Hned na úvod musím říct, že už dlouho jsem nehrála tak neuvěřitelně frustrující hru.
Ale pěkně popořadě:

Nihilumbra si mě od prvního okamžiku získala svou krásnou audiovizuální stránkou a melancholickým příběhem. Vypravěčův hlas se velmi dobře poslouchá a hra pěkně odsýpá bez větších zádrhelů. Až jsem si často říkala: ,,Není to nějak moc jednoduché?", což se vysvětlilo na konci ... tedy vlastně uprostřed.

Když totiž projdete všechny lokace, hra vás vyzve projít je všechny ještě jednou, ovšem s tím, že přestává veškerá legrace. Najednou musíte začít opravdu používat mozek a to, na čem celá hra stojí a padá - vaši schopnost přesně skákat. První kolo hry tak při zpětném pohledu působí jako takový tutorial, kde se seznámíte s ovládáním a naučíte se používat všechny barvičky. V kole druhém (pokud jste na tom stejně jako já) budete neustále umírat, protože se se skokem netrefíte o centimetr, a budete muset začít celou mapu od začátku. Pořád a pořád dokola až dokud level nezdoláte, popřípadě rovnou nevypnete v záchvatu hněvu.