Komentáře

Po více než sedmi letech se Jindřich vrací na místo činu. A tentokrát už nejde pouze o ambiciózní pokus českého studia vytvořit velké RPG zasazené do českých zemí, ale o plnohodnotné pokračování, které má možnost využít zkušenosti z prvního dílu a zároveň napravit jeho nedostatky. Kingdom Come: Deliverance jsem svého času (komentář zde) označil za splněný sen pro fanoušky realistického RPG a zároveň jsem doufal, že pokračování bude „ještě o chlup lepší“. Po dohrání Kingdom Come: Deliverance II musím říci, že tento úkol byl ze strany Warhorse více než splněn.

Druhý díl není jen větší a lepší. Je to především sebevědomější, propracovanější a v mnoha ohledech dospělejší RPG. A možná největším úspěchem je, že vše působí jako logické vylepšení načrtnutých základů. To, co z Kingdom Come: Deliverance dělá Kingdom Come: Deliverance je za mě skvělé propojení realismu a zábavy. Realismus zde není pouze marketing na zadní straně krabičky, ale přímo herní mechanismus. A právě díky tomu se z obyčejné cesty do vedlejší vesnice může stát zážitek, který si hráč bude pamatoval ještě dlouho po dohrání. A naopak, např. časté shánění stravy, náročná střelba lukem, oblečení správného šatstva atd. nepůsobí jako mechanismus sám pro sebe.

Stejně tak důležité jsou lokace. Povedený herní svět, kde je stále co objevovat a nacházet je alfou a omegou kvalitního RPG. První díl dokázal z okolí Ratají a Stříbrné Skalice vytěžit překvapivě dost, vzhledem k poměrně omezenému biotopu, a nejinak je tomu u dílu druhého. Trosecko a Kutnohorsko mají vlastní charakter, vlastní vesnickou a městskou architekturu, atmosféru a díky příběhu i rozdílné tempo. Na Troskách a v okolí se znovu seznamujete s designem KCD a do Kutné Hory přicházíte již jako zkušený hráč.

Jdi a dívej se. Ne za dalším otazníkem na mapě. Ne za dalším lootem, tedy legendární zbraní nebo zbrojí. Ne že by to nešlo, ale není to tak časté jako u jiných, vzletně epických, RPG. Zde je průzkum okolí často o nalezení dalších božích muk jako referenčního bodu, malé kapličky, zapomenuté lesní cesty, tábora lapků, hájovny, zajímavého místa v lese nebo člověka, který má nějaký problém. Explorace zde má smysl, protože svět není jen kulisa mezi jednotlivými úkoly. Každé místo (alespoň takový mám ze hry pocit) má na světě určitý smysl, a někdo se nad nim zamyslel. Například jeden youtuber hledal zdroj vody kašny v Kutné Hoře. A postupně ho i našel. Lze říci až zbytečný detail, ale je zde. V tomto ohledu mi Kingdom Come II několikrát připomnělo Red Dead Redemption 2. Ne snad proto, že by obě hry byly stejné, ale protože v obou případech je důležitý samotný pohyb světem a množství detailů, které nejsou hráči vnucovány. Člověk může jen pozorovat. Poslouchat. Procházet se. A právě při takovém hraní si uvědomí, kolik práce do světa Warhorse vložilo, a že sedm let vývoje je zcela opodstatněných.

Trosecko pro mě není jen další fiktivní fantasy krajina. Je to prostředí, které má reálný předobraz v místě, které znám od dětství. A právě proto je pro mě zdejší krajina možná ještě působivější než v prvním díle. Když člověk poznává typickou českou krajinu, vesnice, lesy, rybníky, cesty, kostely a drobnou sakrální architekturu, dochází mu, jak neobvyklé vlastně je hrát velké RPG zasazené do reálné krajiny. Ne do provincie Skyrimu nebo univerza Forgotten Realms.

Obrovskou předností je také tempo. Kingdom Come II mě nikdy nenutilo hrát způsobem, jakým podle něj „správně“ hrát mám. Hlavní příběh je samozřejmě přítomen a často velmi výrazný, ale existuje kolem něj dostatek prostoru pro menší úkoly, průzkum, kostky, lov, rozhovory nebo prosté toulání krajinou. Člověk tak může několik hodin pokračovat v hlavní dějové linii, aby následně úplně změnil tempo a strávil další večer řešením zdánlivé maličkosti někde na periferii světa. Někdy jsem měl chuť pokračovat v příběhu. Jindy jsem chtěl jen procházet mapu a zjišťovat, co jsem ještě neviděl. Datadisky lze hrát v průběhu hry také více méně v libovolném pořadí.

Kingdom Come II si může dovolit výrazně více změn tempa a díky rozsahu také více různých situací. Chvíli řešíte poměrně závažné události, následně se ocitnete v groteskní situaci se strážci. Určitá nadsázka a humor do hry zapadají. Současně bych ale někdy uvítal větší důraz na ono méně „zábavné“ pojetí středověku. Kingdom Come je stále realistické RPG, ale není to Marketa Lazarová ani Andrej Rublev. Středověk zde není pouze špinavý a brutální, ale také dobrodružný, někdy až romantizovaný a často záměrně humorný a vulgární. Jde o autorskou vizi, správně zvolenou, ale atmosféra jako např. v Dark Souls nebo Darklands by byla v podobných mechanismech snad ještě lákavější.

První Kingdom Come jsem hrál s odstupem roku, kdy už byla většina nejhorších problémů odstraněna. Přesto bylo ale patrné, že jde o obrovský projekt, který občas přerostl tvůrcům přes hlavu. U dvojky jsem postupoval stejně. Rok po vydání, a rovnou jsem měl připravenou Royal edici. Hra působí mnohem stabilněji než předchůdce, systémy do sebe lépe zapadají. Soubojový systém je asi nejviditelnějším příkladem. Působí plynuleji, čitelněji a přirozeněji a zároveň si zachovává určitou originalitu. Především už jsem neměl pocit, že bojuji spíše s ovládáním než s protivníkem. A hlavně, soubojů mimo některé příběhové scény není až tolik. A to je jen dobře.

Tady se podle mě nejvíce ukazuje označení „immersive sim“, které bych u dvojky použil raději než u prvního dílu. Nejde samozřejmě o immersive sim v klasickém smyslu Deus Ex nebo Arx Fatalis, ale podobný princip zde funguje. Hra nabízí systém a následně nechává hráče, aby jej využil. Prostor pro vlastní řešení (kreativitu), crafting předmětů nebo celkově provázanost systému jsou důvody, proč je Kingdom Come II možné řadit do této elitní kategorie her.

Možná největší rozdíl oproti prvnímu dílu ale vidím v tom, že Kingdom Come II už zdaleka nepůsobí jako první velký projekt studia, které se snaží dokázat, že na něco má. Warhorse už nemusel zaujmout na Kickstarteru; ani vztyčený palec Zdendy Bakaly nebyl potřeba. Hráči tak dostali semi realistické RPG, které má ambice být díky kvalitám kultovním počinem.

Kvalitní open-world design vybízí k tomu, aby v něm hráč strávil co nejvíce času a plnil i ty nejposlednější úkoly a aktivity. I po dohrání datadisků a většiny zajímavých úkolů se mi Kingdom Come: Deliverance II těžko opouštělo. Pokud je něco známkou kvality (v rámci rozsáhlých RPG), tak je to za mě tento faktor, který propojuje dobře navržený svět, atmosféru, exploraci, poutavé charaktery a zábavné mechanismy (což se povedlo např. v Elden Ring nebo Cyberpunk 2077). Slušelo by se zmínit i nedostatky, ale za mě jich moc není. Samozřejmě mohl být scénář ještě vypilovanější, otvírání zámků přístupnější, AI bystřejší nebo doskakování textur méně časté, ale to jsou v celkovém pohledu opravdu marginální problémy.

O Kingdom Come: Deliverance II by šlo napsat mnoho normostran, od systému ošacení a výzbroje, po unikátní a zábavné questy po easter eggové místo rozesetá po mapě. Obsah si ale každý objeví sám, a stojí to za to. Titul tvořili lidé, co přesně věděli, jak má vypadat povedené a moderní RPG. Není ani úplně HC, ani amerikanizované (Dragon Age: The Veilguard atd.). Není až absurdně rozsáhlé, ale jen tak, aby hráče úplně neunavilo. Technologicky nejde (již) o „eurojank“, ale světovou třídu. Kořeny jsou ale plně respektovány, a vlastně si ani neumím představit lepší pokračování k už tak dobré videohře.

A hlavně, je to hra o naší kultuře. A lepší představení naší historie světu v interaktivní formě zde ještě nebylo.

Galerie screenshotů zde.