Čistě explorativní, relaxační kousek s velmi pasivní hratelností a nevhodným ovládáním (pro posun dopředu prostě chcete držet tlačítko W namísto pravého tlačítka myši). Nějaký náznak příběhu by se s přimhouřením obou očí možná našel, hádanky nikoliv. Na druhou stranu aspoň se tak nelze nikde zaseknout a hodinka a půl rychle uteče.

Mé první setkání s Baldur's Gate (čti: které jsem sama hrála a ne jen o něm slyšela), ale ne mé první setkání s RPG tohoto typu. Zážitek to byl pro mě víceméně příjemný, i když pár vad na kráse by se samozřejmě našlo a po těch pěti měsících a necelých 130 hodinách hraní jsem docela ráda, že už si můžu dát něco jiného.

Především na mě tato hra působila, jako bych hrála rovnou tři díly zároveň. Každý ze tří dějových aktů je totiž naprosto jiný, atmosféricky i příběhově. A osobně mi nejvíce vyhovoval hned ten první, sice snad s tím nejvíc možným klišé konfliktem dobra a zla, ale zato nabízejícím neustále se měnící prostředí (od planin, přes lesy, vesničky a hory, až po tajemné podzemní chrámy a magické věže) a seznamování se s rozličnými postavami. Stejně tak se mi líbil i akt druhý, jež svou linearitu zachraňoval hutnou, místy až hororovou atmosférou a tísnivostí. Kámen úrazu u mě přišel s aktem třetím, který byl na můj vkus až moc přeplácaný, zmatečný a dlouhý (imho se klidně mohl zkrátit na půlku a nic by se nestalo), a který hlavně úspěšně zabil celý drive hlavního příběhu, jež najednou i přes předchozí naléhání vlastně nebyl vůbec důležitý a v obrovském kvantu vedlejších aktivit a ukončování příběhových linek jednotlivých kumpánů zcela zapadl do pozadí.

Samotné společníky určitě musím zmínit jako obrovský klad. Příběhů o jednom vyvoleném, který buď zachrání nebo zatratí celý svět, jsou mraky, ale málokteré z nich se může chlubit takto propracovanými, vrstevnatými, "lidskými" postavami, jež nemají pouze kladné vlastnosti, ale naopak dělají chyby a špatná rozhodnutí, jsou nevrlé, egoistické, chladné, manipulativní, výbušné, přehnaně sebevědomé či bez servítek nadržené - a to po celou délku hry - a pak díky tomu nepůsobí jako pouhé nudné archetypy. Což mě přivádí k dalšímu kladu a tím jsou romance. O pansexualitě postav si každý může myslet své, ale tak či onak, milostné pletky v této hře dle mého nepůsobí nijak křečovitě a konečně jednou mají i nějakou hloubku (ne jak u ostatních her, kde je jedna, max dvě cutscény a pak už o nějakém vztahu nepadne ani slovo). Nebudeme chodit kolem horké kaše, Astarion se může hrdě usadit k mým nejoblíbenějším herním postavám vůbec a bude mi chybět, kluk jeden ušatá. Hodně. Neb i ve chvílích, kdy mě hraní úplně nebavilo, to byl on, kdo mě držel nad vodou a ruku na srdce, při scéně posledního polibku v poslední misi, kdy mi docvaklo, že už jsem opravdu na konci a budu se s ním muset rozloučit, mi bylo skoro až do pláče.

Jinak drobky jako pěkný audiovizuál, hratelnost nebo svět snad ani netřeba zmiňovat (občas jsem pravda čekala, kdy mi shoří počítač), ale ještě bych vyzdvihla třeba více možností řešení zadaných úkolů a vůbec vysokou variabilitu hraní, namísto klasického čistě hodného nebo zlého průchodu.

Konečně jednou choices matter hra, kde choices opravdu matter a nejsou pouze kosmetické, s čímž pak přichází obrovská variabilita dění i možného vyústění. Hlavní příběh není nic vyloženě přelomového (prostě taková pocta béčkovým hororům) a spoustu dějových zvratů jde dopředu odhadnout, ale stejně jsem se bavila a zajímalo mě, co se stane dál. Na tom mají podíl především postavy, které sice odpovídají standardním žánrovým archetypům, ale každá je svým způsobem zajímavá a sympatická a hlavně všechny působí velmi přirozeně a lidsky, díky skvělým hercům. Osobně mi vyhovovala také úroveň strašidelnosti, která čerpá hlavně z celkové atmosféry a nikoliv z otravných, levných lekaček na každém kroku, jak bývá zvykem. Také mě potěšilo, že má hráč v drtivé většině případů čas si rozmyslet postup a neselhává tak na pomalých reakcích, ale pouze na vlastní blbosti (případně záměrném rozhodnutí). I QTE tady vlastně představují jen další způsob volby (místo textového "přeskoč překážku / nepřeskoč překážku"). Prakticky jediné, co mě rychle začalo otravovat, byla návštěva věštkyně mezi kapitolami. Kolem a kolem tato hra určitě nesedne každému a dala by se na ní najít spousta chyb, ale u mě se jí podařilo trefit do současného rozpoložení a určitě si ji dám ráda znova.

Oddechová hra v pravém slova smyslu, ve které nemusíte jíst ani spát, nemáte žádný ukazatel energie a hlavně nemusíte čekat na určitý konkrétní moment pro plnění zadaných úkolů, protože vše a všichni jsou dostupní kdykoliv a kdekoliv. Zároveň hráč není do ničeho nucen a může si sám rozhodnout, jak postupovat (když si do hotelu nepozvu nové hosty, tak prostě nepřijdou a nemusím se o nikoho starat). Moc se mi líbilo také jednoduché grafické zpracování a barevné, roztomilé postavičky (hlavně protagonista Hank je fajn). Přes všechna pozitiva ale tato hra každopádně trpí stejnými neduhy jako všechny kousky jí podobné - po čase se chtě nechtě vždy dostaví repetitivnost a nutný grind, což je zde podporováno i faktem, že hotelů musíte otevřít rovnou pět, kde i přes rozdílné výzvy a zpestření u každé lokace prakticky pětkrát děláte to samé.

S psaním komentáře jsem dlouho otálela s tím, že se mi pocity třeba ještě rozloží v hlavě a výsledný dojem nebude tak špatný jako po čerstvém dohrání, ovšem s časovým odstupem se moje antipatie, zdá se, pouze jen ještě více prohloubily. Zarytým fanouškům tedy raději doporučuji přestat číst hned u prvního odstavce a shodněme se prostě na tom, že mi hra nesedla. A to jsem se přitom snažila najít si k ní cestu a myslím, že jsem jí dala dostatečnou příležitost si mě získat.

Předně mě zaráží samotný přístup k hlavní postavě, kterou si hned v úvodu můžu vypiplat k obrazu svému (a to do až tak velmi herně podstatných detailů jako je velikost bradavek a díry či hustota bobra), ale celou hru pak hraju z pohledu první osoby a na sebe se můžu podívat max v zrcadle, ke kterému se ještě musím tupě přiblížit a zmáčknout tlačítko, abych vůbec viděla svůj odraz. Zároveň má postava už předem přesně danou povahu a i její vývoj je přesně lineárně napsaný, stejně jako dialogy a vztah k okolí i k ostatním a já až do poslední mise nemám žádnou možnost nic ovlivnit, takže mi nějak uniká, proč si mám tedy vůbec tvořit vlastní slupku, když daleko větší smysl by tady dávalo mít postavu už předem přímo vytvořenou.

S čímž zároveň souvisí další velké negativum z mojí strany, kdy je navenek prezentováno, jak je tato hra šíleně inkluzivní, kdy můžu hrát za muže, za ženu, či za vlastní pohlaví a můžu být hetero, homo či cokoliv mezitím, ale realita je bohužel trošku někde jinde. Ono je sice krásné, že na papíře máme 4 romance, ale pokud jsou pevně svázané s pohlavím hráče, tak už pak jaksi nefungují, pokud se rozhodnu vytvořit si trans postavu. Očividně je také počítáno s tím, že drtivá většina hráčů budou hetero chlapi (na čemž samozřejmě není nic špatného, ale nač potom tedy celá ta šaráda s falešnou reklamou?), jak dokazují primární dvě romantické linky (prosím neurážejme vzájemnou inteligenci předstíráním, že lesbická linka byla napsaná pro queer hráčky) - obě dámy dostávají obrovský prostor v hlavním příběhu, jež se pak ještě dále větví v jejich vedlejších úkolech, ale oba pánové se v hlavním příběhu ani nemihnou (ne, počkat, to je lež, pardon, Kerry tam vlastně byl ... asi 5 vteřin v pozadí) a oba pak dostanou jen velmi minimalistické vedlejší linky, které ještě člověk musí hledat s lupou, aby se k nim vůbec dostal (nedávala by větší smysl romance s Johnnym nebo s Takemurou?). Ale ano, na papíře každopádně inkluzi máme, takže si můžeme odškrtnout fajfku a připsat bludišťáky a hlavní herní základna zároveň nebude hru bojkotovat. Z té dlouhé, explicitní, nepřeskočitelné scény v hlavním ději, kdy si to Johnny rozdává s Rogue z pohledu první osoby, jsem mimochodem měla taky obrovskou radost.

Co se samotného hraní týče, herní náplň lze prakticky rozdělit na tři body - sledování cutscenes/rozhovorů, ježdění autem po městě a zabíjení nepřátel, kde všechny tři složky velmi rychle omrzí. Opět je krásné mít na papíře možnost zabíjet generické nepřátele na tisíc způsobů, což ale nemění nic na tom, že to zároveň znamená, že musím kvůli tomu zabíjet tisíce vln generických nepřátel a pokud si vyberu jeden způsob jejich likvidace, už si pak můžu vybrat leda jestli použít pistolku A nebo pistolku B. Je krásné mít na papíře bombastické, obrovské cyberpunkové město s mnoha krásnými zákoutími k prozkoumání, ale to by nesmělo být absolutně mrtvé - žádné interakce s prostředím nebo obyvateli, žádné minihry ani vedlejší aktivity, pouze další zabíjení tun generických nepřátel. Přehlcení informacemi, kde na každý sebemenší prd musí být sáhodlouhý tutorial, inventář zasraný zcela nepotřebným bordelem, nudné hackování, nekonečné braindance pasáže, technické problémy a četné bugy v průběhu hraní už jsou pak jen takové třešničky na dortu.

Mohl by to všechno tedy zachránit aspoň kvalitně napsaný příběh, říkáte si. Ano, mohl. Ale to by v něm musely být postavy, na kterých by mi aspoň trochu záleželo, místo zástupu sebestředných hovad a nafukovacích panen, kde největší prostor dostávají ty nejhorší. Odporného slizouna Johnnyho, který má být obdivovaný bourák s tvrďáckýma hláškama a bohémským životem, bych ještě nějak snesla a v průběhu hry jsem si na něj aspoň zvykla, ale takovou každých pět minut prdel do kamery roztahující Panam s povahou rozmazleného dítěte, kterému sebrali hračky, jsem se musela několikrát pokusit střelit do zad, bohužel bez výsledku. Mnohem radši bych trávila čas třeba s takovým Viktorem, ale protože vše je pevně nalajnované, měla jsem smůlu. Prakticky jediné, co mě tak napadá k pochválení, jsou docela zajímavé vedlejší úkoly, např. ta s ukřižováním vězně, ale ani ty mi zbytek nezachrání.

Moc pěkná, charismatická hra, po stránce audiovizuálu, příběhu, postav i hratelnosti. Všechno to ale bohužel kazí přehnaně dlouhá herní doba (cca 25 hodin - úplně by stačilo 10), neboť úkolem je sice pokořit pět soutěží, ale zhruba po druhé z nich už vám hra nenabídne žádný nový obsah pro zpestření, takže se pak velmi rychle dostaví stereotyp.

Promrhaný potenciál. Děj, postavy i zasazení jsou sice fajn (vůbec celý systém a estetika pekla je to hlavní, co tento kousek táhne), ale všechno to úspěšně zabíjí hratelnost. Linearita sama o sobě by ještě asi tolik nevadila, ale co je moc, to je moc. Suché odklikávání (z velké části nezáživných) dialogů a prosté chození z bodu A do bodu B bez jakékoliv volnosti prostě zábavné není a těch pár vtipů ani celkový nádech ironie to nezachrání. Ve výsledku tento pekelný výlet není vyloženě špatným zážitkem, ale možná by bylo vhodnější zvolit jinou formu vyprávění, např. komiks nebo seriál.

Naprosto unikátní herní zážitek, po stránce příběhu, postav, hratelnosti i audivizuálního zpracování. Ale úplně ze všeho nejvíc se mi líbila celková imerze. V této hře totiž nic nedostanete zadarmo a nic nelze jen tak halabala odbýt nebo obejít. Kde by jiná hra hodila cutscene, tady vás žádá o asistenci, což se v dnešní době už opravdu moc nevidí. Stejně tak je osvěžující nebýt žádný polobůh, který si může dělat co chce kde chce s kým chce bez jakýchkoliv následků a vaše rozhodnutí a styl hraní tak ovlivňují nejen konec, ale i samotný průběh děje a jen ještě víc přidávají k celkovému pocitu realističnosti (dokonce i takový fast travel není žádný teleport, ale čistá jízda na koni).

Příběh plný zvratů, emocí a sekvencí, ze kterých vám běhá mráz po zádech, a za který by se nemusel stydět žádný film nebo seriál, snad ani netřeba komentovat. A řeknu vám, poslední šestá syrová kapitola, absolutně převracející pohled na předchozí dění, kterou jsem prakticky celou projela se slzami na krajíčku i za krajíčkem, je kapitola sama pro sebe, a kdybych už předtím neměla 100% hodnocení, tak jej za ni zvednu. Všemu dopomáhají postavy, kterých je vám sice představeno tolik, že je od sebe na začátku ani nerozeznáte, ale všechny jsou tak kvalitně a lidsky napsané, že si k nim velmi rychle vybudujete vztah (Arthura si nejde nezamilovat) a budou pro vás jako rodina. Jejich vzájemné interakce v campu se pak řadí k výčtu toho nejlepšího, co tato hra může nabídnout.

Určitě je potřeba také zmínit neuvěřitelně živý svět a nepřeberné množství zábavných vedlejších aktivit, jež vás přímo lákají projít si každé zákoutí. A upřímně ani po těch současných 84 hodinách hraní mě nepřestalo bavit i jen tak si jezdit divočinou, nasávat atmosféru a kochat se (výlet do hor je nepopsatelná nádhera).

Asi nejčistější 100% hodnocení, které jsem kdy v životě něčemu dala.

The Cat Lady to pravda není, ale za zahrání to stojí, minimálně pro fanoušky předchozí hry. Tedy za předpokladu, že zvládnete hustou, depresivní atmosféru a máte silný žaludek. Haluškoidní příběh mi každopádně v přímém porovnání přišel o něco slabší a stejně tak mi nepřirostly k srdci ani poměrně ploché postavy. Ale co by člověk za ty krátké 3 hodiny hraní mohl chtít. A teď si budu muset dát něco veselejšího.

Krátká, pohádková hříčka, u které na rozdíl od jiných skákaček nehrozí frustrace (teda kromě světlušek) ani rage quit. Moc pěkný vizuál, soundtrack a vůbec samotný nápad s ovládáním ročních období ale nedokáží zachránit ne moc zajímavou hratelnost, opakující se hádanky a hlavně nepřehlednost, co se lokací týče. Hra je ale naštěstí dostatečně krátká na to, aby se dostavila vyložená nuda. Pro děti určitě super volba, dospělým to dech nevyrazí.

Chtěli jste někdy prožít den v životě rockové hvězdy? Tak po této hře už to možná tolik chtít nebudete.
Aneb: Óda na to jak je těžké vyjít schody, když si dáte pár barevných pilulí.

Co se hratelnosti týče, skoro bych mohla okopírovat svůj komentář k prvnímu DLC, protože se opět jedná o lineární koridorovku, opět je to zážitek velmi vtipný a surrealistický a hlavní hrdina je opět strašné střevo. Tentokrát ale teprve nastanou ty pravé nefalšované herní halušky, pro které já mám vždycky slabost. Třešničkou na dortu je kytara jako zbraň, protože to byl nápad opravdu boží a upřímně mě bavilo i jen tak stát a brnkat si sama pro sebe (hlavně "Cheer Up" je v akustické verzi moc krásné). Plusoví bludišťáci i za skvělý konečný song.

Prakticky úplně jiná hra. Pryč jsou survival, open world i RPG prvky. Tentokrát se jedná o pouhou lineární koridorovku, ovšem aspoň s nově přidanými hračičkami pro osvěžení. Taktéž zesílil humor (nejednou jsem se smála i nahlas) a obtížnost (jak vám dojdou lékarničky, tak jste v řiti, protože nové si nevyrobíte) a celkově je to pak takový krátký, dvouhodinový výlet do bizarna. Co byste taky s těmi dvěma prudce inteligentními jedinci jako protagonisty mohli čekat jiného.

Žádný tutorial, žádný návod, žádné vysvětlení čehokoliv. Poraď si jak umíš. Takže nezbývá nic jiného než zvolit metodu pokus-omyl, několikrát celou kolonii rozjet od začátku a hodně googlit. Ono je totiž sice super, že vám každou chvíli vyskočí tabulka, že nemůžete něco postavit nebo že vám v některé stanici chybí suroviny, protože třeba zrovna neumíte vyrobit plast, ale jak ho vyrobíte nebo kde na něj vezmete olej, to už by asi bylo moc informací. Nicméně, podaří-li se vám počáteční frustraci prolomit, změní se tato hra v nekonečnou a hlavně těžce návykovou zábavu (takový ten typ hraní - "ještě udělám tady tu jednu malou věc a pak to vypnu a půjdu spát"), protože je tady pořád co prozkoumávat, stavět, rozšiřovat, vylepšovat a měnit a za rohem vždycky číhá nějaká krize, kterou je potřeba řešit. Určitě musím vyzdvihnout i krásnou animaci (jak samotný styl kresby, tak detaily jako pohyb postav) a velkou variabilitu co se samotného hraní týče (generátor map, různé druhy asteroidů...).

Nemůžu říct, že by We Happy Few byla vyloženě špatná hra, ale nemůžu ani říct, že by to byla hra vyloženě dobrá. Jediné, co můžu říct s klidem je, že je to hra zvláštní. Být zároveň adventura, walking simulator, akce, stealth, RPG, open world a survival zní možná hezky na papíře, ale v reálu vám z toho vyleze leda tak jeden velký chaos. Tato hra je totiž tak nějak všechno tohle a zároveň nic, jako by si tvůrci jednotlivé koncepty okamžitě rozmysleli a vykašlali se na jejich dotažení. Takže ve výsledku sledujete velice lineární dějové linky, do toho se neustálé mlátíte s nepřáteli nebo se jim snažíte vyhnout a přitom ztrácíte čas běháním sem a tam po obří, ale prakticky mrtvé, neinteraktivní mapě, kde narazíte leda tak na pár kraťoučkých a zbytečných vedlejších questů a hlavně a především sbíráte harampádí, které z drtivé většiny nakonec ani nijak nepoužijete. A aby toho nebylo málo, všemu ještě podkopává nohy i fakt, že ze všech tří hratelných postav začínáte zrovna s tou nejhorší. Protože Arthur je OP suchar s nudným, natahovaným příběhem, který se ještě strašně divně větví a jednotlivé linky plynou zcela do ztracena. Na boj slabá, ale na stealth skvělá chemička Sally i její přesný opak, sprostý voják Ollie s cukrovkou, jsou postavy mnohem, mnohem zajímavější, jak příběhově, tak hratelnostně a teprve až za ně mě hra konečně začala bavit (cca po 10 hodinách hraní, což je, nezlobte se, dost špatné). Co se mi dál líbilo byl všudypřítomný (a často černý) humor, scény s hudbou (vůbec soundtrack) a lokace/svět.

Tak nějak se nemůžu zbavit dojmu, že tento kousek měl prostě na víc. Snad budou DLC lepší.

Nová zvířátka jsou moc hezká (kdo by neměl rád tučňáky nebo vydry) a stejně tak jsou pěkné nové doplňky, což ale nemění nic na tom, že je toto DLC stejně jako všechny ostatní jen a pouze dojná kráva. Nově přidaného je totiž žalostně málo (o nepoměru cena/obsah nemluvě), ale zklamaná jsem i ze scénáře a to hned z několika důvodů - je jen jeden, je na čas, je bez příběhu a vůbec se nezaměřuje na nově přidaný obsah. Takže místo toho, abyste se díky němu seznámili s tím, co bylo přidáno, dostanete jen pár naprosto generických úkolů a ještě musíte jakoukoliv péči nebo krásu obětovat na úkor rychlosti.

Když jsem byla malá, patřili první Zoo Tycoon společně s prvními (a později druhými) Simíky k mým nejmilovanějším srdcovkám, u kterých jsem dokázala zabít stovky hodin. Žel, mezitím už jsem vyrostla a tyto typy bezcílných her mě úplně přestaly bavit. Planet Zoo nabízí ale naštěstí i kampaň, a to docela dost dlouhou a výživnou (na těžkou obtížnost na všechny zlaté medaile mi zabrala okolo 60 hodin) a tak jsem se i já mohla vydat na lehký výlet do nostalgie. Klady snad ani netřeba zmiňovat. Nádherná grafika, roztomilé zvířátka, absolutní relax. Úplně ideální na to, když člověk přijde večer domů polomrtvý z práce. Nejvíc jsem oceňovala, že se každá mise snaží zaměřit na něco jiného (zvířata, návštěvníci, finance, ekologie...) a stejně tak se mění prostředí (i to, jestli začínáte na úplně prázdném plácku nebo už v zajeté zoo) a pokaždé je v nabídce jiné složení zvířat, takže se tak hra úspěšně vyhýbá rychlému stereotypu. Ze záporů je potom nutno zmínit četné bugy (celá hra mi několikrát i spadla), ale co mě štve úplně nejvíc jsou DLC. To mám jako opravdu platit 10€, abych si koupila jedno DLC se čtyřmi zvířaty, jenom abych měla tučňáky, kteří by 100% měli být součástí základní hry? To jako vážně??

Velmi krátká adventurka, která je na můj vkus až přehnaně umělecká a hlavně mě iritovala svou zmatečností, neb často jsem jenom zuřivě klikala kolem a vůbec nevěděla co dělat (což někomu možná vyhovuje, ale já to nejsem). Plusové body za originalitu, ale to je bohužel asi tak všechno.

Už je to přes 5 let co jsem hrála jedničku a letos konečně došlo i na dvojku. A ve výsledku musím říct, že mě pokračování bavilo o něco víc. Příběh je sice pravda horší a úplně odešla jakákoliv ucelenost, ale zase se zlepšila hratelnost a likvidovat lidi na tisíc způsobů je prostě sranda (teda, pardon, já jsem vlastně byla jen nevinný, hodný, přihlížející malý chlapeček, kolem kterého se úplně čistě náhodou děly nešťastné nehody), i když prakticky pořád děláte dokola to samé. Ale kdo by se nesmál takovému škaredém pádu po uklouznutí do výtahové šachty či úmrtí po zásahu fialovým dildem do prdele? Měla bych si někdy dát i třetí díl.

Každý rok tento kousek zařazuju do herní výzvy, každý rok ho nakonec nahradím něčím jiným. A tak mi vesele hnije v knihovně už několik let. A po čerstvém dohrání už mi tam bude hnít navždy, protože pochybuju, že ho ještě někdy v životě zapnu. Co k této perle vůbec říct? Je to hnusně na-animovaná, naprosto nesmyslná a nevtipná, zabugovaná nuda, kde hlavní náplň je zuřivé klikání všude kolem. Nějaký klad říkáte? Je to krátké.

Tak předně, přátelé, bratři, soudruzi, klamavá reklama. Tato hra se sice na první pohled může tvářit jako detektivka, ale samotným vyšetřováním strávíte možná tak 1/4 času. Drtivou (a tím myslím DRTIVOU) většinu času totiž strávíte diskutováním o politice ve městě plném extrémistů, kde každý má svůj názor a stanovisko, které musí za každou cenu obhájit v sáhodlouhých, květnatých dialozích, ať už je chcete poslouchat nebo ne. Nicméně každá z těchto postaviček je tak zajímavě a barvitě napsaná, že si člověk nemůže pomoct jim propadnout. Do toho přidejte emotivní, depresivně humorný příběh, krásné lokace (které přímo lákají projít si každé temné zákoutí), obří lore, dabing (obzvlášť vřeštící Cuno je fakt řízek), soundtrack, výše zmíněné vyšetřování plné zvratů a asi tak milion side-questů (kde člověk kolikrát opravdu neví, co má dělat dřív) a světe div se, ona je to zábava. Ovšem nejlepší na celé hře je bez diskuze příslušník módní i skutečné policie a hrdý člen homo-sexuálního podsvětí :D Lieutenant Kim Kitsuragi, bez kterého by celý můj zážitek byl poloviční. Protože konfrontace jeho suchého a vždy profesionální přístupu za každých okolností s hlavním hrdinou troskou, alkoholikem a pošukem, který nechce nic jiného než sbírat a vracet flašky, aby měl na speed, je už jen ze samotného principu k popukání.

Co ještě musím zmínit je, že tato hra má být údajně "choices matter", ale mě osobně přišlo, že choices spíš ne-matter (tedy kromě úplně finálního vyústění). Respektive některé úkoly mají víc možností řešení, ale konečný výsledek je stejný, a taky dost brzo pochopíte, že je mnohem lepší každý skill check ochcat načtením si savu než nekonečným vylepšováním, čímž se lehce ztrácí celkové kouzlo. Ani dialogy nemají prakticky žádné větvení a až na pár výjimek je vesměs musíte projít všechny. Ale možná zjistím při dalším průchodu hrou opak. Tentokrát jsem volila "nudnou" cestu inteligentního a empatického slabocha, ňoumy a správňáka, který se chce napravit, ale příště si dám to nejarogantnější, nejrasističtější, nejsexističtější hovado, jaké kdy spatřilo světlo světa. Jen tak, abych viděla, jaký je v tom rozdíl. A pak možná celý tento odstavec přepíšu. Nebo nechám.

Velice krátká a velice jednoduchá dětská adventurka, na které zaujme především celkový vzhled, kde se navzájem bije design postav (jedna půlka ve stylu rádoby anime, druhá půlka jako z pohádkové omalovánky). Příběh je vyloženě primitivní, stejně tak hratelnost, ale je to docela roztomilé a být malým dítětem, mohla bych být i nadšená.

Čekáte-li prosté CTRL+C CTRL+V původní hry, jste mimo. Tady zůstala jen naprostá kostra příběhu o "drožkáři", který ke štěstí i neštěstí přišel, a všechno ostatní je jiné, ať už se to týká děje, postav, hratelnosti, dialogů, hlášek či soundtracku. A ačkoliv se člověk často chtě nechtě neubrání srovnání, snažila jsem se k remaku přistupovat s čistou hlavou, jako by se jednalo o úplně novou hru. V komentáři mi ovšem lehké srovnání dovolte.

Co se mi líbilo?
- Audiovizuál (samozřejmě)
- Příběh (pořád velmi solidní)
- Postavy (Sára už není jen ta nafukovací panna na jednu misi/noc, Frank už není ten hodný strýček, který je tam dohromady 5 minut, aby rozdával otcovské rady, takový Salvator ... je hroznej vocas a dokonce i ten parchant Carlo dostal víc prostoru)
- Provázaní na zbytek série (logicky)
- Nové lokace (velice mě potěšilo už jen třeba to, že jdete s Pauliem a Samem vybírat výkupné namísto čekání v autě)
- Nastavení obtížnosti (hallelujah)
- Humor (hlášky jsou sice úplně jiné, logicky kvůli překladu, ale stejně jsem se dobře nasmála a Paulie pořád perlí)
- Dabing (hlavní trio původních českých dabérů)

Co se mi nelíbilo?
- Přestřelky. Všude přestřelky. V každé misi na vás naběhne půlka města, ať už jsou to gangsteři nebo policajti a musíte se s nimi mlít, ať už to do děje sedí či nesedí. A i když se třeba nějaká mise na začátku tváří jako stealth (např. vila nebo vězení), vždycky nakonec dojde na obří krveprolití, což ve výsledku znamená, že zhruba tak od půlky se začne dostavovat celkem brutální hratelnostní stereotyp a ve druhé části už jsem se místy i nudila.
- Cutcény. Kvůli každému prdu musí být cuscéna. Potřebují si postavy vyměnit dvě věty? Cutscéna. Má k vám někdo nastoupit do auta? Cutscéna. Ano, tohle je obecně problém dnešních her, ale občas to pak působí, že ani nehrajete hru, ale jen se díváte na film.
- Občasné nelogické chování postav. Třeba Tommy je už od začátku krvežíznivý zabiják kosící nepřátele zleva zprava, takže jeho váhání o zastřelení borce v autě v "Radši si zvykej" pak nepůsobí přirozené. A nového Sama upřímně nechápu vůbec (v původní hře byl odtažitý a mlčenlivý, tady je z něho kecka, která vás prosí, ať mu nezabíjíte prostitutku, aby vám ji na konci předhodil jako vaši vlastní slabost??)
- Dementní policie. Máte 5 hvězdiček sledování, zahnete za roh a vysílačka vyhlásí "ztratili jsme ho, konec pronásledování" a je to. Vůbec je těch policajtů ve hře nějak moc. Opravdu by na poslali na jednoho snipera 50 policejních vozů?
- Epilog. To je kapitola sama pro sebe. Na jednu stranu chápu, o co se tvůrci snažili, ale kruh se neuzavřel zcela tak zdařile a hladce. Ten původní cynický konec byl prostě příliš ikonický na to, aby ho změnili a pronést mi takový proslov můj otec na mé svatbě, tak ho vydědím..
- Další drobnosti, jako třeba rádio, které prakticky vždycky hraje nekonečně dlouhé zprávy namísto hudby.

Sečteno, podtrženo, na začátku se mi to líbilo hodně, potom nadšení pomalu začalo vyprchávat a dohrávala jsem to už jen s hořkostí v puse. Třeba to napodruhé bude lepší.

Krátká, jednoduchá, ukecaná adventurka, jejíž herní náplň spočívá především ve výběru dialogů, které ale jedou tak vysokým tempem, že jsem si kolikrát nestihla přečíst ani všechny možnosti, natožpak se rozhodnout (a to jsem rychlý čtenář). Stejně tak mi nepřišlo zrovna dvakrát vhodné ovládání, především hračičky s rádiem a velice pomalá chůze, ale hra je naštěstí tak krátká, že mi to vyloženě pít krev nezačalo. Příběh o partičce kamarádů, kteří místo slibované ožíračky na pláži přivolali Satana, možná moc originální není, ale nakonec se mi docela líbil a vzhledem k vysoké variabilitě jeho vyústění si ho ráda dám někdy znovu. Stejně tak se mi líbily postavy a jejich propletené vztahy, které i na tak malý prostor, který dostaly, působily velmi realisticky.

S herními legendami to je vždycky těžké. Protože hry nejsou jako filmy nebo knížky. Hry stárnou. A to strašně rychle. Co bylo v době vydání pecka, může být za pár let naprosto nehratelné a klíčovým faktorem zpravidla zůstává doba, ve které jste danou hru hráli. A musím se přiznat, že jsem se před zapnutím této legendy jejího 13-letého stáří docela bála.

Co mě už na začátku zaujalo byl nádherný soundtrack a i na rok léta páně 2020 pořád solidně vypadající grafika. Do toho se přidal zajímavý příběh i spousta pestrých postav a lokací, skvěle napsané dialogy (a hlavně fakt, že člověk má čas si rozmyslet, co odpoví, a tu danou odpověď skutečně řekne tak, jak byla formulována, Witchere), super dabing, volba a úprava vzhledu hlavní postavy a její historie... Prostě příjemné překvapení. Jenomže počáteční nadšení docela rychle vychladlo s příchodem nudných side-questů, nekonečných jízd výtahem na každém kroku, absolutně (ale ABSOLUTNĚ) zabitým "prozkoumáváním" planet, kde každá je úplně na vlas stejná s úplně na vlas stejnou náplní průzkumu (když letíte na čtvrtou planetu a po třetí prohledáváte ten samý důl, tak už to fakt sranda není) a toho úplně největšího zla, ze kterého mám noční můry - pořád té jedné stejné debilní minihry pořád a pořád a pořád dokola. Ve výsledku se u mě díky těmto "drobným, ale vytrvalým" záporům dostavilo až znechucení a těch krátkých 16 hodin herní doby jsem roztahovala téměř 5 měsíců, až jsem se konečně násilím dokopala zatnout zuby a dokončit ji. Ale svým způsobem je to moje chyba, protože jsem se měla vykašlat na všechno kolem a hrát jen hlavní příběh (a neprohledávat krabice), který i přes těžce repetetivní herní náplň zůstal nakonec vlastně docela fajn. Jo a ještě dodatek - přeskakování dialogů mezerníkem taky nebylo zrovna dvakrát šikovné, protože se mi často stávalo, že jsem ho zmáčkla zrovna v momentě, kdy postava v titulkách domluvila (i když zvuk pořád jel) a omylem jsem odklikla nevybranou odpověď.

Doufám, že pokračování bude lepší, aspoň teda co se hratelnosti týče.

Klíčem k této hře je přistoupit na pravidla, které stanoví už první kapitola. Tedy, že se bude jednat o walking simulator a nikoliv o plnohodnotnou adventuru nebo snad dokonce RPG. Pokud se vám to podaří, máte vyhráno. Z počátku je sice nastoleno pomalejší tempo, ale už od prvních momentů na vás dýchne neskutečně hutná, pochmurná atmosféra, která vydrží po celou dobu a pro mě byla největším kladem. I děj a postavy se mi líbili a určitě bych vyzdvihla "slabosti" hlavního hrdiny, protože jednak klaustrofobie či úzkosti se u herních protagonistů terminátorů z pravidla neobjevují a jednak o to víc umocňují celkový dojem propadu do šílenství, který je kapitola sama o sobě. Když totiž halušky začnou nabírat na obrátkách, je to fakt jízda. Celková hratelnost je pravda velice lineární, ale aspoň odpadá ztrácení se na obřích lokacích a potěšilo mě i více možností řešení různých problémů. A ještě je fajn, že se hra velice často ukládá kdykoliv učiníte jakékoliv rozhodnutí, které tak nelze vzít zpět, a které vás posouvají k více možným koncům. Co se mi naopak moc nelíbilo byly už zase levné lekačky (příšeru v galerii ještě beru, protože tam jsem aspoň věděla, že někde za rohem bude, ale když na mě z ničeho nic vyskočila ze tmy v nemocnici, tak jsem jí dobrý den fakt neřekla) a stealth pasáže mi taky daly docela zabrat.

Jedna z legend našich luhů a hájů, kterou jsem dohrála tolikrát, že i když už je to nějaký ten pátek (naposledy někdy tak na základce), prakticky celou jsem si ji pořád pamatovala a za celou dobu jsem se zasekla jen jednou (hold nejsem zvyklá prohrabávat v metru popelnice). Příběh je velice jednoduchý, stejně jako animace, ale o ně tu ani tak nejde. Hlavním tahákem je totiž humor a stejně tak je super soundtrack. Ještě by asi bylo dobré zmínit, že v dnešní politicky korektní době už by tento kousek neprošel, ale na druhou stranu, která hra může říct, že má tak diverzní obsazení?

A jaké jsem si odnesla poučení? Semtex se vždycky hodí.