- Milan Kundera
Bez nadsázky můžu prohlásit, že Dark Souls je doteď jediná hra, ve které se pro mě vrátila sláva zlaté éry. Poslední pařba, která byla jako videohry z 90s až 2000+. Je nejen nejoblíbenější, ale společně se Strážci v komiksech a Pulp Fiction ve filmech představuje zenit svého média a de facto celého mého nerdího životního stylu. Na osobní rovině popkulturní zázrak srovnatelný v historii s objevením Ameriky nebo Pannou Orleánskou.
Z mých baj voko tří stovek bych vybral jen 4 hry, které lze označit za právoplatné umění, tj. když hraješ, máš dávat pozor jak ve škole, protože tohle je prostřednictvím fikce, lekce o reálném světě. Deus Ex a první Metal Gear Solid mají lekci moderně explicitní. Planescape: Torment a Dark Souls literárně implicitní. Deus Ex je přímočaře o globálním kapitalismu, MGS je o malinkatých vojáčcích na tajné, malinkaté základně. Planescape konceptuálně o nadbuildu RPG, který reflektuje všechny možné i nemožné buildy ostatních RPG. A o přátelství. Lekce Dark Souls je podobně strukturální a zní takto:
Jako v Bloodborne musí hráč objevit mýtus Cthulhu pod expoziční zápletkou tradiční noční čistky bestií města Yharnam, pointa Dark Souls je přijít na to, že Gwyn udělal ne jednu, jak se zprvu zdá, ale dvě osudové věci. Kromě prodloužení Věku Ohně rituálním sebeobětováním, zároveň proklel lidstvo Temným Znamením neumírajících. Jejich kolektivní Temnou Duši, které se bál a je přirozená, uvěznil bílou duší svého druhu, takže z něj udělal své poddané, kteří jsou na něm závislí. Musíš objevit, že Gwyn je záporák příběhu a osvobodit humanitu z okovů individuální identity. Koncept tohoto příběhu leží v autorském záměru a herní praxi designovat svojí těžkou akční hru kolem frustrace a katarze hráče, jenž překonává překážky. Dějem se podchycují iracionální, temné lidské emoce, když tě to nevyslovitelně sere nebo zažíváš bezmyšlenkovitou extázi výhry a v multiplayeru skrze fantomy a online rady pak násobí sociální povaha lidí. Kolektivní vědomí, které je v jádru nerozumné a smysl své činnosti vidí ve sdílení, tedy v sobě samém. Nabízí se citát z Aristotela: "Sám může žít jen zvíře nebo bůh."
NORTHERN UNDEAD ASYLUM
Samo sebou, že začínáš ve vězení, kde jinde. Dark Souls je nová klasika. První věc, co mě cvrnkla do nosu je, jak to působí jako PC hra. Ne PCMR hra, tak daleko bych nešel, ale PC hra. Když odhlédnu od kňourání fetišistů (byť mají ze 70 % pravdu), DS:R je referenční verze a z ártu toho moc nezměnila. Já pro to používám slovo nedeformované. Žádná FromSoft produkce nepůsobí tak vizuálně uvěřitelně jako první DS. Proporcionalita objektů, responzivita panáka, plus vždycky budu upřednostňovat ovládat těžkopádného rytíře KBM, že štít musim nejdřív zvednou a pak až parírovat, než dedikované tlačítko. Vůbec štít je pro tu metodickou jedničku klíčový, všechny ostatní Soulslike už víc popustily uzdu arkádovým kombům, bazmekům a hopsání. Příští kapitola by se klidně mohla jmenovat Parry Burg.
PARRY BURG
Haven. Přinesla mě sem vrána osudu, a protože je to epické fantasy, tak je to obří vrána epického osudu. Nejhorší "domek" má Elden Ring, protože dement to nastavil tak, že se avatar objeví ne na koberci zády ke Dvěma Prstům, kde by měl kulatý stůl symetricky s vchody a vždycky věděl, že vlevo je Gideon, vpravo je kovář, ale trochu doleva, takže ti to zkurví perspektivu a v 50 % případů si ty dva spleteš. Firelink Shrine je v pohodě. U mě ho především vyzdvihuje počáteční absence teleportu. Čím míň warpů/loadů, tím víc Adidas.
V Parry Burgu začíná ten zázrak. Hardcore hratelnost leckoho překvapila, tak to srabácky restartoval za kouzelníka. Včetně mě. Nicméně, když jsem se zasekl ve skladu se sudy a neměl dost pevný nervy nacvičit sestavu k býčímu démonovi ani se vrátit do domku a prostě tam uvíz, věděl jsem, že se stávám svědkem něčeho výjimečného. Naposledy mě takhle přikoval k monitoru Fallout, v levelu Záře, ve věku 13, před stovkami let.
BLIGHTTOWN
Každý by si měl dát tu práci a jít do Blighttownu přes stoky. Podhradí se hrálo jak o život, tohle je život sám. Absurdně atmosférické. Myslím, že ty hodiny pomalého krokování po lešení "Morloků", sestup do bažiny, napravo doupě pavoučice, nalevo obří pařez, kde je supertajná lokace až k pradávnému solnému jezeru, lůno života a poslední pravý drak, kterému je lhostejné, když mu usekneš ocas pro speciální zbraň, protože je nesmrtelná bytost mimo měřítka tělesných stavů, je s Anor Londo a věží do Černokořenné zahrady, kopečkem od schodů a skrze stromy zahlédl obrovskou sedmihlavou hydru v jezírku, můj herní vrchol. Nic se tomu nevyrovná. Když jsem se pak vrátil výtahem od Nového Londa do Svatyně Ohňospoje, mozek už mi začínal vytejkat ušima a pocitově jsem to hrál měsíc.
ANOR LONDO
Největší ironií Anor Londa je, že o něm celou dobu nemáš ani tucha. Prej "zazvoň na dva zvony a něco se stane". Brilantní. Z Parry Burgu je vidět hradba, ale já byl tak hotovej z toho, co mám před sebou, že jsem ji periferně považoval za ilustraci. Není čas se kochat, když žiješ dobrodružně! Tlak prostředí je čím dál hutnější, svět čím dál nepředvídatelnější a najednou žžžžŽŽŽum. Po Senově pevnosti přichází odměna. Zlaté nebe na vrcholu hory, kde se pacing konečně na chvíli uvolní. A přitom je to celé iluze. V tomhle Miyazaki nikdy neselhal, můžeš mu vyčítat nedomrlá čísla a notoricky slabší druhé akty, o technické zastaralosti jeho her nemluvě, ale nikdy pro nás neměl průměrné questy.
Heretik bojuje s Gwyndolin v nekonečné chodbě a Anor Londo se propadne do tmy a pravdy, neplodní bohové z paralelní snové dimenze hrají s lidmi loutkové divadlo o potomky, tvůj adoptivní otec ti pozměnil vzpomínku ve které tě zabil, aby si mohl ověřit, že princ má dar nesmrtelnosti, kterou tě oživí, a Malénie s Radahnem uvízli ve válce o Runy na mrtvém bodě, ona použila svojí ultimátku až celá Caelidská divočina rozkvetla hnilobou, jemu z té krásy ruplo v kouli, uprostřed pouště bojuje naprázdno, požíraje mrtvoly svých vlastních vojáků, takže k jeho oslavě samozřejmě Japonci uspořádají tradiční Festival války, staň se šampiónem, vypni Radahnovu ultimátku gravitační magie, kterou drží ve stázi celé planety, načež z nebe spadne démon v podobě zdeformovaného vesmírného tělesa a otevře ti tajnou lokaci na jejímž konci si vezmeš za ženu princeznu hvězd.
Obsah je král.
KATAKOMBY, KNIHOVNA, RUINY
Nito a intoš Seath jsou ještě dobří. U obou tě napadne, že počet mobs by šlo vydělit dvěma, ale pořád to přetéká nápady. I ten nejzelenější noob však pocítil, že u Lost Izalith jim došla pára. Bloodborne dokáže být pekelně spletité, bohužel když budu hodně přísný, herně jim pára došla už za Gascoignem. Sekiro je strukturou tak na úrovni první DS, jen není geniální. Elden Ring je geniální, v tom mě skutečně velmi příjemně překvapil, ale roky říkám, že Leyndell měl být Elden Ring 2 a Anor Londo x10. Dark Souls není dělané na pokračování, přičemž DS3 je bráno jako oprava dvojky, každopádně určitě nechceš v žádné herní situaci vidět partu býčích démonů, jak stojí v placu jeden vedle druhého rovnou čerstvě z editoru. Ty dračí zadky v lávě pod kupolí jsem nikdy nepochopil. Mám teorii, že jsou to klony zadku, který upadl tomu shnilýmu chudákovi v Údolí dráčků a hodlám ji zpeněžit.
Na závěr bych chtěl říct, že FROMSOFTWARE mě přivedli zpátky k videohrám. Mám v tom pěkných pár stovek hodin, z toho minimálně třetinu módování a rejpání do mechanik. Taky jsem se seznámil s několika nerdy z hardcore komunity. True Believers. Lidi, co tohle žerou mají mentalitu feťáků a berou fantazii vážně. Zároveň mají autentickou zálibu v negativitě bez postoje. Fotky rentgenových snímků nádorů bez lidských hesel, dezolátní neochota být vidět a stydlivě cool. V podstatě osobité slečinky, které by v 60. letech měli, jak říkal Godard, filmy jako chleba, a nečumí na ně teď, když už je pozdě.
Demon's Souls
Pro: UMBASA | CHVAL SLUNCE | STŘEZ SE STARÉ KRVE | ZAVÁHEJ - PROHRAJEŠ | BŮH PORAŽEN | OBSAH JE KRÁL
Proti: Rezistence je k hovnu | upgrade je nesystematický (leitmotiv) | Lost Izalith | absence pochodně | nedá se to stopnout | tajný konec by chtěl víc péče