Bez mučení přiznávám, že tento kousek jsem měla rozehraný asi měsíc s tím, že jsem si občas zahrála nějakou tu route, ne protože by mě to nějak extra bavilo (i když místy je to fakt vtipné), ale jen abych dostala všechny achievementy. A dobře jsem udělala. Jak se totiž ukázalo, toto je jedna z těch her, které musíte dohrát celé (tzn všechny konce) a pak se vám odemkne konec pravý. A ten přátelé stojí za to. Jednak je mnohem delší než jednotlivé předchozí průchody hrou a jednak všechna legrace jde najednou stranou. Z ničeho nic se na vás vyvalí tolik opravdového, promyšleného příběhu a hlavně EMOCÍ, že se nebudete stačit divit. Ze zpětného pohledu tak všechno co se stalo předtím působí jen jako takové seznámení s postavami a až v pravém konci všechno to bezvýznamné, hloupoučké nic dostává smysl a sváže se dohromady.
Starletka
8889
Komentáře
D4: Dark Dreams Don't Die: Season One
Tato hra je takové jedno velké WTF. Příběh, postavy, průběh vyšetřování i situace, do kterých se dostanete, jsou jedno absurdnější než druhé a upřímně jsem se místy fakt nechytala. Zato jsem se ale kolikrát opravdu ze srdce nasmála a to bych viděla asi jako největší klad. Pokoušet se tento kousek pochopit totiž opravdu nemá cenu, takže nejlepší je nad tím moc nepřemýšlet a prostě se jen bavit.
Hratelnost je vskutku originální. Sice ze začátku je to docela boj, ale brzo se naučíte reagovat automaticky. A hlavně (narozdíl od všech ostatních her) quick time eventy jsou tady naprosto geniální (jenom je celkem náročné zároveň sledovat co dělají postavy, co máte dělat vy a jaký pohyb přijde dál). Audiovizuál se mi taky moc líbil (skvělý soundtrack), i když občas se objevil nějaký ten problém technického rázu, ale to mi naštěstí kompenzoval hlavní hrdina, do kterého jsem se zamilovala hned v prvním záběru. :D
S délkou hry je to takové složitější. Pokud jedete vyloženě jen podle hlavní příběhové linie, dá se to v klidu zvládnout za nějaké 2-3 hodinky. Ale pokud všechno prozkoumáváte, s každým se bavíte a plníte úkoly a achievementy, najednou se vám herní doba protáhne ani nevíte jak a jako bonus se vám také můžou vyplnit některé mezery v příběhu.
Hratelnost je vskutku originální. Sice ze začátku je to docela boj, ale brzo se naučíte reagovat automaticky. A hlavně (narozdíl od všech ostatních her) quick time eventy jsou tady naprosto geniální (jenom je celkem náročné zároveň sledovat co dělají postavy, co máte dělat vy a jaký pohyb přijde dál). Audiovizuál se mi taky moc líbil (skvělý soundtrack), i když občas se objevil nějaký ten problém technického rázu, ale to mi naštěstí kompenzoval hlavní hrdina, do kterého jsem se zamilovala hned v prvním záběru. :D
S délkou hry je to takové složitější. Pokud jedete vyloženě jen podle hlavní příběhové linie, dá se to v klidu zvládnout za nějaké 2-3 hodinky. Ale pokud všechno prozkoumáváte, s každým se bavíte a plníte úkoly a achievementy, najednou se vám herní doba protáhne ani nevíte jak a jako bonus se vám také můžou vyplnit některé mezery v příběhu.
Pro: FIGHT V LETADLE, HUMOR, originalita, postavy, soundtrack, hratelnost, grafika
Proti: není pokračování
Life is Strange - Episode 5: Polarized
Původně jsem komentář ani nechtěla psát, protože, upřímně, ať už napíšu cokoliv, nejsou slova, kterými bych zážitek z této hru mohla dostatečně popsat. Tento kousek je prostě jeden z těch, které si sami musíte zažít na vlastní kůži. A že to teda je jízda.
Velice mě překvapila hratelnost. Čekala jsem něco ve stylu hodinová ukázka a pak zmáčkni jednou tlačítko a zase se hodinu na něco dívej, ale tady je podíl interaktivity opravdu velký a hráče čeká množství opravdu těžkých, morálních rozhodnutí. Kromě nepopsatelného emocionálního příběhu a neustále houstnoucí atmosféry mě zaujala také audiovizuální stránka. Už dlouho jsem neslyšela tak skvělý, dokonale dokreslující soundtrack (ze Spanish Sahara mám husí kůži i na po sté). Rozhodně pochválit musím také propracované postavy a dabing (scéna s nalezením Rachel je neskutečná)!
Prakticky jediné co mi trochu pokazilo celkový dojem byl konec. (Zahození všech rozhodnutí a výběr z pouhých dvou možností byla hodně velká podpásovka. I když na druhou stranu to asi jinak nešlo. Pro mě osobně nebyl výběr nijak těžký. Po všech těch sračkách, kterýma jsme si prošli, je Chloe prostě jasná volba. A když už jsme u toho tak druhý konec s jejím obětováním je naprosto, ale naprosto debilní a nelogický. Za všechny argumenty jmenujme ten nejočividnější - proč teda měla Max vůbec své schopnosti když je nemohla použít a všechno co se stalo bylo úplně k ničemu když po zastřelení Chloe ztratila vzpomínky až do pohřbu a nemohla tak nic změnit?)
A ještě soukromě pod čarou, jen tak mezi námi, mě u hraní opět nezklamal ani můj vnitřní psychopat (ve scéně z alternativní reality kdy Vás Chloe požádá o eutanazii vyhulením morfia na nejvyšší stupeň nebyla moje úplně první myšlenka jestli to udělám nebo ne jako normální člověk, ale že to pak musím rychle stáhnout zpátky, aby mě nepodezírali. :DD)
Velice mě překvapila hratelnost. Čekala jsem něco ve stylu hodinová ukázka a pak zmáčkni jednou tlačítko a zase se hodinu na něco dívej, ale tady je podíl interaktivity opravdu velký a hráče čeká množství opravdu těžkých, morálních rozhodnutí. Kromě nepopsatelného emocionálního příběhu a neustále houstnoucí atmosféry mě zaujala také audiovizuální stránka. Už dlouho jsem neslyšela tak skvělý, dokonale dokreslující soundtrack (ze Spanish Sahara mám husí kůži i na po sté). Rozhodně pochválit musím také propracované postavy a dabing (scéna s nalezením Rachel je neskutečná)!
Prakticky jediné co mi trochu pokazilo celkový dojem byl konec. (Zahození všech rozhodnutí a výběr z pouhých dvou možností byla hodně velká podpásovka. I když na druhou stranu to asi jinak nešlo. Pro mě osobně nebyl výběr nijak těžký. Po všech těch sračkách, kterýma jsme si prošli, je Chloe prostě jasná volba. A když už jsme u toho tak druhý konec s jejím obětováním je naprosto, ale naprosto debilní a nelogický. Za všechny argumenty jmenujme ten nejočividnější - proč teda měla Max vůbec své schopnosti když je nemohla použít a všechno co se stalo bylo úplně k ničemu když po zastřelení Chloe ztratila vzpomínky až do pohřbu a nemohla tak nic změnit?)
A ještě soukromě pod čarou, jen tak mezi námi, mě u hraní opět nezklamal ani můj vnitřní psychopat (ve scéně z alternativní reality kdy Vás Chloe požádá o eutanazii vyhulením morfia na nejvyšší stupeň nebyla moje úplně první myšlenka jestli to udělám nebo ne jako normální člověk, ale že to pak musím rychle stáhnout zpátky, aby mě nepodezírali. :DD)
Pro: příběh, emoce, postavy, dabing, soundtrack, hratelnost, svět
Deponia Doomsday
Čtvrtý výlet do Deponie není ani sequel ani prequel, ale tak nějak oboje a ještě spousta mezi tím. Po uzavřené triologii je to očividná reakce vývojářů na reakce hráčů na ne moc povedený konec, která vysvětluje proč to vlastně skončilo tak jak to skončilo a nemohlo to skončit jinak. Spoustu fanoušků to urazilo, protože ono je to svým způsobem takové jedno velké fuck you všem, kterým se konec nelíbil. Už jenom odstup tohoto volného pokračování je znatelný z každého detailu (chybí klasický tutorial, je tu jen jedna Huzzah song, nový parťák...), ale jinak je to víceméně typická Rufusovská šílenost plná absurdního humoru, kuriózních situací a ještě kurióznějších postaviček. Opět se tady v menší či větší míře mihne většina charakterů z předchozích dílů nebo se o nich aspoň mluví a pak je zde samozřejmě znovu nával postav zbrusu nových. Osobitá animace a hratelnost se taky neokouká. Ale celkově jde prostě poznat, že tato nástavba neměla původně vůbec vzniknout. A ani já nemůžu popřít, že se po čerstvém dohrání cítím tak nějak uraženě.
Pro: humor, animace, hratelnost, lokace, postavy, dabing
Proti: z pasáže na čas by se člověk zbláznil
Amnesia: Memories
Hergot to byla ale skvělá hra. Ne, počkejte, neodcházejte! Opravdu jsem se nezbláznila. Fakt byla!
Nejprve bych ráda zdůraznila, že celý otome/visual novel žánr vždycky šel tak nějak okolo mě a tak to nejspíš i nadále zůstane. Tento kousek jsem si pořídila čistě náhodou, jen protože měl na Steamu zrovna 90% slevu a tak se tato hra pro mě stala nejen výjimkou z pravidla, ale především obrovsky milým překvapením. Čím to?
Především (a to opravdu nemůžu dostatečně zdůraznit) tohle není prostoduchý dating simulator. Dokonce tady není ani žádná common route, kde byste si vybírali s kým budete randit. Romantické linie jsou právě naopak spíš jen takovým bonusem k ději a pokud vyloženě nejdete po good endingu, dá se většině scén vyhnout. Hra se skládá z 5 světů (příběhů), které mají ještě každý minimálně 4 konce (jeden jich má dokonce 9), a každý je naprosto unikátní a řeší úplně jinou zápletku. Ke kvalitnímu příběhu potřebujete i kvalitní, zajímavé postavy a o ty tady opravdu není nouze. Všechny charaktery jsou propracované a nejen hrdinčin, ale především VÁŠ vztah k nim se mění s každým odehraným herním dnem, se kterým postupně odkrýváte všechny jejich vrstvy a tajemství. Dále musím ještě vyzdvihnout úchvatné audiovizuální zpracování - ať už je to styl kreslení, CGs, design postav, dabing, soundtrack či opening s endingem. Prostě nádhera. Dohrání všech 5 dobrých, 5 normálních a 16 špatných konců mi zabralo něco kolem 26 hodin, takže i délka je dostatečná.
Tuto hru bych určitě doporučila každému, kdo si chce zkusit zahrát vizuální novelu, ať už jste dáma nebo džentlmen, protože ani já osobně bych nikdy nevěřila, že se mi něco takového bude líbit. A jestli mi nevěříte, stačí si přečíst komentáře na Steamu.
Nejprve bych ráda zdůraznila, že celý otome/visual novel žánr vždycky šel tak nějak okolo mě a tak to nejspíš i nadále zůstane. Tento kousek jsem si pořídila čistě náhodou, jen protože měl na Steamu zrovna 90% slevu a tak se tato hra pro mě stala nejen výjimkou z pravidla, ale především obrovsky milým překvapením. Čím to?
Především (a to opravdu nemůžu dostatečně zdůraznit) tohle není prostoduchý dating simulator. Dokonce tady není ani žádná common route, kde byste si vybírali s kým budete randit. Romantické linie jsou právě naopak spíš jen takovým bonusem k ději a pokud vyloženě nejdete po good endingu, dá se většině scén vyhnout. Hra se skládá z 5 světů (příběhů), které mají ještě každý minimálně 4 konce (jeden jich má dokonce 9), a každý je naprosto unikátní a řeší úplně jinou zápletku. Ke kvalitnímu příběhu potřebujete i kvalitní, zajímavé postavy a o ty tady opravdu není nouze. Všechny charaktery jsou propracované a nejen hrdinčin, ale především VÁŠ vztah k nim se mění s každým odehraným herním dnem, se kterým postupně odkrýváte všechny jejich vrstvy a tajemství. Dále musím ještě vyzdvihnout úchvatné audiovizuální zpracování - ať už je to styl kreslení, CGs, design postav, dabing, soundtrack či opening s endingem. Prostě nádhera. Dohrání všech 5 dobrých, 5 normálních a 16 špatných konců mi zabralo něco kolem 26 hodin, takže i délka je dostatečná.
Tuto hru bych určitě doporučila každému, kdo si chce zkusit zahrát vizuální novelu, ať už jste dáma nebo džentlmen, protože ani já osobně bych nikdy nevěřila, že se mi něco takového bude líbit. A jestli mi nevěříte, stačí si přečíst komentáře na Steamu.
Pro: ALL THE FEELS, PŘÍBĚH, POSTAVY, milion konců, audiovizuál, délka, originalita
Proti: pokračování nejsou a nejspíš ani nebudou přeložené :(
BioShock Infinite: Burial at Sea - Episode Two
Atmosférický začátek je přímo fenomenální, srovnatelný s první návštěvou Columbie, aneb zlepšení oproti nudné první epizodě o 500%. A navíc ještě hrajete za ELIZABETH! Osvěžení soubojového systému také příjemně překvapilo. Elizabeth není bijec Booker, takže stealth dává smysl i z tohoto hlediska. Musím se přiznat, že mi nervozitou kolikrát bušilo srdce jako zvon, obzvlášť když jsem nedopatřením šlápla na kus skla nebo do kaluže vody a všichni nepřátelé, kterým jsem se předtím zdařile vyhnula, se na mě začali sbíhat jako mouchy na med (o velkém souboji na konci bez jediného náboje a s prázdným ukazatelem salts radši nemluvě, opravdu nemám šajna jak jsem ho mohla přežít :D). Po nějaké době plížení ale u mě vznikly lehké obavy, že celá hra zase upadne do klasického stereotypu - probojuj se tam, vezmi to, probojuj se na druhou stranu, vezmi to, probojuj se... - což se mi v Rapture stalo už třikrát předtím. Tentokrát se tomu hra ale naštěstí vyhnula, protože je na to jednoduše moc krátká. No a pak samotný konec ... Nemůžu si pomoct, ale i když do sebe dějově všechno víceméně zapadá, přišlo mi, že tam tvůrci prostě jenom na sílu nacpali další komplikace, jenom aby se mohli poplácat po rameni jak zase jednou všechny přechytračili strašným mindfuckem aniž to bylo vůbec potřeba, protože všechny díly byly zdárně ukončeny a nebylo nutné je znovu rozpitvávat.
Pro: ELIZABETH, atmosféra, stealth, obtížnost, grafika
Proti: většina soubojů opět naprosto zbytečná
Undertale
98% rating na Steamu? Už to samo si zaslouží pozornost. Mě osobně každopádně zlomila až přívalová vlna popularity na Tumblr, kde momentálně nikdo nemluví o ničem jiném. Po dohrání nemůžu říct, že bych výsledkem byla vyloženě odvařená, ale hraní jsem si každopádně užila.
V prvé řadě musím rozhodně pochválit svět, který je plný různorodých zákoutí s všemožnými příšerkami, s tím, že každá má svoje vlastní útoky i osobnost (bone brothers Papyrus a Sans vedou na celé čáře). Druhým velkým tahounem byl pro mě humor. Většinou se ho objevuje hodně na jednom místě a některé samotné scény jsou tak opravdu k popukání (za všechny jmenujme nezapomenutelné rande s Papyrusem), ale hra je celkově protkaná drobnými vtípky, narážkami a slovními hříčkami. Taky můžu pochválit skvělý soundtrack, který se hned tak neoposlouchá (hlavní znělku z hlavy jen tak nedostanu). Sem tam se najdou i nějaké ty hádanky a puzzly a až na občasné zádrhely s bojem hra celkově příjemně rychle ubíhá. (Plus na dojemném konci je ještě pěkná pointa :) )
Hůř je na tom bojový systém. Jednak je obzvlášť ze začátku hrozně zmatený, jednak není zrovna nejlehčí, takže v pozdější části hraní musíte mít opravdu nervy ze železa a nevyčerpatelnou trpělivost. Nicméně velmi originálním prvkem je výběr mezi útokem a mírovou cestou (i když bojem si musíte projít tak či onak).
Hra je poměrně krátká. Podařilo se mi ji zdolat za nějakých necelých 6 hodin, což je docela málo, na to že jsem prozkoumávala všechna zákoutí, bavila se s každým koho jsem potkala a umřela víckrát něž jsem veřejně ochotná přiznat. Ale údajně je zde víc konců, podle toho koho zabijete a koho necháte naživu, tudíž si hra přímo žádá o několikero rozehrání.
V prvé řadě musím rozhodně pochválit svět, který je plný různorodých zákoutí s všemožnými příšerkami, s tím, že každá má svoje vlastní útoky i osobnost (bone brothers Papyrus a Sans vedou na celé čáře). Druhým velkým tahounem byl pro mě humor. Většinou se ho objevuje hodně na jednom místě a některé samotné scény jsou tak opravdu k popukání (za všechny jmenujme nezapomenutelné rande s Papyrusem), ale hra je celkově protkaná drobnými vtípky, narážkami a slovními hříčkami. Taky můžu pochválit skvělý soundtrack, který se hned tak neoposlouchá (hlavní znělku z hlavy jen tak nedostanu). Sem tam se najdou i nějaké ty hádanky a puzzly a až na občasné zádrhely s bojem hra celkově příjemně rychle ubíhá. (Plus na dojemném konci je ještě pěkná pointa :) )
Hůř je na tom bojový systém. Jednak je obzvlášť ze začátku hrozně zmatený, jednak není zrovna nejlehčí, takže v pozdější části hraní musíte mít opravdu nervy ze železa a nevyčerpatelnou trpělivost. Nicméně velmi originálním prvkem je výběr mezi útokem a mírovou cestou (i když bojem si musíte projít tak či onak).
Hra je poměrně krátká. Podařilo se mi ji zdolat za nějakých necelých 6 hodin, což je docela málo, na to že jsem prozkoumávala všechna zákoutí, bavila se s každým koho jsem potkala a umřela víckrát něž jsem veřejně ochotná přiznat. Ale údajně je zde víc konců, podle toho koho zabijete a koho necháte naživu, tudíž si hra přímo žádá o několikero rozehrání.
Pro: svět, humor, postavy, soundtrack
Proti: občas fakt těžké
The Stanley Parable
OH, DID U GET THE BROOM CLOSET ENDING? THEB ROOM CLOSET ENDING WAS MY FAVRITE!1 XD
Valiant Hearts: The Great War
Upřímně ... málokdy se mi stává, že bych se u hraní rozbrečela (dívám se na tebe, Brothers), ale tady jsem měla na krajíčku prakticky celou dobu; o konci radši nemluvě. Najdou se pravda i oddechové až vtipné pasáže (řízení taxíku v Pařížské dopravě), ale ty jenom umocňují mrazení v zádech z scén následujících. K atmosféře napomáhá i přenádherný, emocionální soundtrack a spousta historických faktů a zajímavostí prokládajících celou hru. I komiksově laděná animace se mi moc líbila. Herní náplň už je na tom ale pravda hůř, neboť děláte prakticky pořád to samé dokola - přijdi, seber to, hoď to, dej povel psovi, zatáhni za páku ... - což po čase může začít být docela únavné. Ale hra je příliš krátká na to, aby hratelnost začala přímo nudit.
Pro: EMOCE, originalita, příběh, atmosféra, soundtrack, animace, postavy, fakta
Proti: repetitivní hratelnost
Saints Row IV
V přímém porovnání s trojkou čtvrté pokračování v mnoha ohledech pokulhává a v mnoha je zase daleko lepší.
Tak třeba nejlepší nová vychytávka jsou rozhodně superschopnosti, tedy konkrétně super-rychlost a super-skákání, díky kterým je pohyb po mapě neskutečně rychlý a pohodlný. Taky rozdělení misí je přehlednější a plnění loyality a mini-misí pro jednotlivé postavy nabízí daleko větší komunikaci s nimi. Příběh je znovu originální a naprosto šílený a zase jsem se opravdu ze srdce nasmála. (Nejlepší část celé hry je jednoznačně Nytefall, tedy Loyalty Mission Matta Millera.) Skvělý je i soundtrack (What is Love budu mít v hlavě ještě týden).
Na druhou stranu je ale hlavní příběhová linie poměrně krátká. A ani většina miniher mě zrovna moc nebavila, natožpak abych přišla na způsob jak je všechny dohrát na zlatou medaili. Taky co se postav týče, docela mě mrzela absence některých starých známých (Josh Birk, Oleg, Viola...), neboť z těch nových mě zaujali jen Asha a CID.
Nemůžu říct, že by se mi čtverka líbila víc nebo míň než trojka. Prostě obě jsou úplně jiné a každá má svoje lepší a slabší stránky. Ale přece jenom půjdu s hodnocením trochu níž.
Tak třeba nejlepší nová vychytávka jsou rozhodně superschopnosti, tedy konkrétně super-rychlost a super-skákání, díky kterým je pohyb po mapě neskutečně rychlý a pohodlný. Taky rozdělení misí je přehlednější a plnění loyality a mini-misí pro jednotlivé postavy nabízí daleko větší komunikaci s nimi. Příběh je znovu originální a naprosto šílený a zase jsem se opravdu ze srdce nasmála. (Nejlepší část celé hry je jednoznačně Nytefall, tedy Loyalty Mission Matta Millera.) Skvělý je i soundtrack (What is Love budu mít v hlavě ještě týden).
Na druhou stranu je ale hlavní příběhová linie poměrně krátká. A ani většina miniher mě zrovna moc nebavila, natožpak abych přišla na způsob jak je všechny dohrát na zlatou medaili. Taky co se postav týče, docela mě mrzela absence některých starých známých (Josh Birk, Oleg, Viola...), neboť z těch nových mě zaujali jen Asha a CID.
Nemůžu říct, že by se mi čtverka líbila víc nebo míň než trojka. Prostě obě jsou úplně jiné a každá má svoje lepší a slabší stránky. Ale přece jenom půjdu s hodnocením trochu níž.
Pro: originalita, humor, postavy, šílený příběh, soundtrack
Proti: krátká hlavní příběhová linie
BioShock
O BioShocku jsem toho slyšela opravdu hodně, ale nikdy jsem neměla v plánu ho sama hrát. Tedy až do chvíle kdy jsem se zlomila zahrát si Infinite, který mě zaujal příběhem i atmosférou, a tak jsem se rozhodla zkusit i první díl.
Hned na úvod jsem se zamilovala do Rapture. Dovolím si tvrdit, že je to snad nejlepší (nebo aspoň jedna z nejlepších) herních lokací vůbec a nemohla jsem se nabažit zkoumáním všech jeho zákoutí. Naopak mě mrzelo velmi rychlé vymizení strašidelné atmosféry. Neustálé vyskakování "bubáků" ze všech stran už po nějaké té hodině nabralo spíš opačný efekt. Ale je fakt, že příběhově tady věčné přestřelky nebijí do očí tak moc jako v Inifinite. Což mě přivádí k mojí největší výtce - k předvídatelnému příběhu. Těšila jsem se na nějaký pořádný zvrat, na konec, který by mě donutil přemýšlet, ale nic takového se bohužel nedostavilo. Ale abych jen nekritizovala, pochválit můžu ještě slušnou grafiku, hratelnost, dabing, soundtrack a originalitu.
Hned na úvod jsem se zamilovala do Rapture. Dovolím si tvrdit, že je to snad nejlepší (nebo aspoň jedna z nejlepších) herních lokací vůbec a nemohla jsem se nabažit zkoumáním všech jeho zákoutí. Naopak mě mrzelo velmi rychlé vymizení strašidelné atmosféry. Neustálé vyskakování "bubáků" ze všech stran už po nějaké té hodině nabralo spíš opačný efekt. Ale je fakt, že příběhově tady věčné přestřelky nebijí do očí tak moc jako v Inifinite. Což mě přivádí k mojí největší výtce - k předvídatelnému příběhu. Těšila jsem se na nějaký pořádný zvrat, na konec, který by mě donutil přemýšlet, ale nic takového se bohužel nedostavilo. Ale abych jen nekritizovala, pochválit můžu ještě slušnou grafiku, hratelnost, dabing, soundtrack a originalitu.
Pro: RAPTURE, originalita, grafika, hratelnost, dabing
Proti: monotónnost, předvídatelný příběh
L.A. Noire
Kdybych psala komentář na začátku hraní, napálím 100% a budu psát jen opěvné chorály. Jenže zhruba tak od půlky to už udělat nemůžu.
Začněme ale pozitivy: Tak především hra nabízí skvělou, originální hratelnost. L.A. Noire je snad nejpřesvědčivější, nerealističtější detektivní hra. Vyšetřování je propracované do nejmenších detailů, ať už je to při prohledávání místa činu či při zapeklitém vyslýchání svědků. Jediná chyba vás v několika případech dokonce může stát celý případ. Taky se mi moc líbila grafika, především mimika obličejů postav. No a třešničkou na dortu je dokonalý soundtrack, na kterém je založená celá hutná atmosféra hry.
Problém je ale v monotónnosti. Jakmile si uvědomíte, že vlastně pořád děláte to samé dokola, může se vám hraní až zprotivit. Přijet na místo činu, prohledat, pokecat si, přejet na jiné místo, prohledat, pokecat si, přejet na další místo ... Ať už je to u dopravy, vražd nebo u drog. Je sice pravda, že si to můžete proložit řadou "minipřípadů", ale i ty se po čase začnou opakovat. Příjemná změna přijde prakticky až u žhářství a tam si mě hra opět získala zpátky a tentokrát si mě udržela až do konce. Nepotěšily mě ani v drtivě většině strašně nesympatické postavy (s hlavním hrdinou Mirkem Dušínem v čele).
Začněme ale pozitivy: Tak především hra nabízí skvělou, originální hratelnost. L.A. Noire je snad nejpřesvědčivější, nerealističtější detektivní hra. Vyšetřování je propracované do nejmenších detailů, ať už je to při prohledávání místa činu či při zapeklitém vyslýchání svědků. Jediná chyba vás v několika případech dokonce může stát celý případ. Taky se mi moc líbila grafika, především mimika obličejů postav. No a třešničkou na dortu je dokonalý soundtrack, na kterém je založená celá hutná atmosféra hry.
Problém je ale v monotónnosti. Jakmile si uvědomíte, že vlastně pořád děláte to samé dokola, může se vám hraní až zprotivit. Přijet na místo činu, prohledat, pokecat si, přejet na jiné místo, prohledat, pokecat si, přejet na další místo ... Ať už je to u dopravy, vražd nebo u drog. Je sice pravda, že si to můžete proložit řadou "minipřípadů", ale i ty se po čase začnou opakovat. Příjemná změna přijde prakticky až u žhářství a tam si mě hra opět získala zpátky a tentokrát si mě udržela až do konce. Nepotěšily mě ani v drtivě většině strašně nesympatické postavy (s hlavním hrdinou Mirkem Dušínem v čele).
Pro: hratelnost, atmosféra, soundtrack, grafika, detailní detektivní práce
Proti: monotónnost, nesympatické postavy
BioShock Infinite
I já mám po dohrání docela rozpačité pocity, takže dokážu pochopit jak hráče, kteří tuto hru vychvalují do nebes, tak ty, kteří jí hází do odpadu.
Především by bylo dobré zdůraznit, že nejsem hráčem FPS. Pobíhání po monotónních lokacích a bezmyšlenkovité střílení do všeho co se mihne mě nedokáže zabavit na dlouho. A to bohužel ani tady, i když je tu pestrý výběr zbraní a celá škála speciálních schopnosti. Po určité době už se pro mě neustálé přestřelky staly spíš takovým nutným zlem, které jsem musela splnit, abych se posunula dál. A upřímně většina z nich se tam ani dějově vůbec nehodila. Na druhou stranu, kdybych tomuto žánru holdovala (jako spousta mých paralelních verzí), asi bych zase nadávala, že je tady moc "rušivých" cut-scenes, že nepřátelé jsou moc slabí, je jich málo etc. Mě (neb nejsem žádný Riviera Kid) obtížnost naprosto vyhovovala.
Všechno drží nad vodou příběh. Promyšlený, komplikovaný, originální příběh, který donutí člověka přemýšlet. Moc se mi líbil nápad jeho postupného skládání z malých kousků audio a videonahrávek, které ale většinou všechno ještě víc zamotaly; no a samotný konec a uzavření kruhu jsou kapitola sama pro sebe. Co se postav týče, kromě hlavního hrdiny a Elizabeth jsem si naprosto zamilovala náhodně se objevující "dvojčata", na které si rozhodně musím při opakovaném hraní dát větší pozor.
Ještě bych ráda pochválila nádherný soundtrack, dabing, grafiku, krásné lokace a vůbec nápad s létajícím městem a jeho provedení.
Především by bylo dobré zdůraznit, že nejsem hráčem FPS. Pobíhání po monotónních lokacích a bezmyšlenkovité střílení do všeho co se mihne mě nedokáže zabavit na dlouho. A to bohužel ani tady, i když je tu pestrý výběr zbraní a celá škála speciálních schopnosti. Po určité době už se pro mě neustálé přestřelky staly spíš takovým nutným zlem, které jsem musela splnit, abych se posunula dál. A upřímně většina z nich se tam ani dějově vůbec nehodila. Na druhou stranu, kdybych tomuto žánru holdovala (jako spousta mých paralelních verzí), asi bych zase nadávala, že je tady moc "rušivých" cut-scenes, že nepřátelé jsou moc slabí, je jich málo etc. Mě (neb nejsem žádný Riviera Kid) obtížnost naprosto vyhovovala.
Všechno drží nad vodou příběh. Promyšlený, komplikovaný, originální příběh, který donutí člověka přemýšlet. Moc se mi líbil nápad jeho postupného skládání z malých kousků audio a videonahrávek, které ale většinou všechno ještě víc zamotaly; no a samotný konec a uzavření kruhu jsou kapitola sama pro sebe. Co se postav týče, kromě hlavního hrdiny a Elizabeth jsem si naprosto zamilovala náhodně se objevující "dvojčata", na které si rozhodně musím při opakovaném hraní dát větší pozor.
Ještě bych ráda pochválila nádherný soundtrack, dabing, grafiku, krásné lokace a vůbec nápad s létajícím městem a jeho provedení.
Pro: příběh, postavy, soundtrack, dabing, grafika, lokace, originalita
Proti: monotónnost soubojů
Black Mirror III
Zatímco jednička je srdcovka, dvojka mě zklamala. K třetímu pokračování jsem proto přistupovala obezřetně a radši už neočekávala nic. Ale když na mě hned na začátku dýchla hutná, opravdu hororová atmosféra, moje naděje přece jen vzplály. Už žádné sáhodlouhé úvody, ale pěkně hned pořádný příběh. I Darren najednou působí daleko dospěleji a vyzráleji. Znovu se vrátily též všechny staré dobré lokace i většina postav. Potěšilo také oživení hratelnosti.
Není to pravda nepřekonatelná jednička, ale oproti dvojce kvalita raketově vzrostla a rozhodně se jedná o velmi zdařilé zakončení celé série.
Není to pravda nepřekonatelná jednička, ale oproti dvojce kvalita raketově vzrostla a rozhodně se jedná o velmi zdařilé zakončení celé série.
Pro: ATMOSFÉRA, příběh, hudba, grafika, hratelnost
Proti: lekačky
Black Mirror II
Jednička je srdcovka, trojka se mi taky líbila, ale dvojka? Zklamání. Možná je to pomalým začátkem nebo přehnaným koncem, ale nejspíš hlavně naprostou absencí hororové atmosféry. Taky český dabing je mnohem horší. Darren jako nový hlavní představitel mi vyloženě nevadil, ale k srdci mi nijak nepřirostl. Co mě naopak potěšilo, byl návrat do starých dobrých lokací, z nichž některé se za ta dlouhá léta dost změnily (nejvíc se mi líbil nápad udělat ze sanatoria "strašidelný" hotel), stejně jako návrat některých postav, ale to je asi tak všechno. Aspoň pak třetí pokračování si u mě napravilo reputaci.
Pro: nostalgie, lokace, soundtrack
Proti: chybí hororová atmosféra, nic moc příběh
Overclocked
Psychiatrická léčebna, sychravé počasí a mrazivý soundtrack tvoří skvělou atmosféru této dost podceňované adventury.
Příběh sleduje dvě časové linie. Vyšetřování probíhá originálním způsobem pomocí flashbacků od nejpozdějšího až k samotnému začátku a skládá tak minulost po kouscích jako puzzle. Zajímavá je ale i přítomnost, která vám hází pod nohy jednu překážku za druhou a stěžuje průběh vyslýchání. Moc se mi líbily také propracované postavy - hlavní hrdina alkoholik s rozpadajícím se manželstvím a problémy s temperamentem, pětice agresivních mladistvých pacientů bez vzpomínek, nepříjemný doktor a sestra, snaživý detektiv...
Hra pravda není moc těžká; jedná se spíš o takový interaktivní film, ale aspoň tak nehrozí větší zákysy a všechno plynule odsýpá.
Příběh sleduje dvě časové linie. Vyšetřování probíhá originálním způsobem pomocí flashbacků od nejpozdějšího až k samotnému začátku a skládá tak minulost po kouscích jako puzzle. Zajímavá je ale i přítomnost, která vám hází pod nohy jednu překážku za druhou a stěžuje průběh vyslýchání. Moc se mi líbily také propracované postavy - hlavní hrdina alkoholik s rozpadajícím se manželstvím a problémy s temperamentem, pětice agresivních mladistvých pacientů bez vzpomínek, nepříjemný doktor a sestra, snaživý detektiv...
Hra pravda není moc těžká; jedná se spíš o takový interaktivní film, ale aspoň tak nehrozí větší zákysy a všechno plynule odsýpá.
Pro: ATMOSFÉRA, soundtrack, příběh, postavy
Proti: ne všechno je vysvětlené
Syberia II
Dvojka je objektivně co se příběhu týče možná lehce slabší než první díl, ale mě se stejně moc líbila. Především si mě získaly bechberoucí lokace (les, vesnice Youkolů, klášter...) plné sněhu a vůbec mi nevadilo se nimi jen tak procházet a obdivovat všechny detaily za poslechu krásného soundtracku. Na rozdíl od jedničky tady taky není žádná delší nudnější pasáž (jako Univerzita) a všechno pěkně odsýpá. No a konečně, v dojemném konci nezůstalo jedno oko suché (u splnění povinností mého oblíbence Oscara nemluvě). Doufám, že se dožiju i třetího pokračování.
Pro: lokace, atmosféra, soundtrack, grafika, postavy
Sherlock Holmes versus Jack the Ripper
Miluju detektivky, miluju Sherlocka Holmese, miluju Viktoriánské období, miluju adventury a miluju záhadu jménem Jack the Ripper. Kombinace všech těchto elementů je pro mě jako dar z nebes.
V prvé řadě mě potěšilo především zpracování samotné hlavní postavy. Zapomeňte na akční filmové hrdiny a asociální mrzouty, TOHLE je ten pravý Mr Holmes z Doylových knih, geniální detektiv a dokonalý anglický gentleman hýřící ostrovtipem, který navíc ještě zachraňuje koťátka z nebezpečí =D. Za druhé musím pochválit úžasný Viktoriánský Londýn - všechny temná zákoutí, všechna ta bída a hnus, lidská chudoba, prostitutky a sirotci tvoří dokonalou pochmurnou atmosféru, které se člověk nemůže nabažit. K tomu přidejte ještě tajemnou postavu vraždícího maniaka Jacka Rozparovače a máte o zábavu postaráno.
Moc se mi líbilo prokládání samotného vyšetřování (tedy prohledávání míst činu a vyslýchání svědků) s rekonstrukcemi vražd, vědeckými pokusy a celkovou dedukcí případu. Pak je zde také spousta hádanek a puzzlů na potrápení mozku. Potěší i střídání ovládání Holmese a Watsona.
Ještě bych ráda zmínila, že jsem velmi vděčná za možnost přepnutí perspektivy pohledu hráče z první do třetí osoby. Asi je to o zvyku, ale k čistokrevným, neakčním adventurám u mě prostě patří third-person perspective.
V prvé řadě mě potěšilo především zpracování samotné hlavní postavy. Zapomeňte na akční filmové hrdiny a asociální mrzouty, TOHLE je ten pravý Mr Holmes z Doylových knih, geniální detektiv a dokonalý anglický gentleman hýřící ostrovtipem, který navíc ještě zachraňuje koťátka z nebezpečí =D. Za druhé musím pochválit úžasný Viktoriánský Londýn - všechny temná zákoutí, všechna ta bída a hnus, lidská chudoba, prostitutky a sirotci tvoří dokonalou pochmurnou atmosféru, které se člověk nemůže nabažit. K tomu přidejte ještě tajemnou postavu vraždícího maniaka Jacka Rozparovače a máte o zábavu postaráno.
Moc se mi líbilo prokládání samotného vyšetřování (tedy prohledávání míst činu a vyslýchání svědků) s rekonstrukcemi vražd, vědeckými pokusy a celkovou dedukcí případu. Pak je zde také spousta hádanek a puzzlů na potrápení mozku. Potěší i střídání ovládání Holmese a Watsona.
Ještě bych ráda zmínila, že jsem velmi vděčná za možnost přepnutí perspektivy pohledu hráče z první do třetí osoby. Asi je to o zvyku, ale k čistokrevným, neakčním adventurám u mě prostě patří third-person perspective.
Pro: Sherlock Holmes, Viktoriánský Londýn, Jack the Ripper, pestrost vyšetřování
The Longest Journey
Opravdu nádherná adventura. Jenom mám pocit, že kdybych ji hrála o pár let dřív, líbila by se mi víc.
Nejlepší na celé hře je rozhodně svět, tedy nepřeberné množství krásných, propracovaných lokací s rozličnými tamními obyvateli. Postav je zde opravdu hodně a každý si určitě najde svoji oblíbenou. U mě to byl vtipný Crow, ale získala si mě i hlavní hrdinka April a její poznámky. Příběh je taktéž velice kvalitní, jen mě místy nudily moc ukecané pasáže, kdy se pořád jenom vysvětlovalo a opakovalo to, co už předtím vysvětlené bylo. To nicméně vyváží skvělé logické hádanky, u kterých občas musíte opravdu použít mozek. Ten koneckonců musíte používat i během samotného hraní. Překvapivě často se mi totiž stávalo, že jsem se na větších mapách ztratila a dlouho mi trvalo než jsem našla, co dělat dál. Přece jenom u starších adventur nemáte "pomocná kolečka" typu zmáčknu mezerník a objeví se mi aktivní místa. I když mi tyhle zákysy lehce kazily zážitek, hra se mi moc líbila.
Určitě doporučuji každému milovníkovi adventur.
Nejlepší na celé hře je rozhodně svět, tedy nepřeberné množství krásných, propracovaných lokací s rozličnými tamními obyvateli. Postav je zde opravdu hodně a každý si určitě najde svoji oblíbenou. U mě to byl vtipný Crow, ale získala si mě i hlavní hrdinka April a její poznámky. Příběh je taktéž velice kvalitní, jen mě místy nudily moc ukecané pasáže, kdy se pořád jenom vysvětlovalo a opakovalo to, co už předtím vysvětlené bylo. To nicméně vyváží skvělé logické hádanky, u kterých občas musíte opravdu použít mozek. Ten koneckonců musíte používat i během samotného hraní. Překvapivě často se mi totiž stávalo, že jsem se na větších mapách ztratila a dlouho mi trvalo než jsem našla, co dělat dál. Přece jenom u starších adventur nemáte "pomocná kolečka" typu zmáčknu mezerník a objeví se mi aktivní místa. I když mi tyhle zákysy lehce kazily zážitek, hra se mi moc líbila.
Určitě doporučuji každému milovníkovi adventur.
Pro: svět, příbeh, postavy, hádanky, atmosféra
Proti: místy moc ukecané, některé zdlouhavé animace
Botanicula
Nádherná, krátká adventurka, u které nejvíc zaujme její audiovizuální zpracování. Kromě barevného, poetického světa nabízí také jednoduchou hratelnost, pěkné, různorodé postavičky a hlavně zábavu. Na druhou stranu zamrzí krátká délka a absence nějakého hlubšího, propracovanějšího příběhu. Ale i tak se jedná o zdařilý kousek. U mě osobně, co se her od vývojářů Amanita týče, pořád vede starší Machinarium.
Pro: grafika, soundtrack, svět, postavičky
Proti: délka
Pro: pravý konec, tlačítko na přetáčení, humor, postavy
Proti: když hrajete tu samou pasáž po desáté už to není ono