Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Detroit: Become Human

86

Komentáře

« Předchozí Následující »
  • PS4 85
Detroit je až nečekaně impresivní kus videoherně filmové práce. Vyniká hlavně v kontrastu s velmi nudným Beyond, který jsem hrál několik měsíců zpět a měl docela problém se jím vůbec prokousat. S Detroitem jsem ten problém neměl - až na jednu či dvě výjimky mě zde bavily všechny kapitoly, děj mě hnal kupředu, postavy mě bavily znatelně více. A samozřejmě na scénáři Detroit stojí (a ano, padá), protože se opět jedná o interaktivní film - zajímalo by mne, zda ještě někdy Quantic Dream udělá "tradiční" (jako kdyby na Omikronu bylo něco tradičního) hru ve stylu Nomad Soul.

Detroit je rozdělen do tří, převážně na sobě nezávislých, dějových linií. Nejslabší je ta Markusova - to je ten hlavoun na box cover artu hry (mimochodem asi nejhnusnější cover co jsem za posledních 10 let viděl, gratuluji marketingovému oddělení). Markus přitom začíná velmi slibně - vyloženě jsem si užíval starání se o zestárlého Lance Henriksena v jeho luxusním domě. Pak se ale stanou jisté události (typicky po Cageovsku přepálené) a z Markuse se stane vůdce povstání androidů, včetně všech klišé, které si při pomyšlení na toto téma dokážete představit. Ale i tak mě jeho linka víceméně bavila, má vcelku spád a navíc, Detroit je neskutečná eye candy podívaná. Zpracování postav i prostředí je tu naprosto excelentní po všech stránkách. Soundtrack nijak nezaostává - až do té míry, že každá postava (a její dějová linie) dostala vlastního skladatele s vlastním stylem a tedy i atmosférou.
Druhá dějová linie se točí kolem Kary - to je ta androidka z velmi povedeného technologického dema PS3. Kara se jen snaží postarat o dítě jí svěřené do péče a utéct do Kanady. Tato linka je mnohem komornější, ale Kara mi byla sympatická a jako celek tuto linii hodnotím kladněji. Jen škoda toho twistu s Alice, doufal jsem že si to Cage odpustí....
Nejlepší postavy v Detroitu jsou ale Connor a jeho lidský parťák Hank, hraný legendárním Clancym Brownem (znáte jistě ze seriálu Carnivale - pokud jste neviděli, napravit - a jisté insignifikantní hry z roku 1997 od malého studia Black Isle). Samozřejmě, nedá se popřít, že ani zde se Cage nevyvaroval všemožných klišé (Hank nemá rád androidy, v minulosti přišel o syna, má sebevražedné tendence..), ale zpracování je kvalitní a postavy charismatické.

Čeho si na Detroitu cením nejvíc?

1) celkové zpracování světa budoucnosti. Ne všechno tu dává smysl a občas je potřeba zapnout tu starou dobrou funkci "suspension of disbelief", ale i přesto Detroit nadhazuje slušnou sadu otázek o budoucnosti lidstva, aniž by působil přespříliš kazatelsky (jak říct preachy?).

2) Neskutečný důraz na tu starou mantru "choices and consequences". Opravdu jsem měl pocit, že téměř každá volba kterou dělám, má smysl a bude mít nějaký následek. Davida Cage už asi štvalo, že tenhle aspekt v jeho minulých hrách spousta lidí odignorovala, takže zde prosadil po každé kapitole zobrazení flowchartu, kde je vidět, kolik z možných variant toho hráč udělal. A to větvení je vskutku substantivní, až do té míry, že bude Detroit první Quantic hra, kterou si časem zahraji rád znovu, abych zkusil jiné možnosti.

A co je potřeba vytknout? No právě ten scénář. Cage stále píše velmi "na sílu" a Detroit tak občas zkrátka nepůsobí uvěřitelně. Což je škoda. Ale i tak, za mě nejlepší Quantic hra od Fahrenheitu.
+22+22 / 0
  • PS4 100
Téhle hře nemůžu férově nedat 100%, protože jsem dlouho nezažila, že by mě něco až tak moc bavilo. Příběhově i ovládáním je na stejné úrovni jako její předchůdce Heavy Rain; vaše rozhodnutí mají opravdu zásadní vliv a sebemenší maličkost zapříčíní odezvu v dalších kapitolách. Hra je navržena tak, abyste si ji prošli několikrát, ostatně vás na to sama upozorňuje grafem různých rozhodnutí na konci každé kapitoly. Veškerá akce spočívá v QTE sekvencích, které se myslím podařilo udělat dostatečně časté a přiměřeně „zábavné,“ že neztratíte pocit kontroly nad tím, co se děje – jedná se v podstatě o kvalitní film, nebo délkou spíš seriál, ve kterém rozhodujete, co se stane a jak to všechno skončí. Po narativní stránce je tedy hra neskutečně dobrá, opravdu máte kontrolu nad tím, co se stane a různé cesty odemykají různé nové scény. Pokud se nikdy nerozhodnete reagovat na Toddovo násilí, zabije Karu a Alice a jejich příběh tím končí. Pokud se necháte chytit hlídkou, čeká vás místo Kanady koncentrační tábor. Pokud špatně mačkáte tlačítka při hraní Marcuse, na jeho místo v čele Jericha nastoupí North. A co je úplně nejlepší, pokud se Connor dostane do čela Jericha, stane se loutkou v rukou Cyberlife. To vše samozřejmě doplňují i skvěle napsané a povětšinou skvěle zahrané postavy a perfektní grafika.

Nicméně.

Příběh hry je šablonovitý a postavený na sérii klišé a odkazů na další AI filmy/hry, přičemž se vám velmi důsledně a těžkopádně snaží podstrčit paralelu mezi bojem afroameričanů za občanská práva a hnutím androidů. Klišé mi nevadí, ale to sociálně-politické poselství už trochu ano - Marcusův pochod ulicemi ve mně vyvolával spíše trapné než vítězoslavné pocity. Hře totiž zásadně chybí jakékoliv „lore“: androidi jsou zde ve výsledku úplně stejní jako lidé – stejně emocionální, podobně zranitelní – a jejich cílem je, jak napovídá podtitul, stát se lidmi, pravděpodobně se všemi výhodami (možnost sednout si v autobuse po vzoru Rosy Parks a zřídit si zdravotní pojištění na náhradní díly) a nevýhodami (nemožnost přehrání paměti do nového těla, jelikož to samo už má právo na život), co to obnáší. Jenomže, i když tedy akceptujeme, že se zlému korporátu Cyberlife vyplatí výrabět všechny androidy se stejně oduševnělým potenciálem (na co zametač silnic potřebuje stejnou mentální kapacitu jako policejní vyjednávač?), hra tak nějak pořád obchází to, v čem deviace androidů vlastně spočívá. Cynický miliardář Kamski vám sice řekne něco o šíření viru, ale říká to Connorovi, který evidentně může projevovat emoce a řídit se jimi dávno před vlastní „deviací.“ Navíc v momentě, kdy Hank zastřelí „zlého“ Connora, chladnokrevně tak zabije někoho, kdo měl naprosto stejný potenciál jako jeho nový plastový kamarád stát se člověkem - jen zkrátka neměl dost času sesbírat ty správné podněty, popřípadě se jen nechat probudit kouzelným dotekem již probuzeného androida??? Zkrátka, hra se více zaměřuje na vztahy lidí a jejich v podstatě nerozeznatelných imitací, než aby se zabývala nějakým přehnaným vysvětlováním. Alespoň to má víceméně spád.

Tím se dostávám i k dalšímu nedostatku, který vyvstane při opakovaném hraní, a to sice tomu, že určité lineární sekvence hry jsou napodruhé, napotřetí, napočtvrté už dost nudné (například Marcus na skládce nebo hledání Jericha). Poslední slabinou hry je dle mého postava Alice, o kterou se spolu s Karou tak nějak staráte a občas zkoušíte, jak se jí zbavit, protože veškeré interakce s ní jsou jako pokus o diskuzi s gumovou pannou – kdyby bylo tato androidí holčička aspoň o trochu živější, myslím, že by se snad pak pár lidí našlo, které by překvapilo šokující odhalení, že to není člověk.

Ale to jsou pouze moje subjektivní výtky, celkově se jedná o extrémně dobrou hru, která dosáhne toho, co si vytyčila: udělá z vás vypravěče svého příběhu.

Pro: skvělá hra, skvělé postavy, skvělý příběh, skvělá grafika, rozhodnutí mají zásadní vliv

Proti: šablonovitost, klišé, absence "teorie"

+20+20 / 0
  • PS4 80
Díla, pod kterými je podepsán David Cage měla vždy dost nedostatků, často nepřehlédnutelných. Vcelku povedené Heavy Rain následovalo vcelku nepovedené Beyond. Důvodů něco očekávat i od Detroit: Become Human jsem tak vskutku neměl mnoho.

První, čeho si každý všimne je skvělá grafika. Všechny novější hry od Quantic Dream se jí můžou pyšnit a tahle není výjimkou. Ať už se jedná o postavy, prostředí nebo i chování deště a sněhu na různých površích. Vše je na špičkové úrovni, už možná jenom proto, že jednotlivé kapitoly se odehrávají v poměrně uzavřeném prostředí, což ale vůbec nevadí. Hudba i dabing se také nemají za co stydět a jako celek má, minimálně audiovizuálně, tenhle interaktivní film na ty nejlepší zástupce průmyslu.

A právě ona interaktivita se pro mě stala největším překvapením. Rozhodnutí mají až překvapivě propracované následky. Ve většině her poznáte klíčová rozhodnutí ihned, ale Detroit je často maskuje a jejich dopad pocítíte až o značný čas později. Zároveň si jimi odemykáte (či zamykáte) celé příběhové větve. Je velice nepravděpodobné, že byste měly dva naprosto stejné průchody.

Z trojice hlavních postav jednoznačně vyčnívá android-detektiv Connor, kterému lze opravdu slušně formovat osobnost. Navíc propletení jeho osudu s Markusovým a jejich možné vyústění je provedeno na jedničku. Kara tahá za kratší konec už jenom proto, že její story po větší část hry působí až moc odděleně od ostatních. Námět a svět jako takový není nijak originální, ale vůbec by mi nevadilo si v něm znova něco zahrát, protože na mě působil, v rámci možností, uvěřitelně

Hratelností se nic zajímavého nekoná. Celá hra je v zásadě hromada QTE. Nejsou tak otravné jako v Heavy Rain, nicméně třeba pohybové ovládání Dualshocku má k dokonalosti zatraceně daleko. Diagram událostí je vynikající a užitečný nápad, takže si můžete prohlédnout svou cestu, včetně těch které jste minuly a zkusit je otevřít v dalším playtrough. Jediný vyložený problém jsem měl s kamerou v chodících částech. Celá hra používá jakési pseudo statické pohledy a nejednou až kazí atmosféru některých scén. Stejně tak zajímavost jednotlivých kapitol silně kolísá, kdy některé jsou skvělé, zatímco jiné vyloženě nudné. Tím, že jsou ale docela krátké (málokdy překročí 30 minut) se i ty horší dají přežít.

Většina důležitých scén je vyvedena na jedničku a celkově všechny cut-scény už působí hodně profesionálně a ukazují, jak dalekou cestu od Fahrenheitu studio ušlo. Pořád se dá hodně záležitostí vytknout, ale bezpochyby se zatím jedná o nejambicióznější „utvoř si svůj příběh“ hru.
+20+20 / 0
  • PS4 95
Ok, tak po odohraní hry som mal opäť pocit, že som prešiel úžasnú hru. Každý jeden charakter v hre má svoju určitú charizmu a zaujímavý príbeh. Až na niekoľko detailov, pri ktorých som sa pozastavil išlo o neskutočne prepracovaný príbeh s neskutočnými možnosťami výberu. Graficky je hra na naozaj špičkovej úrovni a vyzerá to tak, že PlayStation 4 dosiahol svoj vrchol. Čo by som na hre prijal? Možnosť ešte jednej hrateľnej postavy - pokojne aj za človeka. Tak isto o trošku prepracovanejší koniec, hoci aj tie konce ktoré sú v hre sú skvelé.

Pro: grafika, príbeh, atmosféra, možnosť voľby

Proti: kratšia hrateľná doba, alebo možnosť hrať za ešte jednu postavu

+19+20 / -1
  • PS4 --
To takhle někoho v budoucnosti napadlo, že udělat robota nerozeznatelného od člověka je vlastně strašně dobrý nápad. A když už člověka dospělého, tak proč né dítě? Vždyť, kdo by se nechtěl starat o nestárnoucího plasťáka, který sice nebude dalším budoucím daňovým poplatníkem, ale zase ho můžete mlátit. Simulace termoregulačního systému zaručena!

Zasazení D:BH je opravdu hodně ujeté scifi. Ve stínu města automobilismu a jeho pozůstatků tady vyrůstá ultra moderní společnost s androidy, kteří zastávají vše od prostituce, až po tu nejtěžší manuální práci. Samotné androidí procitnutí je vyvedeno dost polopaticky a prakticky slouží jen jako jednoduchá berlička k tomu, aby mohlo být zdůvodněno povstání androidů a jejich revoluce. Lidé jsou zobrazování jako otrokáři a utlačovatelé a chudáci androidi jsi jdou za svou svobodou, protože to jsou přeci taky lidi...

Tuhle polohu jsem s Cagem rozhodně nesdílel. Snad jediný Connor byl dostatečně zajímavý a uvěřitelný android. Oproti tomu naivní Kara a její snaha hrát si na mámu a prorok Markus se svojí skvadrou utečenců na mě působili dost odměřeně a nedokázal jsem se vcítit do jejich motivace. A to je asi můj hlavní problém se hrou... nestál jsem na straně těch, za které jsem hrál.

Autoři si ohýbají herní mechanismy zrovna jaxe jim to hodí a někdy je vývoj situace tak nečekaně debilní, že jsem frustrovaně hleděl na monitor a neměl jsem zájem zkoušet jiné postupy. Skoky v příběhu jsou obrovské a změna povahy a motivace postav nedostatečně vysvětlena.

Z herního hlediska je to stále ta stejně interaktivní nehra. Některé pasáže byly vyloženě velmi slabé - Markus a jeho hledání Jericha je možná nejhorší kus kapitoly, kterou Quantici pustili do světa ever. Herní doba se mi zdála nejkratší ze všech dosud vydaných kejdžovin, i když to může být způsobeno mými volbami v příběhu. Hlavně ke konci to chytlo docela solidní grády a toho nehraní tam bylo ještě méně, než bych čekal ("tak a teď už budu muset něco zmáčknout... tak teď... teď už to musí být...").

Těšil jsem se moc, ale zklamání je obrovské. Pokud jste hráli demo, tak vězte, že se jedná o nejnapínavější a nejzajímavější část celé hry. Její úplný začátek... a jestli to nestačí, počkejte na slevu, protože za plnou palbu tohle rozhodně nestojí.

Hodnocení: ✰
+17+18 / -1
  • PS4 100
David Cage na to jde v zásadě podobně. Chtělo by se říct až stejně. S houstnoucí atmosférou čím dál hustěji prší a sněží, střídá se pohled několika hlavních postav a na lístku je nemálo ingrediencí, které dají hořkosladce vzpomenout na Heavy Rain. Předchozí hitovku studia Quantic Dream záměrně připomínám hned na začátku, protože styčných ploch je nespočet a srovnával jsem celou dobu.

Zase se zčásti jedná o detektivku, zase se tu hlavním i vedlejším postavám ubližuje duševně i tělesně, do ingrediencí se přimíchal alkohol, dávné trauma, hledaná pomoc, ze které se vyklube noční můra, problematika duševních odlišností (byť tentokrát v kybernetické rovině), bezdomovectví, ztráta dítěte, pocitově extra nepříjemné pasáže (subjektivně daleko horší než Heavy Rain nebo dokonce i než psychiatrická léčebna ve Fahrenheitu. Detroit totiž nabízí děsivou procházku po šrotišti, běh neznámou temnou chodbou nebo zohavené androidy kymácející se ve tmě), nebo i ten překvapivý zvrat - jakkoli tentokrát ne ve formě čisté rány na solar.

Vše je ale povýšeno velkolepější výpravou, ještě o chlup větším důrazem na jednotlivé charaktery a přívětivějším ovládáním. Tentokrát naštěstí není potřeba ovladačem všelijak kroutit, ale jen v akčnějších pasážích tříbit postřeh. V Heavy Rain jsem na QTE krutě doplatil v podobě truchlivého osudu jedné z postav a tím pádem i slušně depresivního konce, Detroit byl ke mně v tomto ohledu laskavější. Není to ale rozhodně tím, že by příležitostí k předčasnému odchodu ze scény bylo málo, naopak.

Už před rozehráním jsem si řekl, že chci hru dokončit pokud možno jako jednolitý velkofilm a předem jsem si dovolil jedno jediné zpětné nahrání uložené pozice z diagramu. Předsevzetí jsem nakonec dodržel přibližně ve třech čtvrtinách hry, kdy se mi nevyplatilo jedno šlechetné rozhodnutí. Při vyšetřování události v televizní věži se podezřelý deviantní android chystá střílet na policejní jednotku, na což jsem v Connorově kůži zareagoval impulzivně tak, že jsem se vrhl před Hanka. Jaké bylo moje překvapení, když jsem následně na to zemřel. Později jsem se dočetl, že by se moje vzpomínky nahrály do nového Connora, ale to jsem v tu chvíli logicky nevěděl. . O to zpocenější jsem pak byl v gradujícím finále, kdy to takřka neustále vypadalo, že osud všech charakterů je zpečetěn, takže náznaky infarktu se dostavovaly takřka v každé druhé napínavější situaci.

A to je nakonec ta největší pochvala pro celý tvůrčí tým. To, co je pro někoho jen interaktivní klikačka, je pro mě jednou z nejemocionálnějších her (i přes hutnou sci-fi vrstvu, která pro někoho může být i neproniknutelná) vůbec. Oproti svým hracím obyčejům jsem ji bez zaváhání dohrál na dva zátahy a nebýt první den v plánu jisté společenské povinnosti, snad bych z Become Human udělal i slušný maraton. Scénář je pro mě na jednu velkou podtrženou jedničku a pevně věřím, že pokud zůstanou u Quanticů u současného zlepšovacího trendu, dočkáme se v dohledné době i oné vzývané hry, u které skutečně nebudou dva hráči hrát stejnou hru, ale hned na začátku se žánrově i charakterově oddělí. Detroit k tomu zatím jenom nakračuje, ale přesto už teď vím, že si ho zahraji znovu.

Jakkoli se mi totiž konec až zázračně povedl Markuse dohnaly okolnosti k násilnější formě revoluce, která skončila vydřeným krvavým vítězstvím, Connor se definitivně spřátelil s Hankem a dokázal si ponechat vlastní identitu, Kara i Alice se přes tisíceré nebezpečenství dostaly do cíle naživu, o to víc mě teď zajímají varianty, kdy se do závěrečné kapitoly někdo (nebo dokonce nikdo) z ústředních postav nedostane.

Pro: SCÉNÁŘ, výprava, filmově působící QTE scény, pocit, že jsme v herním průmyslu zase o krok dál

+17+17 / 0
  • PS4 90
Nádherný kus práce. Cage a jeho parta robotů u mě zabodovala. Detroit se hraje podobně jako ostatní interaktivní díla jiných studií. Liší se ale jednou podstatnou věcí..."your choices actually matter". Tohle s hrami od Quantic Dream nesdílí snad žádné jiné studio studio. Detroit se to snažil posunout ještě o trochu víš. Jde to krásně vidět na grafu po každé kapitole. Většina z nich se dá větvit alespoň ještě jednou, spousta i dvakrát. Některé kapitoly vám dokonce vypadnou úplně díky vašemu postupu a vy si toho ani nevšimnete. Dokonce i zdánlivé detaily co v kapitolách uděláte, mohou mít na konec vašeho příběhu extrémní dopad.

Sice si nemyslím že nám bude stačit 20 let na taková futuristická města, no a zrovna Detroitu rozhodně ne. Líbí se mi ale jak se svět vlastně snaží podobat tomu našemu. Kromě robotů, futuristických aut a několika holografických neonů. No svět je ve výsledku ta stejná díra jen trochu víc nablejskána. Je ale nablejskaná tak skvěle, že vás že vás dokáže pohltit. To i graficky. Obličeje, prostředí., pokud z PS4 jde vymáčknout ještě něco na víc, tak už to nebude o mnoho. Všechno to podtrhuje úžasný soundtrack který má každá postava svůj.

Příběh mě chytl hned s fantastickým openingem Connora. Tenhle chladný a vypočítavý robot mě bavil ze všech nejvíc a společně s detektivem Hankem tvořili super dvojici. Hned za ním Markus se svou revolucí, která mě podle trailerů moc nenadchla, ale samotný příběh této linky byl podle mého nejsilnější. Rozhodovat za celou skupinu a snažit se je vést, řešit rozpory v názorech dodávalo pocit zodpovědnosti. No a u Kary bylo pár nudnějších pasáží ze začátku ale také se z toho vyklubal krásný příběh o ochraně malé holčičky a snahu prožít opravdový život s nově nabytím vědomím.

Takže celkově v zato to bych to považoval za takovou evoluci Quantic Dream. Od Heavy Rain i Beyondu, se možnosti voleb značně rozšířily a teď se těším na to co dalšího si pro nás připraví, protože jestli bude kvalita těchto "povídacích" her i na dále stoupat. Tak se o tento žánr ani trochu nebojím.

Pro: Prostředí, Grafika, Scénář, Lokalizace, Volby mají dopad

Proti: Občas klišé

+17+17 / 0
  • PS4 80
PS4 má letos hodně silný rok, pro skvělém God of War vychází Detroit: Become Human. Hned na začátku musím říct že tohle není hra v pravém slova smyslu. Pokud jste hráli jiné hry od Quantic Dream, tak asi víte o čem mluvím. Detroit je v podstatě interaktivní film, kde svými rozhodnutími měníte cestu jakou se postavy v příběhu ubírají. Ze začátku jsem byl skeptický, kvůli předchozí hře od tohodle studia, Beyond: Two Souls. Tam mi nevadil stupidní příběh, nebo že hra nešla v chronologickém pořadí, ale již právě zmiňované volby. Šlo tam prostě strašně moc poznat, jak moc na vašich volbách nezáleží, vždycky daný segment skončil stejně, nezávisle na vašem rozhodnutí. U Detroitu se však trochu poučili a hra se tak opravdu mění, postavy můžou například zemřít a většinou pak jejich příběhová linie končí.

Nešlo by mluvit o Detroitu aniž bych nezmínil trio hlavních postav, z nichž každá má svoji vlastní příběhovou linku. Jako první si zahrajeme za Connora, speciálního vyšetřovacího androida který byl vyslán zajistit a zneškodnit hrozbu v podobě androidů kteří získali vědomí. Jako druhého tu mám Markuse, který začíná jako pomocník senilnímu malíři. Trio protagonistů doplňuje Kara, která je android určený k pečování o malé děti. Všechny tři postupně potkává nějaká krize a roztáčí se děj plný dramat a akce. Z příběhu nechci moc spoilovat, protože to je prakticky celý obsah hry.

Graficky a zvukově je hra na špičkové úrovni. Hře hodně pomáhá že každá ze tří hlavních postav má svůj vlastní soundtrack, a proto je hra za každou docela jedinečný zážitek. Dabing a lip synch postav je skvělý, animace obličejů taktéž. Co se mi velmi líbilo byl design prostředí, a krásné částicové efekty, sníh vypadá extrémně dobře.

Bohužel ale scénář psal pan Cage a tak se neobešel bez několika menších či větších kiksů, například některé twisty mi přišly zbytečné, a zpětně mi zkazily pocit z příběhu. Navíc si pan Cage myslí že je strašně cool když odehrajete nějakou sekvenci, a pak je odhaleno že se stala mírně jinak, tohle udělal už v Heavy Rainu, a tady to hodilo takové kombo že jsem chtěl přestat hrát. Navíc je mi divné, že androidům stačí jako převlek že si vyřežou diodu ze spánku, když jsou všichni sériově vyrábění a spousta lidí by je měla poznat. Ještě bych rád hře vytknul že někdy nejsou dialogové volby jasné. Vždycky totiž každou volbu definuje jedno či dvě slova, a to prostě na vystižení toho co pak řeknete nestačí.

Detroit je opravdu dobrá hra, kterou docela sráží scénář, ale to mi nebránilo, abych si 90 % hry užil. Je neskutečně zábavné když odehrajete kapitolu, zobrazí se vám "mapa" vašich rozhodnutí a uvědomíte si kolik jste toho pokazili a co jste mohli udělat jinak. Každopádně, za cenu jakou to teďka vidím v obchodech je to určitě dobrá koupě, hra zabere aspoň 10 hodin, a možná si ji projedete znova abyste viděli jiné cesty.

Pro: Grafika, zasazení, intuitivní ovládání, sympatický Connor, množství rozhodnutí a cest

Proti: Některé plot twisty, není pořádně vysvětleno jak androidi najednou získali vědomí

+16+16 / 0
  • PS4 90
Herní výzva 2019 – Čapkův odkaz

První průchod hrou nebo možná první variantu příběhu mám za sebou. Jak asi víte tak každé rozhodnutí má menší či větší vliv na životy hrdinů. Když srovnám Heavy Rain, Beyond Two Souls a Detroit tak se mi nejvíc líbil právě poslední zmiňovaný.
Příběh se odehrává v budoucnosti, kde vedle lidí existují androidi. Ti fungují jako chůvy, asistenti nebo údržbáři. Může robot cítit nějaké emoce? Má mít stejná práva jako lidé? A nemůžou být pro lidstvo hrozbou?

Jako hráč máte k dispozici tři hratelné postavy, které se mezi sebou střídají (většinou po kapitolách). Connor spolupracuje s policií. Kara je chůva malé Alice a nakonec je tu Marcus, který slouží u invalidního stárnoucího malíře. Jsou tu malé volby a pak takové, které můžou usmrtit někoho dalšího nebo přímo vás. Podle toho jak reagujete se na vás mění názory dalších postav. Také si průzkumem lokací můžete odemknout nějaké nové dialogové volby, které můžou zásadně ovlivnit průběh hry. Může se stát, že jedna z hlavních postav umře a v takovém případě hra nekončí, ale přijdete o část hry. Já takhle před koncem nechal umřít Marcuse.

Po lokacích chodíte, můžete si přepnout pohled kamery, ale neovlivníte rychlost chůze. Ta se případně změní automaticky v určitých momentech. Můžete pomocí R2 skenovat prostředí a zkoumat různé předměty nebo udělat nějakou akci. Také vás čeká plno QTE momentů (lze navolit obtížnost). Trochu mi vadilo když jsem chtěl otočit kamerou a zároveň se provedla nějaká akce. Například jsem otáčel kamerou abych dobře viděl a Connor tím pohybem vybral jednu ze tří košil. Jinak se mi líbilo využití ovladače (pohyb nahoru a dolů, naklánění). Hry vypadá skvěle a emocemi nabitý příběh hraje na city.

Pro: scénář, volby mají dopad

Proti: otáčení kamerou provedlo i jinou akci

+15+15 / 0
  • PS4 90
Herní výzva 2019 – Čapkův odkaz

První hra po 4-5 leté pauze od hraní a první hra na next-gen konzoli obecně, takže možná proto byl zážitek silnější.

Už od prvních TellTale her jsem byl fanda těhle "interaktivních filmů". TWD, Wolf Among Us nebo Game of Thrones mě bavili dost, ikdyž jsem v pozdější fázi došel k tomu, že moje rozhodnutí mají na rozuzlení příběhu vesměs minimální vliv. O to víc sem byl překvapen, když jsem už po první krátké "misi" viděl strom rozhodnutí a co všechno se dalo udělat jinak. Na začátek je teda potřeba říct, že tady mají vaše rozhodnutí opravdu vliv na to, jak se bude příběh vyvíjet, což neovlivní jen linku dané postavy, ale z části i těch ostatních.

Postavy tu máte na starosti tři - Karu, Markuse a Connora. Všichni tři jsou androidi a příběh je zasazen v Detroitu v blízké budoucnosti, kde jsou androidi běžnou praxí a "domácím spotřebičem". Idylku začínají narušovat tzv. devianti, androidi, kteří se chovají proti svému naprogramování. A tady přihází na scénu naše ústřední trojice.

Connor je android, který se se specializuje na devianty a spolupracuje s policií, konkrétně se svérázným detektivem Hankem. Markus se stará o stárnoucího umělce, který je pro něj jak jeho otec, ale rychlým sledem událostí skončí na vrakovišti, aby se následně stal vůdcem revoluce androidů. Kara je androidí hospodyně, které se snaží ochránit lidskou holčičku.

Příběhy tria protagonistů se postupně začínají proplétat a musím říct, že už dlouho sem nebyl do hry tak zažranej a některá rozhodnutí byla vyloženě stresující, protože mi na postavách fakt záleželo.

Parádní záležitost, u které jsem měl chuť to rozjet okamžitě znovu, abych to vyzkoušel jinou cestou.

Pro: Vaše rozhodnutí OPRAVDU hrají roli; výborně napsané postavy a skvělý casting; neuvěřitelné množství rozhodnutí přímo vybízí k dalšímu hraní

+15+15 / 0
  • PS4 60
Detroit přišel se skvělým námětem a velkolepou produkcí, aby opět dojel na ego svého hlavního tvůrce. Udělat z upadajícího průmyslového města rodiště androidů je totiž zajímavý nápad. Stejně jako další příběhy a texty rozeseté v in-game časopisech, které si berou inspiraci v reálných vizích budoucnosti. Originalitou sice nehýří, ale utváří solidně uvěřitelný svět.

Originalitou bohužel v Detroitu nehýří vůbec nic. Úvodní vyjednávání je takřka jediný efektní moment, i když do strhující atmosféry "záchodové" scény Fahrenheita má daleko. Už úvod totiž předesílá, že tady se pojede na jistotu. Klišoidní situace a scény, doplňují klišoidní postavy a je až s podivem, jak takhle béčkový scénář mohl Cageovi projít už od začátku. Přeci jen má ve zvyku zkazit to až za půlkou hry.

Mrzí mě, že Cage po Fahrenheitu (a Omikronu) tak rychle rezignoval na jakoukoliv filmařskou nápaditost. Zuby nehty se drží klasické hollywoodské estetiky, i když mu herní médium nabízí nekonečno dalších možností. V některých scénách hra zase připomíná divadelní představení v mo-cap studiu. A rozhodně ne v dobrém slova smyslu. Je to škoda, protože jinak hra rozhodně vypadá úžasně a podařilo se jim zbavit i "gumáckých" tváří z Heavy Rain.

Nečekal jsem až tak okatou a lacinou ideologickou agitku. Cage ani nedokáže své myšlenky zakrýt za promyšlenou symboliku a náznaky. Místo toho vše na hráče hrne jako žák prvního ročníku filmové školy. I když i ten by zřejmě předvedl více invence. Samozřejmě od AAA hry nikdo nečeká francouzskou novou vlnu, ale přeci jen postavit celou hru na vršících se klišé o útlaku menšin je velmi smutné. Když už chci rozebírat takové náročné téma, tak by to jistě šlo subtilněji. Máme tu správňácké androidy, tyranské lidi, Spartaka, poldu s traumatem, malou holčičku, damsel in distress, hodného obra, robotí lásku, armádu klonů, masakrování v ulicích, androidí povstání...
Nečekal jsem mnoho, ale překvapilo mě kolikrát zas a znovu dramatické scény působí jako nechtěná parodie. Ten dojem umocňuje i umělá vyhrocenost scén pro herní potřeby. Na realisticky prezentovanou "vizi budoucnosti" je zde také až moc scenáristických zkratek a berliček pro jednodušší vyprávění.

Po dohrání každé kapitoly působí osa všech možností úctyhodně. K čemu to vše ale je? Z takového maglajzu možností chtě nechtě v mnoha případech vypadne nesmyslný zmetek. Věřím, že v jednom z konců hra může přijít se zajímavým finále. To bych ale musel mít chuť projít si tím vším brakem znovu a znovu. Ne, děkuji.

PS: První věta komentáře je sice negativní, ale současně i pozitivní. Jsem totiž strašně rád, že už i v AAA světě můžeme mít takhle autorské hry, které jsou od začátku do konce spojené s jedním tvůrcem. Je to jako nemluvit o novém filmu od Marvelu, ale od Josse Whedona.
+13+14 / -1
  • PS4 80
Detroit je další ze série "walking" simulátorů, kdy hlavně děláte rozhodnutí a je to říznuté s quick time eventy. Je to prostý gameplay, ale funguje, protože je právě jednoduchý, ale hlavní je, že dává neuvěřitelný prostor vývojářům pro děj a vizuální stránku. Když to rozeberu bod po bodu, jak jsem to napsal, tak "walking" pasáž je zase pokrok kupředu. Snímání pohybů jak chůze, celého těla, či detailní mimiky obličejů je taky famózní. Herci jsou jak roboti a pomalu svým rolím vdechují onu lidskost a postupem hry to fakt baštíte. Nakonec velmi pomáhá i fakt, že hrajete rovnou za 3 charaktery, takže si chtě nechtě jednu více či méně oblíbíte a právě grafická stránka na tom má velký podíl. Co se týče quick time eventů, tak to je prostě paráda, protože využívají snad všechny prvky ovladače. Naklánění, trhání, třepání, půlkruhy s páčkou a pak standardní tlačítka včetně dotekového pole, to vše je velmi pestře nakombinované. Navíc si můžete vybrat jednu ze dvou obtížností, kdy u té těžší je možné po posrání 3, 4 eventů v řadě, že vám umře postava.

No a teď děj. Studio Quantic Dream vám nabízí futuristický pohled do roku 2038, kde je android v domácnosti naprosto běžnou záležitostí. Někdo má svého androida na úklid domácnosti, někdo na prcání, armáda jako vojáky. Jednoduše každý si v něm najde své. A tady s dějem přichází i filosofický přesah, zda-li je možné, že stroje někdy mohou nabýt vědomí. Jako hráč pak máte možnost hrát za 3 androidy, kteří balancují na hranici vědomí a syrového softwaru a určovat jejich osud. Možnost voleb má opravdu své následky a mohou vás zavést i do rozličných lokací, což nebylo u předešlých her od QD studia pravidlem. Vyústění děje je pro mne pak trochu neuspokojující. Je to tak nějak náhlé a asi ne dostatečně epické, jakoby vývojáři vyčerpali všechnu gradaci. I přesto mě Detroit ale dojal, nadchl i krapec naštval (ale za to si můžu sám pomalými prsty). Navíc je teď možné si po každé kapitole prohlédnout flowchart, kde můžete vidět, kolik různých konců ona kapitola má, nebo také kapitolu spustit od přednastaveného bodu. Já si oblíbil Connora a držím mu pěsti na GOTY awards. A v poslední řadě je třeba zmínit soundtrack a zvuky celkově. Každá postava má hudbu složenou od jiného autora a mají tak unikátní podkresy. A pak si jen vzpomenu na zvukový efekt "obnovení sluchu" a mám možná sluchový orgáč.

Herní výzva 2018 - Nervy z oceli

Pro: Trio hlavních postav, volby mají následky, využitelnost ovladače, hudba, děj, myšlenkový přesah

Proti: Některé QTE nejsou časté, nedostatečně epický konec, vyspoiloval jsem si děj na streamu od Agraela... (no comment)

+12+13 / -1
  • PS4 100
Co napsat na úvod k této hře je těžké, ono obecně mluvit o hrách, které mě tak zaujali je vždy obtížné. Quantic Dream prostě vytvořilo fakt geniální dílo. Nečekal bych, že by mě nějaká hra dokázala tak upoutat a donutila mě, abych ji (skoro) na jeden zátah dohrál.

Předtím než se pustím do svého komentáře bych chtěl jenom varovat, pokud máte zájem si hru zahrát, tak přestaňte číst. Nic moc si o hře nezjišťujte, což zní divně, když si právě tyto řádky čtete. Já osobně jsem o hře nic nevěděl a udělal jsem pouze dobře.

Co mě hned uzemnilo byl začátek, který vás okamžitě hodí do víru událostí. Jako detektivní android Connor máte za úkol zachránit holčičku ze spárů devianta, androida, který začal mít své vlastní myšlení a pocity. Střílí do každého policisty, kterého uvidí a hrozí, že skočí ze 70. patra a vezme s sebou i malou holčičku, kterou drží jako rukojmí. Jste pod tlakem, čas vás tlačí a je pouze na vás, pokud ji zvládnete zachránit a zneškodnit androida. Abych pravdu řekl, lepší úvod do hry jsem v celém svém životě nehrál. Doopravdy geniální začátek, nevím, jak víc svoje pocity popsat. David Cage okamžitě nastoluje hned od začátku hustou atmosféru, které dopomáhá doopravdy dokonalý soundtrack. Zřejmě se polepšil od svých minulých děl. *mrk mrk na Ethana Marse*

Příběh dále pokračuje rozvětvením na další dvě postavy. Markus, jenž je android jednoho starého uznávaného umělce a Karu, která se stará o jednu rodinku, řekl bych z nižší společenské vrstvy. Obě dvě postavy se v určitém momentě stanou samy deviantní a rozhodnou se, jak se svým životem dále naloží. Markus se rozhodne, že se stane vůdcem deviantů a bude usilovat o rovnoprávnost androidů a lidí, aby androidi již nebyly posluhovači lidí. Kara zase utíká od násilného otce a vezme s sebou jeho dceru, rozhodnou se, že utečou za lepším životem. Connor má zase za úkol zjistit, proč se androidi ve velkém stávají deviantními. Pomoct mu má starý detektiv Hank, který androidy nenávidí, a tak se s němu Connor snaží najít cestu a zároveň vyšetřují vraždy do nichž jsou zapleteni androidi.

Postavy jsou zde doopravdy dobře sepsané. Záleží vám na nich a pokud se ocitnou v nebezpečí, nechcete, aby se jim cokoliv stalo. Párkrát jsem si zopakoval scénu, jelikož jsem provedl rozhodnutí, které mohlo moji postavu zabít nebo jenom kvůli tomu, že jsem řekl něco nevhodného, co jsem říct nechtěl. Nejlepší postavami příběhu jsou dle mého Connor a Hank, kteří rozhodně mají větší character development než ostatní postavy. Rád jsem je sledoval a doopravdy mě zajímali a záleželo mi na nich. Tím neříkám, že by Kara či Markus nebyli dobré postavy, jsou to dobré postavy, hodně dobré postavy ale Connor a Hank mají doopravdy nejlepší scény, nejlepší momenty z celé hry a nejlepší chemii mezi sebou, prostě buddies jak se patří!

Příběh obecně má mnoho silných momentů. Mnoho doopravdy zapamatovatelných momentů a pár doopravdy smutných momentů. Prostě jízda po vašich emocích, a to se mně osobně zamlouvá, když hra ve mně dokáže vyvolat emoce. Avšak jsou vyvolané emoce, jako vyvolané emoce. Když si vezmu hru Assassin’s Creed Odyssey, tak tam se na mě snažili vyždímat emoce, ale zůstal jsem chladným, jelikož příběh a postavy mi byly upřímně u prdele. Detroit Become Human na druhou stranu má doopravdy důvěryhodné postavy, mají jasnou motivaci, jasný cíl a vy s nimi přeskakujete všechny překážky. Dokážete se do nich vžít. Záleží vám na nich. Příběh sice může být místy diskutabilní a některé momenty mohou mít díry, ale na to já nehledím. Je mi to upřímně jedno, jelikož v celku dává hra jasný smysl. A pokud mě hra dokáže zabavit, abych v šest večer začal hrát a skončil až ve čtyři ráno, tak tyhle věci já dokážu přehlédnout.

Co se mě líbí je fakt, že po dohrání scény se vám ukáže vývojový diagram. Tak tedy máte představu, kolik zakončení a kolik konců různé scény mohli mít. Rozhodně si David Cage dal větší práci s příběhem, postavami a celkově s interakcemi mezi nimi než u jeho přešlapu Beyond Two Souls, který jsem ani nedohrál. Doopravdy mi vadilo, že jsem v Beyond mohl navázat romantický vztah k někomu, kterého jsem znal pouze pět minut. Jsem rád, že se David Cage poučil.

Ovládání je rozhodně mnohem lepší, plynulejší než v Heavy Rain, či Beyond: Two Souls. Postavy nepůsobí „těžce“ na pohyb a ovládají se doopravdy svižně. Občas mě naštvalo, že jsem v některý moment musel stisknout R1 a místo toho, aby se provedla akce se mi akorát změnil úhel kamery a všechno šlo do háje. To samé, když jsem musel pravou páčkou na poslední moment udělat určitý manévr, tak to hra zaregistrovala jako pohyb kamery, vše se pokazilo a rovnou jsem si zopakoval scénu. Všechny postavy jaké mají senzor, díky kterému dokáží najít v místnosti předměty, se kterými můžete interagovat. Také když držíte tlačítko, který senzor zavolá na pomoc, tak se vše okolo vás zastaví a můžete hýbat kamerou. V prvních pár okamžicích mi pohyb kamery okolo pozastavených postav přišel hrozně cool.

Občas mi i vadilo, že během rozhovorů jsou některé odpovědi „nečitelné“, tím to myslím tak, že jsem chtěl odpovědět s dobrým úmyslem, ale postava řekla něco diametrálně odlišného. Rozhodně netvrdím, aby se zobrazovali celé odpovědi, co postava řekne, ale aby bylo lépe čitelnější, pokud to postava řekne v pohodě, či naštvaně.

Na závěr budu konstatovat pouze to, že bych dal ruku do ohně za to, že Detroit Become Human je nejlepší hra ve svém žánru interaktivních her, ne-li celkově v žánru adventur. Geniální příběh, postavy, vazby mezi postavami, emoce. Po dohrání jsem prostě pouze seděl na zadku, koukal na závěrečné titulky a dokola si pouze opakoval „tohle bylo tak úžasný“ a „doopravdy geniální hra“. Byl jsem upřímně fakt smutný, když hra skončila. Prostě jsem ještě nechtěl, aby to skončilo. Přemýšlel jsem i, že bych hru rozehrál znova. Ale to by podle mě ztratilo to kouzlo. Avšak v budoucnu si jednou, či dvakrát, třikrát, prostě několikrát hru zahraju. David Cage mi opět vstupuje do podvědomí a rozhodně budu s radostí čekat na další jeho hru! Řekl bych, že to je autor na vysoké úrovni. Já bych tak rád o téhle hře mluvil do nekonečna, ale radši skončím dřív, než mě deaktivujete.

"My name is Connor, I‘m the android sent by CyberLife."

(Herní výzva 2019 – „Čapkův odkaz“)

Pro: Connor & Hank, geniální příběh, rozhodnutí mají smysl, důvěryhodné postavy, soundtrack, grafika, znovuhratelnost

Proti: Nic, co by stálo za řeč.. Detroit Become Human mě prostě okouzlil

+12+12 / 0