Možná trochu nezvyklý dotaz pro všechny, kteří tuto krásnou hru dohráli:
Kara a Alice se v mém závěru dostaly do Kanady, byť mě to u kontroly na hranicích, vzhledem ke všemu, co tomu předcházelo, stresovalo a emocionálně ždímalo, že to se mnou málem seklo. Mohl bych tak říct, že jsem dosáhl "šťastného konce". Zůstává ve mně však přes tenhle úspěch jakási pachuť. Připadá mi, že tam na ně nečeká žádná budoucnost. Celou dobu je Kanada popisována jako ráj - jeden z těch, k nimž se v zoufalství upínáme, ale které se nakonec ukážou jako falešné.
Když v Jerichu Kara konečně uzná Alice jako androidku, je možnost k ní zaujmout odměřený přístup, nebo ji přijmout a vydat se později na cestu do Kanady, jak bylo původně v plánu. Asi by mi tu dávalo smysl více variant. Proti té následující linii, která pokračuje v jejich anabází vstříc Kanadě, jako takové nic nenamítám; pronásledovat naději stůj co stůj je nakonec "lidské", o což v téhle hře jde už z názvu. Zároveň mě z toho ale příšerně mrazí.
Přiznání si, že Alice je android, mělo takovou podobu odhalení, že bych čekal zlom nebo přehodnocení smyslu cesty i z pohledu dalšího postupu - jaký smysl má vůbec v cestě pokračovat? Co na ně v Kanadě čeká? Nepřicházelo by alespoň v úvahu přijmout sám sebe a zůstat v komunitě androidů? Ostatně Alice by se velmi pravděpodobně lépe "cítila" mezi dalšími dětskými androidy, namísto kolektivu, kde s velkou pravděpodobností budou žít vskrytu a s pochybami jako věční utečenci.
Zkrátka možnost zůstat a přijmout se navzájem za to, kým nebo čím jsme, by mi tam pasovala a už v okamžiku, kdy se odtajnilo, že obě jsou androidky, mi připadala i logická. Z těch možností však zůstala jen příležitost k deziluzi, že Alice není "člověk" (distancovat se od ní a zřejmě ji i opustit), a naopak předstírání, že k žádnému prozření nedošlo. Jako, tématem hry je i emancipace androidů, a tohle lpění na vzoru pečovatelky či matky o "živé dítě", replikování neandroidího rodinného modelu, když byl takto roztříštěn, to nejenže není emancipace, to je sebedestrukce. Sebedestrukce, která je lidská, ale i tak hrozná.
Možná mi něco uniká. Nebo se tím zaobírám více než ostatní. Ale zkrátka bych ocenil další větvení a možnosti, kudy v závěru příběh směřovat. Takhle mi připadá, že celé putování Kary a Alice je traumatem od začátku až do konce.
Každopádně se z toho celkově nemůžu vzpamatovat, strašně mě to rozebralo. Cageovo magnum opus.