Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PS4 --
A taxe tam na té zelené trávě vylila černá voda a z ní vyskočila velryba a z té se stala oliheň.

Není to nový žánr a není to hra pro každého. Je pomalá, dokáže být frustrující a otravná. Ale taky neskutečně návyková a pohlcující. Kojima si ve své bezbřehé šílenosti vzal do hlavy, že vystaví svůj opus magnum na third person akční simulaci chůze terénem a do toho bude vyprávět příběh o katastrofě, o jejích příčinách a následcích. Jaxe to vlastně hraje?

Na otevřené mapě roznášíte zásilky z jednoho logistického centra do druhého a zase zpět. Získáváte si reputaci a lepší vybavení, další suroviny na stavby. Získáte motorku a dodávku, můžete budovat infrastrukturu jako jsou mosty nebo dálnice, můžete stavět lanovky přes hřebeny hor a postupně propojovat všechny přepravní uzly pro rychlejší přesuny mezi nimi. Naprostou většinu herního času někam půjdete nebo pojedete...

Hra se sice odehrává na mapě USA, ale svou rozlohou a geologickou skladbou jí nemůže být vzdálenější. Sledujete svůj postup od východního pobřeží na západní, ale reálně se pohnete o pár kilometrů krajinou, která připomíná spíše Island.

Musíte si hlídat nosnost, správné vyvážení nákladu a jeho kondici. Budete balancovat, padat, zakopávat a klouzat. Budete se brodit sněhem, bojovat se silným proudem řek a mrznout na vrcholcích hor. Budete bojovat s gravitací a setrvačností, ale taky s plným močovým měchýřem. Máte zájem?

DS mě zoufale nudil v akčních částech, které jsou (oproti zbytkovému hernímu času) zanedbatelné, ale o to víc dokáží naštvat. Většinou se jedná o zlikvidování několika vln stejných nepřátel v uzavřeném prostoru. K potyčkám může dojít i v otevřeném světě a nejsou o nic zábavnější. Dokud jsem si hrál na PPL, bavil jsem se královsky. Jakmile na mě Kojima začal sypat ty svoje krejzy teorie, přepínal jsem mozek do stand-by. Posledních x hodin videosekvencí jsem už regulérně přeskakoval.

Death Stranding má vysoké produkční kvality, herci i soundtrack jsou top, během hraní nepamatuju na nějaký zásadní bug nebo chybu. Dokážu pochopit, když někdo bude DS považovat za unikátní a geniální, stejně jako chápu ty, pro které je to herní nuda s nesmyslným dějem. Svým způsobem mají oba tábory pravdu...

Herní doba: 85hod
Obtížnost: Normal

Hodnocení: ✰✰✰
+52 +53 −1
  • PC 90
Při sledování upoutávek na Death Stranding jsem neměl pocit, že to bude hra pro mě. Vypadala sice tajemně, ale nezaujala. To se změnilo po vydání. Hned první gameplay videa vypadala zajímavě a neotřele. I hudební doprovod udělal svoje. Vydání hry pro PC jsem tak netrpělivě očekával a začal jsem hrát hned v den vydání (letošek je zvláštní, tohle jsem dlouho nedělal). V tuhle chvíli mám za sebou více než 50 hodin, dohraný příběh a jsem spokojený zákazník. Hra od prvních okamžiků zaujme krásným prostředím. Po necelé minutě hraní se rozezní krásná hudba a atmosféra by se dala krájet. A to ještě ani člověk neví nic o hratelnosti ani zajímavém světě. Atmosféru si hra udrží až do konce příběhu, o kterém samozřejmě nic nevyzradím. Je ale hezky promyšlený, vyplatí se sledovat každý kousek informace. Postavy jsou zajímavé a nadšeně jsem čekal na každou novou zápletku. Děj nijak nespěchá a je tak možné si ke všem vybudovat vztah. Death Stranding opravdu nemá problém probudit v hráči emoce. Dobré příběhy často kazí nezvládnutý konec, ale to není tento případ.

Od začátku jsem se trochu bál herních mechanizmů. Přece jen nošení nákladu z místa na místo nezní zrovna zábavné. Hra toho ale ve skutečnosti nabízí mnohem více a nové prvky dávkuje až do samého konce. Když na mě po 40 hodinách vybafla nová mechanika, byl jsem opravdu překvapen. Hratelnost zkrátka proti všem předpokladům funguje a i samotné nošení nákladu je zpracováno zábavně. Rozhodně nehodlám posuzovat realističnost nebo fyziku, je to zkrátka uzpůsobené hratelnosti a tak to má být. Samotná správa nákladu a jeho rozložení je zábavnou minihrou, minimálně z počátku. Mimo hlavní dějovou linku je dostupné slušné množství nepovinného obsahu. Jeho dávkování je super, nedojde k zahlcení jako třeba v AC: Unity. Nemám hotové zdaleka vše, ale pokračovat nebudu, alespoň ne na denní bázi. Příležitostně se ale rád vrátím a třeba si hru časem zkompletuji.

O hudbě jsem se již několikrát zmínil. Výběr mě opravdu potěšil a od Low Roar po Chvrches jde o samé skvělé skladby. Nová skladba začne hrát vždy na tom správném místě a podpoří tak atmosféru světa. Graficky nemám co vytknout, hra vypadá slušně a neměl jsem ani žádné technické problémy. Implementace DLSS je super, vylepšení grafiky a zrychlení je opravdu zanatelné. Po prvním spuštění jsem nedostával achievementy, vyřešeno restartem, ale zpětně mám bohužel smůlu. Naštěstí jde o zhruba první hodinu a půl, takže si je doplním pokud to bude nutné. Hrál jsem na klávesnici a myši, ovládání je vyřešené dobře a nemám si na co stěžovat. Nakonec ještě musím pochválit herecké výkony a jejich technické zpracování. Také online je zpracován dobře a originálně. Po připojení nové části mapy se zobrazí výtvory ostatních hráčů z instance. První cesta tedy vede krásně pustinou a podporuje atmosféru, poté ale pomohou a zrychlí rutinnější části stavby ostatních. Pocit spolupráce při obnovení světa je fajn a doufám, že i má maličkost někomu pomohla.

Abych jen nechválil. Nejvíce mi vadilo rozložení příběhových animací. Na začátek je jich možná zbytečně moc, poté se střídají dlouhé části bez nich s naopak dlouhými animacemi. Lepší rozložení by bylo asi vhodnější. Také odevzdávání nákladu je zbytečně zdlouhavé a v pozdějších fázích se repliky postav dost opakují, neuškodilo by nějaké automatické zkracování. Vytknout by se dal také product placement, ale ve výsledku vlastně nepřekáží. Celkově jsem ale hrou příjemně překvapen. I když jsem se během těch měsíců do vydání PC verze ujišťoval, že půjde o dobrou hru, nakonec předčila očekávání. Pokud si jen trochu myslíte, že vás bude Death Strandig bavit, rozhodně ho zkuste. Když už nic jiného, tak hra je prostě unikát.
+46
  • PS4 100
Když vám řeknu, že tu mám hru, ve které nebudete dělat prakticky nic jiného než doručovat náklad z bodu A do bodu B, asi nezačnete skákat nadšením do stropu – nemáte-li slabost pro hry od SCS Software. Ani já nerozumím tomu, jak se tento koncept podařilo prodat producentům. Kodžima nějakým zázrakem zvládl udělat z fetch questů, v jiných hrách právem tolik proklínaných, zábavu non plus ultra. Nestačí hodit balík na záda a doběhnout na druhou stranu kopců. Musíte zvážit, kolik toho unesete, jak náklad rozložíte, abyste s ním nevymetli první škarpu, jestli vzít žebřík či dva. Cestu vám bude komplikovat složitý terén, nepřízeň počasí a bubáci.

Akce je tu jako šafránu a když už se naskytne příležitost, je lepší se jí vyvarovat. Otevřenými střety nic nezískáte, akorát si můžete zavařit. Na druhou stranu nutno říct, že obtížnost, i ta nejtěžší, je velmi benevolentní. Zahynete spíše nedopatřením, spíše pádem z útesu, než že by vás do hlubin stáhly ony věci nebo vás na druhý břeh poslal některý z místních gangů.

Tomu nahrává a za zvláštní pozornost stojí online složka. Když se vám podaří do sítě připojit novou oblast, objeví se v ní stavby jiných hráčů. Ty už tak snadnou obtížnost ještě ulehčí. K tomu také umí náramně zkazit dojem z hraní, když například narazíte na nesmyslný most uprostřed lesa, kde neplní žádný než exploatační účel, nebo vám ve vstupu do bunkru brání napřesdržku zaparkovaný truck. Jak už to totiž na internetech chodí, jsou plné trollů. Naopak zahřeje u srdce, že vaše výtvory mohou být někomu k užitku, že můžete jen tak přiložit ruku k dílu a doručit zásilku, kterou někdo jiný ztratil. I tak je nabíledni, že offline dobrodružství musí být úplně jiné kafe – rád bych si na něj někdy našel čas.

Kodžima je imaginativní typ, který se lépe vyjadřuje obrazem než slovem, a tak se na každou další cutscénu netěšíte ani tak proto, co se v ní bude říkat, ale co se v ní bude ukazovat. Tomu jde naproti engine Decima, který je nekompromisní, když dojde na počítačovou animaci, mimiku obzvlášť. Vezmu-li v potaz, že se vše odehrává v reálném čase na šest let starém hardwaru, nezbývá než smeknout imaginární klobouk.

Zápletka je celkem jednoduchá. Jestliže se někteří báli překombinovaného děje, samoúčelných zvratů, tak mohou být klidní, Kodžima dává přednost jasnému sdělení, které, pravda, opakuje do zblbnutí. Hůře jsou na tom dialogy, ty šustí papírem, postavy plkají, všudypřítomný patos je místy těžké ustát, aniž by vám nezaškubaly koutky, a neustálého proklamování let’s make America whole again se jeden dříve či později přejí – paradoxně američtější hra než hry americké. Doprovodné texty, obvykle v podobě e-mailů, ve kterých vás místní bez přestávky ujišťují, že jste extratřída a že by si bez vás ani zadek neutřeli, celkový dojem zrovna nevylepšují.

Přes všechny nedostatky je Death Stranding výjimečným zážitkem, ve kterém házíte po nepřátelích své exkrementy, a přitom se tváříte smrtelně vážně, zážitkem, který nedovedu k ničemu přirovnat. Žasnu, že něco tak neortodoxního, papírově nudného se podařilo dotáhnout do úspěšného a navýsost zábavného finiše. Kodžima, jak příhodné, prošlapal cestu, po které se mohou ostatní směle vydat. Za sebe posílám sto tisíc lajků, nemůžu jinak, a teď prosím ten horor, který strachy nedohrajeme, jo?
+41
  • PS4 100
Po prvních pár hodinách ve hře jsem si říkal, že jestli tohle doklepu do konce, tak to bude malej zázrak. Jenže to, co v úvodu, pokud teda pominu příběh beroucí za koule hned v prvních minutách, vypadá jako zdlouhavý a stereotypní walking sim, se začne postupně otevírat a nabalovat tak zajímavé mechanismy, až jsem nestačil zírat. Death Stranding je něco úplně odlišného a to nejen po stránce příběhu, ale i co do herních mechanik.

Zklamala mě vlastně jen jediná věc a to, že se neťape více jedním směrem, do větších dálav a více skriptovaně. Hra je po opuštění úvodní tutorialové lokace nečekaně dost sandbox. Což ale rozhodně není ve výsledku špatně. Osobně nejsem u podobných her zastánce rozvětvených mechanik (craftění, stavění, mikromanagement,...) a nemám rád komunitní prvky, ale v Death Stranding, ač jsem se na ně zpočátku díval s klasickou nechutí a otráveným odmítáním, jsou udělány správně. Nejsou tam navíc a hráč je motivován naučit se s nimi pracovat. Často VELMI usnadní práci, ale také dávají smysl v rámci fikčního světa. Další věc, které si cením, je, že Kojima na hráče nevyflusne všechno naráz, ale intuitivně ho všechno učí od píky. Zatímco prvních pár hodin jsem všechno odťapal pěšky a k čemukoli složitějšímu se stavěl odmítavě, ke konci hry jsem měl vybudovanou síť dálnic a lanovek po celé mapě. A nechtěl s donáškami přestat, protože ta radost, která přichází s budováním a tedy i rozšiřováním chirální sítě, kdy se mapa každou hodinou více a více zaplňuje stavbami nejen vlastními, ale i jiných hráčů a mění k nepoznání, je k nezaplacení. Death Stranding je v tomto ohledu něco tak ojedinělého a neviděného, že i samotný popis herních mechanismů je spoiler a nejideálnější je, když hráč neví do čeho jde a všechno si postupně odhalí sám.

Dojde i nějaké akční souboje, ale ty mě spíš iritovaly, než bavily - ať už se jednalo o lidské protivníky nebo BT's. První setkání s BT's je napínavé, vzrušující a děsivé. Druhé a třetí ještě minimálně napínavé a každé cvaknutí odradku (vtipná reference btw) mi způsobilo malý infarkt. Posléze je to už spíš otrava. Nejvíce jsem si užíval chvíle, kdy jsem jako pošťák Ondra bloumal krajinou, kymácel se pod tíhou zásilky ze strany na stranu, plánoval co nejefektivnější cestu dál a do toho se zamýšlel nad příběhem za tónů ingame songů od Low Roar.

I od příběhu jsem čekal něco jiného a ve finále jsem trošku zalitoval, že Kojima nešel ještě o fous dál a nebyl více filozofický. Ale to neznamená, že Death Stranding není geniální. Svým způsobem je. Dialogy často šustí papírem a některé scény kvůli tomů působí dost cringe dojmem. Přemíra patosu je taky občas úsměvná a ten americký patriotismus je tam takový hodně japonský a tak celkově je z writingu znát, že to není západní hra. Nicméně celý námět, lore, emoce, myšlenky a life/death symbolika protkaná nejen celou hrou, ale i jednotlivými linkami je ohromující. Nebudu zapírat, že Kojima často bruslí na tenkém ledě a od blábolu ho mnoho nedělí, ale ukočírovat takhle originální vizi, uspokojivě ji vysvětlit a ještě s takovou grácií ji vtisknout do podoby AAA hry, to se každému jen tak nepoštěstí. Je vidět, že je Hideo Kojima nejen zručný tvůrce s vizí, ale i člověk s rozsáhlým všeobecným přehledem.

Ohromující je i zpracování cutscén, které jsou dlouhé, intenzivní a parádně zrežírované. Táhlá krouživá jakoby ruční kamera jak od Emmanuela Lubezkého a dlouhé scény bez střihu mě do hry vtáhly od prvního momentu a docela mě mrzí, že podobná režie cutscén není k vidění ve hrách více (k sérii MGS jsem se ještě nedostal). Trochu mě ale vadilo jejich nepravidelné dávkování. Zejména v prostředních kapitolách tím hra trochu trpí. To ale bývá problém prakticky každé otevřené hry.

Herecké výkony jsou ovšem skvělé a emotivní a i když jsou xichty tu a tam trochu uncanny valley, hrozně mě bavilo se na ně koukat. Je to plné známých tváří včetně několika vyloženě lahůdkových special appearance (Guillermo del Toro, Nicolas Winding Refn či Conan O'Brien v naprosto trollící roli) a hlasů (Troy Baker jako cool záporák se zálibou v oblizování obličejů). Zápletka ohledně Lockne a Målingen, a především její rozuzlení, mě vyloženě dojala a už teď můžu říct, že se u mě zařadí vysoko v žebříčku nejpamátnějších herních momentů posledních let. Death Stranding umí být vážný, stejně jako hodně vtipně meta.

Každopádně Death Stranding rozhodně není perfektní a ani to není titul pro každého. Vyžaduje od hráče čas, trpělivost a ochotu se do něj ponořit a něco málo učit. Pokud ale přistoupí na pravidla hry a rád u hraní přemýšlí, odmění se mu skvělým mnohovrstevnatým zážitkem, který posouvá hry zase o kousíček, když už ne dále, tak alespoň novým neokoukaným směrem. Já se bavil královsky.

Pro: Norman Reedus a jeho fetus, dějová hloubka, originalita, hratelnost a komplexnost mechanismů, grafika, hudba, zpracování cutscén, linka Lockne a Målingen, probourávání 4. stěny

Proti: souboje, občas trochu cringe dialogy, zbytečně složité ovládání v menu, nevyrovnané tempo vyprávění, jízdní model vozidel, do očí bijící product placement

+41
  • PC 80
Death Stranding je nejdetailnější, mechanicky nejpropracovanější a audiovizuálně nejnabušenější...simulátor poslíčka.

Přijde mi vlastně docela úžasné, jak Kojima Productions dokážou takhle potřebnou, ale obyčejnou a mnou vlastně často neoblíbenou (v reálu i ve hrách) činnost zpracovat způsobem, který z ní dělá solidní zábavu na krásných 50+ hodin. Už jen začátek cesty v Samových botkách - pěkné intro v krajině co vypadá jak Island, návštěva jeskyně, podivné neviditelné monstrum, krásná Lea Seydoux, kryptické dialogy a fascinující atmosféra. Poté první dvě kapitoly, kde podivné postavy s podivnými jmény jako Die Hardman nebo Deadman, Mama či Heartman říkají divné věci a ohání se neznámými pojmy, které protagonista Sam očividně zná, ale já o nich nemám tušení. Samozřejmě, během hry se postupně vše vysvětluje, často skrze různé textové logy a emaily, ačkoliv ani po dohrání např. nevím co znamená zkratka DOOMS, pokud je to tedy vlastně vůbec něčeho zkratka. A ta roztomile doslovná/podivná jména postav se v předlouhých cutscénách a dialozích samozřejmě také vysvětlí, trošku ve stylu:

Ahoj, jsem Seven Dead Kids Murphy. Proč mi tak říkají? To je skvělý příběh. Měl jsem sedm dětí a všechny umřely. První zemřelo při autonehodě. Druhé zemřelo při horolezecké nehodě. Třetí byla nemoc... myslím? Po nějaké době jsem to přestal sledovat. Jo a moje křestní jméno je Murphy. Jako Murphyho zákon, víš? To je ale náhoda, co? Ale jméno jsem dostal hlavně kvůli dětem. Které jsou mrtvé. Všech sedm. Ale dost o tragické minulosti, můžeš tyhle spodky doručit do South Knot City? 

Občas příběh působí nezamýšleně vtipně (ikdyž princess beach scéna musela být cringem záměrným, to mi nikdo nevymluví), ale jako celek fascinuje a občas dokáže skutečně dojmout. Mads Mikkelsen je skvělý jako vždy, jeho charisma působí jako magnet, takže ikdyž má polovinu hry jen bezkontextové krátké scénky se svým děckem, stejně je zábava to sledovat.

Proč "jen" 80? Protože...i přes propracovanost mechanismů a fascinaci světem a příběhem jsem se občas neubránil lehkému usínání - zejména třetí kapitola, jež byla snad 15 hodin dlouhá a 99% času bezpříběhová opravdu zkoušela mou trpělivost. A samozřejmě...jak jsem psal, i přes všechnu propracovanost, příběh, úžasné momenty kdy po napínavém plížení skrze kaňon plný BT monster začnou hrát Silent Poets či Low Roar...jde stále jen o doručování zásilek. Občas ještě tedy obohacené o dlouhé a nudné souboje s bossy po japonsku.

Nicméně i přesto, že mne Death Stranding úplně nesemlelo, tak se jedná o v mnoha směrech unikátní zážitek, na který budu mít příjemné a distinktivní vzpomínky.
+37
  • PC 85
Když jsem jako dítě hrával na PS1 Metal Gear Solid, už tehdy jsem vnímal jméno Hideo Kojima. Jenom si nemůžu vzpomenout, jestli byl oslavovaný v časácích nebo čistě pro to, že jeho jméno se ve hrách objevuje až nezdravě často. Nelze mu upřít jistou míru sebeukájení, protože "Death Stranding" se v úvodu zobrazí myslím 2x a titulků na začátku a konci má hra víc, než rozšířená verze Návratu Krále, přičemž Hideo Kojima se na obrazovce objeví tak 20x. Přehání to? Ano. Je to dobrý produkt? Ano.

Záměrně nepíšu hra, protože to není tak jednoduché. Úvodní 2 hodiny rozhodně koukáte víc na film, než hrajete hru. V naprosto fantasticky vypadajících cutscénách se nám na začátku představí Daryl Dix.. vlastně Sam Porter Bridges Strand whatever s ksichtem Normana Reeduse. Ze začátku jsem z něj měl strach, protože herecké výkony v jeho podání znamenají blbě čumět, vrčet jak pes a mít mastný vlasy, nicméně v DS řekne pravděpodobně víc slov, než ve všech sériích Walking Dead dohromady. Musím říct, že si mě na konec získal, ač jeden z posledních dvou proslovů ve hře je totálně mimo jeho charakter. Ještě větší star-power se k nám dostává prvně jenom z flashbacků, ale později i z "pekla", Mads Mikkelsen alias Cliff je skvělá postava, stejně jako Del Torův Deadman, krásná Fragile a mnoho dalších nezapomenutelných charakterů v příběhu.

V příběhu, který ze začátku nedává absolutně smysl. Postavy s divnými jmény mluví o divných věcech, pořád se skloňuje Břeh, Příliv, VV, PP, EE, chirální síť, make us whole, uzlová města, časodéšť a když nějaká postava poprvé řekne to slovo, který většinu jiných příběhů pošle do absolutního mind-fucku, tedy "multiverse", oči se mi protočili tak o 360°. A tady teda klobouk dolů před Kojimou, protože to ukočíroval a ve výsledku celý příběh zapadne, neskončí blbým cliffhangerem a ani jsem nemusel po dohrání googlit "DS story explained", prostě to na konci dává světe div se smysl. Ač jsem tedy čekal, že to bude trošku víc cool a o něčem jiným, ale jsem spokojený.

Záměrně jsem si nechal na konec jednu postavu. Teroristu, evidentního záporáka. V poslední době si Troye Bakera všímám víc a víc, ale v DS mě fakt dostal. Higgs je jedna z nejvíc cool postav, kterou jsem ve hrách viděl, takovej Darth Vader 21. století. Ač jede podle typickýho záporáckýho patternu a aji podle něj tak skončí, něco mi na něm přijde výjimečné. Kdybych snad někdy chtěl být cosplayer, rozhodně musím vypadat jako Higgs! Bohužel i u něj musí logika ustupovat hratelnosti, takže ve chvíli, kdy má konečně možnost udělat to, o čem mluví celou hru, tak se rozhodne s vámi bojovat pomocí obřího bubáka. Prohraje. Následně se přesunete na jiný místo, kde se rozhodne vás zastřelit vykouzleným automatem. Párkrát dostane po držce, tak uzná, že automat vlastně nepotřebuje, že mu stačí pěsti za stálého teleportování. Ani to na vás nestačí, tak se rozhodne, že zahodí všechny výhody, které proti hráči má a půjde se Samem na férovku do ropového ringu, kde ve stylu Matrix Revolutions prostě dostane znovu několikrát po držce, než padne. Smutný konec tak skvěle navržené postavy.

Mezi cutscénami se taky hraje. A nutno říct, že DS je v mých očích rozhodně lepší film, než hra. Ono to šmatlání vlastně není špatný, ale monstrózní míra backtrackingu tu hru až moc natahuje. A ve výsledku to není ani těžký a ani napínavý. Jasný, ze začátku jsem z VV byl podělaný až za ušima, moc jsem nevěděl, co od nich čekat, stejně jako mezci, u kterých je nejstrašidelnější to jejich spotnutí u stožárů a následně hudba, jak kdyby se dělo něco zásadního, ale časem a samozřejmě i s lepší výbavou se z obavy stane jen a pouze ne úplně krátká zdržovačka. Mezkům se dá ještě dobře vyhnout, ale když vás chytnou VV, čeká vás dlouhý a otravný souboj s divnýma chobotnicema, psama, co mají místo hlavy prdel a lítajícíma velrybama.

Další japanovitost, co na hráče čeká je nekonečný potvrzování a nesmyslný proklikávání všeho a všude. Tak jak relativně pohodlně se hra hraje přímo v terénu, tak z recyklování materiálů, skládání nákladu na záda nebo konejšení mimina jsem tekl. Chceš přeskládat náklad? Stiskni Tab, přesuň se doleva, klikni na "náklad", stiskni "F", stiskni "Potvrdit"!!!!!!!! a potom spamuj Escape. Chceš uklidnit mimino? Stiskni "G", potom "2", potom "F" a potom spamuj "W" a potom zase Escape. Přitom toto všechno se mohlo nakódit na jedno tlačítko a ušetřilo by to ve výsledku hodně minut v celkovém čase.

Stavění vylepšováků ve světě je taky velmi zábavné a funkční, nicméně ten online propojovací režim považuju za fake, jakkoliv se mi ta myšlenka s propojováním a pozitivním odměňováním jiných líbí. Na mapě hráči rostou mosty nebo žebříky, které mají statisíce lajků. Ale když postavím lanovou dráhu přes celé pohoří a propojím dost důležitý kus mapy, nemám ani jeden. Postavím dálnici, není u ní ani moje jméno. A jen popojedu, vidím tam ceduli s dalšími statisíci lajky, jak kdyby tam ta dálnice stála už nějakou dobu. No jednoduše to nechápu a díky tomu nepochopení jsem se rozhodně necítil nějak zvlášť propojený s jinými lidmi, to mi větší radost dělali skupinky NPC pošťáků.

Technicky je ta hra vymakaná, sice přímo open world působí kvůli settingu hodně sterilně, cutscény v enginu hry jsou fantastický. A witchcraft jménem DLSS 2.0 musí zákonitě potěšit všechny RTXáře, protože jsem hru hrál ve 4K rozlišení na plný pecky na 60-90 FPS. Do toho Kojima vybral fakt skvěle padnoucí hudbu, některý kousky už mi visí na Spotify, takže audiovizuálně za mě velký dobrý.

O Death Stranding by se dalo psát ještě hodně, ale už to nebudu natahovat. Je to skvělá multimediální událost, které vévodí výborní herci, kteří své postavy vzali vážně a sci-fi příběh, co dává smysl od člověka, který evidentně tvorbě her rozumí. Existují lepší open worldy a zábavnější gameplaye, ale ani tady DS nezklamal a dokázal mě celých dlouhých 41 hodin udržet u monitoru. Ačkoliv si nemyslím, že Kojima stvořil něco nevídaného, rozhodně mu nasypu pár lajků.
+33 +34 −1
  • PS4 100
Druhou hrou kterou jsem letos pokořil není nic menšího než opus magnum Hidea Kojimy Death Stranding. Po spoustě trailerů které jsem víceméně nepochopil, se mi dostávalo gameplay videí kde jsem zjišťoval že se bude hodně cestovat a pravděpodobně doručovat a hle bylo to tak. Zlí jazykové tvrdí, že se jedná o simulátor pošťáka a já musím říct, není to tak úplně pravda. Ano, hlavní náplní ve hře je doručovat věci, ale důležité je CO, KOMU, KAM a PROČ. Na začátku vás hra vyplivne jako největšího somráka a dá vám první úkoly kde se seznamujete s držením těla při chození po krajině, online prvky, bojem s přírodou a sebou samým. Později, když už se jakž takž otrkáte a myslíte si že znáte každý trik se dostanete do další zóny kde teprve začíná zábava. Najednou mě nezajímalo doručování ale budování cest všeho druhu, pochopil jsem totiž, že mi to velmi ulehčí budoucí práci. Na hře se mi velmi líbí že Hideo nezapomíná na svůj rukopis a každý upgrade co vám svěří do rukou otočí tempo hry a přidá vám nové možnosti jak se poprat s terénem a tím uspokojit cílového zákazníka. Upřímně, dlouho jsem se nesetkal s titulem, který má svůj osobitý styl a nebojí se vybočovat (tedy kromě her od tohoto megalomana). O příběhu zde jen poskrovnu, protože ten si chcete projít na vlastní pěst. Od začátku do konce je to vynikající záležitost která graduje, graduje a graduje, aby vás vyhodila úplně vyždímané jak citově, psychicky tak fyzicky. Skvělé herecké obsazení, vynikající filmová práce, povedený scénář...když to na konci všechno zaklapne do kupy, jedno oko nezůstane suché a mozkové buňky sice jedou na maximum ale na druhou stranu dostanou odpovědi opravdu na všechno (ono dneska mnoho lidí vytváří mind fuck věci, ale málokdo vám vysvětlí o co v nich šlo). Další věc kterou bych vypíchl je tuna textu který prostě hltáte a chcete mít další (ať už emaily nebo různé zápisníky), jsou to velmi čtivé věci jež vám okoření svět. Dalo by se asi psát dál, ale je to fakt těžké aniž bych nespoileroval, proto to utnu tady. Za mě je to jednoznačně hra roku 2019 (a pro mě zatím 2020) ať si myslí na Game Awards kdo chce co chce. Je to věc pro SAMotáře či SAMotářky co mají rádi šoupání nohama, kochání se přírodou a do toho tak trošku zachraňování světa. Jestli se bojíte náplně práce, nebojte. Ono je to totiž jako každá jiná hra, dostanete úkol a ten splníte. Akorát po cestě nezabijete tunu NPCček a cestu a tempo si vyberete vy. V neposlední řadě bych zmínil trefnou a výborně vybranou hudbu která vám nejen obohatí váš sluch ale hře přidá to správné tempo a příchuť. A už jsem vám říkal jak nádherně hra vypadá? Je toho hodně. Utopil jsem zde 150 hodin a byl to za poslední dobu nejlépe investovaný čas do videohry (dal mi totiž kupříkladu možnost zamyslet se nad tím jaká je doručování řehole a jak se vlastně máme skvěle se všemi těmi cestami, letadly a kamiony, které považujeme za samozřejmost). Všeobecně je to věc od člověka s myslí génia - pro lidi, co se svou mysl nebojí otevřít.

Hodnotil bych tedy 100% (10/10, 5*) a doporučil bych to zkusit opravdu všem. Ono co horšího se může stát než že vás hra prostě bavit nebude. V opačném případě tomu prostě propadnete.

Jo a taky mi tam cinkla platina, byla to dřina, ale zábavná.

Pro: Nádherný svět, krásná grafika, skvělá hratelnost

Proti: Minoritní věci, občas zlobí ovládání vozidel

+31
  • PC 100
I am Fragile, but not that fragile.

Cestu k Death Stranding jsem hledal dlouho. Nějak jsem z recenzí a reakcí hráčů získal pocit, že není pro mě. Nepreferuji otevřené světy, neholduji pomalejšímu tempu a nikdy jsem nehrál nic z pera Hidea Kodžimy. Nakonec jsem neodolal. Tenhle komentář je zpověď člověka, kterého videohry provázejí bezmála čtvrt století a myslel si, že ho už nic nemůže překvapit.

A jsem překvapen víc, než bych u kteréhokoliv současného titulu čekal. Hrát Death Stranding je pro mě totiž pohlazení po duši. Je plný fascinujících mechanik a originalita z něj jen čiší. Má poselství, silný příběh a smysluplnou naraci. Tu doplňuje vynikající výprava a perfektní herecké výkony, díky nimž disponuje strhujícím filmovým přesahem. Většinu času se ubírá zenovým tempem, které ale nenudí. Pyšní se fenomenální hudební vložkou dávkovanou s rozmyslem.

Doslova každý krok je cítit. Každá kapka deště má svoji váhu. Death Stranding není bezbarvá simulace kurýra DPD, hráče neustále odměňuje a jeho svět je pestrý a rozmanitý, i když svým zvláštním melancholickým způsobem. Prakticky každý kámen má ve hře své místo. Kodžima je podle všeho trochu blázen a nebojí se překračovat hranice, někdy i za cenu zdánlivě nesmyslných rozhodnutí.

Nepamatuji si, kdy naposledy ve mně hra vzbudila tolik emocí. Kdy naposledy jsem putoval krajinou bez neustálého sledování minimapy a tagování bodů zájmu. Kdy jsem naposledy měl tu čest s tak dobře napsanými postavami. Kdy naposledy jsem měl prostě jen radost z pohybu ve virtuálním světě. A kdy naposledy jsem se po horských hřebenech tahal s dvousetkilovým nákladem...

Death Stranding rozhodně není dokonalý. Zcela rozumím výtkám některých hráčů, proto jej ani nemůžu nikomu doporučit. Slabší akční pasáže, podivně neposedná vozidla nebo Kodžimova fascinace uslintaným americkým patriotismem nesedí každému. Někdy se mu nedaří vyhýbat klišé a zbytečně poučuje. I přes to je pro mě Death Stranding výjimečný. Podařilo se mu připomenout, proč mi jako sedmiletému capartovi videohry učarovaly a zůstaly se mnou dodnes.
+30
  • PS4 85
Death Stranding. Hra, na kterou jsem čekal bezmála čtyři roky. Hra, kterou jsem bedlivě sledoval a hltal každý nový trailer. Hra, kvůli které jsem si koupil konzoli. Byl to zvláštní, nepopsatelný pocit, když jsem v roce 2016 viděl první trailer na Death Stranding. Série Metal Gear Solid je pro mě to nejsvatější ve videoherním světě, takže mě oznámení další “kojimovky” namlsalo neuvěřitelným způsobem. Možná jsem i nějaký čas doufal, že se z toho vyklube ta nikdy nedokončená část Phantom Pain. Zároveň jsem si ale přál, aby Kojima vystoupil ze stínu MGS a zkusil něco opravdu svého. Páni, a že to byly dlouhé roky čekání. V jednom kuse jsem zobal spekulace, teorie i sebemenší náznaky. A když hra konečně vyšla, tak jsem se dobrovolně odřízl od čehokoliv, co by mi mohlo vyspoilovat byť jen jediný krůček. Popravdě jsem ani nedokoukal první gameplay trailer, který vyšel ještě před vydáním. Tehdy na začátku listopadu jsem téměř přestal používat YouTube, abych náhodou něco nezahlédl. A když jsem cca před rokem letěl na dovolenou a letadlo sebou začalo nepříjemně házet, v duchu jsem si říkal: “Do hajzlu, teď ještě nesmím umřít, ještě jsem nehrál Death Stranding.” Wow, takhle zpětně to zní šíleně, skoro až fanaticky. Asi jsem v té hře našel krátkodobý smysl života. Hm, možná právě to posunulo má očekávání do astronomických výšin. A taková očekávání se bohužel velmi těžko naplňují. Snad i proto bude tento komentář patřit k těm delším. Proč jsem se ale k DS dostal až teď? Nikdy jsem nebyl velký konzolista, takže mě zpráva o PC verzi nadmíru potěšila. Čekání na ni mě ale ubíjelo. A jakmile padla karanténa, nešlo dál odolávat. Stal jsem se hrdým majitelem PS4 Pro.

První krůčky ve hře byly .. no, však to znáte, když se na něco tak bláznivě těšíte. Byl jsem naprosto očarován. Pohlcen tou mírou detailů, dokonalou grafikou, herními mechanikami. Vším! Ta nádherná Islandská krajina (Island je jeden z mých cestovatelských snů), výhledy, potůčky, kopce a kopečky, mech, skály, pahorky .. mohl bych pokračovat do nekonečna. Dokonce mě naprosto položilo zjištění, že si mohu náklad vyskládat před sebe, manuálně ho přerovnat a přerozdělit, ovlivňovat tím Samovo těžiště a podobně. Jo, to jsem ale zatím netušil, že tenhle náklad bude alfou a omegou celé hry. Ach jo? Prvně vás to baví. Všechno je nové, funkční, interaktivní. Dojdete na místo, spustí se filmeček. Dostanete úkol, lajky a těšíte se na další filmeček. Pak ale filmečky i lajky přestanou stačit a začne vám docházet, že to běhání s hromadou beden na zádech není zas tak super. Že tomu vlastně chybí něco dalšího. Nějaký posun. Přece ta hra nebude opravdu jenom o doručování, ne? Takhle jsem se začal cítit zhruba po 10-12 hodinách (to u mě odpovídalo třetí epizodě). Na druhou stranu je to docela dobrý, když uvážím, že spousta AAA titulů této stopáže ani nedosáhne. A on tam je vlastně i ten posun. Po třetí kapitole se vám otevře spousta možností i nástrojů, které lze použít. V tomhle hra neselhává. Neustále vám servíruje nové vychytávky, upgrady i stavby. Otázka zní: stačí to? Celou hru děláte to samé. Mění se pouze způsob, jakým to provádíte (nebo můžete provádět). Není to nuda? Celkem jo. Nechybí tomu trocha akce? Nejspíš taky. Tak proč mám sakra za sebou už 50+ hodin, dohranou příběhovou linku a disk mi v mechanice rotuje rychleji než kočka s přivázaným chlebem na hřbetě?!

Víte co? Kdybych se tenkrát v listopadu neuvrhl do informační izolace a podíval se na pár gameplay videí, pravděpodobně bych si tuhle hru nikdy nekoupil. Sledovat ji musí být hrozná otrava. Představte si, že si pustíte film, jehož jedinou myšlenkou je sledování extrémně vytíženého listonoše při práci. Několik desítek hodin. To vás zákonitě unudí k smrti. Nudí se ten pošťák? Ne. Má plný ruce práce, jak by se mohl vlastně nudit? A nějak podobně to funguje i v Death Stranding. Pokud tedy nejste zarputilý pařan akčních kousků, tak si na této hře najdete své. A pokud ne, možná vás Death Stranding prostě minulo. Nebo jste tomu nedali čas, který si zaslouží. Dost záleží na úhlu pohledu. Není to totiž tak úplně hra. Přirovnal bych to spíš k hernímu dokumentu. Sledujeme člověka, který doručuje nezbytně důležité zásoby v době, kdy neexistuje žádná jiná alternativa. Pokud nahlížíme na DS takto, je svou realističností až mrazivě přesný. Tam, kde jiné hry zobecňují, ulehčují a zkracují, jde DS až na kost. Ukazuje všem “normálním hrám” i konzervativním hráčům prostředník a říká: “Takhle by to prostě bylo a vztekejte se jak chcete.” Druhý úhel pohledu je o něco skeptičtější a vyznívá spíš stylem: “Hru si mám sakra užít! Kdybych chtěl simulátor chození, tak prostě vypnu “péesko” a jdu do lesa.” V jedné diskuzi jsem četl příspěvek člověka, který psal něco ve smyslu: “Kdo by sakra hrál hru, ve které trvá 10 hodin, než začne být dobrá?” Zvláštní je, že mě hra bavila na začátku dost možná nejvíc. Jen tak se courat krajinou, hledat zkratky, překonávat terén, učil se hrát. A když zničehonic spustila hudba impozantních Low Roar, kamera se oddálila a ostatní zvuky šly do pozadí .. sakra, to byla nádhera. Najednou jsem nebyl kurýr, ale tvůrce melancholického videoklipu. Až po těch hodinách ve hře nastalo rozčarování z repetitivnosti. Do jisté míry jsem si za to ale mohl sám. Namísto plnění příběhové linky (která mě ani na vteřinku nezklamala) jsem usilovně spojoval rozbořenou krajinu sítí chirálních dálnic. V tu chvíli jsem si začal říkat, že ta hra začíná být opravdu o ničem. Pak jsem si ale vzpomněl, že existuje něco jako děj a že měl dost slibně nakročeno. Vrátil jsem se tedy k příběhu a byl jsem zpátky na vlně Death Stranding.

Příběh je zde totiž zpracován na jedničku. Ať už se jedná o neuvěřitelně realistické cutscény, které si lze snadno splést s filmem, nebo o skvěle napsané postavy (snad krom Amelie, která mě osobně rozčilovala). To převedení reálných herců do hry je zatraceně skvělá práce. Norman Reedus se svým nesympatickým ksichtem a nabručenou povahou se pro mě stal virtuálním parťákem číslo jedna a Hannibalovo, pardon Mikkelsenovo, charisma vypumpovalo celkový dojem ze hry o šest levelů výš. Mysteriózní atmosféra by se dala krájet a má touha po odpovědích mě nutila chodit spát až kolem třetí hodiny ranní. Pozitivní je to, že na konci se opravdu dočkáte odpovědí na všechny otázky, které jste si během hry kladli. Ke konci jsem byl už značně nervózní, protože mi spousta věcí unikala, a já si nebyl jistý, jestli jsem je prostě jenom nepřehlédl. Nemějte strach, vše má svůj čas a zdánlivá překombinovanost děje se dočká důstojného rozuzlení, po němž nebudete nuceni zběsile hledat odpovědi na redditu. Spousta myšlenek mi i dva dny po dohrání rezonuje hlavou.

Online složka, která měla být zároveň hlavním tahákem na poli inovace, se dle mého názoru rozhodně povedla. Nehrál jsem sice všechny hry na světě, ale i tak si myslím, že v tak velké míře toto dosud žádná hra nepředvedla. Ostatní hráči do vašeho světa promítají stavby, které vám mohou pomoci s průběhem hry. Co mohou pomoci, ony to skutečně dělají! Pominu-li naprosto vytrollené záležitosti jako třeba mostu uprostřed ničeho, tak mi jejich výtvory v 90% případů opravdu pomohly. A já doufám, že i ty mé pomohly druhým. Vidíte to? Ten pocit sounáležitosti? Snažím se usnadnit průchod hrou lidem, které jsem v životě neviděl a činí mi to radost. Jestli tohle není to, co chtěl Kojima do své hry otisknout, tak co jiného? A při tom mi vůbec nejde o lajky. Ach ano, lajky, a jsme u toho. První opravdu rušivý element, na který jsem v DS narazil. Už od začátku jsem si říkal, že to snad nemůžou myslet vážně. Hra, která se na jednu stranu bere smrtelně vážně, vám začne vykládat o tom, že se nic nevyrovná několika získaným lajkům. A lajky nedostáváte jenom od NPC postav a jiných hráčů. Dostáváte je i od svého BB a dokonce i od těch odporných příšer, které se vás pokouší v jednom kuse zabít. Vrcholem pro mě bylo několik okamžiků, kdy vám postava během cutscény strčí před ksicht vztyčený palec a připíše vám na vaše konto 20 lajků (ano, mluvím o tobě Heartmane). Vážně?!

No a když už jsem se dostal ke kritice, tak budu v tomto duchu pokračovat. Ačkoliv jsem měl místy pocit, že dělám dokola to samé, tak mě vlastně neskutečně vytáčela většina akčních pasáží. Zejména ty, kde se Sam ocitá na bojišti. Do jisté míry je to dané tím, že je pro mě míření pomocí páček dualshocku absolutně frustrující věc, kterou dosud nemám v paži. Oproti tomu boss fighty jsem si užíval nadmíru. Ono přece jen trefit několika metrové monstrum je jednodušší, než sejmout obyčejného človíčka. Ale to samozřejmě není jediný důvod. Bossové se povedli. Mým asi nejoblíbenějším byla mega postava, která se zjevila v souboji s Higgsem. No a vlastně i ta závěrečná velryba byla kulervoucí. Nicméně všechny souboje jsou tu na stejné brdo. Stačí se řídit jednoduchou radou: “Střílej dokud máš čím a až ti dojdou náboje, tak si najdi další.” Na prvního bosse ovšem jen tak nezapomenu. Přišel nečekaně a dost mě zaskočil. Najednou se přede mnou zjevilo obří monstrum a já absolutně netušil, jak zabít klasickou PT, natož tuhle oslizlou oliheň. První, co jsem zkusil, byl útěk. Když jsem zjistil, že není kam utéct, došlo mi, že budu muset holt bojovat. Bylo to intenzivní, děsivé a .. vcelku jednoduché. Koneckonců celý DS není zrovna bůhvíjaká výzva. Zemřel jsem jenom dvakrát. Jednou pádem z útesu, podruhé v boji ve Vietnamu. Své v tom hraje i fakt, že vás hra nutí řešit vše pokud možno nekonfliktně. Vlastně se jedná o jednu z nejpacifičtějších her, které jsem kdy hrál. Jenom málo která hra vám dá do ruky arzenál zbraní a řekne: “Tady máš, ale opovaž se někoho zabít.”

Co mi dále vadilo byl ten typický Kojimův humor (nebo to tak mají všichni Japonci?). Že jednou z herních mechanik bude močení, to jsem zjistil už před vydáním. Ale jakmile se mi v inventáři začali objevovat granáty vytvořené z mých výkalů (byť bylo jejich použití uspokojivě vyargumentované), začal jsem se bát nejhoršího. A sice příchodu dalšího Johnny Sasakiho. Ten se naštěstí nekonal, ale fascinace sprchovacími scénami (skládají se celkem ze čtyř po sobě jdoucích cutscén!) a vyměšováním obecně mě dost iritovala. Stejně jako mi vadil odporný product placement v Samově úkrytu. Když jsem poprvé spatřil plechovku Monstera, které se dostalo minimálně stejné péče jako reálným hercům, říkal jsem že to už je trochu moc. Připočtěte k tomu reklamu na Reedusovu motorkářskou show a máte poctivě budovanou atmosféru v háji. Safehouse ale skýtal i pozitivní záležitosti. Třeba mnohé mini-animace, krátké blbůstky a noční můry. To mě opravdu bavilo. Co mě nebavilo byly totálně otravné a všudypřítomné animace při zadávání zakázek. Vypěstoval jsem si díky tomu dokonce odpor k videoherní recyklaci (ta tabulka s poděkováním prezidentky mě vytáčela do ruda). Nehledě na to, že hra po doručení objednávky vyskočí z terminálu, přestože jsem většinou chtěl ihned přijmout další zásilku. Jo a nesmím zapomenout na maily. Proboha, takovou žumpoidní vatu jsem už dlouho neviděl. Kupříkladu v Life is Strange jsem s radostí četl každý nový zápis v deníku. V MGS V si přehrával pásky. A v GTA V zase poctivě pročítal smsky a sociální sítě. Ale tyhle výblitky v DS typu: “Božínku, Same, ty jsi tak úžasný, moc tě zbožňujeme a nevíme, co bychom bez tebe dělali, lajk, lajk, lajk, lajk”, mě málem zabily. Lehce patetická byla i pasáž, kdy jsem měl za úkol svést dohromady milenecký pár, který se po následné svatbě opět rozvedl. To ale spíše pobavilo. Mimochodem doručování lidí je něco tak hrozně “creepy”, že jsem z toho první noc nemohl spát. O to hůř, když přenášíte živolu. No a poslední rejpnutí nakonec. Jízdní model. Nevím, jestli Kojima Productions došly peníze, nebo to prostě lépe nezvládli, ale řídit motorku či náklaďák je čiré utrpení. Zasekávají se o sebemenší šutry, občas nesmyslně vystřelí opačným směrem, než nakláníte páčku, no hrůza. Časem jsem si ale zvykl a naučil se tu zabugovanost využít ke svému prospěchu. Občas mě to ale stálo pěknou dávku nervů.

Můj ultra dlouhý komentář se pomalu blíží ke konci, takže se přesunu i k samotnému konci hry. Finální souboj s Higgsem mě bavil. Najednou se Sam ocitá na absolutně tichém, opuštěném místě. Bez výbavy, bez BB, bez nákladu. Silné scéna. A to lehké pomrknutí při pěstním souboji, které ve mně evokovalo MGS IV zahřálo u srdce. Pak už se vše vezlo na filmové vlně. Ze hry se stal najednou velice kvalitní a umě zrežírovaný celovečerák s dechberoucím vizuálem. Sem tam nějaké to vstoupení do děje, sem tam nějaký plot twist. A pak konec - titulky. Někomu mohl přijít závěr více či méně přes čáru, ale mě se ta myšlenka interaktivních závěrečných titulků neskutečně líbila. Jen a pouze takto se dalo vyjádřit utrpení EE, která byla nucena trávit veškerý svůj čas na jednom místě jen sama se sebou. Byl jsem nadšený, zároveň mě dost mrazilo. A jakmile spustilo “I’ll Keep Coming”, tak jsem se rozběhl se Samem po pláži a tvořil si svůj vlastní, depresivní videoklip. A pak vyvrcholení. Příběh Sama, Cliffa, Die-Hard Mana a mnoha dalších najednou dokonale zapadl do sebe a já nedýchal. A komu byť jen na vteřinu nezvlhly oči při poslední scéně s BB, tak je šutr a patří do kamenolomu.

Shrnutí? Death Stranding je velkolepá, úžasná hra, která má ale několik větších či menších much. Možná jsem si to ale zavinil sám tím přehnaným očekáváním. Tak jako tak, děkuji za strhující zážitek a (trochu) jinou hru.

Hra dokončena v rámci herní výzvy 2020 – 3. ♫♫♫

Pro: Příběh, grafika, zvuk, hudba, herní svět, herní mechaniky, online

Proti: Repetitivnost, jízdní model vozidel, terminál zadávání objednávek

+27
  • PS4 80
Já vlastně od hry Death Stranding nic moc neočekával. Jen jsem slyšel, že ji vyvíjí studio Hidea Kojimy, kterého vlastně taky neznám, ale jak jistě víte, byl toho plný net. Bylo nemožné minout zmínku a hype k této hře. Během hraní jsem byl nakonec příjemně překvapen, zklamán a celkově byl pln směsicí pocitů. Pokusím se sdělit proč.

Asi začnu hratelností a mechanikami. Tohle je prostě něco jiného. Vaším úkolem je donést objednávku na požadovanou lokaci. Jste pošťák Sam. Můžete kontrolovat jeho rovnováhu pomocí chycení rukou za ramenní popruhy, v nejhorším případě přímo přenesením váhy, lezete pro horších terénech, s ještě horšími vám pomáhá výbava. Od žebříků, kotev až po "lanovky". Pro pohyb v terénu vám taky pomůže odradek, což je takový skener, který po aktivaci "vlnou projede" okolní terén, případně předměty nebo nepřátele. K dispozici máte pak i motorky a náklaďáky, takže je pohyb svižnější. Avšak tohle je hlavní herní nosná konstrukce Death Strandingu. Překonávání terénu za pomocí mnoha udělátek, případně vypořádání se s nepřáteli. Asi prvních 10 hodin jsem měl pocit, že hru hraji "špatně", že nechápu princip ovládání, ale pocit se změnil postupem hry. Jak totiž postupujete, odemykají se vám nové předměty, které vám usnadní hru a v 90 % případů od toho momentu ony věci využijete. Například zbraně nebo jejich lepší verze, podpůrný či terénní skelet, rukavice nebo vznášedlo. Jakmile si zvyknete na pohyb, jde to. Horší je to s nepřáteli. Lidští nepřátelé - mezci - jsou tupci, ale je jich hodně. Na druhou stranu chápu, proč tomu tak je. Tohle není vyloženě akční hra a souboj s nepřáteli je jen o trefení projektilu. Není k dispozici ani krytí, takže se nedivím, že obtížnost nadstavili počtem protivníků. Co se týče nadpřirozených strašidel, tzv. VV, ti zprvu naháněli strach, ale jakmile vám dojde, že skenování na místě vám odhalí jejich pozici, hned je to lehčí. Musíte tomu přizpůsobit pohyb a když vás chytnou, je to otrava. Jde se jich ale zbavit zbraněmi.

Jste tedy doručovák, který musí dávat pozor na stav vašeho nákladu a odměnou vám jsou "lajky". Ano, lajky. Ty vám vylepšují statistky a zvyšují přízeň (5 hvězdiček) se stanicemi, kde zásilku donesete. Čím více hvězd, tím více materiálu máte ve stanici pro sebe a tedy pro výrobu výbavy pro další pohyb nebo třeba na silnice. Navíc po propojení chirální sítě, což je příběhová záležitost, se vám objeví i stavby ostatních hráčů, které vám v dané oblasti hodně usnadní pohyb, proto neváhejte ve stavění. Mně to mnohdy ušetřilo čas i nervy. Hráči po sobě můžou nechat i cedule "pozor, VV; déšť; prudký sráz; tady máš lajk; boost vozidla" a podobně. V terminálech na stanicích vám mohou nechat předměty, vozidla, či zásilky na doručení. Všechny cizí předměty lze lajkovat a odměňujete tak vlastně cizí pomocnou ruku. Za mě palec nahoru, haha.

Ještě se vrátím k VV. Ti se objevují jen tam kde prší, nehýbou se a detekuje vám je váš PP (mimčo v nádobě). V průběhu hry se s nimi můžete vypořádat granáty nebo zbraněmi, které mají v munici Samovu krev. Pokud vás VV chytne, objeví se boss. Buď ho dojebete nebo utečete. Volil jsem vždy druhou možnost. Tedy pokud si to nežádal děj. Věc se má tak, že hra vás vybízí k opatrnosti, tichosti a nekonfliktnosti, takže když mě začal nahánět VV boss nebo na mě šli mezci, vyloženě mě to sralo. Na tu nekonfliktnost a posťákování si prostě zvyknete, takže jakákoli akce jak pak otrava. Navíc se nevyplatí nikoho zabíjet, protože těla vybuchnou. Mně se to stalo jednou. Slušný kráter...

A teď příběh. Hrajte za Sama, legendárního doručovatele, který dostane za úkol osvobodit budoucí prezidentku a propojit celou Ameriku/USA chirální sítí od východního až po západní pobřeží. A tak to začíná. Koloběh otázek a mini odpovědí. Chirálium způsobuje časodéšť, který po dopadu zrychluje tok času, ale pak už je to obyč voda. Proč zrychluje čas? Každý člověk má svůj "břeh", který propojuje reálný a onen svět. Kde se tu vzal? Objeví se terorista Higgs, který dokáže kontrolovat VV. Jak to? Když se Sam napojí na PP, vidí cizí vzpomínky Madse Mikkelsena, který nejspíš nalákal hodně lidí ke koupi hry :D. Proč? Co je death stranding - příliv smrti? Jakou minulost má jaká postava a jak to souvisí s dějem? Milion a ještě více otázek. A odpovědi dostanete až ke konci. Je to problém? Pro mě ano. Ačkoli jsem nepochopil pár věcí, celkové vyústění děje se mi líbilo, ale mám problém s jeho odkrýváním. Představte si, že sedíte vedle Hideo Kojimy a on skládá puzzle. Jen on ví, jak vypadá poskládané a jen on může skládat. A tak dává dílky jak se mu chce. Chaoticky, nahodile. Nezačíná krajem nebo logickými tvary. Možná občas. Výsledek uvidíte až když vloží pár posledních dílků. A s tím mám problém. Během hraní máte kupu otázek. Trochu a vlastně neúplně se vám dostanou odpovědi v poště a denících s postavami a pak každá kapitola odpoví na nějakou otázku jen napůl nebo nevíte, jakou má odpověď význam v celkovém příběhu. Třešničkou na dortu je "konec". Chcete odpovědi, ale jak dementi běháte 30 MINUT!!! po břehu, zatímco běží titulky. Příběh ale pokračuje, protože nevíte vše. Takže ještě jedna hodinka :) a až pak absolutní titulky. Za mě nejdelší konec hry v historii planety (pokud nepočítáte epilog v RDR2) a dost mi to znegovalo touhu znát odpovědi.

Poslední věcí je zbytek. S postavami nemám problém. Dobře zahrané, sympatické, cool, nesympatické, vtipné. Dokázal jsem se dojmout nad třemi postavami a opravdu jsem nečekal, že mi do oči vletí smítko, jestli víte, co tím myslím. S grafikou jsem byl také spokojený. Lea Seydoux a Margaret Qualley jsou kočky. Dokážete se pokochat neskutečnou přírodou, ačkoli vás o 10 minut nasere její terén a pád z 20 metrů. Po zvukové stránce jde taky pocitově a prvotřídní záležitost a co se týče copyrightové hudby, tak výborně sedla do atmosféry hry. Ve hře je také mnoho easter eggů. Potkáte známého moderátora nebo hologram z jiné hry, či narážku na Maria nebo přímo na "boss fight". A ani vtipem se zde nešetřilo. Sam, který na vás vyplázne jazyk nebo vám ukáže fakáče v odpočívacím pokoji, PP který plave v horkém prameni nebo vám skrze odradek ukáže palec nahoru když se zbavíte VV, novomanžel, který vám napíše, že se nikdy neměl ženit, sjetí hory na vznášedle nebo komičnost nasazené vydří kapuce v cutscéně. Tohle a mnohem víc.

Mrzí mě, že je recenze dlouhá jak pondělní šichta, ale i tak mám pocit, že jsem toho kupu zapomněl. Death Stranding není špatná hra. Je do dobrá hra, ale se zvláštně dávkovaným příběhem, kterému spíš šlo o závěrečné hráčovo "Holy shit...". Ačkoli je to herně jiné, bavilo mě to a oblíbil jsem si nepřímou spolupráci s jinými lidmi, rád jsem měnil výbavu tak, jak mi to nabízela hra, rád jsem poodkrýval tajemství. Zároveň chci zapomenout, že se mi povedlo přijít do cílové destinace bez balíčku, takže jsem se pro něj musel vrátit :))) Asi jsem nikdy neuvažoval nad tím, že bych dal 100 % a nemohu dát ani 85 %, protože to už je hodně blízko 9/10 a to jsou výjimečné hry. Určitě to pro mnohé bude výjimečná hra, ale kvůli výše popsané dokážu pochopit i hráče, pro které bude špatná nebo ji dokonce po 20 minutách vypnou a prodají. 8/10 je dle mě adekvátní i střízlivé zároveň.

Pro: Hra je jiná než co jste doposud hráli; postavy; finální pointa děje; zajímavé mechaniky; Sam a PP.

Proti: Roztahaný konec; odpovědi až úplně na konci; dlouho jsem měl pocit, že hru hraji "špatně"; nemám rád horskou lokaci bez PP :)

+26
  • PS4 100
Vždy jsem snil o době, kdy hra překoná filmové plátno a nepůjde jen o chabý pokus přiblížit se pocitu filmovosti se všemi těmi technickými nedostatky, kterými hry odjakživa trpěly. Death Stranding je první hra, kde jsem začal výrazně vnímat, že film by byla spíš omezující platforma pro zprostředkování tak masivního zážitku, jakého se mi dostalo.

Od prvních okamžiků spuštění hry až po závěrečné titulky a vlastně i dlouho po nich jsem měl pocit, že hraji něco naprosto výjimečného, neokoukaného, šíleného a geniálního zároveň. Death Stranding nemíří na masy. Naprosto rozumím lidem, kteří jsou schopni hru po pár hodinách odinstalovat jako nudný simulátor chození a měli by pravdu. O to intenzivněji dokáže zapůsobit na lidi, kteří v něm našli svůj šálek kávy. Excelentní příběh vypilovaný do posledního detailu, skvělá hudba a grafika, rozsáhlá explorace, netradiční gameplay, střízlivá integrace online prvků do single player hraní.

Kojimovo počinu bych mohl lecos vytknout a jít s hodnocením dolu. Ale já prostě nechci. Protože není jednoduché zaujmout pětatřicetiletýho pardála, co už má na kontě odehranou slušnou várku her a časodéšť na něm zanechal nejeden šrám, ale tomuhle majstrštyku se to do poslední vteřiny hraní dařilo.

Pro: špičkové cutscény a podání příběhu, které nemá ve hrách obdoby a v mnoha ohledech překonává i filmovou tvorbu, solidní herní doba

Proti: jízdní model všech vozidel, otravný ale hlavně naprosto zbytečně plovoucí text v uživatelském rozhraní

+25
  • PS4 95
Asi budu spoustu lidí opakovat, ale Death Stranding je opravdu unikátní zážitek. Koho by napadlo, že bude tak zábavné prosté doručování zásilek. A že mě to bude bavit tak dlouho. Také jsem měl trochu obavy, jestli to bude hra pro mě, jelikož jsem kovaný hráč akčních her. Mé obavy byl liché z několika důvodů. Ve hře si můžete jít vlastním tempem. Hra vás do ničeho nenutí a zároveň vám neháže klacky pod nohy. Když to chcete projít rychle do 50 hodin, není problém. Pokud v tom chcete nechat jako já 130 hodin, pořád je co dělat.

Death Stranding své mechaniky a nové možnosti uvolňuje postupně. Přesně tak akorát, aby to nezačalo nudit. Postupně si ve hře užijete úplně všeho. Naprosto nenásilnou formou. S každým dalším prvkem totiž můžete inovovat svou strategii. Já jsem například dlouho přehlížel lanový skluz. Po dohrání jsem to přece jenom ze zvědavosti zkusil a ejhle. Ono se s tím dalo cestovat rychleji, než po dálnici, kterou jsem stavěl pěkně dlouho. Doručování pošty nikdy v žádné hře nebylo zábavnější a různorodější. Hledat správnou cestu k cíly se stane přirozeností.

Hru pohání zajímavý příběh v naprosto obskurním světě. Něco takového by snad mohlo napadnout jen člověka na pořádně dlouhém tripu. Svět živých a mrtvých se začal prolínat a mrtvý chtějí živé stáhnout k sobě. Planeta je díky časo dešti, který všeho čeho se dotkne zreziví nebo rychle zestárne, pustá a skoro mrtvá. Poslední zbytky lidstva přežívají v podzemních bunkrech. Nová entita jim dala ale zároveň nerost, kterému se říká chirálium a díky tomu mohli raketově vylepšit svou technologii a snažit se přežít. Ven se odváží jen pár nešťastníků na jejichž dodávkách jsou jednotlivé bunkry a podzemní města závislé.

Příběh, ve kterém hrají mí oblíbení herci (hlavně Mad Mikkelsen) je pěkný a ke konci hezky dojemný. Trochu mě sice štvalo časté vysvětlování všeho, ale jinak ten bizár snad ani podat nešlo. Rozhodně se to vyplatí dohrát až do rozuzlení zápletky. K chození hraje bombastická, perfektně padnoucí hudba, která přesně podtrhuje výtvarný styl prázdné krajiny. Kde můžete maximálně potkat pár stejných šílenců jako jste vy. Žádné zvířata, žádné ptactvo, skoro žádná vegetace. Jen takový Island. Jako hlavní kapela co dodává hudbu Low Roar.

Samotné ozvučení zas tak kule rvoucí není. Zvuky jsou fajn. Hlavně zvuky střelby se povedly. Bohužel je ve hře tolik zbytečných šumů a pískání (hlavně v uživatelském rozhraní), že mě to ve sluchátkách rušilo a raději jsem hrál se ztlumeným zvukem na televizi. Zvuk jsem vždycky přidal, když naběhla nová písnička, která šla často ruku v ruce s krásným výhledem.

Je to originální, zábavná a krásná hra. Hra ve které stále balancujete a každý pád bolí. Zároveň v online režimu není moc těžká. Doporučuji těžkou obtížnost. V offline je to větší záhul. Také je to první hra, která mě donutila udělat platinovou trofej (uznávám, že na chipy jsem použil návod). Svět nemá tak velký. Každý jeho kout je unikátní.

Jdu si ještě pustit tohle. Super pecka.

Pro: obskurní svět, prostředí, hudba, vizuální pojetí, nový herní žánr (kdo by to v dnešní době řekl), celkový spád hry, opravdoví herci

Proti: často zdlouhavé vysvětlování všeho, hodně rušivých zvuků k pohodlnosti hrát se sluchátkama

+25
  • PC 95
Sedím, koukám do kraje a škrábu se na hlavě. Co se asi vyrovná Death Stranding? Co jsem to vlastně dohrál? Jak funguje mozek Hideo Kojimy? To bych si do hlavy udělal díru, než bych to vymyslel. Radši k recenzi.

Od Death Stranding dostanete meditativní zážitek, bombastické postavy, překrásnou grafiku, zamotaný a superdivný příběh, otevřený svět, který si užijete ze všech možných úhlů, někdy více zblízka, než by obličej vaší postavy chtěl. Takže co je vlastně Death Stranding?

Podle mě je to post-apo příběhové open-world RPG, s prvky survivalu a simulace. Ne, upřímně, nevím, do jaké škatulky to narvat. Důležité je, že dostanete příběh, který vás začne opravdu hodně zajímat, a který vás díky stoprocentní pozitivní motivaci od hlavních postav požene dál precizně vymodelovanou krajinou, kde byste se nejraději chvíli váleli v trávě.

A jak vás požene dál? No...pěšky. Nebo autem, a tak... V Death Stranding se povedlo nasimulovat chůzi postavy do zajímavých detailů. S 50 kily nákladu na zádech můžete zakopnout o kamínek a fakt si nekřesťansky rozbít hubu tak, že máte tendenci napsat Normanu Reedusovi omluvný e-mail. Různé typy terénu, docházející energie, běh, chůze, šplh, pomůcky a kdovíco ještě dělají z téhle mechaniky pilíř, na kterém skálopevně stojí celá hra. A věřte, že jen tak neomrzí.

Death Stranding se také povedlo udělat z fetch questů něco, co vás bude bavit. Ano, je to pořád to samé dokola, ale na mě osobně fakt funguje, když si zlepšuju reputaci. Potom, co jsem někde málem chcípnul, mi někdo aspoň poděkuje, že jsem mu porcelánový komplet po babičce donesl zhruba vcelku. A pak následuje děkovný mail. Celé je to takové zvláštně meditativní, protože si nemyslím, že bych jiné hře odpustil, že mě honí z jednoho konce mapy na druhý. Ale tady to prostě berete a ještě se vám to líbí.

Časem jsem začal mít plné zuby VV. Samozřejmě je potřeba mít nepřátele, ale tihle chmatáci vám časem polezou na nervy. Obzvlášť, když si to drandíte s plnou kapacitou, Samova páteř už je nenávratně zahnutá do L, a objeví se bubák, co vám to všechno rozhází. A vy si ještě nabijete. Co na tom, že časem se zvětšují vaše možnosti, jak nevítané společnosti vysvětlit, že vzorky mamutích exkrementů jdou do South Knot City, a ne někam pod zem.

Sam by každopádně za akrobatické kreace zasloužil Nobelovu cenu za rovnováhu. Možná je to nižší obtížností (a fakt na to nenadávám), ale uvědomit si 10° před dosáhnutím horizontály, že teda na ksicht nespadnu, to ustojí málokdo. Vznikají z toho celkem vtipné situace, kterým se hlavní postava často sama zasměje, což je podle mě naprosto boží. Horší už je to s vozidly, která se místy chovají jako ponorka na souši a místy jako sáně. Jenže i to je prvkem zábavy, protože nakonec šlapou na paty Mass Effectovskému vozítku MAKO. Jo a když se někde nedotanete zu fuss, žebříky, lana a jiné vychytávky vám to usnadní. Takhle si různě vylepšujete mapu, aby ta cesta příště stála za trochu menší prd.

No, já v Death Stranding utopil 110 hodin. Málem jsem se rozbrečel, když jsem zjistil, že jsem na konci příběhu a už žádnou bednu neponesu. Ale Hideo Kojima ve mně zanechal silnou stopu, protože promyšlenost, se kterou si svoje bizarnosti vymýšlí, je až neuvěřitelná. A hlavně moc dobře ví, že když si k postavám vyrobíte jakýsi vztah, budete se k nim rádi vracet.

Máte-li chuť na plnotučnou hru, která vás bude bavit víc, než život, a zároveň jste připraveni na situace, kdy přijdete z práce, abyste doručovali virtuální krabice a nebude vám to blbý, jděte do Death Stranding. Bizarní zákonitosti světa, vyvážený koktejl příběhu, simulace, postav a fetch questů, to všechno vás prostě donutí chvilku zůstat na Břehu. A ještě vám do toho zabručí Norman Reedus. Hele, fakt, tohle je zážitek.

Pro: Mechaniky, příběh, meditace, bizarní svět, vypiplanost

Proti: Když nesete horkou vodu a bubák vás chytne za nohu, takže to celý vychladne a reputace je v hajzlu

+25 +26 −1
  • PS4 80
Po prvních reakcích jsem zrušil objednávku, pak o tom týden přemýšlel a hru si stejně koupil na den vydání. Měl jsem pocit, že to je hra, kterou si musím zahrát když vychází - nějaké vnuknutí, kterého nelituju.

Hratelnost je zajímavá, mnohým může připadat nudná, ale já se bavil. Přechody hor a krásných zelených scenérií, při tom poslech melancholické hudby od Low Roar ... jede se tu na atmosféru, která je hutná a když se ji člověk poddá, tak i přenášení balíčků začne být zábava. Byly tu pasáže, které jsem jen rychle prosvištěl a celkově během hraní jsem se moc nezabýval vedlejšími úkolu, takže mě hra nepřestala bavit.

Postavy v něj jsou skvěle napsány, se svými back-stories a svými vlastními pohnutky. Vše co dělají skvěle dokresluje mysteriozní příběh, který se postupně odkrývá a graduje až ve fantastickou myšlenku, kterou se snaží předat.

V té hře jsou pasáže, které mne štvaly (být chycen VV) a kterým jsem se vysloveně vyhýbal (Mezkům) a back-tracking mě výslovně iritoval. U přechodových animací (doručení zásilky, výtah, ...) jsem začal skipovat a tím si trochu urychlil hru - všem doporučuji - a ze začátku jsem si dlouho zvykal na přehnaný patriotismus.

Ve výsledku to ale byl jeden z nejzajímavějších herních zážitků, jsem rád že jsem byl jeho součástí hned na začátku. Taková hra, která je originální svými sociálními prvký a snaží se být filmová svým příběhem jsem ještě nehrál. Není to hra pro všechny, ale všem ji doporučím alespoň na vyzkoušení.

Pro: Příběh (námět, postavy, myšlenka), herní prostředí, spojení s ostatními hráči

Proti: Zdlouhavé, přebytek animací u každé maličkosti

+24
  • PC 80
V životě bych si nemyslela, že o nějaký hře někdy napíšu, že když budete ignorovat příběh, zasazení světa a Kojimovy zdrogovaný výstřelky, tak je hraní na kurýra velká zábava. Zní to ulítle? Vlastně je to dost úlet a mýmu nehráčskýmu okolí o týhle hře rozhodně nikdy vyprávět nebudu. 
Samova výprava Amerikou je na počítačovou hru neobvykle výpravná. Na tom si dal Hideo opravdu záležet, muselo to stát raketu a oceňuju to asi nejvíc. Krásně to všechno vypadá (byť jako Island), soundtrack je perfektní, cut scény a animace, herecký obsazení a dabing jsou taky bez chybičky, všechno funguje a dobře se to většinu času hraje. Špatně se to ovládá v menu, inventáři a u terminálů, kde se berou a odevzdávají zakázky. To je holt nešvar konzolovek, ale tady je to úplnej extrém.
Příběh...no, zastávám názor hlavního protagonisty Sama, že se na nějaký spojování Ameriky a všechno s tím spojený, můžu vyprdnout. Je to podle mě akorát divný a překombinovaný a žádnej hlubší smysl to nemá - podobně třeba jako film Tenet. Kdyby to možná celý bylo líp a konzistentněji odvyprávěný, tak bych se snažila z toho něco odnést, ale takhle jsem nad příběhem akorát kroutila očima a posmívala se. Bohužel všechny postavy kromě Madse (Mads je skvělej totiž vždy a všude. Taky tu má jednoznačně nejlepší dějovou linku a s pár výhradama i dává smysl.) jsou příšerně nesympatický, rádoby zajímavý, ale hodně špatným způsobem, že to ve finále ještě víc odpuzuje. Záporák je úplně směšnej a jeho "plot twist" byl cejtit na sto mil. Dialogy, nebo spíš monology, Sam toho moc nenamluví, jsou většinou taky dost podivný až cringe.
Gameplay je naopak pěkně jednoduchej, dalo by se říct až fádní. A to je to kouzlo. Trmácet se naloženej balíkama z jednoho místa na druhý a doufat, že se žádnej nezničí nebo nepodjede noha v bahně. Doručování jde usnadnit stavbou žebříků, silnic, různejch úkrytů anebo třeba dopravních prostředků. Tady nastává druhý kouzlo - asynchronní multiplayer. S ostatníma hráčema totiž stavíte společně a není nic lepšího než vybudovat síť silnic nebo zip-line a už se nemuset trmácet přes řeky, strže a hory, ale pěkně tam dojet klidně na cizí motorce. Takhle silný pocity kolektivního zadostiučinění jsem dlouho v žádný hře nezažila.

tldr: Pokud neberete stejný drogy jako Kojima, tak nezkoušejte pochopit jeho myšlenkový pochody a radši doručujte balíky a stavte mosty.

Pro: výprava, asynchronní multiplayer, grafika, herecké obsazení, hudba, atmosféra, hratelnost, občasnej super humor

Proti: příběh, dialogy, charaktery, ovládání v menu

+24 +25 −1
  • PC 90
Hra ve mě v průběhu hraní vyvolávala všechny možné druhy emocí a dojmů, rozhodně se jedná o velmi originální dílo. Na druhou stranu jsem se taky mnohdy nemohl ubránit dojmu, že tam Kojima občas už jenom plácá další a další WTF prvky, jen právě proto, aby to bylo zvláštní. Během hraní jsem narazil doslova na několik desítek prvků, kdy jsem si prostě nebyl jistý, jestli je to nějaká hluboká metafora, kterou nechápu, nebo prostě jenom náhodný nápad vývojářů vytáhnutý z klobouku. Za všechny bych jmenoval třeba systém lajků, neustálé bourání čtvrté stěny, reklamu na Monster, masky, wtf jména postav, šílené míchání vážných okamžiků s karikaturou, a mnohé další.

Vlastně nevím, jak se postavit k příběhu. Nemohu se rozhodnout, jestli se mi líbil, nebo to prostě byla šílená pitomost. Občas se to strašně vleče (na začátku a pak zase úplně na konci), ale na většinu otázek, kterých se vám ze začátku v hlavě nakupí celá řada, dostanete vesměs uspokojivé odpovědi. Až teda na ty nejzásadnější. A vytknul bych teda hlavně přehršel Deus Ex Machina prvků, kdy se prostě na scénu doslova teleportují postavy s magickými schopnostmi. Nicméně po technické stránce mi styl vyprávění sedl, postavy jsou fajn.

Hlavní náplní hry je doručování zásilek. Pohyb v přírodě a hledání cesty, práce s terénem, stabilitou a počasím, to je zde asi nejlépe zpracované ze všech her, co jsem kdy zkusil. Krajina je opravdu nádherná a je radost se vydat na další výpravu do neznáma. Za nejlepší považuju zasněžené hory. Nicméně na plnění dodatečných zásilek, kdy prostě navštěvujete znovu ta samá místa, jsem se úplně vykašlal. Držel jsem se většinou jen hlavních questů a i tak mi to zabralo přes 30 hodin. "Spolupráce" s ostatními hráči je hovadina - sice jsem většinu budov prostě nemusel stavět, ale že by mi to dávalo něco navíc, než kdyby tam stály defaultně, to říct nemůžu. Akční pasáže jsou strašné a vůbec tam být neměly, vozidla možná radši taky ne.

No jak se k tomu postavit? Je to jedinečné, je to zvláštní, graficky nádherné, technicky vesměs velmi dobře fungující. Místy to logicky drhne, občas pobaví, často překvapí. Rozhodně nečekejte nic ve stylu západní tvorby na jakou jsme zvyklí, a myslím že vás čeká ojedinělý zážitek.
+23
  • PC 100
V létě vyšla PC verze Death Stranding. Pro mě osobně několik let nejočekávanější hra. Čekala jsem hlavně nezapomenutelný filmový zážitek a zároveň trochu nudy během nekonečného doručování. Omyl. Doručování mě chytlo do tak velké míry, že se Samovo stehno pyšnilo plným počtem hvězd. A filmový zážitek byl nakonec ještě lepší. Našly se dojemné momenty, vtipné a dokonce pár trapných, ale neřekla bych, že je to vyloženě špatně. Jiná mentalita, trošku záměr. Zkrátka různé situace, stejně jako v běžném životě. A konečné rozuzlení je něco, co stojí za veškeré momenty bloudění, trápení, nervy a pokud jste přesvědčeni o tom, že by Vás nekonečné túrování, jezdění a donášení mohlo unudit k smrti, tak to přece jen alespoň zkuste. Těch pár posledních hodin rozhodně stojí za to! A vlastně i jakékoliv hlubší poznání Vašich parťáků. Každá scéna v sobě skrývá symboliku, smysl pro detail a ohromný talent tvůrců. A pokud prahnete po akci, nemusíte zoufat. Můžete se jí sice většinově vyhnout a stejně tak si ji i záměrně najít.

Krom hereckých výkonů, scénáristických a režijních kvalit a výborného hudebního doprovodu, musím vyzdvihnout svět. To jak je zpracován, pojat a co se za ním skrývá. Opravdu si neumím představit, kde se taková fantazie v člověku bere. Vidím za ním roky práce. Jsou v něm nejrůznější odkazy na autorovy inspirace, životní oblíbence i na první pohled zcela obyčejné věci. Na konci vše krásně zaklapne. Graficky je hra nádherná, má zajímavou barevnou paletu a kameru. Postavy, které navštěvujete a potkáváte v rámci své donáškové povinnosti i dobrovolnosti, jsou různé. Lidi jsou různí. Jeden Vám leze na nervy, druhý je sympaťákem se vším všudy a sem tam se objeví i někdo velmi záhadný či nečitelný.

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Důraz na nenucený multiplayer, kdy se občas potkáte s jiným hráčem, vzájemně si pomůžete obestavit svět užitečnými mosty, cestami, lanovkami a sem tam narazíte na vhodně zakotvené lano, mi přišel nadčasový. Můžete tomu věnovat hodiny, pomáhat si, něco spoluhráčům nechávat ve schránkách či doručit jejich ztracený náklad. Dokonce si pomůžete v boji. Za mě parádní mechanika!

Jediným neduhem pro mě osobně bylo uživatelské rozhraní. Nevyznám se v něm vlastně do teď. Že jdou brát nějaké prémiové zakázky jsem si všimla až po dohrání příběhu a do zjištění, že je můžu zrušit, uběhlo pár desítek hodin. To přisuzuju zejména své roztěkanosti a nevšímavosti. Na druhou stranu jsem rozhodně nebyla jediná. A nakonec musím zmínit můj úsměvný přešlap ze začátku. Tak trošku jsme pozapomněla nainstalovat aktuální grafické ovladače, a tak mi pak neglitchovaly pouze stopy vyvržených věcí ze začátku, ale i samovy vlasy, vousy a obočí. Sem tam nějaký objekt. Do dvou hodin napraveno. A od té doby mi za celých 115 odehraných hodin 5x zmizela akorát stěna v Samově pokoji a jednou jsem jela v neviditelném náklaďáku. Jinak vše šlapalo jak mělo. Emoce hra vyvolat umí, stejně tak dobrý pocit či dojetí nad skvěle odvedenou prací vývojářů.

Pro: Česká lokalizace, detaily, maličkosti, spousta odkazů, herní doba, hudební doprovod, nezapomenutelný filmový zážitek, pojetí světa, příběh, výprava, scénář, umění, zajímavá kombinace herních prvků

Proti: Nepřehlednost uživatelského rozhraní

+22
  • PS5 50
Věděli jste, že tuhle hru vytvořil Hideo Kojima? Kdybyste to náhodou zapomněli, hra vám to naštěstí hned na začátku asi 8x připomene, stejně jako před každou misí v MGS:V.

S tím, že se mi DS nebude líbit, jsem tak nějak počítal, ale když se teď všichni míní posrat z oznámení dvojky, řekl jsem si, že bych to alespoň mohl zkusit. I když nemám rád Kojimu, tak mám rád walking simulátory a dobré příběhy, a cenovka "zadarmo" mi taky dost imponovala. Podle očekávání jsem hru asi po 10 hodinách nechal být,  jednak protože ještě pořád ani neskončil tutoriál, a jednak protože tenhle typ walking simulátoru fakt není pro mě - ze dvou dalších důvodů.

První: Herní design (mimochodem, věděli jste, že hru designoval Hideo Kojima?). I moje babička už ví, že Death Stranding je o doručování a chození. S tím jsem počítal, vlastně mě to docela bavilo, když odhlédnu od absolutní nepoužitelnosti motorek nebo aut, chození po svých bylo celkem fajn. Všechno ostatní je čirá katastrofa. Souboje a plížení jsou jedno horší než druhé. Herní menu, uživatelské rozhraní, terminál pro příjem zakázek. Všechno je tak příšerně překombinované, zaplevelené grafickým bordelem, všude tolik neužitečných informací a neintuitivních meny. Přijmout zakázku k doručení z bodu A do bodu B si vyžádá asi 6 obrazovek a několik minut přípravy. Při odevzdání zakázky to zabere celé 3 obrazovky, aby hra ohodnotila způsob, jakým jste SEŠLI KOPEC. O nekonečném tutoriálu už jsem mluvil, i po deseti hodinách na vás každou chvíli vybafne blok textu, zastaví vám hru a představí vám další zbytečně složitou featuru, kterou nespíš nikdy nepoužijete. Pokud jde o znovu-vymýšlení kola, Japonci pravidelně směle excelují. Hrál jsem FF, Bayonettu, Nier, MGS:V... ale Death Stranding s přehledem kraluje na prvním místě v naprosto nejhorším UI, který jsem kdy viděl.

Druhý: Příběh (mimochodem, věděli jste, že příběh napsal Hideo Kojima?). Marketingová kampaň DS byla naprosto geniální. Stylem, jakým se Death Stranding prezentoval, způsobil, že o něm mluvili všichni a všude. Trailery a úniky vyvolávaly tolik otázek, že si naprosto všichni chtěli hru zahrát, jen aby konečně zjistili, co to všechno mělo znamenat. A pak hra vyšla a všechna tajemství a záhadami opředená atmosféra hry šli hned během prvních pár hodin totálně do prdele. Jakákoliv otázka, kterou jste snad mohli mít, vám bude naprosto vyčerpávajícím způsobem vysvětlema a pak ještě pro jistotu 2x připomenuta. Měsíce lidi přemýšleli o tom, proč s sebou Norman Reedus nosí dítě v zavařovačce, jen proto, abyste hned na začátku absolvovali přednáškovou cutscénu, kde vás (ne přímo vás, ale Sama - což je ještě horší, protože to ani nedává smysl) poučí o tom, jak BB funguje, co dělá, kde se vzalo, proč to dělá, co s ním, když zlobí a jaký je pravidelný servisní interval pro výměnu oleje. Kdyby vám to nestačilo, přijde vám ještě mail a stránka do databáze.  A takhle je to víceméně se vším. Ze hry se krok po kroku vytrácí tajemné mystično, až vám nezůstane nic, než s prominutím směšný a trapný "make America great again"  příběh, který je v podstatě o chození od domu k domu a připojování lidí k internetu. Navíc se po vás chce přejí celý kontinent, ale stačí doslova přelézt jeden kopec a jednu řeku a jste už kdesi v Indianě. 

Mimochodem, věděli jste, že nejméně oblíbeným školním předmětem Hidea Kojimy ve škole byl zeměpis? Asi.

Kdyby se Death Stranding nesnažil hrát si na nějakou kosmicky geniální a po hratelnostní stránce revoluční, doslova žánr tvořící hru, byl by to celkem fajn doručovací walking simulátor, ze kterého bych ani neměl potřebu dělat si srandu. Takhle ale... no, prostě Kojima a celá jeho videoherní tvorba asi nadále zůstává mimo moje omezené homo sapiens chápání.

Pro: Grafika, hudba, "hra" mezi cutscénami

Proti: UI, vyprávění, tutoriál, ovládání, vozidla, souboje, backtracking, strand type game bullshit

+22 +24 −2
  • PS4 85
Ahoj, já jsem Sam, poslíček společnosti Bridges, a mám tu pro Vás zásilku. Vyplníte mi prosím ještě krátký dotazník? Doba doručení, stav zásilky, spokojenost s kurýrem a tak dále, znáte to. Ano ano, já vím, stav balíku není ideální, čekala jste dlouho a má mimika pomalu už ani neví co je to úsměv, ale víte jaké to je? Z distribučního centra je to sem téměř přes celý kontinent USA, výstavba dálnic bohužel nejde tak jak jsem na začátku čekal, cestou jsem potkal několik mezků, kteří by mě pro Vaši zásilku spodního prádla bez zaváhání poslali na onen svět (ještě že mi neříkají navrátilec jen tak pro nic za nic), a slyšela jste už o VV? S nimi se do křížku rozhodně pustit nechcete. Tak, to by bylo skoro vše. Než ale odejdu, mohu Vám ještě nabídnout členství v našem novém projektu UCA? Získáte tím přístup ke znalostem celého lidstva a chirální tiskárnu navrch. Ne ne, žádný háček to nemá* (*jen tím posilujeme chirální bouře a nevíme, zda naši síť náhodou nevyužívají teroristi, nic co by stálo za řeč). Děkuji za spolupráci, uvidíme se u další objednávky. Toliko ze života poslíčka, který má pomoci vybudovat novou Ameriku.

Death Stranding je zvláštní hra. Po prvních ukázkách jsem se nesmírně těšil, pak jsem ale zjistil co bude náplní hry, a mé nadšení trochu opadlo. Když jsem se ale nakonec ke hře dostal (díky slevě v obchodě) a rozehrál ji, tak světe div se, ono mě to chytlo. Naložit kontejnery na záda, donést je objednateli, cestou postavit pár staveb aby se mi tu příště šlo snáz... a člověk se ani nenaděje a během 64 hodin odnosí téměř osm tun nákladu. Můžou za to hlavně dvě věci.
Zaprvé, všechny ty vymoženosti a vychytávky pro doručování jsou tu dávkovány postupně. Na začátku má člověk radost, když přes řeku položí žebřík, pak povýší na stavbu mostů, přejde k impozantnímu plánu jak propojí celý kontinent dálnicí a nakonec si vybuduje síť lanových skluzů, která dělá z doručování co se týče rychlosti otázku okamžiku. Tvůrci prostě dobře věděli jak hráči postupně vše nadávkovat.
A tou druhou věcí, která člověka drží u hry, je příběh a vše kolem něj. Na začátku správně tajemný a originálně působící, aby mě zajímalo jak se to nakonec vyvrbí, to vše podpořeno hereckými výkony (nepamatuji hru kde by bylo tolik filmových hvězd). To vše ještě podpořeno nádhernou přírodou Islandu, tedy vlastně, ehm, Ameriky, a meditačním soundtrackem.

Takže doručování bylo nakonec zábavné, ale několik negativ s sebou také neslo. Místa s VV člověka rychle začnou štvát. Ze začátku se jimi plížíte, později je lze vystřílet, ale nakonec se stejně ukáže nejlepším řešením se jim vyhnout. To samé se týká střetů s mezky či teroristy. Na začátku jsem se bál, že to bude hra jen o doručování bez akce, a nakonec mě paradoxně ty akční pasáže začaly vadit a já chtěl jen doručovat. Protože už jen to samotné doručení balíku cestou přes řeky a hory je kolikrát pořádná výzva.
Co mi dále vadilo byla prázdnota světa. Nemyslím tu venkovní, tam je to pochopitelné, ale když vezmu v potaz interakci s bunkry, tak to vypadá jako kdyby v celé Americe žilo tak 30 lidí maximálně. Nehledě na to, že všechny bunkry navíc vypadají stejně. Kolikrát mi to připomínalo nezávislou indie hru.

Na závěr snad jen řeknu, že jsem se bavil. Nebudu zastírat, že jsem čekal přeci jen o něco více, ale příběh byl dostatečně poutavý, doručování zábavné, postavy zvláštní, ale zajímavé. Nicméně mám pocit, jako by někdo narouboval dohromady obyčejnou hru o doručování zásilek a velkofilm s ambicemi na filozofický přesah (já si užil obojí). Každopádně, po uvážení všech aspektů, Hideovi Kodžimovi dávám nakonec 80 "lajků".
+18
  • PS4 95
WOW! Tak toto bylo něco, co jsem ještě nikdy nezažil a dlouho jsem u hry nestrávil takovou dobu. Hra mi trvala 69 hodin, a jsem jenom rád. U takové hry není trávit čas zbytečný, ba naopak. Tadle hra od Kojima Productions má tak promakanej příběh, tak emociální, tak dojemný, tak akční, a hlavně tak originální, že by si tuto hru měl zahrát každý člověk, co se alespoň trochu cítí jako hráč. :)

Víte, tato hra není jen o střílení, nebo skákání, nebo chození po horách, jak spousta lidí říká, nad touto hrou se člověk dokáže zamyslet a probudit v něm emoce díky podařenému příběhu. Dlouho jsem nehrál takovou skvělou hru jako je Death Stranding. Ach ta spojitost mezi Samem a PP a mezi PP a Cliffordem. Ta hra je celým svým příběhem úplně jiná, než ostatní hry, a to je právě to. To je to, co se mi líbí. Originalita.

Tuto hru jsem si velice užil, a proto patří mezi mé nejoblíbenější.

Pro: Příběh, originalita, grafika, emoce, oblasti, hlavní pointa celého příběhu

+17 +18 −1