Ghostwire: Tokyo mě zaujal hned, jak jsem viděla první trailery. Proto, když se hra objevila v nabídce Humble Bundle, neodolala jsem a koupila si ten měsíc Humble Choice. Sice jsem si řekla, že si už žádné balíčky kupovat nebudu, protože mám stovky her a většinu z nich nejspíš ani hrát nebudu, ale když je to ještě do Herní výzvy 2023 č. 4. – Země vycházejícího slunce, nedalo se odolat.

Vzhledem k tomu, že už se letos jedná o asi třetí hru, ve které jsem měla problémy s funkčností při vyšším rozlišení, asi bych se vážně měla zamyslet nad upgradem mého PC. Většinou volím QHD s lepšími detaily, ale zde jsem musela ubírat a ubírat, až jsem se dostala na Full HD a nízké detaily. Hlavní problém byl v synchronizaci zvuku a obrazu během cutscén. Pokud jsem cokoli zvýšila, desynchronizace udělala cutscény nekoukatelné.

Přestože si matně pamatuji, že se ke mně dostala informace, že se nejedná o hororovou hru, čekala jsem to trochu strašidelnější. Většina nepřátel je vzhledově velmi děsivá. Většinou mají problém s hlavou/tváří. Když už jim nechybí celá hlava, tak mají jen pusu plnou zakrvácených zubů. Pohled na tváře jen matně naznačující rysy obličeje je znepokojující. Pak jsou tu šílené ženštiny s obříma nůžkami a nemůžu nezmínit malé děti v pláštěnkách, protože ty také zanechají v člověku velmi nepříjemné pocity. Přesto jsem si na to zvykla, a pak se se slabšími nepřáteli souboj změnil v rutinní čištění ulic. Silnější samozřejmě ve mně nějaké ty obavy vyvolávali. Děsivěji na mě hra působila ve chvílích, kdy jsem byla oddělena od KK a přišla jsem o schopnosti. Jak se člověk nemůže bránit, tak hned je to o level děsivější. Tím ale rozhodně nechci říct, že by se mi to líbilo po celou dobu hraní. Já sem s menší děsivostí byla zcela spokojena. Nejděsivější částí byla vedlejší mise ve škole. Tam se hra opravdu rozjede. Figurína za dveřmi mi způsobila asi největší leknutí za celou dobu hraní, a poté to bylo jen horší. S konceptem toho, že se něco pohybuje, když se na to nedíváte, jsem se již setkala, např. Plačící andělé z Doktora Who, ale na děsivosti to tomu rozhodně neubralo. Vtipné je, že v další části tohoto příběhu přistoupili vývojáři k opačnému přístupu a na Hanako se dívat nesmíte. Mírné, ale úsměvné, leknutí mi pra připravila po dokončení školních misí. Nebyla jsem vyvedena ven ze školy, ale ponechána na chodbě, abych si cestu ven našla sama. Byla jsem si jistá, že kvůli mé špatné orientaci mě teď čeká hodinové bloudění po škole, než se dostanu ven. Skutečnost byla naštěstí taková, že za doslova 2 rohy jsem východ našla a žádné bloudění se nekonalo. 

 Hlavní příběh i dialogy svůj původ nepopřou. Rozhodně jsem mě zaujal. Abych si příběh užila, co nejvíce autenticky, zvolila jsem japonský dabing. Volby určitě nelituji, i když nutnost sledovat hru a číst titulky, které ještě byly v angličtině, mi někdy dalo zabrat.

Kdybych vynechala vedlejší příběhy, přišla bych o hodně. Většinou nejsou nijak rozvětvené (mimo již zmíněný příběh ve škole), ale nabízí zajímavý vhled do japonské kultury. Vzhledem k tomu, že se v ní neorientuji, nedokážu říct, které z těch příběhů byly založeny a japonských legendách, a které jsou originálními příběhy napsanými vývojáři. Ono je to pro mě vlastně nepodstatné, protože zajímavá a originální byla většina. Jediné, co se tvářilo jako vedlejší příběh a bylo opakováno, bylo „očištění“ stromů. Poprvé mi to přišlo jako příběh, podruhé už spíše jako vedlejší aktivita.

Zmínila jsem vedlejší aktivity, ty už bohužel tak zábavné nebyly. Chytání yokai k získání magatamat alespoň odhalovalo jejich původ (k tomu by to stačilo 1x), ale pouhým sbírání předmětů svůj čas trávit nechci. Nenadchlo mě ani hledání míst, kde byly pořízeny prokleté fotografie. Na řadě fotek je v pozadí dominanta města. U těch jsem musela najít „jen“ to přesné místo. I když i to se ukázalo být jako obtížné, kontrolou úhlu pohledu na dominantu a okolní budovy, to nakonec docela šlo. Pak se tam objevily fotografie, které žádné významné místo neměli a mohly být vyfoceny kdekoli. Jedna konkrétní fotografie mě přímo naštvala. Byla to fotka s budovou, okolo které je nepořádek. Okamžitě jsem si vzpomněla na vedlejší příběh se sběračem. Když jsem dorazila na místo, byla jsem spokojená, protože budovala byla stejná a stejný byl i nepořádek okolo (panda na přesně stejném místě). Něco tu ale nesedělo. Popelnice a sloupy před barákem. Po krátkém zkoušení podívat se na dům z různých úhlů bylo jasné, že o tento dům se nejedná. Ten správný jsem našla v úplně jiné části města. Říkala jsem si, jestli to není spojeno s úkolem, kde obchodník rozdělil a prodal, co neměl, tak jsem šla do té lokace, kde jsem ho našla, ale nemyslím si, že to bylo spojeno s tímto úkolem. Chápu, že je potřeba textury objektů opakovat, a každá budova nemůže být unikátní, ale ty, které jsou součástí nějakých úkolů, zvláště kdy se jedná o úkol najít konkrétní místo, by unikátní být měly. Podobné to je s malými hřbitovy. Ukázalo se, že malé hřbitovy jsou všechny úplně stejné. O který se jedná, naznačovalo jen pozadí. Hřbitov byl významným místem, tak najít šel, ale je absurdní, že všechny jsou úplně stejné. Vzhledem k tomu, že jsem úkoly s fotkami objevila až po tom, co jsem vše ostatní měla již splněno, nechtělo se mi znovu nekonečně procházet městem a vzdala jsem to. 

Nejpracnější vedlejší aktivitou byla záchrana, sběr a záchrana obyvatel Šibuji. Duše jsou po celém městě v obrovském počtu. I když se „nezábavné“ aktivity ve hrách v poslední době snažím omezovat a bojuji se svou touhou mít vše na 100 %, tady jsem neodolala a zachránila každou duši. Říkala jsem si, že záchrana lidí za to stojí. To, že se to stane prací bylo jasné. Je jich opravu hodně a aktivita je to repetitivní. S pomocí funkce jednoho z náramků jsem se nasměrovala k nejbližším duším, sebrala je, když jsem měla plno, vyprázdnila je do telefonní budky, a tak pořád dokola. Za svou snahu jsem očekávala velkou odměnu a pochvalu, zachránila jsem celé město sakra. Na ukazateli jsem měla dokonce více duší, než bylo maximum. No, dostala jsem trofej a pochvalu, ale rozhodně to nebylo za mnou vynaložené úsilí dostatečné. Čekala jsem, že proběhne nějaká cutscéna, kde všechny ty lidi uvidím a bude to jako, tak tyhle všechny jsi zachránila. Nic takového se nestalo.  

Mimo duší se sbírají i relikvie a další předměty, jak jsem již zmínila. Užitečné jsou poznámky KK, díky kterým se získávají body na vylepšení dovedností. K tomu se také používají magatamaty získané z yokai. I nalezení poznámek ve velké míře pomáhá náramek, který k hráče nasměruje. Promo mi bylo divné, když jsem na mapě viděla, že mi nějaké poznámky chybí, ale náramek už mě nikam nenavigoval. Ukázalo se, že některé jsou koupit v obchodech, kde se prodávají relikvie. Já si ani nevšimla, že u nich jde překliknout na nákup. Myslela jsem, že jen odkupují předměty. To je divné rozhodnutí. Vůbec mě nenapadlo hledat KK poznámky v obchodech. Úplně zbytečně jsem běhala po celé mapě a divila se, že je nemohu najít.  

V městě jde dělat ještě jedna důležitá aktivita, kterou mám ve hrách velmi ráda a jsem nadšená, když to jde. Tím je samozřejmě hlazení pejsků. Jdou i nakrmit, za což se vždy hráči odmění. Dokonce se jim možné číst myšlenky. U kočiček je to jiné, tam jim jdou jen čít myšlenky, a protože se z některých staly majitelky obchodů, tak jde od nich nakupovat. Jen musím přiznat, že mi pejsků vždycky bylo líto, že je tam nechávám, když jejich lidé zmizeli.  

I přes některé věci, které se mi nelíbily, jsem si hraní užila. Byl to pro mě zajímavý vhled do japonské kultury.