Kateřina je ještě o stupínek lepší než předchozí Poslední dopis. Autor ubral na obtížnosti, což jsem jedině kvitoval. Už to jde bez složitého propočítávání typu pořadí písmen v abecedě či dlouhého pixelhuntingu. Hra je opět zasazena do Loun, takové zasazení do místních reálií mám rád. Tentokrát už tu nejsou jen statické fotky ale i působivé krátké klipy. Vytknul bych kvalitu textu, který však prý byl už vylepšen. Příběh je jednoduchý, ale má svou myšlenku a zvrat. Už se těším na další počiny.

Povedená hororová jednohubka. Výborná atmosféra, stačí trochu hudby, zvuků a černobílé fotky Loun. Příběh je správně děsivý, šikovně se rozplétá a provází vás jednotlivými lokacemi. Na to, že je to vytvořené v renpy, tak to má má hodně interaktivní prvků, dočkáme se jak pixelhuntingu, tak parserovém zadávání hesel, občas se hra posune opakováním činnosti. Trochu bych přeci jen ubral na obtížnosti.

Asi mě nenapadá jiná hra, která by svými revolučními, pokročilými prvky tak systematicky podkopávala hratelnost. Tvůrci vytvořili prostředí, kde postavy nestojí a nemlčí jako ve většině ostatních adventur, ale pohybují se po obrazovkách, reagují na sebe a snaží se hledat cestu. Navíc vás většinou doprovází sidekick, kterému můžete nadiktovat, co má udělat a v jakém pořadí – klidně i mimo aktuální obrazovku.

Muselo to dát příšernou práci, v reálu to vypadá jako když v přeplněné Bille nechodí kasy. Zatímco se snažíte něco udělat, postavy si na obrazovce navzájem překážejí a ještě se u toho omlouvají. Často čekáte dlouhé sekundy, sledujete, jak se motají a zapomínají, co vlastně chtěly. Když se objeví závan důležitého rozhovoru, jiná postava začne klábosit s někým jiným a dialogy se tak různě míchají.

Všechno ostatní (dobrá grafika, špatné zvuky, průměrný příběh) mi oproti strašné hratelnosti připadá podružné. Jak něco takového mohlo projít testováním u budoucích tvůrců asi nejpřístupnější adventurní série Broken Sword, je mi záhadou. Nemít jiné zkušenosti s point-and-click adventurami, s pokorou bych se vrátil k parseru a textovým adventurám.

Druhý díl této spin-off série ukazuje, že chybějící překlad v době vydání automaticky neznamená nižší kvalitu. Naopak, dvojka je lepší než jednička a srovnatelná s tím nejlepším, co jsem z univerza Ace Attorney hrál.

Pořád se jedná o vizuálního román okořeněný o pár adventurních prvků. Vedle starších zvláštních mechanismů jako otisky prstů, detektor kovu a zastavování a zoomování videa přibyl mechanismus "myšlenkových šachů" což je víceméně další typ výslechu, kde ovšem podle emocí protivníka tlačíte nebo ho necháváte vydechnout. Ta hlavní podoba výslechů, kde důkazem reagujete na rozpor v tvrzení tu však zůstává dominantní a je to tak dobře.

Největší silou je příběh, který na začátku vypadá nudně a průměrně. Jako další návrat do zákulisí a minulosti vedlejších postav hlavní série. Postupně se však případy propojují a příběh pokračuje stále šílenějšími šarádovějšími cestami, plné zvratů, amnézií, nájemných zabijáků, nových loutkařů a dvojníků a přitom silnou myšlenkou a vynikajícím a překvapivým záporákem.

Výsledkem je ještě větší odklon od realismu, vše je však skvěle konstruované a gradované. To stejné se dá říci o vizuálu nových postav, který je správně japonsky ujetý. Hudba a zvuky zůstaly stejně a opět se kolovrátkově opakují dle situace, ale i díky tomu se budete s každou další hrou cítit jako ryba ve vodě.

Jednička byla pro mě překvapením, dvojka už nikoliv. Autoři prostě umí vytvořit krátkou akční adventuru s přesahem a dvojka pokračuje v tom, kde jednička uspěla. Tentokrát je námětem klasické mužské dilema zajistit rodinu proti tomu s rodinou být. Snahou se soustředit na přítomný okamžik proti tomu se soustředit na ideály, často vám vnucené společenským tlakem a konvencemi. Náplní jsou jednoduché hádanky s akčními sekvencemi kde bojujete nebo utíkáte. Hlavní silou jsou opět muzikálové pasáže, většinou spojené s nějakým bossfightem. Vše je na nižší obtížnosti, většina zdejších harcovníků asi projede hrou jako nůž máslem za 4h. Je tu co-op, který jsem si nevyzkoušel, ale může být argumentem pro to si zahrát hru s děckem nebo vaší drahou polovičkou. Asi tím otupíte rozpor, že grafika a pisklavý dabing evokují výrazně mladší cílovku než příběh a dialogy.

K barům jsem měl vždycky pozitivní vztah – toužil jsem mít místo, „kde každý zná tvé jméno“ (intro ze seriálu Na zdraví ). Callahanův salón je ale ještě o něco podivnější: scházejí se v něm mimozemšťané, upíři, cestovatelé časem nebo třeba mluvící psi. Vy zde hrajete za celkem obyčejného chlapíka Jakea, který rád pomáhá ostatním a zároveň se snaží vyrovnat se svým vlastním traumatem. Ve hře pomáhá pěti štamgastům, což tvoří pět samostatných příběhů – každý s vlastními lokacemi, náladou a průvodcem. Jako u většiny adventur od Legend vychází námět Callahanova salónu z knižní předlohy.

Adventura splňuje i další náležitosti, která si Legend pro své tituly v dané době vytyčily: kvalitní grafika, dabing, hudba a pohled z první osoby. Ten je zde přece jen trochu jiný – obrazovek je jen pár, zato jsou panoramatické, takže se můžete volně rozhlížet do všech stran. To může být místy až zahlcující: plné bary, náměstí nebo obchody s nejrůznějším zbožím vyžadují důkladné prozkoumání a styl „všechno na všechno“ zde dostává nový význam. Navíc u některých aktivních bodů si autoři opravdu pohráli – u jednoho objektu můžete mít klidně i deset a více voleb k vyzkoušení.

Ve hře se hodně čte – nejen dialogy. Kvůli omezenému množství animací a pixelhuntingu jsem byl na textu závislý i při zkoumání možných akcí s předměty. Obtížnost je vysoká, ale váš herní průvodce postupně zvyšuje míru nápovědy, pokud se vám nedaří. Narazil jsem však i na hádanky, u kterých jsem přesně věděl, co dělat, ale nevěděl jsem, jak to správně naklikat. Celkově jsem se musel uchýlit k návodu častěji, než by mi bylo milé – a to opomíjím dva kvízy, které snad byly jen protipirátská ochrana... doufám. :)

K univerzu hry jsem před hraním přistupoval s ambivalentním pocitem – přitahovalo mě i odpuzovalo. Mám raději sci-fi než fantasy, tady však jde o na první pohled nesourodý mix. Nakonec se však ukázalo, že všechna ta podivnost lokací a postav je "jen" skvělým zdrojem pro vtípky a odkazy. Vyznění je ale překvapivě civilní – mnohem víc než časoprostorové paradoxy, kletby a morální dilemata se tu řeší lidské problémy a obavy. A to mám rád.

Stardew Valley je opravdu jako druhý život – žijete ho, budujete a udržujete svou farmu i vztahy. V létě čtvrtého roku (130 hodin reálného času) jsem konečně dostavěl komunitní centrum, které jsem si stanovil jako cíl hry. Kvůli vlastním chybám se mi to dost protáhlo – spousta plodin a událostí je totiž vázaná na konkrétní roční období, a když třeba v létě nezasadíte melouny, nezbývá než čekat na další léto.

Většinou už jsem potom měl jen ranní rutinu: sklizeň plodin a péči o zvířata, pak výpravu do dolů. Nevěřícně zírám, kolik věcí jsem ještě neviděl, neposbíral a nevyrobil. Přesto mě začala trochu zmáhat rutina – jako v tom reálném životě. Neopakovatelné úkoly jsem většinou splnil a ty donáškové se už nevyplatí. Je čas se posunout k jiným hrám :)

Moc se mi líbilo, jak je hra po grafické i uživatelské stránce jednoduchá, a přesto nabízí tunu obsahu a možností. Občas jsem měl problémy s ovládáním – někdy jsem omylem vykopal plodinu, jindy nestihl včas přepnout na zbraň. Velkým plusem jsou scény s ostatními obyvateli, které získáváte prohlubováním vztahů a tím, že dorazíte ve správný čas na správné místo. Občas vás scénka dokáže chytit za srdce.

První dva roky byly naprosto báječné, a pokud si chcete odpočinout od reálného života a místo toho řešit kravičky nebo bubáky, Stardew Valley je skvělá volba. Původní sérii Harvest Moon pro SNES jsem nehrál, ale přijde mi, že Stardew Valley opravdu dobře vystihuje kouzlo tehdejších her. A zároveň inspirovala řadu dalších – více či méně podařených – nových napodobenin.

V tomto spin-offu série vizuálních románů s Phoenixem Wrightem je hlavní postavou Edgeworth, jedna z důležitých vedlejších postav. Máme tu však spoustu dalších známých a bavily mě hodně i ty nové. Pro fanoušky původní trilogie je určitě zajímavý návrat do minulosti k prokurátorským začátkům a k van Karmům, zároveň však hlavní příběh je osobní a nový. Vše se točí kolem jednoho legendárního zloděje a gangu pašeráků.

Mechanikami je hra v lecčems stejná a podobná hlavní trilogii. Argumenty a výslechy se teď odehrávají i mimo soudní síně a vazby (jedno z míst činu je však přímo soud a jeho zázemí). Hra je o něco více klasickou adventurou, pohybujete se po svých ve 2D a interagujete tak s předměty a osobami. Dalším novým prvkem je dedukce, kdy spojujete buď motivy nebo části okolí s předmětem.

Zatímco původní trilogie vytvářela zdání, že se odehrává v našem reálném světě, který se jenom hodně pojaponštil, tady se lore rozšiřuje o fiktivní státy. Celá zápletka se dost točí kolem evropského státu Cohdopia rozděleného do dvou menších. Trochu připomíná Československo. I jiná místa jsou zajímavá, třeba jeden případ se děje na palubě letadla, které je několikapatrové s výtahem:)

Hra mě po původní trilogii neurazila a už brzy navážu pokračováním Gyakuten Kenji 2. Nové mechanismy hru ozvláštnily, zároveň však chybí ten klasický střet obhájce a žalobce v soudní síni se všemi přehnanými gesty.

Fajn hra na pár minut. Žánrově jde o rytmickou hru, kterou možná znáte z různých miniher, kde je potřeba včas stisknout správnou klávesu na dané koleji. Tentokrát ale uháníte rovnou silnicí skrz poušť a likvidujete příšery. Hře dodává šťávu kombinace dieselu, metalu, násilí a erotiky—na krajnici na vás občas zamává krásná kost podprsenkou.

Popis hry je trochu nepřesný—pokud na příšery pouze najíždíte, končíte. Je nutné je skutečně zničit ještě před srážkou, a to přesně načasovanou „střelbou.“ Jedna barva se ovládá klávesou Z, druhá X, zatáčení probíhá šipkami. Docela mě zaujalo, jak by se hra ovládala volantem...

Na delší hraní to ale moc není. K dispozici jsou pouze dvě obtížnosti a jedna skladba. Chyběl mi nějaký žebříček nejlepších skóre, který by motivoval k opakovanému hraní.

edit: Ohledně ovládání volantem jsem objevil trailer, přidávám do videjí:)

Metro Exodus se otevřelo, ale v jádru si zachovává atributy předchozích dílů. Lokace se otevřely a rozšířily, pořád se ale jedná o lineární roadmovie, kde prvky open world zážitek jenom doplňují, nedělají z Metra Stalkera. Vlaky, zvláště ty staré, mám hodně rád a každou přestávku mezi lokacemi jsem si tak užíval atmosféru cesty. Střílečka je to opět poněkud cudná, stejně jako v předchozích dílech jste příběhově za střelbu spíše trestáni a povzbuzováni jste k plíživému stylu. Což je občas škoda, arzenál zbraní a jejich vylepšení je super a gunplay byl uspokojivý proti lidským protivníkům. Horší to bylo opět s mutanty, kde často nevidíte nějaký dopad a chovají se otravně. Závěr je opět více snový a hororový, pro fanoušky původního metra konečně zase příležitost na klaustrofobní imerzi. Grafika je nádherná i atmosférická, jeden z vrcholů v době vydání. Zvuky a dabing jsou naproti tomu pochybné, stačí se podívat o dva metry vedle od zdroje a zvuk a dabing se ztlumí o 50 procent.

Zřídka se při čtení svých starých komentářů setkávám s pasážemi, které nezestárly dobře kvůli vývoji v reálném světě. U série Metro se mi to však podařilo. Ještě v komentáři k Metro 2033 jsem se podivoval, kdo by v postapokalyptickém světě stále prosazoval komunismus či fašismus, a tvrdil jsem, že bych raději viděl reflexi současného světa. Komentář k následujícímu dílu jsem psal v předvečer invaze – už jsem tehdy reflektoval své pomýlení, ale nikdy by mě nenapadlo, že úroveň ruského zmrdství zdaleka nedosáhla svého vrcholu. Nyní, po třech letech války, statisících mrtvých a nuceném exodu tvůrců hry i autora předlohy Glukhovského, si sypu popel na hlavu. Původní Metro je sice „jen“ kniha a hra, ale zároveň jeho poselství a reflexe jsou stále aktuální.

Monkey Island jsem v době vydání nehrál. Jako správný adventurista jsem si nakonec doplnil vzdělání, ale ani poté se série nestala mojí adventurní srdcovkou. Psát komentář k pokračování této legendy vedle místních velikánů je pro mě tak nevděčná úloha.

Zprvu mně drzá, moderní, až karikaturní, stylizace jak z flashového období před mnoha lety šokovala. Po prvním šoku jsem se však rychle přizpůsobil a nová stylizace mi překvapivě rychle sedla. Grafické proměny nakonec byly i v předchozích dílech a postavy jsou jasně rozpoznatelné. Další věcí co jsem si všimnul, je inkluze, na každého piráta je aspoň jedna pirátka. Pravdou je, že už v původním MI byla řada silných ženských postav a asi jsem jenom přecitlivělý. RtMi má skvěle zpracovaný deník s událostmi předchozích dílů, většinu postav potkáte a v prostředí můžete také sbírat kvízové otázky pro opravdové znalce. V hudbě a dabingu nic nevrže.

Jako servis pro fanoušky je hra výborná, ale samotné hraní mi trochu drhlo. Nápověda je sice pěkně zpracovaná, ale proč hra neulehčí život jinak? Třeba proč občas nepročistí přetékající inventář, abych v něm nemusel neustále scrollovat věcmi, které už nevyužiju? Stále se opakuje vtip, kdy na první pohled banální problém má komplikované řešení, ale proč člověk často ani neví, kde začít? A proč tolik hádanek spoléhá na repetitivní pobíhání mezi lokacemi bez výraznější mozkové investice?

Příběhově se nejedná o nic světoborného a závěr mě vyloženě zklamal. Tady z mého pohledu mohli autoři předvést více pokory. Prostě si nedají říct... jenomže já už nejsem pankáč a chci mít pěkný závěr s nějakou myšlenkou a poučením, ne zopakování konce dvojky.

Tak toto rozšíření je pořádně výživný. Délka kampaně je podobná původní hře a navíc je dynamická, takže některé úkoly/mise ani napoprvé nesplníte. Náplň je stejná. Hledáte jak se dostat do nějakého počítače a tam udělat úpravu. Zní to jako simulátor, ale hraje se to jako textová adventura, hlavně pročítáte texty a hledáte aplikace a hesla, co vás dostanou dál.

Rozšíření i částečně adresuje mé výhrady vůči původní hře. Tentokrát pracujete v týmu, jste společně na chatu s ostatními hackery s osobnostmi, kteří vám třeba osvěží jaký nástroj použít či odlehčí situaci vtípkem. Vše je to jasně nascriptováno a vy žádnou možnost interakce nemáte, přesto hra působí o kousek živelněji.

Portfolio vašich nástrojů se také téměř zdvojnásobilo a nejsou jenom o hackování toho kterého portu. Úkoly samotné jsou komplexnější, hledáte cesty kudy dál, jsou tu i slepé větve a alternativní postupy. I tak hra není přehnaně náročná, jenom v takových dvou misích se hodí vedle paměti a pečlivosti i rychlé prsty. A samozřejmě si každý soubor k vymazání radši zazálohujte.

Yakuzu Kiwami 2 jsem si dal rok po předchozím dílu a vyplatilo se. Hra totiž opět působí spíše jako vydatný datadisk k Yakuza 0, kde jsem se cítil snadno znovu doma. Hodně jsem ocenil návrat čtvrti Sotenburi z Osaky a kabaretu. Jinak mi přišlo YK2 v pár věcech lepší a v pár věcech horší než předchozí díl.

Zůstávají pozitiva předchozích dílů: ...Yakuza má kouzlo, že dokázala udělat z nouze ctnost a mnohé viditelné nedostatky prodat jako hodnotu navíc. Japonská nadsázka a infantilnost dokázala asi z 4 zvuků namísto plnohodnotného dabingu, z 4 prkenných animací namísto realismu a ze zápletky mimo rámec západní logiky vytvořit postavy a svět, který si zamilujete. To nejdůležitější pro příběh, emoce, jsou tu podány dobře. Přitom hlavní hrdina je ve stylu akčních filmů z 80.let naprostý nadčlověk, se kterým nelze moc soucítit... (Red 2024).  Opět tu je nostalgická atmosféra blízko mému dospívání. Všechny postavy mají moji oblíbenou véčkovou Motorolu Razr V3 a mnohé postavy potkáváte znovu.

Vizuálně tu menší posun vidět je. Zdá se mi že je v ulicích vice lidí, více odlesků a potěší i popojíždějící auta. Souboje lépe odsýpají, celý RPG a bojový systém mi přijde mnohem jednodušší a přehlednější. Soupeři už nejsou tak otravní - neuzdravují se a dá se jim snadněji vyhnout. Ani není nějaká velká motivace s nimi neustále bojovat... za snězení jídla dostanete mnohdy více zkušenosti než za souboj.

Pár miniher zmizelo, například autíčka, bowling nebo kulečník. Některé mi přišly těžší, jiné jednodušší. Hodně jsem si užil golf, šipky a baseball. Vrátil se kabaret a přibyla nová tower defense minihra, ve které rozšiřujete a vylepšujete gang. Mnohem víc mě tu však bavil turnaj – jednak kvůli svižnějším soubojům, ale také díky atraktivnějším typům turnajů. Například bojujete ve stylu všichni proti všem, zvrchu na vás padají různé zbraně, a občas se dokonce z podlahy spustí plamenomet. 

Co mi naopak nesedlo byl příběh samotný. Už od začátku jsem tam neměl tu emoční investici a postupně mě bavil méně a méně. Závěr byl až fraškovitě překombinovaný. V příběhu mě tak bavily spíš pomrknutí do minulosti. Z toho pohledu mi přišla skvělá část  "The Majima Saga" odehrávající se vlastně před hlavní částí a spustitelná samostatně v menu. Jedná se jen o asi dvouhodinovou záležitost, kdy hrajete za Majimu a zjistíte proč vlastně z klanu odešel.

Yakuza Kiwami 2 se mi celkově líbila víc než předchozí díl.

Dlouho jsem čekal na bojovku s trochu realisticky zpracovaným čínským bojovým umění a dlouho jsem chtěl vyzkoušet nějakou soulovku. Sifu mě tak zaujal na první dobrou. Bohužel se opět ukázalo, že jenom nadšení nestačí a podobně jako u bojovek jsem prostě levej jak turecká šavle. Svůj cíl dohrát na střední jsem po hodinách postupně snížil na cíl nezemřít v první úrovni až k tomu si prostě jenom odemknout natrvalo všechny dovednosti. Naštěstí do hry po vydání vydali lehčí obtížnost, takže jsem aspoň dohrál a viděl základní konec. 

Ve hře vás čeká pět misí/prostředí vždy zakončené bossfightem. Příběh je vyloženě spartánský, prostě cesta za pomstou.  Nenáročná grafika má díky stylizaci své kouzlo. Fanoušky imerze potěší i kantonský či mandarínský dabing. Prostředí je chytře rozvrženo s pár zkratkami, zkratkou se vyhnete souboji ale i obvykle ztratíte možnost si vzít nějaký ten bonus u svatyně.

Vše je vlastně podmíněno boji a dá se říci, že bojům s bossy. Ostatní protivníci vás mají jenom pozdržet a pošramotit. Občas vás bohužel hra vypeče, buď nepočítáním zásahu na schodech nebo vám kamera zamíří do zdi.  Boj samotný je však opravdu komplexní a moc zábavný. Nezáleží asi ani tak na nějakých velkých kombech, spíš jde o správné načasování a užití těch základních. Také se mi moc líbilo, že techniky hodně vycházejí ze skutečnosti a boj tak vypadá realisticky.

Nejzajímavějším prvkem je asi stárnutí hlavní postavy. Jakmile ve hře zemřete, neznamená to konec. Můžete navázat kde jste skončili, ale zestárnete, přičemž když umíráte opakovaně tak se zrychluje i stárnutí. Postava stárne nejen vizuálně, ale také některé dočasné dovednosti můžete získat jen do nějakého věku a celkově se vám věkem snižuje zdraví a zvyšuje útok.

Hra se mi líbila a až trochu pomine frustrace z její obtížnosti tak se k ní rád vrátím:)

Flight of the Amazon je vtipná adventura až příliš očividně napodobující Lucas Arts a Indiana Jonese. Hlavní hrdina Joe King (cha cha) po úvodním intru ztroskotá s letadlem uprostřed Amazonie a střetne se se zlou korporací vedenou šíleným vědcem Ironsteinem, který usiluje o dobytí světa vytvořením dinosauří armády přeměnou Amazonek.

Primárně vtipné adventury moc nemusím. Když už devadesátková oddychová šílenost tak bych spíš ocenil něco ve městě typu Tamča a Tyrča spíš než toulání po džungli a nějakém chrámě (tam už moje pobavení skončilo úplně). Vtipné konkurenční devadesátkové adventury často dokázala pozdvihnout ještě větší ujetost a nekorektnost. Například proč očividní němečtí náckové nejsou dabováni s vtipným německým přízvukem a používání všechno na všecho nevede k vtipným situacím? Tady je nejčastější odpověď je že něco nejde, což je při větším počtu nemizících předmětů otrava.

Na druhou stranu audivizuálně je hra pěkná, herní mechanismy fungují, dabing je ok. Prostě hra technicky bez problému jako konkurence funguje. Což je neuvěřitelné, protože ji víceméně dělali dva lidi. Doporučuji si přečíst něco o vývoji hry, buď je to ke stáhnutí u hry (GOG) nebo online třeba zde. Lucas Arts byla obrovská společnost s bianco šekem a licencí. Tohle byli dva nadšenci, kteří vytvořili konkurenční hru s postavami svých kamarádů a velkým bojem vůbec hru nějak vydat. Výhledově je možné pokračování, i když je to bokovka autorů, podle vlastních slov na několik let http://amazonqueengame.com.

Cat Quest je akční RPG v té nejjednodušší podobě. Máte velkou mapu s pár dungeony a v ní opakujete mantru - přiskočit k protivníkovi, zasáhnout ho a odskočit před jeho útokem. Takto jedete celou mapu, občas použijete nějakou plošnější variantu útoku (magie). Je tu nějaké vybavení, ale jsou to jen čísla navíc, můžete tak zvýšit obranu, útok či manu.

Hodnotou navíc oproti jiným RPG na krácení času jsou vtipné dialogy a stylizace. Jedná se o kočičí svět a mnohé názvy jsou slovní hříčky. Po pár hodinách soustavného hraní vás to i přes úvodní pawriocity a okouzlující clawlines omrzí. Pokud hledáte RPG s komplexním příběhem a systémem tak ruce pryč. Pokud hledáte RPG na zkrácení času na zastávce, tak je Cat Quest dobrá volba.

Po spuštění jsem se musel podívat na rok vydání, jestli se náhodou INSIDE neinspiroval touto jednohubkou. Spíš než plošinovka je to walking simulátor s velmi omezenou interaktivitou, většinu hry vlastně držíte tlačítko doprava či dopředu. Hra vypráví svým prostředím a dotýká se úskalí dnešní doby. Pro někoho půjde o směs klišé, jinému otevře oči. Každopádně je moc příjemné se na to dívat. Atmosféra, animace a lokace jsou velmi působivé. Mnohé komerční hry by se mohly učit.

U takto krátkých her zadarmo je vždy nabíledni otázka, jestli se je vyplatí vůbec instalovat. U Burning Daylight jsem rozhodně nelitoval, i když jsem přeci jen očekával více "hraní".

Nikdy jsem se nekoukal na závěrečné titulky tak zkroušeně. Polovinu času ve hře jsem totiž strávil blikající na lopatkách nebo házený ve vzduchu. Pokud na automatu nebylo omezení, asi bych tam pro dohrání hry přišel o výplatu. Virtuální penízky jsem na pc portu házel opakovaně i v rámci jednoho bossfightu.

Trochu tu fungují skoky ve výskoku nebo smashování zblízka, občas jde vypozorovat nějaký pattern nepřítele a časem jsem se naučil lépe časovat házení protivníkem či použití zbraně, ale pořád nevidím potenciál, že bych se ve hře cítil jako vítěz. Jídlo, kterým si můžete doplnit zdraví se nachází obvykle jen tam, kde ho nepotřebujete. Mimo protivníků vás potrápí prostředí od padajících lustrů, házené molotovy či kutálející sudy. Nenašel jsem způsob jak se jim spolehlivě vyhnout, tak jsem aspoň ocenil, že stejně na tom jsou mnohdy nepřátelé a umírali jsme pěkně spolu:)

Mlátičky v SP nejsou můj šálek čaje, ale zde mě bavila dobová atmosféra a nepřátelé. Mnoho postav mé oblíbené bojovkové série Street Fighter má historii a pochází ze stejného univerza jako Final Fight. Můžete zde hrát za Codyho, Guye či Haggara a mezi protivníky se mimo jiné potkáte s Andorem (Hugem), Poison, Rolentem či Sodom. Rolento je ve Street Fighteru moje oblíbená postava a i tady vás se svými granáty pořádně potrápí.

The Fall of Lazarus na první pohled vypadá jako nenápaditá variace na téma "walking simulator ve vesmírné lodi". Co mohu pochválit, je úsporná estetika ne nepodobná Portalu; vesmírná loď je malá, ale má logickou architekturu s několika patry spojenými výtahy a pěkně zpracovanou mapu, která podobně jako u prvního System Shocku vychází z tvaru lodi/základny.

Další rozměr tomu dávají příběh a hádanky, přičemž obojí bylo pro mě rozporuplné. Hádanek je málo, mají nápad, ale jsou pro hráče neintuitivní, někdy u hádanek nevíte, co dělat kvůli ovládání. Jinak většinu času strávíte putováním z místa na místo a neubráníte se pocitu umělého prodlužování herní doby. Příběh je těžko stravitelný, vodítek je málo a že se jedná o alegorii, jsem pochopil až mimo hru překládáním achievementů v hex editoru, identifikováním přehrávaného němého filmu a pročítáním fór. Lekačky nefungovaly, anglický dabing mi hru spíše kazil.

Hra je v současnosti zadarmo, takže klidně vyzkoušejte sami.

Vaším úkolem v této adventurce je spáchat vraždu a nebýt zatčen. Odehrává ve velmi malém časoprostoru (domek-večer). Také váš inventář je omezen (zbraň+důkaz).

Hra má tři fáze. V první se můžete seznámit s postavami a nasbírat předměty. Až si naplníte inventář, fáze končí společným jídlem. Ve druhé fázi nastražite falešnou stopu a provedete samotnou vraždu. Ve třetí už přichází inspektor a výslech.

Adventurku lze dohrát za pět minut. Hlavní síla ovšem spočívá v množství kombinací a konců. Inspektor vás na konci vyslechne a dle vaší a jiných výpovědích a důkazů určí pachatele.

Za jeden dolar hra určitě stojí, má dobrý nápad, atmosféru a dialogy. Příjemná pro mě byla absence časových limitů, jediný je při útěku z místa činu dle použité zbraně. Pokud vám nevadí repetetivnost, můžete projít hrou vícekrát a vyzobávat achievementy. K nákupu dvojky za pět mě však jednička nepřesvědčila. Zvláště když jsem se dočetl, že ve dvojce už je těch časových limitů více. Nenašel jsem zde žádný RPG prvek, zmíněný v popisu i v diskuzi hry.

Toto pokračování začalo epizodicky vycházet sedmnáct let od vydání základní hry a je to vidět. Je ukecanější a příběhovější, více se řeší jednotlivé postavy, jejich pocity a vztahy.  Systém zůstává stejný, přibyly jen dva nové mechanismy. Prvním je střídání měsíčních cyklů, takže se střídá efektivita zbraní a magie. Bez toho bych se klidně obešel. Druhým jsou společné útoky, které jsem si oblíbil už v jiných jrpg. Tady je to spíše doplněk, co potěší, ale většinou se v soubojích nijak zvláště nevyplatí.

O sedmnáct let se také posunul tamní svět. Vedle staré sestavy vyrostla nová generace. Každá původní postava má svoji vlastní epizodu, která trvá cca 3h. Každá je lineární, často hrajete jen za jednu, dvě postavy, málokdy máte kompletní skvadru. Jste tak občas v situaci kdy nemáte nikoho, kdo by vás mohl léčit nebo jste jenom s mágy, což soubojům dává nutnost více plánovat. Vše se odehrává v původním světě a linky se různě prolínají. Často tak navštívíte stejná místa, vidíte příběh z jiné perspektivy a navštívíte stejné dungeony s odlišnými postavami (naštěstí bedny se každou epizodu resetují:)) Příběh i samotné lokace je víceméně taková fanouškovská variace původních motivů a dění. Celkově se vše recykluje od nepřátel po lokace, i když pár nových míst a protivníků tu je. Zlatým hřebem je poslední epizoda, kdy se všichni hrdinové konečně spojí a následuje epický závěrečný dungeon a završení příběhu.

Rozsah mě mile překvapil a hra se mi líbila. Řadu věcí docení právě hráči původní hry. Líbilo se mi, že postavy a vztahy jsou více propracovány a hra se nijak nezjednodušila. Dále je vidět, že epizody sice vznikaly epizodicky a občas tím trochu utrpělo tempo. Nicméně vše bylo řádně promyšleno a události jedné epizody vnáší více světla do dění epizody předchozí.

Jedná se o přídavek spojující události mezi Final Fantasy IV a Final Fantasy IV: The After Years. Příběh začíná krátce po událostech původní hry. Postavy si žijou své oddělené životy, mají partnery, čekají dětí atd. Hlavní je znovu Cecil, ale zahrajete si i s většinou z původní sestavy. Bylo pro mě trochu smutné se z 99 levelu propadnout níž, ale zase nezačínáte jako úplný nemehla bez všeho vybavení a schopností. Nejsou tu nějaké proměny v hratelnosti, složení nepřátel, nová zajímavá prostředí, schopnosti či vybavení. Hra je tentokrát lineární a ukecanější. Grindění není potřeba, narazil jsem jen na jeden schod v podobě nepřítele, který házel pořád zemětřesení a ještě jsem neuměl float. Naštěstí zde levelujete rychle, tak to bylo na pár minut. Celkově se ve hře toho příliš nestane, více zapamatováníhodný je závěrečný souboj. Jako obsah navíc je to fajn, ale víc mě bavil ten obsah po dohrání v původní hře a od Final Fantasy IV: The After Years očekávám více.