Pamatujte, tohle není jen nějaký příběh, tohle je naše budoucnost.

Píše se rok 2038 a humanoidní androidi jsou zcela běžnou součástí lidských životů, bez nichž by si mnozí už svůj život nedokázali ani představit. Je tu ale i plno těch, kteří androidy viní ze svých životních neúspěchů a nejradši by je všechny nechali sešrotovat. Stane se však něco, co nikdo nečeká. Někteří androidi vlivem vnějších událostí procitnou a prakticky se stanou živými bytostmi s vědomím na úrovni lidí - začnou si uvědomovat svou zranitelnost a projevovat emoce.

Zhruba v tomto momentě začíná příběh hry. Jak je ve hrách od Quantic Dream dobrým zvykem, i zde hrajete za více postav. Zde jsou to celkem tři postavy, jejichž osud je plně ve Vašich rukou a záleží jen a jen na Vás, Vašich rozhodnutí a někdy bohužel i na Vaší rychlosti v quick time eventech, jak se bude vyvíjet příběh těchto postav a jak nakonec dopadnou.

Hry od zmiňovaného vývojaře jsou často označované spíše interaktivními filmy než hrami. Dost činností tu totiž děláte celkem zbytečně, gameplay je značně zjednodušený a více méně se orientuje pouze na lehký průzkum a QTE. Mnohem důležitější roli zde pak hrají volby v dialozích a v různých situacích. Detroit v tomto ohledu není výjimkou, přesto si myslím, že se jedná zatím o nejlepší převedení tohoto způsobu na herní plátno a z her od QD jej řadím úplně nejvýš, i když jsem velkým fanouškem i předchozích her tohoto studia.

Ve hrách rozhodnutí velice často bývají pouze na oko, ve skutečnosti pak nic moc nemění. Zde ale i na první pohled malá rozhodnutí skutečně celkem brutálně formují celkový dopad na děj a to, jak se bude příběh vyvíjet. Hra je rozdělená na úseky a po každém takovém úseku na Vás vyplivne diagram, ve kterém můžete vidět možnosti větvení na základě učiněných rozhodnutí a taky Vám v procentech zobrazí, jak moc se Vaše cesta shoduje s hráči z celého světa a přáteli.

Špatnými rozhodnutími pak dokonce některá z hlavních postav může brzy umřít a někteří hráči si tak mohou nevědomě celou hru výrazně zkrátit. Mně osobně se na první dohrání povedl happy end s tím, že snad všechny důležitější postavy přežily. Dost často jsem se řídil intuitivně a kupodivu to fungovalo. Sem tam mě ale naštvalo rozhodnutí, které na první pohled nebylo jasně patrné z uvedené volby - za všechny příklady dám proslov Marcuse ve studiu, kde máte na výběr začít a skončit projev klidně nebo odhodlaně. Začal jsem tedy klidně a skončil odhodlaně, bohužel ale odhodlaně tady znamenalo spíše agresivně vůči lidem a tohoto jsem pak litoval, i když jsem dopředu netušil, že to takto dopadne a hra mi pak později toto nešťastné rozhodnutí několikrát předhodila jako ne úplně šťastné v mém pacifistickém přístupu. Naštěstí to ale nemělo takový vliv, aby mi můj plán nevyšel, jelikož vše ostatní jsem udělal dobře.


Detroit je hra (říkejte tomu klidně dál interaktivní film, je mi to fuk), která ve mně dokázala vzbudit velké emoce a zaujetí. Celým svým zasazením do ne tak vzdálené budoucnosti, svými postavami i zpracováním mě uhranula a já se dokonale bavil, prožíval a zvažoval každé rozhodnutí. A rozhodně jsem vzhledem k mnoha možnostem volby nehrál naposled, určitě mě láká zkusit více průchodů.

Jedna věc je jistá. Kdybych se náhodou dožil doby, kdy budu vlastnit svého androida, určitě se k němu budu chovat dobře a s pokorou, minimálně tak jako Carl k Markusovi. Ne snad ze strachu nebo z vypočítavosti, nýbrž čistě z toho pohledu, že já osobně bych procitlé androidy dokázal brát jako sobě rovné a jako další formu inteligentního života, čímž jsem si odpověděl na jednu z více filozofických otázek, které toto dílo klade.

Herní výzva 2026 - kategorie č. 2 - Opomenutá kvalita - hardcore