Dal jsem po letech téhle hře šanci v nové verzi. Je fajn, že místy to vypadá pořád pěkně. Už jsem ale zapomněl, proč jsem to před lety tehdy odložil a nevrátil se k tomu.

Je to velké, má to zajímavý svět a lore, souboje jsou vlastně docela zábavné. Jenomže pak přijde stereotyp a bambilion MMORPG like úkolů, roztahané mapy s prázdnými místy a spousta repetitivních soubojů s miniony. Hrozná je práce s inventářem, do kterého lezete neustále a kvanta náhodného, většinou průměrného lootu ve spojení s omezenou nostností je opravdu peklo.

Takže jsem tomu dal dalších asi 15 hodin. Rozjel jsem dokonce datadisk, abych viděl rychle něco jiného. Ale času je málo a her je mnoho - vážně mě to docela mrzí, ale je to prostě jen průměr, který si nezaslouží takovou časovou investici.

Kratší a silně příběhová adventurka. V tom smyslu, že zde nenarazíte na žádné složitější interakce natož pak na puzzly. Pokud ale nehledáte vyloženě výzvu a setsakra pěkná kresba, povedený dabing a solidní mystery příběh vám zní lákavě, tak určitě neváhejte. Lokace jsou krásně prokreslené, ovšem - je to menší hra, takže jich není mnoho. Je to taková jednohubka na 2-3 hodiny. Moc vám nehrozí záseky, takže je to taková rozanimovaná vizuální novela - pro mě tedy mnohem stravitelnější, než vyloženě textové hry. Neutrálně se stavím k akčním minihrám, které nejsou moc dobře udělané, na druhou stranu jsou extrémně jednoduché a je jich minimum, takže mi ani tolik nevadily. K dispozici je vám také deník, který je ale vlastně vyloženě návodem, takže pokud si chcete užít alespoň trochu toho pátrání tak doporučuju ho nepoužívat.

Na první dojem mě hra vlastně docela překvapila. Zůstává pocit, že autoři nechtěli udělat vyloženě dobrou hru, ale chtěli jí zkusit prodat na základě kontroverze a "dospělého" obsahu. Ale oproti prvotině studia Agony, jde alespoň o svižnou dávku rychlé akce. Je povrchní, sto let starý painkiller by jí strčil do kapsy, zbraní je na oko hodně ale nemají extrémně velký dopad, kouzla jsou buď ultra slabá nebo přesílená. Hra si taky na první pohled hraje jako že má hrozně zajímavý systém customizace - kde si kromě postavy a vybavení můžete měnit styl i jednotlivých komnat vaší sluje, jenže ty skiny jsou dost na jedno brdo a rozhodně to není věc, která by vás nějak extra motivovala k opakování monotónních nevyvážených soubojů. Ani pár celkem zajímavých bossů to bohužel nezachrání a hratelnost je víceméně od začátku do konce pořád stejná.

A ty dospělé prvky? Jsou tak nechutné a krvavé, že si to moc normální člověk ani neužije, grafika není tak dobrá a modely zkrvavených démonů tak nějak splývají do sebe a nic extra se prostě neděje. Takže ani jako erotickou hru bych tenhle titul nedoporučoval.

Začnu tím, že jsem zdaleka neviděl všechny FMV hry a beru to tak nějak na přeskáčku. Z těch které jsem ale viděl pro mě vystřelila Erica jako hvězda mezi ostatními. A to i přesto, že jsem se zpočátku pral i s tím negativním, co přináší. A od toho i začnu - FMV by mělo být o rozhodování a ne o tom jak rychle hýbete myší. Ovládání je prostě na PC docela krkolomné a přijde mi, že je navrhované asi pro dotekovou obrazovku. Taková hloupost, ale občas opravdu kazí zážitek když musíte myší lítat po stole a kroutit nějaký šroubek. Potom jsou tam některé hodně nelogické věci, rozhodnutí postav a věci u kterých mi trošku mozek skřípal. Jenže tohle všechno jsou takové uplně bezvýznamné kazy... Výborná výprava (na FMV film), obsazení, herecké výkony, hudba, atmosféra, hloubka, emoce - jsou na prvotřídní úrovni a já opravdu musím říct, že jsem se u FMV nikdy takhle dobře nebavil. Přes všechny drobné nedostatky považuji Erica za určitý etalon toho jak by FMV hry měly vypadat.

Interaktivní povídka s několika málo 3D obrazovkami, na kterých se můžete rozhlížet, ale nikoli pohybovat. Interakce je minimální - sem tam na obrazovce najdete "tajnou" runu, která vám zobrazí několik zajímavostí ze světa a díla H.P. Lovecrafta. Ke konci se proklikáte během max. jedné hodiny. Hlavní hru si můžete prodloužit ještě dvojicí DLC. Základní hra je zdarma. Jinak jde prostě o převyprávění povídky docela dobrým vypravěčem. Atmosféra a ozvučení je celkově fajn a tak pokud povídku třeba vůbec neznáte, je tohle dobrý způsob jak si ji dohnat.

Je to rozhodně jedna z nejlepších Diablovek, které za ta léta vyšli. Však na ní pracovali i vývojáři prvního Diabla. Problém je, že mě už tento her nebaví obecně. Během pár dnů člověk nagrinduje postavu na 30 level a prostě to začne být monotónní. V mnoha ohledech je Torchlight 2 exemplární příklad perfektního gamedesignu - pet, grind a zběsilé klikání myšítkem funguje bezvadně. Stejně tak bohatý loot systém a barevný fantasy svět se povedl na výbornou. Jen to prostě už není typ hry pro mě. V kontextu své doby a mezi diablovkami patří rozhodně k těm nejlepším.

Mrňavá indie adventurka, která je svým zasazením, příběhem a atmosférou hodně povedená, ale je tak krátká, že se spíš tváří jako intro k nějaké mnohem větší hře, kterou bych si určitě rád zahrál. Na druhou stranu za tuhle jednohubku nemusíte nic platit, a to málo co jsem dostal jsem si určitě užil.

Dopředu předesílám, že vesmír Digimonů vůbec neznám - vím, že existují a že to bylo něco jako Pokémon, který mi rovněž příliš neříká. Prostě -mon sběratelská hra. Také musím říct, že jsem titul nedohrál - věnoval jsem mu 15 hodin a na How long to beat má hra kolem 70 hodin, takže jsem byl stále někde na začátku. Ale neustálé pobíhání po těch samých místech a čtení nezáživných textů mě už prostě přestalo bavit. Hlavní příběh jako takový není vyloženě špatný, ale je to hrozně ukecané a při tom se spoustou výplně, která není zábavná. Hlavní hrdina je němí a působí jako úplné pako. Nemá absolutně žádnou hloubku. Tahové souboje jsou na Normal docela jednoduché a repetitivní. Kromě těch zábavnějších s bossy a silnějšími nepřáteli vás bohužel čeká také spousta náhodných soubojů s miniony a u těch můžete úplně s klidem zapnout autopilota. Prostředí má svou estetiku, ale mění se pomalu a nejotravnější je opravdu nezáživný back tracking, kdy často pořádně nevíte, kam máte jít, takže neustále prolézáte ta samá místa a jen pomalu se vám odemykají nová. Samotní Digimoni jsou zajímavý a je jich přes 200, přičemž experimentování s jejich evolucí (či devolucí) je asi ta největší zábava ve hře. Méně zábavný je management digimoních ostrovů. Bohužel samotný systém sbírání digimonů pro mě nebylo natolik zábavné, abych u hry vydržel. Na to mám až moc jiných a kvalitnějších restů. :-D.

Backbone je mnoho věcí. Tak třeba je to důkaz toho, že pixel art rozhodně ještě má co říct. A tohle je pixel art, který běží na Unreal enginu. Těšit se tak můžete na pixel art netradiční efekty, jako jsou odrazy, dynamické světlo, živoucí rozpohybované prostředí (v parku ve větru třepotá listí na keřích, ulice je plná chodců atd.) nebo déšť. Backbone je parádní noirová adventurka jako ze zlaté éry, která se ale nejlíp hraje na ovladači. Svět zvířecích lidí, jako by vypadl z komiksů Blacksad. Jste Howard Lotor, soukromé očko a ještě k tomu mýval. Ten se při pátrání po nevěrném manželovi zaplete do mnohem temnějšího případu, než očekával. Co nelze opomenout je hudba, která vás úplně pohltí dobovou atmosférou a závanem tajemství. Hodně mě potěšila i hudba se zpěvem, která rozhodně ve hrách není obvyklá. Autoři přišli s kupou nápadů, které ze hry dělají unikátní zážitek. Jsou to drobnosti v prostředí a příkazech - v kolika hrách si můžete prostě jen tak sednout do baru a poslouchat hudbu, nebo krmit holuby na lavečce v parku. Co mě trochu mrzí je trochu uspěchaný a nedořešený závěr.

Musím předeslat, že krom krátkého hraní Battlefield 3 jsem s touto sérií neměl zkušenosti. A nehraju kompetitivní multiplayer, takže hodnotit budou pouze Single kampaň. Podle místního hodnocení jsem se nejdřív docela bál, ale vlastně jsem byl hodně mile překvapen. Až na to, že mi na soudobé kvalitní mašině (AMD Ryzen 5 5600X, GeForce RTX 3070 GAMING OC 8G (rev. 2.0), 32 DD4 3600 RAM) sice hra samotná běží ve 4K na nejvyšší detaily, ale cinematics filmečky jsou nepříjemně trhané a ještě v nějakém nízkém rozlišení. Ale to se dá překousnout, když hra samotná i po letech vypadá moc pěkně. Ano, je to válečný filmový patos a všechny mise kampaňe jsou řízené skriptem. Na druhou stranu máte poměrně velkou volnost pohybu na sandboxových mapách, spoustu úkolů můžete obstojně řešit stealth způsobem. Ačkoli ano - někdo by zase mohl namítat, že AI je docela stupidní a slepá, ale není to zase tak úplně jednoduché - kvůli tomu, že na sebe navzájem hlídky vidí a je potřeba si stealth postup promyslet. Alespoň trochu :-). Některé mise lze vyloženě vyhrát bez aktivace alarmu, ale Když se spustí, přijde na řadu poměrně vyvážený gunplay. Od boku se moc netrefujete na vzdálenější cíl a naopak po zaměření jste naprosto přesní skoro s každým výstřelem. Zbraní je hodně - ano jsou to mnohdy prototypy a experimentální zbraně, které se ve skutečnosti zřejmě ani moc nepoužívaly (a tady je najdete na každém rohu), ale myslím, že se ani tvůrci nesnažili udělat akurátní realistickou simulaci - není to prostě ARMA. Zároveň to ale není Call of Duty, je to tedy něco mezi a je jen na vás, jestli vám takovýto koktej bude chutnat. Pěší mise střídají souboje v tancích, které nejsou nijak přelomové, ale potěší velká zničitelnost prostředí a hezké exploze. Podíváme se i do oblak, kde to krásně vypadá, ale v kůži pilota je to také hodně monotónní a řekl bych, že jde o nejslabší část hry. Letecké mise jsou naštěstí dost krátké. No a krátké jsou vlastně i všechny kapitoly Single player kampaňe. To je asi hlavní problém hry. I když chápu, že jde primárně o multiplayer. Těch pár hodin jsem se ale bavil.

Na první pohled docela nenápadná klasická pixel-art point and click detektivní adventura, která vás ale velmi brzy dost překvapí. Perfektně napsané dialogy, které se nesou v duchu Gabriel Knight. Nechybí ani inteligentní humor. Autoři vám navíc nehází klacky pod nohy a i když hra postrádá (v dnešní době už běžný) indikátor hot spotů nemusíte se obávat žádného pixel-huntingu. Kurzor je dynamický a tak je ovládání příjemně jednoduché. Je to jedna z těch adventur, kde vyloženě s radostí klikáte na všechno a těšíte se na komentáře. Celá hra je kompletně profesionálně nadabovaná a atmosféru podkresluje výborná hudba. Další devizou hry jsou i animace - zatímco většina nezávyslích adventur se s tím moc nemaže a předmět prostě zmizí ze svého místa do vašeho inventáře - v Lamp Light City je vše plně rozpohybované (postava se pro předmět shýbne, natáhne, otevírá dveře atd.) a nechybí ani akčí scény. Další věc, která je v klasických adventurách docela ojedinělá, jsou rozhodnutí, která mění přímo děj hry - můžete například odsoudit nesprávného podezřelého, podobně jako v novodobé sérii Sherlocka Holmese. Některá rozhodnutí vám ale také mohou úplně zavřít cestu ke kompletnímu vyřešení případu a nemusí to být moc zřejmé. Hra neskončí, ale nemusíte třeba ani najít toho správného pachatele. Což je poměrně neotřelé a zajímavé, ale dokáže to taky docela naštvat. Poradím vám (pozor SPOILER) - po hádce se svou ženou ji ROZHODNĚ nelichoťte. (KONEC SPOILERU) - uzamkne vám to možnost získat klíčovou informaci bez které jeden z případů prostě nevyřešíte. Doporučuji často ukládat, ale zrovna v tomto případě dojde k hádce na začátku a potřebnou informaci by jste zjistili až na jeho konci, což opravdu nikdo nemůže předpokládat. Pokud chcete případ vyřešit správně, musíte se trochu víc snažit a překonat zapeklitější hádanky. Čekají vás čtyři rozsáhlé případy postavené hlavně na dialozích a minimální interakci s prostředím a předměty. Rozhodně jedna z těch lepších indie adventurek. Doporučuji.

Hru jsem si dlouho nechával uležet - znám komiksovou předlohu a viděl jsem gamesplay prvního dílu, který ale nevyšel na PC. Po dlouhé době jsem se k tomu tedy vrátil a první věc, která mě zaujala je poměrně nestárnoucí grafika - cell shading je udělaný hodně dobře a i po letech to prostě vypadá jako oživený komix. Je to lineární, přímočarý příběh, jedna z posledních single player FPS. A funguje to dobře. Trochu zvláštní je volba obtížnosti, kdy na prvních třech stupních projedete hrou jako horký nůž máslem a pak na čtvrtém stupni je hra najednou hrozně těžká. Využitelnost prostředí záleží na vašem zapojení - vlastně to nemusíte vůbec používat, ale je to celkem efektivní a useknout nepříteli hlavu listem z větráku je uspokojivé. Hrozně dobře jsem si zastřílel, příběh byl fajn a grafika mě neurážela. Ze mě hezky 85%

Jestli máte rádi Lovecrafta a k tomu humor podtržený nádhernou komiksovou grafikou, je tahle klasická pont & click adventurka od rumunského studia Stuck In Attic rozhodně pro vás. Ač z nezávislého studia, produkčně rozhodně patří mezi ty nejlepší - kompletní dabing, animované filmečky, spoustu míst k prozkoumání a herní doba kolem osmi hodin (záleží na vaší schopnosti řešit puzzly, mě trvala spíš 10 hodin :-)). Příběh se točí kolem Necronomiconu, který se dostane do rukou nic netušícího knihovníka Buzze, který se tím stává terčem tajemného kultu a navíc nechtěně vyřčeným zaklínadlem daruje své kočce Kitteh schopnost lidské řeči. Na stopě kultu je naštěstí v té době také klasický Chandlerovský detektiv Don R. Ketype. Lovecraftovská lahůdka s kvantem narážek a vtipů, ale i zatraceně napínavým a originálním příběhem - zahrajete si jak za knihovníka tak za detektiva, ale dojde i na kočičí dámu se spoustou sarkastických poznámek, ale velkým srdcem. Když hrajete za Buzze je kočka navíc použitelná jako speciální předmět - o využitelnosti inteligentní mrštné mluvící šelmy asi nemusím mluvit. Don namísto toho později získá jinou specialitku. Sedm kapitol, přes 70 profi dabérů (včetně - Doug Cockle - Geralt z Rivie nebo Amber Lee Connors - známá dabérka anime), přes 60 ručně kreslených prostředí inspirovaných Transylvánskou architekturou, přes 4 hodiny soundtracku živé orchestrální hudby, ... mluvící kočka. Moc víc si od adventurky klasického střihu nemůžete přát, navíc v kulisách dnes velmi populárního žánru Lovecraftova kosmického horroru. Jediná vítka je jedna asi půlhodinová pasáž ke konci, která mi přišla spíš jako výplň, i když vzhledem k délce celé hry docela zbytečná. Jinak nemám co vytknout.

Atmosferická jednohubka, která má sice hezký umělecký výraz a odvypráví docela zajímavý příběh na pozadí občanské války z pohledu uklízečky. A toho uklízení, přenášení, umývání, utírání je docela dost, až zjistíte, že vlastně není ani moc důležité plnit úkoly, nejpodstatnější část hry se odehrává v jediném křesle. Posadit se můžete kamkoli, nebo si i třeba lehnout do zimní zahrady a poslouchat gramofon. V jednom konkretním křesle přehozeném bílým prostěradlem si ale hlavní postava píše diář. Tady bych ocenil nějaké urychlení zobrazeného textu. Už tak vlekoucí se hra se vleče ještě víc koukáním do země a čtením pomalu se vykreslujícího textu. V něm se rozkrývá celkem zajímavý příbeh a hra má i své velice zvláštní lynchovské momenty a tvůrci hry mají rozhodně v oblibě jenom napovídat, detaily si musíte domýšlet samy. No a příběh samotný - inu, čekal jsem mnohem víc. Ale jako vizuální novela jde svým neotřelým způsobem. Rozhodně bych rád od tvůrců viděl další věci, ale myslím, že studio se rozpadlo, protože hra neměla uspěch.

Dobrá, napíšu svůj poslední verdikt zde u poslední epizody - ale vztahuje se k celé sérii (to by mimochodem měla být u podobných her jasná záležitost - udělat jednu kartu pro celou sérii). Protože ono jaksi ani nejde moc hrát třeba poslední díl bez toho abyste hráli předchozí, duh...

Telltalovky mám rád už od Sama a Maxe, ale hodně se to proměnilo s příchodem Walking Dead, které pro mě osobně tak nějak definovaly žánr interaktivního filmu s trochou té adventury. A potom se toho Telltale chytili pro někoho možná až moc, protože to začali aplikovat na všechny svoje další hry. Někteří z toho krvácí z konečníku, já to miluju. Protože první a nejdůležitější věc, která se jim daří pořád na jedničku je příběh a filmovost (kromě Minecraft Stories) a to platí, díky bohu i u série Guardians of the Galaxy.

Pojďme si na začátek odbít věci, které se jim nepovedly a které jsou debilní a vůbec nechápu proč tam byly. V 85% hry jde o interaktivní film, nevybíráte si kam postavička chodí a co tam dělá, není to klasická adventura. Asi ze strachu, aby jim lidé neřekli, že to opravdu klasická adventura není, tam těch 15% dali a je to naprosté utrpení. Fixní kamera spojená s líným a pomalým pohybem hrdiny v těch opravdu pár pasážích, kdy máte prozkoumávat prostředí je na zabití. Opravdu, škubete si vlasy z hlavy a říkáte si PROČ? A vytrhává vás to z jinak plynulého zážitku. Grafika, která běží skoro 15 let na stejném (interním) enginu mě neurážela, vůbec ne - já s tím problém nemám, ale proč je tak špatně optimalizovaná, to už nepochopím. Nebo spíš pochopím, když ohlodáte detaily na minimum, máte víceméně stejnou hru (jako první walking death), jen tam nejsou různé bloomy a doostřování prostředí a focus a bůhví co ještě, které znepříjemňují hraní. Navíc a to bohužel nelze vyjmout z hodnocení hra trpí i po několika letech docela nepříjemnými bugy - opatchováno na poslední verzi, zažil jsem dva bugy, které mi znemožnili další postup ve hře. To není dobře. Našel jsem na netu dost obskurní řešení, ale neomlouvá to autory a tady bohužel už jde o tak zásadní věci, že by se to mělo odrazit i na hodnocení.

A teď konečně k tomu lepšímu. :-). Od první chvíle mi bylo jasné, že hraju hru od Telltale. Aha - no já jsem to věděl dopředu, ale víte jak to myslím. Je to příběhovka, která začíná v uvozovkách "nenápdně" - nenápadně proto, že jde víceméně o dost epickou a zásadní scénu v universu Marvel a hned zpočátku vás nasere dementní scénou prozkoumávání chrámu s nejdebilnějším ovládáním a nejdementnější kamerou na světě. Naštěstí hned potom se začnou dít věci.

Hlavním kladem celé téhle epizodické hry jsou charaktery, příběh a rozhodnutí - a ano, často jsou to rozhodnutí, která ovlivní jen to jak se na vás bude koukat postava za půl hodiny, ale je jich tolik, že když se poslepují, opravdu vytváří velice příjemný pocit, že si vytváříte svoje vlastní dobrodružství. A u toho to nezůstává - jsou tam jistá rozhodnutí, která ovlivňují hratelnost celkem závažně, o což se hodně her snaží, ale Telltale to pořád nějak umí.

První epizoda mě tak nějak navnadila, ale vůbec jsem netušil jak moc se s postavami sžiju v průběhu všech dalších, opravdu vám přísahám, že takovou jízdu jste ještě nezažili a například - vytrženo z kontextu - rozhodování, které krámy vyhodíte ze své vesmírné lidi, abyste ji odlehčili a mohla vzletět z nitra... dejme tomu jeskyně - jsou ty nejzábavnější části celé hry. Zní to hloupě, ale uvědomte si, že každý z pasažérů vaší lodi je osobnost, která se svých hraček nezbavuje jen tak lehkomyslně.

A dokonce mě hra dotlačila k slzám, ano, je to tak. A ne pateticky, ale spíš svým vlastním rozhodnutím.

Nevím nakolik je ta hra variabilní a kolik je v ní proměnných, ale za mně je to další perfektní Telltale film, který jsem emocionálně hodně prožíval stejně jako Tales from Borderlands nebo Walking Dead. Tleskám. Uvěřitelnost postav, i když ne všichni jsou dabovaní herci z filmové předlohy, je vážně maximální . A pokud chcete poznat oblíbené postavy z filmů, potažmo komixů - zde je ideální prolnutí mezi filmem a komixovou předlohou a navíc si tam tvůrci dali svůj vlastní rukopis. I ve čtvrté epizodě máte pocit, že jste něco ovlivnili - ať už to tak je nebo není, tvůrci to dělají sakra dobře, že si tak připadáte. Takových her bych si dal klidně ještě dalšího panáka a dva, jenže telltale se vyvíjejí ... tak uvidíme :-) Každopádně tahle hra ve vás zanechává takový ten pocit "rád bych si to zahrál ještě jednou s jinýma rozhodnutíma, ale neuděláte to, protože tohle byl váš příběh ... A to je mistrovská práce. V každé epizodě si prožijete důležitou část života všech zúčastněných a je to vždycky velká paráda, nehledě na flashbacky do života starlorda - které jsou pochopitelně hodně emotivní.

A víte co, Lilly - ona si to zasloužila... nebo spíš On si to zasloužil....

Telltale umí budovat příběhy, které mám rád. Ať už je v nich klišé, nebo občas zklouznou do patosu, nakonec si mě (kromě Minecraft Stories) získaly. Guardians v první epizodě začínají poměrně nenápaditě, i když velkolepě - Starlord a jeho parta už má Thanose po krk a jde si to s ním vyříkat jednou pro vždy. Nakonec se to celé zamotá a příběh se stočí úplně jinam. Je tu vše co známe z jiných Telltalovek - pitomé ovládání, fixní kamera, ne zrovna dokonalá grafika, občas výplňové scény. Na druhou stranu má i to dobré - zajímavě se rozjíždějící příběh, skvěle napsané dialogy, humor, volby které působí, že budou mít do budoucna vliv a pro mě OK akční sekvence, které mě osobně vůbec neurážejí. Vím že někomu QTE lezou krkem, ale myslím, že do adventur od Telltale patří a že je zvládají dostatečně filmově. Těším se na pokračování.

Je třeba říct, že hru jsem konečně rozehrál až v roce 2018, čili nějakých 12 let po vydání. Na druhou stranu jsem odkojený Baldurs Gate, Icewind Dale, Planescape a dalšími. První NW jsem dohrál v době vydání a i když jsem tehdy na to neměl uplně stroj a musel jsem se smířit s nižší kvalitou grafiky, pořád jsem byl fascinován. Dvojku jsem z nějakého důvodu pořád okdkládal, že si to jako nechám na dlouhé zimní večery.

Samozřejmě jsem jej několikrát rozehrál a zkusil, jednu dobu dokonce v kooperaci se švagrem. Ale nikdy to nebylo víc než nějakých 10 hodin. A tak roky plynuly a přicházely jiný RPGčka - i v rámci Obsidian potažmo BioWare, Dragon Age (poslední asi Pillars of Ethernity) a tak dále - prostě pořád jsem to odsouval, ale věřil jsem, že až se k tomu vrátím, bude to mazec.

A tak jsem se do toho pustil letos. Předem musím - pro krajany - smeknout nad úrovní českého překladu. Jsem angličtinář, dívám se na filmy v angličtině a hry taky hraju většinou v angličtině, ale u velkých rpg jsem rád, když čeština existuje a tady je opravdu vymazlená. Ale ke hře samotné. Výběr postavy - paráda - neználek by se v tom asi ztratil, kolik je tam možností, ale mě to právě vyhovuje. Grafika je poplatná své době, dobře, nechci po tom zázraky, beztak postavu neuvidím 90% hry (to byl omyl - viz cutscény, ale rozumíte mi). Rád se v těchhle věcech pitvám, tak jsem si nakonec udělal elfího druida. Paráda. A první co mě opravdu nadchlo jsou dialogy. Není to nic třeskutě originálního a nacházíme se v hodně klasickém fantasy světě, ale opravdu to budeme tomuhle titulu vyčítat? Je to klasika jako řemen a hrozně dobře napsaná. Od první chvíle docela i vtipná, což je bonus k nezaplacení. No a potom dojde na hratelnost. Dost věcí si naštěstí můžete nastavit v options, jako je ovládání kamery a tak podobně. Co už moc neovládnete je chování AI vašich spolubojovníků (ocenil bych opravdu makra chování jak je tomu v jiných rpg) a to je dost kámen úrazu. Buď jste odkázáni na absolutní ruční kontrolu každé akce s použitím pauzy a tím pádem vypnutí AI a loutkového režimu, nebo překousnete že vaši společníci dost často sesílají kouzla a schopnosti, která nedávají smysl. Bohužel. Když k tomu přidáte mizerný pathfinding, kolize vlastních postav (když se vám druidův jezevec postaví do jediné úzké mezery a male charaktery tím pádem nemůžou útočit (mazlíčka nemůžete ovládat), nebo se vám rozhodne válečník rozeběhnout skrz minové pole (rozuměj pasti) aby zabil zombíka, který si vás ještě vůbec nevšiml... Nebudu lhát, použil jsem cheat na to abych mohl mít 6 členů party a nelituju toho. A vlastně to i ocenuji - protože co mě na téhle hře baví jsou dialogy. Psal to někdo kdo opravdu umí. A naštěstí - a nevím jak toho co se scriptu týče dosáhli - skutečně v příběhových okamžicích se k dění vyjadřují všechny postavy v partě a vzájemně na sebe reagují. A to i když máte ten cheat, že máte 6 členů party. Skvělý je i humor, kupodivu - ano, opravdu, postavy se vzájemně dost častují a není to jen hloupé klišé - využívají minulost postav a tak dále. Zatím mě to ohromně baví, známku ještě nedávám, doplním.

South Park - Stick of Truth je moje srdcová záležitost. Přišlo to jako z čistého nebe a přineslo to nečekaně kvalitní RPG zasazené do autentického prostředí legendárního seriálu. I když Parker i Stone po vydání říkali, že už se nikdy do vývoje her nepustí, svůj slib naštěstí pro nás porušili. Určitě je to dobře, ale jistá pachuť na jazyku tu přeci jen zůstává.

Druhý díl, který je tentokrát zasazený do světa komiksových superhrdinů a superpadouchů je v konceptu víceméně stejný jako fantasy předchůdce. Bohužel, alespoň v mém případě, trpí PC verze docela špatně optimalizovanou prací s RAM. Dost často se mi stávalo, že se postavičky na scéně načítaly až postupně, hra se občas nepříjemně škubala, někdy se úplně zasekla a někdy nešla dokonce ani spustit. Což je vzhledem ke zpracování a hlavně bezproblémové jedničce, docela nepochopitelné. To se zhoršovalo, čím déle jste hráli a pro vyčištění paměti bylo nutné občas hru restartovat. Další věc, která mi nesedla je změněný vývoj postavy, kdy už nemáte klasické vybavení, jako je v jedničce, ale nahrazují ho 'Artefakty', kterým chybí osobitost a jejich účinky jsou méně znatelné. Neduh, kterým trpěla i jednička zůstává i zde - neustálé a všudypřítomné QTE, které se navíc pořád opakují a nedá se s tím nic dělat. Zejména na klávesnici je to pak docela bolestivé. Toliko asi k negativům. Jo, ještě jsem zapomněl - chybí tu sbírání čimpokomončáků, takže bod dolů :-).

Souboje hodnotím neutrálně - nejde o nic objevného a zároveň vyloženě neuráží. Vím, že budu v menšině, ale jak mi jinak QTE celkově ve hře vadí, v prvním díle mi v soubojích vyhovovaly. Byly rozmanitější a dodávaly soubojům na akčnosti. V druhém díle QTE ze soubojů (nikoli však ze zbytku hry) prakticky vymizely (kromě možnosti mezerníkem zmenšit utržené poškození ve správnou chvíli). To je trochu škoda a souboje jsou bohužel slabší stránkou celé hry.

Teď k tomu lepšímu. Vlastně nejlepšímu - není to nic nového, protože to přinesla i jednička, ale co si budeme říkat, ono vlastně o tohle jde úplně nejvíce. A to je příběh a autentický svět South Parku, jak ho známe ze seriálu. A to včetně grafiky, dabingu i reálií, které si berou postavy a události z posledních sérií. A hlavně humor, který tryská z každé obrazovky a hlášky. Skvěle využitá absurdita situace, kdy si kluci a holky na superhrdiny vlastně jenom hrají a do jejich fantazie se občas chtě nechtě prolíná reálný svět.

A tak ačkoli mám k některým herním mechanikám výhrady, to hlavní zůstává a to je důležité.

Stylový logický rychlík, který čerpá z umění surrealistických mistrů Salvadora Dalího a M. C. Eshera. A zpracování je tady vskutku vlastně vůbec to nejzajímavější, bez něj by šlo moje hodnocení ještě o něco níž. Jde o to, že jako snový průvodce musíte dostat svého člověka vždy do cíle - tedy do postele. Náměsíčný jde stále kupředu. Když narazí na překážku, otočí se po směru hodinových ručiček a jde dál. Vy máte k dispozici jablko (později i rybu), kterým můžete jeho cestu směrovat. Nejde o nic složitého - v pozdějších úrovních si sice trochu mozeček potrápíte, ale žádný génius být také nemusíte. Hra postupně přináší i několik nových mechanismů, jako jsou budíky, či jámy. Nejde o nic převratného, ale svým zpracováním jistě zaujme a za rychlé zahrání to určitě stojí.

Druhá série temné hororové adventury z viktoriánské Anglie začíná tam, kde první skončila. Tentokrát jsme však v roli doktora Wakefielda, který v prvním díle figuroval jako Devittův psychiatr. Vydáváme se na cestu za nalezením svého pacienta. Opěv ve čtyřech kratších epizodách projdeme několik pochmurných lokací od ulic Londýna až na tajemný ostrov.

Druhá série The Last Door je o něco rozsáhlejší než první. Lokace jsou otevřenější a v rámci jednotlivých kapitol se pohybujeme i po otevřené mapě - můžeme si vybírat do kterých lokací se vydáme. Také dialogy jsou nyní klasičtějšího ražení, kdy si vybíráme různé otázky a odpovědi. Celkově se druhá série více přiblížili ke klasickým point & click adventurám.

Některé hádánky jsou celkem zapeklité, ale zákys hrozí jen v minimu případů. Příběh ubíhá svižně a než se nadějete, jsou tu závěrečné titulky. Tentokrát by měl být příběh již uzavřený. Třetí série není podle vývojářů vyloučená, ale momentálně se věnují jinému projektu, takže uvidíme. Já jsem si rozhodně obě série hodně užil a určitě doporučuji.

Temná atmosferická jednohubka o čtyřech epizodách. Příběh se odehrává ve viktoriánské Anglii a v roli Jeremiáše Devitta rozplétáte záhadu, která sahá mimo tento svět, ale také tajemství vlastní minulosti. Ze scénáře jde na hony cítit klasiky žánru, jako jsou Lovecraftovy příběhy nebo povídky E. A. Poea. Fascinující je především atmosféra, kterou autoři dokázali vykreslit především pomocí skvělého ozvučení a temné originální hudby. V minimalistické grafice se pak skrývá prostor pro vlastní představivost, ale místy mi přišlo těch pixelů už opravdu málo - když už nelze rozeznat třeba dveře od pozadí, je to trochu na úkor hratelnosti. Přesto mám k první sérii této pochmurné adventury jen minimum připomínek. Jak už bylo řečeno, atmosféra by se dala nožem krájet, příběh, ač celkem klasický, je poutavý a napínavý od začátku do konce a vyprávění formou kvalitních anglických textů vás nemá šanci začít nudit. Sem tam se vyskytne pár nelogických prvků jako jsou některé hádanky, které tam prostě jsou, aby měl hráč co rozluštit, ale z pohledu příběhu nedávají moc smysl. A jak už jsem říkal, v některých lokacích jsem na rozpacích, zda ta minimalistická grafika nemohla být o ždibec detailnější (ačkoli chápu, že jde prostě o autorský záměr a nikoli neschopnost grafika). Každopádně, pokud máte rádi příběhy, nelze první sezónu The Last Door než doporučit. Připravte se ale na to, že budete muset hrát i sezónu druhou. Příběh totiž není čtvrtou epizodou první série ukončený.

Nehrál jsem příliš dlouho, takže nebudu hru hodnotit. Graficky předpotopní a nepochopitelně docela HW náročná horrovka o chlápkovi, který se zakempuje v lese, aby mohl pomocí kamerového systému chytit jakési monstrum. Dost krkolomné a těžkopádné ovládání a také to, že nemám moc rád lekačky, které jsem očekával, mě od hry odradilo. Jak ale říkám, déle než 30 minut jsem tomu nedal, takže hodnotit nebudu.

Roguelike, který sází hlavně na jednoduchost a dobrou znovuhratelnost. 3 hrdinové, cesta do dungeonu, kde projdete několik místností s nepřáteli, až dorazíte k finálnímu bossovi. Souboje jsou tahové, přičemž postava, která provede nějakou akci nemůže v dalším tahu dělat nic. Takže jsou souboje příjemně taktické. Spolu s velkým množstvím předmětů a hrdinů s různými schopnostmi, rychle ubíhající hratelností a docela rozsáhlou kampaní, mi hra na občasné zahrání ideálně vyhovovala.