Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

BioShock 2

  • PC 85
Po přímém přechodu z prvního dílu jsem měla problém s ovládáním, to je přepracované a přišlo mi hodně nezvyklé. Na to z prvního dílu jsem si bez problémů zvykla. Toto mi přišlo nepřirozené. Samozřejmě je možné ho upravit, ale já většinou hraji na defaultní nastavení.
Příběh mě bavil a to je hlavní. S prvním dílem jsou to opravu super atmosférické střílečky.
Líbilo se mi, jak se při puštění nahrávek sníží hlasitost okolí. To myslím v předchozím dílu nebylo. Takto se na ně lépe soustředí. A to, i když vás zrovna někdo napadne.
Mrzela mě změna minihry hackování. Hlavně proto, že v předchozím díle bylo o dost jednoduší. Zastavil se při něm čas a člověk si vlastně mohl odpočinout od vřavy bitvy. Tady k ničemu takovému nedojde a začít hackovat (třeba i omylem), když na vás útočí nepřátele, může znamenat rychlou smrt. Já se vždy snažila (od té doby, co to šlo) mít sebou jako společníka létající střílu, protože se hodí. Byla jsem pak nervózní, že jí musím nechat v jedné budově, když jsem vodou procházela do jiné. Naštěstí v nové budově ke mně přilétla a doprovázela mě dál. Z toho jsem měla radost, protože jsem nemusela chytat jinou, ale jak se tam vzala? No, darovanému koni na zuby nekoukej.
Nepřátelé se opakovaně objevují na již jednou projitých místech, tak si člověk nikdy nemůže být jistý, jestli nepřijde útok do zad. Tohle nemám moc ráda. Jsem raději, když vyčištěná místa mohu považovat za bezpečná.
Řekla bych, že ženské postavy ve hrách mohou být problém. I když nejsem žádná feministka, která by se rozčilovala nad polonahými kráskami, ale tak dementní cupitání a postoje dívek, jako má zde Eleanor, mě dokážou otrávit.
Tahle hra nabízí hraní z mnoha pohledů, i když třeba jen krátce. To je fajn. Třeba právě část za Little Sistter byla zajímavá. Bála jsem se, že když začnu tahat Adam z mrtvol, tak na mě všichni budou útočit. To se kupodivu nestalo. I když chápu, že těžko by se hráč jako samotná sestra ubránil, ale takto to nesedělo do světa hry.
Celkově mě hra bavila. Těch pár výtek, které k ní mám, se dají tak nějak odpustit. Střílečka je to dobrá a to je hlavní.

Pro: atmosféra, hra za Little Sistter

Proti: předělané ovládání, pohyb Eleanor

+16

Child of Light

  • PC 70
Tato hra asi nejvíce zaujme svojí grafikou. Je velice originální, a hlavně roztomilá. Je to prostě taková pohádka a tomu je zobrazení přizpůsobeno.

Příběh je taky roztomilý a pohádkový. Hře však chybí dabing. Čtení textu nebylo vůbec příjemné. Bohužel hra je pouze v angličtině, a ještě k tomu je většina textů rýmovaná. Asi nejsem dostatečně romantická duše, která si užívá básní (to ani v češtině) a jejich čtení v aj bylo opravdu náročné. Vlastně jsem pak ani vše nečetla. Kombinací toho, že řadě věcí jsem nerozuměla a řadu si ani nepřečetla, jsem nejspíše přišla o část příběhu. I když si myslím, že to hlavní jsem i tak pochopila.

Mimo hlavního příběhu je ve hře pár vedlejších úkolů. Možná to bylo mojí nepozorností, ale párkrát jsem zapomněla, kde zadavatel vedlejšího úkol byl a po jeho splnění jsem ho nemohla najít a vedlejší úkol tak dodělat. Prostě jsem si to nepamatovala a nikde ve hře jsem informaci o místě, kam jít, nenašla. Jednou se mi také povedlo hru „rozbít“ a musela jsem ukončit a načíst poslední save. Nějak mi propadla kostka, zavřeli se dveře a zůstala jsem trčet v uzavřeném prostoru. To nikdy nepotěší, ale takové věci se hold stávají.
Nikdy jsem nehrála jinou hru s podobným tahovým soubojovým systémem. Celkově tahové systémy soubojů moc nepreferuji. Ve hře existuje určitá časová osa s místem vybrání útoku a dalším s provedení útoku. Postavy se podle jejich vlastností různě po ose posouvají vpřed k útoku. To je možné ještě ovlivnit světluškou a postup nepřátel zpomalit. Na mě to působí originálně. Samozřejmě se to velmi rychle stane repetitivní. Ozvláštnění přináší pouze to, že na každého nepřítele platí něco jiného a hráč musí přijít na to, co. Při soubojích není vidět, kolik má nepřítel ještě života. Lze jen podle postoje poznat, když se blíží ke konci, ale to je vše. Měla jsem tak často pocit, hlavně při souboji s bossi, že moje útoky nic nedělají. Celkově souboje s bossy byly značně frustrující. Často jsem měla problém se vůbec dostat k útoku. Závěrečné souboje jsem se proto bála. Plán byl takový, že nejdříve použiji všechny možné výhody z inventáře a vybavím postavy oculi, aby byli co nejsilnější. Najednou tam ale hlavní nepřítel byl a souboj začal. Myslela jsem, že to bude katastrofa, ale k mé velké radosti jsem vyhrála na první pokus, i bez finálního vylepšování. Trochu mi chybělo to, že není možné vyměnit postavy, které do souboje půjdou mimo souboj. Ráda bych si skupinu před soubojem upravila.

Vylepšovat postavy jde několika způsoby. Hlavní je tradiční levelování, kde se pouze vybírá, která větev bude vylepšena. Dále je možné použít věci, které najdete v bednách, popř. dostanete z nepřátel. Ty spotřebujete a mohou vylepšit trvale, popř. dočasně, obranu, útok atd. Nakonec jsou tu oculi, které vytváříte z fragmentů, které najdete. Ty přiřadíte k postavě, nebo její zbrani a dostanete tak nějaké to zvýhodnění. Právě tvorba oculi není moc dobře zpracována. Není možné opakovaně vyrobit to samé, ale je nutné pokaždé každou část naklikávat. Pokud potřebujete vyrobit větší množství, je to otravné.

Tuto hru musím pochválit za to, na co si u řady her stěžuji. Jde rovnou vypnout a není třeba nejdříve chodit do hlavního menu.

Vhledem k tomu, jak se mi povedl poslední souboj, mám ze hry dobrý pocit. I přes repetitivní hratelnost. Prostě konec dobrý, všechno dobré.
+13

60 Parsecs!

  • PC 50
Grafika hry je moc hezká, vtipná animace, čistá. Vzhledově se mi opravdu líbila.

I když se mi vlastně hra líbila, úplně nadšená jsem nebyla. Je to způsobeno tím, že hry tohoto typu nejsou nic pro mě. Je v nich hodně flustrace z toho, že se při hraní postupně řítíte do záhuby. Aspoň já se tam vždy řítila. Postupně mi docházely zásoby, musela jsem zničit předměty, abych připravila jídlo a denní úkoly mi nic pozitivního téměř nikdy nepřinesly. I když veškerá zábava je tvořena právě čtením úkolů, vybíráním rozhodnutí o jejich řešení a čtení toho, jak to dopadlo (tam jsou veškeré vtipy). Později se mi stalo, že jsem texty ani nečetla. Pokud stejně nemáte žádnou věc, kterou můžete použít a jediná možná volba je křížek, tak proč vlastně celý ten dlouhý text číst? Jen jsem odklikla křížek a doufala, že to bude mít neutrální vliv a neobjeví se postavy pomlácené.

Při prvním hraní jsem byla úplně zmatená. Vybrala jsem si tuhle hru ke splnění výzvy č. 9 Okna vesmíru dokořán (2021) a nic jsem o ní nevěděla. Prvním mým instinktem byla snaha zachránit co nejvíce lidí. Kupodivu jsem s nimi přežila 62 dnů, což mi přišlo jako dobrý výsledek. Poslední dny však byly úplně k ničemu. Z posádky zbyla jen kapitánka a ta nemohla nikam jít, neměla jsem žádné věci, tak rozhodnutí byly jen křížky a občas palce dolů. Vlastně jsem jen čekala, kdy dojde poslední polévka a utrpení skončí. Nakonec to urychlili vražední roboti, což byla vlastně úleva. Při druhém hraní jsem se evidentně použila a ukončila hru po 32 dnech, kdy mi umřel kapitán. Tak to šlo dál a dál. I když mě to moc nebavilo, dala jsem docela slušné množství pokusů. Když se mi nakonec podařil úspěšný konec a posádka přežila, byla jsem v šoku.

Ve hře je výhodné zachránit pouze 1 dalšího člena posádky ke kapitánovi. Bylo mi líto těch zbylých, které jsem musela obětovat. Možná ale rychlá smrt při výbuchu je lepší, než pomalé umírání ve vesmírné lodi pod mým velením.

Vyzkoušela jsem i další varianty. V misích jsem na tom byla ještě hůře, než hlavní hře. Tam jsem zemřela většinou do 10 dne. Když jsem vydržela déle, většinou mi stejně zbyl jen kapitán/kapitánka. Nemohla jsem tedy nikoho vysílat na výpravy a byla jsem v pytli. Bylo to čekání na smrt. Denní úkoly nijak nepomohly a jak už jsem psala, ani jsem je ke konci nečetla. Bylo to zbytečné.

Líbilo se mi, jak je na postavách vidět, co se s nimi zrovna děje. Když jsou nástavné, zraněné, nebo jim nedáváte najíst, postava se podle toho mění. Mě bohužel často končili jako kostřičky.

Pro: grafika

Proti: není to hra pro mě

+7

Control

  • PC 85
Musím přiznat, že jsem se pouštěla do této hry s rozpaky. I když mě Alan Wake bavil, ukázky z této hry mě nijak nezaujaly. Létající hlavní hrdinka, měnící se zbraň a podivné prostory budovy mě spíše odrazovaly. Vhledem k tomu, že má hra 2 DLC, rozhodla jsem se jí dát šanci v rámci splnění výzvy č. 8 Herní nášup (2021). Mohu s klidem říct, že jsem neudělala špatně.

I když se může na první pohled zdát, že s Alanem Wakem nemá Control moc společného, opak je pravdou (to i bez DLC). Pocit ze hraní opravdu vyvolal vzpomínky na AW, kterého jsem hrála loni, tak to nejsou zas tak staré vzpomínky. Je to dáno celkovou atmosférou hry, která je jen o něco méně děsivá. AW je temnější a hororovější. Další věcí, kterou vývojáři použili z jejich předchozí hry (možná i z dalších, co já vím), jsou hrané filmečky, popř. loutkové (ty jsou dost zneklidňující).

Control je opravdu zábavnou hrou. V soubojích má hráč řadu možností. Můžete samozřejmě střílet, házet po nepřátelích věci, bránit se štítem (i vrážet jím do nepřátel), poranit nepřátele tím, že na ně skočíte (při levitaci), nebo přimět nepřátele, aby vám začali pomáhat. Žádná z těchto věcí není na poli akčních her novinkou. Všechny tyto mechaniky každý z nás někde v různé formě potkal.

Příběh je podivný (ale v dobrém slova smyslu) a ne vše je úplně vysvětleno, ale to nevadí. Jako když Jesse nazve „nepřítele“ Hiss, řekne to jedné osobě a najednou všichni o tom mluví jako o Hissu a je to tak nazváno i v nalezených dokumentech. Možná to tak v Old Housu chodí, protože také fotografie ředitele se změní po tom, co se Jesse stane novou ředitelkou a všichni o jejím jmenování do funkce vědí.

Jako už jsem si stěžovala u spousty dalších her, musím hře vytknout, že při jejím ukončení je třeba nejdříve jít do hlavního menu. Až z něj je možné hru vypnout. Nechápu, proč není možné hru rovnou vypnout. Zvláště u nových her bych tuto možnost očekávala. Když chci hru vypnout, chci jí vypnout rovnou. Nevidím důvod, proč nutit hráče jít do hlavního menu.

Vedlejší úkoly – jsou zajímavé a rozvádí příběhy dalších postav

Časově omezené úkoly – nejsem si jistá, Ze začátku jsem u časově omezených úkolů měla pocit, že je jako správná ředitelka musím plnit, abych pomohla svým kolegům a porazila Hiss. Moc ale rozbíjely plnění příběhu a vlastně nebyly moc zábavné, tak jsem je nakonec začala ignorovat. Úplně jsem je sice začala ignorovat až ke konci, ale zábavné mi nepřišly od začátku.

DLC

I když by asi každé DLC zasloužilo vlastní komentář, rozhodla jsem si trochu ulehčit práci a shrnout svůj komentář k nim sem.

Myslím, že DLC jsou ukázkou, jak se mají DLC dělat. Jsou přiměřeně dlouhé. Nabízí zajímavé příběhy, kdy v jednou se dovíme o osudu jedné vedlejší postavy, v druhý spojuje s Alanem Wakem. Obě také přinášení nové herní mechaniky. Takže super.

Pro: hratelnost

Proti: časově omezené úkoly

+12

Minit

  • PC 65
Hezký vzhled a dobré grafické zpracování hry je u mě hodně důležité a často to ovlivňuje, zda si konkrétní hru chci zahrát, nebo ne. Může se to zdát laciné, protože jsou u her mnohem důležitější věci, jako příběh a herní mechanika, které ovlivňují zábavnost hry. No, ještě, že je tu Herní výzva, díky které se dostanu ke hrám, které bych si jinak asi nezahrála. Od toho tu přece Herní výzva je.

Grafické zpracování je minimalistické (a nejen to). Černobílá pixel-artová grafika se může považovat maximálně za roztomilou. Ze hry, ani z dalších obrázků od autorů hry jsem úplně nepochopila, co je vlastně hlavní postava zač. Přichází ale se zajímavým konceptem.
Příběh je takový, že najdete prokletý meč, kvůli kterému po minutě umřete a objevíte se doma. Pak musíte vyrazit znovu, dokud se vám nepodaří zvítězit. Mimo tento hlavní příběh, plníte i řadu dalších úkolů Já tedy většinou netušila (alespoň při prvním hraní), že některé úkoly, které plním, nemají vliv na dokončení hry. Prostě jsem se snažila udělat, vše, co šlo a posunout se dál.

Mapa hry nabízí spoustu různých zkratek z jednoho místa na druhé. Což je super, protože to urychlí přesuny a času není nazbyt, ale já si mapu pořádně nebyla schopná zapamatovat. To měla za následek bloudění. To nebylo příjemné. Některé věci spoiler (např. chobotnice) spoiler. jsem zapomněla, kde vlastně byli. Také se mi stávalo, že jsem byla někde, něco jsem dělala, ale došla mi minuta a umřela jsem. Cestou zpět mě ale něco rozptýlilo a začala jsem dělat něco jiného. Ta původní věc teda skončila zcela zapomenuta a nedodělaná. Když jsem tam později procházela, divila jsem se, že jsem to vlastně nedodělala.  

Dostala jsem se ve hře i do místa, kde jsem měla pocit, že jsem byla všude a nikde už nic není potřeba udělat a vlastně jsem se zasekla.

Finální boss byl jednoduchý. Když jsem přišla na to, že je třeba útočit na meče a ne přímo na bosse, tak jeho porážka byla brnkačka.

Protože jsem vlastně omylem hru dohrála (porazila bosse) a nesplnila jsem všechny úkoly, které mi hra nabídla, chtěla jsem se tam vrátit a úkoly dodělat. Bohužel mi to nějak nešlo, objevila jsem se po poražení finálního bosse a nešlo se vrátit do světa. Protože jsem se hrou nestrávila nijak zavrtané množství času, rozhodla jsem se pro novou hru. Byla tam volba Second run, což znělo lákavě. Kdybych tušila, že z 60 vteřin hry se stane pouze 40, nevolila bych to. Nezvládla jsem během těch 40 vteřin ani najít a pozabíjet všechny kraby (bez pomoci). Ještě zkrácený časový limit se ukázal jako super-otravný a raději sem začala novou normální hru.  

Jak už jsem zmínila, ve hře nestrávíte příliš dlouhou dobu. Samozřejmě záleží, jak moc se budete snažit objevit úplně vše (a jak jste šikovní, což já třeba nejsem), ale dost pravděpodobně jí budete mít za jedno „sezení“ hotovou. Tenhle čas rozhodně stojí za to jí ho věnovat.

Pro: zajímavý nápad

Proti: grafika

+8

Thief

  • PC 80
Stealthové hry jsou něco pro mě. Pokud hra nabízí více přístupů, téměř vždy volím ten stealthový. Takže Thief je hrou jako stvořenou pro mě. Vhledem k tomu, že jsem původní hry nehrála, nemám problém s tím, zda a jak autoři hru přepracovali. Původní hry mám rozhodně také v plánu si zahrát, ale zatím se na ně nedostalo.  

Příběh hry je, dle mého názoru tak trochu pohádkou o šlechetném zloději, který je vlastně kladným hrdinou, protože všichni, které okrádá, jsou stejně lupové. Vlastně jsem ani jednou neměla špatný pocit z toho, že jsem splnila úkol a někoho okradla. Velice rychle se hlavní příběh stočí k tomu, že Garrett musí zachránit celé město, které představuje celý herní svět. Takže taková klasika.  

Při hraní všech hlavních misí a některých vedlejších je možné získat ocenění za splnění konkrétních úkolů, tzv. zlodějské výzvy. Některé jsou však opačného rázu, např. nikoho nezabijte ani neomračte a omračte 1 osobu ze vzduchu. To nemám ráda. Nechci procházet hrou znovu jen proto, že na první pokus nebylo možné splnit všechny vedlejší úkoly. Motivace k opakovanému hraní by měla být jiná, zde hlavně volba jiného přístupu, či objevení jiného příběhu.  

Několikrát jsem si všimla, že se mi při konečném zhodnocení dohrané kapitoly nezobrazily některé splněné zlodějské výzvy, např. jsem si byla jistá, že mě žádná stráž neobjevila, ale tento cíl jako splněný se neukázal. A to jsem celou kapitolu kontrolovala, zda u tohoto cíle není nesplněno. Pro mě to bylo dost demotivující, protože jsem se opravdu snažila, abych měla cíl splněný, často jsem opakovaně načítala save a hrála určité části znovu a znovu. Nakonec mě hra ani neodmění tím, že by mi napsala, že mám splněno. Přišlo mi, že se z těch 4 možných výzev na konci prostě zobrazí jen 2. K čemu pak plnit úkol, za který nejste odměněni ani tím, že vám hra ukáže, že jste to splnili? 

Hra nabízí řadu vedlejší misí, které jsou většinou o tom, že je potřeba se někam vloupat a něco uloupit. Samozřejmě pro hráče je ideální uloupit vše, na co přijde. Je to trochu jednotvárné, ale každé vloupání má vlastní příběh a okrádáme daného člověka z jiného důvodu. Já měla mnohem větší očekávání od pomáhání se sestavováním automatona. Čekala jsem, že po jeho sestavení se něco stane. Že ho hodinář zapne a on ožije, ale nic takového se nestalo, bohužel.  

Po dohrání celé hry jsem si chtěla projít některé kapitoly (možná i všechny) ještě jednou a tentokráte zvolit trochu jiný styl. V prvním průchodu jsem se snažila najít veškeré cennosti a musela jsem často (skoro pořád) omračovat stráže (kvůli splnění výzvy jsem jen omračovala a nezabíjela). Nikdy jsem na konci kapitoly nedostala označení herního stylu Duch. Proto jsem chtěla jednotlivými kapitolami jen proletět, bez sbírání cenností, neviděna, neslyšena (mimo naskryptovaných odhalení). Bohužel jsem si to nakonec vyzkoušela pouze na jedné kapitole, přestože jsem zjistila, že tento herní styl mě bavil mnohem více. Nechtěla jsem začínat novou hru, abych nepřišla o již získané věci, ale vstupy k opakování kapitol, jsou rozesety různě po městě. Při představě, že je v tom děsivém labyrintu budu hledat, jsem raději hru odložila na později (hodně později).  

Orientace ve městě je totiž utrpením. Mně k lepší orientaci nepomohla ani mapa. Na té nejsou vyznačeny body, kde lze z jedné části přecházet do druhé. Když jsem pak lezla do všech možných baráků, abych zjistila, že zrovna tenhle průchozí není, vylamovala jsem milion oken, už jsem ani neměla chuť se pochybovat stealthově. Sice jsem se některé průchody, které jsem používala často, naučila, ale jakmile jsem musela jinam, byl to problém. Když jsem se takhle při hledání další kapitoly k opakování v jedné části města ztratila a nemohla jsem najít pak žádnou cestu ven (byla to ta část u kapitoly 7 a 8), raději jsem hru ukončila.  

Na začátku hry mě potkala menší nepříjemnost s nesynchronními titulky. Absolutně neseděla a já začala trochu panikařit, co s tím budu dělat. Naštěstí to bylo opravdu jen na začátku a následující titulky byly v pořádku. 

Graficky je hra dle mého názoru naprosto v pořádku. Hra už pá pár let za sebou, ale vše je pěkné. Hra je plná tajných průchodů, místností, atd. Pro milovníky objevování je to skvělé (už ne pro ty, kteří se jen chtějí dostat na konkrétní místo). Tajemstvích je nespočet a občas je i třeba se zamyslet, jak jim přijít na zoubek. Dobře je poznat, kde jste ve stínu a nebudete viděni, a kde je světlo. Celkově je hra dobře přizpůsobena pro tichý postup. Jediné tajné průchody, které mě štvaly, byly ty, které se musí odšroubovat, protože jsem musela často (mimo kapitoly) ty samé mřížky odšroubovávat opakovaně. Pokud to udělám jednou, měly by zůstat otevřené, a když se na dané místo budu vracen, mělo by stačit jen vejít.  

Je těžké celkově zhodnotit tuto hru a ještě obtížnější je vybrat nějaké procentuální ohodnocení. Hra se mi vcelku líbila, ale mohlo to být lepší. Měla jsem větší očekávání.

Pro: stealth

Proti: orientace na mapě

+12

Call of Cthulhu

  • PC 50
Díla inspirovaná H. P. Lovecraftem a díla jeho samotného vždy přilákají mojí pozornost a velmi mě zajímají. Jedná se o velký fenomén. Bohužel ve mně nakonec často vyvolávají rozpačité pocity. A přesně tak je to i u této hry.

V první řadě je hra opravdu ošklivá. Většinou se s horší grafikou dokážu vyrovnat velice snadno. Samozřejmě jsem nadšená z nových her s dech beroucím grafickým zpracováním, ale zároveň si ráda zahraju starší kousky, které hold odpovídají době, kdy byly vytvořeny. Vlastně díky Herní výzvě často sahám po opravdu starých hrách a nemám s nimi problém. Tahle hra mě ale svým vzhledem opravdu zklamala a nemohla jsem si užít temnou atmosféru, o kterou se pokouší. Na to, že vyšla v roce 2018, v roce kdy vyšly hry jako Red Dead Redemtion 2, God of War, Assassin’s Creed: Odeyssey, je úplně jinde. Je jasné, že mnou uvedené tituly jsou od velkých společností s velkým rozpočtem a nevím, jak na tom byli autoři této hry, ale je evidentní, že vzhledově se nepovedla. Kupodivu je v cutscénách grafika hry ještě horší, než při hraní. Myslím, že to většinou bývá naopak.

Jedná se o detail, ale rozhodně se nepovedl zvuk kroků při plížení. Já bych čekala, že při plížení bude člověk dělat více kroku a ty budou tišší. Ve hře jsou ale zvuky kroků s hrozně dlouhými pauzami. Je to opravdu divné.

Příběh mi vlastně nijak nevadil, ale rozhodně nenadchnul. Hlavní postava Edward Pierce, s ním i hráč, ztrácí přehled, co je skutečné a co jsou jen přeludy. Většinou není hra moc děsivá, spíše znepokojivá. Nejděsivější byly části s Shamblerem (bohužel si nepamatuji, jak byl přeložen), zvláště pak ta v muzeu. Stvůra z obrazu mi dala zabrat. Trochu otravné bylo, jak rychle začne hlavní hrdina panikařit v uzavřených prostorech, v tomto případě ve skříni. To značně limitovalo možnosti schovávat se před tou potvorou. Možná jsem si to ale způsobila sama narušením psychické stability Edwarda.

Na začátku je možné si rozdělit nějaké zkušenostní body a zlepšit si tak určité vlastnosti. Bohužel jsem na začátku nevěděla, že znalosti lékařství a okultismu je možné pomocí bodů zkušeností vylepšit pouze na začátku a následně je nutné hledat knihy. Možná jsem si toho jen nevšimla a je to moje chyba, zpětně jsem
to nedohledávala, ale tato informace by se mi hodila a možná bych na začátku body rozdělila jinak.

Uvažuji o tom, jestli si někdy v budoucnu zahraju hru znovu. Je to těžké. Na jednu stranu by mě zajímalo, jestli by některá má rozhodnutí nevedla k zcela jinému hernímu zážitku. Na stranu druhou mě nenadchla natolik, abych jí chtěla věnovat více času, i přes poměrně krátkou herní dobu.

Pro: vyšetřování, volby

Proti: grafika

+8

Stranded Deep

  • PC 70
Tato survival hra, kterou zdarma rozdával Epic, mě na první pohled zaujala. Patřím mezi lidi, kteří v dětství viděli Čelisti, což je významně poznamenalo. Strach z moře mám značný. Není nic děsivějšího, než plavání ve vodě s hlavou nad hladinou, kdy voda odráží světlo tak, že pod hladinou vůbec nic nevidíte. Situace, kdy plavete pod vodou, ale voda vám neumožňuje vidět na více, než pár metrů okolo, je na tom podobně. Těď samozřejmě mluvím o hře, v realitě mě do moře nikdo nedostane. I když jsem postupně získala sebejistotu, že do vody můžu jít relativně bezpečně a žraloci mě pravděpodobně nezabijí ani v případě, že si jich nevšimnu a zaútočí na mě, tak jsem se často lekala ničeho (myslela jsem si, že jsem zahlídla žraloka, který tam nebyl) a při špatné viditelnosti jsem do vody nechodila vůbec. Měla jsem tedy na prozkoumávání podvodního světa jen pár hodin denně.

Streanded deep na začátku formou úkolů ukáže základní fungování, ale jinak moc neporadí. Vzhledem k tomu, že mám v angličtině určité mezery, bych ocenila u jednotlivých věcí, které lze vyrobit, alespoň kraťoučký popisek k čemu jsou. Mnoho informací jsem musela vyhledávat. Také není jasné, zda hra má nějaký konec, nebo se jedná o snahu o nekonečné přežití. Až po nalezení letadla je evidentní, že cílem je odletět.

Na první pohled vypadá hra krásně, když se ale zadíváte pozorněji, zjistíte, že se v ní ještě nachází spousta chybek. Létající stromy a další zelený porost, žraloci proplouvající zemí, nebo spamnující se ve vodě
přímo před vámi. Keře, na které lze skákat jako na skály, a mnoho dalšícho. Velryby, které jsem párkrát potkala, jsou na tom opravdu zle, ten pomalý pohyb, jak se vrací ploutev do vody je divný.

Ze začátku to byla pro mě hodně návyková hra. Touze po tom získat víc a víc zdrojů a vyrobit víc a víc věcí, postavit si větší a větší obydlí, bylo těžké odolat. Já konkrétně při hraní velmi trpěla na to ovládnout se a ukončit hraní v rozumnou dobu. Ale na druhou stranu mě to po cca 50 hodinách hraní přestalo bavit a už jsem jen chtěla hru dohrát a ukončit. Už jsem nechtěla nic stavět, ani hromadit zásoby. Jen zabít bosse, zachránit se a ukončit hru. Při zběsilém hledání bossů jsem se ztratila, zpanikařila a začala v panice hledat můj domovský ostrov, kde jsem měla záhonky s bramborami, o které jsem nechtěla přijít. Naštěstí se podařilo a brambory mi neuschly. Člověk by řekl, že se po jednom takovémto ztracení poučím, ale to se
nestalo. Když jsem zabila bosse a opravila letadlo, chtěla jsem ještě podívat se po ostrovech, kde jsem nebyla. Ve videích na internetu měli docela zajímavé ostrovy s ukrytými místy a Wislona z Trosečníka. Také jsem chtěla objevit všechny tajemství hry. Postavila jsem si tedy gyrocopter a s myšlenkou, že takto rychle prohledám ostrovy a odletím za záchranou, jsem se vydala na cestu. Konec byl opravdu tragický. Nejen, že jsem se ztratila, ale došel mi benzín a vypadalo to, že je cesta za záchranou pro mě ztracená. Neměla jsem vor a plavat mezi ostrovy nedává smysl. Opravdu to bylo jen štěstí, že na ostrově, na který jsem se dostala s poslední kapkou benzínu, jsem nechala kladivo a další věci a byla jsem schopná postavit ten úplně nejzákladnější vor a dostat se na domovský ostrov. Na tento ostrov jsem se dostala tak na 8. pokus, kdy jsem předtím raději hru restartovala. K obojímu ztracení samozřejmě došlo hlavně kvůli tomu, že jsem chtěla ušetřit čas a cestovala jsem v noci.


O konci hry se raději vyjadřovat nebudu, byl opravdu zklamáním. Jedná se však stále o hru s předběžným přístupem, tak snad po dokončení hry bude lepší. Konec mě vlastně moc nepřekvapil. Nečekala jsem, že se probudím v letadle na začátku hry, ale že spadnu i s tím opraveným letadlem. To, že se nedostanu domu, jsem očekávala. Bohužel to tak i bylo.

Pro: prozkoumávání světa a situace, které nastávají, stavění

Proti: konec hry, bez popisu věcí

+10

BioShock

  • PC 85
Bioshock je hra, která na první pohled zaujme svou atmosférou a prostředím. Zajímalo by mě, zda bylo cílem autorů vytvořit přímo hororovou hru, nebo jen hru s temnou a neutěšenou atmosférou. Na mě ze začátku působila jako horror. Temné prostředí, děsivé zvuky a opravdu nebezpečný Big Daddy. Z toho jsem ze začátku měla opravdu nahnáno. Plížila jsem se kolem něj, aby mě neviděl a nezaútočil na mě. Když jsem slyšela rány, které vydával při chůzi, šel mi z toho mráz po zádech. Zvuk byl tedy dost matoucí, ale k tomu se vrátím později. No a pak všechen tento strach zmizel. Zjistila jsem totiž, že na mě nezaútočí, dokud nezaútočím jako první, nebo se příliš nepřiblížím k jeho svěřenkyni. A i když se přiblížím, jde to ještě zvrátit rychlým ústupem. Můžete kolem něj pobíhat sem tam a nic vám nehrozí. Na souboj se můžete v klidu připravit a není na něm nic děsivého. Náročné ano, děsivé ne. Samozřejmě jsou ve hře další nepřátelé, kteří mají děsivý potenciál, jako Spider Slicer, kteří lezou po stropě, nebo Houdini Slicer, kteří mizí a objevují se, ale Big Daddy měl dle mého názoru největší potenciál. Pak hra na mě působila „jen“ jako temná atmosférická střílečka. I přes starší vizuál, je město stále imponující.

Hrála jsem remastrovanou verzi, i když je poznat, že jde o starší hru, nijak jsem u ní netrpěla. Jen na začátku se mi opravdu nelíbilo plavání ve vodě. Postava nepůsobí, že by vodou plavala, ale plula. Naštěstí chůze působila přirozeněji.

Jak už jsem zmínila, problém jsem měla se zvuky ve hře. Z her jsem zvyklá, že mohu podle zvuku určit polohu i částečně vzdálenost nepřátel. V této hře to ale nebylo možné. Někdy byli nepřátelé tak hlasití, že jsem myslela, že jsou přímo vedle mě, ale přitom byli poměrně daleko. Jednou se mi stalo, že jsem v určité lokaci slyšela dupat Big Daddyho a mluvit Little Sistter, ale pobíhala jsem sem tam a nemohla jsem je najít. Myslela jsem, že je mám přímo nad sebou, ale když jsem tam vyběhla, tak kde nic tu nic.

Příběh hry, lze ovlivnit pouze v místech, kde je volba, zda někoho nechat žít, nebo jej zabít. To samozřejmě děj může (nevím, zda se tak stane, protože jsem hru dohrála zatím pouze jednou) velmi ovlivnit a vytváří to potenciál pro opakované hraní. Přesto se našly místa, kde bych možnost si zvolit ocenila, ale ta tam nebyla. Samotný příběh je poutavý a nechybí mu šokující překvapení. No, šokující je možné silné slovo, ale nečekala jsem to (a to se často nestává).

Obtížnost hry je diskutabilní. Hru jsem hrála na normální obtížnost, protože jsem se na nějakou výzvu zrovna necítila. Přišlo mi, že začátek každého levelu/kapitoly/či jak to nazvat je poměrně náročný a
i malá chybka může znamenat smrt. I třeba hackování je složitější. Pak člověk získá nějakou tu zbraň a plasmidy, což jsou vlastně vaše vylepšení a najednou můžete pobíhat po prostorech bez nějakého většího stresu. Bohužel závěrečný souboj nepatřil mezi ty nejsložitější. Ten byl trochu zklamání.

Líbila se mi potřeba používat určité zbraně a určité náboje na určité nepřátele. Občas jsem ale měla problém vřavu bitvy najít tu potřebnou zbraň a vybavit jí potřebnými náboji.

Po dohrání hry se mi otevřelo takové malinké muzeum, kde byly vystaveny různé prvotní návrhy nepřátel. A to i těch, které ve hře nakonec nebyli použiti vůbec. Musím říct, že někteří byli opravdu děsiví. Dokonce bych řekla, že děsivější, než ty, kteří byli nakonec použiti. Zajímavá byla i videa, která jsem našla a otevřela ve
hře. Člověk se při nich dozví řadu zajímavých informací. Jen bych u nich ocenila informaci o délce videa a zbývajícím čase, abych se mohla rozhodnout, zda si video pustit hned, nebo to odložit na později.

Pro: Atmosféra, příběh, hratelnost, muzeum

Proti: Matoucí zvuky

+20

Little Nightmares

  • PC 80
Dle popisu na Steamu se jedná o dobrodružnou a hororovou plošinovku. Ze začátku hry jsem si říkala, že se mi tedy rozhodně nezdá, že by se jednalo o hororovou hru. Atmosféru měla hned od začátku, ale míst, kde
bych se skutečně bála, bylo jen pár. To se velice rychle změnilo a nakonec mi přišla opravdu děsivá.

Hlavní postavou je malá holčička, která se snaží si zachránit holý život útěkem z podivné lodě. I když ohledné té malé holčičky hra vyvolává jisté pochybnosti. Co jiného by ale byla? Vhledem k tomu, že tuto hru mám ke splnění výzvy č. 10 Dětský svět (2021), tak na malé holčičce trvám. A co si budeme povídat, děti prostě snědí všechno. Spousta dětí jí hlínu, žížalky, a tak. To je vlastně skoro stejné.

Hra hráči nevysvětluje, kdo jste, kde jste, ani co se vlastně děje. Vysvětlení toho, co se děje, závisí čistě na představivosti hráče. Na mě některé situace zanechaly stopy.

Jak už to u takovýchto her bývá, občas jsem se zasekla a nemohla přijít na to, jak dál. V těchto místech mi opravdu nepomohla temnost hry a boj s tím, že postava vždy sfoukne plamínek na zapalovači, když něco
vezme, tlačí, apod. Já měla tradičně problém s tím, zda dělám správnou věc špatně, nebo zcela šatnou věc. Třeba v části, kde se má skočit na řetěz a nechat se tak spustit dolů. Dvakrát jsem to zkusila a zabila se při tom. Následně jsem běhala sem tam a snažila se přijít na to, kudy pokračovat dál. Až jsem to vzdala, podívala se na internet a zjistila, že se opravdu má skočit na ten řetěz, jen se mi to nepovedlo. Za to ale samozřejmě hra nemůže.

Little Nightmares rozhodně zanechá dojem. Krásné grafické zpracování je doprovozeno perfektní hudbou. Zároveň je ve hře spousta drobností, které potěší, jako když projdete pěnou, ta na vás chvilku zůstane. Určitě hru doporučuji.

Pro: hudba, atmosféra

Proti: tmavost

+10

SUPERHOT

  • PC 80
Superhot je unikátní hra založená na postřehu a plánování všech pohybů. Vyniká nejen svoji hratelností, ale také svérázným vizuálním stylem. Ten je jednoduchý, ale efektní.
Líbilo se mi vtažení hráče do příběhu. Například i tak, že musíte mačkat klávesy, aby se při konverzaci psal „Váš“ text. Možná bych to dotáhla a v čísti, kde se má opakovat text, bych donutila hráče tento text opravdu napsat. I když chápu, že to by mohlo být problematické ve VR a při hraní na ovladači.
Já bohužel hrála hru „jen“ na počítači v normálním režimu (i tak mě hodně bavila), ale dovedu si představit, že ve VR to bude úplná pecka.
Hodně se mi líbily opakovací scény na konci každého levelu v normální rychlosti, možná i trochu zrychlené. Když jsem viděla, jak jsem se elegantně všemu vyhnula a všechny zabila, měla jsem z toho dobrý pocit. Ten byl určitě potřeba, protože po těch všech neúspěšných pokusech, jsem byla občas dost frustrovaná. Hra rozhodně není jednoduchá. Samozřejmě mi dělalo obrovský problém někoho trefit. Zvláště pak pokud neběžel přímo na mě.
Hra není příliš dlouhá, ale to mi nevadilo. Zážitek je o to více intenzivní a já se nedostala ani k tomu, že bych mě začala otravovat jednotvárnost, která je menším problémem hry. Zajímavou výzvou rozhodně byla challange, kde bylo možné pouze použit katanu.

Pro: originální hratelnost

+13

Steep

  • PC 60
Sportovní hry nepatří mezi hry, které bych pravidelně hrála, ale Steep vypadá zajímavě, tak proč ho nezkusit, že?
Steep nabízí řadu možností jak hrát, můžete se snažit o nejlepší čas, zkoušet nejrůznější parádičky, nebo si jen tak lyžovat/letět a relaxovat.
Hra nabízí pohledy na krásné horizonty a doplňuje to super hudbou. Samozřejmě pro akční úkoly akční a pro meditační jízdu relaxační skladby.
Mě nejvíce bavily právě ty relaxační jízdy, kdy hrála hezká hudba a jízda byla jen tak přiměřeně náročná (nebo spíš nenáročná). Také mě balily některé jednodušší časové zkoušky. Tam ale jsem musela jezdit pořád dokola a dokola, než se mi konečně podařil dobrý čas. Samozřejmě jsem se u toho řádně rozčilovala, ale motivaci k tomu to zvládnout my hra vytvořila.
Získávání bodů za triky mi vůbec nešlo. Tak jsem se snažila o to, vystačit si pouze s dotknutím prkna a saltu vpřed. Občas se mi při zběsilém klikání na vše možné podařilo i něco jiné, ale to byla spíše náhoda. Protože mi to nešlo, tak mě ani tyto úkoly nebavily.
Hra je to na vyzkoušení zajímavá, ale pro mě jen vždy na chvilku. Nikdy jsem u ní nevydržela moc dlouho. A nevím, jestli se k ní budu nějak pravidelně vracet.
+9

Syberia II

  • PC 70
Nejdříve bych chtěla upozornit, že jsem nehrála předchozí hru, tak mi mohly uniknout některé souvislosti a zážitek ze hry nemusel být úplný. Proč jsem začala hrát druhým dílem? Tuto hru jsem si vybrala pro splnění pro splnění výzvy č. 9 (rok 2020). Byla to prostě první hra v seznamu řazeném dle data přidání, kterou vlastním a kterou jsem měla chuť vyzkoušet. Určitě bych dále v seznamu našla něco jiného (kde by mi nechyběl předchozí díl), ale to bych seznam musela pečlivě projít a to se mi zrovna nechtělo dělat. Hru jsem si před nějakou dobou přidala na Originu zdarma. První díl se nikde nerozdával, tak jej nevlastním. Myslím, že mě tato hra nezaujala natolik, aby si první díl koupila a hru si zahrála. Seznam her, které už mám a ráda bych si je zahrála, je i tak dlouhý.
Na začátku hry není žádný tutoriál, který by hráče seznámil s ovládáním. Možná to máte umět už z předchozí hry, nebo se předpokládá, že kvůli jeho jednoduchosti vysvětlení není potřeba. Já jsem se poměrně dlouho rozkoukala. Hned první zaseknutí, kde jsem musela použít návod, souviselo s nepochopením ovládání. Myslela jsem, že jednotlivé lokace jsou statické a nenapadlo mě, že když dám pokyn jít na kraj, obrazovka se posune a odhalí další místo, kam jít. Zasekla jsem se tedy na místně, kdy jsem potřebovala najít bratry Ivana a Igora a sebrat jim benzín. Možná je to dáno mým nedostatkem zkušeností s adventurami, ale právě proto se hodí, když je ve hře ukázáno alespoň základní ovládání.
Se hrou jsem měla i technické problémy. Hlavně na začátku bylo několik dialogů, kde se nepřehrál celý dabing. Titulky ukazovaly, že má být ještě něco řečeno, ale zvuková stopa se již ukončila. Také mi hra několikrát spadla, což byl velký problém, protože nejsem zvyklá pravidelně ukládat a přišla jsem o značný postup ve hře. To se stalo jen 2x. Rychle mě to naučilo pravidelně ukládat.
Příběh hry mě bavil, i když v několika částech mi asi chyběla znalost předchozí hry. Například dojemná scéna s Oskarem, mě nijak nezasáhla. Jako postava mi přišel spíše otravný. Možná, kdybych hrála první hru, měla bych k němu jiný vztah. Některé dialogy, nebo spíše jejich navazování, mi přišly hloupé. Chápu, že by mohly fungovat, když se k postavě vrátíme po delší době, ale já chtěla zjistit od každé postavy všechny možné informace, než půjdu dál, tak jsem zkoušela všechny dialogové možnosti, než se začaly opakovat. Vznikali tak divné situace jako např. postava mi řekla, že se jmenuje Malka a v následujícím větě jsem se jí zeptala: „Ty se jmenuješ Malka?“
Hádanky byly ve většině případů logické, zábavné a hlavně originální. Když jsem se ale zasekla, tak jsem na řešení prostě nepřišla a musela jsem hledat návod. Jak už jsem psala, jedno velké zaseknutí jsem měla kvůli nepochopení ovládání. Další byly kvůli tomu, že jsem něco přehlédla, například cestu do jiného místa, nebo předmět, se kterým lze interagovat. Ty se mi celkově hledaly špatně. Kolikrát jsem třeba věděla, co hledám, ale nemohla to najít a kurzorem jsem procházela milimetr po milimetru všechny místa (např. dřevo na zapálení okně k rozpuštění ledu na rybě pro youkiho). Určitě by se ve hře hodily nějaké hinty, aby člověk nemusel rovnou hledat návod a s mírným popostrčením na hádanku přišel sám. Z toho je vždy lepší pocit.
Ve hře se stráví velké množství času chozením tam a zpět. To je pochopitelné a v pořádku, ale některé lokace jsou úplně prázdné a trochu zbytečné. Nejvíce mě naštvalo neustálé chození pro vodu k vyřešení ledového bludiště. Místo pro načepování bylo zbytečně daleko. Mohlo klidně být před jeskyní.
Jak už jsem zmínila, zasekla jsem se ve hře tak, že jsem si musela najít návod. Protože jsem nikdy nemohla vědět, jestli osoba hrající Walkthrough někde předtím nesebrala něco, co já zapomněla, dívala jsem se vlastně na celý průchod hrou (vždy od posledního momentu zaseknutí do toho, kde jsem byla). Musím říct, že vlastně dívat se, jak hru hraje někdo jiný, mě bavilo více, než jí hrát sama. Člověk necítí tu frustraci sám, ale baví se, jak trpí někdo jiný. A také samozřejmě daný videa dobře sestříhal, tak tam dlouhá zaseknutí vůbec nebyla.
Když to vezmu kolem a kolem, jedná se o lehce nadprůměrnou hru s dobrým příběhem, hádankami a roztomilým zvířátkem (youki). Když je někde roztomilé zvířátko, má to u mě hned plusové body.
+15

Chameleon Run

  • iOS 80
Chameleon Run je originální postřehovou hrou, která vyžaduje neuvěřitelné množství trpělivosti. Všechno musí být perfektně načasované, což vyžaduje (tedy alespoň u mě) opakování, opakování a opakování. Škoda, že hra neukazuje počet pokusů, než se podaří level zvládnout.
V části II jsem se nejdříve ani nepokoušela sbírat kuličky, krystaly a uběhnout hru bez změny barvy. Pak mi to ale nedalo a všechny tyto úkoly jsem splnila. Vůbec nechápu, že se mi to podařilo. Myslela jsem, že nemám šanci, ale ono se to podařilo. To byl fakt skvělí pocit. Získání hvězdiček za čas jsem ale vzdala, to mi opravdu nešlo. Ani po těch mnoha pokusech. Halloweenské úrovně jsem zvládla tak napůl. Ta poslední je opravdu extrémně náročná.
Je pravdou, že se vlastně v principu jedná o jednoduchý koncept. Je ale velmi chytavý a motivuje ke snaze posunout se dál. Jak jsem psala, že vše musí být perfektní, tak to není úplně pravda. Je totiž řada způsobů, jak jednotlivými úrovněmi projít. Pokud tedy se něco úplně nepovede, můžete rychle změnit plán a pokusit se o jiný průchod a záchranu. Nejde to však vždy a je to velmi obtížné.
Problém je, že když jsem se do hraní zabrala, několikrát se stalo, že jsem málem přejela zastávku, kde jsem chtěla vystupovat. Hrála jsem hru totiž při cestě do práce (kvůli splnění výzvy). Myslela jsem, že budu mít problém s tím, že se budu u hry rozčilovat, protože mi to nepůjde a budu vypadat v metru jak blázen, ale kupodivu jsem byla klidná.

Pro: originalita, chytlavost

+7

Q.U.B.E. 2

  • PC 80
Q.U.B.E. 2 je logická hra, která nezapře inspiraci Portálem. Procházíte postupně různými místnostmi a řešíte logické hádanky.
Prostředí hry je hezké, ale trošku jednotvárné. Občas se našly i části, které byly příliš tmavé. V černé tmě jsem vůbec nic neviděla a úpravou jasu jsem docílila jen zešednutí, které nebylo hezké. Ale nikdy to nebylo v částech, kde by bylo třeba řešit nějaké úkoly. Jednalo se jen o průchozí části, tak to zase velký problém nebyl. Otravná ale byla animace při skoku/pádu z větší výšky. Kvůli té jsem dělala, co jsem mohla, abych z výšek neskákala. Taky mi chyběla rychlejší chůze nebo běh. Občas bych si ráda popoběhla.
Příběh je v celku dobrý. Na můj vkus se bere moc vážně, což s pomalejší hratelností, kterou řešení hádanek je, může být trochu nudnější. V Portálu je zábavný příběh, který hře dává šmrnc a tak. Zde pro mě příběh probíhal spíše na pozadí a nebyl téměř vůbec důležitý. Mnohem větší důraz mělo řešení jednotlivých místností. V příběhu mě docela štvala Emma, že pořád radí, ale sama nic nedělá, ale to se později vysvětlilo. Také ten konec by trochu zklamání. Byla jsem nadšená, že budu mít takovou volbu, ale její dopad mě trochu zklamal. Asi bych raději, kdyby to bylo, jak se to zdálo být.
A teď k tomu nejlepšímu. Řešení hádanek. Hra v tomto opravdu skvělá a fakt mě bavila. Náročnost hádanek byla pro mě absolutně ideálně nastavena. Neměla jsem pocit, že se u nich nudím a ani jsem se nikde zásadně nezasekla. Občas jsem nevěděla, ale to většinou stačilo hru vypnout a vrátit se k ní jiný den. Nový pohled na věc pak při řešení pomohl. Vše jsem zvládla sama a měla jsem z toho moc dobrý pocit. Hádanky nijak zásadně neopakují a hra postupně přidává další a další mechanizmy a přináší komplexnější hádanky. Můžu jen říct, že jsou fakt super. Jen jsem úplně nepochopila, proč jsou téměř vždy 2 plochy pro kostky vedle sebe, když stejně většinou šla využít jen jedna (např. pro skok).

Pro: logické hádanky

+7

Hitman GO

  • iOS 75
Hned při prvním zapnutí hry mě překvapilo grafické zpracování. A to nemile. Problém je, že jsem nejdříve hrála Lara Croft GO, které je novější, a asi proto vypadá lépe než Hitman GO. Hitman GO je hodně stylizované do deskové hry (postavy vypadají jako figurky),ale není to detailní. Mírou detailů prostředí a zpracováním prostě na Lara Croft GO nemá.
Hra začíná zlehka, ale postupně do hry přibývají další prvky, další typy nepřátel a hra se tak přirozeně stává obtížnější a obtížnější. Díky tomu probíhá nějaký vývoj a hra nezačne nudit.
Vkaždé úrovni lze získat 3 puntíky za splnění 3 úkolů. Některé jsou značně obtížné, což určitě nemyslím jako negativum. Nejvíce mi vždy daly zabrat úkoly s omezeným počtem tahů. Také by bylo dobré, kdyby se tyto úkoly na začátku každého levelu ukázaly. Někdy jsem zapomněla se podívat a zbytečně level musela opakovat ještě vícekrát. Píšu ještě vícekrát, protože se mi nikdy nepodařilo na jeden pokus splnit všechny úkoly. Nejsem si jistá, zda to v některých levelech vůbec jde.
Jinak mi obtížnost hry vyhovovala. Na to, jak hrou projít bez splnění úkolů, se dá přijít relativně snadno. Plnění úkolů, jak už jsem psala, pak na obtížnosti přidává.
Hru jsem hrála na mobilu a hrála se vcelku dobře. Jen párkrát při pohledu na celou mapu se mi stalo, že jsem omylem místo přesunutí se (teleport) posunula.

Pro: Postupné přidávání prvků

Proti: Grafické zpracování hry

+12

LEGO Harry Potter: Years 1-4

  • PS3 90
Jsem velkým fanouškem všeho okolo Harryho Pottera a nevynechala jsem ani tuto lego hru. Lego hry jsou celkově fajn a nejlepší jsou na hraní ve dvou na jedné konzoli. To, jak se obrazovka rozděluje a spojuje, když jsou postavy u sebe a odcházejí od sebe, působí přirozeně a příjemně.
Příběh hry je samozřejmě daný, ale lego ho vypráví originálním a zábavným způsobem. Musím říct, že mě do lego her obecně více sedí vyprávění bez dabingu. Je to skvělé, pochopitelné a odpadá jazyková bariéra. To je super, protože se jedná o skvělou hru pro děti. Je pravdou, že některé vtípky jsou opravdu dětské. Ale co, já se jim stejně zasměji. Je tam i spousta drobností, jako například Voldemortův bubák je Harry. To mě pobavilo.
My jsme s přítelem hrály příběh a já si pak hru dohrála sama na 100 %. Po dokončení příběhové části jsme měli hru dohranou pouze na 60 %. To je jedna ze slabin hry. Některé věci prostě při prvním průchodu nelze získat. Musí se nejdříve najít a koupit postavy s požadovanými schopnostmi. Autoři tak nutí hrát hráče každou kapitolu minimálně dvakrát.
Při hře ve dvou jsme neměli žádné problémy při hraní. Možná občas pozlobila kamera, která byla ve špatném úhlu a nedovolila nám se podívat tam, kam jsme potřebovali. Když jsem pak hrála sama, začali se mi do cesty plést ostatní postavy. Pak místo toho, abych vyslala kouzlo tam, kam jsem chtěla, jsem zasáhla nějakého společníka. Také bych si při opakovaném hraní ráda vybrala celý tým. Je možnost vybrat si pouze jednu postavu a zbytek se automaticky doplní. Vždy se doplní tak, aby tam byly zastoupeny postavy se všemi potřebnými schopnostmi (pokud je máte otevřeny), ale já bych si je chtěla vybrat všechny sama.
Během hraní se získávají červené krabičky s výhodami. Problém je, že se při každém spuštění hry, se musí všechny znovu zapnout. Na to jsem občas zapomněla. Bylo by fajn, kdyby zůstaly zapnuté. Ulehčení bych uvítala i při nákupu postav. Při hledání těch, které ještě nejsou koupené, se musí projít všechny jedna po druhé.
Lego: Harry Potter je super zábavná hra, a to jak příběhem, tak hratelně. Dobře se hraje ve dvou. Každý hráč si sbírá své vlastní penízky, je tedy ve hře i určitá dávka soupeření. Občas se tak stalo, že když se jeden dostal dál ve hře, druhého nepustil k sobě, ale nejdříve všechno vybral, aby měl více penízků. Naštěstí k tomu nebylo tolik příležitostí, jako v jiných lego hrách, kde to byl trochu důvod k neshodám.

Pro: možnost hrát ve dvou na jednom zařízení, humorné vyprávění příběhu

Proti: nutnost opakovaného hraní

+14

Alan Wake

  • PC 90
Jak už jsem dříve psala, nejsem fanouškem hororových her, ale tato mě zaujala. Jedná se asi o nejlepší hororovou hru, kterou jsem kdy hrála. Možná je to tím, že se jedná o psychologický akční thriller s prvky hororu, jak se píše v popisku hry. Pro mě je to ale hororová hra.
Hra sází na napínavou atmosféru a příběh, ne na lekačky. Je pravdou, že když na mě někdy zaútočili nepřátelé, občas jsem se lekla, ale není to to hlavní, co člověka děsí. Hned na začátku navnadí napínavým prologem. A dál se to jen zlepšuje :)
Moc se mi líbil styl vyprávění. Zvláště jak postava radí, když jsem se někde zasekla. Také je super nacházení listů knihy, které dopředu prozrazují část děje. Když pak na událost nastane, tak si člověk říká: „Aha, tak už je to tady.“ Jen se mi je často nepodařilo najít všechny. To jsem se fakt snažila.
Když už jsem u toho nacházení, tak ve hře se dají sbírat určité věci. To mi k hororovým hrám moc nesedí. Když se bojím, tak se mi nechce prozkoumávat každý roh. Několikrát jsem některé tyto věci nevzala, přestože jsem je viděla. Dostat se k nim znamenalo zabít velké množství nepřátel a spotřebovat hodně munice. To za nějakou termosku s kafem fakt nestálo. Ale koukání se na TV a poslouchání rádií mě bavilo a do hry se to hodilo.
Hrozně se mi líbilo seriálové vyprávění příběhu. Jeho atmosféra. Ta je perfektně doplněná skvělou hudbou. Hudba mě opravdu nadchla.
Nápad, že je třeba nepřátele nejdříve osvítit baterkou a pak teprve je možné je zabít, je originální. Občas jich ale bylo až moc.
Jediné, co mě opravdu štvalo, bylo neustálé přicházení o zbraně a výbavu. Člověk si šetří náboje, baterky, světelné granáty atd., a najednou o všechno přijde a začíná zase od začátku. Dobře, řešení bylo to nešetřit, ale nikdy jsem nevěděla, kdy to budu potřebovat více a kdy o to přijdu.

Pro: Příběh, atmosféra, hudba

Proti: Přicházení o výbavu

+19

Just Dance 3

  • PS3 80
Kvůli 3. kategorii herní výzvy jsem musela oprášit svůj starý PS3, na kterém mám právě JD3. Just Dance se prezentuje jako party hra a pro většinu lidí tak asi bude, ale já bych se rozhodně ve společnosti někoho dalšího do trapného poskakování nepustila. I když mě to baví, rozhodně volím při „tancování“ samotu.
Další skupina lidí hraje JD kvůli pohybu a snaží se tak zhubnout. I samotná hra nabízí sweat režim. Neříkám, že se člověk u hry nezpotí, ale problém na PS s ovládáním move je ten, že vlastně nakonec stačí hlavně máchat rukou s ovladačem a na 3 hvězdičky dáte téměř každou písničku.
Hlavní problém jsem ale měla s prostorem. Úzká nudle, kterou mám před televizí, rozhodně moc prostoru nenabízí. Také jsem musela být velice blízko televizi a myslím, že kamera ovladač často snímala špatně.
Je pak nepříjemné, když se snažíte, máte pocit, že se i trefujete do hudby, ale hodnocení máte jen good, zatím co jindy jste vlastně dost mimo a získáváte perfeckt.
Hlavní důvod proč JD nehraju častěji je náročnost přípravy. Ono se to nezdá. „Jen“ se dá kamera na TV, připojí se k Playstationu, nabijou se ovladače, ale i to mě dokáže odradit. Jsem prostě lenoch.
Písničky, které ve hře jsou fajn. Neříkám, že jsem fandou všech nebo, že jsem všechny znala, ale všechny jsem aspoň jednou zkusila a neměla jsem potřebu žádnou z nich rovnou vypnout. O řadě z nich bych řekla, že jsou super. Já, co se týká hudby, nejsem zrovna vybíravá a líbí se mi téměř všechno.
Just Dance určitě doporučuji, jen asi novější verzi :)

Pro: výběr písniček a slušné sestavy

Proti: špatné vyhodnocování pohybu

+10

Assassin's Creed Origins

  • PC 75
Po dohrání tohoto dílu Assassína vlastně nevím, jestli se mi líbil. Po ročním odkladu měl přijít nový vylepšený Assassín a spousta lidí změny také uvítala. Dle mého názoru tyto změny nebyly na těch správných místech a problémy předchozích her se zde opakují.
Možná se ke hře za pár let vrátím, převládnou u mě nostalgické vzpomínky a bude se mi líbit mnohem více, ale z prvního dohrání mám rozpačité pocity.
Hlavní příběh nepatří mezi mé nejoblíbenější v sérii, ale určitě není špatný. Můj problém je, že se vždycky nechám zlákat okolními úkoly a různými collectibles a nejdu nejdřív jen po hlavní příběhové lince. Tu mám hodně rozkouskovanou. Příběh pak nezanechá takový dojem (i přes všechny ty super zvraty). Na druhou stranu tím leveluju a získávám lepší vybavení. Bez toho by bylo dohrání hlavního příběhu značně obtížnější.
Některé momenty příběhu mi přišli trochu černobílé. Když ti „dobří“ dělají špatné věci (někdo poměrně brutálně zabije nepřítele), jsou prezentovány jako dobré, místo poukázání na to, že i dobří mohou udělat špatné věci.
Ironicky je můj největší problém s příliš velkým množstvím obsahu. Jenže se bohužel nejedná o zajímavý a různorodý obsah, ale pořád to samé dokola. Na vyhlídce otevřít mapu, vyčistit nějaký ten kemp nebo pevnost, zabít kapitány, najít poklady, a tak pořád dokola. Ve hře se bohužel často dostanete na jedno místo opakovaně a pokaždé jsou tam znovu nepřátelé. Dle mého názoru by bylo lepší, kdyby po splnění všech požadovaných úkolů, nepřátelé danou oblast opustili. Některé vedlejší úkoly vás samy přímo posílají do té samé pevnosti. Takto jsem některé pevnosti prošla i třeba 4x.
Je zde velké množství vedlejších úkolů. Ty mají své mini příběhy, které se snaží přinést oživení. Často jsou ale příliš krátké, např. pouze 1 úkol. Určitě jsem ve hře ocenila všechny vedlejší příběhy, které byly alespoň trochu rozvinutější. Dávám v tomto přednost kvalitě před kvantitou.
Ještě k tomu otevírání mapy. Pokaždé, když se synchronizuje vyhlídka, hra napsala informaci, že citlivost Senu se zvýšila. Já musím říct, že pokud došlo vždy k nějaké změně, byla tak malá, že jsem si jí vůbec nevšimla.
Trochu mě mrzí, že chybí takové ty podúkoly, které se v předchozích dílech plnili pro získání 100 % synchronizace (např. nepustit se do otevřeného souboje, zabít jen cíl, atd.). Ty většinou byly velkým motivantem pro stealthový postup. Jejich plnění dělalo hru obtížnější, ale bez nich mi nic nebrání na nějaké místo prostě naběhnout a všechny zabít v otevřeném souboji (pokud tedy budu mít dostatečný level). Ve starších hrách, když mě nepřátelé objevili, jsem často musela spustit misi znovu, zde jen pokračuji v souboji. S Assassíny mám spojeny spíše ten tichý postup, proto mi přijde, že když vybiju úkryt nepřátel v otevřeném souboji, kazí to atmosféru hry. Když ale za to nemám žádný trest, opakovat to samozřejmě nebudu.
Souboje ve zkouškách bohů jsou rozhodně adrenalinové. Stačí pár chyb (naštěstí ne jedna) a jste mrtví. Jde ale o to být trpělivý a nic neuspěchat. Postupně boha udolávat. Ceny za vítězství stojí za to. Já bohužel nemám DLC ke hře a ke zkouškám jsem se dostala až na konci hry, tak jsem zbraně moc nevyužila, ale vždy je možnost new game +.
Vím, že velkou mírou je můj negativní zážitek ovlivněn špatným hraním. Měla bych si vypnout hub a prozkoumávat hru bez pomoci mapy a dalších usnadňovačů. Bohužel je mým, jako snad dnes téměř každého, limitujícím faktorem čas. Toho se zoufale nedostává. Kdybych hru hrála „správně“, bude mi její dohrání trvat snad celý rok. No, a já si prostě chci zahrát více her. Už takhle mám poměrně velké zpoždění s Odyssey dávno venku a Valhallou za dveřmi.
Hra je samozřejmě nádherná. Na dechberoucí scenérie narazíte na každém kroku. Prostředí je prostě vymazlené do nejmenších detailů. Ze začátku jsem měla jen trochu pocit, že není dabing sleděný s animacemi, ale časem jsem už žádný problém nevnímala. Další výtku mám k póze, kterou mají snad všichni při jízdě na koni. Mě přišla hrozně hloupá. Ještě hůře vypadala, když jsem jela na koni bez otěží. Také působilo komicky, když jelo najednou více jezdců a všichni měli úplně stejnou pózu s rukou dozadu.
Automatická jízda na koni mě ale opravdu potěšila. Nemuset při dlouhém cestování držet W je pohodlné. Všeobecně Origins má řadu změn, které dělají hraní pohodlnější. Tím je třeba možnost sbírat věcí z koně, nebo úprava rychlosti chůze/jízdy, když někoho sledujete. Příjemný je také zvuk, který vydají objevené předměty přes orlí pohled. Podle zvuku člověk hned ví, jestli v okolí něco je, nebo ne.
Hezkou ukázkou věcí, které ukazují na dotažení některých detailů světa je to, že nepřátele uklízí své padlé kumpány. Po tom, co začnou pobíhat a hledat narušitele, se uklidní a nenechají mrtvoly ležet, ale odnesou je pryč.
Trochu mě potrápilo nekonzistentní ovládání, tedy konkrétně zrychlování při jízdě na lodi a při letu orla. Když letíte s orlem zrychlujete shiftem, ale u lodi je zrychlení přes mezerník. To se mi pořád pletlo a mačkala jsem špatnou klávesu.
Je jasné, že takto velká hra se neobjede bez nějakých těch bagů a dalších chybek. Já to chápu, ale stejně mě naštve, když musím s plněním úkolu začínat od znovu, protože cíl se nějakým způsobem dostal do stěny a nemůžu ho zabít. Vtipnou chybou, se kterou jsem se setkala byla změna barvy pejska, které jsem měla v jednom vedlejším úkolu sledovat. Najednou jsem sledovala úplně jiného psa.
Přidání Discovery tour do hry je jednoznačně super. Sice jsem to jen vyzkoušela a neprošla si poctivě všechny vycházky, ale je to skvělá možnost se při hraní i trochu vzdělat. Líbilo se mi, že je možnost vybrat si postavu, se kterou budete Discovery tour procházet. Je jen škoda, že sem se nedodaly české titulky. Zrovna zde by se hodily.
Hra má bezesporu spoustu kvalit. Mě se ale ve snaze hru dohrát na 100 % z ní stalo běhání od otazníku k otazníku.

Pro: prostředí, hlavní příběh

Proti: umělé natahování hry, příliš krátké vedlejší příběhy

+19