Herní výzva 2025 -  Nekonečné čekání 

Srovnání s prvním a druhým Falloutem se tu přímo nabízí a hned v první větě musím říct, že hra nedosahuje kvalit svého předchůdce, nicméně velmi důstojně se o to snaží.

Hra poměrně rychle vtáhne do svého světa a hráče zahltí. Learning process tu probíhá hodně za pochodu, což má opět ten správný old school feeling. Hned zkraje musí hráč udělat poměrně závažné rozhodnutí, který ovlivní následující průběh hry. Pak přijde první lokace, ve které strávíte poměrně času a tam přijde ten pocit zahlcení neboť představa, že každá lokace bude na takto dlouho mě zprvu vyděsila, nicméně druhá půlka hry je naopak poměrně rychlá záležitost.

Co mě na hře trošku víc vadilo je to, že návaznost jednotlivých questů mi nepřišla hráčsky tak příjemná jako v jiných podobných RPG (třeba právě Fallout 1+2), to občas zapříčinilo, že jsem save scummoval mnohem víc, než bych chtěl. Nicméně po zkušenosti z Highpoolu, kde jsem si tím, že jsem něco neudělal v přesném pořadí tu lokaci v podstatě zavřel, jsem na to trochu přistoupil. Pak tam byl problém s tím, že jsem quest řešil v trochu jiném pořadí, než hra zamýšlela a to zapříčinilo jeho neprůchodnost, ale hlavně i neprůchodnost questů jiných. Zní to jako klasické epické RPG, ale zde mi to celé fungovalo hůře, než jsem zvyklý.

Dalším znepříjemněním od hry je to, že vám hra nabídne možnosti, co můžete s interaktivním předmětem dělat (na základě vašich schopností), ale některé možnosti jsou ze záhadného důvodu skryté a vy je musíte manuálně vyzkoušet, což jsem ze začátku nevěděl a díky tomu jsem spoustu věcí byl nucen řešit úplně jinak, než bych reálně řešil (nechápu, proč teda nejsou skryté všechny nebo žádné).

Když už jsem u nedostatků, tak třetím, pro mě zásadnějším, byly dialogy. Respektive možnosti v dialozích, které tu v podstatě skoro nejsou. Dialogy jsou bohaté a zábavné, ale vlastně vaše možnosti reakcí jsou ve valné většině případů spíš jen naoko a většina z nich se bude ubírat úplně stejným směrem jako u jiného hráče. Tahle hra vyloženě křičí po tom, aby dialogové možnosti byly mnohem, mnohem širší. Tady ta hra zprvu dá ten pocit, ale ve finále zjistíte, že je to jen na oko. Navíc valná většina NPC opakuje úplně to stejné, co NPC v dané lokaci, opět zbytečné zahlcení místo originality.

Teď teda ke kladům hry. Souboje jsou velmi zábavné, nabízejí spoustu taktických možností a nabízejí přesně ideální poměr mezi výzvou a zábavností. V tomhle směru samozřejmě velmi pomůže správná volba atributů pro jednotlivé postavy, ale pokud investujete aspoň minimální snahu tohle nepodcenit, tak si souboje budete užívat. Hráč se začátku sice bude hodně trpět na nedostatek nábojů (tohle skutečně nepodceňte), ale v tomhle vás vytrestá hned první lokace, čili později už s tím problém mít nebudete.

Dalším velmi povedeným atributem hry je samotný svět. Tady ta podobnost k Falloutům sahá snad nejvíce. Drsný, nehostinný svět, kde hraní si na hrdinu vás často doběhne, ačkoliv se ze všech sil snažíte, abyste hrdinou byli. Hra vás totiž tlačí do špatného a ještě horšího rozhodnutí a vyloženě hrdinská cesta je často velmi skrytá (jestli tam zrovna taková vůbec je). Objevování a prozkoumávání světa je zábavné, navíc tvůrci do hry vložili spousty gagů a odkazů, že vás bude bavit neustále objevovat nové lokace a prozkoumat všechny kouty.

Skvělé jsou i hratelné postavy, které vám W2 postupně dá možnost si vyzkoušet. Každá je originální, dobře zapamatovatelná a vlastně jsem trochu litoval, že jsem celou hru procházel s postavami vytvořenými a svou skupinu mohl doplnit jen 3 dalšími. Trochu mi ale za nimi chyběla obsáhlejší historie nebo nějaký významnější příběh, vyloženě si to říkalo o nějaký super quest, opět v tom vidím jistou nedotaženost.

Hlavní příběh je asi OK, nic z čeho budete žít ještě měsíc po dohrání. Hru dělají spíš jednotlivé frakce a pozadí za nimi, případně vedlejší questy, které bývají zábavné (ale opět v porovnání se silnějšími konkurenty je to spíš průměr).

Ve finále jsem si hru užíval, především díky velmi zábavným soubojům a vytvořeným světem. Neustále jsem měl potřebu objevovat a hledat blbůstky. Škoda, že nemáme více dialogových možností, lépe zpracované příběhy companionů a silnější vedlejší a hlavní questy. Ještě bych dodal negativa v absolutně strašné práci s inventářem a zbytečném přetáčení kamery. Je to taková dobrá ochutnávka toho, co asi přijde s třetím dílem.

Herní výzva 2025 -  Byl jednou jeden život   

Tohle byl tak intenzivní zážitek, že mám solidní mozol na svém palci pravé ruky. Obecně nedoporučuji hrát soulsovku a do toho si střihnout Sifu, pak se vám může stát, že budete v neustálém nervu a u svého oblíbeného koníčku si tolik neodpočinete.

Sifu je velmi dobrá hra a jak zde několik komentářů již vzpomínalo, dost to připomíná doby, kdy jsme vyházeli všechny drobáky našich rodičů do automatů během pár desítek minut. Ještě to zkusím, teď se určitě dostanu dál a ještě jeden pokus a ještě jeden a… No, v Sifu je to dost podobné. Člověk se musí hru hodně dobře naučit, jinak bude trpět a pravděpodobně bude trpět i potom. Když už si totiž přijdete, že jste hru konečně prokoukli, tak přijde něco, jako finální boss a všechno můžete zahodit do koše.

Já se přiznám bez mučení, k finální bossovi jsem se dostal po vypětí všech svých sil na střední obtížnost. Po pár pokusech (a asi 15 odehraných hodinách celkem) jsem si řekl, že ta výzva mi za to nestojí a úplný konec zbaběle dohraji na nižší obtížnost. Bohužel skok v obtížnosti je opravdu enormní a pak byl finální boss zívačka. Kdybych hru nehnal do výzvy (a nebyl asi tak 2 měsíce pozadu), tak bych mu dal ještě pár desítek pokusů. Co mě hodně nebaví u her (a přiznám se, je to moje jistá netrpělivost) je neustálé procházení té stejné lokace dokola, jen abych dostal naklepáno od bosse. Navíc ta část před ním chce také jisté soustředění a čas, takže když pak člověk dostane naprášeno, tak se z motivace stává frustrace a pak nasr… To jen tak pro hráče, aby si představili, co vás ve hře může čekat.

Souboje jsou jednak o nějakém učení se pohybů jednotlivých protivníků, což časem dostanete do krve. Horší částí může být to, že záleží i na vaší rychlosti, zde může nastat i jistá frustrace. Hodně se mi líbil systém, kdy po každé smrti ztrácíte část ze svého života. Dle všeho byste měli být i o něco silnější, ale upřímně, zase takový rozdíl jsem v tom neviděl, protože ve finále je mnohem důležitější se naučit konkrétní pohyby a jestli uberete milimetr nebo milimetr a půl, už není to nejzásadnější.

Vlastně suverénně nejdůležitější je se naučit uhýbat a vykrývat. V podstatě by se dalo vyhrát jen na uhýbání a následném speciálním útoku (rada – bosse fakt řešte vyhýbáním se útokům a počkáním si, až mu vyčerpáte staminu, párkrát si i bouchněte). Což mi vlastně takhle zpětně přijde škoda, že bojová hra je v těch těžších částech víc založená na obraně než chytrém útoku.

Hra má moc fajn vizuál, prostředí sedí taky pěkně k tématu i žánru. Příběh je klasická cesta za pomstou (dá se vůbec v bojovce vymyslet něco jiného?), nicméně není všechno tak jasné, jak se na první pohled může zdát, doporučuji si dočítat i flavor texty. Postavy nedostávají nějaký hlubší prostor, takže je spíš berte jako kulisu, ale co si budeme, o příběh a postavy v tomto typu her nejde.

Možná bych uvítal ještě větší variabilitu nepřátel. Na můj vkus je tu přespříliš opakování toho samého, protože v samém jádru je hra hodně krátká, takže bude záležet jen na vašem skillu. Hru nedoporučuji hráčům, kteří mají rádi nějaký levelový nebo příběhový progress ve hrách a nechtějí příliš opakovat dokola pořád to samé. Naopak hráči, kteří miluji hru ovládnout a dostat si její mechaniky absolutně pod kůži, ti si budou pravděpodobně mlaskat. Jednou za čas si rád takovou hru dám, ale o to je to utrpení větší, protože je to právě jednou za čas…

Herní výzva 2025 - Coffee Break 

Tohle bude pro mě možná nejtěžší komentář, který jsem na DH ke hře napsal, protože se ve mně bije několik protichůdných pocitů a vlastně nedokáži dost dobře říct, jak moc jsem ze hry nadšený, zklamaný, spokojený, otrávený, natěšený na další díl…

Do žánru jRPG se snažím proniknout již několik let, ale vždycky zůstanu maximálně u jedné hry za rok (letos je to teda již druhý pokus). Pořád v něm vidím spoustu věcí, které moje hráčské srdéčko nedovede pochopit, respektive se jimi nedokáže bavit do takové míry, aby bylo nadšené. Na druhou stranu tam vidím i dost věcí, které dělá skvěle a ze kterých by si jiné žánry mohly (a pravděpodobně dnes již berou) vzít příklad.

Série Trails (především tedy The Legend of Heroes) mě zaujala vlastně jako úplně první jRPG. Je to enormně obsáhlý svět, má to dnes již mraky dílů, je to hra na xxx hodin, díly na sebe navazují. Vždy jsem měl obrovskou slabost pro epické světy se spoustou dílů (ať už knihy, seriály, filmy, hry). Navíc jsem i dost významně zainvestoval, abych si všechny 4 díly sehnal ve fyzické podobě na PS4, ale několik let jsem se přesvědčoval, kdy se do toho pustit, až asi 4 měsíce zpět nastal ten okamžik.

A hra nakonec doručila to, co jsem od ní očekával a na co se velmi těšil. Je to velice rozsáhlý svět, plný historie, loru, výborně napsaných postav a díky tomu ten svět krásně ožívá a vy o něj budete mít zájem se zajímat a pronikat do něj. První díl je vlastně jen taková ochutnávka, co všechno ten svět nabízí a kam se mohou další kroky ubírat a pokud vás to herně úplně neubije, tak budete mít chuť pokračovat. Hra hezky dávkuje to, co se o světě a důležitých postavách v něm, dozvídáte a tím si rozšiřujete obzory a zároveň se stáváte jeho nemalou součástí.

Je zde spousta, spousta postav. A jsou i skvělé, originální a dobře rozlišitelné. Mají charakter, což je velmi důležité. Jednotlivé companiony skvěle rozlišíte a některé si velmi oblíbíte, jiné budete přehlížet a jiné budete i trochu nesnášet. A to je přesně to, co definuje dobře napsané postavy, navíc pravděpodobně každý bude mít jednotlivé skupinky trochu jinak rozdělené. Hra vás netlačí do toho mít tuhle postavu rád, tuhle méně, ale dá vám +/- jednotlivých povah a rozhodnutí je na vás.

Samotný příběh je také velmi dobrý. Základní premise je jednoduchá a lehce vtahující, ale postupně se to rozrůstá v klasickou záchranu světa, ale díky významné části odehrávající se na školním pozemku jaksi pořád zůstáváte nohama na zemi a řešíte každodenní problémy. Vedlejší úkoly už jsou trochu slabší, jedná se o klasické dones/zabij úkoly, občas okořeněné o něco zajímavější premisu, ale ve směs vám jich moc v hlavě zarytých nezůstane. Nicméně na poměry jRPG side questů bych je hodnotil spíš nadprůměrně.

No a pak hra doručuje i to, proč se vždycky cukám se pustit do dalšího jé-er-pé-géčka. Souboje jsou fajn, přinášejí ideální poměr strategických možností, kdy se v tom ještě neztrácíte, hezky vypadají a jsou zábavné. Tak první 3 hodiny. A pak jich je klasicky bambilión a jsou nudné, stereotypní, řekl bych až zbytečné. Respektive bych je rozdělil na dvě části. Absolutně nezáživné klasické souboje, které musíte prostě projít (občas se jim dá vyhnout), ale jsou triviálně jednoduché, kdy je to skutečně jen o tom si to odklikat A pak přijdou velmi zábavné, strategické, ale zároveň o strašně moc těžší boss fighty. Jasný, boss fight má být výzva, ale když je ten rozdíl mezi normální soubojem a boss fightem tak enormní, tak je to samozřejmě ke škodě. Čili vás nejdřív unudí k smrti 50 obyčejných soubojů (naštěstí díky speed módu trvají 5-10 vteřin), aby pak přišlo vystřízlivění v podobě závěrečného souboje kapitoly. Je to hrozné především v tom, že hra vás vůbec nenutí se naučit soubojový systém, ale vy musíte, jinak budete bossovi pro smích. Tohle mě vlastně hrozně štve.

Další neduh hry je to, že absolutně všechno je tu tak nějak zdlouhavé. Strašně dlouho chodíte z bodu A do bodu B. Soubojů jsou mraky. Je zde mraky zbytečných dialogů, které přebijí ty skvělé a zábavné a často i důležité. Vy pak často pojedete ve speed modu a začnete se vlastně i ochuzovat. Časti vám nějaké NPC má co říct, ať už k sobě nebo ke světu, ale vy musíte promluvit s 20-30-50 a z toho 80% je random žvást. Obecně mi prostě přišlo, že hra má velmi špatnou dynamiku a hrozně dlouho se čeká na ty skvělé okamžiky, kterých ve hře není vůbec málo.

Ještě bych dodal, že hra vypadá fakt dost ošklivě. Samozřejmě vím, že původně vyšla na vitu, ale i ta PS3 verze mohla být o dost hezčí, protože to celé vypadá jak hra z roku 2005. Vlastně si nevybavuji moc lokací, kde bych si řekl wow, to je krásný a chtěl se kochat. Lokace jsou zajímavé, ale nemají ten kochací vibe.

Hru jsem sice hrál jen 80 hodin, ale měl jsem pocit, jako bych v ní nechal 150 hodin. Vlastně už teď si nedovedu představit, že bych si to někdy chtěl zahrát znovu, ale zároveň vím, že další díl chci vidět, protože prostě ten svět a hlavní příběh je velký tahoun. Hra je to dobrá, místy skvělá, ale ve spoustě věcí ubíjející a bez speed módu si jí ani nedovedu představit.

Herní výzva 2025 - Bdím, či spím?  

Miluji učící se pattern u isometrických cRPG. Nejdřív to začíná tím, že nic nevím. Jo, aha, takhle to je, tohle je na tohle a proč jsem tohle nevěděl dřív. Tvl, tohohle medvěda asi teď nezabiju, ale proč to nezkusit i po stopadesáté? Pak nastává fáze, kdy si jsem jistý v kramflecích a NIC pro mě není problém do doby než... Se objeví třeba nějaký přerostlý drak, který mi dá insta kill. Super, pojďme ještě jednou a ještě a ještě a ještě ještě víc! Nic noc, počkáme tři, čtyři levely a uvidíme, kdo je tu frajer. No a nakonec je tu fáze, kdy skutečně není nic problém a final boss je na úrovni toho prvního medvěda! Vlastně docela hluboko pod jeho úrovní...

A přesně tohle je v kostce i PoE. Ta hra mi dodala přesně to, co od isometrického RPG chci a možná i kapáneček trochu víc. Bylo to jako se vrátit zpět v čase, protože podobné pocity jsem prožíval u Baldurů nebo Falloutů. PoE za mě skvěle navazuje na tato klasická a ikonická díla. 

Hra není pro ty, kteří se bojí hodně textu. Je tu totiž fakt hodně čtení a docela i náročného, protože vyznat se v místní historii, panteonu Bohů, hrdinech, bitev, rodů... Kdo čte, nemá problém, kdo od her chce hlavně souboje, tak problém mít bude. Aby si člověk zachoval trochu příčetnosti, tak doprovodné text knih už se moc číst nedají, což je škoda, protože se ochuzujeme o ten skvěle propracovaný lore, ale zase jsme hlavně hráči videoher, že jo. Nicméně i tak to hra dávkuje rozumně a kdo chce vědět víc, má tu možnost, komu stačí hrubší základ, tak se dá taky.

Po příběhové stránce nemám moc co vytknout, protože patřím mezi fanoušky klasického fantasy a tohle je klasické fantasy. Věci jsou tu dost předvídatelné, kdo má trochu nahráno a načteno, tak ho ve hře nebudou čekat žádné plot twisty. Ale svět je tu zpracován opravdu dopodrobna a dokáže vás skvěle vtáhnout. Side questů tu je dostatek přehršel, za každým se odehrává více či méně originální příběh, naštěstí jsme ušetření opakujících se fetch questů beze smyslu (je tu pár bounties missions, ale v únosné míře). 

Postavy zde fungují skvěle, za každou je nějaká historie, ale hlavně pohnutky. Chcete se od nich dozvědět víc a co je nejdůležitější, chcete je mít u sebe v partě. Možná mi zde chyběla nějaká silnější interakce, možnost postavy víc naštvat, urazit, pomilovat, přeci jenom, jsou to spíš takový přitakávači a jen u Durgana mi přišla ta interakce dynamičtější (bohužel bez milování). Možná ještě větší pochvala směřuje k NPC, kde je přeci jenom trochu těžší je udělat zajímavé, ale tady jich je nemalé množství. Opět se můžete ponořit do jejich miniproblémů, ale vlastně i rozhodovat i závažných věcech. V tomhle je prostě ve hře hodně co dělat.

Atmosféra a audiovizuální stránka je opět na super úrovni. Vtáhne, dokreslí vše potřebné, ale zároveň nechává i nějaký prostor pro vlastní představivost. Prostě old school RPG. Super věc je, že lokace od sebe rozeznáte, ale zároveň mají i nějaký jednolitý vizuál, čímž svět působí uvěřitelněji, než když narvete pouště, ledové země, bažiny, lesy, města, Benátky a všechno do jedné části světa (jRPG víme, že jo). 

Soubojů mě osobně přišlo tak akorát a měli vyváženou obtížnost. Ty nejtěžší bezhlavě neuklikáte, ale zároveň nevykyšete na každém druhém souboji. Možná na můj vkus je škoda, že ve hře musíte dohrát všechno před koncem, čímž se až přespříliš přelevelujete na závěrečnou fázi a finální souboj nemá zdaleka tak silné zadostiučinění, jako třeba zabití Adra dragona. Úplná bomba je to, že co vybijete, to vybité zůstane. Soubojový systém patří za mě spíš k těm lehce náročnějším, ale jelikož obtížnost není (střední) těžká, tak není úplně potřeba mu 100% porozumět, nicméně možností, co v souboji dělat je dost. Na můj vkus byli možná až moc rychlé a já si musel neustále souboj pauzovat a pak to trochu ztrácelo dynamiku.

Sečteno, podtrženo, jedná se o výborné navázaní na klasická isometrická RPG s velmi podrobně propracovaným, fungujícím a zábavným lorem. Což je vždy skvěle připravena půda pro rozvíjení takového světa (a já se už teď těším na druhý díl).

Herní výzva 2025 –  Zločin a trest  
 
Tak tohle byla jízda! Hned z kraje mohu říct, že se jedná o jednu z nejlepších her, jakou jsem kdy hrál. Je ta hra dokonalá? Není, takovou jsem ještě nehrál a nemyslím si, že hrát budu. Je ta hra dokonalá ve formě zážitku, který mi poskytla? To už je jiná a já mohu říct, že je, jelikož jsem se ještě u žádné hry (pravděpodobně ani u W3) nebavil tolik hodin. Ve hře mám nějakých 120+ hodin a nemohu říct, že bych narazil na hluchou pasáž, když jsem slepě mačkal tlačítka.

Proč mě ta hra tak neskutečně chytla? Je to kombinace několika faktorů. Nezanedbatelným faktorem je české zasazení. Přeci jenom ta skoro udušená vlastenecká dušička se při každém českém úspěchu trochu rozžehne. Navíc jsem milovník historie a obecně žeru historická zasazení ve hrách či filmech. Navíc český ostrovtip na mě funguje v rámci humoru suverénně nejlépe a KCD2 se ho rozhodně nebojí. Vlastně často jde i na takovou tu dnešní hranu, ale vkusně, super. 

Další skvělou věcí je volnost. Takový pocit volnosti jsem ve hře asi ještě nezažil. Samozřejmě, ve spoustě hrách můžete dělat mraky věcí mimo hlavní příběhovou linku a zabít tak spoustu času, ale tady mě prostě bavilo kovat meče, sbírat bylinky, míchat lektvary (ty především), nasávat ten svět (ale i v hospodě), hrát si kostky, prostě to tam je tak skvěle imerzivně zakomponované, že všechny ty vedlejší věci dávají smysl a hlavně poskytují zábavu.

Ten svět prostě žije, reaguje a často funguje i bez vás (do určité míry samozřejmě). NPC tu skutečně něco dělají, baví se mezi sebou, mají nějaký denní režim a obecně mě hra neskutečně vtáhla a místy jsem si skoro přišel jak v nějaké simulaci. Nevybavuji si druhou hru, kde bych z reakce světa kolem mě měl až takhle skvělý pocit. 

Příběh je taktéž vynikající, ale především jsou tu skvělé vedlejší questy, které jsou velké kapitoly sami o sobě. Opět si nevybavuji moc her (jestli vůbec nějakou), kde jsou vedlejšáky až takto komplexní a dlouhé. Je zde nepřeberné zajímavých postav, některé si oblíbíte, některé vás budou štvát, jiné vám budou tak nějak jedno, prostě přesně tak, jak to má být. Jo a dabing? Nepamatuji se, kdy jsem naposledy dobrovolně šel do českého dabingu (počítám i filmy), ale tady jsem rád, že jsem po něm sáhl, díky čemuž byla ta imerze ještě o stupeň dál.

Hra mi proti prvnímu dílu přišla o něco jednodušší (je možné, že je to i zkušeností z prvního dílu), vlastně si nevybavuji žádné záseky, navíc vám hra vždy podá nějakou tu berličku, o kterou se lze opřít, což je za mě skvělé, protože díky tomu neztrácí tempo. Souboje jsou docela jednoduché, když se naučíte counter attack, tak jste v podstatě za vodou. Navíc tentokrát fakt není problém si obstarat "nekonečné" množství sejvovice, což mě lehce mrzelo, jelikož ve vlastní posteli jsem byl tak maximálně 10x. 

Musím pochválit i mnohem lepší stav dvojky oproti prvnímu dílu. Jasný, občas se něco vykreslovalo delší dobu, někde se sekla nějaká postava, visel quest, který nešel přijmout, ale žádný velký bug, který by mi vyloženě dopálil se nekonal. Hra běží hezky i na PS5, ale možná jen nemám tak strašně náročné oko. 

Ještě musím dodat úplně úžasné zvuky! Místy jsem se musel ujišťovat, že neslyším cvrlikat ptáky za oknem a lekal jsem se, jestli mi něco nevrže v bytě. Hudba mi přišla tak decentně epesní, trochu oxymoron, ale tak jsem jí vnímal, někde v pozadí hrála, ale když jsem se zaposlouchal, tak přesně nabuzovala danou atmosféru. 

Ve finále jsem skutečně nadšený a nelituji ani jedné koruny (kupoval jsem sběratelskou edici) a minuty ve hře strávené. V podstatě se jedná o jeden z mých herních snů, jak jsem si představoval téměř dokonalou videohru. Třetí díl je sice nasnadě, ale já bych chtěl vidět, kam dál se dokáže WH posunout a s napětím to budu sledovat.

Herní výzva 2025 – Crash 

Tohle je přesně ten případ hry, kdy po celou dobu, co hrajete, tak se bavíte, v podstatě všechno vám tam nějak sedí, ale nejste z ničeho vyloženě nadšeni. Všechno už člověk někde viděl, zažil, postavy mu až moc někoho připomínají. Má to tu správnou flow, kdy hra nezdržuje, krásně to odsýpá, ale pořád jsem měl pocit, že ještě něco tam chybí.

V první řadě bych začal tím, že kdo hrál Uncharted, tak tohle je v podstatě jeho dámská verze. Jasný, Lara tu byla mnohem dřív, ale mám takový pocit, že si zde tvůrci vzali až moc velkou inspiraci od Naughty Dog. Je fakt vtipný, že třeba prozkoumání artefaktů je tu jedna k jedné, pocit ze střelby, lezení, prozkoumávání, úplně stejný. Je to dobře? Je to špatně? Nevím, ale je to třeba jeden z těch důvodu, proč se nedostavil vyložený wow efekt.

Další menší problém, co s hrou mám, že je to daleko víc third person střílečka, než hra založená na exploringu a hádankách. Za mě je to škoda, ačkoliv tu soubojový systém je zábavný (jak by ne, když je i v Uncharted), nicméně závěrečná fáze hry je přesně to, co bych od samotné hry očekával v celém jejím průběhu.

Klady. Hra vypadá i po tolika letech velmi pěkně. Změny v počasí jsou skvělé, stejně tak střídání denní doby. I to je jeden z důvodů, proč hra tak hezky plyne a v podstatě to funguje jako dobrý seriál, který chcete zkouknout během víkendu. Ze začátku jsem měl problém z akční kamerou a velmi tmavým prostředím (zesvětlení jsem si musel nastavit asi o 15 bodů výš než mám obvykle u her), ale zvykl jsem si.

Výhradu mám i k postavám, které sice jakoby fungují, ale jsou to hrozně stereotypní prototypy. Ani jedna není nějak výrazná, nedej bože, že si jí oblíbíte. Vlastně i Lara tu místy je dost na pěst, což vzhledem k jejímu věku se dá ještě docela tolerovat, ale i tak. Klasické, chci někoho zachránit, tak díky tomu umřou další 3 kamarádi a desítky nepřátel.

Obecně hra působí dost ne-uvěřitelně, což je do určitě míry fajn, do určité míry už mi to přišlo zbytečně za hranou. Zachraňuje to samotná hratelnost a tempo. Hra mě ale bavila, na zadek jsem si z ní nesedl, ale jednou za čas si takhle dát 15-20 hodin akční Lary, proč ne.

Herní výzva 2024 - Nemova říše 

Můj první vstup do světa Final Fantasy a hned se ve mně mísí rozporuplné pocity. Na tuto herní sérii jsem se dlouho připravoval a odhodlával jsem se se do ní pustit, přeci jen, projít všechny díly je „práce“ na několik (možná i desítek) let. Díky herní výzvě jsem již nemusel nic odkládat a směle jsem se do toho pustil. 

Hra má několik vln, které se na vás na valí a poskytnou vám absolutně odlišné herní zážitky. Nejdříve na vás vybafne velkolepý příběh, kde vás zahltí něčím, o čem nemáte vlastně vůbec šajnu. Čekáte velkolepé putování odněkud někam za něčím, ale v tom se tempo absolutně utlumí a najednou se jedná o pohodové cestování s kamarády po světě, kdy většinu času budete trávit v autě (ovladač si můžete odložit a jít si třeba udělat kávu), dělat nudné side questy a objevovat poměrně hezká svět okolo. Na chvíli úplně vypustíte z hlavy, že je před vámi nějaká velkolepá cesta. 

K té se nakonec postupně dokoušete (větším či menším množství zbytečného a zavalujícího balastu) a spustí se velkolepá jízda, která vám na zhruba 8-10 hodin nedá vůbec vydechnout. Tohle je ta nejlepší část hry, kdy se open world vytratí a máte krásné semi-open-world-koridorové mise a jste zavaleni příběhem, který to na vás chrlí. To se celé stupňuje až do závěrečné mise, která ještě o kousek přidá a vás čeká asi 8 finálních boss fightů, což je fakt masakr. 

Největší plus hry vidím právě v hlavním příběhu, který ač je velmi těžko pochopitelný (kor, když je to celé utlumeno vloženým open worldem na nějakých 20-30 herních hodin), jelikož brzo se ztratíte v tom kdo, co, proč, jak a s kým, nicméně závěrečná fáze je skvělá, a i moje hloupoučká hlavička si to celé začala konečně dávat trochu dohromady. 

Dalším velkým plusem jsou postavy. Především 3 kamarádi a Jerry, pardon, Noctis. Interakci mezi nimi funguje náramně. Ke všem cítíte nějaké sympatie, ale zároveň na nich vidíte něco, co vás tak trochu štve. Dávají jednu hlášku za druhou a díky tomu se prostřední část hry nezdá jako tak trochu zbytečný filler. Nicméně i další vedlejší postavy jsou velmi zdařile napsané, zajímavé a tohle se prostě tvůrcům povedlo velice. 

Svět vypadá taky náramně, ač je zbytečně velký a mnohdy až moc prázdný, což v kombinaci s jistou formou wastelandu může fungovat, ale trávit několik desítek hodin v něm, když víte, že podobný obsah by se vešel na třetinu… Přijde mi to prostě, jako by to autoři uměle nafukovali. Hudba je samozřejmě skvělá, to se u FF asi nemusíme bavit, navíc si můžete poslechnout i soundtracky ze starších dílů, což je také malé bezvýznamné plus. 

U soubojové systému mám opět jisté rozpory. Po valnou většinu hry mi to přišlo trochu jako takový přeplácaný zmatek, nad kterým nemáte absolutní kontrolu. Na druhou stranu v souboji téměř nejde umřít (jasný, pokud půjdete proti soupeřům 10+ levelů nad vámi, tak jo), čili si poměrně dobře vystačíte se spamováním tlačítka a občas nějaký boostem. V tom ovšem přichází poslední kapitola, která vám zanedbaný learning dá dost sežrat. No, zase tolik ne, pokud máte naškudlené (které jste reálně předtím skoro nepotřebovali) nějaké potions. Čili plný potenciál soubojáku se projeví až v poslední kapitole, což nevidím jako úplně šťastnou věc. 

Nicméně největší slabinu hry vidím ve vedlejších úkolech, což jsou ve většině případech nekonečné fetch questy, dones, dojdi, zabij, s velmi slabým příběhem. Působí to, že autoři vytvořili velký open world, ale už neměli část do něj dodat kvalitní obsah. Ano, 5-6 hodin to může být zábava, ale poté se to stane nudnou rutinou, kterou děláte jen proto, abyste v závěru úplně netrpěli (podlevelováním, nedostatkem surovin). S tím se pojí i samotné cestování po světě, kdy ve většině případech jedete autem, které ani sami neovládáte, takže reálně třetinu času v open worldu strávíte čekáním, než vás někam kolega doveze. Čili exploring se tím hodně zabíjí. 

Vedlejší aktivity jako focení, rybaření, vaření, kempování, je fajn minibonus, ale tohle od velké hry berete již jako samozřejmost a neospravedlňuje to odbytý zbytek. Kol a kolem je to hezká sedmičková hra, protože hlavní příběh a postavy to dost zachraňují a občas je fajn si jen tak někam vyjet s přáteli, ale od takové značky čekáte daleko víc.

Herní výzva 2024 - Cesta do pravěku 

Ubisofťárna jak vyšitá, kde máme naše oblíbené obsazování pevností, mapu přeplněnou fetch questy, stovky collectibles, sbírání tisíce surovin, vylézání na vrcholky, nepřítele nebo zvíře doslova na každém kroku, prostě poměrně velkou open world mapu přeplněnou contentem. Bohužel, velkou část toho je klasické copy paste. Ale i tak to může být vlastně solidní zábava.

Zastavil bych se nejprve u té „přeplněnosti“ mapy. Ono to na první dobrou zní vlastně fajn, ty jo, ono tady toho jde dělat fakt velká spousta a nikdy se nebudu nudit. Nicméně, jakmile 80% náplně tvoří dělání činností bez nějaké tváře nebo příběhu kolem, tak se z toho po čase stane nutná znouzecnost. Naštěstí pro hru samotnou se jedná o zábavu na nějakých 25-30 hodin i s tím, že plníte většinu nepovinných věcí, a tak vás to akorát začne ubíjet, ale vy už to vlastně máte za sebou.

I tak bych si dovedl představit ubrat tak 50% vedlejších misí a sbírání věcí a naopak obohatil svět vedlejšími příběhy, které by měly tvář a nějakou zapamatovatelnost. Nikdo nechce vést ty samé 4 lidi z bodu A do bodu B, dobývat po dvacáté úplně stejný způsobem základnu bez toho, aby to mělo nějaký výsledek kromě zdrojů a skill pointů.

Další slabinou té přeplněnosti je to, že to hrozně zabíjí survival prvek, stealth a obecně exploring. Vy chcete chvíli cestovat v klidu, bez vzrušení, bez toho, aby na vás vyběhlo 5 neandrtálců, 2 tygři, smečka vlků, když si zrovna natrháváte 156 květinu do zásoby. Úplně to pak zabíjí nějaké větší napětí a nasávání prostředí kolem vás. Po čase to totiž dospěje jen k tomu, že slepě jedete a ignorujete vše kolem.

Ale, avšak, však, za mě se i přesto jedná o velmi solidní herní zážitek, a to především z jednoho prostého důvodu. To zasazení je prostě boží a vlastně i velmi fajnově zpracované. Je strašně super lovit a ochočovat šavlozubé tygry, jezdi na mamutovi, budovat první lidské vesničky, bojovat o evoluční nadvládu s neandrtálci. Mapa je fajn, přináší dostatečnou různorodost prostředí, ale zároveň si drží nějakou konzistenci v návaznosti jednotlivých lokací.

Příběh je jednoduchý, jak samotní naši předci, ale vlastně úplně v pohodě. Nějak extra nevzbuzuje hráčovou zvědavost, ale dostatečně udržuje pozornost, abychom hrou prošli. Docela dobře se tu dá nadávkovat fetch questy s hlavní příběhem, abyste byli stále v obraze, dostatečně nasbírali skill pointy a úplně se neunudili. Hlavní příběh může mít tak 10 hodin, dalších 15 necháte pro průměrné vyluxování, aby si vás hra ještě udržela. Ideální doba, aby hra stále ještě bavila. Jo a postavy mě hodně bavily.

Souboje jsou také zajímavý oříšek. První polovina hry je hrozně fajn v tom směru, že budete muset rozmýšlet taktiku, soupeři budou dostatečnou výzvu a vy se nebudete moci pouštět do soubojů bez hlavě. Problém může být i nedostatek surovin na zbraně, a i ty je třeba lehce brát na mysl. Od druhé poloviny se z vás stane dostatečně silný zabiják, kdy už nad souboji nepřemýšlíte a vším procházíte jako nůž máslem. Nechám na každém, zdali mu to vyhovuje či ne. Někdy je fajn se cítit jako Rambo, jindy to zase sklouzne k tomu, že jakýkoliv souboj je povinná nutnost a vlastně to zabíjí samotné mechaniky hry, které jsou zde vlastně dost zajímavé.

Soubojové možnosti tu jsou totiž dostatečně bohaté a zajímavé. Většinu soubojů můžete projít bez toho, aniž byste vy osobně reálně někoho zabili. Vše za vás může udělat sovička a třeba šavlozubý tygr. Vy jste jen v roli důstojníka, který udílí rozkazy. Další variantou je samozřejmě stealth, kdy si zašpiníte ruce, případně využívání různých bomb, pastí. Nebo si můžete užít umlácení soupeřů palicí a prošpikování jejich hlav svým oštěpem. Jo, souboje jsou zábavné.

Takže jo. Jedná se o ubisofťárnu se vším všudy, jak je máme rádi a zároveň je proklínáme. Jednou za rok si takový styl hry rád zahraji. A ačkoliv mám spoustu výhrad, tak to hlavní se povedlo, při hraní jsem se bavil a o to tu běží především.

Jak dobře a výstižně shrnout tuto jízdu, když jsem plný pocitů, ještě teď se klepu ze souboje proti Kosovi a emoce se ve mě přelévají? Těžko, ale můžu tu vysypat myšlenky, co se mi hodní teď hlavou. 

Tuhle hru jsem rozehrál někdy před 3,5 lety. V momentě mě pohltila. Geniální level design, který v mém osobním žebříčku žádná jiná hra nepřekonala. Open world, který je vymezen určitými větvícími se koridory tu je doveden k dokonalosti. Neustále máte pocit, že se ztrácíte, ale zároveň pořád cítíte nějaký progres. A hele, tyhle dveře jsem ještě neotevřel, tady ten žebřík jsem minule nesundal, kam mě zavede, když skočím.. "YOU DIED". 

Zní to možná absurdně, ale exploring u mě byl tím hlavním tahounem celé hry. Jasný, souboje jsou možná ještě o stupýnek lepší, ale to všichni tak nějak tuší. Ale říct to musím. Souboje jsou skvělé. V žádné jiné hře jsem neměl takový pocit, že se neustále zlepšuji a učím se něco nového. Ale zároveň přijde vždy ještě větší frajer, co mě v tom zas a znova vymáchá. Ale já se kousnu, naskilluji a ten úsměv ze ksichtu mu vymažu.

Je to strašně zvláštní, ale u téhle hry jsem se vztekal minimálně. Ta hra je totiž hrozně férová. Když vás něco sejme, když vás něco 20x sejme, tak je to jen a jen vaše chyba. A vy v tu chvíli víte, že to můžete udělat lépe a když se kousnete, tak pak i lépe uděláte. A ten pocit? K nezaplacení. Vlastně i úplný soulsový začátečník s trochou vůle si hru může (pár slz a kapek krve included) podmanit. Asi bych to neměl říkat, ale třeba finální bosse jsem dal na první pokus jen díky spamování rychlého útok a thats it. I v tomto směru vás hra párkrát překvapí a ten pocit je vlastně podobně super, jako když překonáte zdánlivě nepřekonatelnou překážku v podobě dvoutisícého pokusu.

A vizuální stránka? To je lovecraftský porno! Vizuálně je to nádherné, trochu to degraduje nestabilních 30 FPS na PS4, ale jednotlivé lokality, vizuály, designy bossů! Uhmmm, nádherný a když to ještě podtrhne geniální soundtrack, tak tu máte další z důvodů, proč to prostě musí každý správný hráč aspoň vyzkoušet. K tomu si přičtěte neustálou mysteriózní atmosféru, záhadnost, strach, úzkost. Vy nebudete moc tušit, co se kolem vás děje, ale kolem sebe máte velké množství hintů, které po kousíčkách vyplňují mezery v příběhu.

Ano, ta hra bude místy bolet, je to náročné, ale vlastně ne až tak, jak si každý myslí. Chce to jen o trochu víc trpělivost, než je člověk zvyklý, spíš se uklidnit, než se rozohnit a voila, budete mít jeden z nejsilnějších herních zážitků, které můžete zažít. Aspoň já měl!

Herní výzva 2024 - Láska nebeská  

Hurá, konečně jsem dostal to, co jsem očekával již od dílu prvního. Teda, ještě by se našlo pár věcí, které vím, že Bioware umí udělat lépe a hra by mohla být lepší, ale i tak musím konstatovat, že druhý díl je snad ve všech ohledech lepší než díl první.

No, dvě věci jsou hodně subjektivní, a to je hlavní příběh a společníci. Pro mě osobně je i tato stránka lepší ve druhém dílu. Hlavní příběh nejenomže navazuje na díl první, ale posouvá ho ještě o úroveň dál, co se týče velkoleposti, navíc ještě víc rozvíjí lore kolem světa ME, přináší nové světy, rasy, technologie, jednoduše nás vtahuje tak, že na konci hry se chceme hned pustit do dílu dalšího.

Co se týče společníků, tak jsou tu opět na velmi slušné úrovni. Přišlo mi, že interakce s nimi je na podobné úrovni jako v díle předchozím, zde bych viděl ještě prostor ke zlepšení, aby to nebylo tak suché ve formě (sice dlouhé a zajímavého) dialogu a jedné významnější mise, která nám dát nějaký background k postavě. Nicméně je fajn, že tu máme staré známé, ale i dostatek nových (a hlavně zajímavých) tváří.

Co hra určitě zlepšila, tak jsou vedlejší úkoly, které jsou nejenomže lépe napsané, ale zároveň nás vezmou na nové lokace, světy a dokreslí nám lore. Trochu výtku mám k tomu, že má každá mise přesně nalajnovaný start-cíl, což lehce rozbíjí imerzi, působí to epizodicky a do epického open worldu se to nehodí. Jak jsem říkal, lokace jsou tu mnohem zajímavější, různorodější a konečně si nepřijdete, že navštěvujete stále ty stejné budovy. Ještě by bylo fajn, kdyby svět kolem vás nebyl tak statický a epičnost by byla zase o kus dál.

Příjemné je taky vidět, že jste něco změnili, a hlavně ovlivnili v díle předchozím čili zde máte pár známých NPC, které se posunuli v životech tak, jak jim sám velký Shepard dovolil. Pořád na mě ovlivňování světa kolem vás působí spíš víc na oko, než že by vaše činy skutečně něco velké měnily, ale aspoň něco. Problém ještě v tomto směru je ten, že vy přesně dopředu víte, co které vaše rozhodnutí zapříčiní, co je dobro x zlo, co vlastně máte udělat a díky tomu to (opět použiji to hezké slovíčko) nemá tak epický dopad. Jednoduše, když chcete být dobrák, dáte horní možnost v dialogu, chcete být trochu zlejší, zvolte spodní možnost!

Chtělo by se mi říct, že exploring se zde také zlepšil, ale vlastně ani ne. Tentokrát totiž jste v takovém semi-open worldu, sice si cestujete po galaxii dle libosti, ale že byste objevovali nějaká tajemná zákoutí, to ani ne. Spíš tak luxujete, kde jste ještě nebyli, ale nějaká vyložená překvapení na váš nečekají. Nicméně vizuálně se jedná o mnohem příjemnější zážitek. Spousta lokací je krásných, ale hlavně originálních čili máte pocit, že neustále objevujete něco nového. Do toho výborný soundtrack a máte super sci-fi atmosféru.

Podobně na tom je skill systém, který je prostě je, aby tu nějaký byl. Nějaké schopnosti si navolíte, efekt v soubojích mají, ale vlastně všechny může nahradit nějaký váš společník a zase tak zásadní změna v soubojích to nebude. Když už mluvím o soubojích, tak ty zaznamenali taky značné zlepšení, především v tom směru, že už to není taková jarní procházka, jako v díle předchozím. Musíte trochu víc strategicky rozmýšlet, ze začátku hry několikrát zkapete, ale zároveň to nebude takové to „nefér“ umírání. V průběhu hry se zlepšujete společně s postavou a dostane to takový ten efekt, jo, tak teď jsem docela badass. Palec horu za toto zlepšení.

Lootingu a možnosti ve světě ME, tak to jsou slabé stránky hry. Looting je na úplném minimu, kdy sbíráte jen nejnutnější suroviny pro upgrad, čili absolutně žádné uspokojení z nalezeného super itemu. Svět kolem vás taky nenabízí moc co dělat, kromě vsakování lore, příběhů jednotlivých NPC a pokračování v úkolech. Nějaké minihry tu jsou, ale vlastně nestojí ani za zmínku.

Kol a kolem musím říct, že jsem hráčsky uspokojen. Především skvělý příběh, velmi epické filmové sekvence a dobře napsané postavy vám přinesou výborný herní zážitek. Když ke hře budete přistupovat víc jako k akční adventuře než jako hardcore RPG hře, tak zajisté dojdete kýženého zážitku. Audiovizuálně se jedná opravdu o silný zážitek a hru to díky tomu posouvá o kus výš.

Herní výzva 2024 -  Nikdy se nevzdávej! 

Co cítím jako velký fanoušek BioWare, který má dokonce Dragon Age jako svou nejoblíbenější herní sérii? Který považuje sérii Baldurs Gate a KOTOR za jedny z nejlepších her, které hrál? Zklamání! Hořké a trpké zklamání. Pravděpodobně jsem očekával mnohem víc, než jsem dostal. Nebo jsem to dostal jinak naservírované, než jsem chtěl nebo jsem to prostě jen hrál se zpožděním 17 let.

První věc, kterou jsem si měl uvědomit je to, že se mnohem víc jedná o akční adventuru s lehkými prvky RPG. V podstatě každá dnešní akční adventura má minimálně podobně „silné“ RPG prvky. Rozdělování akčních bodů tu je povětšinou více na efekt, než že by vám to nějak výrazně měnilo herní zážitek. Podobné se dá tvrdit u valné většiny dialogových možností. Obecně jsem neměl nějak výrazný pocit, že na mém rozhodnutí závisí osud galaxie (nebo aspoň daného človíčka). Samozřejmě, něco málo tu je, ale na poměry her od BioWare jsem čekal daleko víc.

To mě rovnou směřuje k další velmi, velmi slabé stránce hry. Vedlejší questy. Hrůza a zbytečnost. Mají sice více či méně zajímavý minipříběh, ale ve finále to pak skončí pouhým dojdi tam, vystřílej to tam a přečti si, že jsi splnil misi. Hotovo, konec, stačí, ne? Nějaké významnější propojenost mezi questy či pocit z ovlivnění světa kolem sebe, o tom si nechte zdát.

A proboha, tohle bolí možná úplně ze všeho nejvíc. Exploring je tak strašně plochý a po pár hodinách nudný! Vy cestujete a objevujete celou širou galaxii a po třetí planetě vás už fyzicky bolí jít do stejné copy paste budovy či dolu. Navštívit další prázdnou planetu, která se od minulé liší pouze tím, jestli je zelená, bílá či hnědá a má víc kopců. Obecně cestování vozítkem bylo ubíjející, protože překonávání kopců vás bude spíš deptat než bavit. A zhruba v polovině hry už je to skutečně jen o tom, jestli chcete odškrtnout další (nudný) quest a mít splněno nebo ne.

Jak působí první, druhá, možná i třetí lokace zajímavě a máte pocit, že budete trávit x desítek hodin exploringem, tak vás pátá či šestá rychle vyvede z omylu. Opravdu se jedná o ctl+c – ctrl+v lokace. Nějaká vegetace či civilizace na dané planetě? Zapomeňte. Na druhou stranu, lítání po vesmíru a encyklopedické objevování soustav, to mi přišlo fajn.

Souboje asi nejsou nic, co bych hře chtěl vyloženě vyčítat, ale člověk s průměrnými zkušenostmi z FPS bude mít i na nejtěžší obtížnosti pohodový průchod a po chvilce se bude jednat o nezábavnou součást hry, jelikož zde chybí nějaká výraznější pestrost ve způsobu, jak souboje zvládat. To samozřejmě upozaďuje i důležitost přerozdělování skill pointů.

Podobně zbytečný tu je looting, protože prostě budete sbírat jen odpad. Jednou za pár hodin si jen nahodíte zbraň s lepší třídou, zredukujete inventář a je vám vlastně úplně jedno, co tam máte. Vlastně bych doporučoval vybírat minimum bedniček, protože jich je ve hře nepoměrně hodně vůči tomu, co z nich můžete získat. Problém s financemi tu taky nikdy mít nebudete, takže ani na to není třeba být přespříliš zvědavý. Nějaká radost z legendární či nějak originální zbraně? Zapomeňte.

Abych se dostal i k nějakým pozitivním bodům, tak rád zmíním kvalitní casting na poli spolubojovníků a vlastně obecně charakterů ve hře. Tohle Bioware vždy umělo a ME není výjimka. Vaši společníci budou opět mezi sebou interagovat, občas prohodí něco vtipného, budete moc odhalit jejich životní příběhy a lehce se s nimi sbližovat. Nicméně, když i tuhle stránku porovnám s předchozími sériemi od tohoto studia, tak se jedná spíš o light verzi, co se týče interakce. V podstatě je to zredukováno na popsání životního příběhu v rámci lineárního dialogu a menší odbočky k nějakému questíku. Puf, toť vše.

Hlavní příběh a lore světa taky patří k pozitivním stránkám hry. Je zde spousta věcí, co si člověk může pozjišťovat a které zapříčiní zvídavost, která nejspíš dotáhne hráče k tomu, aby teda zkusil ještě jeden díl.

Moje hodnocení působí velmi negativně a možná až krutě, nicméně má očekávání u této série byla na bodě nejvyšším. Hra zdaleka nedoručila to, co jsem očekával, vidím na ní spousty nedostatků a věcí, které bych od Bioware nečekal. Hlavní problém je asi ten, že hra se skrývá za hávem velkolepého RPG, jedná se totiž o lineární hru v open world kulisách. Samozřejmě, že spoustu věcí tu má i vysokou produkční hodnotu, ale, ale, ale… zkusím díl druhý.

Herní výzva 2024 - Ukradené Vánoce  

Hru jsem hrál přesně tak dlouho po předchozím dílů, kdy mi vůbec nevadilo, že se mnohé opakuje a oproti předchozímu dílu nezaznamenala hra výrazné změny v gameplayi a vlastně i v takovém tom celém vyznění. Přirovnal bych to ke hraní Assassins Creed, jakmile si dáte delší odstup, tak vás série může stále bavit.

V čem je tento díl super, tak je to, že nás vrací na téměř na začátek a ukazuje nám, jak se Bat Man seznámil se svými kámoši, se kterými si po dalších x desítek let bude dokola a dokolečka rozbíjet držku. Co naplat, že během řádění jeho kamarádu spousty lidi zahyne, sranda musí být. Trochu vážněji, hra funguje dobře, jako takový odrazový můstek do světa Batmana. Ano, je tu spousta věcí na malém prostoru, ale takový jednoduchý guidebook to je.

To je vlastně jedna z věcí, která mě obecně na Arkham sérii mrzí, že se tvůrci snaží narvat zbytečně moc contentu (čti ikonických nepřátel) na hrozně malý prostor. Přišlo mi, že třeba takový Spider-Man (nemyslím ten z PS1) si v tomto směru vystačil mnohem lépe. Nebo by hra mohla být aspoň tak dvojnásobná, aby to nevypadalo tak hrozně nahňácaně. Samozřejmě, že gró musí hrát Joker, protože jinak by to mohl být i trochu risk sázet i na jiné velmi ikonické protivníky (jasný, spousta se jich tu objevuje, ale jsou to takové ty druhé housle).

V tomhle směru je škoda, že si tvůrci vzali ty nejjednodušší berličky a nezkusili to pojmout trochu jinak, komorněji, vsadit ještě víc na atmosféru a napětí. Ale i tak, příběhově ok, odpáleni na Měsíc nebudete, zklamáni také ne. Fanoušci Batmana se budou cítit v komfortní zóně a nováčci nebudou příliš zmateni tím, co se kolem nich děje (kdo, co a proč).

Gameplay je zábavný úplně stejně jako v předchozím dílu. Souboje jsou fajn a dá se s nimi lehce strategicky vyhrát. Docela vyvážený tu je i poměr stealthu a klasické akce, což je zrovna u Báti třeba. Gadgetů je tu také tak akorát. Collectibles trochu víc, ale ostřílení Ubi harcovníci si s tím poradí. Pokud nebudete řešit takový ten velký balast kolem, tak se rozhodně budete vejít do 20 hodin (nejspíš i s DLC). Nudit se tedy nebudete.

Co je ovšem na hře úplně nejvíc nejlepší jsou herecké výkony dabéru. To je vážně o jeden level dál, než i kdejaká velká AAA hra. To mi vyloženě udělalo velkou radost, protože i to pomáhá videohrám jako kulturnímu zážitku. Nechci vyzdvihovat konkrétní výkon (Jokera v podání Troye Bakera), páč kloubok před všemi. Zábavná je také interakce mezi Brucem a Alfredem. 

Mrzí mě, že tvůrci neměli trochu větší koule a vlastně jen vzali to, co fungovalo v díle předchozím a v lehce pozměněným kabátku nám předložili znovu, ale hra je to dobrá, vlastně víc než jen dobrá.

Herní výzva 2024 - Tenkrát v Hollywoodu 

Tak dohráno a ani to nebolelo. Ačkoliv mám ke hře spoustu výhrad a její až téměř božský status mezi PSkaři nesdílím, tak jsem se vlastně po celou herní dobu bavil. Skutečně se za celých 50 hodin nestalo, že bych se do hry musel nutit či se přemáhat, ačkoliv to skoro nikdy nebyl takový ten nadstandardní herní zážitek.

Začnu asi ostrým odplivnutím. Tvl, tohle je ubisofťárna jak vyšitá a ve spoustě směrech vlastně i horší. Obří mapa v krásném světě s obrovským potenciálem zabitá nudnými copy paste side questy a tunou sbírání všeho možného, za což se nám dostane nijaké odměny. Celý svět kolem vás působí hrozně uměle, taková moc povedená Potěmkinova vesnice. A valná většina postav patří do kategorie nezapamatováníhodných budižkničemu.

Já vlastně chápu i nechápu vytváření obřího světa, který člověka ohromí a dodává takový ten pocit velkoleposti a v rámci hlavního příběhu i naléhavosti. Během pár minut přejdete z ledových hřebenů, přes džungli do vyprahlé pouště (nechám na vás, jak moc reálně to na vás působí). Pak ale nechápu, proč ten svět působí vlastně hrozně prázdně, nenaplněně, je to jen vlastně obrovská kulisa. Mám pocit, že by hra možná i fungovala lépe na třetině své velikost a bylo by mi úplně jedno, že se obětuje lokace v džungli či poušti.

Nicméně pocit z prvotního exploringu ve světě byl skvělý. Fáze, kdy skutečně musíte dojít po svých z bodu A do bodu B a prodírat se světem, ve kterém jste ještě poměrně nicka, je super. Dost to umocňuje i to, že než dostanete souboje do ruky, tak na vás robotičtí nepřátelé budou budit velký respekt a často se objevíte v situaci, kdy budete vymýšlet, jak dané místo obejít, abych se souboji vyhnul. To se samozřejmě s postupem hrou bude přelévat do situace, kdy si to budete bezstarostně rázovat po světě a ničit vše kolem. Ale ta cesta k tomu byla opravdu velmi zábavná.

Tady se dostáváme k nejsilnější stránce celé hry a vlastně i důvodu, proč mě hra bavila od začátku až do konce. To je souboj. Už hodně jsem si neužil v AAA hře souboj tak, jako tady. Hra je skvěle vyvážená v tom, že začínáte jako nýmand, který si musí souboje pečlivě vybírat a končíte jako badass postava, která se nebojí žádného nebezpečí. Souboje jsou přiměřeně dlouhé a vyžadují určitou dávku chytrosti a taktiky. Navíc vám nezevšední, vizuálně jsou výborné a vy si budete užívat ničení obrovských nepřátel. Navíc je tu skutečně důležité využívat nabízený arzenál, abyste si souboje ulehčili, případně vás čeká piplačka. Do toho můžete i často zapojovat vaši chytrost, kdy si najdete výhodné postavení, ze kterého budete postupně nepřítele likvidovat.

Další věc, kterou musím kvitovat a týká se objevování, tak je, že nám autoři nedávali zbytečné slepé překážky na mapě a vy tak můžete vylézt horu svou cestou! Ano, i taková blbost může hráče potěšit, protože se zdaleka nejedná o samozřejmost v open world hrách a díky tomu je pak samotné prolézaní mapy mnohem zábavnější. Navíc to rozšiřuje i samotné taktické možnosti v soubojích. Díky tomu mě vlastně i bavilo vysbírávat jednotlivé collectibles, kterých na dnešní poměry vlastně není zase tolik…

No, ale pak tu máme takové věci, jako je příšerný crafting a looting, kdy musíte sbírat (především ze začátku hry) nekonečné množství ptákovin, abyste si vůbec něco vyrobili. Do toho vás omezuje itinerář, což vlastně ani nedává smysl, protože nikdy nebudete mít pocit nedostatku, ale budete neustále muset reorganizovat, vyhazovat a prodávat, aby bylo místo zrovna na tu rybí kost, kterou potřebujete. Opravdu mi ze začátku hra přišla, jako simulátor sběrače. Autorům se rozhodně nepovedlo vytvořit nějaký pocit obav z nedostatku, kdy si musíte opatrně managovat své zásoby, ale jen otravnou nutnost.

Další slabou stránkou hry je i to, jakým životem hra žije. Ve městech vypadá všechno hrozně nepřirozeně a uměle. Stejně tak funguje interakce s postavami. Hodně slabé jsou i vnitřní lokace, které jsou absolutně nezajímavé (stačí si projít vždy jednu od každého druhu, pak už je to trapný copy paste – ano, zdravíme Ubi). Něco působí až vyloženě úsměvně, kdy máme finálovou epickou bitvu, kde se mají shromáždit armády, aby zastavily nebezpečného nepřítele a po vašem boku tak bojují 3-5 spojenců. Hra se snaží být neskutečně epická, ale komornost by jí slušela mnohem víc, případně by se to muselo udělat pořádně.

Nezmiňoval jsem ještě hlavní příběh, ale není potřeba nic moc dodávat. AAA klasika se záchranou světa. Není to úplně blbé, ale ani to určitě nepatří k nejsilnějším stránkám hry. RPG prvky jsou ve hře taky jen z důvodu, protože je to dnes moderní. I přes všechny negativa jsem si hru dost užíval a rozhodně bych jí doporučil všem nenáročným hráčům.

Herní výzva 2024 - Ve stínu pixelů 

Doslova elektrizující herní zážitek, který ve vás vyvolá spoustu zajímavých emocí. Hra sází úplně všechno na hutnou atmosféru, která neustále navozuje pocit strachu a úzkosti a vás, jako hráče, tak neustále žene vpřed, kdy utíkáte před… no, já vlastně nevím před čím…

Hratelnost je velmi jednoduchá, vystačíte si s jedním akčním tlačítkem a základním pohybem. Hádanky patří spíš mezi ty jednodušší, jelikož já, jako člověk, co u většiny adventur trpí svou blbostí, jsem ve hře neměl v podstatě jediný závažnější problém. Pár menších, kdy jsem se po 10 minutách praštil dlaní do čela, to jo, ale skutečně jen pár.

Ve hře je zábavné především to, že si nikdy nejste zcela jistí, co vás za dalším stínem čeká. Jaká smrt vám hrozí. Ale není to úplný děs, který vás hrou provází, spíš taková ta lehčí úzkost a strach z neznámého (i když pro arachnofobiky tu je jedna výživná pasáž). Nejen vizuální stránka, ale i hudební podkres ve vás bude vyvolávat pocit prázdnoty. Velmi doporučuji si projít bonusový level, který tohle všechno dovádí k úplné dokonalosti.

Ačkoliv hru hodnotím jako velmi dobrou, kdy se tvůrcům povedlo v minimalismu dosáhnout nadstandardně silného zážitku, tak mám pořád pocit, že se jedná spíš o takovou velmi příjemnou hříčku. Není to hra, kterou si budu každých pár let připomínat a vzpomínat na ní, spíš to beru jako takové zpestření klasického života hráče.

Herní výzva 2024 - Volání Cthulhu 

Třetí díl velmi zdařilé série a já se i na potřetí bavil. Pokud jste fanoušky her jako je Planescape Torment či Disco Elysium a nejste vyloženě alergičtí na cyberpunkové prostředí, tak tohle je hra pro vás. Čili pokud vám nevadí, že samotné hraní je významněji upozaděné a dost se překrývá pocit hraní s pocitem čtení knížky.

Opravdu jsem si většinu času přišel víc, že čtu knížku, než že hraji videohru. Rozhodně to neberu jako záporný bod, jen je dobré to zmínit. Čtení je to nicméně velmi kvalitní. Hlavní příběh je nadprůměrně dobrý, nicméně hlavním kladem hry je to, jak dokáže vtáhnout do samotného světa. Jak skvěle svět hráči/čtenáři prodá, kdy se zajímáte o menší až úplně malinkaté příběhy, které skvěle dotváří celek.

Rozhodně doporučuji pročítat úplně všechno. Nejenže je to zábavné a skvěle napsané, ale hlavně vás to přenese to světa Shadowrunu. Neříkám, že to není náročné. Po každé misi budete muset udělat povinně nepovinné kolečko, kdy prokecáte hodinu se všemi postavami, a ještě budete prokrastinovat na chatu, ale to tuhle hru právě utváří. Místy mi už přišlo, že těch informací je až přehršel, čili se nebojte, že se budete ztrácet. Navíc samotná angličtina rozhodně nepatří k těm lehčím.

Samotná hratelnost je velmi jednoduchá. S většinou soubojů nebudete mít vůbec problém (nejtěžší je hned první mise). Souboje nabízí poměrně jednoduché mechaniky, které se rychle naučíte a vlastně jestli jste hráli díly předchozí, tak jste úplně v suchu. Levelování postavy je také z řady jednoduchých. Vlastně je úplně jedno, že si postavu zkazíte špatným buildem, jelikož máte vždy 1-3 soukmenovce, kteří vás v nejhorším případě potahaj.

Mise jako takové jsou taky fajn. Máte více možností, jak splnit úkoly, nicméně ta variabilita mi přišla spíš z říše nice to have, než že bych si z toho sedal na zadek. Prostě máte sice 2-3-4 možnosti, jak úkol splnit (či nesplnit), ale dost často vás omezí již samotný build a celkový impact je pak dost zapomenutelný. To samé bych pak zmínil u dialogů, kde máte vždy více možností, ale opět bych očekával mnohem silnější dopad, jakým způsobem konverzace vedete. Přišlo mi, že ve valné většině případů se vždy prokecáte ke stejnému závěru, což mi třeba u DE nebo PT přišlo zajímavěji větvené.

Hra je velmi dobrá, pokud si chcete večer otevřít nějakou dobrou flašku a čtením se zažrat do skvěle vystaveného světa. Má to velmi silnou atmosféru, dobře napsaný hlavní, ale především vedlejší příběhy. Postavy jsou skvělé a zajímavé a celkově svět Shadowrunu toho má spoustu co nabídnout. Já jen doufám, že se někdy v budoucnosti dočkáme další hry z tohoto světa (ideálně přímo od Harebrained Schemes), která bude mít ještě větší ambice.

Herní výzva 2024 -  V záři reflektorů 

Tak a je to tu, cítím se přeassassínovanej. Není tomu totiž dlouho, kdy jsem dojel předešlý díl na platinu a proto se teď cítím, že potřebuji aspoň půl roku pauzu od dalšího dílu. Je dost možné, že to má z části vliv na můj celkový pocit z Unity, ale i tak mi hra přinesla příjemný zážitek.

Začnu teda pozitivně. Hra má nádherně prostředí Paříže z konce 18. století. Tohle je nejhezčí město, co se tvůrcům AC dosud povedlo. Ano, pořád se sice pohybujeme v kulisách a město je živé jen na oko, ale kulisy jsou to vskutku parádní. Ani si nevybavuji, jestli a kdy jsem v nějaké akční hře viděl tolik lidu, řekl bych, že asi ne. Hráč by se vlastně mohl kulturně obohacovat jen tím, že by se procházel po městě a obdivoval krásy Paříže. Super také je, že se konečně povedlo dost oživit interiéry a člověk může prozkoumávat i je (krásné paláce).

Řekl jsem nejdřív pozitiva, ale tady se mi dobře navazuje. Hra sice krásně vypadá i po těch letech od vydání, ale je přeplněna balastem a naprosto zbytečnými, únavnými aktivitami. Prosím, řekněte mi někdo, koho baví otevřít 300 truhel?! Ano, je fajn přidat možnost páčení, ale nebyl by to Ubisoft, aby nepřidal tři obtížnosti, které se liší jen svou mírou otravnosti. Pak je zde samozřejmě balast dalších collectibles a mraky nudných vedlejšáků. Jako vážně, když se člověk poprvé podívá na mapu Paříže, tak ho skoro veze rychlá…

Zprvu jsem byl z vedlejších úkolů potěšený. Konečně se do nich zakomponoval miniminimini příběh s nějakou zajímavou historickou postavou. Ale po čase vám dojde, že je to opět repetitivní srágora s lehce fajn úvodem, ale pak vás čeká to samé, zabít, ukrást, zabít, ukrást, zabít, ukrást, bez přidané hodnoty, kromě minidialogu na začátku. Co se povedlo, tak je vyšetřování vražd, to mě bavilo po celou dobu, a to je konečně nějaký náznak toho, že se hra i po tolika dílech dá někam posunout. Pár vedlejších úkolů mělo i náznak zajímavosti, ale flinkovství to zabilo (De Sade, Napoleon, etc.).

Hlavní příběh má klasický AC muster, ze začátku sympaticky vypadající, ale ke konci už to vlastně ani nijak zvlášť nevnímáte. Hlavní postavy jsou fajn sympatické, vedlejší také ujdou, ale něco tomu pořád chybí, možná právě vedlejší aktivity, které by aspoň trochu dávali smysl a bavily. Potěšilo mě cestování i do jiných období Paříže, ale jednalo se jen o takové malinké ochutnávky, nicméně jsem si uvědomil, že AC za druhé světově není úplně blbý nápad.

Jak se to hraje? Opět, žádná změna. Při šplhání držíte tlačítko a postava leze. Stealth vás bude spíš deprimovat, než nějak zvlášť uspokojovat. Jako rambo si cestu vždy prorazíte. Vítám řešení vražd alternativními cestami, ale místy to bylo spíš na oko a rozhodně se s tím dalo mnohem víc vyhrát a tady vidím pro sérii hlavní cestu (Hitman to umí, že jo).

Moc nevím, co říct víc. Klasický Assassín naplněný neskutečně otravným balastem (jasně, nemusím ho dělat, ale 75% toho tam jako fakt nemuselo být a nevěřím, že to někoho bavilo) v nádherných kulisách. Jako vizuál to tak zachraňuje, že mi počáteční nadšení vydrželo téměř dokonce.

Herní výzva 2024 - Ztraceno v překladu 

Yakuza po šesté, respektive už po sedmé. A po sedmé se objevujeme v kůži Kiryua. Může ještě vlastně hra nabídnout něco navíc? Může vlastně ještě bavit? Na tohle odpovím hned z kraje: ano, může!

Šestý díl je naopak velkou změnou, jelikož se výrazněji změnila samotná hratelnost. Souboje jsou zábavnější, ačkoliv boss fighty mi přišly o dost jednodušší. Je zde i spousta nových miniher, jako potápění, trénování baseballu, posilování či chlastačka. Všechny jsou umocněny tím, že za nimi je ještě nějaký menší vedlejší příběh čili vás hra jimi trochu i protáhne sama.

Co musím pochválit je možnost si hru uložit „z mobilu“ kdekoliv a téměř kdykoliv. Já jsem teda nikdy u této série netrpěl nemožností ukládání, kdy chci, ale vlastně to autoři vtipně zakomponovali do hry samotné, protože přece máme už rok 2016!

Další super věc je, že máme všechno hezky nadabované, čili i vedlejší úkoly a aktivity dostávájí takový zábavnější ráz a vám to vlastně pomáhá se do nich trochu víc zažrat. Grafika se od pátého dílu posunula o značný kus a hra vypadá i dnes velmi pěkně. V podstatě uživatelsky je hra lepší ve všech směrech a v tomto směru je na tom podobně jen Yakuza 0.

Ale ve finále je to pořád TA Yakuza. Příběhově velmi silná hra plná zvratů, až přehnaných dramat, ale zároveň velmi silných emoci. Tento díl jako žádný jiný klade důraz na rodinu jako takovou. Slyšel jsem, že několik fanoušků bere tento díl po příběhové stránce spíš za ten slabší, protože se jedná o „nedůstojné“ rozloučení s hlavním protagonistou (což už dnes víme, že vlastně tak není), ale já nic takového vůbec nepociťoval. Naopak, dlouhým sériím, ať už herním či seriálovým, se obecně nedaří úplně 100% uspokojivě psát konce. Ale zde si myslím, že se to relativně zdárně povedlo a já s koncem neměl vůbec žádný problém, ačkoliv bych si dokázal představit ještě o něco silnější, který by ovšem rezonoval ve fanbase ještě mnohem víc.

Ačkoliv se na posedmé již špatně přichází s něčím úplně novým, originálním a šokujícím a tento díl se snaží ještě o něco víc šokovat a udělat to trochu velkolepější (nicméně v jistých směrech to trochu ubralo proti 4. a 5. dílu), tak se rozhodně jedná společně s Yakuza 0 o nejlepší díl v sérii. Bodka.

Herní výzva 2023 - Báje a legendy

Jsou hry, u kterých vás mrzí, že jste je nehráli v jejich éře. A pak jsou hry, u kterých vás to mrzí dvojnásob, což je přesně případ QfG. Hrát tohle v roce 1992? To bych byl neskutečně poprděnej, jaké možnosti na svou dobu hra nabízela, co všechno hráč mohl dělat, a hlavně jakými způsoby hru hrál a dohrál.

Ve hře si totiž můžete zvolit tři classy. Klasika – zloděj, bojovník a čaroděj. Takhle by to znělo jako obyčejná nuda, nicméně velkou výhodou je, že s každou postavou budete mít jiný zážitek, což je zřejmé už jen ze způsobu, jak můžete jednotlivé situace a úkoly řešit. Obecně volnost ve hře je její nejsvětlejší stránkou, kdy si sami zvolíte své tempo, zdali se ze začátku naskillujete do maxima a pak si hrou projdete jak nůž máslem nebo se rovnou vrhnete do řešení hlavního úkolu či budete pomáhat s vedlejšími úkoly.

Každý už asi ví, že hra je adventura s prvky RPG, kdy si levelejute určité atributy vašeho charakteru. Ve hře to funguje zajímavou formou, kdy opakování je matka moudrosti. Čili vám bude stačit vzít si asi 300 kamenů, které budete házet do té doby, než bude sklil házení na maximu. Takhle to zní jako neskutečná nuda (což u některých skillů skutečně je), ale spoustu věcí se bude levelovat takovou přirozenou formou, nicméně k jejich maximalizování budete muset trošku „grindit“. Jestli vám to zní jako zábava, nechám na každém.

Hra obsahuje i souboje! Ano, adventura, která má akční souboje. Jak hloupě to zní, tak to do jisté míry ve hře i je. Souboje jsou tu takové nutnější zlo. Jako není to úplná tragédie, ale za mě je to rozhodně nejslabší stránka hry a zaplať pánbůh, aspoň díky tomu zdokonalujete své skilly, jinak bych se jim asi vyhýbal, co by to šlo.

Příběh hry je taková pohádka. Prostě hrdina, co jde zachránit jistý kraj a máte tam takovou slátaninu věcí, co znáte z pohádek a legend. Nijak zvlášť mě nezaujal, ale do celkové atmosféry hry se dobře hodil. Co má ovšem velké kouzlo jsou jednotlivé charaktery ve hře a vaše interakce s nimi. Každého budete chtít vyzpovídat a dozvědět se něco málo o jeho obyčejně neobyčejném životě.

Plusovou věc beru ještě to, že si svoji postavičku vypipláte od prvního dílu a můžete s ní projít i díly ostatní. Což je vlastně hrozně super věc, kterou bohužel spousta her dodnes vůbec nedělá. Mínus vidím v tom, že na větším monitoru hra byla místy trochu pixel hunting a vlastně nejtěžší pasáže ve hře byly ty, kdy jsem něco přehlédl a pak se zbytečně trápil (opět spíš problém doby, ve které hru člověk hraje.

QfR vyniká teda především tím, že nedělá z hráče nesamostatnou jednotku, ale naopak mu dává svobodu, jak se se hrou popasuje. Hra není vůbec těžká (ani pro neadventuraře), naopak je zde super, že všechny hádanky mají logiku a to, co má hráč dělat, se dá jednoduše zjistit ze svého okolí. Tohle zní jako samozřejmost, ale v adventurách to rozhodně samozřejmost není. Bohužel hra nejvíc trpí tím, že už je prostě zastaralá a to nejspíš snižuje celkový zážitek ze hry, ale i tak bych doporučil i dnešním hráčům, aby viděli, co všechno hry nabízely již v roce 1992 a co nejsou dnešní vývojáři ještě dnes schopni dobře implementovat.

Herní výzva 2023 - Sága pokračuje 

Delší pauzu od této profláknuté série mi nejspíš dost prospěla, neb jsem se opět dokázal při hraní AC velmi bavit a užít si něco, co už jsem x krát předtím zažil. Řekl bych, že je to spíš tento důvod a že mám pro tuto sérii jistou slabost, než že by se jednalo o jeden z nejlepších dílů série, protože to se rozhodně nejedná.

Hra nabízí... v podstatě úplně to samé, co jsme měli možnost hrát v díle předchozím. Jestli je tu něco navíc, tak je to tak bezvýznamné, že jsem to ani nepoznal. Ono se ale není moc čemu divit, jelikož předchozí díl byl velmi úspěšný, tak proč za každou cenu něco měnit, že? Zase tu máme bitvy lodí (extrémně zábavná záležitost), lov zvířat a velryb, budování jednotlivých lokalit, zabíjení na čas, mraky a mraky a nekonečné mraky collectibles, lezení na věže a hlavně velmi povedený exploring.

Abych se víc vyjádřil k tomu exploring, povedený je především proto, že já ty assassínské lokace žeru. Jestli něco umí, tak je to právě dělat dechberoucí lokace. Tentokrát mě uhranul daleký sever a plavba mezi krami a náročné námořní bitvy v silných bouřích. To mělo sakra grády a jen na tom jsem se dokázal pár hodin vyblbnout. Pak tu samozřejmě máte velký New York, který zase tolik nezaujme. Neberte mě špatně, město je to pořád velmi slušné, ale na to jsme u sérii již zvyklý a vlastně jsem si nepřišel, že přináší něco tak moc navíc. Ale rozhodně bylo fajn vidět NY z 18. století.  A mezitím se plávite v ještě jedné říční lokaci, která má také spoustu zajímavých míst.

Ubi je posedlé, možná až pošahané se svými collectibles a tady je to snad dovedeno ještě do většího extrému než dřív (nebo mám jen krátkodobou paměť), nicméně jednu výhodu to má. Budete prozkoumávat jednotlivá zákoutí Severní Ameriky. Mě vlastně ve finále vyhovovalo tempo, kdy jsem si dal hlavní příběhovou misi a pak jsem se hodinku, dvě potloukal po světě a skákal z jednoho krystalku, písničky, truhličky nebo vraždičky, k druhému. A vlastně mi tam toho zbylo ještě dost, kdybych měl chuť si jen tak brouzdat kolem, nekolem, lodí, nelodí...

Vyzdvihl bych ještě jednu "zásadní" věc a to je, že tentokrát dostávám pohled na věc i z druhé strany. Díky tomu se ještě víc rozmazává hranice mezi dobrem a zlem a já sám vlastně nevím, co je v sérii to dobro a zdali tam ještě nějaké vůbec zůstalo. 

Samotná hratelnost je... ubisofťácky basic? Nevím, jak lépe to popsat, v hlavním příběhu rozhodněte nebudete mít závažnější problém, jedině snad, pokud chcete splňovat speciální úkol dané mise, pak hra dostává jeden obtížnostní bod navíc. Nicméně i když budete umírat, tak vás to zde nějak výrazně (možná kromě menšího nervu) bolet nebude. Nejnáročnější jsou asi lodní bitvy, kde to rozhodně chce chytit nějaký grif a zbytečně se nepouštět do velkých soubojů hned zkraje hry a vlastně i na konci, když máte třeba 50% upgradů, se jedná o solidní výzvu. 

Co mě ještě na sérii obecně baví a tento díl rozhodně nebyl výjimkou, ba přímo naopak, je zapojování historických postav do příběhu, ačkoliv hodně dle svého, ale na tom nevidím nic špatného. Top byl samozřejmě Benjamin Franklin, ale dále je zde třeba James Cook, George Monro nebo George Washington.

Je zde i nějaký menší managment v podobě vysílání lodí na mise, což zase známe z předchozích dílů. Je to spíš otrava než zábava. Čili tu máte hlavní příběh, lodní bitvy, zbytečnou minihru a pak už jen tuny sbírání a maximalizování všeho. Pro fanatické sběratele ideální, ale i ostatní zde mohou mít nějakých 20-30 hodin zábavy. Máte zde velký a krásný prostor, který je vyplněn repetitivním balastem. Nicméně do dalšího dílu už by to chtělo nějakou zásadnější změnu, protože krom lokací a příběhu, série již nenabízí nic nového.

Herní výzva 2023 -  Země vycházejícího slunce 

No, není jednoduché hodnotit něco po šesté, kor u herní série, ve které jednotlivé díly nezaznamenávají příliš změn a sází na jistotu. Samozřejmě, že nějaké zásadnější věci oproti předchozím dílům se zde objevují, ale yakuzácký kabátek nelze vůbec popřít a s tím vyvstávají klasické plusy i mínusy.

Začal bych jedním plusem v mínusu nebo mínusem v plusu, jak kdo uzná za vhodné. Tahle hra je nejobsáhlejší z celé série. Po pravdě Yakuza 0 má možná delší příběh, ale Yakuza 5 zase obsahuje 5 hratelných postav, 4 města a spoustu, opravdu spoustu side aktivit. Díky tomu hra přináší i nové zábavné prvky. Jednotlivá zaměstnání postav mě dost bavila a rozhodně je řadím k příjemným zpestřením. Na stranu druhou se tím hra jakoby brzdí a až přespříliš rozkouskovává, že jsem ji díky tomu hrál 5 měsíců (poslední 4 týdny velmi intenzivně).

Ano, je fajn, když si člověk může během klasického mlácení a sledování gangsterského příběhu s mraky příběhovými zvraty (které fanoušky série už nijak ze židle nezvednou) zahrát staré Sega hry nebo závodit na dálnici nebo balit hostesky či objevovat japonskou kuchyni, nicméně tempo díky tomu hodně trpí. Jasný, můžete jít přímo po příběhu a ten si díky tomu plně užít, ale o tom Yakuzu je jen z poloviny. Vy chcete se trochu zapchat „zbytečnými“ aktivitami a poflakovat se po městě. Vlastně díky tomu jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí o japonské kultuře. Ale to množství nesmí hráče zahltit natolik, aby to překročilo jistou mez a já se obávám, že přesně to se pětce stalo.

Další problém mám i s nejsilnější stránkou série, a to je hlavní příběh. Opět se jedná o zašmodrchaný spletenec, kdy přesně nevíte, kdo s kým a proč, což se desetkrát přetočí, jednotlivé postavy vám trochu splynou a prostě takový ten správný yakuzácký gulášek. Drama a emoce se tomu rozhodně nedají upřít ani tentokrát a ve finále jsem s ním spokojený, ale mám tu jedno ALE. Těch situací, kdy se nějaká postava nechá zabít, kdy nepřátelé mají sáhodlouhé zbytečné monology, aby došlo k zachránění situace, kdy už i postavy umřou a vy se pak dozvíte, že to vlastně zázrakem přežili… toho je tady opět už přes tu pomyslnou čáru. Pak to totiž způsobuje jediné, že vás tyhle situace nechají absolutně chladným, protože tušíte, jak to bude dál. A to je obrovská škoda a dost to celému příběhu ubližuje.

Souboje jsou opět zábavné. V klasickém průchodu si nejspíš vystačíte s klasickým bojovým spamováním tlačítek, nicméně pár boss fightů vás donutí k lehkému taktizování. Komplexnost souboje ovšem doceníte opět v souboji s Amonem. Že já hlupák na toto utrpení vždycky zapomenu a pak špačkuji a hodiny se u něj trápím. Nicméně díky tomu se konečně naučíte plně postavy ovládat, ale ty nervy… ach ty nervy, 3 hodiny!

Kolem a kolem jsem vlastně spokojený. 5. díl doručil standardní kvalitu a snažil se o co největší epičnost, která mu ve finále lehce podrazila nohy. Já již začínám pociťovat, že série potřebuji nějakou zásadnější změnu, aby mě to zase vystřelilo z trenek.