o obě hry ze strany hráčů a následných mizerných prodejů se tak vydavatel rozhodl obě značky pohřbít. Naštěstí pro Ace Combat to už neplatí, ale pro Ridge Racer bohužel ano. Bugbear díky včasnému dokončení videohry dostal za svou práci dobře zaplaceno, finančně se zahojil a mohl rozjet nový projekt, pod tajemným názvem Next Car Game. Bandai Namco svoji finanční ztrátu prostě odepsalo a pokračovalo ve vydávaní finančně úspěšnějších her.

Ridge Racer Unbounded trpí na to, že vybočil z tradičního pojetí šestého a sedmého dílu a zkusil něco nového. Skutečnost, že vývoj hry byl předán jinému studiu než japonskému Namcu taktéž nepomohla kladnému přijetí a skalní fanoušci se tak cítili podvedeni. Avšak, byla hra vystavena vysoké kritice po právu? Je Unbounded opravdu tak špatný, že si zaslouží mít dodnes na Steamu smíšené hodnocení? Nemyslím si. Stačí chytnout do ruky ovladač, zapnout kameru na efekty a zajet si na ochutnávku pár závodů. Po dvou hodinách hraní se tak přistihnete, že vás hra baví a není se čemu divit; kluci z Bugbearu závodní hry prostě umí. Výhry v závodech tu nejsou zadarmo, chce to trochu cviku, ale to je jenom dobře.

Odpověď na závěrečnou otázku, zdali se hru vyplatí koupit, zní za mě jednoznačně ano. Prověří vaše schopnosti hrát závodní hry a po dohrání budete mít pocit, že jste opravdu něco dokázali. Doporučuji sáhnout po počítačové verzi na Steamu, která běží ve vyšším rozlišení a 60 snímcích za sekundu. V kompletním balíčku se všemi DLC stojí v akci tři eura, což je cena, za kterou si stojí vyzkoušet i hůře hodnocenou hru.

Pokud videohru přijmete takovou, jaká je, budete odměněni parádními závody. Ano, jedná se o nejslabší Ridge Racer v sérii, dokonce jde i o nejslabší videohru od Bugbearu. To však ale neznamená, že by byla vysloveně špatná. Protože i nejslabší hra podle obou metrik může být pořád nadprůměrná.