Počátečních patnáct minut hraní Last Express jsem nadával, proč se mi tak stará hra seká. Vina padla na DOSbox a následovala několikerá reinstalace. Představte si mé udivení při zjištění, že ono "sekání" je zcela v pořádku. Hra totiž tímhle způsobem zvládne pohybovat vzhledově propracovanými postavami. Časem jsem si zvykl a ony trhané animace mi přišly normální.

Právě grafika postav je jistě to nejlepší na LE, detailní oblečení a emocemi přímo hýřící obličeje zaujmou na první pohled. Navíc jejich dabing ve většině případů působí naprosto přirozeně, snad až na pár slabších momentů. Protože celý děj se odehrává ve vlaku prostředí je minimalistické, možná trochu moc chudé (chápu, jedná se o vlak, ale přeci jen troška kreativity by snad neublížila).

Nečekejte ničím originální příběh. Hledání vraha ve vlaku s omezeným počtem cestujících nicméně dodává ději spád. Osudy jednotlivých pasažérů jsou zajímavé a každý z nich má svůj důvod ve vlaku být a opodstatnění svého chování. Velká škoda ovšem je, že většinu informací musíme vyčíst z deníků a dopisů, daleko radši bych to slyšel přímo od nich nebo vyslechl v jednom z četných okolních rozhovorů. Vinu kladu na vrub hlavně krátkosti celé hry, takže není bohužel dost času se s jednotlivými charaktery seznámit.

Nepříjemné u Posledního Expresu je ovládání. Protagonista se otáčel úplně jinam, něž jsem potřeboval a pohyb v malých prostorech se rovnal utrpení, nemluvně o pitomých soubojích. Docela možné je, že právě u soubojů (s lidmi i ovládáním) jsem trávil víc času, jak u samotného adventuření. Vysokou obtížnost vyvažuje možnost vrácení času, která se mi, nutno dodat, opravdu často hodila. Vnímat hudbu jsem začal až u poslední, akčnější, části hry, jinak si nevybavuji jedinou melodii.

Celkově Last Express není špatná hra. Neintuitivní ovládání a pocit že, především u postav, má větší potenciál mi nedovolují dát lepší hodnocení.

Dvě části jedné hry a každá zcela jiná. Muv-Luv Extra je obyčejná rádoby vtipná dating-sim. Muv-Luv Unlimited zase válečné drama s prvky mecha. Jak dopadlo jejich skloubení? Katastrofálně a výborně..

Postavy v Extra jsou zjednodušením úplně každého stereotypu v japonské tvorbě. Obsahují minimální vývoj. Takeru je protagonista, který by mohl vystupovat v každé druhé vizuální novele. Většinou nudný, spíš hloupý ale v nitru dobrák a nenormálně oblíbený. Dále tu máme Sumiku ,kamarádku z dětství, která je do Takera zamilovaná a ten si to kvůli své blbosti není schopen uvědomit. Meiya je sice bohatá, ale realitou nezasažená, geniální holka. Samozřejmě nějak spojená s Takerovou minulostí, ten (hádejte proč) si na ni nevzpomíná. Přidejme klasickou tsundere, "i don't care" typ a protivnou lolitu. Jejich jednotlivé cesty ani nemá smysl popisovat, protože žádná nenabízí nic nového ani zajímavého. Nezaslouží si více jak 25%.

Po protrpení dvou cest se otevře Unlimited. Takeru je vržen do alternativní dimenze, kde mimozemská rasa téměř zničila svět. Po většinu času je Unlimited lineární a dělení na různé konce přichází až v samotném závěru. Proti Extra má ovšem dvě velké výhody, zábavu a děj. Postavy jsou stejné, ale přesto jiné. Jejich charaktery se najednou stávají hlubšími, procházejí vývojem a rozebírají několik zajímavých témat ohledně války a míru. Dokonce i sledovat Takerovu změnu z "zero" na "hero" je zábavné. Příběh možná spadá do známé záchrany světa před mimozemšťany, ale spíše se řeší psychická stránka věci, než-li samotný boj. Podivuhodné, že Unlimited je opravdu součástí jedné hry s Extra. Lepších 75%.

Rozporuplná je grafická stránka. Postavy i prostředí jsou nakresleny poměrně detailně. Jediný problém jsem měl s vlasy jednotlivých spritů, které působily takovým zvláštním, chladně ocelovým, dojmem. Hudba ničím nevyniká a na některé hlasy je potřeba si chvíli zvykat. Co napsat závěrem? Snad jen ať autoři přenechají dating simulace těm, kteří je umí a drží se raději válečné tematiky.

Je obtížné hodnotit Inganock. Výborně vypadá, ještě lépe zní a přímo přetéká jedinečnou atmosférou steampunkového města plného (ne)lidí. Bohužel ovšem není dobrá hra, ba dokonce ani dobrá vizuální novela. Důvod je pouze jeden: kopírování textu.

Představte si, že sledujete tříhodinový film, ve kterém se každých patnáct minut opakuje jedna pětiminutová scéna. Zpočátku zajímavý prvek se brzy mění na neuvěřitelnou otravu až utrpení. V Sekien no Inganock to znamená naprosté zabití kvalitního scénáře. Ještě více tato skutečnost mrzí, když ostatní části oplývají originalitou a netradiční vizuální styl dotváří atmosféru ponurého města s minimem světla. Jednotlivé části také zajímavě rozvíjí děj a obsahují několik dobrých momentů (např. záchranu dívky, kterou pomalu zabíjejí tělem prorůstající rostliny asi hned tak nezapomenu). Ovšem po každé následuje ona patnáctitunová scéna, kterou bylo vidět už několikrát před tím.

Postavy jsou vzhledově i charakterem velmi zvláštní a téměř žádná nezapadá do známých stereotypů. Většina z nich navíc prochází uvěřitelným vývojem. Hudba je (minimálně v žánru VN) také originální a dabing je kvalitní. Jenže autorům nejspíš přeskočilo a rozhodli se využívat copy-paste na každém druhém kroku a tím veškerou svoji práci zničit.

Je mi skoro líto hodnotit tak nízko. SnI je netradiční zážitek. Škoda, že má tak nesmyslně pokažený potenciál. Pokud ale někomu nevadí čtení stejného textu několikrát po sobě, pak možná nalezne v Inganocku zalíbení.

To the Moon je na herním nebi velmi zvláštní kousek. Bere nepříliš hezký RPG Maker a vytváří v něm originálně se tvářící čtyřhodinové dílko. Dva protagonisté se vydávají na cestu vzpomínkami pomalu umírajícího Johnyho a snaží se mu splnit největší přání, kterým je právě cesta na Měsíc. Jenže nic není tak prosté, jak se původně zdá. Cesta do vzpomínek starého muže je plná otázek. Čím hlouběji do jeho paměti postupují, tím zvláštnější vše je. V závěru se děj bohužel mění na poměrně tradiční love story s dost předvídatelným koncem.

Samotné hraní se skládá z hledání předmětů a řešení velmi jednoduchých a opakujících se puzzlů. Z pohledu hratelnosti jde o tradiční RPG Maker výtvor bez soubojů obsahující povedenou hudbu a oblečený do NES kabátu. Ústřední duo vědců zpočátku působí dost genericky, ale postupně si dokázali získat mou oblibu a i ostatní postavy měli v příběhu své opodstatnění. Prostředí je propracované a nenajdou se vněm žádná prázdná místa. Povedené dialogy občas vystřídaly nepříliš vtipné vsuvky, které akorát kazily atmosféru.

Přes několik nedostatků To the Moon jistě stojí za zkoušku. Jednoduché herní mechanismy umožňují plynulé vyprávění příběhu, jen je škoda, že není problém vytušit jeho závěr již před koncem hry.

Scratches je audiovizuálně dobře zvládnutá adventura, která dokáže zalézt pod kůži. Dům, ve kterém spisovatel Michael Arthate setrval několik dnů, působí velmi nepříjemným dojmem. Samota je cítit na každém rohu a odhalování minulosti pomocí deníků a dopisů je možná až překvapivě zajímavé.

Graficky působí viktoriánská vila perfektně. Všechny místnosti i chodby jsou zpracovány detailně a nepůsobí jednotvárně. Venkovní prostory jsou o něco horší. Většinou vypadají dost nepřirozeně a uměle. Naštěstí čas trávíte hlavně v interiérech, takže lze nad zahradou přimhouřit oči. Soundtrack perfektně dokresluje atmosféru, ale neobsahuje žádné vyloženě nezapomenutelné kousky. Nicméně hudba se ke hře hodila. Stejně tak i dabing je na profesionální úrovni. Jen trochu škoda, že jsme nemohli, mimo mluvené slovo, slyšet i myšlenky hlavní postavy.

Přiznávám, že jsem používal návod a s ním dohrání trvalo nějakých šest hodin. Bez něj tipuji asi dvojnásobek. Myslím, že ideální délka pro mystery adventuru. Problém vidím v tom, že za celou dobu se ,vyjma závěru, vlastně nic nestane. Nebýt Michaelových nočních můr asi bych si těžko vybavil zajímavější moment. S tím souvisí prakticky nulová znovuhratelnost. Také se pořád dostavuje pocit, že tohle už někde bylo. Opuštěný dům s temnou minulostí tady často byl a ještě mnohokrát bude.

Pro fanoušky žánru jistě kvalitní hororová adventura. Ostatním Scratches nabízí sice skvělý zážitek, ale průměrnou hru.

Resident Evil, pořád ještě jedna z mých nejoblíbenějších sérií, i když po pátém dílu se musím hodně snažit, aby jí zůstala. Uznávám, že hra je zábava, ale nemůžu se zbavit zvláštního pocitu v žaludku.

V RE5 se vrací Chris Redfield, nabušený steroidy a pořád stejně nesympatický a nudný. Přidá se k němu chodící inventář jménem Sheva Alomar. Jinou roli jsem ji přes všechnu snahu nenašel. Po většinu času se akorát pletla pod nohy a plýtvala municí. Ashley ve čtyřce aspoň mohla někam zalézt a jít z cesty. Chápu, že v coopu je partner vítanou pomocí, jenže u RE na něj kašlu. Zpět je ještě Albert Wesker, který se pro změnu po RE4 zakoukal do Matrixu. Ostatní charaktery nestojí za zmínku. Charisma Luise nebo Salazara scénárista nejspíš zapálil, počůral a někde zahrabal.

Grafika je jednoduše hnusná. Zaostalé a tmavé Španělsko nahradila prosluněná a zářivá Afrika. Postavy se lesknou, jak z reklamy na Taft a atmosféra je v tahu. Připočtěme si ještě otřesný interface, který slovní spojení user friendly nepotkal ani cestou ve vlaku. Do konce hry jsem nepochopil, jak funguje. Příběh je patlanina plná jmen, postav a názvů z předchozích dílů a bez jejich znalosti se dá těžko pochopit.

Nutno ovšem uznat, že akce je zábava a střílení nepřátel hned tak neomrzí. Po dokončení příběhu se otevře známá minihra Mercenaries, která je lepší, než celý zbytek hry. Soustředí se právě a pouze na akci a nemusíte se starat o zbytečné parťáky. Smutné, ale je to pravda. Těžko říci, komu RE5 doporučit. Snad těm, kteří chtějí hrát akční hru v coopu a dokážou ignorovat vše ostatní.

I po všem, co lze číst výše Residentu věřím a šestému dílu dám v budoucnu šanci. Jenom doufám v lepší atmosféru, příběh, postavy a trochu logiky do toho všeho.

Hry stárnou ze všech zábavných médií beze sporu nejrychleji. První Deus Ex je toho zářným příkladem. Ač kvalitní hra, dnes se už technicky nechytá. Byl jsem zvědavý, jak dopadne moderní prequel. Jedmím slovem: dobře. Několik možných způsobů řešení je tu stále a příběh slušný.

U vylepšování augmentací je nutné přemýšlet a vybrat si vlastní styl hraní. Já se rozhodl pro hackování a stealth postup. Střelné zbraně jsem nikdy nepoužíval a všechny situace řešil bez jediného zabití. Nepřátelé (oproti prvnímu DE) netrpí demencí, takže na nejvyšší obtížnost Jensen vydrží pouze pár zásahů a stealth je nejjednodušším postupem. Navíc ponurá atmosféra k němu i vybízí.

Problém nastal až u soubojů s bossy. Za ty by si měl někdo nafackovat. Čtyři obyčejné přesřelky s pobíháním po místnosti. Věřím, že při specializaci na střelné zbraně jsou lehčí, ale můj Jensen měl opravdu co dělat, aby neodešel do věčných lovišť. U prvního bosse jsem snížil obtížnost ne střední a u druhého na nejnižší. Není přece zábava dvacekrát za sebou umřít. Copak nikdo z vývojářů ani neviděl jekéhokoli bosse ze série Metal Gear Solid? Měly nápad, napětí, atmosféru a hlavně osobnost. Tohle všechno jim v DE:HR chybí.

Z hudby si žádnou skladbu nevybavuji, takže žádná sláva, ale apoň neruší. Dabing je kvalitní, jen na Jensenův hlas bylo potřeba si zvyknout. Líbilo se mi provedení rozhovorů, díky kterým bylo možné si postup hrou výrazně ulehčit. Zastávám názor, že několik různých konců ztrácí smysl, pokud je cesta k nim vždy stejná. Přesně tak je tomu zde. Rozdělení do nich se koná až v samotném závěru.

I přes několik nedostatků se jedná o kvalitní mix akce a RPG. Původní Deus Ex si už nikdy nezahraju, ale Human Revolution jistě ano.

V závěru čtvrté epizody Umineko no Naku Koro ni jsou všechny záhady zdánlivě vyřešeny, ale epilog ukáže, že tomu tak není. Pátá epizody navazuje přímo na ni a představuje další nové postavy. Jejich počet se postupně navyšuje a v osmé epizodě jich vystupuje více než pětatřicet. Všechny mají v ději své opodstatnění a přidávají svou trošku vody do mlýna. Znovu si zmínku zaslouží soundtrack, který čerpá částečně z předchozích epizod, ovšem většina skladeb je zcela nová a možná ještě lepší, než byly ty původní. Teď k jednotlivým epizodám:

Epizoda pátá: Konec Zlaté Čarodějnice
Beatrice schválně prohrála čtvrtou hru a Battler je uznán vítězem. To se nelíbí Bernkastel a Lamdadeltě, které hru přijmou za svou a rozehrají její páté dějství. Battler je s ním nespokojen a vloží se do něj v průběhu. Nejdůležitější složkou páté epizody je jedna z nových postav Erika Furudo, která se objevuje na Rokkenjimě a přebírá Battlerovu roli detektiva. Podaří se jí úspěšně vyřešit hru, určí vraha a stává se vítězem. Oslavy přeruší Battler předložením druhé možné pravdy. V závěru ji však nedokáže zcela obhájit a je zabit. V posledním okamžiku zjišťuje „skutečnou pravdu“ a stává se pánem hry (Game Masterem). Erika ho vyzívá k další hře, v níž ji Bernkastel donutí vsadit život.
V páté epizodě hráč dostává několik rad k řešení záhad. Nejdůležitější z nich je jistě Knoxovo desatero. Velkým plusem je Erika, která dodává hře nový spád a její řešení záhad není tak absurdní, jako měl v prvních epizodách Battler. (95%)

Epizoda šestá: Úsvit Zlaté Čarodějnice
Na šestou hru se díváme z pohledu Battlera, jako Game Mastera. Jeho souboj s Erikou je možná vrcholem celé série. V závěru však sám sebe uvězní v logické chybě, ze které ho dostává až Beatrice. Erika uznává svou prohru a její existence je vymazána. Zároveň je poskytnuta další porce nápověd k pravdě. Nejdůležitější z nich je jistě prohlášení, že bez lásky ji nelze vidět. (95%)

Epizoda sedmá: Rekviem Zlaté Čarodějnice
Protagonisty této epizody jsou dvě nové postavy Willard Wright a Lion Ushiromya. Bernkastel jim dává za úkol vysvětlení událostí na ostrově Rokkenjima a odhalení identity Beatrice. To se jim v závěru podaří a hráči je tak poskytnuto tzv. oficiální vysvětlení. Také se do hry vrací Battlerova sestra Ange a její pohled z budoucnosti.
Sedmá epizoda je bezesporu nejzvláštnější částí. Někdo k ní přistupuje, jako k nejdůležitější a jiní v ní vidí pouze dlouhý filler s cílem zmást hráče. Osobně se řadím ke druhé skupině. V oficiálním vysvětlení je několik nelogičností a občas i nesouhlasí s červenou pravdou, která reprezentuje jakási pravidla hry. Dalším zajímavostí je, že není jasné, kdo je hlavní postavou epizody. Battler se v ní téměř nevyskytuje a Ange má jinou roli. (80%)

Epizoda osmá: Soumrak Zlaté Čarodějnice
Battler vytváří pro šestiletou Ange poslední hru, ve které je na Rokkenjimě společně s ostatními členy rodiny Ushiromya. Snaží se ji ukázat, jací doopravdy byli a že pomluvy z budoucnosti nejsou pravdivé. Bernkastel provokuje Ange a ta Battlerovu pravdu nepřijímá. Otevírá Knihu Jediné Pravdy, zjišťuje pravdu za událostmi na Rokkenjimě a umírá rukou Bernkastel. Beatricinu Zlatou Zemi obléhá armáda pod vedením Eriky a její útoky odráží všichni Ushiromyové s pomocí čarodějnic a ostatních fantasy postav z metasvěta. Dokáží nalézt tělo Ange a oživují ji. Ta se spolu s Battlerem a Lambdadeltou vydává zabránit Bernkastel ukázání Knihy Jediné Pravdy veřejnosti. Podaří se jim Bernkastel porazit a hráč dostává na výběr ze dvou konců. Prvním je „magický konec“, který je jakýmsi happy endem. Druhý „trikový konec“ je považován za skutečný konec s tragickým vyústěním. (95%)

Jistě jste se během čtení komentáře ztratili v událostech. To bylo mým záměrem, protože přesně takhle je koncipována celá hra. Mezi iluzemi a pravdami si hráč musí poskládat z červených pravd a zážitků detektiva na Rokkenjimě tu skutečnost, které věří. Ještě dnes fanoušci na internetu spekulují, jestli je oficiální vysvětlení opravdu to správné.

Umineko no Naku Koro ni je jeden z nejlepších a nejpromyšlenějších příběhů vůbec. K jeho pochopení je ale důležité poslouchat rady, které autor skryl v příběhu a hlavně nepřestávat myslet. Všech osm epizod jsem dohrál dvakrát, a až vyjde patch, který i druhé čtyři díly převede do PS3 remaku určitě si je projedu znovu.

Umineko je jiné, než všechny ostatní hry. Nenabízí totiž jen výborný příběh plný zajímavých, jedinečných, logicky uvažujících a chovajících se postav. Ukazuje totiž zcela nový směr vyprávění, kde tvůrce lže, podvádí a hází hráči klacky pod nohy.

Cíl všech osmi epizod Umineko no Naku Koro ni je jasný: zjistit kdo vraždil, jak vraždil a proč vraždil. Jenže to není tak jednoduché, jak se může zdát. Autor se nám totiž snaží vnutit, že na ostrově Rokkenjima vraždí krutá čarodějnice Beatrice za pomoci magie. Samozřejmě, v detektivním žánru jsou kouzla zakázaná. Takže co se tedy vlastně děje?

Je úkolem hráče pravdu odhalit. Pomáhat mu bude pouze několik pravidel, kterých se hra drží. Tím nejdůležitějším z nich je tzv. červená pravda. Vše, co jest řečeno červeně znamená pravdu a není možné o tom pochybovat. Prostý, ovšem povedený prvek, který vytváří mnoho zajímavých situací k řešení. Během hry postupně odhalováno ještě několik podobných pravidel, ale většinu z nich musí hráč zjistit sám.

Příběh je vyprávěn pohledem z Metasvěta symbolizujícího budoucnost a hráče snažícího se záhadu rozřešit. Hlavní postava, Battler Ushiromiya, je zatažen do nekonečné hry s Beatrice. Battler chce dokázat, že vraždy nepáchá nikdo z jeho známých, ale ani žádné nadpřirozené síly. Každá z epizod reprezentuje jednu hru mezi touto dvojicí. Battler je však ve velmi složité pozici, nemůže věřit ničemu. Pouze červené pravdě.

Do děje zasahuje velké množství postav, které lze zařadit do dvou skupin. Jednou z nich jsou skuteční lidé a druhou fantasy stvoření. Každý z fantasy charakterů symbolizuje někoho (nebo něco) opravdu existujícího na Rokkenjimě. Právě zjišťování těchto spojitostí je další důležitou součástí hry a nápovědou k pravdě.

Nejen hudba, ale i dabing přidaný do hry stažitelným patchem, dodávají na perfektní atmosféře a spádu hry. Každá z epizod začíná poměrně zdlouhavě, ale jakmile dojde k první vraždě příběh začne nabírat na tempu a je těžké se od něj odtrhnout.

Sice celou dobu člověk pouze odklikává text, přesto se jedná o obtížnou hru. Probírá mnoho filozofických témat a využívá zvrácenou logiku. Je jednoduché hru dokončit a zároveň vůbec nechápat příběh.

Komu tedy Umineko doporučit? Někomu, kdo má rád kvalitní příběh a hlavně přemýšlí nad událostmi odehrávajícími se na monitoru.

Představte si zemi, ve které je každý zločinec potrestán podle spáchaného činu. Alkoholici mají zákaz pití, vrazi nesmí mít děti, zlobivé děti musí poslouchat rodiče atd. Mimo tyto závazky vůči společnosti však normálně žijí. Poznat se dají podle znaků našitých na oblečení a porušení závazku znamená okamžité poslání do koncentračního tábora končícího zpravidla smrtí. Dozor nad těmito zločinci mají Jedinci Speciální Vyšší Třídy. Jejich členové se musí vyznačovat vysokou inteligencí a projít obtížným výcvikem fyzických i psychických sil. Kadetem na tuto pozici je i protagonista hry Kenichi Morita. Pro splnění zkoušky mu stačí pouze napravit tři dívky se závazky ve městě, kde prožil dětství.

Právě Kenichi je hlavním plusem hry. Zatímco většina vizuálních novel se snaží ztotožnit hráče s hlavním hrdinou zde je tomu naopak. Kenichi je sebestředný, prolhaný a manipulativní parchant nedávající na sobě znát emoce. Přesně jak se od Jedince Speciální Vyšší Třídy čeká. Setkání s dívkami, které má napravit ho ovšem změní. Začne pochybovat o spravedlnosti závazků a systému, jehož je součástí. Zároveň se po kouskách odkrývá jeho nenáviděná minulost.

Postavy kolem něj sice spadají do klasických stereotypů, ale jejich chování je většinou uvěřitelné i ve vypjatých situacích. Výjimkou je možná Kenichiho nadřízený Houzuki. Hlavně v závěru působí nelogicky a chvílemi až uměle záporně.

Děj je rozdělen na čtyři části, každá se věnuje jedné z dívek. Povedené je v nich stupňování napětí a závěr opravdu stojí za těch asi třicet hodin, které hra trvá. Vizuálně spadá do lepšího průměru. Postavy i prostředí jsou detailní, jen možná zbytečně moc barevné. Pochválit si zaslouží hudba, ta je většinou sice nevýrazná, ale v důležitých momentech patří k tomu nejlepšímu v žánru (1, 2).

Krom výše zmíněného chování antagonisty bych ještě vytkl malé rozdíly mezi cestami jednotlivých dívek. Krom krátkého epilogu se liší pouze pár scén a rozhovorů. Určitě by si zasloužily více pozornosti i mimo hlavní příběh.

Vyjma těchto drobností se jedná o kvalitní VN s několika překvapivými momenty, zajímavým námětem a charismatickými charaktery.

Duchovní pokračování Ever 17: The Out of Infinity nabízí zajímavější zápletku, dospělejší postavy, více tajemna a lepší ozvučení. Ovšem to neznamená, že jde o lepší hru. Proč?

Příběh se dělí na dvě části. První je Kokoro chapter, kde se hráč vtělí do pasažérky havarovaného letadla. Brzy začne nepravidelné vyměňování si těl s hrdinou druhé části Yukidem. Po celou dobu této části (dobrých 10 hodin hraní) hráč nemá nejmenší tušení, co se děje a to včetně závěru. Po dohrání následuje odemknutí Yukidoh chapter, kde se na údalosti díváme z druhého pohledu. Yukidoh je naštěstí proti Kokoro podstatně bystřejší, takže se odpovědi konečně dostavují a kousky puzzle zapadají do sebe. Pak... konec. Ano, je tu jakýsi dobrý konec, kde všichni žijou dále (ne šťastně). Jen některé dílky nám jaksi zbyly.

Těžko uvěřit, že se nedočkáne rozuzlení, jako v Ever 17. V příběhu zůstane hromada děr. Několik zadělají špatné konce (celem hra obsahuje 33 zakončení) a jiné prostě zůstanou nedořešeny. Hlavním důvodem nejspíš bude krach vývojářského studia. Vše je připraveno na třetí část hry, kde by se zacelily ony díry. Místo toho je možnost odemknutí si jakýchsi tipů. V nich je možné dozvědět se více, ale rozhodně ne vše, co je potřeba.

Nevadí mi, když musím u děje přemýšlet, ale abych po dohrání hry tři hodiny přemýšlel o jedné události a přehrával si nejdůležitější scény se slovníkem v ruce, zda-li mi nějaký střípek informací neunikl se mi ještě nestalo. Výsledkem jsem si vytvořil několik teorií, které mohou (nemusí) být správné.

Jak jsem psal výše, Remember 11 je ve všech ohledech lepší než jeho předchůdce, avšak člověk musí opravdu hodně přemýšlet a hledat odpovědi v různých koncích a rozhovorech. Světe div se, ale bavil jsem se. Po celých 27 hodinách hraní můžu pyšně prohlásit, že znám pozadí příběhu.

U simulací randění jsou nejdůležitější rozhovory mezi charaktery. Vše ostatní by mělo být jasně a stručně popsáno popř. vyjádřeno vizuálně. V tomhle vidím největší chybu Katawa Shoujo. Tedy že někdy je hra neskutečně zdlouhavá. Například několikrát bylo napsáno smýšlení Hisaa na tři obrazovky textu, když by stačilo jen pár vět, abychom došli ke stejnému závěru. To samé platí při popisu situací a vzhledu postav. Pochopil bych to snad u první kapitoly při reakcích na postižení spolužáků, které jsou celkem věrné a realistické. Sám bych reagoval podobně.

Jednotlivé cesty nejspíše psali různí autoři, jinak si nedokážu vysvětlit skoky v kvalitě. Například cesty Lilly s Hanako jsou zajímavé, zatímco Emi a Shizune poměrně nudné. Vadilo mi, že snad s vyjímkou Lilly, jakoby se vždy nějak zapomnělo na stav samotného Hisaa, který je na tom zdravotně zdaleka nejhůř.

Technicky se Katawa Shoujo nevyrovná komerčním titulům, ale to jsem ani nečekal. Ovšem většina obrázků vypadá možná až moc jednoduše. Překvapily animované sekvence na začátku každé cesty a do většiny situací hodící se hudba.

Komentář je více negativní, než jsem chtěl. Rozhodně se jedná o zajímavý projekt, který stojí za vyzkoušení. Jen si myslím, že dating sim by neměla být psána jako kniha s obrázky, ale naopak. Většinu emocí a situací by mělo jít vidět z výrazů postav a text má ideálně být pouze přímá řeč nebo smýšlení protagonisty. Proto trochu přísné hodnocení.

Kara no Shoujo se od ostatních vizuálních novel v mnohém liší. Předně jde o detektivní thriller s několika adventurními prvky. Jedním z nich je prohledávání míst činu, kde je nalezení předmětů klíčové k dokončení hry. Pokud nenajdete potřebnou věc změní se tím závěr hry. Nejedná se o žádný simulátor randění, protože dívky s nimiž se detektiv setká skončí většinou jako oběti vraha. Postavy navíc vypadají (v rámci žánru) poměrně realisticky, takže žádné modré ani zelené vlasy.

Důležitým prvkem je zápisník, ten se průběžně vyplňuje údaji o všech postavách, důkazech i informacích potřebných k vyřešení případu. Upřímně, nebýt zápisníku asi bych měl problém vyznat se ve velkém množství jmen, které v průběhu vyšetřování (hlavně v závěru) zazní. Dalším nedostatkem je absence nápovědy. Bez návodu je získání skutečného konce dost obtížné a nedokážu si představit, že bych jej dosáhl. Stačí jen označit v zápisníku špatnou osobu a hra o dobrých pět hodin později skončí smrtí hlavní postavy a člověk nemá jediné tušení, kde udělal chybu.

Rozporuplný je i obsah nad 18 let. Erotické části jsou násilně a nesmyslně vlepeny. Sice asi zvyšují prodeje, ale uvítal bych možnost jejich přeskočení. Opakem jsou potom části, kdy je vyobrazeno zabíjení. Při nich jsem si nejednou vzopmněl na filmovou sérii Saw, jen s tou vyjímkou, že tady mi obětí bylo líto.

Celkově se jedná o netradiční, poměrně obtížnou vizuální novelu se složitým příběhem. Doporučuji hrát od začátku s návodem a postupně získat všechny konce, protože se výrazně liší, navíc v podstatě žádný z nich není nijak šťastný.

V Ever 17 se ujmete role jedné ze dvou hlavních postav, které se setkají při nehodě v podmořském zábavním parku, jejíž důsledkem jsou společně se čtyřmi dalšími lidmi v ohrožení života. Jednou z nich je průměrný teenager Takeshi a druhou je Kid, chlapec se ztrátou paměti. Podle výběru se děj hry značně liší, i když se to tak zpočátku nemusí zdát. Společně s nimi jsou v parku uvězněni i Sora, Coco, You, Sara a Tsugumi. Všechny postavy jsou chováním uvěřitelné a nijak přehnané, jak bývá u tohoto žánru zvykem.

Záhy se ukáže, že nikdo z nich není v parku náhodou. Záhady se střídají s tajemstvími a jejich postupné odhalování je určitě nejlepší složkou hry. Pro dosažení skutečného konce musíte hru projít minimálně čtyřikrát, vždy s jinou z hrdinek a navíc s nimi dosáhnou dobrého konce (ten je mimochodem někdy horší než konec špatný). Tím si lze odemknout poslední část hry a rozuzlení příběhu. Již přečtené dialogy lze přeskočit, takže nejde o umělé natahování herní doby.

Skutečný konec je tím nejlepším, který jsem viděl či četl. Všechny nejasnosti a otázky jsou zodpovězeny. Rozhodně bych nečekal existeci třetí hratelné postavy a její zasažení do děje i přes některé náznaky v průběhu hry.

Pokud hledáte ve hrách kvalitní příběh potom již nemusíte hledat. Dokonale využívá svého žánru a jeho možností. Nedokážu si totiž představit filmové nebo knižní zpracování. To je také hlavní důvod vysokého hodnocení.

Ze všech herních žánrů je v Evropě bezpochyby vizuální novela tím nejméně rozšířeným. Důvodem je pravděpodobně manga kresba, která se nezasvěceným může zdát poněkud dětinská. Nenechte se ale zmást, jedná se o hru pouze pro dospělé.

Příběh se točí kolem války o svatý grál, kterou mezi sebou bojuje sedm mágů a jejich přivolaní služebníci (duchové mytologických hrdinů zařazeni do tříd typu Archer, Lancer, Berzerker a další). Pouze poslednímu z nich bude pomocí grálu splněné jedno přání. Postupně hrajete tři hlavní příběhové linie (Fate, Unlimited blade works a Heavens feel), které, ač vždy začínají stejně, jsou od sebe podstatně rozdílné a nabízejí na válku o grál zcela jiný pohled.

Hlavní důraz je však kladen na postavy a jejich smýšlení. Každý z nich má svůj důvod proč se války účastnit. Vaše rozhodnutí (jediná část hry, kterou ovlivní sám hráč) silně ovlivní mnoho osudů a mohou skončit v nejhorším případě i smrtí protagonisty. Pokud se tak stane jedinou možností je nahrání uložené pozice, po které můžete již přečtené části naštěstí přeskočit. Rozhodnete-li se projít všechny tři příběhy počítejte s nějakými osmdesáti hodinami než všechny dokončíte. Bohužel důsledkem je občasná zdlouhavost některých kapitol, kde se rozhovory mezi postavami často až nesmyslně dlouho táhnou.

Hru je prakticky nemožné sehnat legální cestou a navíc je potřeba instalace anglického patche, který ale také přidá voice acting z PS2 verze. Vyšel také anime seriál (cesta Fate) a film (Unlimited blade works), který odstraňuje onu zdlouhavost hry, ovšem za cenu nevyjasněnosti některých věcí a odstrčení několika postav do pozadí děje.

Ovšem pokud máte rádi fantasy, je vám více než 18 let a přenesete se přes jistou “japonskovitost“, tak můžete zjistit, že vizuální novely mohou nabídnout více než kterýkoli jiný herní žánr.

Mafii zná každý (opravdu!), hrál ji každý (téměř určitě) a všechny baví (skoro). Takový pocit mám z nejlepšího českého herního dítka. Prožívat příběh Tommyho Angela, zpočátku obyčejného taxikáře, který se shodou náhod dostane ke zločinecké organizaci určitě stojí za váš volný čas.

Tom je klasický sympaťák a ostatní postavy za ním o moc neztrácí. Částečně i díky dabingu (Marek Vašut, Petr Rychlý a další) mají duši. Škoda, že příběh samotný vyjma několika momentů není tak úžasný, jak se povídá. Pokud by polovina misí ve hře nebyla, tak se nic moc neděje. Celkově jde asi o toto: nímand se dostanu vysoko v mafii, přátelství, váhání, zrada, smrt. Dále je tu několik nelogičností a ty na věrohodnosti moc nepřídavají (např. Tom pozabíjí klidně 50 mafiánů, ale jednu ženu ne).

Ovšem i přes tyto věci je Mafia díky slušnému jízdnímu modelu, nestárnoucí grafice, perfektní dobové hudbě a na dnešní poměry větší obtížnosti určitě jedna z nejlepších her vůbec.

Hry, které kombinují více žánrů málokdy dopadají dobře, ale najde se i pár kousků, kterým se to daří. Jedním z nich je i Spellforce. RPG prvky jsou v mnoha strategiích, ovšem žádná se nedá hrát čistě jako RPG. Ve Spellforce si můžete vybrat jak hrát.

Pokud se rozhodnete hrát strategii objeví na nepřátelských stanovištích portály, z nichž se neustále vynořují nové jednotky. Časem je pěkná otrava omlacovat pořád dokola nekonečné množství nepřátel. Jediná možnost jak se portálů zbavit je zničit okolní budovy. Ovšem pokud si náhodou uložíte hru a program vypnete po nahrání mapa opět zčerná a to je při jejich rozlehlosti dost nesmyslné.

Jestli máte radši RPG pak si s vaší vytvořenou postavou můžete pobíhat po světě a sbírat lepší vybavení, učit se nová kouzla, vylepšovat statistiky atd. Jak kouzel, tak věcí je obrovské množství. Dále si můžete do své runové desky dát až pět spolubojovníků, jejichž výbavu máte taktéž pod kontrolou.

Většinou, až na pár map si budete moci vybrat jakým způsobem budete quest plnit. Questů je plno, ať už povinných či nepovinných. A dávají dohromady slušný příběh. Hudba je na můj vkus poměrně nevýrazná, ale překvapen jsem byl kvalitním dabingem.

Nebýt několika hloupostí mohlo být Spellforce ještě lepší. Takhle je to jen dobrá hra.

Rok 2004 byl ve znamení tří velkých FPS. Jednou byl Doom 3, který nenaplnil moje očekávání, další Far Cry s nepříliš přirozenou džunglí a nakonec je tu Half-Life 2 poháněný mocným Source enginem.

Čím je právě Half-Life 2 nejlepší? Pěkným a většinou uvěřitelným prostředím, příjemnou obtížností a hlavně fyzikou. Každý předmět můžete pomocí Gravity gunu mrštit po nepříteli a to včetně plechovek s barvou, pilou z cirkulárky či obyčejným kovovým sudem. Ovšem i řešení různých puzzlů spočívá ve využití zákonů fyziky. Dalším kladem je určitě vyvážení zbraní. Každá se hodí na jinou situaci a najdete pro ni nějaké uplatnění, brokovnicí se dají dobře odstranit překážky, pistolí zase nejlépe sejmete pár headcrabů atd.

Žádná hra není dokonalá a nejinak tomu je i u HL2. Předně je to příběh. Za celou hru se nic pořádně nedozvíte. Hlavní postavu asi nikdo nenaučil mluvit, protože neřekne ani jedno slovo. Občas jsou navíc některé části trochu zdlouhavé (hlavně Nova Prospekt), ale většinou se prostředí mění celkem rychle.

Možná nemá HL2 tak dobrou atmosféru jako Doom 3 a AI není propracovaná jako u Far Cry. Celkově mi však přijde z této trojice nejlepší, takže vysoké hodnocení si určitě zaslouží.

Představte si, že se ráno probudíte a uvidíte zombíky, kteří se snaží dostat do vašeho domu aby mohli sežrat váš mozek. Co uděláte? Vezmete baseballku a rozmlátíte jim hlavy? To nepomůže, protože někteří mají na hlavě ocelový kbelík. Takže radši vysázejte na zahradu různé rostliny, ty se už o zombíky postarají. Ovšem k tomu potřebujete slunce takže začněte slunečnicí a v noci se zase vyplatí vysázet houby. Naštěstí v tom nejste sami, ale váš soused (který ani pořádně neumí mluvit) vám zadarmo nedá ani prd. Zábavná hra, která dokazuje, že není potřeba superrealistické grafiky a enginu za kdoví kolik peněz.

Final Fantasy VII, kolik hodin jsem vlastně obětoval jedné z nejlegendárnějších a nejlepších her všech dob? Nevím, ale časomíra se mi už dvakrát zastavila na 99 hodinách a jistě nejsem jediný. Koneckonců vyšly tři další hry s touto číslovkou a její postavy jsou dnes známy v celém herním světě.

Putování v kůži Clouda začíná nenápadně. Jeho úkolem je zničit reaktor společnosti Shinra vysávající z planety Mako, jakousi životní energii. Vše se samozřejmě zamotá a po opuštění Midgaru, ústředního města Shinry, je jasné, že nic není jen černé a bílé. Cesta za hlavním záporákem Sephirothem je napínavá a neobsahuje žádná hluchá místa. Pořád se něco děje a smrt Aeris je i dnes jeden z nejsilnějších herních okamžiků.

Osobně si myslím, že bojový systém s pomocí různě kombinovatelných materií, patří stále k těm nejlepším (snad jen moderní část série Persona se mu vyrovná) z jRPG. Možností, jak upravovat kouzla a schopnosti, je nespočet. Je pouze na vás, kterým směrem se budete ubírat. „Vysávání“ z FFVIII se může jít klouzat. Dnes mi trochu vadí, že v aktivní partě lze mít pouze tři postavy.

K hudbě stačí napsat jediné: Nobuo Uematsu. Ze široké nabídky si každý jistě najde svou oblíbenou melodii. Jedinou výtku mám k hlavní battle theme. Celkem rychle se oposlouchá, což je důvod, proč mám radši hudbu od Megura v sérii Megaten, který je minimálně v tomto ohledu lepší.

Grafika vypadá pořád k světu. Různorodým a detailním prostředím se pohybují pouze z několika poligonů složené postavičky, nezapomeňme, že se jedná o rok 1997. V boji FFVII vypadá přeci jen lépe. Efekty summonů a nejlepších kouzel jsou nádherné, i když časem poměrně neúčinné.

Obtížnost je spíše na nižší úrovni. Závislá je hlavně na materiích, které hráč zrovna používá. Problém nastává u postgame obsahu. Kdo chce porazit nejtěžší bossy, musí jednoduše pobíhat dokola a grindovat v náhodných soubojích. Naštěstí se to netýká hlavního příběhu, takže nováčci žánru nemusí mít strach.

Sedmý díl Final Fantasy byl bezpochyby průlomovým. Nejen pro hry obecně nebo jRPG, ale i pro mnoho hráčů včetně mě. Poprvé jsem byl připoután k televizi a „fandil“ postavám v ní. I po těch letech stále občas přemýšlím, jaký je vlastně vtah trojice Clous-Tifa-Aeris.