Rebuild je tahová strategie ve Flashi, kde hrajete za komunitu přeživších v zombie apokalypse. Musíte udržovat obranu, ale i expandovat, rekrutovat další přeživší, hledat jídlo, pěstovat, vynalézat. To děláte tak, že v každém tahu přidělujete přeživší k úkolům na mapě. Vaši přeživší mají různou specializaci, když dělají mimo svůj obor tak jsou méně efektivní. Každý úkol mimo dobyté území má určitou míru rizika a občas zombie napadnou i vaši základnu. Není tu žádný časový limit a i obtížnost je nastavitelná, takže já jsem si na první dohrání z těžkého survivalu udělal docela pohodovou relaxační hru.

Zombie hry a mody obecně moc nemusím, zčásti kvůli tomu, že špatné hry s tímto námětem se proliferují stejně jako ty zombie v apokalypse. Námět ani zpracování mi nepřijde příliš originální, ale musím uznat, že je to zpracované dobře a bavilo mě to. V popisu je zmíněno, že lze hru dohrát několika způsoby. Já jsem dobyl portál zla na hřbitově.

Další povedená jednohubka od autora se znovu vrací do Loun, tentokrát však do období konce středověku. Hlavní hrdina nejprve vyšetřuje vraždu svého přítele, aby se postupně dostal do středu nebezpečného spiknutí. Historická stylizace je zdařilá a texty jsou tentokrát bez chyb. Hratelnost stojí čistě na zadávání klíčových slov, jak to známe ze starých textových adventur. Bohužel se tu objevuje několik problémů. Prvním je nízká tolerance parseru — často spíš hádáte, co měl autor na mysli, než že byste mohli projevit vlastní kreativitu. Druhým je občasný rozpor mezi obrázkem a textem: na ilustraci máte před sebou otevřenou bránu, ale podle textu se teprve musíte ohlásit strážím. Příběh je zcela lineární, takže nebýt zákysů, šlo by o opravdu velmi krátkou hru.

The Last Sovereign je jedno z největších rpg, které jsem hrál. Kombinace, že je hra erotická, vytvořená v RPG makeru a neskutečně dlouhá mnohé odradí. Na druhou stranu je zadarmo a má mnohé charakteristiky, co by člověk nečekal.

Zarážející je velikost a komplexnost světa, kde na dohrání budete potřebovat aspoň 200h. Začínáte s tím, že je třeba porazit jednoho zloducha, no brzy obsazujete stát, dobýváte kontinent, dobýváte další kontinenty až svádíte boj o samotnou podstatu existence:) Přitom se nejedná jen o sérii procházení se souboji. Ve hře investujete a děláte rozhodnutí koho kde podpoříte. Tím svět proměňujete, každé město a stát má svoji ekonomiku a to může vaše pozdější bitvy a možnosti dosti změnit. Kdysi jsem bral jako metu, když každé NPC mělo v RPG vlastní průpovídku. Tady to jde ještě dál a řadu postav potkáváte na různých místech, i vedlejší postavy druhé kategorie mají mnohdy vývoj. Postavy, kterým jste pomohli vám to třeba po 100h splatí a nebo třeba ne. Každé město, každý stát a každá frakce má nějaký svůj vlastní charakter, uspořádání a problémy, které můžete, ale také nemusíte řešit.  V průběhu úvodních desítek hodin jsem si sepisoval, co mi zde chybí, abych postupně seznam vyškrtával.  Hra své trumfy vynáší postupně a něco, co třeba na začátku působilo velmi omezeně a povrchně, dostává postupně větší rozměr a význam.

Nejčastějším kritizovanou věcí u jrpg bývá grinding a náhodné souboje. Last Sovereign toto nemá. Nepřátelům se dá na mapě vyhnout a nutné souboje jsou jen ty příběhové. Nepřátelé se nikde nijak neobnovují. Zkušenosti po boji dostávají všechny postavy, i když je máte v náhradnících. Soubojový systém je taková jrpg tahová klasika, pořadí akcí postav, buffy, odolnosti,... kdo někdy něco hrál tak zná. Nicméně ne jenom souboji suverén žije. Vedle bojů tak také máte mezistátní a vnitrostátní sněmy a náboženské koncily, vyjednáváte sňatky, řešíte politické zákony, ekonomické nabídky, vyšetřujete vraždy, malujete obrazy, špehujete a jsou tu i pasáže, kdy jste odděleni od okolního světa a máte omezený počet dní jak je trávit. Nicméně vše je v rámci textu a rpg makeru, hra zůstavá jrpg, byť notně vytuněným. Stejně jakou u lore tu přibývají prvky pozvolně, takže až po stovce hodin máte opravdu těžké souboje, synergie družiníků a hon na jejich zvláštní vybavení a povýšení.

Erotika má u her často za cíl hru nějak okořenit navíc (typu z pokeru udělat svlíkací atd), ale nic dalšího do ní nepřináší. To není Last Sovereign. Sex je zde součástí hratelnosti, hlavní zápletky, dialogů a lore světa. Sex je součástí obrovských bitev, diplomatických vyjednávání znepřátelených stran, psychologického léčení traumat a následků války i podepisování obchodních smluv. Jste zase muž sestavující si harém, ale všechno funguje v logice světa přirozeně. Nečekejte žádné vzdychání, erotické obrázky jde vypnout, ale i tak vás čekají několikastránkové popisy. Sex se zde řeší i filosoficky v problematice vztahu k mezirasového soužití sukub s ostatními a v konfrontaci s církevními dogmaty.

K tomu aby to fungovalo je nutné, aby to bylo dobře napsané. V duchu jrpg legend dokáží krátké texty a dialogy vyjádřit komplexní emoce pár slovy. Erotická složka je neustále zlehčována parodií, odzbrojujícím vtipem a přesahy. Občas jsem si říkal, že jsem autora přečetl a zařadil, aby mi v nějaké příští pasáži svůj realpolitik cynismus nebo nesmlouvavý moralismus zpochybnil opačným pohledem. Sice tu tvoříte harém žen, zároveň jsou ovšem dobře napsány, mají vlastní vývoj. A i ten incest, souložení se stromem, včelami nebo tlející kostrou své manželky zde dostává smysl. A je tu spousta skvělých postav i mimo harém. Nejhlubší filosofické pasáže jsou s orkem, co s Váma vymetá všechny hospody a filosofuje tam o všech aspektech světa.

Jaké má hra minusy? Prvním problémem je, že hra má obrovskou komplexnost ale také, především zpočátku, nulovou transparentnost. Je tu množství skrytých či neskrytých proměnných ohledně vašich rozhodnutí, investic a ekonomiky jednotlivých měst a států. Vy rozhodujete A,B,C ale mnohdy nemáte vůbec možnost o A,B,C něco zjistit. Což by mohlo být super u krátké 10h visual novely, ale ne u epické hry, kde jste frustrováni, že jste před 150h neinvestovali do místní banky a nemáte tak peníze na vyzbrojení vzducholodí. Hra působí i po verzi 1x pořád nedodělaně. Bylo mi žinantní mít dominantní digitální stopu na erotickém jrpg, no i novější Steam verze má mnoho erotických scén bez obrázků.

Výhoda je tu zároveň problémem. Nemáte tu žádný grind, no tím také ztrácíte možnost nějak své chyby napravovat, vytrénovat postavu a vydělat peníze. Sice nemáte náhodné souboje, ale v takovémto nastavení jste naopak motivováni se žádnému souboji nevyhýbat. Ze soubojů získávají zkušenosti všechny postavy, no vaším zájmem je aby jich bylo nejvíc a tak nepřátele obcházíte abyste je porazili až budete mít novou postavu. A nahráváte, když třeba byste mapu předčasně ukončili. Z toho také pramení absence výzvy ve většině soubojů. Hra musí počítat s tím, že nemáte jak zaostalou postavu zlepšit.

Schválně tu nic nepíšu o příběhu a postavách. Za mě to jsou hlavní devizy, ale do toho člověk holt musí něco investovat. Do mě se postavy Last Sovereign zapsaly úplně stejně jako série Final Fantasy. S příběhem a záporáky je to problematičtější, ale za 200h je těžko neocenit ty nuance. Ta hra se nebojí být velká, jen musíte odhodit předsudky. Po prvotním šoku, kdy vám svěřenec ošuká rostlinu se postupně aklimatizujete a chytíte správnou vlnu.

Ve čtvrtém dílu Kate objevuje fotky nápadně ji podobné dívky Dany a začne pátrat po jejích osudech. To ji dovede zpátky do civilizace, středoevropského města Vaghen, kde Dana žila.  Postupně se tak odkrývá příběh této dívky z utiskované menšiny, za kterou hráč přebírá roli v období nástupu totality a počátku druhé světové války. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o vzdálení se původní Sokalově vizi a prvnímu dílu, založeném na putování upadající Evropou do nezkažené neprobádané civilizace. Na pohled druhý to však všechno dává smysl. Sokalova vize totiž vyrůstala z jeho vlastní rodinné historie — jeho židovský dědeček byl nucen uprchnout z anektovaného Rakouska.  Hledání identity, pocit vykořenění, odhalování dávné historie i záhad, kritika autoritářské ideologie a smýšlení byly základními kameny Syberie už od začátku, jen je hráč musel vnímat mezi řádky. Čtvrtý díl je v tomto ohledu méně lyrický, zkratkovitý a nedoslovný, o to však srozumitelnější pro většinu lidí. Je to návrat ke kořenům a také skvělá pocta Sokalovi — taková, kterou mohou sdílet i další generace a je zároveň klíčem k jeho další tvorbě.

Hra i vypadá nádherně, přesně takhle přesně bych si moderní Syberii představoval. Říká se, že adventury neumřely a opravdu občas vychází. Nicméně umělecká stylizovanost zde bývá nutností, jak zakrýt tu čouhající slámu z bot. Ani zde grafika není na úrovni úplné videoherní špičky. Nicméně tady máte pocit, že hrajete realistickou AAA hru, kde na vás dýchá oprýskané dřevo a reznoucí kov se stejnou atmosférou jako v první Syberii. Lehká stylizace postav jenom zvýrazňuje rysy, nedělá z nich karikatury. Zkrátka z takto ztvárněného prostředí jsem byl unešený a rád bych Vaghen navštívil a zažil. Nádherně a poctivě je také zpracovaný deník a inventář, plný nákresů a řemeslných koláží. Zvuky a hudba si také zaslouží pochvalu. Dana studuje na akademii umění a tak se hrou táhne motiv hry, který spojuje obě postavy a jejich historii. Dabing jsem zkoušel pouze anglický a byl OK. Potěšil mě kvalitní překlad do češtiny.

Tradiční adventurní stránka série vždy trochu haprovala, takže jsem uvítal, že žonglování s předměty v inventáři ustoupilo do pozadí. Mnohem větší prostor tu dostávají automatonní mechanismy — páčky, tlačítka, ozubená kolečka. Často jdou ruku v ruce s dalším typem hádanek: zjišťováním a dopočítáváním kódů, někdy i za využití přepínání mezi postavami a časovými obdobími. Obtížnost je příjemně vyvážená; hru jsem dohrál bez návodu a nikdy jsem neměl pocit, že se mnou zacházejí jako s dítětem. V pasážích mimo hádanky se hra v mnohém inspiruje Life is Strange. Na několika místech můžete spustit prezentaci lokace — hra vám na chvíli sebere ovládání, odosobní kameru a nechá hlavní postavu přemítat, komentovat nebo jen tiše meditovat. Někomu to vadí, ale já taková zastavení vítám. Je to chvíle na nadechnutí, na kochání se místem, které si to zaslouží.

Co mi chybělo je nějaká možnost volby, nemáte tu možnost, jak něco řešit alternativně — ani v hádankách, ani v dialozích. Postavy a tím i hráč jsou někdy nuceni se chovat jistým způsobem a bylo by fajn kdyby hráč dostal na výběr aspoň tam, kde je to nabíledni. Například když vám někdo řekne, že vám nedůvěřuje natolik, aby vás nechal procházet byt bez dozoru, bylo by logické nabídnout mu do zástavy peněženku, kterou má Kate celou dobu v inventáři. Podobně i závěr přímo vybízel k volbě zůstat či odejít. 
Ovládání a kamera jsou o dva stupně výš než předchozí díl, pořád však nedosahují standardů 2D adventur. Na myši je hřbitov doslova očistcem: neviditelné stěny, nevidíte kam jdete, někde kliknete a postava běží, jindy ne, při chůzi tažením vám dřevění ruka a na aktivní pole čekáte jako na smilování.
Poslední výtkou je pohádkovost tam, kde by být neměla. Celá jedna dějová linie se odehrává na pozadí druhé světové války, nástupu totality a útlaku menšin v německy mluvícím státě. Přesto tu nenajdete jediné přímé pojmenování: o židech, genocidě, Rakousku či nacismu — jen jinotaje. Proč? V tématu takhle závažném působí tohle zjemnění nepatřičně. 

Po letech strádání je Syberia 4 konečně plnotučnou moderní AAA adventurou. Je to krásná hra, s krásným příběhem a postavami.

VirtuaVerse je kyberpunková adventura, Žánr je krystalický point and click a stylizace je opět nostalgická do 80. let a pixelů. Začátek se mi hodně líbil, neonové město a zápletka se zmizelou přítelkyní, to mě hodně chytlo. Hra je poctivě dlouhá, bohužel si však neudrží moc tempo ani styl. Prostředí se docela radikálně mění a vy se stanete členem odbojové organizace zachraňující svět před AI a cestujeme džunglí, pouští, oceány i vesmírem...

Grafika je pixelovatá, ale zase trochu jiným způsobem než jsme zvyklí takže za mě palec nahoru. Hudba je fajn, dabing bohužel chybí. Samotné hádanky jsou takový pytlík náhod, něco má nápad a styl, něco je pixelhunting či slepička s kohoutkem, jindy se zase chytáte za hlavu nad hloupostí řešení. Docela originální jsou hádanky spojité s virtuální realitou, kdy některé předměty vidíte jenom se správnými brýlemi.

Přišlo mi, že autoři pořádně neví, jaká by jejich adventura měla být. Je tu spousta referencí, které však jdou do ztracena, reference které by mohly být vtipné, ale hra humor prakticky nemá. Typickým příkladem jsou věci, které mě triggerují a to jsou morální rozhodnutí. Hrdinu hra nutí posírat lidem životy. Jednoho vyhodí z práce, druhého přiotráví, třetího vydírá, čtvrtého pošle na smrt, pátému zruinuje dílnu...Čekal jsem jestli to bude mít nějakou pointu, ale nemá. Není to o tom, že by byl drsný svět, kde je třeba dělat morálně obtížná rozhodnutí ani to není zápletka vtipných adventur, že hrajete za sígra, co škodí. Prostě nic. Postavy a texty jsou strohé a nezajímavé a když už se člověk dostává k něčemu vážnému, přijde další podivnost a úkrok stranou bez pointy.

Musím uznat, že je hra poctivá (15h), má pestré hádanky a prostředí. Prohánějící se motorka městem v dešti po ulicích zalitých neonem potěší každého kyberpankáče. Jenomže postavy a příběh pro mě vyzněly do ztracena a ani po závěrečných titulcích úplně nevím, co to mělo znamenat. Schválně si to zahrajte a vysvětlete mi to:)

Pokud jste nostalgici, milujete 80.léta, ostré úhly a barvy, duchy a stíny na CRT obrazovce, starý diskety tak je Narita Boy přímo pro vás. Hned z ukázek mě to zaujalo, a říkal jsem si, jestli jde o jenom výběr toho nejlepšího nebo hra takto vypadá celá. A ano, drží si úroveň, je tu vidět autorská vize a vizuálně to pro mě byla slast, jak z lokací tak z animací. Ten audiovizuál je prostě skvělý. Párkrát se zakuckala plynulost, naštěstí mimo souboje. Těžko říct, jestli to byla momentální indispozice mého počítače, nějakým konkrétním efektem nebo při zobrazení větší lokace...

Žánrové zařazení je tu přeci jen trochu sporné, řekněme, že je to odbytá metroidvanie. Hra je téměř lineární (pořadí schopností a cest dopředu je jen jedno/a), přesto tu často bloudíte a backtrackujete. Někdy vás přirozeně vedou šipky a jindy vás naopak hra nechá úplně ztracené. Nepomáhá, že tu není žádná mapa. V tomto vidím slabinu, nemáte to potěšení, že se k něčemu vrátíte s novou schopností a zároveň je tu backtracking a bloudění. Prakticky hledáte jaké dveře další nový klíč otevře.

V ovládání je trochu vidět setrvačnost, podobná prvním Princům z Persie, musíte tak zastavovat s předstihem nebo naopak se nezastavovat a skákat. Je mnohdy jednoduší vyskočit na dalekou plošinku než na tu vedle vás. Narita Boy je však mnohem více o soubojích, které se mi líbily velmi. Na různé řadové nepřátele fungují různé strategie, takže je třeba střídat techniky a hlídat si načasování, nestačí jen mačkat útok. Též bossové se povedli, mně se často ve hrách nelíbí, když máte pocit, že řešíte puzzle a ne protivníka, tady jsem však ten pocit boje měl.

Příběh je tu trochu sureální, hraním v digitální světě si vlastně otvíráte vzpomínky postavy na svůj život a tak ji znovu probouzíte. Není to úplně originální a nebudu moc prozrazovat, každopádně souhlasím se St_Jay že základní příběh je velmi milý, ale v tom digitálním světě kde bojujete bylo i na mě hodně toho "technoblábolení" a možná někdy to bloudění úrovní bylo dané i tím, že jsem ty texty pořádně nečetl. V stručném deníku naproti tomu sice máte úkoly, ale nemáte pokyny, jak je splnit.

Ta atmosféra, stylizace a animace nepřátel jsou něco, co jsem si užíval celou dobu a tak i já, velké nemehlo, jsem se kousnul a dokázal hru zdolat. Zatímco normálním lidem to trvá průměrně pět hodin, mně to trvalo hodin 10. Část z toho bylo bloudění, ale nejvíc časové nadstavby jsem asi strávil na předposledním bossovi, který mi dal zabrat. Nicméně všechno je to o naučení, když jsem začal vnímat varovný zvuk a jeho gesta, bylo to jednoduché. Celkově je to asi spíš jednodušší hra v daném žánru.

Moje první zkušenost s LEGO hrou. První dojem byl naprosto otřesný, kvůli perspektivě jsem pořád někam padal a nechápal jsem, co je to za zábavu všechno rozbíjet. Skoro to vypadalo na simulátor vandalství a násilí. Též úmornost a zdlouhavost jednotlivých úrovní naprosto vylučovala, že bych chtěl s někým hrát v kooperaci. Představa kolektování a měnění kostýmů mě taky dosti odrazovala.

Postupně však moje skepse upadala. Počítačem ovládaný kolega byl sice v boji neschopný, v hádankách se však choval bezproblémově a měnění postav a jejich kostýmů pro společný postup mě bavil. Skvělé byly krátké animované frekvence plné pantomimy a humoru. Atmosféru dále povyšovala filmová hudba. I to samotné boření a bojování mě začalo bavit, zvlášť když jsem zjistil, že z rozbitých věcí nepadají jen zlaťáky, ale občas i možnost si postavit něco na postup dál.

Takže nakonec jsem si hru užil a určitě si někdy zahraju pokračování. Co mi chybělo byla nějaká stavitelská kreativita, kdybych si mohl opravdu vybírat, co postavit a kde. Všechno tady je prakticky jenom o tom si někam najít cestu nalajnovaným hřištěm. Hru bych si určitě ještě víc užil, kdybych si ji mohl kdykoli uložit.

S dvojkou jsem se stejně jako s prvním dílem spíše trápil. Hra nemá žádný narativní motor a pro mě atraktivní cíl, je napsaná spíše technicky než umělecky. Co do atmosféry a prostředí jde tentokrát o nekonzistentní mišmaš, což na druhou stranu sedí na sídlo šíleného čaroděje. Tou největší silou je pro mě návrat k čistě textovým adventurám, kde se příkazy a používání předmětů musely vypisovat přes parser.

Co musím pochválit je dynamika, když jsme vytvářeli ve škole textovky v qbasicu, tak byly mnohdy čistě lineární nebo o náhodě. V některých částech Zorku však hraje roli logický algoritmus, kterým se musí hráč buď protrápit nebo ho rozklíčovat. Takovou pasáži jsou otáčecí místnosti, které vás každým tahem vyflusnou někde jinde. Zatímco v jedničce byl divokou kartou a soupeřem zloděj, tady to je čaroděj. Občas se hrdinovi zjeví a hodí na něj nějaké nesmrtící kouzlo. Bohužel otáčecí místnosti i čaroděj herně hlavně zdržují. Často nezbývá než čekat, až pomine kouzlo nebo se místnost správně natočí, a jindy prostě jen bloudíte. Čaroděj na vás velmi zřídka zakouzlí i něco užitečného, zloděj tak otravný nebyl.

Omezený inventář je další věcí, která zde především otravuje. Já jsem tak nějak nehrál na množství tahů a všechny předměty jsem přenášel do nějaké vhodné střední místnosti. Je těžké vydedukovat, co se hodí a co je zbytečné. Hrál jsem s tím, že když se začnu frustrovat, tak se juknu do návodu. Bez návodu bych hru schopen dohrát nebyl. Někdy jsem se zhrozil, že jsem se vlastně pokoušel o to stejné, jenom hra nechápala můj příkaz v parseru. Jinde jsem zase byl překvapen, jak komplikované vysvětlení spočívá k něčemu, co jsem udělal náhodně. K některým puzzlům a příkazům máte nápovědu, ke které se však dostanete obtížněji než používáním předmětů stylem pokus-omyl.

Celkově mi přijde Zork II v lecčems zajímavější než jednička, v praxi jsem však byl jako hráč hodně dezorientovaný a frustrovaný. Série asi není úplně pro mě, ale beru ji jako zkušenost si zahrát zase něco trochu jiného a podívat se do her vzniklých před svým narozením.

Už od začátku je jasné, že tento vláček vás do ničeho příjemného nepřiveze. Duchové dětí, děsivé figuríny a předměty, útočící hlavy, závěsy, agresivní vězni, zaplavující se vagony a vzpomínkové pasáže, které této noční můře zdatně konkurují. Vlak je indie horor, který i po více než deseti letech po vydání vypadá impresivně. Dokáže přitom děsit na více úrovních. Je tu příběh i východoevropská depka.

Ve hře jenom nechodíte, ale opravdu se mnohdy snažíte zjistit, co vlastně udělat. Občas něco použijete, musíte nějaký předmět přenést i na boj dojde. Často nevíte přesně co po vás hra chce a někdy ani po projití dalším vagonem si nejste jisti, zda byste dokázali průchod zopakovat. Tento trochu frustrující fakt může leckoho odradit, na druhou stranu právě jistá nespolehlivost má v žánru hororu své opodstatnění.

Horší je, že jsem narazil na technické nedostatky, Vlak mi asi dvakrát spadl a jednou jsem propadl texturami a minutu čekal, jestli to náhodou není součástí zážitku. Hra se za průchod asi dvakrát uloží, takže jsem se nemusel zas tak moc vracet. V nastavení je na výběr angličtina, no některé nápisy a řeč zůstaly v ruštině. Celkově stojí za instalaci, délka kolem hodiny byla pro mě tak akorát.

Excavate! je tahová strategie a simulátor archeologie, která má na flash klikačku docela hodně prvků. Sestavíte si čtyřčlenný tým archeologů s různými schopnostmi (vnímání, inteligence, síla, charisma) a dostanete se na čtverečkovou mapu vykopávek. Jednotlivým členům poté zadáváte akce jako je průzkum, odlesňování, kopání, evidence atd. Každý z členů má akční body, které akcí spotřebovává. Na začátku člověk trochu tápe a udělá pár chybek, ale brzy se chytí. Hra explicitně označuje jaká akce potřebuje jakou vlastnost. Co je tedy motorem je vykopávky optimalizovat, dosáhnout achievementy a získat co nejvíc bodů, hra je omezena 14 herními dny.

Systém hledání nalezišť na mapě je takový obrácený Hledač min včetně čísel. Zatímco v hledači min se snažíte mině vyhnout, tady se naopak snažíte přiblížit ke zdroji co nejdříve a tam začít kopat. Na nalezišti potom už jenom postupně kopete a sbíráte několika vrstvami terénu. Já jsem zvolil při výběru safe možnost specialistů, tedy každý měl maximální jednu odlišnou vlastnost. Je pravda, že vnímání a síla se nakonec ukázali vhodné pro každého člena týmu, zatímco inteligence a charisma jsou méně vytížené. Mimo samotné výkopy je potřeba se účastnit i komerčních akcí a přes noc hlídat, aby vám z vykopávek někdo něco neukradl. Za artefakty a bokem dostáváte peníze, za které si můžete nakupovat další vybavení, které vaše akce zefektivní. Se svými specialisty jsem prakticky neudělal nějakou botu, nicméně aby člověk splnil některé achievementy do časového limitu tak musí i riskovat.

Celkově trochu nadhodnocuji za zvolené téma a nečekanou propracovanost. Stojí za vyzkoušení, i když časem přichází rutina

Kratičká jednohubka, kde je příběh kryptický až žádný. Co se povedlo na jedničku je atmosféra, budovaná temnými lokacemi a použitím zvukům. Adventurně se také povedla, je tu inventář a dojde i na kombinaci předmětů. Grafika je velmi základní, a trochu pixelhuntingu tu, aspoň v prohlížečové verzi, je. Vše je tmavé a sebrání a použití lidské kosti byl můj hlavní zásek ve hře. Co se mi příliš nelíbilo, jsou zmatečné přechody/orientace mezi lokacemi, kdy jsem i v rámci těch pár minut bloudil a hledal jak se do nějaké lokace vrátit. Hra má asi dvě pasáže, které hrozí smrtí při pomalé reakci, příjemně mně překvapilo, že při neúspěchu nezačínáte odznova. Hru doporučuji spíše pro Sierráky (pixelhunting, úmrtí, bloudění mezi lokacemi). Jsem zvědavý na nějaké novější dílo autora.

Anča a Pepík je moje první první adventura s těmito hrdiny, stejně jako Jumas jsem je měl ze Čtyřlístku nejraději. Příběh je asi nejslabší částí a zklamal mě. Protagonisté se účastní houbařské soutěže a tak houbaří v Čarovném lese. Plusem zápletky je možnost edukace, kdy dostanete atlas hub a můžete si o nich něco přečíst. 

Jinak je to povedená záležitost, která má přeci jen více adventuření a hádanek než jinak delší hry Čtyřlístku. Kombinujete zde i předměty v inventáři i přepínáte mezi postavami a přeposíláte si mezi sebou předměty. Navíc je tu několik miniher a puzzlů. Klasické posouvací puzzle, se kterým jste se už asi setkali mnohokrát, dále lovíte žížaly a la Bum do krtka, háčkovací minihra, nebo spoj jedním tahem. Dabing a nazvučení jsou povedené. Hra mě nalákala na další pokračování.

Markus Ritter – The Lost Family je asi dvouhodinová adventurka/demo, která měla nalákat k podpoře regulérní hry na Kickstarteru. Je tu zjevná inspirace Gabriel Knight 2, fmv adventury kde člověk tráví hodně času v reálných lokacích. Hlavní hrdina má k tomu příhodné povolání - je to fotograf a tak většinu času procházíte virtuálně pamětihodnosti kolem Vídně a pořizujete snímky. Ve hře si takto můžete detailně prochodit čtyři lokace. Začíná linka ohledně dědictví rodu Ritterů, hrdinovi se ve snách zjevuje paní v bílém a v novinách se množí informace o vraždách...

Nemáte tu možnost interaktivního rozhovoru ani nějaké kombinace předmětů. Kromě fotografování máte jenom úkoly typu zapálit svíčku u hrobu nebo krb v domě a jde o překvapivě zmatečný problém.  Podle gameplaye Markus Ritter - Ghosts Of The Past však interaktivní rozhovory a adventuření bylo úspěšně dodáno. Stejně tak budete hrát i za ženskou postavu.

Pro autory je důležitá sexuální nevyhraněnost hrdiny. Vedle charakteristiky fmv a point and click charakterizují svou hru jako "queer cheesy trash". Přehnané herectví ve fmv adventurách 90.let a postava von Glowera a jeho exkluzivního pánského klubu z GK2 je pro tuto komunitu jedním z formujících zážitků.

Kateřina je ještě o stupínek lepší než předchozí Poslední dopis. Autor ubral na obtížnosti, což jsem jedině kvitoval. Už to jde bez složitého propočítávání typu pořadí písmen v abecedě či dlouhého pixelhuntingu. Hra je opět zasazena do Loun, takové zasazení do místních reálií mám rád. Tentokrát už tu nejsou jen statické fotky ale i působivé krátké klipy. Vytknul bych kvalitu textu, který však prý byl už vylepšen. Příběh je jednoduchý, ale má svou myšlenku a zvrat. Už se těším na další počiny.

Povedená hororová jednohubka. Výborná atmosféra, stačí trochu hudby, zvuků a černobílé fotky Loun. Příběh je správně děsivý, šikovně se rozplétá a provází vás jednotlivými lokacemi. Na to, že je to vytvořené v renpy, tak to má hodně interaktivní prvků, dočkáme se jak pixelhuntingu, tak parserovém zadávání hesel, občas se hra posune opakováním činnosti. Trochu bych přeci jen ubral na obtížnosti.

Asi mě nenapadá jiná hra, která by svými revolučními, pokročilými prvky tak systematicky podkopávala hratelnost. Tvůrci vytvořili prostředí, kde postavy nestojí a nemlčí jako ve většině ostatních adventur, ale pohybují se po obrazovkách, reagují na sebe a snaží se hledat cestu. Navíc vás většinou doprovází sidekick, kterému můžete nadiktovat, co má udělat a v jakém pořadí – klidně i mimo aktuální obrazovku.

Muselo to dát příšernou práci, v reálu to vypadá jako když v přeplněné Bille nechodí kasy. Zatímco se snažíte něco udělat, postavy si na obrazovce navzájem překážejí a ještě se u toho omlouvají. Často čekáte dlouhé sekundy, sledujete, jak se motají a zapomínají, co vlastně chtěly. Když se objeví závan důležitého rozhovoru, jiná postava začne klábosit s někým jiným a dialogy se tak různě míchají.

Všechno ostatní (dobrá grafika, špatné zvuky, průměrný příběh) mi oproti strašné hratelnosti připadá podružné. Jak něco takového mohlo projít testováním u budoucích tvůrců asi nejpřístupnější adventurní série Broken Sword, je mi záhadou. Nemít jiné zkušenosti s point-and-click adventurami, s pokorou bych se vrátil k parseru a textovým adventurám.

Druhý díl této spin-off série ukazuje, že chybějící překlad v době vydání automaticky neznamená nižší kvalitu. Naopak, dvojka je lepší než jednička a srovnatelná s tím nejlepším, co jsem z univerza Ace Attorney hrál.

Pořád se jedná o vizuální román okořeněný o pár adventurních prvků. Vedle starších zvláštních mechanismů jako otisky prstů, detektor kovu a zastavování a zoomování videa přibyl mechanismus "myšlenkových šachů" což je víceméně další typ výslechu, kde ovšem podle emocí protivníka tlačíte nebo ho necháváte vydechnout. Ta hlavní podoba výslechů, kde důkazem reagujete na rozpor v tvrzení tu však zůstává dominantní a je to tak dobře.

Největší silou je příběh, který na začátku vypadá nudně a průměrně. Jako další návrat do zákulisí a minulosti vedlejších postav hlavní série. Postupně se však případy propojují a příběh pokračuje stále šílenějšími šarádovějšími cestami, plné zvratů, amnézií, nájemných zabijáků, nových loutkařů a dvojníků a přitom silnou myšlenkou a vynikajícím a překvapivým záporákem.

Výsledkem je ještě větší odklon od realismu, vše je však skvěle konstruované a gradované. To stejné se dá říci o vizuálu nových postav, který je správně japonsky ujetý. Hudba a zvuky zůstaly stejně a opět se kolovrátkově opakují dle situace, ale i díky tomu se budete s každou další hrou cítit jako ryba ve vodě.

Jednička byla pro mě překvapením, dvojka už nikoliv. Autoři prostě umí vytvořit krátkou akční adventuru s přesahem a dvojka pokračuje v tom, kde jednička uspěla. Tentokrát je námětem klasické mužské dilema zajistit rodinu proti tomu s rodinou být. Snahou se soustředit na přítomný okamžik proti tomu se soustředit na ideály, často vám vnucené společenským tlakem a konvencemi. Náplní jsou jednoduché hádanky s akčními sekvencemi kde bojujete nebo utíkáte. Hlavní silou jsou opět muzikálové pasáže, většinou spojené s nějakým bossfightem. Vše je na nižší obtížnosti, většina zdejších harcovníků asi projede hrou jako nůž máslem za 4h. Je tu co-op, který jsem si nevyzkoušel, ale může být argumentem pro to si zahrát hru s děckem nebo vaší drahou polovičkou. Asi tím otupíte rozpor, že grafika a pisklavý dabing evokují výrazně mladší cílovku než příběh a dialogy.

K barům jsem měl vždycky pozitivní vztah – toužil jsem mít místo, „kde každý zná tvé jméno“ (intro ze seriálu Na zdraví ). Callahanův salón je ale ještě o něco podivnější: scházejí se v něm mimozemšťané, upíři, cestovatelé časem nebo třeba mluvící psi. Vy zde hrajete za celkem obyčejného chlapíka Jakea, který rád pomáhá ostatním a zároveň se snaží vyrovnat se svým vlastním traumatem. Ve hře pomáhá pěti štamgastům, což tvoří pět samostatných příběhů – každý s vlastními lokacemi, náladou a průvodcem. Jako u většiny adventur od Legend vychází námět Callahanova salónu z knižní předlohy.

Adventura splňuje i další náležitosti, která si Legend pro své tituly v dané době vytyčily: kvalitní grafika, dabing, hudba a pohled z první osoby. Ten je zde přece jen trochu jiný – obrazovek je jen pár, zato jsou panoramatické, takže se můžete volně rozhlížet do všech stran. To může být místy až zahlcující: plné bary, náměstí nebo obchody s nejrůznějším zbožím vyžadují důkladné prozkoumání a styl „všechno na všechno“ zde dostává nový význam. Navíc u některých aktivních bodů si autoři opravdu pohráli – u jednoho objektu můžete mít klidně i deset a více voleb k vyzkoušení.

Ve hře se hodně čte – nejen dialogy. Kvůli omezenému množství animací a pixelhuntingu jsem byl na textu závislý i při zkoumání možných akcí s předměty. Obtížnost je vysoká, ale váš herní průvodce postupně zvyšuje míru nápovědy, pokud se vám nedaří. Narazil jsem však i na hádanky, u kterých jsem přesně věděl, co dělat, ale nevěděl jsem, jak to správně naklikat. Celkově jsem se musel uchýlit k návodu častěji, než by mi bylo milé – a to opomíjím dva kvízy, které snad byly jen protipirátská ochrana... doufám. :)

K univerzu hry jsem před hraním přistupoval s ambivalentním pocitem – přitahovalo mě i odpuzovalo. Mám raději sci-fi než fantasy, tady však jde o na první pohled nesourodý mix. Nakonec se však ukázalo, že všechna ta podivnost lokací a postav je "jen" skvělým zdrojem pro vtípky a odkazy. Vyznění je ale překvapivě civilní – mnohem víc než časoprostorové paradoxy, kletby a morální dilemata se tu řeší lidské problémy a obavy. A to mám rád.

Stardew Valley je opravdu jako druhý život – žijete ho, budujete a udržujete svou farmu i vztahy. V létě čtvrtého roku (130 hodin reálného času) jsem konečně dostavěl komunitní centrum, které jsem si stanovil jako cíl hry. Kvůli vlastním chybám se mi to dost protáhlo – spousta plodin a událostí je totiž vázaná na konkrétní roční období, a když třeba v létě nezasadíte melouny, nezbývá než čekat na další léto.

Většinou už jsem potom měl jen ranní rutinu: sklizeň plodin a péči o zvířata, pak výpravu do dolů. Nevěřícně zírám, kolik věcí jsem ještě neviděl, neposbíral a nevyrobil. Přesto mě začala trochu zmáhat rutina – jako v tom reálném životě. Neopakovatelné úkoly jsem většinou splnil a ty donáškové se už nevyplatí. Je čas se posunout k jiným hrám :)

Moc se mi líbilo, jak je hra po grafické i uživatelské stránce jednoduchá, a přesto nabízí tunu obsahu a možností. Občas jsem měl problémy s ovládáním – někdy jsem omylem vykopal plodinu, jindy nestihl včas přepnout na zbraň. Velkým plusem jsou scény s ostatními obyvateli, které získáváte prohlubováním vztahů a tím, že dorazíte ve správný čas na správné místo. Občas vás scénka dokáže chytit za srdce.

První dva roky byly naprosto báječné, a pokud si chcete odpočinout od reálného života a místo toho řešit kravičky nebo bubáky, Stardew Valley je skvělá volba. Původní sérii Harvest Moon pro SNES jsem nehrál, ale přijde mi, že Stardew Valley opravdu dobře vystihuje kouzlo tehdejších her. A zároveň inspirovala řadu dalších – více či méně podařených – nových napodobenin.

V tomto spin-offu série vizuálních románů s Phoenixem Wrightem je hlavní postavou Edgeworth, jedna z důležitých vedlejších postav. Máme tu však spoustu dalších známých a bavily mě hodně i ty nové. Pro fanoušky původní trilogie je určitě zajímavý návrat do minulosti k prokurátorským začátkům a k van Karmům, zároveň však hlavní příběh je osobní a nový. Vše se točí kolem jednoho legendárního zloděje a gangu pašeráků.

Mechanikami je hra v lecčems stejná a podobná hlavní trilogii. Argumenty a výslechy se teď odehrávají i mimo soudní síně a vazby (jedno z míst činu je však přímo soud a jeho zázemí). Hra je o něco více klasickou adventurou, pohybujete se po svých ve 2D a interagujete tak s předměty a osobami. Dalším novým prvkem je dedukce, kdy spojujete buď motivy nebo části okolí s předmětem.

Zatímco původní trilogie vytvářela zdání, že se odehrává v našem reálném světě, který se jenom hodně pojaponštil, tady se lore rozšiřuje o fiktivní státy. Celá zápletka se dost točí kolem evropského státu Cohdopia rozděleného do dvou menších. Trochu připomíná Československo. I jiná místa jsou zajímavá, třeba jeden případ se děje na palubě letadla, které je několikapatrové s výtahem:)

Hra mě po původní trilogii neurazila a už brzy navážu pokračováním Gyakuten Kenji 2. Nové mechanismy hru ozvláštnily, zároveň však chybí ten klasický střet obhájce a žalobce v soudní síni se všemi přehnanými gesty.

Fajn hra na pár minut. Žánrově jde o rytmickou hru, kterou možná znáte z různých miniher, kde je potřeba včas stisknout správnou klávesu na dané koleji. Tentokrát ale uháníte rovnou silnicí skrz poušť a likvidujete příšery. Hře dodává šťávu kombinace dieselu, metalu, násilí a erotiky—na krajnici na vás občas zamává krásná kost podprsenkou.

Popis hry je trochu nepřesný—pokud na příšery pouze najíždíte, končíte. Je nutné je skutečně zničit ještě před srážkou, a to přesně načasovanou „střelbou.“ Jedna barva se ovládá klávesou Z, druhá X, zatáčení probíhá šipkami. Docela mě zaujalo, jak by se hra ovládala volantem...

Na delší hraní to ale moc není. K dispozici jsou pouze dvě obtížnosti a jedna skladba. Chyběl mi nějaký žebříček nejlepších skóre, který by motivoval k opakovanému hraní.

edit: Ohledně ovládání volantem jsem objevil trailer, přidávám do videjí:)

Metro Exodus se otevřelo, ale v jádru si zachovává atributy předchozích dílů. Lokace se otevřely a rozšířily, pořád se ale jedná o lineární roadmovie, kde prvky open world zážitek jenom doplňují, nedělají z Metra Stalkera. Vlaky, zvláště ty staré, mám hodně rád a každou přestávku mezi lokacemi jsem si tak užíval atmosféru cesty. Střílečka je to opět poněkud cudná, stejně jako v předchozích dílech jste příběhově za střelbu spíše trestáni a povzbuzováni jste k plíživému stylu. Což je občas škoda, arzenál zbraní a jejich vylepšení je super a gunplay byl uspokojivý proti lidským protivníkům. Horší to bylo opět s mutanty, kde často nevidíte nějaký dopad a chovají se otravně. Závěr je opět více snový a hororový, pro fanoušky původního metra konečně zase příležitost na klaustrofobní imerzi. Grafika je nádherná i atmosférická, jeden z vrcholů v době vydání. Zvuky a dabing jsou naproti tomu pochybné, stačí se podívat o dva metry vedle od zdroje a zvuk a dabing se ztlumí o 50 procent.

Zřídka se při čtení svých starých komentářů setkávám s pasážemi, které nezestárly dobře kvůli vývoji v reálném světě. U série Metro se mi to však podařilo. Ještě v komentáři k Metro 2033 jsem se podivoval, kdo by v postapokalyptickém světě stále prosazoval komunismus či fašismus, a tvrdil jsem, že bych raději viděl reflexi současného světa. Komentář k následujícímu dílu jsem psal v předvečer invaze – už jsem tehdy reflektoval své pomýlení, ale nikdy by mě nenapadlo, že úroveň ruského zmrdství zdaleka nedosáhla svého vrcholu. Nyní, po třech letech války, statisících mrtvých a nuceném exodu tvůrců hry i autora předlohy Glukhovského, si sypu popel na hlavu. Původní Metro je sice „jen“ kniha a hra, ale zároveň jeho poselství a reflexe jsou stále aktuální.

Monkey Island jsem v době vydání nehrál. Jako správný adventurista jsem si nakonec doplnil vzdělání, ale ani poté se série nestala mojí adventurní srdcovkou. Psát komentář k pokračování této legendy vedle místních velikánů je pro mě tak nevděčná úloha.

Zprvu mně drzá, moderní, až karikaturní, stylizace jak z flashového období před mnoha lety šokovala. Po prvním šoku jsem se však rychle přizpůsobil a nová stylizace mi překvapivě rychle sedla. Grafické proměny nakonec byly i v předchozích dílech a postavy jsou jasně rozpoznatelné. Další věcí co jsem si všimnul, je inkluze, na každého piráta je aspoň jedna pirátka. Pravdou je, že už v původním MI byla řada silných ženských postav a asi jsem jenom přecitlivělý. RtMi má skvěle zpracovaný deník s událostmi předchozích dílů, většinu postav potkáte a v prostředí můžete také sbírat kvízové otázky pro opravdové znalce. V hudbě a dabingu nic nevrže.

Jako servis pro fanoušky je hra výborná, ale samotné hraní mi trochu drhlo. Nápověda je sice pěkně zpracovaná, ale proč hra neulehčí život jinak? Třeba proč občas nepročistí přetékající inventář, abych v něm nemusel neustále scrollovat věcmi, které už nevyužiju? Stále se opakuje vtip, kdy na první pohled banální problém má komplikované řešení, ale proč člověk často ani neví, kde začít? A proč tolik hádanek spoléhá na repetitivní pobíhání mezi lokacemi bez výraznější mozkové investice?

Příběhově se nejedná o nic světoborného a závěr mě vyloženě zklamal. Tady z mého pohledu mohli autoři předvést více pokory. Prostě si nedají říct... jenomže já už nejsem pankáč a chci mít pěkný závěr s nějakou myšlenkou a poučením, ne zopakování konce dvojky.

Tak toto rozšíření je pořádně výživný. Délka kampaně je podobná původní hře a navíc je dynamická, takže některé úkoly/mise ani napoprvé nesplníte. Náplň je stejná. Hledáte jak se dostat do nějakého počítače a tam udělat úpravu. Zní to jako simulátor, ale hraje se to jako textová adventura, hlavně pročítáte texty a hledáte aplikace a hesla, co vás dostanou dál.

Rozšíření i částečně adresuje mé výhrady vůči původní hře. Tentokrát pracujete v týmu, jste společně na chatu s ostatními hackery s osobnostmi, kteří vám třeba osvěží jaký nástroj použít či odlehčí situaci vtípkem. Vše je to jasně nascriptováno a vy žádnou možnost interakce nemáte, přesto hra působí o kousek živelněji.

Portfolio vašich nástrojů se také téměř zdvojnásobilo a nejsou jenom o hackování toho kterého portu. Úkoly samotné jsou komplexnější, hledáte cesty kudy dál, jsou tu i slepé větve a alternativní postupy. I tak hra není přehnaně náročná, jenom v takových dvou misích se hodí vedle paměti a pečlivosti i rychlé prsty. A samozřejmě si každý soubor k vymazání radši zazálohujte.

Yakuzu Kiwami 2 jsem si dal rok po předchozím dílu a vyplatilo se. Hra totiž opět působí spíše jako vydatný datadisk k Yakuza 0, kde jsem se cítil snadno znovu doma. Hodně jsem ocenil návrat čtvrti Sotenburi z Osaky a kabaretu. Jinak mi přišlo YK2 v pár věcech lepší a v pár věcech horší než předchozí díl.

Zůstávají pozitiva předchozích dílů: ...Yakuza má kouzlo, že dokázala udělat z nouze ctnost a mnohé viditelné nedostatky prodat jako hodnotu navíc. Japonská nadsázka a infantilnost dokázala asi z 4 zvuků namísto plnohodnotného dabingu, z 4 prkenných animací namísto realismu a ze zápletky mimo rámec západní logiky vytvořit postavy a svět, který si zamilujete. To nejdůležitější pro příběh, emoce, jsou tu podány dobře. Přitom hlavní hrdina je ve stylu akčních filmů z 80.let naprostý nadčlověk, se kterým nelze moc soucítit... (Red 2024).  Opět tu je nostalgická atmosféra blízko mému dospívání. Všechny postavy mají moji oblíbenou véčkovou Motorolu Razr V3 a mnohé postavy potkáváte znovu.

Vizuálně tu menší posun vidět je. Zdá se mi že je v ulicích vice lidí, více odlesků a potěší i popojíždějící auta. Souboje lépe odsýpají, celý RPG a bojový systém mi přijde mnohem jednodušší a přehlednější. Soupeři už nejsou tak otravní - neuzdravují se a dá se jim snadněji vyhnout. Ani není nějaká velká motivace s nimi neustále bojovat... za snězení jídla dostanete mnohdy více zkušenosti než za souboj.

Pár miniher zmizelo, například autíčka, bowling nebo kulečník. Některé mi přišly těžší, jiné jednodušší. Hodně jsem si užil golf, šipky a baseball. Vrátil se kabaret a přibyla nová tower defense minihra, ve které rozšiřujete a vylepšujete gang. Mnohem víc mě tu však bavil turnaj – jednak kvůli svižnějším soubojům, ale také díky atraktivnějším typům turnajů. Například bojujete ve stylu všichni proti všem, zvrchu na vás padají různé zbraně, a občas se dokonce z podlahy spustí plamenomet. 

Co mi naopak nesedlo byl příběh samotný. Už od začátku jsem tam neměl tu emoční investici a postupně mě bavil méně a méně. Závěr byl až fraškovitě překombinovaný. V příběhu mě tak bavily spíš pomrknutí do minulosti. Z toho pohledu mi přišla skvělá část  "The Majima Saga" odehrávající se vlastně před hlavní částí a spustitelná samostatně v menu. Jedná se jen o asi dvouhodinovou záležitost, kdy hrajete za Majimu a zjistíte proč vlastně z klanu odešel.

Yakuza Kiwami 2 se mi celkově líbila víc než předchozí díl.

Dlouho jsem čekal na bojovku s trochu realisticky zpracovaným čínským bojovým umění a dlouho jsem chtěl vyzkoušet nějakou soulovku. Sifu mě tak zaujal na první dobrou. Bohužel se opět ukázalo, že jenom nadšení nestačí a podobně jako u bojovek jsem prostě levej jak turecká šavle. Svůj cíl dohrát na střední jsem po hodinách postupně snížil na cíl nezemřít v první úrovni až k tomu si prostě jenom odemknout natrvalo všechny dovednosti. Naštěstí do hry po vydání vydali lehčí obtížnost, takže jsem aspoň dohrál a viděl základní konec. 

Ve hře vás čeká pět misí/prostředí vždy zakončené bossfightem. Příběh je vyloženě spartánský, prostě cesta za pomstou.  Nenáročná grafika má díky stylizaci své kouzlo. Fanoušky imerze potěší i kantonský či mandarínský dabing. Prostředí je chytře rozvrženo s pár zkratkami, zkratkou se vyhnete souboji ale i obvykle ztratíte možnost si vzít nějaký ten bonus u svatyně.

Vše je vlastně podmíněno boji a dá se říci, že bojům s bossy. Ostatní protivníci vás mají jenom pozdržet a pošramotit. Občas vás bohužel hra vypeče, buď nepočítáním zásahu na schodech nebo vám kamera zamíří do zdi.  Boj samotný je však opravdu komplexní a moc zábavný. Nezáleží asi ani tak na nějakých velkých kombech, spíš jde o správné načasování a užití těch základních. Také se mi moc líbilo, že techniky hodně vycházejí ze skutečnosti a boj tak vypadá realisticky.

Nejzajímavějším prvkem je asi stárnutí hlavní postavy. Jakmile ve hře zemřete, neznamená to konec. Můžete navázat kde jste skončili, ale zestárnete, přičemž když umíráte opakovaně tak se zrychluje i stárnutí. Postava stárne nejen vizuálně, ale také některé dočasné dovednosti můžete získat jen do nějakého věku a celkově se vám věkem snižuje zdraví a zvyšuje útok.

Hra se mi líbila a až trochu pomine frustrace z její obtížnosti tak se k ní rád vrátím:)

Flight of the Amazon je vtipná adventura až příliš očividně napodobující Lucas Arts a Indiana Jonese. Hlavní hrdina Joe King (cha cha) po úvodním intru ztroskotá s letadlem uprostřed Amazonie a střetne se se zlou korporací vedenou šíleným vědcem Ironsteinem, který usiluje o dobytí světa vytvořením dinosauří armády přeměnou Amazonek.

Primárně vtipné adventury moc nemusím. Když už devadesátková oddychová šílenost tak bych spíš ocenil něco ve městě typu Tamča a Tyrča spíš než toulání po džungli a nějakém chrámě (tam už moje pobavení skončilo úplně). Vtipné konkurenční devadesátkové adventury často dokázala pozdvihnout ještě větší ujetost a nekorektnost. Například proč očividní němečtí náckové nejsou dabováni s vtipným německým přízvukem a používání všechno na všecho nevede k vtipným situacím? Tady je nejčastější odpověď je že něco nejde, což je při větším počtu nemizících předmětů otrava.

Na druhou stranu audivizuálně je hra pěkná, herní mechanismy fungují, dabing je ok. Prostě hra technicky bez problému jako konkurence funguje. Což je neuvěřitelné, protože ji víceméně dělali dva lidi. Doporučuji si přečíst něco o vývoji hry, buď je to ke stáhnutí u hry (GOG) nebo online třeba zde. Lucas Arts byla obrovská společnost s bianco šekem a licencí. Tohle byli dva nadšenci, kteří vytvořili konkurenční hru s postavami svých kamarádů a velkým bojem vůbec hru nějak vydat. Výhledově je možné pokračování, i když je to bokovka autorů, podle vlastních slov na několik let http://amazonqueengame.com.

Cat Quest je akční RPG v té nejjednodušší podobě. Máte velkou mapu s pár dungeony a v ní opakujete mantru - přiskočit k protivníkovi, zasáhnout ho a odskočit před jeho útokem. Takto jedete celou mapu, občas použijete nějakou plošnější variantu útoku (magie). Je tu nějaké vybavení, ale jsou to jen čísla navíc, můžete tak zvýšit obranu, útok či manu.

Hodnotou navíc oproti jiným RPG na krácení času jsou vtipné dialogy a stylizace. Jedná se o kočičí svět a mnohé názvy jsou slovní hříčky. Po pár hodinách soustavného hraní vás to i přes úvodní pawriocity a okouzlující clawlines omrzí. Pokud hledáte RPG s komplexním příběhem a systémem tak ruce pryč. Pokud hledáte RPG na zkrácení času na zastávce, tak je Cat Quest dobrá volba.

Po spuštění jsem se musel podívat na rok vydání, jestli se náhodou INSIDE neinspiroval touto jednohubkou. Spíš než plošinovka je to walking simulátor s velmi omezenou interaktivitou, většinu hry vlastně držíte tlačítko doprava či dopředu. Hra vypráví svým prostředím a dotýká se úskalí dnešní doby. Pro někoho půjde o směs klišé, jinému otevře oči. Každopádně je moc příjemné se na to dívat. Atmosféra, animace a lokace jsou velmi působivé. Mnohé komerční hry by se mohly učit.

U takto krátkých her zadarmo je vždy nabíledni otázka, jestli se je vyplatí vůbec instalovat. U Burning Daylight jsem rozhodně nelitoval, i když jsem přeci jen očekával více "hraní".

Nikdy jsem se nekoukal na závěrečné titulky tak zkroušeně. Polovinu času ve hře jsem totiž strávil blikající na lopatkách nebo házený ve vzduchu. Pokud na automatu nebylo omezení, asi bych tam pro dohrání hry přišel o výplatu. Virtuální penízky jsem na pc portu házel opakovaně i v rámci jednoho bossfightu.

Trochu tu fungují skoky ve výskoku nebo smashování zblízka, občas jde vypozorovat nějaký pattern nepřítele a časem jsem se naučil lépe časovat házení protivníkem či použití zbraně, ale pořád nevidím potenciál, že bych se ve hře cítil jako vítěz. Jídlo, kterým si můžete doplnit zdraví se nachází obvykle jen tam, kde ho nepotřebujete. Mimo protivníků vás potrápí prostředí od padajících lustrů, házené molotovy či kutálející sudy. Nenašel jsem způsob jak se jim spolehlivě vyhnout, tak jsem aspoň ocenil, že stejně na tom jsou mnohdy nepřátelé a umírali jsme pěkně spolu:)

Mlátičky v SP nejsou můj šálek čaje, ale zde mě bavila dobová atmosféra a nepřátelé. Mnoho postav mé oblíbené bojovkové série Street Fighter má historii a pochází ze stejného univerza jako Final Fight. Můžete zde hrát za Codyho, Guye či Haggara a mezi protivníky se mimo jiné potkáte s Andorem (Hugem), Poison, Rolentem či Sodom. Rolento je ve Street Fighteru moje oblíbená postava a i tady vás se svými granáty pořádně potrápí.

The Fall of Lazarus na první pohled vypadá jako nenápaditá variace na téma "walking simulator ve vesmírné lodi". Co mohu pochválit, je úsporná estetika ne nepodobná Portalu; vesmírná loď je malá, ale má logickou architekturu s několika patry spojenými výtahy a pěkně zpracovanou mapu, která podobně jako u prvního System Shocku vychází z tvaru lodi/základny.

Další rozměr tomu dávají příběh a hádanky, přičemž obojí bylo pro mě rozporuplné. Hádanek je málo, mají nápad, ale jsou pro hráče neintuitivní, někdy u hádanek nevíte, co dělat kvůli ovládání. Jinak většinu času strávíte putováním z místa na místo a neubráníte se pocitu umělého prodlužování herní doby. Příběh je těžko stravitelný, vodítek je málo a že se jedná o alegorii, jsem pochopil až mimo hru překládáním achievementů v hex editoru, identifikováním přehrávaného němého filmu a pročítáním fór. Lekačky nefungovaly, anglický dabing mi hru spíše kazil.

Hra je v současnosti zadarmo, takže klidně vyzkoušejte sami.

Vaším úkolem v této adventurce je spáchat vraždu a nebýt zatčen. Odehrává ve velmi malém časoprostoru (domek-večer). Také váš inventář je omezen (zbraň+důkaz).

Hra má tři fáze. V první se můžete seznámit s postavami a nasbírat předměty. Až si naplníte inventář, fáze končí společným jídlem. Ve druhé fázi nastražite falešnou stopu a provedete samotnou vraždu. Ve třetí už přichází inspektor a výslech.

Adventurku lze dohrát za pět minut. Hlavní síla ovšem spočívá v množství kombinací a konců. Inspektor vás na konci vyslechne a dle vaší a jiných výpovědích a důkazů určí pachatele.

Za jeden dolar hra určitě stojí, má dobrý nápad, atmosféru a dialogy. Příjemná pro mě byla absence časových limitů, jediný je při útěku z místa činu dle použité zbraně. Pokud vám nevadí repetetivnost, můžete projít hrou vícekrát a vyzobávat achievementy. K nákupu dvojky za pět mě však jednička nepřesvědčila. Zvláště když jsem se dočetl, že ve dvojce už je těch časových limitů více. Nenašel jsem zde žádný RPG prvek, zmíněný v popisu i v diskuzi hry.

Toto pokračování začalo epizodicky vycházet sedmnáct let od vydání základní hry a je to vidět. Je ukecanější a příběhovější, více se řeší jednotlivé postavy, jejich pocity a vztahy.  Systém zůstává stejný, přibyly jen dva nové mechanismy. Prvním je střídání měsíčních cyklů, takže se střídá efektivita zbraní a magie. Bez toho bych se klidně obešel. Druhým jsou společné útoky, které jsem si oblíbil už v jiných jrpg. Tady je to spíše doplněk, co potěší, ale většinou se v soubojích nijak zvláště nevyplatí.

O sedmnáct let se také posunul tamní svět. Vedle staré sestavy vyrostla nová generace. Každá původní postava má svoji vlastní epizodu, která trvá cca 3h. Každá je lineární, často hrajete jen za jednu, dvě postavy, málokdy máte kompletní skvadru. Jste tak občas v situaci kdy nemáte nikoho, kdo by vás mohl léčit nebo jste jenom s mágy, což soubojům dává nutnost více plánovat. Vše se odehrává v původním světě a linky se různě prolínají. Často tak navštívíte stejná místa, vidíte příběh z jiné perspektivy a navštívíte stejné dungeony s odlišnými postavami (naštěstí bedny se každou epizodu resetují:)) Příběh i samotné lokace je víceméně taková fanouškovská variace původních motivů a dění. Celkově se vše recykluje od nepřátel po lokace, i když pár nových míst a protivníků tu je. Zlatým hřebem je poslední epizoda, kdy se všichni hrdinové konečně spojí a následuje epický závěrečný dungeon a završení příběhu.

Rozsah mě mile překvapil a hra se mi líbila. Řadu věcí docení právě hráči původní hry. Líbilo se mi, že postavy a vztahy jsou více propracovány a hra se nijak nezjednodušila. Dále je vidět, že epizody sice vznikaly epizodicky a občas tím trochu utrpělo tempo. Nicméně vše bylo řádně promyšleno a události jedné epizody vnáší více světla do dění epizody předchozí.

Jedná se o přídavek spojující události mezi Final Fantasy IV a Final Fantasy IV: The After Years. Příběh začíná krátce po událostech původní hry. Postavy si žijou své oddělené životy, mají partnery, čekají dětí atd. Hlavní je znovu Cecil, ale zahrajete si i s většinou z původní sestavy. Bylo pro mě trochu smutné se z 99 levelu propadnout níž, ale zase nezačínáte jako úplný nemehla bez všeho vybavení a schopností. Nejsou tu nějaké proměny v hratelnosti, složení nepřátel, nová zajímavá prostředí, schopnosti či vybavení. Hra je tentokrát lineární a ukecanější. Grindění není potřeba, narazil jsem jen na jeden schod v podobě nepřítele, který házel pořád zemětřesení a ještě jsem neuměl float. Naštěstí zde levelujete rychle, tak to bylo na pár minut. Celkově se ve hře toho příliš nestane, více zapamatováníhodný je závěrečný souboj. Jako obsah navíc je to fajn, ale víc mě bavil ten obsah po dohrání v původní hře a od Final Fantasy IV: The After Years očekávám více.