Letos mě ty hry trápí. Další hra do Herní výzvy 2023, se kterou jsem měla technické problémy. Wolfenstein: The New Order by byla přesně hra pro mě, kdyby mi jen na počítači šla. Bohužel tomu tak není. I když mám počítač výrazně lepší, než jsou doporučené hardwarové požadavky (možná je problém ve Windows 10, v požadavkách jsem našla Windows 7 nebo 8, ale to pochybuji). I když je to hra z roku 2014, tak evidentně k hraní v rozlišení 2560 × 1440 je potřeba nejnovější herní mašina. I s nastavení minimálních detailů jsem hnu na své sestavě měla na pomezí hratelnosti. Nízké FPS, s tím s pojené sekání obrazu a doskakování textur. Někdy textury nedoskakovali takřka vůbec. Měla jsem tam takový moment, kde jsem si říkala, jestli náhodou na Epicu nerozdávali cenzurovanou verzi, protože jsem našla jeden obraz, který byl úplně rozmazaný. Až po hodně dlouhé době (v rámci až minut) se textura konečně načetla a zjistila jsem, že tedy nejde o cenzuru, jen mi to prostě hra nejde. Nefunkčnost se taky projevila při cutscénách a i v rozhovorech v rámci hraní. Zvuk ani titulky absolutně neseděli s obrazem. Možná zvuk a obraz by se dal akceptovat, ale titulky byly úplně mimo. Učinila jsem pár pokusů o nápravu, jako změnu kompatibility v nastavení, nebo jsem zkoušela měnit nastavení v zobrazení detailů a tak, ale nic nepomohlo. Nakonec jsem musela spustit hru na svém vedlejším starém monitoru s výrazně nižším rozlišení. Pak jsem se konečně dostala na 60 FPS. Jen to byl velký nezvyk hrát zase na monitoru s poměrem strat 4:3.

Samozřejmě znám Wolfensteina 3D, tak podle toho jsem měla nastavené očekávání. Čekala jsem přímočarou trochu za vlasy přitaženou akci a tu jsem vlastně dostala. Jen mě překvapilo, jak velký prostor se ve hře dává stealthu (je pravdou, že ostatní hry neznám a dle popisu Castle Wolfenstein je stealthovou hrou). Překvapilo mě to mile, protože stealthové hraní je můj šálek kávy. Stealtové hraní je odměněno poměrně výrazně snadnějším postupem (minimálně pokud se vám podaří potichu odklidit velitele vysílající poplach). Mimo celou dovednostní větev, tiché zbraně a úkryty, jsou k dispozici na některých místech i šachty, kterými lze potají prolézat. Já tedy většinou nakonec stejně skončila u otevřeného souboje, protože mě někdo viděl, nebo někdo našel mnou zabitého vojáka. V W:NO když jednou najdou mrtvolu, je těžké zbytek vojáků pozabíjet potají, už se neuklidní jako v jiných hrách. Možná tento snadnější postup byl ovlivněn i obtížností, na kterou jsem hrála. Neměla jsem zrovna náladu na nějaké výzvy, tak jsem zvolila defaultní střední obtížnost "Bring 'em on!".

Bláznivá je hra také dostatečně. Ať už se podíváme na všechny ty stroje, které nepřátelé používaní, samotní vojáci, kteří jsou často napůl lidé a napůl stroje, nebo i prostředí kam se dostaneme. Ve hře navštívíme tajemnou podmořskou pevnost i se dostaneme na měsíc. Nejvíce šílené je ale to, co Blazkowicz dokáže přežít. Toho chlapa jen tak něco nedostane.

Příběh nepatří mezi ty nejoriginálnější. Záchrana blízkých, pomsta nepřátelům, však to znáte. Pouhé zabíjení Nácků už jako příběh není dostačující, tak autoři museli přihodit nějaké to drama ať už v podobě ztráty kamaráda nebo samozřejmě nějakou tu lásku. Zajímavou část přinášejí části deníku, které čte Anya. Jen se úplně nepovedlo znamení, které je hráči dáno v momentě, kdy je možné si část deníku pustit. Na ten hlasitý zvuk, nazvala bych to až ránou, jsem si za celou dobu, kdy je možné deníky poslouchat, nezvykla. Hlavně v částech, kdy jsem se zrovna plížila, jsem se neskutečně lekla.

Hlavní záporáci jsou tam celkem 3. Všichni neskutečně zlí a špatní. Hned 2 (Deathshead a Bubi) z nich jsou odpraveni v poslední kapitole. I když s Frau Engel jsme se mohli vypořádat dříve, ale místo toho, aby jí zabili, jen jí někam odhodili. To jsem moc nepochopila. No, aspoň se mohla vrátit jako hlavní záporák v pokračování. Bubi vlastně není hlavní postavou, což ukazuje jeho smrt, která byla trochu odbytá. Žádný velký bossfight. Zato ten s Deathsheadem byl tedy pěkný oříšek. Jak jsem psala, nezvolila jsem si vysokou obtížnost, a tak většina hry se obešla bez záseku a téměř bez smrti. Porážka Deathsheada má několik kol a byla prvním mým větším zásekem. Nejdříve je potřeba eliminovat robota s mozkem kamaráda. Při tom se mi nejspíše stala drobná chybka, protože v souboji s ním jsem neměla nic než nůž, a pak z ničeho nic jsem měla tu laserovou zbraň a prostřelila mu mozek. Nechápu, proč mi zmizela, a jak se pak najedou objevila. Nejtěžší část byla pro mě ta poslední, která byla hodně nepřehledná. Nejčastěji jsem umřela, protože jsem si nevšimla, že stojím v ohni. Už jsem myslela, že jí nezvládnu a budu si muset obtížnost ještě snížit, když jsem se podívala, jak to někdo vyřešil na youtube a zjistila, že možná nebude nejlepší variantou mít vždy 2 zbraně v ruce a pálit do nepřítele oběma najednou, ale mít jen jednu a hezky si zamířit.  

Při hraní se rozhodně nevyplatí si šetřit silné zbraně, náboje či granáty, protože o vše přijdete a do nové kapitoly půjdete zase jen s vybavením, které vám přidělili vývojáři. Musím říct, že tohle se mi vůbec nelíbilo. Končila jsem s plnou výbavou a plnými štíty a bum a zase nic nemám. Je pravdou, že doplnění zásob není složité. Štíty jsou všude a zbraně jsem taky velmi rychle doplnila. Například na začátku poslední kapitoly se prochází snad zbrojnicí, protože tam bylo všeho tuna. Je pravdou, že hned za rohem to bylo všechno potřeba, ale to je věc jiná. Opakem byla kapitola ve věznici, kam jdeme zachránit své přátele a spolubojovníky. Tam se člověk k další zbrani dostal až velmi pozdě. Kupodivu ale ani stráže zde nebyli vybaveni zbraněmi. Měli pouze obušky. Asi aby jim je nevzali vězni.  

Wolfenstein je úplným opakem otevřených světů, což mi vyhovuje, ale na druhou stranu bych vynechala ty místa, kde mě zavřením dveří znemožnily cestu zpět. Byla bych raději, kdyby se v rámci kapitoly mohlo libovolně vracet, nebo alespoň většinou. Chápu, že jsou případy, kdy by to příběhově a logicky nedávalo smysl (něco vybuchne apod.), ale aby nedocházelo k tomu, že se prostě jen za vámi zavřou dveře, a to je ten důvod, proč nemůžete zpět a ani to není jako, že vás nepřátelé snaží v té části uzavřít. Takhle jsem přišla o jeden předmět. Viděla jsem ho na mapě, ale nemohla se k němu vrátit. Vím, že je to moje chyba, že jsem ho nesebrala hned, ale nepodívala jsem se na mapu a prostě ho přešla.  

Jako takový hezký easter egg je možné v úkrytu si zdřímnout a nechat si zdát sen v podobě Wolfensteina 3D. Tato možnost se několikrát opakuje, ale bohužel level, který můžete hrát je pokaždé stejný. To je trochu škoda, určitě by bylo fajn, kdyby se jednalo o různé úrovně.

Hned po zapnutí hry mě potěšilo, že se spustila a vše fungovalo, jak má. Možná bych jen ocenila, kdyby před samotným spuštěním úvodní části hry bylo nějaké menu. Hra rovnou jede a k možnostem nastavení jsem se dostala až po výběru první postavy, se kterou jsem se rozhodla hrát. Začátek jsem tak měla bez titulků a při poměrně řvoucí hudbě. Kvůli tomu jsem úplně nerozuměla/neslyšela informace o některých postavách. Ale nebylo to zas tak hrozné, protože při další spuštění hry se vše zopakuje (pokud se rovnou nedá načíst uložená hra).

Na výběr tedy máme 5 postav Gorristra, Ellen, Bennyho, Teda a Nimdoka. Já si vybrala Ellen. V tu chvíli jsem netušila, že budu postupně hrát za všechny. Měla jsem asi šťastnou ruku, protože její část mě bavila nejvíce. I když jsem párkrát tápala, tak vlastně nedošlo k žádnému velkému záseku, kde bych cítila frustraci z toho, že nevím, jak dál. Možná jen to, že nejdříve nejde sebrat žlutou látku, ale následně to možné je. A to podle mě bez zjevného důvodu, jen se prostě pochlapí a překousne strach. Na což si budu stěžovat ještě později. V tomto případě se mi tato záludnost podařila odhalit nějak přirozeně. Z Elleniného příběhu jsem měla dobrý pocit. Odhalila jsem její minulost a trauma. I konec byl uspokojující. Dokázala se vyrovnat s minulostí a zároveň nějak poškodila AM.  

Když jsem si volila druhou postavu, rozhodla jsem se začít postupovat popořadě a zvolila Gorristera. Myslela jsem, že se také objeví v pyramidě a naváže na Ellen (jak je to mimochodem na konci), ale ne, každá postava má svou lokaci. Tady už mi to tak nešlo. Zasekla jsem se hned na začátku. Možná to bylo tím, že byla pozdní večerní hodina a já byla už unavená, tak mi to nemyslelo a ani ta všímavost nebyla nejlepší. Chtěl jsem ale ještě pokročit, tak sáhla pro radu na internet. Možná bych udělala líp, kdybych šla spát a zkusila to řešit v lepším stavu. Na internetu jsem našla radu, že mám spojit 2 prostěradla, ale dál jsem stejně tápala. Bohužel u Gorisstera je možné zemřít, což se mi opakovaně stalo, když jsem vystřelila na věci, na které jsem neměla. Po jedné takové smrti jsem to vzdala.

Měla jsem pocit, že potřebuji změnu, tak jsem následně pokračovala Bennym. Bohužel jsem si moc nepolepšila, protože ani Bennyho část mi moc nešla. Řekla bych, že jsem se konečně naučila styl hry. Hlavně to, že opravdu platí, že když se pokusíte něco s něčím udělat a ono to nejde, tak to neznamená, že to za chvíli, po nějakých jiných událostech, nebude možné. Tady je třeba příklad dřeva ve skladu s jídlem. Snažila jsem se ho sebrat, použít ho na to ovoce a tak, ale nic nešlo. Až na téměř samém konci ho jde sebrat, když se hledají části na vytvoření panenky. Nechápu, proč není možné dřevo sebrat hned, a pak později zjistit možnost jeho použít. Podobně to bylo i s liánami. Při hraní Bennyho části jsem tedy bohužel využívala rady na internetu až moc. Možná jsem byla zase jen unavená, ale opravdu mě nenapadaly kroky dále a cítila jsem velkou frustraci. 

Po Bennym následoval Ted. Jak už jsem zmínila, nejspíše jsem se při trápení s Bennym naučila styl hry, protože Ted mi, jako Ellen, šel mnohem lépe. I když musím říct, že dveře do kuchyně jsem našla úplnou náhodou. Na obrazovce není vůbec naznačeno, že tím směrem by mohlo vůbec být možné jít. Protože jsem věděla, že mám věci dělat v různý čas opakovaně, neměla jsem problém s objevením knih a tak dále. Samozřejmě jsem občas tápala, ale po většinu doby jsem neměla pocit zoufalství, které vyřeší jen rada na internetu. Zasekla jsem se až na úplném konci, kdy mi přišlo, že už se nedá nic dělat (dábel v zrcadle). Chtěla jsem zrcadlo zničit v kruhu, ale nešlo mi to, protože jsem se asi nikdy netrefila na kruh, ale na démona a ten ho nechtěl. Na internetu jsem jen našla potvrzení, že se pokouším o správnou věc, jen jí je potřeba udělat lépe a být trochu přesnější v zaměření kruhu.  

Potěšená z úspěšného a příjemného průchodu s Tedem jsem se pustila do Nimdoka. Z toho mám rozporuplné pocity. Nikde jsem se nezasekla a dokončila jeho část bez jediné rady, ale z konce jsem neměla dobrý pocit. Jako bych ho nedokončila. Sice ho AM vzla zpět a komentoval to tak, že se smiloval nad lidmi, tak to vypadalo jako úspěšný konec, ale nezprovoznila jsem Golema. Bylo to nějaké divné. Prostě jsem prošla stěnou s tvářemi a byl konec.  

Nakonec jsem se vrátila ke Gorristrovi. Podruhé mi jeho část šla lépe a sama jsem si všimla věcí, které jsem předtím úplně přehlédla, ale stejně jsem skončila u nápověď. Například mě nenapadlo použít nůž na „vaky s plynem“, aby došlo k sestupu vzducholodi. A část na zemi mi pak už vůbec nešla. Tam jsem zase potřebovala hodně poradit.  Ale možná jsem zase byla unavená. Párkrát jsem skoro usnula, tak to není dobrý stav pro řešení situací v adventurách. U Gorristra jsem našla pár chybek, jako když jsem vzala klíč, ale pořád se na něj šlo podívat na panelu. Také jsem zachránila zvířata, kterým se po zatažení za páku nic nestalo, ale stejně mi Gorristr řekl, že je jejich krev na jeho rukách.  

Tedy teď je to správné nakonec, protože nakonec tu byl závěr hry. Ten se mi líbil nejméně. Zase jsem začala s Ellen, která ale mi poměrně rychle umřela. Bylo mi řečeno, že svou část nezvládla. Blbý no, v tom případě nemělo smysl pokračovat a pokusila jsem se o to znovu. Na druhý pokus jsem začala s Bennym, protože s Ellen jsem objevila nějaký přístroj, kde oslovili Bennyho. Benny ho nedokázal zprovoznit. Bylo jasné, že to neumí a po Ellen se k němu nebudu moc vrátit, protože bude mrtvý. Opět tedy neúspěch. Koukla jsem tedy do návodu a zjistila, že je potřeba aby tam šli v určitém pořadí a udělali vždy určité kroky. Při pohledu na klece jsem nenašla žádnou nápovědu ohledně správného pořadí. Musela bych na to přijít metodou pokus omyl. To se mi nechtělo. V 5 postavách je to docela dost pokusů. Když člověk ještě neví, co která postava má udělat. Jít krok po kroku podle návodu se mi taky nechtělo. Když jsem hrála za jednotlivé postavy, do návodu jsem se taky dívala, ale bylo to tak, že jsem se podívala jen na jeden následující krok. Na něco jsem přišla sama, a pak se zase podívala, a tak dále. Tady by to bylo kompletně podle návodu. V tom jsem neviděla smysl, tak jsem se rozhodla, že tomu dám jeden pokud, udělám, co půjde a nejspíše neuspěji. Začala s Nimdokem, i s vědomím toho, že pravděpodobně neuspěji, jsem se s ním pokusila AM porazit. Všechny postavy mi postupně umřeli a hra skončila. Sice jsem neměla šťastný konec, ale konec to byl.

Jednotlivé postavy a příběh hry je dobrý. Docela mě motivoval k tomu, že bych si ráda přečetla povídku, na jejímž základě je hra vytvořena. Taky mě zaujal samotný AM a jeho motivace, proč si vybral zrovna tuhle skupin. Lidí s podobnou minulostí je spousta. Také tvrdí, že je nenávidí a stovku let mučí, ale dá je do situace, která jim pomůže smířit se svými démony a vypořádat se se svou minulostí. Možná to nebyl úmysl. Na druhou stranu se jedná o adventuru své doby, která se s hráčem moc nepárá, a to jsem zrovna úplně náladu neměla. I když to možná není férové, nálada a ospalost ovlivnili můj herní zážitek i hodnocení hry.

A je tu další hororová hra. Ano, mohla jsem si ke splnění Herní výzvy 2023 č. 7. Silnější přežije vybrat něco jiného, ale pokud chci hardcore variantu, nenapadají mě jiné, než hororové hry. Tak jsem se rozhodla toho využít a konečně si zahrát hru, kterou už mám nainstalovanou od roku 2018. Tehdy jsem se schovala do skříně, hru vypla a už se k ní nevrátila. Dneska ale mám už pár děsivých her za sebou. Jsem silnější, statečnější a dala jsem to ;D

Než jsem začala hrát, musela jsem se utkat s technickými problémy. Po spuštění hry mi vše přišlo takové rozmazané a zjistila jsem, že mám nastaveno nízké rozlišení. Po přepnutí do správného rozlišení jsem hru restartovala a místo hlavní obrazovky jsem viděla pouze kus horního levého rohu. Menu hlavní nabídky nebylo vidět, ale v nabídce jsem se mohla pohybovat pomocí klávesnice a naslepo jsem našla menu nastavení. To se naštěstí se otevřelo ve vlastním okně a vše bylo normálně viditelné. Zkoušela jsem různé varianty nastavení, ale nic nebylo dobré. Nakonec jsem hledala pomoc na internetu a po úpravě nastavení pro vysoké rozlišení DPI byla vidět celá obrazovka. K jásání, že je vše v pořádku jsem měla daleko, protože mě zaskočily malinkatá okna (např. právě to okno nastavení, spuštění hry, ukončení hry apod.). Text v těchto oknech byl špatně čitelný. U těchto oken to tak nevadí, ale kdyby takto malé byly texty i ve hře (dopisy, titulky atd.) nemohla bych nic přečíst. Ukázalo se, že titulky a ostatní texty ve hře tohle zmenšení nepostihlo, tak jsem se mohla pustit do hraní.

Začátek hry, kdy se hlavní postava, v tomto případě Daniel, probudí a neví kdo je ani kde je, je docela okoukaný. Teď už zpětně nedokážu posoudit, zda tomu tak bylo i v roce 2010, kdy hra vyšla, ale mám pocit, že se amnézie využívá docela často. Takovýto začátek hry je pro vývojáře výhodný. Hráč se dovídá všechny potřebné informace o světě a dění společně s hlavní postavou. To, ale že si to způsobila hlavní postava sama, to naznačuje, že příběh až tak tuctový nebude. 

Hned od začátku dává hra najevo, že není pro strašpytle. Tíživá atmosféra hradu na mě působila okamžitě. Také velmi brzy přijde nějaká ta lekačka. Lekačky nemám ráda, ale bylo jich přiměřeně, tak se to dalo snést. Jen bych možné vynechala ty „falešné“, např. když se ozve hlasitá hudba (či jen rána) zabouchnou se dveře, sfouknou svíčky, ale vlastně to nemá žádný důvod, nebo jsem si ho nevšimla. Ostatní lekačky mají na svědomí monstra, která se plíží po chodbách hradu. Nejčastěji dělá problémy Grunt, který je hrozivější, když se plíží tmou, než když ho vidíte, protože divný až trochu komický. Leknete se ho ale určitě, zvláště když před vámi rozrazí dveře.

Co mě ale překvapilo, byl příběh vyprávěný skrze Danielovy deníky. Při hraní se vždy snažím sbírat všechny předměty tohoto typu a poctivě je pročítám, ale nemůžu říct, že jsou pokaždé zajímavé. Tady jsou. Danielova historie je dobře napsaným příběhem. Během poslouchání Daniela popisujícího v deníkách důvod, proč je tam, kde je, ve mně vyvolával vzpomínky na dílo Lovecrafta. Docela mě potěšilo, když tady v kamenářích hned v prvním příspěvku vidím, že nejsem sama a MCZ má podobný názor. Dílo HPL je nejvíce spojováno s mýtem Cthulhu, ale má i jiné typické znaky. Ne, že bych byla nějaký odborník na HPL. Jen jsem přečetla několik povídek, abych zjistila, o čem se mluví, když se tak často na tohoto autora odkazuje. Začátek příběhu popisující expedici zkoumající tajemnou hrobku (či co to bylo) v Africe. Neurčitelné a nepopsané zlo, které ohrožuje hlavní postavu, to jsou právě ty znaky, které mi Lovecraftovo dílo připomínají. V denících se mluví o Stínu, strážci Orbu, ten není nijak popsán blíže, ale přímo ve hře jej má reprezentovat rudá hmota objevující se v zámku v různých podobách a zraňující Daniela. Musím přiznat, že tohle jsem nepochopila. Kdybych nehledala informace o nepřátelích pro tenhle komentář, vůbec bych nevěděla, že Stín jsou tyto krvavé bloby. Nejdříve jsem si myslela, že Stín jsou právě monstra, ale ty vytvořil Alexandr, tak jsem si myslela, že prostě ve hře není znázorněn. Blob je trochu zklamání. Zpět ale k příběhu Daniela. Dark Descent je do češtiny přeloženo jako Pád do tmy, ale mohlo by to být přeloženo i jako sestup do tmy nebo temný sestup. Tento název má dvojí význam. Nejenže Daniel sestupuje do temných útrob hradu, ale také probíhá jeho morální sestup jako člověka. Pád mi tam moc nesedí, protože fyzicky většinou přímo nepadá :). Právě prostřednictvím deníku a vzpomínek můžeme sledovat Danielův lidský úpadek. Na ten mají vliv 2 hlavní faktory. Prvním je strach o vlastní život. Aby zachránil sám sebe, je ochoten provádět více a více hrůzostrašné věci. Je pak docela pochopitelné, že chtěl Daniel na vše zapomenout, když si uvědomil, co vše udělal. Druhým faktorem je vliv Alexandra. Daniel ho považuje za autoritu, tak ho poslouchá. Také si myslím, že minimálně ze začátku si sám obhajoval své činy tím, že za to nemůže, že odpovědnost padá právě na Alexandra, on ho jen poslouchá. 

V řadě her je možné se zcela spolehnout na zvuky, a právě díky nim přesně vědět, kde jsou nepřátelé. To tady není tak úplně možné. Všudypřítomné děsivé zvuky, které mají navodit atmosféru bych ještě prominula, ale u monster by měl zvuk nápomocný. Zvláště, když se na ně nemůžete dívat, protože přicházíte o příčetnost. Já jsem takhle jedou před Gruntem utíkala a schovala se do předem přípravného úkrytu z beden. To jsem si mimochodem přečetla v nějakém typu ve článku typu: „Co vědět, než začnete hrát Amnesiu.“ Celou hru jsem tedy na všech možných místech stavěla úkryty. Zpět ale ke zvuku/hudbě. Když vás monstrum honí, je to doprovázeno dramatickou hudbou. Očekávala bych, že když se schováte a přestane vás honit, hudba skončí. Já ve svém úkrytu byla dlouho, než jsem si řekla, že to není možné, aby tam monstrum ještě bylo, i když dramatická hudba stále hrála. Samozřejmě, že už tam nikdo nebyl. Kdybych čekala na konec dramatické hudby, čekám tam do teď. Ani nevím, kdy přesně hudba skončila, ale já už v té době rozhodně věděla, že na mě nic nečíhá.

Podobně podivně si hra počíná i při pohybu nepřátel. Když tedy Grunt a ostatní nepřátelé nejsou tajemným zlem, které jde po Danielovy, ale jsou to služebníci Alexandra, neměli by mít schopnost se přemisťovat v prostoru. Monstra se ale objevují a mizí dle libosti. Například na mostě před vchodem do svatyně jsem jasně viděla jít monstrum do jedné z částí, ale pak tam nikdo nebyl, i když odtamtud nebyl jiný východ. Dalším příkladem jejich zvláštního pohybuje je situace, kdy hráče zabíjí. Mě vždy zmizeli snad zcela z dané oblasti. Příkladem je situace v části se zatopeným sklepem. Mimochodem to pro mě byla opravdu děsivá část hry, kde jsem opakovaně umřela. Jednou to bylo v místnosti, kde je třeba vytáhnout mříž. Kusy těl jako návnada mi nefungovali, protože jsem hned vyběhla a nečekala, až začne monstrum jíst (to jsem nevěděla), tak to vypadalo, že se tam na dlouho zaseknu. Ale po druhé smrti monstrum prostě zmizelo a na vytažení mříže jsem měla neomezeně času. Pak se teda okamžitě objevilo po průchodu dveřmi, ale to už byla naskriptovaná scéna.  

Při hraní je zásadní práce se světlem. Samozřejmě by bylo výhodnější jít tmou a nebýt viděn, ale Daniel ve tmě přichází o příčetnost, což je doprovázeno nepříjemnými projevy jako rozostřená obrazovka (a končí to ztrátou vědomí). Ve tmě toho moc nevidíte, když se obrazovka rozostří, není vidět vůbec nic. V jednu chvíli u mě nejspíše došlo k nějaké chybě a Daniel mohl chodit tmou zcela bez dopadů na příčetnost. Stalo se mi to po tom, co jsem se zranila o blob. Myslela jsem si, jak jsem na to vyzrála a zbytek hry bude zcela bez problémů, ale po přechodu do další lokace, kde jsem bohužel zemřela, bylo vše zase v pořádku.

Prostory, ve kterých se ve hře pohybujeme, jsou docela přímočaré. Uzavřené lokace se většinou rozdělují jen do pár chodeb. Orientaci může ztěžovat pouze tma. Pro mě byla na orientaci nejhorší část ve vězení. Tam jsem se úplně zamotala. Tma a neustálá přítomnost monstra na to měla velký vliv. Nemohla jsem si pořádně prohlédnout chodby, kterými jsem chodila. Tady se mi bohužel podařilo přejít jednu část (jedinou v celé hře) deníku. Věděla jsem, že mi chybí, ale pokračovala jsem dál, protože jsem si myslela, že jsem prošla vše, a že poslední část deníku bude dále. To mě mrzelo.

Mimo strašení se ve hře musí řešit logické hádanky. Ty jsou velmi zajímavé, například zprovoznění výtahu. Využívají i toho, že můžete brát různé věci a házet s nimi (hozením věci na most třeba docílíme jeho sesunutí dolů). Líbila se mi i hádanka, kde se nastavují věci tak, aby odpovídali tomu, jak jsou v místnosti druhé. Sbírání předmětu může ale být občas komplikované. Zvláště těch, které jdou do inventáře. Někdy to vyžaduje hodně trpělivosti najít ten správný úhel, pod kterým jde věc sebrat.

Daniel je po většinu doby sám, ale to nijak nebrání užít si výkony dabérů. Mluví k nám Alexandr, Daniel předčítá deníky, a pak i dojde k rozhovoru, když potkáme uvězněného Agrippu. Taky jsem úplně nepochopila, proč rozhovor s ním je jednostranný a Daniel mu nijak neodpovídá. Tento typ rozhovorů je většinou ve hrách, kde hlavní postava není namluvená. Tady Daniel má hlas, slyšíme ho, když čte deníky.

I když jsem věděla, že Amnesia patří mezi herní horrorové klasiky, neměla jsem od ní větší očekávání, než plížení se ve tmě, kdy mě bude děsit příšera, ale nabízí toho mnohem více.

Detektiv Kurzor je jednou z těch her, o kterých bych se bez Herní výzvy vůbec nedozvěděla. Přitom se jedná o takovou fajn hru. I když vím, že existuje hra podle pořadu AZ kvíz, že by se ČT pustila do něčeho takového, to bych nečekala. A už vůbec bych nečekala, jak bude hra zpracovaná. Já čekala, že kompletní hra, tedy všechny případy, budou ve stylu toho prvního a celkem to zabere maximálně tak hodinu. Skutečnost je ale jiná.

Evidentně má hra soužit k propagaci detektivních seriálů české televize. To dokazuje i možnost při spouštění jednotlivých případů prokliknout se přímo na stránku iVysílání s daným seriálem. Jak dobrou práci odvádí, to je otázka, protože sama hra by potřebovala spíše trochu propagovat. Možná je tedy spíše odměnou věrným divákům.

Vizuálně se mi hra hodně líbí. Komiksově stylizované postavy jsou v kontrastu s reálnými fotografiemi prostředí fungujícími jako pozadí. I přesto, že se postavy nepohybují a troufla bych si tvrdit, že mají ve většině (ne-li všech) scénách i stejnou pozici, určitě bylo při jejich kreslení odvedeno hodně práce. Jen je zvláštní, že někteří herci jsou jasně poznatelní a jiní si vůbec podobní nejsou. Například Martin Myšička je zcela přesný a jednoznačně rozpoznatelný, na druhou stranu Hanu Ševčíkovou bych nepoznala ani v nejmenším. Říkám si, jestli je to tím, že pro tyto postavy ještě při vytváření kreseb neměli obsazení. Možná jsou si podobní jen ti herci, kteří jsou z již zmiňovaných seriálů a ostatní ne.

Nepohyblivost postav byla zajisté kvůli tomu, aby nebylo nutné dělat všechny možné animace, ale také to jistě byl umělecký záměr. Někdy totiž je pohyb postavy zobrazen jen jako posun nepohyblivého obrazu, například na záznamu dopravní kamery, kde sledujeme vozidla, projde chodec. Je ale i případ, kde je animace pohybu vytvořena, což je záznam z bezpečnostní kamery v bance.

Nic jiného, než skvělí dabing bych nečekala, v tomto ohledu má televize spoustu zkušeností a prostředků. Ve hře můžeme vidět a slyšet samé známé osobnosti. Já se přiznám, že úplně odborník na české herce nejsem. Kdyby se mě někdo zeptal na jména herců, nevěděla bych, ale rozhodně jsou to většinou známé hlasy i pro mě.

První případ je jen takový tutoriál. Je kratší a nedochází zde k žádnému větvení příběhu. Druhý už je zajímavější. Je v něm více lokací, více důkazů a více svědků. Nezkoušela jsem ho opakovat, ale určitá místa naznačují různé varianty průchodu hrou. No a do třetice, v tomto případě, všeho dobrého. Třetí případ je rozhodně nejzajímavější, je tu více linek, a dokonce i několik konců. Zjevné jsou 3 možné konce, ale dočetla jsem se, že jich je celkem 5. Konce jsou rozdílné v tom, jak je případ vyřešen, viník je vždy stejný. Třetí případ a jeho konce mě dokonce motivovaly k opakovanému hraní, abych si mohla projít druhou linku a vyzkoušet jiný konec.

I když se jedná o vizuální román, má hra řadu interaktivních prvků. Není jich mnoho, ale jsou tam. Téměř vždy jsou spojeny s hledáním důkazů, což je v tomto případě logické. Často nestačí důkazy pouze sebrat, ale musí se s nimi pak ještě něco dalšího provést. Ve dvou případech je interaktivní i to samotné sbírání. Hledá se důkaz odhrnováním trávy a posouváním kamínků. Není to nic úžasného, ale je to o něco více než pouhé sebrání. Jednotlivé důkazy se musí očišťovat, skládat, porovnávat apod. Hádanky, které se ve hře také ve spojitosti s důkazy vyskytují nejsou složité, mě dal zabrat jen šifrovaný vzkaz. Tam mě nachytali. Přestože jsem začala dobře, text, který mi vycházel nedával smysl. Nenapadlo mě, že pak ještě bude potřeba s ním něco dělat. Myslela jsem si, že to mám špatně a hledala, jak jinak to vyřešit. Interaktivita hry je omezená v tom, že má některé věci předpřipravené a nebere se ohled na konkrétní řešení hráče. Například u autonehody, když hledáte na videozáznamu nabouraný vůz. Já zastavila záznam s vozem na určitém místě, ale na vytištěném papíře byl vůz jinde. Podobně to bylo u skládání výhružného dopisu. Také výsledek neodpovídal tomu, jak jsem slova poskládala já. To jsou ale jen detaily. 

Ve hře můžeme najít dokonce i několik vedlejších úkolů, jestli to tak můžeme nazvat. Mimo luštění, jak otevřít tajemnou krabici, můžeme luštit osmisměrku nebo střílet na terč. Překvapená jsem také byla z toho množství achievementů, které je možné získat.

Asi nejhorší práci odvedli autoři na propagaci hry. Jak už jsem zmínila, kdyby nebylo herní výzvy a cíleně jsem se nesnažila najít nějakou hru z kategorie vizuálních románů, nikdy bych se nejspíše o této hře nedozvěděla. To se snažím si udržovat o hrách nějaký ten všeobecný přehled a sleduji různé novinkové souhrny, kde se zvláště na české docela zaměřují. O Detektivu Korzorovi jsem ale vůbec neslyšela. To je škoda, je to určitě zajímavá hra, nabízená zdarma a za vyzkoušení stojí.

Po několika poměrně depresivních a temných hrách jsem se na tuto hru docela těšila. Two Point Hospital je humorná strategie, která na sebe láká prostřednictvím trhlého traileru, kde jsou ukázány ty nejbizarnější nemoci. Dává pocit, že stavění nemocnice nikdy nebyl větší zábava. Pro mě se ale z toho nakonec stalo „jen“ stavení nemocnice. I když choroby jsou vtipné. Při samotném hraní jsem tu humornost moc nevnímala. Nejvíce jsem vnímala různé hlášky z rádia.

V režimu kariéry je celkem 15 různých nemocnic ke stavění. Samozřejmě neberu v potaz mnoho dalších, které přidaly různá DLC, která ale já nevlastním. TPH to dělá dobře, protože vám tyto nemocnice ukáže a navnadí vás na ně. Určitě vánoční a s mimozemšťany vypadaly zajímavě. Problém je, že už v prvních nemocnicích můžete zůstat relativně dlouho. Vlastně konečným limitem je až zaplnění všech nabízených prostor a později vytrénování všech zaměstnanců na nejvyšší úroveň. Já se vlastně nikdy tak daleko nedostala, ale předpokládám, že pak už se toho moc dělat nedá. Samozřejmě vyskakují úkoly, ale to bez samotného stavění není tak zábavné.

Jak se postupuje k další a další nemocnici, hra postupně přidává další a další mechaniky, přibývají i nemoci a samozřejmě různé typy ordinací. Mezi tyto mechaniky patří trénování zaměstnanců, marketing, výzkum (kterým se pak dají otvírat právě i nové ordinace) a velmi zajímavá mechanika epidemií a s tím spojený očkovací lov. Je to taková skoro akční pasáž ve stavěcí hře. Najednou musíte rychle najít všechny nemocné, musíte vnímat pacienty a nenechat nemoc se rozšířit. V malé nemocnici je to sranda, není problém všechny najít, ale ve velké už to byl problém. Trochu mi to kazili také duchové. Když před nimi pacienti utíkají, samozřejmě neprojevují příznaky hledané nemoci. Také se rozběhnou po celé nemocnici, čímž jdou hůře nalézt.

Velmi zajímavá byla nemocnice, kde není možné vydělávat peníze od pacientů, ale veškeré příjmy jsou z plnění zadaných úkolů. Zde najednou musíte zcela změnit své kroky, protože ty, které jste si již navykli dělat v předchozích nemocnicích, tady fungovat samozřejmě nebudou. Při prvním hraním jsem si tohoto faktu nevšimla a jela jsem podle toho, jak jsem byla zvyklá nemocnici stavět. Dostala jsem se až do momentu, kdy se to nedalo zachránit a musela jsem nemocnici restartovat. Což byl jediný případ, když jsem to musela udělat.

Jediná taková významnější věc, co by asi hře vytkla, je nepřítomnost seznamu místností. I když jsem se snažila vytvářet si ve své nemocnici oddělení a dávat stejné typy ordinací k sobě, téměř nikdy to nakonec nevyšlo. Když bylo potřeba kvůli velkému množství pacientů postavit další ordinaci, hold jsem jí šoupla jinam. Nepředělávala jsem kvůli tomu celou nemocnici. Měla jsem i pár nemocnic, kde jsem byla línější a tam tedy byly ordinace hodně rozházené. To už se o žádném oddělení nedalo vůbec mluvit. Pro jednotlivé ordinace jsem chtěla, aby sestry i lékaři měli vytrénovány ty dovednosti, aby nejlépe odpovídaly daným ordinacím, ke kterým jsem je následně přidělovala. Problém byl, když jsem právě ztratila přehled, kolik jednotlivých ordinací mám a nevěděla jsem např. kolik sester se specializací na lůžková oddělení potřebuji.

Musím přiznat, že hry, které mají něco společného se společností SEGA (ať už jako vývojáře, nebo vydavatele), moc nehraji. Překvapil mě tak docela nepříjemně hlasitý zvuk (nebo řekněme melodie), která se přehraji při zobrazení loga této společnosti. I při tom, že jsem měla sluchátka na normální hlasitost, tak to bylo velmi nepříjemné. Nakonec jsem si zvykla před zapnutím hry sundat sluchátka a nadat je až po zobrazení loga. Tohle není výtka ke hře samotné, ale spíše ke společnosti SEGA.

Bohužel, i když se jedná o dobrou hru, mě se z ní často stal boj o to, jak co nejrychleji dostat všechny zaměstnance na nejvyšší úroveň, vytrénovat jim schopnosti, postavit všechny nutné ordinace, splnit úkoly a jít do další nemocnice. Důvodem je, že mým cílem bylo hru co nejrychleji dohrát a jít k další hře do herní výzvy. Dokonce jsem i hraní přerušila a mezi tím jsem si odehrála ostatní hry do výzvy, když jsem viděla, že tahle bude opravdu na dlouho. Pokud je váš cíl Two point hospital dohrát, neužijete si to. Chce to jí dát ten čas a úžit si budování nejlepší nemocnice, co dokážete postavit.

Do třetího dílu této skvělé série se mi popravdě moc nechtělo. Předchozí díly mi daly občas zabrat a z traileru na mě Infinite působil tak, že se bude jednat o frenetickou akci, plnou střílení v pohybu (při letu na háku). Nakonec se ukázalo, že se střílení z háku dá ve velké míře vyhnout a příběh, prostředí, atmosféra a hudba je tak strhující, že lituji, že jsem s hraním otálela.

Obecně mám ráda příběhy, kde je vše dostatečně vysvětlené, a hlavně jsou ukončené. Není nic horšího než otevřený konec. Bohužel v dnešní době najít příběh s řádně ukončeným dějem, je dosti obtížné, skoro až nemožné. To se týká filmů, seriálů i her (i když je pravda, že u her je to méně). Chápu, že autoři chtějí nalákat na pokračování, ale když to se neuskuteční, otevřený konec zůstane napořád.

Příběh BioShocku Infinite je dle mého názoru ukončený dostatečně, ale s tím vysvětlením je to horší. Příběh mě zcela pohltil. Už se mi dlouho nestalo, že jsem po dohrání hry byla takhle posedlá hledáním dalších informací a různých teorií k příběhu. Bohužel, na spoustu otázek, které mám, jsem odpověď nenašla, možná protože vůbec není.

Booker je jako hlavní postava velmi sympatický. Je to takový ten typický drsňák, který zabije všechno, co se mu postaví do cesty, snaží se vypadat bezcitně, ale v nitru je vlastně hodný a citlivý. Pozor opravdu velký spoiler! Tahle jeho představa ve mně měla být otřesena při odhalení, že se jedná o stejnou osobu jako je Comstock. Ale vlastně ne tak docela, protože tohle mi ve hře vlastně nesedělo a vlasntě jsem se rozhodla to neakceptovat. Jedno rozhodnutí, jestli se přidá, nebo nepřidá k babtistům, z něj přece neudělá někoho úplně jiného. Booker je člověk, který dělá chyby. Rozhodl se zaplatit dluh svou dcerou, ale nakonec si uvědomil hrůznost svého rozhodnutí a snažil se ji dostat zpět. Bylo ale už pozdě. Když zachránil Elizabeth, chtěl jí místo do Paříže odvést do New Yorku, ale vsadím se, že kdyby se tam dostali a jí by hrozilo další uvěznění, ochránil by jí. Snaha jí chránit se ukazuje vždy, když je v ohrožení. Chce jí pomoci a vůbec nemyslí na to, že ji potřebuje ke splacení dluhů. Jde mu čistě o ní, je to typický hrdina. Comstock naopak svá špatná rozhodnutí dotahuje do konce. Elizabeth šoupne do věže a roky ji tam vězní. Bez milosti se zbavuje všech, kteří ho ohrožují, mezi miniž je i jeho žena. Pod jeho tyranskou vládou trpí spousty lidí a má ambice ovládnout snad celý svět. Je zobrazen jako typický padouch. Opravdu mi nepřijde, že by ti dva měli něco společného. Pokud se jedná o toho samého člověka, jdoucího jen po jiné cestě dané jedním rozhodnutím, čekala bych, že nitro dotyčného člověka bude stále stejné. Stejný základ, jiné provedení. Tito dva mi nepřijdou postavení na stejném základu. Možná Comstock byl nucen Elizabeth zavřít kvůli své ženě, která v ní viděla důkaz nevěry svého muže a následně bylo potřeba krotit její schopnosti, ale to na věci nic nemění. Prostě v něm nevidím stejného člověka jako je Booker.

Elizabeth je také velmi sympatická. Na to, že byla celé své dětství držena v izolaci ve věži jen s robotickým ptákem jako strážcem, je překvapivě duševně nedotčena.

Je zvláštní, jak výrazně více emocí ve mně vyvolává dojem ze hry, ve které vidím spoustu nesrovnalostí, které nechápu, oproti těm hrám, které mi vlastně dávaly smysl. Tím myslím předchozí BioShocky. To jsou skvělé hry, které jsem si opravdu užila, ale rozhodně jsem o nich po dohrání tolik nepřemýšlela, jako po dohrání Infinite. Kromě již zmíněného nesouhlasu s tím, kdo je vlastně Comstock, jsem přemýšlela o konci hry. Jestli Elizabeth zabily Bookera před rozhodnutím, že se přidá k babtistům a stane se Comstockem, jak to že existuje (narodila se až poté), nebo ho zabila až po tom rozhodnutí? Takže v realitách, kde se k baptistům nepřidal stále žije? A pokud se celá věc s Comstockem nestala, Elizabeth by neměla mít své schopnosti.  

Jak to, že je Comstock prorok? Ze hry to vypadá, že prorokoval úspěch Columbie ještě před jejím postavením. To muselo být ještě před tím, než potkal Rosalindu Lutece, tak nemohl při tomto proroctví využít přístupu do jiných realit. S tím souvisí i trhliny. Jsou prezentovávány jako přístup do jiných realit, ale evidentně s nimi jde cestovat i časem.  

Ve hře vůbec nebylo zmíněno, že pokud existují všechny možné alternativní reality, tak jistě byla i nějaká, kde se Booker rozhodl dceru nechat na vůbec jí Lutecemu nedal. Zajímalo by mě, jaká by v této realitě byla Elizabeth/Anna.

Když přehlédnu všechny mé nezodpovězené otázky, jedná se o skvělou hru. Až roztomilá grafická stylizace hry je pro BioShock typická. Asi všechny BioShock hry také kladou důraz na dech beroucí představení města, kde se odehrávají. Infinite není výjimkou.
Trochu jsem měla problém s titulky, které na mém monitoru byly mrňavé bez možnosti jejich zvětšení.

Jedná se o hodně přímočarou hru s malými možnosti prozkoumávat a vracet se zpět. To ale mě osobně aktuálně nevadí, naopak takovéto hry vyhledávám. I když nějaké to hledání je potřeba k posbírání nahrávek. Mě se téměř nikdy na první pokus nepodaří všechny předměty, v tomto případě nahrávky, najít, i když si myslím, že vše prohledávám pořádně, ale ono stačí se někde nechat unést, nějakou část neprojít pořádně a už vám pár věcí může uniknout. Tak to má spousta her. Co se týká prohledávání, tak oceňuji, že vás Elizabeth upozorní na místa, po kterých už nebude možné se vrátit, tak máte možnost ještě před vstupem do těchto míst vše ostatní pečlivě projít.

Úplně na začátku hry se mi líbila interakce s prostředním lidé se spolu baví a občas na ně Booker reaguje a odpovídá jim.

Plasmidy, v tomto případě Vigory nedávají smysl, v původních hrách se jednalo o společenstvo, které toužilo po zdokonalování, schopnosti souvisely s adamem a sittle sistters, ale zde nic takového není. Jedné vysvětlení je, že je našel Comstock v některé z trhlin. Toto je nakonec vysvětleno v DLC tím, že společně spolupracovali Suchong a Fink.

Oproti předchozím dílům můžete mít u sebe pouze 2 zbraně, což samozřejmě sebou občas přinese nějaké ty komplikace. Elizabeth vám háže náboje jak o život, tak se na nulu téměř nedostanete. Já měla problém až při tom úplně posledním souboji, který (jako jediný) jsem si musela párkrát zopakovat.

Hru jsem si užila. Byla intenzivní jak příběhově, tak v soubojích. Určitě jí přidám mezi mé nejoblíbenější hry a nechápu, že jsem váhala, jestli ji vůbec hrát.

Rovnou sem k hlavní hře přidám i pár mých poznámek k DLC:
Burial at Sea I – Přesto, že mi celou dobu hraní hlavní hry Elizabeth nikdy nevadila v cestě, tady se tedy plete pod nohy řádně. Je to možná tím, že v hlavní hře jsem moc nevolila stealth přístup. V DLC mě hodně štvala.
Příběh tak úplně nenavazuje na konec hlavní hry, ale když přivřeme obě oči, tak to nevadí. Je zajímavý, a to je hlavní
Burial at Sea II – Jako Elizabeth se máte cítit slabší a zranitelní, a to má motivovat k ještě většímu použití stealthového přístupu. Ukázalo se, že je opravdu jednoduché nepřátelům utéct. Když tedy uděláte chybu, nejste za to potrestáni tím, že musíte všechny nepřátele zabít v otevřeném souboji, čímž byste si vyplácali cenné náboje a ostatní věci. Prostě jen utečete a po chvilce, když se situace uklidní, tak pokračujete v tichém odklízení jednoho nepřítele po druhém.

Před hraním kolem mě Vampyr jen tak prošel. Měla jsem o této hře jen pár informací a na jejich základě jsem si udělala zcela mylnou představu. Myslela jsem, že to bude drsná hra, kde bude volba zabíjet/nezabíjet spíše ovlivněna tím, že při zabíjení budou následky v podobě ztížení hry. Nečekala jsem, že by hlavní hrdna i po přeměně na upíra měl stále silnou potřebu lidi zachraňovat, byl citlivý, a dokonce prožíval romanci (i když k tomu se ještě vyjádřím později), což k volbě zabíjet/nezabíjet přidává i morální stránku věci.

Volba, zda při hraní zabíjet nebo nezabíjet a její vlivy, byla podle mě špatně vysvětlena. Hra dává jasně najevo, že zabíjení přinese negativní následky, ale dle mého názoru už přesně nespecifikuje, co pod zabíjením myslí. Nevěděla jsem, jestli se jedná pouze o to, když lidi zabiji vysáváním krve, nebo i jejich „pouhé“ zabití. Postavy v bezpečných oblastech, které na hráče neutočí, jde s nimi komunikovat a mají vlastní příběh, lze zabít pouze vysátím krve (aspoň většinou). Lovce naopak můžeme zabít zbraní, ale vysávat krev z nich můžeme také. To jim většinou moc zdraví neubere, ale pravděpodobně by je bylo možné usmrtit i takto. Lovci jsou všude po ulicích a hra neumožňuje plížení*, tak jedinou možností je jejich eliminace. Občas se dá několika lovcům vyhnout použitím nějakého balkónu, nebo jiné uličky, ale je to velmi omezené. Pak je tu ještě otázka skalů, ekonů, a dalších úpírů. Jejich zabíjení pomůže, nebo uškodí? Jejich krev se pít může? Možnost si doplnit zdraví přes jejich krev by hru usnadnilo, ale vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, jestli by to nemohlo mít následky, krmila jsem se jen na krysách. Lovce a upíry jsem používala jen ve stavu nouze. Vlastně jsem se během hraní značně postarala o to, by se z Vamypra nestalo Plague tale. Samozřejmě nikdy zavrhuji variantu, že jsem někde něco přehlédla/přeslechla a důvodem nepochopení je chyba na mé straně. Jako vždy, když něco takového nevím, jsem šla na internet a našla odpověď. Minimálně na to, že lovce můžu zabíjet dle libosti a jako lidé se vlastně ani neberou. To mi ke štěstí stačilo, tak už jsem nezjišťovala, jak je to s pitím jejich krve a krve upírů.  

Bohužel jsem také ze začátku nepochopila systém zdraví jednotlivých čtvrtí a to, co má na něj vliv. Spoiler. Myslela jsem, že na zdraví čtvrtí má hlavně vliv to, zda tam budu zabíjet občany. I když jsem se snažila, aby město bylo zdravé, tak po ukončení dne, tedy noci, mi zdraví v některých částech kleslo. Než jsem zjistila, že zabíjení lovců je povoleno, měla jsem podezření, že je na vině to. Pokoušela jsem se kolem nich probíhat, což vůbec nebylo zábavné a dost často to nešlo, protože jednotlivé čtvrti jsou často odděleny zavřenými branami, které při aktivním souboji není možné otevřít. Ono, ne že by zabíjení těch samých lovců na těch samých místech nějak extra zábavné bylo… Samozřejmě jsem si všimla, že někteří lidé mají u sebe znak hvězdičky a věděla jsem, že to znamená, že je trápí nemoc, ale protože hlavní problémem ve hře je španělská chřipka, nenapadlo mě, že bolení hlavy několika postav (vím, jsou tam další i vážnější nemoci a problémy lidí) bude způsobovat pokles zdraví celé čtvrti. Myslela jsem, že léčení je spíše vedlejší aktivita, jejíž účelem je získat pár dodatečných zkušeností k následnému levelování. Jak jsem byla překvapená, když jsem si řekla, že se mi dodatečná XPčka hodí a jednu čtvrť jsem vyléčila, a po ukončení dne se zdraví v této části zlepšilo. Aspoň jsem na to přišla sama a negoogla jsem to…

Vhledem k mé volbě nikoho nezabít a snaze ani nevysávat krev z ničeho jiného, než jsou krysy, mě i základní nepřátelé dokázali potrápit. Na začátku každé kapitoly se nepřátelé ztíží, během hraní, po vylepšení zbraní a schopností, se obtížnost sníží, ale s další kapitolou je vše opět skokově těžší. Já sem vždy na začátku umírala a umírala. Možná ale moje volba přinesla tížený výsledek, protože finální 2 bossové byli docela snadní a dala jsem je hned na poprvé. Možná jsem jen měla dobrou chvilku a fakt mi to šlo. Proč si nepřičíst trochu zásluh, že? :)  

Vzhledem k tomu, že ve hře není fast-travel (mapa není největší, tak kromě vyhnutí se soubojům, není potřeba), musíte při průchodu městem opakovaně bojovat s těmi samými lovci a upíry, kteří se respownují na stejných místech. Nejsem si teď jistá, jestli se rewponují pouze po tom, co vás zabijí, nebo ukončíte den, nebo i v případě, že odejdete dále do jiné části města, ale rozhodně se mi nestalo, že bych v klidu prošla z jednoho místa do druhého bez soubojů. Jak jsem ale zmínila, dost často jsem umírala. Rewpon nepřátel je složitá otázka. Když se nebudou respownovat, bude hra nudná, když se takto respownují moc, je to až otravné. Možná by pomohlo, aby to alespoň nebyli pokaždé ti samí nepřátelé.

V soubojovém systému mi neseděl pohyb, útoky a úskoky během zalockování nepřítele. Hlavně při souboji s bossy. Pokud jsem si ho lockla, většinou jsem zemřela. Nedařilo se mi uskakovat dostatečně daleko, a tak mě nepřítel často i po uskoku zasáhl. Hlavní boss měl většinou pomocníky, kteří situaci také neulehčovali.

Velkou součástí je zlepšování schopností a zbraní. Co se týká schonpostí, tak vzhledem k nedostatku zkušeností jsem si je moc nevyzkoušela. Zaměřila jsem se na zvýšení života, staminy, schopnost regenerace a množství krve. Na nic moc dalšího nezbylo. Některé útočné schopnosti vypadaly zájímavě (a dost protivně, když je zrovna nepřeátelé používali na mě :)), ale ty jsem nevyzkoušela. Používané zbraně vylepšit na maximum byla nezbytnost.

Na první pohled nevypadá hra špatně, ale když se zadíváte do detailů, moc jich tam není a úplně nepotěší. Nejhorší je mimika postav, o které by se dalo říct, že žádná není. Postavy se tváří pořád stejně a některé mají i podivně pootevřenou pusu v divném tvaru (např. sestra Dorothy Crane). Mrtvé oči, které mají všechny postavy, jsou v kontrastu se skvělým dabingem. Protože jsem hodně umírala, animace úmrtí Jonathana mi je velmi známá a vůbec nevypadala dobře. Jonathan sebou podivně flákne na zem, což působí až komicky.

Také si myslím, že hra nebude nejlépe optimalizovaná. I když již nemám nejnovější PC, grafické nastavení her mám běžně na vysoké detaily při rozlišení QHD. Zde jsem musela detaily razantně snížit, protože docházelo k takovým pádům FPS, že hra byla prakticky nehratelná.

Úvod do příběhu a jeho závěr je vyprávěn za přítomnosti stylizovaných obrázků. Působí to hezky, trochu komiksově. Myslím, že tento styl vyprávění je u her docela populární, právě na nějaké úvody a závěry, prostě části příběhu, které nepotřebují být přímo představeny animovanými scénami, ale mají být odvyprávěny. Obrázky jsou jen pak doprovod k mluvenému textu. Já tenhle styl mám docela ráda.

V rámci příběhu se mi asi nejvíce líbil vývoj Jonathana a pozadí jednotlivých postav. Celým příběhem je prostoupen boj s epidemií, a to nejen chřipky. Přirovnání šíření skalů k šíření nemoci je zajímavý nápad. Samozřejmě už se tato epidemie odlišuje tím, že u nemocí nepomůže k zastavení šíření eliminace původního zdroje nákazy. Je trochu zvláštní, že se vlastně ze všech lidí v nemocnici nestali upíři.  

Naopak romantická linka mezi Jonathanem a Elizabeth není úplně nejlépe podaná. Kromě jejich poznání, kdy mu ona zachrání život, nebo vlastně neživot, spolu vlastně nic neprožijí. Elizabeth skoro nepoznáme, jen s ní prohodíme několik dialogů. Ano, je užitečná, snaží se pomoc, ale nevidím tam nic, co díky čemuž by se měli vyvolat tak silné city, jako jsou ty, které ke konci hry obě postavy vyjadřují. Pak se do toho zamíchá ještě William Marshal, kde jsem si vůbec nebyla jistá, jaký vztah k lady má. Ona ho nazývá otcem, ale jejich společný příběh vyvolával pocit něčeho jiného. 

Vývojáři občas trochu až moc tlačili na pilu ohledně toho, jak moc dojemný příběh má být. Jonathan tedy nepřijde o svou sestru jednou, ale rovnou dvakrát. Trochu absurdně pak působní, když hned po tom, co ji jako upírku zabije, jí slíbí, že najde lék. Chápu, že představovala nebezpečí pro všechny okolo. Nabízí se ale otázka, proč jí někde jen neuvěznil. Určitě by přežila i bez lidské krve, jako hráč jsem taky byla převážně na krysách, tak co.  

S příběhem souvisí styl hraní, který jsem zvolila. Nevím, jak hra vypadá, když zabíjíte lidi, ale dost pochybuji, že se hlavní příběh nějak zásadně změní. Ano, hra má více konců a můžete dopadnout jinak, ale jednotlivé cutscény a rozhovory, např. právě mezi Jonathanem a Elizabeth, budou určitě stejné. Myslím, že to mělo velký vliv právě na volbu, jakým stylem jsem hru hrála. Je pro mě divné hrát za padoucha a zabijáka, když ta samá osoba se v určitých částech hry chová citlivě, obětavě a starostlivě.

Některé dialogové volby mě trochu zmátly. Možná to bylo jazykovou bariérou, ale stávalo se mi, že odpověď nebyla v tom tónu, jak jsem si myslela z „ukázky“, kterou jsem vybrala. Vzhledem k tomu, že hlavní postavou je lékař, občas mi přišlo, že angličtina byla pro mě obtížnější, než tomu tak je u jiných her. Pak tu byly také dialogové volby, které prosbě musely vést ke stejné reakci (nezkoušela jsem to, ale nedovedu si to představit jinak).

I když jsem si nemyslela, že bych se někdy k Vampyru znovu vracela, jak píšu tenhle komentář a o hře přemýšlím, mám vlastně chuť ji začít hrát znovu a tentokrát pozabíjet vše, co půjde. Čímž se ukazuje, že vývojáři odvedli dobrou práci.

* je možné otevřít schopnost neviditelnosti, ale to stejně problém zcela nevyřeší. Jsou nepřátelé, kteří vás i tak objeví.

I když je Sherlock Holmes: Crimes & Punishments mojí první Sherlockovskou hrou, rozhodně jsem od ní neměla malá očekávání. Sice se asi nezařadí do mých nejoblíbenějších her, ale určitě nejsem zklamaná.

Hned po spuštění jsem byla překvapená, jak hezky hra vypadá. Samozřejmě měli autoři výhodu, že se nejedná o otevřený svět, ale „pouze“ několik lokací, se kterými si mohli vyhrát.

Rozhodnutí rozdělit hru do několika samostatných příběhu mi přijde jako skvělý nápad. Každý příběh přináší něco nového. Nové lokace (některé se samozřejmě opakují, jako byt Sherlocka a Scotland Yard), nové postavy, nové důkazy. Výhodou toho je, že hra nabídne větší množství lokací, ale nestane se vám, že pokud nevíte, jak postupovat dál a chybí vám nějaký podstatný důkaz, budete muset procházet desítky lokací a znovu je prohledávat, což by u jednoho složitějšího případu mohlo nastat.

Herní mechaniky, díky nímž provádíte detektivní práci, jsou hezky zpracované. Pro mě jako hráče, který chce plynuje procházet příběhem a moc se nikde nezasekávat, jsou zcela ideální. Myslím ale, že ti, kteří opravdu touží po tom vžít se do kůže detektiva bez jakéhokoli ulehčení, by u hry ocenily nastavení obtížnosti. Hra v mnoha ohledech hráči pomáhá, ale možná by bylo dobré mít možnost některé nápovědy vypnout. Když přijdete k místu, kde jsou důkazy, např. polička, potvrdíte, že chcete prohlížet věci na poličce a obrazovka se na ní přiblíží. Pak hledáte důkazy. Když je všechny najdete, automaticky vyskočíte z přiblížení na poličku a lupa u poličky zezelená. To vám dává jasně najevo, že zde už máte všechno objeveno.

Že už jste objevily všechny důkazy, můžete také zjistit v dedukcích. Spojování jednotlivých důkazů v dedukce je skvělá myšlenka. Vždy vyberete 1 důkaz a ten můžete spojovat s ostatními. Zde je také usnadnění. Když se pokusíte spojit důkazy, které spolu nic netvoří, takový důkaz zčervená a tím víte, že jej už s vybraným důkazem nemáte spojovat. Má líná hlava toho využila tak, že jsem bezhlavě spojovala všechno, dokud nenašla spojení. Každý důkaz může být součástí pouze 1 dedukce. Když najdete správný pár, oba důkazy zmizí. Zde by se rozhodně nabízelo ztížení, že by jeden důkaz šel kombinovat s více jinými důkazy a nic by nečervenalo. Pak by člověk opravdu musel nad kombinacemi přemýšlet.

Dále je tu vyslýchání. Kladete otázky a někdy při odpovědích máte možnost osobu přistihnout při lži. Musíte vybrat důkaz, který je ze lži usvědčuje. Pokud vyberete důkaz špatně, jen se vrátíte zpět a danou otázku můžete zopakovat. Nepřináší to žádné znevýhodnění. Pokud tedy opravdu nevíte, jen postupně vyberete všechny důkazy a dřív nebo později dáte ten správný (pokud ho máte objevený). Možnost vybrat jen jeden by správnou volbu při výslechu mohla udělat významnější. Podobně jak to bylo v L.A. Noire.

Já sama za sebe jsem ráda, že to autoři udělali takto, protože jsem nebyla frustrovaná z toho, že by mi něco chybělo k vyřešení případu. I tak jsem se musela párkrát zamyslet, abych se rozhodla pro konkrétního viníka (a ne vždy jsem byla úspěšná).

Hra nabízí několik různých hlavolamů a puzzle hádanek. Pokud byste se na nich nějak zásadně zasekli (což je nepravděpodobné), hra vám velmi rychle nabídne jejich přeskočení. Možná až moc brzy. Jediný problém jsem měla s prvním sestavováním obrazu z dýmu, kdy jsem nepochopila, že s určitými částmi dá posouvat. Přeskakování tedy nebylo potřeba.

Super možností je to, že když cestujete mezi lokacemi a probíhá načítání, můžete si během toho prohlížet deník, procházet důkazy, nebo tvořit dedukce. Čas čekání je tedy produktivně využit. Také je možné si zpětně pročítat dialogy jednotlivých výslechů. Toho můžete využít, když něco přeslechnete, zapomenete, jak to bylo přesně řečeno, nebo si to můžete přeložit, pokud se zrovna vyskytne mezera ve vaší znalosti angličtiny.

Ještě bych se možná vrátila k jednotlivým případům a jejich obtížnosti. Z některých jsem měla pocit, že jsou dosti jednoznačné a téměř nikdo (což myslím potvrdily i statistiky na konci kapitoly) je nemůže vyřešit špatně. Rozdíly pak jsou jen v rozhodnutí, jak lidé k případu postavili. Ale minimálně 2 případy byly opravdu komplexní a umožnily spojit dedukce k několika různým výsledkům, kdy všechny měly smysl a byly podpořeny některými důkazy. Samozřejmě správná varianta byla podpořena pár detaily, které ale mohou být přehlédnuty.

Každý případ má svůj správný výsledek, který je možné zjistit po dohraní kapitoly. Je zde také možnost vrátit se zpět a svou volbu dle výsledku opravit. Těžko říct, jestli takovéto opravování není spíše ke škodě. Bez něj by hráči mohli být spíše motivování hru si zopakovat celou.

Observer je opravdu zvláštní hra. Rozhodně jí nechybí atmosféra a zajímavé prostředí. Má ale rozhodně prostor pro vylepšení.

Hra nejdříve působí, že bude mít ne až tak originální příběh o otci zachraňujícím syna, ale nakonec mě děj překvapil svou originalitou. Určitě jsem něco takového nečekala a to oceňují. I když s vlkodlakem to možná trochu přehnali.

Nejlepší práci rozhodně odvedl herec, který namluvil hlavní postavu. Ale od herce jako je Rutger Hauer se neočekává cokoli špatného či průměrného. Nejsem zrovna znalec Blade Runnera (což musím napravit), ale estetika hry mi přijde estetikou v tomto filmu velmi podobná. Ať už jde o sci-fi /kyberpunkové prostředí, s tím související barevná paleta, detektivní příběh. Mimo Blade Runnera hra chvilkami samozřejmě připomíná Layers of Fear a jedná část mi hodně připomínala P.T.

V některých částech je hra poměrně zmatená. Chápu, že mysl je chaotické místo a zvláště mysl lidí, kteří byli zrovna zavražděni, ale na mě toho chaosu bylo možná až moc. V myšlenkách zavražděných procházíte i určitou verzí posledních chvil oběti. Hrát za někoho, o kom vím, že umře, bylo možná ještě děsivější, než když by člověk hrál za postavu, u které by její osud nevěděl. Opravdu jsem každou chvilkou čekala, kdy to přijde.

Trochu zbytečné mi přijdou dva různé pohledy pro prohledávání místa činu. Celkově vyšetřování míst činu mě nebavilo. Nutnost prohledávat a analyzovat věci pomocích dvou různých pohledů mi přišlo zmatené a divné. V prohledávání nejen míst činu, ale celkově prostředí nepomáhá, že u některých objektů musíte být v přesném úhlu, jinak nejdou zvednout, popř. s nimi nejde jinak interagovat.

Pak je tu Synchrozine. Pochopila jsem, že se jedná o nějaký lék, který má člověka asi uklidnit, ale jak funguje, a kdy je správně po použít, na to jsem nepřišla. Vzhledem k tomu, že ho všude byl dostatek, brala jsem ho tak náhodně, občas vlastně omylem. Nepřišlo mi, že po jeho užití by se něco extra měnilo.

Graficky se nejedná o zrovna nejhezčí hru. I když prostředí má rozhodně svou atmosféru, tak vzhled postav a například holubů není zrovna povedený. Holuby se celkově nepovedli. Neuletí, když kolem nich projdete či proběhnete, pouze tak divně popoběhnou. Živých věcí ve hře moc není a mimo holubů je skutečně vidět jen pár osob (z toho většina už po smrti). Postavy ale nevypadají moc hezky, jsou takové nedotažené. Na druhou stranu se mi líbilo to, jak autoři vyřešili, aby postav nemuseli dělat více. To, že jsou nájemníci schování v bytech a mluví se s nimi jen před interkom, je dobrý nápad. Na obrazce jsou pak vidět jen střídající se obrázky, což hezky doplňuje atmosféru hry.

Tak začátek hraní téhle hry byl katastrofa, ale asi se dá počítat, že u takto staré hry nastanou určité technické potíže. Nejdříve hra vůbec nešla spustit a byl problém s rozlišením. Musela jsem googlit a naštěstí řešení bylo poměrně jednoduché. Pak při samotném hraní jsem měla spoustu problémů. Když jsem rychle běžela a vyskočila, tak to občas postavu vystřelilo dopředu. Odlétla a dopad způsobil nemalé zranění, někdy rovnou smrt. To nebylo vůbec příjemné a sprint se tak stal nepoužitelným. Dále se v jednu chvíli většina vozů rozhodla, že couvání je nebaví, a tak s tím přestaly. Nemusím asi říkat, že jízda se tak stala dost obtížná a závody nesmyslné. K vyřešení obou těchto problémů pomohlo uzamčení FPS. Kdybych to tak zjistila dříve…

Po vyřešení technických problémů mě samotná hra bavila. Jednotlivé úkoly, které nám NPC zadávají postupně vytváří příběh hry. Nejdříve jsem měla pocit, že hra vlastně žádný příběh nemá, jen se prostě plní úkoly, ale příběh tam opravdu je. Ne úplně vždy jsem ale ho pochopila. Například, že nejdřív pro někoho pracujete a snažíte se splnit jeho požadavky, ale pak ho bez mrknutí oka zabijete. Příběhu moc nepomáhá mlčení hlavního hrdiny. Vzhledem ke grafickým možnostem té doby, jsou emoce postav vyjadřovány čistě zvukem (tónem hlasu). Hlavní hrdina ale nemluví, a tak není možné pochopit jeho vztah k ostatním postavám. Působí, jakoby se nic netýkalo. Vlastně jsem ani nevěděla, jak se hlavní hrdina toto dílu jmenuje. Nikdo ho (alespoň v té době, kdy jsem si toho začala všímat) neoslovil jménem. Až na internetu jsem se dočetla, že se jmenuje Claude. Postupně snad celé město jde proti hráči. Jakmile vás vidí, střílí po vás, a pokud můžou vytáhnou vás z auta a zmlátí. Kolikrát jsem si říkala, že je to trochu hloupé. Přece nemohou vědět, že v tom voze, který jede kolem v plné rychlosti, jste vy.

U poslední mise mě docela naštvalo, že se přijde o všechny nasyslené zbraně a také jsem přišla o ten speciální vůz, který jsem dostala od policisty. Vlastně se mi pak nechtělo do hry vracet a snažit se splnit vše ostatní, např. hledání balíčků, plnění úkolů v policejním voze, v záchrance a skoky. Proto jsem raději hraní ukončila. 

V plnění úkolů mi moc nepomohlo to, že při zápalu hraní občas přehlédla text v levém horním rohu. Převážně tedy návody, někdy i textovky. Možná proto jsem byla hodně překvapená, že ten zvonící telefon v budce jde zvednout a dostanu z něj dokonce i úkol. Možná to ale bylo schválně a hráč to musí objevit sám. Zvláštní bylo, že telefony zvonily pořád i po dokončení všech úkolů. Jeden jsem tak omylem dělala 2x. Pak už jsem si telefonů nevšímala. Taky mi unikly některé návody, například jsem nevěděla, jak aktivovat bombu hned v jedné z prvních misí.

Na svou dobu se hra rozhodně snaží o živné prostředí. NPCčka se navzájem napadají a přijíždí tam záchranka. Na kolemjdoucí, kteří jsou hlavní postavě nesympatičtí (nebo jsou možná jen blízko), ukáže prostředníček. Na začátku se mi stala taková vtipná situace, omylem jsem na ulici vystřelila a v okolí byl policista, který tam přiběhl. Já ale stačila zajít do obchodu se zbraněmi, tak policista zmlátil všechny venku a mě nechal být. Vždycky reakce lidí nejsou nejlepší. Kolikrát můžete někoho přejet a okolí vlastně ani moc nereaguje. Lidé toho také vydrží poměrně dost. Někdy je musíte přejet na několikrát, než opravdu zemřou.

Až moc živí jsou v GTA III policisté. Jakmile se dostanete na více hvězdiček hledání, začne být policie problém. Velmi agresivně na hráče útočí s vozy, jsou opravdu rychlí a z ničeho nic se objevují po cestě. Když na vás útočí nepřátelé, těch si nevšimnou. Jedinou záchrannou pro mě bylo to, že když se misi podaří dokončit, hvězdy zmizí, policie se zklidní a odjede. Samozřejmě je možné se zbavit policie nalakováním vozu na jinou barvu, ale to není možné provést v každé misi. Třeba z časových důvodů.

Na ovládání je třeba si zvyknout. To platí při ovládání postavy, ale hlavně při řízení vozu. Změna kamery při přechodu mezi jízdou dopředu a couváním (když už konečně fungovalo) mi bylo velmi nepříjemná. Po tom, co jsem si našla slušně ovladatelné auto (každé reaguje trochu jinak), tak jsem drandila po městě úplně v pohodě. Občas se nějaká ta nehoda stala, ale nebyl to velký problém. Co se mi do konce hry nepodařilo naučit, bylo střílení. Použitelné pro mě byly pouze 2 zbraně, u kterých šlo přiblížit zaměření. Ostatníma jsem nic netrefila.

Vzhledem ke stáří hry asi nemá cenu hodnotit její grafické zpracování. I s ohledem na dobu se ve hře našlo pár věcí, které bych čekala, že nebudou. Některá zeleň je divně bíle obkreslena. Je také možné postavou posunout vozidla. To musím přiznat, že bylo v několika misích užitečné. Ani zvuk není dokonalý. Zvláště pak hlášky kolemjdoucích. Působí dosti useknutě, jakoby někdo těsně před koncem dal skip.

I když to asi není důvod, proč hru hrát, tak mě nejvíce bavilo rádio. Je zde spousta stanic a každá nabízí něco jiného. Samozřejmě jsem měla své oblíbence, např. chatterbox. Rozhovory, které tam jsou, jsou až absurdní. Opravu jsem se bavila. Nejen tedy rozhovory, ale i hudbou. Nevím proč, ale někdy rádia ve hrách mi přijdou lepší než ta v reálném světě. I když ve hrách se samozřejmě opakují. Super jsou také komiksově laděné obrázky při načítání. Je to takový ikonický GTA styl.

A Plague Tele: Innocence jsem měla již nějakou dobu na seznamu her, které bych si ráda zahrála, a nyní, když se mi hodí do Herní výzvy 2022 č. 8 – Rodina nadevše, na ni konečně došlo. Zaujala mě především atmosférou a samozřejmě krysami. Hra je děsivá a depresivní od prvních minut. Jste hozeni do barevného světa plného klidu, ale vydrží to jen velmi krátce. Hned první velkou emocionální ránu dostanete, když zemře Amiciin milovaný pejsek. I když s ním nestrávíte moc času a nemáte možnost si ho zamilovat, z reakce Amicie je jasné, že ona ho opravdu měla ráda. Bohužel ho brzy následuje většina její rodiny a přátel.

Zajímavé a zábavné je využívání ohně a strachu krys, který z něj mají. Protože jste závislí na bezpečném prostoru okolo ohně, musíte se občas zamyslet nad svými následujícími kroky, abyste se dostali úspěšně dál. Mozek si u toho ale nezavaříte. Mě se nestávalo, že bych nedokázala přijít na to, jak si zabezpečit cestu vpřed. Občas se však stalo, že jsem špatně odhadla bezpečný kruh kolem ohně a krysy se na mě vrhly. Ve hře se střídají akční a stealthové pasáže. A najde se tu i nějaký ten boss fight.

Hra je lineární, a abyste měli aspoň nějaký důvod se trochu rozhlížet po světě a zajít do té jedné slepé uličky, která zde je, je zde crafting. Tradičně, jak to ve většině podobných her bývá, sbíráte omezené zdroje a vytváříte si užitečné pomůcky. Občas, když se takhle cesty rozvětví, není možné poznat, kterou cestou se pokračuje v příběhu, a kde jsou jen schované díly. Lehce se tak může stát, že se vydáte omylem cestou příběhu, což poznáte po naskočení cutscény. To většinou znamená, že zpět už se nedostanete. Tohle je u her dost časté a možná by se nad tím vývojáři mohli zamyslet a nějakým elegantním způsobem hráči naznačit, že je lepší nejdříve se podívat jinam, než bude pokračovat tím směrem, kterým se vydal. Věcí je všude dostatek a je to logické, protože často je potřebujete k cestě dál a není jiná možnost, než například zapálit pochodeň. Pokud byste jí neměli a v okolí by ani nebyly předměty k výrobě zapalovadla, jste v prčicích a dál se prostě nedostanete. To samozřejmě vývojáři nechtějí.

Ze začátku jsem si myslela, že se bude jednat hodně o realistickou hru bez fantasy prvků. Přítomnost krys, i když je jejich množství opravu obrovské, může být s přivřením obou očí vysvětlena válkou a tím, že se přemnožily na mrtvolách, které zůstaly po bitvách na bojištích. Tím by se vysvětloval i mor, který přenáší. Následně vše ale vezme rychlý obrat, když krysy začnou vyvádět věci jako vytváření krysích výrů a úmyslné zhasínání ohňů. Tak už mi bylo jasné, že přeci jen nějaké ty fantasy prvky ve hře jsou. Na tom samozřejmě není nic špatného, ale příběh, kde by se opravdu jednalo jen o přemnožení krys by mohl být také zajímavý. Pak by ale nešel udělat happy end. I když vlastně nevím, jestli k němu došlo, protože jsem konec úplně nepochopila. Hugo všechny krysy zahnal? Na konci padne něco v tom smyslu, že ještě se někde vyskytují. A objevili se krysy kvůli němu a tomu, co má v krvi? Řada otázek zůstala nezodpovězená, možná budou zodpovězeny v druhém díle.

Hra je hodně založená na příběhu a je tu velké množství citově vypjatých momentů. Nejvíce mě zasáhla smrt Rodricka. Nejhorší na tom bylo, že hra ve mně vyvolala pocit, že je možné ho zachránit, tak jsem se o to pokoušela znovu a znovu. Sama jsem většinou zemřela při snaze zabít útočníky se šípy. Měla jsem pocit, že kdybych se jen o trošku víc snažila, dokázala bych to. Nakonec jsem to vzdala a vygooglila informaci, že ho opravdu není možné zachránit, protože se jedná o součást děje a přestala se snažit ho chránit, pak pokračovala v příběhu.

Nebezpeční, jak už to tak bývá, nepředstavují pouze krysy, ale také lidé. I když to nebezpečí není až tak velké vzhledem k jejich inteligenci. I když všichni zbojníci mají proti Amice výhodu a dokážou jí zabít jednou ranou, stejně není problém zlikvidovat i větší skupinu nepřátel. Na druhou stranu počítačem ovládaný parťák, popř. parťáci fungují dobře. Často dochází k tomu, že se postavy přímo drží a funguje tak jako taková jedna prodloužená osoba.

Protože jsem rozmazlená z her jako je Dishonored, ze začátku jsem se snažila nepřátele nezabíjet. Bála jsem se možnosti horšího konce. Když jsem na internetu zjistila, že počet zabitých nepřátel nemá na příběh vliv, raději jsem si hru ulehčila a zabila každého nepřítele a vyčistila od nich všechny prostory.

Ve hře jsou dobré nápovědy. Když se člověk zasekne, Amicia si to říká pro sebe jako mohla bych udělat tohle. Mluví nahlas. Možná ale přicházejí až moc brzy. Nechala bych hráče o chvilku déle potrápit mozkové závity, než se mu prozradí, co dál.

Tohle je přesně ta hra, které v poslední době preferuji. Lineární, tedy žádný nekonečný otevřený svět, intenzivní příběh, zábavná hratelnost a ideálně dlouhá herní doba.

S touhle herní sérií, tedy konkrétně touhle hrou, jsem začala opravdu v ten nejnevhodnější čas, právě před začátkem války mezi Ruskem a Ukrajinou. Vzhledem k tomu, o čem je, o kom je, kde se odehrává a od koho je, jsem uvažovala, jestli to neodložit na jindy (na neurčito) a do kategorie Výzvy 2022 č. 2 – Cesta do středu země si nezvolit něco jiného. Hru jsem nakonec dohrála, ale aktuální situace rozhodně ovlivnila pocity z ní. No, to se může považovat za pozitivní, protože autoři (i autor předlohy) se snaží zobrazit neutěšený svět po jaderné katastrofě, kvůli aktuální situaci byly moje pocity o to výraznější.

Knižní předlohu neznám, tak nevím, jak je v ní popsán svět a zmutovaná zvířata (hlavně kolik typů jich je). V samotné hře bych jich pár přidala. Hlavní je vlastně pouze jeden typ, i když v pozdější části hry se objevují i mutanti se sonickým útokem, mohlo by jich být více. Samozřejmě nezapomínám na ty létající a v knihovně, ale ty jsou vzácnější, což je dobře, protože se jedná o náročné nepřátele, kteří tak získají statut výjimečnosti.

Hra je známá tím, tak jsem dopředu věděla, že je možné mít dobrý konec. Já ráda dobré konce, tak jsem se o tom snažila dopředu něco málo zjistit. Našla jsem informaci, nebo jsem jí tak aspoň pochopila, že nezáleží, kolik lidí cestou zabiji, že jde hlavně o ty, kde je volba, a to se pozná. No, já to nepoznala. Bohužel jsem skončila s negativním koncem a nic se mi s tím nepodařilo udělat. V poslední části hry se s tím už nic neudělá, a pokud nemáte při hraní nasbírané pozitivní body, Temný vás zabije, když ho nezabijete vy. Po tom, co se mi nepodařilo dojít k dobrému konci, snažila jsem se zjistit proč. Jestli to chápu správně, tak se jednalo o nějaké drobnosti, které se mají udělat, které jsem ani nenašla. Třeba někdy, až nebude tak depresivní atmosféra i v reálném životě, si tu hru zkusím zahrát znovu a zopakuji si to s dobrým koncem. 

Hra dobře pracuje s množstvím hráči poskytnutých nábojů a počtem nepřátel. Opravdu to nutí přemýšlet a střelivo šetřit. Naštěstí je možné doplňovat zásoby u prodejců. Také je dobré, že střelivo funguje jako platidlo. Náboje, které se používají k placení, se normálně dají vystřílet. Nejsou ale tak dobré.

Štvalo mě, že nejdou koupit filtry do dýchacího přístroje. Měla jsem nábojů jako platidla dost a chtěla je využít ke koupi několika minut venku, ale filtry je nutné hledat. Nebo aspoň na těch zastávkách, kde jsem je chtěla koupit, je neměli. Pak jsem nemohla pořádně prohledávat prostředí, protože mě opravdu tlačil čas. V prohledávání prostředí venku mi také nepomohlo časté poškozování dýchací masky, přes kterou pak není nic vidět. Po její výměně, když jsem nějakou našla, to byla úleva, ale ne na dlouho.

Střílení mi vůbec nešlo. Zvláště na začátku jsem měla pocit, že ty potvory snad vůbec ani netrefuji. Až později, když jsem si vylepšila zbraň, tak to začalo být lepší. Neříkám, že je to špatně. Jen jsem na začátku hry byla zmatená, jestli je to mnou nebo hrou. Těžké rozhodování nastávalo ve chvílích, kdy jsem měla možnost výměny zbraně. Člověk dostane braň, vylepší si jí, ale pak najde jinou, která by mohla být lepší, ale do té původní už investoval do vylepšení, které chce.

Ve hře dost často nejste sami, ale máte nějakého toho parťáka (i více). Zvláštní byla část, kdy najdete malého Sašu, kterému mutanti zrovna zabili strýčka. Saša se z toho dostane poměrně rychle a nad strýčkem dlouho netruchlí. To si myslím dle tónu jeho hlasu a křepčení okolo. Trochu mi to připomnělo ten meme s Clarksnem (Oh no! Anyway). Protože se také jedná o jediného společníka, který se nemůže bránit mutantům, tak ho raději vývojáři nechají zmizet (pokud to nebyl jen bug :)). Pořád jsem ho slyšela, ale nikde nebyl, prostě zmizel.

Celkově hra splnila očekávání. Asi nebude patřit mezi mé nejoblíbenější tituly, ale hraní jsem si užila.

Bee simulátor je hra hlavně pro děti. Z tohoto důvodu jsem se jí rozhodla i z pohledu hry pro děti hodnotit. Kdyby se mi nehodila do herní výzvy 2022 – 4. Zvířecí instinkt, asi bych jí svůj čas nevěnovala.

Cela hra je sladká jak med. Ne, teď vážně, je hodně postavená na milém prostředí, postavách atd. Vše je prostě dětské.

Činností ve hře není moc, kromě sbírání pylu z kytiček, můžete bojovat s vosami, „tančit“ (musela jsem to dát do uvozovek, protože tancem bych tuto činnosti opravdu nenazvala), závodit a bodat zlobivé děti. Hlavní je tedy příběh. Ten se točí okolo hledání nového domova pro včelky.

Na začátku je volba mezi lehkou a pokročilou variantou. Nejdříve jsem myslela, že v pokročilé bude všeho jen více (vícekrát porazit vosu), ale ukázalo se, že např. soubojový systém je docela odlišný. Tam je asi největší změna. U závodů je v cestě jen více překáže, sbírání pylu je na čas a tanec je pokaždé jiná kombinace.

Hra obsahuje i několik vedlejších příběhů. Ty jsou ale kraťounké, a kromě hledání veverčí maminky jsem si je vlastně ani nezapamatovala.

Chtěla jsem hru hodnotit poměrně dobře, ale pak jsem se mi nenačetl dialog s mouchou v kuchyni a já tam zůstala trčet. Cesta ven byla zahrazená pavučinou a nijak se nešlo dostat ven. Byl to konec, a to už jsem měla dohráno 80 % hry. I když je příběh krátký, a ještě když jsem přeskakovala cutscény a dialogy, dostala jsem se zpět poměrně rychle, ale stejně mě to opravdu rozčílilo.

Hra obsahuje i edukativní část. Děti se o včelkách dozvědí spoustu věcí, ať už při loadingu, tak při samotném hraní. Bohužel není zcela přesná a ve všem podle skutečnosti, ale snad to děti moc nezmate. Jediné, co bych změnila z tohoto hlediska je to, že včelka může bodnout libovolně-krát a po bodnutí nezemře. Sice by nemohl bodat hráč, ale dodalo by to hře další prostor pro dojemné scény.

Trochu je škoda, že vlastně většina lidí a zvířat není vůbec interaktivní. Bodnete je a ozve se maximálně zvuk, ale jinak to zůstane bez reakce. Když jim letíte před obličejem občas máchnou rukou, ale bodnutí je z míry nevyvede. Vtipný detail, kterého jsem si všimla je, že jedna osoba venku si čte knížku o včelách. Najdou se tam i další easter eggy, které pobaví.

Creeks je zajímavá logická hra. Mechaniky využívající světlo jsou originální a promyšlené. Hádanky mě bavily, pouze jednou jsem se zasekla na delší dobu, a pak to vlastně bylo jednoduché, jen jsem si nevšimla, že je něco možné udělat. Zároveň nebyly ani nudně jednoduché. Prostě ideální obtížnost.

Vizuální styl je, jak už to tak u her od Amanity bývá, krásný a jedinečný. U této konkrétní hry je stylizován do temna a strašidelna. Tomu je samozřejmě přizpůsoben i atmosférický soundtrack. Líbí se mi myšlenka, že se strašidla ve hře mění při dopadu světla na nábytek. Vývojáři se asi nechali inspirovat dětskými představami. Ve tmě všechno může být strašidlem, když se ale rozsvítí, ukáže se, že to vlastně nic nebylo. Co si budeme povídat, ve tmě ta představivost někdy funguje i v dospělosti :)

Hru jsem hrála na mobilu. Levou rukou se ovládá směr chůze a pravou rukou interakce s prostředím (zhasínání, skákání apod.). Ovládání zde je určitě vymyšleno dobře, jen občas jsem měla problém, že jsem chtěla například dolů, ale postava mi skočila doprava, apod.

Příběh je, opět, jak už to u Amanity bývá, beze slov. Svět za zdí ohrožuje potvora, kvůli které se všechno postupně rozpadá, ale ne všichni touží po její okamžité smrti, i když to tak na mě možná jen působilo, protože nakonec s ní nedopadne vůbec dobře. Příběh má všechno: přátelství, ztrátu, obětování se a radost.

Trochu mě zklamal konec, myslela jsem, že se zářícím krystalem budou také nějaké hádanky, ale už žádné nebyly. Lezení nahoru bylo trochu zdlouhavé, ale zase jsem si mohla připomenout, kudy jsem šla dolů. Aspoň myslím. Bohužel během hraní jsem zapomněla, co všechno jsem potkala, tak tam mohlo být něco vynecháno.

V ostatních komentářích jsou často chváleny obrazy. Já musím přiznat, že mě trochu mátly. Jsou 2 typy, jedny interaktivní a druhé ne. Hlavně ze začátku jsem si nebyla jistá, že některé nejsou interaktivní a měla jsem potřebu je nějak vyřešit, nebo s nimi něco udělat. To samozřejmě nešlo a já od nich odcházela s pocitem, že tuhle hádanku jsem nevyřešila. Jinak byly obrazy nesmírně zajímavé, jejich výjevy a případně i mini příběhy jsou jedinečné.

Po přímém přechodu z prvního dílu jsem měla problém s ovládáním, to je přepracované a přišlo mi hodně nezvyklé. Na to z prvního dílu jsem si bez problémů zvykla. Toto mi přišlo nepřirozené. Samozřejmě je možné ho upravit, ale já většinou hraji na defaultní nastavení.
Příběh mě bavil a to je hlavní. S prvním dílem jsou to opravu super atmosférické střílečky.
Líbilo se mi, jak se při puštění nahrávek sníží hlasitost okolí. To myslím v předchozím dílu nebylo. Takto se na ně lépe soustředí. A to, i když vás zrovna někdo napadne.
Mrzela mě změna minihry hackování. Hlavně proto, že v předchozím díle bylo o dost jednoduší. Zastavil se při něm čas a člověk si vlastně mohl odpočinout od vřavy bitvy. Tady k ničemu takovému nedojde a začít hackovat (třeba i omylem), když na vás útočí nepřátele, může znamenat rychlou smrt. Já se vždy snažila (od té doby, co to šlo) mít sebou jako společníka létající střílu, protože se hodí. Byla jsem pak nervózní, že jí musím nechat v jedné budově, když jsem vodou procházela do jiné. Naštěstí v nové budově ke mně přilétla a doprovázela mě dál. Z toho jsem měla radost, protože jsem nemusela chytat jinou, ale jak se tam vzala? No, darovanému koni na zuby nekoukej.
Nepřátelé se opakovaně objevují na již jednou projitých místech, tak si člověk nikdy nemůže být jistý, jestli nepřijde útok do zad. Tohle nemám moc ráda. Jsem raději, když vyčištěná místa mohu považovat za bezpečná.
Řekla bych, že ženské postavy ve hrách mohou být problém. I když nejsem žádná feministka, která by se rozčilovala nad polonahými kráskami, ale tak dementní cupitání a postoje dívek, jako má zde Eleanor, mě dokážou otrávit.
Tahle hra nabízí hraní z mnoha pohledů, i když třeba jen krátce. To je fajn. Třeba právě část za Little Sistter byla zajímavá. Bála jsem se, že když začnu tahat Adam z mrtvol, tak na mě všichni budou útočit. To se kupodivu nestalo. I když chápu, že těžko by se hráč jako samotná sestra ubránil, ale takto to nesedělo do světa hry.
Celkově mě hra bavila. Těch pár výtek, které k ní mám, se dají tak nějak odpustit. Střílečka je to dobrá a to je hlavní.

Tato hra asi nejvíce zaujme svojí grafikou. Je velice originální, a hlavně roztomilá. Je to prostě taková pohádka a tomu je zobrazení přizpůsobeno.

Příběh je taky roztomilý a pohádkový. Hře však chybí dabing. Čtení textu nebylo vůbec příjemné. Bohužel hra je pouze v angličtině, a ještě k tomu je většina textů rýmovaná. Asi nejsem dostatečně romantická duše, která si užívá básní (to ani v češtině) a jejich čtení v aj bylo opravdu náročné. Vlastně jsem pak ani vše nečetla. Kombinací toho, že řadě věcí jsem nerozuměla a řadu si ani nepřečetla, jsem nejspíše přišla o část příběhu. I když si myslím, že to hlavní jsem i tak pochopila.

Mimo hlavního příběhu je ve hře pár vedlejších úkolů. Možná to bylo mojí nepozorností, ale párkrát jsem zapomněla, kde zadavatel vedlejšího úkol byl a po jeho splnění jsem ho nemohla najít a vedlejší úkol tak dodělat. Prostě jsem si to nepamatovala a nikde ve hře jsem informaci o místě, kam jít, nenašla. Jednou se mi také povedlo hru „rozbít“ a musela jsem ukončit a načíst poslední save. Nějak mi propadla kostka, zavřeli se dveře a zůstala jsem trčet v uzavřeném prostoru. To nikdy nepotěší, ale takové věci se hold stávají.
Nikdy jsem nehrála jinou hru s podobným tahovým soubojovým systémem. Celkově tahové systémy soubojů moc nepreferuji. Ve hře existuje určitá časová osa s místem vybrání útoku a dalším s provedení útoku. Postavy se podle jejich vlastností různě po ose posouvají vpřed k útoku. To je možné ještě ovlivnit světluškou a postup nepřátel zpomalit. Na mě to působí originálně. Samozřejmě se to velmi rychle stane repetitivní. Ozvláštnění přináší pouze to, že na každého nepřítele platí něco jiného a hráč musí přijít na to, co. Při soubojích není vidět, kolik má nepřítel ještě života. Lze jen podle postoje poznat, když se blíží ke konci, ale to je vše. Měla jsem tak často pocit, hlavně při souboji s bossi, že moje útoky nic nedělají. Celkově souboje s bossy byly značně frustrující. Často jsem měla problém se vůbec dostat k útoku. Závěrečné souboje jsem se proto bála. Plán byl takový, že nejdříve použiji všechny možné výhody z inventáře a vybavím postavy oculi, aby byli co nejsilnější. Najednou tam ale hlavní nepřítel byl a souboj začal. Myslela jsem, že to bude katastrofa, ale k mé velké radosti jsem vyhrála na první pokus, i bez finálního vylepšování. Trochu mi chybělo to, že není možné vyměnit postavy, které do souboje půjdou mimo souboj. Ráda bych si skupinu před soubojem upravila.

Vylepšovat postavy jde několika způsoby. Hlavní je tradiční levelování, kde se pouze vybírá, která větev bude vylepšena. Dále je možné použít věci, které najdete v bednách, popř. dostanete z nepřátel. Ty spotřebujete a mohou vylepšit trvale, popř. dočasně, obranu, útok atd. Nakonec jsou tu oculi, které vytváříte z fragmentů, které najdete. Ty přiřadíte k postavě, nebo její zbrani a dostanete tak nějaké to zvýhodnění. Právě tvorba oculi není moc dobře zpracována. Není možné opakovaně vyrobit to samé, ale je nutné pokaždé každou část naklikávat. Pokud potřebujete vyrobit větší množství, je to otravné.

Tuto hru musím pochválit za to, na co si u řady her stěžuji. Jde rovnou vypnout a není třeba nejdříve chodit do hlavního menu.

Vhledem k tomu, jak se mi povedl poslední souboj, mám ze hry dobrý pocit. I přes repetitivní hratelnost. Prostě konec dobrý, všechno dobré.

Grafika hry je moc hezká, vtipná animace, čistá. Vzhledově se mi opravdu líbila.

I když se mi vlastně hra líbila, úplně nadšená jsem nebyla. Je to způsobeno tím, že hry tohoto typu nejsou nic pro mě. Je v nich hodně flustrace z toho, že se při hraní postupně řítíte do záhuby. Aspoň já se tam vždy řítila. Postupně mi docházely zásoby, musela jsem zničit předměty, abych připravila jídlo a denní úkoly mi nic pozitivního téměř nikdy nepřinesly. I když veškerá zábava je tvořena právě čtením úkolů, vybíráním rozhodnutí o jejich řešení a čtení toho, jak to dopadlo (tam jsou veškeré vtipy). Později se mi stalo, že jsem texty ani nečetla. Pokud stejně nemáte žádnou věc, kterou můžete použít a jediná možná volba je křížek, tak proč vlastně celý ten dlouhý text číst? Jen jsem odklikla křížek a doufala, že to bude mít neutrální vliv a neobjeví se postavy pomlácené.

Při prvním hraní jsem byla úplně zmatená. Vybrala jsem si tuhle hru ke splnění výzvy č. 9 Okna vesmíru dokořán (2021) a nic jsem o ní nevěděla. Prvním mým instinktem byla snaha zachránit co nejvíce lidí. Kupodivu jsem s nimi přežila 62 dnů, což mi přišlo jako dobrý výsledek. Poslední dny však byly úplně k ničemu. Z posádky zbyla jen kapitánka a ta nemohla nikam jít, neměla jsem žádné věci, tak rozhodnutí byly jen křížky a občas palce dolů. Vlastně jsem jen čekala, kdy dojde poslední polévka a utrpení skončí. Nakonec to urychlili vražední roboti, což byla vlastně úleva. Při druhém hraní jsem se evidentně použila a ukončila hru po 32 dnech, kdy mi umřel kapitán. Tak to šlo dál a dál. I když mě to moc nebavilo, dala jsem docela slušné množství pokusů. Když se mi nakonec podařil úspěšný konec a posádka přežila, byla jsem v šoku.

Ve hře je výhodné zachránit pouze 1 dalšího člena posádky ke kapitánovi. Bylo mi líto těch zbylých, které jsem musela obětovat. Možná ale rychlá smrt při výbuchu je lepší, než pomalé umírání ve vesmírné lodi pod mým velením.

Vyzkoušela jsem i další varianty. V misích jsem na tom byla ještě hůře, než hlavní hře. Tam jsem zemřela většinou do 10 dne. Když jsem vydržela déle, většinou mi stejně zbyl jen kapitán/kapitánka. Nemohla jsem tedy nikoho vysílat na výpravy a byla jsem v pytli. Bylo to čekání na smrt. Denní úkoly nijak nepomohly a jak už jsem psala, ani jsem je ke konci nečetla. Bylo to zbytečné.

Líbilo se mi, jak je na postavách vidět, co se s nimi zrovna děje. Když jsou nástavné, zraněné, nebo jim nedáváte najíst, postava se podle toho mění. Mě bohužel často končili jako kostřičky.

Musím přiznat, že jsem se pouštěla do této hry s rozpaky. I když mě Alan Wake bavil, ukázky z této hry mě nijak nezaujaly. Létající hlavní hrdinka, měnící se zbraň a podivné prostory budovy mě spíše odrazovaly. Vhledem k tomu, že má hra 2 DLC, rozhodla jsem se jí dát šanci v rámci splnění výzvy č. 8 Herní nášup (2021). Mohu s klidem říct, že jsem neudělala špatně.

I když se může na první pohled zdát, že s Alanem Wakem nemá Control moc společného, opak je pravdou (to i bez DLC). Pocit ze hraní opravdu vyvolal vzpomínky na AW, kterého jsem hrála loni, tak to nejsou zas tak staré vzpomínky. Je to dáno celkovou atmosférou hry, která je jen o něco méně děsivá. AW je temnější a hororovější. Další věcí, kterou vývojáři použili z jejich předchozí hry (možná i z dalších, co já vím), jsou hrané filmečky, popř. loutkové (ty jsou dost zneklidňující).

Control je opravdu zábavnou hrou. V soubojích má hráč řadu možností. Můžete samozřejmě střílet, házet po nepřátelích věci, bránit se štítem (i vrážet jím do nepřátel), poranit nepřátele tím, že na ně skočíte (při levitaci), nebo přimět nepřátele, aby vám začali pomáhat. Žádná z těchto věcí není na poli akčních her novinkou. Všechny tyto mechaniky každý z nás někde v různé formě potkal.

Příběh je podivný (ale v dobrém slova smyslu) a ne vše je úplně vysvětleno, ale to nevadí. Jako když Jesse nazve „nepřítele“ Hiss, řekne to jedné osobě a najednou všichni o tom mluví jako o Hissu a je to tak nazváno i v nalezených dokumentech. Možná to tak v Old Housu chodí, protože také fotografie ředitele se změní po tom, co se Jesse stane novou ředitelkou a všichni o jejím jmenování do funkce vědí.

Jako už jsem si stěžovala u spousty dalších her, musím hře vytknout, že při jejím ukončení je třeba nejdříve jít do hlavního menu. Až z něj je možné hru vypnout. Nechápu, proč není možné hru rovnou vypnout. Zvláště u nových her bych tuto možnost očekávala. Když chci hru vypnout, chci jí vypnout rovnou. Nevidím důvod, proč nutit hráče jít do hlavního menu.

Vedlejší úkoly – jsou zajímavé a rozvádí příběhy dalších postav

Časově omezené úkoly – nejsem si jistá, Ze začátku jsem u časově omezených úkolů měla pocit, že je jako správná ředitelka musím plnit, abych pomohla svým kolegům a porazila Hiss. Moc ale rozbíjely plnění příběhu a vlastně nebyly moc zábavné, tak jsem je nakonec začala ignorovat. Úplně jsem je sice začala ignorovat až ke konci, ale zábavné mi nepřišly od začátku.

DLC

I když by asi každé DLC zasloužilo vlastní komentář, rozhodla jsem si trochu ulehčit práci a shrnout svůj komentář k nim sem.

Myslím, že DLC jsou ukázkou, jak se mají DLC dělat. Jsou přiměřeně dlouhé. Nabízí zajímavé příběhy, kdy v jednou se dovíme o osudu jedné vedlejší postavy, v druhý spojuje s Alanem Wakem. Obě také přinášení nové herní mechaniky. Takže super.

Hezký vzhled a dobré grafické zpracování hry je u mě hodně důležité a často to ovlivňuje, zda si konkrétní hru chci zahrát, nebo ne. Může se to zdát laciné, protože jsou u her mnohem důležitější věci, jako příběh a herní mechanika, které ovlivňují zábavnost hry. No, ještě, že je tu Herní výzva, díky které se dostanu ke hrám, které bych si jinak asi nezahrála. Od toho tu přece Herní výzva je.

Grafické zpracování je minimalistické (a nejen to). Černobílá pixel-artová grafika se může považovat maximálně za roztomilou. Ze hry, ani z dalších obrázků od autorů hry jsem úplně nepochopila, co je vlastně hlavní postava zač. Přichází ale se zajímavým konceptem.
Příběh je takový, že najdete prokletý meč, kvůli kterému po minutě umřete a objevíte se doma. Pak musíte vyrazit znovu, dokud se vám nepodaří zvítězit. Mimo tento hlavní příběh, plníte i řadu dalších úkolů Já tedy většinou netušila (alespoň při prvním hraní), že některé úkoly, které plním, nemají vliv na dokončení hry. Prostě jsem se snažila udělat, vše, co šlo a posunout se dál.

Mapa hry nabízí spoustu různých zkratek z jednoho místa na druhé. Což je super, protože to urychlí přesuny a času není nazbyt, ale já si mapu pořádně nebyla schopná zapamatovat. To měla za následek bloudění. To nebylo příjemné. Některé věci spoiler (např. chobotnice) spoiler. jsem zapomněla, kde vlastně byli. Také se mi stávalo, že jsem byla někde, něco jsem dělala, ale došla mi minuta a umřela jsem. Cestou zpět mě ale něco rozptýlilo a začala jsem dělat něco jiného. Ta původní věc teda skončila zcela zapomenuta a nedodělaná. Když jsem tam později procházela, divila jsem se, že jsem to vlastně nedodělala.  

Dostala jsem se ve hře i do místa, kde jsem měla pocit, že jsem byla všude a nikde už nic není potřeba udělat a vlastně jsem se zasekla.

Finální boss byl jednoduchý. Když jsem přišla na to, že je třeba útočit na meče a ne přímo na bosse, tak jeho porážka byla brnkačka.

Protože jsem vlastně omylem hru dohrála (porazila bosse) a nesplnila jsem všechny úkoly, které mi hra nabídla, chtěla jsem se tam vrátit a úkoly dodělat. Bohužel mi to nějak nešlo, objevila jsem se po poražení finálního bosse a nešlo se vrátit do světa. Protože jsem se hrou nestrávila nijak zavrtané množství času, rozhodla jsem se pro novou hru. Byla tam volba Second run, což znělo lákavě. Kdybych tušila, že z 60 vteřin hry se stane pouze 40, nevolila bych to. Nezvládla jsem během těch 40 vteřin ani najít a pozabíjet všechny kraby (bez pomoci). Ještě zkrácený časový limit se ukázal jako super-otravný a raději sem začala novou normální hru.  

Jak už jsem zmínila, ve hře nestrávíte příliš dlouhou dobu. Samozřejmě záleží, jak moc se budete snažit objevit úplně vše (a jak jste šikovní, což já třeba nejsem), ale dost pravděpodobně jí budete mít za jedno „sezení“ hotovou. Tenhle čas rozhodně stojí za to jí ho věnovat.

Stealthové hry jsou něco pro mě. Pokud hra nabízí více přístupů, téměř vždy volím ten stealthový. Takže Thief je hrou jako stvořenou pro mě. Vhledem k tomu, že jsem původní hry nehrála, nemám problém s tím, zda a jak autoři hru přepracovali. Původní hry mám rozhodně také v plánu si zahrát, ale zatím se na ně nedostalo.  

Příběh hry je, dle mého názoru tak trochu pohádkou o šlechetném zloději, který je vlastně kladným hrdinou, protože všichni, které okrádá, jsou stejně lupové. Vlastně jsem ani jednou neměla špatný pocit z toho, že jsem splnila úkol a někoho okradla. Velice rychle se hlavní příběh stočí k tomu, že Garrett musí zachránit celé město, které představuje celý herní svět. Takže taková klasika.  

Při hraní všech hlavních misí a některých vedlejších je možné získat ocenění za splnění konkrétních úkolů, tzv. zlodějské výzvy. Některé jsou však opačného rázu, např. nikoho nezabijte ani neomračte a omračte 1 osobu ze vzduchu. To nemám ráda. Nechci procházet hrou znovu jen proto, že na první pokus nebylo možné splnit všechny vedlejší úkoly. Motivace k opakovanému hraní by měla být jiná, zde hlavně volba jiného přístupu, či objevení jiného příběhu.  

Několikrát jsem si všimla, že se mi při konečném zhodnocení dohrané kapitoly nezobrazily některé splněné zlodějské výzvy, např. jsem si byla jistá, že mě žádná stráž neobjevila, ale tento cíl jako splněný se neukázal. A to jsem celou kapitolu kontrolovala, zda u tohoto cíle není nesplněno. Pro mě to bylo dost demotivující, protože jsem se opravdu snažila, abych měla cíl splněný, často jsem opakovaně načítala save a hrála určité části znovu a znovu. Nakonec mě hra ani neodmění tím, že by mi napsala, že mám splněno. Přišlo mi, že se z těch 4 možných výzev na konci prostě zobrazí jen 2. K čemu pak plnit úkol, za který nejste odměněni ani tím, že vám hra ukáže, že jste to splnili? 

Hra nabízí řadu vedlejší misí, které jsou většinou o tom, že je potřeba se někam vloupat a něco uloupit. Samozřejmě pro hráče je ideální uloupit vše, na co přijde. Je to trochu jednotvárné, ale každé vloupání má vlastní příběh a okrádáme daného člověka z jiného důvodu. Já měla mnohem větší očekávání od pomáhání se sestavováním automatona. Čekala jsem, že po jeho sestavení se něco stane. Že ho hodinář zapne a on ožije, ale nic takového se nestalo, bohužel.  

Po dohrání celé hry jsem si chtěla projít některé kapitoly (možná i všechny) ještě jednou a tentokráte zvolit trochu jiný styl. V prvním průchodu jsem se snažila najít veškeré cennosti a musela jsem často (skoro pořád) omračovat stráže (kvůli splnění výzvy jsem jen omračovala a nezabíjela). Nikdy jsem na konci kapitoly nedostala označení herního stylu Duch. Proto jsem chtěla jednotlivými kapitolami jen proletět, bez sbírání cenností, neviděna, neslyšena (mimo naskryptovaných odhalení). Bohužel jsem si to nakonec vyzkoušela pouze na jedné kapitole, přestože jsem zjistila, že tento herní styl mě bavil mnohem více. Nechtěla jsem začínat novou hru, abych nepřišla o již získané věci, ale vstupy k opakování kapitol, jsou rozesety různě po městě. Při představě, že je v tom děsivém labyrintu budu hledat, jsem raději hru odložila na později (hodně později).  

Orientace ve městě je totiž utrpením. Mně k lepší orientaci nepomohla ani mapa. Na té nejsou vyznačeny body, kde lze z jedné části přecházet do druhé. Když jsem pak lezla do všech možných baráků, abych zjistila, že zrovna tenhle průchozí není, vylamovala jsem milion oken, už jsem ani neměla chuť se pochybovat stealthově. Sice jsem se některé průchody, které jsem používala často, naučila, ale jakmile jsem musela jinam, byl to problém. Když jsem se takhle při hledání další kapitoly k opakování v jedné části města ztratila a nemohla jsem najít pak žádnou cestu ven (byla to ta část u kapitoly 7 a 8), raději jsem hru ukončila.  

Na začátku hry mě potkala menší nepříjemnost s nesynchronními titulky. Absolutně neseděla a já začala trochu panikařit, co s tím budu dělat. Naštěstí to bylo opravdu jen na začátku a následující titulky byly v pořádku. 

Graficky je hra dle mého názoru naprosto v pořádku. Hra už pá pár let za sebou, ale vše je pěkné. Hra je plná tajných průchodů, místností, atd. Pro milovníky objevování je to skvělé (už ne pro ty, kteří se jen chtějí dostat na konkrétní místo). Tajemstvích je nespočet a občas je i třeba se zamyslet, jak jim přijít na zoubek. Dobře je poznat, kde jste ve stínu a nebudete viděni, a kde je světlo. Celkově je hra dobře přizpůsobena pro tichý postup. Jediné tajné průchody, které mě štvaly, byly ty, které se musí odšroubovat, protože jsem musela často (mimo kapitoly) ty samé mřížky odšroubovávat opakovaně. Pokud to udělám jednou, měly by zůstat otevřené, a když se na dané místo budu vracen, mělo by stačit jen vejít.  

Je těžké celkově zhodnotit tuto hru a ještě obtížnější je vybrat nějaké procentuální ohodnocení. Hra se mi vcelku líbila, ale mohlo to být lepší. Měla jsem větší očekávání.

Díla inspirovaná H. P. Lovecraftem a díla jeho samotného vždy přilákají mojí pozornost a velmi mě zajímají. Jedná se o velký fenomén. Bohužel ve mně nakonec často vyvolávají rozpačité pocity. A přesně tak je to i u této hry.

V první řadě je hra opravdu ošklivá. Většinou se s horší grafikou dokážu vyrovnat velice snadno. Samozřejmě jsem nadšená z nových her s dech beroucím grafickým zpracováním, ale zároveň si ráda zahraju starší kousky, které hold odpovídají době, kdy byly vytvořeny. Vlastně díky Herní výzvě často sahám po opravdu starých hrách a nemám s nimi problém. Tahle hra mě ale svým vzhledem opravdu zklamala a nemohla jsem si užít temnou atmosféru, o kterou se pokouší. Na to, že vyšla v roce 2018, v roce kdy vyšly hry jako Red Dead Redemtion 2, God of War, Assassin’s Creed: Odeyssey, je úplně jinde. Je jasné, že mnou uvedené tituly jsou od velkých společností s velkým rozpočtem a nevím, jak na tom byli autoři této hry, ale je evidentní, že vzhledově se nepovedla. Kupodivu je v cutscénách grafika hry ještě horší, než při hraní. Myslím, že to většinou bývá naopak.

Jedná se o detail, ale rozhodně se nepovedl zvuk kroků při plížení. Já bych čekala, že při plížení bude člověk dělat více kroku a ty budou tišší. Ve hře jsou ale zvuky kroků s hrozně dlouhými pauzami. Je to opravdu divné.

Příběh mi vlastně nijak nevadil, ale rozhodně nenadchnul. Hlavní postava Edward Pierce, s ním i hráč, ztrácí přehled, co je skutečné a co jsou jen přeludy. Většinou není hra moc děsivá, spíše znepokojivá. Nejděsivější byly části s Shamblerem (bohužel si nepamatuji, jak byl přeložen), zvláště pak ta v muzeu. Stvůra z obrazu mi dala zabrat. Trochu otravné bylo, jak rychle začne hlavní hrdina panikařit v uzavřených prostorech, v tomto případě ve skříni. To značně limitovalo možnosti schovávat se před tou potvorou. Možná jsem si to ale způsobila sama narušením psychické stability Edwarda.

Na začátku je možné si rozdělit nějaké zkušenostní body a zlepšit si tak určité vlastnosti. Bohužel jsem na začátku nevěděla, že znalosti lékařství a okultismu je možné pomocí bodů zkušeností vylepšit pouze na začátku a následně je nutné hledat knihy. Možná jsem si toho jen nevšimla a je to moje chyba, zpětně jsem
to nedohledávala, ale tato informace by se mi hodila a možná bych na začátku body rozdělila jinak.

Uvažuji o tom, jestli si někdy v budoucnu zahraju hru znovu. Je to těžké. Na jednu stranu by mě zajímalo, jestli by některá má rozhodnutí nevedla k zcela jinému hernímu zážitku. Na stranu druhou mě nenadchla natolik, abych jí chtěla věnovat více času, i přes poměrně krátkou herní dobu.

Tato survival hra, kterou zdarma rozdával Epic, mě na první pohled zaujala. Patřím mezi lidi, kteří v dětství viděli Čelisti, což je významně poznamenalo. Strach z moře mám značný. Není nic děsivějšího, než plavání ve vodě s hlavou nad hladinou, kdy voda odráží světlo tak, že pod hladinou vůbec nic nevidíte. Situace, kdy plavete pod vodou, ale voda vám neumožňuje vidět na více, než pár metrů okolo, je na tom podobně. Těď samozřejmě mluvím o hře, v realitě mě do moře nikdo nedostane. I když jsem postupně získala sebejistotu, že do vody můžu jít relativně bezpečně a žraloci mě pravděpodobně nezabijí ani v případě, že si jich nevšimnu a zaútočí na mě, tak jsem se často lekala ničeho (myslela jsem si, že jsem zahlídla žraloka, který tam nebyl) a při špatné viditelnosti jsem do vody nechodila vůbec. Měla jsem tedy na prozkoumávání podvodního světa jen pár hodin denně.

Streanded deep na začátku formou úkolů ukáže základní fungování, ale jinak moc neporadí. Vzhledem k tomu, že mám v angličtině určité mezery, bych ocenila u jednotlivých věcí, které lze vyrobit, alespoň kraťoučký popisek k čemu jsou. Mnoho informací jsem musela vyhledávat. Také není jasné, zda hra má nějaký konec, nebo se jedná o snahu o nekonečné přežití. Až po nalezení letadla je evidentní, že cílem je odletět.

Na první pohled vypadá hra krásně, když se ale zadíváte pozorněji, zjistíte, že se v ní ještě nachází spousta chybek. Létající stromy a další zelený porost, žraloci proplouvající zemí, nebo spamnující se ve vodě
přímo před vámi. Keře, na které lze skákat jako na skály, a mnoho dalšícho. Velryby, které jsem párkrát potkala, jsou na tom opravdu zle, ten pomalý pohyb, jak se vrací ploutev do vody je divný.

Ze začátku to byla pro mě hodně návyková hra. Touze po tom získat víc a víc zdrojů a vyrobit víc a víc věcí, postavit si větší a větší obydlí, bylo těžké odolat. Já konkrétně při hraní velmi trpěla na to ovládnout se a ukončit hraní v rozumnou dobu. Ale na druhou stranu mě to po cca 50 hodinách hraní přestalo bavit a už jsem jen chtěla hru dohrát a ukončit. Už jsem nechtěla nic stavět, ani hromadit zásoby. Jen zabít bosse, zachránit se a ukončit hru. Při zběsilém hledání bossů jsem se ztratila, zpanikařila a začala v panice hledat můj domovský ostrov, kde jsem měla záhonky s bramborami, o které jsem nechtěla přijít. Naštěstí se podařilo a brambory mi neuschly. Člověk by řekl, že se po jednom takovémto ztracení poučím, ale to se
nestalo. Když jsem zabila bosse a opravila letadlo, chtěla jsem ještě podívat se po ostrovech, kde jsem nebyla. Ve videích na internetu měli docela zajímavé ostrovy s ukrytými místy a Wislona z Trosečníka. Také jsem chtěla objevit všechny tajemství hry. Postavila jsem si tedy gyrocopter a s myšlenkou, že takto rychle prohledám ostrovy a odletím za záchranou, jsem se vydala na cestu. Konec byl opravdu tragický. Nejen, že jsem se ztratila, ale došel mi benzín a vypadalo to, že je cesta za záchranou pro mě ztracená. Neměla jsem vor a plavat mezi ostrovy nedává smysl. Opravdu to bylo jen štěstí, že na ostrově, na který jsem se dostala s poslední kapkou benzínu, jsem nechala kladivo a další věci a byla jsem schopná postavit ten úplně nejzákladnější vor a dostat se na domovský ostrov. Na tento ostrov jsem se dostala tak na 8. pokus, kdy jsem předtím raději hru restartovala. K obojímu ztracení samozřejmě došlo hlavně kvůli tomu, že jsem chtěla ušetřit čas a cestovala jsem v noci.

O konci hry se raději vyjadřovat nebudu, byl opravdu zklamáním. Jedná se však stále o hru s předběžným přístupem, tak snad po dokončení hry bude lepší. Konec mě vlastně moc nepřekvapil. Nečekala jsem, že se probudím v letadle na začátku hry, ale že spadnu i s tím opraveným letadlem. To, že se nedostanu domu, jsem očekávala. Bohužel to tak i bylo.

Bioshock je hra, která na první pohled zaujme svou atmosférou a prostředím. Zajímalo by mě, zda bylo cílem autorů vytvořit přímo hororovou hru, nebo jen hru s temnou a neutěšenou atmosférou. Na mě ze začátku působila jako horror. Temné prostředí, děsivé zvuky a opravdu nebezpečný Big Daddy. Z toho jsem ze začátku měla opravdu nahnáno. Plížila jsem se kolem něj, aby mě neviděl a nezaútočil na mě. Když jsem slyšela rány, které vydával při chůzi, šel mi z toho mráz po zádech. Zvuk byl tedy dost matoucí, ale k tomu se vrátím později. No a pak všechen tento strach zmizel. Zjistila jsem totiž, že na mě nezaútočí, dokud nezaútočím jako první, nebo se příliš nepřiblížím k jeho svěřenkyni. A i když se přiblížím, jde to ještě zvrátit rychlým ústupem. Můžete kolem něj pobíhat sem tam a nic vám nehrozí. Na souboj se můžete v klidu připravit a není na něm nic děsivého. Náročné ano, děsivé ne. Samozřejmě jsou ve hře další nepřátelé, kteří mají děsivý potenciál, jako Spider Slicer, kteří lezou po stropě, nebo Houdini Slicer, kteří mizí a objevují se, ale Big Daddy měl dle mého názoru největší potenciál. Pak hra na mě působila „jen“ jako temná atmosférická střílečka. I přes starší vizuál, je město stále imponující.

Hrála jsem remastrovanou verzi, i když je poznat, že jde o starší hru, nijak jsem u ní netrpěla. Jen na začátku se mi opravdu nelíbilo plavání ve vodě. Postava nepůsobí, že by vodou plavala, ale plula. Naštěstí chůze působila přirozeněji.

Jak už jsem zmínila, problém jsem měla se zvuky ve hře. Z her jsem zvyklá, že mohu podle zvuku určit polohu i částečně vzdálenost nepřátel. V této hře to ale nebylo možné. Někdy byli nepřátelé tak hlasití, že jsem myslela, že jsou přímo vedle mě, ale přitom byli poměrně daleko. Jednou se mi stalo, že jsem v určité lokaci slyšela dupat Big Daddyho a mluvit Little Sistter, ale pobíhala jsem sem tam a nemohla jsem je najít. Myslela jsem, že je mám přímo nad sebou, ale když jsem tam vyběhla, tak kde nic tu nic.

Příběh hry, lze ovlivnit pouze v místech, kde je volba, zda někoho nechat žít, nebo jej zabít. To samozřejmě děj může (nevím, zda se tak stane, protože jsem hru dohrála zatím pouze jednou) velmi ovlivnit a vytváří to potenciál pro opakované hraní. Přesto se našly místa, kde bych možnost si zvolit ocenila, ale ta tam nebyla. Samotný příběh je poutavý a nechybí mu šokující překvapení. No, šokující je možné silné slovo, ale nečekala jsem to (a to se často nestává).

Obtížnost hry je diskutabilní. Hru jsem hrála na normální obtížnost, protože jsem se na nějakou výzvu zrovna necítila. Přišlo mi, že začátek každého levelu/kapitoly/či jak to nazvat je poměrně náročný a
i malá chybka může znamenat smrt. I třeba hackování je složitější. Pak člověk získá nějakou tu zbraň a plasmidy, což jsou vlastně vaše vylepšení a najednou můžete pobíhat po prostorech bez nějakého většího stresu. Bohužel závěrečný souboj nepatřil mezi ty nejsložitější. Ten byl trochu zklamání.

Líbila se mi potřeba používat určité zbraně a určité náboje na určité nepřátele. Občas jsem ale měla problém vřavu bitvy najít tu potřebnou zbraň a vybavit jí potřebnými náboji.

Po dohrání hry se mi otevřelo takové malinké muzeum, kde byly vystaveny různé prvotní návrhy nepřátel. A to i těch, které ve hře nakonec nebyli použiti vůbec. Musím říct, že někteří byli opravdu děsiví. Dokonce bych řekla, že děsivější, než ty, kteří byli nakonec použiti. Zajímavá byla i videa, která jsem našla a otevřela ve
hře. Člověk se při nich dozví řadu zajímavých informací. Jen bych u nich ocenila informaci o délce videa a zbývajícím čase, abych se mohla rozhodnout, zda si video pustit hned, nebo to odložit na později.

Dle popisu na Steamu se jedná o dobrodružnou a hororovou plošinovku. Ze začátku hry jsem si říkala, že se mi tedy rozhodně nezdá, že by se jednalo o hororovou hru. Atmosféru měla hned od začátku, ale míst, kde
bych se skutečně bála, bylo jen pár. To se velice rychle změnilo a nakonec mi přišla opravdu děsivá.

Hlavní postavou je malá holčička, která se snaží si zachránit holý život útěkem z podivné lodě. I když ohledné té malé holčičky hra vyvolává jisté pochybnosti. Co jiného by ale byla? Vhledem k tomu, že tuto hru mám ke splnění výzvy č. 10 Dětský svět (2021), tak na malé holčičce trvám. A co si budeme povídat, děti prostě snědí všechno. Spousta dětí jí hlínu, žížalky, a tak. To je vlastně skoro stejné.

Hra hráči nevysvětluje, kdo jste, kde jste, ani co se vlastně děje. Vysvětlení toho, co se děje, závisí čistě na představivosti hráče. Na mě některé situace zanechaly stopy.

Jak už to u takovýchto her bývá, občas jsem se zasekla a nemohla přijít na to, jak dál. V těchto místech mi opravdu nepomohla temnost hry a boj s tím, že postava vždy sfoukne plamínek na zapalovači, když něco
vezme, tlačí, apod. Já měla tradičně problém s tím, zda dělám správnou věc špatně, nebo zcela šatnou věc. Třeba v části, kde se má skočit na řetěz a nechat se tak spustit dolů. Dvakrát jsem to zkusila a zabila se při tom. Následně jsem běhala sem tam a snažila se přijít na to, kudy pokračovat dál. Až jsem to vzdala, podívala se na internet a zjistila, že se opravdu má skočit na ten řetěz, jen se mi to nepovedlo. Za to ale samozřejmě hra nemůže.

Little Nightmares rozhodně zanechá dojem. Krásné grafické zpracování je doprovozeno perfektní hudbou. Zároveň je ve hře spousta drobností, které potěší, jako když projdete pěnou, ta na vás chvilku zůstane. Určitě hru doporučuji.

Superhot je unikátní hra založená na postřehu a plánování všech pohybů. Vyniká nejen svoji hratelností, ale také svérázným vizuálním stylem. Ten je jednoduchý, ale efektní.
Líbilo se mi vtažení hráče do příběhu. Například i tak, že musíte mačkat klávesy, aby se při konverzaci psal „Váš“ text. Možná bych to dotáhla a v čísti, kde se má opakovat text, bych donutila hráče tento text opravdu napsat. I když chápu, že to by mohlo být problematické ve VR a při hraní na ovladači.
Já bohužel hrála hru „jen“ na počítači v normálním režimu (i tak mě hodně bavila), ale dovedu si představit, že ve VR to bude úplná pecka.
Hodně se mi líbily opakovací scény na konci každého levelu v normální rychlosti, možná i trochu zrychlené. Když jsem viděla, jak jsem se elegantně všemu vyhnula a všechny zabila, měla jsem z toho dobrý pocit. Ten byl určitě potřeba, protože po těch všech neúspěšných pokusech, jsem byla občas dost frustrovaná. Hra rozhodně není jednoduchá. Samozřejmě mi dělalo obrovský problém někoho trefit. Zvláště pak pokud neběžel přímo na mě.
Hra není příliš dlouhá, ale to mi nevadilo. Zážitek je o to více intenzivní a já se nedostala ani k tomu, že bych mě začala otravovat jednotvárnost, která je menším problémem hry. Zajímavou výzvou rozhodně byla challange, kde bylo možné pouze použit katanu.

Sportovní hry nepatří mezi hry, které bych pravidelně hrála, ale Steep vypadá zajímavě, tak proč ho nezkusit, že?
Steep nabízí řadu možností jak hrát, můžete se snažit o nejlepší čas, zkoušet nejrůznější parádičky, nebo si jen tak lyžovat/letět a relaxovat.
Hra nabízí pohledy na krásné horizonty a doplňuje to super hudbou. Samozřejmě pro akční úkoly akční a pro meditační jízdu relaxační skladby.
Mě nejvíce bavily právě ty relaxační jízdy, kdy hrála hezká hudba a jízda byla jen tak přiměřeně náročná (nebo spíš nenáročná). Také mě balily některé jednodušší časové zkoušky. Tam ale jsem musela jezdit pořád dokola a dokola, než se mi konečně podařil dobrý čas. Samozřejmě jsem se u toho řádně rozčilovala, ale motivaci k tomu to zvládnout my hra vytvořila.
Získávání bodů za triky mi vůbec nešlo. Tak jsem se snažila o to, vystačit si pouze s dotknutím prkna a saltu vpřed. Občas se mi při zběsilém klikání na vše možné podařilo i něco jiné, ale to byla spíše náhoda. Protože mi to nešlo, tak mě ani tyto úkoly nebavily.
Hra je to na vyzkoušení zajímavá, ale pro mě jen vždy na chvilku. Nikdy jsem u ní nevydržela moc dlouho. A nevím, jestli se k ní budu nějak pravidelně vracet.

Nejdříve bych chtěla upozornit, že jsem nehrála předchozí hru, tak mi mohly uniknout některé souvislosti a zážitek ze hry nemusel být úplný. Proč jsem začala hrát druhým dílem? Tuto hru jsem si vybrala pro splnění pro splnění výzvy č. 9 (rok 2020). Byla to prostě první hra v seznamu řazeném dle data přidání, kterou vlastním a kterou jsem měla chuť vyzkoušet. Určitě bych dále v seznamu našla něco jiného (kde by mi nechyběl předchozí díl), ale to bych seznam musela pečlivě projít a to se mi zrovna nechtělo dělat. Hru jsem si před nějakou dobou přidala na Originu zdarma. První díl se nikde nerozdával, tak jej nevlastním. Myslím, že mě tato hra nezaujala natolik, aby si první díl koupila a hru si zahrála. Seznam her, které už mám a ráda bych si je zahrála, je i tak dlouhý.
Na začátku hry není žádný tutoriál, který by hráče seznámil s ovládáním. Možná to máte umět už z předchozí hry, nebo se předpokládá, že kvůli jeho jednoduchosti vysvětlení není potřeba. Já jsem se poměrně dlouho rozkoukala. Hned první zaseknutí, kde jsem musela použít návod, souviselo s nepochopením ovládání. Myslela jsem, že jednotlivé lokace jsou statické a nenapadlo mě, že když dám pokyn jít na kraj, obrazovka se posune a odhalí další místo, kam jít. Zasekla jsem se tedy na místně, kdy jsem potřebovala najít bratry Ivana a Igora a sebrat jim benzín. Možná je to dáno mým nedostatkem zkušeností s adventurami, ale právě proto se hodí, když je ve hře ukázáno alespoň základní ovládání.
Se hrou jsem měla i technické problémy. Hlavně na začátku bylo několik dialogů, kde se nepřehrál celý dabing. Titulky ukazovaly, že má být ještě něco řečeno, ale zvuková stopa se již ukončila. Také mi hra několikrát spadla, což byl velký problém, protože nejsem zvyklá pravidelně ukládat a přišla jsem o značný postup ve hře. To se stalo jen 2x. Rychle mě to naučilo pravidelně ukládat.
Příběh hry mě bavil, i když v několika částech mi asi chyběla znalost předchozí hry. Například dojemná scéna s Oskarem, mě nijak nezasáhla. Jako postava mi přišel spíše otravný. Možná, kdybych hrála první hru, měla bych k němu jiný vztah. Některé dialogy, nebo spíše jejich navazování, mi přišly hloupé. Chápu, že by mohly fungovat, když se k postavě vrátíme po delší době, ale já chtěla zjistit od každé postavy všechny možné informace, než půjdu dál, tak jsem zkoušela všechny dialogové možnosti, než se začaly opakovat. Vznikali tak divné situace jako např. postava mi řekla, že se jmenuje Malka a v následujícím větě jsem se jí zeptala: „Ty se jmenuješ Malka?“
Hádanky byly ve většině případů logické, zábavné a hlavně originální. Když jsem se ale zasekla, tak jsem na řešení prostě nepřišla a musela jsem hledat návod. Jak už jsem psala, jedno velké zaseknutí jsem měla kvůli nepochopení ovládání. Další byly kvůli tomu, že jsem něco přehlédla, například cestu do jiného místa, nebo předmět, se kterým lze interagovat. Ty se mi celkově hledaly špatně. Kolikrát jsem třeba věděla, co hledám, ale nemohla to najít a kurzorem jsem procházela milimetr po milimetru všechny místa (např. dřevo na zapálení okně k rozpuštění ledu na rybě pro youkiho). Určitě by se ve hře hodily nějaké hinty, aby člověk nemusel rovnou hledat návod a s mírným popostrčením na hádanku přišel sám. Z toho je vždy lepší pocit.
Ve hře se stráví velké množství času chozením tam a zpět. To je pochopitelné a v pořádku, ale některé lokace jsou úplně prázdné a trochu zbytečné. Nejvíce mě naštvalo neustálé chození pro vodu k vyřešení ledového bludiště. Místo pro načepování bylo zbytečně daleko. Mohlo klidně být před jeskyní.
Jak už jsem zmínila, zasekla jsem se ve hře tak, že jsem si musela najít návod. Protože jsem nikdy nemohla vědět, jestli osoba hrající Walkthrough někde předtím nesebrala něco, co já zapomněla, dívala jsem se vlastně na celý průchod hrou (vždy od posledního momentu zaseknutí do toho, kde jsem byla). Musím říct, že vlastně dívat se, jak hru hraje někdo jiný, mě bavilo více, než jí hrát sama. Člověk necítí tu frustraci sám, ale baví se, jak trpí někdo jiný. A také samozřejmě daný videa dobře sestříhal, tak tam dlouhá zaseknutí vůbec nebyla.
Když to vezmu kolem a kolem, jedná se o lehce nadprůměrnou hru s dobrým příběhem, hádankami a roztomilým zvířátkem (youki). Když je někde roztomilé zvířátko, má to u mě hned plusové body.

Chameleon Run je originální postřehovou hrou, která vyžaduje neuvěřitelné množství trpělivosti. Všechno musí být perfektně načasované, což vyžaduje (tedy alespoň u mě) opakování, opakování a opakování. Škoda, že hra neukazuje počet pokusů, než se podaří level zvládnout.
V části II jsem se nejdříve ani nepokoušela sbírat kuličky, krystaly a uběhnout hru bez změny barvy. Pak mi to ale nedalo a všechny tyto úkoly jsem splnila. Vůbec nechápu, že se mi to podařilo. Myslela jsem, že nemám šanci, ale ono se to podařilo. To byl fakt skvělí pocit. Získání hvězdiček za čas jsem ale vzdala, to mi opravdu nešlo. Ani po těch mnoha pokusech. Halloweenské úrovně jsem zvládla tak napůl. Ta poslední je opravdu extrémně náročná.
Je pravdou, že se vlastně v principu jedná o jednoduchý koncept. Je ale velmi chytavý a motivuje ke snaze posunout se dál. Jak jsem psala, že vše musí být perfektní, tak to není úplně pravda. Je totiž řada způsobů, jak jednotlivými úrovněmi projít. Pokud tedy se něco úplně nepovede, můžete rychle změnit plán a pokusit se o jiný průchod a záchranu. Nejde to však vždy a je to velmi obtížné.
Problém je, že když jsem se do hraní zabrala, několikrát se stalo, že jsem málem přejela zastávku, kde jsem chtěla vystupovat. Hrála jsem hru totiž při cestě do práce (kvůli splnění výzvy). Myslela jsem, že budu mít problém s tím, že se budu u hry rozčilovat, protože mi to nepůjde a budu vypadat v metru jak blázen, ale kupodivu jsem byla klidná.

Q.U.B.E. 2 je logická hra, která nezapře inspiraci Portálem. Procházíte postupně různými místnostmi a řešíte logické hádanky.
Prostředí hry je hezké, ale trošku jednotvárné. Občas se našly i části, které byly příliš tmavé. V černé tmě jsem vůbec nic neviděla a úpravou jasu jsem docílila jen zešednutí, které nebylo hezké. Ale nikdy to nebylo v částech, kde by bylo třeba řešit nějaké úkoly. Jednalo se jen o průchozí části, tak to zase velký problém nebyl. Otravná ale byla animace při skoku/pádu z větší výšky. Kvůli té jsem dělala, co jsem mohla, abych z výšek neskákala. Taky mi chyběla rychlejší chůze nebo běh. Občas bych si ráda popoběhla.
Příběh je v celku dobrý. Na můj vkus se bere moc vážně, což s pomalejší hratelností, kterou řešení hádanek je, může být trochu nudnější. V Portálu je zábavný příběh, který hře dává šmrnc a tak. Zde pro mě příběh probíhal spíše na pozadí a nebyl téměř vůbec důležitý. Mnohem větší důraz mělo řešení jednotlivých místností. V příběhu mě docela štvala Emma, že pořád radí, ale sama nic nedělá, ale to se později vysvětlilo. Také ten konec by trochu zklamání. Byla jsem nadšená, že budu mít takovou volbu, ale její dopad mě trochu zklamal. Asi bych raději, kdyby to bylo, jak se to zdálo být.
A teď k tomu nejlepšímu. Řešení hádanek. Hra v tomto opravdu skvělá a fakt mě bavila. Náročnost hádanek byla pro mě absolutně ideálně nastavena. Neměla jsem pocit, že se u nich nudím a ani jsem se nikde zásadně nezasekla. Občas jsem nevěděla, ale to většinou stačilo hru vypnout a vrátit se k ní jiný den. Nový pohled na věc pak při řešení pomohl. Vše jsem zvládla sama a měla jsem z toho moc dobrý pocit. Hádanky nijak zásadně neopakují a hra postupně přidává další a další mechanizmy a přináší komplexnější hádanky. Můžu jen říct, že jsou fakt super. Jen jsem úplně nepochopila, proč jsou téměř vždy 2 plochy pro kostky vedle sebe, když stejně většinou šla využít jen jedna (např. pro skok).

Hned při prvním zapnutí hry mě překvapilo grafické zpracování. A to nemile. Problém je, že jsem nejdříve hrála Lara Croft GO, které je novější, a asi proto vypadá lépe než Hitman GO. Hitman GO je hodně stylizované do deskové hry (postavy vypadají jako figurky),ale není to detailní. Mírou detailů prostředí a zpracováním prostě na Lara Croft GO nemá.
Hra začíná zlehka, ale postupně do hry přibývají další prvky, další typy nepřátel a hra se tak přirozeně stává obtížnější a obtížnější. Díky tomu probíhá nějaký vývoj a hra nezačne nudit.
Vkaždé úrovni lze získat 3 puntíky za splnění 3 úkolů. Některé jsou značně obtížné, což určitě nemyslím jako negativum. Nejvíce mi vždy daly zabrat úkoly s omezeným počtem tahů. Také by bylo dobré, kdyby se tyto úkoly na začátku každého levelu ukázaly. Někdy jsem zapomněla se podívat a zbytečně level musela opakovat ještě vícekrát. Píšu ještě vícekrát, protože se mi nikdy nepodařilo na jeden pokus splnit všechny úkoly. Nejsem si jistá, zda to v některých levelech vůbec jde.
Jinak mi obtížnost hry vyhovovala. Na to, jak hrou projít bez splnění úkolů, se dá přijít relativně snadno. Plnění úkolů, jak už jsem psala, pak na obtížnosti přidává.
Hru jsem hrála na mobilu a hrála se vcelku dobře. Jen párkrát při pohledu na celou mapu se mi stalo, že jsem omylem místo přesunutí se (teleport) posunula.

Jsem velkým fanouškem všeho okolo Harryho Pottera a nevynechala jsem ani tuto lego hru. Lego hry jsou celkově fajn a nejlepší jsou na hraní ve dvou na jedné konzoli. To, jak se obrazovka rozděluje a spojuje, když jsou postavy u sebe a odcházejí od sebe, působí přirozeně a příjemně.
Příběh hry je samozřejmě daný, ale lego ho vypráví originálním a zábavným způsobem. Musím říct, že mě do lego her obecně více sedí vyprávění bez dabingu. Je to skvělé, pochopitelné a odpadá jazyková bariéra. To je super, protože se jedná o skvělou hru pro děti. Je pravdou, že některé vtípky jsou opravdu dětské. Ale co, já se jim stejně zasměji. Je tam i spousta drobností, jako například Voldemortův bubák je Harry. To mě pobavilo.
My jsme s přítelem hrály příběh a já si pak hru dohrála sama na 100 %. Po dokončení příběhové části jsme měli hru dohranou pouze na 60 %. To je jedna ze slabin hry. Některé věci prostě při prvním průchodu nelze získat. Musí se nejdříve najít a koupit postavy s požadovanými schopnostmi. Autoři tak nutí hrát hráče každou kapitolu minimálně dvakrát.
Při hře ve dvou jsme neměli žádné problémy při hraní. Možná občas pozlobila kamera, která byla ve špatném úhlu a nedovolila nám se podívat tam, kam jsme potřebovali. Když jsem pak hrála sama, začali se mi do cesty plést ostatní postavy. Pak místo toho, abych vyslala kouzlo tam, kam jsem chtěla, jsem zasáhla nějakého společníka. Také bych si při opakovaném hraní ráda vybrala celý tým. Je možnost vybrat si pouze jednu postavu a zbytek se automaticky doplní. Vždy se doplní tak, aby tam byly zastoupeny postavy se všemi potřebnými schopnostmi (pokud je máte otevřeny), ale já bych si je chtěla vybrat všechny sama.
Během hraní se získávají červené krabičky s výhodami. Problém je, že se při každém spuštění hry, se musí všechny znovu zapnout. Na to jsem občas zapomněla. Bylo by fajn, kdyby zůstaly zapnuté. Ulehčení bych uvítala i při nákupu postav. Při hledání těch, které ještě nejsou koupené, se musí projít všechny jedna po druhé.
Lego: Harry Potter je super zábavná hra, a to jak příběhem, tak hratelně. Dobře se hraje ve dvou. Každý hráč si sbírá své vlastní penízky, je tedy ve hře i určitá dávka soupeření. Občas se tak stalo, že když se jeden dostal dál ve hře, druhého nepustil k sobě, ale nejdříve všechno vybral, aby měl více penízků. Naštěstí k tomu nebylo tolik příležitostí, jako v jiných lego hrách, kde to byl trochu důvod k neshodám.

Jak už jsem dříve psala, nejsem fanouškem hororových her, ale tato mě zaujala. Jedná se asi o nejlepší hororovou hru, kterou jsem kdy hrála. Možná je to tím, že se jedná o psychologický akční thriller s prvky hororu, jak se píše v popisku hry. Pro mě je to ale hororová hra.
Hra sází na napínavou atmosféru a příběh, ne na lekačky. Je pravdou, že když na mě někdy zaútočili nepřátelé, občas jsem se lekla, ale není to to hlavní, co člověka děsí. Hned na začátku navnadí napínavým prologem. A dál se to jen zlepšuje :)
Moc se mi líbil styl vyprávění. Zvláště jak postava radí, když jsem se někde zasekla. Také je super nacházení listů knihy, které dopředu prozrazují část děje. Když pak na událost nastane, tak si člověk říká: „Aha, tak už je to tady.“ Jen se mi je často nepodařilo najít všechny. To jsem se fakt snažila.
Když už jsem u toho nacházení, tak ve hře se dají sbírat určité věci. To mi k hororovým hrám moc nesedí. Když se bojím, tak se mi nechce prozkoumávat každý roh. Několikrát jsem některé tyto věci nevzala, přestože jsem je viděla. Dostat se k nim znamenalo zabít velké množství nepřátel a spotřebovat hodně munice. To za nějakou termosku s kafem fakt nestálo. Ale koukání se na TV a poslouchání rádií mě bavilo a do hry se to hodilo.
Hrozně se mi líbilo seriálové vyprávění příběhu. Jeho atmosféra. Ta je perfektně doplněná skvělou hudbou. Hudba mě opravdu nadchla.
Nápad, že je třeba nepřátele nejdříve osvítit baterkou a pak teprve je možné je zabít, je originální. Občas jich ale bylo až moc.
Jediné, co mě opravdu štvalo, bylo neustálé přicházení o zbraně a výbavu. Člověk si šetří náboje, baterky, světelné granáty atd., a najednou o všechno přijde a začíná zase od začátku. Dobře, řešení bylo to nešetřit, ale nikdy jsem nevěděla, kdy to budu potřebovat více a kdy o to přijdu.

Kvůli 3. kategorii herní výzvy jsem musela oprášit svůj starý PS3, na kterém mám právě JD3. Just Dance se prezentuje jako party hra a pro většinu lidí tak asi bude, ale já bych se rozhodně ve společnosti někoho dalšího do trapného poskakování nepustila. I když mě to baví, rozhodně volím při „tancování“ samotu.
Další skupina lidí hraje JD kvůli pohybu a snaží se tak zhubnout. I samotná hra nabízí sweat režim. Neříkám, že se člověk u hry nezpotí, ale problém na PS s ovládáním move je ten, že vlastně nakonec stačí hlavně máchat rukou s ovladačem a na 3 hvězdičky dáte téměř každou písničku.
Hlavní problém jsem ale měla s prostorem. Úzká nudle, kterou mám před televizí, rozhodně moc prostoru nenabízí. Také jsem musela být velice blízko televizi a myslím, že kamera ovladač často snímala špatně.
Je pak nepříjemné, když se snažíte, máte pocit, že se i trefujete do hudby, ale hodnocení máte jen good, zatím co jindy jste vlastně dost mimo a získáváte perfeckt.
Hlavní důvod proč JD nehraju častěji je náročnost přípravy. Ono se to nezdá. „Jen“ se dá kamera na TV, připojí se k Playstationu, nabijou se ovladače, ale i to mě dokáže odradit. Jsem prostě lenoch.
Písničky, které ve hře jsou fajn. Neříkám, že jsem fandou všech nebo, že jsem všechny znala, ale všechny jsem aspoň jednou zkusila a neměla jsem potřebu žádnou z nich rovnou vypnout. O řadě z nich bych řekla, že jsou super. Já, co se týká hudby, nejsem zrovna vybíravá a líbí se mi téměř všechno.
Just Dance určitě doporučuji, jen asi novější verzi :)

Po dohrání tohoto dílu Assassína vlastně nevím, jestli se mi líbil. Po ročním odkladu měl přijít nový vylepšený Assassín a spousta lidí změny také uvítala. Dle mého názoru tyto změny nebyly na těch správných místech a problémy předchozích her se zde opakují.
Možná se ke hře za pár let vrátím, převládnou u mě nostalgické vzpomínky a bude se mi líbit mnohem více, ale z prvního dohrání mám rozpačité pocity.
Hlavní příběh nepatří mezi mé nejoblíbenější v sérii, ale určitě není špatný. Můj problém je, že se vždycky nechám zlákat okolními úkoly a různými collectibles a nejdu nejdřív jen po hlavní příběhové lince. Tu mám hodně rozkouskovanou. Příběh pak nezanechá takový dojem (i přes všechny ty super zvraty). Na druhou stranu tím leveluju a získávám lepší vybavení. Bez toho by bylo dohrání hlavního příběhu značně obtížnější.
Některé momenty příběhu mi přišli trochu černobílé. Když ti „dobří“ dělají špatné věci (někdo poměrně brutálně zabije nepřítele), jsou prezentovány jako dobré, místo poukázání na to, že i dobří mohou udělat špatné věci.
Ironicky je můj největší problém s příliš velkým množstvím obsahu. Jenže se bohužel nejedná o zajímavý a různorodý obsah, ale pořád to samé dokola. Na vyhlídce otevřít mapu, vyčistit nějaký ten kemp nebo pevnost, zabít kapitány, najít poklady, a tak pořád dokola. Ve hře se bohužel často dostanete na jedno místo opakovaně a pokaždé jsou tam znovu nepřátelé. Dle mého názoru by bylo lepší, kdyby po splnění všech požadovaných úkolů, nepřátelé danou oblast opustili. Některé vedlejší úkoly vás samy přímo posílají do té samé pevnosti. Takto jsem některé pevnosti prošla i třeba 4x.
Je zde velké množství vedlejších úkolů. Ty mají své mini příběhy, které se snaží přinést oživení. Často jsou ale příliš krátké, např. pouze 1 úkol. Určitě jsem ve hře ocenila všechny vedlejší příběhy, které byly alespoň trochu rozvinutější. Dávám v tomto přednost kvalitě před kvantitou.
Ještě k tomu otevírání mapy. Pokaždé, když se synchronizuje vyhlídka, hra napsala informaci, že citlivost Senu se zvýšila. Já musím říct, že pokud došlo vždy k nějaké změně, byla tak malá, že jsem si jí vůbec nevšimla.
Trochu mě mrzí, že chybí takové ty podúkoly, které se v předchozích dílech plnili pro získání 100 % synchronizace (např. nepustit se do otevřeného souboje, zabít jen cíl, atd.). Ty většinou byly velkým motivantem pro stealthový postup. Jejich plnění dělalo hru obtížnější, ale bez nich mi nic nebrání na nějaké místo prostě naběhnout a všechny zabít v otevřeném souboji (pokud tedy budu mít dostatečný level). Ve starších hrách, když mě nepřátelé objevili, jsem často musela spustit misi znovu, zde jen pokračuji v souboji. S Assassíny mám spojeny spíše ten tichý postup, proto mi přijde, že když vybiju úkryt nepřátel v otevřeném souboji, kazí to atmosféru hry. Když ale za to nemám žádný trest, opakovat to samozřejmě nebudu.
Souboje ve zkouškách bohů jsou rozhodně adrenalinové. Stačí pár chyb (naštěstí ne jedna) a jste mrtví. Jde ale o to být trpělivý a nic neuspěchat. Postupně boha udolávat. Ceny za vítězství stojí za to. Já bohužel nemám DLC ke hře a ke zkouškám jsem se dostala až na konci hry, tak jsem zbraně moc nevyužila, ale vždy je možnost new game +.
Vím, že velkou mírou je můj negativní zážitek ovlivněn špatným hraním. Měla bych si vypnout hub a prozkoumávat hru bez pomoci mapy a dalších usnadňovačů. Bohužel je mým, jako snad dnes téměř každého, limitujícím faktorem čas. Toho se zoufale nedostává. Kdybych hru hrála „správně“, bude mi její dohrání trvat snad celý rok. No, a já si prostě chci zahrát více her. Už takhle mám poměrně velké zpoždění s Odyssey dávno venku a Valhallou za dveřmi.
Hra je samozřejmě nádherná. Na dechberoucí scenérie narazíte na každém kroku. Prostředí je prostě vymazlené do nejmenších detailů. Ze začátku jsem měla jen trochu pocit, že není dabing sleděný s animacemi, ale časem jsem už žádný problém nevnímala. Další výtku mám k póze, kterou mají snad všichni při jízdě na koni. Mě přišla hrozně hloupá. Ještě hůře vypadala, když jsem jela na koni bez otěží. Také působilo komicky, když jelo najednou více jezdců a všichni měli úplně stejnou pózu s rukou dozadu.
Automatická jízda na koni mě ale opravdu potěšila. Nemuset při dlouhém cestování držet W je pohodlné. Všeobecně Origins má řadu změn, které dělají hraní pohodlnější. Tím je třeba možnost sbírat věcí z koně, nebo úprava rychlosti chůze/jízdy, když někoho sledujete. Příjemný je také zvuk, který vydají objevené předměty přes orlí pohled. Podle zvuku člověk hned ví, jestli v okolí něco je, nebo ne.
Hezkou ukázkou věcí, které ukazují na dotažení některých detailů světa je to, že nepřátele uklízí své padlé kumpány. Po tom, co začnou pobíhat a hledat narušitele, se uklidní a nenechají mrtvoly ležet, ale odnesou je pryč.
Trochu mě potrápilo nekonzistentní ovládání, tedy konkrétně zrychlování při jízdě na lodi a při letu orla. Když letíte s orlem zrychlujete shiftem, ale u lodi je zrychlení přes mezerník. To se mi pořád pletlo a mačkala jsem špatnou klávesu.
Je jasné, že takto velká hra se neobjede bez nějakých těch bagů a dalších chybek. Já to chápu, ale stejně mě naštve, když musím s plněním úkolu začínat od znovu, protože cíl se nějakým způsobem dostal do stěny a nemůžu ho zabít. Vtipnou chybou, se kterou jsem se setkala byla změna barvy pejska, které jsem měla v jednom vedlejším úkolu sledovat. Najednou jsem sledovala úplně jiného psa.
Přidání Discovery tour do hry je jednoznačně super. Sice jsem to jen vyzkoušela a neprošla si poctivě všechny vycházky, ale je to skvělá možnost se při hraní i trochu vzdělat. Líbilo se mi, že je možnost vybrat si postavu, se kterou budete Discovery tour procházet. Je jen škoda, že sem se nedodaly české titulky. Zrovna zde by se hodily.
Hra má bezesporu spoustu kvalit. Mě se ale ve snaze hru dohrát na 100 % z ní stalo běhání od otazníku k otazníku.