Jedna z her mých dětských let, kterou jsem nikdy nedohrála. Jako malá jsem byla ráda, že jsem se vůbec dostala přes první mise, protože obtížnost prudce roste a ke konci už je to opravdu výzva i pro dospělého, zkušeného hráče.

Ale v jádru prakticky děláte pořád to samé: vhodně rozestavíte místnosti, najmete personál, přihodíte lavičky, automaty a topení a pak už jen čekáte až splníte požadované podmínky mise. Do toho vám přibývají další nemoci a způsoby jejich léčení, přilétají helikoptéry s naléhavými pacienty, chodí neustálé stížnosti, že je v budově buď moc horko nebo moc zima, zazobaní pantátové hodnotí vaši nemocnici, odoláváte zemětřesení a epidemiím, vybuchují přístroje, honíte doktory, kteří jen tak pobíhají po chodbách sem a tam, střílíte myši, občas se vám někdo zblázní nebo všichni pacienti najednou začnou hromadně zvracet. A nebo se to všechno stane najednou.

Na tento kousek jsem narazila tady na databázi a zaujal mě nejen svým vysokým hodnocením. Povídku jsem nečetla, takže jsem o příběhu nevěděla prakticky nic a ze začátku jsem byla docela zmatená. Nevěděla jsem, co se po mě vlastně chce, co je účelem hry, ani jaký má smysl, že mi postava pokaždé umře na tisíc způsobů. Nicméně i tato dezorientace je součástí jak atmosféry, tak i samotného příběhu hry.

Všechny postavy byly prezentovány opravdu výborně. Moc se mi líbilo postupné rozkrývání minulostí. Nejvíce mě zaujal Gorrister, nejvíc znechutil Nimdok (jeho část jsem překousávala opravdu těžce) a nejlepší lokaci měl Ted (staré strašidelné hrady, to je moje). Musím také pochválit skvělý dabing. Jediné co mě mrzelo je, že některé věci zůstanou nevysvětlené. Ale to zase dává prostor pro vlastní interpretaci.

Co se technické stránky týče, stará grafika ani komplikovanější hratelnost mi vůbec nevadili. U tohoto typu her přece jenom záleží na jiných aspektech.

Syberia je po všech stránkách nádherná hra. Příběh, atmosféra, lokace, hudba, grafika, hratelnost, postavy... - vše je skvěle propracované. Když jsem ji před dlouhými lety jako malý prcek hrála poprvé (moje druhá adventura po Poslovi Smrti), byla jsem z ní úplně unešená. Nicméně při opakovaném hraní vyniká utahanost některých částí (Univerzita). I přes to je Syberia jedna z nejlepších adventur jaké jsem měla tu čest zatím hrát.

Jak jen popsat hru, kterou většina lidí právem považuje za nejlepší herní výtvor z našich luhů a hájů?

Na úvod musím říct, že jsem snad nikdy nehrála jinou hru, která by měla tak neuvěřitelně kvalitní a propracovaný příběh. Od začátku do konce je plný emocí, humoru, akce a zvratů a nepustí vás až do závěrečných titulků. Další obrovské plus jsou všechny postavy, které hráče po celou dobu doprovázejí, ať už je to "hodný" hlavní hrdina Tom, můj oblíbený ukecaný Paulie nebo mlčenlivý Sam, či velký zástup dalších vedlejších charakterů. Sympatičnosti jednotlivých postav určité dopomáhá také opravdu vysoce kvalitní český dabing. A když už jsme u toho, celá hra je nadupaná dnes už legendárními odzbrojujícími hláškami, které mě pokaždé dokáží rozesmát. ("Tu pálku přineste zpátky, ta je synovce!") Taky musím vyzdvihnout hudbu, která skvěle dopomáhá atmosféře, jednoduchou hratelnost, pěknou grafiku, otevřené město a velký výběr zbraní a aut. Jediné, co možná může lehce kazit herní zážitek je občasná až moc velká obtížnost.

Mafii můžete milovat nebo nenávidět, ale rozhodně nemůžete popřít fakt, že se jedná o přelomovou hru.

Hned na úvod musím říct, že už dlouho jsem nehrála tak neuvěřitelně frustrující hru.
Ale pěkně popořadě:

Nihilumbra si mě od prvního okamžiku získala svou krásnou audiovizuální stránkou a melancholickým příběhem. Vypravěčův hlas se velmi dobře poslouchá a hra pěkně odsýpá bez větších zádrhelů. Až jsem si často říkala: ,,Není to nějak moc jednoduché?", což se vysvětlilo na konci ... tedy vlastně uprostřed.

Když totiž projdete všechny lokace, hra vás vyzve projít je všechny ještě jednou, ovšem s tím, že přestává veškerá legrace. Najednou musíte začít opravdu používat mozek a to, na čem celá hra stojí a padá - vaši schopnost přesně skákat. První kolo hry tak při zpětném pohledu působí jako takový tutorial, kde se seznámíte s ovládáním a naučíte se používat všechny barvičky. V kole druhém (pokud jste na tom stejně jako já) budete neustále umírat, protože se se skokem netrefíte o centimetr, a budete muset začít celou mapu od začátku. Pořád a pořád dokola až dokud level nezdoláte, popřípadě rovnou nevypnete v záchvatu hněvu.

Tato hra se velmi těžko hodnotí. Na jednu stranu je velmi originální a má skvělou atmosféru, nemluvě o dokonalé pointě na konci. Na druhou stranu se nejedná ani tak o hru, jako spíš o interaktivní film, kde pořád jenom chodíte a chodíte a zase jenom chodíte a do toho občas posunete židli nebo otevřete dveře. Po čase se prostě dostaví stereotyp a hra je tak bohužel na některých místech až nudná. Co se hororové stránky týče, tam nemám co vytknout. Opravdu jsem netušila, že jsem až takový strašpytel.

Akční hry mi nikdy nešly a tak mě ani nikdy nebavily. Až na pár výjimek jsem se jim vyhýbala jako čert kříži s tím, že bych stejně skončila hned někde na začátku, protože jsem taková lama. A pak přišel rok 2013 a s ním nový Tomb Raider a já si řekla - vypadá to dobře, je to i částečně adventura - proč to nezkusit?

Už hned na začátku, kdy na mě dýchla ponurá atmosféra hry, jsem věděla, že to bude stát za to. Záhy se přidaly další nádherné lokace, dechberoucí záběry krajiny a oceánu, skvěle mrazivý soundtrack... prostě audiovizuální skvost. Příběh se může zdát místy až přehnaný a sem tam se objeví i nějaké to klišé, nicméně jako celek funguje. Moc se mi líbila taky řada propracovaných postav, v čele se samotnou hlavní hrdinkou, která se během hry změní k nepoznání. Co velmi, VELMI oceňuji je, že Lara konečně není tak strašně sexualizovaná, tedy, že nemá poprsí, se kterým by si při prvním skoku vyrazila zuby, ani není neustále polonahá. Tím ovšem netvrdím, že nová Lara není zatraceně atraktivní.

Jakožto akční začátečník jsem ze začátku měla problém s mířením a zabíjením nepřátel, ale díky rozvážně stoupající obtížnosti jsem se vše rychle naučila, což považuji za další velké plus této hry. Taky potěší velká škála zbraní a různých vychytávek (zapalovač, horolezecké potřeby...). Hra ale samozřejmě není jen o bezhlavém pobíhání a střílení. Nabízí taky dostatek logických hádanek, možnost sbírat předměty a vylepšovat si schopnosti a zbraně.

Nový Tomb Raider považuji za hru, která mě přivedla k akčnímu žánru, takže tam těch subjektivních 5/10% prostě přidám.

První a jediná lego hra, kterou jsem kdy hrála, ale jako malá jsem ji nikdy nedohrála až do konce, protože je strašně dlouhá a mise ke konci už příliš těžké (pár dní po napsání komentáře jsem našla staré savy a konečně jsem se dostala až na konec!).

Nicméně je to hra pěkná a zábavná, i když už nejste malé dítě. Body skóruje především originalita a grafika. Příběh je jednoduchý, stejně tak hratelnost - sbíráte rudu a krystaly, rozbíjíte kamenné stěny, plníte úkoly, stavíte budovy, staráte se o své pracovníky, bráníte se proti příšerám... - to vše na rozličných mapách (s lávou, s vodou, s ledem, s neustálými závaly kamení...).

Určitě se jedná o jednu z těch povedenějších lego her.

U úvodních titulků jsem si říkala, do jaké šílenosti jsem se to proboha zase nechala ukecat. Ovšem už první mise mě přesvědčila, že to bude stát za to.

Saints Row: The Third je absurdita dotažená na maximum, překypující akcí a humorem. Nasmála jsem se fakt hodně a to jak u hlášek ("Matty, feel free to list me as a reference anytime.") tak u scén ("závod vozíčků" v SM klubu, chainsaw massacre uprostřed Murderbrawl, hlavní postava jako Cyrus Temple, reklama s Nyte Bladem...). Skvělý je i soundtrack a postavy (moje oblíbená inteligentní krasavice Viola, "Nyte Blade" Josh Birk, egoistický Pierce, všemi milovaná Shaundi, lehce bláznivá Kinzie, pošuk Zimos, Francouz - pardon - Belgičan Phillipe, moderátoři Prof. Genkiho, redaktorka Jane Valderamma...) a jejich dabing. Samozřejmě potěší i možnost vytvořit si svoji vlastní postavu a v průběhu hry ji zdobit dalšími hadry, tetováním či piercingy.

I když zrovna nehrajete hlavní mise, je pořád co dělat (sbírání předmětů, skupování domů, vylepšování schopností, zbraní a vozidel, vraždění ostatních gangů, challenges...). A pak je tu spousta miniher, kde si každý určitě najde tu svou (u mě vede na celé čáře Professor Genki's Super Ethical Reality Climax).

Sečteno podtrženo, na to, že tento "GTA" žánr mě zas až tak moc nebere, jsem se opravdu královsky bavila.

Hra sice nabízí nádherné lokace (hřbitov, hospoda, hrad...), hororovou atmosféru, napínavý příběh i dost puzzlů, ale celkově je to nuda, která rychle vyšumí. Konec je hrozný, stejně tak dabing a dialogy postav (Captain Obvious Van Helsing). Musím říct, že jsem byla upřímně zklamaná.

Jestli si nějaká hra zaslouží 100%, pak je to právě Brothers: A Tale of Two Sons.

Především ohromí vizuální zpracování, tedy nádherný, dechberoucí, do detailů propracovaný svět, doladěný krásnou hudbou. Dalším lákadlem hry je ovládání a koordinace obou hlavních postav zároveň. Musím se přiznat, že u mě to ze začátku občas vypadalo, jako by bratři podnikali epickou výpravu domů z hospody (za což viním neustále se točící kameru), ale jakmile se člověk rozehraje a na ovládání si zvykne, všechno jde jako po másle.

Moc povedené jsou i postavy (obří pár, pavoučí slečna, hypogryf, vynálezce...) v čele se samotnými bratry (mladší Naiee vede, ale starší Naia taky není k zahození). Velmi oceňuji, že se hra nebála potemnit (hřbitov, záchrana oběšence, sekání ruky obra, pavoučí slečna, konec).

Brothers dokazuje, že nepotřebujete slova, abyste odvyprávěli srozumitelný, krutý, ale zároveň nádherný příběh dvou bratrů, který chytí za srdce.

Na skákačky moc nejsem, ale Madness Returns jsem si maximálně užila. A to především díky božskému audiovizuálnímu zpracování. Nádhérné, neustále se měnící prostředí, skvěle ladící hudba, temná atmosféra, pestrý výběr zbraní, relativně jednoduchý příběh omotaný tajemnem i kvalitně nadabované postavy si mě naprosto získaly a nejspíš se k nim budu často vracet. Jako velké plus považuji i to, že jsem se bavila až do konce, i když ve hře se dělá prakticky pořád to samé. Jediné, co mě mrzelo, byl nevyužitý Londýn.

Láska na první pohled a jasný top v mém žebříčku nejlepších her.

V první řadě si mě získal skvělý humor a úžasné postavy (odvážná Chell, sarkastická GLaDOS, ukecaný Wheatley, excentrický Cave Johnson, rozličné Personality Cores...), všechny s božským dabingem. Oproti jedničce je druhé pokračování mnohem delší a propracovanější, s novými vychytávkami a prvky (gely, lasery...), i když obtížnost možná lehce klesla. Dále musím pochválit originalitu, příběh, grafické zpracování a hudbu. I co-op se velmi povedl (jen pozor při výběru správného partnera, taky se u toho můžete solidně pohádat), stejně tak potěší možnost si stáhnout, popřípadě vytvořit další mapy.

Nenapadá mě nic, co bych měla vytknout. Snad jen, že není další pokračování.

Rozhodně nejlepší hra ze série Harry Potter, kterou jsem v dětství dohrála nesčetněkrát. Kromě hlavního příběhu je zde i spousta dalších vedlejších dobrovolných úkolů, jako je famfrpál (který sice za moc nestojí), sbírání karet či kouzelnické duely. Obtížnost hry není vysoká, (prostě tak, aby ji zvládly i malé děti) ale to vůbec nevadí. Oproti ostatním dílům se mi také líbilo, že se průběžně učíte kouzla ne jen na parádu a vyplnění času, ale abyste je později využíly při prohledávání ukrytých míst v hradu a pozemcích.

Bravurní zakončení mé oblíbené série, ve kterém opět nechybí pořádná dávka humoru, kvalitní dabing a krásné lokace, plus se zde samozřejmě mihne spousta postav z předchozích dílů a zároveň je nám představen zástup charakterů nových (Rufusův fanoušek, Cowboy Dodo, děti ze stoky, rodina "piráta" Bozo...). A pro mě je to ve výsledku rozhodně nejlepší návštěva Deponie. Jediné zklamání může být až samotný konec, který vyvolává víc otázek než odpovědí. Třeba se nakonec dočkáme dalšího pokračování.

Nádherná grafika, hudba, atmosféra i příběh spolu s těžkými hádankami dělají pro mě z této hry jednu z nejlepších adventur vůbec. Skvělá volba pro potrápení mozkových závitů. Jedinou výtku bych měla k ovládání, tedy konkrétně k tomu, že s hlavním hrdinou musíte nejdříve přijít až příjmo k požadované věci a pak teprve s ní můžete něco dělat, což bylo místy dost otravné.

Hra s velmi jednoduchým principem, která ale místy jednoduchá vůbec není. Vyzdvihnout musím především naprosto perfektní audiovizuální zpracování. Také je zde opravdu hodně pestrých levelů, takže hra není monotónní, i když prakticky děláte pořád to samé.

Jako oddychovka skvělá volba.

K této hře jsem se dostala přes World of Goo a upřímě řečeno jsem ze začátku ani nečekala, že ji vůbec dohraju, neboť je dost monotónní, a předpokládala jsem, že mě brzo omrzí. Nicméně postupem času se začaly objevovat první známky příběhu a celkem se zvýšila i obtížnost (více předmětů ke spálení - více možných kombinací) a hra mě nepustila až do konce.

Little Inferno je dobrá oddychovka. Moc se mi líbil styl animace a to, že každý předmět po zapálení dělá něco jiného (vybuchují, křičí, zpívají, množí se...).

Moje dětská srdcovka, kterou si vždycky jednou za čas dám ráda od začátku. Získaly si mě především naprosto úchvatné lokace, do kterých se ráda vracím. Příběh je celkem jednoduchý, což ale vůbec nevadí, protože to zachraňují skvělé postavy, stejně jako jejich dabing (vůbec hlášky jsou perfektní), kde každá má jiné schopnosti, takže je z čeho vybírat. Pro mě je nejlepší postava rozhodně Will Scarlet a jeho "Pojď a ochutnej můj palcát". Taky je zde moc krásná hudba, která hodně přidává atmosféře. Grafika je na svou dobu solidní a má moc pěkně propracované detaily. Horší je na tom repetetivní herní náplň, protože se prakticky jedná o jednu velkou mlátičku, kdy vlastně pořád děláte dokola to samé, jen v jiných prostorách. Taky mi přijde úplně zbytečné přibližování kamery, ale to je detail.

Moje první advenutura, díky které jsem si tento žánr zamilovala.

Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ji jako malá, asi dvanáctiletá, hrála potmě sama doma a v jednom obzvlášť hororovém momentu (kdy Samuel zavrávorá a shodí kýbl, ze kterého se vykutálí hlava) zazvonil telefon. Netřeba dodávat, že jsem pak zbytek musela dohrát už pouze při plném světle. I před tím jsem se ale už docela solidně bála; tohle byla jenom taková třešnička na dortu. Dokonce i hlavní znělka z menu mi tehdy z nějakého důvodu naháněla hrůzu. No prostě hra na mě udělala opravdu velký dojem.

Pochmurná atmosféra, která houstne s každou novou kapitolou, je dokonalá, příběh skvělý, hororových prvků dostatek. Stejně tak jsou nádherné lokace (hrad Black Mirror, sanatorium, pitevna...) a hudba. Důležitých postav je zde celkem dost, ale jsou dostatečně pestré a propracované na to, aby se v nich člověk orientoval a myslím si, že i jejich český dabing se velmi, velmi povedl.

Posla Smrti považuji za jednu z nejlepších adventur vůbec, ale uznávám, že se na tom z valné části podílí nostalgie.